Během nedávných vykopávek u křižáckého hradu Saint Louis v Sidonu, který se nachází na pobřeží Středozemního moře v Libanonu, byly objeveny dva masové hroby. Jsou v nich pohřbeni mladíci a muži evropského původu, často s brutálními válečnými zraněními. Podle všeho jde o křižáky, kteří zde padli v bitvě.

Většinu toho, co víme o křížových výpravách ve Svaté zemi, pochází z historických textů a vykopávek ve Svaté zemi a v Evropě. Podobné nálezy masových hrobů, které přímo souvisejí s konfliktem, jsou ale vzácné. Odborníci proto doufají, že se díky tomuto objevu dozvíme zase něco víc o tomto bouřlivém období historie.

Padlí křižáci

Archeologové britské Bournemouth University u zmíněného hradu odkryli pozůstatky přinejmenším 25 mužů ve věku odpovídajícím účasti v bitvě. Analýzy DNA a izotopů v jejich zubech, stejně jako nalezené artefakty, potvrdily, že jde o Evropany. Podle radiokarbonového datování zemřeli v průběhu 13. století. Odborníci se domnívají, že jde o padlé z bojů v roce 1253, kdy Sidon zničili islámští Mamlúci.

Mrtví v těchto masových hrobech nesou stopy po velkém počtu bojových zranění, která jsou často velmi rozsáhlá. Muselo k nim dojít během strašlivých řeží křižáků s útočícími Mamlúky. Na tělech je patrné, že mrtví často nejprve nějakou dobu leželi tam, kde padli, a až později byli pohřbeni do hromadného hrobu. Na některých kostech jsou také patrné stopy ohně, zřejmě po pokusu spálit mrtvé.

TIP: Masakr u Akkonu: Proč nechal Richard Lví srdce pobít muslimské zajatce?

Z historických pramenů víme, že v té době působil v Sidonu francouzský král Ludvík IX. Francouzský, který se rád osobně podílel na pohřbívání mrtvých. Je tedy možné, že mohl být i u pohřbu padlých z objeveného masového hrobu.

Šestadvacetiletý August Landmesser odmítl zvednout pravačku v nacistickém pozdravu. Byl to vypjatý okamžik – závěrečný ceremoniál spuštění lodi Horst Wessel, na které Landmesser pracoval jako dělník. Slavnost zakončil proslovem Rudolf Hess, jenž stál po boku Adolfa Hitlera.

Landmesser vstoupil do NSDAP ve svých dvaadvaceti s vidinou, že si zvýší šance na dobré zaměstnání. O čtyři roky později byl ze strany vyloučen, protože se chtěl oženit s Židovkou Irmou Eckelovou. Kvůli norimberským zákonům se však nemohli stát manželi. V roce 1937 se August, těhotná Irma a jejich dvouletá dcera Ingrid pokusili uprchnout do Dánska, byli ale chyceni, obviněni z „hanobení rasy a krve“ a později i uvězněni. 

Zpráva z německých novin, 26. října 1938:

„Udělením trestu obviněnému Landmesserovi soud shledává, že pokud má být udržena čistota německé rasy, takové porušení rasových zákonů musí být přísně potrestáno.“

Irma poté ve vězení porodila jejich druhou dceru Irene a byla později zavražděna během holokaustu. August si odseděl tři roky a po propuštění se vrátil do civilního života. V roce 1944 byl povolán do trestné divize Wehrmachtu a po osmi měsících služby padl během bojů v Chorvatsku. Obě jejich dcery Ingrid a Irene se ocitly v sirotčinci a byly rozděleny. Ingrid byla později svěřena babičce z matčiny strany, Irene byla v roce 1941 svěřena do péče pěstounů. Po smrti babičky v roce 1953 byla předána do pěstounské péče i Ingrid.

