Urban exploration, zkráceně urbex, je volnočasová aktivita spočívající v navštěvování objektů a míst vytvořených lidmi a momentálně chátrajících. Zpravidla se jedná o opuštěné stavby, typicky továrny, elektrárny, doly či třeba nemocnice. Milovníky urbexu láká atmosféra rozkladu, a nebojí se kvůli ní dokonce riskovat život: Některé cíle jsou technicky těžko dosažitelné, přičemž se musí využít například horolezecké či speleologické vybavení. Stejně tak může jít o dobře zajištěné prostory, hlídané čidly, kamerami nebo přímo ostrahou se psy. U nás po případném chycení narušitelů většinou následuje vykázání či pokuta. V zahraničí však zvědavcům hrozí i nějaká doba strávená ve vězení nebo reakce ozbrojených strážných, jež může být fatální. 

V drtivé většině případů navíc milovníci urbexu vstupují do neudržovaných objektů, na kterých si zub času postupně vybírá svou daň. Riskují tak, že se někam propadnou nebo na ně něco spadne. Samostatnou kapitolu tvoří podzemní lokality jako stoky, soustavy tunelů, kolektory, metro, bunkry, doly či sklepení. Obzvlášť podzemí evropských měst bývá členité, rozlehlé a zahrnuje jak středověké části, tak novodobé prostory, spletené mnohdy do nepřehledného labyrintu. 

Když se spustí liják

Někomu se mohou zdát návštěvy podobných míst podivné, ale právě tam lze pořídit nádherné snímky a také uspokojit objevitelskou zvědavost. Stoky s dostatečným proudem pak někteří nadšenci dokonce sjíždějí jako tobogany. Většina vyznavačů krás městského podzemí obvykle míří do odvodňovacích prostor a zatrubněných potoků, u nás hlavně pod Prahou a Brnem. Jde o nejsnazší cestu, protože doly a větší podzemní systémy bývají těžce přístupné. Pozůstatky těžební činnosti pod obcemi jsou obvykle dobře zapečetěné, zatímco kolektory a metro zas hlídají čidla. Do bunkrů či sklepů se dostává obtížně a stoky až na vzácné výjimky „urbexáci“ nijak zvlášť nemilují. 

Hlavní nebezpečí popsaných míst spočívá v nenadálém zvednutí hladiny a v síle proudění podzemních vod. Například během přívalových dešťů se některé stoky kompletně zatopí, a to mnohdy velice rychle, takže na útěk nezbývá příliš času. Podobná situace se v roce 2018 stala osudnou mladé dvojici, kterou velká voda zastihla v podzemní části Motolského potoka. Primárně šlo sice o vyznavače geocachingu, tedy hledání ukrytých skříněk pomocí GPS, ale ve zprávách o tragédii se urbex propíral natolik, že se dostal do obecnějšího povědomí – bohužel ne právě v lichotivém světle. 

Nebezpečí však hrozí, i když se stoka úplně nezatopí, protože silný proud vás může zavléct tam, odkud už není úniku. Riziko lze ovšem podstatně minimalizovat přípravou: Je třeba si pečlivě nastudovat předpověď počasí, a pokud sami nemáte zkušenosti, vzít s sebou někoho, kdo si v případné krizi bude vědět rady. 

Tři dny ve tmě

Zákeřnost podzemních prostor spočívá v tom, že tam můžete zabloudit nebo přijdete o zdroj světla a jednoduše nenajdete cestu ven. Tuzemské městské podzemí bývá relativně přímočaré, nicméně i v něm se lze ztratit. Za hranicemi naší vlasti pak existují mnohem komplikovanější systémy: Za nejpůsobivější se považují pařížské katakomby, jež tvoří opravdu spletité, organicky propojené a 190 kilometrů dlouhé bludiště chodeb, stok i důlních šachet. V jejich útrobách se kromě mnoha jiných podivuhodností ukrývá také kostnice s ostatky šesti milionů lidí.

