Návštěva baru La Fogata v texaském Andrews se v před dvěma lety pro Daniela Rawlse změnila v divokou pitku. Rawls se během pití dostal do sporu se svým kumpánem Robertem Henricksonem a jak už to tak bývá, nezůstalo pouze u slovní výměny názorů. Oba muži se rozhodli vyřídit si své postoje na parkovišti před barem. Pitka se tak změnila ve rvačku, při které Rawls utrpěl blíže nespecifikovaná zranění hlavy. Až dosud by nešlo o nic zvláštního, ostatně podobných příběhů zná každý barman desítky…

Opili jste mě, zaplaťte!

Daniel Rawls se ale rozhodl, že za jeho zranění je (spolu)zodpovědný i bar, ve kterém se opil. Podle jeho tvrzení měl barman oběma mužům umožnit konzumaci alkoholu v nadměrné míře a přispěl tak ke zranění Rawlse. Barman měl podle Rawlsova mínění také zabránit oběma mužům ve společném odchodu na parkoviště a po zranění přivolat záchranku. Daniel Rawls proto nyní po majitelce baru požaduje odškodné ve výši 5,5 milionu dolarů (v přepočtu přes 100 milionů korun).

Ačkoliv se může zdát požadavek na odškodnění za způsobení opilosti jako mírně absurdní, Daniel Rawls má poměrně slušnou šanci ve sporu uspět. V prvním řízení soudce jeho návrhům vyhověl a vzhledem k tomu, že žalovaná majitelka baru se jednání nezúčastnila a ani jinak na žalobu nereagovala, rozhodl soudce rozsudkem pro zmeškání (kontumační rozsudek ve prospěch žalobce) o oprávněnosti Rawlsových nároků. Nešťastná majitelka baru Lourdes Galindo má nyní 30denní lhůtu na odvolání.

TIP: Jak dlouho trvá doživotí? Americký soud řešil neobvyklou žádost doživotně odsouzeného

Absurditu celého sporu podtrhuje fakt, že Daniel Rawls má ve spojitosti s alkoholem bohatou trestní minulost. Tři měsíce před incidentem v La Fogata byl zatčen za pití na veřejnosti a ve vězení ho stráž nachytala při přenášení nepovolených látek. Za opilost na veřejnosti byl zatčen také dva měsíce před vynesením vítězného rozsudku.

Rozporuplnost Magdaleny Dobromily Rettigové se netýkala jen její činnosti, ale odrážela se i v hodnocení jejího vzhledu. Ještě na počátku 20. století byla pro literárního historika Arne Nováka „tělnatou matrónou“ s úsměvem v „masité tváři“, jejíž „horizont končil spižírnou, postelí, plotnou a prádelníkem.“ Naopak spisovatelka Tereza Nováková o ní psala jako o dobrotivé ženě s milým úsměvem v „srdečné tváři“. 

Osamělá malá Magdalena 

Budoucí nejslavnější česká kuchařka se narodila v lednu 1785 v malé obci Všeradice na Berounsku do rodiny nižšího vrchnostenského úředníka Franze Artmanna. Všichni její tři sourozenci ještě v útlém věku zemřeli, takže vyrůstala jako jedináček. Na tento neobvyklý stav, kdy kolem ní byly rodiny běžně se čtyřmi pěti dětmi, vzpomínala jako na smutnou kapitolu svého života.

Většinu času také proto trávila spíše prací v domácnosti než dětskými hrami. Navíc přísná matka jí vštěpovala silný smysl pro povinnost, řád a pilnou práci. Rettigová uváděla, že ke svým pátým narozeninám dostala punčochy, jehlice a přízi se slovy: „Co si napříště upleteš, budeš mít! Jsi už dost velká, abys mohla plést sama pro sebe!“ Nejbližší škola byla vzdálená asi hodinu cesty, a proto se číst, psát a počítat naučila také doma. 

Když bylo Magdaleně sedm let, zasáhla celou rodinu předčasná otcova smrt, což znamenalo finanční katastrofu. Museli se přestěhovat do Prahy a hmotná nouze zesílená matčinou nemocí ještě více zatížily malou Magdalenu prací a starostmi. Dívka vyrůstala jako uzavřená, zdatná pomocnice v domácnosti, která si tajně po večerech ráda četla. 