Běh na 250 metrů

• Výhra: neznámá suma peněz

Že se lidé sázeli i v 18. století, asi nepřekvapí. Sázet se je jedna věc, ale umět sázky vyhrávat? To už chce trochu fištrónu. A ten rozhodně nechyběl obtloustlému řezníkovi z Brightonu, panu Bullockovi. Tento neustále zadýchaný a navýsost kulatý pán se nevsadil s nikým méně důležitým než s Davidem Barrym, šestým hrabětem z Barrymore. A čeho se sázka týkala? Závodu v běhu na 250 metrů.

Hrabě byl z hlediska fyzické kondice přesným opakem vykrmeného tlouštíka, a proto přistoupil i na dvě řezníkovy podmínky. První byla laskavá žádost o 35 metrů náskoku, na kterou vysportovaný šlechtic rád přistoupil. Druhou pak, že řezník vybere místo závodu. „Pročpak ne?“ těšil se z jisté výhry sebejistý hrabě. Jenže Bullock nebyl včerejší. Závod se proto odehrál v uličce Black Lion Lane, která nemá na šířku ani 70 centimetrů. I kdyby se hrabě snažil sebevíc, rozložitého řezníka s patřičným náskokem tu prostě předběhnout nemohl. Sázku prohrál a se ctí vyplatil slíbenou sumu.

Pěšky kolem světa

• Výhra: 21 000 liber

Poutí Philease Fogga se inspirovali i pánové John Pierpont Morgan a Hugh Cecil Lowther, pátý hrabě z Londsdale. Šlo o to, zda bude známý vtipálek Harry Bensley schopen obejít pěšky svět za jimi daných podmínek. A motivace? V banku se sešlo 21 000 liber, což byla v roce 1907 kulatá sumička. Dnes by to bylo lehce přes milion. Jenže gentlemanská sázka měla hned 15 velmi kuriózních podmínek. Jen pro představu: Bensley nesmí být po celou dobu své pouti nikým rozpoznán. I proto musí mít během cesty na hlavě rytířskou helmu se staženým hledím. K dispozici má jen jeden pár kalhot, jiné oblečení si vzít do zavazadla nesmí. Na cestu vyráží bez peněz a vydělávat si může jen prodejem pohlednic, na kterých je on sám. Prvních 169 britských měst musí projít ve stanoveném pořadí, a v každém musí získat autogram osoby významného postavení. Po celou dobu také musí tlačit dětský kočárek. A také se musí cestou oženit, aniž by si sundal masku. Náročné? 

Bensley dělá, co může, a šest a půl let cestuje v absolutním utajení. Obdrží více než 200 nabídek k sňatku. Dostane pokutu za nelicencovaný prodej pohlednic. Novináři pátrají po identitě kočárkového rytíře. Jenže pak v Evropě vypukne válka, a cestu jednoduše dokončit nemůže. Nevyhraje sice, ale pánové mu předají 4 000 liber za vzniklá příkoří.

Z New Jersey do New Yorku za 15 minut

• Výhra: 100 dolarů

Kouzlo hospodského štengrování se neomrzí. A dobírat si silně podnapilého Thomase Fitzpatricka evidentně také ne. Alespoň si to 30. září 1956 myslelo důvěřivé a stejně nestřízlivé osazenstvo newyorského baru, když ve tři hodiny odpoledne uzavřelo s „Fitzem“ sázku: „Dostat se z New Jersey do New Yorku pod patnáct minut.“ Opilci totiž netušili, že onen „Fitz“ je pilot. A až na sklony k alkoholismu zatraceně dobrý pilot. Proto neváhal ani chvilku.

Ukradl z hangáru aeronautické školy v Teterboro jednomotorové letadlo a bez radiového spojení nebo osvětlení celou akci hbitě realizoval. I přes nějaké to promile v krvi. Následně přistál uprostřed New Yorku na St. Nicholas Avenue, přímo před barem, kde sázku uzavřel. Z jednoho sta dolarů, které vyhrál, se dlouho neradoval. Přesně na tolik jej přišla pokuta za „rušení dopravního provozu“. Druhý den měl ale New York Times o čem psát. Mimochodem, na počest pilotního umu tohoto muže je pojmenován i míchaný drink „Late Night Flight“.

