Zoologové během tohoto období zaznamenali 7 735 samic rypouše severního (Mirounga angustirostris) a zjistili, že 6 % z nich přivedlo během svého života na svět deset nebo víc mláďat. Tyto „supermámy“ stály u zrodu více než poloviny (55 %) ze všech mláďat, která se v kolonii narodila.

TIP: Ze života na podmořských pastvinách: Floridští kapustňáci širokonosí

Úspěšně přivést na svět a odkojit mládě je energeticky nesmírně náročné, proto mnoho rypouších samic rodí jen jednou až třikrát za život a poté umírá. Třetina samiček navíc zemře ještě dřív než dospějí. Naproti tomu „supermatky“ jsou pro náročný život vybaveny tak, že dokážou rodit opakovaně. Není jich moc, ale na život dalších generací mají obrovský vliv. Nejstarší samice, kterou biologové během pěti desetiletí sledovali, se dožila 23 let a měla celkem 17 mláďat. Další „supermatka“ porodila neuvěřitelných 16 let po sobě každý rok jedno mládě, které úspěšně odkojila.

„Pouze trojice velkých planetek hlavního pásu – Ceres, Vesta a Lutetia – byla dosud pozorována opravdu detailně, protože je navštívily kosmické sondy Dawn a Rosetta“ vysvětluje Pierre Vernazza z francouzské astrofyzikální laboratoře v Marseille (LAM), který vedl studii asteroidů. 

Malý počet detailně studovaných planetek měl za následek, že až dosud zůstávaly v podstatě neznámé jejich klíčové charakteristiky jako tvar nebo hustota. Mezi lety 2017 až 2019 Pierre Vernazza a jeho spolupracovníci začali tuto mezeru v našem poznání zacelovat, když zahájili rozsáhlou přehlídku velkých těles hlavního pásu asteroidů. 

42 odpovědí na „základní otázku života, vesmíru a vůbec“

Většina planetek v pozorovaném vzorku má průměr větší než 100 km. Konkrétněji se týmu podařilo zobrazit téměř všechny objekty hlavního pásu s průměrem větším než 200 km (20 z celkem 23 takto velkých těles). Dva největší asteroidy, které členové týmu zkoumali, byly Ceres a Vesta s průměry kolem 940 respektive 520 kilometrů, zatímco u těch nejmenších – Urania a Ausomia – se průměr pohybuje jen kolem 90 kilometrů.    

Rekonstrukcí tvaru pozorovaných planetek vědci zjistili, že je lze v zásadě rozdělit do dvou skupin. Jedny jsou téměř kulaté (sférické), jako třeba Hygiea a Ceres, zatímco jiné mají mnohem podivnější a často protáhlý tvar. Nepochybnou královnou druhé skupiny je Kleopatra připomínající „psí kostičku“. 

Obrázek zachycuje společně 42 planetek patřících k největším objektům hlavního pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. (foto: ESO, M. Kornmesser, Vernazza, CC BY-SA 4.0)

Kombinací známého tvaru a informací o hmotnosti objektů členové týmu ukázali, že v rámci této skupiny se velmi výrazně liší hustoty jednotlivých těles. U čtveřice asteroidů s nejnižší hustotou – do této skupiny patří například Lambera a Sylvia – se její hodnota pohybuje kolem 1,3 gramu na centimetr krychlový, což je srovnatelné například s uhlím. Naopak u planetek Psyche a Kalliope s nejvyššími hustotami 3,9 respektive 4,4 gramu na centimetr krychlový, se jedná o hodnoty vyšší, než má třeba diamant (3,5 gramu na centimetr krychlový).

TIP: Nová teorie: Jak vznikl hlavní pás planetek mezi Marsem a Jupiterem?    

