Britský ministerský předseda Winston Churchill ve svých pamětech napsal, že jediná věc, která ho v průběhu války skutečně děsila, byly nepřátelské ponorky. Souboj o Atlantik a německá námořní blokáda jej znepokojovaly dokonce víc než slavná letecká bitva o Británii.

Vlčí smečky

Není divu – podmořské čluny Kriegsmarine dosahovaly v první polovině války skutečně ohromujících úspěchů a Spojencům způsobovaly obrovské materiální ztráty. Pokud by se ponorkám Osy podařilo ovládnout Atlantik, nemohli by Spojenci ve Velké Británii shromáždit dostatek mužů a techniky k realizaci invaze do Normandie a také Sovětský svaz by zůstal ochuzen o většinu dodávek jídla, zbraní a materiálu.

Nelítostnou bitvu nakonec zvrátily na spojeneckou stranu technologie – rušení rádiového vysílání, prolomení německého kódu Enigma a především neustále zlepšovaný radar pro vyhledávání ponorek.

Po okupaci roku 1878 se do Bosny a Hercegoviny přistěhovala řada Čechů, kteří zde pracovali v různých odvětvích. Někteří obyvatelé Bosny je proto vnímali jako součást rakouského establishmentu, který nesnášeli. Před příjezdem urozeného páru do Sarajeva v červnu 1914 se v ulicích objevilo množství letáků dosti vulgárního obsahu, v nichž byla Žofie označena nejen za českou svini, ale celý text končil úderným heslem: „Pryč s d´estovským psem a jeho českým hovnem!“ Jak tedy následník trůnu k tomuto „českému přívěšku“ vlastně přišel?

Druhá polovina devadesátých let byla v životě Františka Ferdinanda z mnoha důvodů přelomová. Náhlá otcova smrt jej jistě zasáhla, ale nyní dobře věděl, že se s ním jako s následníkem musí počítat. František Josef synovcovo právo na trůn poprvé písemně zmínil v dubnu 1897, avšak na oficiální uznání své pozice si arcivévoda musel počkat ještě další rok. Během jarních měsíců roku 1898 také lékařská komise konečně dospěla k závěru, že tuberkulóza definitivně ustoupila a František Ferdinand je zcela zdráv. Nyní mu bylo třeba poskytnout nějakou významnou funkci odpovídající postavení následníka.

Dvorní dáma

Císař skutečně v březnu 1898 jmenoval Františka Ferdinanda generálním inspektorem vojenských jednotek, ale jeho samotného tehdy mnohem víc zajímaly jiné věci. Měl už totiž vyhlédnutou nevěstu, ovšem vzhledem k původu své vyvolené dobře věděl, že budoucnost rozhodně nebude jednoduchá. 

Není zcela jasné, kdy došlo k prvnímu setkání Františka Ferdinanda s hraběnkou Žofií Chotkovou. Obvykle se uvádí, že se tak stalo na podzim 1894 během plesu pořádaného v pražském paláci tehdejšího zemského místodržitele Františka hraběte Thun-Hohensteina. Jeden rakouský historik ale našel dopisy, které si oba vyměnili už v dubnu toho roku a z jejich obsahu je zřejmé, že se museli znát podstatně dřív.

K seznámení pravděpodobně došlo na některém z mnoha zámků bohatého arcivévody Bedřicha, který byl také titulárním vévodou těšínským. Jeho žena arcivévodkyně Isabella zaměstnávala Žofii Chotkovou jako dvorní dámu už od roku 1888. Vzhledem k tomu, že František Ferdinand příbuzné často navštěvoval, bylo příležitostí poznat tuto pohlednou a inteligentní ženu víc než dost.

Bedřich měl s Isabellou početný zástup osmi dcer a nejstarší z nich Marie Christina už pomalu dospívala do věku, kdy bylo třeba pomýšlet na vhodného ženicha. Isabella doufala, že právě František Ferdinand by mohl být tím pravým a vidina své dcery jakožto budoucí císařovny se jí nepochybně zamlouvala. Dlouho však nikdo netušil, že skutečným důvodem mnoha návštěv Františka Ferdinanda právě u této rodiny je bezvýznamná dvorní dáma Žofie. 

Bylo jen otázkou času, kdy tento vztah vejde ve všeobecnou známost. Jako jedna z posledních se o něm dozvěděla sama arcivévodkyně Isabella, která stále počítala s tím, že František Ferdinand vstoupí do manželství s její dcerou. Když se jednou Marie Christiny zeptala, jak námluvy pokračují, udivená princezna odpověděla: „Ale maminko, František Ferdinand sem přece nepřijíždí kvůli mně, nýbrž kvůli Žofince!“ Panovačná arcivévodkyně odmítala uvěřit, že by se císařský princ mohl nějak vážně zaobírat „obyčejnou“ hraběnkou, ale brzy došlo k události, která ji definitivně přesvědčila.

František Ferdinand rád hrával tenis a jednou si během návštěvy u Bedřicha zapomněl zlaté hodinky, které před zápasem na hřišti odložil. Sluha je odnesl Isabelle, a když zvědavá arcivévodkyně otevřela medailon připevněný na řetízku, našla uvnitř fotografii Žofie Chotkové. Ztropila potom velký skandál a svou dvorní dámu okamžitě s křikem vyhodila. 