Katakomby vždy lákaly zvědavce, a francouzská metropole proto jejich část zpřístupnila ve formě muzea. Zbytek zkusila zapečetit, nicméně milovníci urbexu si cestu našli – bohužel ovšem častěji dovnitř než ven. Kupříkladu v roce 2017 se v pařížském podzemí ztratili dva chlapci a v naprosté tmě bloudili tři dny, než je záchranáři našli. Z výpravy nakonec vyvázli živí, ale mnoho dalších podobné štěstí nemělo. I zde každopádně platí, že lze riziku zásadně předejít důkladnou přípravou: vybavit se nejméně dvěma nezávislými zdroji světla a náhradními bateriemi, vzít si mapu nebo mít alespoň důkladné povědomí o lokalitě. Vždy je navíc třeba sdělit cíl cesty a předpokládaný návrat důvěryhodné osobě, která zůstane venku.

Neviditelný nepřítel

Městská podzemí přitom nepatří mezi nejvíc nebezpečná „hřiště“ urbexu – vedle podpovrchových dolů totiž působí relativně neškodně. Zatímco vniknout do aktuálně využívaného dolu je prakticky nemožné, ty vyřazené bývají zasypané či zapečetěné tak důkladně, že byste se do nich museli prokopat. Najde se ovšem i pár výjimek: Například v Česku se dá vlézt do několika důlních lokalit, jež se svou krásou a urbexovým kouzlem řadí k nejlepším na světě. Nic to však nemění na nebezpečí, které tam číhá.  

Při představě zkoumání dolu většinu lidí asi napadne riziko závalu, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že se zvědavci noří do opuštěných šachet. Podzemní rozklad totiž nahlodává vzpěry a výztuhy; přesto by člověk musel mít docela smůlu, aby se strop zhroutil zrovna během jeho přítomnosti. Ze stejného důvodu nelze příliš věřit žebříkům, takže se urbexáci při jejich zlézání raději jistí lanem. Nicméně hlavní nebezpečí číhá ve vzduchu: Může být buď zkažený, což naštěstí ucítíte, nebo chudý na kyslík, čehož si obvykle nevšimnete včas a pak hrozí hypoxie a bezvědomí. 

V podzemí se může nahromadit také metan a s ním samozřejmě souvisí riziko exploze. Obzvlášť výkonným zabijákem je potom oxid uhličitý, který také není cítit. Bezvědomí a smrt tudíž mohou přijít náhle a bez varování. Složení ovzduší je proto nutné průběžně testovat pomocí speciálních přístrojů, nemluvě o tom, že bez helmy a několika zdrojů světla vůbec nemá smysl výpravu podnikat.

Nebezpečí hrozí všude

Mezi nejznámější v Česku patří mimořádně fotogenický jednopatrový kaolínový důl Hosín–Orty u Českých Budějovic. Momentálně je pečlivě zapečetěný, ale dřív se tam dalo narazit na opravdové bludiště s klenutými chodbami, vysokými až šest metrů. Část ovšem již zablokovaly závaly a místy byly tunely zaplavené, zúžené či ucpané naplaveninou, takže vstup do některých partií vyžadoval plazení. Přes veškerá rizika však výprava stála za to. Před dvěma lety nicméně báňská záchranná služba všechny vchody a trhliny zalila cementovou směsí, protože se důl začal na mnoha místech propadat. Jihočeský kraj nyní zvažuje, zda by se mohl znovu – kontrolovaně – otevřít. 

TIP: Krása zvaná urbex: Chvalozpěv zmaru, plísně, rzi a rozkladu

Hosín–Orty však nepředstavuje jediný jihočeský pozůstatek těžby, kam se milovníci podzemí vydávali. V kraji se nachází i další, mimořádně nebezpečný důl, jehož lokaci nebudeme zveřejňovat. Vinou se jím desítky kilometrů chodeb v několika patrech, sahajících až do hloubky osmdesáti metrů. Nemalá část tunelů je do určité výšky zatopená a všude se permanentně ozývá zurčení vody i ponurý hukot proudícího vzduchu. Patra propojuje několik žebříků v různém stupni rozkladu a hlavně nebezpečné komíny, vedoucí až na vzdálené dno komplexu. Agresivní prostředí se do výztuží a ostění vepsalo natolik, že akutně hrozí jejich sesutí. 

