Do dnešních dní přežily tři uznané druhy kasuárů, z nichž nejběžnější kasuár přílbový (Casuarius casuarius) je třetím nejvyšším a druhým nejtěžším ptákem světa. Větší jsou už jen pštros a emu.

Kazuáři jsou všežravci, kteří se krmí převážně ovocem, ale nepohrdnou ani hmyzem a drobnými obratlovci. Své velikosti (měří až 1,8 metru a až kolem 80 kilogramů) a vzezření bojovníka daného výrazným zbarvením hlavy a masivní „přílbou“ zřejmě kasuáři vděčí za pověst nebezpečných tvorů, kteří bez váhání útočí na člověka a ostrými pařáty mu způsobují smrtelná zranění. Tradovanou nepravdu vyvrátil až soustředěný výzkum, který v roce 2003 dokázal, že ze 150 zaznamenaných útoků byla velká většina vyprovokována nevhodným chováním nebo neznalostí lidí. Pouze jeden případ skončil úmrtím člověka – to když se dva mladíci snažili holemi utlouct kasuára, který se zatoulal na pozemek rodiny. Jednomu z útočníků se pak stal osudný dobře mířený kopanec napadeného ptačího obra. Za normálních okolností se ovšem kasuáři člověku zdaleka vyhnou.

TIP: Pes dingo, metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

„Přilba“, kterou mají tito ptáci na vrcholu hlavy, je dlouhá až 18 cm a navzdory masivnímu vzezření jde o velmi odlehčenou strukturu pokrytou tvrdou rohovinovou slupkou. Kasuárům slouží jednak pro rozhrnování porostu při pohybu hustou vegetací a také jako obrana proti padajícímu ovoci. Často se totiž pohybují v okolí vysokých ovocných stromů, kde sbírají spadané ovoce a na hlavu jim mohou z výšky až 30 metrů spadnout plody větší než golfový míček. Podle jedné teorie jim přilba navíc slouží k zesílení hlubokých komunikačních zvuků – podobně jako kytovcům jejich tukový „meloun“.

Křovinář sametový (Bothrops atrox) z příbuzenstva chřestýšů je hojným hadem deštných pralesů jižní Ameriky. Nevadí mu ale ani savana nebo plantáže, kde se často setkává s lidmi. Má zřejmě na svědomí nejvíce smrtelných hadích útoků v Americe. Jeho uštknutí jsou děsivá a bez lékařské pomoci prakticky vždy smrtelná. Křovinář má hemotoxický jed, který rozkládá krev. Když uštknutý přežije, tak často přijde o zasaženou část těla, která se doslova rozpadne.

Jak to ale v podobných případech bývá obvyklé, jed s dramatickými účinky může být důmyslně využit v medicíně, kde nezabíjí, ale naopak zachraňuje lidské životy. Mezinárodní tým vědců využil jednu z významných složek jedu křovináře sametového, toxický enzym batroxobin, který je známý též jako reptiláza, a vyvinul nové superlepidlo proti krvácení.

TIP: Pavoučí Viagra: Novým lékem na mužskou impotenci by mohl být jed pavouka

Batroxobin je v hledáčku odborníků již několik let. Před časem se objevil v tekutých „obvazech“, které je možné aplikovat injekcí. Teď se stal součástí lepidla, které je schopné během pár sekund po aktivaci světlem zastavit krvácení při poranění nebo během operace. Vědci věří, že by se toto lepidlo rovněž mohlo stát součástí souprav pro první pomoc. V případě potřeby by pak stačilo lepidlo vymačkat z tuby a osvítit ho viditelným světlem, například laserovým ukazovátkem nebo chytrým telefonem.

