Kritici první filmy, které byly velmi krátké, odmítali zejména proto, že je považovali za pouhou špatnou nápodobu divadelních představení – vždyť filmová akce se vyčerpala v jednom statickém záběru, kdežto divadelní scéna se mohla měnit několikrát za představení. V počátcích filmu navíc dominoval komediální žánr čerpající z frašek, burlesky a žertu. Hlavními tématy prvních snímků (pokud ovšem měly nějaký vyprávěcí charakter) byly milostné zápletky, které končí buď bitkou, nebo objetím. 

První film točili Američané

Kolébkou kinematografie se stala Paříž, kde 28. prosince 1895 bratři Auguste a Louis Lumièrové úspěšně promítali sotva minutové snímky jako například Dělníci odcházejí z Lumièrovy továrny, Příjezd vlaku anebo hraný kousek Pokropený kropič, který ukazuje chlapce, jak přišlápl zahradníkovi hadici na zalévání, čímž ho pokropil. Velký sukces pařížských zhruba půlhodinových představení vyslal film do světa, přičemž o sedm měsíců později, přesněji 15. července 1896, se uskutečnila první filmová projekce francouzských snímků v Karlových Varech. Po nich hned následovala představení v Mariánských Lázních, Brně, Ústí nad Labem nebo v Moravské Ostravě. 

Do Prahy se francouzské kinematografy podívaly v říjnu onoho roku a první natáčení na našem území proběhlo roku 1897, kdy američtí agenti navštívili Čechy s cílem zaznamenat světoznámé Hořické pašijové hry na Šumavě. Z natáčení vznikl zhruba hodinový záznam, který promítali v rámci svého přednáškového turné po Spojených státech a Kanadě.

Filmový pás měl tehdy neuvěřitelných 1 500 metrů. Z jedné ze soudobých poznámek je známo, že jen ve městě Atlantic City mělo v roce 1900 Hořický pašijový film zhlédnout okolo 200 tisíc diváků, přičemž postupem času zájem o dílo neupadal ani s přibývající konkurencí. 

Duo Kříženecký a Šváb-Malostranský

První natáčení u nás neměli na svědomí tedy čeští tvůrci, tento zlom přišel až v roce 1898. To se fotograf, nedostudovaný architekt a svého času také úředník pražského magistrátu Jan Kříženecký (1868–1821) rozhodl zakoupit od bratrů Lumièrů kinematograf, s nímž natočil vlastní dokumentární i hrané snímky. Ve spojení s prvním filmovým hercem Josefem Švábem-Malostranským (1860–1932) má na kontě hrané snímky jako Smích a pláč, Dostaveníčko ve mlýnici anebo Výstavní párkař a lepič plakátů. Poslední ze jmenovaných filmů v jedné minutě vypráví o lepiči plakátů, který na stěnu lepí plakát o Českém kinematografu. Od párkaře si chce koupit párek, jenže přitom mu vylije své lepidlo do jídla. Oba se tak začnou prát a do mely se přidají i další kolemjdoucí. 

Dostaveníčko ve mlýnici zas vypráví o postarším pražském záletníkovi, který si dá před mlýnicí schůzku s mlynářkou. Nečekaně se ovšem objeví i její muž, strhne se tak rvačka, do které se přidává mlynářská chasa. Smích a pláč se svým dějem naopak odlišuje, v detailním záběru zobrazuje obličej Josefa Švába-Malostranského, jehož kdosi pošimrá ve vlasech. Hercova tvář se poté rozjasní, postupně ale zvážňuje, až se nakonec rozpláče. 

