„Křestní jméno nesmí nikoho urážet ani způsobovat ostudu svému nositeli nebo být z jakéhokoli důvodu považováno za nevhodné,“ uvedl švédský úřad Skatteverket. Úřad dodal, že není vhodné jako křestní jméno zvolit příjmení či přezdívku. Odmítl možnost, že by se slova „Vladimir“ a „Putin“ dala považovat za dvě samostatná křestní jména a vysvětlil, že je bylo nutné posoudit jako celek.

Matrika své rozhodnutí doručila na začátku září rodičům, kteří žijí v malém městečku Laholm na jihu Švédska. K zamítacímu dopisu přiložila novou žádost o jméno dítěte.

TIP: Indonéskému chlapci dali rodiče jméno Google. Má mu to usnadnit život

Není to zdaleka poprvé, kdy Skatteverket odmítl žádost rodičů o neobvyklé jméno pro dítě – v minulosti úřad zamítl například jména Ford, Allah, Pilzner nebo Q. Podle statistického úřadu žije ve Švédsku 1413 mužů se jménem Valdimir, nicméně jméno Putin statistika neuvádí. Buď nikdo s takovým jménem v zemi nežije, nebo jsou jeho nositelé méně než dva – v takovém případě je databáze kvůli ochraně osobních údajů nezobrazuje.

Pro vznik života ve vesmíru jsou nezbytné základní stavební kameny v podobě molekul organických látek. Z nich pak mohou vznikat složitější a složitější molekuly, které se postupně stanou součástí živých organismů. Nedávné analýzy záření z oblastí kolem mladých hvězd odhalily velké zásoby takových organických látek.

John Ilee z britské University of Leeds a jeho tým na základě svých výsledků tvrdí, že „polévka“ organických látek, která byla na počátku života na Zemi, by mohla být ve skutečnosti běžná na řadě míst v Mléčné dráze a nejspíš i v jiných galaxiích. Je to příznivá zpráva pro naše úsilí nalézt alespoň primitivní život na jiných planetách ve vesmíru.

Organické látky v discích mladých hvězd

Badatelé nalezli zmíněné organické molekuly v protoplanetárních discích mladých hvězd. Podobný disk přitom kdysi dávno obklopoval i mladé Slunce. Vznikaly v něm planety Sluneční soustavy, včetně Země. Přítomnost objevených organických molekul je podle odborníků významná, protože představují nezbytný krok ke vzniku života mezi jednoduchými molekulami anorganických látek a komplexními molekulami v živých organismech.

TIP: Náhlý výtrysk mladé hvězdy odhalil množství organických látek

Organické látky byly v protoplanetárních discích objeveny díky pozorováním soustavy radioteleskopů ALMA v Chile. Badatelé se přitom zaměřili na tři organické molekuly – kyanoacetylen, acetonitril a cyklopropenyliden, po nichž pátrali v protoplanetárních discích pěti hvězdných systémů – IM Lup, GM Aur, AS 209, HD 163296 a MWC 480. Všechny tyto disky se nacházejí ve vzdálenosti 300 až 500 světelných let od nás a ve všech pozorujeme známky vzniku planet.

Řekli byste, že zubní kaz je lidskou „vymožeností“ a „trestem“ za naše nevhodné stravování? Omyl! Zuby se kazily už dávným savcům ve starších třetihorách. Zjistil to tým odborníků, které vedl Keegan Selig z kanadské University of Toronto, při zkoumání fosilií starých asi 54 milionů let.

Postiženým savcem byl archaický primát, či spíše blízký příbuzný nejstarších primátů, který nese jméno Microsyops latidens. Fosilií tohoto druhu bylo objeveno celkově jen velmi málo. Několik zubů těchto živočichů se ale podařilo objevit badatelům v pánvi Bighorn Basin na jihu státu Wyoming. Vědci zuby prostudovali pod mikroskopem a u 77 z nich objevili zubní kazy, které pak potvrdili pomocí snímků rentgenové mikrotomografie.

