Ostrovy Ogasawara, známé též jako Boninské, se v oceánu ukrývají tak dobře, že o nich až do 17. století nevěděli ani samotní Japonci (viz Drama zapomenutých ostrovů). Leží v severozápadním Pacifiku, asi 1 000 km jižně od japonského souostroví. Tvoří je přibližně 30 ostrůvků, jež se táhnou od severu k jihu v délce zhruba 400 km a utvářejí tři hlavní skupiny: Mukodžima (Ženichův ostrov), Čičidžima (Otcův ostrov) a Hahadžima (Matčin ostrov). Administrativně k nim patří také jižně položené a neobydlené Vulkánové ostrovy a několik dalších samostatných částí pevniny.   

Ohrožená létající liška a flóra třicetkrát jinak 

Ostrovy se zformovaly před 45–50 miliony let v důsledku sopečné činnosti, tudíž jejich povrch tvoří převážně vulkanická hornina boninit. Je bohatá na oxid hořečnatý, chrom a oxid křemičitý a dala celé lokalitě jméno. 

Na ostrovech byste našli řadu různorodých krajin, jimž dominují subtropické lesy obklopené strmými útesy. Území se stalo domovem mnoha živočichů, včetně 195 ohrožených ptačích druhů. K tamním nejznámějším obyvatelům se bezesporu řadí kaloň medvědí, známý také jako boninská létající liška. Patří k ostrovním endemitům (nevyskytuje se nikde jinde na světě) a zároveň ke kriticky ohroženým druhům – v roce 1999 se jeho populace odhadovala na pouhých 100 jedinců. Ogasawara nabízí útočiště také více než sto druhům hlemýžďů, přičemž přes 90 % z nich je endemitních.

Vyloženou potěchu pro oko pak Ogasawara chystá pro všechny milovníky flóry. Botanici tam zaznamenali na 440 rostlinných druhů a víc než 70 % místních dřevin roste výlučně na zmíněném souostroví. Každý ostrov navíc pokrývá odlišná flóra, a Ogasawaře se proto někdy říká „Galapágy orientu“.

Bývalo zvykem, že si faraon nechával v předstihu navrhnout a vybudovat vlastní hrobku a Amenhotep nebyl v tomto směru výjimkou. Pamatoval při tom na místo pro svou matku Teje a také na druhou nejstarší dceru Meketaton – ovšem sarkofág pro Nefertiti do plánů z neznámých důvodů nezahrnul. 

Image

Čtěte také

Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie?

Stopy se vytrácejí

Pokud by Nefertiti měla výsadní postavení, jak naznačují objevené rytiny, proč se přibližně v době faraonova úmrtí vytratila z veřejného života také ona? Odvážnější spekulace tvrdí, že ji Achnaton vykázal do vyhnanství poté, co se od ní nedočkal syna. Poslední dochovaná zmínka o Nefertiti pochází z roku 1336 př. n. l., kdy jí bylo kolem 30 let a psal se sedmnáctý rok manželova panování. Následně všechny stopy mizí: Zůstává tak tajemstvím, zda zemřela – například na mor, který tehdy Egypt často sužoval – nebo skutečně musela uprchnout. 

Hypotéz o jejím dalším osudu existuje víc. Podle některých zdrojů Achnatona přežila a převzala po něm vládu, než její syn Tutanchamon – ať už vlastní, či nevlastní – dosáhl plnoletosti. Jiní badatelé zastávají názor, že se začala vydávat za muže a usedla na trůn jako Smenchkare. Jistý muž tohoto jména skutečně existoval a je možné, že jej Achnaton před smrtí ustanovil svým nástupcem. Dle ještě odvážnějších spekulací pak Nefertiti coby Smenchkare pojala pro zachování dojmu za „manželku“ svou dceru Meritaton a vládla dál.

Senzační objev v písku

I když nevíme, kde královna spočinula, a nemůžeme tak z mumie rekonstruovat její pravou podobu, máme po ruce druhou nejlepší věc – skvěle dochovaný portrét. Našel se v roce 1912 při vykopávkách v Amarně, kde tým německých archeologů pod vedením Ludwiga Borchardta nečekaně narazil na předmět doslova nevyčíslitelné hodnoty. Pohřbena pod nánosy horkého pouštního písku se tam ukrývala busta, jež se později stala synonymem ženské krásy. 

Půl metru vysoká kolorovaná podobizna vyřezaná z vápence dodnes vyvolává kontroverze. Nejenže má za sebou značně rušné století, kdy si ji přivlastňovali Němci i Egypťané (viz Nefertiti a Hitler), ale v roce 2009 přišel švýcarský kunsthistorik Henri Stierlin s hypotézou, že jde o podvrh – a to dokonce vytvořený samotným nálezcem. Ten prý testoval nanášení starých pigmentů na novodobou sochu, a když výsledek obdivoval saský princ Johann Georg, nenašel Borchardt odvahu mu říct, že jde o pouhý experiment. Lež se mu pak zalíbila natolik, že u ní setrval. 

Opravdu chyby?

Podle Stierlina se padělatel dopustil hned několika chyb, které jej usvědčují. Busta údajně neodpovídá staroegyptskému uměleckému stylu, spíš se blíží moderní secesi, a její poprsí a ramena jsou tvarovány vertikálně – tedy přesně naopak než u jiných dosud nalezených egyptských portrétů. I bez toho by prý měl každý odborník zbystřit při pohledu na chybějící levé oko: Něco takového by totiž pro starověkého Egypťana údajně představovalo hotovou urážku. Stierlin se dál podivuje, že Borchardt o senzačním objevu nevyhotovil žádný záznam, což by mělo pro vědce jeho postavení znamenat naprostou samozřejmost. Nehledě na to, že tehdy na březích Nilu zároveň s Němci kopali francouzští archeologové, a z jejich tábora žádná zpráva o údajné existenci busty nepřišla. 