Krachy průkopníků

Jan Kříženecký sice zařadil českou kinematografii mezi desítku zemí, ve kterých vznikly první hrané snímky, jeho podnikatelské aktivity ale skončily finančním fiaskem. Dalším průkopníkem byl Antonín Pech, který stanul v čele první české filmové společnosti – Kinofa. První snímky, které společnost vyprodukovala, byly krátké skeče s hlavní postavou Rudiho. Konkrétně se jednalo o čtyři snímky Rudi na křtinách, Rudi na záletech, Rudi se žení a Rudi sportsmanem. Filmy se nedochovaly, pravděpodobně se ale opět jednalo o zápletku založenou na nevěře nebo na zbrklém chování hlavní postavy.

Společnost Kinofa dosáhla dokonce i zahraničního úspěchu, když dvouminutový dokumentární snímek Svatojánské proudy (1912) získal zlatou medaili na 1. mezinárodní filmové výstavě ve Vídni. Společnost natočila za dobu své krátké existence (1911–1914) přes dvě stovky filmů, dokumentárních i hraných. Valná většina z nich se ale nedochovala. 

Druhá česká filmová společnost Illusionfilm nevydržela o nic déle, v roce 1913 pod záštitou společnosti vznikly čtyři nedochované snímky, například komedie Cholera v Praze či první adaptace stejnojmenné divadelní klasiky od Ladislava Stroupežnického Zkažená krev. Slibný vývoj filmového podnikání zastavila první světová válka, která odvedla na frontu většinu personálu Illusionfilmu. Ještě před válkou potkal finanční krach společnost ASUM, v níž se architekt a režisér Max Urban snažil produkovat i umělecky náročnější snímky, do nichž obsazoval svou ženu, hvězdnou herečku Andulu Sedláčkovou, či jiné divadelní herce.

Lucerna Vácslava Havla

Během první světové války mohly české filmy točit jen dvě společnosti, z nichž dodnes známý je Lucernafilm založený roku 1912 podnikatelem Vácslavem Havlem, dědečkem pozdějšího prezidenta Václava Havla. Filmový materiál a vybavení nakoupil Havel od Kinofy a jeho syn Miloš, prvorepublikový a protektorátní filmový magnát, projednával souhlasy točit s rakouskými úřady.

Hlavním režisérem Lucernafilmu se stal Antonín Fencl, pod jehož vedením společnost vyprodukovala ty nejúspěšnější snímky jako například komedie Zlaté srdéčko nebo Pražští adamité. Jednalo se již zhruba o půlhodinové snímky, přesto ale česká filmová tvorba neměla do roku 1918 stabilizovanou výrobu, finanční zázemí a spíše než úspěch jsou pro ni charakteristické omezené prostředky na výrobu a distribuci. 

TIP: Kinematografie první republiky: Kolik filmů se u nás ročně točilo?

Filmovému umění vedle stále otřesnější válečné bídy neprospíval fakt, že dvě třetiny kin vlastnili němečtí podnikatelé, kteří do svého programu vybírali přirozeně snímky z německého prostředí a upřednostňovali nesrovnatelně lepší francouzské nebo anglické snímky. Teprve po první světové válce se film dostal ze svého dětského období a meziválečné Československo bylo fascinováno filmovými hvězdami, moderními ateliéry Barrandov patřícími Lucernafilmu a postavenými podle návrhů Maxe Urbana i zvukovým filmem.

Už loni v červenci vědci poukázali, že v důsledku útlumu letecké dopravy či průmyslových provozů prožíváme vůbec nejtišší období za poslední dekádu. Hydrologové z americké University of New Hampshire se nejnověji zaměřili na to, jak nastalé ticho ovlivnilo život v oceánech, který stejně jako suchozemská příroda trpí tzv. hlukovým znečištěním. V rámci rozsáhlého projektu si vytyčili nemalý cíl – díky analýze dat z více než 200 podvodních mikrofonů rozmístěných po celé planetě vytvořit „mapu“ současných oceánských zvuků. 

Orientace pod vodou

„Naměřená data nám umožní získat přehled, kde a jak se projevuje hluk z námořní dopravy nebo těžby ropy. Můžeme však pozorovat třeba i migrační trasy velryb, nebo dokonce mapovat postup klimatické změny díky zvukům z tajících ledovců,“ popisuje oceánoložka Jennifer Miksis-Oldsová. 

