Komunikace mateřské rostliny s plodem bývá velmi jednosměrná – životadárná rostlinná míza proudí směrem z rostliny do plodu a nikoliv nazpátek. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by plody byly schopné nějakým způsobem komunikovat se svou mateřskou rostlinou. Gabriela Niemeyer Reissig z brazilské Federal University of Pelotas a její kolegové ale nedávno zjistili, že to vlastně až tak neplatí. Vědci studovali rostliny rajčat s dozrávajícími plody, které umístili do Faradayovy klece, tedy zařízení, které izoluje před vnějšími elektrickými poli, a pomocí elektrod u nich detailně sledovali elektrické signály.

TIP: Genetická loupež: Hmyzí škůdci ukradli gen rostlinám a zneužívají ho proti nim

Na plody těchto rostlin poté vypustili housenky běžného škůdce, můry černopásky bavlníkové. Pomocí elektrod získali obraz jemných, ale složitě uspořádaných elektrických polí zkoumaných rostlin. Z nich pak díky umělé inteligenci vyčetli, že plody rajčat napadené housenkami do svých mateřských rostlin vysílají elektrické signály, jimiž je varují. Badatelé se teď chystají zkoumat další typy plodin, zda jejich plody komunikují podobným způsobem. Do budoucna by toho bylo možné využít pro zlepšení kvality úrody pěstovaných plodin.

Obyvatelé některých částí USA si na zemětřesení relativně zvykli. Například v Kalifornii, ležící přímo na styku dvou litosférických desek, zaznamenají seismologové v průměru deset tisíc menších či větších otřesů ročně. Zato na opačné straně kontinentu představuje podobný geologický úkaz spíš vzácnost.  

Když v roce 2011 naměřili odborníci v oklahomském městečku Prague otřesy o síle 5,7 stupně Richterovy škály, pochopitelně je to znepokojilo. V jindy tektonicky klidné oblasti totiž nedokázali určit jednoznačnou příčinu úkazu, jenž se zapsal do kronik jako nejsilnější v historii státu. O pět let později pak pouhých 100 kilometrů na sever udeřilo ještě o desetinu stupně silnější zemětřesení, což už vědce ponouklo se na oblast zaměřit podrobněji. 

Ničivé zásahy

Ukázalo se, že Oklahoma se v poslední době otřásá výrazně častěji, než by odpovídalo statistikám: Zatímco v letech 1967–2000 tam zažili průměrně tři podobné jevy ročně, v roce 2010 jich bylo 42 a o pět let později rovnou 907. Seismologové proto nedávno obrátili pozornost od přirozených příčin k těm umělým. 

Již delší dobu se ví, že rozsáhlejší zásahy do půdy například v podobě hlubinné těžby mohou za určitých okolností vyvolat slabá zemětřesení. Ve východoamerických státech včetně Oklahomy se už od 19. století hojně stavěly vodní nádrže a ve 20. letech minulého století tam objevili ložiska ropy, načež se začalo těžit ve velkém. Všechny uvedené činnosti však mají nezanedbatelný vliv na půdní podloží: Zásahy do svrchních částí zemské kůry vyvolávají tlak, jenž drtí horninu a narušuje miliony let přetrvávající stabilitu. 

Obzvlášť rizikové je tzv. frakování, kdy se do země pod extrémním tlakem pumpuje směs vody a různých chemických příměsí. Účinná, nicméně ekologicky značně problematická metoda slouží k vytvoření drobných puklin, jež umožní ropě či zemnímu plynu lépe unikat na povrch. Analýza dosavadních seismologických záznamů však potvrdila, že více než polovina zemětřesení o síle přes 4,5 stupně vznikla právě v místech, kde se těží s využitím frakování.

Čekání na katastrofu

Ve studii vydané roku 2017 v časopise Seismological Research Letters identifikovali odborníci 730 míst po celé planetě, kde lidská činnost za uplynulých 150 let vyvolala nežádoucí tektonickou aktivitu. V jednom případě dosáhla dokonce 7,9 stupně, přičemž vědci varují, že seznam zdaleka nekončí a časem se patrně bude rychle rozrůstat. „Z dlouhodobého hlediska lze očekávat, že se sílící intenzitou lidské činnosti, která nějak ovlivňuje geologickou stabilitu, podobných úkazů přibude. Například současné doly jsou hlubší než kdy dřív – zasahují na míle hluboko. Nelze se pak divit, že na to Země reaguje,“ uvádí vedoucí studie Miles Wilson. 