Císařovo rozhodování 

Šokovaná i uražená Žofie hned sbalila kufry a odjela do Vídně. Celá záležitost ji natolik rozrušila, že dokonce uvažovala o vstupu do kláštera. Isabella si mezitím objednala audienci u císaře, ale František Josef ji přijal chladně a pouze nezávazně přislíbil, že synovci promluví do duše. Následník však dal ihned jasně najevo, že nejde o bezvýznamný románek a prohlásil, že si chce Žofii vzít. Pro císaře to byl šok. Následník trůnu se má oženit s jakousi chudou českou hraběnkou? Vyloučeno! František Ferdinand však trval na svém a jeho strýc viděl, že s ním prozatím nic nesvede. Dal mu tedy rok na rozmyšlenou.

Prostřednictvím vrchního hofmistra i dalších významných osob se pak císař pokoušel vyvíjet na Žofii nátlak, ale bez výsledku. Hraběnka klidně odpovídala, že se lásky k následníkovi nevzdá a obdobně reagoval i František Ferdinand. Císař mezitím svolal několik konferencí a jejich výsledkem byl dodatek k rodinnému statutu z roku 1839, který vstoupil v platnost 12. června 1900. Obsahoval seznam knížecích rodů považovaných za stavovsky přiměřené k uzavření sňatku s některým příslušníkem císařské rodiny a Chotkové mezi nimi pochopitelně scházeli. Jenže to nebylo nic platné…

Když se tedy všechny prosby, sliby i výhrůžky minuly účinkem, císař si s těžkým srdcem začal na možnost sňatku Františka Ferdinanda a Žofie zvykat. Došlo k němu ovšem za tvrdých podmínek. Žofii nebyl přiznán statut arcivévodkyně a děti z tohoto manželství ztratily právo usednout na trůn. František Ferdinand se vším souhlasil a císař tedy nakonec povolení k sňatku vydal. 

Svatba

Je třeba uznat, že František Ferdinand s Žofií projevili pevnost svého charakteru a jejich odhodlání překonat všechny překážky zaslouží respekt. Jen velmi málo lidí totiž stálo na jejich straně, ale našli se i takoví. Na prvním místě je třeba jmenovat následníkovu nevlastní matku Marii Terezii, která tento vztah podporovala a několikrát o celé situaci mluvila s Františkem Josefem mezi čtyřma očima. Většina členů císařské rodiny i významných politiků však byla tvrdě proti a rakouský ministerský předseda Ernest von Koerber například prohlásil: „Toto manželství bude pro monarchii osudovým neštěstím.“ 

Také oba bratři Františka Ferdinanda se následníka pokoušeli přesvědčit, aby plánované manželství zrušil. Všechny pokusy ale vyzněly naprázdno a naopak arcivévoda v budoucnu nikdy neodpustil lidem, kteří na něj v té době nevybíravým způsobem tlačili.

Dne 28. června 1900 se ve vídeňském Hofburgu konal teatrální renunciační akt, během něhož se František Ferdinand před očima panovníka, celé císařské rodiny, vídeňského arcibiskupa a dalších významných osob slavnostně vzdal nástupnických práv na trůn pro své potomky. O tři dny později proběhla na zámku v Zákupech svatba. Ženichovi tehdy bylo 37 a nevěstě 32 let. Kromě Marie Terezie a jejích dcer se prostého obřadu nikdo z císařské rodiny nezúčastnil a vše proběhlo jako soukromá záležitost. František Josef pak alespoň telegraficky manželský pár uvědomil o tom, že Žofii povýšil na kněžnu z Hohenbergu s predikátem „Knížecí Milost“. 

Rodinný život

Manželský pár odjel po svatbě na líbánky na zámek Konopiště. Ten koupil František Ferdinand už v roce 1887 od prince Lobkowitze a měl jej ze všech svých sídel nejraději. Stres nahromaděný za uplynulé měsíce zde konečně opadl a následník napsal své matce: „Žofinka je drahoušek a já jsem proto nevýslovně šťastný. Stará se o mne, daří se mi skvěle, jsem zdráv a mnohem méně nervózní. Cítím se jako znovuzrozený.“

Je třeba říci, že manželství bylo velmi harmonické a ani ti největší kritikové Františka Ferdinanda mu nedokázali v tomto ohledu nic vytknout. Manželům se narodily celkem tři děti, a to 24. července 1901 dcera Žofie, 29. září 1902 následoval syn Maxmilián a jako nejmladší pak 27. května 1904 druhý syn Arnošt.

U dvora však odmítali brát kněžnu z Hohenbergu vážně a nejvíce ústrků jí svým škodolibým lpěním na dvorním protokolu způsoboval císařův nejvyšší hofmistr Alfred kníže Montenuovo. Když Žofie například zašla na představení do dvorního divadla, nesměla sedět v lóži společně s Františkem Ferdinandem. Stejně tak nemohla zaujmout místo vedle manžela u dvorní tabule či stát po jeho boku během vojenských přehlídek. Ve společenské hierarchii císařské rodiny jí patřilo místo až za nejmladší neprovdanou arcivévodkyní. Mnohé princezny proto Žofii rády dávaly najevo svou nadřazenost a dcera tragicky zemřelého korunního prince Rudolfa Alžběta jednou pobouřeně prohodila: „Představte si, ona na mne promluvila!“

TIP: Alžběta Marie Rakouská: Šokující život vnučky Františka Josefa I.

