V prvních měsících Velké války utrpěli Francouzi těžké ztráty, takže vláda byla nucena povolat další ročníky záložníků až do věku 45 let. V únoru 1915 rozhodlo ministerstvo války o zavedení ocelových přileb, neboť hlavy vojáků byly dosud málo chráněné proti střepinám. Dosavadní kožené galoše se zapínáním na háčky pak nahradily praktičtější látkové ovinovačky.

Předchozí část: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (1)

Dělostřelectvo na vzestupu

Morálka francouzských vojáků byla na počátku bojů ještě značně vysoká a také díky tomu dokázali odrazit německý útok na Paříž v bitvě na Marně v září 1914. Utrpěli však také značné ztráty a nedokázali vyhnat útočníka ze země ani s pomocí britských spojenců. Divize uvízly v zákopech, které protnuly západní Evropu od švýcarských hranic po Severní moře. Následovala poziční válka, přerušovaná občas pokusy jedné či druhé strany o prolomení fronty, které zpravidla končily obrovským masakrem.

V průběhu války se struktura armády měnila – během obrovských materiálových bitev hrálo hlavní roli dělostřelectvo a jeho úloha natolik vzrostla, že v roce 1918 tvořili dělostřelci 40 % armády oproti 13 % na začátku války. Pěchota naopak poklesla ze 65 % na 50 v říjnu 1918. Na úkor pěchoty vznikaly také tankové a letecké jednotky a útvary služeb. Zatímco v roce 1915 činil počet pěšáků 1,5 milionu, v roce 1918 to bylo už jen 850 000. Na počátku roku 1918 Francie disponovala 110 divizemi, avšak nikoliv díky doplňování novými rekruty, ale jednoduše snížením počtu pluků v divizi ze čtyř na tři. (Britové měli na západní frontě 62 divizí.)

První linie – peklo na zemi

Podmínky vojáků v zákopech se příliš nelišily od jejich spojenců ani protivníků – všudypřítomné bláto, vlhko, smrad, zima nebo naopak nesnesitelné vedro, obtížný hmyz, krysy, špatné hygienické podmínky... V první linii strávili vojáci vždy čtyři dny a poté následovaly čtyři dny odpočinku v týlu v ubikacích, domech místních obyvatel či stanových táborech. Tam však nezůstávali nečinní: čekal je výcvik, praní prádla, opravování výstroje či přehlídka jednotky, než přišel okamžik, kdy museli znovu „jít nahoru“ – do zákopů.

Kvůli nedostatku čisté teplé vody v zákopech, který jim bránil v holení, začali si samotní vojáci říkat „poilus“ – chlupáči. Dlouhé týdny a měsíce nečinnosti pak přerušovaly jen dovolené, kdy se mohl voják vrátit na pár dní domů. Nebyly však časté ani dlouhé – pokud voják sloužil po celé čtyři roky války, strávil doma v průměru celkem 60 dní. Až do léta 1915 se přitom dovolené nepovolovaly prakticky vůbec.

Válečné kmotry

Pro vojáky, jejichž rodiny zůstaly na nepřítelem okupovaném území, a kteří neměli nikoho blízkého, s kým by si mohli alespoň vyměňovat dopisy, vznikla instituce takzvaných „válečných kmoter“. Tisíce vlastenek se nabídly, že si budou psát s vojáky, aby jim poskytly morální podporu a nahradily jim tak částečně dopisy a balíčky z domova. Vojáky děsily krvavé ofenzivy, při kterých nesmyslně hynuly desetitisíce mužů, či naopak nepřátelské útoky, při nichž byla nejstrašnější přípravná dělostřelba zasypávající zákopy a kryty statisíci granátů. Historici spočítali, že jen francouzská armáda vypálila průměrně 200 000 dělostřeleckých granátů za každý den války.

TIP: Co ukázal crashtest? Přilby z 1. světové války chránily stejně dobře jako ty dnešní

Občas velení potřebovalo získat informace o stavu a úmyslech nepřítele na protější straně fronty. Byly proto organizovány náhlé noční přepady, při nichž se přibližně tucet mužů proplížil přes území nikoho k liniím nepřítele a pokusil se přivést zajatce – za každého Němce se vyplácelo 50 franků. Nebezpečí, které při těchto akcích hrozilo, však bylo velmi vysoké.