TIP: Kanadské město léta trápí tajemný hluk: Nikdo neví odkud pochází

Hluk z lidské aktivity výrazně ovlivňuje i životní prostředí pod hladinou moří. „Člověk je zvyklý přijímat většinu informací z okolí pomocí zraku. Ale pokud jste se někdy potápěli, víte, že pod vodou vidíte sotva na pár metrů, zato zvuky se nesou třeba i na kilometry,“ objasňuje profesor Peter Tyack z University of St. Andrews. Podvodní živočichové se přitom orientují právě pomocí sluchu. A nejde jen o kytovce s jejich sonary – dokonce i rybí larvy dokážou podle zvuků z korálových útesů najít místo, kde se usadí.  

Osudy obou nejslavnějších maršálů mají mnoho společného a vzájemně se proplétají. V řadě ohledů se Koněv s Žukovem od ostatních velitelů nelišili, ovšem dokázali nejlépe využít příležitostí, které jim štěstěna nabídla. Vedle okamžiků slávy je však čekaly i temnější časy a několikrát se ocitli v nepřízni svého „šéfa“. 

Kritika carské armády

Georgij Konstantinovič Žukov (1896–1974) se narodil v roce 1896 do rolnické rodiny v obci Strelkovka jižně od Moskvy. Ve dvanácti nastoupil do strýcovy dílny jako kožešnický učeň a přičichl si k tvrdé práci. Roku 1915 „vysvobodil“ mladíka z otrocké dřiny povolávací rozkaz ke kavalerii a díky mimořádnému nadání Georgij brzo putoval do poddůstojnického učiliště.

V pamětech později popsal, co mu na carské armádě vadilo: „Většina generálů a důstojníků, kteří pocházeli ze šlechtických rodů, se o své vojáky vůbec nestarala a naprosto jim nerozuměla.“

Vždy přísný velitel

Za Velké války byl dvakrát vyznamenán Řádem sv. Jiří a dosáhl hodnosti četaře. Když revoluce svrhla carský režim, coby příslušník dělnické třídy změnu podporoval a vstoupil do bolševické strany. Kvůli onemocnění tyfem se však do bojů s bělogvardějci zapojil až koncem roku 1918. Během občanské války prokázal Žukov vůdcovské kvality a stoupal v hierarchii Rudé armády. Při prosazování vůle strany se neváhal obrátit proti hladovějícím rolníkům a získal Řád rudého praporu za potlačení jejich vzpoury v tambovské oblasti. Roku 1923 stanul v čele jízdního pluku a vysloužil si pověst přísného důstojníka, který vždy plánuje do posledního detailu a vyžaduje naprostou kázeň.

O sedm let později se Žukov stal velitelem 2. jízdní brigády a opakovaně organizoval rozsáhlé manévry. Projevoval zájem o nové druhy zbraní v čele s tanky i o mobilní vedení války. V letech 1931–1933 pracoval na generálním štábu, poté stanul v čele divize kavalerie a roku 1935 obdržel za vynikající výsledky Leninův řád. Druhou polovinu dekády strávil ve funkci velitele jízdního sboru a zástupce velitele kavalerie Běloruského vojenského okruhu. 

Z politruka šéfem armády

Ivan Stěpanovič Koněv (1897–1973) pocházel z obdobných poměrů. Přišel na svět o rok později taktéž v rolnické rodině, která žila ve Vologdské oblasti. Navštěvoval farní školu a v patnácti si našel práci dřevorubce u Archangelsku. V roce 1916 dostal povolávací rozkaz, který jej přivedl ke 2. brigádě těžkého dělostřelectva v Moskvě. Následujícího roku se zúčastnil Kerenského ofenzivy, byť v první linii strávil jen málo času.