TIP: Vědci objevili patrně nejstarší známý nádor: Je starý okolo 240 milionů let

Podle badatelů byl microsyops vášnivým jedlíkem ovoce, což se u některých jedinců neblaze projevilo na jejich chrupu. Jak podotýká Keegan Selig, jezení ovoce bylo zásadní pro počátky evoluce primátů. Právě díky němu například máme barevné vidění. Zároveň se ale ukazuje, že přechod na stravu bohatou cukry nebyl pro naše pradávné předky úplně bezbolestný. A prokletí zubních kazů si tak ve své evoluční linii neseme dodnes.

Přírodní rezervace Sasan Gir se nachází ve státě Gudžarát a rozkládá se na území tří okrsků. Lvi indičtí (případně perští či asijští) (Panthera leo leo, dříve Panthera leo persica) se o park dělí s jednou z nejsilnějších populací indických levhartů v zemi a také s komunitou místních obyvatel, kteří si říkají „Maldhari“. Pro nynější počet cca 500 kusů lvů asijských je rezervace příliš malá, ale jednání o přesunu části zdravé populace do jiného indického parku stále zůstává na mrtvém bodě. 

Ztraceni mezi lidmi 

Gudžarát je domovem 60 milionů lidí a přes 24 milionů kusů chovného dobytka. Tyto počty je potřeba zdůraznit, protože obrovsky kontrastují s množstvím divoce žijících savců. Na jediného z nich totiž v průměru připadá asi 50 kusů dobytka nebo 120 lidí. Zvířata jako slon indický, gaur, gepard, divoký pes dhoul nebo tygr z tohoto koutu Indie již vymizela a asijští lvi neměli být výjimkou v nastoleném „trendu“. 

Příběh o záchraně těchto unikátních šelem zahrnuje obětavost i odhodlání na poli indické ochrany přírody a může být velkou inspirací pro další oblasti a druhy na pokraji vyhynutí. Politikaření bohužel ochráncům přírody podráží nohy a jejich dosavadní úspěšné činy je proto nutné brát jako skutečné vítězství vůle. Navíc před nimi stojí další velké výzvy. Pokud má Sasan Gir zůstat jediným místem, kde lvi (i když úspěšně) přežívají, jedná se o neúměrný a navíc zbytečný risk. 

Hranice značené nejen pachem

Asijští lvi se kromě genetické výbavy od svých afrických bratranců nijak výrazně neliší. Na pohled je odlišuje lalok volné kůže na břiše a chybějící břišní hříva. O praktickém významu hřívy na hlavách lvů v Asii i v Africe se mimochodem mezi zasvěcenými stále vedou diskuze. Jednou z možností je, že hříva svého nositele opticky zvětšuje, takže budí i větší respekt. Není ani vyloučeno, že funguje jako částečná ochrana při soubojích „tváří v tvář“ – drápy útočícího soka se po ní snadno smeknou. Ozdoba, kterou mají na hlavě lvi v Indii, je v porovnání se lvy v Africe o něco chudší, takže by si teoreticky měli ze soubojů častěji odnést nějaký ten šrám v obličeji. 

Vyjma jmenovaných rozdílů jsou ovšem indičtí lvi typickými zástupci svého druhu s charakteristickou stavbou těla. Jejich mohutné a svalnaté přední končetiny dokážou jediným úderem srazit kořist a zadní zase poskytují sílu odrazu nutnou pro stíhání kořisti na kratší vzdálenost. Ostré zahnuté drápy se postarají o finální fázi útoku. Oproti ostatním kočkovitým šelmám jsou lvi známí společenským chováním a životem ve smečkách, které průměrně čítají 10–15 členů. V Giru ovšem byla pozorována i smečka 28 lvů. Smečku většinou tvoří samice s mladými. Odrostlí samci se obvykle rychle osamostatní nebo jsou ze své rodné smečky vypuzeni zhruba ve věku tří let – bývají totiž poměrně agresivní a mohli by ublížit nastupující generaci, což samice pochopitelně nedopustí. Mezi vyhoštěnými lvy často zůstává velice silné bratrské pouto a taková zvířata spolu mohou vést společný nomádský způsob života i několik další let. Každá smečka má i vůdce – dominantního samce, jenž velice aktivně brání své teritorium, které rovněž pravidelně značí pomocí pachových značek, nebo drápáním do kůry stromů. Rituál značení teritoria většinou doprovází i působivým hlasovým projevem. 