Je jasné, že František Ferdinand toto šikanování své ženy těžce snášel a snažil se ji ušetřit oficialit, jak jen to bylo možné. Teprve když císař povýšil Žofii v roce 1909 na vévodkyni, její postavení se trochu zlepšilo. Arcivévoda ale vždy při své ženě stál a ještě nedlouho před Sarajevem pronesl tato slova: „Ze všeho, co jsem kdy v životě udělal, bylo nejchytřejší to, že jsem se oženil se svou Žofií.“ 

Na přelomu 19. a 20. století dospěl moderní člověk k přesvědčení, že dokáže překonat veškeré nástrahy přírody. Svou převahu přitom zkoušel prokázat i dobrodružnými výpravami do nejvíc nehostinných koutů planety, jimiž byly a stále jsou póly – přičemž ten jižní pro svou vzdálenost od Evropy platil za nebezpečnější. V době, kdy už vyšlo z módy rozšiřovat koloniální impérium, by proto jeho dobytí přineslo vítěznému národu ohromný kredit a nehynoucí slávu. A tak zatímco k severu pohlížel Nor Roald Amundsen, jih si vyhlédla stále ještě světová mocnost číslo jedna – Británie. Měla přitom důvod k optimismu, protože její expedice už u břehů Antarktidy několikrát zakotvily: Mezi léty 1901 a 1904 tam například vedl průzkumnou výpravu nadějný námořní poddůstojník Robert Falcon Scott.

Po návratu do vlasti získal ohromný věhlas a povýšil na kapitána. Když pak roku 1906 zdatný polárník Ernest Henry Shackleton spřádal plány na dobytí jižního pólu s cílem vztyčit tam britskou vlajku, cítil Scott, že má na antarktické prvenství výsadní právo. Svůj vliv proto využil, aby Shackletona odsunul na vedlejší kolej a sám se stal vedoucím britské expedice. Na cestu však hodlal vyrazit také s vědeckým vybavením a provést řadu pokusů, jež by člověku přiblížily takřka neprobádanou ledovou zemi.  

Telegram zkázy

Název Terra Nova získala výprava podle lodi, která ji na nebezpečnou pouť vezla. Cestu financoval jak soukromý sektor, tak vláda a z přístavu v Cardiffu plavidlo vyrazilo 15. června 1910: Směřovalo ke břehům Austrálie, odkud mělo pokračovat na Nový Zéland a k Antarktidě. Až do zakotvení v Melbourne se zdálo, že vše probíhá v pořádku a výpravu nic neohrožuje. Telegram, který na Scotta čekal v australské metropoli, mu však obrátil svět vzhůru nohama. 

Na pozadí jeho expedice se totiž odehrál dramatický zvrat v dobývání severního pólu, při němž Roalda Amundsena v září 1909 předběhl Američan Robert Peary. Norský polárník selhání nepřipouštěl, jenže výprava, která měla točnu pokořit, byla po letech plánování téměř připravená. Amundsen se tedy náhle ocitl v pozici lovce, jenž s nabitou zbraní tak dlouho mířil na kardinální úlovek, až mu ho těsně před výstřelem skolil někdo jiný. 

Nor však situaci vyřešil vskutku originálně: Rozhodl se ukořistit vavříny za dobytí jižního pólu. Protože si nebyl jistý, jak by natěšená veřejnost i sponzoři vnímali náhlou změnu kurzu, tajil svůj záměr úplně před všemi. Na loď Fram nastoupil i s dobrodruhy, jimž ovšem stále tvrdil, že míří k severní točně. O skutečném cíli – který měl výpravu oproti plánu protáhnout nejméně o dva roky a hrozil mnohem větším rizikem smrti mezi ledovými krami – údajně věděl pouze on, kapitán plavidla a dva další muži. Pravda se vyjevila až v okamžiku, kdy se loď stočila na jih k ostrovu Madeira, pod falešnou záminkou zkoumat tamní lokality.  

Připravit ke startu!

Když už nemělo smysl zapírat, seznámil Amundsen posádku i zbytek světa s plánem dobýt jižní pól. Svůj úmysl pak odhalil také Scottovi v krátkém telegramu zaslaném do Melbourne: „Informuji, že Fram na cestě do Antarktidy. Amundsen.“ Později norský polárník tvrdil, že britskou výpravu vnímal jako ryze vědeckou, s tím že u ní dosažení točny znamená pouze jakýsi bonus vedle hlavní výzkumné práce. Ve skutečnosti se však chtěl zřejmě projevit coby džentlmen a nevypadat jako „zloděj“ pokoušející se kolegovi tajně ukrást pod nosem vítězství, které dotyčný již předem vyhlásil s ohromnou pompou. Každopádně tak Nor rozpoutal závod o pokoření Antarktidy.

Pokud se Scott ocitl pod tlakem, nedal to na sobě znát. Novinářům dožadujícím se reakce sdělil, že odmítá zanevřít na vědecký aspekt své expedice jen kvůli vítězství. V Austrálii a na Zélandu nabral další zásoby a se silně přetíženou lodí vyrazil k Antarktidě. Po cestě je nicméně málem poslala ke dnu silná bouře, a v přívalech vln dokonce selhala čerpadla, takže se mořeplavci museli vody zbavovat pomocí kbelíků. 

Plavidlo řádění živlu přežilo, nicméně část zásob spolu s 10 tunami uhlí a 300 litry benzinu skončila v hlubinách oceánu. Následně Terra Nova ještě na 20 dní uvázla v zaledněné oblasti a během té doby spotřebovala dalších šest tun uhlí. Čtvrtého ledna 1911 konečně dorazila k antarktickému Rossovu ostrovu a zakotvila u Evansova mysu, kde muži rozbili tábor. 

