Karasi zlatí, čili zlaté rybky, pocházejí z východní Asie, kde byli chováni před více než tisícovkou let. Dnes jsou jedněmi z nejběžnějších akvarijních ryb a bývají k vidění na většině míst světa. Problém je v tom, že lidé mívají sklony je z různých pohnutek vypouštět „na svobodu“. Z akvarijní ryby se pak stává časovaná bomba, která může zničit celé vodní ekosystémy.

V poslední době mají se zlatými rybkami či spíše rybami potíže v amerických jezerech. Úřady města Burnsville, jižně od Minneapolisu, nedávno důrazně žádaly místní obyvatele, aby přestali vypouštět zlaté rybky do zdejších jezer. Karasi zlatí v domácích akváriích dorůstají velikosti kolem 5 centimetrů. Po vypuštění do rybníku či jezera ale mohou dosáhnout až téměř půlmetrové délky a váhy 2 kilogramů. 

TIP: Invaze krasavců: Proč jsou perutýni ohniví v oceánu tak úspěšní?

Z milých akvarijních rybek se tak stává nepříjemný invazní druh. Přerostlí karasi zlatí ryjí na dně rybníku či jezera. Zakalují vodu a likvidují vodní rostliny. Svou přítomností rozvracejí potravní vztahy mezi organismy. Problém je i v tom, že ve volné přírodě často přežijí velmi dlouhou dobu, až 25 let. Jejich specialitou je, že díky speciálnímu metabolismu vydrží až 5 měsíců bez přísunu kyslíku, takže přečkají i v malých zamrzlých tůních. Společně s rychlým množením to dělá ze zlatých rybek agresivního dobyvatele rybníků a jezer po celém světě. 

Může stát, že T-72M4 CZ bude na dlouhou dobu posledním bojovým tankem AČR. Proti možnosti tanky vůbec neprovozovat se sice staví většina relevantních vojenských odborníků, politické tlaky nakupovat „drony místo tanků“ však existují a je nutné s nimi počítat.

Zrušit, ...

Při zrušení tankových jednotek by vznikla otázka, zda si ČR zachová odbornosti k vedení tankového boje, vyučované na Univerzitě obrany. Posluchači katedry bojových a speciálních vozidel by mohli získávat teoretické znalosti, cvičit s technikou by museli v zahraničí.

Pokud by následovalo i uzavření příslušných studijních oborů, přišli bychom zanedlouho o schopnosti provozovat těžká bojová vozidla jak v rámci 73. tankového praporu, tak aktivních záloh. Kdyby armáda tyto schopnosti v budoucnu znovu potřebovala, vznikla by nutnost opět od začátku vybudovat infrastrukturu a vyškolit odborníky.

...nebo odlehčit?

Druhá varianta, v níž by se výběrové řízení na nové BVP rozšířilo i o verze s kanony větších ráží, má mezi odbornou veřejností malou, přesto však nezanedbatelnou podporu. V tomto případě by přicházela v potaz zejména vozidla LT-105/120 (ASCOD se 105/120mm kanonem), CV90105 se 105mm dělem ve věži Cockerill XC-8, případně CV90120-T, což je stejné BVP s kanonem kalibru 120 mm.

Ani výrobce vozidla Puma se v případě zájmu nebrání možnosti osadit svůj výrobek věží s tankovým dělem, a když vezmeme v potaz nadprůměrnou ochranu tohoto typu, šlo by zřejmě o nejrozumnější možnost. Oproti provozování plnohodnotného typu by se ušetřily nemalé finanční prostředky, ovšem lehké tanky se provozují a nasazují do boje zcela odlišným způsobem než hlavní bojové. Proto i v případě této varianty bychom brzy přišli o znalosti, zkušenosti a odbornosti potřebné k vedení klasického tankového boje.

Modernizace a pronájem

Modernizovat T-72 na úroveň srovnatelnou s moderními západními obrněnci lze obtížně a nákladně, ovšem řada takových projektů se úspěšně podařila v zahraničí. V Rusku jde zejména o varianty T-72B2, B3 a B3M, polské zbrojovky pak v posledních letech nabízely mimo jiné hluboké modernizace PT-16 a PT-17.

Prvně zmiňovaná sází nakompletní přestavbu vozidla včetně možnosti instalace nové věže z kompozitního pancíře, druhá pak přišla s lafetací ukrajinského 120mm kanonu, uzpůsobeného pro západní munici. Pro AČR je přitom důležité, že polské modernizace sázejí ve velkém na lokální komponenty z Polska, Ukrajiny, Slovenska a ČR. Na modernizaci sovětské techniky se ve velkém také zaměřuje stále kvalitnější ukrajinský zbrojní průmysl, čerpající z programu T-84.

Ostrov Man, ležící v Irském moři, mezi Anglií, Skotskem, Irskem a Walesem, je dnes samosprávným britským korunním závislým územím. Na konci 8. století našeho letopočtu dorazili na ostrov Man Vikingové, kteří tam vládli do roku 1266. Časy jejich vlády dodnes potvrzují četné nálezy z té doby.

Amatérská lovkyně pokladů Kath Giles zde nedávno našla asi 1 000 let starou vikingskou „pokladničku“, která mimo jiné obsahovala středověkou obdobu bitcoinů. Malý poklad tvoří 87 stříbrných mincí původem z řady míst západní Evropy, hrst artefaktů a pak 13 kusů takzvaného zlomkového stříbra.