Pokračování: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (3) (vychází v pátek 9. července)

Nejprve si v hrubých obrysech nastiňme dobové reálie, do nichž se české reformní hnutí zrodilo. Doba vlády Karla IV. (1346–1378), která církevním institucím velmi přála (ne nadarmo se Karlovi přezdívalo popský král), za sebou zanechala hustou síť klášterů, kostelů a kapitul. Církev se vedle krále a šlechty stala třetím významným pozemkovým vlastníkem, vrchností s vlastními poddanými, které podle odhadů patřila třetina vší půdy. 

Ráj duchovních

V prvním městě království, Praze, dosáhlo množství duchovních téměř evropského rekordu: vedle Avignonu a Říma coby sídel papežů ji v kvantitě pravděpodobně předčila už jen Florencie. Pražské souměstí oplývalo neobyčejným počtem farností, jenž činil více než 40. Pro srovnání uveďme, že říšské Řezno jich mělo osm, Norimberk dokonce pouze dvě.

Na pražských farách působily stovky kleriků, k nimž je nutné připočíst velké množství dalších duchovních osob, jako byli kněží v kapitulách, správci samostatných kaplí, kazatelé a také členové mnišských, žebravých a jiných řádů. Podle některých odhadů mohlo být duchovních ve čtyřicetitisícové Praze ke dvěma tisícům. Takové koncentrace v poměru k laikům už české země nikdy nedosáhly, dokonce i v době vrcholící katolické protireformace v 18. století byl stav duchovenstva několikanásobně nižší.

České země předhusitské doby se vyznačovaly také velmi propracovanou církevní správou s vyvinutou strukturou úřadů a orgánů. Od roku 1344 tvořily samostatnou církevní provincii v čele s pražským arcibiskupem, jemuž byli v církevněsprávních záležitostech podřízeni biskup olomoucký a litomyšlský se svými příslušnými diecézemi. Arcibiskup a jednotliví biskupové měli k dispozici řadu pomocníků od arcijáhnů přes děkany a oficiály, s nimiž dohlíželi na klérus diecéze.  

Kněží, kazatelé, laici

Ale knězem se nemohl stát každý, komu se zachtělo. Přihlíželo se k osobní a mravní přijatelnosti svěceného jedince, k čemuž sloužily například kontrolní vizitace farností. Mnohdy sice k vysvěcení stačilo opravdu minimum schopností, skutečností však také je, že pokud se kněz dopouštěl neúnosných excesů, mohl být ze svého úřadu odstraněn. Dochované úřední zápisy dokazují, že se to také zásahem shora stávalo. 

Církev však netvořila jen hierarchie duchovních, patřili do ní odjakživa také laici. Přestože pro většinu se náboženský život omezoval na nedělní návštěvu kostela a přijímání se zpovědí jednou do roka, rostl počet těch, kteří vyžadovali víc. Lidovou zbožnost podněcovalo působení kazatelů, jejichž počet se v druhé polovině 14. století značně zvýšil.

Velká poptávka, která po kázáních panovala, ukazuje, že náboženský život laiků zapustil oproti dřívějšku mnohem hlubší kořeny. S tím se také pojily vzrůstající nároky, jež lidé kladli na své duchovního pastýře. Ti možná ani nebyli o tolik zkaženější než dříve, nastávala však nová doba, kdy se poklesky ostřeji vnímaly s tím, jak se všeobecněji a jasněji prosazovala představa, co je správné a dovolené, a co není. Velmi častým jevem se stalo porušování celibátu, nedodržování rezidence a nestydatá simonie (svatokupectví)

Příznaky krize

Na první pohled příznivá majetková situace, pevné místo ve společnosti a zakotvení náboženského chování v životě věřících však zcela neodpovídaly opravdovému stavu věcí. Jak trefně poznamenal historik František Šmahel, církev byla „kolos, který stál na hliněných nohou“.

Všeobecné problémy středověké církve papežským schizmatem počínaje a rostoucím fiskalismem konče totiž přirozeně nezůstaly bez dopadu na poměry v českých zemích. I to s sebou přinášel rozvinutý církevní centralismus, který prostřednictvím nemocné hlavy zasáhl její jednotlivé údy. Na vzmáhající se finanční nároky papežské kurie samozřejmě spolu s ostatními doplácel, a to doslova, také českomoravský klérus. 

