Priony jsou „infekční“ bílkoviny, které se za normálních okolností vyskytují v mozku. Občas se ale stane, že prionová bílkovina změní své uspořádání a složí se do „vadné“ formy. Tato „vadná“ forma je nesmírně odolná vůči všem možným vlivům a hromadí se v mozku. Jde o nevratný proces, který nakonec mozek zničí. Prionová onemocnění jsou naštěstí velice vzácná, ale po určité době stoprocentně končí smrtí.

Priony se intenzivně zkoumají. Jak se ale ukazuje, tento výzkum není bez rizika. Francie v těchto dnech vyhlásila tříměsíční moratorium na veškerý výzkum prionů ve veřejných institucích. Důvodem je to, že u bývalého zaměstnance laboratoře francouzského institutu INRAE (Institut national de recherche pour l'agriculture, l'alimentation et l'environnement), propukla Creutzfeldtova–Jakobova choroba, nejběžnější lidské prionové onemocnění.

TIP: Konspirační teorie v medicíně: Poprask kolem glyfosátů, boj s obrnou a zákeřné priony

V posledních letech jde o druhý takový případ. V roce 2019 zemřela ve věku 33 let Émilie Jaumain, která se 10 let předtím píchla do prstu jehlou při experimentu s myší nakaženou prionem. Zmíněné moratorium zasáhlo 9 francouzských laboratoří. Během moratoria bude probíhat vyšetřování druhého případu, které by mělo vést k přijetí či zlepšení bezpečnostních opatření.

Zní to možná překvapivě, ale ještě před několika desítkami let nebylo úplně samozřejmé poznačit si na kus papíru náhlý nápad nebo si poznamenat nové telefonní číslo. Před světovými válkami se totiž psalo především plnicím perem, k němuž si člověk ideálně nosil i savý papír a inkoust na doplnění. Každou chvíli si pak umýval modré ruce a hlavně doufal, že mu někde po cestě pero v kapse nevyteče. 

Ani tužky nepředstavovaly zcela pohodlné řešení: Používaly se sice běžně, bylo je ovšem nutné neustále ořezávat a řešit, kam s pilinami. Dveře pro objev psací potřeby, která by všechny uvedené nesnáze odstranila, byly otevřené. Cesta k propisce nebo též kuličkovému peru však zdaleka neměla být jednoduchá. 

Zkrocení inkoustu 

Návrhem dokonalé psací potřeby se zabývali vynálezci již v dávné minulosti. Už v 17. století nad ní prý přemýšlel astronom a fyzik Galileo Galilei, který měl dokonce zhotovit náčrty jakési „prapropisky“. 

První patenty na pera s postupně dávkovaným inkoustem však byly uděleny až na konci 19. století. Figuroval mezi nimi i nástroj umožňující popisování zvířecí kůže v průběhu jejího zpracování, s nímž přišel na patentový úřad Američan John Jacob Loud v roce 1888. Patent na psací prostředek velmi podobný dnešní propisce si nechal zaregistrovat také chorvatský vynálezce Slavoljub Eduard Penkala v roce 1906 a nazval jej mechanickou, později automatickou tužkou. Žádná z raných propisek se ovšem neprosadila, zčásti i vinou nedokonalých řešení: Inkoust většinou buď vytékal, nebo pero zasychalo. 

Tajemství sta tisíce slov 

Tajemství propisky, jak ji známe dnes, tkví v malinké kuličce na její špičce. Nejprve se vyráběla z oceli, zatímco dnes jde převážně o mosaz a karbid wolframu, z něhož vznikají i vrtáky nebo protipancéřové projektily. 

Do dokonalého tvaru se kulička leští pomocí pasty z drcených diamantů a s přesností na setinu milimetru se usazuje do trubičky naplněné inkoustem. Do něj pak zůstává neustále částečně ponořena, takže při pohybu po papíře zanechává stopu. Inkoust se při psaní vytlačuje vlastní vahou a ložisko s kuličkou zároveň funguje jako „zátka“, aby náplň nezaschla. Běžnou propiskou tak lze napsat na sto tisíc slov. 

Tiskárna, cop, či kuličky?

Aby propiska nevytekla, musí mít náplň správnou konzistenci – oproti inkoustu spíš gelovou. Jako první si to počátkem 30. let minulého století uvědomil László József Bíró, někdejší šéfredaktor uměleckého magazínu Hongrie-Magyarország-Hungary vydávaného v Budapešti. Nápad na dnešní propisku prý dostal při pohledu na rotačku v tiskárně; podle jiné verze jej však myšlenka osvítila, když jeho dceři namočili spolužáci cop do kalamáře. Nebo se tak možná stalo, když dcerku sledoval při hraní kuliček: Jedna duhovka se prokutálela kaluží a na suché zemi pak zanechávala mokrý proužek… 

Tak či onak, Bíró nejen zdokonalil dávkování inkoustu, ale se svým bratrem lékárníkem Györgym navíc vyvinul dostatečně hustou a rychle schnoucí náplň s podobným složením jako tiskařský inkoust. Za peníze od výrobce psacích strojů Andora Goye vytvořil prototyp, který si pak v dubnu 1938 nechal patentovat nejprve v Maďarsku a krátce poté i v Británii. Goy následně začal nová pera vyrábět průmyslově pod obchodní značkou Go-Pen. Byla však ještě poměrně nespolehlivá a drahá – v dnešních cenách by vyšla na dva či tři tisíce korun – a u zákazníků tehdy propadla. 