Pro odborníky je velmi zajímavé právě zlomkové stříbro. Jde o nasekané a zohýbané kusy stříbrných předmětů a šperků, které se používaly jako platidlo podle své váhy. Zlomkové stříbro je typické pro vikingské či seveřanské poklady, ale objevuje se již mnohem dříve, ve starověku, na řadě míst světa. Typické je pro místa, kde se setkávaly odlišné kultury a kde probíhal intenzivní obchod.

TIP: Archeologové objevili hrob vikingského válečníka: Obsah hrobu vědce překvapil

Jak uvádí nezávislá badatelka a numizmatička Dr. Kristin Bornholdt Collinsová, vikingské zlomkové stříbro představovalo středověkou obdobu dnešních kryptoměn. Bylo praktické pro transakce rozmanité hodnoty a svou povahou bylo decentralizované. Za zlomkovým stříbrem nestála žádná politická síla a nebyly pro něj překážkou žádné hranice. Stejně jako v případě bitcoinů a dalších podobných měn bylo velmi obtížné vystopovat, kdo zlomkovým stříbrem zaplatil.

Na ploše 4 576 kilometrů čtverečních se rozkládá Mezinárodní park míru Waterton-Glacier, souvislé chráněné území rozprostírající se v kanadské provincii Alberta a v americkém státě Montana. Vznikl v roce 1932 spojením národních parků Waterton Lakes v Kanadě a Glacier v USA, a to po několika letech vyjednávání mezi oběma zeměmi a díky snaze usedlíků. Waterton-Glacier se tak stal vůbec prvním mezinárodním parkem na světě.

Jediné na Zemi

Táhne se podél východního okraje pohoří Lewis Range ve Skalistých horách a zahrnuje unikátní ekosystémy, jež se jinde na planetě nevyskytují. Na poměrně malé ploše se tak nacházejí vysoké vrcholy i hluboké kaňony, rozhraní rozlehlých prérijních pastvin a hor, lesy, alpské tundry i ledovcová jezera a řeky tekoucí do tří oceánů. Jde o domov divoké květeny, stejně jako bohaté fauny, jež zahrnuje třeba ovce tlustorohé, kozorohy a množství ptáků – včetně orla bělohlavého – i významné rybí populace v místních tocích.

Neodmyslitelnou součást tamní krajiny tvoří populární a často fotografované stádo losů, kteří každoročně migrují nejen mezi státy, ale především mezi horskými a ledovcovými stanovišti, jež obývají v létě, a watertonskými prériemi, kam se přesouvají na zimu. Obě země kladou velký důraz na ochranu parku i proto, že se tam pohybují významní masožravci jako medvěd grizzly, puma, vlk šedý či rosomák.

Pěšky, či koňmo?

Waterton-Glacier tvoří středobod mnohem většího přeshraničního ekosystému: Nazývá se Koruna kontinentu a na více než 40 tisících kilometrů čtverečních zahrnuje téměř nedotčenou přírodu. Podobně jako u mnoha dalších národních parků a nezasažené krajiny představuje i zde největší hrozbu rozvoj průmyslu, zemědělství a infrastruktury. Správy obou parků proto spolupracují s domorodými obyvateli na ochraně oblastí či posuzování různých vlivů na životní prostředí.

TIP: Národní park Great Smoky Mountains: Bohatství kouřových hor

Drsná krása místní přírody samozřejmě láká i turisty z celého světa, kteří si vedle vzdělávacích programů o problematice ohrožené divočiny mohou vybrat z několika atrakcí: Nádheru parku si lze vychutnat při pěším výletu či z koňského hřbetu s průvodcem a v neposlední řadě se nabízí plavba po jednom z ledovcových jezer, v jehož hladině se zrcadlí strmé vrcholky. 

Tzv. sezonní afektivní porucha se projevuje mimo jiné depresemi, úzkostí, únavou či ztrátou chuti k jídlu a vyskytuje se zejména na podzim a v zimě v návaznosti na sezonní počasí. Postihuje přitom i jedince, kteří po většinu roku nemají s duševním zdravím problémy – ale každoročně ve stejnou dobu se u nich objeví popsané příznaky. 

TIP: Bojíte se tmy? Podle vědců je váš mozek citlivější na světlo

Finští vědci nedávno s využitím skenování mozků dobrovolníků zjistili, že za zmíněnou poruchu zřejmě mohou proměny v množství denního světla: Ovlivňují totiž dostupnost opioidních receptorů, jež hrají důležitou roli v regulaci nálady a ve schopnosti zpracovávat „hormon štěstí“ endorfin.

Podle výzkumu vykazoval počet receptorů souvislost s ročním obdobím, přičemž se projevovaly tím aktivněji, čím víc denního světla bylo. Změny se pak nejčastěji prokázaly právě v oblastech mozku, kde se zpracovávají emoce.

Raketa New Shepard společnosti Blue Origin úspěšně vynesla modul RSS New Step s nejbohatším mužem světa Jeffem Bezosem a třemi dalšími vesmírnými turisty k hranici vesmíru. Nosná raketa i modul s posádkou po několika minutách bezpečně přistály. 

Bezos následoval svého konkurenta v rodící se lukrativní vesmírné turistice Richarda Bransona, který se v raketoplánu VSS Unity své společnosti Virgin Galactic podíval k hranici vesmíru 11. července. V obou případech šlo o suborbitální lety, to znamená, že VSS Unity ani modul RSS New Step nedosáhly oběžné dráhy kolem Země. Včerejší let ale překonal hranici kosmického prostoru i podle mezinárodních měřítek. Za tu je považována tzv. Kármánova hranice ve výšce 100 km na zemí. To raketoplán Richarda Bransona nedokázal – ve Spojených státech se pro hranici kosmického prostoru počítá výška 50 mil (80 467 metrů).

