Často se ukázalo, že schopnosti eunuchů v mnohém překonávaly očekávání. Místo úředníčků a poskoků se z nich stali skuteční vládci v pozadí a zdatně směrovali chod celých království.

Domácí prevence

Termín eunuch znamená v řečtině „Strážce lože“. Historií mnohokrát ověřená praxe velí, že svou postel a věrnost manželky či ženy není dobré nechat strážit jiným mužem. A proto byli eunuši – správci harémů a speciální funcionáři vladařského dvora – preventivně vykastrovaní. Bylo to na první pohled logické: takový správce „dole bez“, zbavený možnosti produkovat vlastní potomstvo, se po zákroku stal důvěryhodným spolupracovníkem. 

Nemohl zneužít svého postavení pro zájmy vlastních potomků a pletichařit vám za zády. Ztráta vybavení prostě utlumila jeho individuální ambice. Nebo ne? Dějiny tuhle propagovanou teorii spolehlivě vyvrátily a hezká řádka eunuchů to dotáhla pořádně vysoko. I když na ně pořád máme tendenci pohlížet jako na poněkud méněcenné, mnozí dokázali zastínit i své pány. Kteří eunuši patřili mezi nejmocnější?

Historik staré Číny

Kdo je otcem čínské historiografie, prvním dějepiscem a kronikářem rodící se Říše středu? Přece S’-ma Čchien, narozený někdy kolem roku 140 př. n. l. K prvenství mu pravda trochu dopomohl jeho otec, který začal objemné dílo popisující legendární vznik Číny tvořit, ale již jej nestačil dokončit. Na smrtelné posteli požádal svého syna, aby jeho životní dílo dotáhl do konce. Čchien se svěřeného úkolu zhostil se ctí a vytvořil daleko rozsáhlejší opus, než by kdokoliv doufal. Při psaní se coby dvorský písař propracoval na pozici správce archivu, knihovny i kalendáře. Jenže pak udělal chybu.

Ve sporu mezi generálem Li Lingem a císařem vyjádřil podporu vojevůdci a měl být za tuto drzost, on i jeho potomci, nemilosrdně ztrestán na hrdle. Radikální verdikt ale dokázal uhádat a změnit na kastraci, částečně díky tomu, že děti dosud neměl. Potrestány tak vlastně byly jeho budoucích, nikdy nezplozené generace. A Čchien získal čas k dokončení mimořádného díla Zápisky historika, které sahají až kamsi 2 600 let před náš letopočet. Kniha je dodnes jedním z nejcitovanějších zdrojů a oslavován je i S’-ma Čchien. Na pomstychtivého císaře Wu-tiho, který jej nechal vykastrovat, si nikdo ani nevzpomene.

Zakladatel dynastie

Někteří lidé to dotáhli opravdu daleko, byť od začátku hráli se špatně rozdanými kartami. Třeba jako Agá Muhammad Chán žijící v druhé polovině 18. století v Íránu. Jako šestiletý chlapec byl vykleštěn svými kadžárskými kmenovými spolu-bratřími, aby se nemohl účastnit soubojů o moc. A jako „nepoužitelný“ strávil následujících 16 let coby politické rukojmí v Teheránu. Překvapivě jej tyhle nepříjemné zkušenosti nepřipravily o mocenské ambice. 

Po smrti chána Nádira se oficiálně ujímá vedení. Jakto? Ze svého nuceného exilu totiž po léta nenápadně tahal za nitky a ovlivňoval klíčové hráče v regionu. Přátele měl i mezi nepřáteli. Jeho mocenská kariéra dostala bouřlivou akceleraci a krutost, s jakou vedl dobyvačná tažení, překvapila i otrlé bojovníky. Snad kvůli drsnému dětství neznal soucit a masakry poražených nepřátel si vyloženě užíval. Z poněkud nadbytečného a odstrkovaného eunucha se vypracoval na pozici prvního perského šáha a zakladatele nové dynastie. Nástupce sice nezplodil, ale dal vzniknout celé říši.

Objevitel a mořeplavec

Admirála Čeng Che můžeme obvinit z ledačehos, ale rozhodně nelze říct, že by mu „chyběly koule“. Naopak, podle buddhistické tradice (původně byl muslimem) mu přezdívali „Eunuch se třemi poklady“. Byť byl vykastrován, dokázal efektivně velet císařským vojskům a zahánět od hranic mongolské nájezdníky. Uznání se nedočkal, na dvoře Jung-leho, císaře říše Ming, totiž eunuchům moc nevěřili. Jako velmi (možná až příliš) schopného se jej tedy chtěli zbavit tím, že jej pošlou za daleký horizont. 

Byl pověřen objevnými námořními výpravami a procestoval ve své době známé i neznámé končiny. Vytvářel mapy i obsáhlé zápisky z cest, přivážel suvenýry – třeba žirafy. Mezi roky 1405 až 1433 vedl hned sedm velkých diplomatických výprav, které směřovaly k Indii, Arabskému poloostrovu i na východ Afriky. V podstatě otevřel čínský trh zbytku světa. Unikátní jsou jeho plavby k neznámým kulturám i proto, že byly v zásadě vždy mírové. Nechtěl dobývat nové kraje, ale obchodovat. Po celé Číně, ale také v Indonésii a Malajsii, je dodnes vzpomínán a k jeho poctě tu stojí pomníky. Je jich dohromady víc, než kolik mají všechny generace panovníků z dynastie Ming.

