Duchaplná, laskavá a krásná Karolina Matylda se narodila v roce 1751 jako pohrobek Fridricha Ludvíka knížete z Walesu a vnučka Jiřího II. V rodinném kruhu ji oslovovali pouze druhým jménem. Vyrůstala pod přísným dohledem puritánské matky a nabyla na svou dobu rozsáhlého vzdělání. Sdílela také koníček většiny členů hannoverské dynastie – lásku k hudbě. Výborně hrála na cembalo a krásně zpívala. Vyrostla z ní krasavice s plavými vlasy a modrýma očima, takže si právem zasloužila přízvisko „Anglická růže“. 

Nešťastné manželství

V patnácti letech se provdala za dánského krále Kristiána VII. Tím skončily dny štěstí a mládí, kdy se ještě smála, a jejím osudem se stal temný zármutek, potupa, ponižování a brzký skon. Duševně nemocný choť vystavoval Matyldu nejzlomyslnějším úkladům, ponižování a pronásledování, a to i přesto, že se mu snažila zalíbit a porodila mu dědice. Nelze se tedy divit, že královna našla útěchu u manželova důvěrníka, velmi pohledného, urostlého a obratného lékaře Friedricha Struenseeho, jehož podporovala během jeho strmé kariéry, která vyvrcholila pozicí prvního ministra a osvícenského reformátora. 

Královna Matylda se do Struenseeho nepochybně zamilovala a zcela se mu podřídila. Jistě jí imponoval svou inteligencí, schopnostmi i mužným zjevem. Do jaké míry v ní viděl půvabnou ženu i Struensee, nedokážeme posoudit. Jeho mužské ješitnosti jistě dělalo dobře, že se stal královniným důvěrníkem, takže zřejmě z mocenského hlediska lpěl na udržení vztahu. Zda tak činil z hlubokého přesvědčení, že pomůže lidu v duchu ušlechtilých zásad osvícenců, nebo jen bažil po moci, zůstane navždy skryto.

Královnino nevhodné chování a zneužití postavení lékaře je možné odsuzovat, nicméně lze pochopit, že žena, kterou provdali za pološíleného podivína, toužila po normálním vztahu. Mohla si ho však ve svém postavení manželky hlavy státu dovolit? Struensee její city opětoval a zakrátko se již netajili svým vztahem. Král Kristián VII., latentní homosexuál, to mlčky trpěl. Ale jeho nevlastní matka Juliana, zbylí členové dynastie i ortodoxní dánské duchovenstvo zaujímali vůči reformátorovi výrazně kritické a nepřátelské stanovisko.

Zavržená královna

Do napjaté atmosféry se Matyldě v červenci 1771 narodila dcera Luisa Augusta. Král ji nesl ke křtu a oznámil evropským dvorům její narození, čímž ji oficiálně uznal za svou. Přesto se po celém Dánsku šířily zvěsti o princeznině nemanželském původu. Řada současníků i pozdějších historiků byla přesvědčena, že jejím skutečným otcem byl Struensee. I to pomohlo spiklencům, kteří se seskupili okolo královny-matky, Struenseeho svrhnout, nechat ho odsoudit a popravit. Zatčena byla také Matylda, již propustili teprve pod nátlakem britské diplomacie. Král se s ní rozvedl a „Anglická růže“ odešla v květnu 1772 ze země. Nesměla se vrátit do Británie a ke svému velkému zármutku již nikdy nespatřila své děti.

Usadila se na zámku v Celle v Hannoversku, kde vládl její bratr, britský král a hannoverský kurfiřt Jiří III. Matyldu zaměstnával v exilu bohatý společenský život, stýkala se s obyvateli Celle a okolí, starala se o několik adoptovaných dětí, jezdila na koni, vyšívala, chodila do divadla a intenzivně se zajímala o zprávy z Dánska. Když se trochu zotavila, začala opět zpívat a jedné své přítelkyni napsala: „Dělám všechno, abych byla šťastná, a doufám, že tím všechny ohromím.“

TIP: Dagmar Dánská: Drsná pohádka o něžné české královně

Žila v nejhlubším ústraní a většinu svých příjmů vydávala na dobročinné účely. Nicméně nemusela dlouho nést tíhu svého předčasně otráveného bytí. Zármutek nahlodal její vůli k životu, mladý květ uvadal touhou po dětech a ztracené nové vlasti. Navíc pravděpodobně trpěla stejně jako její bratr Jiří III. dědičnou metabolickou chorobou – porfyrií. Zemřela v pouhých třiadvaceti letech. 

České značení se dnes považuje za fenomén. Máme prý i nejhustěji značenou turistickou síť na světě. Jak k tomu došlo? 

Nejsem si úplně jistý, zda máme opravdu nejhustěji značenou síť na světě, ale v každém případě patříme v rámci značení turistických tras ke špičce. Je tomu tak ze dvou důvodů: Na území celé naší republiky se značení provádí stejným způsobem a také se o něj pravidelně staráme. 

Jak taková péče probíhá? 

