Za zajíce v pytli označujeme cokoliv, co si před koupí nemáme možnost důkladně prohlédnout. Kde se však zmíněné pořekadlo vzalo? Dnes ho používáme jen jako obrazné přirovnání, ovšem dřív byl jeho význam doslovný. Skutečný zajíc v pytli se dal totiž pořídit na středověkých trzích, kde se mimo jiné běžně prodávala živá zvířata na maso.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se vzala panenka skákavá

Pravidelně se tam také našel prodejce podvodník, jenž do pytle zavřel kočku a vydával ji za zajíce. Důvěřivý kupec se domníval, že si domů odnáší zajíce třeba na pečínku, jenže po otevření na něj z pytle vyskočila obyčejná kočka. Popsaná nepoctivá praxe se v češtině uchovala v podobě rčení o zajíci v pytli, zatímco ve slovenštině se ve stejném významu užívá přímo „mačka vo vreci“, tedy „kočka v pytli“. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

NEJVĚTŠÍ 

Za hranicí představivosti

Téměř všechny hvězdné ostrovy ukrývají ve svém středu supermasivní černou díru. Jednu takovou pozorovali astronomové v roce 2011 v galaxii NGC 4889. Jedná se o nejjasnější členku kupy galaxií Coma a od Země ji dělí 335 milionů světelných let. Hmotnost černé díry v jejím centru byla podle prvních pozorování ohromující – deset miliard hmotností Slunce. Poloměr horizontu událostí takového monstra se rovná zhruba pětinásobku vzdálenosti Pluta od naší centrální stálice. Později vědci hmotnost černé díry upřesnili na 21 miliard ekvivalentů Slunce, čímž asi 5 200krát překonává svůj protějšek v nitru Mléčné dráhy.

Od roku 2011 dokázali astronomové objevit několik ještě větších supermasivních černých děr. V centru superobří eliptické galaxie Holmberg 15A, v kupě Abell 85, se ukrývá monstrum o 40 miliardách hmotností Slunce. Uvedenou hodnotu však dál předčí gigant ve středu extrémně jasného kvazaru TON 618: Vědecké odhady u něj hovoří o 66 miliardách slunečních hmotností. 

Obry s hmotností více než deset miliardkrát převyšující hmotnost Slunce astronomové často označují jako „ultramasivní černé díry“. Existovat by však prý mohly i varianty přesahující 100 miliard hmotností Slunce. Zatím ovšem nebyly pozorovány, proto zůstávají otázkou teorie a vědci pro ně používají termín „nesmírně obrovské černé díry“.

KANIBALOVÉ 

Bouřlivé splynutí

Černé díry pohlcují vše, co se k nim dostatečně přiblíží, a to i samy sebe navzájem. Zatím nejtěsnější dvojici supermasivních černých děr nalezli astronomové roku 2017 v galaxii NGC 7674, kterou dělí od Země 400 milionů světelných let. Vzdálenost mezi oběma monstry nedosahuje ani jednoho světelného roku a časem splynou v jediný objekt, za odpovídající emise gravitačních vln.

V posledních pěti letech se vědcům daří registrovat gravitační vlny vznikající při splynutí hvězdných černých děr, přičemž první úspěch přišel v roce 2015. Zasloužily se o to detektory LIGO alias Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory v USA a Virgo v Itálii. Astronomové předpokládají, že spolu s budováním dalších podobných zařízení a zvyšováním jejich citlivosti poroste také počet identifikovaných případů splynutí černých děr, a to až na několik denně.

Šlo o střed tehdejšího obchodu a o klíčovou zastávku na trase každé karavany, přesto tu badatelé nenašli žádné platidlo cizokrajného původu. Jen spoustu zlatých mincí nejasné provenience a podezřelou spoustu skleněných střepů. Jak později odhalil archeolog Sam Nixon, právě v absenci cizích mincí a v originální recyklaci skla tkvělo bohatství bájné Tadmekky.

