Americká armáda podpořila letecký start-up injekcí 60 milionů dolarů na vývoj hypersonického proudového letadla, které má létat rychlostí Mach 5. Letadlo s titanovou konstrukcí a delta křídlem, kterému se říká Quarterhorse, by mělo dosahovat maximální rychlosti 6 170 km/h s doletem 7 400 km. Pohon letounu má zajišťovat motor TBCC (Turbine-Based Combined Cycle), založený na komerčním proudovém motoru General Electric J85. 

Společnost Hermeus Corporation hodlá použít peníze na financování letových zkoušek letadel určených pro vojenské i komerční využití. Vývojáři společnosti věří, že Quarterhorse by se mohl komerčního provozu dočkat během následující dekády.

TIP: Návrat ladných pokořitelů zvuku: Kdy se do oblak vrátí nové Concordy?

Přestože atlantská firma Hermeus Corporation vznikla teprve v roce 2018, považovat ji za start-up v pravém slova smyslu je mírným eufemismem. Členy jejího týmu jsou supertěžké váhy, které dříve pracovaly pro Space X Elona Muska a Blue Origin Jeffa Bezose. Rozjezd společnosti podpořil indicko-americký miliardář Vinod Khosla, spoluzakladatel technologického giganta Sun Microsystems.

Nejčastějším signálem mezi alpakami (Lama pacos) je mručení, které zvířata vydávají ve stavech úzkosti, například způsobeném náhlou změnou prostředí. Frkáním se alpaky upozorňují na nebezpečí a pomlaskáváním samice napravují chování svých mláďat. Krátkým beknutím upozorňují ostatní, že na určitou část pastvy si činí nárok a skřípavý zvuk je slyšet, když jsou s jídlem hrubě nespokojeny. Ve stresu téměř piští a hlasitý zurčivý zvuk vzdáleně připomínající oslí hýkání vydávají samci při páření.

Ve vysokých nadmořských výškách, kde noční teploty klesají pod 0 °C, se těmto býložravým sudokopytníkům hodí bohatá srst, která prý může mít 22 různých barev – od bílé až po hnědou a černou. Jednotlivé kusy jsou přitom jednobarevné, nebo se v jejich srsti kombinuje více různých barev.

TIP: Za lamami do Džungle – Na návštěvě v brněnském Lamacentru Hády

Lama alpaka je nejmenším domestikovaným zástupcem čeledi velbloudovitých (Camelidae). Dospělí jedinci jsou zhruba 55–65 kilogramů těžcí a v kohoutku dorůstají výšky 90–130 cm. Od hlavy po zadek měří asi 1,2–2,25 metru a jejich ocas je dalších 15–25 cm dlouhý.

Alpaky přirozeně obývají vysoko položené oblasti jihoamerických And od 1 000 do 4 800 metrů nad mořem, kde se živí výhradně spásáním trávy. Fakt, že alpaky někde dodnes žijí i v nižších nadmořských výškách, naznačuje, že dříve přirozeně žili i v nižších polohách. Do hor se ve větší míře uchýlily zřejmě s příchodem španělských konkvistadorů a jejich stád dobytka.

Stavba Casa Milà, přezdívaná „La Pedrera“ (v překladu „kamenolom“), zdobí centrum Barcelony a jako málokterá jiná vypovídá o geniálních nápadech svého tvůrce – architekta Antoniho Gaudího. Secesní skvost s prvky španělské gotiky a baroka vznikal v letech 1906–1910 a u Gaudího si jej pro svou nastávající choť objednal vlivný aristokrat Pere Milà i Camps. Představě činžovního domu se stavba vymyká snad ve všech ohledech – a právě její střecha patří k opravdovým unikátům.  

Strážci zakletí do kamene

Návštěvník se na ní ocitá doslova v jiném světě, někde mezi pohádkou a surrealistickým snem. Přispívají k tomu především neobvykle řešená schodiště a větrací věže v podobě unikátních sousoší. Střešní dominantu pak tvoří komíny, jež Gaudí „zaklel“ do soch kamenných rytířů. 

Ve „zvlněném“ domě bychom nenašli jedinou místnost se stejně vysokým stropem a také střecha působí velmi organicky. Prolamuje se a všelijak klikatí, a nabízí tak množství zajímavých zákoutí a vyhlídek. Navíc z ní lze dohlédnout na monumentální chrám Sagrada Família, na němž slavný architekt pracoval od roku 1883, přičemž stavební práce dosud pokračují. 

