Tollundský muž je jednou z nejslavnějších přirozených mumií, které byly nalezeny v rašeliništích. Byl objeven v roce 1950 v rašeliništi na Jutském poloostrově v Dánsku, v tak dobrém stavu, že byl nejprve považován za oběť nedávné vraždy. Zachovaly se jeho vlasy, nehty, kůže i vnitřní orgány. Tollundský muž sice zahynul násilnou smrtí, jak dokládá kožená smyčka na jeho krku, nikoliv ale v nedávné minulosti. Ve skutečnosti jde o muže z doby železné, který žil ve 4. století před naším letopočtem.

Okolnosti smrti Tollundského muže stále nejsou úplně jasné. Nina Nielsen z dánského Museum Silkeborg a její spolupracovníci v nedávno zveřejněném výzkumu znovu a důkladně analyzovali obsah střev této mumie. Doufali přitom, že tím osvětlí příčinu jeho smrti. Analýzou zbytků rostlin a pylu, a také chemickou analýzou steroidů a proteinů zjistili, že Tollundský muž naposledy jedl asi den před smrtí. Byla to kaše, která obsahovala ječmen, rdesno, len a nejspíš i nějaké ryby. Zásadní byl objev plev.

TIP: Nefalšovaná paleo dieta: Jaké bylo poslední jídlo ledového muže Ötziho?

Samotná kaše z obilnin by nebyla nic moc zvláštního. Pozoruhodné ale je, že velké množství plev bylo nalezeno i v útrobách jiné podobné mumie z rašeliniště, takzvaného Grauballského muže, který byl objeven ve stejné oblasti a pochází ze stejné doby jako Tollundský muž. Podle archeologů je možné, že dotyční měli shodou okolností velmi podobné jídlo. Jako pravděpodobnější se podle vědců jeví, že šlo o jistý druh rituálu. V takovém případě by Tollundský muž, Grauballský muž, a také další podobné mumie byli do rašelinišť obětováni.

Dojem chuti hovězího masa ve vegetariánském hamburgeru předpokládá notnou dávku práce na chuti, textuře, barvě, ale také odolnosti vůči tepelnému opracování nebo vjemu, který tyto výrobky vyvolávají v ústech. „Je velmi složité najít rostlinný protein, který by se podobal masu,“ řekl šéf sekce aromat ve švýcarské firmě Firmenich Emmanuel Butstraen. Jednou z velkých obtíží je nutnost vyhnout se nepříjemným druhotným chutím. Hrachové proteiny mají tendenci uvolňovat hodně hořkosti, na kterou jsou chuťové pohárky velmi citlivé.

Chutě modelované počítačem

Rostlinné proteiny mohou mít zelený tón, který připomíná jablka nebo zelené hrušky, pachuť fazolí, svíravou chuť nebo pocit sucha, dodává další detaily šéf inovací a specialista na chuťové technologie Jérome Barra. Aby nepříjemné chutě zakryli nebo kompenzovali jinými chutěmi, používají odborníci na aromata širokou škálu ingrediencí.

Vzhledem ke stovkám a stovkám možných kombinací používá Firmenich pro jejich kombinování umělou inteligenci. „Umělá inteligence může vytvořit miliony možností,“ říká nadšeně Barra. Algoritmy umožňují přezkoumat širokou škálu příchutí, ale také berou v potaz preference spotřebitelů, technická nebo regulační omezení, a tak omezí kombinace přísad, ze kterých pak odborníci na příchutě vytvoří takové chutě, které otestují s šéfkuchařem. Umělá inteligence umožnila zejména vyvinout aroma, které navozuje specifickou chuť grilovaného masa. Algoritmy pomohly najít grilované tóny, které existují v rostlinném světě.

TIP: Trable s milovaným steakem: Bude umělé maso chutnat stejně jako to reálné?

„Rostlinná strava představuje velmi významný posun ve stravování,“ říká generální ředitel společnosti Firmenich Gilbert Ghostine. Náhražky masa a také mléčných výrobků podle něj patří mezi trendy s největším potenciálem růstu ve stravování.

Podle studie švýcarské banky Credit Suisse má celosvětový trh s náhražkami masa a mléčných výrobků v současnosti hodnotu přibližně 14 miliard dolarů (305 miliard Kč). Do roku 2030 by jeho hodnota mohla stoupnout na 143 miliard dolarů (3,1 bilionu Kč) a do roku 2050 na 1,4 bilionu dolarů (30,5 bilionu Kč).

Bohaté zásoby spodní vody vynesly Kalifornii přezdívku „americký roh hojnosti“. Jen v tamní oblasti Pajaro Valley se teplomilným plodinám jako artyčokům, hlávkovému salátu, jahodám či květáku daří natolik, že ročně vydají sklizeň v hodnotě miliardy dolarů. Zemědělcům přitom k podobnému výsledku stačí obhospodařovat pouhých 11 tisíc hektarů půdy. Aby však rostliny na horkém pobřeží prospívaly, potřebují dostatečné zavlažování.

Už desítky let se tam osvědčuje systém tzv. zvodní, mechanismů schopných čerpat podzemní vodu ze vzdálenějších lokalit a přivádět ji na pole. Pokud se jí ovšem takto odčerpá příliš mnoho, naruší se přirozená rovnováha její hladiny a půda začne absorbovat jinou, nejbližší dostupnou vláhu – konkrétně z blízkého oceánu, jehož slaná voda se mísí se sladkou a zvyšuje tak její salinitu. Pro pěstitele jde o závažný problém, neboť slaná závlaha je pro rostliny toxická. 