Po Říjnové revoluci byl Koněv demobilizován a vrátil se domů, kde vstoupil do bolševické strany a působil coby okresní vojenský komisař v Nikolsku. Velel oddílu gardistů a roku 1918 vstoupil do Rudé armády, načež bojoval v řadách Východního frontu proti Kolčakovým bělogvardějcům. Jeho nadřízeným se stal budoucí lidový komisař obrany Kliment Vorošilov, přičemž tato známost měla ve 30. letech urychlit Koněvův postup a poskytnout mu ochranu při stalinských čistkách. Začátkem 20. let se Koněv angažoval spíše politicky a vystřídal pozici komisaře u několika jednotek včetně obrněného vlaku nebo brigády.

TIP: Myslitel proti cholerikovi: Stalingradský duel maršálů Pauluse a Čujkova

V pamětech toto období popsal následovně: „Se skupinou demobilizovaných vojáků jsem organizoval svržení dosavadních úředníků, konfiskaci zemědělské půdy a uvěznění obchodníků.“ Teprve roku 1926 opustil Koněv kariéru politruka a absolvoval důstojnický kurs na Frunzeho vojenské akademii, takže mohl stanout v čele 50. pluku. Po dalším studiu se v roce 1934 stal velitelem 37. střelecké divize a dále stoupal po kariérním žebříčku. Podzim 1938 jej zastihl na velitelském postu 2. armády v Chabarovsku. 

Pokračování v úterý 24. srpna

Už víme, že na Zemi existují hlubinná společenstva bakterií, která závisejí na radioaktivních izotopech. Jejich záření rozkládá molekuly vody takzvanou radiolýzou a produkty takového rozkladu využívají bakterie. Tímto způsobem žijí v místech, kde se hluboko pod zemí nacházejí pukliny a póry v horninách, které jsou vyplněné vodou. Taková společenstva mohou fungovat miliony nebo i miliardy let, téměř úplně izolovaná od života na povrchu naší planety.

Planetární vědec Jesse Tarnas z JPL NASA navrhuje, že by podobně mohl existovat podpovrchový život na Marsu. Povrch Marsu je dnes velmi nehostinný. Drásá ho kosmické záření i časté prachové bouře. Proto se dnes odborníci při hledání dávného nebo i současného života na rudé planetě soustředí na místa pod povrchem.

Průzkum meteoritů z Marsu

Tarnas s kolegy analyzovali dostupné informace o vnitřních částech Marsu. Na Zemi jsme sice ještě nedovezli vzorky z rudé planety, přesto ale už takový materiál máme k dispozici. Jde o meteority pocházející z Marsu, které nám mohou poskytnout spoustu zajímavých informací. Je z nich možné vyčíst strukturu marťanských hornin, jejich minerální složení a obsah radioaktivních izotopů.

TIP: Jak hledat život na Marsu? Pomocí podkaliberních střel

Závěry vědců naznačují, že by pod povrchem Marsu, tedy v kůře planety teoreticky mohl být nějaký život. Badatelé ale zároveň zdůrazňují, že ať bývalá nebo i současná existence organismů v kůře planety Mars je kriticky závislá na přítomnosti vody. Bez vody by tam žádná radiolýza neprobíhala. Zatím nevíme, jak to s vodou v kůře Marsu je. Zjistit to bude dalším zásadním krokem výzkumu možné přítomnosti života na rudé planetě.

Před pár dny došlo na jedné farmě v americkém státě Ohio k tragédii. Gary, Todd a Brad Wuebkerovi byli nalezeni v bezvědomí v jímce na hnůj, kde předtím pracovali. Zdravotníci je dopravili do nemocnice, tam ale později všichni tři zemřeli. Vše nasvědčuje tomu, že se jim staly osudnými bakterie v hnoji a toxické plyny, které tam díky těmto bakteriím vznikají.