Svatba a stěhování

Změnu do jejího života přinesla až svatba s Janem Aloisem Rettigem v roce 1808. Chudý právník si Magdalenu získal empatičností a také trpělivostí, protože od prvního seznámení uběhlo přibližně deset let, než si před oltářem řekli „ano“. Magdalena v něm viděla především blízkého přítele a ne muže, který by rozezněl její srdce. Až zpětně jejich vztahu připisuje punc osudovosti: „Milovali jsme se již dávno dříve, než jsme si to řekli, ba dokonce, než jsme to sami věděli.“

Sňatkem žena automaticky následovala svého muže a v případě Rettigů to znamenalo několik stěhování. Rettig totiž získal úřednické místo ve státní správě, s nímž byla spojena povinnost pracovat na přiděleném úřadě. A tak manželé vystřídali Tábor, Přelouč a pak hlavně Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou a Litomyšl – trojice měst ve východních Čechách se stala centry Magdaleniných pestrých kulturních aktivit. Zdá se, že Rettigová doprovázela svého muže bez větších obtíží a stejně bezproblémové se jeví také jejich dlouhé manželství, v němž zplodili jedenáct dětí, ovšem jen tři z nich se dožily stáří. 

Průměrná spisovatelka

Ještě než se Rettigová pustila do psaní kuchařky, zkoušela své literární dovednosti na kratších básních v němčině. Česky pod vlivem svých přátel a manžela publikovala poprvé v roce 1820, ovšem před tím se musela naučit česky! Její výchova i výuka probíhala v němčině a teprve později začala docházet na setkání obrozeneckých rodin, kde se účastníci snažili mluvit česky. 

Literární díla Rettigové vydaná mezi lety 1821–1846 jsou kratší a velmi návodné moralizující povídky v duchu sentimentalismu určené ženám. Všechny mají jasná zakončení opěvující křesťanské a dobové etické ctnosti ideálních žen. Jako spisovatelka je dalšími generacemi hodnocena velmi průměrně a později se začalo diskutovat o tom, zda její jméno vůbec patří do kánonu české literatury. Její zastánci zdůrazňují, že patřila mezi první ženy snažící se vstoupit do literatury českého obrození, následně inspirovala ostatní a její knížky byly i několik desetiletí následně čteny. Naopak odpůrci mluví o banalitě příběhů a „maloměšťácké žvatlavosti“ bez jakéhokoli uměleckého přínosu. 

V mlze kuchyňské páry

Když v roce 1826 vydala Rettigová poprvé svoji Domácí kuchařku aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské, nebyl to zdaleka první český soupis receptů. V čtyřiceti předchozích letech bylo publikováno sedm česky psaných kuchařských knih a některé z nich se dočkaly několika vydání. Domácí kuchařka se ale v některých ohledech od svých předchůdkyň lišila, a proto si vysloužila takovou popularitu. V prvé řadě se neobracela na odborné mistry kuchyní, ani na rodiny z nejvyšších sociálních vrstev. Její recepty byly určeny pro „dívčinky v malých městech, jakož i na statcích, zámcích, farách a dědinách“. Neobsahovaly luxusní či těžko dostupné ingredience, příprava jídel obvykle nebyla příliš náročná a navíc krok za krokem popsaná.

Domácí kuchařka navíc nebyla psána neosobním stylem, nestala se pouhým pracovním návodem. Autorka do receptů vkládala své zkušenosti, postřehy, hodnotila jednotlivé postupy a zároveň i své představy o výsledné podobě jídla. Na talíři měl člověk dostat pokrm lahodící nejen žaludku, ale také oku, což se projevovalo různými tipy na zdobení a úhledné servírování. V neposlední řadě kniha vybízela hospodyně ke tvořivému přístupu při vaření, nabádala je k experimentování. 

Ovšem ani Rettigové receptář nezůstal mimo palbu kritiky, která jí vyčítala podporu poživačnosti a přízemnosti v době, kdy se český národ teprve konstituoval a potřeboval dosáhnout vyšších met, zaměřit se na vzletnější cíle. „Celý vesmír plyne v mlze kuchyňské páry, jídelní lístek stává se deskou hodnot, bohatě a skvěle uchystaná tabule líčí se jako vysoký cíl ženského snažení,“ napsal o Rettigové zmíněný vědec Arne Novák.