Centrum dění

K tomu, abyste dnešní vesnici Essouk, nacházející se v kidalském regionu západoafrického státu Mali nazvali městečkem, byste nejspíš potřebovali větší než malé množství fantazie. Jenže mezi 9. až 15. stoletím to tu bylo hodně jiné. Celá dnes jen několika pastevci osídlená oblast byla sídlem a jmenovala se Tadmekka. Volně přeloženo „jako Mekka“, tedy ono město na Arabském poloostrově, ke kterému každoročně směřují svaté poutě. Byla obrovskou a lehce chaotickou změtí budov vystavěných z hlíny, písku a dřeva, labyrintem stanových sídlišť, tržišť, skladů či ohrad pro dobytek a velbloudy. Právě tady začínaly i končily karavany směřujících za obchodem přes saharskou poušť. I když tu stálých berberských obyvatel žilo pomálu, každodenně jich zde pobývaly tisíce. Čekali na zboží, výhodný obchod, chystali se na dlouhou cestu. 

Kolébka kultury

Z původní Tadmekky se dochovalo více zpráv arabských cestopisců, než kolik toho viditelně zbylo v terénu. A sepsané legendy byly působivé. Zmiňovaly například, že Boctou z kmene Mandinků, údajný zakladatel města Timbuktu, pocházel právě odtud. Tady si měl vydělat jmění na stavbu nového města. Psalo se také, že z těchto míst pocházela část zlatého bohatství, ze kterého byly stavěny náboženské školy a mešity v Gao. A že význam této lokality byl pro Mansá Músu, nejbohatšího muže světa své doby, naprosto zásadní. Takže hledat tu kolébku Tuarégů nebo zdroj inspirace architektury pouštních měst se zdálo logické. Solidní archeologický průzkum tu ale nakonec proběhl až v roce 2005 pod vedením Sama Nixona z University College of London. Hned první výsledky vědce povzbudily.

Živé místo

Půdní vzorky prošly radio­nuklidovým datováním, které stanovilo intenzivní osídlení celé oblasti mezi 7. a 12. stoletím. Na své si přišli i archeobotanikové, kteří v půdním substrátu objevili semena čiroku a pšenice evidentně pocházející ze Súdánu. A také bavlny, prosa, datlí a lnu z dálky ještě větší. Před výzkumníky postupně vyvstával obraz čilého a frekventovaného trans-saharského obchodu. Byla tu ovšem jedna malá záhada. Obchod s sebou nese peníze a těch se tu překvapivě mnoho nenacházelo. Tedy, při odkrývkách se stopy po zlatě našly. Jenže ničím nepřipomínaly žádnou jinde užívanou měnu. Nebo spíše různé měny, jak by se u mezinárodního tržiště dalo čekat. Kde skončily všechny ty mince z Egypta, Sýrie a Arábie?

Zklamání?

Místo klasického platidla se tu používaly spíš lehce oblé kruhové valounky nesoucí místo vlysu nebo ražby maximálně tak pár znaků či písmen – snad označujících několik dosud zcela neznámých mincoven. Jinak byly zcela hladké a „nepopsané“. A s tím souvisela i druhá praktická záhada. Jak ukázal laboratorní metalurgický rozbor, tyto „plešaté dináry“ byly z hlediska čistoty obsaženého zlata nepřekonatelné. Tak koncentrovaný zlatý kov byl v tehdejším světě naprostým unikátem. Přece jen, všude se snažili měnu „vylehčit“ o jiné příměsi, buď proto, že to lépe neuměli, nebo aby znásobili své jmění. Ale tady nikoliv. Otázka zní, jak to vůbec dokázali?

Nixonovi a jeho kolegům napověděly až rozmanité skleněné střepy, kterých tu pod zemí odpočívalo skutečně hodně. Původně je měli za klasické artefakty minulosti, zbytky lahví, karaf a sklenic. Dokud nepoznali, že většina skleněného zboží sem už v podobě střepů dorazila. Proč by se s nimi někdo tahal až sem? 

Tvrdá měna

Kvůli čištění zlata! Skleněné střepy se tu totiž recyklovaly při originálním a jinde nevídaném procesu kupelace. Nixon spolu s univerzitními metalurgy celý postup úspěšně zopakoval, čímž historický postup potvrdil v praxi. A současně tím vysvětlil, proč se na archeologických nalezištích Tadmekky nesetkáme s žádnou jinou dobovou měnou, jen s oněmi plešatými dináry. Ty totiž byly unikátní měnou zdejšího tržiště.