Tyto výrazné rozdíly v hustotách jednotlivých asteroidů naznačují, že také jejich složení je významně odlišné, což astronomům přináší důležitou informaci o jejich původu. „Naše pozorování poskytla silné důkazy podporující myšlenku významné migrace těchto těles od doby jejich vzniku. Krátce řečeno, takto nápadné rozdíly ve složení mohou být vysvětleny jedině tak, že tyto objekty pocházejí z odlišných částí Sluneční soustavy,“ vysvětluje jeden ze spoluautorů studie Josef Hanuš z Univerzity Karlovy. Konkrétně výsledky podporují teorii, že planety s nejnižší hustotou vznikly ve vzdálených oblastech Sluneční Soustavy za drahou Neptunu a postupně migrovaly až na své dnešní pozice.

Pro muže viktoriánské Anglie nejisté si svou vlastní sexualitou nebo genderem existovala místa, kde se mohli bez studu převlékat do ženských šatů nebo se stýkat s jinými muži. Gentleman, kterého lákal pocit ponížení nebo naopak dominance, si mohl dosyta užít provazů i bičů v sadomasochistických klubech. V Anglii se zrodily nevěstince zaměřené přímo na bití rákoskou, plácačkou, holí nebo metlou. Toto téma zažívalo vrchol popularity i v pornografii.

Předchozí část: Prostituce viktoriánské Anglie (1): Veřejných domů bylo tehdy více než škol!

Zachránce padlých žen

Charles Dickens, autor dnes už klasických společensky kritických románů, nebyl aktivní jen na poli literatury, ale snažil se zlepšit i sociální systém své země. V roce 1847 se spojil s bohatou dědičkou a filantropkou Angelou Geor­ginou Burdett-Coutts a společně se rozhodli investovat do výstavby centra pro bývalé prostitutky. Takzvaná Urania Cottage byla určena pro ženy, které se vrátily z vězení, nebo pro ty, které skončily v továrnách a hledaly alternativní způsob obživy. Aby se mohly vymanit ze začarovaného kruhu dluhů, násilí a vykořisťování, měly se v Urania Cottage učit novým dovednostem, které by později zúročily na trhu práce. 

Dickens napsal pamflet, kterým se snažil ženy přesvědčit, aby začaly znovu, s čistým štítem a v bezpečném prostředí, v němž je nikdo nebude soudit za jejich minulost. Slavný spisovatel s ženami, které do Urania Cottage přišly, dělal rozhovory, které následně použil ve své další tvorbě. Jejich zkušenosti ho inspirovaly k sepsání Davida Copperfielda i Olivera Twista. Ve svých knihách popsal „padlé ženy“ jako oběti nespravedlivého sociálního systému. Jeho psaní změnilo viktorián­ský pohled na prostitutky a čtenáři s hrdinkami jeho knih začali sympatizovat. 

Lékařské prohlídky

Nejčastějšími zákazníky prostitutek byli mladí muži sloužící v armádě. Pohlavně přenosné nemoci se na konci 19. století vyskytovaly tak často, že jim padl za oběť stejný počet mužů jako ve válce. Dalším zůstaly doživotní následky. V roce 1864 byl přijat zákon, který měl dalšímu šíření nemocí zamezit. 

Ve městech poblíž námořních základen byly ženy – nejen prostitutky, ale všechny, které policie podezřívala z přenosu pohlavních chorob, donuceny k lékařské prohlídce. Pokud se žena bránila, lékaři ji k vyšetřovacímu stolu přivázali. A když se podezření potvrdilo, byla nakažená žena odeslána do nemocnice na hospitalizaci, která mohla trvat až tři měsíce. Mimochodem: ačkoliv prostitutky pohlavní nemoci skutečně ohrožovaly, byly přesto zdravější než dělnice, které v továrnách trávily až čtrnáct hodin denně úmornou prací ve znečištěném či toxickém prostředí…

Vzdělané dámy

Ženy z bohatších rodin v 19. století získávaly jen formální vzdělání. Poté, co je domácí učitelé už neměli čemu naučit, odesílaly je rodiny do prestižních středních škol, kde se však nevzdělávaly v matematice, biologii, historii nebo sociologii. Tyto instituce měly ženu připravit na její hlavní a často jedinou úlohu v životě: roli manželky a matky. 

