Dominantu národního parku Kilimandžáro na severu Tanzanie tvoří stejnojmenná spící sopka: Její vrchol ční do 5 895 metrů nad mořem, a jedná se tak o nejvyšší africkou horu. Její tři sopečné kužely Kibo, Mawenzi a Shira se mimo jiné proplétají legendami lidu Chagga, který obývá území jižně a východně od masivu. Jejich příběhy vyprávějí třeba o četných hrobech slonů, jež jsou údajně do hory vyhloubeny. 

Jako první Evropan spatřil Kilimandžáro německý misionář Johannes Rebmann roku 1848. Jeho svědectví pak zažehlo nadšení dobrodruhů starého kontinentu, kteří toužili vystoupat na zasněžený africký vrchol: Nejprve se podařilo zdolat sopečný kužel Kibo – v roce 1889 na něm stanuli německý profesor geologie Hans Meyer a rakouský horolezec Ludwig Purtscheller.

Rozšiřujeme hranice

Místo v seznamu světového dědictví si Kilimandžáro vysloužilo i proto, že jde o největší samostatně stojící vulkanický masiv světa. Je dokonce tak rozlehlý, že se na jeho ploše nachází hned pět vegetačních pásem. Proměnil se v domov například 405 ptačích druhů a více než 1 800 druhů rostlin; z říše savců tam pak nalezli útočiště mimo jiné levharti afričtí, sloni, buvolové a antilopy. 

TIP: Ledový výstup na Kilimandžáro: Možná jeden z posledních, než led definitivně zmizí

Národní park vznikl roku 1973, tehdy ovšem zahrnoval pouze vulkanický masiv a část okolního horského lesa. Samotné UNESCO přitom prosazovalo, aby se rezervace rozšířila. Došlo k tomu v roce 2005, kdy se stal její součástí veškerý horský les, jenž sopku obklopuje. Přesto tamní fauna i flóra čelí ohrožení, neboť do bohatých porostů vyrážejí pytláci či sběrači medu a jejich vinou poté propukají masivní požáry. Tamní přírodě nedají vydechnout ani ilegální dřevorubci a ledovou pokrývku zase zmenšuje globální oteplování: Podle nejhorších scénářů odtaje už do roku 2032. 

Toskánsko představuje nejznámější italský region, a není divu – oplývá totiž vším, co si turista může přát. Prastará městečka, rozlehlé vinice a dávno opuštěné usedlosti v sobě snoubí nádech romantiky s fascinující směsicí historie, příběhů a legend. Před tisíciletími tam svá sídla budovali Etruskové (viz Záhadní otcové antiky), později je zdokonalili Římané a ve středověku se v oblasti zrodila renesance, jež proměnila svět. 

Toskánskem kráčely osobnosti jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti nebo Niccolò Machiavelli, stejně jako slavní Medicejové, jejichž jména dodnes působí na návštěvníky coby magnet. Více než čtyřicet milionů turistů každý rok přilákají především slavná města v čele s Florencií, Sienou a Pisou, jež se honosí desítkami památek UNESCO. Pokud ovšem chcete poznat pravé Toskánsko, musíte se vydat na venkov, kde se v kamenných uličkách zastavil čas. 

Nedobytné Sorano

Na půli cesty mezi Římem a Florencií, téměř na hranicích se sousedním Laziem, leží třítisícové Sorano, obklopené malebně zalesněnými pahorky. Podobně jako ostatní městečka v regionu dostalo do vínku nádhernou polohu přímo na tufovém kopci, odkud impozantně shlíží na okolí již přes dva tisíce let.  

Už při vstupu do starého města snadno získáte pocit, že jste se ocitli v dobách dávno minulých. Neklidnou válečnou historii protkanou potyčkami s nedalekou Sienou dodnes připomíná pevnost Fortezza Orsini ze 14. století. Přezdívá se jí „Inespugnabile“ neboli „nedobytná“ a odborníci ji řadí k nejdokonalejším renesančním pevnostem celého Toskánska. Bezprostředně za mohutnou bránou zdobenou erbem stojí vysoká kamenná věž se střílnami a po jejích bocích se rozlévá mohutné opevnění. Svou původní funkci však již dávno ztratilo – dnes jej zdobí okna hotelových pokojů, nabízejících ubytování přímo v hradbách.

Ticho v zákoutích

Úchvatnému soranskému panoramatu dominuje hranatá zvonice a hodinová věž, tyčící se nad další ze zdejších pevností. Nazývá se Masso Leopoldino a v 18. století ji nechala vystavět aristokratická rodina Lorenů. Pahorek pod pevností je doslova posetý stařičkými domy a nebýt satelitních talířů na střechách, klidně byste se mohli cítit o dvě století zpět v čase. 

Uličky lákají k bezcílnému toulání a nasávání atmosféry v utajených zákoutích. Mezi nejzajímavější patří Via del Ghetto v bývalé židovské čtvrti, vystavěné na počátku 17. století na popud Medicejů. Ani v samotném centru však nelze čekat méně oprýskaných fasád – naopak dodávají Soranu charakteristický půvab zašlých časů. 