Psi na práci i k jídlu

Základna sice skýtala řadu příležitostí pro vědecké bádání, nicméně cestu k jižnímu pólu prodlužovala o desítky kilometrů. Amundsen si toho byl vědom, a jelikož jeho expedice neměla žádné vědecké ambice, zakotvil v zátoce Velryb, asi o 96 kilometrů blíž k točně. Obě skupiny hodlaly překonat Rossův šelfový ledovec, zdolat ledovcový hřeben a pokračovat dál k cíli. 

O vítězi však nakonec nerozhodly ani tak badatelské pohnutky Scottova týmu, jako spíš jeho nepřipravenost na antarktické podnebí. Amundsen měl již za sebou řadu polárních cest a věděl, jak drsná krajina je čeká. Přepravu zásob proto svěřil psím spřežením, s nimiž si navíc počínal ryze pragmaticky: Jakmile dorazili na Jihopolární plošinu, členové expedice 24 psů z původních 52 zabili a snědli, přičemž si na mase pochutnali rovným dílem se zbývajícími chlupáči. Domů se tak vrátilo pouhých 11 tažných zvířat. 

Zároveň byli všichni Amundsenovi muži výborní lyžaři – výpravy se účastnil dokonce i Olav Bjaaland, šampion severské kombinace z roku 1902. A protože se dokázali ledovým územím pohybovat relativně rychle, zbývalo jim víc času na odpočinek.

Oblečení a zmrzlí 

Scott naopak dřív zakusil jen okrajové části polární krajiny a neměl dost zkušeností, aby své muže připravil na její nástrahy. Pro přepravu po bílých pláních hodlal využít troje motorové sáně, sibiřské poníky, psí spřežení a lyže. Jenže největší ze zmíněných motorových strojů se potopil při přesunu na pevninu, zatímco zbylé dva se neustále rozbíjely, takže výprava od jejich použití upustila. 

Podobný osud potkal koně, kteří se sice osvědčili při vykládání zavazadel z lodi na pevninu, ale při pochodu se propadali a neustále vláčeli břicha po sněhu. Polárníci je tedy nakonec utratili. Psů zas nebylo dost, aby těžké vědecké vybavení utáhli, a nikdo ze Scottových mužů s nimi neuměl pořádně zacházet. Pětici dobrodruhů tak nezbylo než náklad přesouvat vlastními silami.

Obtíž spočívala i ve zvolených oděvech. Amundsen poučen pobytem u Inuitů zajistil pro svou skupinu zvířecí kožešiny, jež chránily proti větru, dobře držely teplo a přirozeně větraly. Scott a jeho muži navlékli mnoho bavlněných vrstev, pod nimiž nosili vlnu. Jenže řešení, které může fungovat ve skotských horách, se naprosto nehodí do drsných podmínek pólů: Vlna sice udržuje u těla dobré mikroklima, ale s přemírou pocení nemůže voda odcházet a namrzá – což obratem vyžaduje mnohem víc energie na prosté zahřátí. To bylo ovšem v přímém rozporu s nedostatkem jídla, jímž výprava trpěla. Nutnost táhnout celý náklad svépomocí se stala posledním kamínkem v mozaice zkázy. 

Image

Čtěte také

Scott vs. Amundsen (2): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

Je to jako začátek dávného mýtu. Bylo jedno jezero, ve kterém dlouhé tisíce let spočívala magická hůl ve tvaru hada. Žádná pohádka to ale není. Dotyčné jezero se nachází v lokalitě Järvensuo, severovýchodně od města Turku na jihu Finska. Archeologové v něm objevili dřevěnou hůl ve tvaru hada, kterou mohl před 4,4 tisíci let používat nejspíš nějaký šaman.

Vykopávky vedla archeoložka Satu Koivisto z University of Turku, která je specialistkou na archeologii v mokřadech a podobných místech. Nachází se v nich spousta zajímavých věcí, ale hůl ve tvaru hada je rozhodně unikátní. Nalezená hůl měří 53 centimetrů a vyřezaná byla z jediného kusu dřeva. Zobrazení hada je velmi naturalistické a připomíná užovku obojkovou nebo spíše zmiji obecnou.

TIP: Ve vysokohorském jezeře Titicaca objevili archeologové dávné obětiny bohům

Ve stejné lokalitě bylo objeveno mnoho artefaktů souvisejících s chytáním ryb. S hadí holí mohl čarovat šaman dávných rybářů. V těchto končinách bývají hadi často spojováni se symbolickými významy. Podle některých odborníků mohla být hůl do jezera vhozena záměrně, jako obětina. Výzkum nalezené hole i celé lokality stále probíhá, takže se časem možná dozvíme další podrobnosti.

Když jste se narodili, Slunce se ve skutečnosti nacházelo jinde, než astrologové tvrdí. Například pokud jste spatřili světlo světa 25. května, mělo by být krátce po vstupu do znamení Blíženců. Na obloze jej ovšem najdete v souhvězdí Býka a do Blíženců se dostane až ve druhé polovině června. Zemská rotační osa totiž podléhá precesi a roční doby se v kalendáři pomalu posouvají – s periodou asi 26 tisíc roků. Zhruba před dvěma tisíci lety souhvězdí odpovídalo znamení, dnes to však není pravda.

Mezi 30. listopadem a 17. prosincem se Slunce vyskytuje v souhvězdí Hadonoše, podle astrologů je však ve znamení Střelce. Že nemůžete najít horoskop pro Hadonoše? Není divu, astronomové jej před dvěma tisíci lety při parcelování oblasti ekliptiky ignorovali.