„Nejlepší den vůbec,“ prohlásil Bezos nadšeně poté, co modul dosedl na zem. Let trval deset minut a všechny jeho fáze proběhly zdárně podle plánu. Modul se po třech minutách od startu oddělil od nosné rakety a pak vystoupal sám do výšky 107 kilometrů (310 tisíc stop). Mezitím znovupoužitelný první stupeň New Shepard přistál kolmo na stanoveném místě a zhruba tři minuty poté se na zem bezpečně vrátila i posádka modulu.

Bezos a jeho spolucestující si užili zhruba tříminutový stav beztíže. Předtím si ale při stoupání vzhůru s raketou ještě vyzkoušeli přetížení téměř 6G, tedy šestinásobku normální zemské gravitace. Na rozdíl od Bransonova pilotovaného raketoplánu byl Bezosův modul zcela automatizovaný. Pro let vzhůru, sestup ani přistání nebyl potřeba žádný profesionální personál na palubě.

Trojnásobné nej…

Včerejší let byl výjimečný mimo jiné i tím, že najednou překonal rekordy nejstaršího i nejmladšího člověka ve vesmíru. S Jeffem Bezosem letěli jeho bratr Mark Bezos a také 82letá průkopnice letectví Wally Funková a 18letý Oliver Daemen. Doposud byl nejstarším astronautem John Glenn, který v roce 1962 jako první Američan obletěl zeměkouli a do vesmíru se znovu podíval v roce 1998, když mu bylo 77 let. Nejmladším byl do dneška ruský kosmonaut German Titov, který v roce 1961 letěl ve 25 letech.

TIP: Zlatá éra dobývání kosmu: Kdy se do vesmíru podívají obyčejní lidé?

O třetí zápis do historie se zapsal sám Jeff Bezos. S majetkem ve výši 177 miliard dolarů je totiž nejbohatším člověkem, který se do vesmíru podíval. Reálně jej v tomto směru může překonat snad jen majitel automobilky Tesla a SpaceX Elon Musk, s odhadovaným majetkem okolo 155 miliard dolarů.

Poprvé se Japonci setkali s křesťanstvím v roce 1549, když u jejich břehů zakotvili portugalští katolíci. Poté, co přestáli sérii tajfunů, které jejich loď očesaly o všechny plachty, považovali své přistání u břehů civilizovaného ostrova za Boží zázrak. 

„O jakém bohu je vlastně řeč?“ ptali se zvědaví domorodci. Většina místních totiž byla obeznámena jen s domácím šintoismem a importovaným buddhismem. Z výkladu portugalských námořníků moc moudří nebyli a považovali jejich náboženství za jakousi variaci na indickou víru. Dílem proto, že k pobřeží Japonska připluli z indického státu Goa. Místo věroučných debat se Japonci raději věnovali něčemu univerzálně srozumitelnému: obchodování. 

Poklady hlučných Evropanů

Co stálo za zrozením tzv. nanbanského obchodu, tedy kšeftů evropských impérií s Japonskem? Překvapivě izolacionistická politika Číny, která cizince zatím odmítala. Japonské ostrovy, objevené Portugalci a Španěly, byly náhradním plánem. A to velmi výnosným plánem, protože Země vycházejícího slunce chtěla zboží i dovážet.

Prvotní šok z Evropanů brzy pominul, i když byli nezdvořile hluční, plivali, potili se,  zapáchali, nedokázali číst ani základní znaky japonského textu nebo konzumovat jídlo hůlkami. Barbaři totiž přiváželi techniku, jakou východní svět ještě neviděl. Bubnové mlýny na mletí obilí a rýže nebo rafinovaný cukr jsou fajn, ale hlavním kouzlem cizinců byly střelné zbraně. Ve svém arzenálu je chtěl mít každý daimió, a tak s jistou předběžnou opatrností přistoupili ke kulturní i materiální výměně.

Dokud otěže zámořského obchodu držel Óda Nobunaga, nevedlo se cizincům zle. Vycházel jim vstříc, povoloval zakládání evropských přístavních čtvrtí a nebránil jim v praktikování jejich exotické víry, jejíž nedílnou součástí bylo i misionářství a zakládání kostelů. Toho se v Japonsku zhostili bratři vznikajícího Tovaryšstva Ježíšova – jezuité, jejichž ambasadorem byl na ostrovech František Xaverský. Nehledejte za tím ale žádné hlubší vzájemné porozumění. Nobunaga potřeboval evropské zbraně, aby upevnil svou pozici. A Evropané přednostně obchodovali v těch přístavech, kde si mohli vytvořit své katolické podhoubí. Šíření křesťanské víry mezi prostý japonský lid se beztak omezovalo jen na chudinu ve velkých městech. Na venkově věroučný výklad o jednom Bohu, desateru a křtech stejně moc nebrali.

Bílí ďáblové z lodi San Felipe

Kontakt portugalských, španělských (a později nizozemských) námořníků, obchodníků a misionářů s místní kulturou nebyl bezproblémový. Okázale projevovaná neúcta Evropanů ke všemu tradičnímu vyvolávala značnou nevoli. Ta narostla poté, co se větší části moci v Japonsku chopil jako taikó (vládnoucí) Tojotomi Hidejoši. Léta válek, spojená s jeho státnickým nástupem, totiž uvrhla celý ostrov do bídy a zoufalství. A stále více jeho poddaných hledalo únik v příslibu „života věčného bez utrpení“ a v křesťanské víře. 