Budoucí francouzský císař Napoleon Bonaparte Josefínu de Beauharnais na první pohled vůbec nezaujal. Se svým neduživým vzhledem, pouhými 166 centimetry výšky, silným přízvukem a nepříliš obratným společenským vystupováním by ostatně okouzlil jen málokterou ženu. To Josefína byla přesný opak. Šarmantní a sebejistá dáma, proplouvající zákruty pařížského společenského života s elegantní lehkostí. Také už s ním měla dostatek zkušeností. Její první manžel, markýz de Beauharnais, skončil svůj život na jednom z četných popravišť francouzské revoluce. Jen díky tomu, že se manželství nevydařilo a skončilo rozlukou, jeho žena a dvě děti popravě unikly, Josephine ale strávila několik měsíců ve vězení. 

Beznadějně zamilován

Když se poprvé setkala s Napoleonem, byla v situaci, kdy peníze docházely a nutně potřebovala nového milence nebo manžela, který by ji živil. Čerstvě povýšený mladý důstojník se pro tuto záležitost ideálně hodil, ať se už Josefíně líbil, nebo ne. To Napoleona krásná a nespoutaná žena okouzlila okamžitě. Jen ji požádal, aby si změnila jméno -  z Marie Josèphe Rose se tak stala Josephine. 

Napoleonova rodina byla v šoku, když si přivedl jako nevěstu starší vdovu se dvěma dětmi. Nic s ním však nesvedli, Napoleon byl beznadějně zamilován! Když dva dny po svatbě opustil Paříž, aby vedl svá vojska do Itálie, jeho dopisy manželce překypovaly romantikou a něžnými slůvky, obdivu k její kráse a ujišťováním, že jen ona je vládkyní jeho srdce… 

Chci potomka!

Josefína nicméně už krátce po manželově odjezdu bez větších výčitek ovládla postel jiného sličného armádního důstojníka. Napoleona nepředstavitelně zasáhlo, když se to dozvěděl. Byl zrovna se svou armádou v Egyptě. Jeho drahá Josefína si užívala v posteli s jiným, zatímco on bojoval se vzpomínkami na ni v srdci! Podle svědectví svého okolí zuřil opravdu nepředstavitelně a jeho vztah k Josefíně nebyl už nikdy jako dřív. A aby vyrovnal účet, našel si také milenku, malířku a spisovatelku Pauline Fourèsovou. Začal říkat: „mou milenkou je moc.“

Situace se mezi manželi nezlepšila ani po Napoleonově návratu do Francie. Naopak. O dalších Josefíniných nevěrách zprávy nejsou, zato její manžel se činil. Jednou jej načapala dokonce in flagranti v posteli s jednou z jejích dvorních dam! Místo omluv se však Napoleon vytasil s výhružkou – pokud mu Josefína nedá následníka, přestože ji má rád, rozvede se s ní.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Přes partnerské neshody se Napoleon rozhodl vztah udržet a také korunovat svou ženu na francouzskou císařovnu. S postupujícím časem však bylo stále zřejmější, že syna se nedočká. Josefína sice měla dvě děti z prvního manželství, další však už mít nemohla. U jedné večeře Josefíně oznámil, že se musí rozvést. Že je to v zájmu Francie… A ona souhlasila. 

„Současná generace vyrůstá s cukrárnami, které posouvají hranice toho, co může být lahodná chuť. A to je pro mě vzrušující a inspirující,“ říká spolumajitelka malé zmrzlinárny v Princetonu Gabrielle Carboneová. Podnik The Bent Spoon otevřela s dlouholetým přítelem a milovníkem zmrzliny Mattem Errikem v květnu 2004. A od té doby tam vytvořili více než 650 různých příchutí zmrzliny.