Ženy kuchařky a vychovatelky

Představy Rettigové o zlepšení společenského postavení „druhého pohlaví“ se neopíraly o žádné revoluční akce a tajné schůzky skrytých feministek. V souladu se svým naturelem i atmosférou biedermeieru se domnívala, že nejspolehlivější cestou je dobré jídlo, útulná domácnost a jistá vzdělanost dívek. Ženy si zlepší svůj život tím, když získají právě tímto způsobem respekt manžela, který se pak nebude potulovat po hospodách a nevěstincích, ale bude se těšit domů a tam také spokojeně pobývat. Danou idylou neměly získat jen ženy, ale celý český národ. Obrozenecké snažení Rettigové se odráželo ve vizi „lepšího“ národa skládajícího se ze spořádaných rodin a také výchovy dětí oslavující významné postavy české kultury. 

Rettigová proto pořádala soukromé kurzy ve většině svých působišť. Soustředila se na dívky z nižších sociálních vrstev, kterým se snažila předat své kuchařské umění, zkušenosti z vedení domácnosti a také v nich probudit lásku k české literatuře. Kromě toho založila nadaci pro studium chudých dívek v Litomyšli, kterou i později finančně podporovala. Hlavní důvod, proč je Rettigová považována za předchůdkyni ženského hnutí, představuje důraz na vzdělání dívek jako prostředku k vlastní emancipaci. Linka různých kuchařských a hospodyňských škol se od ní táhne až do poloviny 20. století. 

Mužům nevzdorovat

Kritici snah „první české kuchařky“ upozorňují na její silně konzervativní náhledy nepřekračující tradiční role žen jako oddaných matek, hospodyň a manželek. Ve své knížce s praktickými radami do domácnosti, příznačně nazvané Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla z roku 1840, výslovně píše: „Ať chrání je samo nebe od pomyšlení muži vzdorovati.“ 

TIP: Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové

Ať už jako ztělesnění omezenosti, nositelka pokroku nebo „jen“ autorka nejslavnější kuchařky, Magdalena Dobromila Rettigová zemřela v srpnu 1845 v Litomyšli, kde jí byl o necelých třicet let později vystavěn masivní náhrobek zdobený její podobiznou. 

Po incidentu z Tonkinského zálivu v srpnu 1964 se USA rozhodly přímo vojensky zapojit do konfliktu mezi jihovietnamským režimem a komunistickými partyzány (Vietkongem) a severním Vietnamem. V březnu 1965 se 3 500 příslušníků námořní pěchoty (USMC) vylodilo v Danangu, kde měli chránit leteckou základnu, hlavní logistický uzel amerických sil.

Povolení zaútočit

Ta ale s rostoucím počtem amerických vojáků v zemi brzy přestala stačit. Na jaře 1965 proto padlo rozhodnutí zřídit nedaleko druhé velké letiště. Volba padla na oblast asi 90 km jihovýchodně od Danangu, kde během května 1965 vyrostla letecká základna Chu Lai. Ta se následně stala domovem 3. námořní expediční brigády a později přešla pod spojené velení III. námořního obojživelného sboru (III. Marine Amphibious Force, MAF). Stavba základny pochopitelně neunikla průzkumníkům Vietkongu, který podle amerických zpravodajců během června 1965 do oblasti přesunul celé tři pěší pluky.

Na počátku července pak partyzáni v přímém střetu zničili posádku jihovietnamských sil (ARVN) ve vesnici Ba Gia, zhruba 30 km od Chu Lai. Šlo o důkaz toho, že útok na Chu Lai je jen otázkou času. Generál William Westmoreland, vrchní velitel amerických sil ve Vietnamu, se proto 6. srpna spojil s generálmajorem Lewisem Waltem, velitelem III. MAF, a udělil mu oficiální povolení k zahájení ofenzivních akcí. Šlo o přelomové rozhodnutí, neboť do té doby byli Američané oprávněni mimo své základny zasahovat pouze na žádost velení ARVN. 