Dívky se tak učily etiketě a dovednostem, které se jim budou hodit k zabavení hostů a pořádání večírků. Absolventky těchto škol uměly perfektně malovat, zvládaly hru na několik hudebních nástrojů, skvěle tančily a na poli diplomacie patřily k přebornicím. Nicméně neovládaly nic, co by jim později mohlo zajistit samostatný výdělek. Byly přitažlivé, šarmantní, okouzlující, ale to se za peníze směnit nedá. Nebo ano? 

TIP: Nejhříšnější plavba: 226 žen z ulice na cestě do australské trestanecké kolonie

Ve světě, kde prostitutky rekrutující se z dělnických profesí neuměly číst ani psát, byla schopnost konverzovat a pobavit muže i mimo postel výhodou. Nevzdělané ženy nemusely zoufat. I ony se mohly v nevěstincích lecčemu přiučit? Jak? Přímo od zákazníků! Často proto své klienty žádaly, aby jim předčítali z novin a magazínů. S dalšími muži pak byly schopny hovořit o politice, kultuře a aktuálním společenském dění, čímž stoupala jejich cena. 

Katalog rozkoše

Majitelky viktoriánských nevěstinců rychle vycítily příležitost nabídnout své ženy jako každé jiné zboží. Vznikaly tak jakési katalogy, v nichž byla nevěstka detailně popsána a zákazník se tak dozvěděl o jejím věku, vzhledu, charakterových rysech a schopnostech i dovednostech. Vše doplňovala cena – zkrátka ještě než se s ní setkal v ložnici, věděl zákazník vše potřebné.

Existovala i jakási obdoba bedekrů, jen v mnohem pokročilější a mládeži nepřístupné verzi. Například průvodce po Londýně a jeho nevěstincích pomáhal mladým cestovatelům vybrat ženu, s níž by rádi zažili noc, na kterou se nezapomíná. Stačilo dojít na adresu uvedenou v žurnále a ptát se po konkrétní slečně, s níž už se „sexuální turista“ mohl domlouvat na klasických službách nebo si připlatit za ty nadstandardní.

Supermanský plášť v nové sérii nazvané Superman: Son of Kal-El (Superman: Syn Kal-Ela) nosí Jonathan Kent, syn původního Supermana a jeho lásky Lois Laneové. Další, pátý díl komiksu vyjde v listopadu, a právě v něm půjde i o vzplanutí mladého Jonathana k obrýlenému reportérovi s růžovými vlasy Nakamurovi.

Nakladatelství se v nové sérii snaží přiblížit mladé generaci, a proto se v příbězích věnuje i mnoha aktuálním tématům. V komiksech se tak objevily například lesní požáry způsobené globálním oteplováním, případ střelby na střední škole anebo protesty proti deportacím migrantů.

Autorem nové série je Tom Taylor, který se podle svých slov snaží psát nového Supermana tak, aby působil současně. „Došlo mi, že by to byla promarněná příležitost, kdybychom Clarka Kenta nahradili dalším heterosexuálním bělošským zachráncem,“ řekl Taylor. Na nápad přidat do vyprávění jako motiv i Supermanovu bisexuální orientaci prý nakladatelství zvažovalo již delší dobu. „V posledních letech došlo v této oblasti ke skutečnému posunu. Před nějakým deseti lety by to bylo obtížnější, věci se ale posouvají vítaným směrem,“ okomentoval rozhodnutí nakladatelství Tom Taylor.

TIP: Bláznivý fanoušek Supermana si nechal změnit jméno podle svého hrdiny

Změna v komiksovém světě vzbudila na sociálních sítích i negativní ohlasy, podle autora je ale příznivých reakcí víc. „Máme odezvu od lidí, kteří říkají, že je ta novinka rozplakala, protože si nikdy v životě nemysleli, že by se mohli se Supermanem identifikovat,“ dodal Taylor. Část lidí zastává názor, že by se komiksových příbězích neměla objevovat politika a sociální témata. Obojí se tam ale podle Taylora v nějaké míře objevovalo vždy. Typickým příkladem je například X-Men, který již od prvopočátku bojoval proti společenským předsudkům nebo rasismu.