Vždy po třech letech každou značku znova namalujeme, odřežeme křoví, pokud by hrozilo, že značka zaroste, a zkontrolujeme směrovky. Takže máme naše trasy stále v pořádku. To je i rozdíl oproti zahraničí, kde se tak často nedělají opravy a v řadě případů tam jednotné značení chybí. Souvisí to rovněž s historií: Klub českých turistů, který se značení u nás věnuje, je tady už skoro sto třicet let a se značením turistických tras začal již rok po svém vzniku, v roce 1889. A protože u nás za svoji éru neměl žádnou konkurenci, jednotné značení se udrželo, na rozdíl například od Francie či Španělska. 

Systém značení se za celou dobu své existence nezměnil? 

Vyvíjel se. Úplně první značená trasa vznikla v roce 1889. Tehdy byly značky mnohem větší, měly široký prostřední barevný pruh a užší krajní bílé pásy a byly jenom červené. Potom se zjistilo, že by bylo fajn přidat další barvy. Někdy kolem roku 1912 tak přibyla modrá značka a o dalších patnáct let později ještě zelená a žlutá. Takže zhruba od roku 1930 jsou barvy stejné. Po padesátém roce minulého století se značky ještě zmenšily a ustálil se současný tvar, který všichni známe. Základní pásová značka má dnes čtvercový tvar o rozměrech sto krát sto milimetrů, její bílé pruhy plní signalizační funkci, vnitřní barvy pak turistovi pomáhají v orientaci: Například červená je přednostně určena pro dálkové nebo hřebenové trasy, žlutá zase většinou vyznačuje krátké trasy či spojky.

Jakým způsobem se práce značkařů organizuje? 

Všechny značky v republice máme rozdělené do tříletých cyklů obnovy, což znamená, že se každý rok obnoví třetina tras. Moji kolegové, kteří vedou značkaře v daném okrese, rozdají vždy na jaře dobrovolníkům cestovní průkazy na jednotlivé úseky – jeden cestovní průkaz znamená jeden den práce a záleží na každém, kolik si naloží. Značkaři pracují ve dvojici a za den zvládnou asi pět až sedm kilometrů trasy: Obnoví barvu, zkontrolují všechny směrovky, zjistí, zda je trasa dobře průchodná nebo zda v místě nevznikla například silnice. Pracuje se zhruba od dubna do září. 

Jde o čistě dobrovolnickou práci, nebo ji platí nějaká organizace? 

Jedná se o činnost dobrovolnickou, naši značkaři dělají bez nároku na mzdu a ve svém volném čase. Samozřejmě jim ale hradíme materiál, barvy, směrovky, štětce a další věci, které potřebují. Rovněž jim proplácíme cestovní náklady a poskytujeme i příspěvek na pracovní oblečení. V celé republice stojí obnova turistického značení asi 14,5 milionu korun ročně. Zhruba polovinu hradí Ministerstvo pro místní rozvoj a další polovinu jednotlivé kraje. Jednou jsme spočítali, že kdyby naši značkaři, kteří stráví ročně svou prací asi 75 tisíc hodin, dostávali průměrnou mzdu, vyšla by naše činnost navíc na dalších 10,5 milionu korun. Ale jak jsem již řekl, obecně je tato práce bez nároku na mzdu, a je proto úžasné, že o ni má stále tolik lidí zájem. 

Pomáhá nějak značení tras i turistickému průmyslu v dané oblasti? 

Určitě ano, a ne málo. Turista, který jde po značkách, utratí peníze za dopravu, ubytování a za jídlo v místních restauracích nebo i při vstupu do okolních památek. S kolegy jsme spočítali, že turisté, kteří se pohybují po námi vyznačených trasách, přinesou ročně celkově nemalou částku – kolem pěti miliard korun.

Ovlivnil nějak negativně oblibu značek trend, jenž souvisí s používáním GPS?

Já si myslím, že ne. V počátcích GPS opravdu chodili někteří turisté s očima „zabodnutýma“ do svých přístrojů a ani si třeba nevšimli, jak je kolem krásně. Ale nyní, kdy jsme na každém kroku obklopeni počítači, chytrými telefony a jinými technickými „hejblátky“, stále přibývá lidí, kteří mobil vypnou, uloží ho do batohu pro případ nutnosti a vydávají se po našich „čtverečcích“ do lesů, poslouchají zpěv ptáků a vnímají tu nádheru kolem. Proto se nebojím, že by naše značení zaniklo.

Je pravda, že o metody českého značení je v poslední době zájem i v zahraničí? 

Je to skutečně tak a máme radost, že se náš systém rozšiřuje už i za hranice. Jako první začali podle našeho vzoru značit v Chorvatsku na ostrově Krk. Po roce 1989 jsme pomáhali i v okolí českých vesnic v rumunském Banátu. České značení najdete také na několika místech Zakarpatské Ukrajiny a na Krymu. V roce 2015 se skupinka našich značkařů vypravila i do Brazílie, konkrétně do městečka Batayporã, kterou založil Jan Antonín Baťa a kde stále působí spolek přátel Čech. Je úžasné, že v jejím okolí nyní najdete české značky na palmách či v místech, kde se běžně procházejí pásovci a mravenečníci a poletují papoušci. 

