Na Zemi si děláme zálusk na Jupiterův měsíc Europa. Je to fascinující svět, kde by snad pod mohutným ledem mohly být živé organismy. Časem budeme chtít Europu pořádně prozkoumat, prozatím zjišťujeme, že velmi zajímavým prostředím je i nehostinný ledový povrch Europy.

Ledový příkrov Europy na dálku zkoumala planetární vědkyně Emily Costello z americké University of Hawaii s týmem spolupracovníků. Zaměřili se především na pozoruhodný jev, kterému se anglicky říká „impact gardening“. Česky by to bylo možné volně přeložit třeba jako „přeorávání meteority“. Tento fenomén známe z kosmických těles bez atmosféry, na která neustále dopadají mikrometeority i větší kosmické balvany. Typickým příkladem je Měsíc, kde se odehrává „lunar gardening“.

Costellová a její kolegové dospěli k závěru, že mikrometeority „zpracovávají“ povrch ledu na Europě v průměru do hloubky 30 centimetrů. Zároveň do tohoto povrchu buší tvrdé kosmické záření, které ničí veškeré složitější molekuly, které by se tam náhodou vyskytly. Jde především o elektrony s velkou energií, které byly urychleny díky planetě Jupiter.

TIP: NASA potvrzuje: Na Jupiterově měsíci Europa se vyskytuje vodní pára

Tato informace je velmi cennou (a také špatnou) zprávou pro odborníky, kteří připravují průzkum Europy. V podstatě to znamená, že na Europě tak asi do půlmetrové hloubky nejspíš nic zajímavého nenajdeme. Costellová věří, že pod zónou přeorávanou meteority, kam se nedostane tvrdé záření, už budeme mít mnohem lepší šanci.

Někdy uprostřed srpna roku 1716 došlo k splynutí dvou Nejjasnějších pohlavních buněk, z nichž se za devět kalendářních měsíců narodila 13. května 1717 v hlavním městě Vídni habsburská princezna. Vzápětí byla pokřtěna vodou z řeky Jordánu jménem Marie Terezie Walburga Amálie Kristina.

Chytrá a temperamentní

Říkalo se jí princezna Rézi neboli Reserl a vyrostla v modrookou blondýnku s jemnou bělostnou pletí a s vysokou ztepilou postavou. Kromě toho se vyznačovala obdivuhodným zdravím a temperamentem. Kdybychom se však chtěli na Reserl zadívat vskutku objektivně, tak zase vyloženou krasavicí asi nebyla. Doboví chvalořečníci ji však opěvovali, neboť žena nemusí být zrovna oslnivá kráska, aby v sobě měla půvab.

Marie Terezie byla výjimečná žena a v mladém věku výjimečná dívka – hezká, vybavená sex-appealem, inteligencí a poněkud nezvyklou, muže udivující rázností. Její mladistvé kouzlo, dodnes vyzařující z portrétů, by jí mohla závidět leckterá současná modelka. Pravda, Rézi poměrně brzy nato zesílila, její štíhlá postava se posléze zaoblila, mladistvý pel vystřídala zralost snad předčasná, jenže se nebylo čemu divit. Vždyť počínaje dvacátým rokem svého života pak další dvě dekády rodila rok co rok. 

Mladá Rézi se věnovala hudbě, zpěvu, divadlu, malbě a studiu cizích jazyků. Její nevázaná radost ze života z ní učinila nadšenou tanečnici a účastnici všech dvorních plesů a slavností. Plynně mluvila italsky, německy, francouzsky a slušně ovládala španělštinu a latinu. Vzdělávali ji jezuité, znala dobře dějiny umění a obsahy děl klasické literatury. Díky dějepisné výuce získávala zeměpisné základy a setkávala se s poučnými příklady dobrých i špatných panovníků. Její výchova a vzdělávání však nebyly v žádném případě vedeny k převzetí královského majestátu. Císař Karel VI. ji ke státnickému a dynastickému rozhodování zásadně nepřipouštěl.

TIP: Výchova malé Marie Terezie: Katechismus, cizí jazyky a operní árie 

Marie Terezie si velmi oblíbila svou vychovatelku, hraběnku Fuchsovou. Říkala jí „ája“ či dokonce „mami“. Ze všech jejích zálib a vloh se zřejmě nejvíce prosadila hudba. Už v sedmi letech hrála společně se sestrou v opeře, kterou dirigoval sám otec-císař, což byl mimochodem výtečný hráč na violu da gamba. Kromě toho vynikala hospodárností a pílí, činorodostí, vtipem, bystrostí a podle tvrzení své komorné rovněž mimořádnou otužilostí. Dokonce i v zimě bylo okno její pracovny v Hofburku otevřené a vítr častokrát nafoukal na listiny sníh. 

Shání se nevýznamný ženich

Ještě než vyrostla z dívčích střevíčků, začali se o ruku Marie Terezie hlásit nápadníci od mnoha evropských dvorů. Španělští Bourboni Filip V. a Isabella nabízeli svého prostoduchého syna dona Carlose. Přicházeli sňatkoví diplomati z Portugalska, Bavorska, Saska i Pruska (je poněkud zábavné představit si, že by si Marie Terezie vzala svého pozdějšího úhlavního nepřítele Fridricha II.). Ale habsburský dům všem těm lákavým slibům odolal. Sám Karel VI. přišel s nápadem dát dceřinu ruku ženichovi s menším vlivem a mocí. Sňatek nesměl v žádném případě rozvrátit křehkou mocenskou rovnováhu na kontinentě. A tak císař hledal a hledal. 