Lvi mimo rezervaci

Koncem 19. století přežívala kvůli nekontrolovatelnému lovu už jen hrstka asijských lvů a zdálo se, že indický subkontinent se bude muset s těmito šelmami rozloučit. Naštěstí byl tehdy v Gudžarátu místodržícím Naváb z Džunágadhu – vášnivý lovec, který pochopil, že poměr sil mezi lvy a lidmi se zásadně změnil a musí se tedy změnit i přístup ze strany lidí. Vzal si proto za cíl nikoli lovit, ale zachránit tento živý symbol státu a díky jeho odkazu žijí lvi v Gudžarátu dodnes. 

Až do roku 2010 byla veškerá sčítání lvů zaměřena výhradně na Gir a jeho hraniční oblast. Kvůli nárůstu populace a nedostatku lovné zvěře se však lvi často vydávali za hranice parku a vzrůstala pravděpodobnost konfliktu mezi šelmami a lidmi. Mám ale dojem, že ve zvládání těchto situací se může zbytek Indie od velice tolerantních obyvatel Gudžarátu učit.

Budoucnost nezbytného „vývozu“

Samci jsou v roli vůdců smečky ke „svým“ samicím a mláďatům obvykle přátelští. Velké nebezpečí však hrozí zejména nedospělým mláďatům v případě, že se na scéně objeví jiný samec, který dřívějšího vůdce vyžene. V tom případě často dochází k tzv. „infanticidě“, kdy nový samec zabije potomky předchozího vůdce. Nejde o nějaké nastolení „hrůzovlády“, jak by si možná tento čin někdo mohl vykládat. Nový vůdce smečky si je dobře vědom toho, že taky on může o svou pozici dominantního vládce brzy přijít. Zabitím mláďat si proto zajišťuje, aby se lvice přestala starat o dosud nesamostatné potomky. Samice tak může rychleji zabřeznout a samec dostane rychleji příležitost zplodit potomstvo s vlastní generační stopou. Když pak bude mít štěstí a dost sil a uhájí vůdcovství dostatečně dlouho, jeho potomci se dožijí dospělosti. 

Velkou předností života ve smečce je společný lov, díky němuž se na jídelníčku lvů ocitá například jelen sambar, divoké prase, antilopa nilgau a v nemalé míře i hospodářský dobytek! V případě úspěšného lovu dospělý jedinec za týden spořádá 35–50 kilo masa. V poslední době se ovšem lvům v Indii lovných zvířat spíš nedostává. Girský les má i přes mimořádný ekosystém své limity a v dlouhodobém měřítku se zdá přesun vzácných šelem do jiné rezervace či národního parku nevyhnutelný. Nebude to ale jednoduché. Mimo jiné proto, že hrdý Gudžarát se své chlouby a pocitu výjimečnosti tak snadno nevzdá.

Kolísavá populace asijských lvů

Lev indický byl kdysi rozšířen od tzv. Malé Asie a Arábie přes Persii až do Indie a konkrétně v Indii byla jeho populace přítomná prakticky po celém subkontinentu. Před koncem 19. století však byl (s výjimkou dnešního národního parku Gir) na většině území vyhuben. Vůbec poslední jedinec přežívající ve volné přírodě mimo Gudžarát byl zaznamenán roku 1884!

Na konci minulého století pak Naváb z Džunágadhu (Gudžarátský místodržící) se zděšením zjistil, že lvů asijských zbývá i zde pouhý tucet. Naváb z Džunágadhu umožnil přiměřenou ochranu těchto zvířat a nastartoval tak postupný nárůst populace. Ta celkem výrazně vzrostla již mezi roky 1904 až 1911. Po smrti Navába se ale vše vrátilo do starých kolejí (ročně bylo zastřeleno 12 až 13 lvů), od roku 1911 byla střelba kontrolována britskou správou a v průběhu roku 1913 nahlásil hlavní důstojník Džunágadhu, že v lesích Giru již nezbývá více než 20 lvů. 