TIP: Superstavby, které mění svět: Nejodvážnější architektonická díla posledních 100 let

Je ironií osudu, že jednu z dnešních nejcennějších památek obyvatelé Barcelony ještě na počátku 20. století odmítali a Gaudí kvůli ní čelil posměchu. Dnes Casa Milà figuruje na seznamu UNESCO a odborníci ji řadí k nejpůsobivějším secesním budovám světa. 

V centru Galaxie, ve vzdálenosti 8,1 kpc od Země ve směru souhvězdí Střelce, nalezneme černou veledíru s hmotností 4,1 milionu slunečních hmot. Obklopuje ji několik prachoplynných struktur v nejrůznějších fázích mezihvězdné hmoty a také tzv. jaderná hvězdokupa, populace stálic obíhající blízko galaktického centra: Obsahuje celé spektrum členek, od hvězd pozdních typů po jejich horké protějšky spektrálních typů O a B. 

Infračervená pozorování ukázala, že se v oblasti středu Galaxie nachází překvapivě málo jasných rudých obrů, zato se tam povedlo odhalit zvýšené zastoupení mladých jasných stálic. Zdá se, že v okolí galaktického středu funguje mechanismus, který vede k nadměrnému „úhynu“ rudých obrů a naopak k vyššímu výskytu horkých modrých hvězd. 

TIP: Který typ hvězd je v naší Galaxii nejpočetnější?

V rámci nedávného výzkumu, na němž se podíleli i čeští odborníci, přišli astronomové s lákavým scénářem: Kdysi dávno bylo zřejmě jádro hvězdného ostrova aktivnější a vznikaly mohutné polární výtrysky. Pokud jimi opakovaně prošla stará stálice typu rudého obra, výtrysk odvál její rozepnutou atmosféru. Ztrátou hmoty vzrostla povrchová teplota hvězdy, a to až na dvojnásobek, takže „zmodrala“. Rudí obři tedy v okolí galaktické černé veledíry nehynou – naopak zřejmě prodělali kúru, jež z nich vytvořila zástupce zdánlivě mladších, horkých modrých obrů.

Průměrný muž potřebuje při běžné činnosti příjem asi 2 500 kilokalorií (kcal) denně, při fyzické námaze potřeba úměrně stoupá. Například americká armáda dnes počítá s denní normou asi 3 600–6 000 kcal na vojáka v bojovém pásmu podle místa a podmínek nasazení. Pokud denní příjem klesne pod 2 000 kcal, odráží se to nejen na fyzické kondici, ale i na psychickém stavu.

Čísla však nejsou všechno, důležitá je i forma a konkrétní podoba přijímaných kalorií. Během první světové války nedokázala plně uspokojit nároky vojáků snad žádná armáda, k čemuž přispívalo i velmi mlhavé povědomí o správné výživě. Míra selhání rakousko-uherské armády však byla téměř bezprecedentní.

Produkce potravin v říši

Na počátku 20. století byla habsburská monarchie z hlediska potravinové produkce plně soběstačná a málokoho napadlo, že by s dostupností potravin mohl být v případě války závažný problém. Od konce roku 1914 však produkce vytrvale klesala a brzy se každodenním společníkem vojáků i civilistů v předlitavské části monarchie stal hlad, který v roce 1917 dorazil i na frontu.

Kolaps měl několik důvodů. Na prvním místě stála skutečnost, že průmyslově orientované Předlitavsko záviselo na dovozu potravin z Uher. Po vypuknutí války však Uhři přestali vnímat svou zemědělskou výrobu jako zdroj společný pro obě části habsburské říše a část nadúrody z roku 1915 dokonce prodali Německu, které nabídlo vyšší cenu. Druhým důvodem bylo vyplundrování a okupace úrodné Haliče, zajišťující před válkou 1/3 obilných výnosů Předlitavska.

Hnojiva ze zahraničí

Dalším faktorem se stal náhlý nedostatek pracovních sil i potahů, zrekvírovaných armádou, nevhodné zásahy státu do hospodářství, které mnohé velkostatkáře vedly k orientaci na méně efektivní živočišnou výrobu, a v neposlední řadě i nedostatek hnojiv, což bylo fatální zejména pro neúrodné alpské země. Na rozdíl od potravin spotřeba hnojiv závisela na dovozu ze zahraničí, přímá souvislost mezi těmito veličinami se však v očekávání krátké války nezdála důležitá. 