„Snažíme se používat co nejvíc sezonních ingrediencí,“ dodává Carboneová. „Právě teď děláme borůvkovo-kukuřičnou zmrzlinu, po které se lidi můžou utlouct. Kupujeme místní bio kukuřici, kterou si musíme sami oloupat a nakrájet. Stojí to spoustu práce, ale nakonec se to stoprocentně vyplatí.“

Chuťové kombinace vždy vytvářejí přirozeně podle toho, co se právě děje v přírodě. „V době, kdy zrají rajská jablíčka, je také nejlepší sezona broskví, takže rajčatovo-broskvový sorbet je úžasná směs,“ poznamenala Carboneová. „Snažíme se vytvořit chuťový zážitek spojený s tímto místem. Když u nás v červenci ochutnáte bazalkovou zmrzlinu, nejíte jen tak zmrzlinu v The Bent Spoon, ale okusíte chuť červencového New Jersey. A díky tomu je speciální.“

Před časem zde také trochu rozvířili vody svou cikádovou zmrzlinou. Princeton je hustě zalesněná oblast s mnoha starými stromy, takže nebylo žádné překvapení, že se tu objevil tento cyklicky se rojící hmyz z takzvané generace X, která je pokládána za početně nejsilnější. „Cikády nemají nijak šokující, výraznou chuť. Chtěli jsme lidem ukázat, že když jsou správně připravené, mohou být cikády udržitelným zdrojem bílkovin po celém světě,“ uvedla Carboneová.

Zmrzlina z mořských korýšů

Na spolupráci vsadila další cukrárna, která nabízí nezvyklé zmrzlinové příchutě. WooHoo Ice Cream z města Beach Haven, kterou vlastní manželský pár Shuan a Megan Kilroyovi, se spojila s místním podnikem Mystic Lobster Roll Company a použila do své zmrzliny chuť jejich speciality – humřích rolek.

„Ochutnali jsme celou škálu humřích rolek, které prodávají, probrali jsme ingredience a rozhodli jsme se, které budou nejlépe fungovat ve zmrzlině. A Megan pak použila své chemické znalosti přípravy zmrzliny, uzpůsobila přísady a vytvořila dvě skvěle chutnající varianty zmrzliny z humřích rolek. Lidé jsou opravdu překvapení, jak dobře chutnají,“ říká Shaun Kilroy.

Některé recepty vyžadují vědečtější přístup – například zmrzlina s příchutí italských trubiček cannoli nebo zmrzliny na bázi alkoholu. „Když pracujete s takovými věcmi, jako je sýr, který používáte do trubiček cannoli, anebo s alkoholem, musíte přijít na to, jaké procento použít, a jak je nejlépe zpracovat – jestli je povařit, spařit nebo třeba přidat cukr, aby ve zmrzlině fungovaly,“ dodal. „Pořád vymýšlíme něco nového – ať už jsou to nové příchutě, veganské varianty, pečené doplňky nebo domácí polevy.“

TIP: Pochoutka z hlodavců: V Ekvádoru nabízejí zmrzlinu s příchutí morčat

Dalším z trendů, kterým se nechali inspirovat, je shandy. Kombinace piva a limonády si v létě získává stále větší oblibu. Kilroyovi už připravovali pivní zmrzliny, a když lidé začali šílet po shandy, věděli, že tohle chtějí také zkusit.

A když je řeč o pivu, nelze vynechat jejich další inovativní příchuť, kterou nazvali Jersey Blues – před několika lety prý slavila značný úspěch. Byla namíchaná z borůvkové zmrzliny s kousky karamelizované opečené slaniny.

První jednotkou, která obdržela Jagdpanthery, se stal oddíl těžkých stíhačů tanků 654, tedy jeden ze dvou praporů původně vyzbrojených ferdinandy. Výroba nových strojů ale dlouho vázla, a když 15. července 1944 obdržel prapor rozkaz přesunout se do Normandie, disponoval pouze osmi novými stroji. I v takto malém počtu ale netrvalo dlouho, než vozidla prokázala svou bojovou hodnotu – 30. července 1944 si Jagdpanthery u Saint-Martin-des-Bois jihovýchodně od Caen připsaly jedenáct zničených britských tanků za cenu ztráty dvou vlastních vozidel.