Když vyrážíme k řece Traun (česky Travna), kvůli dřívějším zkušenostem raději říkáme, že ji pojedeme „zkusit“. Je to náladová dáma a pod svou hladinu vás hned tak nepustí. Stav vzedmuté vody, kdy je rozhodně lépe zůstat na břehu, ale během jednoho dvou dní vystřídá klid. Travna se opět promění ve vlídnou a klidnou bytost, která nabízí příjemné svezení ve svých čistých vodách. 

Oslava světla

Nejlepší lokality na potápění nebo šnorchlování najdete v Travně 10 kilometrů od jezera Traunsee ve vesnici Viecht. Nad hrází malé vodní elektrárny Siebenbrunn (malé vodní dílo se třemi Kaplanovými turbínami bylo postaveno během let 1923–28) se nachází řada zarostlých ostrůvků a hloubka v řece zde dosahuje až 12 metrů. Pravý břeh pod příjezdovou silnicí je zcela nepřístupný. 

Přestože i ze břehu je na první pohled vidět, že je voda čistá, jsme po zanoření pod hladinu Travny příjemně zaskočeny sedmimetrovou dohledností. To jsme nečekaly. Řeka nás zmátla i jinak, protože její tmavé dno pohlcuje většinu světla a tak na první („suchý“) pohled vypadá docela obyčejně. Když se ale ponoříte pod hladinu, velmi rychle si všimnete neobyčejně výrazné hry světel. Plaveme kolem ostrůvků a atmosféra v řece se neustále mění. Překážky podél břehu cedí prameny světla jen do některých míst, jako by na ně byly namířeny jevištní reflektory. Zvláště pod stromy se vytváří efekt tzv. chrámového světla. 

Zážitek prvotního okouzlení

Nezapomínám se občas podívat i na hladinu, která líně veze podzimně zbarvené listy z okolních stromů. Členité dno a stěny ostrovů jsou místy porostlé smaragdově zelenou řasou. Bizarní skalní útvary, po tisíce let tvarované vodou ze solnohradska, obsadily tisíce drobných mlžů. 

Proplouváme kolem mohutných kmenů, zbytků cest a dokonce staveb, které stávaly na břehu řeky ještě v dobách, kdy její hladina nebyla zvýšena jezem elektrárny. V místech zúžení mezi podvodními ostrovy proud znatelně sílí. Představuji si, jak to tady musí vypadat v době jarního tání nebo po bouřce. Šedesát minut pod vodou se zdá být jen chvílí. To jsem zažívala v začátcích potápění, kdy vše bylo velmi nové a neotřelé. Po více než 800 ponorech to vnímám znovu právě v této magické řece. 

Zlatavá kráska a klidná trojice

Hned po zanoření potkáváme dvaceticentimetrové štíhle (štičího adolescenta) a o pár minut později máme tu čest vidět i jeho zvláštně vybarvenou štičí „maminku“. Ryby se umí dobře přizpůsobit barevné náladě okolí a téměř metrová zubatá kráska je toho jasným důkazem. Je zlatavá s temně hnědými maskovacími skvrnami, dalo by se říct, že má barvu řeky. Ve své blízkosti nás nechává hezkou chvíli a v jeden moment stojí čelem téměř na dotyk proti mé kolegyni. Bohužel jsem v tu chvíli příliš daleko na dobrý záběr. Pod vodou by to znamenalo být asi metr od nich, protože teleobjektivy tady nefungují.

Moji fotografickou vášeň nakonec ukonejší trojice velkých okounů. Hledají na dně potravu a já, „bublající obryně“, je vůbec nezajímám. Kamarádka se vznáší opodál a kroutí hlavou nad tím, jak blízko mě okouni pustí. 

Kamarádství s rakem

Posunky se domlouváme, že se zkusíme vydat kousek proti proudu, kde si v klidnějším místě všímám prvního raka signálního. Je to nepůvodní druh ze Severní Ameriky, ale i tak musíme uznat, že jde o impozantního živočicha. Dorůstá délky až 18 cm a z jeho masivních klepet rozhodně máme respekt. 

