Vyučený cukrář Nicolas Gentile o sobě tvrdí, že vyrostl na knihách a příbězích J. R. R. Tolkiena. Fantasy příběhy ho fascinovaly odmalička, nicméně nejvíce ho přitahoval barvitý svět Středozemě. V jednu chvíli si ale uvědomil, že už ho nebaví číst o dobrodružstvích jiných a rozhodl se, že si splní svůj sen a stane se hlavní postavou svého vlastního fantasy příběhu.

Za své úspory si pořídil zhruba dvouhektarový pozemek v kopcovité krajině Abruzzo ve střední Itálii a začal si zde budovat svou hobití noru. Svůj hobití příbytek nyní obývá i se svou rodinou a snaží se zde žít život hobitů – pracují na poli, tančí a zpívají a připravují hobití speciality.

Vstanou noví hobiti

Hobiti jsou ale stvoření společenská a není tak překvapením, že se Nicolas snaží přilákat další stejně „postižené“ lidi. Prostřednictvím crowdfundingové kampaně se snaží vybrat peníze na stavbu hobitího městečka – Gentile County. „Mým cílem není vydělávat peníze. Pokud bych chtěl zbohatnout, investoval bych do bitcoinu,“ říká o svém projektu hobit Nicolas. „Jediné, co chci, je potkávat další lidi, jako jsem já. Takové, kteří v sobě mají kouzlo a kteří si umí užít večeři s přáteli v lese.“

TIP: J. R. R. Tolkien: Skutečný život Pána prstenů

Jako správný hobit má za sebou Nicolas i dobrodružnou výpravu za záchranu světa – po vzoru Froda Pytlíka se spolu s několika dalšími fanoušky fantasy příběhů, vydal na bezmála třísetkilometrovou pouť k sopce Vesuv, aby do ní vhodil Prsten moci. 

„Dnešní Země je ohrožena znečištěním a klimatickou krizí, což jsou nepřátelé stejně hrůzostrašní jako byl Sauron. Chtěli jsme lidem ukázat, že náš svět, stejně jako mýtická Středozem, musí být zachráněn a chráněn. Proto jsme šli hodit prsten do Hory Osudu,“ vysvětluje své pohnutky Nicolas „Frodo“ Gentile. „Urazili jsme téměř 300 kilometrů přes hory, lesy, řeky a starobylá městečka. Na naší cestě jsme potkali mnoho fantastických lidí, kteří nám fandili a pomáhali,“ popisuje svou pouť Nicolas.

Kleopatra obíhá kolem Slunce v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Od okamžiku, kdy byl na základě radarových pozorování zhruba před 20 lety odhalen její neobvyklý tvar – dvojice laloků spojených tlustým krkem, ji astronomové označují jako „kost pro psa“. V roce 2008 objevil Franck Marchis a jeho kolegové dvojici malých těles obíhajících kolem Kleopatry. Měsíce byly pojmenovány po dětech slavné egyptské královny – AlexHelios a CleoSelene. 

Vesmírná kostička

Aby se o asteroidu Kleopatra dozvěděli ještě více, použili Franck Marchis a jeho tým záběry planetky pořízené v období mezi lety 2017 a 2019 pomocí přístroje SPHERE, který pracuje na dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope). Díky rotaci planetky mohli astronomové těleso sledovat z různých úhlů. Byli tak schopni vytvořit dosud nejpřesnější 3D model tvaru objektu a upřesnit jeho objem. Zjistili také, že jeden z laloků je o něco větší než druhý, a délku planetky stanovili na 270 kilometrů.

Ve druhé studii popisuje tým vědců pod vedením Miroslava Brože z Karlovy univerzity, jak využili data získaná přístrojem SPHERE ke zpřesnění oběžných drah obou měsíců planetky Kleopatra. Předchozí práce sice možné parametry drah udávaly, ale nová pozorování ukázala, že se měsíce nacházejí jinde, než na předpovězených polohách. 

Snímky zachycují planetku Kleopatra zobrazenou díky rotaci z různých stran. Záběry byly pořízeny mezi lety 2017 až 2019 pomocí přístroje SPHERE. (foto: ESO, Vernazza, Marchis, CC BY-SA 4.0)

„Tento rozpor bylo třeba vyřešit,“ říká Miroslav Brož. „Protože pokud jsou špatně dráhy měsíců, je špatně vše, včetně hmotnosti Kleopatry.“ Díky novým pozorováním a sofistikovaným modelům se týmu podařilo popsat, jakým způsobem gravitace Kleopatry ovlivňuje pohyb měsíců a přesně určit jejich komplikované oběžné dráhy. Byli tak schopni spočítat hmotnost planetky, která je o 35 % nižší, než se původně odhadovalo.

