Palba z pěchotních zbraní (spolu se správnou taktikou) zůstává při boji na krátkou vzdálenost základním faktorem pro získání vítězství. Odstřelovači dovedou zásadním způsobem ovlivnit taktickou situaci na bojišti v rozsahu od týmu po prapor a v některých případech mohou zasáhnout i nepřátelskou techniku. Ve vztahu k ohrožení byly vyvinuty různé druhy ochrany před snajpry, avšak jejich počáteční neviditelnost, jednorázovost a přesnost útoku představuje velký problém. Střelci napadají jak statické, tak pohyblivé cíle na zemi, ve vzduchu i na vodní hladině a často útočí s momentem překvapení a ze zálohy. Ochrana je ve většině případů přípravou či reakcí na předpokládanou akci odstřelovače, nebo její následek. Tuto problematiku obrany a ochrany před odstřelovači lze rozdělit na aktivní, pasivní a jejich kombinaci.

Neprůstřelná vesta a opatrnost

Problematiku pasivní ochrany před odstřelovači můžeme rozdělit na ochranu jednotlivce a skupinovou ochranu. U samostatného jedince se jedná především o jeho osobní balistickou ochranu, kterou obvykle tvoří přilba a neprůstřelná vesta. Vzhledem k výkonnosti odstřelovačských pušek a munice ráže do 8 mm je však jejich účinnost omezená a v případě stále oblíbenějších velkorážných/antimateriálových pušek ráže 12,7 mm bývají následky zásahu podstatně horší. Obecně i v případě, že nedojde k prostřelení vesty nebo přilby, dochází často u zasažených k šoku nebo i zranění od podlitin až po zlomení kostí a poškození vnitřních orgánů kinetickou energií dopadající střely. Voják je v takovém případě vyřazen z boje a další se o něj musí postarat. Nejhorší situace nastane, když střela prorazí přední plát vesty, projde tělem a odrazí se zpět od zadního plátu.

Novinku posledních let představují miniaturní osobní elektronické detektory střelby, které zjistí výstřel, a některé rovněž i směr, odkud vyšel, ale vzhledem k rychlosti letu střely a lidské schopnosti reakce obvykle nepřinesou preventivní efekt. Základním pravidlem ochrany jednotlivce tak zůstává dodržování kázně a pravidel pohybu na bojišti, a to především z hlediska maskování, krytí a pohybu mezi kryty. Důležitá je rovněž eliminace demaskujících faktorů typu zbytečné střelby a použití aktivních infrapřístrojů a laserových dálkoměrů, kouření, topení, hlasité verbální komunikace, používání mobilů se svítícími displeji především v noci atd.

Od maskovací sítě po zadýmování

Prostředky skupinové pasivní ochrany představují především úkryty různého charakteru. Jedná se o obrněná vozidla, stavby všeho druhu, ženijní opevnění a terénní vlny. Dále lze využít porost a neobrněnou techniku, různé bariéry, zástěny a maskovací sítě. Ty se sice dají prostřelit, ale snajpr skrze ně nevidí cíl, takže s velkou pravděpodobností nevystřelí. Účinný prostředek kamufláže představuje také zadýmování prostoru, k čemuž se používají většinou dýmovnice a zadýmovací zařízení specializovaných vozidel.

Rovněž čištěním prostoru kolem základny či jiného stanoviště na vzdálenost až dvou kilometrů se dá výrazně omezit možnost nepozorované činnosti odstřelovače. K vyprovokování odstřelovačů k palbě a k rozptýlení jejich pozornosti slouží figuríny postavené na hlídkových věžích a strážních stanovištích. Důležité jsou akustické i jiné senzorové systémy, jež umožňují detekovat výstřel i místo, odkud byl vypálen, a to se značnou přesností, jako například Pilar, Boomerang a další. Do budoucna nelze vyloučit existenci pasivní elektronické ochrany, jež bude vytvářet falešné obrazy v terénu.