Úspěšný správce

Nebylo to ostatně poprvé, co v Persii eunuši měnili tok dějin. Ve 4. století př. n. l. tu vládne král Artaxerxes, v pořadí třetí tohoto jména. Rozhodně ale není tak politicky výrazný, jako jeho předkové. Výsledek? Bouře nevole v Persepolis, mocenské tahanice, povstání ve Foiníkii a ve městech Sidónu a Tennésu. A také zdlouhavá a ne zrovna úspěšná válka s neposlušným Egyptem. 

Jenže pak se do věci vložil Bagoas. Kdo že to? Ano, ten poněkud obtloustlý eunuch, který zatím vypomáhal u dvora s administrativou. Poněkud nečekaně mu bylo svěřeno velení nad vojskem a Peršané poprvé přesvědčivě nad Egyptem vyhráli. Faraon tehdy musel utéct až do Núbie. Bagoas pak zkrotil i neposlušné městské státy. A také reformoval systém vlády a výkonu práva. Potřebuje tedy vůbec někdo ještě neschopného Artaxerxa? Jenže tehdy se Bagoas evidentně přepočítal. Hostina s otrávenými nápoji sice vyústila ve skon neschopného vladaře, ale bohužel i jeho samého. Přitom nechybělo mnoho a mohl jej na trůnu nahradit.

Nejschopnější generál

V roce 2005 byl v populární anketě Největší Čech zvolen Karel IV. Ne, ten skutečně eunuchem nebyl, ale těžko si představit, kolik bodů by musel nasbírat nejznámější přemyslovský kastrát, Jaromír, aby se vůbec v hlasování dostal do první stovky. Ve Vietnamu je to jiné. Muž jménem Lý Thuong Kiet tu byl zvolen 14. nejvýznamnější postavou národních dějin. A i když se tahle země může pyšnit opravdu dlouhou válečnou historií, dodnes jej tu považují za druhého nejlepšího vojevůdce. 

Proč je to důležité? Protože Lý Thuong byl eunuch. Navzdory tomu přežil vládu tří různých králů, silou i diplomacií řešil domácí spory, stabilizoval a rozšířil hranice říše. Byl to geniální stratég, který dokázal s mnohem méně početnou armádou rozprášit Čínou dosazené vládce příhraničních provincií a vyprovodit je domů. Dá se říct, že ve Vietnamu 11. století nikdo neudělal pro nezávislost země víc práce, než on.

Vláda nemužných mužů

Všeho moc škodí, i přemíra eunuchů. Na čínském císařském dvoře si toho všimli pozdě. Tedy až v době, kdy byl výkonný aparát do značné míry paralyzovaný mocenskou klikou eunuchů. Jistě, byl tu třeba Cchaj Lun (1. století), kterému je v dobrém přičítána zásluha na vynalezení „průmyslové výroby“ papíru. Ale třeba Wang Čen (15. století) „zařídil“, aby císař, který se mu moc pletl do vlády, skončil v mongolském zajetí. 

TIP: Andělský hlas kastrátů: Nejslavnějším eunuchem v hudební historii byl božský Farinelli

A zapomenout bychom neměli ani na eunucha jménem Liou Ťin (přelom 16. a 17. století), který prakticky ovládl soudní dvůr a z moci své funkce rozhodoval o vině a trestu obviněných. Samozřejmě ve svůj prospěch. Proto se o dynastii Ming někdy hovoří jako o vládě eunuchů. Z pomocníků a úředníků se stali velmi nebezpeční pleticháři. Třeba takový Wej Čung-sien (17. století) se moc nerozpakoval: odstavil slabého císaře od moci a zavřel jej do paláce, kde mu ponechal jen dekorativní úlohu. Vládl pak jeho jménem.

Zánikem římské republiky a vznikem císařství, získali jeho vládci nesmírnou, přímo pohádkovou moc. Římskému císařství vládlo celkem 175 císařů, od Augusta (63 př. n. l. až 19 n. l.) po Konstantina XI. (1405 až 1453), který byl posledním byzantským císařem a posledním právoplatným římským císařem. Být císařem ale nebylo zrovna bezpečné povolání.

Vláda císařů bývala plná intrik a úkladů, které je často připravily o život. Od vzniku císařství do zániku Západořímské říše vládlo celkem 69 císařů. Z nich jen 24,8 procent zemřelo z přirozených příčin. Na zbytek čekala násilná smrt. Z celkového počtu římských a byzantských 175 císařů jich bylo okolo 30 procent zavražděno, spáchalo sebevraždu, nebo padlo v bitvě.

Brazilští matematici z University of São Paulo analyzovali statistické charakteristiky osudů římských císařů. Zjistili, že tyto charakteristiky mají povahu, která odpovídá takzvanému mocninnému zákonu. Ten se projevuje i v mnoha dalších fenoménech, které na první pohled vypadají náhodně. Může jít například o velikost kráterů na Měsíci, síly jednotlivých zemětřesení, výskyt slov v textech nebo třeba počet sledujících na sociálních médiích.

TIP: Římští císaři měli větší šanci zahynout násilnou smrtí než gladiátoři v aréně

Mocninný zákon se často projevuje jako takzvané Paretovo pravidlo, známé též jako pravidlo „80/20“. Běžná situace se vyskytuje v 80 procentech případů a vzácná situace ve 20 procentech případů. Lunárních kráterů je 80 procent relativně malých a 20 procent jsou velké krátery. Pokud jde o osud římských císařů do zániku Západořímské říše, tím vzácným jevem je přirozená smrt.