Potomci vesmírné kolize

Zkombinování nově určeného objemu a hmotnosti umožnilo astronomům spočítat průměrnou hustotu planetky. Je asi poloviční než hustota železa a zároveň podstatně nižší, než se dříve vědci domnívali. Nízká hustota Kleopatry, u které se soudí, že je složena z materiálu s vysokým zastoupením železa, naznačuje, že těleso by mohlo být značně porézní a mít strukturu označovanou jako „hromada suti“. Znamenalo by to, že Kleopatra pravděpodobně vznikla po velké srážce opětovným seskupením úlomků.

Nesoudržná struktura a způsob rotace planetky rovněž naznačují, jak mohly vzniknout její měsíce. Kleopatra se otáčí téměř kritickou rychlostí, tedy rychlostí, při které by se těleso začalo rozpadat. Dopady malých těles tak mohou z povrchu vymršťovat balvany. Franck Marchis a jeho tým se domnívají, že z těchto drobných úlomků se postupně mohly formovat AlexHelios a CleoSelene, a Kleopatra tak svým měsícům vskutku „dala život“.

Při plánování úderu na Berlín věděl Georgij Konstantinovič Žukov, že jeho 1. běloruský front má lepší výchozí postavení. Stál na Odře jen 80 km východně od města a na jejím západním břehu ovládal rozsáhlé předmostí. Maršál založil svůj plán na palebné přípravě 11 000 děl, po níž měl následovat noční útok. Sověti by na nepřátelské pozice zaměřili 140 světlometů, jež by obránce v kritické chvíli oslnily. Hlavní úder chtěl Žukov svěřit čtyřem polním a dvěma tankovým armádám o síle 750 000 mužů.

Svazky Ivana Stěpanoviče Koněva stály na východním břehu Nisy a k Berlínu jim zbývalo 120 km. První ukrajinský front by se musel probojovat o třetinu delší cestou, na které jej čekalo několik vodních toků, zato slabší obrana. Koněv musel spoléhat na mobilitu a do plánu začlenil dělostřeleckou přípravu ze 7 500 hlavní. Za svítání si hodlal vynutit přechod řeky v kouřové cloně a nasadit pět polních i dvě tankové armády o síle 500 000 vojáků. Obrněné svazky se měly soustředit na pravém křídle, prolomit obranu a obrátit se k severozápadu na Berlín.

Německá metropole

Hlavní útok Žukovova 1. běloruského frontu byl zahájen 16. dubna a po pěti dnech rychlého postupu se zpomalil u Seelowských výšin, což hrálo Koněvovi do karet. Druhý směr ofenzivy pod jeho taktovkou začal dále na jihovýchod, do 18. dubna prolomil pozice 4. tankové armády a dosáhl Sprévy. Tempo postupu udělalo na Stalina takový dojem, že povolil Koněvovi stočit vojska na Berlín. Zatímco Žukov zuřil, 1. ukrajinský front zahájil obkličovací manévr.

Diktátor si mohl mnout ruce – jeho plán vycházel dokonale a do 24. dubna se čelní Žukovovy jednotky dostaly na berlínská předměstí. Současně se od jihu Koněvovy oddíly přiblížily k letišti Tempelhof a překročily Teltovský kanál. Obklíčení hlavního města se uzavřelo. Byť značnou část Berlína obsadili Koněvovi vojáci, závod nakonec vyhrál Žukov – právě jeho muži vyvěsili rudou vlajku nad rozstříleným Reichstagem. 

Vedle jedné zdi

Bez ohledu na reálné zásluhy si Stalin hodlal aureolu vítěze přivlastnit sám. Jakmile zavládl mír, eliminoval moc někdejších polních velitelů. Z dobyvatelů Berlína se jako první v nemilosti ocitl Žukov, a to pro svou všeobecnou oblibu. Žárlivý diktátor jej na jaře 1946 sesadil z funkce vrchního velitele pozemních vojsk a přidělil mu podřadnou pozici šéfa Oděského vojenského okruhu.

Žukovův post neobsadil nikdo jiný než Koněv, jenže i on se roku 1951 ocitl v ústraní coby velitel Přikarpatského vojenského okruhu. Po Stalinově smrti byl Žukov jmenován náměstkem ministra obrany a podílel se na formování nukleární politiky SSSR. Na jaře 1957 se stal i členem Ústředního výboru KSSS, jenže brzo poté ho Nikita Chruščov odvolal. Teprve po Chruščovově pádu roku 1964 se maršál vrátil na veřejnou scénu, ale jen nakrátko. Zbytek života strávil v ústraní s pocitem, že jeho zásluhy nebyly náležitě oceněny, a roku 1974 byl pohřben na Rudém náměstí.

