Jakýkoliv nález učiněný v okolí Mrtvého moře má na poznání lidské historie ohromný dopad. Ačkoliv dnes se tamní region jeví jen jako vyprahlá poušť, ještě před deseti tisíci lety měla vodní plocha víc než dvojnásobnou rozlohu a relativně přívětivá krajina – alespoň ve srovnání s okolní pustinou – přitahovala nomády. Jak během tisíců let jezero vysychalo a klima se měnilo ve stále méně přátelské, vyšly najevo i další výhody neobvykle slaného rezervoáru: Ze sedimentů na dně se uvolňoval přírodní asfalt a stal se žádanou surovinou pro balzamování egyptských mumií. 

Mrtvé moře, spojující jinak těžce přístupné části hornaté krajiny, se také ukázalo jako dar z nebes pro obchodníky. Přepravovali totiž po vodě sůl i zemědělské produkty, zásadní pro přežití v oblasti známé jako Judea, v srdci dnešního Izraele. Klíčová poloha a minerální bohatství znamenaly důvod, proč tam nechal král Herodes vybudovat zdánlivě nedobytnou pevnost Masada. 

Kouzlo regionu se jako červená nit vine řadou pasáží Starého zákona. Nedaleko jezera stála „hříšná města“ Sodoma a Gomora, z Galileje tam putoval Ježíš a v půli cesty se dal pokřtít vodou z Jordánu. Na východním i západním břehu, v jeskyních daleko od civilizace, pak žily radikální sekty, jež ovlivnily formování biblického kánonu a tvář raného křesťanství. 

Jeskyně hrůz

Na západním břehu Mrtvého moře, v oblasti Kumránu, se nacházejí četné hluboké kaňony lemované liniemi zubatých útesů. Přirozeně drolivá skála dala vzniknout bezpočtu jeskyní a tunelů, které odpradávna poskytovaly přístřeší kočovným kmenům při zimování. Nedostupnost byla velmi vítaná: Do mnoha kaveren se lze dostat pouze strmým výstupem nebo pomocí lana. Například do tzv. Jeskyně hrůz se člověk musí nejdřív spustit po laně či žebříku asi osmdesát metrů z okraje útesu, načež stane na uzounké římse, jež ho po pár krocích pustí do tunelu v nitru skály. Stačí přitom jediné uklouznutí, a odvážlivec se zřítí o dalších sto metrů níž, na kamenité dno kaňonu. 

Roku 132 se Židé podruhé vzbouřili proti římské nadvládě v tzv. bar Kochbově povstání a na čas získali nezávislost. Císař Hadrián však nemínil urážku svého majestátu přijmout: Kontingent šesti legií a šesti pomocných sborů tak revoltu během tří let rozdrtil. Židovská populace Judeje byla buď zmasakrována, nebo skončila v otroctví a z Jeruzaléma zůstaly jen ruiny. Zbylí povstalci se bránili do posledního dechu jak z pevnosti Masada, tak z řady jeskyní rozesetých po okolí. 

Právě v Jeskyni hrůz našli archeologové před šedesáti lety těla asi čtyř desítek lidí, včetně dětí a kojenců. Šlo zřejmě o rodiny těch, kdo se odmítli vzdát. Podle dostupných zdrojů se je Římané ani nepokusili z útočiště vypudit – zlézat skálu s odhodlanými ozbrojenci pod sebou by znamenalo sebevraždu. Vojákům však stačilo obsadit i vrchol útesu a nechat skupinu v jeskyni vyhladovět. Zmíněný objev ostatků dal potom místu název. 

Staré místo, nové objevy

Jeskyni hrůz již archeologové v minulosti prozkoumali mnohokrát, nikdy však dostatečně pečlivě. Největší pozornost totiž vždy upírali k tzv. Jeskyni listin, kde se našla naprostá většina kumránských svitků: Coby svoji „knihovnu“ je tam po pádu povstání pohřbila sekta esejců. Protože se ovšem v posledních letech rozmohlo rabování archeologických lokalit spolu s tím, jak si místní beduíni pořídili dokonalejší technické vybavení, začaly izraelské autority jednat s neobvyklou svižností. V roce 2017 odstartoval projekt, který měl pomocí dronů a pozemních radarů odhalit dosud neprozkoumaná místa. Ačkoliv se přes veškerou snahu podařilo proskenovat asi jen polovinu celkové délky útesů, přineslo úsilí první průlom. 