Dobře vím, že tihle velcí korýši bývají sebevědomí a nebojácní, a proto opatrně zjišťuji, zda by se nechtěl „kamarádit“. Nabízím mu ruku. Zdá se být naprosto neagresivní a klidný a já očima přemlouvám i svoji potápěčskou kolegyni, aby si raka pochovala. Po chvilce možnost procházky po jejích rukou přijímá i rak. Je to pro nás obě zajímavý zážitek a neubráníme se smíchu. Smát se pod vodou ale není jen tak, takže se nám dostává voda do masky a musíme ji „vylévat“, což je poměrně jednoduchý trik. 

Opatrně s adrenalinem

Pod vodní elektrárnou Siebenbrunn leží další zajímavé místo řeky. Hluboké úzké tůně s vodopády a členitými ostrovy jezdí obdivovat nejen potápěči. Z dřevěného mostku mohou turisté sledovat milovníky adrenalinu, kteří v neoprénech skáčou z asi čtyřmetrové výšky do jedné z tůní. Vzhledem k malé šířce je místo velice citlivé na zvýšení průtoku vody. I potápěči se zde cítí lépe s lehčí výstrojí, bez potápěčského přístroje. Bez neoprénu to ale nejde. Teplota vody dosahuje v pozdním létě nejvýše 18 °C, po většinu roku bývá mnohem studenější. 

TIP: Neznámé vody Bulharska: Potápěčská svoboda Černého moře

V proudu Traunfallu můžete potkat ryby tekoucích pásem, vranky pstruhy, siveny a fousaté parmy. Jedná se o poněkud nebezpečnou zábavu, kterou je dobré podnikat pod taktovkou někoho zkušenějšího.

Brazilský amatérský astronom José Luis Pereira nedávno pozoroval Jupiter. V noci na pondělí 13. září se stal svědkem záblesku, který doprovázel zánik malého kosmického tělesa v atmosféře plynného obra.

Pereira nesledoval Jupiter náhodou. Stejně jako v mnoha dalších předešlých nocích pořizoval snímky a natáčel videosekvence plynného obra s využitím softwaru DeTeCt, který představuje užitečný nástroj pro detekci zásahů planet a podobných událostí. Navzdory problematickému počasí Pereira natočil celkem 25 videosekvencí Jupiteru.

Nejnovější záblesk na Jupiteru

Amatérský astronom tato videa ještě té noci nahrál do systému DeTeCt. Až v úterý ráno se dozvěděl, že hned na prvním videu zachytil nový zásah Jupiteru kosmickým tělesem. Podle prvních komentářů odborníků šlo v tomto případě o poměrně malý objekt, který se nedostal do hlubších vrstev atmosféry Jupiteru. Nezůstala po něm žádná viditelná stopa.

TIP: Původcem srpnového záblesku na Jupiteru byl kamenoželezný meteoroid

Jupiter obíhá kolem Slunce v blízkosti Hlavního pásu planetek, kde je spousta kosmického materiálu různé velikosti. Kvůli tomu, a také kvůli své mohutné gravitační přitažlivosti, je Jupiter bombardován kosmickým smetím pravidelně. Například v roce 1994 jsme byli svědky spektakulární nebeské show, kdy se s Jupiterem srazily zbytky komety Comet Shoemaker-Levy 9. V tomto případě šlo o mnohem větší tělesa, než v případě Pereirova pozorování, jejichž zásah po sobě zanechal „jizvy“, viditelné celé měsíce.

Od roku 1919 žil Karel I. Habsburský ve švýcarském exilu a odtud pokračoval v politických aktivitách. Opakovaně odmítl abdikaci a během roku 1920 navázal kontakt s uherským regentem Miklósem Horthym. Ten se stavěl, přes veškeré své projevy loajality, ke Karlově případnému převzetí moci v Uhrách rezervovaně. O rok později se v utajení vydal přes Francii a Rakousko do Maďarska, aby se s Hortym setkal.