Dvojitým vyhnancem 

Už na počátku 30. let se Bíró oženil a narodila se mu dcera, život mladé židovské rodiny se však ve stínu nadcházející války komplikoval. Posledního dne roku 1938, než vstoupil v platnost zákon zakazující vyvážet osobní patenty do zahraničí, opustili Bíróovi nuceně vlast a odjeli do Francie. I z Paříže ovšem museli brzy utíkat – tentokrát před tanky wehrmachtu. Zamířili do Argentiny, přičemž k získání víza nejspíš pomohlo, že se Bíró o pár měsíců dřív náhodou v Jugoslávii seznámil s tehdejším argentinským prezidentem.

Vynálezce na svoji propisku nezapomněl ani v Jižní Americe a v červnu 1943 podal další patent. V argentinské filiálce švédského výrobce kuličkových ložisek SKF navíc našel partnera, který dokázal zhotovit klíčovou součást psací pomůcky v požadované velikosti a kvalitě. Společně pak založili podnik Sylvapen a právě z jeho bran vyjelo v roce 1945 na sedm milionů propisek. 

Jedna z nich se dostala do ruky i britskému podnikateli Georgi Martinovi, kterému došlo, že se jedná o ideální řešení pro posádky bombardérů: I ve výškách s nižším atmosférickým tlakem totiž zvládla tužka psát bez kaněk. Martin tedy od Bíróa odkoupil licenci a začal vyrábět propisky pro Royal Air Force. Jen v prvním roce dodal letectvu 30 tisíc kusů a po válce rozjel ve velkém produkci pro spotřebitelský trh.

Miliony pirátských kopií 

Koncem 40. let se Bíróovy propisky začaly vyrábět po celém světě – často ovšem pirátsky, bez licence. Technologii okopíroval kupříkladu americký podnikatel Milton Reynolds, jehož Reynolds Rocket šla nejdřív na dračku, přestože stála dvakrát víc než plnicí pero. „Raketa“ však nepsala vždy tak, jak zákazníci očekávali: V rámci reklamací se Reynoldsovi vracely tisíce kusů a jeho firma nakonec v roce 1951 zbankrotovala. 

Výrobní postupy významně zdokonalil také Francouz Marcel Bich. Jeho společnost BIC chrlila od roku 1950 kvanta propisek a prodávala je za zlomek tehdy obvyklé ceny. Někdy v té době se psací pomůcka masově rozšířila a všudypřítomnou zůstala dodnes. 

Od propisek k voňavkám

Bíró se mezitím přeorientoval na kosmetiku a princip z propisky uplatnil také u flakonu parfému: Pod značkou Biro, Meyne & Biro pak představil prvního předchůdce kuličkového deodorantu. Na trhu se dnešní běžný produkt tehdy ještě neuplatnil – stejně jako Bíróův vylepšený teploměr nebo tlakoměr na zápěstí. Neúnavného vynálezce to však neodradilo: Zaměřil se na míchání syntetických pryskyřic a později si nechal patentovat i plast s obchodním názvem Birolit. 

TIP: Artur Fischer: Vynálezce hmoždinky a Bill Gates domácích kutilů

László Bíró zemřel na podzim roku 1985 v Buenos Aires ve věku 86 let jako muž velkého věhlasu. Den jeho narození – 29. září – se v Argentině slaví coby svátek vynálezců a jeho jménem se chlubí i v Maďarsku, přestože jej kdysi z rodné země vyhnali. Bíróův život a úspěch jeho „dítka“ představuje v řadě ohledů typický příběh osobnosti vynálezce 20. století, s veškerými politickými a technologickými kotrmelci. A i když se nám jeho slavná propiska může jevit jako ten nejbanálnější předmět denní potřeby, nelze ji z všedního života vymazat ani ve věku digitálních technologií. 

Vědci v jeskyni u argentinského města Miramar nedávno našli velmi speciální čelist. Jde o 100 tisíc let starý pozůstatek čelisti vyhynulého upíra s přiléhavým odborným jménem Desmodus draculae. Tito krevsající netopýři byli největší v historii, i když velikosti románového hraběte Drákuly nedosahovali ani zdaleka. Byli asi o 30 procent větší než dnešní upíři a rozpětí jejich křídel bylo přibližně půl metru.

Upíři Desmodus draculae žili v průběhu pleistocénu ve Střední a Jižní Americe. Podle některých dřívějších nálezů zřejmě vymřeli poměrně nedávno, sotva před pár sty lety. Fosilní pozůstatky netopýrů jsou vzácné a pro upíry to platí rovněž. Objevená čelist je velmi cenná už sama o sobě. Ještě významnější je ale místo jejího nálezu.