Příliš pozdě, příliš málo

Prapor později obdržel dalších 17 strojů, v srpnu už mu ale zbýval poslední Jagdpanther. Jen velmi málo jich přitom padlo za oběť palbě nepřítele – téměř všechny zničily jejich osádky poté, co stroj zapadl či utrpěl menší poškození, a již nezbyl čas na jeho odtažení. Později se oddíl dočkal dozbrojení na plný stav 45 vozidel, do konce listopadu 1944 ale přišel o více než polovinu z nich. Když se pak 15. dubna zbytky praporu vzdaly Američanům, nedisponovaly už ani jediným stíhačem tanků.

Velmi podobně si vedly i zbylé prapory Jagdpantherů. Německé ofenzivy v Ardenách se jich účastnilo celkem pět, vinou pomalé výroby ale všechny z nich hlásily vážný podstav – například 519. oddíl mohl nasadit pouze devět strojů a prapor 559 dokonce jen pět. Celkem se tak do ofenzivy zapojilo 53 Jagdpantherů, jejího konce se ale dočkala hrstka. Od února 1945 se následně Jagdpanthery přidělovaly různým útvarům po rotách či dokonce jen po jednotlivých vozidel. Příkladem může být tanková instrukční divize s deseti Jagdpanthery, případně těžký tankový oddíl 507, který obdržel trojici těchto stíhačů.

Pokusy s Jagdtigery

Během války vznikly dva návrhy na pozměnění výzbroje Jagdtigerů. V listopadu 1944 továrna Krupp zaslala návrh na přezbrojení vozidel prodlouženou verzí 128mm kanonu PaK 44 s hlavní o délce 66 ráží (cca 8,5 m), jejíž montáž by si vyžádala prodloužení kasematy. V dubnu 1945 pak kvůli nedostatku těchto zbraní přišel návrh na přezbrojení vozidla kanonem PaK 43 ráže 88 mm. Zatímco první návrh zůstal jen na papíře, druhý podle některých zdrojů dospěl až ke čtveřici prototypů.

Stálo to za to?

I v tehdejší zoufalé situaci vozidla podávala dobré výkony; u Edemissenu dokázaly dva Jagdpanthery téměř dvě hodiny zadržovat postup celé americké 5. obrněné divize, než je tlak nepřítele donutil ustoupit. Dva prapory se postavily i Rudé armádě – v lednu 1945 se 26 vozidel ze stavu 560. oddílu účastnilo operace Frühlingserwachen (Jarní probuzení) v Maďarsku. Během pouhých deseti dnů si tankisté praporu připsali zničení 58 sovětských obrněnců, sami ale pozbyli 13 Jagdpantherů.

Sečteno a podtrženo, Jagdpanther se osvědčil jako vysoce efektivní lovec tanků, který ze všech německých těžkých panzerjägerů nabízel nejlepší rovnováhu mezi palebnou silou, mobilitou a ochranou. Bohužel pro Němce ale přišel příliš pozdě, v příliš malých počtech a v příliš nepříznivé situaci na to, aby měl na průběh války výraznější dopad.

TIP: Stíhač tanků Jadgtiger: Nejtěžší obrněné vozidlo v boji

I přes všechny uvedené nevýhody – od nespolehlivosti a nadměrné váhy u některých typů po nedostatečnou produkci či neodpovídající výcvik osádek – měl koncept těžkých stíhačů tanků jistě své opodstatnění. Na mnoha místech západní i východní fronty se ukázalo, že i malé množství těchto silně vyzbrojených a těžce pancéřovaných vozidel je schopno zastavit a eliminovat daleko početnějšího nepřítele. Otázka, zda tyto úspěchy vyvážily obrovské materiální, finanční i lidské prostředky vložené do vývoje a výroby monster typu Jagdtiger ale zůstává otevřená.

Burani z venkova už lepší nebudou, soudili japonští feudálové o svých poddaných mezi 14. až 16. stoletím. A je jedno, že se přestěhují do měst, kde budou žít spořádaným životem. Jednou jsou to prostě burakumin, a to se nezmění. Původně se jednalo o bezzemky nebo nemajetné rolníky pracující v otrockých úvazcích, nevzdělané a pologramotné lidi. Postupně se z nich ale stali podlidé, považovaní většinovou společností za nečisté.