Předchozí část: Ad astra: Karlovy pokusy o návrat na uherský trůn 1921 (1)

Cestou do Budapešti koncem března 1921 zůstával Karel Habsburský  přesvědčený, že jej Horthy očekává. Nebylo tomu tak a panovníkova představa, že mu regent předá moc, vzala během několikahodinového jednání za své. Horthy sice ujišťoval Habsburka o své loajalitě, ale zároveň se ho snažil přesvědčit, že pro předání moci ještě nenastala ta pravá chvíle. Když nepomohla ani zmínka o podpoře francouzského ministerského předsedy Aristide Brianda, dal rozladěný Karel regentovi lhůtu tří týdnů na předání moci a vrátil se do Szombathely. 

V nouzi se pozná charakter

Horthy následně rozkázal Antonu Lehárovi, armádnímu veliteli západního Maďarska, aby odvezl Karla ze země, což však důstojník odmítl, a tak jej regent odvolal a nahradil generálporučíkem Pálem Hegedüsem. Mezitím se informace o Habsburkově pokusu rozkřikly do světa – a to i přes snahu maďarské strany vše ututlat. Francouzský vysoký komisař v Budapešti popřel jakýkoli slib podpory ze strany Francie a tlak na Maďarsko, aby se Karla zbavilo, stále vzrůstal.

Ministr zahraničí Gustáv Gratz měl plné ruce práce, aby uklidnil dohodové mocnosti a zejména následnické státy, které vnímaly případnou restauraci monarchie jako počátek Karlových dalších nároků. Kromě vysvětlování, že Budapešť nemá s nastalou situací nic společného, vyjednal Gratz se Švýcarskem možnost návratu bývalého císaře. Na toho mezitím vzrůstal mezinárodní tlak a 2. dubna oznámil ministru Gratzovi svůj úmysl opustit zemi, což o tři dny později učinil. 

Podruhé a naposledy

Navzdory nepříznivým okolnostem se Habsburk hodlal do Maďarska vrátit. Věděl, že s Horthym nemůže počítat a o svá práva se bude muset přihlásit důrazněji, v čemž ho utvrzovali i jeho příznivci v Uhrách. V této situaci již počítal s použitím vojenské síly k prosazení svých nároků, ale musel jednat rychle. Budapešť v té době vedla spor o území Burgenlandu s Rakouskem a držela na hranicích početné jednotky pod velením Karlova příznivce majora Gyuly Ostenburga-Moravka.

Po vyřešení problému měli být vojáci do konce října 1921 staženi, což by bývalému císaři znemožnilo využít tuto vojenskou sílu k tažení na Budapešť. Karel tentokrát zvolil pro cestu do Maďarska letadlo, přičemž jej doprovázela těhotná manželka Zita. Záminkou pro opuštění Švýcarska se stalo nadcházející desáté výročí jejich svatby 21. října 1921.

Plány se hroutí

Pronajatý stroj Junkers F13 švýcarské letecké společnosti Ad Astra měl císařský pár v tajnosti dostat během několika hodin na uherskou půdu. Na letišti v Dübendorfu poblíž Curychu nastoupili do letadla a po více než čtyřhodinovém letu překonali maďarskou hranici. Místo přistání ale nebylo označeno, protože zpráva o Karlově příletu nedorazila.

Dokončení: Ad astra: Karlovy pokusy o návrat na uherský trůn 1921 (3)

Letadlo dosedlo na náhodně vybraném poli a po zjištění, kde se nalézají, ještě jednou odstartovali a po několika kilometrech přistáli na pozemcích hraběte Józsefa Czirákyho mezi vesnicemi Cirák a Dénesfa. Karlův plán překvapivě a rychle táhnout na Budapešť se začal hroutit. Ukázalo se, že jednotky majora Ostenburga nedostaly k dispozici slíbené vlaky, a tak se je plukovník Anton Lehár, jako nově jmenovaný Karlův armádní velitel, snažil rychle sehnat.

Z hlediska spotřeby materiálu patří stavebnictví mezi nejnákladnější obory. Přírodní zdroje však nejsou nevyčerpatelné a v dohledné budoucnosti bude potřeba materiál pro stavby získávat jinak. Velký potenciál skýtá například suť ze zbouraných budov, donedávna ovšem nikdo netušil, jak ji využít. Nicméně nyní se dlouholetý rébus podařilo vyřešit autorům patentu, který šetří nejen náklady, ale i životní prostředí. Ze suti zbylé po demolici totiž vznikne nový beton. 

