Petrified Forest National Park leží ve východní části Arizony, jen 42 km na východ od města Holbrook a 320 km jihovýchodně od Grand Canyonu. Na severní straně park hraničí s největší indiánskou rezervací Navajo. „Petrified Forest“ doslova znamená „Zkamenělý les“ a už indiáni oblasti říkali „Dřevo přeměněné v kámen“. Iluze lesního polomu je dokonalá. Teprve v okamžiku, kdy se skloníte k prvnímu kousku dřeva a dotknete se ho, vám opravdu dojde, že stojíte uprostřed největšího zkamenělého lesa na světě.

Oblast někdejších močálů

Před 225 miliony let, tedy v triasu, jenž je nejstarší érou druhohor, vypadala oblast současného Petrified Forest úplně jinak. V severovýchodní části Arizony panovalo teplé vlhké klima a rozsáhlou bažinatou oblastí obklopenou řadou činných sopek protékalo několik vodnatých řek. Břehy okolo močálů byly porostlé hustou sytě zelenou vegetací, kterou tvořily dnes již vymřelé nahosemenné rostliny – obrovské stromové kapradiny a palmám podobné cykasy. Do výšky až šedesáti metrů se vypínaly koruny pravěkých borovic zvané Araucarioxylon arizonicum, které připomínají současné araukárie rostoucí v Austrálii, jižní Americe a na některých tichomořských ostrovech. Rostly zde i shilderie a stromy woodworthia. Vody obývali velcí pravěcí plazi a hustý porost byl útočištěm malých ještěrů a dinosaurů.

Podemleté nebo větrem vyvrácené odumřelé stromy, stromové kapradiny a uhynulé živočichy odplavovaly rozvodněné řeky postupně do močálů. Jejich ostatky byly postupně pohřbeny pod mohutnými nánosy bahna, jílu, kalu, hlíny, jezerního písku a vulkanického popela. Bez přístupu kyslíku se organické tkáně rozkládaly jen velmi pomalu. Veškerá buněčná tkáň pravěkých stromů pozvolna nasákla vodou obohacenou křemičitými minerály a rozpuštěný nerost (oxid křemičitý) postupem času ztvrdl na kámen. Po mrtvých zvířatech zůstaly velmi dobře zachované kosterní zbytky. 

Barvy uprostřed pustiny

Močály byly později zatopeny velkými sladkovodními jezery, na jejichž dně se usazovaly další a další mohutné vrstvy. Pak se horotvornými pohyby začala rozlehlá oblast zvedat vysoko nad hladinu moře. Miliony let staré kompaktní vrstvy se narušily a s nimi popraskala i většina zkamenělých kmenů. Vlivem erozivní činnosti se pohřbený zkamenělý les začal pozvolna odkrývat. I dnes každý novým déšť odplaví množství usazeného materiálu, pod nímž se skrývají další a další zkameněliny. 

Díky pomalé fosilizaci si dřevo ponechalo ty nejjemnější struktury. Stromová kůra, letokruhy, suky, ale i třísky vypadají jako by byly ze živého stromu. Časté velmi pestré zbarvení zkamenělého dřeva je způsobeno příměsemi železa, manganu, uhlíku, kobaltu, chromu, mědi a jiných chemických prvků. Buněčnou tkáň nahradily a prázdné dutinky vyplnily různé odrůdy křemene – polodrahokamy jako jsou například fialový ametyst, kouřově zbarvená záhněda, růženín barvy červánků, žlutý citrín, pestrobarevný vrstevnatý achát, červený karneol, žlutý až okrově hnědý jaspis a černý vrstevnatý onyx.

Okolní krajina je dnes naprosto vyprahlá a velmi chudá na vegetaci. Na stabilnějším půdním podkladu rostou převážně trávy a nízké keře, místy pak kaktusy nebo menší juky. Ze zvířat se tu mihnou hlavně různí hlodavci, četní ptáci, užovky. Někdy krajinou tiše proběhne osamělý kojot. Je nutné dávat pozor na jedovaté chřestýše. Mezi barevnými zkamenělými stromovými špalky se velmi často prokmitnou neméně pestré ještěrky. Při troše štěstí je možné zahlédnout i stáda vidlorohů. 