Slabomyslní a přestárlí pryč!

Burakumin žili v koloniích a ghettech na předměstích, kde vytvářeli uzavřené komunity. Žili mezi nimi Hisabetsu, řekli bychom nemajetní žebráci a bezdomovci, Tokushu, tedy přestárlí, o které neměl kdo pečovat, a Mikaihō-buraku – nesvéprávní a tělesně postižení.

Jejich práva byla minimální, neměli přístup ke vzdělání ani k lékařské péči. Kdokoliv si na nich mohl beztrestně vybít zlost. V japonské společnosti se mohli živit jen profesemi, o které nikdo jiný nestál: jako hrobníci a odklízeči mrtvol, zaměstnanci jatek, řezníci nebo koželuhové. Nejblíže ke šlechtickému dvoru se dostali maximálně jako popravčí a žalářníci. Pravda, v kobkách a mučírnách si pak na vězních z vyšší třídy vybíjeli své zděděné frustrace. K obecné popularitě jim to ale rozhodně nepomohlo. V očích veřejnosti prostě pracovali se špínou, a tak byli považováni za doživotně poskvrněné.

Mongolští kolaboranti!

Korejština je pestrý a květnatý jazyk, který se dynamicky rozvíjí. Například termín gorisuchae značil v 9. století „dělný lid“, tedy obyčejné a nemajetné pracující obyvatele říše. Postupně se však z tohoto slova stalo hanlivé označení pro chudáky. Pro přesnost se pak ještě dodávalo, zda se jedná o chudáky hwachae, nebo jaein.

Ti první byli považováni za hřmotné hrubiány a potenciální násilníky, protože smrt byla jejich denním chlebem. Většinou to byli lovci a řezníci, což v Koreji 10. století byly velmi nezvyklé profese – buddhistům totiž konzumace masa není zrovna doporučována. Velká zvířata, která by dokázal odborně porazit jen řezník, se tu téměř nechovala. Druhou kategorii pak tvořili herci, zpěváci, šašci a prostitutky. 

Padesátiletá válka s mongolskými nájezdníky zahájená v roce 1231 pro Koreu neskončila vítězně. Země se ocitla v mongolském područí. Z gorisuchae se houfně stávali kočovníci, kteří dokázali přijmout neklidný styl nomádského života. Ostatní Korejci je za to nenáviděli a považovali je za kolaboranty a zrádce, žebravé ničemy zvané baekjeong. Mongolové ale Korejce naučili chovat dobytek, který dokázali zužitkovat právě jen gorisuchae a baekjeong. V konečném důsledku tak vznikla nová opovrhovaná společenská vrstva, která po skončení válečné kampaně už svůj původní neutrální statut nikdy nezískala. I když s barbarskými dobyvateli neměli mnoho společného, stali se pro svou schopnost přežít v těžkých časech stejně neoblíbenými.

Nezávislost je ponižující hanba

Etnikum Chan je nejpočetnější na celém světě. Dnes je tvoří 1,3 miliardy lidí žijících v Číně a Vietnamu. Nepatrnou část tohoto etnika historicky tvořili nenávidění lidé Tanka čili Lidé z jezera. O koho šlo? Většinou o počestné rybáře, košíkáře a tkalce, kteří si nevraživost zbytku čínských národů vysloužili svou přílišnou nezávislostí. Ano, je to trochu kuriózní způsob, jak se stát neoblíbeným. Lidé Tanka totiž prakticky celý život strávili na hladinách řek, jezer a při pobřeží říše, a tak se na ně jen málokdy vztahovala pravidla a zákony platící na souši. Když přijel k jejich dosavadnímu kotvišti výběrčí daní, mohl často jen sledovat loďky mizící na obzoru.