Jiní vědci by však za pravost sochy dali ruku do ohně. Němečtí odborníci ji v roce 2009 skenovali pomocí počítačové tomografie a odhalili, že na vysekaném vápencovém jádře spočívají vrstvy hlíny, jimiž sochař dílo doladil – mohl si tak pohrát s detaily, které se bronzovým dlátem vytvářejí v kameni jen těžko. Chemický rozbor pigmentu navíc potvrzuje, že je skutečně přes tři tisíce let starý. Historici umění dále tvrdí, že neobvyklý styl zhotovení busty patří k Achnatonově náboženské revoluci, jež proměnila zavedené způsoby zobrazování. A chybějící oko? Prostě se ztratilo. 

Starověký photoshop

Ať už je busta Nefertiti pravá, či nikoliv, jedna otázka přetrvává: Jaká byla skutečná podoba slavné panovnice? I kdyby socha vznikla ještě za jejího života nebo jen krátce po smrti, lze téměř s jistotou tvrdit, že už tehdy zcela neodpovídala realitě. „Starověcí Egypťané se nám v lecčems podobali. Tvář své královny si chtěli přikrášlit, podobně jako bychom dnes u oficiálních portrétů použili photoshop,“ předpokládá spisovatelka Michelle Moranová, která shromažďováním informací o Nefertiti strávila několik let. 

Už zmíněné vrstvy hlíny na vápencovém jádře totiž zakrývají hrubší rysy. Autor díla, zřejmě královský sochař Thutmose, tak možná zvýraznil lícní kosti a zahladil vrásky kolem úst i očí a rovněž hrbol na nose, který měla původní verze sochy. Nakonec však přece jen dojdeme k jednomu stoprocentnímu závěru: Nikoliv sama Nefertiti, nýbrž její překvapivě zachovalá busta tvoří pravý důvod, proč znají jméno legendární královny i ti, kterým jinak starověký Egypt nic neříká. Jakožto ikona ženské krásy s námi totiž dávná panovnice zůstane na věky.

Lidová jména čapí nůsek nebo muškát patří populární rostlině se správným botanickým názvem pelargonie (Pelargonium). Zatímco přízvisko čapí nůsek rostlina dostala vcelku výstižně podle tvaru semeníků, které připomínají čapí zobák, zdůvodnění přezdívky muškát jsem nikde nenašla. Při troše fantazie by mohlo být odvozeno od skutečnosti, že se některé vonné druhy pelargonií zvláště v minulosti s oblibou pěstovaly pro jejich údajné schopnosti odpuzovat mouchy a další, většinou obtížný hmyz. 

Krásky z divoké Afriky

Pelargonium je rod jednoletých nebo vytrvalých bylin až polokeřů, který obsahuje kolem 280 přírodních druhů (a několik tisíc kultivarů) zahrnutých v čeledi kakostovité (Geraniaceae). Nalezneme je především v jižní Africe, ale i na Madagaskaru, v Austrálii a na Novém Zélandu. V Česku jsou nejblíže příbuzné muškátům kakosty (Geranium), jichž u nás roste více druhů. Asi nejznámější je kakost luční (Geranium pratense), který se od ostatních kakostů odlišuje modrým květenstvím, přičemž barva květů dalších kakostů se pohybuje v odstínech červené a fialové. Všechno jsou to vytrvalé byliny kvetoucí podle druhu od května do září.

První divoce rostoucí pelargonie se do Evropy dostaly z jižní Afriky v 17. století. Na jejich pěstování, šlechtění a distribuci do ostatních zemí se zpočátku nejvíce podíleli Britové a Francouzi, později i Němci a Švédové. 

Nejen krásné

Aromatické listy muškátů se dříve používaly, a leckde se dodnes používají, k dochucování jídel sladké kuchyně nebo k oživení chuti sirupů a dalších nápojů. Silici některých pelargonií využívá i současný potravinářský a především kosmetický průmysl. Nenechme se ovšem splést shodou názvu s vonným kořením prodávaným jako muškátový oříšek a květ! První jmenované jsou plody vždyzeleného stromu muškátovníku vonného (Myristica fragrans), jenž pochází z indonéského souostroví Moluk. Muškátový květ je pak sušený drcený dužnatý měchýřek chránící semeno této rostliny (tzv. oříšku, ačkoli s pravými ořechy není příbuzný). S pelargoniemi tedy toto koření nemá nic společného! Podobná může být snad jen výrazná vůně…

Aby byl obecný výčet předností čapích nůsků úplný, je třeba připomenout, že africké kmeny (např. Zulu, Basuto nebo Mfengi) používají divoce rostoucí druhy pelargonií (např. Pelargonium sidoides) k léčbě nejrůznějších chorob, zejména nemocí dýchacího ústrojí a trávicího traktu. Blahodárné účinky pelargoniové silice na základě znalostí těchto kmenů na konci 19. století objevila a začala využívat i evropská lékařská věda. Jak je vidět, neomezuje se přínos pelargonií jen na jejich dekorativní funkci. 

Pelargonie v převlecích 

Asi většině lidí jsou dobře známy pelargonie vzpřímené (tzv. zonalky), které vytvářejí bohaté květnaté růžice a také pelargonie převislé (tzv. peltaty), jež se z truhlíků a závěsných květináčů řinou jako barevné vodopády. To je však jen zlomek kultivarů, které jsou v současnosti k dostání. 