Jídlo pro miliardu

S nepříznivým důsledkem intenzivního zemědělství bojují v Kalifornii přinejmenším od roku 1946, kdy se poprvé začalo hledat celostátní řešení. Cílem je vrátit pod zem dostatek sladké vody, aby už se nemísila s tou mořskou. A čím dřív se to podaří, tím lépe. Jen za posledních šest let se totiž hladina podzemních zdrojů snížila o celý metr a dnes se z velké části nachází pod úrovní moře. „O problému se nemluví. Ale průsak slané vody může zcela zničit zásoby pro budoucí generace,“ varuje Ron Duncan, manažer vodní správy z města Soquel Creek, které patří k nejvíc zasaženým. 

Nevelká kalifornská obec na břehu Tichého oceánu se sice stala nechtěným symbolem plíživé hrozby, ta se však zdaleka neomezuje pouze na Kalifornii. Poptávka po podzemní vodě stoupá celosvětově s tím, jak rapidně roste produkce potravin, průmyslová výroba i výstavba měst. Odhaduje se, že zavlažování pomocí zvodní v přímořských oblastech po celém světě dnes umožňuje pěstovat plodiny až pro miliardu lidí. V důsledku však mořská voda proniká tam, kam nepatří: Například v indonéské Jakartě už kontaminovala prameny vzdálené 11 kilometrů od pobřeží, v indickém Madrásu pak ještě o čtyři kilometry dál ve vnitrozemí. Avšak zatímco asijské vlády se k riziku stavějí zatím spíš vlažně, v Kalifornii už intenzivně pracují na jeho odvrácení.

Záchranné potrubí

Nemohou totiž ignorovat ještě jednu hrozbu – stále palčivější sucha, jimž musí oblast během letní sezony čelit. Hydrologové předpokládají, že klimatická změna slaný průsak dál zintenzivní. Nedostatečné srážky totiž nedokážou kompenzovat ztráty způsobené odčerpáváním vody potřebné pro zemědělství. Důsledek se patrně plně projeví až v dalších letech, ale přípravy na jeho nevyhnutelný dopad začaly už před více než dvěma dekádami. 

TIP: Kalifornie se propadá: Je to kvůli suchu a ztrátám podzemní vod

Pilotní projekt zorganizovalo kalifornské město Watsonville v roce 1998. Tehdy jej protkala zhruba 30kilometrová síť potrubí rozvádějící recyklovanou odpadní vodu z místní čističky. Namísto do moře nově putuje k žíznivým kořenům rostlin, takže zemědělci už nespotřebují tolik podzemních zdrojů. Systém se osvědčil, záhy jej přejalo několik okolních obcí a na radnicích jsou spokojeni: Například v Salinas Valley se slaný průsak od roku 2013 nezvyšuje. Jinde pro změnu zkoušejí spotřebovanou vodu vracet pod zem pomocí injektáží.

Po vypuknutí druhé světové války se italský diktátor Benito Mussolini ocitl ve složité situaci. Dobře věděl, že je jeho armáda slabá a na operace velkého rozsahu dosud nestačí. Se zapojením do bojových operací proto původně nepočítal dříve než v roce 1943. Jenže po německých bleskových vítězstvích na západě bylo náhle vše jinak a „duce“ se obával, že s takovou by na něj při dělení kořisti už nic nezbylo.

Proto Itálie 10. června 1940 ukvapeně vstoupila do války proti západním mocnostem. Francie brzy kapitulovala a Mussolini svoji pozornost přesunul na britská území. Italové měli již před válkou několik kolonií v Africe, z nichž největší byla Libye. Sousední Egypt zase ovládali Britové, v jejichž rukou se nacházel i strategicky veledůležitý Suezský průplav. Italský generální štáb si dobře uvědomoval, že ovládnutí této námořní tepny by znamenalo obrovský vojenský i politický triumf.

Síly protivníků

Britským jednotkám na Středním východě velel generál sir Archibald Wavell, jehož pozice nebyla v době vstupu Itálie do války jednoduchá. Disponoval totiž jen 50 000 muži, navíc roztaženými na obrovském území severovýchodní Afriky. V samotném Egyptě se dalo po příjezdu menších posil počítat s pouhými 36 000 vojáků, zatímco Italové zde mohli nasadit 250 000 mužů pod velením maršála Rodolfa Grazianiho. Kromě toho měli k dispozici 1 400 děl různých ráží, 339 lehkých a 70 středních tanků, 8 500 nákladních automobilů a více než 300 letounů.

Přes velkou početní převahu se však do boje příliš nehrnuli. Během prvních tří měsíců po vstupu Itálie do války probíhaly v pohraničních oblastech mezi Egyptem a Libyí jen menší boje, v jejichž průběhu Britové jasně prokázali mnohem vyšší kvality svých nepočetných jednotek. 

Obr na hliněných nohou

Když pak počátkem srpna 1940 italská přesila vtrhla do Britského Somálska a po přemožení pouhých 1 500 nepřátelských vojáků tuto kolonii obsadila, začal být Mussolini netrpělivý: domníval se, že podobně by mohly proběhnout i operace v Egyptě. Začátek útoku stanovil na 8. srpen, ale ten Graziani nedodržel a váhavý italský útok z Libye začal až 9. září.