Co je pravdy na tom, že čeští značkaři stárnou, a fenomén značení tak pomalu vymírá? 

Novináři se mě na to pořád ptali, až jsem se jednou naštval a průměrný věk našich dobrovolníků spočítal. Vyšlo mi asi 57 let. To je mladý důchodový věk, který je pro značení ideální, protože člověk má na práci čas a zároveň ještě poměrně dost sil. Navíc organizujeme pravidelná školení nových značkařů, z nichž každý rok vzejde asi sedmdesát až sto lidí. Často jsou mezi nimi i mladí a průměrný věk těchto zájemců je 35 let. Takže zatím nám vymření nehrozí. 

Co člověk potřebuje k tomu, aby se stal značkařem? 

Začnete tak, že se vydáte s nějakou stávající dvojicí značkařů do terénu a vše si „osaháte“. A pokud vás práce baví, můžete se po roce zúčastnit školení. Malování značek sice možná vypadá jednoduše, ale celá metodika je docela náročná: Zahrnuje celkem dvanáct svazků skript, tedy několik set stránek. Jako značkař, který maluje, musíte zvládnout čtyři z nich a absolvovat i zkoušky. 

Vždycky říkám, že značení tras není natěračství. Nefunguje to tak, že jdu, barevně obtáhnu značku a pokračuju dál. Musím se neustále dívat, jestli náhodou někde značka nechybí, jestli třeba někde neporazili strom, jestli je dobře označeno každé rozcestí, jestli značku není možné namalovat na lepší objekt, který bude pro turistu zřetelnější. Je toho hodně, co musíte po cestě hlídat.

Jsou nějaká pravidla, kterými se při tom dobrovolníci řídí? 

Máme takové základní pravidlo, a sice že po námi značených trasách by měl turista trefit, i když v místě v životě nebyl a nemá mapu: Zkrátka vystoupí někde na nádraží, rozhlédne se a měl by podle značek dojít až do cíle. Také v tom se lišíme od jiných států Evropy, kde mapu jako turista i při existenci značení prostě potřebujete. Od zahraničních turistů míváme rovněž dost pozitivní odezvy a jsme na to hrdí. A jelikož je u nás značení turistických tras rozšířené už od roku 1889, jedná se dnes vlastně i o české kulturní dědictví.

TIP: Kousek Česka v lesích Kanady: Česká vesnice na druhém konci světa

I když se to nezdá, zemská atmosféra tvoří optické prostředí, v němž se záření různých vlnových délek láme. Ovzduší se chová v podstatě jako obří čočka o velmi malé mohutnosti. A tak se jevy tzv. disperze světla výrazně projevují, až když se Slunce nachází nízko nad obzorem. Mluvíme o tzv. astronomické refrakci, kdy je sluneční disk v důsledku lomu světla v atmosféře zdánlivě výš nad horizontem než ve skutečnosti.

Hodnota refrakce však závisí na vlnové délce světla, tedy na jeho barvě: Největší je pro krátké vlnové délky – modrou a fialovou barvu, nejmenší pro červenou. Nachází-li se tedy disk naší hvězdy opravdu nízko nad obzorem a atmosféra je velmi klidná, dojde ke zdánlivému vertikálnímu posunu obrazu Slunce v různých barvách. 

TIP: Půvab nebeské duhy: Jak se staví nejkrásnější přírodní most

Posun je velmi malý, ve většině slunečního disku se opět složí v bílé světlo. Úplně nahoře bychom však nalezli fialový a modrý cíp, nicméně uvedeného záření není mnoho, takže je separátně pozorovatelné jen výjimečně. Dále jde o přebytek zeleného záření, které tvoří podstatu tzv. zeleného záblesku. Následují žluté, oranžové až červené odstíny, jež splývají. Podaří-li se vám tudíž při západu Slunce pozorovat onen zelený cípek, právě jste spatřili zelený záblesk. 

Působivý drahokam se stříbrnými odlesky se vejde do dlaně. Nalezen byl 12. června a Lucara uvádí, že na třetím místě mezi největšími diamanty světa vystřídal kámen, který v Botswaně objevila jiná těžařská společnost o pár dní dříve.

„Je to historický objev jak pro nás, tak pro Bostwanu,“ uvedla místní ředitelka firmy Lucara Naseem Lahriová. „V hierarchii obrovských kamenů je na třetím místě,“ sdělila během představení kamene v Gaborone. Nejnovější objev upevňuje pozici Botswany jako světového lídra v produkci diamantů. Šest z deseti největších diamantů světa má právě botswanský původ.

TIP: Jak se rodí diamanty: Nezničitelné slzy bohů z nitra Země 

Diamant, který byl objeven začátkem června a dosud byl považován za třetí největší na světě, váží 1 098 karátů a patří společnosti Debswana. Jejími vlastníky jsou botswanská vláda a jihoafrická společnost De Beers, která se specializuje na těžbu diamantů a obchodování s nimi. Největším diamantem byl Cullinan s hmotností 3 106 karátů, který byl nalezen v roce 1905 v Jižní Africe. Části tohoto drahokamu zdobí britské korunovační klenoty.