Toskánský klenot

Jen o deset kilometrů dál leží jiný opomíjený klenot jižního Toskánska: Sovana, rovněž pamatující ještě etruskou éru. Podobně jako její soused vyrostla na tufovém pahorku uprostřed lesů, navíc v blízkosti horkých pramenů. Germánští Langobardi, kteří město nad řekou Fiorou na přelomu 6. a 7. století dobyli, jej dokonce povýšili na své administrativní centrum. Dnešní Sovanu sice obývá asi jen 120 lidí, mohou se však pochlubit privilegiem života v jednom z nejkrásnějších italských městeček. Alespoň se to dočtete na ceduli přímo na jeho okraji – a při odjezdu nelze než souhlasit. 

Duši Sovany tvoří kamenné náměstí Piazza del Pretorio, obklopené prastarými domy, palácem Bourbon del Monte, pohádkovým archivem s hodinovou věží a kostelem Santa Maria Maggiore. Svatostánek z 13. století toho v minulosti zažil víc než dost: Ve středověku jej vyrabovali nejprve nájezdníci ze Sieny a krátce nato ze sousedního Pitigliana. Přesto, nebo možná právě proto, si uchoval své kouzlo. V interiéru se mísí románské a gotické prvky, stěny zdobí barevné fresky s biblickými výjevy. Skutečný skvost ovšem představuje kamenný baldachýn ze 7. či 9. století, údajně nejvzácnější v celém Toskánsku. 

Učebnice stavitelů

Za zmíněným archivem vybíhají z náměstí dvě uličky a levá z nich se brzy promění ve venkovskou stezku lemovanou vinicemi. Z bukolické idyly se pak zčistajasna vynoří impozantní katedrála, pomyslně střežící výhled na okolní pahorky s etruskými hrobkami. Vyrostla v 11. století pod patronátem tehdejšího papeže, který v Sovaně kolem roku 1020 přišel na svět jako Hildebrand. Když v roce 1074 usedl na Petrův stolec, přijal jméno Řehoř VII. a dodnes zůstává místním nejznámějším rodákem. 

Chrám by mohl sloužit coby učebnice architektury: Na první pohled působí jako „slepený“ z několika stavebních slohů, podle toho, který v daném období převládal. Uvnitř na vás potom dýchne monumentální, chladná prázdnota. 

Malý Jeruzalém

Ačkoliv Sorano i Sovana vynikají pitoreskním kouzlem, titul nejmalebnější obce jižního Toskánska náleží již zmíněnému Pitiglianu. Tyčí se přímo nad údolím, jež se dramaticky svažuje, zatímco do něj vrhá stín věž katedrály sv. Petra a Pavla. Mocný rod Orsiniů si nechal ve městě vybudovat ohromný palác, působící spíš jako pevnost. A všechny místní domy vypadají, jako by je někdo vystavěl bez ohledu na gravitaci. Při procházce starým městem tak budete neustále stoupat a vzápětí klesat, abyste po několika krocích opět mířili do kopce. 

TIP: Trefa do sýrového: Tradice kutálení sýra sahá v Toskánsku až do středověku

Ve zdejší židovské čtvrti žila početná komunita, a dokonce si vysloužila přízvisko „malý Jeruzalém“. První Židé se přistěhovali ve 14. století, jejich největší příliv však obec zažila po roce 1569, kdy museli opustit papežský stát a mnozí se uchýlili právě do blízkého Pitigliana. Rychle se začlenili, ale od 17. století byli nuceni platit zvláštní daně a nosit na klopě označení své etnické příslušnosti. Když navíc později podpořili Napoleona, sesypal se na ně hněv místních, kteří ghetto zčásti vypálili. Přesto jeho kouzlo nezničili. Dosud živou náboženskou tradici navíc evokují košer obchody, narazíte i na hebrejské muzeum a pochopitelně na synagogu: Slouží věřícím už více než pět set let, dnes ovšem většinou zeje prázdnotou. Po druhé světové válce se totiž do města vrátilo jen třicet Židů a další už nepřišli. 

Jedním z úspěšných postupů, jimiž vědci vylepšuj výkony autonomních dronů, jsou jejich závody s lidskými protivníky v různých disciplínách. Tým odborníků švýcarské University of Zurich nedávno dosáhl významného úspěchu, když jejich dron poháněný pokročilou umělou inteligencí porazil v rychlostním závodě dva drony s lidskými piloty. Samozřejmě nikoliv ledajakými piloty. Byli to profesionální závodníci s drony, kteří měli příležitost trénovat na trati před samotným závodem.