Aktivita průzkumníků

Walt neztrácel čas a hned následující den zahájil operaci Thunderbolt, během které měl 3. a 4. prapor USMC provést sérii průzkumných patrol v prostoru jižně od řeky Tra Bong, protékající několik kilometrů jižně od Chu Lai. Šlo o oblast s členitým terénem krytým velmi hustou vegetací, která byla protkána malými vesnicemi a rýžovými políčky. Vojáci se zde několikrát dostali do kontaktu s početným a dobře vyzbrojeným nepřítelem, jedna z hlídek dokonce musela po napadení minomety povolat dělostřeleckou podporu.

Při ohledání mrtvých těl nepřátel pak Američané nalezli pušky AK-47 a raketomety RPG. Šlo o jasný důkaz, že v oblasti operují síly Vietkongu. Jen o den později získali Američané poslední díl do zpravodajské skládačky. Jednotkám ARVN se podařilo zajmout dezertéra, který při výslechu poskytl nečekaně přesné informace. Zajatec hledaný partyzánský útvar identifikoval jako 1. pluk Vietkongu, který měl sestávat ze dvou pěších praporů, jedné pěší roty a jedné roty těžkých zbraní o celkovém počtu 1 500 mužů. Hlavní základna pluku se pak nacházela v okolí pobřežní vesnice Van Tuong ležící zhruba 20 km jižně od Chu Lai. 

Plánování bitvy

Vybaven těmito informacemi odletěl generálmajor Walt 16. srpna do Chu Lai, kde narychlo svolal bojovou poradu. Kromě Walta a velitele základny, brigádního generála Fredericka Karche, se jí účastnili i plukovníci James McClanahan a Oscar Peatross, kteří stáli v čele 4. a 7. pluku USMC. Ve snaze eliminovat hrozbu co nejdříve pak zúčastnění vytvořili během dvou dnů plán operace nazvané Starlite.

Hlavní útočnou sílu měly tvořit dva prapory námořní pěchoty – 2. prapor podplukovníka Josepha Fishera (4. pluk USMC) a 3. prapor v čele s podplukovníkem Josephem Muirem (3. pluk USMC). Kromě nich se měl akce zúčastnit i útvar Special Landing Force, sloužící jako obojživelná rezerva americké 7. flotily operující v Pacifiku; v dané době jej tvořil 3. prapor USMC (7. pluk) posílený o dělostřelectvo. Sedmá flotila se v tu dobu nacházela u pobřeží Filipín, na základě času potřebného pro její přesun k Vietnamu proto Walt stanovil začátek operace na 18. srpna.

Image

Čtěte také

Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965 (2)

Roboti určení pro pohyb v komplikovaném terénu, bývají obvykle vybaveni pásy, anebo kráčivými končetinami. Nový robot Tready unikátním způsobem kombinuje oba tyto způsoby. Pohybuje se na čtyřech končetinách, které jsou vybavené samostatnými pásy. Robota vyvinula americká společnost HEBI Robotics se sídlem v Pittsburghu.

Pokud jde o využití, robot Tready se hodí pro pátrací nebo záchranné mise v náročném terénu, pro inspekci průmyslových zařízení nebo infrastruktury anebo třeba pro výzkumné účely. Jak uvádí představitel společnosti Kamal Carter, Tready je pro každého, kdo má zájem o zdatného a šikovného robota, který zvládne mnoho rozmanitých prostředí.

Končetiny s pásy

Tready má centrální část ve tvaru hranolu, který je vybavený čtyřmi samostatně ovládanými končetinami. Každá z končetin má pohyblivý pás. Robot je schopný překonávat překážky v terénu nebo se pohybovat po schodech. Rovněž je slušně vodotěsný a může zůstat ponořený ve vodě v hloubce jednoho metru až půl hodiny.

TIP: 3D tištěný robot s měkkými končetinami zvládne obtížný terén

Hmotnost robota činí asi 25 kilogramů a může dosáhnout rychlosti pohybu až cca 0,5 metru za sekundu. Na jedno nabití 4 lithiových baterií může Tready fungovat 2 až 3 hodiny. Robot je také vybavený palubním minipočítačem Intel NUC, který lze naprogramovat anebo je možné robota ovládat prostřednictvím Wi-Fi. 

