Izraelský vědecký tým, který vedla Carmit Levy z univerzity v Tel Avivu, vystopoval mechanismus, kterým ultrafialové záření zvyšuje milostnou touhu u mužů i žen. Vědci uspořádali experiment, během něhož za kontrolovaných podmínek vystavili celkem 32 mužů a žen středněvlnnému ultrafialovému záření UVB, které je součástí slunečního záření. Výsledky byly jednoznačné. Použité ultrafialové záření zvyšuje milostnou touhu u obou pohlaví. Kromě toho u mužů také vzrostla agresivita. Vše nasvědčuje tomu, že sluneční záření, které prochází kůží, zasahuje do fungování lidských pohlavních hormonů. 

Klíčový protein p53

Již dlouho se ví, že ultrafialová složka slunečního záření působí na zvyšování hladiny testosteronů u mužů. Rovněž nebylo tajemstvím, že se slunce podílí na ovládání lidské sexuality. Konkrétní mechanismy ale doposud nebyly známé. Izraelští vědci zjistili, že klíčem je v tomto případě protein p53.

TIP: Jak zastavit útok chřipkových virů? Lékaři doporučují ultrafialové záření

Tento protein je významný regulátor, který ovlivňuje činnost mnoha dalších genů. Podílí se na růstu buněk i jejich stárnutí a likvidaci buněčnou smrtí. Na starost má i opravy DNA, včetně poškození ultrafialovým zářením. Je také součástí naší obrany proti nádorům. Jeho poškození je častou příčinou rozvoje rakoviny. Teď se ukázalo, že právě protein p53 je důležitým „prostředníkem“ mezi ultrafialovým zářením a lidskou náruživostí. Když vědci u pokusných zvířat protein p53 vypnuli, tak ultrafialové záření přestalo ovlivňovat jejich sexuální apetit.

Vědci v současné době rozlišují dva typy černých děr: hvězdné černé díry coby pozůstatky vývoje velmi hmotných stálic a černé veledíry, jež se nacházejí v centrech galaxií. O jejich vnitřní struktuře mnoho nevíme, protože známé fyzikální zákony tam v běžně podávané formě přestávají platit. Každého černého giganta však bez ohledu na to, co se skrývá uvnitř, obklopuje tzv. horizont událostí. Jde o plochu, na níž úniková rychlost dosahuje rychlosti světla. Částice vyskytující se nad horizontem událostí mohou od černé díry uniknout, ty pod ním už nikoliv. 

TIP: Může existovat gravitační singularita bez horizontu událostí?

Uvedené platí pro modelové nenabité nerotující černé díry. Jejich rotující protějšky však mohou mít horizonty událostí hned dva: vnitřní a vnější. Jde o důsledek faktu, že masivní otáčející se objekty strhávají časoprostor ve svém okolí. Výsledek uvěznění fotonů, jenž definuje horizont událostí, tak závisí na tom, z jakého směru vůči rotaci foton přiletěl. 

Vítězkou recesistické soutěže v lenošení, se po 117 hodinách stala Duda Aksičová, pouze pět minut předtím ale gentlemansky odstoupil Nikola Bošković. Bronzovou medaili získal Marko Vučković, který vydržel nicnedělat úctyhodných 115 hodin. 

Podle pravidel je závodníkům dovoleno spát, číst si, jíst a pít. Po zkušenostech z minulých ročníků bylo letos závodníkům umožněno, aby si jednou za osm hodin odskočili na záchod. Podle organizátora klání Radoje Blagojeviče byla možná tato skutečnost důvodem, proč se podařilo překonat rekord tolika závodníkům. Dosavadní šampion ještě před změnou pravidel zvládl polehávat pouhých 52 hodin.

TIP: Auto k zulíbání: Padesátihodinový polibek přinesl výherkyni nové auto

Výherkyně si za svůj mimořádný výkon odnesla cenu 300 eur (zhruba 7 500 korun). „Přihlásila jsem se, abych si odpočinula,“ prohlásila ještě v průběhu závodu Aksičová. Připustila ale, že ji zlákala i možnost peněžité odměny.

Soutěž v lenošení začal Blagojević organizovat před deseti lety proto, aby vtipným způsobem upozornil na stereotypní vnímání Černohorců jako lenochů. „Doufám, že tento závod poslouží k tomu, aby se změnil pohled na Černohorce. Ukázali jsme, že i vleže umíme vydělávat peníze,“ prohlásil organizátor soutěže Radoje Blagojević.

Císařovna Marie Terezie se snažila starat o své poddané přímo mateřsky, leč oni to nějak neviděli, měli jiné starosti. Právě totiž proběhla strašná populační katastrofa, hladomor století, a shodou okolností právě v oné přetěžké době drahoty a epidemií obcházely po vsích takzvané konskripční komise. Měly na starosti sčítání obyvatelstva. Rozdávaly statkářům a chalupníkům „numera“, což byla vůbec první popisná čísla domů. Brzy nato se v některých regionech objevily i takzvané komise urbariální. Ty zase pořizovaly v souvislosti s chystanou reformou soupisy všech robotních, naturálních, finančních a jiných povinností poddaných vůči vrchnosti. A právě tehdy začaly – hlavně po českém venkově – kolovat fámy o „zlatém patentu“.

