Provdat dceru obvykle znamenalo vydat se z věna, pozbýt rodový majetek. Se syny to fungovalo opačně, takže požadavek na jejich nadprodukci dával ekonomicky smysl. V době, kdy vás co chvíli mohla zkosit smrtící epidemie i pouhé škrábnutí o kus rezavého železa, se vyplatilo mít synů raději více než méně. Jen tak pro jistotu…

Takže jak na to? Francouzi měli jasno. Jejich pánové si už dávno povšimli, že je příroda nevybavila jedním, ale dvěma varlaty. A tohle anatomické zdvojení orgánu si vysvětlovali velmi prostě. Jedno vyrábí kluky, druhé holky. Dlouho pak nepřemýšleli: obvykle to levé bývá položeno níže, tedy dále od mužného těla. A to je to, které dělá holky. Takže pokud chcete přejít na výrobu čistě mužských potomků, už asi víte, co musíte někde v ústraní s ostrým nožem udělat. Že pak byli rádi, když takový zákrok vůbec přežili? Budoucím generacím je třeba přinášet oběti.

Slovo vědce

Francouzům se můžeme smát, ale jejich bolestivou praxí uchopená teorie vycházela z přísně vědeckých poznatků. Stačí si zalistovat tím správným svazkem ze sedmatřiceti dílů Naturalis Historia. Právě v ní Plinius starší takový experiment popisuje. Podvazuje v něm jednotlivé pohlavní žlázy beranům a pak kouká, co se nakonec ze spojení zvířátek narodilo. „Pokud je ligatura navázána nad pravé varle samce, porodí ovce samici.“ 

Co dodat? Že Plinius byl zcestovalý muž, který během svých výprav viděl ledacos. A jeho schopnost všímat si detailů byla na svou dobu opravdu obdivuhodná. Ale někdy to prostě netrefil. Že vám pak činy římských mužů z této doby přijdou poněkud přetažené? Nejste daleko od pravdy. Ve snaze plodit mužské potomky – budoucí praetory, senátory a generály legií byla totiž většina hodnostářů tam dole pěkně sešněrovaná, až je s podivem, že vůbec někoho zplodit dokázali. 

Peří i petržel

A o sto let později? S jistou poetikou v determinaci pohlaví budoucího potomka pracuje poučený římský lékař Galén. Ten progresivně tvrdí, že do poslední chvíle není jasno. Výsledek ale může ovlivnit to, s kým bude čerstvě oplodněná a nejspíš ještě trochu zadýchaná žena mluvit jako první. Pokud s osobou stejného pohlaví, bude plodem dcera. Výsledek se dá pojistit tím, že tento první zásadní rozhovor povede s osobou opačného pohlaví a přitom bude mít na hrudi uvázanou snítku petržele.

Ze stárnoucího Galéna se později poetika vytrácí, a to když doporučuje ženám, toužícím po synovi, aby nejméně dva dny před pohlavním stykem „třeli své tělo husím peřím“. Což zavání dost podivným fetišem.

Zajíc v pytli

Ženy vědí, co muži chtějí: ve 12. století v zásadě jen mužské potomky. A tak manželky ochotně daly na rady Troty ze Salerna, autorky jednoho z prvních lékařských svazků určených pro zástupkyně něžného pohlaví. Kniha, přezdívaná podle své tvůrkyně Trotula, tak vlastně byla prvním magazínem pro dámy z lepší společnosti, a to včetně „zaručeně fungujících receptů na spokojený domácí život“. 

Jak tedy vyrobit dědice? Sex je až to poslední. Muž nejprve musí chytit zaječici, vypreparovat z ní dělohu a vaječníky, ty pak usušit a rozemlít na prach. Od ženy se očekává, že uloví zajíce. A podobnou cestou z něj získá a zpracuje jeho pohlavní žlázy. Teprve až jsou tyhle ingredience pohromadě, je třeba získaný prach vypít ve víně. Žena přichystá sklenici s příchutí zajíce muži, on jí podá likér ze zaječice. A pak se jde na věc, opona padá. Výsledek je prý zaručený.