Bylo jedno, z jakého kouta světa jste sem přijeli utrácet, zlato tu platilo za každé situace. Jenže předtím než se pustíte do nakupování, si musíte nechat obsah svého naditého měšce „vyčistit“ v jedné z místních mincoven. Ze zlatých mincí celého známého světa o různé kvalitě drahého kovu se tu v tavírně stala čistá a univerzální měna. Už nemusíte přepočítávat, kolik dirhamů nebo tolarů vydáte za jeden aksamit, tady se platí jen čistým zlatem a podle váhy.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Pro některé obchodníky musela být tahle směna hořkou zkušeností, protože tu možná zjistili, že jejich vlastní a doma platné zlaté mince za mnoho nestojí. Tadmekka, která vystavěla své bohatství na trans-saharském obchodu, na tom ale rozhodně netratila. Nikdo zdejší kupce nemohl šidit slabou mincí. Tady se obchody vedly v nejčistším zlatém standardu.

Budoucí špičková systémová inženýrka a informatička Margaret Hamiltonová skončila bakalářským titulem v oboru matematiky na méně významné univerzitě zaměřené navíc spíše na umění a pedagogiku. Její otec Kenneth Heafield byl ostatně básník a filozof a její dědeček ředitel školy.

Potom se navíc vdala, porodila dceru a trpělivě čekala, až její manžel dokončí svá vysokoškolská studia. Typická podporující manželka… Naštěstí ne úplně. Aby uživila manžela a dcerku, pracovala pro Massachusettský technologický institut. Zaměřila se na programování a stoupala výš a výš. 

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Pracovala na programu protiletadlové obrany, ale vrcholem jedné éry její kariéry byla právě práce pro Apollo 11. Vyvíjela pro NASA navigační software potřebný pro let a přistání na Měsíci. Obří tým čtyř stovek pracovníků řídila od roku 1965. O dva roky později se rozvedla. A potom konečně přišel ten dlouho plánovaný den – 20. července 1969 dosedlo Apollo 11 na měsíční povrch. Kód, který Hamiltonová se svým týmem naprogramovala, neselhal a poté byl použit znovu v řadě dalších vesmírných projektů NASA. 

Po zdrcujících porážkách z léta a podzimu roku 1941 se zdálo, že přežití Sovětského svazu visí na vlásku. Wehrmacht stál na předměstích Moskvy a lidské i materiální ztráty, které Rudá armáda utrpěla, by zřejmě zcela zdecimovaly každé jiné ozbrojené síly tehdejšího světa.

Německá hrozba a osvobození Moskvy

Situace ale nebyla ani zdaleka tak jednoznačná – také Němci přišli o mnoho mužů i techniky a navíc přicházela pověstná ruská zima, na kterou nebyli vůbec připraveni. Toho si bylo sovětské vrchní velení vědomo, a tak mohl armádní generál Grigorij Žukov 29. listopadu požádat Stavku o schválení svého plánu na protiofenzivu.

V odůvodnění napsal: „Nepřítel je vyčerpán. Pokud ale nyní nezlikvidujeme jeho nebezpečné průniky, bude schopen své divize v moskevském regionu posílit, (…) což by vyústilo v nebezpečnou situaci.“ Naproti tomu Němci nepředpokládali, že by mohli čelit významnější protiofenzivě, a ještě 4. prosince zpravodajské oddělení Vrchního velení pozemních sil hlásilo, že v „současné době není nepřítel před skupinou armád Střed schopen bez větších záloh podniknout protiútok“.

Jenže Rudá armáda rezervy stále ještě měla a 5. prosince spustila mohutný útok, který Němce v následujících dnech a týdnech vrhl zpět o desítky až stovky kilometrů. I když se nepodařilo skupinu armád Střed zničit, v což Stalin doufal, měla porážka u Moskvy pro třetí říši i další vývoj války zcela zásadní důsledek.

TIP: Když poručí generál zima: Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Šlo totiž o konečné selhání Blitzkriegu a zhroucení německých nadějí, že Sovětský svaz bude poroben během několika měsíců – dlouhou opotřebovávací válku přitom Hitler nemohl vyhrát, zvláště když 11. prosince 1941 vstoupil do otevřeného konfliktu také se Spojenými státy.