TIP: Planeta plná nástrah: Kterým místům na Zemi je lépe se vyhnout

Mimochodem v Oklahomě, kde dosud nikoho ani nenapadlo se podobných katastrof obávat, uzavřelo 15 % obyvatel v reakci na to pojištění proti škodám způsobených zemětřesením. A tamní nejvyšší soud dokonce majitelům domů v dotčené oblasti umožnil v případě opakování podobného incidentu legálně žalovat stát.

Šance, že akci přežijí, se rovnala prakticky nule. Věděli to. Opakovaně je na to upozorňovali. Nezaváhali a svůj úkol splnili. A i díky jejich hrdinství byla po konci druhé světové války obnovena Československá republika, navíc v původním rozsahu území, protože jejich odvaha udělala na spojence skutečný dojem – podobně jako odvaha československých letců RAF. Neskutečná oběť hrdinů jako byl Josef Gabčík a Jan Kubiš, ale také desítek bezejmenných postav domácího odboje napomohla tomu, že můžeme dnes žít ve svobodné, demokratické a nezávislé České, respektive Slovenské republice. 

Mezinárodní tlak 

Pozice české exilové vlády na začátku 40. let nebyla vůbec jednoduchá. V létě 1941 byl prakticky celý kontinent ovládaný nacistickým Německem. Vojáci Wehrmachtu jakoby nezastavitelně postupovali stále hlouběji do srdce Sovětského svazu a Britové přestávali věřit, že je Stalin dokáže zastavit. Protektorát Čechy a Morava byl tou dobou v zásadě poklidnou německou provincií. Češi se nijak zvlášť nebouřili, neprotestovali, působili, jako že se český národ bez odporu sklonil pod těžkou vojenskou botou severozápadního souseda. Mezi nejodvážnější akce podlomeného domácího odboje patřilo položení kytičky na hrob neznámého vojína. 

Když v září 1941 nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora na území Čecha a Moravy Reinhard Heydrich, dostal navíc domácí odboj další těžké rány. Architekt židovské genocidy a třetí nejvýše postavený nacista vyhlásil obratem výjimečný stav, zatkl předsedu vlády Aloise Eliáše a nešetřil ani vysoké představitele bývalé československé armády. Mezi nimi také generály Huga Vojtu a Josefa Bílého, nejvyšší představitelé odbojové skupiny Obrana národa.

Tím spojení mezi Prahou a Londýnem téměř zaniklo. Zatímco produkce českých zbrojovek neztenčenou měrou putuje do skladů Wehrmachtu, proud důležitých zpravodajských informací na Západ vyschnul. Britům pomalu docházela s Čechy trpělivost a exilová vláda Edvarda Beneše tím musela čelit vážnému problému. Další osud země visel na vlásku. Co by mohlo pomoci? Pouze bezprecedentní gesto odboje mohlo v té době vrátit Československo na politickou mapu světa – alespoň toho budoucího světa. Proto v prosinci 1941 odstartoval z Anglie do temnoty bombardér naložený parašutisty, aby hrozící katastrofu odvrátili.

Seskok nepřízni osudu navzdory

Čtyřmotorový letoun Halifax s výsadkáři Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem odstartoval ve 22:00 britského času z jihoanglického letiště Tangmere. Navzdory německému protiletadlovému dělostřelectvu i útoku nočního nacistického stíhače se letounu podařilo bezpečně dostat nad území protektorátu. Těsně před opuštěním letounu se s posádkou Gabčík s Kubišem rozloučili podáním ruky a slovy: „Brzy o nás uslyšíte. Uděláme všechno, co bude možné.“ 29. prosince 1941 v 3:24 seskočila paraskupina Anthropoid u obce Nehvizdy nedaleko Prahy. 

Členové českého domácího odboje věděli, že jakékoliv gesto vzpoury bude mít pro ně velmi negativní následky. Opakovaně proto prosili exilovou vládu, aby zbytečně Hitlera nepokoušeli. Přesto od okamžiku, čeští parašutisté přistáli nedaleko Prahy, jim odboj poskytoval nezištnou a bezpodmínečnou podporu. Bez jejich obětavosti a odvaze by se akce Antropoid nikdy nemohla podařit. 