S jistou nadsázkou můžeme říct, že katolicismus vede člověka k  apatii. S příslibem lepší budoucnosti po smrti se nemusí bát neradostné přítomnosti. Japonskou elitu navíc dráždily hlavně rovnostářské řeči křesťanů: copak může hrdý samuraj skončit v tom samém nebi jako rybář nebo zemědělec?

Evropská mocenská expanze destabilizovala Hidejošiho vládu a ze západu přicházející víra „kradla duše“ jeho lidu. Napětí narůstalo a nepomáhali tomu ani misionáři, kteří těžili z nejasného výkladu zákonů. Obraceli na víru jednotlivé daimió, a tím získávali „pod kontrolu“ celé provincie. 

Budou poslouchat svého pána Hidejošiho, anebo hlas nového boha? Nepřijímali snad Japonci při křtu i nové jméno? Jak na ně má pak jejich pán zavolat? Hidejoši zažil cestou k moci spoustu názorných příkladů zrady, a to, co teď zkoušeli ti cizí misionáři, se dalo klasifikovat jako podrývání jeho moci a rozvratná činnost. Jeho podezření sdílela i vysoká šlechta a konflikt mezi starým a novým, mezi tradičními a importovanými hodnotami nabýval na síle.

Poslední kapkou do už silně přeplněného poháru bylo ztroskotání španělské lodi San Felipe, ke kterému došlo 19. října 1596. I tentokrát byli přeživší rádi, že vidí japonské břehy. Nadšení je brzy přešlo, protože plavidlo skončilo na území regionu Urado, kde byl správcem zástupce tvrdé konzervativní linie Motočika Čósokabe. Jako „vrak uvíznutý na mělčině“ loď právem vyraboval. 

To by tak zlé nebylo, o trosečníky se postaral. Při hostině pak během zdvořilostní rozpravy s kapitánem Franciskem de Olandiou naťukl téma, jak se vlastně Španělé k Japonsku dostali. A tady přichází kritický moment. Kapitán de Olandia si při výkladu pomohl námořní mapou. A nezapomněl se pochlubit tím, jak velké impérium španělská koruna spravuje.

Pokřtít a pokořit

Šlo o jistě majestátní pohled, vždyť jen severoamerické kolonie Louisiany a Nového Španělska byly padesátkrát větší než celé Japonsko. A ten samý pohled nabízela i Jižní Amerika. A co teprve ostrovy v Karibiku, pobřeží západní Afriky, africký sever a pří­břežní Sahara, města v Indii a ostrovy španělské Východní Indie… 

Přitom mechanismus získání těchto území se nikdy nelišil: první kontakt obstarají obchodníci a misio­náři a za nimi následují conquistadoři se šavlemi a mušketami. A pak už domorodce na dobytých územích čeká jen poroba a otroctví. Každopádně teď už neměl Čósokabe nejmenší pochyby o tom, co mají ti bílí ďáblové v plánu. 

Pochopitelně o tom pohotově zpravil i vladaře Hidejošiho. Byla to trochu hra na tichou poštu a k momentálnímu vládci Japonska dorazily jen zkreslené a ty nejhorší zprávy. Na věci samé to ale už nic neměnilo. Dlouhodobá nevraživost a konflikt odlišných kultur a náboženství najednou dostal velmi konkrétní podobu. Pokřtění Japonci jsou prostě pátou kolonou v japonskému týlu a misionáři šíří do myslí obyvatel zhoubnou nákazu. Rozvraceči! A i když tu fungovalo hezkých pár zákazů omezujících činnost náboženských kazatelů, jezuité a františkáni je opakovaně porušovali. Tojotomi Hidejoši vydal pokyn, aby do 20 dní všichni jinověrci okamžitě opustili jeho zemi.

A ti, kteří se moc loudali? Ty pochytal a nutil k tomu, aby se vzdali víry. Když to nevyšlo, hnal je v potupném průvodu z Kjóta do Nagasaki. Na pobřeží Kansei je poté nechal ukřižovat. Zahynulo tu prvních 26 katolických kněží: 6 františkánů, 17 japonských účastníků františkánského semináře a 3 japonští jezuitští kazatelé. Tím vznikla legenda o Šestadvaceti mučednících – a další je měli brzy následovat. 

Od pronásledování ke svobodě

Zbavit se misionářů je jedna věc, ale co s křesťanskými věřícími? Nikdo totiž nevěděl, kolik jich vlastně je. Po prvním veřejném křižování pochopitelně přešli to ilegality a stali se z nich kakure kirishitans – skrytí věřící. Navenek se tvářili jako šintoisté a buddhisté. Chodili spořádaně do chrámů a svou víru si nechávali „na doma“. Začal tak hon, při kterém se znesváření lidé navzájem udávali z praktikování křesťanských rituálů.

V roce 1614, kdy už pevně vladařil Iejasu Tokugawa, byli všichni křesťané ze země oficiálně vypovězeni. O to brutálnější ale bylo stíhání těch, kteří nezmizeli. Čekalo na ně „obrácené křižování“, při kterém byli přibiti na kříž hlavou dolů a ponořeni do žumpy. Po několika dnech pak byli dotázáni, zda nechtějí svou víru odvolat. Překvapivě ale bylo mučednické odhodlání věřících velmi silné, což jejich mučitele ještě více deptalo.