TIP: Unikátní nález dávné hostiny prozrazuje, že jsme vyhubili obří lenochody

V době, kdy žil dotyčný upír, totiž jeskyně sloužila jako doupě gigantických pozemních lenochodů. Paleontologové připouštějí, že se čelist upíra mohla dostat do jeskyně náhodou, například jako kořist výra nebo podobného dravce. Přiklánějí se ale k vysvětlení, že tito velcí upíři sáli krev ze zvířat megafauny, velikých čtvrtohorních druhů, jako byli třeba právě pozemní lenochodi. 

Mezi nejzajímavější události srpnového nebe bude patřit maximim meteorického roje Perseid, které letos připadá na noc z 12. na 13. srpna (k vidění bude ale řadu týdnů před tímto datem a i po něm). V tento den vstoupí Země na své cestě kolem Slunce do proudu drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska zamíří přímo k Zemi a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku – meteor.

Slzy svatého Vavřince

V případě proudu prachových částic z komety Swift-Tuttle se nám zdá, že padající hvězdy vylétají jakoby ze souhvězdí Persea a právě proto se jim říká Perseidy. První záznamy o jejích průletech pochází z Číny z roku 36 našeho letopočtu. Čínští, japonští i korejští hvězdáři je pak sledovali několik dalších století. Také v našich zemích se srpen zapsal jako měsíc „hojnosti padajících hvězd“. A to především kolem 10. srpna, kdy se vzpomíná na svatého Vavřince.

Odtud název „Slzy svatého Vavřince“. Tento italský mučedník byl jedním z církevních hodnostářů, kteří strážili majetek v Římské říši. Jelikož ale všechno rozdal chudým, byl za trest popraven císařem Valeriánem. Od té doby prý padají z nebe jeho třpytivé slzy.

Letošní pozorování navíc nenaruší svit Měsíce, který zapadá hned zvečera. S vysokou pravděpodobností se tak dočkáme až desítek meteorů za hodinu. Vypadají jako světlé body prolétající ve zlomcích sekundy křížem krážem oblohou, často s nápadnou světlou stopou. S pomalými družicemi či poblikávajícími letadly si je tudíž rozhodně nespleteme. 

Cesta k dvojhvězdám…

Z planet Sluneční soustavy budou k vidění Venuše (večer nad západem), Jupiter i Saturn po celou noc a Uran s Neptunen ve druhé polovině noci. Planety Merkur a Mars jsou během srpna bohužel nepozorovatelné.

Planety však tvoří pouhou předehru pro mnohonásobně vzdálenější nebeské objekty – stálice a hvězdokupy, mlhoviny i galaxie. Začínající pozorovatelé se samozřejmě zeptají, na které z nich dalekohled zacílit… Zkuste třeba ty z následujícího přehledu, jež se ukážou už v běžném triedru.

Za dvojhvězdami se vydejte do souhvězdí Kozoroha: Narazíte tam na Alfu a Betu Capricorni, snadno rozlišitelné i v divadelním kukátku. První zmíněná tvoří optický dvojčlenný systém, takže se její nažloutlé a podobně jasné složky na nebi poblíž sebe pouze promítají, ale ve skutečnosti je dělí zhruba 500 světelných roků. Naopak sousední Beta patří mezi fyzické dvojhvězdy. V dalekohledu spatříte jejího drobného bílého souputníka, k němuž ji váže gravitační pouto, a obě stálice obíhají kolem společného těžiště. Mimochodem, spektrum Bety prozrazuje, že ve skutečnosti jde o pětičlenný systém! 

… letním hvězdokupám… 

Od dvoj- a vícehvězd se můžete přesunout třeba k otevřeným hvězdokupám. Na astronomické poměry se jedná o velmi mladé objekty, o stáří desítek či stovek milionů let. Vypadají jako neuspořádané a poměrně rozložité shluky desítek stálic, a k jejich pozorování se tudíž ideálně hodí dalekohledy s velkým zorným polem a malým zvětšením, například triedr. Mezi Perseem a Kasiopejou narazíte na dvojitou hvězdokupu chí a h, o kousek dál pak na M34 v Perseovi. Za zhlédnutí stojí také IC 4665 z Hadonoše, sousední M11 ze Štítu nebo M25 ze Střelce. 

Typické hvězdokupy letního nebe však představují ty kulové. Oproti svým otevřeným protějškům jsou velmi staré, obvykle miliardy roků, a také kompaktní: V menších přístrojích se jeví jako okrouhlé světlé skvrnky s jasným středem. Teprve větší dalekohled je v okrajových partiích rozloží na jednotlivé stálice, jichž mimochodem obsahují řádově víc než hvězdokupy otevřené – zpravidla až stovky tisíc. A na které se zaměřit? Třeba na M2 z Vodnáře, M3 z Honicích psů, M4 ze Štíra, M5 z Hlavy hada, M13 z Herkula, M15 z Pegase či M22 ze Střelce.