Od prvních dnů svého působení v okupované republice si Gabčík s Kubišem a později také další parašutisté nemuseli dělat starosti se stravou či ubytováním. Lidé, kteří se o ně starali je přezdívali „silvestrovským dárkem.“ V jejich očích přicházeli jako pomoc z nebe poté, co Heydrich zlikvidoval většinu protinacistického odboje. Nejen že parašutistům poskytovali úkryt, ale starali se také o operační materiál nebo zbraně a podle potřeby sháněli informace o Heydrichově pohybu. Už pět dní po seskoku dokázali členové Sokola propašovat většinu vybavení z místa seskoku do nedalekého opuštěného lomu. Odtud byly všechny tři padáky, pryžové přilby, popruhy, plechové krabice se zbraněmi a všechny výbušniny postupně přepraveny do Prahy.

Soudný den 

Atentát na Reinarda Heydricha se uskutečnil několik minut po půl jedenácté 27. května. Podle plánu, Heydrichův automobil musel zpomalit v prudké zatáčce. To je moment, na který čeští parašutisté čekali, na který se tolik měsíců připravovali, který rozhodl o životě tisíců lidí a dalším osudu rodné země. Moment, pro který se rozhodli už tisíckrát riskovat život. Josef Gabčík namířil na třetího muže říše svou zbraň, ale nevystřelil. Teorií pokoušejících se o vysvětlení bylo více, od stresového selhání parašutisty až po obavy, že zasáhne civilisty v projíždějící tramvaji. Protektorátní policie ovšem později zaprotokolovala zjištění, že se v hlavni Gabčíkova samopalu vzpříčil náboj. 

Gabčíkova zbraň sice selhala, Kubišův granát ovšem nikoliv. Automobil byl výbušninou zasažen z bezprostřední blízkosti, Heydrich však ani na následky přímého výbuchu nezemřel. Granát totiž nedopadl přímo do auta, výbuch ale poničil pravou stranu vozu; Heydricha zasáhly jen střepiny. Zastupující říšský protektor byl ihned převezen k ošetření do nemocnice. Jeho stav se sice postupně zlepšoval, nakonec však dostal otravu krve a 4. června 1942 zraněním podlehl.

Samotný atentát prý Adolfa Hitlera nesmírně rozzuřil, neboť Heydrich patřil mezi jeho oblíbence a vůbec nejschopnější muže říše. Okamžitě nechal vytvořit vyšetřovací komisi, kterou vedl kriminální komisař Heinz Pannwitz. K dispozici měl podle vojenského ústavu sto dvacet specialistů z celého protektorátu i z Říše, dvě stě příslušníků gestapa a zpravodajské služby, tisíce vojáků Waffen-SS i německých i českých policejních složek. V rojnicích pročesávali lesy i chatové kolonie. V pěti tisících měst a obcí prohledávali byt po bytu, od sklepa až na půdu. Bez výsledku.

Příběh obyčejné lidskosti i zrady

Ani v této situaci, kdy pomáhat komukoli proti nacistickým orgánům bylo ještě nebezpečnější než dříve, se ale domácí odboj nevzdal. Naopak, jeho členové ukázali ještě větší odvahu, než kdy dřív, hlavně co se týkalo žen. Příkladem byla Božena Kropáčková, vlastenka a odbojářka. Zatímco její muž fungoval jako propojení členů odboje s vnějším světem a do vězení propašoval neuvěřitelné množství tajných dopisů, manželka ukrývala parašutisty. Nejprve to byli Josef Bublík a Jan Hrubý, poté přibyl velitel dalšího výsadku Adolf Opálka. Pokračovala v tom i poté, co jí manžela zatklo gestapo. 

Navíc Božena nebydlela nikde v ústraní. Přímo v budově naproti byla úřadovna wehrmachtu! V Praze k tomu panovala přísná policejní opatření, civilní výjimečný stav, uzávěra města, neustálé razie a popravy, výzvy k „udání“ pachatelů a jejich podporovatelů, spolu s informacemi o zatčených a popravených. Výsadkář Karel Čurda nakonec strašnému tlaku okolí podlehl a v obavách o rodinu i ostatní Čechy své spolubojovníky udal. 

Boj v kostele

Šílený hon Wermachtu na parašutisty definitivně zpečetěný zradou Karla Čurdy vyvrcholil 18. června v kryptě pražského kostela Svatého Cyrila a Metoděje. Tam se atentátníci po akci ukryli, pod ochranu členů pravoslavné církve. Do krypty se kromě Gabčíka s Kubišem postupně přesunulo všech sedm parašutistů, kteří se do té doby skrývali na různých místech Prahy.