Badatelé rovněž zjistili, že šance císařů římské říše na přirozenou smrt prudce klesají kolem 13. roku jejich vlády. Důvody nejsou úplně jasné. Jejich rivalové možná po uplynutí této doby ztrácejí naději na přirozený konec císaře nebo se třeba po této době objevují noví protivníci.

Mezi dárky k narozeninám našel profesor Timothy Koeth i hadrový pytlík na svačinu a v něm kouli zmuchlaných papírových utěrek. Z těch vypadla překvapivě těžká kovová kostka. Na připojeném lístku stálo: „Přivezeno z Německa. Z atomového reaktoru, který chtěl postavit Hitler. Dárek od Ninnigera.“ Koethovi bleskově došlo, že krychlička o hraně pěti centimetrů a s hmotností kolem dvou a půl kila sehrála významnou roli v historii druhé světové války a německého atomového výzkumu. Jak ale doputovala až k němu?

Závod o čas

Před druhou světovou válkou se fyzik Leo Szilard snažil, aby se světové špičky atomového výzkumu dohodly, že nikdo nesestrojí atomovou bombu. Marně. Ambice a silná ega převážily u některých vědců nad strachem ze zneužití síly jaderné reakce. Německo patřilo v té době na poli atomové fyziky k velmocem. Řada vynikajících vědců musela sice před nacistickým režimem prchnout, ale těch, kteří zůstali a hodlali Hitlerovi atomovou bombu vyrobit, bylo stále dost. Na obou stranách Atlantiku běžel výzkum štěpné jaderné reakce na plné obrátky. Amerika měla svůj Projekt Manhattan a nacistické Německo zase Uranprojekt známý také pod neoficiálním označením Uranverein. 

Tři týmy

Německý Uranverein postavil před fyziky pracující pro Hitlera tři na sebe navazující cíle. Nejdříve ze všeho potřebovali sehnat dostatek uranu a těžké vody. S nimi pak mohli přistoupit ke splnění druhého úkolu a spustit řízenou řetězovou reakci v atomovém reaktoru. To měl být odrazový můstek pro třetí a pro Němce rozhodující akt: pro výrobu atomové bomby nedozírné ničivé síly. Ta měla představovat trumf, který rozhodne celosvětový konflikt ve prospěch Třetí říše.

V Německu panovaly pro splnění těchto bodů lepší výchozí podmínky než v Americe. Uranverein odstartoval o dva roky dříve než americký Man­hattan. Přes emigraci špičkových vědců se nezdálo, že by realizace mohla váznout na nedostatku odborníků. Naopak. Němci se rozhodli postavit hned tři samostatné týmy. Pojmenovali je podle měst, kde probíhaly experimenty. Skupina B pracuje v Berlíně, skupina L v Lipsku a skupina G má za sídlo Gottow. 

Hitlerovi generálové mají jasno. Novou zbraň chtějí od fyziků nejpozději do roka. Takto jsou zvyklí dostávat nové tanky, letadla nebo ponorky. Ministerstvo zbrojařství a válečné výroby vedené Fritzem Todtem odmítá připustit, že atomová bomba je něco úplně jiného než kanony a granáty. Když se jejich představy neuskutečňují dost rychle, netají se armádní a politické špičky rozčarováním.

Německým fyzikům se ale nedaří izolovat uran 235. Ani výsledky prvních pokusů s atomovým reaktorem nevycházejí podle předpokladů. V roce 1941 dostává Uranverein další těžkou ránu. Němci na ruské frontě rychle postupují a Hitler propadá iluzi, že má konečné vítězství na dosah. K čemu by mu ještě byla atomová bomba? Proč by měl za její vývoj dál utrácet peníze?

Když Uranprojekt startoval, měli němečtí fyzici slíbeno „první poslední“. Teď se ocitají na vedlejší koleji. Jejich boj o přízeň vůdce a přísun peněz jen rozdmýchává už beztak silnou rivalitu mezi týmy. A právě to se ukáže jako rozhodující nejen pro osud německého atomového výzkumu, ale možná i pro výsledek celé války. Zatímco Amerika soustředí všechny prostředky a ty nejlepší mozky v jediném projektu, Němci si i v nejkrizovějších momentech drží tři autonomní týmy. Řevnivost, nedostatek prostředků a neefektivní řízení ale končí fiaskem. 

Experiment B-VIII

V zimě roku 1944 už operují spojenecká vojska na území Německa a všem týmům je jasné, že bombu, která by zvrátila výsledek války, vyrobit nestihnou. Snaží se neztratit tvář aspoň na vědeckém poli. Netuší, že uprchlý italský fyzik Enrico Fermi spustil v Chicagu atomový reaktor CP-1 už počátkem prosince 1942. Doufají, že si tento primát připíšou na své konto. 

Skupina B v čele s laureátem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem prchá před postupujícími spojenci z Berlína na jihovýchod Německa do městečka Haigerloch se vším, co mají ke stavbě atomového reaktoru ještě k dispozici. V jeskyních pod haigerlochským hradem uloží i 664 kostek z přírodního uranu. Obsahují tak málo radioaktivního izotopu 235, že se s nimi dá pracovat bez vážnějších zdravotních rizik. S nimi rozjíždí Heisenberg svůj poslední experiment. Nese označení B-VIII a slavný fyzik ho podrobněji popíše v roce 1953 v knize Jaderná fyzika. 