Aktivní ochrana

Eliminace snajpra – buď před výstřelem nebo v reakci na jeho palbu – se dá považovat za aktivní ochranu/obranu. Prevence úderu střelce je velmi složitá. Její základ představuje efektivní průzkum terénu všemi prostředky a příprava na konkrétní bojovou činnost v něm, spjaté s vyhodnocením rizik, jež skýtá konkrétní prostor. Velkou roli hrají z tohoto hlediska i praktické zkušenosti a kvalitní výcvik vojáků všech stupňů, neméně důležitá je secvičenost a úroveň spolupráce v jednotce. Průzkum lze provádět nejen vlastními prostředky, ale rovněž ve spolupráci s vyššími stupni a letectvem. Získané informace mohou být dlouhodobějšího charakteru, ale zvláště neocenitelnými se stávají tehdy, jsou-li předávány okamžitě, což mimo jiné umožňuje srovnání s dřívějším stavem.

TIP: Od kuše po střílející roboty: Dlouhá historie snajperského řemesla

V praxi se jedná především o dvě základní možnosti – aktivní taktiku a využití palebné síly proti odstřelovačům – přičemž oba způsoby prevence útoků snajpra se mohou prolínat a doplňovat. Aktivní taktika se uplatňuje především při pohybu v terénu nebo na komunikaci a spočívá v užití sestavy vozidel a zapojení jejich palebných prostředků. Palebná síla by měla společně s průzkumem a systémovým využitím informací zajistit efektivní eliminaci činnosti střelců a případně je fyzicky zničit. Rovněž lze aktivně proti odstřelovačům použít letecké útoky pilotovanými i bezpilotními prostředky, dělostřelectvo, organickou výzbroj tanků a obrněné techniky, podpůrné zbraně a v neposledním případě vlastní odstřelovače. 

Za vlády Marie Terezie se stát pozvolna záměrně zmocňoval řady oblastí běžného života, o které se dřív vůbec nezajímal. Cílem byla důslednější kontrola nad obyvatelstvem, ovšem v mírnější formě než přímé represe, jež často vedly k sociálním bouřím. K šikovným nástrojům pro podmanění lidových vrstev patřily státní půjčky z let 1770–1771, které měly pomoct překonat náhlou neúrodu. Nešlo však o podporu motivovanou humanistickými idejemi, nýbrž o důmyslný finanční mechanismus, jenž uvrhl poddané vůči státu do dlouhodobé dluhové pasti. 

Dostanete polovinu

Panovnice se rozhodla uvolnit na pomoc obyvatelstvu milion zlatých a koncem roku se částka navýšila o další milion. Poddaní z ní měli získat dvě třetiny, zbytek se vyplatil jejich vrchnosti. Lidem přitom zůstala povinnost splácet celkovou částku, včetně třetiny, z níž neviděli doslova ani zlámanou grešli. Část půjčky navíc stát rovnou odstavil jako poplatek za obilí z kontribučních sýpek, takže poddaný obdržel zhruba polovinu.

Z celé sumy měli obyvatelé každoročně odvádět 6 % po dobu nejméně 28 let: Úrok činil 4 % a 2 % připadala na umořování dluhu. Cílem popsaného rozvržení bylo zajistit státní příjem na desítky let. Na roudnickém panství Lobkoviců poskytl stát 9 330 zlatých, z nichž 7 170 obdrželi poddaní v hotovosti. V rakovnické části panství si vzaly půjčku tři čtvrtiny lidí, v litoměřické části tři pětiny. Ve většině vsí vznikl obyvatelům dluh ve výši 40–50 zlatých, ale na ruku jich dostali zhruba 20–30.

Bez razítka nenakoupíš

Peníze se nemohly využít libovolně a úředníci jejich uplatnění kontrolovali pod hrozbou pokuty. Poddaní si navíc museli nechat veškeré platby schválit. V Lahovicích padla půjčka na nákup hovězího dobytka coby náhrady za uhynulé kusy, v Šepetelích se místní složili na pořízení dvou tažných volů a krávy. V Hnojnicích dokonce úředníci dovolili z půjčených peněz opravit obytné a hospodářské budovy, zatímco v Lužicích a Měrunicích finance posloužily na vyplacení zastavených polí a opravy stájí i stodol. Také se očekávalo, že si lidé za poskytnuté zdroje koupí obilí z erárních sýpek, kam se musel odvádět podíl z každé úrody – za půjčené peníze si tak kupovali zpět vlastní sklizeň. 