Postavit se pánům

Do Vídně i do Prahy už roky docházely stížnosti poddaných na to, že jejich existenční podmínky jsou nesnesitelné. Psaly se petice, žádosti, prosby – například z Litomyšlska, z Trutnovska, z Novoměstska, ale i z jižních Čech. Císařovna proto vydala v říjnu roku 1771 patent, leč o zlatu v něm nebyla ani zmínka. Pouze obsahoval slib, že připravuje reformy a že jí došly některé informace od zemského gubernia, že „v rozličných okolích našeho dědičného Království českého poddaní svým gruntovním pánům povinné poslušenství na stranu klásti a jim u vykonávání svých od starodávna uvedených robot a jiných povinností se spěčovati počínají, a rovněž skrze to, že proti dobrýmu řádu a proti přísahané nám věrnosti a podrobenosti svý vlastní soudcové býti a svá dumělá práva takměř vyzdořiti chtějí.“ Nevíme sice, jak vypadal originál, ale překladatel do češtiny se moc nevyznamenal. Že si chtěli poddaní vyzdořit práva znamená, že si je chtěli vyvzdorovat. 

Tento fakt, že poddaní odpírají poslušenství a chtějí si vydobýt práva (císařovna přitom nezapomene podotknout, že běží o práva dumělá neboli domnělá) přinášel státu nebezpečí. Reformy se nepřipravovaly jenom z lidskosti, z důvodů humánních, ale také ze strachu. Josef II. několikrát Čechy i Moravu navštívil, hovořil s prostými poddanými, občas jim něco vlídného řekl, ba i brázdičku si cvičně vyoral, a oni si to vykládali jako sliby. Ani se nemůžeme divit, že si velká část venkovanů myslela, že císař jde s nimi. Ostatně v operetě O sedlskej svobodě aneb rebelírování, již zkomponoval Jan Antoš, kantor v Nemyčevsi, se mimo jiné zpívalo: „Císař nemůže přemoct český pány, proto začal na reberii chodit s námi.“  

Obránci starých pořádků 

Marie Terezie vydala roku 1771 již zmíněný patent, kterým oznámila své rozhodnutí provést urbariální aneb poddanské změny, na což měla dozírat šestičlenná dvorská komise za předsednictví hraběte Ladislava Kolovrata. Komise měla zjistit a ověřit stav robotních povinností na každém panství, měla vypracovat nové urbáře, tedy knihy vrchnostenské správy, obsahující soupis polí, luk, pastvin a jejich majitelů. Tím by se jednotně a trvale určily poddanské povinnosti. Toto rozhodnutí mohlo znamenat krok dopředu, a taky svým způsobem znamenalo, jenomže patent obsahoval i odstavec, ve kterém byli všichni poddaní varováni, aby zatím robotovali jako předtím, v klidu a pokoji, jinak že budou přísně potrestáni soudem, případně se může proti nim použít i vojska. 

Jenže hladomorem zubožení poddaní věřili, že císařovna i její syn Josef II., kteří mají přece tak dobrá srdce, jim pomohou hned. Urbariální komise však nikterak nespěchala, šlechta byla konzervativní a její síla byla značná, trvala na dosavadních řádech s takovou úporností, že ani císařovna s ní nehnula. Čeští stavové nemohli přenést přes srdce, že by stát měl určovat, kolik mají vymáhat na poddaných robot, a co si mohou a co nesmějí k poddaným dovolit. Všichni se dali pěkně dohromady, vystoupili na obranu svých dědičných práv a v roli zemských vlastenců se oháněli historickým právem. A přitom měli většinu národa proti sobě a venkované v nouzi si ulevovali aspoň jadrnými výrazy, jak zaznamenal jistý kronikář: „Jeden každý sedlák, který si jím mohli ulevit, měl takovou radost, jako by mu kráva zlaté tele byla porodila.“ 

Opomíjení robotních úlev

A venkovem šly pořád zvěsti o hodné císařovně a milém Josefovi II. – od chalupy k chalupě, od vesničky k vesničce se šířily zprávy přinášející naději. Až v únoru roku 1774 se ledy konečně o něco hnuly. Císařovna schválila směrnice a v dubnu tohoto roku mohlo zemské gubernium vyhlásit takzvaný regulativ neboli Předpis k dosáhnutí a polehčení oných, mezi společnými gruntovními vrchnostmi a jejich robotě a ourokům podrobenými poddanými od nás tak tůze dychtěných dobrovolných urbariálních a robotných porovnání.

Během šesti měsíců se měly podle toho regulativu upravit potažní i pěší roboty, přičemž by neměly přesáhnout tři dny v týdnu. Pouze o žních a senoseči mohla být robota, jež byla odstupňována podle placení daní z půdy, zvýšena. Současně se v dalším dvorském patentu opakovala ustanovení z roku 1771, že dokud nebudou vyhotoveny nové urbáře, musejí poddaní vykonávat dále své staré robotní povinnosti. 