Z období bar Kochbova povstání se našly fragmenty několika řecky psaných svitků, patřících do cyklu tzv. Menších proroků a vytvořených nejspíš pro Židy, kteří žili mimo Judeu a místním jazykům jako hebrejštině a aramejštině už příliš nerozuměli. Zlomky obsahují nejstarší známé verze slov proroků Zachariáše a Nahuma. Znamenají přitom podstatný přínos pro vědce zabývající se Biblí, protože dokumentují její proměny v čase, kdy ještě neexistoval kánon, tedy jediná „oficiální“ verze. Zmíněné spisy patří k těm několika málo, které se poslední obyvatelé jeskyně rozhodli v posledním záchvatu zoufalství nespálit a zahrabali je. V kaverně se našly stopy po větším ohništi a v plamenech možná skončily všechny zbytné věci, aby si vyčerpaní a umírající lidé dopřáli trochu tepla nebo posledního upraveného jídla. 

Kromě toho se podařilo nalézt několik dokonale zachovaných mincí, se symboly palmy a s nápisem „rok 1 od spasení Izraele“. Coby znak znovunabyté státnosti je nechal vyrazit Šimon bar Kochba, avšak svoboda netrvala ani tři roky. Motiv palmy paradoxně použili sami Římané na mincích, jež oslavovaly prvotní zábor Judeje.

Nejstarší koš světa

Velké překvapení nicméně čekalo především archeology zaměřené na předbiblickou historii. Pod vrstvou, která odpovídala dějinám povstání, se nacházela ještě mnohem starší, neolitická – ovšem neméně emotivní: Pod dvěma velkými kameny odhalili pracovníci archeologického ústavu mumii holčičky ve věku 6–12 let, jež zemřela asi před šesti tisíci roky. Na jejím těle spočívaly zbytky větší tkaniny, pravděpodobně přikrývky. Ten, kdo dívenku položil do hrobu, si dal nejspíš láskyplně záležet, aby vypadala jako spící dítě. 

Odborníkům pak zcela vyrazil dech nález ohromného, asi stolitrového koše z pleteného proutí, starého přes deset tisíc let. Jde o vůbec nejstarší objev svého druhu: Zachování tak snadno rozložitelného materiálu vyžaduje velmi vzácnou souhru okolností, z nichž tu nejdůležitější představuje suchý vzduch a půda neporušená průsakem vody po stovky generací. 

Vědci koš opatrně vyzvedli a v laboratoři provedli jeho počítačovou rekonstrukci. Došli k závěru, že ho neolitičtí nomádi zřejmě používali k uchovávání trvanlivých potravin – zakopali ho do země a překryli kamenem, kde pak čekal na jejich sezonní návrat. Uvnitř se však nenacházely žádné zbytky, takže definitivní potvrzení hypotézy zůstává ve vzduchu. Další skvělá překvapení přitom možná ještě leží před námi, protože polovina místních jeskyní na důsledné prozkoumání stále čeká. 

Na způsob fungování pracovní paměti šimpanzů se zaměřili zoologové z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Vědci šimpanzům předložili několik malých neprůhledných krabiček, do nichž před jejich očima umístili jídlo. Primáti poté mohli na libovolnou krabičku ukázat a v případě, že obsahovala dříve vložený pamlsek, dostali jej. Po každé volbě výzkumníci na 15 sekund krabičky překryli.

Tak trochu tento úkol připomíná jednoduché pexeso, protože šimpanzi bažící po jídle si museli zapamatovat, na které krabičky už dříve ukázali. Vědci navíc těm nejúspěšnějším zvířatům postupně ztěžovali úkol tím, že zvyšovali počet krabiček a mezi každou další volbou je promíchali. 

Jako sedmileté děti

Ukázalo se, že pracovní paměť šimpanzů pracuje v klíčových aspektech podobně jako ta lidská. Nejúspěšnější z testovaných primátů si spolehlivě zapamatovali přinejmenším čtyři položky, jeden mladý šimpanz jich zvládl dokonce sedm. Zvířata si krabičky pamatovala jak podle jejich vzhledu, tak podle jejich předchozí polohy v řadě. A podobně jako lidé měli i šimpanzi horší výsledky, když souběžně prováděli druhý podobný úkol.

Takto měli šimpanzi možnost vybírat si z krabiček, z nichž některé obsahovaly lákavý pamlsek. (Ilustrace: Institut Maxe Plancka pro evoluční antropologii, CC0)

TIP: Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování

„Naše výsledky ukazují, že šimpanzí pracovní paměť funguje na intuitivním základu podobně jako u přibližně sedmiletých dětí. Jako u lidského mozku, jenž neprodělal delší trénink,“ komentoval studii vedoucí této práce Christoph Voelter. Zřejmě největší zjevný rozdíl mezi lidskou a šimpanzí pracovní pamětí tedy nepředstavovala její kapacita, ale strategie, k nimž by se při podobném úkolu lidé uchýlili – šimpanze například nenapadlo, aby prohledávali krabičky postupně jednu po druhé.

20. července 2020 vyslaly Spojené arabské emiráty k Marsu misi „Emirates Mars Mission“, s pomocí japonské nosné rakety H2A202. V rámci této mise dorazila 9. února 2021 k rudé planetě sonda Al-Amal (Naděje) a zahájila výzkum atmosféry a povrchu Marsu. V těchto dnech se misi Emirates Mars Mission povedl první zásadní vědecký úspěch.