Sousedé i po smrti

Koněv v polovině 50. let stanul v čele spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. Na podzim 1956 sovětská armáda pod jeho taktovkou utopila v krvi maďarské povstání, začátkem 60. let velel jednotkám SSSR rozmístěným ve východním Berlíně.

TIP: Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Roku 1963 odešel do výslužby, nicméně ještě na jaře 1968 zavítal do Československa a ve světle následné okupace se objevily dohady, že tam měl získat zpravodajské informace. Tyto teorie se nepotvrdily. Maršál v poklidu dožil v Sovětském svazu, zemřel roku 1973 a je pochován nedaleko Žukovova hrobu u Kremelské zdi. Osud tak Stalinovy maršály neodloučil ani po smrti.

Pokud se svět chce vyhnout úplné klimatické katastrofě, drtivá většina zásob fosilních paliv bude muset zůstat pod zemí, ukazuje to čerstvá studie, zveřejněná v renomovaném časopise Nature.

Modely odborníků z Londýnské univerzity (University College London) ukazují, že v zemi bude muset do roku 2050 zůstat nejméně 60 procent aktuálních zásob ropy, 60 procent metanu fosilního původu (zemního plynu), a také 90 procent zásob uhlí, abychom měli alespoň 50% šanci, že udržíme teplotu jen 1,5 °C nad úrovní předindustriálního období.

Chmurné vyhlídky

Studie rovněž zmiňuje, že tento již tak dost černý scénář je pravděpodobně stále ještě podhodnocený, takže produkce fosilních paliv bude muset být utlumena, nebo spíš zastavena ještě rychleji. Abychom toho mohli alespoň teoreticky dosáhnout, musíme zahájit drastickou redukci těžby a zpracování fosilních paliv okamžitě, pokud se něco zásadního nezmění.

Určitě to nebude snadné, pokud je to vůbec reálné. Uskrovnit se s fosilními palivy by měly prakticky všechny regiony světa. Podle autorů studie je především zásadní, aby zůstaly pod zemí veškeré zásoby fosilních paliv v Arktidě. Není přitom tajemstvím, že na nerostné zásoby tající Arktidy si brousí zuby především Rusko s Čínou. 

Spojené státy se podle vědců budou muset obejít bez 31 % svých zásob ropy, 52 % procent plynu a 97 % uhlí. Evropa má podle zprávy ponechat ladem 72 % zásob ropy, 43 % zásob plynu a 90 % zásob uhlí. Čína a Indie 47 % zásob ropy, 35 % zásob plynu a 76 % zásob uhlí.

TIP: Co přinese změna klimatu velkým městům? Podle nové zprávy Goldman Sachs vážné problémy

Vědci upozorňují, že pokud tato omezení nebudou splněna okamžitě (nebo v některých regionech do roku 2025), pak je více než pravděpodobné, že se celková průměrná teplota pravděpodobně zvýší o 1,5 ° C nad úroveň před industrializací. Podle nejnovější zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), by zvýšení globální teploty o 1,5 ° C přineslo znepokojivé změny – zejména častější a delší vlny veder a nárůst extrémních meteorologických a klimatických událostí.

Dvorské slavnosti se za vlády Habsburků konaly přes zimu a soustřeďovaly se zejména do období masopustu mezi Vánocemi a Popeleční středou, a to zvláště do posledního masopustního týdne – vrcholem bývalo masopustní úterý. Na dvorech významných panovníků však slavnosti začínaly už několik týdnů před půstem, takže masopust byl v podstatě nepřetržitou slavností.

V tomto období se uskutečňovaly i svatby, které k lesku masopustu výrazně přispívaly. Ernst Rüdiger ze Starhembergu psal z Vídně v únoru 1685 svému příteli: „Jinak nyní nikdo nemyslí na nic jiného než na masopust. Dnes má svatbu Auersperg, zítra má přínos, v úterý bude Černínova svatba, ostatní dny masopustu jsou už také všechny zabrané (…).“ Masopust byl zároveň časem turnajů, běhání ke kroužku, sanic (o těch si povíme níže), divadelních a hudebních představení a hlavně maškarády.

Karnevalové radovánky

Průvody, reje a stolování šlechticů v převlecích podléhaly ve Vídni pevně danému ceremoniálu. Na habsburském dvoře se objevily okolo roku 1600 a nabývaly čtyř základních variant, kterým se říkalo království, hospodářství, šafářství a selská svatba. Masky se losovaly a díky tomu vznikla nová hierarchie v příslušném typu společnosti. Každý se měl zhostit své vylosované role v průvodu, tanci a při hostině bez ohledu na to, zda se mu zamlouvá a kdo mu má být partnerem. Losem se totiž vytvářely náhodné páry. V lednu 1652 psal Humprecht Jan Černín z Chudenic z Vídně své matce toto: „Včera jsme cedulky vybírali (…) Císař musí být Sklenářem, já Starodávným Němcem a Němkyní jedna slečna od staré císařovny, tlustá jako sud (…).“

Maškaráda království představovala zjednodušený obraz tehdejší stavovské společnosti a účastnili se jí šlechtici převlečení za krále, knížata, hrabata, rytíře a tak dále. Jádro selské svatby tvořili ženich s nevěstou, jejich příbuzní a přátelé a ostatní na ní byli hosty, nejčastěji sedláky různých evropských národností.