Budoucnost patří suti

„Po demolici objektu z něj získáme suť pro výrobu recyklovaného kameniva, jež poslouží jako základ nového betonu. Z něj se postaví další budovy. Až doslouží, zbourají se a opět postavíme nové. A takhle bude možné pokračovat téměř donekonečna,“ přibližuje vedoucí technolog Bohuslav Slánský z firmy ERC-Tech, která v Česku s výrobou tzv. rebetongu začala. 

Duchovním otcem myšlenky se stal František Polák. „Na stavbách vznikal odpad, který se musel odvážet, a navíc se za to platilo. Polák proto přemýšlel, zda by ho nešlo využít jinak,“ líčí zrod nápadu Pavel Gorecký, ředitel zmíněné společnosti. Materiál, jenž by skončil na skládce, lze díky českému patentu recyklovat až ze 100 %. Pomáhá při tom speciální nanočásticová přísada: Funguje jako pojivo, zlepšuje vlastnosti kameniva, ale především snižuje množství cementu přimíchávaného do stavební hmoty – takže klesá uhlíková stopa náročného procesu výroby přírodního cementu. 

Nový dům, nový život

První budovy vzniklé pomocí geniální české technologie už stojí, jako třeba kancelářský komplex v centru Olomouce. „Průmyslovou produkci jsme zahájili na podzim 2019. Šlo o prefabrikáty, z nichž se stavějí například dělicí a opěrné stěny,“ popisuje Slánský. 

Loni firma pokročila až k výstavbě bytových domů, například v pražské Libni. Pro bytový projekt Čertův vršek se využije přibližně 2 000 m³ rebetongu, čímž se ušetří na 3 500 tun přírodního kameniva a stejné množství díky tomu neskončí na skládce. K výrobě recyklovaného betonu se hodí nejrůznější druhy sutí – cihelné, betonové i směsné – přičemž poslední jmenovaná je dnes u nás nejhojnější.

Až dojde kámen

„V Česku v současnosti bojujeme s velkým nedostatkem stavebního kamene. Za posledních pětatřicet roků se neotevřel žádný kamenolom,“ upozorňuje Slánský. Do devíti let zbudou zásoby přibližně polovině z 221 domácích lomů a při aktuálním tempu spotřeby se úplné vyčerpání zdrojů očekává kolem roku 2062. S vymýšlením alternativ proto musíme začít už dnes.

TIP: Recyklace pro pokročilé: Bydleli byste v domě z odpadního kalu?

O revoluční technologii již projevily zájem státy celého světa, mimo jiné Libanon. Po nedávném fatálním výbuchu přístavního skladu v Bejrútu je totiž třetina tamních domů určena k demolici. „Chceme pomoct naším technologickým know-how, aby mohlo k obnově dojít co nejdřív,“ uzavírá ředitel Gorecký. 

Klíčová role této pozoruhodné mise patří Jaredu Isaacmanovi, podnikateli a miliardáři, který misi Inspiration4 financoval a který se zhostil i role velitele lodi. Isaacman, který o sobě prohlašuje, že se o vesmír zajímal již ve školce, v dospělosti podstoupil pilotní výcvik a účastnil se i leteckých show. V roce 2009 se mu (na druhý pokus) podařilo vytvořit rychlostní rekord při obletu kolem Země, když v Cessně dokázal obletět zeměkouli za necelých 62 hodin. Později založil firmu Draken International, která provozuje největší soukromě vlastněnou letku bývalých vojenských letounů na světě. 