Mimo značené cesty

Prvotní představu o Zkamenělém lese je možné si udělat během tří až čtyř hodin. Oblast má tu výhodu, že opravdu stačí i několik malých nenáročných výšlapů. Kdo se ale nechce spokojit s málem, tomu se nabízí možnost vypravit se do rozlehlé divočiny bez značení a bez cest. Vzhledem k tomu, že jsme tady podruhé, si možnost samostatného delšího výletu rozhodně nenecháme ujít…

Naplánovali jsme dvoudenní pobyt v divočině. S nacpanými batohy, ve kterých vláčíme hlavně vodu (do pouště je nutné počítat nejméně se čtyřmi litry vody na osobu a den), sestupujeme dolů do oblasti červených kupek. 

Najednou dostává naše cesta úplně jiný rozměr. Za zády necháváme spousty turistů a vydáváme se sami do neznáma. Hledáme Černý les, kde se údajně ukrývá onyxový most. Ten se ale v tamním terénu těžko hledá. Krajina je velmi nehostinná, téměř bez vegetace, bez stínu, beze jmen, bez cest, bez šipek a bez popisek. Zato ale ukrývá četné poklady. V dálce se zvedá stolová hora Chinde Mesa a nejvyšší bod parku Pilot Rock o nadmořské výšce tisíc devět set metrů. Vedle černě zbarveného pahorku Black Forest jsou to jediné dva body, podle nichž se dá v terénu orientovat.

Mezi barevnými badlands nacházíme často i zkameněliny stromů. Většina kmenů je černě zbarvených a stejnou barvu mají i kusy shilderie. Jejich zkamenělé dřevo se na průřezu pozná podle výrazného paprsčitě se sbíhajícího jemného žilkování.

Během druhého dne se nám daří najít dokonce i Onyxový most – černý kmen ležící přes úzké vyschlé říční koryto. Objevujeme i skutečné stromové velikány. Svým zbarvením a jemnou strukturou dřeva dokonale připomínají živé stromy. Při návratu k výchozímu bodu nacházíme i několik velkých kamenných bloků zdobených indiánskými petroglyfy.

Barevný poklad na prodej

První oficiální zmínka o zkamenělém dřevě dolehla k uchu bělošských osadníků v roce 1848. Netrvalo dlouho a na místo se houfně začali sjíždět cestovatelé, sběratelé, farmáři a překupníci. Pro přírodu nastaly těžké časy. Zkameněliny nedotčené po mnoho milionů let byly najednou nakládány na vagony a odváženy po nově postavené železnici (Santa Fe Railroad) směrem na východ. Vyráběly se z nich různé suvenýry, stolní desky, lampy, hodiny a jiné užitkové či umělecké předměty. 

Až teprve rok 1906 přinesl „vydrancovanému pralesu“ velkou úlevu, když prezident Theodor Roosevelt vyhlásil část krajiny národním monumentem. Ničení tohoto ojedinělého místa však bohužel neustalo. Dodnes přímo z parku zmizí za rok i přes přísný zákaz sběru okolo tuny fosilního materiálu. V místních obchodech jsou pak nabízeny ke koupi zkamenělé kusy dřeva, které pocházejí ze soukromých pozemků. Koupit můžete neopracované, čištěné nebo leštěné kusy různých velikostí, stejně jako celé řezy kmenem, šperky a jiné malé i velké suvenýry.

TIP: Česká města z kamene: Výkladní skříně skalních měst

Přemýšlíme, jak asi „Zkamenělý duhový les“ vypadal v době, kdy o něm běloši nevěděli. Tenkrát se všechna ta krása snad ani nedala popsat slovy – ten nadpozemský poklad, barevný skvost, zem posetou drahými kameny, ale už dnes nikdo z nás neuvidí. A jak bude Zkamenělý les vypadat za dalších pár desítek let? Doufejme, že ne o moc hůř než dnes.