TIP: Řešení finanční krize za vlády Habsburků: Papírové peníze s proměnlivou hodnotou

Poplatky z půjček zvýšily odvody do státní kasy o celou pětinu. Poddaní se tak kromě závislosti na vrchnosti ocitli v dluhové pasti vůči státu, který si zajistil dlouhodobé zhodnocení svých financí. A spokojena byla i vrchnost – bez práce totiž dostala dotaci, na niž se zpětně složili poddaní. 

V červenci 1998 navštívila policejní stanici v anglickém Hyde právnička Angela Woodruffová, jejíž nedávno zesnulá matka Kathleen Grundyová se na poslední chvíli rozhodla změnit závěť a veškerý svůj nemalý majetek (v přepočtu 22,5 milionu korun) namísto dceři odkázala praktickému lékaři Haroldu Shipmanovi. Ačkoliv se mezi svými pacienty těšil vysoké oblibě a byl proslulý tím, že k nim v případě potřeby ochotně dojížděl i domů, Woodruffová měla hned několik důvodů ke znepokojení. Nešlo jen o nezanedbatelnou hodnotu dědictví, ale především o to, že jednaosmdesátiletá žena zemřela zcela náhle a navzdory vysokému věku netrpěla žádnými zdravotními potížemi, naopak se aktivně účastnila společenského života.

Lékař v poutech

Policie vzala celou záležitost vážně – možná i proto, že se na ni s podobnou žádostí již před několika měsíci obrátila místní zaměstnankyně pohřebního ústavu Deborah Masseyová. Tvrdila, že se jí nezdá vysoký počet kremačních protokolů pocházejících z ordinace MUDr. Shipmana; policisté ale tehdy nebyli schopni její podezření jakkoliv prokázat – a případ odložili. Teď se rozhodli záležitost ještě jednou prověřit a rovnou nechali exhumovat ostatky zesnulé Grundyové.

Ke všeobecnému překvapení prokázala pitva v jejím těle stopy diamorfinu, podávaného k utišení bolesti pacientům v terminálním stadiu rakoviny. Vzhledem k tomu, že nebyl žádný důvod pacientce tuto látku předepisovat, zaměřili detektivové pozornost na Shipmana. Ten byl posledním člověkem, který ženu prokazatelně spatřil živou, a rovněž podepisoval její úmrtní list.

V jeho ordinaci vyšetřovatelé nalezli psací stroj stejného typu, na jakém byla vyhotovena závěť. Fráze v dokumentu navíc podle Angely Woodruffové jednoznačně neodpovídaly stylu vyjadřování, jaký její údajně puntičkářská matka používala. Nejvíce ji zarazila žádost o kremaci – přitom zesnulá dříve uvedla, že by byla ráda, aby její tělo zůstalo po smrti na pohřbu vystaveno. Když pak policisté na závěti nalezli Shipmanovy otisky prstů, zatímco ty od Kathleen Grundyové chyběly, bylo definitivně jasné, že za smrtí ženy rozhodně nestojí vysoký věk, jak lékař tvrdil.

Prohlídka jeho bytu vzápětí odhalila ampulky s opiáty a odcizené šperky patřící Grundyové. Záznamy o pacientech, skladované v garáži u jeho domu, kromě toho obsahovaly podezřelé poznámky o úmrtí. Harold Shipman byl 7. září 1998 zatčen a obviněn z vraždy. To, co postupně vyšlo najevo, však překonalo i ty nejděsivější odhady.