Ve Vídni byla nejoblíbenější varianta hospodářství. Představovala hostinu, na niž hospodář a hospodyně pozvali mnoho hostí. Z roku 1638 máme doloženy tyto masky (vždy s ženským protějškem): Starý Němec, Španěl, Francouz, Holanďan, Uher, Benátčan, Turek, Mouřenín, Indián, Cikán, Kramář, Voják, Zahradník, Sklenář, Pekař, Horník, Kuchař a tak dále. V roce 1667 prý císař dokonce sehnal od jednoho misionáře originální čínský háv pro roli Číňana. Klíčové bylo, aby každý účastník naplnil svou úlohu související s vylosovanou maskou. V roce 1636 si následník trůnu Ferdinand III. vylosoval masku sluhy (Hausknecht) a skutečně při hostině „dvakráte tu dlouhou tabuli ráčil objíti a sám každému pití dodávati“.

O tři roky později měl masku Kramáře Jindřich Šlik a nakoupil prý kvůli tomu drobné předměty za obrovskou cenu 1 500 zlatých. Ty pak rozdával formou jakési tomboly. V 18. století se tyto maškarády postupně proměnily v maškarní plesy.

Kratochvíle na sněhu

Typickou exteriérovou masopustní slavností v 17. století byly sanice (Schlittenfahrt). Účastnila se jich dvorská šlechta a staly se pompézní podívanou pro místní měšťany. Některé pořádal sám císař, jiné organizovali významní dvořané. Například 30. ledna 1665 uspořádal Leopold I. sanici, která čítala 17 velkých luxusních saní a přes 130 šlechticů přestrojených za Švýcary. O dva roky později je doloženo 75 saní.

TIP: Jak vypadaly korunovace za vlády Habsburků: Rituály, hostiny i sportovní zápolení

Nutno dodat, že císař a klíčoví ministři se této kratochvíle až na výjimky (u příležitosti svateb členů své rodiny například v letech 1667, 1677 či 1719) neúčastnili, a tak se zde objevovali především mladší členové dvora s nižšími funkcemi. Manželské páry však z principu opět nesedávaly spolu, protože muži si vylosovali sáně s dámou, kterou pak vezli. Trasa těchto projížděk a jízdní pořádek respektující postavení dámy v dvorské hierarchii byly jasně stanovené. V ulicích zajišťovali hladký průběh členové císařské gardy.  

Vzdálené končiny Sluneční soustavy jsou pro nás po všech směrech obtížně dostupné a stále dost záhadné. Za oběžnou drahou Neptunu se v tichu a mrazu pohybuje množství těles. Jde o objekty takzvaného Kuiperova pásu, které se zřejmě příliš nezměnily od dob samotného vzniku Sluneční soustavy.

Astronomové zkoumají objekty Kuiperova pásu s vypětím všech sil, jak odborníků, tak i techniky. Proto je úspěch, kterého dosáhl početný tým projektu Dark Energy Survey (DES), tak významný. Badatelé analyzovali data DES a podařilo se jim vystopovat celkem 815 transneptunických těles, z nichž 461 představuje nově objevené objekty.

Dark Energy Survey

Nová várka těchto těles představuje významné navýšení jejich stávajícího počtu. Doposud jsme jich znali zhruba tři tisíce. Objevená tělesa vědcům pomohou k vytvoření lepších modelů evoluce Sluneční soustavy a třeba díky nim konečně vyřešíme případ „Devítky“ – hypotetické velké planety Sluneční soustavy, která se má pohybovat kolem Slunce daleko za drahou Neptunu.

TIP: Překvapení: Za oběžnou dráhou Neptunu je nedostatek malých těles

Projekt Dark Energy Survey není přímo zaměřený na pátrání po transneptunických tělesech. Jeho cílem je výzkum supernov, kup galaxií a podobných vzdálených objektů, který má přispět k vyjasnění fenoménu temné energie. Jeho aktivní fáze probíhala mezi srpnem 2013 a lednem 2019. Badatelé během 575 nocí pořídili ohromné množství snímků jižní oblohy, v infračervené a blízce infračervené oblasti.