Přesně takového kandidáta, jakého potřeboval, objevil v lotrinském arcivévodovi, a skutečně mu dal přednost před partiemi mnohem atraktivnějšími. Lotrinský knížecí rod patřil v Evropě k těm nejstarším a nejvznešenějším a již v minulosti ho s Habsburky spojovalo mnohé. Vévoda Karel Lotrinský, dědeček princeznina nápadníka, byl vyhnán z rodových držav Francouzi a našel útočiště v císařské armádě. Významně přispěl k osvobození Vídně od tureckého obležení v roce 1683, a přestože se později vrátil domů, mezi oběma rody se uchovalo přátelství. Karel VI. poněkud naivně soudil, že ze sňatku jeho dcery s příslušníkem lotrinské dynastie by mohl vzejít velký vojevůdce, dědic nadání Karla Lotrinského. 

Na začátku takřka románové lásky Marie Terezie stálo centrum Českého království – Praha. Mezi hosty, pozvanými k poněkud pozdní slavnostní korunovaci Karla VI. na českého krále 5. září 1723, se objevil i mladý lotrinský následník František Štěpán. Císař ho pozval, aby si ani ne patnáctiletého prince diskrétně obhlídl. Rézince bylo sice teprve šest, ale v politice se musí myslet dopředu. 

Rozpustilý lovec

V pozdním létě roku 1723 tedy přijel mladičký František Štěpán do Prahy. Dostal na cestu kromě bezpočtu módních oděvů, stříbrného nádobí a studijní knihovny i veletucet párů bílých rukavic, bez kterých se u habsburského dvora nedalo ani zaťukat na dveře, natož přijít k tabuli. Upjatým španělským manýrám nebyl svobodomyslně vychovaný princ příliš nakloněn. Mluvil, jak mu zobák narostl, choval se nenuceně, ba rozpustile. Právě nedostatky v noblese mu však vídeňský dvůr nejen odpustil, ale jako by se mu s nimi podařilo provětrat dusný vzduch a zajistit si v císařské rodině vřelé přijetí. S Rézinkou uměl František dovádět tak spontánně, že k němu přilnula.

A co na to císařský tatík? Karel dokonce jakoby okřál, což víme docela spolehlivě, protože se zachovaly jeho deníkové poznámky z Prahy. Tak kupříkladu: „12. srpna. Šoulačka celý den, princ Lotrinský u toho. Je roztomilý, veselý, pěkně střílí.“ Kromě přirozeného vystupování a strhujícího optimismu na mladíkovi ihned ocenil jeho vášeň pro lov. Panovník svůj režim už dávno odvozoval od kalendáře honů a doby říje. Od nynějška měl zapáleného průvodce a kumpána. Co víc si mohl přát? V té nelíčené slabosti pro Františka jako by se zároveň zrcadlilo, jak moc postrádá vlastního syna.

Další výchova Františka Štěpána probíhala až protekčně uvolněně, ba ledabyle, což kontrastovalo s disciplinovaným vzděláváním habsburských arcivévodkyň v čele s Rézi. „Krásný Francouz“, jak ho v žertu přezdíval Karel, žil v bavlnce, ale zato náležitě nezvládl němčinu ani francouzštinu a s pravopisem pak po celý život poněkud zápasil. Marie Terezie se nicméně do svého prince již v útlém věku se vší vážností zamilovala. 

Císař se pořád nevzdával naděje na dědice. Zatímco rozvíjel diplomatické akce k mezinárodnímu uznání pragmatické sankce, jež měla zaručit nástupnictví žen z habsburského rodu, nadále navštěvoval s císařovnou různé lázně, konal kajícné poutě do Mariazell, rozdával církvi statky a beneficia a stavěl nové kostely. Co kdyby přece jenom... 

Svatba, nebo vlast

František Štěpán mezitím usedl po smrti svého otce na lotrinský trůn a mohl pozorovat neutuchající hemžení nápadníků kolem jeho vyvolené jenom očima svého vyslance na vídeňském dvoře. Měl však na své straně císařovnu, vychovatelku Marie Terezie hraběnku Fuchsovou, a také sympatie mladé arcivévodkyně. Na Vánoce roku 1730 byl třináctileté princezně doručen miniaturní portrét Františka Štěpána – samozřejmě se svolením císařského tatíka. Marie Terezie prý portrét pozorovala velmi dlouho a láskyplně a silně se při tom červenala. Ale ke svatbě bylo ještě daleko. 

Císař už pozbyl naděje na mužského dědice, a tak vrhl do hry všecko: sliby, úplatky, příbuzenské vztahy. I Marii Terezii? Jistěže. Kdyby snad k něčemu došlo a mělo se bojovat, Lotrinsko by znamenalo slabého spojence. Co teď? Nějak se to zašmodrchalo. Kdoví, zdali Marii Terezii nezůstane nakonec pouze ten medailónek, při pohledu na nějž se tak rozkošně červenala.

Karel VI. dosáhl po velkém úsilí uznání pragmatické sankce řadou států a uzavřel i tajný pakt s Francií. Protože západní mocnost chtěla scelit své teritorium, přišla se slibem uznání za vévodství lotrinské! Ale co na to řekne pán Lotrinska a zamýšlený ženich Marie Terezie?

TIP: Manžel, hazard, čokoláda: Lásky a vášně Marie Terezie

U vídeňského dvora přijali francouzskou nabídku s ulehčením, neboť účet měl platit někdo jiný. Na nešťastného lotrinského vévodu vyvinuli nátlak přímo skandální. Ministr Bartenstein to vyjádřil po hodinách neúspěšného přesvědčování s brutální bezohledností: „Bez abdikace na Lotrinsko nebude sňatek s Marií Terezií. Vyberte si, pane.“ František Štěpán nakonec po těžkém vnitřním boji souhlasil. Získal arcivévodkyni, ale ztratil svou zemi, na čemž nic nezměnilo ani odškodnění severoitalským Toskánskem. Svatbě však už nestálo nic v cestě. Všichni byli spokojeni, tedy aspoň zdánlivě, protože do Františkovy duše se raději nikdo nekoukal.

