Je to typické pro blížící se zimu: jednoho rána vás probudí hlasité krákání velkých černých ptáků, procházejících se po trávnících mezi domy na sídlišti. Nebo náhle zjistíte, že jsou jich plná pole. Nejde však o vrány, za něž tyto černé krasavce z čeledi krkavcovitých často zaměňujeme, ale o havrany. Havrani polní, kteří u nás běžně hnízdí v lesích a v mnoha parcích (podle odhadů v celkovém počtu asi tři tisíce párů), však před naší zimou prchají do jihozápadní Evropy zhruba v polovině října. Ve stejnou dobu si k nám mírnou zimu přilétají užít ohromná hejna havranů z východní Evropy, především z Ukrajiny. V některých letech u nás tráví zimní období až čtyři miliony jedinců, kteří se pro potravu obvykle vydávají také do měst.

TIP: Hraví řešitelé hádanek: Překvapivě inteligentní havrani polní

Vrány však u nás zůstávají po celý rok. Na rozdíl od havranů jsou ale plašší – uvidíte je spíš v lesích a na polích. Zároveň se nehoufují v tak ohromných počtech. Oba druhy se navzájem velmi podobají a jejich zástupci dosahují zhruba stejné velikosti. Ovšem zatímco vráně se peří na slunci leskne zelenkavě a její zobák má barvu černou, havraní peří je namodralé a zobák šedý, u dospělých jedinců s výraznou lysinou u kořene. Havran má navíc u nohou typické „kalhotky“ z peří.

Australští badatelé zjistili, že ženy dovedou s překvapivě velkou přesností určit z výrazu tváře muže, jak moc je nakloněný nezávaznému sexu či krátkodobému vztahu. Muži naopak v tomto testu zcela propadli. Vědci do svého výzkumu zapojili 123 mladých dobrovolníků, mužů i žen. Nejprve je vyfotili a poté je podrobili sérii otázek, které mapovaly jejich vztah k sexu. Následně vybrali 65 mužů a žen a nechali je posuzovat fotografie tváří opačného pohlaví. Dobrovolníci měli za úkol odhadnout postoj fotografovaného k náhodnému sexu. Výsledky badatele poněkud zaskočily.

Ženský šestý smysl 

Z výsledků vyplynulo, že ženy mají muže doslova přečtené a dokázaly pohnutky mužů odhadovat s velkou přesností. Muži naopak nejsou schopní z ženské tváře vyčíst takřka nic. Překvapivé zjištění přivedlo vědce k další otázce: Je tento rozdíl způsobený odlišným fungováním mužského a ženského mozku, nebo je tajemství skryté přímo v našich tvářích? Odpověď na tuto otázku svěřili umělé inteligenci.

Průměrné tváře mužů, kteří jsou nejméně (vlevo) a nejvíce (vpravo) naklonění nezávaznému sexu.

Počítačový algoritmus ale dopadl podobně. Zatímco ve tvářích mužů dokázal číst jako v otevřené knize, pohnutky žen mu zůstaly utajené stejně jako mužům.

TIP: Co prozradí emoce: Dokážete poznat lháře podle fotografie?

Podle badatelů je pravděpodobné, že za odlišné výsledky může vyšší hladina testosteronu u mužů. Vědci pomocí počítače sestavili průměrnou podobu tváří mužů a žen, podle jejich vztahu k nezávaznému sexu. Srovnání ukázalo, že muži svolnější k příležitostnému sexu, a zřejmě také s vyšší hladinou testosteronu, mají delší tváře, vyšší čela, delší nosy a větší oči. Zřejmě tyto „indicie“ jsou pro ženy klíčovým vodítkem při čtení výrazu mužské tváře.

Průměrné tváře žen, které jsou nejméně (vlevo) a nejvíce (vpravo) nakloněné nezávaznému sexu.

Člověk dnes představuje největšího predátora živočišné říše: Světový fond na ochranu přírody (WWF) uvádí, že od roku 1970 se stavy divoké zvěře vlivem lidské činnosti snížily zhruba o 60 %. Alarmující statistika se týká především velkých savců, například tygrů, kterých žilo před sto lety v jihovýchodní Asii na sto tisíc – a momentálně jich zoologové evidují méně než čtyři tisíce. Populace nosorožců poklesla za stejnou dobu desetinásobně a lépe na tom nejsou ani sloni (viz Záchrana afrických slonů).

Příčin úbytku existuje hned několik, nicméně nejdrastičtěji se projevují zásahy v podobě odlesňování, těžby, výstavby měst či přeměňování půdy na zemědělskou. Samostatnou kapitolu pak tvoří pytláctví: Snaha alespoň částečně omezit nezákonný lov v rezervacích je přitom takřka beznadějná. Ochránci totiž nikdy nevědí, kde pytláci zaútočí, a tak jim nezbývá než spoléhat na náhodu a hledat nastražené nelegální pasti. 

Tlapky proti pytlákům

Situaci by však mohly změnit moderní technologie zaměřené na mapování pohybu lovců a hlavně na předpovídání jejich dalších cílů. Vědci z Harvard University vyvíjejí systém nazvaný Protection Assistant for Wildlife Security – neboli PAWS, což lze přeložit jako „tlapky“ – který dokáže analyzovat data z dlouhodobého monitorování aktivity pytláků. 