V sezóně 2019 se v rámci Drone Racing League poprvé uskutečnila soutěž autonomních dronů, které spolu soupeřily o lukrativní ceny. Soutěž vyhrál autonomní dron nizozemské Delft University, který byl o 12 procent rychlejší než autonomní dron na druhém místě. Když ale tento vítězný dron letěl bonusové kolo proti lidskému soupeři, kterým byl profesionální pilot Gabriel „Gab707“ Kocher, tak neměl sebemenší šanci.

Autonomní vítězství

Neuplynuly ani dva roky a situace se naprosto změnila. Kvadrikoptéru řízenou umělou inteligencí sledují externí kamery, které jí neustále posílají informaci o aktuální poloze, s níž pak pracuje řídící inteligence. Takto pilotovaný autonomní dron byl v každém kole závodu rychlejší než lidští piloti a jeho výkon byl více konzistentní.

TIP: Vyhýbání se překážkám ve vysoké rychlosti: Drony zvládnou už i vybíjenou

Zároveň to ale ještě nějaký čas potrvá, než budou drony vítězit nad lidmi na závodech Drone Racing League. Skutečný závodní dron se musí spoléhat na vlastní kamerový systém, který má na palubě. Další problém je v tom, že pro švýcarský dron musel počítač vytvářet optimální trajektorii letu v závodu asi tak hodinu. Obě tyto technické obtíže bude nejprve nutné překonat.

Citově zabarveným slovem „brajgl“ dnes označujeme nepořádek či zmatek. Původně se ovšem výraz vztahoval k výtvarnému umění. Brajglu totiž propůjčil jméno Pieter Bruegel starší, považovaný za nejvýraznější osobnost nizozemského renesančního malířství. Nejslavnější díla vytvořil v 60. letech 16. století, kdy nalezl svůj jedinečný styl.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se v češtině vzal „hnus fialovej“

Charakterizují ho olejomalby zachycující rozlehlé krajiny, kde se to hemží desítkami postav. Dění na Bruegelových obrazech typicky staví na konfliktu a celek působí zmateně, až absurdně. Není proto divu, že se umělcovo jméno stalo synonymem pro neuspořádanost či chaos.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Pouhá hodina a půl japonského leteckého úderu proti americké námořní základně na Havaji měla zcela klíčový dopad v podobě vstupu Spojených států do války.

Nečekaná návštěva

Šok, který veřejnost v USA toho dne zažila, vlil dosud váhajícím politikům i obyčejným lidem do žil obrovské odhodlání zničit nejen Japonce, ale i Německo. US Navy přišlo o osm bitevních lodí (čtyři potopeny, zbylé vážně poškozeny), což císařským ozbrojeným silám umožnilo ovládnout takřka bez odporu jihovýchodní Asii. Zároveň měli ale Japonci i smůlu, neboť v Pearl Harboru nezastihli žádné americké letadlové nosiče, které se v pozdějším průběhu války ukázaly jako klíčové pro vítězství v Pacifiku.

Tam jsme prohráli válku

Velmi výstižně celou operaci v poválečné analýze shrnul japonský admirál Čúiči Hara: „V Pearl Harboru jsme vybojovali skvělé taktické vítězství, zároveň jsme tam ale prohráli válku.“ Nelze pominout ani fakt, že se vstupem Spojených států do světového konfliktu se k životu naplno probudila prozatím podřimující americká průmyslová základna, kterou Japonci i Hitler vážně podcenili.

Při návštěvě jakékoliv amišské osady okamžitě získáte dojem, že jste se ocitli v minulosti. Do očí bije především naprostá absence automobilů, neboť amišové zpravidla používají koňské bryčky. Přesto v detailech museli před požadavky doby kapitulovat: Aby s povozem mohli na silnici, musejí jej podle zákona opatřit výstražným trojúhelníkem a reflektorem. Tažná zvířata pro ně přitom hrají naprosto klíčovou roli. Jen menší část amišů se totiž rozhodla mírně upustit od striktních tradic a pořídila si alespoň motorizované zemědělské stroje. 

Potomci, kam oko dohlédne

Obdělávání pole představuje pro většinu amišů jediný zdroj práce i obživy. Jejich mládež nezná dilema svých „civilizovaných“ vrstevníků, kteří se mohou rozhodovat mezi desítkami možností – budoucnost je víceméně předurčena již od narození, a to v závislosti na pohlaví. Od dívek se očekává, že se vdají a stanou se matkami mnoha potomků. Průměrná amiška jich přivede na svět šest, takže počet stoupenců komunity v posledních letech stabilně roste zhruba čtyřprocentním tempem. Za poslední staletí se tudíž okrajová pětitisícová menšina proměnila v úctyhodnou komunitu čítající 350 tisíc členů. Jejich „plodnost“ krásně ilustruje nedávný pohřeb 82leté amišky, která po sobě zanechala 343 přímých potomků: devět dětí, 84 vnoučat, 247 pravnoučat a tři prapravnoučata. 