Ve víře, že 1. světová válka nepotrvá dlouho, podcenilo fancouzské velení otázku zásobování. Čekalo se, že po pár vítězných bitvách se nepřítel vzdá; realita nemohla být odlišnější. Dosud nikdy v historii nečelilo zásobování vojsk takové výzvě – jak nasytit den co den milionovou armádu koncentrovanou na relativně malém prostoru?

Potíže se stravováním

Velení zavedlo systém sborových skladů potravin, kam se dovážely zásoby ze zázemí a u nichž byly situovány i pekárny, jatka i pražírny kávy. Z těchto stanic se pak každý den převážely potraviny do místních skladů co nejblíže u fronty, kde pracovaly stálé i mobilní kuchyně. Francouzi nebyli zvyklí požívat konzervované nebo mražené jídlo, proto bylo nutné připravovat potraviny ke konzumaci čerstvé co nejblíže zákopům.

U koloniálních jednotek – Alžířanů či Senegalců – se dbalo na dodržování náboženských pravidel, zejména islámských. Jinak ale byli vojáci z metropolitní Francie promícháni v různých útvarech, přičemž o jídlo zasílané na přilepšenou z domova se vzájemně dělili. Bretaňští rybáři se tak rychle naučili pít víno, všeobecné obliby došel sýr Camembert, jehož výroba vyžadovala méně mléka.

Zrod polních kuchyní

Nebylo však každý den posvícení – během války pronikly do armádního jídelníčku konečně hovězí konzervy, jejichž obsah o hmotnosti 150 nebo 300 g měl kožovitou a vláknitou konzistenci. Ty představovaly základ denní dávky vojáků. Zpravidla se konzumovaly za studena, když to ale šlo, vojáci si je ohřívali na kamínkách.

V prvních měsících si pěšáci nosili jídlo sami, jakmile se ale pohyblivá válka změnila v zákopovou, objevily se mobilní polní kuchyně. Umísťovaly se v pozicích druhé nebo třetí linie, kde bylo snazší je ukrýt před nepřátelskou palbou. Vojáci měli nárok na stravu o 3 000–4 000 kaloriích denně, kromě toho museli mít u sebe dvě denní rezervní dávky, na den: zmíněnou 300g konzervu, 300 g sucharů, 80 g cukru, 36 g kávy, 50 g kondenzované nebo sušené polévky a 6,25 cl brandy. Od února 1916 se vojenské úřady rozhodly tuto dávku doplnit 125 g čokolády.

Konec války

Na jaře 1918 se Němci pokusili o rozhodující útok – v Pikardii a poté v Champagne chtěli prolomit frontu a rychle obsadit Paříž ještě před příjezdem amerických divizí. Francouzi a Britové sice ustoupili o desítky kilometrů, ale nakonec v červenci zvítězili v druhé bitvě na Marně a frontu stabilizovali. Osmého srpna pak zahájili s pomocí Američanů takzvanou stodenní ofenzivu, které císařská vojska nedokázala odolat.

TIP: Vojenská gastronomie: Na čem si (ne)pochutnávali čs. legionáři?

Francouzští vojáci tak po téměř čtyřech letech konečně opustili zákopy a tlačili nepřítele k německým hranicím. Byla to ale už docela jiná armáda než v roce 1914 – místo nadšených branců v křiklavě červených nohavicích pochodujících do boje v sevřených řadách se přes zákopy valily stovky tanků, které teprve následovala pěchota. Válčení v závěru první světové války dostalo podobu, kterou pak bude mít v té druhé – mobilní a mechanizovanou.  

Meningokok (Neisseria meningitidis) je bakterie, která se vyskytuje v nosu a v krku přibližně u 10 procent lidí. Obvykle je neškodná a nezpůsobuje onemocnění. V některých případech ale vyvolá rozmanité nemoci, od nachlazení a pneumonie, až po velmi nebezpečnou meningitidu a sepsi, která dovede zabíjet. Šíří se kapénkovou infekcí a stále představuje reálnou hrozbu.

Robert Read z britské University of Southampton vede tým odborníků, kteří vyvíjejí nový typ pokročilé preventivní léčby a vakcíny v jednom, právě proti zmíněnému meningokoku. Předností této léčby je mimo jiné i velmi snadná aplikace. Jde o kapky do nosu, které obsahují geneticky upravené bakterie, příbuzné leč neškodné meningokoky Neisseria lactamica.

"Hodný" meningokok 

Po nakapání do nosu tyto neškodné bakterie obsadí nos a své nebezpečné příbuzné tam nepustí. Co je ještě lepší, díky zmíněné genetické modifikaci obsahují gen pro povrchový protein „zlého“ meningokoka. Touto genetickou úpravou se nestanou nebezpečnými, ale „ukazují“ povrchový protein „zlého“ meningokoka jako antigen imunitnímu systému, který se naučí nebezpečné bakterie rozeznávat. Léčba tedy zároveň funguje jako vakcína.

TIP: Strašák jménem meningokoková meningitida: Zachraňte si život očkováním

Badatelé už účinnost této preventivní léčby ověřili v úvodním experimentu s malým počtem dobrovolníků. Zjistili, že za 28 dní po aplikaci měli všichni účastníci stále nos kolonizovaný „hodným“ geneticky upraveným meningokokem a po 90 dnech tyto bakterie zůstávaly u 86 procent dobrovolníků. Dobrou zprávou bylo i to, že léčba u dobrovolníků vytvořila silnou imunitní odpověď. Read s kolegy jsou přesvědčeni, že podobné léčby bude možné použít u řady dalších nebezpečných onemocnění.