B-VIII byl to nejlepší, na co se Němci za celou válku zmohli. Ani při něm se však řetězová reakce nerozhořela. Pozdější analýzy a modely prokázaly, že Heisenberg neměl šanci na úspěch. Jeho reaktor by potřeboval dvojnásobné množství. K dispozici přitom bylo! Se čtyřmi stovkami kostek uranu se snažila o spuštění řetězové reakce skupina G pod vedením Kurta Diebnera. Jenže Diebner byl ten poslední, který by Heisenbergovi potřebný uran poskytl. Sice byl považován za nejméně schopného, ale zároveň měl největší ambice i ego. Kdyby se Heisenberg a Diebner domluvili a dali své zásoby uranu dohromady, měli šanci na úspěch. Jenže Heisenberg Diebnerem okázale pohrdal a závistivý Diebner ho za to z duše nenáviděl. 

S uranem v batohu

Po neúspěšném experimentu nařídí Heisenberg reaktor rozebrat, kostky uranu zakopat a těžkou vodu ukrýt v neoznačených sudech. Sám sedne na bicykl a s šesti kostkami uranu v batohu prchá před postupujícími spojenci na východ. Stihne ujet dřív, než jeskynní laboratoře obsadí speciální americký tým Alsos. Jeho členy jsou vedle vojáků i vědci. Oficiálně pátrá Alsos po všech nacistických vojenských výzkumných projektech – od optiky po letectví. Neoficiálně však nejvíce slídí po tom, co zbylo z vývoje atomové bomby. 

Jméno Alsos pochází z řečtiny, kde znamená „háje“ – vlevo vedoucí týmu, nizozemský fyzik Samuel Goudsmit – rodiče zahynuli v koncentračním táboře. (foto: Wikimedia Commons, US Army, CC0)

Na konci dubna 1945 vstupují příslušníci skupiny Alsos do Haigerlochu a narazí tu na zbytky reaktoru. Zajmou vědce, kteří nestihli z jeskynních laboratoří uprchnout, a podrobí je výslechům. Ukáže se, že část dokumentace je nenávratně ztracena. Heisenberg ji stačil spálit. Zbytek však Němci v chvatu naházeli do latríny. Pochybná čest zachránit tyto složky připadne veliteli Goudsmitovi. Kostky uranu najdou lidé z Alsosu pohřbené na poli za městečkem. Pozdější analýzy kovu z kostek potvrdí, že Němci řetězovou reakci nikdy nespustili. Dokazovala to absence izotopu cezia, který by v reaktoru rozpadem uranu nutně vznikal. 

Hon na uran

Kostky uranu putují z Haigerlochu nejprve do Paříže, ale tam dlouho nezůstanou. Američané je rychle odvezou do Spojených států. Nejsou to zdaleka jediné uranové kostky, které Němci pro Uranpojekt vyrobili. A právě na tento „zatoulaný“ uran uspořádají vítězné mocnosti rozsáhlý hon. Američané mají enormní zájem, aby uran neskončil v rukou Rusů, kteří usilovně pracují na své vlastní atomové bombě. Německé obyvatelstvo má zakázáno vlastnit jakékoli množství uranu. Jediná kostka mohla ilegálního vlastníka poslat na doživotí za mříže. Přesto se objevuje uran na černém trhu. Americké úřady v Německu jsou zahrnuty nabídkami od nejrůznějších překupníků, spekulantů i podvodníků. Není divu. Jedna kostka má na černém trhu cenu až milionu dolarů. A to je ve válkou zbídačené zemi astronomická suma. 

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Někteří překupníci se tváří jako vlastenci a požadují tučné sumy za to, že „strategická surovina neskončí v rukou mocností nepřátelských ke Spojeným státům“. Jiní se netají tím, že je pro ně uran předmětem ryze obchodní transakce. Američané shánějí, konfiskují i platí. I tak skončí značné množství německého uranu v Rusku.

Pokud ve vesmíru existují pokročilé civilizace, měly by mít k dispozici technologie, s nimiž by mohly prozkoumávat celé galaxie. Jednou z možností jsou sebereplikující se sondy, známé jako von Neumannovy sondy. Takové stroje by vyráběly své další kopie z materiálů, které naleznou cestou vesmírem.

Zaza Osmanov z gruzínské Univerzity Tbilisi nedávno spočítal, že by takové sondy mohl docela dobře objevit nedávno zprovozněný masivní radioteleskop FAST, momentálně největší radioteleskop na světě. FAST by mohl detekovat hejna von Neumannových sond v poměrně značné vzdálenosti od Sluneční soustavy.

Detekce mimozemských sond

Osmanov tvrdí, že by hejna těchto sond měla být viditelná právě v té oblasti rádiového záření, ve které pozoruje vesmír radioteleskop FAST. Jako všechny stroje, měly by i tyto sondy vydávat nějaké elektromagnetické záření. Podle Osmanových odhadů by to měly být zmíněné rádiové vlny. 

TIP: Nový největší radioteleskop světa v Číně má za sebou první objevy

Vzhledem k citlivosti radioteleskopu FAST bychom měli být schopni detekovat hejna von Neumannových sond do vzdálenosti asi 16 tisíc světelných let, pokud půjde o technologii civilizace typu II Kardašovovy škály, tedy „hvězdné“ civilizace. To představuje asi 15 procent Mléčné dráhy. V případě sebereplikujících se sond civilizace typu III, čili „galaktických“, by FAST mohl být ještě úspěšnější - objevit by je mohl až do vzdálenosti 400 milionů světelných let, což zahrnuje i mnoho sousedních galaxií.