Chlapci jsou pro změnu odmala vedeni k tomu, aby jednoho dne převzali roli hlavy rodiny a postarali se o zděděný statek. Přebírají také vládu nad manželkou, neboť žena je podle amišské tradice silnějšímu pohlaví podřízena. Dokud mladý amiš zůstává svobodný, pečlivě si holí tvář. Od uzavření sňatku si však pěstuje plnovous, po zbytek života ho již neostříhá a je na něj patřičně hrdý. Nesmí si ovšem nechat narůst knír, neboť ten symbolizuje násilí.

Svět tam venku

Jakákoliv další úprava tělesného vzhledu je zakázána: Zatouží-li některý z mladíků po tetování či třeba piercingu, má smůlu. Právě vzhled totiž jako jeden z typických znaků dokládá, že dotyčný náleží ke komunitě. Dospělí například vždy nosí pokrývku hlavy – muži klobouk, ženy čepec či šátek – a jejich ošacení přesně odpovídá tradicím evropských přistěhovalců, kteří komunitu v 18. století na východě USA založili (viz Odkud se vzali?). Ti nejvíc ortodoxní nepoužívají dokonce ani knoflíky, protože je považují za příliš moderní. Ženy vlastní zpravidla jen čtvery základní šaty a zástěru. I s taktovým málem si však vystačí, neboť život v souladu s koloběhem přírody a sklizně nenabízí mnoho příležitostí k „vynošení“ více oděvů. 

Jedinou výjimku vnáší do tradičního způsobu života tzv. rumspringa, tedy období, které chlapec či dívka po dovršení šestnácti let věku stráví ve světě „tam venku“. Poprvé se obléknou jinak než doma, vyzkoušejí si řízení auta, ochutnají jídlo z fast foodu nebo alkohol. Tehdy se také mohou rozhodnout, zda by jim takový život vyhovoval víc než ten dosavadní. Pokud ano, nikdo je nemá právo nutit, aby zůstali. Musejí však počítat s tím, že jde o definitivní krok, neboť rodina se jich pak zcela zřekne a už nikdy se nesmějí vrátit. Ačkoliv by se mohlo zdát, že lákadla moderního světa budou pro mladé amiše neodolatelná, opak je pravdou: Podle statistik volí 95 % z nich raději návrat domů a křest. Tím se komunita zásadně liší od většiny ostatních křesťanů, kteří své děti nechávají pokřtít krátce po narození. 

Nepsaný, ale tvrdě vymáhaný

Ani další aspekty amišského náboženského života však neodpovídají klasické představě věřícího Středoevropana: Ve vesnicích například nenajdete kostely či jiné svatostánky. Bohoslužby, trvající někdy až tři hodiny, se odehrávají v jednotlivých domácnostech pod vedením kazatelů. Hlavní slovo v náboženské hierarchii mají biskupové, poněkud neobvykle volení losováním. Role, jíž se ujímají doživotně, patří k nejdůležitějším a nejváženějším – v popisu práce mají i uplatňování trestů za nedodržení nepsaného, ale striktního řádu neboli Ordnungu. Největší potupou je v takovém případě tzv. shunning, trest v podobě stranění se dotyčného. V praxi se hříšníkovi po nějakou dobu vyhýbá i vlastní rodina, takže se nemůže účastnit například společného stolování. 

V souladu s Ježíšovým učením jsou amiši pacifisté a tvrdě odsuzují jakékoliv násilí. Protože od státu nic nepožadují a nepobírají ani důchod, nemusejí na základě zákona z roku 1965 platit sociální pojištění; nicméně o nemocné či stárnoucí se komunita vždy velmi obětavě postará. V roce 1972 schválil Kongres i výjimku z povinné školní docházky, která tak v případě amišů může trvat osm let namísto jinak povinných devíti. Většina z nich navíc zakončí pouze základní vzdělání ve vesnické škole, kde nejčastěji učí mladé svobodné ženy, jež v lavicích rovněž strávily jen osm roků. 

Slunce není zkažené 

Nelze však říct, že by amiši kvůli nedostatečnému studiu trpěli nouzí. Pokud jde například o medicínu, vesničtí lékaři si pomocí receptů na účinné přípravky rostlinného původu poradí s většinou obtíží. Veřejnému zdravotnictví se amišové obvykle vyhýbají – když se izraelští výzkumníci v roce 2017 zaměřili na genetický profil jedné jejich skupiny z Indiany, mnozí její členové tehdy absolvovali vůbec první odběr krve v životě. Pokud však někdo nutně potřebuje operaci, řada komunit nemá s moderní medicínou problém a na zákrok se složí. 

V amišských domácnostech chybí mnohé z běžného vybavení: Elektrospotřebiče byste napočítali na prstech obou rukou a na řadě farem navíc není elektřina zavedena vůbec nebo se čerpá pouze z vodních a větrných generátorů. V poslední době však někteří amišové přistupují ke kompromisu v podobě solární energie, kterou nepovažují za „zkažený vynález“. Netřeba dodávat, že mobily a internet, stejně jako rádio či televize jsou u nich zapovězeny. V každé vesnici se však obvykle nachází alespoň jedna veřejná telefonní budka pro nezbytné použití a v případě krajní nouze se připouští i vypůjčení mobilního telefonu nebo pronájem vozidla. 