Kolem Saturnu obíhá 82 známých satelitů. K nejzajímavějším bezesporu patří Titan a Enceladus, přičemž nové poznatky to jen potvrzují. Díky nedávno zpracovaným datům ze sondy Cassini, jež strávila na oběžné dráze nejzdobnější členky Sluneční soustavy 13 let, upřesnili vědci rychlost, s jakou se Titan od své planety vzdaluje, zatímco u Enceladu objevili potenciál pro vznik života. 

Stokrát rychleji

Satelity se od svých planet vzdalují. Podle vědců to platí pro různá tělesa v naší soustavě: Například vzdálenost Měsíce a Země každý rok narůstá o 3,8 centimetru. Podle teorie vycházející z dřívějších modelů se ve složitých systémech s desítkami souputníků – jako v případě Saturnu – vzdalují vnější satelity pomaleji než ty, které se nacházejí blíž. Příčina by měla spočívat v nižší gravitaci v důsledku větší vzdálenosti od planety. 

Na základě popsané teorie pak vědci stanovili rychlost vzdalování Titanu od Saturnu na 0,1 cm za rok. Data získaná sondou Cassini však ukázala, že jeho odsun ve skutečnosti probíhá stokrát rychleji: Měsíc se každý rok vzdálí o 10,16 centimetru. „Jde o nový, důležitý kousek do skládačky vysoce diskutovaného stáří Saturnova systému a toho, jak se jeho souputníci formovali,“ uvedl Valery Lainey, hlavní autor studie publikované v Nature Astronomy. 

V současnosti dělí Titan od mateřské planety 1,2 milionu kilometrů. Vzhledem ke zjištěné rychlosti vzdalování by to podle odborníků znamenalo, že se utvořil mnohem blíž k plynnému obrovi, než se dosud domnívali. Stejně tak oběžné dráhy celé soustavy měsíců Saturnu expandovaly rychleji. 

Rozkolísaná planeta

Rychlost vzdalování Titanu vypočítali badatelé pomocí rádiových dat získaných sondou Cassini během deseti blízkých průletů mezi roky 2006 a 2016. Potvrzující údaje pak určili z pozice hvězd na pozadí pořízených snímků. „Použitím dvou zcela odlišných datových sad jsme získali shodné výsledky. Ty navíc odpovídají teorii astrofyzika Jima Fullera, která mnohem rychlejší migraci Titanu předpovídala,“ sdělil autor studie Paolo Tortora z italské Università di Bologna. 

Fuller už před čtyřmi lety vyslovil předpoklad, že se vnější měsíce planetárních systémů zahrnujících více satelitů vzdalují rychleji než jejich vnitřní protějšky. Příčinou má být „odlišný vzor oběžných drah, který souvisí s kolébáním mateřské planety“. Když totiž gravitační tah přirozených satelitů planetu natahuje a zase uvolňuje, může dojít k jejímu rozkolísání, přičemž se část uvedené energie přenáší na vzdálenější měsíce – jako je Titan. 

„Nová měření naznačují, že tento typ interakce mezi oběžnicí a měsíci může být výraznější, než jsme dosud očekávali. A platí zřejmě také pro jiné planetární systémy, dokonce i pro dvojhvězdy, jež se obíhají navzájem,“ doplnil Fuller, který se podílel rovněž na aktuální studii. 

Omlazovací kúra

Třináctiletá mise Cassini přinesla pozoruhodné informace i o dalším ze Saturnových měsíců, Enceladu. Už krátce po příletu zaznamenala sonda velký výron materiálu z jižní polokoule ledového průvodce. Později se potvrdilo, že se jedná o částice ledu a vodní páru vyvržené z podpovrchového oceánu. Objev tehdy Enceladus katapultoval na přední příčky seznamu těles Sluneční soustavy, kde by mohl existovat život, a měsíc se stal hlavním cílem dalších výzkumů Cassini i navrhovaných budoucích misí vesmírných agentur. 