Odborníci již dlouhou dobu upozorňují, že fyzická aktivita souvisí s nižším rizikem vzniku nádorů. Pacienti s rakovinou, kteří pravidelně cvičí, mají obecně lepší vyhlídky. Odpověď na otázku, jak cvičení a fyzická námaha souvisí s rakovinou, hledal tým odborníků z univerzity Edith Cowanové v australském Perthu.

Vědci pro svůj výzkum oslovili 10 obézních pacientů s rakovinou prostaty. Kromě klasické léčby jim naordinovali i 12týdenní cvičební plán. Šlo o vyváženou směs aerobiku a posilování, kterou doplňoval speciální jídelníček, zaměřený na proteiny a kontrolu kalorií.

Cvičení a myokiny

Badatelé v průběhu experimentu sledovali u pacientů hladinu myokinů v krvi. Myokiny jsou proteiny, které vylučují buňky kosterních svalů jako součást reakce na cvičení. Tyto proteiny mají v těle řadu funkcí. Australský tým důmyslným způsobem potvrdil, že se podle všeho podílejí i na zpomalování růstu nádorů.

Ukázalo se, že pacienti mají po 12 týdnech cvičení v krvi mnohem více myokinů než na začátku experimentu. Vědci pacientům odebírali vzorky krve, které poté aplikovali na laboratorní kultury nádorových buněk. Krev pacientů po 12 týdnech cvičení, která obsahovala vyšší hladinu myokinů, mnohem více potlačovala růst nádorových buněk. Pokud jde o samotný mechanismus působení myokinů, podle badatelů myokiny neútočí přímo na nádorové buňky. Jejich role podle vědců spočívá v „signalizaci“ T-lymfocytům, aby vyrazily do útoku.

TIP: Cvičení má smysl: Doporučená tělesná aktivita snižuje riziko řady nádorů

Studie australských vědců se zaměřila na rakovinu prostaty, protože jde o nejběžnější rakovinu u mužů a má na svědomí i vysoký počet úmrtí. Podle profesora Newtona je ale možné, že jejich zjištění budou mít širší dopad. V dalších experimentech se vědci hodlají zaměřit na účinky delších cvičebních plánů – tentokrát šestiměsíčních. „Věřím, že tento mechanismus by mohl mít pozitivní vliv na všechny druhy rakoviny," okomentoval závěry vedoucí studie profesor Robert Newton.

Blesk představuje silný elektrostatický výboj, vznikající v přírodě převážně během bouřek. Ačkoliv v průměru přetrvává jen desetiny sekundy, teplotou může i pětinásobně překonat povrch Slunce a napětím se blíží k miliardě voltů. Pokud tedy zasáhne člověka, dotyčný zřejmě utrpí řadu zdravotních následků, nebo dokonce zemře. 

Předpokládá se, že blesky každoročně ohrozí 240 tisíc lidí a zhruba 24 tisíc zásahů končí smrtí. Při průměrné délce života mezi 65 a 70 roky existuje pravděpodobnost až 1 : 80 000, že vás zabije blesk. Pro porovnání – Stephen Nelson z Tulane University vyčíslil riziko skonu pod koly automobilu na 1 : 90 a nebezpečí uhoření na 1 : 250. Žralok prý oproti tomu zabije jednoho člověka z osmi milionů a asteroid vás zasáhne s pravděpodobností 1 : 1 600 000.

Mrtví jen zdánlivě

Existuje řada způsobů, jak dokáže blesk člověka ohrozit. Do první kategorie patří přímé zásahy i případy, kdy blesk udeří do předmětu, kterého se nešťastník právě dotýká. Případně jej může odhodit tlaková vlna způsobená výbojem. 

Nepřímo je blesk schopen ohrozit okolí skrz vznikající elektromagnetickou vlnu, s níž si neporadí například srdeční defibrilátory. Jde však rovněž o situace, kdy blesk udeří do země a člověk utrpí zranění v důsledku vodivosti povrchu. 