České země se až do pisánského koncilu hlásily v duchu odkazu Karla IV. pod obedienci římského papeže. Kromě poplatků za beneficia se mnohonásobně zvýšila též frekvence vybírání papežského desátku. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka se například při svém vstupu do úřadu kvůli úhradě tolika tax zadlužil natolik, že musel rozprodat významnou část rodového majetku.

Hmotnou základnu arcibiskupství nemile poznamenal také konflikt mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna (v úřadě 1379–1396). Král cíleně a s nemalou dávkou škodolibosti církevní majetky poškozoval a ani jinak si v jednání s duchovními hodnostáři nebral servítky – vzpomeňme umučení arcibiskupova generálního vikáře Jana z Pomuku. Tím ničil nejen její statky, ale podvracel i postavení a vážnost církve ve společnosti. Hmotná krize zastihla na přelomu století také kláštery, jež často upadaly do dluhů. Církevní majetky vzbuzovaly závist, protože je mnozí pokládali za zlatý důl. To však ve skutečnosti nemělo opodstatnění.

Mnohobročníci a svatokupci

Objevovaly se ale také potíže zcela odlišného druhu. Rovněž na české země dopadaly od druhé poloviny 14. století opakované morové rány, v jejichž důsledku se velmi často uprazdňovaly fary, které bylo naléhavě potřeba nově obsadit. Na tato místa se pak dostávali i lidé s nedostatečným vzděláním. Obvykle nebyli vyloženě negramotní, ale mívali problém s latinou a jejich znalosti teologie pokulhávaly.

Na druhou stranu to umožnilo větší sociální mobilitu, protože do duchovenského stavu mnohem častěji než dříve vstupovali příslušníci nižších neprivilegovaných vrstev. I oni mohli v církvi udělat kariéru.

Množství uprázdněných beneficií ovšem bohužel také svádělo k pokusům o mnohoobročnictví. K němu často docházelo i proto, že některá byla tak chudá, že svým držitelům zkrátka nedokázala zajistit důstojnou existenci. Takoví vícečetní beneficiáři pak svoje povinnosti nemohli plnohodnotně zvládat. Místo pronajali jinému, ještě bezprizornějšímu klerikovi (takzvanému střídníkovi), který pak byl na pronajímateli hmotně závislý a často odsouzený k pouhému živoření. Mnozí však obročí sbírali jen za prostým účelem vlastního obohacení, a tak dobové reformní kritiky byly zcela oprávněné. Zajímavé ovšem je, že mezi duchovní sedící „na více židlích“, patřil též Konrád Waldhauser či někteří viklefisté.

TIP: Než přišli husité: Středověkou Prahou zněly hlasy učených „kacířů“

Fiskalita církve dosahovala obludných rozměrů, téměř vše se převádělo na peníze. Za co se kněžím platilo, výmluvně popsal sám Hus: „Ono za zpověď, ono za mši, ono za svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnání, ono za pohřeb, ono za pokropení, ono za modlitby. Haléřek poslední, jejž babička v šlojířku zavázala, aby ani lapka, ani zloděj ji ho nevzal, ten haléřek na ní vyloudí“. Neutěšené české poměry se v zásadě nelišily od situace v jiných zemích, celá církev naléhavě volala po nápravě. 

Obyvatelé na západě severní Ameriky, tedy v místech, kde kontinent protíná hranice mezi Kanadou a USA, teď zažívají pořádné horko. Meteorologové varují, před „kupolí vedra“, čili oblastí extrémně vysokých teplot, které podstatně přesahují průměrné hodnoty.

V Britské Kolumbii už padlo více než 40 dlouhodobých teplotních rekordů. V obci Lytton severovýchodně od Vancouveru vystoupala rtuť teploměru na 47,9 stupně Celsia. Překonána tak byla víkendová hodnota 46,1 stupně. Do nynější vlny veder bylo kanadským rekordem 45 stupňů z roku 1937. Rekordní teploty naměřili také v Portlandu a Seattlu na americkém severozápadě.

Podle meteorologů navíc vlna veder nekončí. Kupole vedra s nebezpečnými teplotami tam zřejmě vydrží celý týden. Kanadští odborníci již vydali varování před extrémními horky nejen v Britské Kolumbii, ale také v Albertě a částech Saskatchewanu, Yukonu a Severozápadních teritorií. Horko tedy zasahuje až do kanadské Arktidy. 