Regulativ byl sice na světě, ale vrchnost ho většinou opomíjela, neprováděla ho, ba dokonce zatloukala. Marie Terezie dokonce připouštěla, že dohody mezi vrchnostmi a poddanými (ovšem žádná uzavřena nebyla), mají platit i tehdy, když ve zdůvodněných případech překročí státem určenou výši robot. Nic jiného už císařovna nechtěla než to, aby vrchnosti aspoň nějak zdůvodnily vysoké roboty. 

Pomůže jen funkční stát

Panstvo ovšem nemělo zájem. Byl tu sice šestiměsíční termín, ten byl ale automaticky prodlužován a nedělo se nic. Byrokratický aparát, který Marie Terezie pracně vybudovala a na který tolik spoléhala, v záležitosti reformy úplně selhal. A tak se potvrdila slova spoluvladaře Josefa II., který od samého počátku říkal, že tento systém státní administrativy nestojí za nic: „Ustavičné změny, neustávající intriky, brzy rozdělení, brzy zase soustředění agendy, zřizování nových úřadů a opět jejich rušení – ministrům jsou svazovány ruce a brzy zase jest jim dávána neomezená moc – zkrátka, při pohledu na tyto ustavičné pochyby a nerozhodnost každý obracel plášť po větru a snažil se pouze dosíci předností, titulů, platu, penzí a jiných výslužek pro sebe a pro své přátele a klienty, bez ohledu na dobro celku.“  

Davová psychóza

Poddaní už od roku 1771, kdy se konal první všeobecný soupis zbraněschopných mužů a kdy jim na mnohých místech důstojníci napovídali, že brzy budou roboty sníženy nebo zrušeny, žili v napětí a očekávání. Fáma o „zlatém patentu“ se šířila jako lavina, opakovaly to různé lidové skladby, jakož i proroctví. Někde si dokonce vzpomněli, že před víc než třiceti lety se ve vesnicích četly patenty, aby se venkované hlásili do zeměbrany a tím že dostanou svobodu. Teď si poddaní spojili někdejší agitační manévr s vybudováním vojenských soupisů a usoudili, že kdo je zapsán, zbaví se roboty. To všechno je prý řečeno ve „zlatém patentu“.

Navíc na panství Police nad Metují získali poddaní jeden exemplář regulativu, stejně i Náchodští a Broumovští, kteří ho měli asi z Teplicka. Odtud se pak rozběhly zvěsti dál a fáma o se prolínala s povědomím o regulativu, který vrchnost zatajuje. Posléze se agitace k získání písemnosti měnila v rebelantské odhodlání dostat je třeba násilím, které se šířilo do celých Čech i na Moravu a vrcholilo selským povstání roku 1775.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Byla to jakási davová psychóza. Sousede, vy to ještě nevíte? „Zlatý patent“ přece existuje! Dobrotivý císař pán ho podepsal už před několika lety, tenkrát, co rozdávali numera! Ale vrchnost to před selským lidem schválně tají, abychom na panském zadarmo dřeli dál! Robota byla ve skutečnosti dávno zrušena! Máme svobodu, jenže nám ji zamlčeli! A vysněný „zlatý patent“ se nakonec stal do určité míry skutečností, když po smrti Marie Terezie císař Josef II. hned v prvním roce své vlády roku 1781 vydal patent o zrušení nevolnictví. Ovšem na úplné zrušení roboty si museli venkované počkat až do revolučního roku 1848.

Americká herečka a zpěvačka Barbra Streisand je známá jako hollywoodská hvězda po celém světě. O něco méně už se ale ví, že během své úspěšné kariéry prožila i období, na které vzpomíná velmi nerada. V roce 1967, kdy teprve začínala veřejně vystupovat, se jí při jednom z koncertů přihodilo to, čeho se bojí všichni umělci: Uprostřed vystoupení náhle zapomněla slova písně. Byl to pro ni tak děsivý zážitek, že od té doby nedokázala pokračovat v živých vystupováních. Vydávala pouze studiové nahrávky a trvalo dlouhých 27 let, než se znovu odvážila vrátit se do veřejného prostoru. Později přiznala, že k návratu na pódia jí pomohly až léky a psychoterapie.

Tento příběh zní možná poněkud nereálně, nicméně ve skutečnosti jde o učebnicový příklad sociální fobie. Tato úzkostná porucha se vyskytuje až překvapivě často – například jen v USA ji podle tamějšího Ústavu pro duševní zdraví zažívá kolem 7 % dospělé populace. Ze všech fobií, kterých psychologové doposud napočítali na pět stovek, je právě strach ze styku s lidmi tím nejběžnějším. Nepřiměřený a iracionální strach ale v lidech dokáže vyvolávat v podstatě cokoliv, přičemž některé fobie mohou nabývat skutečně bizarních rozměrů (viz A čeho se bojíte vy?).