Když Američané v roce 1783 porazili Británii ve válce o nezávislost, byly jejich vzájemné vztahy naprosto příšerné. A zdálo se, že to bude navěky. Přesto v 1. i 2. světové válce Spojené státy zachránily Velkou Británii a celou Evropu před prakticky jistou porážkou a dnes své vztahy hodnotí jako velmi speciální. Kdy se jejich vztahy dramaticky zlepšily?

Podle odborníka na mezinárodní politiku Davida Dunna z britské University of Birmingham k tomu vlastně došlo překvapivě brzy. Během revoluce byla blízkým spojencem Ameriky Francie, což pak následně mělo výrazný vliv na rozpoutání revoluce ve Francii. Jenomže francouzská revoluce se v roce 1793 zvrhla v krvavý teror, což Američané sledovali s naprostým zděšením a znechucením. Netrvalo dlouho a mladé Spojené státy se staly v odvěkém sporu Británie s Francií neutrálními.

TIP: Historie americké zahraniční politiky: Krvavé hříchy strýčka Sama

Tím se otevřel prostor pro hledání toho, co mají USA a Velká Británie společného. Jak uvádí Dunn, významnou roli sehrál prakticky stejný právní systém, protože ten americký vznikl z britského. Zásadní byla i společná řeč, tedy angličtina. Mezi Británií a jejími bývalými koloniemi také pokračovala migrace obyvatel, stejně jako intenzivní obchod. Dunn zdůrazňuje i zvyk, podle něhož se bohaté neurozené Američanky s oblibou vdávaly za chudé Brity s titulem. Z jednoho takového svazku se narodil i Winston Churchill. V takové situaci byly Spojené státy a Velké Británie, navzdory občasnému hašteření, vlastně předurčeny stát se spojenci.

Podle Claye Stewarta, ředitele muzea Louis Tussaud’s Waxworks v San Antoinu, je prezidentská sekce odjakživa problematická: „Ať už šlo o Bushe, Obamu, nebo Trumpa, do všech si lidé rádi praštili.“ Figurína Baracka Obamy údajně šestkrát přišla o ucho a Georgi W. Bushovi někdo pěstí zarazil nos do hlavy.

TIP: Jak chytří byli prezidenti USA? Má Donald Trump vyšší IQ než Barack Obama?

Donald Trump, stojící po boku Vladimira Putina a Kim Čong-una, si však vysloužil tolik úderů a škrábanců, že jej vedení muzea nakonec muselo odstranit. Momentálně vzniká podobizna Joea Bidena a předpokládá se, že ani on se nějakému tomu úderu nevyhne.

Psal se rok 1413 a katolická církev měla tři papeže. Všichni si uvědomovali, že tuto záležitost může vyřešit jen všeobecný církevní sněm. Proto byl roku 1414 svolán koncil do města Kostnice u Bodamského jezera. Jeho hlavním iniciátorem byl římský a uherský král Zikmund Lucemburský (svolání pak dodatečně potvrdil papež Jan XXIII.). Samotný koncil zahájil svou činnost 5. listopadu roku 1414. Známé procesy s Janem Husem a Jeronýmem Pražským tvořily v agendě koncilu jen podružnou záležitost. Sněm měl především odstranit papežské schizma a provést reformu církve, popřípadě pak dojednat církevní unii s pravoslavnými Řeky. Přesto Husův proces sehrál v určitý okamžik důležitou roli.

Léčba Husem

Ten okamžik nastal po útěku papeže Jana XXIII., který původně počítal s tím, že koncil podpoří jeho autoritu. Ale začal ztrácet půdu pod nohama, když se shromáždění počalo zabývat jeho nemravným životem (jednu dobu dokonce působil jako pirát). Nakonec musel přislíbit rezignaci, což měli učinit i zbylí dva papežové, římský Řehoř XII. a avignonský Benedikt XIII., s tím, že koncil zvolí papeže nového. Aby nemusel odstoupit, uprchl Jan v noci 20. března 1415 v přestrojení do Schafhausenu. Papež byl svolavatelem sněmu, mohlo tedy setkání pokračovat proti jeho vůli? Koncil se začal rozpadat, ale král Zikmund musel shromáždění za každou cenu udržet pohromadě. A tak si vzpomněl na vězně, který už několik měsíců dlel v kostnickém žaláři – Jana Husa.