Je potřeba dodat, že až do roku 1936 byla všechna tato čísla a udávaný stav populace pouze výsledkem odhadů založených na osobních znalostech. První organizované sčítání bylo provedeno v roce 1936, kdy Indové napočítali 287 lvů. 

TIP: Soužití afrických velikánů: Boj o africké království mezi slony a lvy

Silný nápor ze strany lidí pak vyústil ve smršťování lvího území až na úroveň dnešní rezervace Gir, která je posledním útočištěm a šancí pro tyto ohrožené savce. V roce 1965 zde byl zahájen program na zachování volně žijících živočichů na území o rozloze 1 265 km², později byla oblast ještě rozšířena na 1 412 km². S nárůstem populace lovné zvěře se postupně „uzdravoval“ i stav lvů, který dnes čítá (podle informací na stránkách parku Gir) 523 kusů včetně mláďat (stav v roce 2015).

Otom, že za druhé Peloponéské války (431 až 404 př. n. l.) není v Řecku a Malé Asii lepších vojáků než těch ze Sparty, nikdo moc nepochyboval. Jejich profesionální vojsko složené z mladíků trénovaných v zabíjení už od sedmi let věku, nenašlo v celém regionu konkurenci. Atény a jejich námořní spolek tak pod spartským tlakem padly dříve, než byste vykoktali de-mo-kra-cie.

Nebyl to pochopitelně jen tvrdý výcvik, který spartánsky vychovávanou válečnickou elitu zocelil. Byla to i polní kuchyně, která z vás s nadsázkou „smazala stopy lidství“. Černá polévka, dobromyslně přezdívaná Černá smrt, se skládala ze syrové krve – teplé a nepřevařené. V ní plavaly ovařené vepřové nožičky, sůl a ocet. Když podle legend tuto polévku jednou ochutnal cestovatel z římského Sybarisu, tedy jihoitalského města proslulého vynikající kuchyní, prohlásil: „Teď už vím, proč se Sparťané nebojí smrti.“

Kuchyně s lidským přístupem

Bezpochyby nejsilnější kartu, která přebije i ty nejhorší jídelní lístky, vynesli roku 881 v Číně. Tehdy svou příležitost vycítil jistý Huang Chao. Nepříliš úspěšný lovec a voják, o poznání úspěšnější zloděj a vynikající pašerák soli se rozhodl, že je vyvolen k vedení vzpoury proti prohnilé vládě dynastie Tchang a v čele rebelského vojska císařským vydatně zatápěl. Jenže po dobytí města Si-an dospěla situace do patu. Chao přišel o většinu armády během dobývání, a tak město nechtěl opustit. Uvnitř se ale nenacházely žádné zásoby. Okolí a vlastně celá provincie byla povstáním dočista zpustošená. Stejný problém pak měla vojska Tchang, která Si-an přes zimu oblehla. Čím se uživí dvě znepřátelené armády, každá o 150 tisících mužích?

Chao rozuměl soli a lovu, a tak si poradil: nařídil zpracovat raněné a padlé a vytvořit z nich nasolené masité konzervy. Zřídil k tomu i speciální „řeznickou“ jednotku. Jak se ukázalo, méně sofistikovaně, ale naprosto stejně si počínali i vojáci Tchang. Tzv. yanshi, vysušené lidské maso, se stalo běžnou součástí vojenských přídělů.

Ohřívání zdržuje

Mýtus o mongolských nájezdnících, kteří se osvěžovali za jízdy tím, že koni nařízli krční tepnu a vydatně si lokli, teď necháme být. Přece jen, je to záležitost 13. století a cestovatel Marco Polo získal tuto informaci jen zprostředkovaně. Sám tvrdil jen to, že mongolští jezdci jsou schopni urazit deset dní bez zastávky, aniž by někde rozdělali oheň. To by se jim ale s koňmi, kterým by průběžně pouštěli žilou, nejspíš nepovedlo.