Volný pád nás děsí

Přesto patrně není náhoda, že některé z fobií jsou mnohem běžnější než jiné. Například panickou hrůzou z pavouků trpí až 3,5 % lidí – s největší pravděpodobností jde o důsledek statisíciletého života v přírodě, kdy se do genů našich předků zapsala informace, že osminozí tvorové představují riziko jedovatého pokousání. Vyhráno měl v takové situaci ten, kdo stihl včas utéct – a je prokázáno, že lidské zornice skutečně reagují při spatření obrázku pavouka nebo hada o něco rychleji než při prohlížení „neutrálních“ snímků, například květin. Na druhou stranu, tento fakt sám o sobě ještě nemusí být spojen s projevy strachu. 

Podle některých neurologů existují pouze dva vrozené druhy strachů: z pádu do volného prostoru a z hlasitých zvuků. K prvnímu ze závěrů dospěl slavný experiment z roku 1960, při němž vědci nechali půlroční batolata lézt po podlaze, jejíž povrch se na jednom místě náhle měnil na plexisklo a pod ním se nacházela fotografie volného prostoru. To v dětech vyvolalo dojem, že se ocitli na hraně pevné země. A ačkoliv neměly žádné předchozí zkušenosti s volným pádem, naprostá většina z nich se reflexivně zastavila a nepokračovala dál. Tzv. akrofobie, tedy chorobný strach z výšek, je ostatně jedním z velmi běžných druhů fobií. V tomto případě jde ale již o patologický rozměr původně přirozeného reflexu. 

Naučit se bát

Z výše uvedených studií vyplývá, že většina strachů je jen naučená. Pokud odmalička vidíte své okolí projevovat se bázlivě při spatření pavouka, snadno se naučíte chovat se stejně. Jak je ale možné, že stejné podněty vyvolávají v různých lidech zcela odlišné reakce? Teorií o příčinách fobií je hned několik, nejčastěji se hovoří o tom, že se jedná o důsledek nějakého traumatu nebo děsivého zážitku z dětství (zmíněný příklad Barbry Streisand ale dokazuje, že něco takového nás může potkat i v dospělosti).

Pokud se malé dítě smrtelně vyleká pohledem na hada při návštěvě zoologické zahrady, není vyloučeno, že se u něj později rozvine tzv. ofidiofobie. Někdy dokonce stačí jen být svědkem panického záchvatu u jiného člověka, aby vznikla stejná reflexivní reakce. Obecně také platí, že k fobiím jsou náchylnější vrozeně úzkostnější lidé. Těm může stačit třeba už jen se o potenciálně rizikovém faktoru někde dočíst: Takto se u dospívající mládeže rozvine například fobie z nákazy virem HIV poté, co se o něm učí ve škole.

Zároveň však existuje nespočet případů, kdy se fobie objeví zdánlivě „odnikud“ a její původ pak zůstane po celý život utajen; to je jedna ze záhad, která odborníkům zůstává stále neobjasněna. A to navzdory tomu, že lidé se chorobně bojí už po tisíce let – jak dokazuje proslulý starořecký lékař Hippokrates, jenž už v 5. století před Kristem popsal případ jistého muže jménem Nicanor. Můžeme-li věřit autorovým spisům, trpěl tento nešťastník chorobnou hrůzou ze zvuku flétny. O pět set let později zaznamenal římský lékař Celsus u jednoho ze svých pacientů „hydrofobii“ neboli strach z vody.

Fobiemi se zabýval nejeden slavný psycholog: Zaujaly mimo jiné i Sigmunda Freuda, který se pokoušel vysvětlit příčinu coulrofobie, tedy překvapivě častého strachu z klaunů. A v roce 1947 se fobie oficiálně stala psychiatrickou diagnózou, kvůli jejímž projevům dnes lidé běžně vyhledávají ordinace odborníků. Přesto, že rozumově chápou její iracionalitu, boj s ní je zkrátka nad jejich síly. 

Komplikují běžný život

O fobii odborníci hovoří, trvá-li extrémní úzkost z daného podnětu déle než šest měsíců a doprovázejí ji charakteristické symptomy: zrychlený tep, nevolnost, návaly horka, zrychlené dýchání, ba dokonce omdlévání. Takové projevy navíc může vyvolat už jen pomyšlení nebo pohled na fotografii objektu strachu. Mnohé oběti paralyzuje úzkost natolik, že se začnou chovat zcela nesmyslně jen proto, aby se vyhnuli obávanému předmětu (například ostré jehle), zvířeti či situaci (časté jsou třeba strachy z bouřek nebo létání).