Invazi do Egypta měly provést jednotky 10. armády pod velením generála Maria Bertiho, který mohl počítat s deseti divizemi a podpůrnými jednotkami. Brzy se však ukázalo, že rozhodně nepůjde o bleskovou válku v německém stylu. Italské nákladní automobily trpěly vysokou poruchovostí, což zdržovalo přesuny větších jednotek. První akce také jasně potvrdily, že předchozí výcvik vojáků, stejně jako bojová morálka, byl mizerný. Podobně na tom Italové byli i s výzbrojí, zastaralou a někdy dokonce nefunkční.

Nepříliš přesvědčivý postup

Přesto dosáhli alespoň dílčích úspěchů. Jejich oddíly nejprve znovudobyly pohraniční pevnost Forte Capuzzo, která padla Britům do rukou již dříve, a poté pronikly 80 km do egyptského vnitrozemí. Muži z 1. divize obsadili 16. září město Sídí Barrání a o pár kilometrů východněji vydal Graziani rozkaz postup zastavit. Mussolinimu to zdůvodňoval tím, že kvůli nedostatku motorových vozidel musela většina jednotek postupovat pěšky a muži jsou již unavení. Obsazené území je navíc třeba zajistit.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Přes diktátorovu nespokojenost a výzvy k dalšímu postupu prožili vojáci 10. armády následující týdny budováním nových silnic, vodovodů a dalších zařízení, která by jim umožnila postoupit hlouběji do Egypta. Situaci zkomplikoval italský útok na Řecko 28. října 1940. Přes původní optimistické představy totiž Řekové kladli zuřivý odpor a italská ofenziva ostudně ztroskotala.

Pokračování v úterý 3. srpna

Minulý týden zamířila do vesmíru raketa Proton-M s ruským víceúčelovým laboratorním modulem Nauka. Ten se má podle harmonogramu k ISS připojit ve čtvrtek 29. července. Nový modul má přinést rozšíření výzkumu a poskytnout další spojovací uzel pro přistávající lodě, další toaletu, kajutu pro jednoho člena posádky nebo třeba robotické rameno. 

Zatímco start rakety a vynesení modulu do vesmíru proběhl bez nejmenších problémů, další zprávy již tak optimistické nebyly. Modulu, který do vesmíru zamířil se čtrnáctiletým zpožděním, nefungovaly hlavní motory, které ho měly navést k vesmírné stanici. Většinu potíží ale dokázali ruští operátoři vyřešit a podle posledních informací by se Nauka měla k ISS připojit ve čtvrtek odpoledne.

TIP: Příběh orbitální stanice: Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Místo pro nový modul je již připravené. Během včerejšího dne se od ISS odpojil 20 let starý modul Pirs, který poté z větší části bezpečně shořel v atmosféře. Právě jeho místo na ISS obsadí modul Nauka. Ten je proti svému předchůdci podstatně větší – zatímco objem Pirsu byl 13 m³ Nauka rozšíří prostor stanice o 70 m³.

Kolovala v žilách Alžběty Bavorské pocházející z vedlejší linie bavorských a falckých panovníků krev uherských králů? Wittelsbachové vládli v Uhrách pouze jednou a krátce, a to na počátku 14. století, kdy na trůn usedl král Béla V. Jeho potomkem Alžběta sice nebyla, ale při detailním zkoumání jejího rodokmenu zjistíme, že bychom celkově mezi jejími předky napočítali osm uherských králů z rodu Arpádovců. S dalšími uherskými dynastiemi nebyla spřízněna, neboť pocházela z vedlejší wittelsbašské linie, o niž se až do 18. století královské rody nezajímaly. Nicméně vědomí pokrevního příbuzenství se středověkými strážci odkazu svatého Štěpána zcela jistě nepředstavovalo hlavní důvod jejího nadšení pro Uhry.

Opomíjená země

Mladičká princezna se stala rakouskou císařovnou, tím pádem i uherskou královnou pět let po tragických událostech při potlačení revoluce v roce 1849. Její manžel nechal tehdy pod vlivem své matky, arcivévodkyně Žofie popravit mimo jiné třináct generálů z nejváženějších uherských rodů, mnohé dal uvěznit a konfiskovat jejich majetek. Poté měly vztahy mezi uherskou aristokracií a dynastií daleko k harmonii, proto císařova svatba vyvolala v Uhrách v nejlepším případě neutrální ohlas, spíše ale mrazivý nezájem. Co dobrého si měli Uhři myslet o ženě, která se provdala za „netvora“?

Alžběta se v rámci „zaškolování“ na císařovnu učila klíčové jazyky „svých“ národů, s jejichž dějinami ji seznamoval též maďarský šlechtic, hrabě János Majláth. Skvělý vypravěč a znalec maďarské kultury ji ale v srdci lásku pro vzpurný národ nezasel, neboť byl loajální k rakouské dynastii. Rok po Alžbětině svatbě spáchal tento nadšenec pro magnetismus a mnemoniku spolu se svou dcerou sebevraždu ve Starnberském jezeře. Stejně truchlivý osud potkal na témže místě i Alžbětina milovaného excentrického bratrance, bavorského krále Ludvíka II.