TIP: Krajina věčné bouře: U jezera Maracaibo uhodí průměrně 28 blesků za minutu

Do zprostředkovaných rizik se pak řadí třeba exploze či požáry vyvolané výboji. Víme rovněž o úderech blesku do stromu, v němž se následně zahřála míza natolik, že kmen nevydržel vzniklý tlak a doslova vybuchl – načež lidi v blízkosti poranilo odletující dřevo. 

Z obecné, nespisovné češtiny známe spojení dávat bacha ve významu dávat pozor. Jinde než v uvedeném frazému přitom výraz „bach“ nenajdeme. Kde se tedy vzal a co přesně znamená?

TIP: Co jsou to pikle a proč se vlastně kují?

Lidová etymologie jej mylně spojuje se známými nositeli téhož jména. Můžeme tak narazit na hypotézu, že za uvedeným souslovím stojí rakouský ministr Alexander Bach, představitel nechvalně proslulého bachovského absolutismu. Etymologové však nabízejí prozaičtější výklad. Jak známo, čeština dlouhodobě setrvávala pod vlivem němčiny: Fráze dávat bacha tak vznikla po vzoru německého Obacht geben neboli dávat pozor. Z kořene Acht čili pozor pak vychází i příbuzné slovo bachař alias dozorce. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Němci ani Finové mezi sebou nechtěli bojovat. Velitelé proto vynaložili značné úsilí, aby dohodli rozumný harmonogram pokojného vyklizení Laponska za víceméně předstíraných bojů coby divadla pro moskevské diváky. V praxi ale takové řešení naráželo na rozdílné představy a vývoj ovlivnila i změna v německém velení. Eduard Dietl zahynul 23. června 1944 při letecké nehodě a jeho nástupcem se stal generálplukovník Lothar Rendulic – nekompromisní vykonavatel Hitlerových rozkazů.

Právě on se podílel na eskalaci konfliktu známého jako laponská válka. Rendulicova armáda sestávala ze dvou uskupení – generál Emil Vogel s XXXVI. sborem držel pozice u Sally, jižněji se nacházel XVIII. sbor generála Friedricha Hochbauma. Jeho divizní skupina Kräutler se 6. horskou divizí SS stála u Kiestinki, zatímco 7. horská divize o 100 km jižněji poblíž Uchty. Evakuace začala 3. září a Rendulic vycházel z předpokladu, že Rudá armáda bez ohledu na závazky vtrhne na finské území. Proto jednal tak, jako by už operoval na nepřátelské půdě. 

Proti všem

Než stihl Rendulic zajistit své pozice proti Sovětům i Finům, zaskočila jej 7. září u Korya ofenziva Rudé armády. Na německou morálku měly masy T-34 zdrcující dopad a XXXVI. sbor musel opustit linii, kterou držel už od roku 1941. Rudoarmějci ovládli silnici do Sally a Voglovi se jen se štěstím podařilo uniknout na západ. Poté mu Rendulic nařídil krýt ústup XVIII. sboru na sever, což generál splnil, a 24. září se stáhl směrem k laponské metropoli Rovaniemi.

U Sally sovětské pronásledování k německému překvapení ustalo a XVIII. sboru se s nízkými ztrátami podařilo dosáhnout předválečných finsko-sovětských hranic. V jižním Finsku byla evakuace završena 13. září, jenže pak slibnou situaci přerušily dvě německé chyby. Kriegsmarine zaminovala finské námořní trasy a Wehrmacht v noci na 15. září zahájil operaci Tanne Ost – pokus o obsazení ostrova Suursaari, který sloužil jako brána do Finského zálivu.

Finové přitvrzují

Výsadek 2 700 mužů skončil debaklem a absurdnost laponské války dokládá zásah sovětského letectva, jehož bombardéry se zapojily do obrany. Finové bitvou dokázali Stalinovi, že neváhají vůči Wehrmachtu použít sílu, avšak ponižující německá porážka zmrazila pokusy o spolupráci. Mannerheim pochopil, že při vytlačování bývalého spojence bude muset postupovat tvrději, a pověřil tímto úkolem svého nejschopnějšího velitele generálplukovníka Hjalmara Siilasvua (na snímku vpravo). Ten dostal obrněnou divizi, tři pěší divize i dvojici brigád a záhy přišel s odvážným plánem.