Traumatizující minulost

Čtyřiapadesátiletý Shipman byl 31. ledna 2000 odsouzen za patnáctinásobnou vraždu k doživotnímu vězení. Soud doporučil, aby se nikdy nedostal ven na podmínečné propuštění. K tomu skutečně nedošlo – a to z toho důvodu, že pachatel se o čtyři roky později ve své cele sám oběsil. Později se řada odborníků i laiků pokoušela odhalit, jaké motivy mohly stát za tak děsivou odvrácenou stránkou zdánlivě neposkvrněné kariéry britského lékaře.

Harold Frederick Shipman, mezi přáteli důvěrně známý jako Fred, přišel na svět roku 1946 v anglickém Nottinghamu. V sedmnácti letech zažil traumatickou událost, která nepochybně ovlivnila jeho pozdější činy: jeho matka, s níž jej údajně pojil velmi blízký vztah, zemřela na rakovinu plic. Mladý Fred musel dennodenně přihlížet tomu, jak jí v terminálním stadiu choroby dokáže od bolesti ulevit pouze morfium podávané lékařem, a tento zážitek jej údajně přivedl k myšlence vystudovat medicínu; zároveň zde lze jasně vysledovat souvislost s pozdějším modem operandi, neboť své oběti připravoval o život zcela stejným způsobem.

Závislý lékař

Kromě toho si patrně již v té době vytvořil neobvykle blízký vztah k návykovým látkám a později, již jako lékař, byl několikrát obviněn ze zneužívání léčebných přípravků s jejich obsahem. V roce 1975 dokonce kvůli tomu dostal výpověď a musel z nařízení soudu absolvovat protidrogovou léčbu na klinice v Leedsu. Tou dobou zrovna nastoupil na své první místo a zároveň byl již devět let ženatý – svatbu s manželkou Primrose museli ještě na studiích tak trochu uspěchat, neboť sedmnáctiletá dívka nečekaně otěhotněla. Harold se však ke zjevné komplikaci postavil čelem a nakonec spolu měli ještě tři další děti.

Jenže láska k drogám harmonický vztah poněkud narušila – pozastavila totiž slibně rozjetou kariéru a trvalo dlouho, než se Shipman dokázal opět dostat na výsluní. V roce 1993 však přece jen dosáhl pomyslného vrcholu, když si založil soukromou praxi v městečku Hyde a Primrose zaměstnal na pozici recepční. Dařilo se jim – pacientská databáze záhy čítala 3 000 jmen. Nikdo, dokonce ani sama Primrose, netušil, že úspěšný a všemi oblíbený praktik má za sebou černou minulost. Že Harold Shipman v ordinaci nebo přímo u sebe doma čas od času zavraždí pacienta, vyšlo najevo teprve díky podezřele amatérské chybě, které se dopustil v případě závěti Kathleen Grundyové o pět let později. 

Hrůzná statistika

Svou první vraždu spáchal ve skutečnosti už o třiadvacet let dříve, v roce 1975. Tehdy mu bylo devětadvacet a právě prožíval patrně nejvážnější epizodu své drogové závislosti. Šlo jen o náhodu? O tom policie silně pochybovala. Prvotní vyšetřování zahájené v červenci 1998 odhalilo nejprve patnáct případů podání smrtelné dávky diamorfinu. Teprve poté, co byl pachatel již více než rok ve vězení, se rozeběhlo další přezkoumání. Šlo o důkladnou operaci: Jak v rozhovoru pro BBC později popisoval detektiv superintendant Bernard Postles, který ji vedl, trvala 18 měsíců a zapojilo se do ní 70 lidí.

Tentokrát detektivové napočítali dohromady 215 případů, v nichž hrály roli nesprávně podané dávky utišujících prostředků. Jen během svého prvního angažmá v yorkshirské nemocnici, kam zamířil ihned po dokončení studií, Shipman usmrtil přinejmenším 23 lidí. O deset let později jich měl na svědomí padesát. Když pak rozjel vlastní praxi, stejný počet „stihl“ za necelé dva roky a jeho sebevědomí nebezpečně stoupalo. Zvláštní je, že zvráceného lékaře podivně přitahovaly ženy, především ty starší – tvořily 80 % veškerých jeho obětí. Dost možná, že v nich viděl paralelu své umírající matky.