Do země přitom v utajení připlouvají další misionáři z Evropy, aby dále v kakure komunitách šířili slovo Boží. Neslavně tak dopadl portugalský misionář Cristóvão Ferreira, který byl roku 1633 dopaden a mučen tak dlouho, dokud neodvolal víru a nepřijal šintoismus. Pro japonské protikatolické úsilí to bylo velké vítězství, ale papeže v Římě tím pořádně rozezlili.

V průběhu 17. století se tak rovnováha v tom, kdo je v zemi vycházejícího slunce větším barbarem, dost vychyluje. Teprve roku 1873 dojde v rámci reforem císařství Meidži k uzákonění náboženských svobod. Ale také k jisté ztrátě nezávislosti, které se obával už dávný Nobunaga nebo Hidejoši. Křesťané dnes tvoří v Japonsku dvouprocentní menšinu, ale tato víra tu přece jen všechny ovlivnila. Kolem 65 % nynějších svateb tu probíhá formou, na jakou jsou křesťané zvyklí. Dohromady si ale nic jiného v Japonsku z křesťanské rituální nabídky nevzali.

Image

Čtěte také

S křížem do dalekých krajů: Jezuité z Čech šířili křesťanství i ve východní Asii

Experiment, který by měl potvrdit, nebo vyvrátit tezi o rozdílném přístupu k osobní hygieně se rozhodli podstoupit zaměstnanci jedné britské kanceláře. Výzkumníci si vybrali 10 žen a 10 mužů a odebrali jim bakteriální vzorky z rukou.

Ukázalo se, že co do složení a množství nalezených bakterií nejsou mezi muži a ženami žádné kvantifikovatelné rozdíly. Dobrá zpráva pro muže, dalo by se říct. Méně povzbudivé jsou ale závěry několika vědeckých studií z nedávných let.

Studie z roku 2012 například prokázala, že pracovní stoly mužů jsou podstatně zamořenější bakteriemi než pracovní stoly žen. Pravda, ženy si možná více potrpí na úklid. Jak ale ukazují závěry American Society for Microbiology (ASM) jen v úklidu to nebude.

TIP: Plnovous může obsahovat podobné množství bakterií jako WC

ASM již od roku 1990 mapuje hygienické návyky mužů a žen. Z tohoto dlouhodobého zkoumání vyplynulo, že 93 % žen si po návštěvě toalety myje ruce. Také 93 % mužů tvrdí, že si po při odchodu z toalety myje ruce, ve skutečnosti tak ale činní jen 77 % mužů.

Území středoasijského Turkmenistánu sice ze tří čtvrtin pokrývá nehostinná poušť Karakum, ale státní hospodářství kvůli tomu nestrádá. Hluboko pod písečnými dunami totiž leží odhadem 600 milionů barelů ropy a rovněž gigantické množství zemního plynu. Díky nim dnes někdejší sovětské republice patří čtvrté místo v žebříčku zemí s největšími přírodními zásobami klíčové suroviny. Geologické bohatství si velmi dobře uvědomovali i představitelé někdejšího režimu a v roce 1971 se tamní inženýři vydali podniknout rozsáhlý průzkum ložisek nedaleko nevelké oázy Darvaza. 

Ambiciózní plány však vzaly za své, když badatelé při experimentálním vrtu náhodou narazili na strop podzemní jeskyně, jenž se v důsledku nešetrného zásahu zhroutil. Apokalyptický propad se obešel bez újmy na životech, ačkoliv hlubina pohltila průzkumné vybavení. Před šokovaným týmem se v tu chvíli objevil kráter o průměru téměř 100 metrů, z nějž začal okamžitě unikat tolik ceněný plyn.

Za chvilku to vyhoří

Plyn se rychle šířil do okolí a geologové se obávali, že pokud by se oblak dostal do některé z blízkých vesnic, mohla by nastat nekontrolovatelná exploze. Z bezpečnostních důvodů se jej proto rozhodli zapálit. Doufali přitom, že byla zhroucená jeskyně od zbytku naleziště izolovaná, a tudíž obsahovala spíš menší množství plynu, které nejpozději do týdne či dvou vyhoří. Poté se měli vrátit, vyprostit stroje a pokračovat v práci. 

Jak se však ukázalo, vědci se přepočítali. Nejenže oheň neuhasl ani po týdnech, ale s nezmenšenou intenzitou hoří i padesát let po události! Vrtná souprava zůstává pohřbená v hloubce 20 metrů a místo, jež si vysloužilo přezdívku „brána do pekla“, nevypadá, že by mohly jakékoliv snahy o jeho uhašení uspět. Pro vládu Turkmenistánu jde o symbol inženýrského nezdaru, na který by nejraději zapomněla. Ostatně v roce 2010 tehdejší prezident Gurbanguly Berdymuchamedov nařídil, aby se kráter o rozloze přes pět tisíc metrů čtverečních zakryl a uzavřel. Nicméně se nepovedlo – a z místa je dnes nejvyhledávanější turistická atrakce v zemi. 

Výprava do hlubin

Přestože oficiální bedekry existenci žhavé jámy zatím opomíjejí, ročně k ní míří stovky zájemců. Nahlédnout do jejích hlubin však není nijak příjemné, neboť na dně panuje žár 1 000 °C. Návštěvníci přesto s oblibou alespoň kempují v bezprostřední blízkosti. 