Pravda je, že neměli se syrovým masem žádné problémy, a k tomu, aby se zakousli do sviště, králíka nebo toulavého psa, nepotřebovali vatru a rožně. Už tehdy se ale ukázalo, že každá neporazitelná armáda může být snadno zdecimována jen tím, že dojde ke ztenčení přísunu zásob. Zajištění pravidelné výživy vojska se tak stalo prvořadým úkolem a žádné další tažení se už neobešlo bez zásobovacích jednotek, které nakupovaly nebo rekvírovaly potraviny.

Než řeknete popel…

Revoluční boj si žádá oběti, a pokud je ve hře nezávislost, musí jít pokročilá gastronomie stranou. Pro George Washingtona často nepředstavovaly problém manévry červenokabátníků, jako spíš vlastní nedostatečné zásobování. Jeho 10 tisíc mužů často postrádalo základní vybavení, zbraně, střelný prach, ale také deky a jídlo.

První měsíce konfliktu tak prakticky všichni „vzbouřenci“ přežívali jen na obyčejných plackách. Recept? Trocha mouky, trocha vody. Uválené těsto se opeče na kameni u ohniště. Výhoda? Nemá to žádnou chuť. Nevýhoda? Opravdu to nemá žádnou chuť. Vojáci si proto své výtvory sypali popelem, aby jim dodali alespoň trochu slaný nádech. Paradoxně to přineslo úspěch, protože tahle uhlím a popelem obohacená strava bránila epidemiím střevních chorob. Těmi zase často trpěli Britové, jejichž zásobování mělo výrazně lepší úroveň.

Přídělové konzervy

Britové si mohou přičíst k dobru snahu o potírání obchodu s otroky, a možná proto se v Evropě nikdy moc nahlas nemluvilo o tom, jak probíhaly třebas takové búrské války na jihu Afriky v roce 1899. Vojáci britského impéria tehdy totiž spáchali snad každý myslitelný válečný zločin a mimo jiné „vynalezli“ i koncentrační tábory. Kromě motivovaných partyzánů z řad místního, dosud ještě nevybitého obyvatelstva představovalo jejich největší problém nulové zásobování. Problému se kreativně chopili skotští bratři Maconochiovi, jejichž továrna ve Fraseburghu začala vojákům dodávat ve velkém první přídělové konzervy. Na co se mohli strávníci v uniformách těšit?

Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej. V praxi měla tahle potravní dávka podobu našedlé mastné pasty a k jídlu moc nebyla ani po ohřátí. Vojáci se konzumace zdráhali, navíc v jihoafrických vedrech se tahle pochoutka rychle kazila a spolehlivě tak z boje vyřadila víc mužů, než kolik jich pobili Búrové.

Kuchařka plná fantazie

Do první světové války nešli Američané zrovna dobře připravení a jejich neochota nechat si poradit od válčících Evropanů je zbytečně stála mnoho životů. Na realitu zákopového bojiště se totiž nedal aplikovat ani upravený Manuál polní kuchyně, poněkud zlověstná brožurka z roku 1910. Zdálo se, že ji sepsal někdo, kdo nikdy nevařil a na starém kontinentě ani nebyl. Zapékaný hrnec s holoubaty, hovězí mozeček nebo pomalu dušená nutrie se šalvějí? Všechny tyhle věci prý měly být v Evropě naprosto běžně k dostání!

Proto šly první sbory na frontové linie vybaveny prakticky jen kořením k dochucení zmíněných exotických pokrmů. A ještě rády pak vzaly za vděk tím, čím se už pár let živilo 2,3 milionu britských vojáků: nezničitelnými, ale také nepoživatelnými suchary, které bylo nutno před konzumací nejprve na několik hodin namočit do vody. Teprve pak se daly rozmělnit pomocí kamene nebo pažby do sice nechutné, ale aspoň poživatelné podoby. Ne nadarmo se těmhle sucharům přezdívalo Červí zámky.

Záhadný pokrm s tradicí

Některé věci se prostě nemění. Třeba univerzální recepty a univerzální chutě v armádě. Na pochoutce, které říkají CFSOT či sif-sot, si američtí námořníci s nepatrnou proměnou receptury pochutnávají už od roku 1914. Hrubá textura tuhé flákoty, kombinace slané chuti doplněné podezřele sladkou krémovou omáčkou ze sušeného mléka… to vše vyvolává otázky, na které možná nechcete znát odpovědi. Oficiálně by se mělo jednat o hovězí maso, ale jen málokdo tomu věří.