Z dat nashromážděných během několika setkání sondy s Enceladem nyní vědci vytvořili jeho detailní globální infračervenou mapu, která mimo jiné ukázala, že se na jižní polokouli u tzv. tygřích pruhů nachází geologicky mladší povrch. Část materiálu vyvrženého z gejzírů na jižním pólu totiž dopadne zpět a pokryje okolí. Uvedená skutečnost vědce nepřekvapila. Ovšem stejná spektrální data odkazující na mladý povrch se na mapě objevila také u severní hemisféry. Odborníci tak uvažují o čerstvém materiálu, který pokryl led, a o nedávné geologické aktivitě podobného typu, jaký už znají z opačné strany měsíce. 

Vědci vytvořili detailní globální infračervenou mapu Enceladu, která přinesla důkaz geologické aktivity i na jeho severní polokouli.

Šance pro život?

Objev oblasti na severní polokouli, jež byla v geologickém měřítku času nedávno aktivní, má význam nejen pro lepší pochopení evoluce měsíce. Důležitý bude i pro stanovení cílů budoucích misí, které by se mohly zaměřit na hledání podstaty organických látek, jež Cassini odhalila ve vyvržených ledových částicích. Už loni vědci detekovali nové druhy organických sloučenin – jakési předstupně pro vznik aminokyselin, základních stavebních kamenů života. 

TIP: Je metan ve výtryscích na Enceladu důkazem přítomnosti života?

„Nevíme, zda jsou aminokyseliny pro mimozemský život potřebné. Objev molekul, které je vytvářejí, však představuje významný kousek skládačky,“ uvedl Nozair Khawaja z berlínské Freie Universität. Výsledky studie ukazují, že organické látky rozpuštěné v podpovrchovém oceánu Enceladu se na hladině odpařují, poté kondenzují, mrznou a v popraskané kůře formují ledová zrníčka. Ta jsou pak vymrštěna výronem materiálu. V každém případě považují vědci měsíc za nadějný cíl pro výzkum obyvatelnosti. 

Limpopo, jedna z devíti provincií Jihoafrické republiky, leží na severovýchodě země a jde o poměrně mladý správní celek – vznikl až roku 1994, přičemž jméno získal o devět let později. Rozkládá se na území někdejší provincie Transvaal, která bývala součástí britských zámořských kolonií a později i búrskou republikou. Hlavní a největší město provincie představuje se 130 tisíci obyvatel Polokwane, ale většina z téměř šesti milionů Limpopanů je roztroušena v malých obcích a především v kmenových vesnicích. Místní populaci tvoří převážně černoši, bílých Afrikánců jsou pouze necelá 3 %, ale z historických důvodů vlastní nepoměrně větší množství půdy.

Vedle dějinné nespravedlnosti se Limpopo potýká i s řadou aktuálních problémů: Jedná se o nejchudší region v JAR a úrovní vzdělání patří rovněž na konec žebříčku. Devět procent tamní populace je HIV pozitivních a oficiální nezaměstnanost přesahuje 30 %, mnoho obyvatel však pracuje načerno, takže reálná čísla jsou poněkud nižší. Nicméně situace se postupně lepší, a klesá dokonce i kriminalita, přesto provincie na evropské poměry zůstává relativně nebezpečným místem. I běžný turista tam ovšem může s trochou přípravy a rozumu strávit bez větších rizik příjemnou dovolenou. Rozhodně však doporučujeme půjčit si auto: V regionu sice existuje dopravní síť s autobusy veřejné dopravy, ale svezení není zrovna nejbezpečnější. Stopování pak nepřipadá v úvahu vůbec. 

Žirafa na talíři

Místní lidé se k návštěvníkům chovají docela přátelsky, někdy však v cizincích vidí spíš obchodní příležitost a překračují meze dotěrnosti. Ačkoliv má JAR jedenáct úředních jazyků, velká část obyvatel ovládá alespoň základy angličtiny, takže se obvykle bez problémů domluvíte. Snadno si tak můžete třeba objednat některou zvěřinovou specialitu: Maso se připravuje na všechny možné způsoby a jeho konzumace probíhá například během „braai“, což je společenské setkání u grilu, kdy se podávají opravdu štědré porce. Kromě hovězího a skopového je v Limpopu populární divočina, zejména antilopy, ochutnat však můžete i žirafu nebo třeba lva. Labužníci si zkrátka přijdou na své.