TIP: Po vychladlých stopách: Jak dopadnout vraha i po 50 či 100 letech?

Nejmladší obětí však byl shodou okolností muž; bylo mu 41 let. Podle Shipmanových záznamů během jeho bezmála třicetileté lékařské praxe zemřelo celkem 459 pacientů, ovšem nelze již zpětně zjistit, kolik z nich zavraždil. Oficiálně jich má na svědomí 215, podle neoficiálních údajů však zcela zbytečně smrtící injekcí připravil o život více než 250 lidí. Harold „Fred“ Shipman je dodnes jediným příslušníkem této profese, kterého britské soudy poslaly za mříže kvůli vraždě svých pacientů; zároveň se zapsal do statistik jako sériový vrah s jedním z nejvyšších počtů obětí na světě. 

Mezi letadly a satelity na oběžných drahách je víceméně prázdný prostor, kde se doposud nepohybovaly stroje. Tento prostor v poslední době začínají zvolna zaplňovat takzvané pseudosatelity. Jde o autonomní drony, případně by to mohly v budoucnu být vzducholodě či balony, které operují po dlouhou dobu v atmosféře ve velkých výškách a mohou zastávat roli satelitů, i když technicky vzato nejsou v kosmickém prostoru.

Takovým pseudosatelitem je i dron Zephyr S společnosti Airbus. Letos v létě ho testovali na obloze nad Arizonou, kde létal celkem 36 dní. Zephyr S během těchto testů získal nový výškový rekord pro bezpilotní drony, když dosáhl výšky 23 915 metrů. Náplní testů přitom nebylo jen dosažení rekordní výšky, ale také lety s různým nákladem, přesné manévrování ve stratosféře a let nad vytyčeným bodem na zemském povrchu.

Ultralehký rekordman

Dron rovněž testoval speciální systém pro sledování povrchu Optical Advanced Earth Observation (OPAZ) a plnil požadavky americké Federální letecké správy FAA pro povolení letů v americkém vzdušném prostoru. Zephyr S je největším z dronů této řady. Při váze pouhých 75 kg má rozpětí křídel 28 metrů. Ve vzduchu se udrží až 26 dní, přičemž mu energii dodávají lithium-iontové baterie Amprius o celkové váze 24 kg. Za letu je dobíjejí vysoce efektivní solární články z galia a arsenu, umístěné na křídlech.

TIP: Britská armáda zakoupila drony Zephyr. Mohou brázdit oblohu celé měsíce

Zephyry se mohou uplatnit v celé řadě aplikací. Jeden Zephyr pokryje komunikaci jako 250 stanic sítě mobilních telefonů. Mohou hlídat hranice i monitorovat životní prostředí. Hlavním zákazníkem je britské ministerstvo obrany, které počítá se Zephyry jako se záložní sítí komunikací, kterou by bylo možné nasadit v případě ztráty satelitních komunikací.

Tělesa hlavního pásu se nenacházejí na libovolných oběžných dráhách. Existuje celá sada trajektorií, v nichž se z nějakých důvodů vyskytují ve výrazně menším množství. Dané oblasti se označují jako tzv. Kirkwoodovy mezery na počest svého objevitele Daniela Kirkwooda, který je popsal v roce 1874.

TIP: Které objekty hlavního pásu planetek jsou největší?

Jde o lokality, kde se objevují tzv. rezonance s Jupiterem – tedy o dráhy, jejichž odpovídající oběžné doby jsou k oběžné době plynného obra v poměru malých celých čísel. Tělesa se pak na nich chovají jako na houpačce: Jakmile se v daném bodě trajektorie sejdou s Jupiterem, gravitační působení planety obvykle mírně zvýší výstřednost jejich dráhy. Uvedené se po nějaké době opět ve stejném místě opakuje, v čemž spočívá zmíněná „rezonance“ – za N oběhů se těleso potká s Jupiterem po M obězích, kde N a M jsou malá celá čísla. „Kopání“ giganta tak vede k dlouhodobému nárůstu výstřednosti, planetka je ze své trajektorie postupně katapultována a v pásu vzniká mezera s nedostatkem objektů. 

