V Pompejích není o nálezy ostatků nešťastných obyvatel, kteří zemřeli krutou smrtí při devastující starověké erupci Vesuvu, nouze. Tentokrát ale archeologové odkryli ostatky muže, který zemřel ještě před erupcí. Nalezený muž spočíval v hrobce, kterou Vesuv pohřbil se zbytkem města. Vědce na první pohled zaujalo, v jak dobrém stavu tělo mrtvého je. Navzdory stáří téměř dvou tisíc let jsou na jeho lebce patrné vlasy a zachovaly se i některé tkáně.

Kulturní starověké Pompeje

Podle nápisů v hrobce šlo o šedesátníka, který se jmenoval Markus Venerius Secundio. Dříve nalezené písemné doklady jeho současníka bankéře Caecilia Iucunda vypráví o pozoruhodném osudu tohoto muže – žil jako otrok, později byl ale osvobozen, aby se stal umělcem – impresáriem. Soudě podle poměrně honosné hrobky se mu zřejmě nevedlo špatně. Rovněž se stal členem kněžského řádu Augustales, který sloužil imperiálnímu kultu Augusta a Ceasara. 

Jak uvádějí nápisy na hrobce, Secundio se podílel na představeních „Ludi graeci“ v řeckém jazyce. Jde vlastně o první přímý důkaz, že se v italských městech římské říše konala představení v řečtině. Podle Gabriela Zuchtriegela, ředitele Archeologického parku v Pompejích, to svědčí o živém a otevřeném kulturním prostředí starověkých Pompejí.

TIP: Nevyhnutelná smrt: Pyroklastické proudy zabíjely obyvatele Pompejí 17 minut

Společně s mumifikovaným tělem Secundia se v hrobce nalezla řada cenných předmětů. Byla mezi nimi i urna z modrého skla, která podle všeho obsahovala popel Secundiovy manželky. Celý nález nicméně doprovází řada záhad. Není například jasné, proč Secundio nebyl pohřben kremací, což jinak byla v Pompejích té doby nejběžnější metoda pohřbu. Rovněž není jasné, proč je Secundiovo tělo částečně mumifikované. Podle archeologů může jít o náhodu a mumifikace může být výsledkem přirozených procesů v hermeticky uzavřené hrobce, je ale možné, že jeho tělo bylo mumifikováno záměrně.

Slovo „majlant“, psané také „majland“, dnes používáme ve významu velkého množství peněz. Jeho původ najdeme v němčině, kde „Mailand“ představuje název města Milán. Jak ovšem severoitalská metropole souvisí s pohádkovým bohatstvím? 

TIP: Slovo „brajgl“ má své kořeny ve výtvarném umění

S prosperitou si Milán spojili čeští vojáci, kteří ve zmíněných končinách bojovali na straně Rakouska-Uherska během válečných konfliktů druhé poloviny 19. století. Domů si přivezli slovo „majlant“, jež se vžilo jako obecné označení pro hromadu peněz. Pokud tedy chceme na vlastní oči vidět majlant, můžeme si své přání splnit výletem do Milána. Stačí však vyrazit i do okresu Chrudim, kde leží obec Miřetice s místní částí nazvanou právě Majlant. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Hlavními postavami plzeňské aféry byli technik Škodových závodů František Kábela a velitel 3. pěší brigády (pluky 18. a 35.), brigádní generál Karel Mejstřík. Vyšetřování mířilo v první řadě proti komunistům. Plzeň i Škodovka patřily mezi tradiční bašty sociální demokracie a očernění ze špionáže ve prospěch bolševiků mělo zdejší již tak slabou KSČ zcela eliminovat. Druhá linie mířila proti „změkčilému panstvu“ a měla homofobní rozměr. Představivost veřejnosti rozdmýchávala též aféra plukovníka Alfreda Redla z roku 1913, na jejíž zfilmovanou verzi chodili lidé právě tehdy do kin.