Amatérští archeologové Nico a Wim van Schaijkovi objevili v roce 2017 u nizozemské řeky Aa, poblíž města Berlicum, celkem 109 římských mincí a jeden bronzový přívěšek. Tento objev byl na počátku zajímavého výzkumu. Původně totiž nebylo vůbec jasné, kde se tam vlastně mince vzaly. Vesměs šlo o mince nízké hodnoty a většinu tvořily bronzové sestercie. Později se ukázalo, že mince byly vyraženy mezi lety 27 před n. l. a 180 našeho letopočtu. 

Archeology zaujalo, že mince pocházejí z různých období. Zajímavé ale bylo i to, že nebyly nalezeny na jednom konkrétním místě, například v nějaké amfoře. Spíše jako by byly poházené či pokládané na určité ploše. Podle badatelů zjevně nejde o poklad. Mince tam podle nich nejspíš postupně zanechalo velké množství lidí.

TIP: Poklad stříbrných karolínských mincí může pocházet z výkupného za Paříž

Vědci pro to mají pozoruhodné vysvětlení. Jsou přesvědčeni, že jde o mince obětované lidmi, kteří tehdy procházeli těmito místy a brodili se přes řeku Aa. V římských dobách se v těchto místech nacházel brod. Podle archeoložky Liesbeth Claes z nizozemské Universiteit Leiden něco podobného dělají lidé dodnes, když hází mince do kašen, studní a podobných míst. Tradice obětování do vody je součástí evropského folklóru a v době Římanů to nejspíš byla součást každodenního života.

Problém vědce zajímal proto, že mladé tilikvy (Tiliqua scincoides) jsou od narození odkázány výhradně samy na sebe – rodiče je nechrání, ani se nestarají o jejich potravu. A zatímco dospělí jedinci jsou přes půl metru dlouzí a mohou se spolehnout na tlustou kůži a silné čelisti, mláďata jsou v zásadě vydána na pospas predátorům. Chytrost by se jim tedy od začátku jejich životní dráhy určitě hodila… 

TIP: Lovec a kořist – Choutky největších ještěrů varanů komodský

Biologové Birgit Szaboová a Martin Whiting podrobili tucet dospělých ještěrů odchycených v přírodě (všichni byli nejméně dva roky staří) a šestnáct nedávno v zajetí narozených jedinců (ve stáří od 23 do 56 dnů) sérii testů, které měly ověřit jejich inteligenci.

„Ve všech testech obstály mladé tilikvy úplně stejně dobře jako ty dospělé. To ukazuje, že už prakticky od narození mají schopnost vyhodnocovat danou situaci na úrovni dospělého věku,“ komentovala výsledky testů Szaboová.

K testovacímu letu odstartoval raketoplán během včerejšího odpoledne z kosmodromu Spaceport America v americkém státě Nové Mexiko a zhruba o hodinu později tam stroj i přistál. Start byl zhruba o hodinu a půl odložen kvůli nepříznivému počasí. 

Po 16 letech výzkumu a testovacích letů byl včerejší, v pořadí dvaadvacátý, první s kompletní šestičlennou posádkou. Tu tvořili piloti Dave Mackay a Michael Masucci a čtyři „specialisté mise“ – šéfinstruktorka Beth Moses, viceprezidentka pro vládní záležitosti a výzkumné operace Sirisha Bandla, vedoucí provozní inženýr Colin Bennet a pochopitelně i majitel Virgin Galactic Richard Branson.

Branson chtěl podle svých slov na vlastní kůži zhodnotit zkušenost uživatele komerčního raketoplánu, než Virgin Galactic začne nabízet cesty do vesmíru platícím turistům. Z předchozích 21 zkušebních letů se uskutečnily s lidmi na palubě jen tři.