Sedmadvacátého dubna 1973 se v kalifornském Stanford Research Institute vydal americký umělec a jasnovidec Ingo Swann pod dohledem vědců na „astrální cestu“ k Jupiteru: Těleso jim popsal jako plynného obra s prstenci, jež posléze dokonce nakreslil. Svým mimotělním zážitkem šel proti soudobému názoru astronomů, kteří se shodovali, že planeta žádné prstence nemá. V roce 1979 však okolo Jupitera prolétla družice Voyager 1 a šest let po Swannově astrálním výletu mu dala za pravdu. Jednalo se o pouhou náhodu?

Ruská konkurence

Ingo Swann patřil mezi hlavní hvězdy výzkumných programů placených americkými tajnými službami DIA (Vojenská rozvědka) a CIA (Ústřední zpravodajská služba). Tyto projekty vešly ve známost pod souhrnným názvem „Stargate“ a měly se stát přímou odpovědí na obdobné pokusy na straně Sovětů. Ti šokovali svět například schopnostmi Ninel Kulaginové, která dokázala zdánlivě jen silou vůle uvést do pohybu střelku kompasu nebo předměty umístěné pod skleněným krytem. 

Podle skeptiků se jednalo o pouhé laciné triky, při nichž žena používala statickou elektřinu či skryté magnety. Hůř se jim však vysvětlovaly kamerové záznamy situací, kdy Kulaginová prostým přiložením rukou vyvolávala u lidí pocity nesnesitelného tepla. Šlo o sílu sugesce? Jistota neexistovala, a tak se nadpřirozenem rozhodli zabývat i Američané.  

Magický Ingo

Do výzkumu jasnovideckých schopností se v roce 1970 pustili fyzikové Russell Targ a Harold Puthoff, k jejichž největším úspěchům patřil právě objev Ingo Swanna. Nadějný telepat prý například dokázal popsat vědecký přístroj, tzv. supravodivý magnetometr, který byl umístěn v útrobách jedné z budov Stanford University a jehož design měl být tajný. 

A to není vše – traduje se, že se Swannovi povedlo na dálku ovlivnit i činnost zmíněného zařízení: V okamžiku, kdy se na něj zaměřil, začal magnetometr údajně ukazovat dvojnásobek naměřených hodnot. Podivný jev trval třicet sekund a ukazatele se vrátily do normálu až v okamžiku, kdy se Swann přestal soustředit. Pokus prý Ingo ještě zopakoval téhož i následujícího dne a opět úspěšně. 

Přelet nad sopkou

V jiných experimentech poskytovali vědci Ingovi zeměpisné souřadnice a on měl popsat nebo nakreslit, co se na daném místě nachází. Načrtnul tak například obrysy neobydlených Kerguelenových ostrovů (ležících přibližně 3 300 km jihovýchodně od Madagaskaru) a zmínil, že je tam radarová anténa a malá přistávací dráha. V případě vysílače měl skutečně pravdu, otázka ranveje zůstávala nejasná: Targ tvrdil, že se mu podařilo její existenci potvrdit, podle jiných pramenů však na ostrovech žádná nebyla. 

Jindy zas dostal Swann souřadnice islandského vulkánu Hekla, načež skutečně popsal, že se vznáší nad „ohnivou pecí“ a že se tam nachází sopka. Mohl se naučit odpovídající zeměpisné údaje včetně souřadnic zpaměti? Russell Targ je přesvědčen, že nikoliv. 

Mimotělní špionáž

Tajné služby využívaly i další jasnovidce. Jedním z nich se stal bývalý policista Pat Price, kterému v létě 1974 jistý muž ze CIA sdělil souřadnice, jež podle něj označovaly důležité místo v Sovětském svazu. Dnes víme, že se jednalo o vojenský komplex u někdejšího Semipalatinsku, kde Sověti vyvíjeli atomové zbraně. Price se pak usadil v místnosti určené pro jasnovidecké experimenty, zavřel oči a po minutě ticha začal popisovat „dvou- či třípatrovou budovu“ a obrovský portálový jeřáb, který se pohyboval tam a zpět. Obojí rovněž nakreslil, a když potom vědci jeho skicu srovnali s kresbou pořízenou podle satelitních snímků, spatřili působivou shodu. 