Celou kauzu přiživoval i tisk přinášející nafouknuté neověřené zprávy. V listopadu 1933, kdy konečně proběhl soud, noviny psaly, že počtem obžalovaných jde o „největší špionážní proces za republiky“. Obsáhlý trestní spis se sice nedochoval, ale vše nasvědčuje tomu, že údajní špioni jednali z mnohem prostších pohnutek. 

Oběti hospodářské krize

Velká hospodářská krize tvrdě zasáhla nejen Škodovy závody, ale protože se jednalo největšího zdejšího zaměstnavatele tak i celé Plzeňsko. V době nejhlubšího propadu na přelomu let 1932 a 1933 si práci udrželo pouze 20 % úředníků a 30 % dělníků Škodovky. Atmosféra v západočeské metropoli byla napjatá, komunisté organizovali četné demonstrace, šířila se bída, protože na jakousi sociální podporu dosáhla jen část nezaměstnaných, ostatní zůstali odkázáni na charitu. Nouzí trpěla zhruba pětina Plzeňanů a mezi nimi i František Kábela (1898–1986), kterého podnik propustil koncem října 1932. 

Kábela do Škodovky přešel v roce 1927 z brněnské Zbrojovky, působil zde jako technický úředník-konstruktér, a po dvou letech dokonce jako zástupce šéfa dílny v oddělení Opravna děl. Propustili ho s jednorázovou odměnou ve výši měsíčního platu, musel ovšem vyživovat 76letou matku a hlavně nebyl spokojen vystaveným pracovním vysvědčením. Dne 10. listopadu 1932, druhý den po odeslání stížnosti podniku, ho náhle zatkli pro podezření ze špionáže. Plzeňská policie totiž už od června vyšetřovala, jak se do pražského komunistického konspiračního bytu dostaly kopie technických výkresů děl vyráběných ve Škodovce. Při tom zjistila, že Kábela udržoval styky s plzeňskými předáky KSČ, z nichž frézař Josef Hrdlička byl zaměstnán do února 1932 právě v Kábelově oddělení. 

Razie u komunistů

Po třech dnech tvrdých výslechů na policejním ředitelství a domovní prohlídce vyšetřovatelé Kábelu vinili z toho, že disponoval zbrojními technickými výkresy a napsal na obchodní zastoupení Sovětského svazu (adresu získal od komunisty Hrdličky). V SSSR probíhala masová industrializace a „o Rusku se mezi zaměstnanci mluvilo (…) že jsou tam technici hledáni, takže by se tam mohlo najít zaměstnání.“ Prostřednictvím komunistů se o práci v SSSR zajímali i další propuštění zaměstnanci, přičemž někteří chtěli sovětským agentům prodávat zbrojní výkresy. Kábelovi pak přitížilo, že roku 1919 zběhl z armády a že se přiznal k sexuálním vztahům s muži, z nichž jeden byl vyšetřován v rámci plzeňské homosexuální aféry, která městem hýbala jen o devět měsíců dříve.

Kábela ještě vypověděl, že se v únoru 1932 pokusil využít protekce generála Karla Mejstříka (1886–1945), a protože během velké vlny propouštění na jaře 1932 o práci skutečně nepřišel, policie nabyla podezření, že do špionáže je zapleten i generál (a možná i plzeňská vyšší společnost) a že v tom hraje roli homosexualita. Kábela totiž nebyl příliš šikovným konstruktérem, ale snažil se prodrat mezi městskou smetánkou včetně například policejního ředitele Jaroslava Hubera.