TIP: Mladý indický pár se za 3 roky už 18krát stěhoval kvůli strachu ze švábů

V reálném životě to pochopitelně přináší značné komplikace: Představte si, že trpíte chorobným strachem z čísla 13 (odborně triskaidekafobie). V praxi narážíme na třináctku relativně běžně, ale takový člověk se vyhýbá všem třináctým patrům, nejezdí autobusem s tímto číslem, dokonce 13. den v měsíci (natož připadne-li na pátek) nedokáže ani vyjít z bytu. Lidé trpící mysofobií neboli strachem ze špíny zase tráví celé dny v panické úzkosti z mikroorganismů – zásadně se odmítají dotýkat jakýchkoliv povrchů, protože jsou podle nich kontaminované, neustále mají při sobě dezinfekci a kdykoliv je to možné, myjí si ruce mýdlem.

Je jasné, že jakmile fobie dosáhne takové úrovně, je načase vyhledat pomoc. Dobrá zpráva zní, že fobie lze řešit. Nejúčinnějším způsobem, který psychologové dosud vynalezli, je expoziční terapie. Je založena na principu, že míra úzkosti má svou hranici a po jejím dosažení už nemůže dále růst. V praxi tato metoda spočívá v cíleném vystavování (expozici) zvolenému objektu – zpočátku jen v nejmírnějších „dávkách“, dotyčný například dostane za úkol si jej pouze představovat nebo o něm hovořit. I to však může být extrémně těžké, protože postižený se pochopitelně vyhýbá byť jen pomyšlení na dané téma. Teprve v okamžiku, kdy je schopen tento krok zvládnout, následuje další, zpravidla prohlížení obrázků. Až jako poslední fáze se zapojí reálný kontakt – u akrofobika půjde třeba o cestu výtahem do nejvyššího patra, u arachnofobika o návštěvu pavilonu pavouků.

Lze žít beze strachu?

Slibně se v současné době jeví také použití virtuální reality, kdy se pacient ocitne ve fiktivním prostředí a terapeut ho může libovolně upravovat. Je-li expoziční terapie nedostatečně účinná, nabízí se ještě jeden relativně spolehlivý způsob: zapojení humoru. Prokázalo se, že spojíme-li objekt svého strachu s něčím komickým, snadněji svou úzkost překonáme. (Fanoušci Harryho Pottera si možná vzpomenou na zaklínadlo „ridiculus“, které pracuje přesně na tomto principu.) Někteří terapeuti se zaměřují také na využití hypnózy, jež by měla odhalit potlačené vzpomínky na zážitek, jenž fobii mohl vyvolat. Jakmile se povede jej odhalit, je pacient na nejlepší cestě začít s ním mentálně pracovat.

Poněkud radikálním, ovšem stoprocentně účinným způsobem, jak se definitivně osvobodit od fobie, je zásah přímo do mozku. Cílený chirurgický zákrok se sice za tímto účelem (zatím) neprovádí, z minulosti však známe několik případů, kdy se jako vedlejší účinek zásahu do amygdaly dostavila náhlá absence pocitu strachu. Amygdala je drobná párová struktura ve střední části spánkového laloku, výrazně zodpovědná mimo jiné za emoční prožitky. V roce 2010 popsal odborný časopis Current Biology případ pacientky trpící vzácnou Urban-Withovou chorobou, v jejímž důsledku se tato část pacientčina mozku poškodila.

TIP: Za zrcadlem lidského strachu: Pět nejpodivnějších fobií, kterými lidé trpí

Výzkumníci ji vystavovali různým situacím, které běžným lidem nahánějí strach – měla sledovat horory, navštívit strašidelný dům nebo se ocitnout v bezprostřední blízkosti jedovatých hadů – v žádné z těchto situací však nepocítila ani náznak děsu a nedostavily se typické tělesné příznaky jako zrychlený tep či pocení. Něco podobného zažil jednačtyřicetiletý Američan, jemuž lékaři v roce 2014 odstranili levou část amygdaly v rámci léčby epilepsie. Výsledkem bylo, že pacient zcela přestal trpět arachnofobií, která jej do té doby trápila. 

Železnice stále hrají velký význam pro přepravu pasažérů i nákladů. Pro jejich bezpečný provoz je nutné průběžně kontrolovat stav kolejí a průjezdnost trati. Takové kontroly jsou ale komplikované a organizačně náročné, protože na kolejích hrozí riziko od projíždějících vlaků. Zajímavou alternativu k lidským inspekcím představuje nový železniční dron Staaker BG-300.

Dron norské společnosti Nordic Unmanned je vlastně multikoptéra, která je zároveň vybavená dvěma pár speciálních kol, díky nimž může nejen létat, ale také jezdit po kolejích. Staaker je poháněný palivovými články a na kolejích dosahuje průměrné rychlosti 20 kilometrů za hodinu, přičemž se může pohybovat rychlostí až 200 km/h. Je vybavený soustavou kamer a senzorů. K dispozici má i zásobník s mazadlem pro údržbu zařízení na trati.

Autonomní kontrolor železnic

Při kontrolách se železniční nebo také tramvajové tratě obvykle uzavírají, aby nedocházelo k nehodám. Dron Staaker ale umí kontrolovat koleje během provozu. Díky své důmyslné konstrukci jezdí po kolejích, až do chvíle, kdy se blíží vlak. Umělá inteligence v takovém případě s dronem vzlétne a počká, než vlak dotyčné místo projede. Pak Staaker opět dosedne na koleje a pokračuje ve své práci. Také se může podle potřeby přesouvat vzduchem mezi jednotlivými tratěmi. 