Anatomicky moderní lidé se vyvinuli v Africe pravděpodobně před 200 tisíci, ale možná už před 300 tisíci lety. Kvalitativně dorůst však našim mozkům trvalo déle: Myšlení a zvyky, jež nás dělí od vývojově starších hominidů, se utvořily zhruba před 50 tisíci roky. S raketovým vzestupem inteligence přišlo vše, co si s moderním člověkem spojujeme – pohřbívání zesnulých, abstraktní myšlení, figurativní umění, symbolické uvažování či výroba důmyslnějších nástrojů. Kdybychom vzali člověka narozeného před 10 tisíci lety, kdy lidstvo pomalu přecházelo od lovecko-sběračského života k zemědělství, a vychovali jej podle dnešních standardů, klidně by se z něho mohl stát programátor nebo spisovatel. Od té doby totiž lidský mozek prodělal jen nepatrnou proměnu.

Jedno velké ale

Náš evoluční úspěch doslova svádí k tomu, abychom se coby druh poplácali po rameni, pogratulovali si a rozhodli se, že už nás s dávnými předky nic nepojí. Jenže opak zůstává pravdou. V našem mozku jsou stále jasně patrné miliony let vývoje, který probíhal v naprosto odlišném prostředí, než v jakém žijeme dnes. 

Každodenní boj o přežití – ať už kvůli nelítostným predátorům, nebo z nutnosti náročně si obstarávat potravu – vystřídal nadbytek jídla a relativní absence smrtelných hrozeb. Během krátké doby jsme se ocitli ve světě plném fantastických technologií, nevídaných pokušení a ohromného množství dalších lidí. Vše se navíc událo tak překotně, že evoluce zůstala daleko pozadu a naše mysl v podstatě uvízla v době kamenné, kdy lidé žili jako lovci a sběrači. Celá řada našich instinktů a reakcí se tak vyvíjela pro zcela jiné prostředí, než v jakém se pohybujeme dnes, čemuž se říká „evoluční nesoulad“. Některé naše paleolitické pudy a emoce jsou nepochybně užitečné, jiné neškodné, ale část z nich může v současné době vyvolat množství problémů.

Cukr nad zlato

K nejnápadnějším důsledkům nesouladu mezi paleolitickou myslí a moderní existencí patří bezpochyby novodobá epidemie obezity a souvisejících chorob. V době, kdy se lidský mozek vyvíjel, se naši předci živili především lovem a sběrem, přičemž potravy zůstávalo nazbyt jen málokdy. Její přísun býval naopak často nepravidelný, výživová hodnota nízká a úsilí nezbytné k jejímu získání ohromné. Mezi nejvíc ceněné a vyhledávané potraviny se tedy řadily ty s vysokým obsahem cukrů či tuků, plné snadno dostupné energie. 

Není proto divu, že nás evoluce vybavila doslova nepřekonatelnou touhou po sladkém a tučném. Ti, kteří ji postrádali, neměli tak silnou motivaci podobnou stravu vyhledávat, a zejména v časech nedostatku je tudíž mohl postihnout menší počet zplozených potomků. Totéž v podstatě platí pro sůl, jež hraje při fungování těla člověka i většiny ostatních tvorů nepostradatelnou roli. Vzhledem k jejímu nedostatku bylo třeba organismus motivovat, aby její zdroje nenechával nevyužité.

Naši předci se ovšem k popsaným pokrmům dostávali jen příležitostně, tudíž nehrozilo, že by se jimi přejídali. V současnosti však panuje zcela jiná situace – tučné, sladké i slané se nám nabízí téměř v neomezeném množství, stačí si vybrat. Americký psychiatr Randolph Nesse navíc připomíná, že problematická není jen dostupnost podobných lákadel, ale také jejich dokonalý design, který na náš mozek útočí rovněž skrz zrak či hmat: „Potravinoví inženýři kombinují tuk, sůl, cukr, bílkoviny a různé chemické látky do rozmanitých tvarů, barev a textur. Tyto výrobky představují fantazii, která se stala realitou, a za pár drobných jsou k mání na každém rohu.“

Místo chůze čtyři kola

Problém však nespočívá jen v nabídce potravin, nýbrž i v tom, že dnes k jejich získání nemusíme vynaložit takřka žádnou námahu. Naši předci byli zvyklí trávit hodiny lovem či sběrem, a každý den tak pohybem spálili velké množství energie; kdežto v současnosti už k zasycení není třeba ani opustit vlastní dům – stačí si objednat cokoliv, na co máme právě chuť, a kurýr nám to doručí až ke dveřím. 

Nabízí se tedy otázka, proč nás příroda neobdařila stejně intenzivní láskou k aktivnímu pohybu jako k cukru či tuku. A odpověď zní: Protože to nebylo nutné, ba naopak. Jelikož se potravy často nedostávalo ani v přiměřeném množství, natož v nadbytečném, muselo se s energií hospodařit co nejefektivněji – tedy například nevydat jí na získání určitého pokrmu víc, než kolik by jí sám poskytl, a nemarnit zdroji na činnosti, jež nejsou k přežití nezbytně nutné (jako jít si zaběhat).

Naopak bylo lepší odpočívat a nechat tělo regenerovat, což nám zůstalo dodnes a snaha ušetřit síly se promítá do každodenního života. Málokdo jde v metru raději po schodech, může-li využít eskalátor, a stejně tak je příjemnější svézt se do nedalekého obchodu autem než vyrazit pěšky. Dychtění po vysokoenergetických potravinách a sklony k lenošení tak tvoří dvě strany téže mince. Avšak zatímco v době kamenné – a pro mnoho lidí ještě před pár dekádami – se tyto evolučně vypilované strategie jevily jako zásadní pro přežití a zplození potomstva, v moderním světě se z nich stává smrtící kombinace, jejíž následky v podobě obezity, cukrovky, kardiovaskulárních onemocnění i deprese vidíme všude kolem.