Obezita je stále velmi nepříjemným problémem dnešního lidstva. V roce 2016 mělo ve světě nadváhu téměř 2 miliardy dospělých a 650 milionů bylo obézních. Na pochopení tohoto jevu a možných řešeních pracuje mnoho odborníků různého zaměření, genetiky nevyjímaje. Právě tým amerických genetiků  nedávno objevil mutaci, která podstatně snižuje riziko obezity.

Do svého výzkumu zahrnuli 645 tisíc dobrovolníků z Velké Británie, Spojených států a Mexika. Výsledky výzkumu ukázaly, že lidé, kteří mají díky mutaci neaktivní minimálně jednu kopii genu GPR75, váží v průměru o 5,4 kilogramu méně, mají nižší index tělesné hmotnosti BMI a také o 54 procent nižší šanci, že se u nich vyvine obezita. Zmíněný gen vytváří protein, který funguje jako buněčný receptor, jeho funkce ale není detailně známá.

TIP: Na stopě původce obezity: Za přejídání může specifický protein savců

Mutace genu GPR75 je relativně vzácná. Objevuje se zhruba u jednoho člověka ze tří tisíc. Proti obezitě ale zjevně do jisté míry chrání, což vědci potvrdili i experimenty u myší. Když hlodavcům tuto mutaci vyvolali genetickou manipulací, byly tyto myši chráněné před obezitou podobným způsobem jako lidé. Odborníci teď budou intenzivně zkoumat možné důsledky mutace v organismu i samotný gen GPR75 a příslušný protein. Takový výzkum by mohl přinést například nové možnosti v léčbě obezity.

V mnoha knihách se dočtete, že hrad stupňovitě stoupající vzhůru po ostrožně symbolizuje jednotu světské a božské moci a jejich hierarchii: od císařského paláce přes malou mariánskou věž až po velkou věž zasvěcenou Kristu či jeho kříži. Finální podoba jeho tří částí tak skutečně působí. Jestliže ale Karel IV. na něco takového pomýšlel, ideu realizoval až dodatečně, neboť hrad roku 1348 založil a s velkou pravděpodobností stavěl jako vlastní rezidenci bez zvláštního státního či imperiálního významu, a to včetně velké věže, v níž dal nakonec zbudovat Nebeský Jeruzalém: skvostně vyzdobenou kapli, kam uložil císařské insignie i říšský poklad.

Podle stavebního průzkumu, prováděného od roku 2000, byla konkrétně tato místnost postavena původně jako obytná komnata či hodovní síň s krbem a prevétem. Kdy císař pojal plán razantně změnit koncepci a kdy sem vlastně uložil nejvzácnější svátosti říše a křesťanstva? Je to zvláštní, ale nevíme.

Klenoty v Praze

Na Květnou neděli 21. března 1350 čekal Karel IV. pod Vyšehradem poselstvo přivážející poklad říšských svátostí, který mu konečně vydal Ludvík Braniborský. Měl údajně na základě úmluvy zůstat na území říše, v Norimberku nebo Frankfurtu, ale Karel jej dal odvézt do Čech. Na hlavním náměstí Nového Města ho ukázal lidu a pak jej uložil ve staré sakristii svatovítského dómu na Pražském hradě. Říšské svátosti dal potom každoročně první neděli po Velikonocích veřejně vystavovat a uctívat ve zvláštní kapli na Dobytčím trhu, čímž se Praha zařadila mezi nejvýznamnější evropská poutní místa, kam mířily davy poutníků z českých zemí i z říše. Zda říšské klenoty zůstaly až do převezení na Karlštejn v katedrále, nebo byly někdy někam přesunuty, netušíme. 

Až kronikář Beneš Krabice uvádí: „Léta Páně 1365 (…) v neděli po svátku očišťování vysvětil (arcibiskup Jan Očko z Vlašimi) větší kapli ve věži hradu Karlštejna. Císař totiž vybudoval tento hrad podivuhodného díla a přepevných hradeb tak, jak se dosud spatřuje, a v hořejší věži zřídil velikou kapli, jejíž stěny pokryl ryzím zlatem a drahým kamením a okrášlil ji jak ostatky svatých, tak ornáty pro děkana a kapitulu, čili sbor duchovních, který tam ustanovil, a vyzdobil ji velice vzácnými malbami. Po celém širém světě není hradu a kaple tak vzácného díla, a právem, neboť v ní přechovával císařské insignie a poklad celého království (…)“. Je to vůbec první zpráva o existenci kaple a o tom, že v ní byly uloženy císařské klenoty, a to zaznamenaná zpětně, někdy v sedmdesátých letech 14. století. Nepochybným svědectvím o říšském pokladu na hradě je listina Václava IV. z roku 1386. 

Změny koncepce

Už po římské korunovaci v roce 1355 uložil císař na hradě ostatky Kristova utrpení, které sám shromáždil, a to v nově dostavěné menší věži. Dal ji upravit k liturgickým účelům karlštejnské kapituly, nově založené v roce 1357. To byla první změna v účelu Karlštejna – měl demonstrovat světskou moc císaře jako Kristova náměstka na zemi, ostatně tehdy byl hrad nazván Karlštejn (Karlův kámen) a tehdy také vznikaly nástěnné malby v paláci oslavující lucemburský rodokmen.