Samotný raketoplán VSS Unity vynesl do výšky kolem 15 kilometrů letoun VMS Eve. Pak se raketoplán oddělil, zažehl vlastní motory a strmým stoupáním se vydal k hranici 90 kilometrů nad zemským povrchem. Posádka pak několik minut pobyla ve stavu beztíže, načež se v raketoplánu vrátila na Zemi. Raketoplán tak sice nepřekonal Kármánovu hranici (100 km), považovanou za hranici mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem, podle amerických měřítek ale hranice dosáhl. Ve Spojených státech se pro hranici kosmického prostoru počítá výška 50 mil (80 467 metrů). Po jejím překročení vzniká například nárok na označení astronaut.

Dveře pro vesmírné turisty se otvírají

„Sedmnáct let tvrdé práce, abychom se dostali takto daleko,“ řekl Branson, když gratuloval svému týmu po úspěšném dokončení letu. Miliardář Branson se stal prvním člověkem, který letěl ve vlastní vesmírné lodi a je teprve druhým sedmdesátníkem, který se vydal do vesmíru. Tím prvním byl v roce 1998, ve svých 77 letech, astronaut John Glenn.

Virgin Galactic už dříve sdělila, že počítá se zahájením svých vesmírných komerčních služeb v příštím roce. Předcházet by tomu ale měly ještě dva zkušební lety. Dnešní let měl posílit důvěru ve vesmírnou turistiku nabízenou společností Virgin Galactic. Ta je podle všeho vysoká, vesmírné lety si zarezervovalo více než 600 lidí. Jedna letenka přitom vyjde na 250 tisíc dolarů (přes 5,4 milionu Kč).

TIP: Americká FAA změnila pravidla pro udělování odznaku „Křídel komerčního astronauta“

Včerejší úspěšný suborbitální let je považován za milník soutěžení v rodící se lukrativní vesmírné turistice. Na 20. července svůj let do vesmíru v lodi New Shepard naplánoval Bransonův hlavní konkurent, zakladatel společnosti Blue Origin sedmapadesátiletý Američan Jeff Bezos.

Pokud jde o rozměry obětí masožravých rostlin, kupříkladu rody láčkovek a špirlic se živí jak bezobratlými živočichy, tak obratlovci. V jejich útrobách bychom tudíž našli mouchy, včely, mravence, ale i mláďata mloků skvrnitých – tedy zatím největší kořist, jakou vědci v láčkovce objevili.

Objem rekordních džbánů přitom může dosahovat až dvou litrů: Tyto masožravky lákají do pasti na nektar zvědavce, kteří snadno spadnou přes kluzký okraj. Uvnitř se pak ponoří do tekutiny bohaté na enzymy a rozloží se na dužinu, jíž se rostliny živí. Druhy vyskytující se v chudých půdách si takto kompenzují nedostatek dusíku či fosforu.

Výstava děl Augusta Rodina (1840–1917) byla slavnostně otevřena 10. května 1902 v nově zřízeném pavilonu pod zahradou Kinských. Představovala průřez sochařovou tvorbou, z níž patřil k nejvýznamnějším dílům Polibek, Občané z Calais nebo Balzac. Organizace celé akce se ujali čeští umělci v čele s Rodinovým žákem Josefem Mařatkou a Spolkem výtvarných umělců Mánes. Navzdory averzi k cestování Prahu 28. května poctil svou návštěvou i sám Mistr.

Co zbylo z výstavy

Přes počáteční chladné přijetí výstavy veřejností byl francouzský sochař v Praze uvítán jako „byli dříve vítáni pouze králové“ a nakonec se jeho dílu dostalo vesměs kladného ohlasu. Týden před ukončením akce hlásily Národní listy celkovou návštěvnost „13.086 vstupné zaplativších osob“. Vliv Rodinova díla na soudobé umělce byl ohromný a výstava znamenala mezník v dějinách českého moderního umění. Současně přispěla k popularizaci mistrovy tvorby v české společnosti a utužení vztahu české a francouzské kultury.