TIP: Výsadkový a vrtný dron zajistí umístění senzorů v nepřístupných místech

Podle vyjádření společnosti Nordic Unmanned vyvinuli dron Staaker ve spolupráci s nejmenovaným významným vlastníkem národní železniční sítě v jedné evropské zemi. Vše nasvědčuje tomu, že se Staaker brzy dočká praktického využití. Dron by měl být brzy k dispozici pro zákazníky, zřejmě již od první poloviny příštího roku. 

Rakouští Habsburkové procházeli na počátku své vlády hned několika rituály, které je legitimizovaly jako panovníky. V 17. století se sice stali v Čechách i v dalších zemích dědičnými vládci, přesto na korunovace nerezignovali. Standardně tedy absolvovali uherskou, českou a říšskou korunovaci a jen výjimečně se stalo, že se k tomuto aktu nedostali (například Josef I. nebyl korunován v Čechách). Následovaly cesty po zemích, jimž vládli, kde přijímali hold místních poddaných. Všechny tyto akty probíhaly ve slavnostním duchu, účastnila se jich zejména společenská elita a doplňovaly je různé zábavy a kratochvíle.

Volba a ceremoniál

Nejkomplikovanější to bylo v říšském prostředí, protože císařská hodnost nebyla dědičná, takže se panovník musel nejdříve zvolit a pak v jiný den korunovat. Právo volby římského krále měli kurfiřti, kteří se v barokním období většinou sešli ve Frankfurtu nad Mohanem. Na místní radnici se převlékli do svých hávů a v průvodu za obrovského zájmu lidí přejeli na koních do kostela sv. Bartoloměje. Po mši se uzavřeli ve volební kapli, kde hlasovali a zvolili římského krále. Ten poté přísahal, že bude dodržovat volební kapitulaci, byl proklamován králem a posazen na oltář (do roku 1690). Zpívalo se Te Deum, načež se panovník poprvé ukázal širší veřejnosti před chrámem. Kurfiřti ho následně v procesí doprovodili do jeho příbytku.

Císařská korunovace se konala až za několik dní či týdnů a v barokním období probíhala opět především ve Frankfurtu nad Mohanem. Do Říma se už od časů císaře Karla V. (1531–1556) nejezdilo, a proto v 16. století došlo ke sloučení královské a císařské korunovace do jednoho aktu, a tak tomu bylo až do konce trvání říše (1806). Přivezly se originály korunovačních klenotů, opět se konalo slavnostní procesí z radnice do dómu sv. Bartoloměje, v jehož centru se nedal přehlédnout zvolený král, nad nímž se nesl velký baldachýn. V chrámu zaplněném vysoce postavenými hosty proběhla tradiční korunovační mše, během níž byl král pomazán, převlečen do duchovního ornátu, převzal insignie a konečně usedl na trůn. Nový císař se pak v průvodu vrátil zpět na radnici, kde absolvoval slavnostní banket v doprovodu kurfiřtů.

Hostina a zábava pro všechny

Na počátek netrpělivě čekali diváci na náměstí, protože před vlastní hostinou světští kurfiřti posloužili novému císaři a naplnili tak smysl svých říšských arciúřadů. Každý z nich sešel na náměstí a přivezl panovníkovi přihlížejícímu z balkonu konkrétní věc: saský vévoda dopravil plný pohár ovsa z nedaleké hromady, bavorský vévoda dojel pro kus pečeně z korunovačního vola, jenž se pekl na náměstí v provizorní kuchyni. Braniborský markrabě měl přinést umyvadlo, konvici a ručník a falckrabě rýnský rozhazoval do davu korunovační mince.

Poté se dav vrhl na oves, kuchyni, víno tekoucí z kašny i mince a nebylo to žádné poklidné rozdělování. V roce 1612 zaplatilo tuto část korunovačního dne císaře Matyáše životem šest lidí! Jeden ze svědků poslední korunovace v roce 1792 se k tomu zase vyjádřil: „Byl to boj hamounství, nepřejícnosti a škodolibosti.“

TIP: Sláva okázalosti: Jak vypadaly barokní oslavy ve střední Evropě?

Tradiční byla i sportovní zápolení. V době volby Leopolda I. římským králem v roce 1658 se konalo ve Frankfurtu nad Mohanem na Koňském trhu rytířské běhání k hlavě, jehož se z Leopoldova doprovodu zúčastnili například mladí královi komorníci Jan Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka, Adam Matyáš z Trauttmansdorfu či František Augustin a Karel Ferdinand z Valdštejna. Kavalíři přijeli na místo konání v devíti kostýmově odlišných formacích a zmínění čeští šlechtici byli zařazeni do oddílu „starých Němců“. Čekalo je několik úkolů. Nejprve na koni v plném trysku měli zasáhnout dřevcem hlavu Turka. V druhém kole museli srazit oštěpem hlavu Maura. Pak házeli oštěpem do terče, a nakonec měli za jízdy trefit hlavu mečem.