Karel z vděčnosti za dosažení „vrcholu světské samovlády“ zbudoval v malé věži dvě kaple, v nichž měla být ustavičně konána služba Boží a veřejně uctívána „památka slavného kříže, nejsvětějších pěti ran, hřebu, houby, kopí a utrpení Páně vůbec“.

Aby byly ostatky řádně uctívány, rozuměj, aby se dostavilo co nejvíce poutníků k veřejnému uctívání, dosáhl panovník na papeži nakonec udělení odpustků pro účastníky obřadu na 7 let. V zakládací listině kapituly zároveň zakázal, „aby ve věži hradu Karlštejna, v niž se vzpomenutá kaple nachází, (…) směl kdokoli spát či ležet s jakou ženou, byť vlastní zákonitou manželkou,“ a kanovníci se měli odebrat „před západem slunce bez námitek z hradu do vlastního příbytku“. Zde má původ známý mýtus o tom, že na Karlštejně nesměly pobývat ženy. 

Podle architekta Zdeňka Chudárka, který zmiňovaný stavební průzkum na Karlštejně prováděl, napadlo Karla IV. přebudovat téměř hotovou velkou věž nejpozději na podzim roku 1362, kdy na hradě pobýval. Impuls k proměně obytné síně v honosnou říšskou kapli s insigniemi a svátostmi mohl vzejít z narození dědice v únoru 1361, které dávalo naději, že vláda v říši zůstane v rukou Lucemburků. Stavební práce na věži trvaly údajně až do roku 1372, a tak je možné, že sem císařské poklady nebyly uloženy hned po vyzdobení a vysvěcení kaple v únoru 1365. Každopádně v roce 1376 byl Václav skutečně zvolen římským králem a v listopadu toho roku Karel IV. ve společnosti syna naposledy navštívil svůj Karlštejn. 

Nebeský Jeruzalém

Dnes je nejslavnější prostor Karlštejna znám jako kaple sv. Kříže. Avšak žádná listina takové zasvěcení nedokládá, přičemž jako první mluví o kapli sv. Kříže Bohuslav Balbín v 17. století. Svou výzdobou svatyně představuje Nebeský Jeruzalém – mystické město popisované v Knize Zjevení evangelisty Jana, která se pro ni stala základním inspiračním zdrojem, a vyjadřuje očekávání druhého Kristova příchodu při Posledním soudu. Na programu nákladné výzdoby se nepochybně podílel sám Karel IV. a zřejmě i jeho rádci – Arnošt z Pardubic a Jan ze Středy. Oslava božího království a zejména přítomnost těch nejvzácnějších relikvií křesťanství měla být zárukou té nejvyšší přízně říši a lucemburskému rodu. 

Pohled od vstupu k severní oltářní stěně. Východní stěnu pomáhal patrně koncipovat arcibiskup Arnošt z Pardubic a Jan ze Středy, zatímco na protější, západní stěně je patrnější program Karla IV. (foto: Národní památkový ústav)

Kaple je velmi neobvykle po celé ploše stěn zdobena 130 deskovými obrazy, které představují Kristovo nebeské vojsko, Církev vítěznou, v nebeských hierarchiích: patriarchy, proroky, apoštoly, mučedníky, vyznavače, svaté panovníky a rytíře, svaté panny a vdovy.

TIP: Svým urbanistickým řešením předběhla Praha svou dobu o staletí

Historici umění Jiří Fajt a Jan Royt se domnívají, že nástěnná malba byla patrně zavržena jako příliš „standardní“ a že s myšlenkou mnoha deskových obrazů, „jak to ještě nikdo nikdy neviděl“, mohl přijít Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. zodpovědný za její výzdobu. Jistěže je nenamaloval sám, vznikly v různých pražských dílnách pod rukama více mistrů a jejich učedníků podle předloh a šablon, které Theodorik vytvořil. Některé obrazy jsou patrně dílem Mistra Lucemburského rodokmene, jenž namaloval unikátní, nedochovaný rodokmen Lucemburků počínaje Noemem v císařském paláci. Na jiných obrazech v kapli se mohl jako Theodorikův učeň podílet Třeboňský mistr. Díky těmto umělcům se Karlštejn stal jednou z uměleckých perel evropského středověkého umění. 

Kuru, prionové onemocnění centrální nervové soustavy, rozšířené v kmeni Fore na Nové Guineji, vzniká pojídáním mozku zemřelých osob, které domorodci dříve praktikovali v rámci posvátných rituálů. Od kanibalizmu tito lidé upustili až v 50. letech 20. století, během kterého stačilo na kuru zemřít více než 2 500 příslušníků kmene.

Výzkum Simona Meada z Britského centra pro výzkum prionů při University College v Londýně přinesl důkazy o mutaci genu prionového proteinu v místě označovaném jako kodon 127. Tato dosud neznámá varianta, při níž je jeden z glycinů zaměněn za aminokyselinu zvanou valin, byla nazvána G127V a Mead ji objevil u 51 žijících příslušníků kmene Fore. Zkoumanou skupinou bylo přitom více než 3 000 domorodých obyvatel, z nichž 560 se účastnilo kanibalistických hodů v době, kdy byly ještě povoleny.