Druhou členkou posádky je Hayley Arceneauxová, zdravotní asistentka, která se v dětství dokázala vypořádat s rakovinou kostí a nyní pracuje v nemocnici St. Jude Children's Research Hospital. Devětadvacetiletá Hayley se díky misi zapíše do historie – je totiž nejmladší Američankou, která se do vesmíru podívala (Sally Rideová, dosavadní rekordmanka v tomto směru, svůj první let absolvovala v roce 1983 ve 32 letech) a je také prvním astronautem s protézou, protože coby desetileté dívce jí voperovali náhradu kolene a titanovou tyč do stehenní kosti.

Zmíněnou dvojici v posádce doplňují veterán US Air Force Chris Sembroski, který pracuje pro Lockheed Martin a geoložka Sian Proctorová z South Mountain Community College v Arizoně. Oba jsou (stejně jako Isaacman a Arceneauxová) velkými fanoušky kosmonautiky a vesmíru obecně. Sian se dokonce v minulosti účastnila výběrového řízení NASA na nové astronauty. 

Sny se mají plnit

Přestože je Inspiration4 „turistickou“ misí, rozhodně se nejedná o miliardářský výstřelek znuděného podnikatele. Naopak – mottem mise je sousloví „Sny se mají plnit“ a celý projekt má hluboký charitativní podtext. Isaacman a spol. by rádi celou misi pojali jako kampaň, která má od dobrovolníků a fanoušků vesmíru vybrat peníze pro nemocnici St. Jude Children's Research Hospital. Ta se věnuje hlavně onkologickým pacientům. Konkrétně má jít o částku 200 milionů dolarů, přičemž sám Isaacman na konto nemocnice přispěl 100 miliony.

TIP: První civilní astronauty SpaceX poněkud zaskočila intenzita výcviku

Vedle charitativní části čeká na posádku i nezbytná porce vědy – výprava má plnit úkoly, které jsou součástí lékařských výzkumů týkajících se dopadů pobytu ve vesmíru na lidský organismus. Počítá se například s odebíráním biologických vzorků, včetně odběrů krve. Let Crew Dragonu je řízený zcela automaticky, v případě nouze ale může posádka přejít na ruční řízení.

Dne 14. ledna 1950 vzlétl prototyp letounu označený I-330, odvozený od předchozího MiG-15bis. Měl šípovitější křídlo se třemi aerodynamickými plůtky a prodloužený trup. Při testech v únoru téhož roku ve vodorovném letu dosáhl rychlosti 1 114 km/h a překonal tak zvukovou bariéru. Dne 17. března ale havaroval a v jeho troskách zahynul zkušební pilot. Modifikovaný prototyp vznikl až po roce, zkouškami ale prošel bez problémů. Proto 20. června 1951 padlo rozhodnutí zahájit sériovou výrobu tohoto typu pod označením MiG-17.

Proti špionům

Jeho maximální rychlost dosahovala 1 154 km/h, dostup 16 300 m, do výšky 5 000 m se vyšplhal za tři minuty a šest sekund. Disponoval dvěma kanony ráže 23 mm a jedním kalibru 37 mm. Letoun měl podobné vlastnosti jako jeho předchůdce, tudíž přeškolování pilotů z patnáctek na sedmnáctky nečinilo problémy. Od roku 1952 se na ně začaly přezbrojovat i pluky protivzdušné obrany Sovětského svazu.

První vítězství zaznamenala dvojice příslušníků 88. gardového stíhacího pluku ve složení A. Rybakov a J. Jablonovskij, která 29. července 1953 sestřelila americký průzkumný stroj RB-50G. Krátce poté se sedmnáctky dočkaly nasazení při útocích na špionážní balony vypouštěné Američany nad SSSR.

Zřejmě první zaznamenaný sestřel se povedl v létě 1954 kapitánu L. I. Savičevovi. Se svým MiG-17 nedaleko města Černovice (Černivci) na Ukrajině dohnal a devíti výstřely poslal k zemi balon letící ve výšce 10 000 m. Za několik dní Savičev startoval proti druhému balonu, ale tentokrát neuspěl, i když při palbě vypotřeboval veškerou munici. Aerostat stoupal a dostal se mimo dosah stíhačů. Další sestřel špionážního objektu v roce 1954 si připsal pilot 179. gardového pluku kapitán Selivančik, který za úspěšnou akci později obdržel Řád rudé hvězdy.