Císařovnina první oficiální návštěva Uher v roce 1857 se nepovedla. Alžběta si přes odpor své tchyně prosadila, aby panovnický pár doprovázely obě jejich dcery, dvouletá Žofie a desetiměsíční Gisela. Nedbala varování, že na cestování po širé a nekonečné pustě jsou ještě velice malé. U obou dětí propukly průjmy, které křehkou Žofii umořily. Pravděpodobně podlehla tyfu. Po návratu do Vídně se zdrcená Alžběta utápěla v depresích a stále více se vzdalovala své rodině. U „nejhezčí panovnice na světě“ se navíc naplno projevila posedlost krásou a štíhlostí, mučila své tělo cvičením, jízdou na koni a příšernými dietami.

Zábavní Hunyadyové

Císařovnin hluboký zájem o Uhry poprvé vzbudila její první dvorní dáma pocházející z uherské aristokracie, hraběnka Karoline Hunyadyová von Kéthely, zvaná Lily. Byla císařovninou vrstevnicí a časem i blízkou přítelkyní. Na začátku šedesátých let 19. století se lékaři obávali, že císařovna onemocněla tuberkulózou, proto jí doporučili zdravotní pobyt na portugalské Madeiře. Během pobytu na ostrově uprostřed Atlantického oceánu se Alžbětino přátelství s hraběnkou výrazně upevnilo. Císařovna jí nepokrytě projevovala náklonnost, její společnosti dávala přednost před ostatními a s dalšími dvorními dámami sotva promluvila. Je pochopitelné, že atmosféra v císařovnině okolí kypěla žárlivostí a intrikami. 

Na ostrov přijel jako dvořan také bratr nejoblíbenější dvorní dámy, hrabě Imre Hunyady. A právě pod vlivem sourozenců Hunyadyových se císařovna na Madeiře začala intenzivně učit maďarsky. Nepochybně tím zaháněla nudu a učení se složitému ugrofinskému jazyku pro ni představovalo velkou intelektuální výzvu. Uspěla na výbornou, za několik let mluvila bez přízvuku a lépe než její manžel. Mimořádně pohledný hrabě Hunyady ale jako učitel dlouho nepůsobil, neboť se do snově krásné císařovny zamiloval, a proto byl urychleně odvolán do Vídně. Nakonec skončilo i přátelství panovnice s dvorní dámou Hunyadyovou zklamáním, neboť se hraběnka zamilovala, vdala a podle etikety již nemohla vykonávat svou službu. Pro císařovnu znamenal její odchod ode dvora trpkou a bolestnou ztrátu.

Vídni na truc

U navýsost konzervativního vídeňského dvora se Maďaři netěšili velké oblibě, neboť během revoluce sesadili rakouskou dynastii a vyhlásili samostatnost. Císařova matka Žofie dávala nepokrytě najevo své opovržení vůči všemu uherskému. A tak si Alžběta zamilovala odbojný národ také z protestu proti tchyni, dvorským zpátečníkům i české šlechtě, k níž pociťovala averzi. Byla přesvědčena, že dvořané z českých zemí se k ní nechovali přívětivě a nepovažovali ji za dobrou partii. 

Při rozvíjení císařovnina zájmu o maďarský jazyk, kulturu a politiku sehrála v šedesátých letech 19. století velmi důležitou roli její nová dvorní dáma a předčitatelka, Ida Ferenczyová von Vecseszék. Její jmenování všechny šokovalo, neboť pocházela z provinční nižší šlechty. Císařovna si ji vybrala, protože se Ferenczyová přátelila s předáky uherské liberální strany. Od prvního setkání si byly navzájem sympatické, panovnice oceňovala u o dva roky mladší krasavice její přirozenou, otevřenou povahu a upřímnost. Stala se z ní její skutečná přítelkyně, o čemž svědčí i skutečnost, že byla jedinou osobou, které císařovna kromě nejbližších příbuzných tykala. Možná to byla výjimka z pravidla, že „královské paláce jsou plné lidí, ale bez přátel“.

V polovině šedesátých let se z císařovny stala nadšená ochránkyně uherské elity. Vídeňští dvořané s hrůzou přihlíželi, jak se svým doprovodem mluvila téměř výhradně maďarsky, četla zakázané spisy o boji Maďarů za nezávislost a v roce 1866 si za války proti Prusku zvolila za bezpečné místo pro sebe a děti Uhry.

Prostřednictvím dvorní dámy Ferenczyové navázala kontakty s vůdci liberálů, hrabětem Gyulou Andrássym a Ferencem Deákem, kteří se zasazovali o setrvání v podunajské monarchii, ale požadovali zásadní omezení centralismu. Andrássy, rodák ze slovenského Vlachovo, byl příslušníkem jedné z nejstarších magnátských rodin, přitažlivý a oslnivý politik, sportovec a hráč. Během revoluce srdnatě bojoval proti rakouským vojskům a před trestem smrti se zachránil v exilu. Až po deseti letech se jeho matce podařilo dosáhnout synova omilostnění a návratu domů. 