Všemu přihlíželo velké publikum a na čestném vyvýšeném místě seděly urozené dámy. Čeští šlechtici se rozhodně v konkurenci neztratili: František Augustin z Valdštejna tehdy za největší počet zásahů získal pozlacené umyvadlo s konvicí v ceně 150 zlatých.

Na australské soustavě radioteleskopů ASKAP (Australian Square Kilometre Array Pathfinder) probíhá snímkování oblohy v oblasti rádiových vln Evolutionary Map of the Universe (EMU) Survey. Jeho součástí je i detailní pozorování zdrojů rádiových vln v blízké trpasličí galaxii, Velkém Magellanově oblaku.

Clara Pennock a její spolupracovníci vytvořili jedny z nejpodrobnějších rádiových snímků Velkého Magellanova oblaku. Společně s nimi ale ještě získali pěkný bonus v podobě velkého počtu rozmanitých a mnohdy doposud neznámých rádiových zdrojů. Napočítali jich celkem 54 612, od blízkých hvězd v Mléčné dráze, přes objekty ve Velkém Magellanově oblaku, až po objekty z velmi vzdáleného vesmíru. 

Rádiový průzkum oblohy

Velký Magellanův oblak nebo též Velké Magellanovo mračno je satelitní galaxií Mléčné dráhy. Naše Galaxie tuto trpasličí galaxii postupně „požírá“ a gravitací z ní vysává hmotu. Vzhledem ke své blízkosti je Velký Magellanův oblak vděčným objektem pozorování a modelovou galaxií, s jejíž pomocí vědci studují řadu otázek spojených s tvorbou nových hvězd a vývojem galaxií.

TIP: Dvojice trpasličích galaxií Magellanových mračen byla původně trojicí

Stále probíhající projekt Evolutionary Map of the Universe (EMU) zahrnuje rádiová pozorování celé jižní oblohy. Hlavní část pozorování ještě ani nezačala. Měla by být zahájena počátkem roku 2022. Astronomové předpokládají, že v rámci projektu detekují asi 40 milionů galaxií. To představuje masivní soubor dat, která napomohou výzkumu galaxií i hvězd. První výsledky, včetně pozorování Velkého Magellanova oblaku, naznačují, že se vědci mají na co těšit. 

Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) je občasnou ozdobou našich parků. Předkové této pozoruhodné dřeviny před 180 miliony let vyvinuli velkou rozmanitost tvarů. Nejstarší prehistorické stopy po rostlině podobné jinanu ovšem vedou až do rozhraní karbonu a permu v prvohorách, tedy v období asi před 300 až 270 miliony let. 

Strom z daleké Asie

Za dlouhou dobu své existence prošel jinan zlatým věkem širokého rozšíření v juře (asi před 200 miliony lety), kdy jeho areál zabíral celou severní polokouli, i obdobím postupného úpadku. To v zásadě trvá až do dnešních dnů, které mohly být jeho posledními. Z amerického kontinentu totiž strom vymizel před sedmi a z Evropy před třemi miliony let. 

S ohledem na současné přírodní podmínky se sice jinan jeví jako nenáročná rostlina, ale přesto zůstal v přírodě zachován pouze v jediném druhu a to jen na malém území v jihovýchodní Číně, kde byl později nově „objeven“ pro Evropu. Číňané a Japonci tento strom milují a již více než tisíc let jej pěstují ve svých chrámových komplexech. Ginkgo je ostatně národním stromem Číny. Jako pochoutku pojídají Číňané a Japonci pražená jádra jeho semen jako „ořechy ginkgo“. 

Komplikované rozmnožování

Jinan je dvoudomý, což znamená, že některý jedinec má samčí rozmnožovací orgány a jiný zase samičí. Samčí rostliny vytvářejí plodolistové šišticovité útvary podobné jehnědám, zatímco na samičích můžete vidět shluky nazelenalých semeníků zavěšených na tenké stopce nesené krátkým brachyblastem. Vajíčka jsou zpravidla dvě vedle sebe, ale jedno z nich pravidelně zakrňuje. Při opylování větrem se pyl ze samčích rostlin dostane na polinační kapku vajíčka samičí rostliny – dokáže za tímto účelem překonat vzdálenosti až pěti kilometrů. Pylová zrna jsou při vysychání kapky vtahována do pylové komory vajíčka a později uvnitř vyklíčené pylové láčky vznikají bičíkaté spermatozoidy; k oplození vaječné buňky dochází až po dozrání a odpadnutí semene ze stromu. 

Ve vajíčku vznikne semeno, které je postupně obaleno dužnatým obalem a připomíná plod třešně (nebo malé meruňky – jméno ginkgo se odvozuje od japonského gin-kyo, tedy stříbrná meruňka) o průměru 2 až 3 cm. K opylení dochází v květnu až červnu, semeno dozrává mezi říjnem a listopadem, kdy mění barvu ze zelena do žluta. S opylenými semeny dozrávají současně i ta neopylená, která od nich nelze pohledem odlišit. Stromy začínají plodit až zhruba ve věku 35 let.