V arabských barvách

Nový stroj brzy začala zavádět i letectva ostatních zemí Varšavské smlouvy a vzápětí putoval i do neklidného blízkovýchodního regionu. Od poloviny roku 1956 je přebíralo například egyptské letectvo – a bylo to pro ně právě včas. Poté, co Káhira znárodnila Suezský průplav, zahájil 29. října Izrael útok a vzápětí došlo i k britsko-francouzské intervenci proti Egyptu.

Dne 31. října hlídkovala trojice MiG-17 nad letištěm El-Aríš na severu Sinaje, když na ně s převahou výšky zaútočily dva izraelské Mystére IV A. Egypťané se pokusili zmizet za Suez, jeden se však dostal mezi oba nepřátelské stíhače a po několika zásazích se zřítil do pouště. Premiéra tedy nedopadla příliš dobře. Násirovo letectvo však nakupovalo nástupce patnáctek ve velkém dál, aby se pak v následujícím desetiletí dostaly do mnohem intenzivnějších střetů.

Jak získat Sidewinder

V téže době odebrala sedmnáctky i rudá Čína, v jejíchž barvách se brzy zapojily do zápasů se vzdušnými silami Tchaj-wanu. Patrně vůbec první vítězství na tomto stroji ohlásil neznámý čínský pilot 22. června 1955, jehož obětí se stal cvičný Lockheed RT-33. Přesně o rok později pak veterán války v Koreji Lu Ming sestřelil bombardér Boeing B-17. K nejtvrdším srážkám došlo v létě a na podzim 1958.

Dne 29. července čínští piloti vznesli nárok na tři zničené F-84G – ve skutečnosti se ale poroučely k zemi jen dva. K zajímavému incidentu došlo 24. září, kdy Číňané přišli o jednu sedmnáctku po zásahu protiletadlovou řízenou střelou vzduch–vzduch AIM-9 Sidewinder, dodanou nedávno na Tchaj-wan z USA. Jinému migu se ale raketa téhož typu zarazila do trupu, aniž by hlavice explodovala, a stroj s ní bezpečně přistál. Sidewinder putoval k prozkoumání do SSSR, kde se pak jeho kopie začaly sériově vyrábět jako K-13. Vývoj MiG-17 mezitím pokračoval...

Bakterie Klebsiella pneumoniae je protivný patogen, který může vyvolávat nejrůznější akutní i chronické infekce. Obávané jsou především zápaly plic, které tato bakterie vyvolává, nejčastěji v nemocnicích u oslabených pacientů. Zároveň se objevují stále více a více rezistentní a také hypervirulentní kmeny, které nepříznivou situaci s touto bakterií ještě zhoršují.

Tým americké Tulane University v New Orleans, Louisiana vyvíjí vakcínu proti klebsielle, která by měla chránit pacienty před nebezpečnými zápaly plic i dalšími infekcemi. Pozoruhodný je způsob aplikace této vakcíny – na rozdíl od běžných vakcín se totiž neaplikuje injekčně, nýbrž inhaluje. Díky tomu se vakcína dostane přímo do plic, kam klebsielly pronikají nejčastěji.

Vakcína proti klebsielle

Nová vakcína je založena na proteinu X z buněčné membrány klebsielly a na látce LTA1, odvozené do bakterie E. coli, která posiluje účinky vakcíny. Testy vakcíny na pokusných myších ukázaly, že vakcína vyvolává velmi silnou imunitní odpověď, která zahrnuje více typů buněk imunitního systému. Následně pak vakcína ochránila očkované myši před třemi různými kmeny klebsiell.

TIP: Kapky s geneticky upravenými bakteriemi chrání proti meningokoku

Vývoj vakcíny stále pokračuje, ale dosavadní výsledky jsou více než slibné. Inhalovaná léčiva jsou v dnešní době horkým tématem výzkumu. Zkoumají se pro použití například v léčbě rakoviny plic, cystické fibrózy, pandemické infekce covid-19, a dalších podobných infekcí, které závažným způsobem zasahují plíce.