Hnůj je plný bakterií, které se podílejí na jeho rozkladu. Je mezi nimi mnoho anaerobních bakterií, které svou činností vytvářejí řadu nebezpečných plynů, včetně sulfanu, oxidu uhličitého nebo amoniaku. Tyto plyny mohou ohrozit lidské zdraví a zároveň nahrazují v daném prostoru kyslík, takže není co dýchat.

Smrtící sulfan

Podle americké databáze bezpečnosti v zemědělství NASD (National Ag Safety Database) je z uvedených plynů největší hrozbou sulfan. Pokud se ho člověk nadýchá, dochází k paralýze čichových nervů, takže postiženého již nevaruje charakteristický zápach po zkažených vejcích. Ve vyšších koncentracích přitom může zabít již po několika vdechnutích. Zákeřné je i to, že se sulfan drží při zemi, kde jeho koncentrace postupně roste. 

TIP: Překvapivá recyklace: Britští vědci přišli na způsob, jak využít pivovarský odpad

Podobné fatální nehody se občas stávají. V USA k nim většinou dochází v srpnu, kdy aktivitu bakterií podporuje horké počasí. NASD doporučuje, aby do jímek na hnůj a podobných míst lidé nevstupovali bez dýchacích přístrojů nebo alespoň se spolehlivým testem kvality vzduchu. Rovněž doporučuje, aby lidé na takových místech byli při práci jištěni dalšími lidmi, kteří by mohli v případě potřeby zavolat pomoc. NASD uvádí na svých webových stránkách, že by lidé měli k jímkám na hnůj přistupovat jako ke smrtícím pastem, tedy s maximální obezřetností.

Produkce činných sopek nepochybně patří k nejpůsobivějším a v některých oblastech světa i nejnebezpečnějším představením, která má planeta Země ve svém repertoáru. Za činné vulkány nejsou považovány jenom ty, jež o sobě dávají vědět občasnou „ohnivou“ erupcí, ale také sopky, o jejichž aktivitě se dochoval alespoň nějaký historický záznam. Na Zemi je ovšem mnohem více sopek už dávno vyhaslých, o jejichž příslušnosti k pomyslné Vulkánově říši svědčí zejména horninové složení, představované různými typy láv, sopečných vyvrženin (tufů) atd. V krajině se pak většina sopek – ať už činných nebo vyhaslých – prozrazuje především svým vzhledem, včetně přítomnosti více či méně výrazného kráteru.

Přístupná přírodní učebnice 

U právě „bouřících“ vulkánů jsou krátery místem, kde je láva spolu s dalšími sopečnými produkty, včetně mračna plynů a par, vyvrhována do okolí. Ale i v případě sopek spících, nebo jen podřimujících, lze krátery považovat za pomyslná okna do útrob Vulkánovy dílny, přesněji řečeno pod povrch zemské kůry. 

Stěny, svahy, případně dna kráterů jsou dokonalou přírodní učebnicí, ze které vulkanologové (tedy odborníci zabývající se výzkumem sopek) dokážou mnohé vyčíst. Umí si odvodit mnohá fakta z minulosti sopky a v lepším případě předpovědět i její brzkou budoucnost. Snadněji dostupné vrcholky sopek a jejich krátery také patří k oblíbeným cílům cestovního ruchu a na některé lze dokonce vyjet autem či lanovkou. 

Několik generací sopečné rodiny

Vulkanologové rozdělují krátery podle různých kritérií, především pak podle toho, zda vznikly jednorázovým sopečným výbuchem, postupným výronem lávy, nebo jestli jsou součástí smíšených sopek neboli stratovulkánů, navršených střídáním obou výše uvedených procesů. 