Zapálená maďarofilka

Uprostřed války s Pruskem a Itálií, která se ve prospěch Rakouska nevyvíjela příznivě, se císařovna začala zasazovat o nutné ústupky uherské politické reprezentaci. Manželovi například napsala: „Andrássy formuloval své názory jasně a srozumitelně. Pochopila jsem je a získala přesvědčení, že, budeš-li mu důvěřovat, ale naprosto, pak budeme moci zachránit nejen Uhry, ale i celou monarchii. Musíš si s ním ale promluvit sám.“ Častá setkání císařovny s bývalým nepřítelem státu a jejich očividné vzájemné sympatie a fascinace daly podnět k pomluvám, že šlo o mimomanželskou aféru. Jenže panovnice byla neustále sledována, takže je vyloučeno, aby se s hrabětem zapletla.

Nadšená osmadvacetiletá Alžběta podporovala uherskou věc, hrála roli prostřednice mezi uherskou reprezentací a císařem a slovy historičky Hamannové se stala „téměř fanatickým nástrojem“ Andrássyho politiky. František Josef I. nesdílel manželčino nadšení, neboť se obával, že pokud ustoupí a udělí „vyděračským“ Maďarům rozsáhlé ústupky, rozkolísá rovnováhu ve své mnohonárodnostní říši. Navíc válkou aktuálně nejvíce trpěli obyvatelé českých a italských zemí. Avšak katastrofální porážka v bitvě u Hradce Králové a nebezpečí, že by exiloví maďarští revolucionáři opět bojovali s podporou Pruska za nezávislost, ho přiměly jednat.

V roce 1867 byla obnovena uherská samostatnost a ústava, Andrássy se stal premiérem a bylo vyhlášeno rakousko-uherské vyrovnání, které proměnilo monarchii ve dva svébytné politické celky. Alžběta sice triumfovala, ale o politiku se dále po zbytek života již nezajímala. Neosvědčila se v roli manželky a matky, stejně jako političky, neboť v době narůstajícího nacionalismu a volání slovanských národů po federalizaci říše bylo neblahé tak nepokrytě a jednostranně preferovat maďarský národ. Národnostní problém se vyrovnáním nevyřešil, naopak se stal podstatným důvodem zániku monarchie v roce 1918.

Velkolepá korunovace

Nové uspořádání podunajské monarchie završily v červnu 1867 čtyřdenní oslavy korunovace v Budě, jež poskytly maďarskému národu obrovské zadostiučinění. Zatímco se František Josef I. nikdy nenechal korunovat českým králem, v uherské metropoli si v chrámu svatého Štěpána užíval ovací šlechty i neurozeného obyvatelstva. Při položení koruny na hlavu nového pomazaného krále primasovi dokonce asistoval bývalý revolucionář a odsouzenec na smrt, hrabě Andrássy. Korunovační mši pro tuto příležitost složil maďarsko-slovenský skladatel Ferenc Liszt. 

Švýcarský vyslanec ve své zprávě neskrýval, že mu ceremonie přišla archaická: „(…) navzdory své nádheře a skutečné velkoleposti působil celý průvod na nezúčastněného diváka jako maškarní karneval (…) Tento pozůstatek středověku se přece jen už do naší doby nehodí.“ Dále svou vládu informoval, že Alžběta se stala nejpopulárnější osobou v celém království. Dokázala překonat hlubokou ránu, kterou vztahu mezi dynastií a lidem zasela revoluce let 1848–1849. Také list Pester Lloyd v den korunovace napsal, že láska národa plně patří královně, která je považována za skutečnou dceru Uher.

Královský pár následně dostal od šťastných poddaných darem nově rekonstruovaný a zařízený zámek Gödöllő. Také k němu nechali připojit železnici a zřídili speciální čekárnu pro „nejvznešenější“ cestující. Alžběta si největší barokní palác v Uhrách nazývaný „maďarské Versailles“ velmi oblíbila a často ho navštěvovala, celkem zde strávila dva tisíce dnů. V tamější  jízdárně si nechala zřídit cirkusovou manéž, kde se pořádala představení za doprovodu cikánské hudby. Císařovna dokonce závodila v jízdě na koni a v krasojízdě.

Láska Maďarů

Deset měsíců po korunovaci se císařskému páru v Budapešti narodil poslední potomek, arcivévodkyně Marie Valerie. Kdyby přišel na svět syn, měl se jmenovat Štěpán. Dcerku nazývali „uherským dítětem“ a vychovávali v maďarském jazyce. Stala se matčinou jedinou milovanou ratolestí. Později se provdala za vzdáleného bratrance, arcivévodu Františka Salvátora z toskánské linie.

TIP: Věrná a zdatná: Irma Sztárayová stála císařovně Sissi po boku až do konce

Přestože nadšení pro Uhry nepodědila, nese do dnešních dnů most přes Dunaj mezi Ostřihomí a Štúrovem její jméno. Sama Alžběta pak v maďarských dějinách ztělesňuje rakousko-uherské vyrovnání a řadí se po bok nejváženějších členek dynastií, jakými byly manželka Štěpána I. Svatého – Gisela, svatá Alžběta Durynská a praprababička Františka Josefa I., Marie Terezie.

Je pochopitelné, že mohutný rozvoj průmyslu a zakládání nových továren s sebou přinesly i značný nárůst počtu dělníků, kteří se právě v 19. století stali novou společenskou vrstvou. Jejich životní podmínky byly zejména v období od padesátých do sedmdesátých let velmi špatné. Pracovní doba běžně dosahovala délky 12, někdy i 14 hodin. Pozitivní prvek představovalo zavedení pravidelné mzdy, což byla v českých zemích novinka. Zaměstnávány byly i děti, které například pomáhaly při domácím tkalcování už od čtyř let.