Bloček modrého stiltonu se stal osudným britskému drogovému dealerovi Carlu Stewartovi: Policie měla sice muže dlouhodobě v hledáčku, ale nedokázala proti němu shromáždit dostatečné důkazy.

TIP: Dvojici lupičů dostalo přiznání na sociální síti za mříže

Situace se změnila, když se Stewart na šifrované komunikační síti EncroChat, donedávna hojně využívané organizovaným zločinem, pochlubil svou láskou k mléčné pochoutce a sdílel fotku, na níž drží sýr v otevřené dlani. Forenzní experti následně snímek analyzovali a povedlo se jim z něj získat dealerovy otisky prstů, které ho usvědčily z napojení na organizovaný zločin. Záliba ve vyzrálé plísňové pochoutce tak výtečníkovi vynesla třináct let za mřížemi.

V roce 1961 přišel v americkém Salt Lake City na svět chlapec s vrozeným poškozením mozku, kvůli němuž spolu takřka nekomunikovaly jeho pravá a levá hemisféra. Tehdy se lékaři domnívali, že dítě se nikdy nenaučí chodit ani mluvit a rodičům doporučili syna odložit do ústavu. Těžko říct, jak by se osud malého Kima Peeka vyvíjel, pokud by poslechli. Oni to ale neudělali a svým rozhodnutím patrně nevědomky přepsali historii. Již záhy vyšlo najevo, že díky zjevnému hendikepu chlapec disponuje doslova dokonalou pamětí.

Číst se naučil sám už v 16 měsících a později si údajně dokázal zapamatovat 98 % veškerého textu, který kdy přečetl. Louskal encyklopedie, telefonní seznamy i jízdní řády nebo televizní programy a postupně se zdokonalil natolik, že každým okem četl jednu stránku. Kapacita jeho paměti byla ohromující: Kromě psaného textu pojala i všechno, co kdy zaslechl, a byl schopen následně přesně reprodukovat veškeré melodie. Jako by to nestačilo, uměl bleskově vypočítat a přiřadit jakékoliv historické datum k příslušnému dni v týdnu.

Neuvěřitelné výkony v oblasti mentálních schopností však měly i svou stinnou stránku. Jako by Kimův mozek už nezvládl cokoliv dalšího, chlapec zároveň vykazoval velké rezervy v řadě jiných oblastí, zejména pokud jde o sociální kontakty a komunikaci s ostatními lidmi. Když absolvoval IQ testy, dosáhl velmi slabého výsledku 73 bodů (průměr se pohybuje okolo hodnoty 100). Celý život zůstal kvůli tomu odkázán na asistenci dalších osob.

Zrození legendy

V současnosti už by psychologové okamžitě poznali, že Kim trpí autismem. V době jeho dětství však tato diagnóza ještě nebyla ani zdaleka tak častá jako dnes a pro řadu odborníků šlo o zcela neznámý termín. Přesto to byl právě on, kdo tuto vývojovou dysfunkci paradoxně zpopularizoval. Stalo se to poté, co jej v roce 1984 náhodně potkal spisovatel a scenárista Barry Morrow. Životní příběh tehdy třiadvacetiletého mladíka jej natolik oslovil, že se rozhodl natočit na jeho motivy film. Ačkoliv bylo jasné, že osobnost Kima Peeka je zcela jedinečná, patrně ani on nemohl tušit, jaký úspěch jeho snímek nakonec bude mít.

Na plátnech kin se pod názvem Rain Man objevil v roce 1988, do dnešních dní utržil 355 milionů dolarů a získal mimo jiné čtyři Oscary. Zároveň se však postaral i o jeden nepříjemný vedlejší efekt: Jeho obrovská popularita u veřejnosti zapříčinila vznik mylné představy o tom, že všichni autisté jsou cosi jako excentričtí géniové. Pravda je taková, že naprostá většina autistů neprojevuje žádné mimořádné nadání a nevyznačují se ani dokonalou pamětí – reálný život s autismem obvykle vypadá jinak a ne právě vesele, zejména pro rodiče dotyčných dětí. 

Typický autista neexistuje

V populaci žije v průměru 1,5–2 % lidí s touto diagnózou, přičemž mužů bývá až čtyřikrát víc než žen. Číslo je však třeba brát s rezervou, a to vzhledem k velmi obtížné diagnostice. Zřejmě žádná jiná vývojová porucha nemá tak nespecifické projevy, neexistuje tedy „typický“ autista. Společnou mají v zásadě jedinou charakteristiku: Všichni se v různé míře chovají jinak než zbytek jejich vrstevníků. Nejčastěji mívají potíže s komunikací, lpí na určitých rituálech a v různých situacích reagují nestandardně.