Spisovatel Jaromír Tomeček (1906–1997), který hluboce ovlivnil mou generaci svými lyrickými knihami o přírodě a jejích dětech, kdysi rozesílal péefky s něžným chmýřím. Když obdarovaný rozevřel obálku, jemné vlásky se rozechvěly již samotným dechem. „Je to chmýří z křídel andělů, kterým zimní severák pocuchal perutě,“ tvrdíval mi Jaromír se svým typickým, klukovsky zasněným úsměvem.

Mimořádně bujná liána

Plamének plotní (Clematis vitalba) je vytrvalá dřevitá liána, která se může pnout do výše šesti až dvanácti metrů, výjimečně prý až třiceti. Plamének, který patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), má mnoho lidových jmen: barvínek, rabuď, labuť atd.

Dřevnaté části rostliny mají šedohnědou borku, která se odlupuje v dlouhých pruzích. Listy s 3–6 cm dlouhým řapíkem jsou podlouhle vejčité (někdy srdčité), zašpičatělé a složené z 3–5 lístků. Řapík, vřeteno listu a stopky lístků mají schopnost otáčivého pohybu. Na podzim opadávají pouze lístky, zdřevnatělé úponky, které drží plamének na podkladu, po němž se pne, pochopitelně vytrvávají. Bujně rostoucí plamének plotní může zcela přerůst a pokrýt stromy a keře, po nichž se plazí.

Stříbřitý zimní lesk

Oboupohlavné květy plaménku jsou žlutavé (někdy bělavé až zelenavě bílé) a rostou v latách se čtyřmi květními lístky. Voní po mandlích a tento charakteristický pach přitahuje opylující včely a mouchy. V literatuře se uvádí, že rostlina kvete od června do září. V posledních teplých podzimech jsme však plamének plotní zastihli v květu ještě v říjnu a někdy dokonce počátkem listopadu.

Stříbřitě lesklé plody plaménku – nažky – mají dlouhý, chlupatý přívěšek, který slouží jako létající aparát. Jsou nahloučeny do bohatých souplodí a rostlina díky tomu „vypadá, jako by podruhé kvetla“. Plody vytrvávají přes zimu na rostlině a teprve na jaře je odnáší vítr.

Jedovatá náhražka čaje

Všechny druhy plaménků obsahují jedovatý glykosidický lakton ranunkulin, a proto jsou všechny části rostliny jedovaté. Rozdrcené listy způsobují při styku s pokožkou zrudnutí kůže, puchýře a často i obtížně léčitelné kožní záněty. Při požití má plamének projímavé a močopudné účinky. Závažnější otravy dosud nebyly zaznamenány, protože odvar má prý odpornou chuť. Usušením se ovšem jedovaté účinky plaménku zruší. V minulosti se sušené květy používaly v některých zemích jako náhražka čaje.

Botanická literatura laiky často varuje před záměnou plaménku plotního s plaménkem přímým (Clematis recta). Přesto, že se květy, listy a ochmýřené nažky obou plaménků poněkud podobají, nezdá se mi záměna příliš pravděpodobná, poněvadž plamének přímý je nepopínavý. Je to statná, vytrvalá (a jedovatá – jako všechny plaménky) bylina, která dorůstá výšky 125–150 cm s podzemním oddenkem. Plamének přímý je chráněn a my jej sledujeme napříklald na Pouzdřanské stepi.

Čas vzpomínek

Kouzelné chmýří plaménku plotního zvláště v zimních měsících ozvláštňuje posmutnělé opadalé dřeviny, zkrášluje ploty i holé koruny stromů spanilou ozdobou. Když si vánek plápolavě pohrává s něžným pápěřím, které statečně vzdoruje mrazu a slotě, s vděčností vzpomínám na zeleného Jaromíra (takto poeticky kdysi nazýval Jaromíra Tomečka básník Jan Skácel), který andělskou symboliku této liány hluboce obdivoval, a která jej pevně poutala k jeho milované jižní Moravě. Koneckonců ani geniálnímu básníkovi Janu Skácelovi nebyl obdivný pohled na plamének cizí. V jeho básni „Kam odcházejí maminky“ najdeme tyto verše:

„Jednoho dne musíme maminku jít hledat
do noční trávy. Ráno dojdeme
k zarostlé brance.
Orosené pne se
v plaménku plotním cizí dětství.“

Perchta, pozdější bílá paní, spatřila světlo světa v roce 1429, kdy v českých zemích ještě doznívaly husitské války. Její otec, přední český šlechtic Oldřich II. z Rožmberka byl katolík a v této víře vychoval také svých sedm dětí. Perchta měla tři bratry (Jindřicha, Jana a Jošta) a tři sestry (Anežku, Ludmilu a Kateřinu) a vyrostla s nimi na rodovém hradě v Českém Krumlově. Matka, Kateřina z Vartemberka záhy zemřela a snad právě to sourozence tolik semklo, neboť i v dospělosti mezi nimi panovaly vřelé vztahy.

Když bylo Perchtě 20 let, poklidné časy vzaly náhle za své. Tehdy se ji otec rozhodl provdat za mocného Jana z Lichtenštejna, jehož majetky se nacházely v oblasti Dolních Rakous a jižní Moravy, se sídly ve Valticích a Mikulově. Právě v Mikulově měla Perchta nedobrovolně strávit většinu svého dalšího života.