Zapsané v očích

Barva našich očí, respektive duhovky, je podmíněna geneticky. Není ale bez zajímavosti, že v některých regionech určité barvy dominují. Modrou a zelenou si tak geograficky můžeme spojit s evropským severem. Na Islandu obvykle potkáte jen modrooké (zastoupení v domácí populaci mají až 89 %), stejně jako u žen z italské Verony můžete podle zelených očí dost přesně identifikovat jejich prapůvod na Balkáně. 

Tmavoocí Egypťané tohle věděli, a proto při výběru vhodných partnerek preferenčně sázeli na ženy zelenooké. Nejlépe z exotického severu či zámoří, ale klidně i z území budoucí Judeje. Právě ty byly podle mýtů a pověstí neklamnou zárukou, že zplodí mužského potomka. Vztah mezi barvou očí ženy a pohlavím potomka zmiňují 4 000 let staré egyptské papyry, stejně jako hebrejský Talmud. Kdyby tak tušili, že za zelenou barvou očí stojí pigment lipochrom a genetika…

Úplně špatně

Filozofové Parmenidés a Anaxagorás se neshodli prakticky v ničem. Ke shodě dospěli jen v tom, že pro plození mužských potomků je důležitá technika, respektive – kam půjde „výstřel“. „Pokud na pravou stranu dělohy, výsledkem plození bude muž,“ postuloval jeden z nich. Druhý bez udání pravo/levosti tvrdil, že při jakékoli nepřirozené odchylce proti přírodě vždy při plození vznikne žena.

Dochovala se jejich učená debata, ale nikoliv zpráva o tom, kdo hájil jaký názor. Spousta lidí tak evidentně postupovala během výroby špatně. Pro odlehčení, úsloví o tom, že „pokud chce otec míti syna, musí dobře mířit“ se dodnes v řecké kultuře používá.

Rada jeptišky

Přezdívali jí Sybila Rýnská a v řádu benediktýnů byla vedena jako Hildegarda z Bingenu. Zdá se nerozumné přikládat váhu slovům o rozmnožování někomu, kdo tráví čas v celibátu, ale zakladatelce středověké Frauenmystik to zjevně nevadilo. Nebyla prý vždycky úplně svatá. Její teorie vycházela z kvality, či spíše kvantity produkce mužské seminální tekutiny. 

Abychom to úplně nerozmazávali: čím více, tím pro plození synů lépe. Jak ale ve 12. století počestně zjistit, že je partner optimálním dárcem genetického materiálu pro výrobu mužských potomků? Tím, že je dobrým plavcem nebo aspoň zdatným otužilcem. Pokud je schopen snášet mráz a zimu, bude silný a stejně tak i jeho sémě. 

Lžičky a měsíc

Pokud se přidržíme historie, lze pohlaví budoucího potomka ovlivnit celou řadou osvědčených postupů. Třeba vhodnou volbou pečiva. Když budete z rohlíků a chlebů odkusovat jen tvrdé rožky, výsledkem bude syn. Měkká střídka vede k děvčatům. Důležitý je i proces výroby: za měsíčního svitu prý vznikají hlavně chlapci, takže je třeba nahlédnout do kalendáře. 

TIP: Porod napříč staletími: Důležitou roli hrály porodní báby, příručky i pověry

Ženy by také měly držet přísnou dietu, protože teprve patřičně vyhladovělé „a z bídy“ budou rodit syny. Jen prosím, pozor na design a bytové doplňky. Pokud se v posteli nachází růžová stuha nebo je pod pelestí či dokonce pod polštářem položená dřevěná lžička, je skoro jisté, že počata bude dívka! Podle ne zrovna ověřených zpráv byla zrovna lžíce zlomyslně nastrčena pod postel Jindřicha VIII., když si užíval s Annou Boleynovou. A víme, jak to s ní nehezky dopadlo…

Zelenina je velmi zdravá. Zejména u dětí ale platí, že nebývá úplně snadné je přimět, aby jí snědly dostatečné množství. Specialistka na výživu Hanim Ecem Diktas z americké Pensylvánské státní univerzity a její tým na tom zapracovali a přišli s jednoduchým a přitom překvapivě účinným řešením.