TIP: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě

Pokud jde o kvality pokrmu, vypovídá o něm nejlépe jeho neoficiální titul: předkožky na toustu. Nikdo ale neříkal, že si v armádě pochutnáte. Podobnou historickou klasikou je pak „čokoláda pro výsadkáře“, která má s oblíbenou cukrovinkou jen pramálo společného. Aby dlouho vydržela, neroztekla se a vojáci ji nesnědli příliš brzy, je tvrdá jako kámen. Přezdívalo se jí Hitlerova tajná zbraň, protože poslala na marodku víc vojáků než nacistická artilerie. 

Je lidstvo pouhým produktem vědeckých pokusů mimozemských civilizací? Došlo ve starověku k jaderným válkám? Navštěvovali Zemi v minulosti obyvatelé jiných vesmírných světů? V archeoastronautické literatuře najdeme řadu podobných senzačních tvrzení, přičemž vše odstartoval švýcarský spisovatel Erich von Däniken, na jehož popularitě se následně přiživila řada dalších autorů. Tvrdil mimo jiné, že mnohé starověké stavby jsou technicky příliš dokonalé, než aby je postavili lidé. Všichni zmínění tvůrci pak většinou ignorují práci seriózních archeologů a historiků a čerpají spíš jeden od druhého.

Alternativní archeologie

Při bližším zkoumání se ovšem většina fantastických tvrzení o mimozemšťanech rozplyne jako pára nad hrncem. Kupříkladu ve starověkém městě Palenque na území dnešního Mexika se v jedné z pyramid nachází pohřební památník mayského panovníka Pacala. Na víku sarkofágu lze spatřit záhadný reliéf, který podle Dänikena představuje jasný důkaz někdejší přítomnosti mimozemských civilizací. Údajně zachycuje astronauta sedícího uvnitř rakety, s rukama na jakési přístrojové desce a s nohama na pedálu. Ze stroje prý navíc šlehají plameny. 

Podle odborníků však celý výjev zachycuje cestu mayského vládce do podsvětí: domnělé části rakety a oheň jsou ve skutečnosti symbolem tzv. stromu světa, přičemž plameny odpovídají jeho kořenům.

Podobně jednoduše můžeme vysvětlit i většinu ostatních maleb a nálezů, jež někteří považují za důkazy návštěv z kosmu. Často dochází také k mylné interpretaci dávných textů. Jistí ufologové například tvrdí, že se staré indické prameny zmiňují o mimozemských lodích a používají pro ně výraz „vimana“. Stroje prý disponovaly tryskovými motory a děsily divokou zvěř. Zmíněné slovo ve skutečnosti označovalo spíš palác, přičemž své paláce měli i bohové na nebesích, a mohli s nimi tedy létat. Mnohdy se však tyto levitující domy popisují jako skutečné budovy, se zahradami, terasami a zlatými schodišti. Starší texty pak hovoří o vimanech tažených koňmi, což kosmická plavidla nijak zvlášť nepřipomíná. Uvedená fakta ovšem zřejmě neměla kazit dobrou „historku“.

Sňatky mezi příbuznými jsou staré jako lidstvo samo. Ostatně již řecký bůh Zeus byl počat sourozenci – titánem Kronem a jeho manželkou a zároveň sestrou Rheiou. Známé jsou příbuzenské sňatky u egyptských faraonů nebo u šlechtických rodů. I dnes je po celém světě uzavíráno více než 10 % všech manželství mezi příbuznými – bratranci a sestřenicemi. Z pohledu českého práva jde o zcela legální akt, církevní právo naopak sňatky mezi bratranci a sestřenicemi (až na výjimky) zapovídá.

Evoluční antropologové z německého institutu Maxe Plancka zkoumali, jak časté byly sňatky mezi bratranci a sestřenicemi v minulosti. Analyzovali proto DNA lidí, kteří žili během posledních 45 tisíc let. Jejich výsledky jsou jednoznačné a poměrně překvapivé.