Český reformátor přijel do Kostnice 3. listopadu 1414 v naději, že zde bude moci hájit své myšlenky a očistit se z nařčení z kacířství. Hus očekával, že s ním koncil bude diskutovat jako rovný s rovným. Brzy ale pochopil, že realita je zcela jiná. Husovi čeští odpůrci v čele s Michaelem de Causis (viz Nejhorší nepřátelé), kteří byli na koncilu přítomni, proti němu začali agitovat. Papež na Husa již 28. listopadu uvalil vazbu a o šest dní později pověřil vyšetřovací komisi zahájením procesu proti němu.

Král Zikmund sice usiloval o Husovo propuštění, protože si uvědomoval, že v českých zemích by jeho odsouzení vyvolalo bouři nevole, ale koncilní otcové neústupně hájili svou pravomoc rozhodovat ve věcech víry. Zikmundovi se alespoň podařilo vymoci mistru Janovi veřejná slyšení. Už to bylo samo o sobě mimořádné, protože se ještě nikdy nestalo, aby člověk obviněný z kacířství mohl veřejně prezentovat své názory – byť v rámci soudního procesu.

Obětní beránek

Ačkoli se římskému králi podařilo přimět většinu církevních otců k setrvání v Kostnici, bylo třeba dát na program nové body. Trojpapežství šlo stranou a koncil se zaměřil na kacířství. Církev se cítila ohrožena jednak myšlenkami Husovými, jednak učením zesnulého anglického teologa Johna Wyclifa. Koncil ale současně řešil otázku vlastní legitimity po útěku papeže. Pro souběžné řešení obou témat je příznačné, že na páté sezení dne 6. dubna 1415 koncil ustavil jak novou komisi pro šetření Husovy záležitosti, tak i vydal bulu Haec sancta, která vyhlašovala  svrchovanost koncilu nad papežem.

Církevní sněm se nejprve vypořádal s Wyclifem a 4. května 1415 odsoudil 45 jeho tezí. To bylo důležité pro Husův proces, neboť koncilní otcové jej nyní mohli obžalovat z toho, že vyznává některé z těchto odsouzených bodů. Proces s pražským kazatelem nepřerušil ani další bouřlivý vývoj událostí – dopadení papeže Jana, koncilní soud a jeho sesazení 29. května 1415.

Nicméně na tři Husova veřejná slyšení na koncilu se dostalo až 5.–8. června. Jejich průběh je dostatečně znám – místo rovnocenné disputace se pražský teolog ocitl v roli „sprostého obviněného“. Duchovní vystupovali jako všemocní soudci a chtěli, aby se Hus sklonil před jejich autoritou a své názory odvolal. Hus ale odmítl cokoli odvolat, pokud mu koncil neprokáže, že se mýlí. Koncil tedy Husa prohlásil za kacíře, vyobcoval jej z církve a 6. července 1415 nechal upálit.

Ach, ti Češi

Když dohasínaly plameny hranice, mohli si preláti myslet, že záležitost českého kacířství je vyřešená. Zvláště když 15. června vyhlásili zákaz přijímání laiků z kalicha jako reakci na zprávy z Čech. Tímto přesvědčením se mohli kolébat do 30. prosince 1415, kdy byly do Kostnice doručeny protestní listy české šlechty proti Husovu upálení. Česká a moravská šlechta (452 pánů i rytířů) se v nich vzepřela autoritě koncilu, postavila se za Husa a vyjádřila ochotu bránit zákon Boží. 