Opravdovými „králi“ mezi krátery jsou kaldery. Mají vzhled impozantních, někde až desítky kilometrů širokých amfiteátrů, často alespoň na jedné straně rozevřených do okolí. Vznik kalder většinou bývá složitý a zpravidla k němu dochází po vydatné erupci probořením sopky do vyprázdněného podzemního zásobníku lávy. Některé mohutné krátery však má na svědomí také sice jednorázový, ale devastující výbuch. V rámci „sopečné rodiny“ jsou kaldery považovány za příslušníky nejstarší generace a nezřídka z jejich dna vyrůstá mnohem vyšší strmý kužel mladého vulkánu.

Od starověku po „žhavou“ přítomnost

Známým příkladem kaldery je italský Vesuv – jediná činná sopka na evropské pevnině, kde proslulý výbuch v roce 79 nejenže zničil města Pompeje, Herculaneum a řadu dalších sídel, ale takřka „odepsal“ i původní kalderu Monte Sommu. Mnohem zachovalejší a také rozlehlejší kaldera, navíc protkaná bizarními útvary z lávy a tufů, obklopuje kužel impozantní sopky Teide (3 718 m) na Kanárských ostrovech. Podobné jsou k vidění i na dalších sopkách uprostřed Atlantiku, třeba na Azorských ostrovech Pico a Faial a také pod kapverdskou sopkou Fogo, jejíž nedávná erupce zrušila v kaldeře obydlí stovkám lidí. 

„Prstence“ několika generací kalder provázejí i dvojici v současnosti zřejmě nejaktivnějších vulkánů na světě – havajskou sopku Kilauea uprostřed Tichého oceánu a Piton de la Fournaise na Réunionu v Indickém oceánu.

Atraktivní, ale hrozivé 

Zvláště působivé jsou dávné kaldery částečně vyplněné vodou. V sopečných oblastech jich je k vidění celá řada a k nejznámějším jistě patří Kráterové jezero (Crater Lake) v americkém Oregonu. Je hlavní atrakcí stejnojmenného národního parku, pozornost geologů a vulkanologů se však více upíná k jinému hojně navštěvovanému místu na americkém Západě – Yellowstonskému národnímu parku. 

Také více než 70 km širokou kalderu Yellowstonu místy vyplňují jezera, ale ostře sledovaná je především tamní soustava gejzírů, termálních pramenů, tektonických zlomů a dalších jevů, které svědčí o stálé životnosti tohoto sopečného území. V budoucnosti – doufejme, že značně vzdálené – je zde předpovídána exploze nebývalého rozsahu a yellowstonská kaldera je proto řazena mezi tzv. supervulkány. Těch sice není na světě mnoho, ale erupce každého z nich by měla fatální důsledky pro život na celé Zemi.

Názvoslovná matka kalder

Většina kalder se dnes chová už docela mírumilovně, což platí i pro úchvatný přírodní výtvor Caldera de Tabueriente, vyplňující značnou část kanárského ostrova La Palma. Právě tento mohutný, téměř dva kilometry hluboký „kotel“ inspiroval už v hloubi 19. století německého přírodovědce Leopolda von Busche k označení všech rozsáhlých kráterů pojmem kaldera (což v překladu ze španělštiny znamená kotel), který pak vešel do světové odborné terminologie.

Poněkud kuriózní ovšem je, že Taburiente vulkanickou kalderou už v podstatě není. Vrstvy nesourodých sopečných hornin zde už totiž byly do značné míry rozrušeny vodní erozí, která vyhloubila i navazující strmý kaňon Barranco de las Angustias, směřující k břehu Atlantského oceánu. Úchvatný „kotel“ Taburiente i celý ostrov La Palma vrcholí horou Roque de los Muchachos (2 426 m), na jejíž skalnatý vrcholek jsou postupně umísťovány objekty hvězdářské observatoře, v současnosti nejvýznamnější na severní polokouli. 