Extrémní vedra

Jak uvádí organizace Environment Canada, teploty na řadě míst se přiblíží 40 °C. Pro obyvatele střední Evropy to možná nezní jako extrémní hodnoty, nicméně dlohoudobá průměrná teplota pro Vancouver se na přelomu června a července pohybuje mezi 20-22 °C. Podobná varování vydala i americká meteorologická služba National Weather Service. Očekávají extrémní vedra ve státech Washington a Oregon.

Obyvatelé vzali ztečí obchody a vykoupili klimatizace a ventilátory. Velká města otevřela nouzová klimatická centra. Není divu, v západní Kanadě je teď větší horko než v Dubaji, metropoli Spojených arabských emirátů! Britská Kolumbie rovněž hlásí rekordní spotřebu elektřiny, protože chlazení si žádá spoustu energie. 

TIP: Žhavé výhledy: V Austrálii stoupají teploty a hrozí rekordní vlny veder

Intenzita nynějších veder je podle meteorologů listu The Washington Post tak statisticky vzácná, že ji lze v průměru očekávat jen jednou za několik tisíc let. Podle klimatologa Nicka Bonda z Washingtonské univerzity sice hrají změny klimatu v současné situaci svou roli, nicméně pouze sekundární. V první řadě se podle něj jedná o vzácný meteorologický jev, který je však v důsledku klimatických změn ještě intenzivnější.

Kupole vedra nad pacifickým pobřežím. Hodnoty sigma vyjadřují míru odchylky oproti normálním hodnotám. (foto: ECMWF, Jeff Berardelli, CC0)

Chránily ji diamanty

Anna Stěpanovna Demidova (1878–1918)

Anna Demidova, přezdívaná Nutya, byla nepřehlédnutelná svou vysokou postavou a plavými vlasy. Žena spíše plaché povahy sloužila carevně Alexandře jako služebná, ale měla i kvalifikaci vychovatelky. Oné červencové noci, kdy byla carská rodina i se služebnictvem odvedena do sklepa, si s sebou Nutya nesla dva polštáře s diamanty zašitými uvnitř. Obě podušky držela před tělem, takže střelbu Jurovského komanda přes zranění přežila a smrt jí způsobily až bodné rány od bolševických bajonetů.

Prudérní vychovatelka

Catherine Adolphovna Schneiderová (1856–1918)

Trina, jak se zkráceně nechávala oslovovat, byla původem baltská Němka a v carské rodině působila jako učitelka a vychovatelka. Byla velkou zastánkyní viktoriánské morálky – kvůli své prudérnosti prý Mikulášovým dcerám zakázala hrát dětskou hru, která obsahovala slovo „punčochy“, neboť tento výraz považovala za příliš obscénní. Trina byla – jakožto obdivovatelka královny Viktorie – velmi oddaná její vnučce Alexandře, a právě ona učila budoucí carevnu rusky ještě předtím, než obě odešly do Ruska. 

Spolu s Anastazií Hendrikovou byla od léta roku 1918 vězněna v Permu. Dne 4. září byly obě ženy pod záminkou převozu odvedeny k lesu za městem a tam spolu s dalšími vězni zastřeleny. Ostatky obou žen objevili o rok později bělogvardějci a řádně je pohřbili na permském hřbitově. Když nad Permem znovu získali kontrolu bolševici, jejich hroby byly zničeny a ostatky obou žen odvezeny na dosud neznámé místo.

Carevnina důvěrnice

Anastázie Vasilovna Hendriková (1887–1918)

Nastěnka, jak ji doma a mezi přáteli něžně titulovali, byla mezi romanovskými služebníky jediná šlechtična. Mohla se pyšnit titulem hraběnky, dosáhla i pozice dvorní dámy a částečně zastávala pozici guvernantky. Měla velmi hezký vztah se svou nemocnou sestrou Ninočkou, o kterou sama pečovala, a ve chvílích odloučení si často dopisovaly.

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

Přestože Hendriková měla o vlastní rodinu velký strach, rozhodla se dostát svým dvorským povinnostem a doprovázet Romanovce. V Jekatěrinburgu byla od carské rodiny spolu s Catherine Schneiderovou oddělena a obě ženy strávily několik měsíců ve vězení v Permu. Tam byly také obě ženy 4. září 1918 zastřeleny.