Šlechtitelé pelargonií přicházejí téměř každý rok s řadou nových odrůd, proto si vybere opravdu každý. Milovníkům květin se nabízí na pěstění nenáročná skupina andělských pelargonií, jejichž květy tvarem připomínají spíše macešky a fialky; skupina anglických grandiflor, která vyniká výrazně velkými květy či skupina stellar (hvězdicovité), jež je nejrychleji se rozvíjející skupinou pelargonií. Stellary jsou velmi oblíbené v západní a severní Evropě, v USA a Austrálii. Jedná se vesměs o nenáročné rostliny, které kvetou různě vykrajovanými a střapatými květy. Některé z nich se vyznačují i velmi pestrým listovím.

Barvy i vůně 

Na světě je mnoho spolků (nejznámější je asi The British Pelargonium and Geranium Society), které se podílejí na šlechtění pelargonií. Přesto doposud nebyly vyšlechtěny muškáty s modrými a sytě žlutými květy. Světle žlutě kvetoucí pelargonie jsou však už na trhu, např. primární hybrid Creamery, jenž vznikl křížením více přírodních druhů.

Velmi zajímavou skupinou jsou pelargonie s aromatickými listy. Po zamnutí listu mezi prsty na vás může dýchnout vůně citrónu (např. kultivar Cis Sunburst se žlutým jakoby nazlátlým listovím), skořice, eukalyptu či výše zmiňovaného muškátového oříšku. To ovšem ještě není vše, co se dá od světa pelargonií očekávat!

Fantazie bez hranic

V Česku je vyjma okruhu zapálených pěstitelů i v současnosti většina druhů naprosto neznámá. Přitom i mnoho přírodních druhů pelargonií se vyznačuje zajímavými znaky. Například Pelargonium littorale je zakrslá, rozložitá rostlinka připomínající svými květy spíše drobně kvetoucí bílé fialky s jemně nachovým žilkováním horních okvětních plátků. Podobně vypadá i Pelargonium stipulaceum, jejíž světle žluté kvítky samostatně trčí na dlouhých stoncích.

TIP: Zrod zahradních královen: Křížení a šlechtění růží 

Rostlinka Pelargonium abrotanifolium vzdáleně připomíná jakýsi macatý druh kopru. A sukulentně vyhlížející rostliny (např. P. carnosum nebo P. gibbosum) byste do rodu Pelargonium určitě nezařadili. Aby překvapení nebylo málo, najdeme mezi pelargoniemi i druhy, které vyrůstají i jako 2,5 metrů vysoké keře (např. Pelargonium hispidum). Dokonce existují i dva mrazuvzdorné druhy (P. endlicherianum a P. quercetorum), které by údajně měly vydržet i teploty pod mínus patnáct stupňů Celsia. 

Když člověk poodhrne roušku zakrývající svět pelargonií, nestačí se divit. Jen z nich si totiž můžete sestavit malou botanickou zahradu, u níž se bude kdekdo podivovat, proč tahle exoticky vyhlížející rostlinka vlastně dostala jméno muškát.

Pojem „kvazar“ představuje ustálenou zkratku dříve používaného termínu „kvazistelární objekt“ a označuje objekty zdánlivě podobné hvězdám, nacházející se ve velkých vzdálenostech. Dnes víme, že podstatu kvazarů tvoří tzv. aktivní galaktická jádra, tedy černé veledíry v nitrech odlehlých hvězdných ostrovů, obklopené akrečním diskem. Z něj na černé monstrum „dopadá“ látka a stává se zdrojem intenzivního záření. 

Rychlost „dodávky“ materiálu přímo souvisí s celkovou aktivitou galaktického jádra, a přirozeně tak moduluje i jasnost kvazaru. Pokud se „zásobování“ z nějakého důvodu zastaví – například proto, že se látka v okolí veledíry vyčerpá – proces ustane a kvazar potemní. Jestliže se potom dodávka opět obnoví kupříkladu díky přítomnosti čerstvého materiálu, aktivita vzroste a kvazar se může znovu „zažehnout“. 

TIP: Přehlídka vesmírných bizarností: Proměnlivé kvazary požírající vše v okolí

Zářivý výkon kvazarů obecně podléhá nesmírně rychlým změnám: Některé se dokážou „vypnout“ i za pouhých několik let aktivity a stejně rychle se pak znovu zažehnou. Zatímco dlouhodobé změny akrece na škálách tisíců let vysvětluje současná fyzika velmi dobře, tyto extrémně rychlé procesy v akrečních discích přesvědčivému teoretickému objasnění stále unikají. 

S jistotou toho o skutečné Nefertiti víme velmi málo. Doba její vlády spadá přibližně do poloviny třítisícileté historie starověkého Egypta a odpovídá éře, kdy se říše nacházela na vrcholu. Zatímco střední Evropa tehdy teprve opouštěla mladší dobu kamennou a objevovala bronzové nástroje, na Blízkém východě prosperovala civilizace schopná stavět pyramidy vysoké 140 metrů a vybudovat impérium, jehož vliv sahal až k Eufratu na území dnešní Sýrie a zároveň k hranicím Súdánu. Panovník, který takové říši vládl, mohl být právem považován za jednoho z nejmocnějších lidí světa. 

Přibližně v roce 1353 př. n. l. zmíněný titul zřejmě získala jedna z mála žen, jimž se takové cti kdy dostalo. Ani v Egyptě, jinak velice pokrokovém, totiž nebývalo zvykem, aby na trůn usedla příslušnice něžného pohlaví. Pokud už se žena stala faraonem, pak zpravidla jen dočasně místo nezletilého syna, který měl později vystřídat předčasně zesnulého panovníka. Jakmile královský potomek dosáhl dospělosti, svou matku ve funkci nahradil.