Překvapení v genomu

Vědci prozkoumali genom 1 785 dávných lidí. Z nich jen 54 jevilo známky toho, že rodiče dotyčného člověka byli bratranec a sestřenice. Těchto 54 lidí se navíc vyskytovalo roztroušeně v času a prostoru, takže je možné říct, že v minulosti bratranci se sestřenicemi uzavírali sňatky mnohem méně často, než je tomu dnes. Platí to rovněž pro tlupy lovců a sběračů, kteří žili před více než 10 tisíci let. I v jejich době byly svazky blízkých příbuzných velmi výjimečné.

TIP: Co prozradila DNA Vikingů? Nebyli všichni blonďatými válečníky

Badatelé použili pokročilé softwarové nástroje pro analýzu DNA, díky čemuž mohli zpracovat podstatně více genomů než v předchozích výzkumech. S těmito nástroji je rovněž možné určovat míru příbuznosti mezi lidmi ve zkoumaném etniku. V rámci výzkumu vyšlo najevo, že příbuznost mezi lidmi v etniku významně klesla s rozvojem zemědělství. To ukazuje na značný nárůst početnosti populací, k němuž došlo po přechodu na usedlý život a farmaření.

Přeprava jedné cihly na Mars může stát i přes milion liber (30 milionů Kč) - výstavba kolonie na rudé planetě by proto mohla přijít na astronomickou částku. Vědci z univerzity v Manchesteru ale přišli na způsob, jak vyrobit betonu podobný stavební materiál z látek dostupných na místě. Kombinuje kosmický prach s látkou obsaženou v krvi a dalšími tělními tekutinami. 

Prach z Marsu či Měsíce je podle výzkumníků možné smíchat s proteinem zvaným albumin, který se nachází v krevní plazmě. Vzniklý materiál nazvaný AstroCrete má podobnou pevnost v tlaku jako běžný beton. Smíšením prachu s močovinou, která se kromě moči nachází i v slzách či potu, může pevnost zvýšit až o 300 procent, uvádějí vědci. Koncept použití krve při výrobě stavebních materiálů není ničím novým – krev zvířat se už dříve používala jako pojivo do malty.

TIP: Budoucí lunární základny budou z regolitu, vody a moči astronautů

S použitím této technologie by skupina šesti astronautů mohla při dvouleté misi na Marsu vyrobit kolem 500 kilogramů speciálního betonu. Pokud by ho použili jako maltu pro pytle s pískem či cihly vyrobené čistě z marťanského prachu, každý astronaut pak dokáže vyrobit dostatek materiálu na rozšíření obydlí pro další osobu. S každou misí by se tak velikost marťanské kolonie zdvojnásobila. „Je úžasné, že taková zásadní výzva vesmírného věku může najít řešení na základě inspirace středověkými technologiemi,“ uvedl výzkumník Aled Roberts, který se na studii podílel.

Světový oceán pokrývá s rozlohou 361 milionů kilometrů čtverečních 71 % povrchu zeměkoule. Temné hlubiny nás ovšem zdaleka nepřitahují tolik jako vesmírné dálavy, a tak zatímco zkoumáme Měsíc či Mars, víc než 80 % podvodního světa si dál střeží svá tajemství. Části, které jsme již dokázali zmapovat, však intenzivně využíváme: Z mořského dna se těží ropa i zemní plyn a spočívají na něm optické kabely, díky nimž jednotlivé světadíly propojuje internet. 

Jenže slaná voda naše technická zařízení extrémně ohrožuje a udržovat tisíce kilometrů potrubí vyžaduje drahé vybavení i dobře placené experty. Co by na souši zvládla skupina svářečů, musí na moři zajistit specializované plavidlo: V cílové oblasti spustí inženýři pod vodu robota ovládaného z paluby a teprve jeho prostřednictvím se může uskutečnit nezbytná oprava či vylepšení. Pokud se navíc ukáže, že stroj na určitou operaci nestačí, musí pod hladinu expert zvládající například podvodní svařování. Technologické společnosti proto hledají způsob, jak podmořskou údržbu zjednodušit i zlevnit. 