Nelehký úděl vdané ženy

Přestože sňatky z rozumu byly tehdy něčím zcela běžným, manželství Perchty a Jana se ukázalo jako mimořádně nešťastné i na někdejší poměry. Dílem za to mohla Janova drsná povaha, bez viny ovšem nebyl ani jeho tchán Oldřich, který se z důvodu vlastních finančních těžkostí příliš neměl k vyplácení věna, jež činilo tisíc kop grošů. To sice nebyla malá částka, ale na dceru jednoho z nejpřednějších členů šlechtické obce ani nijak impozantní. Svým způsobem není divu, že obstrukce s vydáním věna vedly Jana z Lichtenštejna k tomu, že se vůči choti od počátku zatvrdil. Peníze potřeboval jako sůl a vůbec se netajil tím, že právě kvůli nim si Perchtu vzal. Když mladá manželka v tomto ohledu „selhala“, stala se mu trnem v oku.

Další kámen úrazu představovalo Janovo ženské příbuzenstvo. Žil totiž ve společné domácnosti se svou matkou Hedvikou z Pottendorfu a dvěma sestrami, Alžbětou a Barborou. Stejně jako v dnešní době, ani tehdy taková konstelace nedělala dobrotu. Málokterá nevěsta snese, když jí tchyně dýchá na záda, a nejinak tomu bylo i tady. Perchta se od počátku měla vůči manželově matce na pozoru, protože ani ta vůči ní neprojevovala náklonnost. To pochopitelně ještě umocňovalo její pocity osamělosti a izolace. Situace byla pro ni o to tíživější, že jedna z jejích švagrových nebyla duševně zcela zdravá a stíhaly ji jakési záchvaty šílenství. Jistou oporu měla Perchta jen ve svých komorných, které s ní přišly z Krumlova a věrně s ní sdílely nelehký osud.

Vysvoboď mne!

Perchta svému manželovi přese všechno odcizení porodila dvě děti, dceru a syna. Aby jejích útrap nebylo dost, oba potomci zemřeli ještě v dětském věku. Jedinou útěchou se jí tak staly dopisy, které diktovala písaři (sama pravděpodobně psát neuměla), pravidelně je posílala své rodině do Čech a s netrpělivostí čekala odpovědi. Zoufalé prosby směrované k bratrovi: „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš mít zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil!“ hovoří dostatečně výmluvně...

Její příbuzní jí ovšem příliš pomoci nemohli, jejich možnosti byly omezené. Sňatkem se žena zcela vymaňovala z pout, která ji vázala k původní rodině, k poručníkovi, jímž byl otec nebo v případě jeho absence jiný blízký mužský příbuzný. Jejím novým pánem se svatbou stával manžel. To on spravoval její věno, s nímž žena za mužova života volně nakládat nesměla. Toto právo jí připadlo až po jeho smrti. Perchta tak byla i v hmotných záležitostech vydána na milost a nemilost svého chotě. Jediným vysvobozením z této situace by byla jeho smrt. V 15. století totiž nebylo myslitelné, aby žena, byť urozená, opustila právoplatného manžela, třebaže by to byl despota.

A tak mezi Mikulovem a Krumlovem pravidelně putovaly dopisy plné nářků a stesku.  Nešťastná šlechtična dokonce nabyla podezření, že ji chce rodina jejího muže otrávit. Ať už to bylo podezření oprávněné, či se jednalo spíše o stihomam vyvolaný pocuchanými nervy těžce zkoušené ženy, stačil by zadělat na solidní skandál. Rožmberkové se proto snažili, aby zvěsti o Perchtině neštěstí nepronikly na veřejnost, což se ovšem příliš nedařilo. 

Život v bídě

Rodina Perchtu alespoň občas finančně podpořila, od manžela totiž navzdory sňatkovým úmluvám často nedostávala nic a byla tak odsouzena k bídnému živoření. Právě neutěšené majetkové poměry byly dalším, nad čím si v dopisech naříkala. V listu adresovaném bratru Jindřichovi z roku 1453 například napsala: „Milý bratře, ještě tebe prosím, rozpomeň se pro Boha nade mnou a pošli mi ty peníze, ať své dluhy spravím. Však víš, že jsem těch 30 kop grošů dlužna před svým šestinedělím a od té doby dobře druhých 30 kop, ježto to bohdá máš slyšeti, kam jsem co utratila. A od něho (Jana z Lichtenštejna) nikdež nic nemajíc, slíbil mi peníze dáti, ale nedal mi nic. A vím to, dá-li mi co, že mi jedině oči zaplíští, ježto já sobě tím nebudu moci nic zjednati. A daleko ho nesmím napomínati, aby se nerozhněval.“ 

V podobném duchu hovoří také list její komorné, která Jindřichovi z Rožmberka napsala: „(Paní Perchta) tak trpí mnoho divných příhod, ježto bych já se tomu, dokud sem živa, nikdy nenadála. I jiní říkají, že kdyby selku pojal, že by jím tolik netrpěla. A čím ona povolnější, tím jí i on i bába horší. A pravila mi, že chce Tvé Milosti prositi za peřinu a za duchnu. Milý pane, račiž jí dáti (...), neb jí bába jednoho pírka půjčiti nechce.“

Dochovaly se také některé odpovědi od otce a bratrů. V listě z roku 1450 Oldřich Perchtě ve snaze ji utěšit píše: „Protož, milá dcero, měj se dobře a odlož všeckny tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli.“ To se ovšem snáze řekne, nežli udělá. Perchta se snažila, jak jen mohla, Mikulov opouštět a navštěvovat svou jihočeskou rodinu. V dopisech se objevují zmínky o jejích pobytech v Krumlově a také ve Vídni, kde měli Lichtenštejnové i Rožmberkové četné vazby. 