TIP: Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt

V ranních hodinách kryptu v Resslově ulici obklíčilo několik set členů nacistických ozbrojených sil. Navzdory obrovské přesile dokázala malá skupinka parašutistů bojovat několik hodin. Velitelem boje byl Adolf Opálka. Nikdo z vojáků boj nepřežil, ale pouze Jan Kubiš prokazatelně zemřel na zranění způsobená gestapem. Zbývajících šest zemřelo vlastní rukou - buď kulkou, nebo rozkousnutím ampule s arzenikem. Nacisté bezprostředně po dobytí krypty vyfotili všechny padlé. Adolf Opálka na sobě měl svetr, který pro něj upletla Božena Kropáčková.

Známý aforismus říká, že po bitvě je každý generálem. Vzhledem k tomu, že pořekadlo platí nejen v přeneseném slova smyslu, ale též doslova, rozvířily se hned po válce diskuse o tom, co měl který z velitelů udělat jinak či lépe. Do sporů často zasahovali také vojevůdci samotní, když ve svých pamětech či novinových článcích označovali toho či onoho kolegu a spojence za neschopného a házeli na něj vinu za vlastní neúspěchy. Podobné debaty pochopitelně neumlkají ani dnes a internet je plný nejrůznějších žebříčků nejneschopnějších vojevůdců první světové války. Představme si několik z těch, kteří si vysloužili vůbec nejhorší pověst.

Nerovné podmínky

Před samotným hodnocením velitelů jako takových je potřeba zohlednit některé faktory ovlivňující jejich práci. Především každý z nich mohl hrát pouze s „kartami, které měl na ruce“ – jednotlivé armády se výrazně odlišovaly vybavením, výcvikem i morálkou. Ta německá byla na začátku konfliktu nejlépe vyzbrojená a vycvičená, její rakouský spojenec však na zbrojení nedával ani čtvrtinu prostředků co Berlín.

Zatímco vojáci císaře Viléma se těšili skvělé morálce a o úspěchu svých zbraní nepochybovali, ve Vídni příliš ve vítězství nevěřil ani František Josef. V průběhu války se zvyšovaly také problémy s morálkou, množily se dezerce a v posledních měsících konfliktu se armáda v podstatě rozpadla. Je nasnadě, že se němečtí vojevůdci mohli pochlubit lepšími výsledky často za cenu menších ztrát.

Potíže na obou stranách

Ještě horší situace však panovala v Turecku, kde docházelo k otevřeným vzpourám arabských a křesťanských vojáků. Ale Dohoda na tom nebyla o moc lépe. Především Rusko nemělo na začátku války ani dostatek ručních zbraní pro všechny zmobilizované a asi 350 000 carských vojáků tak v roce 1914 pochodovalo do boje s holýma rukama. Se zhoršující se zásobovací situací klesala ochota vojáků bojovat a po únorové revoluci (březen 1917) se část armády takřka sama demobilizovala.

Velkou chuť nechat se zabít neprojevovali ani italští vojáci a ve Francii narazily ofenzivní plány roku 1917 na otevřené odmítnutí poslušnosti celých divizí. Vyšší bojovou morálkou se vyznačovaly jednotky ze zámoří, především Američané či Australané, těm ale zase často chyběly dostatečné zkušenosti a výcvik.

Politické tlaky

Kromě zmíněných vojenských odlišností museli vojevůdci často také vycházet vstříc přání politiků a čelit nejrůznějším intrikám v zákulisí. Tento případ pasuje především na Francii, kde se velení nezřídka měnilo spolu s vládou, která si pak často přivlastňovala i úspěchy na frontě. Vrchním velitelem ruské armády se zase stal sám car Mikuláš, který se již nějaký čas nacházel pod vlivem své manželky a mnicha Rasputina. Carští generálové se tak často ocitali v podivné pavučině vnitřních vztahů, kdy nebylo zcela jasné, o čí rozkazy se jedná a na koho se případně obracet.

Nešťastná a špatná rozhodnutí vedoucí k porážkám tak často nevycházela z neschopnosti daného velitele, ale z objektivních okolností, proti nimž nemohli jednotlivci ve velení mnoho nadělat. Ne všechny generály však lze tak snadno omluvit. 

NASA investovala do vývoje nového vesmírného teleskopu Jamese Webba 25 let úsilí a 10 miliard dolarů. Teď zjišťují, že vlastně existuje mnohem levnější cesta, jak získat velmi kvalitní snímky z hlubokého vesmíru. Stačí namísto vyslání teleskopu do vesmíru umístit teleskop na héliový balon a poslat ho vysoko do atmosféry.