Sonda Al-Amal pořídila unikátní snímky prchavých polárních září Marsu. Tyto snímky vlastně nevznikly během oficiálního vědeckého programu mise, ale během testování přístrojů na palubě sondy. Vědci se snaží studovat polární záře rudé planety už dlouhou dobu. Tyto jevy jsou ale velmi obtížně zachytitelné.

Právě proto jsou podle planetárního vědce Justina Deighana z americké University of Colorado, který se podílí na vedení vědeckého programu mise Emirates Mars Mission, snímky sondy Al-Amal unikátní, doslova vzrušující. Na Zemi jsou polární záře spojené s planetárním magnetickým polem a vyvolávají je elektricky nabité částice slunečního větru. Na Marsu je ale situace mnohem složitější.

TIP: Poslední hodiny před startem: K Marsu má dnes vyrazit sonda Spojených arabských emirátů

Pokud víme, na rudé planetě existují tři typy polárních září. Jeden se vyskytuje na denní straně planety, dvě na noční straně. Jedna z nočních polárních září je důsledkem extrémních prachových bouří a rozsvítí celou noční stranu, zatímco druhý typ nočních polárních září osvětluje jen určité oblasti. Právě tyto lokální polární záře pozorovala sonda Al-Amal a to mnohem lépe, než předtím evropský orbiter Mars Express a americký MAVEN. Obíhá totiž kolem rudé planety ve větší vzdálenosti, což je pro pozorování zmíněných polárních září výhodou.

Na budoucím velkomoravském území začalo křesťanství hrát významnou roli koncem 8. století. Roku 798 Karel Veliký po tuhých bojích rozvrátil Avarský kaganát, což Slovanům žijícím na území Moravy přineslo možnost užšího kontaktu s Franskou říší. Rozpad avarské říše a setkání s vyspělou franskou kulturou tak zavdalo impuls k počátkům christianizace Moravy.

V současnosti poměrně diskutovanou myšlenkou je teorie o působení iroskotské misie, která mohla na Moravu přinést křesťanství již během druhé poloviny 8. století. Za důkaz jejich přítomnosti se obvykle považuje nález v Modré u Velehradu – jedná se o základ kostela, jehož půdorys velmi pravděpodobně vychází z tamější církevní architektury.

Mniši z ostrova Éire

Putující iroskotští mnichové se usadili v Bavorsku už počátkem 7. století. Je však otázkou, zda tito duchovní opravdu aktivně působili také ve velkomoravské oblasti. O myšlence vyslat irskou misii k západním Slovanům sice existuje zmínka v životopise svatého Columbana, k takové akci většího rozsahu však pravděpodobně nikdy nedošlo. Misie, které irští mnichové u Slovanů prokazatelně prováděli, se tak dle současných výsledků bádání omezovaly zejména na oblasti původního Norika (pozdější Korutany a Kraňsko) a Dolní Panonii. Působení irské misie zde dosáhlo vrcholu v letech 745–784 zejména díky iniciativě a vedení salcburského biskupa Virgila, který i díky těmto snahám vešel do dějin jako „apoštol Korutanců“.

Během 8. století však iroskotské misie postupně zanikaly a jejich působiště převzali franští misionáři. Po smrti Virgila totiž Karel Veliký jmenoval za jeho nástupce benediktinského opata Arnona a nařídil, aby ve všech iroskotských klášterech byla zavedena benediktinská řehole. Po dokončení této reformy Benediktem z Aniane v první polovině 8. století tak ze střední Evropy postupně vymizely všechny prvky irské misijní tradice. Nelze samozřejmě vyloučit možnost, že se izolovaní irští mniši nadále věnovali misiím u Slovanů i poté, co se v této činnosti začalo výrazněji angažovat franské duchovenstvo, nicméně stěží přitom mohli  hrát nějakou důležitější roli v christianizaci Moravy.

Misionáři z dalmatských hor

Podle údajů Života Metodějova působilo ještě před příchodem Konstantina a Metoděje na Moravě velké množství jiných misionářů, neboť poslové k byzantskému dvoru tlumočili císaři Michaelu III. tato slova: „Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili.“

Na Moravě skutečně již před příchodem Konstantina a Metoděje působili také řečtí kněží, kteří přicházeli zejména z byzantských držav v Dalmácii. Přítomnost řeckých duchovních v oblasti Velké Moravy naznačují kromě Metodějova životopisu i archeologické nálezy. Například kostel v Sadech u Uherského Hradiště nemá z architektonického hlediska obdobu ve Franské říši ani v Bavorsku, ale podobné stavební prvky můžeme najít právě na sakrálních stavbách dalmatsko-istrijské oblasti. Řečtí misionáři z dalmatské oblasti také ovládali tehdy ještě poměrně jednotný slovanský prajazyk, díky čemuž je velkomoravská společnost nevnímala jako cizorodý prvek.