Celosvětovou pozornost navíc brána do pekla přitáhla před osmi lety, kdy se do ní v rámci vědecké expedice nechal spustit řecko-kanadský dobrodruh George Kourounis – jako první a zatím jediný člověk, který něco podobného dokázal. Zavěšený na speciální konstrukci a v ochranném oděvu nasbíral v kráteru vzorky půdy, v nichž později mikrobiologové identifikovali bakterie schopné v extrémním prostředí přežít. Opět se tak potvrdilo, že si život najde cestu i na místa, kde by to ještě nedávno nikdo nepředpokládal. A s odstupem půl století lze konstatovat, že jsme díky omylu sovětských geologů bohatší o řadu poznatků ze zcela odlišného oboru. 

TIP: Indonéský vulkán Ijen: Strastiplná cesta do pekla a zpátky

Je možné, že vláda Turkmenistánu nakonec změní názor a začne neobvyklou lokalitu propagovat – což už před pěti lety naznačil ministr turismu. Ostatně v okolní poušti jde o jedno z mála skutečně zajímavých míst, za jejichž návštěvu jsou zájemci ochotni zaplatit.

Alexander Gerst kdysi prohlásil, že se pro povolání astronauta doslova narodil. Přišel na svět 3. května 1976 v městečku Künzelsau v Bádensku-Württembersku a coby velmi zvídavé dítě měl brzy pokoj plný dinosaurů, vulkánů a obrázků Sluneční soustavy. Rodina mu naštěstí byla oporou: Na časté otázky z oboru přírodních věd mu dokázali trpělivě odpovídat jak rodiče, tak děda s babičkou. Alex se zajímal o dění kolem sebe a čím byl starší, tím byl zvídavější. Toužil přitom sám osvětlit některá černá místa vědy, a proto se rozhodl studovat geologii se zaměřením na sopečný výzkum. Ale nepředbíhejme…

Geofyzik s láskou k vesmíru

Během dospívání si velmi oblíbil sport, zejména šerm, horolezectví a potápění. V roce 1995 úspěšně odmaturoval na technickém gymnáziu v Öhringenu a poté krátce vypomáhal u německého Červeného kříže. Následně nastoupil na geofyzikální fakultu v Karlsruhe a během studií absolvoval mnoho vzrušujících vědeckých výprav. Velmi ho zaujal Nový Zéland a zejména místní sopky. Vyvinul tam nové techniky sledování vulkánů s cílem zdokonalit předpověď jejich aktivity a výsledky publikoval v prestižním časopise Science Magazine. Založil internetovou stránku planet3.de, kde postupně zveřejňoval informace a zdařilé fotografie ze svých cest. Fotografování se mu stalo koníčkem, v němž se neustále zdokonaloval, a své zkušenosti později zužitkoval i ve vesmíru. 

V roce 2005 završil magisterské studium geofyziky na novozélandské Victoria University of Wellington. Nutno podotknout, že obě vysoké školy dokončil s vyznamenáním. Jeho cesta se však stále víc stáčela k astronautice, k níž ho přivedl zejména dědeček, schopný radioamatér: Jeho největší úspěch představovalo využití Měsíce jako odražeče rádiových vln, přičemž navázal spojení Země–Měsíc–Země. Také Alex se později stal radioamatérem a lze ho najít pod dosud aktivní volací značkou KF5ONO. 

V jeho mysli ovšem čím dál častěji zaznívaly otázky, na které velice toužil znát odpověď: Jak vypadá Země z vesmíru? Jaké je to na Měsíci? Existuje na Marsu život? Zvědavost ho dovedla až k Evropské kosmické agentuře, která v roce 2008 zahájila nábor – a Alexander neváhal ani minutu. Nečekal jej vůbec snadný úkol, protože se musel prosadit mezi více než 8 400 kandidáty. Roku 2009 se mu však klukovský sen splnil: Vybrali ho do nového oddílu kosmonautů ESA. 

Přes překážky ke hvězdám

V následujícím roce získal Gerst doktorát z přírodních věd, přičemž jeho disertace významně přispěla k výzkumu v oblasti geofyziky a dynamiky sopečných erupcí. Základní výcvik v European Astronaut Centre v Kolíně nad Rýnem oficiálně zakončil téhož roku a byl připraven na nominaci k prvnímu letu. Dočkal se o necelý rok později, když ho ESA jmenovala do dlouhodobé Expedice 40/41 na ISS. Na čas se musel vzdát prakticky všech dalších aktivit, aby se mohl plně věnovat výcviku. Spolu s ním měl letět Rus Maxim Surajev a Američan Reid Wiseman. Alex se na misi připravoval v Německu, Japonsku, Rusku a USA. Učil se zacházet s řadou robotů, ovládat kosmické lodě (v té době ještě létaly raketoplány), ale také přežít v divočině nebo zvládnout hypergravitaci. 

Od ledna 2012 strávil 45 týdnů a přibližně 1 750 hodin školením v Johnsonově středisku v Houstonu. Poté následovalo 31 týdnů v ruském Středisku přípravy kosmonautů Jurije Gagarina, z čehož nejméně 1 100 hodin připadlo na školení a simulace. V japonském městě techniky Cukuba pracoval čtyři týdny a 150 hodin věnoval modulu Kibo a japonským experimentům. Sám k tomu podotkl: „Když trénujete na vesmírnou misi, dřív či později ztratíte pojem o čase. Může to znít bizarně, ale čas, který tu mám, mizí rychlostí blesku.“ Gerst se na svůj let připravoval celkem 4,5 roku a nejméně šest tisíc hodin zabral tvrdý trénink. Za jeden z nejtěžších úkolů přitom německý kosmonaut považoval výuku ruštiny, o čemž vtipkoval: „Ptám se, zda část mého mozku určená původně ke vnímání času nebyla přepsána obsahem ruské provozní příručky.“ 

Letím do kosmu!