Právě Vídeň se pro ni stala v jistém smyslu osudovou. Roku 1473 ji zastihla zpráva, pro ni nadmíru radostná – dozvěděla se, že její muž Jan z Lichtenštejna zde zemřel. Životní trápení jí tedy definitivně skončilo, konečně byla volná. Škoda, že se z této vytoužené svobody nemohla radovat déle. Zesnula totiž již tři roky po Janovi, 2. května 1476, ve věku 47 let. Její ostatky nespočinuly v milovaných jižních Čechách, jak by si bezpochyby přála, ale v rodinné hrobce Lichtenštejnů ve Vídni. 

Archeologové německé společnosti Novetus nedávno prováděli, v souvislosti s výstavbou nové železniční stanice, záchranné vykopávky v oblasti dolnorakouského města Ebreichsdorf. Jde o místo, kde se před třemi tisíci lety nacházelo osídlení doby bronzové, tehdy v těsné blízkosti bažiny. Archeologové zde objevili celou řadu artefaktů, včetně zlaté mísy, na jejíž spodní části je znázorněno slunce s jedenácti paprsky. Jak sdělil vedoucí vykopávek Michał Sip, mísa je vyrobená z plátu zlata a zřejmě měla kultovní funkci.

Odborníci znají asi 30 podobných mís pocházejících z různých lokalit v Evropě. Tato je první svého druhu, která byla objevena v Rakousku a teprve druhá, která pochází z oblasti východně od linie Alp. Obvykle se nacházejí v Německu a ve Skandinávii. Mísa je o něco větší než lidská ruka – má průměr téměř 20 centimetrů a je relativně mělká. Její výška činí jen 5 centimetrů.

Zlatá mísa a další objevy

Chemické analýzy prozradily, že materiál mísy tvoří z 90 procent zlato, zbylou část tvoří stříbro (5 %) a měď (5 %). Badatelé se nyní pokusí určit, odkud tento materiál pochází. Na stejném místě byly objeveny i další artefakty, včetně dvou náramků ze zlatých drátků. Kromě toho badatelé narazili i zbytky organické hmoty, jejíž totožnost by měly odhalit analýzy DNA.

TIP: Lovci pokladů ve Švýcarsku objevili kyborga doby bronzové

Zlatá mísa byla nalezena u zdi jednoho z dávných domů. Archeologové rovněž zjistili, že se nedaleko od těchto domů nacházela bažina, dnes již dávno vyschlá. V těchto místech vykopali téměř 500 bronzových předmětů, včetně, dýk, nožů a hřebů. Žádný z těchto předmětů nebyl poškozený, což napovídá, že nešlo o skládku. Je tak možné, že šlo o obětiště, kde byly bronzové předměty vhazovány do vody během rituálů.

Havárie tankeru v dubnu 2010 znamenala pro ekosystém Mexického zálivu zkázu. Ropa unikala z poškozené lodi dlouhých 87 dní a usmrtila desítky tisíc zvířat, zejména ryb a ptáků. Objevily se však i šťastné konce: Ochránci tehdy zvládli ze zasažené lokality přemístit například 582 pelikánů hnědých. Mezi zraněnými opeřenci odvezenými do záchranné stanice ve státě Georgia byl také samec s označením Red 33Z, kterého našli zcela vyčerpaného v polovině června zmíněného roku. V péči veterinářů se ovšem rychle zotavil a již prvního červencového dne mohl znovu zamířit na svobodu. 

Ptačí cestovatelé

Jedinou vzpomínkou na nepříjemný zážitek zůstal pro ptáka kroužek na pravé noze. Když tedy letos koncem dubna nečekaně přistál ve své původní louisianské domovině, dokázali jej místní ochránci identifikovat.

TIP: Vzdušní rekordmani: Kolik kilometrů dokážou stěhovaví ptáci uletět v kuse?

Svým výkonem tak vytrvalý tvor ornitologům opět potvrdil, co již předtím opakovaně zdokumentovali: Stejně jako další druhy mořských ptáků se pelikáni vyznačují mimořádnou schopností orientace na dlouhé vzdálenosti. Jejich hejna se totiž v chladnější části roku přesouvají do teplejších oblastí a na jaře se opět vracejí do hnízdišť vzdálených často i stovky kilometrů. Nicméně fakt, že zvíře našlo cestu zpět s tak velkým časovým odstupem, znamenal pro vědce novinku.

Život hvězdy představuje neustálý zápas gravitace, která stálici nutí smrštit se do co nejmenšího objemu, a tlakového gradientu, jenž ji naopak nafukuje. Poté, co hvězda spotřebuje své palivo, rovnováha mezi oběma silami skončí a nastává závěrečný souboj, v němž nakonec vždy zvítězí gravitace. Vlivem vlastní obrovské tíhy se stálice zhroutí do sebe a smrští se na setinu až stotisícinu původního poloměru. Výsledkem je bílý trpaslík, v případě velmi hmotných exemplářů pak dokonce neutronová hvězda nebo černá díra. A právě konec života hvězdných obrů, alespoň osmkrát hmotnějších než Slunce, provází sled událostí označovaný jako výbuch supernovy.

Předchozí část: Královny vesmírných explozí: 10 zajímavých faktů o supernovách (1)

6. Příčina masového vymírání?

Pokud by supernova vybuchla poblíž obydlené planety, nepochybně by to vyvolalo dramatické následky. Exploze by vyzářila spoustu vysokoenergetických fotonů, jako jsou rentgenové či gama-paprsky. Taková lavina by nejspíš spolehlivě zlikvidovala ozonovou vrstvu v atmosféře, a to na řadu měsíců. Povrch planety by pak opékalo nebezpečné ultrafialové záření místní hvězdy, v našem případě Slunce.