TIP: Jak se na přelomu 19. a 20. století žilo české šlechtě a bohatým průmyslníkům?

Typická dělnická rodina ve městě žila v malých domcích nebo bytech pavlačových domů vytvářejících dělnické kolonie či čtvrti. S ohledem na nedostatečnou lékařskou péči a špatné hygienické podmínky se zde často objevovaly infekční nemoci, přičemž obávanou byla zejména tuberkulóza.

Za práva pracujícího lidu

Koncem 60. let došlo k určité stagnaci výroby, což se projevilo jednak krácením mzdy a někde také propouštěním. Tehdy začalo docházet k prvním větším konfliktům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kdy se obě strany pokoušely ubránit (či získat) co nejvíce výhod a práv. Zejména v severních Čechách proběhla vlna stávek a demonstrací, které vyvrcholily v březnu 1870 střetem českých a německých dělníků textilní firmy Johann Liebieg ve Svárově u Tanvaldu s policií a přivolanými vojenskými posilami. Šest lidí bylo přitom zabito nebo smrtelně zraněno. Vlna protestů přinutila vládu, aby 7. dubna 1870 vydala nový tzv. koaliční zákon, který stávky legalizoval.

Svárovská stávka byla v období po roce 1948 prezentována jako typický příklad spravedlivého boje pracujících proti vykořisťovatelským kapitalistům. Ovšem v rámci objektivity je třeba říci, že majitel továrny baron Liebieg byl jedním z prvních, kdo položil základy moderního českého textilního průmyslu a také začal stavět první bytové domy pro dělníky. Ty představovaly na svou dobu poměrně solidní bydlení.

Pozice dělníků se od počátku sedmdesátých let 19. století začala obecně zlepšovat. Početně stále sílící dělnictvo také začalo požadovat podíl na politické moci. V roce 1878 byla v Praze založena českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, jejímž cílem měl být zejména boj za práva dělníků.

Zpočátku někteří sociální demokraté v monarchii prosazovali nekompromisní politiku třídního boje. Po počátečních sporech uvnitř strany se postupně stala vlivným politickým činitelem, což umožnilo zejména postupné rozšiřování volebního práva v zemích takzvaného Předlitavska (západní části monarchie včetně českých zemí). Po Badeniho volební reformě se sociální demokraté poprvé zúčastnili voleb v roce 1897 a se zavedením všeobecného volebního práva pro muže o deset let později se pak do říšské rady dostalo množství sociálně demokratických poslanců. Ženy ovšem v dobách Rakouska-Uherska volit nemohly, pokud nebyly šlechtičnami držícími takzvaný deskový statek.

Byt pro tři rodiny

Za vlády Františka Josefa I. došlo také ke značnému rozvoji měst a narůstal počet jejich obyvatel. Významnou úlohu zde hrála migrace z venkova, protože noví příchozí i starousedlíci se navzájem ovlivňovali. Symbolem bydlení ve městě se staly činžovní domy, které byly stavěny ve velkém právě z důvodu značného nedostatku bytů. Problém často představovala výše nájemného, takže v mnoha případech docházelo k situaci, kdy žil v jediné místnosti velký počet lidí. 

Typickým případem byla Praha, která nabízela nepříliš kvalitní, ale o to dražší bydlení. Ze společenského hlediska bylo přípustné bydlet pouze uvnitř původních hradeb Starého a Nového Města pražského, přestože ty se od sedmdesátých let 19. století začaly bourat. Až po roce 1900 začali lidé opouštět starou zástavbu a stěhovali se do pohodlnějších bytů za hradby. Hrozné podmínky panovaly především v pražské židovské čtvrti Josefově, kde v polovině 19. století žilo už jen 10 % Židů a většinu tvořily nejchudší vrstvy. V jednom malém bytě se někdy mačkaly tři rodiny, o jeden suchý záchod se dělili nájemníci z až deseti bytů, což představovalo zhruba třicet rodin. Je pochopitelné, že v takovém prostředí přímo bujely nakažlivé nemoci a panovala zde vysoká úmrtnost. Jen o málo lepší situace panovala na Žižkově, kde se bydlelo především v pavlačových domech. 

K lepšímu se vše začalo měnit až na přelomu 19. a 20. století, kdy se objevily osvětové příručky. Ty obsahovaly doporučení, že každá rodina by měla mít pro sebe dvě až tři místnosti, což si ovšem všichni nemohli dovolit. Klasickou městskou rodinu z „lepších vrstev“ v tomto období tvořili rodiče se svými nezaopatřenými dětmi, prarodiče žili samostatně. Počet dětí v jedné rodině dosahoval i deseti, protože dětská úmrtnost byla ve druhé polovině 19. století stále vysoká. Rodina u sebe mohla mít ubytovaného i příbuzného, který v daném městě třeba studoval. Pán domu se také často staral o svou neprovdanou nebo ovdovělou sestru. 

Na majetkové situaci rodiny závisel i počet personálu. V domácnosti se mohly vyskytovat služky, kuchařky, vychovatelky, zahradníci a podobně. Jelikož se voda a uhlí a dříví na topení musely nosit ručně, pořizovali si alespoň jednu služku i měšťané, kteří příliš movití nebyli. Otec byl v rodině hlavní autoritou, ovšem právě v této době můžeme pozorovat postupný pokles jeho pozice v roli nezpochybnitelné „hlavy rodiny“. O svá práva se začaly hlásit ženy, jejichž touhou bylo především se vzdělávat. Už roku 1862 byla v Praze otevřena vyšší dívčí škola a roku 1890 první dívčí gymnázium.