Když to nejde silou…

Podle amerických odborníků je nejlepší dětem jednoduše zvýšit porce zeleniny. Ano, zní to možná zvláštně, ale vědci si svou radu nevycucali z prstu – dospěli k ní experimentálním výzkumem. Badatelé uspořádali čtyřtýdenní experiment, kterého se zúčastnilo 67 dětí ve věku 3 až 5 let. Během této doby jim podávali jako součást jídel brokolici a kukuřici, přičemž části z nich zvýšili porce zeleniny z běžných 60 gramů na 120 gramů. Porce ostatních potravin přitom zůstávaly stejné. 

TIP: Zdraví na talíři: Která zelenina má nejvíc vitamínů?

Ukázalo se, že velké porce přiměly děti, aby snědly v průměru o 68 procent více zeleniny. To představuje asi 21 gramů zeleniny denně navíc. Podle Diktasové tuto strategii mohou využít rodiče i jídelny, kde se děti hromadně stravují. Důležité přitom bylo vybrat k zelenině správný druh jídla. Osvědčilo se dobré jídlo, ale nikoliv nejoblíbenější. Badatelé rovněž zkoušeli vylepšovat chuť zeleniny přidáváním másla a soli. Na množství zeleniny snězené dětmi to ale nemělo vliv.

Pláž kolem chilského města Tomé v oblasti Bío Bío okupuje už téměř měsíc na tři tisíce lachtanů hřivnatých. Na jejich přítomnost si chtěl v televizním rozhovoru postěžovat místní rybář, kterému vadí, že s tímto „lachtaním morem“ nikdo nic nedělá. Ovšem přerušil ho lachtan, který si otevřel branku v plotě kolem pláže a přišel se podívat, proč ho dotyčný pomlouvá…

Lachtani, kteří se zabydleli na pláži v Tomé, se sem uchýlili do bezpečí před silným větrem a predátory, jako jsou kosatky. Podle videonahrávky si lachtan otevřel branku a přikolíbal se k televiznímu štábu právě ve chvíli, kdy rybář řekl slovo „mor“. Muž za zpovídaným rybářem se snažil lachtana zahnat zpátky na pláž, ale ploutvonožec se nenechal odradit.

TIP: Myslivec našel u Boletic kulovnici, kterou loni jeho kolegovi odnesl jelen

Lachtani hřivnatí žijí na západním, jižním i východním pobřeží Jižní Ameriky a také na Falklandských ostrovech. Samci jsou o dost větší než samičky; v dospělosti mohou měřit až tři metry a vážit 350 kilogramů. Při odpočinku nepohrdnou ani zakotvenou rybářskou lodí a jsou známé případy, kdy se plavidlo pod jejich vahou potopilo.

Už dřívější studie ukázaly souvislost mezi obezitou a množstvím světla, kterému je organismus v noci vystaven. Velká část tohoto nočního osvětlení pochází z LED svítilen a LED obrazovek. Sítnice je na tento typ světla velmi citlivá a okamžitě o něm předává informaci mozkovým centrům, jež regulují chuť k jídlu. 

Vedoucí výzkumu Anayanci Masís-Vargas a její kolegové si vybrali laboratorní krysy, které mají denní aktivitu. Chtěli se tak co nejvíce přiblížit podmínkám, za jakých pracuje lidský organismus. Poté krysy umístili do výběhu, kde měla zvířata na výběr mezi standardním krmením pro hlodavce, obyčejnou vodou, sádlem a cukrovou vodou.

Na jedinou hodinu v noci pak byly krysy vystaveny působení modrého světla. Pokaždé, když byl takto světlem narušen spánek pokusných zvířat, měly krysy větší tendenci pít cukrovou vodu. Tím by se u nich postupně vyvinula tendence k obezitě a nakonec i sklon ke vzniku cukrovky.