Had pro každou práci 

Řešením, které zmíněné požadavky splňuje a zároveň je ekologicky udržitelnější, by se mohl stát robotický „had“ společnosti Eelume: Na délku měří až šest metrů a setrvával by přímo na stanovišti pod hladinou. Jeho předpokládaná pracovní hloubka činí 500 metrů a současný prototyp vydrží ve vodní skrýši i šest měsíců. Na jedno nabití urazí pomocí speciálních motorů až 20 km, klíčovou výhodu však tvoří jeho univerzálnost. Díky modulárnímu designu lze totiž na oba konce připnout některé z široké sady nástrojů z podvodního zásobníku. Před každou akcí se tak had vybaví přesně podle očekávaných potřeb, načež dorazí na místo, provede údržbu a vrátí se do nabíjecí stanice. Jeho skladné tělo se navíc vejde i do stísněných prostor.

Zabudovanými kamerami dovede Eelume snímat okolí, což usnadňuje jeho dálkové ovládání. Údržbářské zásahy by se tak jeho pomocí daly provádět bez nutnosti vyslat podpůrnou loď, a to bezprostředně po zjištění problému. Poslední testy prototypu se zřejmě odehrají ještě letos a první plně operační hadi by se mohli o infrastrukturu na oceánském dně starat od příštího roku. Až 50 by jich přitom mělo brázdit moře do roku 2027.   

Učíme se z fotografií

Zatímco stroje Eelume ostré nasazení teprve čeká, bezpilotní Saildrone křižuje oceány již osm let. Větrem poháněné plavidlo, vybavené řadou měřicích technologií a počítači, napájejí solární panely. Už v prvním roce přitom stanovilo rekord, když vlastními silami a pouze za přispění větru dorazilo z Kalifornie až k Havaji: Cesta dlouhá téměř 4 000 km mu trvala 34 dnů. Od té doby se dron dál vyvíjí a vylepšení doznal nejen jeho pohon. 

Aby mohl stroj na širém oceánu fungovat zcela samostatně a bezpečně, musela vzniknout umělá inteligence, která by jej poháněla. Společnost proto svou třicetičlennou flotilu testovala přímo v akci a po dobu tří let ji nechala brázdit moře. Palubní kamery pořizovaly každých pět sekund snímek okolí a ukládaly jej do interní paměti. Plavidla tak shromáždila desítky milionů fotografií k vyhodnocení a programátoři na nich následně vyznačili vše důležité, od lodí přes ledovce až po živočichy. Z analýzy vzešlo obrovské množství informací pro umělou inteligenci, jež se nyní na jejich základě rozhoduje přímo během plavby – kamerami snímá okolí a v reálném čase koriguje případný kolizní kurz. 

Levně, rychle, šetrně

Jelikož Saildrone představuje plně samostatné a v mezích možností inteligentní plavidlo, patří momentálně mezi nejdůležitější zdroje výzkumných dat získávaných přímo na moři. Flotila přispívá například k oboru batymetrie, jež se zabývá měřením hloubky oceánů. Zatímco běžně je nutné vypravit loď s drahým vybavením a proškoleným týmem, Saildrone obstará potřebné měření sám. Funguje proto nepoměrně levněji a zároveň rychleji, neboť nevyžaduje doplňování paliva ani zásob pro posádku. 

TIP: Norská autonomní ponorka Harald bude mapovat výskyt planktonu

Svými patnácti senzory však zkoumá i změny oceánů v důsledku globálního oteplování. Sleduje například teplotní výměnu mezi hladinou a vzduchem či míru vstřebávání oxidu uhličitého. Měří vlny a dynamiku oceánských proudů, hlídá populace ryb i dalších živočichů, zaznamenává vzdušný tlak a vlhkost, sílu i směr proudění větru. Veškerá data přitom dodává v reálném čase, takže s nimi vědci mohou okamžitě pracovat. Rychlost, šetrnost i menší náklady z něj zkrátka dělají neocenitelného pomocníka při zkoumání mořských hlubin a dálav. I na základě jeho schopností se tak odhaduje, že do roku 2025 dosáhne hodnota trhu s oceánskou robotikou v přepočtu 151 miliard korun.