Páchnoucí otužilec

V parcích se pěstují převážně samčí rostliny, protože zralá semena těch samičích silně páchnou. Když jsme procházeli jednou brněnskou ulicí lemovanou samičkami jinanů, měli jsme chvilkami podle čichu pocit, že procházíme částí města, která je jako jediná vyhrazena k venčení psů a všichni pejsci si chodí odskočit pouze sem. Za všechno ale mohly „stříbrné meruňky“ Dužnaté obaly semen obsahují organické kyseliny (např. kyselinu máselnou), glyceridy, steroly a estery, jež jsou příčinou nepříjemného pachu a při manipulaci prý mohou způsobit podráždění lidské pokožky.

TIP: Rod zelených cizinců: Zdomácnělý platan a vzácný ořešák

Jinan roste tempem cca 30 cm za rok, nesnáší trvalý stín nebo zamokřené půdy. Vyhovují mu teplejší stanoviště. Je ovšem mimořádně odolný proti průmyslovým exhalacím a nemá žádné závažné choroby ani škůdce. Navíc snese i mrazy přes -20 °C. Díky tomu jde o dlouhověký strom. O tom svědčí i nejstarší v Japonsku rostoucí jinan, který už má 1 200 let. 

Na začátek války vzpomíná řada přímých účastníků jako na období hojnosti. Odjíždějící vojenské transporty byly ve stanicích obleženy civilním obyvatelstvem, které vojákům nosilo více jídla a pití, než sami dokázali spotřebovat, a následně je museli zahazovat.

Těžkopádné kolony

Situace se změnila příchodem na bojiště, jídla byl sice teoreticky stále dostatek, ale problematickou se ukázala jeho distribuce konkrétním útvarům. Komplikace způsobovaly jak nevyhovující rekvírované povozy, které si vojska dovezla z míst svého soustředění a byly nevhodné pro písčité haličské cesty, tak těžkopádná organizace samotných proviantních kolon, jež se v okamžiku ústupu staly pro vojsko přítěží. V některých případech dokonce zapadlé vozy nezablokovaly jen pohyb vlastních jednotek, ale zpomalily i postup nepřítele.

Vojáci v poli tak byli nuceni využívat lokální zásoby včetně dosud nesklizené úrody. Zatímco v Haliči to nepředstavovalo zásadní problém, exotická a vojákům neznámá flóra na srbské frontě s sebou přinášela zdravotní rizika s možnými fatálními důsledky. Jeden z vojáků například vzpomíná, že mnozí jeho spolubojovníci při ústupu ze Srbska v roce 1914 „třeštíce horečkou hlady jedli durmany považujíce je za mák. Ti padali v strašlivých bolestech, vyjíce a chroptíce v posledním tažení“.

Vydělat na válce

Navzdory nastíněné situaci přísun ze zápolí stále fungoval a vysoké výkupní ceny vedly mnohé hospodáře k tomu, že svůj dobytek s vidinou snadného zisku prodali vojenskému eráru. Shromážděné zásoby pak nebyly vůbec vydávány a bez užitku se kazily v konečných stanicích železnice.

Poznatky z vedení bojových operací, přechod k pozičnímu způsobu vedení války a v neposlední řadě i klesající produkce zemědělství vedly v průběhu roku 1915 k reorganizaci proviantního zabezpečení. Těžkopádné kolony nahradily ve vzdálenosti 10–30 km od frontové linie zřízené sklady, do kterých si útvary pro proviant jezdily samy, což celý systém výrazně zjednodušilo. Množství odebrané stravy se přitom odvíjelo od skutečného, a nikoli předepsaného počtu, což v porovnání s předcházející praxí ušetřilo nezanedbatelné množství proviantu.

Pomoc při sklizni

Armáda přijala heslo „Válka musí živit sama sebe“ a od žní roku 1915 byla zásobována primárně z výnosu etapního prostoru, který podléhal její správě. V praxi to znamenalo, že vrchní etapní velitelství zjistilo potřebu pro armádu v poli podle válečného počtu a stanovené dávky. Pak odpočítalo od této potřeby pravděpodobný přebytek sklizně v obsazených nepřátelských zemích a etapě a teprve zbytek své potřeby oznámilo ministerstvu války.

Dokončení: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (4)

Protože hospodářství v etapním prostoru byla často poničena válkou, musela se armáda aktivně zapojit do jejich obnovy. V době zemědělských prací tak byly na výpomoc posílány celé útvary a technika. Díky tomuto systému strava vojáků korespondovala se zvyklostmi v prostoru nasazení, což většina mužů nesla nelibě. V praxi to znamenalo, že například na italské frontě převažovala k jídlu polenta (kukuřičná kaše), zatímco českým a německým mužstvem preferované knedlíky představovaly nedostatkovou pochoutku.