Armáda ČR v současné době provozuje 30 modernizovaných tanků T-72M4 CZ, dalších několik desítek T-72M/M1 pocházejících ještě ze ZŤS Martin pak udržuje ve skladech jako výcvikovou a mobilizační zálohu. Přestože se nyní ministerstvo obrany zaměřuje zejména na nové vrtulníky a bojová vozidla pěchoty, koncepce rozvoje AČR předpokládá přezbrojení tankových jednotek v nadcházející dekádě.

Rapidní zeštíhlování

Vývoj českých obrněných formací představoval v posledních letech esenci všeho negativního, co potkalo naše ozbrojené síly v průběhu transformace. Podle pařížské Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě může Česká republika po rozdělení Československa vlastnit 957 bojových tanků.

Armáda, roky budovaná v rámci Varšavské smlouvy s důrazem na těžkou techniku, tak po ratifikaci dohody zničila a prodala stovky strojů, zejména typu T-55 různých verzí. V polovině 90. let se pak politické vedení státu rozhodlo nevyužít zahraničních modernizačních programů řady T-72 (aktivně se nabízel zejména ukrajinský T-72MP) a rozhodlo se upravit podle vlastního zadání 350 strojů.

Sedmdesát dvojky v důchodu

Záhy se z finančních důvodů snížil počet vylepšovaných vozidel na 140 a nakonec na oněch 30 kusů, které dodnes používá 73. tankový prapor 7. mechanizované brigády. Kdo sleduje účast tanků T-72M4 CZ na veřejných akcích, těžko může přehlédnout jejich výraznou fyzickou opotřebovanost. Podle nepotvrzených informací stojí více než polovina M4 CZ takříkajíc „na špalcích“ a při výcviku je musí nahrazovat starší verze T-72M/M1.

Pokud si navíc uvědomíme, že původní modernizační proces se nepodařilo zcela dokončit (stroj například používá původní sovětské stabilizátory kanonu) a že již dnes nelze získat náhradní díly na řadu komponent, protože jejich výrobci zanikli, přichází debata o budoucnosti tanků v AČR právě včas.

Těžší bévépéčko nestačí?

Před lety ministerstvo obrany uvažovalo o vývoji vlastního typu, nicméně později naše plánovače dostihla ekonomická realita. Ovlivnily je také zkušenosti polské armády, která uvažovala o zařazení MBT (hlavního bojového tanku) domácí výroby neúspěšně hned několikrát (připomeňme ambiciózní, ale zrušený projekt Goryl). A přestože se tu a tam objevují názory, že bychom měli tanky vyřadit a tankový prapor zrušit, mezi politiky i odbornou veřejností panuje pod vlivem událostí posledních let shoda, že české tankové jednotky musí být zachovány a přezbrojeny.

Shoda však nepanuje v názoru, jaký druh tanku provozovat. Část generality, zejména bývalí výsadkáři, nepovažuje za nutné, abychom si zachovali schopnost provozovat a nasazovat MBT. Namísto toho navrhují, aby se na základě nového bojového vozidla pěchoty, které se pro AČR právě vybírá, nakoupily lehké tanky se 105mm nebo 120mm kanonem. Pokud mluvíme o favoritech výběrového řízení na BVP, máme na mysli zejména španělský ASCOD, který může nést různé varianty věží se 105mm a 120mm kanony, a švédské vozidlo CV90, jehož výrobce už dříve představil varianty s výzbrojí stejných ráží.

Na podvodné hoaxy jsme si postupně zvykli: Internet nezřídka zaplaví nějaká fascinující zpráva, jež se nakonec ukáže jako účelově vymyšlená. Velký měsíční „hoax“ se však zrodil už v roce 1835, kdy Richard Adams Locke napsal do newyorských novin The Sun sérii článků o pozorování mimozemské aktivity na Měsíci. A aby textům dodal na důvěryhodnosti, vydával je za popis objevů tehdejšího významného astronoma Johna Hershela. 

TIP: Šílené fikce, kterým lidé uvěřili: Vyhynutí blondýnek a kampaň proti zvířecí nahotě

Badatel prý svůj teleskop vylepšil tím, že k němu připojil mikroskop, načež mohl sledovat dění na zemském průvodci: Na jeho povrchu následně spatřil pyramidy z krystalů, vegetaci, lesy, bizony i jednorožce. Tamní obyvatelé pak měli představovat velmi inteligentní, člověku podobné netopýří tvory. Samozřejmě šlo o satiru, ale řada lidí uvěřila – zvlášť když se k článkům přihlásil sám Hershel, jemuž připadaly nadmíru zábavné.