Naproti tomu se G127V nevyskytl ani v jednom ze 152 vzorků DNA pocházejících z obětí nemoci kuru. Podle Meada se u lidí Fore začala před nedávnem v rámci evoluce vyvíjet účinná obrana proti tomuto onemocnění, která dokáže zabránit přeměně mozku v houbovitou kaši. Meadův tým nyní zkoumá na laboratorních myších, zda mutace G127V dokáže jedince ochránit také před nemocí šílených krav, která svého času zachvátila Evropu.

Vodní prostředí na Zemi je dlouhodobě znečišťováno odpadními vodami, které obsahují rozmanité produkty lidské činnosti. Je mezi nimi i mnoho biologicky aktivních chemikálií, jako jsou hnojiva, pesticidy, léky nebo drogy. O vlivu takových látek na vodní organismy toho přitom stále víme jen málo.

Pstruzi na „perníku“

Pavel Horký z Karlovy univerzity v Praze vedl mezinárodní tým odborníků s významnou českou účastí, který zkoumal vliv pervitinu, tedy nelegální, ale ve střední Evropě hojně užívané stimulující drogy, na pstruhy obecné. V rámci výzkumu choval po dobu 8 týdnů pstruhy v nádrži, kde byla koncentrace pervitinu stejná jako v některých řekách. Pak těmto pstruhům dávali na vybranou – ryby si mohly „vybrat“, zda odplují do čisté vody, anebo se vrátí do vody s pervitinem.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Experimenty jasně ukázaly, že pstruzi, kteří strávili dva měsíce ve vodě s pervitinem, se vlastně stali závislými. Čtyři dny dávali přednost vodě s pervitinem před čistou vodou. Tyto ryby byly rovněž méně aktivní ve srovnání s rybami z čisté vody.

V mozku pstruhů z vody s pervitinem byly objeveny stopy pervitinu až deset dní po jejich přemístění do čisté vody. Podle Horkého představuje návyk na drogy další, poněkud neočekávaný negativní dopad civilizace na organismy v přírodním prostředí.

Na počátku 18. století zažilo Švédsko i jeho král Karel XII. (1682–1718) pád z Olympu. Po porážce v mrazivých ruských pláních se z obávaného severského lva stal uprchlík, jehož nakonec při obléhání jedné dánské pevnosti zastřelili nejspíše vlastní lidé. Poté stavové dosadili na trůn jeho sestru Ulriku Eleonoru, zbavili ji neomezené vlády a přiměli uzavřít mír s Ruskem, který Švédsko připravil o pobaltské provincie i velmocenský status. 

Po další katastrofální válce s Ruskem byl v roce 1743 Švédům jako následník vnucen holštýnsko-gottorpský vévoda Adolf Fridrich (1710–1771). Kdyby ho nezvolili, přišli by o celé Finsko. Netečný a nerozhodný monarcha se sice stal loutkou v rukou stavů, ale získal úctu poddaných svou dobrosrdečností, pěkným vztahem k dětem a svým neškodným koníčkem – výrobou tabatěrek. Dvořané ho litovali, neboť byl pod pantoflem své samolibé a naduté manželky, sestry Fridricha Velikého, Luisy Ulriky.

Král jen velmi nerad schválil sňatek svého nejstaršího syna Gustava (1746–1792) s princeznou Žofií Magdalenou, neboť pocházela z nenáviděného Dánska a byla sestrou šíleného krále Kristiána VII.

Gustaviánská éra

Gustav byl inteligentní, výřečný, přátelský, laskavý, ctižádostivý a činorodý, nicméně se nevyznačoval skutečnou vytrvalostí či schopností ovládat se. I proto nečekalo Gustava a Žofii Magdalenu klidné manželství. Majestátní, důstojná, leč velmi upjatá princezna se v manželově přítomnosti chovala bázlivě až křečovitě. Nesdílela jeho nadšení pro literaturu či umění, nejvíce času trávila starostí o nejnovější módní kreace. Příliš jemný Gustav jí svým femininním šarmem těžko mohl imponovat. Upřímně řečeno, ani se o to nesnažil, choval se k ní afektovaně a chladně. Každý žil ve vlastním světě, nesdíleli spolu zájmy ani lože. U dvora se ani nepočítalo s tím, že by se jim narodilo dítě. V tomto ohledu spoléhali na Gustavovy sourozence, vévody Karla a Fridricha.

V roce 1771 se král Adolf Fridrich ujedl k smrti a na trůnu ho nahradil jeho pětadvacetiletý syn, Gustav III. Nový panovník provedl o rok později nekrvavý státní převrat, obnovil absolutismus a ukončil nadvládu stavů stojících pod ruskou ochranou. Pruský král to komentoval slovy: „Švédsko sice změnilo vládní formu, ale na síle nezískalo.“

Gustaviánská éra začala ve znamení osvícenských reforem, v jejichž rámci byla vyhlášena úplná svoboda vyznání, zrušeno mučení i trest smrti, omezen počet náboženských svátků i robota, deklarována svoboda tisku a upevněna měna. Panovník se stal členem svobodných zednářů, psal historické práce a významně podporoval kulturní život, rozvoj věd a umění.