Jícny do útrob sopek 

Opakem rozlehlých kalder jsou úzké krátery – jícny sopečných komínů, jimiž se láva prodírá na zemský povrch. Pokud stačí vytéct úplně, nebo v případě, kdy dojde k propadnutí výplně sopečného komínu, se tyto jícny stávají jakousi vstupní bránou do „suterénu“ pomyslné Vulkánovy říše. Jde o zvláštní a zároveň poměrně vzácný typ propasťovitých podzemních prostor, které speleologové označují jako kráterové jeskyně. 

TIP: Američtí geologové sestavili žebříček nejnebezpečnějších vulkánů

Na azorském ostrově Terceira byla jedna z kráterových jeskyní zpřístupněna pro veřejnost. Jmenuje se Algar de Carvão (což v překladu znamená „uhelný komín“) a její největší zajímavostí je unikátní výzdoba stěn a stropu z barevného sopečného skla obsidiánu a bělavých opálových krápníků.

Antikoncepční pilulky přinesly sexuální revoluci Západu. V roce 1974 na ně spoléhalo 70 % žen, dnes antikoncepci používá 83 % žen západního světa. Přestože hormonální antikoncepce patří mezi nejspolehlivější metodu kontroly porodnosti, pro mnoho žen je užívání hormonální antikoncepce problematické. V některých případech se při dlouhodobém užívání mohou objevovat závažné vedlejší příznaky – od přírůstku hmotnosti a snížení libida, až po migrény, změny nálad, a dokonce i deprese. Nezanedbatelné jsou také související zdravotní rizika – vyšší pravděpodobnost vzniku krevních sraženin a byť mírně, přece jen zvýšené riziko vzniku rakoviny prsu.

Proteinový inženýr a imunolog Bhawana Shrestha ze Severokarolínské univerzity v Chapel Hill a jeho tým pracují na úplně jiném typu antikoncepce, která není založena na hormonech ale na imunitních mechanismech. Vyvíjejí speciální protilátky proti spermiím, které se navážou na spermie a brání jim v pohybu. Pro spermie není snadné se dostat k vajíčku ani za normálních okolností, pokud je jejich pohyb omezený uměle, významně to ovlivňuje pravděpodobnost oplodnění.

TIP: V Indii zřejmě brzy zavedou první injekční antikoncepci pro muže

Badatelé již vytvořili umělé protilátky, které jsou velmi účinné, stabilní a spolehlivě brání spermiím v pohybu, prozatím v experimentech s ovcemi. Podle Bhawana Shresthy bude nutné ověřit fungování protilátkové antikoncepce u lidí, ale dosavadní výsledky vypadají slibně.

V éře uzavřených podniků museli restauratéři začít přemýšlet jinak a od základů překopat jídelní lístky, aby uspokojili poptávku po jídlech do ruky. Výdejní okénko zavedli i v tradiční pražské restauraci Savoy, kde hosté za normálních okolností stolují pod devět metrů vysokým neorenesančním stropem. „Museli jsme vymyslet úplně nové pokrmy. Bylo nám jasné, že je musíme začít připravovat tak, aby z nich měli zákazníci stejný požitek i při konzumaci vestoje,“ popisuje šéfkuchař František Skopec. 

Sázka na lanýže

Největší výzvou pro jeho tým bylo naučit se balit jídlo do krabiček – je totiž třeba brát v úvahu aspekty, které se dřív vůbec neřešily. Například čerstvé bylinky v krabičce ztrácejí barvu a vadnou, křupavé ingredience zase zvlhnou. Restaurace proto vyřadila z menu svá vyhlášená kachní prsa či bramboráky a nahradila je kupříkladu lanýžovými burgery. „Chtěli jsme něco nadstandardního, takže je zapékáme se sýrem gruyère a dovnitř přijde ještě lanýžová majonéza a hranolky,“ popisuje Skopec. Bestsellerem se stal i croque-monsieur čili zapečený sendvič se šunkou a bešamelem nebo zdánlivě obyčejná treska v housce. 