I z toho důvodu psychologové raději než pojem autismus užívají výraz „autistické spektrum“, který lépe umožňuje obsáhnout všechny rozmanité podoby tohoto onemocnění. To se výrazně liší i v intenzitě svých projevů – zatímco někteří autisté nejsou schopni samostatného života a podobně jako Rain Man vyžadují neustálý dohled a asistenci někoho blízkého, celá řada jich naopak dokáže celkem bez potíží fungovat a docházet do zaměstnání. Pokud jde o zmíněnou genialitu, ta se podle dostupných údajů objevuje u pouhého procenta všech autistů.

Naopak až 40 % autistů vykazuje výrazně snížené intelektuální či kognitivní schopnosti. Co bývá také spíše typické, jsou potíže v mezilidské interakci: Většina autistů upřednostňuje samotu, je jim nepříjemný oční kontakt a již v dětství nesnášejí tělesné dotyky. Je to také jeden z modelových ukazatelů, se kterým odborníci pracují u dětí s podezřením na diagnózu autismu (viz Jak poznat autistické dítě?). Koneckonců samotné slovo autismus má kořeny v řeckém „autos“ s významem „sám“. Poprvé jej použil švýcarský psychiatr Paul Eugen Bleurer v roce 1911, tehdy však ve spojitosti se schizofreniky. Jako samostatnou poruchu vyčlenil autismus až jeho rakouský kolega Leo Kanner během druhé světové války, kdy popsal jedenáct dětí s autistickými projevy, které však zároveň neodpovídaly diagnóze schizofrenie. 

V zajetí stereotypu

Pro mnoho autistů je charakteristické opakování neustále stejných vzorců chování, což může více či méně komplikovat běžný život. Například ve spojitosti s jídlem se může stát, že dotyčný má přiřazené určité typy potravin ke konkrétnímu dni v týdnu. Dojde-li pak z nějakého důvodu k narušení takového stereotypu, autisté s vážnější formou mohou zareagovat velmi prudce, mnohdy i agresivně, neboť se s nečekanou změnou nedokážou vyrovnat. V dětství bývá poměrně běžné, že se malý autista věnuje třeba i několik hodin jedné opakující se činnosti, aniž by jej omrzela (stále dokola si například namotává provázek na prsty a opět jej sundává, přelévá vodu z jedné lahvičky do druhé a zpět a podobně).

Mnohdy bývají autisté fixováni na jeden konkrétní předmět a vyžadují, aby jej měli neustále u sebe; jakmile to není možné, nezřídka podlehnou nekontrolovatelnému záchvatu vzteku nebo se dostaví jiná dramatická reakce. Rodiče takových dětí se pak rychle naučí pečlivě hlídat, aby jejich potomek měl svého zvoleného „maskota“ neustále při sobě, aby se vyhnuli nepříjemným scénám na veřejnosti. Pro autisty ve starším věku jsou často typické také velmi specifické zájmy či koníčky, které se nezřídka stávají přímo posedlostí. Velice častým objektem jejich zájmu jsou jízdní řády či trasy hromadné dopravy, případně kalendáře nebo nejrůznější seznamy.

Život s autismem navíc komplikuje fakt, že bývá často spojován i s jinými zdravotními potížemi. Až 40 % autistů bojuje zároveň s úzkostmi nebo depresemi, zhruba dvě třetiny dětí a mladistvých vykazují poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (známé pod zkratkou ADHD). Až třetina autistů trpí epilepsií, udává se rovněž nápadně zvýšený podíl schizofreniků. S autismem se ale mohou pojit i zdánlivě zcela nesouvisející potíže: Kromě poruch spánku jde například o trávicí potíže, vyskytující se až osminásobně častěji než u průměru populace.

Autistické geny

Jednou z dodnes ne zcela objasněných záhad autismu je to, jak vlastně vzniká. Teorií o jeho příčinách se v průběhu uplynulých desetiletí objevilo hned několik, přičemž řada z nich už je překonaná. Do 60. let minulého století se psychologové domnívali, že autismus je víceméně zapříčiněn nevhodnou výchovou, a vinu přikládali emocionálně chladným matkám, které svým potomkům údajně neposkytovaly dostatek lásky.

Zhruba před dvaceti lety pak způsobila hotový poprask dnes rovněž vyvrácená hypotéza o tom, že autismus vyvolává očkování proti spalničkám. Současní psychologové se přiklánějí k hypotéze, že jde o geneticky podmíněnou chorobu, kterou však zároveň ovlivňují i další faktory jako přítomnost různých potenciálně škodlivých látek v životním prostředí či průběh těhotenství a porodu.