Na konci listopadu 1932 pak proběhla razie v komunistických organizacích, přičemž bylo zatčeno šest již vícekrát zadržených funkcionářů člena plzeňského zastupitelstva Josef Hrdličku nevyjímaje. Dobře informovaná sociálnědemokratická Nová doba hospodářskou krizí naštvaným čtenářům pak s chutí servírovala skandální směs složenou z rudého nebezpečí, zhýralých gayů a nespolehlivého „panstva“ i generality: „Ve Škodovce uplatnili všelijací takoví Kábelové, kteří ve stínu přátelství s velkými pány kryli svou nečistou činnost, směřující proti vlastnímu závodu.“ 

Uklizený generál

Policie se neodhodlala rozplétat linii plzeňské smetánky a soustředila se na komunisty, kteří v továrně prováděli zbrojní špionáž, a generála Mejstříka. Do Plzně přijel zkušený referent zpravodajského oddělení Ministerstva národní obrany štábní kapitán Bártík. I díky jeho práci v terénu mohlo v polovině prosince ministerstvo dospět k závěru „že ve věci vlastní špionáže Mejstřík je úplně čistý (…) je však přesvědčeno, že úchylnost Mejstříkova tu je.“ Ani Kábela nebyl agent nějaké zpravodajské sítě. Pokud se pokusil o průmyslovou špionáž, tak ve snaze nalézt práci v SSSR. Jenže jím zvolená cesta k obstarání pracovního místa byla podle zákona na ochranu republiky trestná a pravdou také je, že se snažil těžit z blízkosti vysoké společnosti. 

Ačkoliv žádný špionážní, ba ani homosexuální styk mezi Kábelou a Mejstříkem není prameny doložen, generálův „úchylný život“ propíral tisk od komunistického Rudého práva až po Lidové noviny a kolportéři v Plzni vyvolávali, že Mejstřík byl usvědčen ze špionáže. To ministerstvo obrany 15. prosince dementovalo, ale tehdy trestnou homosexualitu potvrdilo.

Historici vojenských dějin sice píší o váženém onemocnění a vysokém věku, ale doboví aktéři se shodovali v tom, že případná generálova homosexualita by představovala bezpečnostní riziko. Sám brigádní generál se nejprve snažil hájit, ale po skandalizaci v tisku podal žádost o dovolenou a na ministerstvu se též domluvil, že „požádá o povolení k sňatku, které mu bude uděleno.“ Oficiální armádní dokumenty uvádějí, že po zdravotní dovolené odešel k 31. květnu 1933 do výslužby ze zdravotních důvodů a ještě předtím mu ministerstvo udělilo povolení k sňatku s Marií Mejstříkovou, rozenou Bolardtovou – oženil se tedy ve svých 46 letech.

Bývalý legionář a absolvent prestižní francouzské válečné školy dostal výslužné a usadil se ve svém rodném kraji ve Zbraslavi. Později se zapojil do protinacistického odboje a padl jako hrdina druhý den Pražského povstání v květnu 1945 – posmrtně byl povýšen do hodnosti divizního generála.

Smutný antihrdina 

Přelíčení se skupinou 14 Škodováků proběhlo před pražským Krajským soudem trestním v listopadu 1933. Až na dva byli obžalováni podle § 6 (Vojenská zrada) zákona na ochranu republiky, a sice že vyzvídali skutečnosti, opatření a předměty, jež mají zůstat utajeny pro obranu republiky, aby je vyzradili cizí moci. Dva obžalované soud osvobodil, ostatní museli nastoupit k trestům těžkého žaláře od tří měsíců do sedmi let a ztratili čestná občanská práva. Všichni se odvolali, ale některým soud tresty ještě zvýšil, Františku Kábelovi konkrétně ze 3 na 5 let. O dva měsíce později dostal bývalý škodovácký technik navíc podle § 129 trestního zákoníků tři měsíce nepodmíněně za konsenzuální homosexuální styk – šlo o podjaté rozhodnutí, neboť prvorepublikové soudy za tyto činy udílely podmíněné tresty. Kábela si odpykal téměř celý trest a propuštěn byl až začátkem listopadu 1938 amnestií nového prezidenta Emila Háchy. 