Pokusy s krabičkami

Podobnou zkušenost má i Šimon Havlík, majitel pardubické restaurace Caffetteria, kde kvůli novým stravovacím zvyklostem postupně vyřadili celou polovinu nabídky. Podnik se dřív specializoval mimo jiné na těstoviny, ale ty se do krabiček příliš nehodí – podobně jako klasické české omáčky s knedlíky. Přizpůsobit se provizorním podmínkám však nebylo jednoduché. 

„Miluju, když můžu dávat jídlo na talíř tak, aby vypadalo pěkně. Nejdřív totiž jíme očima, a to u menu v krabičkách moc nejde,“ líčí šéf tamní kuchyně Daniel Vavrouška. Aby provizorní způsob servírování vyladil k dokonalosti, strávil několik hodin experimentováním. Do jídelníčku nově zařadil především položky, které nejsou ohroženy mnohdy náročnými podmínkami rozvozu a do cíle dorazí pokud možno v původním stavu. Nakonec si poradili: „Začali jsme dělat třeba hamburgery, do nichž jsme použili původní ingredience z těstovin.“ 

Dort na špejli

Flintu do žita nehodili ani ve zlínské kavárně Jedním tahem, kde stejně jako ostatní restauratéři přišli o zákazníky doslova ze dne na den. Podnik přitom funguje necelé dva roky, z toho v plném provozu jen několik měsíců. Během nich nabízel pohodlné posezení a možnost dát si polévku, sendvič, dort i plnohodnotné jídlo. 

TIP: Rychle něco do žaludku: Historie fast foodů sahá tisíce let do historie

O kontakt s návštěvníky se ovšem v kavárně připravit nenechali a rozhodli se rovnou změnit celý koncept. Nově jde o koloniál kombinovaný s květinářstvím, kde servírují moderní fastfood. Hosté teď přicházejí třeba pro trhané mexické maso s tacos a omáčkou guacamole, pro domácí fermentovanou limonádu či netradiční dezerty. „Snažili jsme se vymyslet moderní, rychlé a dobré jídlo, které si můžete odnést s sebou. Například z koláče jsme vytvořili jakýsi nanuk – je to vlastně dort na špejli, který se drží v ruce,“ přibližuje majitel podniku Antonín Tichý. 

Člověk by si myslel, že supernovy, nesmírně jasné a energetické exploze, které doslova otřesou vesmírem, lze jen velmi těžko přehlédnout. Vědci mají ale problém s tím, že v hlubokém vesmíru pozorujeme podstatně méně supernov, než kolik by jich podle teoretických odhadů mělo být.

Astronom Ori Fox z amerického institutu Space Telescope Science Institute v Baltimoru a jeho kolegové zjišťovali, jestli přece jen nějaké supernovy nepřehlížíme. V rámci výzkumu analyzovali snímky dnes již vyřazeného Spitzerova vesmírného infračerveného dalekohledu. Infračervený dalekohled má výhodu, že „vidí“ do prašných oblastí, které jsou ve viditelné oblasti neviditelné.

Zahalené supernovy

Vědci prozkoumali 40 prašných galaxií, které obsahují zvýšené množství kosmického prachu. V astronomii přitom „kosmický prach“ odpovídá materiálu, který je svými vlastnostmi blízký například kouři. Na snímcích teleskopu Spitzer odhalili celkem pět doposud neznámých supernov. V oblasti viditelného záření jsme si jich předtím ani nevšimli. 

TIP: Jak často v naší Galaxii vybuchne supernova?

Výsledky výzkumu potvrzují, že supernovy jsou ve skutečnosti zhruba tak časté, jak by podle výpočtů měly být. Jen jich zhruba polovinu nevidíme, protože se odpalují v oblastech plných prachu a zařízení, která pozorují vesmír ve viditelné oblasti spektra, si jich nevšimnou. Týká se to především vzdáleného vesmíru, v němž jsou galaxie mladší a často bývají plné prachu.