Vesmírné teleskopy, jako je například Hubbleův, mají obrovskou výhodu v tom, že jim v pozorování nepřekáží pozemská atmosféra. Jejich provoz ale provázejí neméně velké nevýhody. Vesmírný teleskop je v zásadě odkázaný sám na sebe a v případě problémů je obtížné jej opravovat.

Balonová astronomie

Velmi zajímavou alternativou by se mohly stát balonové teleskopy. Balony plněné heliem je mohou dopravit do výšky, kde budou nad cca 99,5 procenty pozemské atmosféry. Díky tomu budou mít skoro tak dobrý výhled jako Hubble. Vědci a inženýři v dnešní době usilovně pracují na jejich vývoji. 

V dubnu 2022 by měl na první vědeckou misi vyrazit balonový teleskop americké NASA Superpressure Balloon-borne Imaging Telescope, čili SuperBIT. Vzlétnout by měl z Wanaky na Novém Zélandu.

TIP: Z pobřeží Antarktidy vzlétl balon s rentgenovým teleskopem X-Calibur

Balon o velikosti fotbalového hřiště ho ponese ve výšce cca 40 kilometrů, v níž několikrát obkrouží Zemi. Přes den bude dobíjet energii solárními panely a celé noci bude pořizovat snímky vesmíru. Kdyby se vyskytl nějaký technický problém, balon prostě přistane. Až doposud byl problém s tím, že podobné balony udržely helium jen několik dní. SuperBIT by měl díky nové „supertlakové“ technologii na jedno naplnění letět celé měsíce.

Dospělí jedinci drobněnek mají tělo dlouhé asi půl milimetru a rozpětí jejich křídel dosahuje jednoho milimetru. Rod Trichogramma je nejpočetnějším z asi 80 rodů, které patří do čeledi drobněnkovitých (Trichogrammatidae), jenž celosvětově čítá více než 200 druhů. V Evropě do rodu Trichogramma řadíme přibližně 50 druhů.

Přes svoji nepatrnost mohou mít drobněnky velký vliv na vývoj populací mnohem větších druhů hmyzu a tím pádem i na populace hostitelských rostlin těchto druhů. Drobněnky totiž parazitují na vajíčkách celé řady škůdců z řádu motýlů (Lepidoptera) – například zavíječe kukuřičného (Ostrinia nubilalis), obaleče jablečného (Cydia pomonella), černopásky bavlníkové (Heliothis armigera), můry zelné (Mamestra brassicae) nebo můry kapustové (Lacanobia oleracea). Bývají proto používány jako takzvaný bioagens, tedy ochranný přípravek na bázi živých organismů. 

Samička drobněnky čichem vyhledá vajíčka motýlů a vybere si ty mladší, která dokáže rozlišit od starších. Podle toho, jak je vajíčko hostitele velké, do něj pak naklade 1–30 vajíček, jež označí pachovou stopou, aby do nich už ona sama nebo jiná drobněnka další vajíčka nepřidávala. Vyvíjející se larvy drobněnky se živí zárodkem housenky, který během svého vývoje zahubí.

TIP: Vzkvétající zahrady termitů: Jak vypadá život uvnitř termitiště?

Když už dospělý hmyz opouští hostitelské vajíčko, je ihned schopný se pářit a za pár hodin po vylíhnutí už mohou samičky klást vlastní vajíčka. Celý vývoj od nakladení vajíčka po vylíhnutí dospělce může za příznivých podmínek trvat i pouhý týden (ale také až tři) a jedna samice dokáže v ideálním případě naklást za necelé dva týdny asi více než padesát vajíček. Poprvé byly drobněnky použity už před 90 lety, když jihokalifornští pěstitelé vypustili 200 000 jedinců proti obaleči jablečnému, který likvidoval úrodu vlašských ořechů.

Hladina oceánu skrývá podivuhodné věci. Své o tom ví i expedice australských odborníků, která se plavila Australskými teritorii v Indickém oceánu na výzkumném plavidle RV Investigator. Dvanáctého dne expedice jejich pokročilý sonar narazil na prastarý podmořský vulkán, který vědcům svým vzhledem připomněl Sauronovo oko.

Jde o doposud neznámý vulkán, který leží v hloubce 3 100 metrů, 280 kilometrů jihovýchodně od Vánočního ostrova. Jeho oválná kaldera o velikosti 6,2 × 4,8 kilometru má ve středu 300 metrů vysoký vrcholek, evokující „zorničku“ Sauronova oka. Kaldera vzniká propadnutím vulkánu, zatímco centrální vrcholek vytlačuje magma, které se po zhroucení vulkánu opět dere vzhůru.