… i okouzlujícím mlhovinám

Přeskočíme-li do říše mlhovin, můžeme začít u těch emisních. V takovém případě zkuste pouhýma očima zachytit rozložitou Severní Ameriku neboli NGC 7000 z Labutě, s úctyhodným úhlovým průměrem 2°. Pro dalekohledy je však příliš velká a nevynikne v nich. Rozhodně zamiřte také do Střelce za M8 alias Lagunou. Slabě zářící oblak mezihvězdného plynu a prachu s úhlovým průměrem okolo 1° sice spatříte i bez přístroje, ale pohled přes dalekohled vás doslova okouzlí. Přibližně týmž směrem, ve vzdálenosti okolo 26 tisíc světelných let, se nachází jádro naší Galaxie s velmi hmotnou černou dírou. Bohužel ho ovšem stíní rozsáhlá mračna podobného složení jako v Laguně, v níž se mimo jiné dosud formují nové hvězdy. 

Na obloze však existují i mlhoviny tvořící naopak dozvuk života stálic podobných Slunci: Mezi exemplární příklady tzv. planetárních mlhovin patří M27 neboli Činka z Lištičky či M57 alias Prstencová mlhovina z Lyry. V prvním případě očekávejte oválnou mlhavou skvrnu s dvojicí temnějších zálivů, v tom druhém pak prstýnek zářícího plynu s potemnělým středem. 

Daleko od domova

A kde letní vesmírné putování zakončit? Rozhodně u nejvzdálenějšího objektu, jaký na obloze spatříte i bez dalekohledu. Nachází se v souhvězdí Andromedy a jeví se jako mlhavá oválná skvrna o úhlovém průměru přes 2°. S přehledem se proto vejde pouze do přístrojů s opravdu velkým zorným polem, v nichž se k jasnému eliptickému jádru přidá i okolní průsvitné halo. To už se však budete dívat skutečně daleko za hranice naší Galaxie, do vzdálenosti asi dvou a půl milionu světelných roků – a to na hvězdný ostrov M31 v Andromedě, který se stal domovem více než bilionu stálic!

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 22. srpna ve 23:35 SELČ vstoupí do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný ve druhé polovině noci
• Neptun –  viditelný po většinu noci kromě večera

Zajímavé úkazy v srpnu 2021

• 2. srpna – Saturn v opozici se Sluncem
• 3. srpna – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na ranní obloze
• 7. srpna – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců za svítání nízko nad severovýchodem 
• 10. a 11. srpna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerním nebi nad západem: 10. 8. cca 9°, 11. 8. cca 5°
• 12. srpna – v noci nastává maximum meteorického roje Perseid
• 13. srpna – měsíční srpek poblíž Spiky z Panny na podvečerní obloze nízko nad západem
• 16. srpna – Měsíc poblíž hvězdy Antares ze Štíra na večerním nebi
• 20. srpna – Jupiter v opozici se Sluncem 
• 21. až 23. srpna – seskupení takřka úplňkového Měsíce, Saturnu a Jupitera na noční obloze: 21. 8. Měsíc cca 4,5° od Saturnu, 22. a 25. 8. cca 7° a 9° od Jupitera
• 30. srpna – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na ranním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

„Ondra, syn fojta z Janovic, zběhl ze studií. Hloupý nebyl, ale hlava vzpurná, a když ho páteři v semináři pořád jen na modlitbách drželi, dlouho to nevydržel. Jednoho dne si vyměnil kleriku v jednom krámku za prostou halenu, klobouk a pár krejcarů. S tím se vydal do světa, protože se mu domů nechtělo. Mamička s tatíčkem mysleli, že budou mít ze synka faráře, a on si takhle vedl.“

Ondra, syn Ondry

Ondrášovu historii jsme začali poněkud netradičně, napůl s pomocí lidové pověsti a napůl dočista uměle, neboť jeho příběhu se chopila spisovatelka Helena Lisická a převyprávěla jej. Ale ani v té nejodvážněji upravené pověsti, natož pak v jejím lidovém předobraze, nesmí chybět to, co se skutečně stalo a komu se to stalo. A ještě kde se to stalo, jakož i kdy. V úvodu příběhu jsme pár faktů a jmen zaznamenali. Máme tu titulní postavu, Ondráše. Vyprávěním se mihlo i místní jméno – Janovice. A nechyběla ani zmínka o Ondrášově fojtském původu. Abychom zjistili další podrobnosti, musíme se vrátit ve studni času ještě trochu hlouběji, až k hladině roku 1680. 

Nikoli v Janovicích, ale na faře v Dobré, pod jejíž duchovní správu Janovice spadaly, píše zdejší děkan u data 13. Novembris 1680 v rubrice Parentes (neboli Rodiče) tento záznam: „Ondra, fogt Janow., Dorotha uxor eius.“ Česky to znamená: „Ondra, fojt janovický, Dorota, manželka jeho.“ Chybět nemohou samozřejmě kmotři, což jsou Compatres: „Jura Korbassuw, Ewa Czarbolova“, tedy po česku Jiří Korbáš a Eva Carbolová. Zbývá ještě jméno novorozence. Nalézá se v rubrice Infantes (Děti) a zní jednoduše Ondra. Ondra, syn Ondry, janovického fojta. Kmotři, ti tu mají příjmení, ale rodiče a syn ne. 

Studovaný zbojník?