Kráska přichází

Nefertiti měla patrně osud předurčený už coby osmiletá holčička. Nevíme přesně, kdo byli její rodiče – zřejmě šlo o dceru egyptského královského písaře Aje, nicméně podle jiných hypotéz mohla být i princeznou původem z Mezopotámie. Jisté je, že vyrůstala v aristokratických kruzích, jinak by si ji rodiče mladého faraona Amenhotepa nikdy nevybrali za budoucí snachu. 

O tři roky starší Amenhotep, který později přijal jméno Achnaton, mohl být spokojen: Nefertiti široko daleko proslula svým půvabem, ostatně její jméno v překladu znamená „kráska přichází“. V době sňatku byli oba nejspíš ještě v teenagerském věku a první léta Amenhotepovy vlády měla de facto v rukou jeho matka Teje, tedy Nefertitina tchýně. Zhruba v 17 letech však začal mladý faraon rozhodovat sám: Přikázal vybudovat zbrusu nové sídlo nazvané Achetaton, přibližně 320 kilometrů severně od stávajícího hlavního města Théb. O pět let později se pak celý královský dvůr stěhoval.

Chybějící střípky

Mladičká Nefertiti, jež tehdy zřejmě nedosáhla ještě ani 20 let, byla tou dobou už trojnásobnou matkou, dosud však nedokázala přivést na svět tolik očekávaného mužského dědice. A nezměnilo se to ani v novém domově: Faraonovi porodila další tři dcery, z nichž dvě se nakonec staly královnami Egypta. 

Jasně nalinkovaná historie se ovšem na chvíli zkomplikovala. V roce 2015 objevili egyptologové přímo v Tutanchamonově hrobce v Luxoru prázdnou komnatu a prvotní rentgenová analýza v ní odhalila kovový i organický materiál. Britský archeolog Nicholas Reeves avizoval, že by mohlo jít o hrobku Nefertiti. Přála si snad královna ležet blízko někoho velmi drahého, možná svého syna? 

Jen málo vědců razilo a stále razí teorii, že po deseti letech Nefertiti přece jen porodila mužského dědice, přestože s mírným tělesným postižením – Tutanchamon trpěl skoliózou a kulhal. Zmínění badatelé vycházejí z faktu, že jeho otcem byl téměř jistě manžel Nefertiti Achnaton. Jméno matky se však v zápisech neobjevuje a o její identitě se dlouho spekulovalo. 

Smrtící rána

Dnes už Tutanchamonovu matku známe. Jde o mumii evidovanou pod číslem KV35YL a nalezenou v roce 1898 ve významné hrobce v Údolí králů, kde spočívaly nejdůležitější osobnosti tehdejšího státu. KV35YL je obecně známá pod přezdívkou „Mladší dáma“ a již krátce po nalezení ostatků se spekulovalo, že patřily Nefertiti. Podobnost rysů mumie se slavnou keramickou bustou, která se dnes nachází v berlínském muzeu, se totiž zdála zjevná. 

Nejhlasitěji zmíněnou hypotézu zastávala od roku 2002 britská archeoložka Joann Fletcherová, která se opírala o řadu argumentů. Mumie má rozsáhlé poranění obličeje, což odbornice připisovala násilným projevům vůči ostatkům ženy, jež pomáhala vladaři s nenáviděnou náboženskou reformou. A oholená hlava prý dokazuje, že dotyčná nosila korunu. Dané závěry ovšem zpochybnila řada odborníků a před třemi lety teorii definitivně smetl ze stolu jediný test DNA. Genetická analýza totiž jasně prokázala dvě věci: Mladší dáma sice skutečně byla Tutanchamonovou matkou, jenže ji také pojilo blízké pokrevní pouto s Achnatonem – šlo o jeho sestru, což staví Nefertiti mimo hru. 

Rozsáhlé poranění tváře pak nevzniklo v důsledku pomsty vykradačů hrobů, nýbrž při smrtelném útoku na faraonovu matku. Kdo a proč se chtěl zbavit ženy, jejíž jméno poté zmizelo ze všech záznamů, se již asi nedozvíme. Moderní rekonstrukce její tváře však prokazuje, že se slavné bustě ve skutečnosti tolik nepodobala (viz Černobílý skandál). Naděje na nalezení Nefertitiny hrobky v Luxoru se nakonec také ukázala jako lichá, a o místě spočinutí slavné královny tak stále nic nevíme.

Atonova služebnice

Příběh Nefertiti se v mnoha ohledech jeví podivně paradoxní. Sama o sobě významné stopy v dějinách nezanechala – cíleně je totiž zahladily pozdější generace vládců. Osudnou se jí stala pozice manželky jednoho z nejkontroverznějších faraonů v historii říše. Zatímco jména většiny jeho předchůdců i následovníků a jejich politických rozhodnutí laikům vesměs splývají, Nefertitin manžel proslul coby otec nenáviděné náboženské reformy. 

V zemi, kde se lidé odjakživa modlili k celému panteonu božstev (podle egyptologů jich existovalo přes dva tisíce), totiž ustavil kult jediného slunečního boha Atona a uctívání všech ostatních zakázal. Sám se od té doby nechal oslovovat „Achnaton“, doslova „Atonův služebník“, a z říše musely zmizet veškeré náznaky jakékoliv jiné víry, což se u obyvatel i kněží setkalo s hlubokým odporem. K něčemu tak odvážnému se bez ohledu na své postavení neuchýlil žádný faraon předtím ani poté. Egypťané také u vynuceného monoteismu vydrželi jen po dobu Achnatonovy vlády, jež skončila v okamžiku jeho předčasné smrti, sotva ve 30 letech. 