Podobných příběhů o projektu Stargate koluje víc. Jasnovidec například dostal za úkol najít ruský bombardér Tu-95, který havaroval kdesi v Africe, a prý se mu to povedlo s přesností na několik kilometrů… 

Příliš dobré výsledky

O výkonech jasnovidců, na něž se zaměřili Targ s Puthoffem, informoval i prestižní časopis Nature. „Nadpřirozené“ úspěchy však neudělaly dojem na každého. Mnohé nesrovnalosti objevil ve výsledcích projektu Stargate známý skeptik a iluzionista James Randi, který se věnuje odhalování podvodů a s neskrývaným gustem často „jasnovidce“ a „mágy“ konfrontuje přímo před televizními kamerami. 

Randi například kontaktoval autora utajovaného magnetometru Arthura Hebarda, aby si ověřil, jak přesně ovlivnění přístroje probíhalo. Hebard se experimentu osobně zúčastnil, a mohl tedy potvrdit, že magnetometr skutečně začal ukazovat zvýšené hodnoty „pod tlakem“ Swannovy mysli. Jenže k tomu došlo až po deseti či patnácti minutách soustředění – nikoliv hned, jak tvrdili Targ a Puthoff. 

Hebard navíc nebyl zcela přesvědčen, že k výkyvu došlo přičiněním jasnovidce, a dodával, že se stejné anomálie občas vyskytly i v minulosti. Vzápětí vyvrátil, že by se podařilo pokus úspěšně zopakovat, a mimo jiné popřel i tajnou povahu designu přístroje: Jednalo se v podstatě o vylepšenou verzi zařízení, které se nacházelo na Harvardu a jehož nákresy byly veřejné. 

Hory na plynné planetě

Hebard rovněž vyjádřil pochybnost, co se týče preciznosti, s jakou Swann přístroj popisoval. Randimu pak řekl: „Prostřednictvím barev, tvarů a trochy básnické nadsázky pouze popsal, jak si myslel, že může detektor vypadat.“ Zdá se tedy, že Targ s Puthoffem při líčení svých experimentů přinejmenším poněkud přeháněli.

Podobné trhliny se začaly objevovat i v dalších příbězích, které provázely Swannovy jedinečné schopnosti. Jasnovidec se sice trefil s prstenci Jupitera, ale v dalších detailech se k pravdě příliš nepřiblížil. Tvrdil například, že se na obří planetě nachází deset kilometrů vysoké pohoří – což je samozřejmě nesmysl, protože jde o plynné těleso. 

Ingo Swann také napsal knihu Penetration: The Question of Extraterrestrial and Human Telepathy (volně přeloženo „průnik: otázka mimozemské a lidské telepatie“), v níž tvrdil, že se na odvrácené straně Měsíce nacházejí cizí základny. Popisoval vysoké věže, budovy, různobarevná světla, stroje připomínající traktory a mimozemšťany podobné lidem… 

Pod kobercem

Zdá se, že ústřední postavy projektu Stargate zametaly všechna nepohodlná fakta pod koberec, a podle Randiho dokonce Targ s Putthofem s výsledky bádání manipulovali: Když se experiment zdařil podle jejich představ, publikovali jej. V opačném případě vše zamlčeli. Ideálním nástrojem pro znevažování výsledků se stala již zmíněná speciální místnost pro psychické experimenty, kde prý bylo nutné zřídit elektromagnetické odstínění: Jestliže se pak pokus nepovedl, svedli to vědci právě na ochranné pole.  

V roce 1986 se stal šéfem projektu fyzik Edwin May a o pět let později se většina experimentů přesunula do společnosti Science Applications International Corporation. Výzkumy se od té doby řídily přísnější metodikou, a dokonce na ně dohlížela speciální vědecká komise. Kritikové však namítali, že mohl May výsledky zmanipulovat, protože k nim měl jako jeden z mála přístup. Navíc ve spoustě pokusů figuroval coby arbitr a posuzoval, zda se popisy jasnovidců shodují se zadanou destinací. I tímto způsobem tudíž mohl – vědomě, či nevědomě – napomáhat k úspěchu akce.

TIP: Jsou telepatie či předvídání budoucnosti vědecky možné, nebo jde o podvrh?