Koncilu mělo dojít, že v českých zemích se začíná rýsovat opravdu velký problém. Jenže středověká církev nedokázala překročit určitá myšlenková schémata. Pokud církev něco zakázala, nebylo o tom možné diskutovat. A tak koncil nejen že odmítl jakákoli jednání s Čechy, ale rozhodl se proti nim demonstrovat ještě jednou svou moc.

Druhým obětním beránkem se stal Jeroným Pražský, Husův přítel, který byl rovněž v Kostnici uvězněn. Ten se hodil i proto, že jeho styky s českou i moravskou šlechtou byly dobře známé.

TIP: Jan Malkaw: Ten, kterého v Kostnici neupálili

Jeroným se sice už 11. září 1415 pod nátlakem zřekl Husova a Wyclifova učení, nicméně po zásahu jeho českých odpůrců byl proti němu proces 24. února 1416 obnoven. Jeroným statečně obrátil a prohlásil, že lituje svého zřeknutí se Husa, a čelil žalobám. Jeho proces se do značné míry podobal procesu Husovu, ani s ním koncil nemínil diskutovat. Přesto se i jemu dostalo 23. a 26. května veřejných slyšení. Dne 30. května byl shledán vinným i on a upálen na hranici.

Stovky miniaturních disneyovských hradů, kam až oko dohlédne. Velkolepý projekt bratrů Yerdelenů, který měl do Turecka přitáhnout bohatou klientelu ze Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů, ale nevyšel. V žádné z více než 700 plánovaných disneyovských vilek v Burdž Al Babas dodnes nikdo nebydlí a po letech bez života se na nich začíná podepisovat zub času.

Svůj projekt Mezher Yerdelen představil v roce 2014 a zpočátku vše vypadalo životaschopně. Díky velkorysému rozpočtu a nasazení více než 2 500 dělníků začalo poblíž historické vesnice Mudurnu v severozápadním Turecku rychle vyrůstat městečko, které jako by vypadlo z pohádek Walta Disneye. Příjemné klima a místní vyhlášené horké prameny lákaly především kupce z bohatých zemí Středního východu. Yerdelenova firma získala zálohy na zhruba 100 plánovaných domků. Nešlo přitom o žádné laciné bungalovy – turečtí developeři domky nabízeli za 400 až 500 tisíc dolarů (v dnešním kurzu zhruba 9 milionů korun). 450 částečně dokončených staveb zůstalo bez majitele, dalších 200 se vůbec nepodařilo dokončit.

TIP: Sídla narýsovaná do prázdna: Města budoucnosti dodnes zejí prázdnotou

První ránu projektu ale zasadil pád cen ropy v druhé polovině roku 2014, doprovázený setrvalým poklesem turecké ekonomiky, který pokračuje dodnes. Poté, co vyschly finanční zdroje, se výstavba zastavila a developerská firma vyhlásila bankrot. V roce 2018 se ještě bratři Yerdelenovi pokoušeli sehnat investora, který by jim s dokončením projektu pomohl. Plán na záchranu ale nevyšel a z disneyovského Burdž Al Babas je dnes jen město duchů, které láká milovníky rozvalin a opuštěných staveb.

Teplotní rekordy padají po celém světě a Antarktida není výjimkou. Světová meteorologická organizace (WMO) nedávno potvrdila nový rekord pro pevninskou Antarktidu, který tam padl loni v zimě. Na argentinské výzkumné stanici Esperanza naměřili 6. února 2020 teplotu 18,3 °C. To je nejvíc, co jsme kdy v Antarktidě standardním měřením zaznamenali. Potvrzení rekordu přitom vychází z analýzy počasí v dané oblasti, které opravdu umožňovalo rekordní teploty.

Jak uvedl generální tajemník Světové meteorologické organizace Petteri Taalas, ověření tohoto teplotního rekordu bylo významné, protože přispělo k budování celkového obrazu vývoje klimatu v této oblasti světa. Antarktický poloostrov, kde se stanice Esperanza nachází, je podle Taalase jednou z oblastí planety, kde se otepluje nejrychleji. Za posledních 50 let tam průměrná teplota vzrostla zhruba o 3 °C.