Mluvící koš je součástí iniciativy místních obyvatel, kteří chtějí mít čistou čtvrť. Jeruzalém je spojován především s posvátnými místy židů, křesťanů a muslimů. Město s téměř milionem obyvatel má však i svou stinnou stránku: časté dopravní zácpy, výmoly a pohozené odpadky. 

Moderní odpadkové koše, které se objevily také v některých evropských městech, včetně Londýna či Berlína, jsou vybaveny solárními panely a senzory. Po vhození jakéhokoliv odpadku se z nich ozve chvála formou nahraného hlasu či různých zvuků.

TIP: Thajský národní park hodlá posílat odpadky turistům domů

„Naše čtvrť je špinavá a chceme s tím něco dělat,“ uvedla místní obyvatelka a umělkyně Talja Tomerová. „Chceme čisté ulice, které vypadají hezky a kterými je příjemné se procházet,“ dodala žena, která se věnuje pouličnímu umění.

Provoz mluvícího odpadkového koše v Jeruzalémě má ale i svá specifika. Každý pátek večer při setmění dobrovolník elektroniku v koši vypne, aby dostál požadavkům židovského svátku šabat, který je věnovaný odpočinku.

V roce 1829 se do slovníku jazyků habsburské monarchie dostalo nové slovo: akcíz. Podle Josefa Jungmanna německy die Accise. Vytvořené bylo (možná přes francouzštinu) z latinského slovesa accidere – připadat, respektive odebrat od zboží. Ale pojmenování se neujalo ani v češtině, ani v němčině. Zůstalo výrazem obecným, ba dokonce v tom správném kontextu i pejorativním. Jak pravil Kapesní slovník novinářský, v němž se nacházejí zvláště slova z cizích jazykův z roku 1862, byl akcíz či též akcíza potravní daň. Úřední řeč používala termín potravní daň na čáře. 

Od kancléře Metternicha…

Nejvyšším výnosem císaře Františka I. z 25. května 1829 byla upravena a sjednocena potravní daň na území jeho říše, s výjimkou království Lombardsko-Benátského, království Dalmatského včetně ostrovů a zemí Koruny uherské. Došlo ke zrušení lokálních poplatků vztahující se k potravinám a nápojům a veškeré takto vybrané částky nadále patřily do státní kasy. Potravní daň se týkala všech míst, ale ne příliš pestré palety surovin či zboží. Zdaněny byly pouze pivo a víno (v té době považované za potraviny, nikoliv lihoviny), dále líh a všechny produkty vzniklé při jeho výrobě a následně z něj vyráběné, a konečně maso.  

Něco jiného byla daň na čáře, definovaná ve stejné normě. Neviditelnou čárou celní hranice byla obehnána v zákoně vyjmenovaná města, pro tyto účely nazvaná „uzavřená města“: hlavní město Vídeň, všechny metropole jednotlivých zemí monarchie a s přestávkami i Trident (Trento). Od roku 1854 mezi tuto společnost přibylo ještě významné posádkové město Krakov.

Všechna splňovala dobovou představu důležitého centra a zároveň finančně zajímavého odbytiště. Na rozdíl od vesnic i malých měst, která byla stále do jisté míry schopná samozásobitelství, bylo třeba tyto metropole zásobovat zvenčí neustále, pokud možno plynule a obrovským množstvím potravin, ale i některých dalších komodit pro život nezbytných (dřevo, seno, sláma, svíčky nebo později petrolej). 

…až k protektorátní vládě

Státem určená daň vybíraná v podstatě jako dovozní byla jednak vítanou injekcí pro neustále hladovou státní pokladnu, jednak umožňovala udělat si představu o skutečné spotřebě měst a strategických mezích jejich ohrožení. Tím, kdo daň na čáře vybíral, byl speciální státní úředník finanční správy, lidem obecně zvaný akcízák. Daň na čáře byla v českých zemích zavedena pro Prahu a Brno. 