Spolku Mánes zanechal Rodin poděkování v podobě postavy Občana z Calais, sám si odvezl jako upomínku na čas strávený v Praze obraz Maxe Švabinského Rodinova inspirace. Městská rada, která uvažovala o koupi jednoho z Rodinových děl, se na doporučení Alfonse Muchy rozhodla pro bronzový odlitek sochy Kovový věk, který dala do zasedací síně Staroměstské radnice. Přes nadšení českých politiků z úspěchu výstavy se Rodinova tvorba bohužel nesetkala s přílišným pochopením. Proto se velice záhy rozhořela diskuse o vhodnějším umístění sochy.

Nekonečná tahanice

Ještě téhož roku shledali konzervativní radní Kovový věk necudným, dílem, které je „s to moralitu obecenstva kazit“. Ostatně tyto reakce nebyly ničím novým. Už při svém představení roku 1877 vyvolal Kovový věk mnoho polemik a kritiky. Rodin byl tehdy nařčen, že sochu odlil podle živého modelu! Přestože ji nakonec uhájil, nikdy nebyla přijata s nadšením a stále budila rozpaky.

Kauza pražského Kovového věku si vysloužila řadu anekdot, karikatur či úsměvných básniček. Socha po několik let putovala z místa na místo, když roku 1911 nastal zdánlivý zlom. Nově byla umístěna do venkovních prostor v Žofínských sadech. Ani zde se však dlouho neohřála. Brzy po jejím instalování se totiž vyrojily stížnosti, že budí pohoršení, neboť návštěvníci žofínské plovárny poslušně nosí plavky, zatímco Kovový věk se bezostyšně vystavuje v celé své nahotě. Poté Rodinovo dílo opět putovalo po interiérech, aby natrvalo zakotvilo ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy.   

Když se střeva zanítí

6. 12. 1735 | první apendektomie

Červovitý přívěsek slepého střeva – známější jako apendix – představoval pro lékaře v minulosti dlouho záhadu. Anatomicky jej popsali v roce 1521, nicméně celé stovky let se jim nedařilo zjistit, k čemu vlastně slouží. Zato velmi dobře věděli, jak nepříjemně nám dokáže zavařit, když se zanítí. Akutní apendicitida je ostatně i dnes nejčastější akutní břišní příhodou, nicméně její řešení už pro lékaře představuje doslova rutinu a provádí se zpravidla laparoskopicky. V řadě případů navíc není ani nutné použít skalpel – při včasném zachycení problému se dá infekce potlačit pomocí antibiotik.

Až do 18. století však pacienti se zánětem slepého střeva nezřídka umírali kvůli infekci, která se ze střev postupně rozšířila do celého organismu, aniž by kdokoliv dokázal odhalit její příčinu. Úlevu poprvé v historii přinesl chirurgický zákrok provedený na sklonku roku 1735 v londýnské St. George Hospital. Úspěch je o to významnější, že se tak stalo více než sto let před zahájením systematického užívání anestezie. Hlavní roli sehráli dva aktéři: jedenáctiletý chlapec, který nešťastnou náhodou spolkl připínáček, jenž mu perforoval střevní sliznici, a lékař Claudius Aymand, jenž jeho život premiérovým zákrokem zachránil.

Orgán jako nový

7. 12. 1905 | první transplantace

Není mnoho prvenství, kterými by se mohla pochlubit česká lékařská škola. O to významnější je proto událost, jež se odehrála v Olomouci před 115 lety. Oční lékař Eduard Konrád Zirm na zdejší oftalmologické klinice provedl úspěšnou transplantaci rohovky; šlo zároveň o vůbec historicky první úspěšnou transplantaci vůbec. Pacientem byl jistý Alois Glogár, který si krátce předtím poleptal oči vápnem. Zirm vyjmul a nahradil jeho zakalenou rohovku zdravou, získanou od živého dárce.

Transplantace životně důležitých orgánů ale přišly na řadu až o padesát let později; první pokusy se navíc často nepovedly, neboť lékaři si nedokázali poradit s imunitní odpovědí těla, které darovaný orgán odmítalo. V roce 1954 se bostonskému chirurgovi Josephu Murraymu povedlo úspěšně transplantovat ledvinu mezi jednovaječnými dvojčaty, a zajistil tak příjemci dalších osm let života. O pět let později jako první transplantoval ledvinu mezi nepříbuznými pacienty a byl to rovněž on, kdo poprvé úspěšně využil ledvinu mrtvého dárce. V roce 1990 se za svůj výkon dočkal nejvyššího ocenění: Nobelovy ceny.