Munckova aféra

Královna Žofie Magdalena se na těchto politických a společenských změnách nepodílela. V osobním životě trpěla manželovým nezájmem. Gustav se pokusil o smíření až v polovině sedmdesátých let 18. století, kdy začal navštěvovat její ložnici. Zanedlouho se roznesla zpráva, že královna čeká dítě. 

V této době věnoval monarcha také velkou pozornost pohlednému vrchnímu podkonímu – Adolfu Fredriku Munckovi, kterému v dopisech psal: „Pospěš si, protože po tobě velice toužím (...) Ačkoliv jsem ti nepsal, můj sladký Muncku, přesto neuplynul ani den, kdy bych o tobě nemluvil nebo na tebe nemyslel.“ Král si Muncka skutečně velmi oblíbil a zahrnoval ho dary a přízní. Začalo to portréty panovnického páru, pokračovalo povýšením na svobodného pána, zemského hejtmana a udělením nejvyššího rytířského řádu Serafínů. Dvořané si proto šuškali o tom, že Munck je jeho milenec. Jiní tvrdili, že ho doprovázel i do královniny ložnice, kde ho buď zastoupil, nebo stál za plentou a radil nezkušenému vladaři, jak si počínat. 

Po narození Gustavova jediného syna v roce 1778 královna-matka oznámila, že nepřipustí, aby si nárok na trůn činil nějaký Munckův bastard. Jakmile se o tom král dozvěděl, rozzuřil se a matce vyhuboval. Spolu s bratry a sedmi říšskými rady ji donutil podepsat prohlášení, že pomluvy o královnině poměru s vrchním podkoním považuje za nepravdivé a neodůvodněné. Munck se nejvyšší přízni mohl těšit ještě skoro deset let, stal se hrabětem a vysokým úředníkem. Nakonec byl usvědčen z falšování peněz, donucen odejít do exilu a nahrazen jiným „oblíbencem“ – baronem Hansem Henrikem von Essenem. Nicméně dodnes nelze odpovědět na otázku, co se tehdy v královském paláci skutečně dělo. Historikové nemají k dispozici jednoznačné prameny, čtenáři nechť se proto sami rozhodnou, zda byl Munck „poradcem“ či milencem, a pokud, tak koho.

Zárodek spiknutí

Gustav III., hnán sny o obnovení velmocenského postavení své země, se několikrát setkal s ruskou carevnou Kateřinou II. Velikou. Namlouval si, že ji okouzlil. Ale nadšení z carevny ho rázem přešlo, když se nedočkal podpory svých plánů na dobytí Norska. Jeho zahraniční politika vyvolala mezi stavy značnou nelibost a král se s opozicí chtěl vypořádat tím, že dosáhne válečného triumfu. V roce 1788 proto zaútočil na Rusko, ale jeho flotila neuspěla, Dánsko se postavilo po bok carské říši a v této takzvané divadelní válce Gustava III. nakonec zachránily neurozené stavy. Umožnily mu vypořádat se s Dány, šlechtickou opozicí a nakonec i s Rusy. 

Vypuknutí Velké francouzské revoluce ale přimělo Kateřinu II. i Gustava III. uzavřít mír, obnovit „přátelství“ a v roce 1791 sjednat vojenský spolek. Král marně snil o tom, že se postaví do čela novodobé „křížové“ výpravy proti revoluční Francii.

Válka proti Rusku, ústupky měšťanům a sedlákům, protežování Muncka a autokratické projevy přispěly k posílení kritiky panovníka mezi aristokracií. V zimě 1791–1792 vzniklo spiknutí, jehož cílem bylo zavraždit „tyrana“, zreformovat způsob vlády a zabránit vypuknutí další válečné řeže. Konspirace, která zachvátila celou zemi, měla proběhnout za pomoci stockholmské posádky a dělostřelectva. V čele stáli generál, baron Carl Fredrik Pechlin a bratři Jacob a Johan von Engeströmovi. Jako vykonavatel „rozsudku“ se nabídl gardový důstojník, devětadvacetiletý Jacob Johan Anckarström, jehož Gustav osobně urazil. 

Dominové na scéně

Dne 16. března 1792 se měl král zúčastnit maškarního plesu ve stockholmské Opeře. Anckarström a jeho druzi se tam též vydali, aby uskutečnili svůj plán a zbavili zemi tyrana. Strážnému u dveří bylo hned nápadné, že do sálu vstoupilo alespoň devět – podle jiného svědka to mělo být dokonce šestnáct – mužských osob ve zcela identickém kostýmu Domina, tedy v plášti s kapucí a maskou na obličeji podle jedné z postav commedie dell´arte. To bylo vzhledem ke slavnosti, která se má vyznačovat co největší pestrostí a nápaditostí, neobvyklé. Pro Anckarströma a jeho společníky ale kostým Domina představoval poznávací znamení spoluspiklenců mezi několika stovkami zpívajících, tančících a debatujících lidí. 