Největší ránu však programu zasadily rozhovory se zaměstnanci zpravodajské komunity, kteří služby jasnovidců využívali. Podle jejich slov byly informace získané „vzdáleným viděním“ většinou příliš vágní a postrádaly specifické detaily. Data si vzájemně odporovala, byla nepřesná a vyžadovala subjektivní výklad. Obdržené informace tak ani jednou nemohly posloužit k řízení zpravodajské operace. V roce 1995 byl proto program Stargate ukončen. 

V roce 1987 zachvátila povodí Luangwy, zambijského přítoku řeky Zambezi, epidemie sněti slezinné neboli antraxu. Nebezpečná infekce, která zabíjí zvířata stejně jako lidi, si vyžádala největší počet obětí mezi hrochy. Ve srovnání s jinými velkými druhy savců hroši dokonce onemocněli desetkrát častěji. Proč jsou tak náchylní k chorobě, kterou v západním světě už známe jen z teroristických hrozeb? Odpověď na tuto otázku se ukrývá za dlouho opomíjenou hroší slabostí pro maso. 

Smrt uprostřed proudu

Šedavý tok řeky Luangwa se líně valí vyprahlým krajem a opadlá hladina odhaluje na mnoha místech písečné kosy, ostrovy a obří kameny. Jenže mnohé z toho, co z dálky vypadá jako šedavé balvany vyčnívající z vody, se při pohledu z blízka ukáže jako několik desítek hroších mršin nafouknutých do obludných rozměrů. Vzduchu dominuje dusivý zápach hniloby a kolem se ozývá neodbytné bzučení nespočetných much.

Ve větvích nedalekých stromů posedávají čápi marabu přežraní k prasknutí a o kus dál proti proudu si uprostřed vodního toku hoví stovka hrochů. Tu a tam některý z nich zvědavě připlave na mělčinu k mršinám. Chvíli vzrušeně odfukuje a pak se zahryzne do rozkládajícího se trupu. Urve z něj kus masa či vnitřností a zmizí pod hladinou… 

Samotáři a neurvalci 

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) sehrává klíčovou roli v mnoha afrických ekosystémech. Formuje přírodu ve vodě i na souši. Základem jeho jídelníčků tvoří nízké traviny, které spásá během nočních výletů na břeh. Někdy se tak zatoulá od nejbližší vody až na vzdálenost čtyř kilometrů. Sem tam přikousne k trávám i nějakou tu větvičku z keřů nebo bylinu. Ráno se vrací do vody, kde pak stráví celý den. Ve vodě se nekrmí, i když se mu v řekách či jezerech nabízí k pastvě vodní vegetace. Vodní rostliny jsou totiž na živiny chudší než traviny rostoucí na souši a hroši se jim vyhýbají. K jejich konzumaci se uchylují jen v nouzi, např. v dobách sucha, kdy je tráva spálená na troud. 

Noční a denní aktivita se u hrochů zdaleka neliší jen živlem, v němž zvířata tráví čas. Zatímco noční výlety na pevninu podniká hroch většinou na vlastní pěst, denní vodní radovánky si užívá ve společenství příslušníků vlastního druhu. Někdy čítají stáda jen několik zvířat, jindy je tvoří i 100 až 150 kusů obou pohlaví a nejrůznějšího věku. 

Hroší soužití nebývá vždycky idylka, protože několikatunová zvířata umí být pořádně agresivní. Výjimkou nejsou souboje na život a na smrt. Často spolu soupeří samci o revíry a harémy samic, ale dochází i k „domácímu násilí“, kdy samec napadne samici ze svého stáda. Také hrošice se dokážou mezi sebou pořádně poprat. Někdy padnou za oběť neurvalosti dospělých hrochů i mláďata. Nevraživost a šarvátky eskalují v období sucha, když se hroši stahují ke stále se zmenšujícím zdrojům vody a koncentrace zvířat několikanásobně naroste. 

Hroziví milovníci masa

Řada vědců i amatérských pozorovatelů přírody přistihla hrochy při konzumaci masa a vnitřností z mršin velkých zvířat od slonů, přes buvoly a různé druhy antilop až po pakoně a zebry. Výjimkou nejsou ani případy, kdy hroši hodují na tělech mrtvých hrochů. V zoologických zahradách byly popsány případy, kdy hroch zabil a sežral hrošíka liberijského, tapíra malajského, klokana rudého či plameňáka růžového. 