Křest nebyl vždy dobrovolný

Misijní postupy vedoucí ke křtu se ne vždy děly na dobrovolné bázi a křest samotný často zneužívala světská moc, která na nové „věřící“ uvalovala záhy po křtu těžké daně. Duchovní se naopak běžně účastnili vojenských výprav, čímž si pochopitelně také mnoho sympatií pohanského obyvatelstva nezískali, neboť se v očích prostého obyvatelstva stali součástí obrazu násilí a utrpení. Ani metoda sociální diskriminace, úspěšná spíše na již částečně christianizovaných územích, která zakazovala například stolování nebo sňatky s nepokřtěnými, obraz křesťanství coby náboženství lásky příliš nedokreslovala. 

Změna v tvrdých církevních postupech přišla až během druhé poloviny 8. století, a to zejména zásluhou anglosaského mnicha Alcuina z Yorku. Ten působil na dvoře Karla Velikého a coby králův rádce navrhl nový systém christianizace. Namísto dosavadních násilných křtů, často vynucených pod pohrůžkou smrti, nabídl rozvolněnější postup, pro pohany víceméně dobrovolný. Kandidáti křtu se během něj nejprve měli naučit nazpaměť Modlitbu Páně (Otčenáš) a Vyznání víry (Credo), v druhé fázi měl proběhnout křest samotný a v poslední části pak bylo čerstvě narozeným božím dětem vyloženo Desatero a nauka o hříších a trestech. 

Jak je dobré znáti jazyk

Franští a bavorští duchovní si zřejmě velmi dobře uvědomovali nutnost komunikace se Slovany v jejich jazyce, neboť právě až po navázání jazykového kontaktu mohly být rozvíjeny další misijní aktivity. Jazyk, který dnes označujeme termínem „praslovanština“, byl údajně vyučován v řezenské klášterní škole, a zejména salcburská misie už počátkem 8. století u panonských, korutanských a rakouských Slovanů používala slovanštinu při kázáních a modlitbách. Členové misie se údajně také zasloužili o vytvoření základního slovanského názvosloví pro důležité církevní pojmy a instituce a o přeložení základních modliteb církve. 

TIP: Byzantská misie na Velkou Moravu: Příchod Konstantina a Metoděje

Sedmadvacetiletý francouzský lezec Léo Urban si jako cíl vybral výškovou budovu Silberturm, která je sídlem železničního přepravce Deutsche Bahn. Lidé kvůli odvážnému kousku zavolali hasiče, ale lezec postupoval nahoru tak rychlým tempem, že záchrana na místo dorazila až ve chvíli, kdy byl muž bezpečně na střeše.

Na střeše 166 metrů vysoké budovy již na něj čekala německá policie. Po zadržení byl odvážný lezec převezen k výslechu. Pro Léa nejde o nic nového, stejně dopadl v loňském roce, kdy v centru Paříže vyšplhal taktéž bez jištění na 152 metry vysoký mrakodrap Tour Ariane. Před pár dny pak společně se svým polským kolegou Marcinem Banotem zdolali 187 metrů vysoké sídlo společnosti TotalEnergies. 

Zdolávání mrakodrapů je v poslední době pro lezce oblíbenou kratochvílí. V dubnu například Brit George King vyšplhal na 116 metrů vysokou budovu hotelu Meliá v Barceloně. Také on posléze musel svůj kousek vysvětlovat policii. Francouz Alain Robert si za opakované výstupy po fasádách mrakodrapů vysloužil přezdívku Spiderman.

Autonomní roboti, kteří dnes pracují v průmyslových provozech, jsou obvykle poměrně malí a fungují v relativně stálém a předvídatelném prostředí. Pro bagry to ale neplatí. Musejí být robustní, aby zvládly svou práci. Rovněž se často pohybují v náročných nebo vyloženě nebezpečných prostředích: autonomní bagr musí nejen správně identifikovat cílové materiály, musí se umět vyhýbat překážkám, zvládat různé povětrnostní podmínky a musí si poradit s prostředím, kde ho může čekat prakticky cokoliv.

Právě takovými vlastnostmi podle vývojářů z Baidu Research Robotics, Auto-Driving Lab (RAL) a americké Univerzity v Marylandu disponuje autonomní systém AES (Autonomous excavator system). Je to jeden z prvních autonomních systémů pro bagry na světě, který může pracovat dlouhou dobu, déle než 24 hodin, bez lidského zásahu. Jeho výkon je podle inženýrů srovnatelný s bagrem řízeným zkušeným lidským operátorem. Velkou výhodou systému AES je, že se na rozdíl od lidského bagristy nikdy neunaví.