Osmadvacátého května 2014 večer usedl Alex do křesla Sojuzu TMA-13M ve funkci palubního inženýra. Od „cesty ke hvězdám“ ho dělil pouze poklop – stačilo ho zavřít a zažehnout motory rakety. Teď už věděl, že jeho mise skutečně začíná: Za šest hodin vstoupí na palubu ISS, jež se na půl roku stane jeho domovem. Gerst si ovšem dobře uvědomoval, že ho tam nahoře čeká především spousta práce a začne prakticky hned po příletu. 

Na stanici už je očekávala posádka ve složení Steve Swanson z USA a Rusové Oleg Artěmjev a Alexandr Skvorcov ml. z předešlé expedice. Vše proběhlo podle plánu, ovšem na jedno Alex připraven nebyl: Výhled, který se mu naskytl, ho doslova šokoval a smazal i poslední zbytky pochybností, zda při spatření modré planety z vesmíru dokáže ještě něco cítit. Nával všemožných emocí při pohledu přes okno stanice byl nepopsatelný.

USA versus Německo

Během Expedice 40/41 došlo hned k několika mimořádným i zábavným událostem. Například v Brazílii se tou dobou konalo mistrovství světa ve fotbale, a tak astronauti na palubě uspořádali utkání v mikrogravitaci a zároveň se vsadili o výsledek pozemského zápasu mezi USA a Německem. V případě prohry týmu své vlasti si měl Gerst namalovat na hlavu americkou vlajku, zatímco v opačné situaci by si jeho kolegové nechali oholit vlasy. Německo zvítězilo 1:0, astronauti dodrželi slovo a Alex se postaral o jejich nový aerodynamický účes…

Ostře sledovanou událostí se stal rovněž přílet evropské sondy Rosetta ke kometě 67P/Čurjumov–Gerasimenko a následné vypuštění přistávacího modulu Philae na její povrch. Alex mimo jiné připravil o misi video, v němž ukázal, jak obtížné je dosednutí průzkumníka na kometu. 

Ovšem hlavní slovo měla věda. Expedice 40 dosáhla rekordu v počtu hodin strávených každý týden výzkumem: Bylo jich 82, a to pouze v americkém segmentu. Gerst se přitom podílel na mnoha experimentech, kupříkladu nainstaloval německý elektromagnetický levitátor a poté na něm také pracoval. Jde o malou pec, jež dokáže uvnitř speciálních výměnných kazet ohřát kov až na 2 100 °C a následně ho rychle ochladit, aniž by se dotýkal stěn kazety, protože se udržuje na místě pomocí magnetů. Popsaná technika plní užitečnou funkci v letectví při konstrukci lopatek leteckých motorů. 

Přístroj se dostal na stanici v zásobovací lodi ATV-5, ale zpočátku nešlo všechno úplně hladce. Experiment byl v útrobách kosmického plavidla připevněn několika šrouby, jeden z nich se však zasekl, a navíc se nacházel na velmi nepřístupném místě. Už se zdálo, že je experiment ztracen, Alex ovšem zvolil opravdu netradiční metodu: Po domluvě s pozemním střediskem se rozhodl šroub uvolnit pomocí listu pilky na železo a pěny na holení, jež měla zabránit částečkám železných pilin proniknout do citlivé elektroniky stroje. Podobná operace se na oběžné dráze nikdy neodehrála, ale šroub skutečně povolil. 

Ve volném čase si Gerst našel chvilku i na své milované fotografování. Oblíbil si východy Slunce na horizontu Země – a zejména jeho časosběrná videa a snímky modré planety patří k nejlepším, jaké se kdy podařilo z paluby ISS pořídit.

Domů jen na skok

Po dobře odvedené práci a 166 dnech strávených na oběžné dráze nastal čas na cestu domů. Už tehdy ovšem Alex věděl, že se chce do kosmu vrátit. Sojuz TMA-13M se od stanice odpojil 10. listopadu 2014 a o pár hodin později již Gerst plný emocí seděl v letadle do Kolína nad Rýnem. 

Doma ho čekalo bouřlivé přivítání a řada mítinků. Ve vlasti si ovšem příliš neodpočinul, protože se záhy dočkal nominace do Expedice 56/57 – a tentokrát se měl v průběhu mise stát velitelem ISS. Věděl už, co ho ve vesmíru čeká, ale velitelský post přece jen znamená mnohem větší zodpovědnost za celou posádku i za nesložitější komplex, jaký kdy lidé vytvořili. Proto se Gerst připravoval ještě o něco intenzivněji. 

Spolu s ESA se rozhodli pokračovat v konceptu předešlé mise Blue Dot a nová expedice dostala název Horizons neboli „horizonty“, jenž symbolizoval především cestu směřující dál od Země. Společně s Alexem tvořili posádku Američanka Serena Auñónová-Chancellorová a Sergej Prokopjev z Ruska. Odstartovali 4. června 2018, ale ke stanici tentokrát cestovali dva dny. Alex si tak mohl vyzkoušet oba profily letu, rychlý i pomalý. 