V řadě pověstí, ale i v seriózně se tvářící ondrášovské literatuře, se občas vyskytuje příjmení Šebesta. Takže tedy Ondráš Šebesta? Sice se traduje, že v době chlapcova narození seděl na janovickém fojtství rod Šebestů, ale žádná gruntovnice (neboli gruntovní kniha) na zdejším fojtství rod Šebestů nezná. To fojtství bylo přitom svobodné a dědičné s určitými právy a výsadami. Z dávné povinnosti noclehů se postupně vyvinula hospoda s právem výčepu. Matrika na faře v Dobré ani gruntovnice v Janovicích žádné příjmení janovického fojta neuvádí. Že by tu žádný nebyl, to zřejmě v úvahu nepřipadá, jenomže zdejší fojt je vždycky uváděn pouze křestním jménem a přídomkem, jako například „Ondra, fojt janovský“. Jak to bylo s těmi Šebesty a hlavně se skutečným příjmením nejznámějšího zbojníka na Moravě a ve Slezsku?  

Ještě než začneme sledovat tuhle ondrášovskou stopu v písku dějin (byť se již na hony vzdálila holé pravdě a nemá s ní věru příliš společného), připomeňme si, co je na ní na první pohled zřejmý nesmysl a co zase ve skutečnosti jakýsi podklad mít může. Abychom dostáli své pověsti historických detektivů, měli bychom si ozřejmit, jak to bylo s Ondrášovou latinou, které se naučil v semináři, z něhož měl zběhnout. Tak především: i když to lidová pověst tvrdí, žádné doklady o tom, že by Ondráš studoval na latinské škole v Příboře (ani na žádné jiné), nemáme. Tudíž nemůžeme potvrdit, ale ani spolehlivě vyvrátit, že by byl z tamního semináře vyloučen pro špatné chování. Dobové záznamy příborské piaristické koleje (fungovala v letech 1694–1777) žáka tohoto jména vůbec neznají.

Zpráva o Ondrášově latině může být zavádějící, ale taky nemusí. Potvrdili jsme si, že Ondrášovo jméno ve školních záznamech nefiguruje, což ale neznamená, že tady vystudovat nemohl. Kupříkladu historik Kämmerling ve svých Dějinách města Příbora uvádí, že Ondráš u piaristů opravdu studoval, ale že byl pro stálé kázeňské přestupky ze školy vyloučen. Dokonce měl údajně v potyčce zabít jakéhosi dragouna.

Zmizelý syn

Uzavřeme konečně tu hádanku s Ondrášovým rodným příjmením. Z některých pramenů se dovídáme, že se jeho otec jmenoval Fuciman. Když se Ondrášův otec Ondřej Fuciman starší ujal po svém bratrovi fojtského úřadu v Janovicích, bylo mu čtyřiadvacet let. Po dvou letech se mu narodil prvorozený syn, který dostal jméno po něm. Manželství trvalo třicet let, a když manželka Dorota zemřela, oženil se starý Ondra Fucziman (no tak starý... měl sotva pětapadesát) s jednou vdovou a narodily se mu pak ještě dvě děti. Když v roce 1717 zemřel, byl do janovické gruntovní knihy zanesen tento zápis: „Zemřejíc Ondra Fucziman pozůstalý nápad na siroty rozepsal, který po vyplacení starých nápadníkův dostati mají totiž.“

Čeština to pro nás není zrovna libozvučná a srozumitelná, ale nám jde stejně o následující jména: Jan, Kuba, Anna, Dora, Magdalena, Jura, Kača, Tomek a Marina. Všechno to byly děti někdejšího janovického fojta Ondry a sourozenci slezského zbojníka Ondráše. Jeho jméno – tedy Ondrášovo – však ve výčtu chybí. Není tam. Proč? Všichni potomci přece dědili. Odpověď je jednoduchá: protože už byl v té době mrtev.  

„Lze předpokládat, že už v roce 1708, kdy se vzdal fojt Ondřej úřadu, byl Ondráš mezi zbojníky,“ říká se v knize historika Aloise Sivka o zbojníku Ondrášovi. „A pokud nebyl, tak nepobýval doma, byl už z domova pryč. Mohl odejít pro neshodu s rodiči nebo se sourozenci. Nemůžeme ani vyloučit, že pásl dočasně na salaši fojta Šebesty z Vyšních Lhot – ta byla v blízkosti salaše janovického fojta na Lysé hoře. Snad mu zprvu říkali Ondra fojtův, později Šebestův, podle toho, že u fojta Šebesty sloužil. V té době značně sílilo beskydské zbojnictví. Roku 1709 bylo vydáno upozornění duchovenstvu o lupičích na Těšínsku. Ondráš mohl být právě jako pastevec ve styku se zbojníky. Vždyť tehdy přecházela často do Beskyd skupina zbojníka Uhorčíka ze Slovenska. Není vyloučeno, že právě s jejími členy se Ondráš stýkal. V roce 1711 zanechal Uhorčík zbojnictví, oženil se a pod cizím jménem žil na thurzovských kopanicích. Proč by v té době nemohl po něm převzít velení tovaryšstva Ondráš, dobře znalý beskydských hor?“