TIP: Autonomní a elektrický Monarch je nejchytřejší traktor na světě

Systém AES je vybavený pokročilou umělou inteligencí a také soustavou nejrůznějších senzorů, včetně LIDARu, kamer a mechanických senzorů. Jeho výhodou je, že je modulární, takže ho lze instalovat na bagry různých typů a velikostí. Tvůrci již systém AES prověřili na skládce odpadu, v rizikovém a toxickém prostředí, v němž by bylo žádoucí používat autonomní zařízení, a také při práci během zimního období. 

Kreslit a malovat se naučíme už jako malé děti a po zbytek života bereme tuto dovednost za naprosto samozřejmou. Přesto představuje zobrazování skutečnosti či pouhé představy náročný intelektuální výkon a vyžaduje rozvinuté abstraktní myšlení. Kdy se tato schopnost zrodila v lidské mysli?

Domněnky a předsudky

Vědci měli dlouho jasno. Jeskynní malířské umění vzniklo před 40 tisíci roky a „vynalezli“ je naši přímí předchůdci: pravěcí lidé Homo sapiens. To jejich ruce vytvořily nádherné malby ve španělské jeskyni Altamira či francouzské jeskynní obrazárně Lascaux. Paleoantropologové byli přesvědčeni, že právě jeskynními malbami složili naši předci pomyslnou intelektuální „zkoušku dospělosti“ a našlápli k vytvoření současné civilizace s rozvinutou technikou i kulturou. 

Někdy se v této souvislosti hovoří o paleolitické revoluci, protože abstraktní myšlení dokumentované jeskynními malbami se objevuje náhle a i jeho velmi staré projevy, např. malby šelem a srstnatých nosorožců ve francouzské Chauvetově jeskyni z doby před 32 tisíci roky, jsou dokonalými výtvory vrcholně zdatných malířů. Autoři těchto maleb byli da Vinciové a van Goghové pravěku. Jiným druhům člověka, ať už to byli vývojoví předchůdci lidí Homo sapiens nebo jejich evolučně méně pokročilí současnici, jsme byli ochotni přiznat abstraktního myšlení, jen co by se za nehet vešlo. Jeskynní malby jsme vždy zcela automaticky přičítali pravěkým Homo sapiens. Neandertálce nikdo s malbami na jeskynních stěnách nespojoval. 

Podcenění neandertálci

Stigma hrubého primitiva si nesl neandertálec už od počátku 20. století, kdy francouzský paleontolog Marcellin Boule rekonstruoval vzhled tohoto člověka na základě kostry muže nalezené poblíž francouzské vsi La Chapelle-aux-Saints. Podle Bouleho to bylo přihrblé stvoření vzhledem v mnoha ohledech bližší gorile než dnešnímu člověku. Tato pomýlená rekonstrukce ovlivnila představy odborníků i široké veřejnosti o neandertálcích na dlouhou dobu. 

Od dob, kdy Marcellin Boule vykreslil neandertálce jako hrubého primitiva, utekla dlouhá doba. Vědci během ní narazili na nové, znepokojivé nálezy. V řadě neandertálských sídlišť objevili překvapivě dokonalé kamenné nástroje. Našli tu zuby, které někdo upravil tak, aby se daly uvázat na tenký řemínek a nosit jako náhrdelník. Řada vědců nad těmito nálezy mávla rukou s tím, že jde o neumělý pokus neandertálců napodobit to, co viděli u svých neskonale vyspělejších současníků z řad Homo sapiens. Neandertálci prý ani nechápali, co vlastně kopírují. 

Jenže některé nálezy se jednoduchému vysvětlení vzpíraly. Například v chorvatské jeskyni Krapina našli archeologové orlí drápy, které někdo před 130 tisíci roky upravil tak, aby se daly nosit jako náhrdelník. Vzhledem k tomu, že „orlí náhrdelník“ vznikl v době, kdy do příchodu prvních lidí Homo sapiens do Evropy zbývalo ještě 85 tisíc roků, můžeme jeho autorství bez váhání připsat neandertálcům a zároveň se rozloučit s myšlenkou, že tento výtovr abstraktního myšlení okopírovali od vyspělejších sousedů. 

Další nálezy dokládají, že neandertálci používali ke zdobení a zřejmě i k rituálům ptačí peří. Snad si z per dravců a vran vyráběli čelenky, jaké nosili mnohem později některé indiánské kmeny v Americe. Podobně je tomu i s více než 100 tisíc let starou hlinkou, kterou si lidé zdobili těla, či se stejně starými náhrdelníky z provrtaných mušlí. I ty zjevně používali neandertálci.  