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

František Kábela stanul před soudem jak zlomený člověk po 15 měsících samovazby. Pro veřejnost sehrál roli obětního beránka, protože vynášením výkresů byla narušena dobrá pověst Škodovky – strategické čs. zbrojovky. Po propuštění se vrátil do Zbrojovky Brno, roku 1939 se přihlásil k německé národnosti, avšak uprostřed války byl zatčen gestapem za poslech cizího rozhlasu, opět přišel o práci a skončil v koncentračním táboře Mauthausen.

Protože se ho po válce zastali spoluvězni, nebyl vysídlen, naopak později po přestěhování do Svitav byl veden jako agent Státní bezpečnosti pod krycím jménem Richard. Kábela zkrátka v krizových situacích volil ze zpětného pohledu vždy tu špatnou stranu: dezertér, „špion“, Němec či agent StB.

Rover Curiosity se aktuálně pohybuje v oblasti přezdívané Pontours, kde pomocí svého vrtáku odebral svůj již 32. vzorek marsovské horniny. V této části Marsu nyní panuje zima, roveru se tak během jeho pouti na horu Sharp otevírají čisté a ničím nerušené výhledy na okolí severozápadní části kráteru Gale.

Oblast Pontours je pro vědce mimořádně zajímavou – jde o část Marsu kde se snoubí jílové materiály a sírany (sulfáty). Ty se vyskytují v některých nerostech, například v sádrovcích, anhydritu a barytu, ale i například v kamencích. Analýza vzorků by tak mohla přinést odpověď na otázku, kam zmizela voda z kráteru Gale. „Zdejší skály nám mohou přinést odpověď, jak se tato kdysi vodou zalitá planeta změnila na nehostinnou suchou poušť a jak dlouho obyvatelné prostředí přetrvávalo po této změně,“ okomentovala aktuální výzvy roveru Curiosity Abigail Fraemanová z JPL.

TIP: Curiosity našel stopy usazené soli z dávného jezera v marsovském kráteru Gale

Poslední dva měsíce se rover pohybuje v blízkosti hory pojmenované po nedávno zesnulém astrobiologovi Rafaelu Navarrovi, který se významným způsobem podílel na misi Curiosity a mohutné 137 metrů vysoké vyvýšeniny v severozápadní části kráteru Gale. Touto oblastí se bude rover pohybovat řadu dalších měsíců, než se úzkým kaňonem vrátí k již loni navštívené oblasti Greenheugh Pediment.

Americký plán operace Starlite počítal s kombinací obojživelného a vzdušného útoku. Tři roty 3. praporu (I, K, L) se měly vylodit na pláži Zelená 1 u osady An Cuong  a vyrazit severozápadním směrem, čtvrtá rota M se pak měla po zemi přesunout z Chu Lai k hřebenu asi 6 km severozápadně od pláže Zelená 1 a zablokovat tak Vietkongu případnou ústupovou cestu. Fisherův prapor měl být mezitím vysazen vrtulníky na trojici vytipovaných přistávacích zón (označených jako Modrá, Červená a Bílá). 

Předchozí část: Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965 (1)

Podpora z moře i ze vzduchu

U vnitrozemské části osady An Cuong se měly oba prapory spojit a vytvořit tak souvislou linii, ve které měly následně postupovat až k pobřeží přes Van Tuong, potlačit jakýkoliv odpor nepřítele a oblast vyčistit. Palebnou podporu měl kromě dělostřelectva z Chu Lai zajistit i raketový křižník Galveston doprovázený torpédoborci Orleck a Prichett, ze vzduchu se pak mohli mariňáci kromě několika podpůrných helikoptér UH-1E spolehnout i na letouny F-4 Phantom II a A-4 Skyhawk operující z Danangu a Chu Lai.

Jako první se dala do pohybu rota M 3. praporu, která se během 17. srpna nejprve po moři přesunula k poloostrovu Trung Phan a poté pěšky vyrazila k cílové pozici, kam bez větších problémů dorazila brzy ráno 18. srpna. Zbytek 3. praporu se mezitím nalodil na trojici vyloďovacích plavidel a do cílové oblasti připlul okolo páté hodiny ranní společně s podpůrnými plavidly.