Ve věku zbojníků

Zprávy o prvních zbojnících u nás pocházejí z doby vlády knížete Břetislava I. (vládl 1034–1055). Dali se dohromady v Horních Uhrách (tedy na Slovensku), a přepadali moravské obce a města. Uherský král Ondřej vyhnal „tu chámovinu“ ze země a oni se usadili v pohraničních horách. Páni z Konice, Buchlova a Hulína patřili mezi ty, kteří šli zbojníkům nejvíc po krku. V 17. a v 18. století se pak zbojnictví rozrostlo netušenou měrou. Zbojnické roty měly dokonce své hejtmany. Roku 1710 byli v Lipníku nad Bečvou popraveni dva valašští zbojníci – Jan Duchoň ze vsi Rakové a Adam z jedné vsi od Příbora. Sťati byli i dva synové helfštýnského vrátného, Jurka a Kristek Onderkové. Onderkové byli na Helfštýně chyceni náhodně. Lipenský piarista si vyšel se svými svěřenci na procházku, studenti našli při prohlídce hradu v jeho chodbách spící zbojníky, a ti byli pochytáni a pověšeni na stromech. 

Další zbojnické tlupy operovaly na území dnešního Polska. V Krakově skončil svůj život jeden z nejznámějších zbojníků, který dělal výpravy i k nám, Martin Portasz. Způsob jeho smrti byl zvlášť krutý. Uťali mu obě ruce, na zádech mu stáhli dva pásy kůže a ještě živého ho pověsili za žebro na hák. Ještě populárnější je dodnes v polských pověstech zbojník Klimczok. Říkalo se mu hrabě beskydských hor. Ve skutečnosti to byli dva bratři, Matěj a Vojtěch. Byli postrachem panstva, obchodníků, kupců a krčmářů po obou stranách dnešní hranice. Členem jejich tovaryšstva byl stařec, který měl funkci vyzvědače. Převlečen za žebráka prosil o almužnu u bohatých pánů a zámožných sedláků. Prohlížel obydlí, krčmy, odhadoval počet služebnictva, dovídal se o smýšlení obyvatelstva. Za noci pak zbojníky vodil bezpečně ke kořisti. Jeden bratr Klimčok skončil na šibenici, druhý byl sťat.  

Slavný jako Jánošík

Ještě koncem 18. století působila v Beskydách „zbojnická famílije“, kterou vedl Jurek Pročpak. Byl to původně podloudník, kterého odsoudili za zastřelení jalovice. Podařilo se mu z vězení uprchnout, ale domů se vrátit nemohl. Skrýval se v lesích na Baraní hoře. Spojil se s několika dezertéry z rakouské armády, se kterými pak zbojničil ve Slezsku, dnes polském i v tom, které nám zůstalo, na slovenské Oravě a troufl si i do Uher. Když se zbojnické činy Pročpakovy skupiny násobily, počkala si na něj světská moc v lesích mezi Jablunkovem a Baraní horou. Zradila ho milenka, Pročpak byl i se svými společníky pochytán a popraven.

TIP: Juro Jánošík: Nejslavnější slovenský zbojník

Ani jeden z těchto tovaryšů cechu zbojnického však nedosáhl popularity Ondrášovy. Té se vyrovnal nebo ji snad i předčil pouze Juraj Jánošík. Stejně jako Jánošík, i Ondráš vešel do mnoha desítek pověstí a písní. Oč méně toho o jeho životě a činech víme, o to víc se o něm povídalo a zpívalo.

Gigantické střetnutí, v němž chtěli Němci znovu získat strategickou iniciativu na východní frontě, skončilo přesně opačným výsledkem. Operace Citadela (byť ve svých cílech od počátku limitovaná) neuspěla a následné sovětské protiofenzivy (operace Kutuzov a Vojevůdce Rumjancev) vyústily v jedno z velkých sovětských vítězství – první, kterého Rudá armáda dosáhla v létě.

Bod zlomu a rozhodující porážka

Je sice pravda, že Sovětský svaz utrpěl hrozivé ztráty, na rozdíl od Německa si je ale mohl dovolit. I když dnes vnímáme jako obrat na východní frontě spíše boje u Stalingradu nebo Moskvy, doboví aktéři viděli právě Kursk coby bod zlomu. Týkalo se to většiny německých důstojníků a například Wilhelm Keitel po válce vypověděl, že po porážce z léta 1943 již bylo jasné, že třetí říše nemůže válku vojenskými prostředky vyhrát.

Podobně situaci vnímal i Heinz Guderian: „Při selhání operace Citadela jsme utrpěli rozhodující porážku. Naše obrněné formace, s takovým úsilím reorganizované a znovu vyzbrojené utrpěly těžké ztráty na mužstvu i technice. (…) Sověti využili své vítězství dokonale a na východní frontě již neměla být žádná období klidu. Odteď již nepřítel držel iniciativu neoddiskutovatelně v rukou.“

Stejně tak třeba Winston Churchill poznamenal, že „tři gigantické bitvy u Kurska, Orla a Charkova, svedené v rozmezí tří měsíců zvěstovaly zkázu německé armády na východní frontě“. U Kurska tak Rudá armáda nabyla další důležitou porci sebevědomí, zatímco na Němce čekaly už jen dva roky zoufalého ustupování až do Berlína.