Příliš staré malby

Joao Zilhao razí už dlouhou dobu názor, že neandertálci byli duševně stejně zdatní jako jejich současníci pravěcí lidé Homo sapiens. Podle portugalského archeologa zvládali tito údajní primitivové i jeskynní malby. Poprvé se to Zilhao pokusil dokázat v roce 2012, kdy určil stáří usazenin překrývajících jednoduché obrazce namalované pravěkými umělci na stěny jeskyní ve Španělsku. Došel k závěru, že některé minerální povlaky se formovaly déle než 40 tisíc let a obrazce pod nimi namalovali neandrtálci. Většina expertů ale závěry portugalského archeologa šmahem zavrhla. Namítali celkem oprávněně, že obrazce mohou být dílem prvních pravěkých Homo sapiens, kteří je namalovali záhy po příchodu do Evropy. 

Zilhaa první nezdar neodradil. Moderní datovací metodou stanovil stáří několika desítek jeskynních maleb ve Španělsku, Francii a Itálii. V této doširoka rozhozené síti nakonec uvízly hned tři kapitální úlovky. V severošpanělské jeskyni Pasiega se na skále rýsuje pravěká malba rudou hlinkou tvořená svislými a vodorovnými čárami. Při zběžném pohledu připomíná jednoduchý žebřík. A její stáří? Celých 64 800 roků! V jižním Španělsku v jeskyni Ardales maloval kdosi na krápníky. Stáří jedné z maleb určili vědci přinejmenším na 45 300 roků. Druhou datovali do doby před 65 500 lety! A do třetice. V jeskyni Maltravieso na západě Španělska položil někdo ruku na skálu a přes ni pak z úst vyprskl jemnou spršku vody smíšené s rudou hlinkou. Skála pod rukou zůstala neobarvená a dodnes je tu na kameni patrný obrys ruky pravěkého člověka. Tato „negativní silueta“ vznikla před 66 700 roky!

Všechny tři obrazce někdo namaloval v době, kdy do příchodu prvních lidí Homo sapiens do Evropy chybělo 20 tisíc let! Kdo tedy připadá do úvahy jako jejich autor? Podle Zilhaa je odpověď na tuto otázku jasná: „Byl to neandrtálec!“ Archeolog dokonce volá po tom, abychom vzali neandertálce zpátky do rodiny. Dříve byl považován za pouhou variantu člověka Homo sapiens. Později ale převládl názor, že neandertálec patří k samostatnému druhu Homo neanderthalensis. 

Nic na tom nezměnilo ani zjištění, že se neandrtálci s pravěkými Homo sapiens křížili. Obyvatelé Evropy a Asie si z té doby nesou v dědičné informaci asi 2,5% neandertálských genů. Dogma, že se příslušníci dvou druhů nemohou křížit za vzniku zcela životaschopných a plně plodných jedinců, je mylné a zdaleka nemá obecnou platnost. Příkladů známe z přírody celou řadu. Můžeme sem počítat i děti zplozené v dávném pravěku lidmi Homo sapiens s neandertálci. Řada neandertálských genů přišla našim předkům zjevně k duhu a pomohla jim přežít na území Evropy a Asie v drsném klimatu ledových dob.  

Spory nekončí 

Zastánci Zilhaových argumentů poukazují i na křížením neandertálců s pravěkými Homo sapiens. Oba druhy člověka zjevně nedělila nepřekonatelná propast. Měli mnoho společného a zásadně se nelišily ani jejich duchovní světy. Zihaovi odpůrci namítají, že datovací metoda je náchylná k velkým chybám. Podle nich nejsou malby zdaleka tak staré. Ve prospěch propastných rozdílů mezi neandertálci a pravěkými lidmi Homo sapiens svědčí podle Zilhaových odpůrců fakt, že poslední neandrtálští starousedlíci zřejmě vymřeli před 28 tisíci roků, přičemž jejich zánik odstartoval záhy poté, co se střetli s imigranty z řad pravěkých Homo sapiens.

Alternativní vysvětlení?  

Nabízí se ještě jedno vysvětlení. Mohli být v Evropě první lidé Homo sapiens už před 67 tisíci roky? Mohli malovat ve španělských jeskyních? V roce 2017 se na základě nových nálezů z marocké jeskyně Jebel Irhoud posouvaly počátky existence Homo sapiens na africkém kontinentu o plných 100 tisíc roků do minulosti. Stáří našeho druhu tak narostlo na plných 300 tisíc let. Pokud bychom přisoudili extrémně staré malby ze Španělska lidem Homo sapiens, museli bychom datum jejich příchodu do Evropy posunout o „pouhých“ 22 tisíc roků. Je to málo, anebo příliš? 

TIP: Jak pravěcí lidé vyráběli své šípy a oštěpy? Používali nejstarší lepidlo!

Vědci zatím nenarazili na důkazy o přítomnosti lidí Homo sapiens na evropském kontinentu, které by byly starší než 45 tisíc let. Ale absence důkazů, není důkazem absence. Nemůžeme vyloučit, že přišli na náš kontinent mnohem dřív, ale my jsme stopy po tomto dávném osídlení zatím neodhalili. Možná jsou prvními takovými důkazy právě velmi staré obrazce z jeskyní Pasiega, Ardales a Maltravieso. Pak by příběh nejstarších pravěkých jeskynních maleb zdaleka nebyl uzavřený. Naopak, otevírala by se v něm zcela nová, neuvěřitelně překvapivá kapitola. 