Pokroková vládkyně

Jakou roli v tom sehrála půvabná panovnice? Dobová diplomatická korespondence poměrně hojně zmiňuje její tchyni, zato o Nefertiti převážně mlčí. Pokud by však představovala významnou hybatelku Achnatonových rozhodnutí, pravděpodobně by ji starověcí kronikáři neopomíjeli. Nefertiti ovšem chybí i ve většině zobrazení královské rodiny, kde její místo po Achnatonově boku častěji přebírá nejstarší dcera Meritaton. 

Reliéfů s portrétem panovnice se dochovalo naprosté minimum, i když pořád víc než obrazových záznamů o jiných egyptských královnách. Jeden z nich ji vyobrazuje jako mladou matku chovající na koleni batole, jež se natahuje k Achnatonovi sedícímu naproti s dalšími dvěma dětmi. Pokud víme, šlo o jednoho z prvních panovníků, který svým portrétistům umožnil zvěčnit jej v doprovodu rodinných příslušníků a alespoň trochu popustit uzdu fantazii. 

Na jeho vztah k choti z toho však usuzovat nelze. Na jednu stranu máme doklady, že se jí dostávalo jistých výsad: Pokud lze věřit nalezeným rytinám, pak spolu se svým manželem řídila válečné vozy, zaháněla nepřátelská vojska a předsedala různým slavnostním ceremoniím. Je také velmi pravděpodobné, že mu pomáhala při náboženských rituálech a stala se jakousi „ambasadorskou“ nového boha. Ve všech případech jde přitom o činnosti typicky vyhrazené pro muže. A to vše by logicky nebylo možné, kdyby manželství skřípalo...

Slavný francouzský psychiatr Raoul Leroy zažil v roce 1909 zvláštní příhodu. Zdálo se mu, že vidí množství postaviček, které vypadaly jako miniaturní lidé. Leroy zážitek popsal jako „liliputánské halucinace“. Od té doby lékaři zjistili, že jde o vzácný typ psychické poruchy nebo halucinací, které se objevují u některých pacientů. Bývají také důsledkem intoxikace atropinem nebo součástí deliria tremens.

Doktor Jan Dirk Bloom, odborný asistent psychiatrie na univerzitě v Groningenu a v Leidenu, ve své nové studii prozkoumal dosavadní informace z hospitalizací a výzkumů, které se liliputánských halucinací týkají. Vycházel z celkem 226 popsaných případů. Zjistil například, že takové halucinace mohou zahrnovat drobné postavičky mužů, žen, dětí, trpaslíků, skřítků, rarášků a podobných bytostí, často v nápadném až křiklavém oblečení. Jejich průměrná velikost je asi 23 centimetrů a mohou se zjevovat ve velmi velkých počtech tisíců až milionů.

TIP: Slyšíte je? Hlasy v hlavě zažije asi každý desátý z nás

Bloom odhaduje, že liliputánské halucinace postihují asi 30 až 80 klinicky léčených psychiatrických pacientů z 10 tisíc. Zároveň dospěl k názoru, že tyto zvláštní halucinace nejsou tak neškodné, jak by se mohlo zdát – v 18 procentech případů se tyto halucinace stávají chronickými a 8 procent postižených s nimi umírá. Samotné halucinace sice nejsou přímou příčinou úmrtí, mohou k němu ale významně přispět celkovým oslabením duševního a fyzického zdraví.

Když v roce 1923 zemřela našemu prvnímu prezidentovi milovaná žena Charlotta, bylo mu už sedmdesát tři let. I když se jeho puritánská dcera Alice snažila chránit jeho pověst dokonce i před ním samým, Masaryk se ženám líbil a ženy se líbily jemu. Není se čemu divit. Tento štíhlý a pohledný muž měl obrovské charisma. Žen si vážil a choval se k nim vždy pozorně. Přitahoval je přirozenou elegancí a na svůj věk i obdivuhodnou svěžestí a mladistvým zjevem. 

Po celý život se ostatně těšil relativně dobrému zdraví. Vždyť prakticky v důchodovém věku, ve svých čtyřiašedesáti letech, odešel do exilu a v následujících čtyřech letech stále cestoval a pracoval. Prezidentem se pak stal poprvé v 68 letech a poté byl zvolen ještě třikrát. Udržoval se ve skvělé kondici.

V posledních letech se do povědomí široké veřejnosti dostal intenzivní vztah TGM a spisovatelky Oldry Sedlmaye­rové. Podle všeho překračoval rámec obyčejného přátelství. Méně známá je poslední přítelkyně našeho prvního prezidenta – sochařka Helena Scholzová-Železná. 

Rodinné zázemí

Když se Helena s Masarykem seznámila, nebyla to už žádná mladice, ale zralá padesátiletá žena, ovšem stále přitažlivá umělkyně a intelektuálka. Narodila se sice v Chropyni, ale dětství prožila u prarodičů na zámku v Třebovicích. Její matka, německy píšící básnířka a spisovatelka Maria Stonaw­ski-Scholzová, publikující pod jménem Maria Stona, byla provdaná za doktora práv Alberta Scholze, syna ředitele důlních a hutních závodů, ale po sedmi letech strávených v Chropyni manžela opustila a i s dcerou se vrátila k rodičům. Zámek, který už dnes neexistuje, zakoupil spolu s přilehlým velkostatkem v 60. letech 19. století Mariin otec Josef Stonawski a Maria ho po jeho smrti zdědila. Helena tedy vyrůstala v podnětném prostředí – matka tu vedla významný umělecký salon, který se stal jedním z kulturních center Slezska. 