Fotografie? Raději ne

Samostatnou kapitolu tvoří pro amiše fotoaparáty – dřív se jim vyhýbali za všech okolností, a právě proto je také zachycuje pouze velmi málo snímků. Zobrazování vlastní tváře totiž podle nich vede k nezdravé pýše. Například v roce 2016 se konal soud s únoscem dvou amišských dívek a na jejich žádost byl při jednání přítomen jen kreslíř, nikoliv fotograf. Nicméně doba se mění a členové méně konzervativních komunit se přestávají fotoaparátu bát. Pokud je poprosíte, klidně se s vámi nechají zvěčnit. 

Ačkoliv amiši prosluli svým pacifismem, výjimečně se do křížku se zákonem přece jen dostanou. Před deseti lety bylo v Clevelandu odsouzeno šestnáct mužů a žen za „násilí“ na příslušnících komunity, kteří s nimi nesouhlasili v otázkách víry. Renegátská skupina vedená dnes již exkomunikovaným biskupem Samem Mulletem totiž v noci několikrát vnikla do příbytků souvěrců a ostříhala jim vousy. Vzhledem k tomu, jaké trauma ztráta plnovousu pro amiše představuje, nebral soud útoky na lehkou váhu. Viníky poslal za náboženskou nesnášenlivost za mříže, a Mulleta dokonce na patnáct let.

Amišové na prázdninách

S tím, jak se komunity rozrůstají a některá pravidla se rozvolňují, se u amišů zrodil nový fenomén v podobě letní dovolené. Odůvodnit se dá docela dobře – vždyť i Bůh si po šesti dnech práce při stvoření světa dopřál odpočinek. Během sezony tak stovky amišů nasednou do zájezdových autobusů a hromadně zamíří na Floridu do městečka Pinewood, které jim už od 20. let minulého století slouží jako „letní domov“. V pronajatých bungalovech tam pak stráví několik týdnů, kdy si dovolí na čas opustit životní styl orámovaný striktními pravidly a tvrdou prací na poli. 

TIP: Šťastný osud: Amišové mají genetickou mutaci, která jim přidává 10 let života

Přestože stále dodržují mnohé zásady a chodí v tradičních oděvech, oddávají se i zcela „běžným“ aktivitám, které jsou jim po zbytek roku zapovězeny. Bryčky vymění za kola, černobílé šaty nahradí jásavými barvami, dívají se na televizi a s oblibou si dopřávají zmrzlinu. Ženy pořádají turnaje v plážovém volejbalu a jejich jindy přísní manželé přihlížejí a tleskají. Místní obyvatelé jsou navíc k amišům velmi vstřícní a během dlouhých letních večerů společně opékají ryby. 

Život na palubě ISS je náročný. Rozhodně nejde o stanici pěstitelskou, a tak se zásoby pro posádku musejí dovážet ze Země, včetně zcela zásadní vody. Doprava do vesmíru je ovšem nákladná, tudíž samozřejmě panuje snaha co nejvíc surovin na orbitě recyklovat – což platí i pro životodárnou tekutinu. 

Voda, sloužící jako pitná na spotřebu a hygienu, ale i coby technická pro vyvíječe kyslíku nebo vědecké experimenty, se maximálně využívá v uzavřeném cyklu. Zcela přirozeně se nabízí čištění odpadové vody s významnou komponentou moči, jejíž přepracování na pitnou H2O tvoří nejvýznamnější součást vodní recyklace na ISS. Další důležité prvky představují zachycovače vzdušné vlhkosti. Vodní pára se do staniční atmosféry dostává zejména při dýchání posádky. Komplikované soustrojí pracující na fyzikálně-chemických principech pak z vody odstraní znečištění a na výstupu stojí tekutina vhodná k pití.

TIP: Recyklace ve vesmíru: Bakterie promění výměšky astronautů na jídlo

Ruský i americký segment mají vlastní recyklační aparaturu. Zařízení v ruské části však neumí zpracovávat moč, tudíž v daném případě obě strany využívají recyklátor americký. Recykluje se 75–80 % vody, zbytek se musí dovážet ze Země: Nákladní lodě tak na stanici dopraví šest až devět tisíc tun nepostradatelné tekutiny ročně. 

Zatímco císařovna, česká a uherská královna Marie Terezie pocházela z jedné z nejvznešenějších dynastií, dosedla legitimně na trůn a byla vzornou vladařkou, manželkou i matkou, ruská imperátorka Alžběta Petrovna se do dějin zapsala jako nemanželská dcera cara a služky, uzurpátorka, lenošivá a parádivá „máťuška“. Marie Terezie přišla na svět v roce 1717, kdy Alžbětě Petrovně bylo již sedm let. Obě se narodily jako dcery panujících vladařů, nicméně s tím rozdílem, že Marie Terezie vzešla z manželského lože Karla VI. a světlo světa spatřila ve velkolepé rezidenci ve vídeňském Hofburgu, zatímco Alžběta byla nemanželským dítětem Petra I. a její první křik se rozlehl v dřevěné zapomenuté rezidenci Kolomenskoje nedaleko Moskvy. 