TIP: Arktida má nejméně ledu v historii satelitních měření

Předešlý rekord pro pevninskou Antarktidu padl rovněž na stanici Esperanza. 24. března 2015 tam naměřili 17,5 °C. Ne každé rekordní měření ale vyhoví přísným nárokům Světové meteorologické organizace. Nedávno například odmítli uznat teplotu 20,75 °C, kterou 9. února 2020 naměřila brazilská automatická stanice na blízkém Seymourově ostrově. V tomto případě byl problém s konstrukcí stanice, protože improvizovaná clona proti záření prokazatelně ovlivňovala měřené teploty. 

Ve Spojených státech tradičně oslavují 4. července Den nezávislosti velkolepými ohňostroji. Letos byly oslavy kvůli pandemické situaci poněkud skromější než obvykle. Shodou okolností se ale o pořádný ohňostroj postaralo Slunce, které v předvečer Dne nezávislosti odpálilo pro astronomy poměrně překvapivě mohutnou erupci.

Tato erupce se zrodila 3. července 2021 ve sluneční skvrně, kterou odborníci pojmenovali AR2838. Skvrna se vyvinula noc předtím jako nová aktivní oblast na Slunci. Podle amerického centra Space Weather Prediction Center (SWPC) šlo o velmi silnou sluneční erupce, která byla ohodnocena jako erupce třídy X1,5, tedy nejsilnější z rozlišovaných tříd.

Erupce třídy X

Víkendová erupce byla nejsilnější, jakou jsme na Slunci detekovali za poslední čtyři roky a v jejím důsledku došlo i ke krátkodobým výpadkům rádiové komunikace. K poslední silnější erupci došlo 6. září 2017, kdy Slunce odpálilo monstrum označené jako erupce třídy X9,3.

TIP: Pořádná rána: Slunce odpálilo nejsilnější erupci za poslední tři roky

Sluneční erupce se dělí do šesti tříd – A, B, C, M, X a Super X s hodnotou 1 až 9 (například B4, M5, C9). Každá třída je vždy desetinásobkem třídy předchozí (s výjimkou tříd X), což znamená, že například erupce M2 je 10× silnější než C2. Vážnější dopad na dění na Zemi mohou mít pouze silnější erupce třídy M a pak také erupce tříd X. V případě třídy M jde maximálně o rušení rádiového a GPS signálu, případně vznik polárních září; erupce tříd X již mohou mít vážnější dopady. 

Největší erupcí zaznamenanou GOES byla exploze ze 4. listopadu 2003, kdy výboje dosahovaly stupně X28, později dokonce překvalifikovaného na X40 a X45. Tou úplně největší ale byla erupce z roku 1859, která zanechala stopy v Grónském ledu ve formě nitrátu a berylia.

V případě stíhačů tanků ferdinandů došlo ke zformování specializovaného pluku těžkých stíhačů tanků 656, který měl hrát roli ryze útočného útvaru. Kromě dvou rot ferdinandů tak pluk disponoval i útočnými děly StuG III a Sturmpanzer IV, několika středními tanky PzKpfw III a také dálkově ovládanými demoličními vozidly Borgward IV.

Ne vždy se nicméně dařilo organizační řády dodržovat. Nejvýraznější odchylky nalezneme u praporů jagdpantherů sužovaných malou rychlostí výroby. Ačkoliv tak vzniklo plných šest oddílů těžkých stíhačů tanků vyzbrojených těmito stroji, jen málokterý z nich obdržel plný počet 45 strojů. Od září 1944 proto jagdpanthery dostávala pouze první rota každého praporu a zbytek si musel vystačit buď s útočnými děly StuG III nebo s lehčími stíhači tanků Jagdpanzer IV.

Problémy u Kurska

Co se samotného bojového působení uvedených strojů týče, nelze než konstatovat, že nejzávažnějšími problémy trpěly ty nejtěžší z nich. V případě ferdinandu se dlouhý seznam potíží začal psát již během první polní zkoušky. Většina se týkala složité a velmi poruchové pohonné soustavy, na nápravu ale nezbýval čas. Německé nejvyšší velení totiž ve ferdinandy kladlo velké naděje a počítalo s nimi pro plánovanou ofenzivu u Kursku (operace Citadela).