„Ta zář trvala asi pět až sedm vteřin, načež následoval otřes země a bylo slyšeti jako ránu z děla a spatřil jsem vystupovati dým na onom místě, odkud zář pocházela. Kouř byl černý. Potom vyšlehly plameny z obou jam Nelson III (…) až do výšky těžných věží.“

Tak popisuje události, k nimž došlo ve středu 3. ledna 1934 kolem tři čtvrtě na pět odpoledne, očitý svědek. Zimní krajinou Oseka u Duchcova tehdy otřásla mohutná exploze. 

Hromadný hrob

Na místo dorazili ihned hasiči, záchranné čety, odborníci a v neposlední řadě i zástup žen, jejichž muži sjeli na svoji směnu. Nebohým horníkům již nikdo nemohl pomoci, zahynuli buď ihned při výbuchu, nebo krátce poté, když se marně pokoušeli uniknout před ohněm a mračny prachu. Zabránily jim v tom poničené chodby a především smrtelné ovzduší, jež bylo v krátkém čase zbaveno kyslíku a prosyceno požárními plyny. Vše byla otázka několika minut.

Šťastnou výjimku představovali pouze čtyři horníci, kterým se z ohnivého pekla podařilo uniknout větrnou jámou. Zbylí dva, kteří je následovali, se nezachránili, protože první neměl dost sil k namáhavému výstupu po žebříku a druhého dostihl smrtonosný plyn krátce před cílem, takže se zřítil zpět do šachty. Bilance mrtvých byla hrozivá. Přestože se členové záchranného družstva neúnavně vraceli do podzemí, dokázali vyprostit jen několik mrtvých. Těla většiny horníků zůstala v dole.

Zoufalství postižených rodin bylo nesmírné, o čemž vypovídá i anonymní lístek, kde stálo: „Oznamuji vám, abyste nemeškali a na vzdušném dolu VIII. jste se pokusili otevříti, pokud vám síly stačí, neb se tam nachází 17 lidí živých, neb mě se ta katastrofa předem objevila a o těch mužích totéž, nemeškejte a co bude ve vašich rukou dělejte.“ Avšak vzhledem k opakujícím se detonacím v následujících dnech a zjištění, že záchranné čety nemohou proniknout pro překážky způsobené explozemi do chodeb, bylo rozhodnuto o uzavření všech jam a ukončení záchranných prací. Bylo zřejmé, že v dole již nemohl zůstat nikdo na živu.

Podle odborníků naděje, že by některý z horníků ještě žil, pominula již 15 minut po katastrofě. Nyní tedy bylo třeba izolovat důl od kyslíku a zamezit tak tvorbě explozivní směsi. Dne 6. ledna došlo k uzavření poslední jámy. Z dolu Nelson se stal hromadný hrob, z celkového počtu 142 obětí se našlo pouze třináct.

Kdo pomůže?

Nelsonská tragédie vzbudila pozornost široké veřejnosti nejen u nás, ale i ve světě. Soustrastné listy přišly od vlád řady států, zahraničních hornických svazů a také od papeže Pia XI. V Československu ovšem katastrofa vyvolala především mohutnou vlnu protestních akcí, protože byla vnímána jako důsledek bezohledného úsporného systému. Nutno dodat, že zhoršující se dopady světové hospodářské krize skutečně na Nelsonu od roku 1932 vedly k radikálnímu snížení výrobních nákladů šetřením na materiálu a hlavně na důlní údržbě. Za těchto podmínek pak došlo k nahromadění uhelného prachu, jehož výbuch se stal příčinou neštěstí.

Pohřeb třinácti obětí 8. ledna 1934 se proto proměnil v nevídanou manifestaci, jíž se podle dobových odhadů účastnilo více než 40 tisíc osob, mimo jiné i politických činitelů. Ještě téhož dne došlo k zatčení všech inženýrů dolu a současně byla uvalena vyšetřovací vazba na generálního i závodního ředitele Mostecké uhelné společnosti, která důl Nelson od roku 1895 provozovala. To přispělo k částečnému zklidnění emocí. Nicméně všichni zatčení byli poměrně záhy propuštěni, neboť společnost za ně zaplatila kauci. Dále byli vyšetřováni na svobodě.

Demonstrace doprovázely rovněž rozsáhlé sbírky ve prospěch pozůstalých po hornících, které tvořilo přes 120 vdov a kolem 200 sirotků. Každý dal dle svých možností, horníci, dělníci, úředníci… Jedním z prvních přispěvatelů byl sám prezident Masaryk, ale pomohly i populární osobnosti jako Voskovec a Werich či Anny Ondráková. Navzdory tomu, že finančních prostředků přibývalo, situace pozůstalých se zhoršovala. Dne 19. ledna vyústila na Nelsonu v první demonstraci hornických vdov. Když si ženy přišly pro mzdy svých mužů, dostaly proplacené pouze dva dny, přičemž jim podle starého práva měly být proplaceny za všechny šichty, kdy zůstali horníci v dole, bez ohledu na to, zda živí, nebo mrtví. O měsíc později již intervenovala skupina vdov v Praze a v polovině března podala proti Mostecké uhelné společnosti první žalobu. Avšak bez úspěchu. Se svými požadavky se proto obrátily také na parlament, ale opět marně.