Drama na Zemi

Na ISS se připojili k 56. expedici a také tentokrát samozřejmě hrála hlavní roli věda. Zajímavý byl například experiment Grip, který zkoumal přizpůsobování lidského těla mikrogravitaci; nebo pokus GRASP dovolující lépe pochopit, jak mozek čerpá informace z různých zdrojů, jako je zrak, zvuk či gravitace, a jak to následně ovlivňuje koordinaci – což je důležité například pro dálkové ovládání strojů ve vesmíru. Dvacátého července 2018 si pak Alex krátce zahrál v písni Spacelab s německou skupinou Kraftwerk, během jejího živého vstupu na jazzovém festivalu ve Stuttgartu. 

Kromě pozitivních událostí ovšem došlo i na dramatické momenty. První se udál 11. října, když se Nick Hague s Alexejem Ovčininem chystali zamířit na ISS a připojit se k dlouhodobé expedici. Oddělování postranních bloků rakety Sojuz ve 119. sekundě letu totiž fatálně selhalo a motor druhého stupně se předčasně vypnul. Dvojice tak podstoupila nouzový návrat s přetížením 6 G. Oba muži naštěstí vyvázli bez zranění, hlavně díky dobře navrženým systémům lodi Sojuz, které zareagovaly, jak měly. Šokové situace však Expedici 56/57 provázely i nadále…

Houstone, máme díru!

Třicátého srpna zaznamenaly senzory ISS pokles tlaku vzduchu. Posádka začala po probuzení pátrat po zdroji úniku a během pár minut se potvrdilo, že nejde o planý poplach. V orbitální sekci ruské lodi Sojuz MS-09 detekovali astronauti na vnější stěně nejméně jednu díru blíže nespecifikované velikosti. Prvotní informace hovořily o možnosti nárazu cizího tělesa, ale brzy bylo jasné, že na uvedené teorii něco nehraje. První snímky zcela jasně ukazovaly na cizí zavinění. Hlavní otvor měřil zhruba 2 mm a v okolí bylo patrné další poškození. Místo už na první pohled připomínalo ručně vyvrtanou díru! Posádka ji rychle zalepila, aby zabránila dalšímu úniku. 

Na začátku všeho měla stát chyba zaměstnance, který při výrobě špatně navrtal požadovaný otvor. Svůj přehmat si uvědomil, ale místo aby jej ohlásil nadřízeným, pokusil se díru zalepit lepidlem. Situaci to dočasně vyřešilo, takže tlakové zkoušky neodhalily žádnou závadu. Ve vesmíru však lepidlo vyschlo a začalo praskat, až se uvolnilo a došlo k úniku. Zmíněná teorie se nakonec potvrdila a dodnes se považuje za jediné možné vysvětlení. 

Zoufalý čin zoufalé posádky?

Nicméně situace zůstávala dlouho nejasná. Šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin potvrdil, že otvor vznikl vrtačkou, ale zároveň dodal, že se musí důkladně vyšetřit, zda k tomu došlo na Zemi, nebo ve vesmíru – a zda náhodně, či záměrně. Na stole dokonce ležela verze, že se jedná o sabotáž americké posádky, která se pokusila o dřívější návrat kvůli neupřesněným zdravotním potížím jednoho z astronautů. Podobná věc je ovšem už z podstaty naprosto absurdní. Jak ostatně uvedl tehdejší velitel ISS Andrew Feustel: „Mohu jednoznačně říct, že posádka na oběžné dráze s tím nemá nic společného, mimo jakoukoliv pochybnost. A myslím si, že je ostudné a také trošku ponižující, že někdo mrhá čas tvrzením, že by do toho mohla být posádka nějak zapojená.“

Ruští kosmonauti dokonce neplánovaně vystoupili do volného prostoru, aby prověřili vyšetřovací verze o vzniku otvoru. Sergej Prokopjev a Oleg Kononěnko se k němu museli doslova prořezat a prostříhat. Jisté je jedno: Díra v Sojuzu MS-09 představovala vážné selhání, ale situace postupně odhalila mnohem hlubší problémy, týkající se samotné důvěry mezi partnerskými agenturami. Podle posledních zpráv se Roskosmosu podařilo příčinu najít, rozhodl se však výsledky nezveřejnit. 

První Němec velitelem

Osmého října 2018 převzal Alexander Gerst jako první Němec v historii velení kosmické stanice. Posádka se i nadále soustředila hlavně na vědu: Z paluby ISS se například poprvé podařilo odvysílat tříminutové video v rozlišení 8K, konkrétně sestřih záběrů, které Gerst pořídil kamerou RED Helium. Zájem vzbudilo také video s demonstrátorem Cimon z dílny DLR a společnosti Airbus. Jde o jakýsi prototyp pomocníka s umělou inteligencí a schopností se učit; zvládá samostatný pohyb a měl by astronautům usnadnit některé činnosti na stanici. 

TIP: Evropští kosmonauti (1): Vesmírný hrdina, DJ i opravář Luca Parmitano

Gerst s Prokopjevem a Auñónovou-Chancellorovou opustili orbitální komplex 20. prosince 2018, po 197 dnech. Celkem strávil Alex ve vesmíru 362 dní, což tehdy představovalo rekord mezi evropskými kosmonauty. Po přistání je v kazašské stepi přivítalo nevlídné počasí: Bylo zataženo, mlha a teplota spadla k −16 °C. Ani to však Gersta nerozházelo a jeho typický úsměv nezmizel. Prakticky ihned po přistání odletěl do rodné země, kde se dočkal vřelého přivítání. Jeho cesta ovšem nekončí a dá se předpokládat, že se do kosmu ještě někdy podívá. Třeba se jednou projde po povrchu Měsíce, tedy „rájem geologů“, kde by se mohl zaměřit na tamní vulkanickou činnost.