Úder na pláže

V 6.15 se rozeřvala americká dělostřelecká příprava a trojici výsadkových zón pro helikoptéry zasypala smršť 155mm granátů. Následoval nálet dvacítky námořních letadel A-4 Skyhawk a F-4 Phantom, která na zóny shodila 18 t bomb a napalmu. V 6.30 se pak na pláži Zelená 1 vylodili první mariňáci 3. praporu a začali zajišťovat předmostí. Na pravém křídle se rotě K podařilo postoupit z pláží, asi o dva kilometry dále ale musela svést tuhý boj na zákopové linii Vietkongu.

Půl hodiny po rotě K se vylodila i rota L. Ta prakticky hned po opuštění plavidel čelila palbě z ručních zbraní a kulometů partyzánů ukrytých v zákopech a jeskyních za pláží. Za podpory tanků a protitankových vozidel M50 Ontos rota odpor brzy zlomila a po vyčištění jeskynního komplexu několik set metrů za pláží zahájila postup do vnitrozemí, kde bez odporu obsadila vesnici An Cuong. Tehdy se velitel roty kapitán Bruce Webb dozvěděl o vážných problémech roty H 4. pluku USMC (viz níže) a získal povolení vydat se jí na pomoc.

Jeho vojáci proto nasedli na tanky M48 a vyrazili směrem k osadě An Cuong. Cestou čelili několika přepadům, v samotné vesnici je pak uvítali dobře zakopaní obránci. Tankové kanony a plamenomety rozhodly ve prospěch USMC a vesnice po intenzivní přestřelce padla. Bohužel se tak stalo za cenu života kapitána Webba, kterého usmrtil nepřátelský granát. Velení se proto ujal nadporučík Richard Purnell, jenž obdržel rozkaz připojit se k rotě K, nacházející se zhruba 2 000 m na severovýchod od nich.

Problémy helikoptér

Zatímco vyloďovací fáze operace probíhala poměrně hladce, to samé se nedalo říct o vrtulníkových výsadcích. Vojáky 4. pluku USMC mělo do cílové zóny dopravit celkem 24 helikoptér UH-1 a UH-34, které vzlétly časně ráno 18. srpna a nad své cíle dorazily krátce po ukončení přípravné palby. Přistávací zóna Červená nebyla bráněna a rota G zde přistála zcela bez odporu. Na přistávací zóně Bílá bez větších problémů dosedly i helikoptéry převážející rotu E.

Rota G hladce zajistila vesnici Phu Long a v odpoledních hodinách se spojila s rotou M (3. prapor) asi 2 km od přistávací zóny. Rota E měla práci o poznání těžší a musela překonat odpor zhruba 150 partyzánů vyzbrojených kulomety, minomety a bezzákluzovými kanony. Během bojů si nicméně Američané všimli, že Vietkong byl velikostí operace zcela zaskočen. Některé bojovníky dokonce přílet helikoptér zastihl uprostřed snídaně. Během prvních dvou hodin operace se však partyzáni vzpamatovali a jejich odpor začal nabírat na intenzitě.

Image

Čtěte také

Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965 (3)

Přímo před vstupem do hradu Bran, který údajně posloužil coby předloha pro sídlo hraběte Drákuly v románu Brama Stokera, nechala rumunská vláda zřídit očkovací centrum. Každý květnový víkend se tam mohou zájemci nechat imunizovat proti koronaviru bez nutnosti registrace. Země tak chce k vakcinaci motivovat širší veřejnost, jež se očkování obává. Každý, kdo se tzv. očkovacích maratonů zúčastní, dostane navíc za projevenou odvahu diplom a jako bonus volný vstup na výstavu mučicích nástrojů do hradního sklepení. Od začátku akce již tamní exponáty zhlédlo přes 400 lidí.