Pro Scottův tým znamenalo zdolání trasy dlouhé více než 1 300 kilometrů naprosté utrpení, ale 17. ledna 1912 nakonec došli do cíle: Již den před dosažením točny však bylo jasné, že závod prohráli. „To nejhorší, nebo skoro nejhorší se vyplnilo,“ zapsal si do deníku Robert Falcon Scott, když 16. ledna odpoledne spatřili ve sněhobílé krajině temný flek, který se při pohledu zblízka ukázal být norskou vlajkou. Na místě ji vztyčila Amundsenova výprava, a to o celých pět týdnů dřív. 

Úvodní část: Scott vs. Amundsen (1): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

Pro morálku mužů, už tak nahlodanou otřesnými podmínkami a horšícím se zdravotním stavem, šlo o těžkou ránu. Jejich zklamání je přímo hmatatelné i na fotografii, kterou na pólu pořídili. Posléze se tam na jednu noc utábořili a vydali se na cestu zpět, jež měla vydat na dva další měsíce strádání. 

„Antarktida je strašné místo a velmi mne rmoutí, že jsme přes vynaložené úsilí nedosáhli prvenství,“ uvedl Scott v deníku. „Teď nás čeká zoufalá pouť domů. Jsem zvědav, zda ji zvládneme.“ Na více než tisícikilometrový návrat se vydali zmožení a zlomení. Měli hlad, mrzli a hlavní technický asistent Edgar Evans se také potýkal se zraněním: 31. prosince si o sáně pořezal ruku a rána se zanítila. Deset dní před dosažením pólu se o něm Scott v deníku zmiňoval jako o „velkém dříči“, jelikož navrhl či přímo vyrobil sáně, stany, stupačky a řadu dalšího improvizovaného vybavení. „Teprve teď si uvědomuji, jak neocenitelným je mi asistentem,“ zapsal si velitel. 

Poslední procházka

Jenže o necelý měsíc později už Evans představoval víc přítěž než pomoc. V důsledku infekce, omrzlin a celkové únavy 16. února zkolaboval, a přestože se podle svých slov následujícího dne cítil dobře, během cesty zaostával, až mu došly síly. Když se k němu skupina vrátila, nalezla jej blouznícího, částečně svlečeného a omrzlého. Evans se jim omluvil s tím, že zřejmě omdlel. Z posledních sil jej tedy dopravili do bezpečí stanu, kde vzápětí zemřel.   

Druhého března dorazili k jednomu ze stanovišť se zásobami na Rossově šelfovém ledovci, ale ani tam věci nenabraly optimističtější směr – právě naopak. Polárníkům totiž takřka došel olej a ani s obnovenými zdroji nebylo jisté, že jim palivo vydrží k další zásobovací zastávce vzdálené 114 kilometrů. Teplota přitom pravidelně klesala pod minus 40 stupňů a bez oleje si jednoduše nedokázali rozpouštět led k pití. Ačkoliv je tedy obklopovala zmrzlá voda, zároveň trpěli dehydratací. 

Kvůli jednotvárným a chudým pokrmům s nedostatkem vitaminů je v pozdějších fázích výpravy postihly i kurděje, které se projevují krvácením z dásní, pod kůží či do svalů a poruchou krvetvorby. Naopak Amundsenovi lidé měli nejen dost pestré stravy, takže jim kurděje nehrozily – ale díky masu ze zabitých psů údajně dokonce přibrali. 

Tak umírají gentlemani

Lawrence Oates navíc již před zbylými členy nedokázal skrývat bolest, kterou mu způsobovaly omrzlé nohy – do jedné z nich se mu posléze pustila gangréna a všem začínalo být jasné, že ani on se do vlasti nevrátí. Oates si uvědomoval, že se stal přítěží, a nechtěl skupinu zdržovat stejně jako Evans. Nakonec tak vzal život do svých rukou a 17. března opustil stan se slovy: „Na chvíli se jdu projít.“ Už se však nevrátil.  

„Snažili jsme se ho zastavit, ale zároveň jsme si uvědomovali, že je hrdinou a pravým britským gentlemanem. Všichni doufáme, že až přijde naše chvíle, budeme schopni nevyhnutelnému čelit v podobném duchu,“ zapsal si Scott, aniž tušil, že se zbývající trojice ocitne ve stejné situaci již za pár dní: 21. března jim do dalšího zásobovacího stanoviště zbývalo 17 kilometrů, ale prudce se horšící počasí je uvěznilo ve stanu. 