V podezření se střídavě ocitaly různé chemikálie, preparáty proti nevolnosti či jiné medikamenty konzumované těhotnou ženou, zatím žádná ze souvisejících studií ale nic takového nepotvrdila. Co je naopak prokázáno, je to, že pravděpodobnost narození autistického dítěte výrazně roste s věkem matky. Dále platí, že mají-li rodiče již jedno autistické dítě, jejich další potomek má mnohem vyšší šanci na stejnou diagnózu, což by nahrávalo teorii o genetickém původu choroby. 

Naděje ve střevech

Velký průlom oznámil loni v lednu tým genetiků z newyorské univerzity: V doposud nejrozsáhlejší studii na toto téma se jim na vzorku 35 000 lidí (z nichž třetinu tvořili autisté) povedlo identifikovat celkem 102 genů ovlivňujících vznik poruch autistického spektra. U poloviny šlo o překvapení, neboť o jejich vztahu k autismu se dosud nevědělo. Pro vědce se nyní otvírá obrovský prostor pro potenciální metody léčby založené právě na nových poznatcích z oblasti genetické struktury. Jedna z možností spočívá v podávání doplňků stravy: Vychází z toho, že v mozku autistických pacientů chybí některé esenciální bílkoviny řídící správnou posloupnost příslušných genů.

Zcela jiný vědecký proud, který však sdílí čím dál více lékařů i dalších odborníků, se pokouší hledat příčinu nikoliv v mozku, ale ve střevech. V odborném časopise Cell nedávno vyšla studie o experimentu provedeném vědci z Kalifornského technologického institutu, kteří se pokusili ověřit teorii o tom, že autismus možná souvisí se střevní mikroflórou. V rámci pokusu transplantovali pokusným myším stolici dětí s autismem a následně sledovali, zda se u nich objeví nějaká změna v chování.

K jejich překvapení tyto myši zareagovaly méně společenskými projevy, stranily se ostatních zvířat a omezily komunikaci. Namísto toho se častěji věnovaly stereotypním pohybům, což jsou charakteristické příznaky přesně odpovídající projevům autismu u člověka. Vědci sice varují, že výsledky experimentu nelze automaticky vztahovat i na lidi, nicméně existuje opatrná naděje, že by tento princip mohl fungovat i opačným směrem – tedy utlumit příznaky autismu pomocí transplantace „zdravé“ střevní mikroflóry. Na další pokrok je však třeba si ještě počkat. Do té doby se psychologové ve svých ordinacích musejí smířit s tím, že rodičům nemohou sdělit právě příznivé zprávy. Autismus totiž ani s veškerými současných znalostmi nelze vyléčit, lze jej pouze zmírňovat.

Jak se léčí autisté 

Cílem terapie je omezit projevy problematického chování a umožnit autistovi se pokud možno začlenit do společnosti. Odborníci používají různé kognitivně-behaviorální metody, spočívající například v nácviku komunikace a vytváření nových vzorců chování, které nebudou způsobovat v životě autisty takové potíže. Jak již bylo uvedeno, mnoho z nich pak může při vhodně zvolené terapii vykonávat i zaměstnání.

TIP: Syndrom učence: Fascinující svět mezi genialitou a podivínstvím

Ba co víc, určité formy autismu mohou v určitých profesích představovat výhodu. Některé technologické firmy dokonce už autistické pracovníky cíleně přijímají na pozici programátorů, analytiků či softwarových vývojářů. A například izraelská armáda začala v roce 2008 do svých řad rekrutovat vojáky trpící vysoce funkčními poruchami autistického spektra, jejich výjimečné analytické myšlení se totiž ukázalo jako ideální při prohlížení satelitních snímků – dokážou si povšimnout i detailů, které běžnému člověku uniknou. 

Zaostalá divočina, kterou mohou běloši beztrestně drancovat? Černý kontinent však nebyl tak bezmocný. Na konci 18. a počátku 19. století, kdy Evropou a Amerikou světem otřásaly bouře revolucí a válek, pustilo se mocné západoafrické království Dahomé do řady diplomatických jednání. Tamní králové zvaní dadásové vyslali do Portugalska i jeho kolonií několik poselstev, vedených členy panovnické rodiny. Princové, kteří se vydali na tyto cesty, cestovali na náklady portugalské koruny. 

Princové v Lisabonu

Zřejmě nejlépe zdokumentovaná je mise z let 1795 až 1796 směřující do Evropy a Brazílie. V lisabonském archivu se dochovaly účty podrobně zachycující náklady dopravu, ubytování, jídlo a lístky do opery i na oblečení vyslanců (tedy šaty, čepice, klobouky, vesty, kabáty a boty). Dva dahomejští princové zahájili svou cestu v roce 1795 na lodi vezoucí otroky do brazilského Salvadoru. Účelem cesty bylo povzbuzení obchodu mezi oběma zeměmi a vyřešení obchodních sporů mezi Brazilci a Dahomejci. Ze Salvadoru pokračovali vyslanci do Lisabonu, kam přijeli později téhož roku. 