Tým profesora Milinda Tambeho, jenž se na projektu podílí, vyzkoušel novinku poprvé roku 2014 v ugandském národním parku Královny Alžběty, kde na plochu 2 000 km² dohlíží pouhá stovka strážců. „Tlapky“ si území rozdělily na síť čtverců o straně 1 km a na základě předchozího mapování nastražených pastí i počtu chycených zvířat přiřadily ke každému z nich konkrétní rizikové faktory. Následně technologie navrhla oblasti, na něž by se měli strážci zaměřit. Systém však musí neustále zohledňovat nová data, neboť pytláci se pochopitelně umějí přizpůsobit a navíc se jejich aktivita mění v závislosti na ročním období. 

Vyhráno ještě není

Po prvním testování byli vědci spokojeni: V místech, kde technologie PAWS předpovídala zvýšenou frekvenci pastí, jich strážci skutečně nacházeli větší množství. A naopak tam, kde podle umělé inteligence hrozilo nižší riziko, lovci zpravidla tolik neútočili. 

K dokonalosti má ovšem novinka daleko. Dovede sice s určitou mírou pravděpodobnosti předvídat, na jakou oblast se pytláci zaměří, neodpoví však na otázku, co je do konkrétní lokality přivedlo. Samotné nalezení pasti navíc neumožňuje zjistit, jak dlouho se na místě nacházela. A v neposlední řadě se ilegální lovci zdokonalují ve skrývání nástrah, takže ani po nasměrování do vybrané části parku se strážci nemusejí vrátit z úspěšné výpravy. 

Slibná asijská mise

V roce 2018 instaloval profesor Tambe nový systém ve spolupráci s WWF na východě Kambodže v přírodní rezervaci Srepok, jež proslula coby domov řady ohrožených savců – mimo jiné slonů indických, šimpanzů bonobo či levhartů obláčkových. V minulosti tam žili i tygři, ale poslední byl spatřen v roce 2007. Zmíněné šelmy by se měly do rezervace časem pozvolna vracet, bylo by ovšem krátkozraké spustit program jejich znovuzavádění dřív, než se situace s pytláctvím v regionu zlepší. A právě s tím by mohly Tlapky pomoct.

TIP: Výnosný boj s pytláky: Turistický ruch pomáhá chránit divoká zvířata v Africe

Bez jejich přispění dovedli tamní strážci odhalit pouhých 10 % nastražených pastí, zatímco s využitím umělé inteligence jich už během prvního měsíce našli pětkrát víc. Kromě toho systém pomohl s identifikací pytláků, neboť si začal všímat rozdílných technik, jež používají ilegální lovci z Vietnamu a třeba místní Kambodžané. Povzbuzeni prvotními úspěchy nyní vědci plánují zavést Tlapky do dalších ohrožených oblastí planety: Mají vytipováno na 600 míst, kde by mohla umělá inteligence v boji proti pytláctví znamenat tolik potřebný posun. 

Giulia Rossettová neučinila životní objev v přítmí staré klášterní knihovny při listování stářím zkřehlými pergameny, ale ve vlaku. Cestovala z Vídně, kde pracuje na svém doktorátu, do rodného severoitalského Pordenone a v laptopu si prohlížela snímky arabské knihy z 10. století popisující životy křesťanských svatých. Mladou specialistku na staré rukopisy nezajímal arabský text, ale písmo, které se skrývalo pod ním. 

Pergamen byl drahý a mnozí středověcí písaři neváhali vymazat ze stránek starých kodexů původní text a na uvolněné místo napsat to, co potřebovali. Původní písmo obrušovali pemzou nebo ho leptali různými chemikáliemi. Často ale docílili jen toho, že starý text notně vybledl a kniha dnes obsahuje dva rukopisy „na sobě“. Starší bývá často jen stěží patrný a nový text je bezohledně napsaný přes něj. Historici takové „dvojité“ texty označují termínem palimpsest. 

Giulia Rossettová studovala snímky jednoho z vzácných palimpsestů a očekávala, že pod arabským textem najde další křesťanské pojednání. Záhy jí bylo jasné, že se hluboce mýlí! Na snímcích v laptopu jasně rozeznávala jména starořeckých bohů a hrdinů. Fragment textu zmiňoval Dia, Dionýsa a Persefonu… 

Ve vlaku nebyla k dispozici Wi-Fi, a tak si badatelka nemohla ověřit, zda už historici podobný text znají. Teprve doma začala pátrat ve specializovaných internetových archivech. Marně. Spojila se s vedoucí své disertační práce Claudií Rappovou a společně došly k závěru, že Giulia skutečně objevila přepis dosud neznámého starořeckého díla.

Luštění textu psaného stejně jako Homérovy eposy ve formě hexametru pokračuje pomalu. Zlomek mýtu popisuje situaci, kdy se skupina zlých Titánů snaží získat důvěru Dionýsa a Persefony. V textu je i číslice 23. Právě ta přivedla Giuliu Rossettovou a Claudii Rappovou na myšlenku, že narazily na zlomek Rapsodií, jež byly ve starém Řecku připisovány bájnému básníkovi Orfeovi a skládaly se z 24 knih. 