Bojuj, nebo uteč

Ačkoliv se dnes člověk považuje za pána tvorstva, v minulosti tomu tak rozhodně nebylo. Příslušníci rodu Homo, kteří se před sto tisíci lety vydali z Afriky do všech koutů planety, naopak tvořili chutnou a snadnou kořist pro tygry, lvy, hyeny, vlky, medvědy i jiné dravce. A smrtelné nebezpečí jim hrozilo také od mnoha menších živočichů, zejména hadů či pavouků. Strach z nich je tedy u člověka vrozený, stejně jako u jeho nejbližších příbuzných. V důsledku zmíněné nemilosrdné minulosti máme v mozku dál zakódovánu řadu strategií, jak v divočině přežít.

Vezměme si třeba obavy ze tmy: Lidé se primárně spoléhají na zrak a temnota jim neumožňuje se dobře orientovat. Každé prasknutí větvičky či zašustění listů pak vyvolává nával vzrušení, protože by mohlo znamenat fatální nebezpečí. 

Ještě intenzivnější dopad mělo samozřejmě skutečné setkání s nebezpečným dravcem. V takové situaci se aktivuje známá stresová reakce „bojuj, nebo uteč“, která tělo připraví na těžké okamžiky: Zvýší se tep i tlak, do oběhu se pumpuje zásobní energie, vyplaví se adrenalin a další hormony. Také se zrychlí dech, aby mělo tělo dost kyslíku na případný útěk či boj, zastaví se méně důležité procesy jako oprava či růst tkání a zbystří se smysly.

Americký biolog Robert Sapolsky ve své knize Chování podotýká: „Tato základní stresová reakce představuje starobylý fyziologický proces, který nalézáme u savců, ptáků, ryb i plazů, což jen odráží jeho význam.“ 

Vybaveni pro přežití

Pokud u nějakého jedince popsaná reakce nefungovala, s největší pravděpodobností to znamenalo vyřazení jeho genů z přírodního výběru. Reakce se navíc nemusí zapínat jen v okamžiku, kdy stojí živočich tváří v tvář predátorovi, nýbrž (zejména u savců) už s předstihem, jakmile se dá setkání podobného typu očekávat – například po onom zašustění listí ve tmě.

Problém nastává, pokud se uvedený proces spustí ve zcela neadekvátní situaci. A přesně to se děje dnes, kdy nás už nestresují ani tak smrtící dravci, jako spíš problémy v práci, starost o blízké, negativní zpravodajství či „třicetiletá hypotéka“, jak dodává Sapolsky. Z užitečného akutního stresu, který trvá jen okamžiky, se stává ten dlouhodobý, chronický – což s sebou nese řadu neblahých důsledků, od hypertenze a zvýšeného rizika kardiovaskulárních onemocnění po oslabení imunity a náchylnost k infekčním chorobám. A nesoulad mezi evolučním původem našich tělesných procesů či emocí může vést i k rozvoji některých duševních poruch.

Odsouvání problémů

Paleolitická mysl z nás ovšem nedělá jen oběti neodolatelných pokrmů a chronického stresu. Podle některých autorů ovlivňuje například i naši schopnost řešit globální problémy. Ještě relativně nedávno lidé žili v tlupách, obvykle do 150 členů, a v takové komunitě se všichni znali – což umožňovalo trestat příživníky a naopak rozvíjet spolupráci. Jenže co si s podobným nastavením počnout v globalizovaném světě, kde se denně setkáváme se spoustou cizích jedinců? Proč bychom se měli starat o jejich blaho? 

Pokud v tom netkví nějaký sobecký zájem, rozhodně jejich štěstí neupřednostňujeme před tím svým. Je nám proto instinktivně mnohem příjemnější dopřát si větší televizi, výkonnější automobil, dražší dům či vířivku než podobné věci obětovat kvůli abstraktním cílům v podobě zastavení globální změny klimatu. Naše vědomí tak dostává od hluboce skrytých instinktů již „hotová“ rozhodnutí, která si jen zpětně racionálně dovysvětlí, protože přece „globální oteplování neexistuje, a pokud ano, nemůže za něj primárně člověk. A i kdyby, už se s tím stejně nedá nic dělat“.

Ovládneme instinkty?

Evoluční nesoulad silně dopadá především na oblast techniky. Slavný biolog Edward Wilson před lety podotkl: „Skutečný problém lidstva tkví v tom, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a božské technologie.“ A není důležité, zda jde v posledním zmíněném případě o supermoderní zbraně, rychlá auta, nebo počítače a internet, který až příliš naplňuje naši touhu po informacích i po osobním uznání skrz sociální sítě. 

Naštěstí není situace zdaleka tak zlá, jak by se mohlo zdát. První krok ke zvládnutí dávných instinktů spočívá v uvědomění, že se náš mozek vyvíjel v jiném prostředí. Navíc nejsme v bezmocném vleku emocí, umíme přemýšlet a zvládat pocity silou vůle. Platí to především pro touhu po tučném a sladkém, kterou dokážeme překonat, a dokonce se jí zbavit. Podobně můžeme své tělo díky pravidelnému tréninku naučit lásce k pohybu, načež bude dávku endorfinů, jež se při cvičení uvolňují, přímo vyžadovat. 

TIP: Máme mozek neandertálců? O kolik rychlejší je myšlení člověka 21. století

V podstatě totéž se vztahuje i k našim mnohdy hluboce zakořeněným rasovým předsudkům, které v dnešním světě nemají nejmenší opodstatnění. Ačkoliv tedy lidský mozek setrval z hlediska emocí a instinktů v době kamenné a za rychlostí současných proměn beznadějně zaostává, přece jen disponuje prostředky, aby udržel krok s tím, co sám vytvořil. Je pouze třeba se zamyslet. 