Roli sehrál i fakt, že byla tenkrát souhvězdí definována vágně, zatímco dnes se celá obloha člení do 88 zmíněných obrazců s pevně danými hranicemi. Proto Hadonoš netvoří součást oficiál­ního zvířetníku.

Převážná část mého pobytu se odehrávala v okolí terénní stanice Malajské univerzity nedaleko hlavního města Kuala Lumpur. Tady jsem v překrásném prostředí sekundárního pralesa strávil téměř dva týdny. 

Život a pustina

Bylo zde snad vše, co si může srdce entomologa přát – lesy s obrovskými stromy plnými života a k tomu neuvěřitelná směsice zvuků a vůní. Značnou část entomologických vycházek jsem směřoval do nočních hodin, kdy se denní živočichové uchylují ke spánku a na uvolněné pralesní jeviště nastupují často velmi bizarní noční tvorové. Pohyb po setmělém pralese má sice svá rizika, ale poznání jinak skrytých tajemství za to určitě stojí. 

Nedaleko naší terénní stanice jsme objevili dva padlé kmeny, které jako dvojitá závora blokovaly lesní cestu. Podle listů se jednalo o stromy stejného druhu, ale zatímco jeden se hemžil životem, na druhém nebylo kromě mravenců vidět zhola nic. Deset metrů od sebe ležely tyto dva stromy jako protikladné symboly shonu a pustiny. Na první z nich jsme se vždy v noci chodili pravidelně dívat, protože zde byly k vidění úžasné a neuvěřitelné výjevy. 

Rudý zabiják brouků

Kládu jsme navštěvovali buď brzy po setmění nebo i v pozdních nočních hodinách. Téměř ve všem, co se na ní odehrávalo, měli „prsty“ mravenci. Jejich stezka vedla po vrchní straně kmene a dá se říci, že z ní ovládali téměř veškerý život na padlém kmeni. Kromě mravenců se zde hojně vyskytovaly poměrně velké červené ploštice – specialistky na lov brouků. V průběhu našeho pobytu se mi podařilo zdokumentovat několik druhů brouků, které se nejčastěji staly obětí dravých ploštic. Bylo zajímavé, že se jednalo vždy o několik stejných druhů brouků a především u malého kulatého broučka (čeleď jsme nedokázali určit) bylo pozoruhodné, že jej byly ploštice schopny na kládě nejen objevit, ale navíc i vytáhnout z jeho úkrytu.

Dalším broukem, který se na bodci ploštic objevoval poměrně často, byl drobný zástupce čeledi Platypodidae. Asi nejzajímavějšími oběťmi byli drobní brouci z čeledi Brentidae (rod Cerobates). Poté, co ploštice brouka ulovily, se obvykle přesunuly na okrajovou část kmene, kde oběť vysávaly. Většinou se pohybovaly mimo hlavní mravenčí stezku, ale bylo pozoruhodné, že když se přece jen dostaly do blízkosti mravenců, nebyly jimi napadeny, ale zůstaly zcela mimo mravenčí zájem. 

Nepřátelé, nebo spojenci?

Před mnoha lety jsem v jednom odborném časopise četl článek o vzácném zástupci čeledi Brentidae, který se vyskytuje v jihovýchodní Asii a byl nalezen i v okolí naší terénní stanice. Jedná se o myrmekofilního (s mravenci žijícího) brouka druhu Systellus mentaweicus. Štěstí nám přálo, a tak jsme tento vzácný druh mohli pozorovat v jeho přirozeném prostředí. Jak jsme věděli z odborného textu, většina jeho exemplářů byla chycena do světelných pastí. Dalo se proto předpokládat, že brouk je aktivní v noci.

Systellus mentaweicus je velmi nápadný druh s pohlavním dimorfismem – samec má oproti samici nápadná kusadla. Neobvyklé také je, že má pouze devítičlánková tykadla. Obvyklý počet tykadlových článků u této čeledi je přitom jedenáct. Brouci se přes den pravděpodobně ukrývají ve dřevě v blízkosti mravenců a v noci své úkryty opouštějí. Jaký je přesně jejich vztah k mravencům si ovšem netroufám říci. 

Několikrát jsme brouka přímo na kládě pozorovali v obležení mravenců. Zda jej mravenci někam vláčeli, nebo jej pouze hlídali, nevíme. Na první pohled se však o nějaký symbiotický vztah nejednalo. Mravenci brouka tahali a zakusovali se mu i do prodlouženého nosce. Přesto se ale nesnažil nikam utéci. 

Kdo uteče, vyhraje

Krom již zmíněných ploštic a vzácného brouka Systellus mentaweicus, bylo na kládě možné spatřit drobné tesaříky, malé střevlíčky, pestrokrovečníky, další zástupce čeledi Brentidae a také nosatce. 

Rychlé a hbité druhy střevlíčků a pestrokrovečníků atakům mravenců bez problémů odolávaly. Nosatci a zástupci čeledi Brentidae ale nejsou žádní velcí rychlíci, a tak se často stávali oběťmi útoků hladových mravenců. Jejich smůlou zároveň bylo, že se dostávali do blízkosti mravenčí stezky. Střevlíčci a pestrokrovečníci se naopak pohybovali po spodní straně kmene, kde bylo bezpečno. Občas se mezi nimi objevil i nějaký potemník. Ten však díky svým tvrdým krovkám s mravenci většinou problémy neměl.