Helena měla nejen nadání na jazyky – domluvila se anglicky, italsky, francouzsky a německy – ale už od dětství se u ní projevoval výtvarný talent. Nejdříve studovala kresbu ve Vídni a Drážďanech, poté sochařství v Berlíně a Bruselu. Ve studiích též pokračovala v Paříži a Florencii. Na třebovickém zámku si zřídila svůj ateliér.

Exkluzivní zakázky

V roce 1914 se přestěhovala do Vídně, kde získala skvělou zakázku – portrétování habsburské rodiny. Tím vešla v širší známost. Brzy se provdala za Jana Železného, s nímž prožila harmonické, byť bezdětné manželství. Po válce se manželé usadili nejdříve ve Florencii a pak v Římě, který se stal jejich druhým domovem. Helena však neztrácela kontakt ani se svým rodným krajem.

Do prvorepublikového Československa se pravidelně vracela o prázdninách a vystavovala tu svá díla. V září 1932 přijela na doporučení československého vyslance v Římě Vojtěcha Mastného do Topoľčianek, Masarykova letního sídla. Strávila tu devět dní a během sedmi sezení vytvořila Masarykovu pětaosmdesát centimetrů vysokou bronzovou sochu. Tehdy se s ním také sblížila a až do jara 1934 spolu udržovali čilou korespondenci. O tom, nakolik byl tento vztah vážný, se dá jen spekulovat. Nejspíše se jednalo o platonické intelektuální přátelství. Jisté ale je, že právě od tohoto momentu ochladl Masarykův cit ke spisovatelce Oldře Sedlmayerové. 

Zatímco Oldra si psala deníček a schovávala Masarykovy dopisy, i když ji prezident důrazně žádal, aby je vždy spálila, Helena nic takového nedělala. A protože tehdejší bulvár nebyl to, co dnes, zmínky o Heleně Scholzové se objevují spíše v náznacích prezidentova okolí, zejména jeho tajemníka Antonína Schenka.

Rychlý konec

V roce 1934 se povážlivě začal zhoršovat Masarykův zdravotní stav. Masaryk ztrácel zrak, potíže mu dělal i pouhý podpis na státní dokumenty. Proto si přestal psát i s Helenou Scholzovou. Byl tu i druhý důvod. Kdyby se dopisy dostaly do ruku italských fašistů, mohly by být politicky zneužity. 

TIP: Kdo byla Charlotta Garriguová: Masarykova osudová žena na celý život

A tak tento poslední „vážný vztah“ našeho prvního prezidenta pomalu vyšuměl… Alice Masaryková si mohla oddychnut a mohla budovat „tatíčkův“ kult, aniž by jí to TGM kazil, jak to občas dělával. A Helena Scholzová? Během době války žila v Americe, z níž se v roce 1945 opět vrátila do Itálie. Zde umřela v roce 1974 v krásném věku devadesát dvou let… 

3200 Phaethon je planetka z Apollonovy skupiny o průměru téměř šesti kilometrů, pro kterou je charakteristické křížení dráhy Země a trajektorie blízká Slunci. Phaethon je v tom extrémní a na své dráze se dostává do větší blízkosti ke Slunci, než kterákoliv jiná pojmenovaná planetka. Rovněž jde o těleso hodnocené jako „potenciálně nebezpečná planetka“, i když v nejbližších staletích srážka Phaethonu se Zemí nehrozí. Astronomové také předpokládají, že Phaethon je zdrojem meteoritického roje Geminid.

Kromě uvedených zajímavostí je Phaethon zvláštní také tím, že se vlastně chová podobně jako komety. Během přiblížení ke Slunci zjasňuje, což je typické právě pro komety. U komet to je obvykle vyvolané vypařováním povrchového ledu, přičemž se na uvolněné páře a prachu více rozptyluje sluneční záření.

Sodík na Phaethonu

Na rozdíl od komet ale na povrchu Phaetonu prakticky žádný led není. Proč se tedy zjasňuje podobně jako komety? Joseph Masiero z Caltechu a jeho kolegové ve své nové vědecké studii nabízejí pozoruhodné vysvětlení. Vycházejí z toho, že oběžná dráha Phaethonu, kterou planetka urazí za 524 dní, nejen protíná oběžnou dráhu Země, ale dostává se až za oběžnou dráhu Merkuru. V té době Slunce ohřívá povrch planetky na pekelných 750 °C.

TIP: Kometa Čurjumov-Gerasimenko letí vesmírem a mění barvu jako chameleon

Podle Masierova týmu z toho vyplývá, že příčinou zvláštního zjasňování planetky je sodík. Při tak těsném přiblížení Phaethonu ke Slunci dochází k uvolňování sodíku vlivem vysokých teplot a jeho úniku do okolního vesmíru. Tento prvek je na planetkách relativně hojný a zmíněné teploty se blíží bodu varu sodíku. Se sodíkem se uvolňuje i prach a výsledkem je podle vědců pozorované zjasňování Phaethonu.

Zvětšování habsburské armády a zavádění nových druhů zbraní na konci 19. století představovaly nápor na logistiku. Její klíčový význam pro udržení bojeschopnosti si rakousko-uherská armáda dobře uvědomovala a razila heslo „Nejdražší zásobování je žádné zásobování“.

Předchozí část: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (1)

Intendanční služba

Pro představu: pěší divize potřebovala k pokrytí denních potřeb vojáků asi 14 000 porcí komisárku (chleba z černé žitné mouky) a až 25 ks hovězího dobytka. Divize měla mít u sebe zásoby na pět dní boje, přičemž část potravin, například chleba a čerstvé maso, si měla zajistit sama z dodaných surovin, respektive z rekvírovaného hovězího dobytka.