Při setkání člověka s velkým dravcem jsou karty většinou rozdané velmi jasně – neozbrojení lidé jsou vůči šelmám velmi zranitelní. Přesto jsou útoky velkých šelem, natož zabití člověka při takovém napadení překvapivě vzácné. Ve Spojených státech, kde žije celá řada nebezpečných zvířat a zároveň mnoho lidí, dochází kvůli útoku divoce žijícího zvířete v průměru jen k několika málo úmrtím lidí ročně. Většinu z těchto mrtvých mají přitom na svědomí jedovatí hadi. 

Paleoantropolog John Hawks z americké University of Wisconsin-Madison má po ruce překvapivě jednoduché vysvětlení. Naší ochranou je především chůze po dvou. Podle Hawkse se i ten sebedrsnější predátor vlastně chová velmi pragmaticky. Při útoku na kořist mu jde o život, takže instinktivně zvažuje možná rizika. Když člověk stojí nebo jde, působí na šelmu velkým a nebezpečným dojmem. Člověk také nebývá typickou kořistí šelem a dravec si proto takový útok raději rozmyslí.

Hrozba vestoje

Podobně to funguje i u našich příbuzných šimpanzů a goril. Když takový lidoop hrozí a chce vypadat děsivě, postaví se na zadní. Je to účinný a zdálky viditelný vzkaz protivníkovi či dravci. Podle Hawkse je to vlastně takový klam. Lidé a další primáti se dělají nebezpečnějšími, než jsou ve skutečnosti. Dalším účinnou obranou je i to, že jsme obvykle sociální a potulujeme se krajinou ve skupinách. To rovněž zvyšuje naši nebezpečnost v očích dravce.

TIP: Dvanáctiletý chlapec předvedl přímo ukázkovou reakci při setkání s medvědem

Navzdory těmto trikům se naši předkové v minulosti stávali kořistí dravců častěji než dnes. Šelem totiž bývalo v krajině mnohem více. V současnosti nás chrání i to, že jsme dravce, často zcela cílevědomě, do značné míry vyhubili anebo výrazně zredukovali jejich počty. Počet možných útoků šelem na lidi je tím pádem mnohem nižší. Paradoxem dnešní doby je, že se dříve smrtelně nebezpečné šelmy spíše snažíme chránit, aby přežily v našem světě.

V 16. století dostal slavný sochař, architekt, malíř a básník Michelangelo Buonarroti od papeže Pavla III. nelehký úkol. Měl navrhnout a vytvořit most přes řeku Tiberu, který by spojoval papežský palác se zahradami a renesančním sídlem Villa Farnesina na druhém břehu řeky. Část zadání Michelangelo splnil – vytvořil návrh mostu. Samotná stavba ale nebyla nikdy dokončena – z části proto, že Michelangelo v roce 1564 zemřel a jeho pokračovatelům se později nedostávalo peněz. Téměř 500 let tak zůstal Farnese Bridge jen na papíře. Tedy až doposud…

TIP: Suchou nohou přes hladinu jezera: 220 tisíc plovoucích kostek propojilo italské ostrůvky

Díky projektu francouzského umělce Oliviera Grossetêteho si mohou obyvatelé a návštěvníci Říma vychutnat pohled na Michelangelův nikdy nepostavený most. Osmnáct metrů dlouhý most vyrobený z lepenky se v místě původně navrhovaného mostu vznáší nad hladinou řeky Tibery. Instalace byla představena 13. července, a pokud ji chcete spatřit na vlastní oči, musíte si pospíšit. Originální podívaná zde bude k vidění jen do neděle 18. června.

Stav našich silnic a mostů patří k hlavním tématům, jimiž se argumentuje v diskusích o budoucnosti tankového vojska. Za časů Varšavské smlouvy se většina mostů v Československu a východní Evropě stavěla v základních nosnostech 20 a 50 tun. Umožňovaly tak průjezd sovětským BVP a tankům, ale už nikoli jejich západním protějškům, které byly zpravidla o dost těžší.

Na problémy s naší infrastrukturou z vojenského hlediska upozornil v roce 2018 někdejší velitel pozemních sil NATO v Evropě Frederick Hodges. Bývalý americký generál poukázal třeba na špatný stav dálnic a připomněl, že přesun těžkých tanků vyžaduje zpevněné mostní konstrukce. Zmínil také potřebu vybudovat potrubí k dostatečnému zásobování nasazených jednotek palivem. 

Izraelská karta

Neformální zástupce izraelských státních zbrojovek IMI a IAI v České republice David Bohbot poskytl před časem rozhovor polskému odbornému magazínu Defence24. V něm uvedl, že pokud ČR vypíše tendr na nové tanky, IMI se ho zúčastní. K velkému překvapení však Bohbot nezmínil stroje Merkava, ale americké M60A3 (v izraelské verzi Magach 7c), modernizované Izraelci na verzi M60 Sabra Mk.III. Ty se mají údajně více hodit pro středoevropské válčiště.

Sabra vychází z amerického M60, který se začal sériově vyrábět koncem 50. let. Předchozí verzi Sabra Mk.II pod označením M60T před lety pořídila a vcelku úspěšně provozuje turecká armáda. Typ Mk.III by měl podle nepotvrzených odhadů vážit asi 57 tun a je tedy jen o osm tun lehčí než těžší tanky západní školy a stroje Merkava. Proti původním verzím M60 má termokameru velitele, pokročilý systém řízení palby a zejména nový 120mm kanon MG253, uzpůsobený pro vypouštění protitankových řízených střel Lahat. Součást modernizačního balíčku tvoří i motor o síle necelých 900 kW.