Příběh otce Justina

Podobných objevů, jaký učinila ve vlaku mladá italská historička, můžeme v dohledné době očekávat mnohem víc. Vděčíme za to lidem, kteří uvedli v život Sinai Palimpsest Project. U jeho zrodu stál obdivuhodný muž - otec Justin, knihovník z kláštera svaté Kateřiny pod horou Sinaj. Tento mnich se narodil v americkém Texasu v protestantské rodině a vystudoval byzantskou historii na univerzitě v Austinu. Už během studií mu natolik učarovala řecká ortodoxní církev, že k ní konvertoval a následujících dvacet let strávil v klášteře v Massachusetts. Měl tam na starosti vydávání církevních publikací a díky tomu se důkladně seznámil s moderními metodami převodu starých textů do digitální formy.

Zásadní zlom v životě otce Justina nastal v roce 1996, když přesídlil do starobylého kláštera svaté Kateřiny na Sinajském poloostrově. Klášter leží pod žulovým štítem Sinaj vysokým 2 285 metrů. Podle Bible se tu Mojžíšovi zjevil v hořícím keři Bůh a sdělil mu své pravé jméno. Poté Mojžíš na horu vystoupil, aby od Hospodina převzal desky s deseti přikázáními. 

Sinajská hora a její okolí měly pro židy i křesťany vždy obrovský význam. Není divu, že se záhy stala centrem náboženského života. Jak vyplývá ze zápisků dávných cestovatelů, početná komunita mnichů žila pod horou už na sklonku 4. století. V druhé polovině 6. století tu nechal byzantský císař Justinián zbudovat mohutně opevněný klášter. Mimo jiné střežil zde nalezené ostatky svaté Kateřiny a keř, ve kterém se Mojžíšovi zjevil Bůh.

Klášter sloužil i jako centrum učenosti. Vznikla tu rozsáhlý archiv, který patří k nejstarším nepřetržitě fungujícím knihovnám světa. Množstvím vzácných církevních rukopisů jí může konkurovat snad jen slavná Vatikánská knihovna. Šetrnosti mnichů z kláštera svaté Kateřiny vděčíme za unikátní kolekcí asi 160 palimpsestů. Všechny má na starosti knihovník otec Justin.

Elektronická kouzla odhalují neviditelné

Mniši se neuzavírají před světem a chtějí se o úžasné bohatství knihovny podělit. Proto přikročili k digitalizaci knih. Je to poslední šance na záchranu mnoha starých svazků, a zároveň i způsob, jak knihy zpřístupnit badatelům z celého světa. Opat kláštera se rozhodl využít zkušeností otce Justina s moderními technologiemi a digitalizaci mu svěřil. Ten se pustil do díla. Starosti mu dělaly palimpsesty. Původní písmo je často vidět tak špatně, že se knihovník vzdával naděje na jeho rozluštění.

K zlomu došlo v roce 2008, kdy američtí vědci po deseti letech tvrdé práce dokončili zkoumání palimpsestu, v kterém se pod textem byzantské modlitební knihy z 13. století skrýval text jednoho z matematických děl slavného řeckého učence Archiméda. Vědci nasnímali stránky palimpsestu v různých vlnových délkách a na takto pořízených snímcích pak dokázali sotva znatelný text digitálně zvýraznit natolik, že se dal přečíst. 

Otec Justin znal osobně některé členy týmu zkoumajících Archimédův rukopis a obrátil se na ně s prosbou, zda by podobným způsobem nebylo možné rekonstruovat vymazané texty palimpsestů z jeho knihovny. Tak vznikl Sinai Palimpsest Project. V roce 2011 odjeli experti z Early Manuscripts Electronic Library digitalizovat sinajské palimpsesty. Práci jim nekomplikovala jen odlehlost kláštera. Vědci museli převézt všechno potřebné vybavení přes Sinajskou poušť, kde v té době zuřily boje mezi egyptskou armádou a bojovníky Islámského státu. Přestřelky s oběťmi na životech se odehrály i pár stovek metrů od hradeb kláštera. 

Také snímání stránek rukopisů vyžadovalo nekonečnou trpělivost. Mnohé z vzácných palimpsestů byly objeveny v roce 1975 ve věži na severní straně hradeb v dlouho uzavřené místnosti. Skrýš obsahovala asi 1 100 knih, které tu zůstaly zapomenuty, když se v 18. století knihovna přestěhovala do jiných prostor. Rukopisy jsou rozežrané krysami, vyschlé na troud a při nešetrném dotyku se rozpadají. Každou stránku palimpsestu nafotili technici z Early Manuscripts Electronic Library speciální padesáti megapixelovou kamerou nejen ve viditelném spektru, ale také v infračerveném a ultrafialovém světle. Využívali přitom různé filtry a rozličnými typy záření stránky osvětlovali pod nejrůznějšími úhly. Zkoušeli všechno, co by pomohlo vyzvednout vymazaný text. Snímky pak dostala do rukou skupina expertů na analýzu obrazu a ta se s pomocí moderního softwaru používaného například i pro vyhodnocování satelitních snímků pokusila písmo ještě více zvýraznit.

Odhalená tajemství

O tom, že úmorná práce expertů z Early Manuscripts Electronic Library nevyšla nazmar, se přesvědčila i Giulia Rossettová. V laptopu dokázala přečíst text, který by nerozluštila, ani kdyby měla možnost vzít vzácný rukopis do rukou. Podobné úspěchy při čtení palimpsestů digitalizovaných speciálním postupem slaví i další badatelé. Pod unikátním arabským přepisem křesťanských evangelií, který pochází z 8. či 9. století, odhalili vědci text lékařské knihy s recepty na přípravu léků a s popisy chirurgických zákroků včetně odstranění zhoubného nádoru. Kniha nabízí zcela nové pohledy na dávnou historii medicíny.