Poslední svého rodu

Osud jim oběma nadělil smutnou roli být posledními členkami svých rodů, které jejich smrtí vymřely po přeslici. Marie Terezie byla po otci Karlu VI. příslušnicí habsburské dynastie, která je doložena od 11. století a jejíž příslušníci vládli postupně v římsko-německé říši, rakouských zemích, českém, uherském a španělském království i mnoha dalších státech. Její maminka, spanilá Alžběta Kristina Brunšvicko-Wolfenbüttelská, jež pocházela ze skvělého welfského rodu, prožila své mládí v hysterické snaze porodit manželovi zdravého mužského dědice. Neúnavně proto postupovala jednu zaručeně účinnou léčbu či lázeňskou kúru za druhou, nechala se vodit za nos různými jasnovidci, mastičkáři a jinými šarlatány. Své zklamání, že své úloze nedokázala dostát a selhala, posléze utápěla v alkoholu.

Naopak Alžběta Petrovna byla uznána za princeznu až ve dvou letech poté, co její otec Petr Veliký (vládl 1682–1725) pojal její matku za právoplatnou manželku. Tím se z „bastardky“ stala členka rodu Romanovců, který v Rusku panoval od roku 1613. Alžbětina matka Martha se narodila v dnešním Estonsku jako neurozená švédská poddaná nemanželského původu. Po obsazení její vlasti ruskými vojsky se stala obětí sexuálního násilí. Nakonec ji „objevil“ car Petr I., učinil z ní svou milenku a později i manželku. Po jeho smrti se Alžbětina matka dostala převratem na trůn jako Kateřina I. Alexejevna (vládla 1725–1727). Stěží uměla číst a psát, ale šlechtil ji zdravý úsudek. Neměla nejmenší zkušenosti s řízením státu ani vlohy, proto se stala loutkou v rukou „nové“ šlechty.

Dvě krasavice

Marii Terezii vylíčil jeden diplomat takto: „Má kulatý plný obličej a hladké čelo. Výrazné obočí je stejně jako její vlasy světlé, nikoliv zrzavé. Má velké, živé a současně mírné oči, což podtrhuje i jejich světle modrá barva. Nos je malý, není zahnutý ani pršák, ústa jsou trochu velká, ale hezká, zuby bílé, její úsměv působí velmi příjemně. Má hezky tvarovaný krk a hrdlo, paže i ruce jsou kouzelné. I pleť bude stejně nádherná, soudě podle toho, co je vidět, navzdory nepatrné péči, které jí věnuje. Výraz obličeje je otevřený a veselý, s lidmi mluví přátelsky a rozkošně. Nutno uznat, že je krásná.“

Alžbětu Petrovnu nazývali dvorští básníci Venuší, neboť byla vskutku dobře rostlá, měla krásné nohy a nádherné zrzavé vlasy. Oslnivou, byť nepravidelnou tvář s výraznýma očima a pyšnou bradou kazil pouze krátký a zploštělý nos. Proto se nenechávala portrétovat z profilu. Žárlila na půvabné ženy a šikanovala je zcela podle ruského přísloví, že „žena raději políbí čerta, než by někoho nazvala krasavicí“.

Ve zralém věku se nedokázala vyrovnat se ztrátou mládí a krásy, což řešila pitím anglického piva, medoviny a přejídáním. Nade vše milovala sladkosti, takže její vláda nese přízvisko „věk bonbonů“. Dnešní dietologové by její jídelníček rozhodně neschvalovali a je fakt, že nezdravý styl života zapříčinil její špatný zdravotní stav i brzkou smrt. 

Zbožná císařovna a pověrčivá carevna

Marie Terezie byla pravou dcerou habsburského rodu spjatého s katolickou církví, protireformací a násilnou rekatolizací. Jako pobožná a přesvědčená katolička navštěvovala každý den svatou mši, v neděli a o svátcích dokonce dvakrát denně. Přísně dodržovala všechna náboženská pravidla a byla vedena k vroucně oddané a dobročinné zbožnosti. Také ráda navštěvovala poutní místa. Za její vlády byli nadále pronásledováni protestanti, její náboženská nesnášenlivost a tmářství vyvrcholily vypovězením židů z Prahy. Později ale přistoupila k reformám a učinila první krok směrem k náboženské toleranci, kterou zavedl až její nástupce Josef II.