Proti pořízení inovovaných M60 však silně hovoří jejich cena. Jediného zahraničního provozovatele tohoto typu, Turecko, stála v roce 2012 modernizace jednoho stroje 4 000 000 dolarů. Česká republika by k této ceně musela připočíst ještě částku za původní tank a celková cena by se tak zřejmě vyšplhala k 5 000 000 dolarů za kus. 

Merkava ostřílená ze všech stran

Pokud mluvíme o izraelských konstrukcích, musíme zmínit i páteřní typ Merkava. Vznikl jako odpověď na výkonné sovětské T-62 a T-72, nasazované některými arabskými státy. Vyznačuje se unikátní pokročilou pancéřovou ochranou, usilující maximálně ochránit osádku. Může zároveň fungovat i jako improvizovaný obrněný transportér schopný v nákladovém prostoru převážet až šest vojáků – i když se této možnosti využívá jen minimálně.

Když merkavy v roce 1982 poprvé nastoupily do boje, získaly si ve střetech se syrskou armádou ihned respekt odborné veřejnosti. V průběhu let se kolem série Merkava vytvořila aura neporazitelnosti, kterou umocňovaly mýty o zákazu exportu. Tank ve skutečnosti Izraelci nabízeli, nikoli však na zbrojním trhu, ale vždy jen vybraným zemím. Podle nepotvrzených informací se před mnoha lety jednalo o verzi Mk.I s Jihoafrickou republikou, v roce 2012 se pak o variantu Mk.IV zajímala Kolumbie.

Protože však ani v jednom případě nakonec k prodeji nedošlo, byla dlouhou dobu jediným uživatelem plně provozuschopného tanku Merkava mimo Izrael Česká republika, která v roce 2006 dostala jeden kus Mk.I darem pro Vojenské technické muzeum Lešany. Dnes již merkava stojí v mnoha dalších expozicích, mimo jiné v Musée des Blindés v Saumuru nebo v Panzermuseum Munster. V poslední době se spekuluje, že zájem o její pořízení má Indie, Pákistán a Singapur.

Opětovné prodloužení životnosti

Bude zajímavé sledovat, jaké šance dostane bojem prověřená konstrukce v ČR, tím spíš, že je asi o 20 % levnější než nové verze Leopardu 2 nebo M1 Abrams. Vzhledem k dobrým vztahům obou zemí lze očekávat vstřícná jednání, poskytnutí široké podpory při zavádění typu a také minimální problémy při případném převodu licencí některých komponentů na české výrobní podniky. Ovšem zůstává tu otázka vysoké hmotnosti vozidla.

TIP: Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62

Takže co dál? Jak uvádí náčelník generálního štábu Aleš Opata, do roku 2025 české T-72M4 CZ ještě projdou menší modernizací s cílem prodloužit jejich životnost. Je však zřejmé, že tento typ se již morálně i fyzicky nachází na hraně svých možností a rozhodnutí o jeho nástupci by mělo padnout brzy. AČR má před sebou nelehkou volbu a rozevírá se před ní sedm možností, jak s tankovým vojskem dále naložit. Každá má svoje klady a zápory.

Císař Nero by se mohl bez potíží ucházet o post jednoho z nejhorších a nejkrutějších vladařů Říma, a to přesto, že konkurence je opravdu vysoká. Neštítil se prakticky ničeho, a jeho sklony k extravaganci se promítaly i do rafinovaných trestů, kterými častoval své oponenty. Zatímco oblíbeným nástrojem jeho předchůdců byly politické vraždy, on pozvedl svou moc na vyšší úroveň, a odsuzoval je k sebevraždám. Nejspíš proto, aby si nešpinil ruce.

Psychopat, který neznal soucit

Postupně se zbavil své vlastní matky, první manželky, adoptivního syna i svého vychovatele. Když se k tomu připočte pár krvavě potlačených povstání (v Británii či Judeji), několik válek, jeho krutost a nenasytnost, stejně jako paranoidní sklony, je tu tyran téměř učebnicový. Kdo by v takovém muži mohl nalézt zalíbení? Přece žena, která prahne po moci!

Jmenovala se Poppaea Sabina mladší, a byla už dvakrát vdaná. Ale začít si hned s šíleným císařem? Toto setkání pravděpodobně zprostředkoval její druhý muž, který si tak chtěl pojistit vstřícnou pozici u trůnu. Měl štěstí – místo popravy za tento čin skončil jen ve vyhnanství. Ne tak prohnaná Poppaea. Podařilo se jí přesvědčit Nera, že mu jeho současná právoplatná manželka usiluje o život, a záhy měla cestu do jeho postele volnou. Řím si měl hned o čem povídat, nechvalně proslulá dvojka v čele říše je vždy vděčné téma.

Razantní konec podivné lásky

Jak daleko uměla zajít tato po moci šílená žena po boku neméně šíleného císaře? Doslova kamkoliv. I proto se o eskapádách panovníka a jeho překrásné milenky hovořilo jen šeptem. I stěny mají uši, a pomsta za nevhodné poznámky bývala smrtící. Přetrvalo to i poté, co se oficiálně stala jeho manželkou.

Poppaea, která doslova žila dvorskými intrikami, byla sama ideálním terčem pomluv. Hlavu předešlé císařovny Octavie si prý nechala naservírovat na stříbrném podnose! To aby viděla, že od ní má opravdu pokoj. Také se koupala v mléce oslic, aby měla hladkou pleť. A proto ji na cestách muselo následovat jejich pětisethlavé stádo!