Přísun ze zápolí závisel na železnici, v jejímž dosahu měly být zřízeny proviantní sklady. Z nich se měly potraviny dále distribuovat pomocí hipomobilních kolon ke konkrétním útvarům. Pokud to bylo možné, měly souběžně probíhat i rekvizice a nákupy v prostoru bojových operací, kterými se normované porce přisunuté ze zápolí rozšířily na takzvanou plnou porci.

Velikost přídělů

Základ jídelníčku na začátku první světové války představovala takzvaná normální dávka. Její normované hodnoty byly v praxi pouze orientační. Voják u sebe nesl jen záložní dávku a k tomu chleba a dvě kávové „konzervy“ po 46 g z normální dávky. Zbytek náležitostí se vezl na proviantním voze a ke spotřebě a výdeji jej připravili až kuchaři. Normální a záložní dávka měla být na plnou doplňována v případech, kdy bylo možné získávat potraviny navíc rekvírováním nebo nákupem na místě.

Již po několika měsících trvání války začalo být opatřování potravin v zápolí obtížné a na počátku roku 1915 byla dávka masa snížena o 100 g a dávka chleba pro útvary služeb o 140 g. Nedostatek se však prohluboval a v polovině roku 1917 došlo k dalšímu snižování. V červnu 1917 byla vyměřena dávka chleba pro útvary zbraní na 670 g (v prosinci téhož roku na 560 g), pro útvary služeb na 400 g (v prosinci na 370 g), pro útvary v zápolí na 370 g (v srpnu 1917 na 280 g) a denní dávka masa všeobecně na 270 g. Ještě radikálnější snížení přišlo v únoru 1918, kdy se denní dávka masa snížila na 200 g. Nenormované přídavky zavedené na počátku války (sýr, slanina) zmizely v roce 1918 úplně.

Předpisy vs. realita

Čísla však pocítili více úředníci etapní správy, kteří podle nich počítali přebytky sklizně, než vojáci v zákopech. Skutečně vydávaná podoba náležitostí se v závislosti na místních podmínkách a osobní kvalitě intendančního důstojníka mohla od předepsaných norem i velmi podstatně lišit, a to oběma směry.

Pokračování: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (3)

K vydávaným náležitostem se mnohdy přidávala i voda, která sice netvořila součást normy, ale její dostupnost byla často omezená. Vojáci vzpomínali, že na horké jižní frontě mnohdy dostávali pouze 0,5–1 litr na den. Voda měla být před vydáním mužstvu ze zdravotních důvodů převařena, čímž ztratila svou přirozenou chuť. Pokud se nevydávala ve formě kávy či čaje, měla být pokud možno smíchána s kyselinou vinnou, citronovou nebo improvizovaně i s octem.

Pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) je pohádkové stvoření, které svou nedostižností možná nejvíc připomíná poklady odkrývané vyvoleným jedinou konkrétní noc v roce. Ať jsem ve svém životě dělal cokoli, v přírodě jsem na tento skvost nikdy nenarazil. Jeho mrtvá krása na mne zírala jen z vitrín muzejních exponátů.

Sledoval jsem sice famózní tah monarchů (Danaus plexippus) v Americe, v Kostarice jsem žasl nad pestrobarevnými exoty a na Ťan-šanu ani nedýchal nad velevzácným jasoněm Parnassius patricius uzyngyrus, ale pestrokřídlec pro mne zůstával nesplněným dětským snem. Ironií je, že nakonec se vytoužené dostaveníčko odehrálo nedaleko mého domova.

Práce pro detektiva

Kde pohádkové motýly hledat? Pestrokřídlec je striktně teritoriální a létá na nepříjemně miniaturní ploše. Informace jako „létají u Pasohlávek, jsou k zastižení na Bobravě, byli viděni u Želešic, najdete je na nejjižnější Moravě“, či „vyskytují se u Brna“ – se až nápadně podobají zašifrované a neúplné mapě vedoucí k pirátskému pokladu. Jsou to vágní údaje, které nelze konfrontovat se sebepodrobnější turistickou mapou. A GPS můžete s klidným svědomím nechat na dně batohu. 

Taky se vám určitě nestane, aby vás nějaký zarputilý motýlkář vzal za ruku a zavedl vás přímo do svatyně. Okřídlený klenot je příliš vzácný a nalézt jej vyžaduje bezbřehé úsilí, andělskou trpělivost a slušnou sumu životních zkušeností: nalezení pokladu přece nikdy nebývá bez tápání a útrap. Navíc lidé jsou různí, mnohým z nich nestačí k uspokojení pozorování či fotografie, chtěli by klenot „navždy“ vlastnit v prosklené krabičce, což by bylo (nejen v případě pestrokřídlece podražcového) čiré vandalství egoistického barbara. A toto riziko pravověrný entomolog a milovník přírody vědomě nikdy nepodstoupí.

Dostaveníčko se snem

„Bože, jsou tady!“ vydechla nadšeně Zdenka, jejíž o patnáct let mladší zrak je mnohem bystřejší než můj. To už jsem kvapně kurtoval ke stromu Taigu, neboť její entomologické zájmy československého vlčáka jsou ryze kulinářské. Kuželovitý kopec, vypínající se nad moravskou metropolí, ozařovaly štědré paprsky slunce. Pak jsem je spatřil i já! Úžas! Posvátné nadšení! Nebyl to přelud, létali přímo před námi!