Kde začít cestu za prázdninovou hvězdnou oblohou? V prvé řadě tam, kde se naskytne co největší tma a zároveň co nejlepší výhled na nebe. Budete-li při pozorování používat mobilní telefon s nějakou astronomickou aplikací, nezapomeňte ztlumit jas displeje na minimum a přepnout jej do „červeného“ nočního režimu. Čím méně si totiž zrak oslníte, tím víc toho uvidíte. Na překážku přitom nemusí být jen pozemské zdroje světla, ale i jasný měsíční kotouč, jenž dokáže nepříjemně rušit zejména kolem úplňku. 

Prázdninové oběžnice

V červenci můžete výpravu do vesmíru zahájit ještě za soumraku, nízko nad západním obzorem. Jakmile Slunce zmizí za horizontem a obloha mírně potemní, rozzáří se v daných místech nápadná večernice neboli Venuše a v první polovině prázdnin jí bude sekundovat i naoranžovělý Mars. Jasnější Venuši snadno spatříte pouhýma očima, zatímco o poznání méně zřetelnou rudou planetu s jistotou dohledáte v menším dalekohledu: 12. a 13. července je bude na nebi dělit úhlová vzdálenost pouze 0,5°, což odpovídá průměru měsíčního kotouče v úplňku, a o něco výš nad obzorem spatříte i dorůstající srpek našeho souputníka.

Z dalších nápadných planet rozhodně neopomeňte Saturn s Jupiterem. První jmenovaný se bude nacházet v souhvězdí Kozoroha, druhý v sousedním Vodnáři. V uvedeném pořadí se budou po celé prázdniny nořit zpoza jihovýchodního obzoru asi hodinu před půlnocí. 

TIP: Brněnská hvězdárna má po nafukovacím Měsíci také zeměkouli

Kvůli poslední oběžnici viditelné pouhýma očima si však budete muset přivstat. Drobný Merkur se totiž objeví za svítání těsně při severovýchodním horizontu. Rovněž po něm bude snazší pátrat s dalekohledem v ruce, a navíc jen během prvních čtyř červencových týdnů, než přestane být pozorovatelný. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července v 16:27 SELČ vstoupí do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný během prvních čtyř červencových týdnů za svítání nízko nad severovýchodem
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – viditelný večer nízko nad severozápadem
• Jupiter – viditelný po většinu noci kromě večera
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný na ranní obloze nad východem
• Neptun –  viditelný ve druhé půlce noci

Zajímavé úkazy v červenci 2021

• 4. července – Merkur v největší západní elongaci, cca 22° od Slunce
• 5. července – Země nejdál od Slunce v roce 2021, 152,1 milionu kilometrů
• 7. července – velmi úzký měsíční srpek poblíž Aldebaranu z Býka za svítání nízko nad severovýchodem
• 8. července – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Merkuru za svítání nízko nad severovýchodem (cca 3°)
• 12. července – setkání úzkého měsíčního srpku s Venuší a Marsem na podvečerní obloze nad západem; Měsíc cca 4,5° nad planetami, které bude dělit jen 0,6°
• 13. července – setkání Venuše a Marsu na podvečerním nebi nad západem (cca 0,5°), výš nad obzorem pozorovatelný i srpek Měsíce
• 16. a 17. července – Měsíc poblíž Spiky z Panny v první polovině noci
• 17. července – Pluto v opozici se Sluncem 
• 20. července – Měsíc poblíž hvězdy Antares ze Štíra na noční obloze
• 24. a 25. července – seskupení takřka úplňkového Měsíce, Saturnu a Jupitera na nočním nebi: 24. 7. Měsíc cca 5° od Saturnu, 25. 7. cca 6° od Jupitera

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Historie houfnic Hummel se dá vysledovat do počátku 30. let, kdy německá armáda hledala nový typ těžké polní houfnice. Vybírala mezi návrhy firem Rheinmetall a Krupp a zvolila šalamounské řešení v podobě hlavně první značky na lafetě značky druhé. Výsledek obdržel jméno „15-cm schwere Feldhaubitze 18“ (či zkráceně sFH 18) a stal se standardní těžkou taženou houfnicí pro německou armádu fakticky až do konce války. Šlo o vysoce kvalitní zbraň, ačkoli se po útoku na SSSR ukázalo, že za sovětskými typy zaostává; zvyšování dostřelu se dosahovalo zvětšováním prachových náplní, což ale zbraň značně opotřebovávalo.