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Ohňostroj marnivosti a násilí musel jednou vyhasnout. Poppaea Sabina totiž přecenila svou vlastní sílu. Myslela si, že má Nera v hrsti, protože s ním čekala dítě. Ale Nero slyšel velmi nerad, že by nad ním měl někdo mít vrch. Ve vzteku kopl svou manželku do břicha. Následkem velké rány ztratila nejen své nenarozené dítě, ale i život. V římských ulicích se samozřejmě okamžitě roznesly spekulace, že císař svou paní otrávil…

Je pravdou, že v minulosti vypadal Mars úplně jinak, než jako ho známe dnes. Před miliardami let měl Mars hustou atmosféru bohatou na uhlík, jezera a oceány tekuté vody a pravděpodobně dokonce i bílé načechrané mraky. A to bylo v době, kdy naše Slunce bylo menší a slabší, ale občas mnohem intenzivnější než dnes – jinými slovy, naše sluneční soustava je nyní mnohem příznivějším místem pro život než před třemi miliardami let, a přesto Mars je rudý a mrtvý.

Mars byl odsouzený k záhubě od samého začátku. Je menší než Země, což znamená, že se ochladil mnohem rychleji. Jádro naší planety je stále roztavené a tato rotující polotekutá hmota bohatá na železo ve středu Země napájí naše silné magnetické pole. Toto magnetické pole je doslova silové pole schopné zastavit a odklonit sluneční vítr, což je nekonečný proud vysokoenergetických částic tryskajících ze Slunce.

Když se Mars ochladil, jeho jádro ztuhlo a jeho magnetické silové pole se vypnulo, čímž byla atmosféra rudé planety vystavena pustošení slunečního větru. Během asi 100 milionů let sluneční vítr odvál marsovskou atmosféru. Když tlak vzduchu poklesl na téměř vakuum, oceány na povrchu se vyvařily a planeta vyschla. Zní to tak mučivě: Mars byl opravdu kdysi podobný Zemi. Existuje ale nějaký způsob, jak mu vrátit jeho dřívější slávu?

Globální oteplování rudé planety

Naštěstí – nebo bohužel, v závislosti na úhlu pohledu – máme my lidé se zahříváním planet spoustu zkušeností. Staletími emisí uhlíku jsme nechtěně zvýšili povrchovou teplotu Země pomocí jednoduchého skleníkového mechanismu. Vypouštíme množství oxidu uhličitého, který je opravdu dobrý pro propouštění slunečního záření a pro zabránění úniku tepelného záření, takže se na Zemi chová jako obrovská neviditelná deka. Zvýšené teplo podporuje odpařování oceánů do atmosféry, která tak dostává další krycí vrstvu, čímž se zvyšuje teplota, která odpařuje více vody a víc zahřívá planetu.

Když to funguje na Zemi, možná by to mohlo fungovat i na Marsu. Atmosféra Marsu se zcela vytratila do vesmíru, ale Mars má v polárních čepičkách obrovské zásoby vodního ledu a zmrzlého oxidu uhličitého a některé další se nacházejí těsně pod povrchem po celé planetě.

Pokud bychom dokázali nějak ohřát polární čepičky, mohlo by to uvolnit dostatek uhlíku do atmosféry, aby se nastartovalo skleníkové oteplování. Jediné, co bychom pak mohli dělat, by bylo stáhnout se, sledovat a čekat několik století, než fyzika udělá svou práci a promění Mars na mnohem méně ošklivé místo.

Bohužel tento jednoduchý nápad pravděpodobně nebude fungovat. Prvním problémem je vývoj technologie pro zahřátí pólů. Návrhy se pohybovaly od zanášení prachu na póly, aby odrážely méně světla a zahřívaly se, až po vybudování obrovského vesmírného zrcadla, které by na póly zamířilo více světla a tím i tepla. Všechny nápady však vyžadují radikální skoky v technologii a výrobu ve vesmíru, jež je daleko nad rámec toho, čeho jsme v současné době schopni. V případě vesmírného zrcadla bychom potřebovali vytěžit asi 200 000 tun hliníku ve vesmíru, zatímco v současné době jsme schopni těžby… no, nula tun hliníku ve vesmíru.

A pak je tu nešťastné poznání, že na Marsu není tolik CO2, aby spustil ucházející trend oteplování. V současné době má Mars méně než procento tlaku vzduchu, jaký je na Zemi na hladině moře. Pokud bychom dokázali odpařit každou molekulu CO2 a H2O na Marsu a dostat ji do atmosféry, rudá planeta by měla... dvě procenta tlaku vzduchu na Zemi. 

Potřebovali bychom dvakrát tolik atmosféry, abychom zabránili tomu, aby se na pokožce nevařil pot, a desetkrát tolik, abychom nepotřebovali tlakový oblek. A to nemluvíme o nedostatku kyslíku.

Udělejme Mars znovu pohostinným

Abychom čelili tomuto nedostatku snadno dostupných skleníkových plynů, existuje několik radikálních návrhů. Možná bychom mohli mít továrny vypouštějící chlorofluorované uhlovodíky, které jsou opravdu ošklivým skleníkovým plynem. Nebo bychom mohli přitáhnout nějaké komety bohaté na amoniak z vnější sluneční soustavy. Amoniak je totiž skvělá skleníková vrstva a nakonec se rozpadne na neškodný dusík, který tvoří většinu naší atmosféry.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

Za předpokladu, že dokážeme překonat technologické výzvy spojené s těmito návrhy, stále existuje jedna velká překážka: nedostatek magnetického pole. Pokud neochráníme Mars, může každou molekulu, kterou dostaneme do atmosféry, sluneční vítr smést pryč. Nebude to snadné. Kreativních řešení je spousta.

Možná bychom mohli postavit obrovský elektromagnet ve vesmíru, abychom odvrátili sluneční vítr. Možná bychom mohli opásat Mars supravodičem a dát mu umělou magnetosféru. Přirozeně ani zdaleka nejsme tak sofistikovaní, abychom realizovali byť jen jedno z těchto řešení. Mohli bychom tedy někdy v budoucnosti terraformovat Mars a udělat ho pohostinnějším? Jistě, možné to je – naštěstí nám v cestě nestojí žádný základní zákon fyziky...