Pokud navíc do Limpopa jedete za divokou zvěří nejen na talíři, ale také ve volné přírodě, splní vám provincie všechny sny. Tamní fauna je početná i rozmanitá a zahrnuje mnoho atraktivních druhů, od antilop přes žirafy a lvy až po slony. Ačkoliv do oblasti míří rovněž nezanedbatelné množství „fototuristů“ z celého světa, tamní ekonomika stojí hlavně na loveckém turismu, který současnou podobu provincie do značné míry utvářel.

Ochránit zvěř lovem

Největší ekonomické odvětví v Limpopu sice představuje těžba nerostných surovin – tvoří až 25 % regionálního HDP – v těsném závěsu se ovšem drží komerční lov. Polovina všech loveckých farem v Jihoafrické republice se nachází právě v Limpopu, kde zmíněný „průmysl“ zaměstnává bezmála osmnáct tisíc lidí. Ačkoliv se svět na lovecký turismus obvykle dívá skrz prsty, jihoafrická praxe ukazuje, že jde paradoxně o jeden z funkčních způsobů, jak vzácnou zvěř ochraňovat. 

Lov se tam totiž odehrává udržitelně: Majitelé půdy zajišťují zvířatům podmínky vhodné k životu a nechávají odlovit pouze přírůstek vzešlý přirozenou cestou. Péče o divoké tvory je navíc v přímém zájmu obyvatel, protože případné vyhlazení druhu by pro turistický ráj znamenalo ekonomickou katastrofu. Uvědomuje si to jak vláda, tak zřizovatelé loveckých safari.

Zákazy nefungují

Myšlenka ochránit divokou zvěř úplným zákazem lovu v praxi zjevně nefunguje: Ve státech, kde naprosté omezení platí, decimují přírodu pytláci. Naopak tam, kde se za poplatek lovit smí, se obyvatelé do pytlačení nehrnou a zabíjení zvěře zůstává relativně pod kontrolou. Jako příklad slouží pakůň běloocasý, jehož stavy na území JAR v 19. století prudce klesaly. Hlavní podíl na tom měli farmáři, kteří sudokopytníky stříleli, protože útočili na dobytek a přenášeli na něj choroby. Začátkem 20. století jich zbývalo jen kolem tří set kusů. 

Vyhubení druhu šlo ovšem proti zájmům lovců, kteří se tedy rozhodli populaci pakoňů zachovat – a po rozsáhlých investicích i desítkách let ochrany také uspěli. Dnes má zmíněný druh stabilních a zdravých devatenáct tisíc jedinců, ačkoliv se regulovaně loví. Cena za odlov se navíc určuje podle stavů daného zvířete a poptávky. 

Výhra pro všechny 

Lov se většinou odehrává na ohraničených farmách a technicky vzato lze situaci připodobnit k návštěvám obor. Území farem je ovšem nesrovnatelně rozlehlejší (některé mají i stovky kilometrů čtverečních) a také divočejší: Jejich plocha je dost velká, abyste si tam připadali jako v opravdové divočině. Krajinný ráz se navíc nezměnil, takže se sice pohybujete v oblasti obehnané plotem a protkané několika cestami, ale příroda zůstává autentická. Pokud by totiž krajinu v Limpopu nechránily lovecké farmy, zřejmě by o svoji původní podobu přišla a skončila by přeoraná na pole či pastviny. V rozlehlém, avšak pevně vytyčeném prostředí se navíc snáz udržují stavy zvěře v rovnováze s loveckou poptávkou. 

TIP: 45 000 lovců se uchází o právo k odstřelu bizona: Šanci dostane 12 vyvolených

Lov pak rozhodně neprobíhá jen pro „zábavu“ – maso se zpracovává a dodává na trh, což redukuje zájem o klasicky chovaná jateční zvířata. Lovečtí turisté pak často zastupují roli českých myslivců, kteří redukují přemnožená prasata. Především štětkouni a prasata savanová devastují zemědělcům úrodu a majitelé půdy rádi pouštějí lovce na svůj pozemek, aby jim ulevili od problémů. Vyhrávají tak obě strany. 