Jako velký přelom na poli chirurgie se označuje rovněž datum 3. prosince 1967, kdy jihoafrický kardiolog Christiaan Barnard poprvé úspěšně transplantoval srdce. Pacient sice po osmnácti dnech podlehl zápalu plic, přesto šlo o nebývalý úspěch. I v dnešní době jsou tyto zákroky ojedinělé, ročně se po celém světě transplantuje zhruba 3 500 srdcí, přičemž pacienti průměrně přežijí dalších 15 let.

Sólo pro roboty

13. 10. 2010 | první kompletně robotická operace

Nechali byste se operovat strojem? Robotickou chirurgii sice medicína zná již od 70. let minulého století, nicméně kanadský pacient, který v říjnu 2010 podstoupil v Montrealu odstranění prostaty, bezpochyby prokázal značnou odvahu – stal se totiž historicky prvním člověkem na světě, u jehož operace neasistoval žádný lidský chirurg; výkon kompletně provedly dva úzce spolupracující robotické přístroje.

Zatímco samotný zákrok spočíval v dokonale přesných „rukách“ (lépe řečeno robotických ramenech) již předtím standardně užívaného chirurgického robota daVinci, premiéru na sále zažil jeho „kolega“ McSleepy, vyvinutý právě týmem montrealských lékařů. Tento anesteziologický robot dokáže namíchat a podat uspávací prostředek v daleko preciznějším dávkování, než by kdy zvládl člověk.

Odborníci dnes nepochybují, že právě robotizace je cestou, kterou se chirurgie bude vydávat. Hlavní výhodu spatřují ve zmíněné přesnosti: nejen co se týče anestezie, ale zejména v případě invazivních zásahů do tkáně. Robotický operatér dokáže minimalizovat množství řezů na nezbytné minimum a uleví lékařům při operacích vyžadujících množství jemných a repetitivních pohybů, při kterých se ruka držící skalpel začne rychle chvět. Díky tomu se výrazně sníží doba rekonvalescence po zákroku. Perspektivní budoucnost se v současnosti předpovídá operacím na dálku (tzv. teleoperacím), při nichž se chirurg bude moct nacházet třeba na druhém konci světa a robota bude ovládat pomocí přenosu signálu.

Premiérové chrurgické operace:

Irbílská citadela patří mezi nejstarší stálá osídlení světa a první zmínky o ní nacházíme na hliněných destičkách se sumerským klínopisem. Datují se přibližně do roku 2300 př. n. l., ale lokalita byla prokazatelně obydlená mnohem dřív: Dochované důkazy hovoří o roce 5000 př. n. l. Roku 331 př. n. l. se nedaleko odehrála bitva u Gaugamél, v níž Alexandr Makedonský slavně rozdrtil armádu perského krále Dareia III. Později se citadela stala součástí Sásánovské říše, existující v letech 224–651, a fungovala jako důležité křesťanské centrum. 

Její význam rostl až do roku 1258, kdy ji dobyla mongolská vojska. Od té doby chátrala a obyvatelé se stěhovali do nových domů se zahradami v přilehlém městě. V roce 1984 žilo v pevnosti asi 4 500 lidí, o dekádu později už jen 1 600.

Do citadely vedou tři brány: Nejstarší se nachází na jihu, poprvé ji přestavěli roku 1860, o století později byla zbořena a svoji dnešní podobu získala v roce 1979. Východní bráně se říká harémová a do pevnosti skrz ni vcházely ženy. Dobu vzniku severní brány neznáme – podle některých se datuje do roku 1924, dle jiných je o dvě dekády mladší. K charakteristickým prvkům tamních domů patří vyvýšená arkáda s výhledem na nádvoří, plochá střecha a snížený vchod, který bránil pohledu dovnitř. Obvodovou zeď tvoří stovka domů, jejichž fasády podepírají pilíře. 