TIP: Trápí vás migréna? Možná vám pomůže zelené světlo!

„I na tomto pokuse je vidět, že bychom i my lidé měli v nočním čase co nejvíc omezovat dobu, po kterou jsme modrému světlu vystaveni,“ komentovala výsledky studie Anayanci Masís-Vargas.

Venuše je pekelný svět. Je to ale také planeta velmi podobná Zemi a navíc je příjemně blízko. Na povrchu Venuše jsou sice zcela nesnesitelné podmínky, ale v její atmosféře by to alespoň podle tradičních představ mělo být pro případné organismy podstatně lepší. Loni v létě se navíc objevily později vyvrácené zvěsti o fosfanu v atmosféře Venuše, které dočasně zvýšily šance, že by tam mohl existovat život.

Teď ale přichází vyloženě studená sprcha. Chris McKay, astrobiolog NASA z centra Ames Research Center, a jeho kolegové detailně analyzovali atmosféru Venuše. Podle jejich závěrů je v její atmosféře tak málo vody, že by v ní nepřežily ani ty nejvíce suchu odolné mikroorganismy, jaké na Zemi známe.

Život v oblacích?

Vědci vycházeli z dat sond, které prolétly atmosférou Venuše a proměřily teplotu, vlhkost a tlak v těžkých mračnech kyseliny sírové, které obklopují Venuši. Z jejich výsledků vyplynulo, že v atmosféře Venuše je několiksetkrát méně vody, než kolik potřebují i ty nejodolnější pozemské organismy. 

TIP: Pekelné dvojče Země: Venuše je možná Zemi podobnější, než se zdálo

Venuše ale není jediný svět ve Sluneční soustavě, v jehož atmosféře by teoreticky mohl existovat život. Pokud jde o vodu, je podle McKaye v tomto směru mnohem slibnější Jupiter. Přinejmenším jedna vrstva mohutné atmosféry tohoto plynného obra obsahuje tolik vody, že by to uspokojilo nároky pozemských organismů. Jupiter má ale zase jiná úskalí, například tvrdé ultrafialové záření. Každopádně budeme muset jeho atmosféru detailně prozkoumat, abychom se dozvěděli víc o podmínkách pro případný život.

Útoky žraloků na lidi jsou dnes naštěstí vzácné. A v minulosti to zřejmě nebylo jiné. Když už ale k takovému útoku dojde, mohou být následky takového setkání velmi vážné. Potvrzuje to i nedávný nález na pohřebišti, které odkrývají archeologové na lokalitě Tsukumo, nacházející se na jihozápadě japonského ostrova Honšú.

Archeologové zde v hrobě označeném Tsukumo 24 vykopali kostru dospělého muže, který byl pohřben asi před třemi tisíci lety. Tento muž byl podle všeho fatálně zraněn žralokem, a to ve značně děsivém rozsahu. Části jeho těla zcela chybí a na těch zbývajících badatelé pomocí rentgenové výpočetní tomografie objevili zhruba 790 poranění, která odpovídají smrtícím žraločím zubům.

TIP: Kostra z pláže v Herculaneu možná patří vojákovi z Pliniovy záchranné mise

Kromě toho, že jde o zajímavý archeologický objev, je dotyčný muž nejstarší známou obětí útoku žraloka. Předchozího držitele tohoto nepříliš lákavého rekordu přitom překonává o celých tisíc let.

Poranění odpovídají tomu, že muž byl ve chvíli útoku naživu. Ale nejspíš ne nadlouho. Z rozsahu zranění je víceméně jasné, že oběť zahynula přímo během útoku. Pachatelem byl podle badatelů zřejmě žralok tygří (Galeocerdo cuvier) nebo žralok bílý (Carcharodon carcharias). Oba dva se běžně vyskytují v dané oblasti a oba také útočí na lidi, i když jde spíše o výjimečné situace.