Na úsvitu komerčních letů byla služba ve vzduchu vyhrazena pouze mužům – vůbec první „letuškou“ na světě se stal v roce 1912 Němec Heinrich Kubis na palubě vzducholodi LZ-10 Schwaben Zeppelin. Teprve s rozšířením letecké dopravy pronikaly do vzduchu i stevardky: Ellen Churchová chtěla být původně pilotkou, doba jí však ještě nepřála. Odvážná žena nakonec přesvědčila vedení firmy, že nastoupí alespoň jako letuška – argumentovala tím, že je zdravotní sestra, tudíž může v cestujících probouzet pocit bezpečí. 

TIP: Z nebe rovnou do pekla: Jak vypadala životní dráha první české letušky?

Její nápad se uchytil, a tak začaly i další společnosti postupně najímat výhradně zdravotní sestry. Zmíněná éra se uzavřela až během druhé světové války, kdy sestřičky aerolinky opouštěly a přidávaly se k armádě. Letecké firmy následně přijímaly mladé nezkušené ženy, důsledně však vyžadovaly, aby byly bezdětné a neprovdané. V případě porušení závazku jim smlouvu okamžitě vypověděly. Přísná kritéria se uvolnila až v 60. letech v rámci boje za ženská práva.

Přibližně před 49 miliony let, tedy ve třetihorách žil v oblasti dnešního Colorada brouk. Po smrti se stal součástí geologické formace Green River, která byla původně krajinou plnou jezer v Coloradu, Wyomingu a Utahu. Dnes je tato formace bohatá na fosilie. Zmíněný brouk byl již od roku 1995 vystaven v muzeu Denver Museum of Nature and Science v Coloradu, až doposud byl ale mylně řazený k tesaříkům, které na první pohled připomíná.

Paleontologové brouka důkladně prozkoumali a zjistili, že ve skutečnosti jde o mandelinku. Pojmenovali ho Pulchritudo attenboroughi, což znamená „Attenboroughova kráska“, na počest slavného britského přírodovědce a popularizátora Sira Davida Attenborougha. Důvodem je i to, že podle vědců jde o fosilii brouka s doposud nejlépe zachovalým zbarvením.

TIP: Myanmarský jantar uchoval divukrásné barvy hmyzu starého 99 milionů let

Podle vedoucího výzkumu Franka-Thorstena Krella z muzea Denver Museum of Nature and Science je pro vznik tak úžasné fosilie nezbytné, aby se mrtvolka brouka dostala do velmi jemného sedimentu. Snad nejlepší jsou v tomto ohledu jemné jezerní sedimenty nebo jíl. Budoucí fosilie pak musí rychle klesnout do sedimentu, dřív než by se rozpadla. Další důležitou podmínkou je prostředí bez kyslíku, v němž se mrtvý hmyz nerozloží.

Před 66 miliony let dopadla do míst dnešního Mexického zálivu obrovská planetka. Její náraz znamenal nejen vyhubení velkých dinosaurů, kteří Zemi vládli stovky milionů let, ale i většiny dalších živých tvorů na planetě. Původ ničivé planetky Chicxulub je přitom do značné míry obestřen tajemstvím. Za nejpravděpodobnější domov Chicxulubu vědci považují hlavní pás planetek – oblasti Sluneční soustavy, která se nachází mezi drahami Marsu a Jupitera.

Do pátrání po původu Chicxulubu se nedávno zapojili i vědci z jedné z nejstarších a největších nezávislých neziskových organizací aplikovaného výzkumu a vývoje ve Spojených státech – Southwest Research Institute (SwRI) a na pomoc si přizvali superpočítač Pleiades – nejvýkonější superpočítač provozovaný NASA.

TIP: Ohromující srážky s obrovskými tělesy zažívala Země mnohem častěji, než jsme si mysleli

Simulace, která analyzovala pohyb 130 tisíc planetek a dalších objektů hlavního pásu potvrdila, že domov Chicxulubu se s velkou pravděpodobností skutečně nachází v oblasti mezi drahami Marsu a Jupitera. Před zkázonosnou poutí se podle vědců pohybovala ve vnějších částech hlavního pásu. Výzkum také ukázal, že pravděpodobnost vyvržení objektu z této části Sluneční soustavy směrem k Zemi je přibližně 10× vyšší, než se doposud předpokládalo.