TIP: Mapování dna oceánu odhalilo tisíce doposud neznámých podmořských hor

V sousedství vědci objevili a zmapovali další podmořské útvary, které rovněž pojmenovali po geologických útvarech Mordoru, nechvalně známé země Temného pána. Vedle Sauronova oka se na mořském dně nacházejí „Barad-dûr“ (Temná věž) a „Ered Lithui“ (Popelavé hory). Všechny tři nově objevené útvary jsou součástí soustavy podmořských pohoří „Karma“, která zřejmě vznikla před více než 100 miliony let, tedy v období křídy.

Každý z nás je souhrnem svých vzpomínek, a dalo by se tedy říct, že paměť představuje základní kámen lidské identity. Zážitky ovlivňují naše názory, činy i rozhodnutí a za život se nám jich v hlavě nastřádá opravdu hodně. Kdyby mozek pracoval jako počítač a jedno spojení nervových buněk by odpovídalo jednomu bitu informace, čili jedničce nebo nule, dosahovala by kapacita naší paměti asi 12 terabajtů – což je přibližně 1 % odhadovaného datového obsahu celého internetu nebo 60 % veškerého textu v regálech knihovny amerického Kongresu, největší instituce svého druhu na světě. 

Nervové spoje však přenášejí jedniček a nul daleko víc, a lidský mozek má tudíž ve skutečnosti ještě vyšší paměťovou kapacitu. Ukládá ovšem jen malou část informací, které jej denně bombardují – a dnes to možná platí víc než kdy dřív. Současnost se totiž nese v duchu dostupnosti, kdy si díky internetu můžeme odpovědi na otázky kdykoliv dohledat. V minulosti si lidé naopak víc cenili memorování. Měli proto lepší paměť? To už nejspíš nezjistíme. Pravděpodobně ji ale využívali jiným způsobem… 

Mrknutí oka

Našemu hlavnímu úložišti říkají psychologové dlouhodobá paměť a informace tam vydrží mnoho let, často dokonce celý život. Dále odborníci rozlišují ještě množství jiných, navzájem nezávislých paměťových systémů. Jejich vnímání se v průběhu staletí měnilo (viz Historie vzpomínek), pokud však jako kritérium použijeme délku uchování informace, můžeme kromě dlouhodobé paměti hovořit ještě o tzv. paměti senzorické a krátkodobé.

První zmíněná představuje pomyslné překladiště, kde informace ze smyslů čekají na další zpracování. Pokud k němu nedojde, přepíšou je novější podněty. Každý smysl má vlastní „oddělení“ a například to zrakové uchová obraz asi 0,25 sekundy, tedy po dobu srovnatelnou s mrknutím oka. 

Obcházení limitů

Ze senzorické paměti postupují informace do paměti krátkodobé nebo také pracovní, kde přetrvají asi 18 sekund. Podržíme si tak „data“, s nimiž právě operujeme. Klasický příklad představuje telefonní číslo, které si potřebujeme zapamatovat, než ho vyťukáme na displeji mobilu. Kapacita pracovní paměti je omezena na 4–5 položek, ale tento výrazný limit jsme se naučili vcelku pohodlně obcházet. 

Jeden z triků používáme všichni mnohokrát denně: Pokud si například potřebujeme zapamatovat telefonní číslo, snažíme se do pracovní paměti vtěsnat devět číslic – tedy víc, než se do ní vejde. Pokud si ovšem cifru rozdělíme na části, například 737 106 479, jsou z devíti položek rázem tři a s tím už si pracovní paměť poradí. 

V psychologických testech se tato paměť měří pomocí jednoduchých úloh, třeba opakováním číselné řady pozpátku. Zmíněnou činnost lze sice natrénovat, nicméně zlepšení nemá na krátkodobou paměť obecný vliv: Zvládnete lépe opakovat čísla, jiné věci však budete dál zapomínat – jako když po natankování nádrže na benzinové pumpě pravidelně necháte na střeše auta kelímek s kávou, kterou jste si koupili u pokladny. Pamatovat si, že jste tam nápoj odložili, je totiž odlišná, nenacvičená úloha. 