Štiku musím zpravidla ve vodě objevit. Odpočívá v absolutně nehnuté poloze a člověk by do ní málem narazil. Patří sice k nejrychlejším rybám našich vod, ale zároveň dobře ví, že výdrž a trpělivost jsou minimálně stejně silné zbraně jako rychlost a ostré zuby. U této dravé ryby se snoubí rychlost s inteligencí, což z ní dělá nejen postrach menších obyvatel našich vod, ale i opravdu pozoruhodný předmět zájmu.

Všestranná plavkyně

Navzdory své časté nehnutosti je štika obecná (Esox lucius) opravdový mistr v plavání. Určitě kdejaký potápěč jí závidí schopnost couvat, rychle změnit směr vlevo nebo vpravo, ale i nahoru a dolů. Záviděníhodná je i výdrž ve stejné hloubce téměř bez hnutí ploutví. Někdy číhá v rostlinném podvodním pralese, jindy pod hladinou, odpočívá u dna, pod kmenem stromu nebo pod jeho kořeny.

Mockrát jsme ji viděli při lovu. Z toho jindy netečně vyhlížejícího těla se stalo protáhlé aerodynamické torpédo, které rychle měnilo směry s cílem ukořistit nějakého okounka. Raketově tvarovaný trup štice umožňuje dosáhnout vysokých rychlostí. Na základě pokusů bylo vypočítáno, že štika může plavat rychlostí 25–30 km/h. Po neúspěšném výpadu, což se jí stává relativně často, svoji kořist již nepronásleduje. Šetří síly na nový výpad. Přes štíhlý tvar těla není žádným vytrvalostním plavcem, ani cestovatelem. Rozmístění ploutví jí umožňuje právě ony krátké bleskové výpady za kořistí zblízka.

Vyrušená při hostině

Se štikou se můžete potkat téměř ve všech našich tocích a stojatých vodách. Má své aktivní cykly, kdy loví a pak období, při němž zažívá. Tehdy je apatická i několik dní v kuse, neboť má pomalé trávení. Živí se hlavně kaprovitými rybami, okouny, ploticemi, ježdíky, hrouzky, perlíny, a dalšími vesměs bílými rybami. Kromě nich také příležitostně loví korýše, žáby, plovoucí myši, nebo malé plazy a je i kanibalem menších jedinců vlastního druhu. Velké exempláře mohou dokonce zaútočit na vodní ptactvo. S požíráním dravých sumečků amerických anebo okounků s ostrou hřbetní ploutví to ale nemá leckdy jednoduché. Jsou známy případy, kdy se štika udusila zaseklou ploutví své malé oběti. Zpravidla však zná vlastní meze a dokáže odhadnout, na co ještě stačí.

Jednou jsem měla příležitost pozorovat, jak štika právě ulovila okounka. Její dolní zubatá čelist je delší než horní a přečnívá dopředu. Malé špičaté zuby jsou i na patrových kostech a jazyku. Tahle úspěšná lovkyně měla oběť v pootevřené prostorné tlamě plné ostrých zubů zahnutých mírně dovnitř, a právě hodovala. Trochu jsem ji svou přítomností vyrušila, což mi dala hned najevo a po zhltnutí okouna otevřela doširoka tlamu a odplavala pryč. Právě tak poznáte, že je vůči vám štika nepřátelsky naladěná. „Mračí se“ na vás a pak si na vás otevře hubu.

Dokonalé maskování

Štika pohlavně dospívá asi v jednom roce věku. Tehdy se brzy z jara vytírá v mělké vodě na travní porosty. Podle teploty, která by se měla pohybovat okolo 8–10 °C, k tomu dochází mezi únorem a dubnem. Samička kolem sebe vypustí asi 20 000 jiker na kilogram vlastní hmotnosti. Rozprostírá je po velké ploše, a tak se stává, že často bývají oplodňovány různými štičími samci, což zajišťuje genetickou variabilitu. Vývoj oplozených jiker trvá opět podle teploty vody 10–15 dní.