TIP: Indičtí „nedotknutelní“: Proč stojí na okraji společnosti už 2 000 let?

Tanka byli kočovníci, omezovaní ve svém působení jen vodní plochou. Je pravda, že v říčních koloniích často nacházeli úkryt odpadlíci prchající před spravedlností. Proto na ně císaři měli spadeno. Lidé Tanka na říši nebyli závislí: nikdy například nekupovali sůl, která byla ve vnitrozemí považována za bílé zlato. Netrápily je zavřené sýpky nebo hladomor, voda jim vždy dávala dost obživy. Což suchozemskou populaci silně dráždilo.

„Jsou to potomci vodních hadů a roznášejí nemoci,“ říkalo se o nich. Lidé Tanka tak na pevnině nesměli vstoupit do veřejných místností a tržiště jim byla otevřena jen o některých dnech. Trvalo staletí, než je zbytek Číny přijal za své.

Už nějakou dobu víme, že s našimi nejbližšími příbuznými – neandertálci a denisovany, máme společnou část DNA. Podle Richarda Greena, odborného asistenta biomolekulárního inženýrství z Kalifornské univerzity v Santa Cruz je to ale kapku jinak. Green je totiž přesvědčen, že jen malá část lidské DNA je unikátně lidská.

Ve své nové studii dospěl spolu se svými kolegy k závěru, že asi jen 7 až 1,5 procenta lidského genomu představuje sekvence DNA unikátní pro náš druh. Zbytek sdílíme s neandertálci, denisovany, a pak samozřejmě v menší míře s ostatními organismy. Některé sekvence máme společné napříč živou přírodou, tedy i s organismy, které člověka nepřipomínají ani v nejmenším.

Průzkum genomu

Vědci si vytvořili speciální algoritmus označovaný jako „speedy ancestral recombination graph estimator“. Ten jim umožnil odlišit části genomu, které sice nejsou naše, ale získali jsme je až druhotně, častým křížením s neandertálci či denisovany. Tento algoritmus pak „vypustili“ na 279 genomů moderních lidí, 2 genomy neandertálců a 1 genom denisovanů.

TIP: Lidé a neandertálci jsou si geneticky bližší než hnědí a lední medvědi

Pro badatele bylo překvapením, že unikátní lidská DNA představuje tak malou část genomu. Také je překvapilo, že převážně jde o známé geny, u nichž víme, k čemu slouží. Jsou to většinou geny, které kódují proteiny podílející se na vývoji a fungování mozku. Na tyto proteiny se teď soustředí další výzkum, který by mohl objasnit, v čem se vlastně lidé od neandertálců a denisovanů liší.

Šakali jsou nejstaršími žijícími příslušníky čeledi psovitých šelem a šakal čabrakový (Canis mesomelas) se od ostatních šakalů oddělil zřejmě před 2,3–4,5 miliony let. Obdobně jako jejich ostatní příbuzní, jsou i šakali čabrakoví všežravci. Živí se brouky, škorpiony, plazy i malými savci, ale dokážou ulovit i mnohem větší zvířata, než jsou oni sami – například gazelu Thompsonovu.

Šakali jsou přísně teritoriální, ale v období nedostatku potravy jsou nuceni vyhledávat potravu také za hranicemi svých území. Přísná hierarchie smeček se projeví i u velkých mršin, z nichž by se klidně mohli krmit všichni naráz. Bez ohledu na to se mohou nasytit nejprve dominantní jedinci a ti slabší musejí čekat.

TIP: Africký šakal čabrakový: Nebojácný lovec s promyšlenou taktikou

Ačkoli jsou šakali čabrakoví ze všech šakalích druhů nejmenší, předčí ostatní svou agresivitou. Té zřejmě vděčí i za své odhodlání k útoku na velká zvířata, ale zároveň je tento jejich povahový rys zodpovědný za četné šarvátky v rámci vlastního druhu.