Před našima očima poletovalo dvanáct pestrokřídleců podražcových. Usedali na květy a nořili do nich své sosáčky, třepotali se nad loučkou nebo se vyhřívali na kameni. To vše za hlasitého volání kukaček, které odměřovaly čas rajského bezčasí. Znovu jsem zažíval ono klukovské zajíknutí nad krásou jako kdysi nad stranou 65 v darované knize. Jenže nyní přede mnou poletovala krása živá a toužící po lásce: samečkové pronásledovali samičky v zásnubních tancích. Jako by k nám spanilá Šeherezáda vyslala dvanáct létajících koberečků z říše Pohádek tisíce a jedné noci…

Sluneční letci, kteří nespěchají

Pestrokřídlec podražcový přivádí na svět pouze jednu generaci za rok. Dospělé motýly je možné pozorovat od konce dubna do konce května, velmi výjimečně i počátkem června. V jižní Evropě létají imaga od konce března do začátku června. Jsou to heliofilní motýli, což znamená, že létají takřka výhradně za slunečného počasí. 

Pestrokřídlec ovšem není, na rozdíl od otakárků, baboček, batolců či bělopásků, nijak excelentním letcem. Poklidně se vznáší mezi kvetoucími rostlinami a poměrně často usedá. Když sedí na vegetaci, může navzdory svému výraznému a pestrému zbarvení lehce uniknout pozornosti nesoustředěného poutníka, protože mimikry jsou až překvapivě účinné. Tito motýli nocují usazeni na stéblech trávy nebo na suché vegetaci. Když spí, mají silně ohnutý zadeček, takže vypadají jako vyschlé mumie.

Námluvy a přezimování 

Pestrokřídleci jsou teritoriální motýlové. Celá lokální populace se pohybuje na překvapivě malé ploše – ostrůvku velikosti jen několika málo čtverečních metrů. Co, kromě jejich instinktu, vymezuje hranici jejich území, jsem dosud nepochopil. Dospělci žijí jen asi dva až tři týdny a v tomto období námluv létají samečci za teplých slunných dní už brzo ráno a hledají samičky, které se však objevují až kolem poledne a odpoledne. K páření dochází většinou uprostřed dne. Samičky kladou po oplodnění vajíčka buď jednotlivě nebo v malých skupinkách na spodní stranu své živné rostliny. Vajíčka jsou okrouhlá, hladká a lesklá, po nakladení bílá, později žlutavá a těsně před vylíhnutím housenky černá. 

TIP: Zázrak krok za krokem: Jak se z housenky stane motýl

Housenky se z vajíček líhnou po osmi až devíti dnech – objevují se od konce května do konce června. Dorůstají velikosti 30–35 mm. Dospělá housenka má na bocích šest řad červenohnědých až oranžovorůžových, na konci černě zbarvených výrůstků. Vykrmené housenky se počátkem léta zavinou do 23–36 mm štíhlé dlouhé kukly, která je k podkladu přichycena svým koncem a navíc je ještě připásána vláknem u základů křídel. Kukla má béžovou barvu a na bocích řadu černě zbarvených průduchů. Přezimuje a na jaře se z ní líhne dospělý motýl.

Jedovatá hostina

Nesmírně vzácní pestrokřídleci podražcoví vyhledávají řídké a teplé listnaté lesy, osluněné skalnaté oblasti, luční ekosystémy nebo i okraje vinic a zahrad. Může se jim líbit v lesostepních biotopech, ale také na železničních náspech, při okrajích jezer a řek (u Dyje a Moravy), v bohatě kvetoucích lučinách, na křovinatých slunečních stráních a na extenzivně obhospodařovaných pozemcích. Prý se s nimi lze setkat i na velmi netypických stanovištích: např. v okolí smetišť či v sadech nebo parcích. Tito motýli žijí spíše v nížinách a pahorkatinách, ale za vhodných podmínek mohou být viděni až do nadmořské výšky 1 500 metrů. 

Rozhodující podmínkou pro výskyt motýlů je, aby se v lokalitě vyskytovala jejich živná rostlina. Pro pestrokřídlece jsou to například podražce Aristolochia pallida, Aristolochia rotunda a Aristolochia maurorum. V Česku je ale jedinou hostitelskou rostlinou jedovatý podražec křovištní (Aristolochia clematitis). Jed podražce chrání housenky i dospělé motýly – pestrokřídlece nepronásledují ptáci, protože z potravy housenek se do jejich těla dostávají i jedovaté látky z živné rostliny. Podražec křovištní u nás byl ale bohužel odjakživa považován za nepříjemný jedovatý plevel a byl nemilosrdně huben. Mateřských živných rostlin pro housenky petrokřídleců tak povážlivě ubylo. 

Ochrana druhu

Pestrokřídlec podražcový patří k nejvzácnějším motýlům střední Evropy a v České republice je chráněn vyhláškou 395/1992 Sb. jako kriticky ohrožený druh. Nejvíce ho ohrožuje zalesňování lesních luk a neplodných ruderálů (rumišť), na nichž se udržel podražec křovištní. V minulosti byl pestrokřídlec nedílně svázán s extenzivním zemědělstvím a žil například na vinohradech. V současnosti se zdají být jeho nejdůležitějšími stanovišti např. náspy železničních tratí, říční navigace a některé tradiční lokality. 

Současně s motýly je nutno chránit i jejich živnou rostlinu a případně podražec křovištní i dosazovat. Drastický úbytek podražce v tradičním útočišti pestrokřídlece – v Lednicko-valtickém areálu – jenž byl způsoben hustým babykovým náletem, znamenal v atraktivní lokalitě i zkázu tohoto motýlího skvostu. 

TIP: Něžně křehcí otužilci: V čem spočívá strategie přezimujících motýlů?

Nepočetné kolonie může nadobro zničit i například nevhodně načasovaná jarní senoseč porostů na náspech a hrázích, rovněž úlety z pesticidů z okolní zemědělské krajiny a samozřejmě nesmyslné předjarní vypalování trávy.