TIP: V řadách nenasytného vojska: Elektronový mikroskop odhaluje mšice, jak je nejspíš neznáte

Jak už jsem zmínil, na kládě objevovalo více druhů čeledi Brentidae. Na první pohled by se zdálo, že podobně jako Systellus, jsou i tyto druhy myrmekofilní, a že se tedy záměrně zdržují v blízkosti mravenců. Jejich přítomnost zde však byla spíše náhodná. Jednalo se většinou o druhy, které vyhledávají poškozené nebo staré dřevo. V nočních hodinách proto létají a hledají vhodný strom. Pokud některý brouk přistál na kládě příliš blízko mravenců, ti se ho ihned pokusili chytit.

Jde o tak složitý proces, že pokud se někomu podaří dotáhnout jej do konce, zasloužil by si být prohlášen za svatého společně s kandidátem, kterého popsaným martýriem provedl. Děkan Katolické teologické fakulty Vojtěch Novotný strávil několik let života s Adolfem Kajprem, jenž zemřel ve věznici Leopoldov. Stojí za vydáním čtyř knih o tomto jezuitském knězi, a proto začal jezuity „pošťuchovat“, aby se pustili do beatifikace – tedy procesu, jenž povede k jeho blahořečení.

Jediné nešvary

„Dopadlo to tak, že mě požádali, zda bych jim pomohl. Trochu nerozvážně jsem přitakal a potom jsem už ze zarputilosti táhl vše kupředu,“ usmívá se Novotný. A do čeho že se to pustil? „Je potřeba projít Kajprův život, všechny jeho spisy a oslovit veškeré potenciální pamětníky,“ vysvětluje jezuitský kněz Jan Regner. Kajpr byl nepořádný a také příliš vášnivě diskutoval, což jsou ovšem zřejmě jediné dva nešvary, jež by rodákovi z Hředel u Žebráku mohl někdo vyčítat. Po slabých stránkách kandidáta se přitom pátrá obzvlášť pečlivě.

„Jeho kázání byla nesmírně oblíbená, lidé ho skutečně milovali, především mládež. A jeho články, které byly trnem v oku jak nacistům, tak komunistům, byly velmi odvážné a bojovaly za důstojnost člověka, za jeho svobodu, za to, pro co jsme se vlastně na tomto světě ocitli. To vše bylo tak výjimečné, tak neohrožené,“ popisuje Kajprovu činnost další jezuitský kněz Miroslav Herold.

Tři kroky ke svatosti

Adolf Kajpr byl za své články proti Říši v roce 1941 uvězněn, prošel koncentračními tábory, otročil v lomu Mauthausenu. Po druhé světové válce se opět pustil do neúnavné práce, jenže roku 1950 ho zatkli znovu a odsoudili jej na dvanáct let za údajnou velezradu. S podlomeným zdravím zemřel v roce 1959 v Leopoldově. 

Proces beatifikace začal, až když dal Novotný dohromady všechny podklady ke Kajprovu životu. Hlavní fáze jsou tři a nejprve se rozhoduje na úrovni diecéze. „V rámci zmíněného procesu se má ukázat, jestli ta postava dostojí pověsti, jež ji provází – tedy mimořádného příkladného křesťana, který zemřel pro svoji víru za podmínek pronásledování,“ popisuje děkan fázi dokončenou letos v lednu. Do krabic pak zabalili všechny podklady, tisíce stránek přeložených do italštiny, jež poputují do Říma. 

TIP: Život v celibátu: Oběť, nebo osvobození?

Po přezkoumání jakýmsi ministerstvem svatosti ve Vatikánu přichází na řadu zázrak. Netvoří sice podmínku blahořečení, ale u svatosti už se vyžaduje. „Většinou se jedná o zázrak uzdravení nevyléčitelné nemoci. Musí tam být dobrozdání lékařů, že současná věda tu chorobu vyléčit nedokáže,“ líčí historička Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Hledá se dobro

Na první pohled jde o tisíce hodin práce a statisíce korun za to, aby někdo dostal přívlastek „blahoslavený“ či „svatý“. Na druhou stranu se jedná o hledání dobra v našem světě, ocenění výjimečných lidí, kteří měli odvahu vzdát se pro něj často i vlastního života. Stanislava Vodičková se zamýšlí: „Podle světců pojmenováváme své děti. Jednak jsou to patroni něčeho, co je nám blízké, ale také doufáme, že potomky ochrání. Jméno Adolf se sice netěší oblibě, ale možná ho má Adolf Kajpr očistit.“ 

Polské Tatry se od slovenských výrazně liší. Především jsou tu obrovské davy lidí, což není moc příjemné. Na druhé straně tady lépe fungují služby, člověk má k dispozici hustší síť značených cest a větší volnost při pohybu ve vysokohorském terénu. Polské Tatry vykazují lidovější, zemitější ráz. Jak se zdá, turistický průmysl zaměřený na snobskou klientelu zdejší letoviska zatím úplně neopanoval.

Pověstmi opředený polský Blaník

Vstupní bránou do polských Tater je město Zakopane, jehož okrajové části se rozlézají až k samému úpatí tatranských štítů. Nejnápadnější z nich je impozantní vápencový Giewont (1 895 m), jenž se ohromnou, 600 metrů vysokou severní stěnou zdvíhá přímo nad městem. Díky patnáctimetrovému ocelovému kříži na vrcholu, který připomíná horský maják, je tato polská národní hora nepřehlédnutelná odevšad.