Jiný palimpsest skrýval dvě stránky s nádhernými vyobrazeními kvetoucích rostlin. Ilustrace pocházejí z 6. století, ale mohlo by jít o kopii mnohem staršího díla osobního lékaře krále Mithridata VI. Pontského. Vědci věděli o knihách Mithridatova lékaře z traktátů jeho následovníků, ale v sinajských palimpsestech se jim poprvé dostal do rukou zlomek kopie původního textu.

TIP: Svitky od Mrtvého moře: Co odhalí nově objevené artefakty z Jeskyně hrůz?

V sinajských palimpsestech byly objeveny také nejstarší známé opisy Hippokratových lékařských knih. Další nálezy na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Počátkem roku 2018 otevřela knihovna americké University of California v Los Angeles on-line databázi se snímky 6 800 stran pocházejících ze 74 sinajských palimpsestů a už teď v nich prostřednictvím počítačů „listují“ desítky badatelů z celého světa.

Úmysl vylákat americké námořnictvo k rozhodující bitvě skončil těžkou japonskou porážkou. Císařští admirálové v čele s Isoroku Jamamotem hodlali rozšířit vliv svých vojsk v Pacifiku a zároveň zlikvidovat Spojené státy coby námořní velmoc.

Úspěch zpravodajců

K tomu měl posloužit nenadálý útok na americkou základnu umístěnou na atolu Midway. Američané ale díky prolomení japonských kódů věděli o úmyslu nepřítele zaútočit a pojali podezření, že cílem by mohl být právě Midway, což si později pomocí zpravodajské lsti ověřili.

Samurajové krvácejí

Nakonec tak Japonci vpluli do pasti, v níž přišli o čtyři velké letadlové lodě, těžký křižník a stovky elitních pilotů, což představovalo tak těžkou ránu, že se z ní už nevzpamatovali a po zbytek války zůstali v defenzivě. Američané sice také přišli o jednu letadlovou loď (USS Yorktown), mohli ale převzít strategickou iniciativu a obrat na pacifickém bojišti pak dokonali v bojích o Guadalcanal mezi srpnem 1942 a únorem 1943.

Madagaskar je rájem pestré přírody. Žije tam mnoho zajímavých zvířat, všechna jsou ale poměrně malá. Ještě poměrně nedávno přitom na Madagaskaru žili mnohem větší živočichové. Byli mezi nimi i „koalí“ lemuři Megaladapis edwardsi, kteří dosahovali velikosti 1,5 metru a váhy kolem 85 kilogramů. Tak jako řada dalších velkých druhů zvířat i „koalí“ lemuři doplatili na příchod lidí, kteří taková zvířata lovili a výrazně měnili krajinu. Gigantičtí lemuři definitivně vymřeli zřejmě někdy ve 14. až 15. století.

Přestože „koalí“ lemuři zmizeli v porovnání s dalšími druhy megafauny poměrně nedávno, mnoho toho o nich nevíme. Jedním z důvodů je i to, že je obtížné získat DNA takových druhů. V tomto případě není překážkou stáří, ale spíše tropické a subtropické klima, které příliš nepřeje uchovávání DNA ve fosilních nálezech.

Štastný nález DNA

Stephanie Marciniak z americké Pennsylvania State University a její tým přesto nedávno dokázali izolovat DNA z čelisti „koalího“ lemura, staré 1 475 let. Bylo to náročné. Analyzovali stovky kostí těchto lemurů, až se na ně konečně usmálo štěstí. Získanou DNA přečetli a dostali z ní spoustu zajímavých informací.

TIP: Unikátní nález dávné hostiny prozrazuje, že jsme vyhubili obří lenochody

Mimo jiné potvrdili, že si „koalí“ lemuři (anglicky „koala lemurs“) skutečně zaslouží své jméno. Vědci je tak pojmenovali, protože se již dříve domnívali, že se tito lemuři živili prakticky výhradně rostlinnou stranou, podobně jako koalové, kterým se také podobají tělesnými proporcemi. V DNA „koalích“ lemurů totiž objevili geny, které se podobají genům koňů nebo primátů langurů čínských, tedy býložravých živočichů. Tyto geny se podílejí na deaktivaci toxinů v listech rostlin. Proto vědci usuzují, že se „koalí“ lemuři rovněž živili hlavně listy.

Je těžké uvěřit, že ještě relativně nedávno vypadal svět textilu úplně jinak. Například v dobách Římské říše oblékala většina obyvatel oděvy z vlny a kůže, bavlna představovala exotický artikl z Indie, který znali pouze přírodozpytci, a štůčky hedvábí dovážené z Číny byly luxusním a pro převážnou část populace nedostupným zbožím. Pár tisíciletí zpět ovšem člověk zmíněné tkaniny ještě vůbec neznal, jelikož neovládal techniku tkaní. Právě její vynález se nerozlučně prolíná s neolitickou revolucí, jež vedla k vytvoření světa, jak jej známe dnes. 