Krize živitelů společnosti

Zásadní změny zaznamenal i venkovský život, který byl silně ovlivněn panujícím způsobem hospodaření. Až do poloviny 19. století přetrvával na polích tříletý sled – ozim, jař a úhor. Veškerá půda se dělila do tří dílů: na dva z nich se zasel ozim a jař a třetí sloužil jako pastvina. V průběhu druhé poloviny 19. století se rozšířilo střídání plodin v promyšlených čtyřletých cyklech už bez úhoru. Technický pokrok přinesl první secí a žací stroje, sekačky, mlátičky a samovazy. To ovšem nemohlo nijak ovlivnit různé agrární krize. Negativně dopadla na zemědělství také první světová válka.

I po zrušení poddanství za náhradu roku 1848 patřily největší velkostatky nadále šlechtě a některé z nich byly skutečně obrovské. Například fideikomisní panství Hluboká v majetku Adolfa Josefa knížete Schwarzenberga mělo před první světovou válkou rozlohu 17 424 hektarů, panství Děčín patřící Františku knížeti Thun-Hohensteinovi rozlohu 10 469 hektarů a podobně. Náhrada, kterou šlechta dostávala po roce 1848 za „ztrátu poddaných“, tvořila v českých zemích sumu zhruba devadesát miliónů zlatých. Právě ta umožnila šlechtě rychlý přechod ke kapitalistickému podnikání. Získané prostředky využívali majitelé velkostatků k investicím do zemědělské výroby, ale také do bankovního podnikání a výroby průmyslové. Mnoho velkostatků vlastnila i církev, dále existovalo množství statků středních, malých i drobných zemědělců, jejichž pozemky oddělovaly hraniční meze. 

V zákonech z let 1868 a 1869 byla prohlášena naprostá dělitelnost a tím pádem i směnitelnost půdy, takže nyní mohli zemědělci svobodně rozhodovat o své půdě podle vlastního uvážení. Řada rolníků si potom půdu také pronajímala či propachtovávala, což se rozvinulo takovým způsobem, že na přelomu 19. a 20. století hospodařila asi třetina všech rolníků buď úplně, nebo alespoň zčásti na pronajaté půdě. Tím ovšem narůstalo i jejich zadlužování.

V letech 1868–1902 vzrostlo celkové zadlužení rolnictva na více než dvojnásobek. Nejhůře byla postižena kategorie drobných zemědělců vlastnících půdu do pěti hektarů, kde bylo zadluženo asi 70 % hospodářství. Kvůli tomu výrazně vzrostl počet exekucí – ročně bylo takto postiženo v průměru 2 800 hospodářství. Řada drobných rolníků se proto nechávala najmout jako námezdní síly na velkostatky, nebo vedle obhospodařování vlastních polí pracovali jako řemeslníci. Není divu, že někteří lidé řešili svou neutěšenou finanční situaci odchodem za prací do města nebo dokonce do zámoří. 

Na sociálních poměrech a finančních možnostech sedláků pochopitelně závisela úroveň jejich bydlení. Bohatší vlastnili uzavřené čtyřboké selské zděné dvory obestavěné obytnými, zemědělskými a hospodářskými budovami. Zejména v jižních Čechách byla řada statků postavena ve stylu selského baroka s bohatou štukovou výzdobou průčelí a štítů. Chudší rolníci vlastnili podstatně skromnější chalupy. V hornatých oblastech se jednalo o roubené dřevěné stavby, protože dřevo zde bylo stále nejlevnějším a nejdostupnějším stavebním materiálem. Lidovou architekturu výrazně ovlivňovalo okolní prostředí, takže jinak vypadala selská usedlost v jižních Čechách a jinak třeba na Valašsku. Větší statky poskytovaly svým majitelům samozřejmě více pohodlí, zatímco v malých chalupách rodina bydlela, spala, pracovala, vařila i chovala domácí zvířata v jedné místnosti.

Staré dobré časy

Období vlády císaře Františka Josefa I. bylo v českých zemích velmi hektické. Došlo k postupnému zániku dosavadních tradičních struktur ve společnosti. Mohutný průmyslový rozvoj měl za následek růst měst a jejich vnitřní proměnu, a zásadní změny probíhaly i na venkově. Rozvíjela se kultura a vyšší vzdělání začalo být dostupné širšímu okruhu lidí. Také podíl na politické moci byl v tomto období umožněn i jiným vrstvám než jen šlechtě, která naopak o svá feudální práva definitivně přicházela. 

TIP: Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Život v oněch časech nebyl tak uspěchaný, jako je tomu v dnešní době, a také mezilidské vztahy probíhaly poněkud jiným způsobem. Právě to je zřejmě hlavním důvodem skutečnosti, že v současné době pohlíží mnoho lidí na toto období s určitou nostalgií a vzpomíná na „staré dobré časy“ Rakousko-Uherska před příchodem strašlivé pohromy v podobě první světové války.