Před 66 miliony let narazilo do Země těleso o průměru 10 až 15 kilometrů. Následná katastrofa vedla k vymření velkých dinosaurů a řady dalších skupin živočichů i rostlin. Meteorit, či spíše planetka tehdy dopadla v oblasti dnešního Yucatánu, poblíž města Chicxulub a vyhloubila ohromný kráter o průměru více než 180 kilometrů. 

Zatímco před 66 miliony let šlo o zcela výjimečnou událost, o tři miliardy let dříve, byly podobné katastrofy vlastně celkem běžné. Tvrdí to alespoň Simone Marchi z amerického institutu Southwest Research Institute. Podle jeho nedávného výzkumu byla dávná Země bombardována planetkami podobných nebo i větších rozměrů podstatně častěji, než jsme si mysleli. Z jejich analýz výskytu sferulí, nepatrných skleněných kuliček, které vznikají při dopadu nebeského tělesa, plyne, že v období před 3,5 až 2,5 miliardami let byla Země zasažena tělesem podobným planetce Chicxulub přibližně jednou za 15 milionů let.

Dávné dopady

Častější dopady těles o velikosti dnešních měst nebo i větších doslova otřásaly celou planetou. Marchiho tým se domnívá, že by tyto nebeské katastrofy mohly objasnit doposud nevysvětlitelné dočasné nárůsty množství kyslíku v atmosféře, které v tomto období historie pozorujeme v geologickém záznamu.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Na druhou stranu, pro tehdejší život nemusely takové srážky představovat ničivou katastrofu, jakou by jistě představovaly dnes. Eukaryotní organismy tehdy ještě neexistovaly a veškerý život představovaly dávné bakterie a archea, nejspíš doprovázené viry, které žily především v tehdejších oceánech. Tehdy také nemohly existovat složitější ekosystémy, které by dopad planetky zničil. Případné vymírání tak nemuselo být tak dramatické, jako po pádu planetky Chicxulub na konci druhohor.

Britští dealeři kokainu přišli s novým trikem. Movitějším zákazníkům nabízejí dražší, povídačkou opředenou drogu. Tvrdí, že jejich zboží pochází přímo od kolumbijských farmářů a je vyráběné s větším ohledem na životní prostředí. Podle britského experta na drogovou problematiku Neila Woodse je ale jediný rozdíl v ceně.

„Zaznamenal jsem nabídky koksu šetrného k přírodě, eticky získávaného, organického apod. Všechno je to ale obyčejný obchodní trik. Při ceně 200 liber za gram tomu říkám woke coke podvod,“ okomentoval obchodní praktiky drogových dealerů Neil Woods.

Ekologický kokain od kolumbijských farmářů

Gram k „přírodě šetrného“ kokainu vyjde v Londýně na 200 liber (v přepočtu zhruba 5 800 korun). Běžná cena v pouliční kvalitě je přitom ve Spojeném království zhruba poloviční a nejlevnější lze pořídit za třetinu. „Každý v Chiswicku má woke koks. Mají svoje veganské jídlo, organické víno a teď i woke šňupání,“ prozradila britská herečka Davina Taylorová.

TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Podle Lawrence Gibbonse z Národní kriminální agentury vede obchod s kokainem k násilí a ničení ve Velké Británii i v zahraničí. Nic jako „fair trade“ kokain prostě neexistuje. Podobně vidí problematiku i kolumbijská humanitární pracovnice Bibiana Villota. „Obchod s kokainem produkuje krveprolití, destabilizaci komunit a děsivý cyklus násilí. Pokud vzroste poptávka, bude stoupat i výroba a cyklus ničení bude pokračovat. To, čemu se říká „fair trade“ kokain, přinese jen další chamtivost a další krveprolití.“

Podle odborníků Kolumbii každoročně opouští kolem 1 500 tun kokainu, přičemž zhruba polovina se následně přepravuje do Evropy. Jen ve Velké Británii vyprodukuje kokainový průmysl ročně zhruba 2,5 miliardy liber (přibližně 70 miliard korun).