Zahalení Adamové a Evy 

Není jasné, kdy se začal náš druh halit do oblečení. Podle některých archeologů to mohlo být před sto tisíci lety, jiní odívání zasazují ještě hlouběji do historie. Vodítkem jsou jim přitom nedávné genetické studie, jež naznačují, že veš se v lidském oblečení „usídlila“ někdy před 170 tisíci lety. 

Podle historiků využívali první Adamové a Evy při zakrývání své nahoty všechno, co se nacházelo v jejich okolí, počínaje kůžemi a kožešinami přes peří až po různé trávy a listy. Nejstarší oblečení zřejmě tvořily vrstvy vysušených rostlin, které se přehazovaly přes sebe nebo svazovaly. Trvalo dlouhé desítky tisíc let, než se člověk chopil jehly a nitě a začal kusy oblečení sešívat. Kdy přesně k tomu došlo, opět není jasné: Nejstarší jehly nalezené v jihoafrické jeskyni Sibudu však pocházejí z doby okolo roku 60000 př. n. l. K šití se tehdy ovšem používal materiál z divokých rostlin a na cílenou kultivaci textilních vláken si naši předkové museli počkat ještě dlouhé desetitisíce let. 

Dějiny látek a odívání v dnešním slova smyslu se začaly psát teprve v 7. tisíciletí př. n. l., kdy v oblasti tzv. úrodného půlměsíce spatřily světlo světa první tkané lněné materiály. O pár tisíciletí později se zrodily tři nové textilní látky, jejichž výroba a obchod následně měnily politickou i ekonomickou historii. 

Když ovce zahřejí

Ačkoliv se lidé do ovčích – a před nimi mufloních – kůží oblékali o mnohá tisíciletí dřív, první tkaná vlněná látka je zahřála zhruba před šesti tisíci lety na území dnešního Íránu. I když si vlnu spojujeme hlavně s ovcemi, poskytuje ji celá řada dalších zvířat: počínaje kašmírskými kozami (pak se nazývá kašmír) přes kozy angorské, z nichž se získává mohér zmiňovaný už ve Starém zákoně, až po angorské králíky.

Na všeobecném rozšíření hřejivé textilie měly velkou zásluhu právě nenáročné ovce. Mohou totiž prospívat prakticky kdekoliv, včetně značných nadmořských výšek. Jejich odolnosti si všimli už staří Římané a díky nim se vlna rozšířila po celém antickém světě. Chovy zakládali ve všech dobytých provinciích, kde jen to bylo možné – od severní Afriky přes Španělsko až po britské ostrovy. Právě vlna totiž tvořila jednu z nejdůležitějších složek šatníku římských obyvatel. 

Bohatství Medicejů 

Zlatý věk zažívala vlna ve středověku. Na její produkci se specializovala řada menších evropských měst a centrem obchodu se stalo francouzské Champagne, kde se pořádaly každoroční trhy zaměřené výhradně na zmíněnou textilii. V Itálii na obchodu s ní zbohatly některé významné rody z Janova, Benátek i Florencie, včetně Medicejů. 

O významu vlny ve Španělsku svědčí rovněž fakt, že se v 16. století mohla odrůda jehňat merino vyvážet pouze s královským souhlasem a porušení daného nařízení se trestalo smrtí. Ostatně právě obchod s vlnou pomohl financovat slavné výpravy Kryštofa Kolumba, který se spolu s dalším dobyvatelem Hernánem Cortésem zasloužil o to, že ovce našly nový domov také na Kubě, v oblasti dnešního Mexika i na jihozápadě současných USA.

Na křesle z vlny  

Hlavním vývozcem surové vlny se nicméně stala Anglie, která své pozice dosáhla promyšlenou politikou. V roce 1377 zakázal král Eduard III. dovoz veškerých vlněných produktů a do Británie naopak povolal vynikající vlámské tkalce, kteří měli Britům předat své umění. Už kolem roku 1660 tak vývoz vlněných textilií představoval dvě třetiny anglického zahraničního obchodu a vlna se stala natolik významným artiklem, že se z jejího exportu odváděly speciální daně. Ostatně sám předseda Sněmovny lordů usedal na „Woolsack“ – křeslo bohatě vycpané vlnou, symbolizující význam obchodu s tímto materiálem. 

Britové také s nelibostí sledovali šíření vlny v Novém světě. Například Jiří III. Anglický v amerických koloniích obchodování se zmíněným artiklem zcela zakázal, a to pod trestem stětí ruky. Navzdory tomu se ovce pašované na kontinent rychle množily a vlna se v Severní Americe postupně rozšiřovala. 

Ačkoliv ji nakonec z pomyslného textilního trůnu sesadila bavlna, svůj podíl na trhu si udržela dodnes. Tvoří asi 1,3 % globální produkce textilních vláken a mezi její největší výrobce patří Austrálie, Čína a Nový Zéland. Především merino vlna se totiž stala nedílnou součástí šatníku outdoorových nadšenců – hřeje i vlhká a trvá několik dní, než ji pohltí nepříjemný odér. 

Po stopách bílého zlata 

Psal se rok 1492, když janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus přistál u břehů jednoho z dnešních Bahamských ostrovů a pojmenoval jej San Salvador. Ke své radosti tam našel domorodce oděné do bavlny, což posílilo jeho víru, že se ocitl na území Indie s dlouhou tradicí její výroby. Místní obyvatele proto označil za „Indiány“ a sebe i zbytek světa tím na čas uvrhl v jeden z největších geografických omylů. 