Službu v armádě nebo zeměbraně absolvovala před válkou asi polovina mužské populace, jednalo se buď o zkrácený osmitýdenní výcvik, nebo tříletou prezenční službu. Až do roku 1909 si vojáci vařili společně v rámci roje (skupina asi 10 mužů). Za přípravu stravy odpovídal velitel roje a jím určení vojáci, kteří ve druhém roce prezenční služby absolvovali kuchařský kurs. 

Stoly jen pro důstojníky

V roce 1909 byla zavedena polní kuchyně pro 250 mužů, čímž starost o stravu vojáků přešla z velitele roje na velitele setniny. Na předválečných manévrech kuchyně zpravidla v klidu uvařila a pak přijela až na pozice vydat vojákům teplé jídlo, což se dělo i několikrát za den. Tato praxe se později ve válečných podmínkách ukázala jako neudržitelná a z důvodu shlukování vojáků na jednom místě i nebezpečná, takže zvláště v době pohyblivé války docházelo ke kombinaci obou výše uvedených systémů.

Pokračování: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (2)

Úroveň stravování nebyla lepší ani během pobytu v kasárnách. Jídelny existovaly pouze pro důstojníky, kteří je navíc museli udržovat ze svých prostředků. Mužstvo jedlo buď na dvoře, nebo v případě špatného počasí na palandách ve světnici. Tento způsob stravování korespondoval se soudobými zvyky početných dělnických a nižších sociálních vrstev, ve kterých jídelní stůl nepatřil k běžnému zařízení domácnosti.

Úřady africké Guineje před pár dny potvrdily, že se v jejich zemi vyskytla krvácivá horečka, jejímž původcem je virus marburg. Šlo o jediného pacienta, který zemřel na počátku srpna.

Marburg je RNA virus ze skupiny filovirů, kterou sdílí s virem Ebola. Je jedním z nejvíce vražedných virů, s nímž jsme se zatím setkali. Průměrně umírá polovina nakažených, zhruba týden po rozvinutí nemoci. Zároveň se ale přenáší tělními tekutinami, což limituje jeho možnosti rozpoutat rozsáhlé epidemie.

Zabijácký virus

Výskyt v Guineji je prvním případem, kdy se marburg objevil v západní Africe. Pro Guineu je to nepochybně stresující, protože před pár lety zde proběhla první epidemie eboly v západní Africe a ebola tam řádila i letos. Až doposud se marburg vyskytoval především v Ugandě a Angole. Není to ale zase tak velké překvapení, protože i v Guinei žijí kaloni egyptští, což jsou netopýři, u nichž byl tento virus nalezen v přírodě. Kaloni jsou také považováni za zdroj viru marbug. Lidé se primárně nakazí buď přímo od nich, nebo od dalších zvířecích mezihostitelů.

V současnosti není k dispozici žádná vakcína ani lék proti této nemoci, i když je známo, že včasná lékařská péče, především důkladný příjem vody, mohou podstatně zvýšit šance pacientů na přežití. Typickými příznaky jsou průjem, zvracení a silné krvácení z tělesných otvorů. Mortalita dosahuje až 87 % a nakažené oběti obvykle umírají do týdne.

Případ v Guineji vzbudil celosvětovou pozornost, protože marburg náleží k nejvíce obávaným virům. Zároveň ale v podstatě nehrozí, že by marburg mohl vyvolat globální pandemii, srovnatelnou s pandemií covid-19. Šíří se totiž podstatně hůře než pandemický koronavirus a příznaky onemocnění prakticky není možné přehlédnout.

Celý svět se připravuje na to, že americká NASA spustí program Artemis a v roce 2024, tedy po více než půlstoletí, přistane s první pilotovanou misí na Měsíci. Nedávno zveřejněná zpráva generálního inspektora NASA ale znamená pro tyto naděje studenou sprchu. Problém je s vývojem nezbytných skafandrů, který nabral značné zpoždění. Obleky pro astronauty budou zřejmě k dispozici nejdříve v dubnu 2025.