Jakmile královští synové dorazili na místo, začali si užívat požitků, které kosmopolitní Lisabon v hojné míře nabízel. V lednu a začátkem února 1796 uskutečnili 24 návštěv v opeře na Rua dos Condes a devatenáctkrát zavítali do divadla São Carlos. Mezi účty zaslanými portugalské koruně se zachoval i jeden z restaurace vedené Isidrem Barreirem ve čtvrti Mouraria. Královská výprava si pochutnala na polévce, pečeném kuřeti, telecím mase, pudinku, třech lahvích portského a dalších třech lahvinkách stolního vína. Podobná hostina se uskutečnila hned následující večer.

Možná vás to překvapí, není to totiž příliš známé, ale v předkoloniální éře byli afričtí hodnostáři v Evropě vnímáni stejně jako diplomaté z jakékoliv monarchie starého kontinentu. Hostitelé jim platili veškeré výdaje a chovali se k urozeným návštěvníkům s náležitou úctou. Šlo přece o úspěch diplomatické mise, a ta mohla prospět jak Dahomé, tak Portugalsku.

Obchod s otroky

Toto poselstvo bylo ovšem jen jedním z mnoha. První vyslal dahomejský král do brazilského Salvadoru už v roce 1750, další následovaly na počátku 19. století – například v roce 1805, 1811 a 1818. Ve stejné době vypravil poselstvo i vládce sousedního království Allada, stejně jako jeho soused Onim, který vypravil tři poselstva před rokem 1823. 

Dahomé k těmto stále častějším diplomatickým aktivitám tlačily různé okolnosti. Tou nejvýznamnější bylo paradoxně vzestup hnutí za zrušení otroctví. Velká Británie zakázala obchod s otroky v roce 1807. O rok později začal platit zákaz dovozu otroků ve Spojených státech amerických. Počátek éry zakazování otroctví zvýšil vzájemnou konkurenci západoafrických vládců. Na obchodu s otroky totiž ekonomicky záviseli a odvozovali od něj svou moc. Poselstva sousedních (a konkurenčních) království usilovala o pozici v atlantickém obchodu právě v době, kdy se jejich hlavní zdroj příjmů začal hroutit.  

Holanďané a Kongo

Dahomé a jeho sousedé jen pokračovali v nastoleném kursu západoafrické diplomacie. Vycházeli z historických tradic: jedním z nejlepších příkladů zaniklého světa západoafrické diplomacie jsou vztahy království Kongo s nizozemskými kolonisty v Brazílii – 150 let před cestou dahomejských princů do brazilského Salvadoru a portugalského Lisabonu. 

Ačkoli Brazílii od počátku 16. století kolonizovali Portugalci, v letech 1630 až 1654 se část brazilských provincií nacházela pod nizozemskou okupací. Kongo patřilo ke spojencům Nizozemska – jeho vládci zvaní manikongové navázali kontakty v Amsterodamu už v roce 1609. Na počátku 20. let 17. století pozvali Holanďany, aby se zmocnili portugalské koloniální základny Luanda (nynější hlavní město Angoly). Tehdy to ještě nevyšlo, Nizozemci ovládli Luandu s podporou Konga až v roce 1641. Kongo také jako nejmocnější stát v oblasti udržovalo diplomatické vztahy s Olindou, jež byla hlavním městěm nizozemského panství v Brazílii. 

Afričané v Číně

Evropští historikové, kteří v 18. a 19. století sepisovali knihy o dějinách světa, v hodnocení zahraničních vztahů ranně novověkých afrických království absolutně selhali. Například německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel nazval ve svých Přednáškách o filozofii historie Afriku „nehistorickou částí světa“ kde není „žádný pohyb ani vývoj.“ A podobně většina učenců hluboko do 19. století zůstávala v zajetí podobných předsudků. Přitom Dahomé a Kongo nebyly zdaleka jedinými africkými královstvími, která se pustila do trvalých mezinárodních diplomatických iniciativ.  

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Již čínské prameny z doby kolem roku 150 př. n. l. naznačují příchod diplomatů z oblasti dnešní Etiopie. Což bylo něco, k čemu se rozhodně nechystali například Galové nebo Keltové v Evropě té doby. V 15. a 16. století žili v Portugalsku vyslanci království Jolof (přibližně západní část dnešního Senegalu) spolu s diplomaty z království Benin. V polovině 17. století vyslal král Allady své diplomaty do Španělska. Stát Borno (na severu dnešní Nigérie) zase udržoval pravidelné diplomatické vztahy s Osmanskou říší a z Timbuktu vyjížděly každoročně obchodní karavany do arabských zemí i výpravy muslimských poutníků do Mekky.