Nebylo to poprvé ani naposled, kdy látka získaná z bílých chomáčků bavlníku zasáhla do běhu dějin. Právě díky dobyvatelskému tažení ji poznali také Evropané. Když Alexander Makedonský postupoval ve 4. století př. n. l. do Indie, jeho vojáci rádi vyměnili své podstatně méně pohodlné úbory ze lnu za bavlněné oděvy. Na Iberský poloostrov pronikla bavlna poté, co území v 8. století dobyli muslimové. 

Středověk v mušelínu

Evropští tkalci ve středověku bavlnu sice znali, ale k výrobě oděvů ji neužívali často. Mnohem příhodnější byl len, který se na starý kontinent dostal z Blízkého východu a jehož rostliny se dokázaly uchytit i v chladnějších podmínkách. Čas bavlny nadešel v západní Evropě ve 12. století, kdy látku přivezli do Itálie arabští obchodníci. Nazývali ji mušelín – snad podle bavlnářské manufaktury v Mosulu v dnešním Iráku. Stále se však jednalo spíš o exotickou záležitost. 

Obliba bavlny stoupla poté, co se v polovině 14. století začal v evropských dílnách uplatňovat kolovrat. Nešlo sice o nový vynález – v Indii, Číně i Bagdádu jej znali podstatně dřív –, značně však zjednodušil výrobu vláken, jež se do té doby spřádala ručně. Popularita bavlny rostla i za renesance a osvícenství. Obchod s ní se ještě rozšířil poté, co Vasco da Gama otevřel námořní cestu do Asie, takže bylo ve srovnání s karavanami možné převážet mnohem víc zboží.

Hybná síla revoluce 

Za vzestupem bavlny na úsvitu průmyslové revoluce koncem 17. století stál fakt, že mnozí příslušníci britské střední třídy toužili po praktických oděvech z barvených látek, které by se daly zároveň snadno prát. Bavlna se zdála nejvhodnější, zbývalo jen vyřešit, jak uspokojit stále rostoucí poptávku. 

TIP: Soumrak nad kašmírem: Proč vysoce ceněný materiál schází na úbytě?

Na otázku odpověděla průmyslová revoluce. Ohromný úspěch znamenal například vodou poháněný spřádací stroj patentovaný roku 1769, který vyráběl bavlněné nitě. Jeho vynálezce Richard Arkwright přispěl později do textilního průmyslu i řadou dalších patentů. V hrabství Lancashire založil několik fabrik a jako jeden z prvních tam začal uplatňovat tovární systém výroby. Jeho podniky se brzy staly synonymem průmyslového rozvoje v Británii – a bohužel i otřesných pracovních podmínek. Standard představovaly osmnáctihodinové směny, dětská práce i nízké mzdy a Karla Marxe prý opakované návštěvy těchto továren inspirovaly k napsání slavného Kapitálu. 

Synonymum otroctví 

Neméně dramatické události související s produkcí bavlny se odehrávaly i na opačném konci světa, kde se její výroba úzce pojila s otroctvím. Roku 1793 tam rodák z Massachusetts Eli Whitney představil stroj na odzrňování bavlny. Zařízení umožňovalo snadné oddělení vláken od semen a znamenalo zásadní mezník v průmyslové revoluci: Dokázalo totiž bavlnu zpracovat desetkrát rychleji než otrok a záhy z amerického Jihu vytvořilo bavlnářskou velmoc. 

Do poloviny 18. století vyráběla Amerika téměř milion tun bavlny ročně, většina však putovala do britského Liverpoolu a následně do manufaktur v Manchesteru. V roce 1860 už americký Jih vyráběl na 80 % britské bavlny a pokrýval dvě třetiny světové produkce. Netřeba dodávat, že na plantážích dřely miliony otroků přivezených z Afriky. Vše ukončila až americká občanská válka, po níž se hlavní produkce bavlny přesunula do britských koloniálních držav – Indie a Egypta. 

Ze sci-fi filmů jsme zvyklí, že pokud je potřeba z kosmické lodi vystoupit do volného prostoru, velitel lodi vydá rozkaz a během několika minut je posádka „venku“ a plní své úkoly.

Realita současných misí je však jiná a příprava na plánovaný výstup ve skutečnosti trvá asi den. Začíná se uvedením přechodové komory do vhodného stavu, což zahrnuje i transport veškerého vybavení a nářadí, které bude při „vesmírné procházce“ potřeba. 

Několik hodin zabere rovněž kontrola skafandrů a také kosmonauti se samozřejmě musejí připravit: Několik hodin před výstupem například vdechují za sníženého tlaku téměř čistý kyslík, aby se z krevního řečiště odstranilo maximum dusíku. Předchází se tak kesonové neboli dekompresní nemoci – tlak vzduchu ve skafandru je totiž oproti pozemským podmínkám snížený. 

TIP: Co se stane, když si kosmonaut sundá ve vesmíru skafandr?

Samotné oblékání „vesmírného oděvu“ trvá desítky minut a astronauti se neobejdou bez pomoci kolegů. Nejen kosmická procházka, ale i předchozí příprava tak představují velmi komplikovanou záležitost.