Následky této uspěchanosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Jen během prvních čtyř dní operace muselo být sedm strojů odepsáno a dalších 46 zamířit k opravám. Většinu poškozených vozidel znehybnily poruchy, řadu z nich také protitankové miny. Situaci pak zhoršoval i fakt, že Němci neměli žádné vyprošťovací vozidlo schopné pětašedesátitunové monstrum odtáhnout. V praxi proto používali až pět polopásových tahačů.

Zabiják tanků

Když pak Rudá armáda přešla u Kurska do ofenzivy, na odtah mnohdy nezbyl čas a osádky svá vozidla musely zničit výbušninami či je ponechat jejich osudu. U strojů zničených nepřítelem se navíc projevila fatální slabina designu v podobě mřížovaného krytu motorového prostoru, kudy mohly k pohonné soustavě pronikat střepiny granátů a způsobit požár paliva či přehřátí motoru vinou poškozeného chlazení. Do konce bitvy u Kursku tak Němci museli odepsat 42 ferdinandů.

Na druhou stranu si ale jejich osádky připsaly úctyhodné úspěchy, když si jen mezi 5. a 16. červencem nárokovaly přes 320 zničených nepřátelských obrněnců. Přeživší ferdinandy během ledna 1944 prošly modernizací, při které obdržely kulomet MG 34, novou velitelskou věžičku, posílený kryt motorového prostoru a antimagnetickou pastu Zimmerit nanášenou na trup.

Slon jde na scénu

Takto upravená vozidla dostala nové jméno Elefant a v lednu 1944 jich 14 odcestovalo do Itálie, zatímco zbytek se vrátil na východní frontu. V Itálii se elefanty postavily Spojencům, místní hornatý terén a úzké silnice pro ně ale představovaly krajně nevhodné působiště. Stroj tam proto nezaznamenal žádné výraznější úspěchy a v létě 1944 byly poslední dva přeživší kusy přepraveny zpět do Německa.

Pokračování: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (4)

Zbývající elefanty následně bojovaly na Ukrajině, v Polsku a nakonec i na německé půdě. Jejich osádky si připsaly stovky zničených nepřátelských obrněnců a elefant se stal vůbec nejúspěšnějším německým stíhačem tanků, kdy na jeden vyřazený stroj připadalo v průměru více než 10 zničených nepřátelských obrněnců. I přes tyto výkony ale počet elefantů postupně klesal a v prosinci 1944 jich zbývalo již jen 10. Poslední dva stroje Němci ztratili v závěrečných týdnech války v okolí Berlína.

Než loni v listopadu odešel Andreas Flaten ze zaměstnání v autoservisu, nepohodl se s bývalým chlebodárcem Milesem Walkerem, který mu odmítl dát poslední výplatu. Po měsících Flatenovy marné snahy získat zbytek mzdy však majitel firmy ustoupil a dlužnou odměnu mu doručil: Na příjezdovou cestu před jeho domem vysypal 91 515 mincí zamazaných od oleje i s výplatní páskou. Bývalý Flatenův šéf Walker odmítl celou záležitost blíže komentovat. „Dostal zaplaceno, a to je vše na čem záleží,“ uvedl pouze. 

TIP: Naštvaný Američan zaplatil daně v mincích: Vážily 700 kilogramů

Bývalý zaměstnanec se nicméně zlovůlí šéfa odmítá trápit. Podle svých slov je rád, že peníze dostal, a zatímco jednotlivé mince čistí, hřeje ho představa, jak se Walker kvůli své pomstě nadřel. Incident má ale podle něj i svou světlou stránku – je totiž pravděpodobné, že v kupě mincí objeví i nějakou sběratelskou raritu. Ostatně na jeden ceněný cent z roku 1937 již prý narazil.