Vývoj skafandrů je pro NASA očividně velmi komplikovanou záležitostí. Obleky pro program Artemis jsou ve vývoji již 14 let. Byly sice s velkou pompou představeny veřejnosti těsně před pandemií v roce 2019, ale ještě nebyly ani zdaleka hotové. Což platí dodnes. Jedním z problémů, který vývojáři musejí řešit, je, že tyto kosmické obleky musí  fungovat na oběžné dráze Země i Měsíce, na povrchu Měsíce a nejspíš i na Marsu. Musí tedy být dost univerzální. Další věc je, že nové skafandry budou muset projít mnoha testy.

Skafandry mají rok a půl zpoždění

Podle uvedené zprávy je vývoj skafandru zpožděný asi o 20 měsíců. Z části je na vině pandemie covid-19, za zbytek jsou zodpovědné problémy s financováním a technické obtíže, které je nutné průběžně řešit. Podle odhadů by celý vývoj skafandru pro misi Artemis měl přijít na zhruba 620 milionů dolarů (asi 13,5 miliardy Kč), z čehož byly zatím utraceny asi dvě třetiny.

TIP: NASA se vrátí na Měsíc. Co tam ale astronauté budou dělat?

Zpožděný vývoj skafandru je zásadní příčinou, která zřejmě znemožní návrat na Lunu v roce 2024. Problémy jsou ale i s přípravou nosné rakety SLS (Space Launch System), kosmické lodi Orion a také s dohady kolem lunárního modulu. Na druhou stranu, lety na Měsíc nikdy nebyly snadné a s podobnými těžkostmi se muselo počítat. Snad to zpoždění nebude příliš velké.

Ač se to může zdát někomu překvapivé, i během pozdního středověku lidé věnovali značnou pozornost péči o vlasy – samozřejmě v první řadě šlechta a měšťané. Nedílnou součástí módy, součástí honosného oděvu, součástí nádhery, kterou stavěla středověká nobilita na odiv, byla i úprava tváře a především pak účesu. 

Dlouhovlasí muži

Podle Bible, konkrétně Prvního listu Korintským, si muž na rozdíl od ženy nemá zahalovat hlavu, neboť je obrazem a odleskem slávy boží a žena je odleskem slávy mužovy. V první polovině 15. století tak bylo u mužů módní nosit zvlněné či nakadeřené vlasy sahající lehce nad ramena či po jejich úroveň. Vlasy se stáčely do velice oblíbených lilíků, na rozžhaveném železu dělaných kadeří, které se zpevňovaly potíráním vaječnými bílky. Naopak se vůbec nenosily nakrátko sestřižené či oholené vlasy a také plešatící muži si ponechávali zbytky vlasů co nejdelší. Proti plešatosti se měl užívat popel ze spálené pijavice zředěný octem, nebo popel z kozího trusu smíšený s olivovým olejem. Ztrátu kštice se někteří snažili zamaskovat příčesky.

Kolem roku 1420 byly v Praze v kurzu delší pěstěné vousy. Pokud se nechaly růst pod nosem, nazývaly se podsebití; také vousy se mohly stáčet do lilíků. Mladíci, kterým ještě nenarostly, se nazývali holobrádci, což bylo obecné označení někoho nezralého, spíše ještě chlapce. Právě růst vousů býval spojován s projevem dospělosti.

Falešné copy

Na rozdíl od mužů ženské dlouhé vlasy středověcí mravokárci spojovali s hříšností, pokušením a rozumovou omezeností. Přesto ženy o své vlasy stejně jako dnes pečovaly a náležitě dbaly o jejich úpravu. Svědčí o tom řada nálezů kostěných či dřevěných hřebenů či vlasových jehlic, kterými se aranžovaly účesy, a v bohatším prostředí také zrcátek. Vlasy se někdy barvily a pro jejich zesvětlení se vystavovaly ostrým slunečním paprskům. Aby byly pevnější a hezčí, přelévaly se kopřivovým odvarem. 

Stejně jako muži, tak i ženy si natáčely kadeře v lilíky. Pokud žena nedisponovala dostatečným množstvím vlastních vlasů, mohla využít příčesků zhotovených z vlasů, nebo použila falešné copy. Jejich textilní základ se na povrchu pokryl barevnými pentlemi a naaranžovanými prameny vlasů, které většinou pocházely od zemřelých lidí. Nošení paruk a příčesků ale bylo ostře odsuzováno církevními představiteli.

Pod závojem či zavitím

Vdané ženy si obvykle vlasy zakrývaly po většinu dne závojem či zavitím, což byla jeho složitě naaranžovaná forma, která patrně pramenila ze starších antických zvyklostí. Zahalení chránilo vlasy při každodenních pracích před povětrnostními vlivy, ale mělo symbolizovat i počestnost a důstojnost. Po svatbě znamenalo důležitý přechodový rituál, kdy se z dívky stávala manželka a paní domácnosti. 