Dobré rodiny se vracejí

Pod odliv obyvatel se podepsaly i nepříliš šetrné úpravy pevnosti. Například roku 1960 bylo kvůli výstavbě silnice spojující jižní a severní bránu zbouráno 60 domů, mešita a škola. Z náboženských staveb se zachovala jen mešita, pojmenovaná po kurdském islámském duchovním Mullovi Effendim. Razantnost zásahu vyděsila památkáře, a v současnosti se proto o citadelu starají světové organizace i mezinárodní týmy archeologů.

TIP: Tajemný pouštní klenot: Nejstarší most na světě se nachází v irácké poušti

V roce 2007 navíc vznikla komise pro její revitalizaci, jež společně s UNESCO stanovila okolo památky ochrannou zónu, kde nesmějí vyrůstat vyšší budovy než třípatrové. V rámci velkého obnovovacího projektu se z citadely vystěhovalo posledních 840 rodin, jedna však zůstala, aby si místo zachovalo status kontinuálně obývané lokality. Irácká vláda plánuje, že po rekonstrukci památky se tam vrátí až 50 rodin. 

Úřady na východě Spojených států varují obyvatele, aby nekrmili divoce žijící ptáky a neposkytovali jim vodu ke koupeli a aby krmítka i koupátka dezinfikovali. Důvodem je množství úmrtí různých druhů pěvců, která se teď objevují v této části USA. První hlášení přišla na konci května z Washingtonu, D.C. Umírání pěvců se pak rychle rozšířilo do celé řady amerických států.

Podle odborníků jde zřejmě o nějaké onemocnění. Umírají hlavně mladší ptáci. Před smrtí jsou zcela bez energie, mají napuchlé a zavřené oči. Pohybují se zvláštně, motají se a vykazují příznaky neurologických problémů. Vědci zatím vyloučili některé z patogenů, které bývají zodpovědné za podobné masové úhyny, včetně salmonel a chlamydií. Momentálně probíhá intenzivní vyšetřování v několika laboratořích zároveň.

TIP: V severní Americe během uplynulých 50 let zmizely 3 miliardy ptáků

Podle dostupných informací umírají sojky chocholaté, špačci obecní, vlhovci nachoví, drozdi stěhovaví, kardinálové červení, hýlové mexičtí, vrabci domácí, salašníci modří, datlové karolínští, sýkory karolinské a střízlíci karolinští, tedy vesměs zajímaví a pěkní ptáci. Pro vědce je matoucí, že umírání velmi neobvykle postihuje pěvce více druhů a na rozsáhlém území.

Ať už se nám to líbí nebo ne, anšlus Rakouska, rozpad a obsazení Československa, a dokonce ani porážka Polska nevyvolaly ve světě odpovídající reakci – jinak řečeno – nepřiměly jej k rozhodné akci proti nacistickému Německu.

Galský kohout sražen na kolena

Toto rozpoložení dobře ilustrované takzvanou podivnou válkou se začalo měnit teprve po šokující a drtivé porážce Francie. Země galského kohouta byla přední evropskou i světovou velmocí a jen málokdo očekával, že od zahájení německé kampaně na západě do francouzské kapitulace uběhne pouhých 46 dnů. Tolik opěvovaná Maginotova linie se stala v podstatě bezcennou kulisou, neboť ji hlavní útočné klíny Wehrmachtu dokázaly obejít a naplno se tak projevila převaha konceptu útočné mobilní války nad statickou obranou.

Štěstí v neštěstí

Němci celkově dokázali vést konflikt moderně, zatímco Francouzi a Britové ustrnuli až na čestné výjimky v meziválečném období. Nesmíme ale zapomínat ani na další důsledky této kampaně. Za prvé: do světového zápolení se po boku Německa otevřeně zapojila fašistická Itálie. Za druhé: Hitler nechal u Dunkerku trestuhodně uniknout většinu britského expedičního sboru, čímž ostrovní království ponechal „ve hře“ a připravil si tím první velkou porážku.