Giewont je součástí vápencové oblasti zvané Červené vrchy, která geomorfologicky patří k Západním Tatrám. Geologicky pak k troskám druhohorních vápencových příkrovů, jež lemují celé Tatry ze severní strany. K této jednotce patří například i nepřístupné Belanské Tatry na Slovensku.

Giewont se sice vůbec nepodobá našemu oblému českému Blaníku, přesto však mají obě hory mnoho společného. Podle polské legendy spí v Tatrách chrabří rytíři, kteří v časech útrap a nouze vyjedou polskému národu na pomoc. Největší a nejsilnější z nich zkameněl právě v Giewont. 

Při jisté dávce fantazie lze tohoto rytíře spatřit ze severní podtatranské strany. Leží na zádech s hlavou obrácenou k západu a ve zkřížených rukách třímá bojový štít. Pokud se v Polsku děje něco nepatřičného, rytíř se budí a chce vstát. A právě tehdy se hora drolí a padá z ní kamení. Naposledy se tak prý stalo v roce 1981, kdy polští komunisté vyhlásili výjimečný stav.

Nebezpečný Giewont

Oblíbená výstupová trasa na Giewont vede ze Zakopaného-Kuznic od dolní stanice lanovky po východním a jižním úbočí kolem turistické chaty Hala Kondratowa. Cestou můžete klidně potkat medvědy, ale je třeba dávat si pozor i na samotný Giewont. V květnu 1953 se z něj utrhla kamenná lavina a namířila si to přímo na chatu. Nechybělo mnoho a tato malebná dřevěná stavba by už nestála: jeden balvan o hmotnosti 30 tun prorazil na dvou místech zeď a prokutálel se jídelnou. Druhý těžký dokonce 70 tun se zastavil kousek vedle chaty.

Další ostražitost je na místě při zdolávání samotného Giewontu. Závěrečný úsek jistí řetězy a kvůli silné návštěvnosti je tu dokonce zaveden jednosměrný provoz – smyčkou doprava se jde nahoru, smyčkou zleva se schází dolů. Řetězy jsou nutné hlavně proto, že vápencová skála je od pohorek turistů dokonale vyhlazená. Za deště se prý výstupová i sestupová trasa mění v kluziště. Ještě horší je to ovšem za bouřky, neboť patnáctimetrový železný kříž funguje jako téměř dokonalý hromosvod.

Další oběti, hlavně z řad horolezců, si Giewont vybírá ve své severní, 600 metrů vysoké skalní stěně. Ta je doslova lezeckým eldorádem za humny Zakopaného s bohatou historií výstupů. Mnozí amatérští lezci, které Giewont zlákal ke zdolání právě tudy, své síly a schopnosti ale přecenili.

Jak hluboko lze z Giewontu spadnout, vám názorně ukáže pohled od železného kříže směrem na sever. Je nejenom závratný, ale takřka letecký. Přímo pod sebou spatříte o skoro 900 metrů níže Polanu Stražyska, kde stojí chata. Takový výhled se naskýtá opravdu málokde! Krásný je rovněž pohled na strmě ukloněné vápencové vrstvy východního hřebene Giewontu a na štíty Vysokých i Západních Tater uzavírající obzory do jižně orientovaných směrů.

Zrádné jeskyně v dolině Kościeliska

Adrenalinem zavánějící zážitky ve vápencové části polských Tater nabízí také dolina Kościeliska, která bývá považována za nejkrásnější v celých Západních Tatrách. Rozprostírá se severně od nejvyššího vrchu Bystrá (2 248 m) a ústí zhruba 8 km západně od centra Zakopaneho. V horní žulové části je to typická vysokohorská dolina modelovaná ledovcem, rozvětvená do mnoha odnoží. Směrem na sever se však zužuje do úzké a hluboké soutěsky, která prořezává vápencové odnože Kominarskeho wierchu (1 829 m) a Temniaku (2 096 m).

V nejužším a nejdivočejším místě nad Polanou Pisana odbočuje strmá stezka jištěná řetězy k jeskyni Raptawicka. Strmý výstup s nádhernými zpětnými pohledy do doliny končí u oválného otvoru s průměrem zhruba tři metry, který je vlastním vstupem do jeskyně. Je třeba se přehoupnout přes jeho okraj a po čtyřmetrovém žebříku se spustit kolmo dolů do podzemí. Přivítá vás velký sál vysoký deset metrů, z něhož vybíhá několik odnoží v celkové délce 150 metrů. K jejich důkladnému prozkoumání je zapotřebí baterka, přestože vstupním otvorem do jeskyně proudí světlo a v určitou denní dobu sem dokonce svítí slunce. 

Kousek opodál objevíte s pomocí červené značky vstup do jeskyně Mylna, která odvozuje svůj název od labyrintu chodeb a komor, jejichž celková délka dosahuje úctyhodných 1 300 metrů. Mnohé návštěvníky tato jeskyně skutečně pomýlila, jsou známé i tragické případy. Od roku 1949 je možné jeskyní projít 300 metrů dlouhou značenou trasou skrze skalní masív a vylézt uměle vysekaným otvorem na opačné straně horského hřbetu. Na trase není světlo ani telefonní signál, velkou část musí vzrostlý člověk absolvovat po čtyřech a místy se dokonce téměř plazit. Cesta bývá mokrá, bahnitá, zjara ledově hladká a kluzká. Teplota se zde pohybuje okolo 5º C. Pokud vám vypoví službu baterka, máte smůlu – navzdory velmi vysoké návštěvnosti doliny Kościeliska prochází Mylnou jeskyní jen minimum lidí a může se stát, že dlouhé hodiny budete čekat na pomoc v pravé jeskynní tmě.