Jak vypadá oblékání do skafandru:

Při oblékání do skafandru musí asistovat další kosmonaut. Na snímcích je k vidění oblékání skafandru Sokol, pro vesmírné vycházky se používá robustnější skafandr Orlan.

Že se schyluje k erupci, tušili všichni – probuzená sopka St. Helens v Kaskádovém pohoří na severozápadě USA už dva měsíce chrlila popel a páru. Ale že dojde k výbuchu tak gigantického rozsahu, to čekal asi málokdo. 

Ve jménu barona St. Helens

Hora St. Helens je jednou z asi tuctu sopek Kaskádového pohoří, které se táhne rovnoběžně s tichomořským pobřežím jižní Kanady, prochází americkými státy Washington a Oregon a pokračuje až do severní Kalifornie. Kaskádové pohoří vzniklo v důsledku pohybů desek tvořících kůru a část svrchního pláště naší planety. Poměrně malá tektonická deska zvaná Juan de Fuca se rychlostí dvou až tří centimetrů ročně podsouvá pod západní okraj desky severoamerické. V hloubce kolem 200 metrů se horniny taví a žhavé magma pak stoupá a proráží na zemský povrch. 

Indiáni horu, která prokazatelně byla aktivní i v minulém století, odedávna nazývali Dýmající vrch. Za své nynější jméno ale vděčí objeviteli Georgi Vancouverovi, který ji roku 1792 pokřtil podle svého přítele Alleyna Fitzherberta, barona St. Helens. Ten však vulkán v životě nespatřil. 

Exploze mnoha Hirošim 

Až do 18. května 1980, osmi hodin třiceti dvou minut místního času, se tu do nedohledna zelenaly husté jedlové lesy a modrala se jezera. Od té doby se však návštěvníkovi otevírá pohled jen na šedohnědou pustinu, z níž se nápadně vypíná hora, odkud onoho jasného nedělního rána přišla katastrofa.

St. Helens byla podle mnoha názorů nejkrásnější horou Kaskádového pohoří. Její sněhem pokrytý kužel se tyčil nad hustě zalesněným údolím a severně od ní se třpytila hladina křišťálově čistého jezera. V květnu 1980 si magma začalo razit cestu ke kráteru. Mohutné zemětřesení způsobilo sesuv severní stěny do údolí. Tím se uvolnil obrovský vnitřní tlak a došlo k erupci. Počáteční výbuch zničil téměř 600 čtverečních kilometrů lesa – za pouhých 8 minut.

Erupce pak pokračovala až do večera, přičemž uvolněná energie odpovídala výbuchu 20 000 hirošimských bomb. V průběhu prvních devíti hodin jednoduše zmizela čtvrtina vrcholu a celý střed kráteru. Hluboké údolí bylo zasypáno, na dno jezera klesla 76 metrů silná vrstva usazenin. Řeku, která předtím odváděla vody ze severní a severozápadní strany, pochoval nános silný 46 metrů. Celá kouzelná horská oblast se během devíti hodin změnila v ohavnou pustinu.

Tak to nevypadá ani na Měsíci

Erupce vyhodila do povětří 438 metrů silnou vrstvu horniny a po symetrickém vrcholu zůstal jen kráter ve tvaru podkovy. Poryv horkého vzduchu o rychlosti 480 km za hodinu srovnal se zemí okolní lesy. Oblak popela se za čtvrt hodiny zvedl do výšky téměř 27 kilometrů a během 15 dní obletěl celou zeměkouli. 

Podle údajů americké geologické observatoře bylo během jediného výbuchu z tělesa sopky rozmetáno 2,8 miliardy m³ horniny. Za jediný den se do atmosféry dostalo 520 milionů tun popílku. „Smrt je všude“, hlásily tenkrát noviny Oregonian, „Živí nejsou vítáni.“ „Říkali mi, že to vypadá jako měsíční krajina. Ale měsíční krajina je proti tomuhle golfové hřiště,“ prohlásil zase americký prezident Jimmy Carter poté, co se ve vrtulníku proletěl nad místem katastrofy… 

Sežehnuti dechem hory

Snad nejlépe se dá celý zpustošený kraj přehlédnout z vyhlídky Windy Ridge. Je to opravdu působivý pohled. Když sledujeme daleké okolí, představujeme si, jak se tenkrát odtrhl celý severní bok sopky, jak po svazích prýštily potoky bahna, jak pršelo kamení a popel a z kráteru se valila žhavá lavina. Nejhorší ovšem byla tlaková vlna po explozi, která jako orkán smetla vše, co jí stálo v cestě. Windy Ridge je od hory St. Helens vzdálena šest kilometrů. Tady by byl tehdy nikdo nepřežil – stačí pohlédnout na bizarně rozštěpené pahýly stromů, jediné co zbylo z lesa. Mohutné ulámané kmeny odnesla smršť daleko odtud, jezera jsou jich dodnes plná.

Podle odhadu odborníků musel vichr horký 300 °C řádit rychlostí až 1 000 kilometrů za hodinu. Ještě ve vzdálenosti 20 kilometrů umírali lidé zasažení vřícím dechem sopky. Výbuch usmrtil 57 lidí, ale samozřejmě i množství zvířat, ptáků, ryb a rostlin. Úředníci amerického ministerstva zemědělství zveřejnili seznam uhynulých zvířat, na němž nalezneme i následující údaje: 5 000 kusů vysoké zvěře, 1 500 jelenů wapiti, 200 černých medvědů, 1 400 kojotů, 11 000 zajíců a 15 pum. Na území o rozloze 600 km² byla zničena veškerá vegetace a přibližně 10 milionů stromů. 