Zápisky do náčrtníku

Obejít se dá také krátká výdrž pracovní paměti: Pokud si potřebujeme něco zapamatovat déle než 18 sekund, stačí si informaci neustále opakovat a doufat, že nás nic nevyruší. Mít dobrou pracovní paměť je výhra – díky ní může být člověk výborným čtenářem, neztratit se v matematických či logických problémech apod. Není tedy divu, že se nějaká forma jejího měření objevuje ve většině inteligenčních testů. Zhruba před deseti lety se dokonce zdálo, že ji lze všeobecně zlepšit tréninkem, v očích moderní vědy se však ukazuje, že šlo spíš o zbožné přání. 

Psychologové většinou v pracovní paměti rozeznávají další nezávislé podsystémy. Patří k nim třeba zvuková smyčka, kde se neustále točí zpracovávané sluchové informace; nebo zrakový náčrtník, kam krátkodobě ukládáme polohu věcí v prostoru, jejich barvy, tvary atd. Všechny podsystémy se pak podřizují jakémusi středisku paměťového provozu. 

Těžko vysvětlitelné dovednosti

Z několika nezávislých systémů se nejspíš skládá i paměť dlouhodobá. Z evolučního hlediska jde pravděpodobně o nejstarší modul našeho mozku, v němž jsou uloženy zautomatizované dovednosti – například jízda na kole, držení příboru, zavazování tkaniček či psaní na klávesnici. Obzvlášť hluboce zakořeněné dovednosti se projevují tím, že je spousta lidí jen těžko vysvětluje: Zkuste někomu popsat šněrování tkaniček, a uvidíte, o jak obtížný úkon se jedná.  

Další nesmírně důležitou větev dlouhodobé paměti označují psychologové jako deklarativní. Obsahuje fakta, která si vědomě vybavujeme, nebo se o to alespoň snažíme. Jde například o poloměr Země, datum založení Československa, heslo k firemnímu počítači či velikost bot, jež nosíme…  

Falešné vzpomínky na život

Paměti, která nás opravdu definuje, se říká epizodická: Ukládá se do ní to, co si většina z nás vybaví pod pojmem „vzpomínka“ – první den ve škole, koncert z minulého týdne nebo třeba posezení s přáteli… Odhalit účel ostatních typů paměti je snadné, neboť už z obsahu ukládaných informací vyplývá, k čemu slouží. V případě epizodické paměti se však smysl uložených vzpomínek hledá obtížně – k čemu nám ve skutečnosti jsou?

Navzdory prvnímu dojmu tato paměť pravděpodobně netvoří záznamník našich životních strastí a radostí, protože je velice nepřesná. Máme totiž sklon zapomínat podrobnosti příhod, které se nám staly, a často si také minulost různě upravujeme. Dokonce lze říct, že se naše vzpomínky mění pokaždé, když si je vybavíme. A výjimečné nejsou ani případy, kdy si dávné události zcela vymýšlíme. 

Jako první si toho pravděpodobně všiml švýcarský biolog a psycholog Jean Piaget, který si pamatoval, že se ho coby dítě někdo pokusil unést během jedné z projížděk v kočáře. Přestože si na událost vzpomínal velmi přesně a vybavoval si řadu detailů, nikdy k ní nedošlo. Když bylo Piagetovi 15 let, jeho rodiče dostali od chůvy dopis s přiznáním, že si pokus o únos chlapce vymyslela. Piaget si tak zřejmě vzpomínku vytvořil podle vyprávění.

Ztraceni v supermarketu

Chceme-li po mozku, aby nám řekl, co budeme dělat odpoledne, příští víkend, nebo až budeme v důchodu, obrátí se na epizodickou paměť: Vybere z ní kousky, které mu dávají nějaký smysl, „poslepuje“ je dohromady a pak nám je nabídne jako vizi budoucnosti. Nezajímá ho, zda je vzpomínka pravá, či falešná. Musí jen předložit výsledky, aby si zase mohl „dát pohov“. Jeho praktiky nejsou právě přesné, nicméně v případě plánů odchylky nevadí – budoucnost je totiž vždycky nejistá.

TIP: Kapacita řeči: Na rodný jazyk potřebuje mozek asi 1,5 MB paměti

V 90. letech minulého století dokázali američtí psychologové Elizabeth Loftusová a Jim Coan podobným způsobem přesvědčit lidi, že se jako děti ztratili v supermarketu. Později jejich výzkum zopakovalo několik dalších výzkumníků a vždy došli ke stejným výsledkům: Jestliže lidem popíšete smyšlenou příhodu, která se jich týká, asi čtvrtina z nich bude tvrdit, že si ji pamatuje. Doplní dokonce i podrobnosti, jež ve vašem původním popisu chyběly. Vědomě přitom nelžou – opravdu si myslí, že se událost kdysi odehrála, a dokážou si ji vybavit.