Před nejvyšší instancí

Částečné finanční pomoci se pozůstalí dočkali teprve koncem dubna, když mezi ně byla rozdělena částka 3,3 milionu korun z uspořádané sbírky (⅓ částky byla vyplacena v hotovosti, ⅔ byly uloženy na vkladní knížky sirotkům). Liknavý přístup pomoci zoufalým matkám-vdovám, které nyní zůstaly na zajištění rodiny samy, si vysloužil kritiku. Na stranách denního tisku se bylo možné dočíst: „Zatím co stodvacetsedm mrtvých tátů a synů leželo tři sta metrů pod zemí, v Praze se úřadovalo. Zatím co na 200 žen a dětí marně čekalo na své táty a chleba, v Praze se radili, co s penězi, které daroval národ, počít.“ 

Dluh Mostecké uhelné společnosti ale zůstával otevřen, neboť nadále odmítala vdovám vyplácet podpory. Z tohoto důvodu podaly v srpnu novou žalobu. Další neúspěch u soudu vyvolal jejich pochopitelné rozhořčení, v dole se totiž stále nacházela většina jejich mrtvých mužů. Vyprošťovací práce však pokračovaly pomalu. Postupná otvírka dolu vyžadovala mimořádnou opatrnost, jak ukázala událost z června 1934. Při otvírání zazděného dolu zahynuli po výbuchu nahromaděných plynů další dva horníci. Oproti původnímu odhadu jednoho roku nakonec došlo ke zpřístupnění posledního úseku více než čtyři léta po katastrofě. Poslední horníci tak mohli důstojně spočinout na hřbitově až roku 1938.

Mezitím probíhalo šetření nešťastné události a hledání viníků, zahájené vzápětí po výbuchu. Po dokončení zmáhacích prací předložili odborníci konečný nález. Až po zpřístupnění celého dolu totiž mohli rekonstruovat průběh události. Ovšem ani to jim neumožnilo zodpovědět všechny otázky, z nichž se nejpodstatnější týkala místa iniciace exploze. To se jim lokalizovat nepodařilo. Pro nedostatek průkazního materiálu tak ke skutečnému potrestání nedošlo.

TIP: Pět osudů z časů Velké krize

Teprve v čase, kdy mezinárodně politická situace spěla k mnichovské dohodě a obsazení československého pohraničí, tedy zazněl konečný verdikt soudu: „Příčinou katastrofy na dole Nelson III. dne 3. 1. 1934 byla exploze uhelného prachu, vyvolaná výbuchem požárních plynů. Katastrofa nebyla nikým zaviněna, nýbrž způsobena vyšší mocí.“ Hlavním obviněným byly uloženy pokuty za porušení bezpečnostních předpisů, které za ně uhradila Mostecká uhelná společnost. V důsledku zjištění závažných nedostatků při dodržování zásad bezpečnosti provozu tragédie horníků z Oseka alespoň přispěla ke změnám v báňské legislativě ve prospěch ochrany pracujících v hornictví.

Už je to téměř sedm století, co ve světě řádila černá smrt. Přesto jsou vzpomínky na mor stále živé a samotná nemoc stále ještě zabíjí lidi, byť v nesrovnatelně menším počtu. V posledních letech se ve světě objevuje několik set případů moru ročně, z nichž zhruba stovka končí úmrtím. Obvykle se to týká venkovských oblastí Afriky, Asie i Ameriky. Neléčený dýmějový mor má úmrtnost 30 až 60 procent, plicní forma je prakticky vždy fatální.

Původcem moru je bakterie Yersinia pestis a onemocnění je vlastně vcelku dobře léčitelné antibiotiky. Problém je v tom, že infekce postupuje rychle a mor se často objevuje ve velmi odlehlých oblastech, kam je obtížné se dostat. Chuť zabíjet mor za ta staletí nijak zvlášť nepřešla. Proto by bylo dobrým řešením v takových oblastech obyvatele ohrožené morem očkovat.

TIP: Slibná univerzální vakcína funguje proti všem kmenům Eboly

Specialisté na vakcíny z britské University of Oxford vyvinuli novou slibnou vakcínu proti moru, která navazuje na úspěšný vývoj britské pandemické vakcíny Vaxzevria od Oxfordské univerzity a společnosti AstraZeneca. Používá totiž stejný nosič, upravený šimpanzí adenovirus ChAdOx1.

Tvůrci vakcíny před pár dny zahájili první kolo klinických testů. Čtyřicet zdravých dobrovolníků ve věku 18 až 55 let vyzkouší, zda je vakcína bezpečná pro lidské zdraví a zda vytváří dostatečně silnou imunitní odpověď. Experti je budou sledovat po dobu 12 měsíců. V případě dobrých zpráv se vakcína posune do další fáze testů.