Najít oběšence, to ve středověku nikoho nepřekvapilo. Šlo přece o běžný typ trestu a visatci zůstávali na místě pro výstrahu ostatním. Pohled na zohavená oklovaná těla působil odstrašujícím dojmem i na otrlé povahy.

Přemyslovské Čechy uprostřed 10. století však podle legend zažily jiné divadlo. Muž, který už na stromě visel tři roky, nejevil žádné známky hniloby a neokusovala ho zvěř ani ptáci jej neklovali. Ba co víc! Tajemnému mrtvému rostly vousy a nehty, vlasy mu zbělaly. Tehdejší náboženská představivost nabízela jediné vysvětlení: zázrak!

Muž na provaze se smyčkou kolem krku nebyl kdekdo. Patřil kdysi k družině knížete Václava. Proč se ale ocitl v nemilosti a na stromě? A proč ho Bůh obdařil zvláštní milostí i po smrti?

Emigrant

Náš příběh se započal o mnoho let dříve ve Staré Boleslavi. Ve kterém roce? Nevíme. Snad 929, snad o šest let později. Dokonce ani datum 28. září není tak jisté. Snad se jen církvi hodilo, že tento den dosud zůstával volný, a tak nic nebránilo připojit k němu svátek svatého Václava. To ale předbíháme. Kníže Václav netuší zradu a přijíždí do Staré Boleslavi. Tam ho překvapí skupina vrahů snad i s bratrem Boleslavem. Kníže pod ranami umírá a vlády se ujímá jeho bratr Boleslav. Díky svému činu si vyslouží přízvisko Ukrutný. Tím se ale násilí neskončilo. Boleslavovi pochopové křižovali zem a mordovali Václavovy přívržence i s celými rodinami. České knížectví zaplavila nevinná krev.

K Václavovu nejbližšímu okolí patřil i muž řečený Podiven. Na svou dobu šlo zřejmě o vzdělaného muže. Snad i díky vysoké inteligenci se mu podařilo uniknout jisté smrti. Podiven uprchl za hranice a dlouhá léta prožil v bezpečném exilu mezi Němci.

Vražda v lázni

Nevíme, co přesně přimělo Podivena se vrátit. Ale víme, co udělal. Snad měl původně jen v úmyslu v klidu dožít. Snad věřil, že minulost odnesl čas, a na pomstu nepomyslel. Snad ho na tu myšlenku přivedl pohled na známá místa, která se pojila s jeho vzpomínkami na milovaného knížete. Rozhodl se pro odvetu a vyhledal jednoho z Václavových vrahů, Hněvsu. Proč právě jeho? Měl s ním nevyřízené ještě další účty? Nebo měl snad v úmyslu vyhledat postupně další Václavovy vrahy? Nebo legenda nemluví pravdu a Václava ve skutečnosti bodl jen jeden vrah? Hněvsa?

Podle legendy Podiven Hněvsu zastihl zcela nepřipraveného k boji v parní lázni. Nahý muž se asi těžko zmohl na odpor. Vyměnili si patrně pár tvrdých slov, Podiven asi pronesl něco na způsob obžaloby a po letech dokonal spravedlivou pomstu. Neodradila ho nerytířskost souboje s neozbro­jeným mužem. Tolik Hněvsou opovrhoval, že mu nedopřál ani důstojnou smrt?

Co měl Podiven dál v úmyslu? Patrně ho čekal tvrdý život podobný osudům moderních odbojářů či atentátníků. Skrýval se v lesích, Boleslav mezitím zuřil a vyslal po jeho stopách trestnou družinu. Té se podařilo Podivena vypátrat a jeho další osud již známe. Mstitel skončil na šibenici jako zločinec.

Posmrtný odboj

Ani oběšený Podiven však nepřestal dělat Boleslavovi potíže. Mrtvola, kterou podle legendy chovala v úctě i divá zvěř a krkavci, hovořila jasně. I nebe stálo na straně zavražděného Václava. Boleslav nechal Podivenovo tělo zakopat, aby měl konečně pokoj. Ale zázraky neustaly. Naopak. Nad hrobem se objevila tajemná záře.