Na hybridním podvozku

Těžké terénní podmínky východní fronty navíc ukázaly potřebu pancéřové ochrany pro obsluhu a zvýšení pohyblivosti nad úroveň, jakou zajišťoval koňský potah, nákladní auta či polopásové tahače. Začaly se proto rodit samohybné verze sFH 18. Počáteční záměr posadit houfnici na podvozek lehkého tanku PzKpfw II se brzy ukázal jako neadekvátní, takže se přešlo k volbě mezi středními PzKpfw III a IV. Zadáním pověřená zbrojovka Alkett ovšem dospěla k závěru, že ani jeden z typů se k těmto účelům v základní podobě nehodí, a nakonec vyvinula „hybridní“ konstrukci.

Z typu PzKpfw IV použila většinu podvozku, zejména pojezdová kola, pásy, filtry, chladič a výfuk, což pak inženýři zkombinovali s prvky PzKpfw III; šlo zejména o hnací kola, motor, převodovku a systém řízení. Na výsledný „hybridní“ podvozek putovala masivní jednoduchá nástavba svařená z pancéřových plechů o síle 10 až 30 mm. V její zadní části se nacházel shora otevřený bojový prostor s montáží zbraně, kdežto přední část byla dole protažená a vytvářela chráněný prostor pro řidiče a radistu.

První prototyp vznikl v roce 1942 a dostal název Geschützwagen III/IV. Sloužil jako základ dvou samohybných děl; první disponovalo 88mm protitankovým kanónem a jmenovalo se Hornisse (Sršeň) či Nashorn (Nosorožec), kdežto druhý obrněnec nesl houfnici sFH 18.

„Čmeláci“ ve válce

Celý oficiální název typu s houfnicí zněl 15-cm Panzerfeldhaubitze 18M auf Geschützwagen III/IV; vozidlo ovšem záhy dostalo přezdívku Hummel (Čmelák), i když ta se oficiálně začala užívat v dokumentech až v roce 1944. V systému značení německých vojenských vozidel nesl Hummel název SdKfz 165. Zbraň ráže 150 mm byla umístěna v otevřeném bojovém prostoru, kde se nacházela také stanoviště čtyř ze šesti členů osádky, a to velitele, střelce a dvou nabíječů (řidič a radista seděli vepředu dole).

Pro obranu na kratší vzdálenost se užíval 7,92mm kulomet MG 34. Houfnice sama o sobě vykazovala dobré výkony, avšak slabina Hummelu spočívala v malé zásobě střeliva, která čítala jen 18 kusů. Vzhledem k obtížným terénním podmínkám na frontě nešlo na zásobování prostřednictvím nákladních automobilů spoléhat, takže pro logistickou podporu vznikla varianta jménem Munitionsträger Hummel určená pro přepravu munice; fakticky šlo o normální Hummel, jenž měl v čele korby (místo samotné houfnice) masivní pancéřový plát a uvnitř schránky na střelivo.

Oba stroje se natolik podobaly, že dokonce i v polních podmínkách bylo toto muniční vozidlo možné osadit dělem a pak jej provozovat jako standardní Hummel. Sériová produkce samohybných houfnic Hummel začala na jaře roku 1943 s tím, že kompletaci děl firmy Rheinmetall a vozidel firmy Alkett prováděla továrna Deutsche Eisenwerke v Duisburgu.

První stovka dodaných Hummelů prodělala „křest ohněm“ v bitvě u Kursku v létě 1943. Kombinace se ukázala jako velmi podařená a navíc vyšlo najevo, že Hummel s protipancéřovým střelivem představuje kvalitní samohybné protitankové dělo, jež si poradí s většinou sovětských obrněnců. Nejčastěji ale Hummel střílel nepřímo, a to trhavými a tříštivo-trhavé granáty proti opevněním a pěchotě.

TIP: Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18

Posléze se rozsáhle používal i na západní frontě. Hummely se obvykle zařazovaly do dělostřeleckých praporů, které mívaly dvě roty lehkých 105mm samohybných houfnic Wespe (Vosa) a jednu rotu se čtyřmi nebo šesti Hummely. Celkově Němci stihli do konce války vyrobit 724 kusů houfnic Hummel (z nichž pět se zachovalo dodnes) a 157 pomocných vozidel Munitionsträger.