Život i pod nánosem popela

Vědci zprvu pokládali zničenou oblast, která byla roku 1982 z velké části vyhlášena za národní vulkanickou památku, za sterilní a zcela bez života. Ekoložka Virginia Dale byla mezi prvními, kdo s ostatními ekology přistál vrtulníkem ve výbuchem zničeném terénu. „Pamatuji si, jak bizarní bylo jít ven do té krajiny,“ vzpomínala, „Působila absolutně mrtvým dojmem.“ 

Ukázalo se však, že tento závěr platil jen pro bezprostřední okolí hory, kudy protekla láva. Ve vnější zóně se již o několik týdnů později objevili ptáci a uhnízdili se na mrtvých stromech. Badatelé si také brzy povšimli mravenců, kteří se dokázali prohrabat silnou vrstvou popela. V květnu 1980 ještě ležel v Kaskádovém pohoří sníh a mnozí hlodavci proto přežili v norách, kam se uchýlili k zimnímu spánku. Zvláště krysy přispěly k oživení mrtvé krajiny, neboť promísily popel s humusem, a tak vznikla půda bohatá na živiny, na níž se mohly uchytit první rostliny. Na okraji národní vulkanické památky dali soukromí majitelé lesních pozemků vysázet 18 milionů semenáčků stříbrných jedlí a jedlí douglasek. Mladou vegetaci dnes okusují jeleni wapiti, kteří se tu – bez přirozených nepřátel – silně rozmnožili. 

Voda opět živá

Pohroma se nevyhnula ani dvaceti šesti horským jezerům. Velké jezero Spirit Lake při severním úpatí hory bylo úplně zasypáno. Uhynulo na 11 milionů ryb, především pstruhů, které tu vysadily rybářské spolky. 

Stojaté vody pohltily velké množství organického materiálu a první léto po erupci z nich bez ustání stoupaly bubliny metanu uvolňujícího se při rozkladu organických látek bakteriemi. Voda zhnědla, obsah kyslíku v ní poklesl na minimum. Biolog Clifford Dahn z Nového Mexika však tehdy vystoupil s názorem, že bakterie většinu organických látek do tří, čtyř let rozloží. A opravdu už před pětadvaceti lety složení odpovídalo chemickému a fyzikálnímu složení jezerní vody ze zimy 1979 až 1980, tedy před erupcí. V řekách, které se znovu vyhloubily v bahnitých nánosech koryta, již byli pozorováni lososi. 

Stalo se nepředvídané

Život se tedy postupně vrátil v plné síle. Tři roky po erupci bylo jen jedno procento zkoumané plochy pokryto rostlinami. Čtrnáct let po erupci už šlo o 38 % a po dvaceti letech rostlinná pokrývka tvořila už zhruba 66 % povrchu. Dnes je kolem sopky stále spousta poušti podobných míst, přesto se ale valná část rostlinných i živočišných druhů, která v okolí hory St. Helens žila před výbuchem, vrátila. A některé z nich, jako třeba jeleni wapiti, tu teď žijí v počtu, jenž zdaleka převyšuje populaci před rokem 1980.

Tam, kde lavina kdysi všechno zničila, napočítala dnes ekoložka Virginia Dale více než 150 druhů květin, keřů a stromů s tím, že každý rok se tu průměrně uchytí deset druhů nových rostlin. Také zdokumentovala pět jehličnatých druhů, včetně jedlovce západního a jedle stříbrné, které by tu vlastně vůbec neměly být; podle standardní ekologické teorie by totiž tyto stromy měly vyrůst až po generacích ostatních rostlin, které by zlepšily půdu a obstaraly stín. „Hora St. Helens je obdivuhodným místem přirozené obnovy,“ prohlásil biolog Peter Franzen, propagující tzv disturbance ecology, vědní disciplínu zkoumající narušené životní prostředí, „Mnohé poznatky z této ideální laboratoře lze uplatnit i při nápravě ran, které přírodě zasadilo samo lidstvo.“

TIP: Fotograf sopek Patrick Koster má rád horkou půdu pod nohama

Erupce a následná ekologická katastrofa znamenala tedy pro vědecký svět i určitý přínos. Zničená krajina kolem sopky se stala studijním prostorem přirozené obnovy zničeného ekosystému. Bylo tak zjištěno, že život se může uchytit i v té nejpustší krajině, a to způsobem, který by žádný z vědců nepředpokládal.

Regaty, tedy závody lodí, bývají vizuálně naprosto ohromující. K tomu nejkrásnějšímu, co lze na vlnách zhlédnout, patří nesoutěžní přehlídka historických plachetnic festivalu Kiel Woche, jenž se každoročně koná poblíž německého Kielu. Největší světová událost svého druhu nabízí kromě klání dvou tisíc plavidel také zlatý hřeb v podobě majestátní jízdy nejméně stovky klasických plachetnic, známé jako Windjammerparade. Pohledem na repliky i dosud funkční lodě se pravidelně potěší zhruba tři miliony návštěvníků.