Také Alžběta Petrovna dávala najevo vroucí víru, pravidelně se účastnila mší, poutí, zpívala ve sboru, opatrovala relikvie a modlila se k ikonám. Pravoslavné církvi však stejně jako její otec nedovolila zasahovat do politiky, ani jí neváhala zabrat další pozemky. Nebyla v pravém slova smyslu zbožná, spíše neobyčejně pověrčivá, kupříkladu se bála uřknutí a kouzel. Jindy se vyděsila, když pod její postelí našli žabí kost omotanou vlasem, již považovala za důkaz čarodějnictví a pokus ji uhranout. Říkalo se totiž, „vezmi živou žábu a polož ji o půl noci do mraveniště, do rána ji mravenci celou ohlodají, zůstane jenom jedna kůstka a tu si vezmi, a pokud ji máš u sebe v kapse, můžeš po kterékoliv ženě cokoliv chtít, v ničem ti neodepře“.

Lotrinský vévoda versus krásní společníci

Marie Terezie se provdala za Františka Štěpána, hlavu lotrinského rodu doloženého od 10. století a spřízněného se všemi císařskými dynastiemi od doby Karlovců. Lotrinsko ale musel vyměnit za Toskánsko, takže Marie Terezie zdědila rakouské soustátí již jako provdaná manželka a toskánská velkovévodkyně. Svého chotě nikdy neučinila skutečným spoluvládcem a důležitá politická rozhodnutí činila sama. Na rozdíl od jiných panovnic ale sdílela se svým pohledným manželem lože i stůl po celý život. Také mu promíjela různé aférky, dokonce i tehdy, když v pokročilém věku vážně vzplanul pro jinou ženu. Po smrti svého manžela v roce 1765 jmenovala spoluvládcem svého syna, římsko-německého císaře Josefa II., nicméně se jím nenechala donutit k příliš radikálním reformám. 

TIP: Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

Alžbětu Petrovnu se rodiče neúspěšně snažili provdat za francouzské prince, poté ji zasnoubili s holštýnským vévodou Karlem Augustem, který ale zemřel ještě před svatbou. Žezla se proto chopila jako svobodná a o vládu se nikdy s nikým nedělila. Během života vystřídala mnoho milenců, většinou neurozeného původu. Její vládu lze nazvat obdobím vzkvétajícího favoritismu. Nevyhledávala pomocníky, spolupracovníky ani zkušené administrátory, ale krásné společníky, s kterými se cítila dobře. Údajně se tajně provdala za mladičkého, vysokého, černovlasého krasavce Alexeje Grigorjeviče Razumovského, prostého kozáka a pasáčka, kterého angažovali u dvora jako zpěváka. Později ho zastínil půvabný a křehký Ivan Ivanovič Šuvalov, který inicioval založení moskevské univerzity a akademie umění.

Ostrov Trinidad, ležící jen pár kilometrů od pobřeží Venezuely, je dokonalým místem k pozorování tropické přírody. V těsném kontaktu Střední a Jižní Ameriky s Karibikem se zde na poměrně malé ploše 40×60 km vyskytuje mnoho ptačích druhů, které byste jinde hledali s obtížemi. Tím jednoznačně nejzajímavějším je tajemné gvačaro jeskynní.

Skoro jako netopýři

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis), které poprvé popsal Alexander von Humbolt v roce 1799 po návštěvě kolonie v jeskyni Caripe na severovýchodě Venezuely, je jediný noční pták na Zemi, který se živí ovocem. Lze se s ním setkat pouze v severní části Jižní Ameriky a právě na Trinidadu. V Česku jsou mu nejvíce příbuzní lelci. Přes den ptáci odpočívají nebo sedí na hnízdě v jeskyni, po setmění shánějí potravu v okolním lese. Není ale nijak výjimečné, když z jeskyně za ovocem palem a keřů vavřínu, jímž se živí, letí až sto kilometrů.

Gvačara jeskynní jsou s jihoasijskými a australskými salangany jedinými ptáky, kteří k orientaci používají echolokaci. Mohou tak najít cestu v temné jeskyni, kde jim zrak příliš nepomůže. Používají nízkofrekvenční cvakání o méně než 15 kHz, aby předešli nárazu do stěny jeskyně, nebo vzájemným srážkám. Pomáhají si tak i při hledání hnízda. Echolokace gvačar má ale oproti například netopýrům jen malou citlivost. Svoji potravu tedy sbírají pomocí zraku.

Jen za dohledu průvodce

Přestože můžeme v tropické části Ameriky najít jeskyně s početnějšími koloniemi gvačara jeskynního, v Asa Wright Nature Centre v horách severní části Trinidadu jsou ptáci jednoznačně nejlépe dostupní. Trinidadská jeskyně se nachází na poměrně snadno dosažitelném místě, ale volný přístup k ní není možný. Místní jsou si totiž dobře vědomi unikátnosti hnízdiště a v minulosti se vícekrát stalo, že ptáky někdo vyrušil a oni do jednoho odlétli. Proto jsou povoleny jen velmi krátké návštěvy s průvodcem – pro dvě skupiny na týden. Díky tomuto opatření se ovšem počet hnízdících ptáků v jeskyni od roku 1998, kdy začala být populace intenzivně sledována, každý rok zvyšuje. 