V léčbě rakoviny jsme svědkem úžasného pokroku. Přesto stále existují druhy rakoviny, které navzdory veškerému úsilí zůstávají neléčitelné. Ať lékaři použijí ozařování, chemoterapii nebo novější cílené aplikace léků, některé rakoviny tohle všechno bohužel přečkají. Jednou z nich je agresivní metastázující karcinom prsu s receptorem pro estrogen (ER+).

Jde o nejběžnější rakovinu prsu, která je v některých případech neléčitelná. Proto je velmi dobrou zprávou, že americký tým odborníků vyvinul novou léčbu, která je velice účinná proti této formě rakoviny prsu. Experimenty na myších ukázaly, že tato léčba nádor prsu prakticky úplně zničí.

Nádor s estrogenem 

Metastázující nádor prsu s receptorem pro estrogen využívá pohlavní hormon estrogen jako růstový faktor, podporující bujení nádoru. Současné léčby se snaží nádoru bránit ve využívání estrogenu. Nádor ale často zmutuje a roste dál. Vedoucí výzkumu David Shapiro z americké University of Illinois Urbana-Champaign a jeho tým nabízejí alternativní řešení.

TIP: Umělá inteligence je v diagnózách rakoviny prsu oficiálně lepší než lidé

Vyvinuli relativně malou molekulu, které říkají ErSO. Tato molekula dokáže přinutit buňky nádoru prsu s receptorem pro estrogen, aby spáchaly sebevraždu. U myší s uměle vyvolanám nádorem tohoto typu funguje skvěle. Po pár dnech je po nádoru i po metastázách v jiných orgánech. Co je ještě lepší, když pár buněk nádoru léčbu přežije a opět zahájí růst, zůstávají citlivé na ErSO a léčbu je možné úspěšně zopakovat. Nezbývá než věřit, že stejný postup bude fungovat i u lidských pacientů.

Misi robotického geologa InSight na rudé planetě provázejí problémy a ne vše se daří tak, jak NASA očekávala. Přesto nám poslal množství pozoruhodných dat a jeho průzkum přináší cenné objevy. Tým mise InSight nedávno zpracoval data získaná seismometrem Very Broad Band SEIS při zhruba tuctu zemětřesení na Marsu a odvodil z nich vnitřní strukturu rudé planety.

Jde o vůbec první seismologický průzkum vnitřních částí jiné terestrické planety než Země. Planetárním geologům se v rámci tohoto výzkumného projektu podařilo poprvé odhadnout velikost jádra Marsu, mocnost jeho kůry, a také strukturu jeho pláště. Stejně jako na Zemi k tomu využili seismické vlny, které se šířily vnitřkem Marsu při zmíněných zemětřeseních.

Vnitřek rudé planety

Badatelé tak například zjistili, že kůra rudé planety je mnohem tenčí, než původně předpokládali. Její tloušťka je zhruba 20 až 37 kilometrů. Na Zemi přitom kůra dosahuje do hloubek kolem 100 kilometrů. Pod kůrou se nachází mohutný plášť Marsu, který sahá do hloubky 1 560 kilometrů. Zemský plášť má přitom tloušťku asi 2 900 kilometrů.

TIP: Trable na Marsu: Robotický geolog InSight má problém s klíčovým přístrojem

Pod pláštěm v nitru rudé planety, tedy přibližně na půl cesty z povrchu do středu planety, začíná překvapivě gigantické jádro. Ukázalo se, že je mnohem větší a také kapalnější, než jsme čekali. Zatím není jasné, jestli má Mars pevně vnitřní jádro, tak jako Země. I tak jsou ale výsledky měření sondy InSight ohromujícím úspěchem, který posunul poznání geologie Marsu o světelné roky.

U zvířat byla v různých případech pozorována tendence více používat levé nebo pravé oko, což také odráží různou specializaci mozkových hemisfér. „Tento fenomén nás zajímal v souvislosti s tím, jak drozdi stěhovaví identifikují ve svých hnízdech vejce hnízdních parazitů,“ vysvětlil profesor Mark E. Hauber z univerzity v americkém Illinois. „Především jsme chtěli vědět, jestli drozdi, kteří ve svých hnízdech dokážou velmi dobře detekovat podstrčená vajíčka vlhovců, používají jedno oko víc než to druhé.“ 

Výzkumníci sledovali po dobu dvou let 26 hnízd drozdů stěhovavých (Turdus migratorius), na která zaměřili kamery. Díky tomu mohli vidět, jak drozdi reagují na napodobeniny cizích vajíček ve svých hnízdech. Některá nepravá vajíčka přitom měla podobný odstín modré, jakou jsou zbarvena vajíčka drozdů. Jiná byla čistě bílá a připomínala barevný základ, jež je vlastní vajíčkům vlhovců (ta jsou bílá s hnědavým žíháním). 

TIP: Jak přelstít kukačku: Ptáci opatřují skořápky vajec ochrannými prvky

Když drozdi zkoumali bílá vajíčka, nedávali přednost žádnému oku. Ale když se zaměřili na modrá vejce, byl u nich jednoznačný sklon k použití jednoho z očí. Někteří se dívali víc pravým, jiní levým. A ti, u nichž byla tendence k používání jedná strany nejsilnější, dokázali s největší úspěšností odhalit falešné vejce, které pak z hnízda vystrčili. Zdá se tedy, že u drozdů, a možná i u jiných ptačích druhů, se evolucí v jedné z hemisfér vyvinula specializovaná schopnost, která jim pomáhá bojovat proti hnízdním parazitům.