Ženy se obvykle vzdávaly vlasů, když vstupovaly do kláštera. Jejich ostříhání a odložení světského šatu bylo dalším významným přechodovým rituálem, který symbolizoval zproštění se světského života.

Ozdoby ženských hlav

Volně rozpuštěné rozčesané vlasy nosily ve středověku obvykle mladé dívky, které je také zdobily nejrůznějšími čelenkami a vínky, ty nejmajetnější dokonce diadémy. V písemných pramenech se setkáváme s různými podobami jejich označení jako schapel, chapel, corone, crinale, sertum. Ty nejluxusnější se zhotovovaly ze zlata a mohly být zdobeny perlami a drahokamy. Takovýto šperk bychom ale našli jen na hlavách paní a dívek na panovnickém dvoře či v domácnostech nejbohatších šlechticů. 

TIP: Gotická módní policie: Jaké kousky oblečení byly ve středověku nezbytností?

Podstatně prostší diadémy potom nosily měšťanské dcerky. Jednalo se patrně o jednodušší čelenky, které mohly být zdobeny perlami a podle nich se také nazývaly perlovce. Vyráběly se také ze skleněných korálků či polodrahokamů. Oblíbená byla také jednoduchá stužka nošená přes vlasy, která se nazývala pentlík. Řemeslníci, kteří dělali ozdoby na ženské hlavy, se nazývali věnečníci, ženy potom věnečnice.

Kniha Zacharjáš, kterou sepsal stejnojmenný hebrejský prorok, je součástí Starého zákona. V 5. verši 14. kapitoly se prorok zmiňuje o zemětřesení, které se mělo odehrát v Jeruzalémě za vlády judského krále Uzijáše (Azarjáše), přibližně v letech 785 až 733 před naším letopočtem. Zmínky o zemětřesení se objevují i na dalších místech Bible. Izraelští archeologové nedávno našli důkazy, které biblický záznam zemětřesení zřejmě potvrzují.

Zacharjáš 14:

V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma. Olivová hora se rozpoltí vpůli od východu na západ velmi širokým údolím. Polovina hory uhne k severu a polovina k jihu.

Vy pak budete utíkat údolím mezi těmito mými horami, neboť to horské údolí bude sahat až k Asalu. Budete utíkat, jako jste utíkali před zemětřesením za dnů judského krále Uzijáše. Pak přijde Hospodin, můj Bůh, a s tebou všichni svatí, Bože .

V onen den nebude světlo, vše vzácné ztuhne mrazem.

Archeologové prováděli vykopávky v takzvaném Městě Davidově, což je nejstarší doposud obydlená čtvrť Jeruzaléma. Toto místo bylo opevněným městem již v době bronzové. Badatelé zde objevili vrstvu se stopami po rozsáhlé destrukci, jejíž datování odpovídá vládě krále Uzijáše. Podobné stopy ze stejného období se přitom nalezly i na dalších archeologických nalezištích v okolí, což podle vědců odpovídá silnému zemětřesení, které zasáhlo tuto oblast.

Nálezy zahrnují množství zničených nádob různého druhu, které rozbily hroutící se zdi tehdejších domů. Archeologové zároveň nenalezli žádné stopy po požárech, a proto pochybují, že by v tomto případě šlo o důsledky ozbrojeného vpádu. Z nálezů rovněž vyplývá, že zničené budovy a hradby byly po čase obnoveny. Zmínky v Bibli ale ukazují, že zemětřesení se tehdejším lidem vrylo do paměti a že to pro ně byl traumatizující zážitek.

TIP: Archeologové objevili pečeť, která patřila vládci biblického Jeruzaléma

Podle Joe Uziela, archeologa z Izraelského úřadu pro památky, je pravděpodobné, že Jeruzalém sice nebyl přímo epicentrem zemětřesení, byl jím ale výrazně ovlivněn. Závěry izraelských archeologů opatrně připouští i další odborníci, kteří se výzkumu přímo neúčastnili. Podle emeritního profesora archeologie na univerzitě v Tel Avivu Israela Finkelsteina jsou závěry poměrně věrohodné. Přesto ale očekává, že se k objevu vyjádří i další odborníci, především pak seismologové.