Na rozdíl od světské spravedlnosti církev na Podivena nenahlížela jako na vraha. Nezískal ale svatořečení jako Václav. V pomyslné nebeské hierarchii stojí o stupínek níž jako blahoslavený. A jeho kosterní pozůstatky se dočkaly odpovídající úcty. Vrátil se tam, kam zřejmě srdcem vždy patřil: po bok knížete Václava jako jeho věrný služebník. Podivenovy pozůstatky převezli a pohřbili je znovu, tentokrát vedle hrobu svatého Václava. Podiven našel místo odpočinku před rotundou svatého Víta, tedy na místě, které dnes najdeme v základech katedrály na Pražském hradě. 

TIP: Poslední boj knížete Václava: Otazníky kolem skonu legendárního Přemyslovce

Kdesi se však stala chyba a Podiven se nedochoval celý. Postrádáme bohužel to hlavní – lebku. Také z hrudníku zůstalo jen několik žeber. Ostatní se zřejmě ztratilo při stavebních pracích. Nalezené kosti byly podrobeny expertize. Ta mimo jiné ukázala, že Podiven zemřel asi jako padesátiletý muž. A zbytek legendy? Ostatní z Václavových vrahů, které mstitel Podiven nenavštívil, stihla zlá smrt a prokletí. 

V úspěšnosti léčby rakoviny hraje stále větší roli včasná detekce nádoru. Čím jednodušší a přesnější taková diagnostika je, tím lépe pro pacienta. Odborníci amerického výzkumného centra Johns Hopkins Kimmel Cancer Center na tom intenzivně pracují. Vyvinuli diagnostický test, který detekuje nádor plic ve vzorku krve pacienta s přesností přes 90 procent.

Tento test spojuje analýzu fragmentů DNA, které kolují tělem v krevním oběhu, s umělou inteligencí. Na rozdíl od jiných podobných testů v tomto případě nejde o hledání konkrétních sekvencí DNA, které pocházejí z nádoru. Umělá inteligence monitoruje větší počet různých fragmentů DNA a přítomnost nádoru zjišťuje v jejich celkovém uspořádání. 

TIP: Nový krevní test dokáže odhalit 20 typů rakoviny v rané fázi

Vědci při tvorbě testu vycházejí z toho, že buňky nádorů mají oproti zdravým buňkám více chaoticky uspořádaný genom. Umělá inteligence prochází miliony fragmentů DNA v krvi a hledá stopy takového chaotického uspořádání. První experimenty ukázaly, že tento přístup je velice účinný. Mimo jiné umožňuje detekci nádorů v rané fázi vývoje, což je pro pacienty velmi důležité. Nová metoda teď prochází rozsáhlejšími klinickými testy. Jejich cílem je nejen vylepšit parametry testu ale i rozlišit mezi rakovinou plic a jinými typy rakovin, jako jsou nádory močového měchýře, ledvin nebo nádoru tlustého střeva.

Jak dlouhý byl dinosauří den a která souhvězdí bylo možné zahlédnout na nočním nebi před desítkami milionů let? Konkrétní odpovědi na zmíněné otázky neznáme. Moderní věda však nabízí jistá vodítka, podle nichž je zřejmé, že v dávných dobách vypadala obloha v noci zcela jinak.   

Dnes například víme, že v geologické minulosti byl den výrazně kratší: V době vyhynutí dinosaurů před 66 miliony let měl zhruba 23 hodin a 36 minut, zatímco v období jejich zrodu před 230 miliony let trval jen 22 hodin a 42 minut. S dinosaury se tedy Země otočila za rok 386×. 

Krátce po vzniku naší planety, někdy před 4,5 miliardy let, však podle odhadů astronomů a fyziků panovala ještě odlišnější situace: Z opakovaných radiometrických výzkumů fosilních korálů a přílivových sedimentů, stejně jako z teoretických modelů vyplývá, že den trval asi jen 6–7 hodin, a do roka se proto vešel zhruba 1 400×. 