Pozor pod nohy

Na možnost gvačara navštívit jsme čekali tři dny a naším průvodcem byla Denise Etienne, která v Asa Wright Nature Centre pracuje s několika krátkými přestávkami šestnáct let a zná snad každé jednotlivé zvíře, které se v okolí centra vyskytuje. 

Od správní budovy Asa Wright Nature Centre, která je od jeskyně s gvačary vzdušnou čarou vzdálená pouhých několik stovek metrů, vedly naše kroky místy, která jsem z předchozích dní dobře znal. Okolo kolibříků, kteří za letu nasávají u květů helikónií sladký nektar, a okolo tangar, jež hodují na na drobném ovoci přímo u budovy. Po pár metrech se dostáváme pod vzrostlé stromy, kde jsem několikrát pozoroval drobné pěvce pipulky. Krátce za nimi je mechem porostlá cedulka s nápisem „Guacharo Trail“, odkud poměrně prudce padá úzká stezka dolů po svahu. 

Na rameni mám stále připraven rozložený stativ s fotoaparátem a teleobjektivem, ale kromě korun stromů raději koukám i na spadané listí pod nohama. Už jsme tady našli jednoho smrtelně jedovatého křovináře sametového a já nechci riskovat, že na dalšího šlápnu. Jde o jednoho z nejjedovatějších hadů a i kdybych náhodou s rychle aplikovaným sérem přežil, stejně bych přišel o zasaženou končetinu a to jsem neměl v plánu.

Letmý pohled do temnot

Stezka se blíží ke svému nejnižšímu místu a my stále nasloucháme výkladu Denise, které nám přibližuje všechna přírodní lákadla v okolí. Všude je mokro, občas přeskakujeme vodu po kamenech s těžkou technikou na zádech a fotoaparátem v ruce. A pak to vidím, temnou úzkou bránu ke gvačarům jeskynním. Začínám tušit, že setkání s unikátním ptačím druhem bude pouze letmé. 

Jeskyně Dunston, jak se aktuálně jmenuje (původně Guacharo Cave, v roce 1972 přejmenovaná po inženýru Johnu Dunstonovi), je vlastně jen skalní průrva rozevřená v nejširším místě nad hlavou do šířky pouhých dvou metrů. U hladiny potoka, který jeskyní protéká a po vydatnějších deštích ji činí na několik dní nepřístupnou, není šířka prostoru ani jeden metr. 

Hned rezignuji na stativ, se kterým se do soutěsky nevejdu, a přestože jej krátce použiji jako monopod, úplně bez něj bych byl ve stísněném prostoru asi obratnější. Denise nás ke vstupu do jeskyně pouští pouze po dvou. Krátce na gvačara sedící na hnízdech posvítí a po letmém pohledu už nás vyhání, aby pozvala další dva zoufalce, kterým takto krátká epizodka nemůže stačit. 

Rozum říká „ne“

Ptáci jsou na rušení velmi citliví a světlo je plaší. Pokud bychom jejich plachost zkoušeli déle, mohli by z hnízda odletět, a to nikdo z nás nechce riskovat. Snažím se vše si z fotografického hlediska dopředu promyslet, ale to už kráčím k bráně do temnoty.

Z jeskyně se ozývá strašidelné krákorání a chrčení, na stěnách jednotlivě nebo v shluku až šesti ptáků sedí červenohnědá stvoření se zahnutým zobákem a bílými skvrnami, jimž se ve tmě od světla baterky občas zaleskne oko. Než stihnu zaostřit, je tma. Věnuji krátký pohled druhé straně skalní průrvy, kterou ptáci opouštějí jeskyni a kudy se vracejí zpět. Máchání temných křídel v protisvětle, nemotorné dosednutí. Udivuje mě rozpětí křídel, může to být až 60 centimetrů. Ani nevím, kam mi Denise baterkou svítí, nevnímám, že stojím ve vodě a do bot mi natekla voda. 

U vstupu do jeskyně jsem byl sotva dvě minuty. Když vylézám z vody, tajně doufám, že bude ještě jedno kolo a s ním další příležitosti. Bohužel ale další šanci nedostanu a ani se nepokouším s Denise diskutovat. Snaha ptáky nerušit při hnízdění je na prvním místě a jako už tolikrát dřív při fotografování divoké přírody i mně rozum říká „ne“.

TIP: Souboje vedené ultrazvukem: Netopýří sonary a rušičky jejich soupeřů

Setkání se zajímavým ptačím druhem bylo velmi krátké, ale děkuji i za tuto výjimečnou příležitost. Bezpečí hnízdících ptáků musí být vždy na prvním místě. Bohužel, vím v Česku o fotografech, kteří by se k volně přístupné jeskyni vrátili bez průvodce, aby mohli zůstat tak dlouho, dokud vysněný záběr nepořídí. Že tím hnízdní kolonii ohrozí, je pro ně vedlejší.