Přes veškeré snahy o její zmírnění, či dokonce úplné zrušení přežila i první světovou válku a Československo na tuto součást finanční správy uplatnilo zákon č. 11/1918 Sb. Akcíz fungoval dál, přičemž se rozšířil i do Bratislavy. A tak mohl právnický časopis Všehrd z roku 1929 vzpomenout, že 25. května se potravní daň na čáře pro hlavní město Prahu dožila svého stoletého jubilea. Měla před sebou ještě čtrnáct let existence. V Praze i Brně byla daň na čáře zrušena s platností od 1. června 1942. Lidové noviny sice tehdy s potěšením konstatovaly, že tím „mizí kus téměř středověkého zařízení“, ale byla to velká žurnalistická nadsázka. Akcízu bylo vyměřeno pouhých 114 let existence. Už nikdy potom nebyl obnoven. 

Injekce pro státní pokladnu

Komodity podléhající dani na čáře byly taxativně vypočítány a jejich spektrum se v průběhu doby měnilo jen málo. Kromě již zmiňovaných piva, vína a masa v podobě živých zvířat porážených teprve na městských jatkách, ale třeba i všech ryb, sem patřily další základní potraviny. Danily se kupříkladu mouka všeho druhu, hotové pekařské i uzenářské výrobky, obilí i luštěniny, zelenina, ovoce čerstvé i sušené, máslo čerstvé, přepuštěné i solené, další tuky rostlinné i živočišné, včetně všech olejů. Dále sýry, mléko, vejce, lůj (ten byl i technickou surovinou), ale i vosk a všechny výrobky z něj, seno, sláma, dřevo a uhlí. Speciální tarif platil pro Vídeň. Byla v něm zohledněna jak poptávka jejích obyvatel po luxusních potravinách, tak komodity sloužící pro další budování a zkrášlování města.

Výše akcízu zároveň napovídala, jak dostupná, respektive strategicky důležitá či ceněná byla ta která potravina. Jednotlivé položky daně na čáře se zdají být velmi drobné, někdy i v souvislosti s množstvím, za které byly placeny. Celkové sumy získané tímto způsobem ročně pro státní rozpočet se však v důsledku množství zboží procházejícího přes daňovou čáru pohybovaly v řádech milionů korun (rakouských i následně československých): v jubilejním roce 1929 to bylo například jenom v Praze 155 milionů korun.

Těžký život akcízáků

Služba výběrčích musela být poměrně strastiplným zaměstnáním. Lidé akcízáky rádi neměli a velmi často se snažili povinnost akcízu obejít nejrůznějším způsobem. Hlučné výměny názorů mezi veřejností a výběrčími, které mohly skončit až policejním zásahem a následně u soudu, popisovaly i nebulvární noviny a pro humoristické tiskoviny veškerého zaměření byl akcíz vděčným námětem dlouhodobě. Ovšem ani stát, v jehož službách úředníci pracovali, výběrčí daně na čáře žádným zvláštním způsobem nehýčkal.

Místem jejich práce mohla být třeba jediná místnost na nádraží opatřená „okýnkem“, u kterého veřejnost hlásila svůj náklad podléhající potravní dani. Kromě toho bylo třeba prohlížet vagony i vozy a dopravované zboží dokonce na jeho cestě městem i osobně doprovázet, bez ohledu na počasí. Právě tak bylo možné – a někdy i nutné – prohlížet zavazadla jednotlivých cestujících. Nové budovy speciálně určené pro akcízáky vznikaly většinou až v meziválečném Československu. 

V Praze byl akcíz od 1. ledna 1878 pronajat městu za pevný odvod do státní kasy, následně bylo dělení výnosu změněno tak, že kromě režijních nákladů měla Praha nárok na dalších 10 % z vybrané sumy daně na čáře a zbytek odváděla státu. Různý provozovatel ani odlišné způsoby dělby výnosu ovšem na praxi v terénu nic nezměnily. Jenom ti, kdo na čáře sloužili, přešli do služeb města.