U býložravce je to zjištění možná poněkud překvapivé, ale hroši se ze společenstva typických konzumentů rostlinné potravy vymykají i v mnoha dalších ohledech. Dokážou například rozevřít čelisti až do úhlu 180°, což je mezi kopytníky naprostá rarita. Mají také jak v dolní, tak i v horní čelisti velké špičáky, které do sebe při sevření čelistí zadají jako zámek. Nejen že jsou velké špičáky u býložravců vzácností, ale hrochovi navíc brání s pohybu čelistí do stran a ten proto velmi málo přežvykuje. Všechny tyto zvláštnosti – doširoka otevřená tlama i velké špičáky – nejsou adaptací na konzumaci rostlinné potravy, ale slouží hrochům k demonstraci síly. 

Býložraví masožravci 

Trávicí trakt hrocha je sice uzpůsoben ke zpracování rostlinné potravy, ale má celou řadu zvláštností. Podobně jako přežvýkavce vybavila příroda také hrocha systémem předžaludků, ty se ale svým uspořádáním liší od bachoru, čepce a knihy, jak je známe třeba u skotu. Hroší předžaludky se skládají z dvojice slepých vaků napojených na prostornou „trubici“ opatřenou poloměsíčitými záhyby. Střevo má hroch velmi jednoduché a krátké. Zcela postrádá prostorná „slepá střeva“, která sehrávají významnou roli při trávení například u koně. To má za následek omezené vstřebávání vody z natrávené potravy. Hroši mají proto vodnaté, řídké výkaly. Na rozdíl od suchozemských býložravců je velké ztráty vody netrápí, protože doplnit tekutiny mohou během dne prakticky kdykoli.

Konzumace živočišných tkání byla pozorována nejen u hrochů, ale i u dalších býložravců. Existuje řada nezpochybnitelných svědectví o antilopách, jelenech či turech požírajících maso z mršin, ptačí vejce nebo mláďata, malé savce či ryby. Samice většiny savců včetně býložravců po porodu obvykle sežerou placentu. Výjimku z tohoto pravidla představují pouze savci rodící ve vodě, např. velryby nebo delfíni. Také hrošice často rodí ve vodě. Zda požírají placentu, není jisté. 

Smrtící hrozba antraxu

Trávení živočišných tkání nepředstavuje pro býložravce žádný problém a hroši v tomto ohledu netvoří výjimku. Komplikace můžou nastat ve chvíli, kdy hroch pozře maso zvířete uhynulého na infekční chorobu. Pak mu hrozí onemocnění a nejednou i smrt. V poslední době vědci shromáždili celou řadu důkazů o tom, že se hroši z masa mršin často nakazí bakterií Bacillus anthracis, která vyvolává vysoce nakažlivé onemocnění snětí slezinnou čili antraxem. Bacillus anthracis patří k extrémně odolným bakteriím. Za pro něj nepříznivých podmínek vytváří spory, které přežijí i několik staletí. Býložravci mohou spory nebo živé bakterie vdechnout, spolknout, vypít s vodou nebo jim proniknou do těla přes kůži. Bakterii může přenášet ze zvířete na zvíře i hmyz sající krev, například střečci. 

Mezi savci je antrax jednou z nejrozšířenějších bakteriálních infekcí. Bacillus anthracis je doma v nejrůznějších prostředích. Vyskytuje se od nížin na úrovni moře až po hory s nadmořskou výškou kolem 4 000 metrů, od subarktických lesů, jako je sibiřská tajga, až po pouště či deštné tropické lesy. Snětí slezinnou se mohou nakazit všechny druhy savců včetně člověka a také některé druhy ptáků. Ze savců jsou k ní nejnáchylnější velcí býložravci a především přežvýkavci. Z afrických kopytníků nakažených antraxem může uhynout až 90 %.

Zrádně prostřený stůl

Šelmy se často infikují bakteriemi z těla nemocné kořisti. Konzumací masa a vnitřností se ale pochopitelně mohou nakazit i býložravci, kteří „mlsají“ živočišné tkáně. Mezi hrochy řádí antrax nejčastěji v období sucha, když se zvířata shlukují ve velkých počtech u posledních vodních zdrojů. Tehdy jsou hroši oslabení strádáním a dostávají se navzájem do těsného kontaktu. Antrax ale mezi nimi řádí i v období dešťů. Často jsou hroši prakticky jediným živočišným druhem, který je chorobou postižen. 