V té době se král s několika přáteli již nacházel v budově Opery, právě večeřeli v Sále královské gardy. Když se večeře chýlila ke konci, doručil službu konající komoří králi dopis, který jej hned otevřel a přečetl si ho. Jednalo se o anonymní varování před atentátem, ve kterém stálo: „Nenávidím Vás, Sire, ale úkladná, zákeřná vražda se mi protiví.“ Panovník si jej po přečtení zastrčil do kapsy, a až po dezertu jej ukázal svému favoritovi Essenovi. Toho list velice rozrušil. Essen proto požádal panovníka, aby na ples nechodil. Král mu odpověděl: „Mají si tedy myslet, že mám strach?“

Essen se proto krále snažil přesvědčit, aby si pod oblečení alespoň oblékl brnění. To panovník také odmítl a vyzval svůj doprovod k odchodu na maškarní ples. Vzal si masku, nasadil třírohý klobouk a oblékl tenkou benátskou pláštěnku z černého taftu. Přesto nebylo příliš složité ho identifikovat, neboť pláštěnka, volně visící z ramen, odhalovala pohled na řádové hvězdy obsypané brilianty, které se mu blyštěly na prsou.

Střelba na plese

Král se odebral do královské lóže, odkud měl výborný výhled do divadelního sálu a současně byl hostům na očích. Tam stál téměř čtvrt hodiny a poté pronesl k Essenovi: „Nyní měli možnost vystřelit! Pojď, jdeme dolů, maškarní bál vypadá skutečně vesele a zábavně.“ Asi dvacet minut před půlnocí se začal připravovat ceremoniální vrchol bálu. Král vstoupil na divadelní scénu, jež ho vedle panovnické moci po celý život fascinovala nejvíce. V doprovodu Essena se vydal skrumáží pážat, herců a návštěvníků plesu ke svému soukromému salonu.

Orchestr se právě dostal k sedmému tanci. V té chvíli Gustava obstoupilo pět mužů v kostýmech Domina. Jeden z nich pronesl: „Dobrý večer, krásná masko!“, načež spiklenec Anckarström pozvedl ruku s pistolí a zamířil králi na srdce. V tom okamžiku se ale Gustav zastavil, aby pozdravil známého, a pootočil se proto na stranu. To vyvedlo Anckarströma na zlomek sekundy z míry, což stačilo na to, aby paže se zbraní lehce poklesla, nicméně ne dost na to, aby mohl zadržet rozhodující pohyb ukazováčku. Výstřel zaslechli jen lidé, kteří stáli v jeho bezprostřední blízkosti, pro všechny ostatní zábava na plese pokračovala. Jeden člen orchestru – trumpetista – přesto zaslechl zvuk, který neodpovídal partituře, přesně mezi třináctým a čtrnáctým taktem tance, a zaznamenal si to klikyhákem mezi notami.

Král se zapotácel, musel se opřít o Essena a francouzsky pronesl: „Chyťte toho, kdo mě zranil!“ Po chvíli prohlásil: „Cítím se slabý, odneste mě do mého pokoje!“ Ve stejném okamžiku začali spiklenci křičet: „Hoří!“, což vyvolalo paniku v sále, takže se jim podařilo uprchnout. Králův osobní pobočník ale vydal rozkaz uzavřít dveře a prohledat všechny hosty předtím, než opustí sál. Okamžitě potom se na místo dostavil policejní šéf a nařídil, že všichni musí odložit masky a jejich jména budou zapsána.

Zraněný tyran

Krále odnesli do salonu, kam se neprodleně dostavili lékaři a prohlédli mu ránu. Střela pronikla do spodní části zad nad kostrč, kde způsobila poměrně malý otvor. Ale vzhledem ke skromným možnostem tehdejší medicíny museli lékaři před tímto navenek téměř nedramatickým nálezem kapitulovat. Odstranit kulku nedokázali. Mohli jen doufat, že se rána zanítí a bude silně hnisat, aby se střela vyplavila.

Uprostřed vyděšených, hysterických dvořanů zachoval Gustav III. naprostý klid. Když ho nesli na lenošce do kočáru, který ho měl převézt přes most do zámku, poznamenal panovník protestantské země ironicky: „Nyní mě nesou jako skutečného papeže!“ Gustav III. zemřel po dvou týdnech krutých bolestí na následky otravy krve ve čtvrtek 29. března 1792 ve své ložnici ve Stockholmském zámku. Jeho poslední slova byla: „Jsem tak ospalý, chtěl bych si jen trochu odpočinout.“

Vyšetřovatelé atentátu se brzy dostali Anckarströmovi na stopu. Byl zatčen hned následujícího rána a vinu přiznal již během prvního výslechu. Odmítl ale udat své spolupachatele. Nepomohlo ani třídenní bití pruty. Anckarström byl odsouzen k veřejné popravě a stal se vlastně obětním beránkem. Poprava se konala 27. dubna 1792 na Šibeničním vrchu v městské části Hammarbyhöjden. Později se podařilo najít i další spiklence, kteří však byli odsouzeni pouze k vězení nebo vyhnanství.