S ohledem na neustálé rozšiřování Prahy o další sousedící obce, ze kterých vznikala nová předměstí, se vedly dlouhé diskuze o tom, kudy má nadále potravní čára procházet, aby se zamezilo obratnému využívání rozdílné situace v okrajových částech a vnitřním městě. Stejné problémy přinášelo rozšiřování tramvajové městské dopravy, jejíž linky mohly čáru potravní daně protínat i několikrát.  

Brzda volného obchodu

Od šedesátých let 19. století až do zrušení akcízu se prakticky nepřetržitě debatovalo – především na parlamentní půdě – o možnostech úpravy této daně, která sice nesla název potravní, ale zdaleka se netýkala jenom věcí určených ke konzumaci. Především na jiné komodity bylo v souvislosti s daní na čáře poukazováno: stavební rozvoj měst vázne v důsledku drahého stavebního materiálu zatíženého jenom pro tato vyjmenovaná města další daní, průmysl na jejich území se nerozvíjí v důsledku drahého paliva. 

TIP: Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně? 

Kdosi sice spočítal, že každý Vídeňan zaplatí ročně 16 zlatých akcízu do státní kasy, ale ani takové a podobné argumenty předkládané poslanci i novináři neuspěly, byť akcíz ve Vídni se reformy dočkal. Ne však ve smyslu zrušení. Další na řadě měla být reforma akcízu v Tridentu a pak teprve v ostatních uzavřených městech monarchie pomocí vlastního zákona. K tomu se však poslanci Rakousko-Uherska již nedostali. Jak již bylo uvedeno, Československo akcíz reformovalo, ale nezrušilo. Všechny důvody z roku 1829 byly akceptovatelné i o sto let později, protože hledání příjmů do státního rozpočtu si nemůže dovolit opomenout žádnou možnost.

Až naše Slunce za dlouhé miliardy let spálí své palivo, projde fází rudého obra a odhodí své vnější vrstvy v podobě planetární mlhoviny, zůstane z něj chladnoucí jádro z velmi husté hmoty – bílý trpaslík. Tento scénář je ve vesmíru nejspíš velmi běžný. Vědci již dlouho předpovídají, že přinejmenším část planetárního systému takové hvězdy může bouřlivé projevy jejího umírání přežít. Zatím jsme ale ještě takový systém nenašli.

Astronom Joshua Blackman z australské University of Tasmania a jeho kolegové nedávno zaznamenali významný úspěch, když objevili planetární systém, v němž bílého trpaslíka o hmotnosti 53 procent Slunce, vzdáleného od nás asi 6 500 světelných let, obíhá plynný obr s hmotností odpovídající asi 1,4 Jupiteru. Planeta se přitom nachází ve vzdálenosti asi 420 milionů kilometrů od bílého trpaslíka, což by ve Sluneční soustavě odpovídalo zhruba oběžné dráze trpasličí planety Ceres v Hlavním pásu planetek.

Planeta v gravitační mikročočce

Za pozornost rozhodně stojí také metoda, díky níž byl tento planetární systém objeven. Šlo o událost s gravitační mikročočkou, která byla označena MOA-2010-BLG-477Lb. Gravitace planety je v tomto případě tak silná, že ohýbá záření bílého trpaslíka, jako kdyby procházelo nějakou čočkou. Analýzou záření je pak možné odhalit přítomnost takové planety i její základní parametry. 

TIP: Astronomové objevili další planetu podobnou Zemi: Je ale zmrzlá na kost

Podle Blackmana nám objev plynného obra v planetárním systému napovídá, že až naše Slunce vyhoří a skončí jako pohasínající bílý trpaslík, plynní obři Sluneční soustavy, počínaje Jupiterem by mohli jeho zánik přežít. Pokud v té době budou existovat ještě nějací obyvatelé Země nebo třeba Marsu, mohli by se přesunout k těmto plynným planetám, například na jejich měsíce. Tam by pak teoreticky mohla fungovat civilizace i po zániku Slunce jako klasické hvězdy. Záře bílého trpaslíka je ale jen omezená a navíc neustále slábne, takže by si taková civilizace musela hledat další zdroje energie.