Paměť a budoucnost

Se zřejmě nejlepším vysvětlením funkce vzpomínek aktuálně přišel výzkumník Endel Tulving, podle nějž hrají klíčovou roli v našem plánování. Setkal se totiž s pacientem s vážně poškozenou epizodickou pamětí, a když se ho zeptal, co bude dělat večer, dotyčný mu nedokázal odpovědět. Podle Tulvingovy teorie představuje tato paměť pomyslné skladiště materiálu, z něhož čerpáme „inspiraci“ k uspořádání své budoucnosti. Pro jeho tvrzení pak svědčí i studie fungování mozku pomocí moderních zobrazovacích metod. 

La Malinche, nebo také Malintzin, či Doña Marina, byla dcerou jednoho z bohatších a urozenějších indiánských rodů, kterou nejspíše její vlastní příbuzní prodali do otroctví a která nakonec skončila v putovním harému pokořitele Aztécké říše Hernána Cortése. Tím ale její podivná kariéra teprve začala. Z otrokyně se stala jeho tlumočnicí, později sekretářkou a nakonec i milenkou a nepostradatelnou partnerkou v dobyvačné kampani, která měla na svědomí tisíce životů domorodých obyvatel Mexika.

Žena, která dobyla Mexiko

Bez její pomoci by tento krutý dobyvatel nejspíš nikdy nemohl dosáhnout svých odvážných cílů. Teprve spolu vytvořili pár, který byl schopen podmanit si zemi. Jak to? La Malinche totiž byla svému partnerovi velmi oddaná a neváhala pro něj obětovat cokoliv. Znala jazyky místních kmenů, a tudíž snadno dokázala vyjednávat příměří a bezpečný průchod armádám dobyvatelů. Varovala například včas Cortése, že se chystá léčka nebo zrada. Dokázala intuitivně vytušit hrozící nebezpečí. Tím vším učinila Španěly, vyzbrojené mušketami a děly, doslova neporazitelnými!

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

„Byla darem od Boha, který tímto umožnil získání Nového světa,“ tvrdil později Cortés. Stejný názor sdílelo mnoho dalších vojáků. A vskutku, od doby, kdy se La Malinche zapojila do diplomacie, nemuseli Španělé skoro vůbec bojovat.

Je přitom jistou ironií, že i když přistoupila na křesťanství a naučila se plynně španělsky, mimo okruh přímých účastníků válečného tažení a svého milence byla Evropany stále považována za druhořadou indiánku. Naopak, původní obyvatelé Mexika jí v jednáních se Španěly velmi důvěřovali.

Astronomové už vědí, že se hvězdy rodí v mračnech kosmického plynu. Stále ale není úplně jasné, co spouští vznik hvězd a jak tyto procesy probíhají na úrovni celé galaxie. Proto německý astronom Eric Emsellem z Evropské jižní observatoře a jeho tým studují blízké galaxie a soustředí se přitom na místa, kde právě vznikají nové hvězdy.

Nedávno pořídili nový soubor okouzlujících snímků okolních galaxií, přičemž využili pokročilý spektrograf MUSE (Multi-unit spectroscopic explorer), který pracuje v oblasti viditelného záření, na soustavě teleskopů VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře v Chile. Spektrograf MUSE je v provozu od roku 2014. Jeho adaptivní optika zajištuje vysoké prostorové rozlišení pořizovaných snímků.

Pozorování zrodu hvězd

Pozorování Emsellemova týmu jsou součástí projektu PHANGS (Physics at High Angular resolution in Nearby GalaxieS. Jak uvádí Emsellem, během projektu pozorují mračna kosmického plynu, v nichž se mohou rodit hvězdy, také pozorují zárodky hvězd přímo během jejich vzniku, a mohou také sledovat mladé hvězdy v různé fázi jejich vývoje.

TIP: Vesmírný Halloween: Hubbleův vesmírný dalekohled ulovil galaktický přízrak

Badatelé používali spektrograf MUSE k vystopování mladých hvězd a horkého plynu, který je obklopuje. Tento plyn je ohříván právě vznikajícími hvězdami a slouží jako zásadní stopa přítomnosti hvězdných mláďat. Vědci teď kombinují pozorování MUSE s rádiovými snímky soustavy radioteleskopů ALMA, které dovedou zachytit rozložení plynu v dotyčných galaxiích. Slibují si od toho lepší porozumění procesům tvorby hvězd v měřítku galaxií.