Otázkou zůstává, jak vážné škody by to na Zemi zanechalo. Například ani tvrdé UV záření nepronikne příliš hluboko do vody. Pohroma by tedy zřejmě závažně nepostihla mořské ekosystémy. Masová vymírání přitom známe především z oceánů, kdy z nich zmizely prakticky veškeré živé formy. Podle našich stávajících znalostí tak supernovy nesehrály v největších vymíráních na modré planetě zásadní roli.

Kromě toho jsou velmi vzácné: Podle vědeckých odhadů se v Galaxii odpálí v průměru jedna za 100–200 let, přičemž naposledy k tomu došlo dokonce před čtyřmi stoletími. Mléčná dráha je navíc rozlehlá a exploze tak blízké supernovy, že by alespoň nějak ovlivnila život na Zemi, se odehraje pouze naprosto výjimečně. Aktuálně představuje nejbližšího kandidáta hvězda IK Pegasi, vzdálená asi 150 světelných roků, jejíž výbuch se tak promění jen v krásnou nebeskou show, nic víc.

7. Záření z ozvěny

Ozvěnu mohou vytvářet nejen zvuky, ale i světlo. Echo vznikne, když se dostatečně intenzivní zvukové vlny odrazí od vhodného povrchu a vrátí se zpět. Podobně se světelné vlny záření supernovy odrážejí od mračen kosmického prachu a plynu a mění směr, přičemž mohou zamířit k Zemi. Díky tomu se pro nás „ozvěny“ záření supernov stávají pomyslným portálem do minulosti: Můžeme tak vystopovat ty, jež ve skutečnosti zhasly před stovkami let. 

Nedávný příklad podobného výzkumu představuje SN 1572, tedy „Tychonova“ supernova z roku 1572. Tehdy zářila v souhvězdí Kasiopeji jasněji než Venuše, byla vidět i ve dne a plně pohasla až po dvou letech. V roce 2008 pak astronomové objevili záření, v němž rozeznali její „ozvěnu“. Bylo sice asi 20miliardkrát slabší oproti tomu, které pozoroval Tycho Brahe, přesto vědci dokázali analyzovat jeho spektrum a určit, že se opravdu jedná o záření supernovy typu Ia, což odpovídá Tychonově supernově.

8. Ukazatelé temné energie

Supernovy typu Ia jsou extrémní i mezi svými kolegyněmi, přinejmenším pokud jde o množství uvolněné energie. Zároveň se však, na rozdíl od jiných supernov, nacházejí ve veškerých typech galaxií, včetně eliptických. Také mají velmi podobné profily jasnosti a to vše je předurčuje, aby je astronomové využívali coby tzv. standardní svíčky. Stávají se tak prakticky jediným nástrojem, který nám umožňuje měřit velké vzdálenosti mezi hvězdnými ostrovy.

V roce 1998 použili vědci supernovy jako standardní svíčky ke studiu expanze vesmíru. Původně se domnívali, že se od dob Velkého třesku rozpíná stále pomaleji. Supernovy typu Ia jim však odhalily šokující pravdu: Rozpínání kosmu nezpomaluje, nýbrž naopak zrychluje. Badatele to nakonec přivedlo na myšlenku temné energie, dosud záhadného faktoru, jenž se projevuje právě zrychlováním vesmírné expanze. Ačkoliv ovšem od té doby uplynulo přes dvacet let, vysvětlení povahy temné energie, a tudíž ani příčin rozpínání kosmu jsme se nijak zvlášť nepřiblížili.

9. Deset za sekundu

I když se supernovy v Mléčné dráze vyskytují vzácně, ve vesmíru existuje tolik galaxií, že v něm hvězdy vybuchují prakticky neustále. Poté, co vědci vylepšili metody pozorování vzdáleného kosmu, počet objevených supernov vzrostl a v současnosti detekujeme přes tisíc explozí ročně. Přilétají k nám ovšem z různé dálky, a jsou tedy různě staré.

Když odborníci sestavili údaje o dosud známých supernovách a spojili je s odhady velikosti celého kosmu, dokázali vypočítat, jak často v něm asi stálice vybuchují. Dospěli k hodnotě přibližně deseti supernov za sekundu – jako by byl vesmír ohromnou mikrovlnkou, v níž si někdo připravuje popcorn.

10. Stále se zlepšujeme

Supernovy astronomové zaznamenali už před tisíci let, přesto o nich zatím zdaleka nevědí vše. Dovedou však rozlišit různé typy, včetně některých vyloženě exotických. Objevili i opravdu nesmírně intenzivní varianty, někdy označované jako hypernovy. Také se jim podařilo spojit supernovy s některými gama-záblesky, velice silnými výtrysky zmíněného záření ze vzdáleného vesmíru.

TIP: 7+1 perel astronomie: Kosmický ohňostroj supernov

Pozorování supernov se věnovala či věnuje řada astronomických projektů. V letech 2013–2019 patřil typ Ia mezi hlavní cíle průzkumu oblohy Dark Energy Survey, který probíhal na čtyřmetrovém Victor M. Blanco Telescope observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile. Supernovy má v popisu práce rovněž automatický průzkum All Sky Automated Survey for SuperNovae, jenž využívá 16 teleskopů v Chile, JAR a v Texasu. A chystá se na ně i budovaná Vera C. Rubin Observatory v Chile, dříve známá jako Large Synoptic Survey Telescope. V dohledné budoucnosti bychom měli pozorovat mnohem víc supernov než dnes, což nás posune zas o něco blíž k porozumění vesmíru.