Maskovací zbarvení se lovkyni výborně hodí pro pohyb mezi vodní vegetací. Její zbarvení je značně variabilní. Viděli jsme štiky se hřbetem zbarveným od tmavě hnědozelené, přes světle zelenou, nažloutlou až po bíle zbarvené břicho. Tělo i hlava jsou pokryty nažloutlými skvrnami, na bocích jsou zpravidla tmavší svislé pruhy. Každá štika je zbarvená jinak, ale v každém případě je dokonale přizpůsobena prostředí, v němž žije. Často jsem měla pocit, že vidím štiku, ale šlo jen o část vodní rostliny. Naopak jsem si jistá, že mi skutečná štika mnohokrát unikla coby kus kmene.

Útočnice ze zálohy

Štika je vyzbrojena asi 700 zuby. Na vrcholu horní čelisti, tzv. kachního zobáku, na lemu a pod spodní čelistí, má sadu otvorů, cefalických pórů. Ty jsou kostním kanálkem spojeny s postranní čárou a mají zásadní úlohu v udržování rovnováhy a vnímání vibrací.

Na nic netušící kořist štika vyráží ze zálohy, čemuž předchází dlouhé čekání. Zřejmě má vyzkoušené, že se jí tato taktika vyplatí. Jakmile se přiblíží vhodná oběť, následuje prudký výpad a vyhlídnutá rybka nemá sebemenší šanci. V případě, že je menších rozměrů, okamžitě mizí ve velké tlamě. Větší kořist štika uchopí a křečovitými pohyby otočí tak, aby směřovala do její tlamy hlavou. Pak ji postupně vtahuje do útrob. Přidržuje kořist velkými špičáky v dolní čelisti a menšími dozadu zahrnutými zuby horní čelisti.

Obávaná samotářka

Štika je samotářská a teritoriální ryba, která má ráda místa s dostatkem přírodních úkrytů. Vyhledává oblasti s porosty vodních i bahenních rostlin, s podemletými břehy, s kořeny pobřežních porostů, s naplaveními překážkami v řečišti, vývraty a třeba i ponořenými převislými větvemi. Tam se ukrývá ve stínu, odpočívá nebo číhá na svou kořist.

TIP: Vnitrozemská delta Dunaje: Zanikající vodní svět u Bratislavy

Málokdy jsme štiku potkali v otevřené vodě, ale jakmile je pod vodou spadlý kmen, už zbystřím a hledám, kdo se tu zabydlel. Štika nestojí o pozornost a má ráda svůj klid. Když ji vyplašíme, rychle mizí v nedohlednu, ale po chvíli se na své místo zase vrací. Je velmi plachá a opatrná, přestože pod vodou jde o jednoho z nejobávanějších dravců.

Prvním představitelem nových stíhačů tanků se v roce 1942 stal stíhač Ferdinand, jehož vývoj má kořeny v prototypu těžkého tanku VK 45.01 (P). Při testech ale prototyp zcela propadl, přičemž hlavní příčinu neúspěchu představovalo novátorské, avšak složité a vysoce poruchové pohonné ústrojí.

Předchozí část: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (1) 

V továrně Nibelungenwerke tak podvozky zavrhnutého prototypu konstruktéra Ferdinanda Porscheho prošly úpravou spočívající v jejich rozšíření a přemístění pohonné soustavy do středu korby. Na záď pak inženýři instalovali plně uzavřenou nástavbu s kanonem a čelní stěnou o tloušťce 200 mm. Stejnou sílu měla i čelní ochrana korby, kde na již existující 100mm pancíř konstruktéři přinýtovali další 100mm pláty.

Ocelové kolosy

Boky i záď obrněnce pak chránilo 80 mm silné plátování. Výsledkem se stalo skutečné obrněné monstrum – při váze bezmála 65 t stroj měřil osm metrů na délku a tři metry na výšku. Oficiální označení znělo Panzerjäger Tiger (P), do povědomí veřejnosti se ale dostal pod názvem Ferdinand dle Porscheho křestního jména. Celkem továrna dodala 91 strojů. Lak na nových ferdinandech ještě ani nestačil zaschnout, když němečtí inženýři začali během roku 1943 pracovat na ještě masivnějším obrněnci.