Neexistující souhvězdí

A jak tedy vypadala noční obloha v době dinosaurů? Zatím víme s jistotou pouze tolik, že se Měsíc jevil o něco větší, protože byl k Zemi blíž. Na vlastní oči byste však zmíněný rozdíl nezachytili – odhalil by jej až dalekohled nebo přesné měřicí přístroje. 

Co se souhvězdí týče, dnešní astronomové jich rozlišují celkem 88. Kdybychom se ovšem mohli přenést zpět do druhohorní éry (začala zhruba před 250 miliony let), nespatřili bychom žádné z nich. Souhvězdí ve skutečnosti neexistují: Jedná se pouze o myšlené obrazce, které vytvářejí blízké hvězdy na nebi, tak jak je pozorujeme z povrchu Země.

Pokud bychom však stejné stálice sledovali například z jiné planety, utvářely by úplně jiný vzor, a některé z nich bychom možná neviděli vůbec. Na konci druhohor, asi před 66 miliony let, se přitom celá Sluneční soustava i se Zemí nacházela přibližně o třetinu otočky kolem galaktického středu zpět, takže šance na rozeznání nám dnes známých souhvězdí byly prakticky nulové. 

Nováčci i vytrvalci

Podstatná je také skutečnost, že mnohé z dobře viditelných hvězd současné oblohy v éře dinosaurů ještě neexistovaly. Ke stálicím, jež vznikly až po konci druhohor, patří například červený veleobr Betelgeuze ze souhvězdí Orionu, jedna z největších hvězd pozorovatelných dnes ze Země i bez dalekohledu. Gigant asi o tisícinásobném průměru našeho Slunce se zrodil teprve před 6–8 miliony let, a dinosaurům tedy nebe rozhodně nezkrášloval. 

Některé stálice, jako skupina modrých hvězd z otevřené hvězdokupy Plejády nebo třeba Polárka, se nejspíš zformovaly právě v období druhohor. Jiné zas zářily již v průběhu celé éry dinosaurů i dlouho před ní: Kromě našeho Slunce (jež vzniklo před 4,6 miliardy let) jde třeba o Vegu ze souhvězdí Lyry, která je stará asi 450 milionů let, nebo o ještě mnohem letitější Arcturus z Pastýře, jehož věk vědci odhadují na 6–10 miliard let.

Některé hvězdy by se také před miliony let jevily mnohem jasnější, nebo naopak slabší: Zatímco dnes dělí nejbližší stálici po Slunci – Proximu Centauri – od Země 4,24 světelného roku, tehdy se mohla nějaká hvězda nacházet třeba i o polovinu blíž. A zapomínat bychom neměli ani na fakt, že v druhohorách panovaly na naší planetě mnohem lepší podmínky pro sledování noční oblohy, protože neexistovalo světelné znečištění. 

Mezi vozem a nožem

Zatímco Měsíc, viditelné planety a Slunce by na pozemském nebi vypadaly prakticky stejně i v éře dinosaurů, souhvězdí by se zkrátka jevila jinak. Dnešní počítače umějí propočítat polohu známých hvězd řádově desítky až stovky tisíc let dopředu i zpět. Díky tomu například víme, že Velký vůz bude zhruba za sto tisíc let připomínat spíš „velký nůž“. 

Zatím jsme však nedokázali modelovat přibližný vzhled nebeských uskupení víc než 1,5 milionu let zpět v čase, což na dobu dinosaurů nestačí. Kromě toho s každým dalším statisícem roků významně stoupá nejistota, pokud jde o konkrétní polohy hvězd: Některé mohly být kdysi na nebi „navíc“, načež explodovaly jako supernovy, jiné se ještě nezrodily nebo je tenkrát kvůli velké vzdálenosti nebylo možné pozorovat pouhýma očima…