Tou dobou už jim došlo palivo a neměli jak získávat vodu, byli vyčerpaní, omrzlí, dehydrovaní a zoufalí. Když se okolnosti ani v následujících dnech nelepšily, přijali muži svůj osud a po zbývající čas si zapisovali do deníků události posledních dnů i vzkazy pro své milované. Závěrečné řádky ve Scottově deníku pocházejí z 29. března: „Je to smutné, ale už dále nedokážu ani psát,“ stojí téměř nečitelně ke konci. „Pro boží smilování, postarejte se o naše drahé.“ 

Nesportovní vítěz

Ze svého stanu již polárníci nevyšli a pátrací čety jejich těla objevily až 12. listopadu 1912, osm měsíců od posledního zápisu. Britská veřejnost se o osudu výpravy dozvěděla v únoru následujícího roku, ovšem spíš než o tragédii se mluvilo o hrdinství. Dobývání jižního pólu se stalo jedním z nejodvážnějších činů v britských dějinách a značně přibarvená legenda o neohrožených mužích se dokonce vyučovala ve školách. Nad jejich smrtí truchlil i král Jiří V. a vzpomínkové akce se zúčastnilo na deset tisíc lidí. Scottova poslední slova rezonovala britskou veřejností natolik, že se vybralo dost peněz k zaopatření pozůstalých a ještě zbylo na založení výzkumného ústavu Scott Polar Research Institute v Cambridgi.

Amundsen se do civilizace vrátil živý a zdravý, nicméně ovace jej nečekaly. Jeho odklon od snahy dobýt severní pól byl vnímán jako podlý. Fakt, že se svým snažením postavil proti Scottovi a uměle tak vyvolal závod, kterého se Robert Falcon se svými muži v podstatě musel zúčastnit, se pokládal za nedžentlmenský a nesportovní. V Británii začátku 20. století přitom pro váženého člověka neexistovalo moc horších obvinění. 

TIP: V sevření ledové kry: Jak u severního pólu bojoval o život český vědec František Běhounek

Norský král Haakon VII. však Amundsenovi udělil medaili za zásluhy a dobrodruhovi se navzdory pošramocené pověsti v následujících letech nežilo špatně. Vítězná výprava jej finančně zaopatřila a pomohla mu založit lodní dopravní podnik, který prosperoval i během válečných let. Smrt si pro něj přišla až v roce 1928: Tehdy se za záhadných okolností ztratil, když spolu s dalšími letěl na pomoc posádce vzducholodi Italia, jež ztroskotala při přeletu nad severním pólem.

Všichni víme, že zdraví velmi prospívá přiměřený spánek. Přitom jde doslova o život, protože takový spánek razantně snižuje rizika infarktu, mrtvice, rakoviny a podobných „radostí“, které nám život dokáže přichystat. Zároveň se ale mnoha lidem nedaří spát tak, aby to bylo pro jejich zdraví uspokojivé. Důvody mohou být různé, od prostého nedostatku času a nervozity, až po nepříjemné choroby, které spánek ztěžují.

Je v takovém případě zdraví fatálně ohroženo? Odpověď nabídl nedávný rozsáhlý výzkum britských odborníků. Podle akademiků je samozřejmě ideální spát tak, aby to bylo pro zdraví dostačující. Pokud se to ale nedaří, existuje i tak možnost, jak si přesto udržet dobré zdraví. Recept je to velmi jednoduchý. Kdo spí špatně či nedostatečně, musí cvičit nebo prostě být fyzicky aktivní.

Badatelé prostudovali životní styl celkem 380 055 Britů středního věku, kteří se účastní dlouhodobého výzkumného projektu UK Biobank. Rozdělili si je podle úrovně jejich fyzické aktivity a kvality spánku, aby následně hodnotili míru rizika, zda zemřou na infarkt, mrtvici nebo rakovinu. Studie je sice založená spíše na sebehodnocení účastníků, výsledky výzkumu jsou ale i tak poměrně jednoznačné. Lidé, kteří se hodně hýbou nebo cvičí a zároveň mají kvalitní spánek, jsou na tom nejlépe. Naopak ti, kteří necvičí ani pořádně nespí, si prakticky sami kopou hrob.

TIP: Kolik času se musíme aktivně hýbat, abychom vyvážili jeden den sezení?

Poměrně očekávané výsledky přinesly ale i jedno zajímavé poznání –lidé, kteří špatně spí, ale zároveň se dostatečně hýbou, tím prakticky vyvažují negativní zdravotní důsledky mizerného spaní. Podle vědců je proto důležité, aby lidé s nekvalitním spánkem plnili alespoň dolní limity fyzické aktivity, kterou doporučuje Světová zdravotnická organizace. Pokud tedy máte problémy se spánkem, měli byste týdně věnovat alespoň 150 minut středně intenzivním aktivitám (procházka svižnou chůzí), nebo 75 minut intenzivní tělesné námaze (například skákání přes švihadlo nebo jízda na kole).