Základem se stal požadavek na samohybnou verzi kanonu PaK 44 ráže 128 mm – vůbec největší protitankové zbraně v německém inventáři schopné na krátké vzdálenosti probít až 250 mm pancíře. Jako podvozek měl novému stroji posloužit tehdy vyvíjený těžký tank Tiger Ausf. B známější pod označením Tiger II. Stejně jako u ferdinandu, i nyní se úkolu zhostil podnik Nibelungenwerke, který po nezbytných úpravách podvozku instaloval do středu trupu kasematu pro uložení kanonu. Osádku tvořilo šest mužů. Čelo nástavby dosahovalo tloušťky 250 mm, zkosený čelní 150mm plát pak nabízel efektivní sílu až 200 mm.

Tiger a Panther

Extrémní pancíř se podepsal na hmotnosti, která vzrostla na závratných 75 tun. Vozidlo označené jako Panzerjäger Tiger Ausf. B a přezdívané Jagdtiger se tak stalo vůbec nejtěžším sériově vyráběným obrněncem celé války. Produkce běžela od července 1944 až do konce války, kvůli vysoké ceně a zhoršující se válečné situaci ale vzniklo pouhých 88 kusů.

Nejvyspělejším strojem z celé vývojové linie se ale nakonec nestal ten největší či nejtěžší. Práce na Jagdpantheru dokonce výše zmíněné stroje chronologicky předcházely, neboť jejich kořeny sahaly až do roku 1939. Tehdy továrna Krupp obdržela požadavek na vývoj samohybné verze 88mm protileteckého kanonu FlaK 18. Plány se ale postupně měnily, až se nakonec ustálily na zbrani PaK 43 umístěné na podvozku zbrusu nového středního tanku Panther.

Kromě podvozku a pohonného ústrojí v podobě dvanáctiválce Maybach HL230 o výkonu 515 kW vozidlo z PzKpwf V Panther přebíralo i ostře zkosený 80mm čelní pancíř, jehož prodloužením směrem nahoru vznikla čelní stěna nástavby. Maketa spatřila světlo světa v říjnu 1943, v listopadu následovaly úvodní prototypy a v lednu 1944 sjely z linky první sériové stroje. Oficiální označení znělo 8,8cm PaK 43/3 auf Fahrgestell Panther, již o měsíc později ale stroj z iniciativy Adolfa Hitlera dostal jméno Jagdpanther. 

Organizace na bojišti

Na všechny výše zmíněné typy německé velení pohlíželo jako na těžké stíhače tanků (schwere Panzerjäger) a organizovalo je proto do samostatných oddílů označovaných jako schwere Panzerjäger-Abteilung (oddíl těžkých stíhačů tanků). Dle organizační struktury z března 1943 tvořily jeden oddíl (ekvivalent praporu) tři roty po 14 strojích, kdy každou rotu tvořily tři čety po čtyřech vozidlech a dvě vozidla štábního družstva. Po přičtení tří náhradních strojů vedených ve stavu velitelské roty pak celý prapor disponoval plným tabulkovým počtem 45 vozidel.

Hlavní bojová sila se přitom mohla spolehnout na další podpůrné jednotky, například v podobě průzkumné, ženijní nebo protiletadlové čety. Na bojišti se nasazení oddílů těžkých stíhačů tanků lišilo podle úrovně velící struktury. V případě sborů byly nejčastěji využívány pro defenzivní úlohy, kdy stíhače tanků střežily oblasti nejvíce vystavené nepřátelským tankovým útokům.

Pokračování: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (3)

Na nižší úrovni pak oddíly sloužily především u tankových či granátnických divizí. U prvně jmenovaných útvarů stíhače tanků obvykle střežily odkrytá křídla postupujících formací, v řadách tankových granátníků nezřídka chránily pěchotu před nepřátelskými tanky či sloužily jako útočná děla pro přímou palebnou podporu.