Jako v ulicích středověkého města

Hned naproti místu, kde okružní červeně značená trasa Mylnou jeskyní přichází zpět na dno doliny Kościeliska, odbočuje na druhou stranu další žlutě značená jednosměrka. Její hlavní atrakcí je soutěska Wąwoz Krakow, kterou byste rozhodně neměli nechat bez povšimnutí. Divoká, tři kilometry dlouhá dolina je sice zpřístupněna pouze v krátké dolní části, i tak ale nabízí jedinečný zážitek. Za svůj název vděčí soutěska fantazii místních goralů, jimž kolmé skalní stěny připomínaly kamenné ulice a vysoké domy ve městě Krakově.

Vstupní část tvoří impozantní suchý kaňon široký jen pár metrů. Veškerá voda je v podzemí, jde se mezi obrovskými balvany. Asi po pěti minutách se dolina rozšiřuje a značená cesta uhýbá vlevo. Směr dalšího postupu určuje žebřík ve skalní stěně, na který navazují řetězy. Ty vedou až k otvoru do 37 metrů dlouhé tunelovité jeskyně Smocza jama. Zde si můžete vybrat: buď průchod po řetězech vzhůru tunelem jeskyně s baterkou anebo traverz (rovněž jištěný řetězem) po úbočí skalního srázu. Obě varianty se nad jeskyní opět střetávají, aby se následně pohodlně sestoupilo lesem a po loukách zpět do Kościeliské doliny. 

TIP: Vysoké Tatry: Podmanivá krása nejmenších velehor Evropy

Návštěvu jeskyní v dolině Kościeliska rozhodně neplánujte jako doplněk k celodenní túře, ale jako samostatný celodenní program. Pokud vyšetříte nějaký čas, pak jej věnujte posezení u malebné chaty Ornak s výhledem na západotatranské hřebeny. Kouzelné je rovněž jezírko Smreczynski Staw, k němuž vede od chaty černě značená odbočka v délce 25 minut.

Žijeme v éře bouřlivého rozvoje vakcín. Zdaleka přitom nejde jen o pandemický koronavirus. Jednou ze závažných chorob, proti nimž se ve světě usilovně vyvíjejí vakcíny, je i cholera. Tato nezřídka smrtící bakteriální infekce má každoročně na svědomí desítky tisíc lidských životů. Novou zbraní proti choleře by se teď mohla stát „rýžová“ vakcína MucoRice-CTB, kterou vyvíjejí japonští odborníci.

Jde o jedlou vakcínu, kterou lze získat vypěstováním geneticky upravené rýže. Když tato rýže vyroste a urodí zrna, tak je stačí sklidit a vyrobit z nich prášek, který pak lze jednoduše uskladnit až do aplikace vakcíny. Rýžový prášek se rozpustí ve vodě a vypije. Jedlé vakcíny proti choleře se objevily již dříve. MucoRice-CTB je ale první, kterou je možné skladovat bez použití chladničky.

TIP: Vakcína proti chřipce v pilulce se osvědčila stejně jako vakcína v injekci

Vakcína MucoRice-CTB nedávno úspěšně prošla prvním kolem klinických testů, na 30 dobrovolnících. Ukázalo se, že vyvolává velmi slušnou imunitní odpověď, i když v některých případech zatím jen krátkodobou a zároveň nemá zjevné vedlejší účinky. Vakcína funguje tak, že vypěstovaná rýže obsahuje netoxickou část choleratoxinu B, tedy proteinu, který během infekce produkuje původce cholery, bakterie Vibrio cholerae. Imunitní systém očkovaného člověka se tento protein naučí rozpoznávat a tím vznikne imunitní ochrana.

Vesmír vznikl dávno. Leccos už o tom víme, ale stále zbývá řada otázek, které musíme vyjasnit. Jednou z významných záhad, spojených s mladým vesmírem, je i doba, kdy se ve vesmíru rozsvítily první hvězdy. Podle nového výzkumu britských badatelů se první „úsvit“ ve vesmíru odehrál cca 250-350 milionů let po Velkém třesku.

Nicolas Laporte z britské University of Cambridge a jeho tým prozkoumali šestici galaxií, které náležejí k těm nejvzdálenějším, co známe. Použili k tomu snímky Hubbleova a také Spitzerova vesmírného teleskopu. Vědci dospěli k závěru, že tyto galaxie vznikly asi 250-350 milionů let po samotném vzniku vesmíru. Tehdy se také v těchto galaxiích rozsvítily první hvězdy a osvětlily do té doby temný vesmír. 

K určení stáří hvězd vědci využili spektrální stopy obsahu atomárního vodíku v atmosférách hvězd zmíněných galaxií. Tato metoda se používá pro okolní hvězdy v Mléčné dráze. Stejně tak ji ale lze využít i pro extrémně vzdálené galaxie, které pozorujeme ve velice mladém vesmíru.

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Uvidíme někdy, jak vznikají první galaxie? Laporte a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že ano. Galaxie podobné těm, jaké zahrnuli do své studie, by podle nich měly být při svém vzniku natolik jasné, že by je měl zahlédnout Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Ten by se snad konečně měl dostat do vesmíru na konci letošního roku.

Simulace vývoje galaxií ve vesmíru starém 368 milionů let (University of Oxford)