Jiní divoce žijící savci umírají na antrax většinou ojediněle. Například v roce 1987 uhynulo na antrax v řece Luangwa odhadem přes 4 000 hrochů, což byla plná pětina tamější hroší populace. Nejednou byli hroši pozorováni při požírání masa nebo vnitřností z uhynulých kusů a kanibalismus byl zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč choroba dopadla tak těžce právě na ně. Stáda buvolů kaferských se ve stejné době ztenčila v důsledku onemocnění antraxem jen o 2 %. Slonů uhynulo 1,2 % a zeber pouhých 0,15 %. Z místních lidí, kteří se pokusili zpracovat maso uhynulých hrochů, onemocnělo antraxem více než pět set! 

Pokud se hrochům nabízí maso, pokušení neodolají. To se ukazuje například při masovém tonutí pakoní, kteří při migracích překonávají řeku Mara. V tomto případě zůstávají masité hody hrochů bez následků, protože pakoně jsou zdraví. Když ale hroši najdou prostřený stůl v důsledku úhynu zvířat na antrax, na slabost pro maso krutě doplatí. 

Podle posledního sčítání patří červení trpaslíci mezi zdaleka nejvíc zastoupené hvězdy v naší Galaxii a zřejmě i v celém vesmíru. Oproti Slunci mají přibližně poloviční rozměr a hmotnost, jejich povrchové teploty také obvykle dosahují nižších hodnot. Bohatý katalog známých extrasolárních oběžnic nás přitom přesvědčuje, že jsou exoplanety běžné téměř u všech typů stálic, červené trpaslíky nevyjímaje. Ostatně i kolem toho Zemi nejbližšího, Proximy Centauri, krouží terestrická planeta – a to dokonce v obyvatelné zóně. 

Výhoda červených trpaslíků tkví v jejich velmi pomalém vývoji a dlouhodobé stabilitě zářivého výkonu. Na vznik života by se tudíž za vhodných podmínek nabízelo na podobné planetě dost času. Na druhou stranu jde obvykle o stálice bouřlivé: Jsou plně konvektivní, generují silná magnetická pole, v jejich atmosférách se vyskytují mohutné hvězdné skvrny a zažehávají se tam vysoce energetické erupce, jež účinně sterilizují okolí. Hvězdná aktivita červeného trpaslíka by život na blízké planetě téměř jistě znemožnila. 

TIP: Vědci radí: Obyvatelné exoplanety hledejme především u oranžových trpaslíků

Naštěstí ve vesmíru najdeme i jejich klidné verze, u nichž by živé formy skutečně existovat mohly. Například dvanáct světelných let od Země se podařilo objevit stálici pojmenovanou Teegarden, kolem které krouží přinejmenším dvě planety zemského typu, přičemž Teegarden b se nachází v obyvatelné zóně. 

Proslulý chmelový mok a neméně populární knižní bestseller nespojuje pouze náhodná shoda jmen. O první vydání zmíněné publikace se roku 1954 zasloužil tehdejší výkonný ředitel irského pivovaru Hugh Beaver. Jako pravidelný účastník podzimních honů se dostal s přáteli do sporu, který z lovných ptáků je nejrychlejší, a napadlo ho, že podobné otázky jistě neřeší jako první. Přitom neexistoval žádný univerzální zdroj, kde by se dala hledat odpověď. 

TIP: Jak se zrodilo pivo: 15 historických milníků tekutého chleba

Dnes by pomohl Google, tehdy si musel Beaver poradit jinak. Právě na jeho popud tedy o rok později vyšla první sbírka známých rekordů. Stalo se tak 192 let poté, co začal Arthur Guinness v Dublinu vařit pivo. Beaver na jeho zásluhu stále pamatoval, a knihu tak nepojmenoval podle sebe, nýbrž na počest slavného otce zakladatele. Již v roce vydání se stala bestsellerem, a momentálně je dokonce druhá nejprodávanější na světě hned po Bibli. Dosud se prodalo přes 100 milionů výtisků ve více než stovce zemí a editoři už shromáždili na 53 tisíc záznamů rekordů.