Výsadek poblíž švédských hranic a pozemní úder na Kemi by odřízly skupinu Kräutler a uzavřely Němcům hlavní cestu z Laponska. Příslušníci 11. pluku se začali vyloďovat 1. října nedaleko obce Tornio. Přes urputný německý odpor dobyli nádraží a zahájili postup na Kemi. Rendulic nemohl zasáhnout, protože v sektoru působily jen čtyři německé prapory. Pokusil se alespoň přisunout posily v podobě tankové roty a lyžařské kulometné brigády. Také Siilasvuo se rozhodl vyloděné útvary posílit a diverzní akce se proměnila na rozsáhlou operaci.

Tlak z obou stran

Ani jedna strana nehodlala prodat kůži lacino a 3. října se u Tornia střetly tři finské a tři německé bataliony. Ačkoliv se Wehrmacht těšil podpoře tanků, protivník nápor odrazil. Boj rozhodl až příjezd finské 11. divize, která obsadila Tornio a vyčistila okolní silnice. Poté Finové zahájili útoky na izolovaná uskupení nepřítele, jenže mnoha Rendulicovým vojákům se podařilo uprchnout. Porážka u Tornia ukázala Berlínu, že postupné stahování vystavuje Rendulicovy jednotky přílišnému nebezpečí, a Hitler nařídil evakuaci z Laponska urychlit.

V některých částech bojiště se Němcům dařilo lépe a 7. horská divize se bránila tak úspěšně, že umožnila XXXVI. sboru ústup z pozic u Sally. Laponská válka už probíhala jako skutečný konflikt znepřátelených stran a další olej do ohně přiléval Stalin, který 16. října vyzval Mannerheima k zintenzivnění postupu proti Němcům. Maršál znepokojený výhrůžkami rozkázal 3. divizi obsadit Muonio a 6. divizi poslal do Kemijärvi.

Konečně mír

Oddíly se měly pohybovat co nejrychleji, aby cílů dosáhly dříve než útvary Rudé armády čekající na příležitost. Finský postup už však nedosahoval očekávaného tempa a projevily se zásobovací potíže, únava, demoralizace i počínající demobilizace. Boje z většiny utichly začátkem listopadu, kdy se Wehrmachtu podařilo Finy opět zpomalit a přiblížit se k norským hranicím. V severovýchodním Laponsku Němci opustili Finsko 25. listopadu, k posledním střetům došlo 28. listopadu u Karesuando, načež Wehrmacht přerušil s nepřítelem kontakt a zakopal se u řeky Lätäseno. Zde 7. horská divize vydržela až do ledna 1945, kdy se stáhla od norsko-finské hranice. Poslední němečtí vojáci, kteří bránili norský Lyngen a jejichž pozice zasahovaly i do Finska, opustili zemi 25. dubna.

TIP: Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem

Za vytlačení někdejšího spojence zaplatilo Finsko obrovskou cenu. Polovina sobů – tak důležitých pro obživu laponského obyvatelstva – byla vybita a třetina budov v Laponsku lehla popelem. Ztráty vojáků odrážely specifické okolnosti konfliktu a nedosáhly enormní výše. Finové odepsali 770 padlých, 260 nezvěstných a 2 900 raněných, Rendulic pozbyl 1 200 mrtvých a 2 000 raněných.  

Astronom z amerického Caltechu Halton Arp v roce 1966 sestavil legendární katalog Atlas of Peculiar Galaxies. Zahrnuje celkem 338 galaxií či skupin galaxií, které se liší od klasických spirálních a eliptických galaxií. Jde o sbírku galaktických kuriozit, které zároveň bývají oblíbenými objekty pro pozorování.

Týká se to i Hubbleova vesmírného dalekohledu, který již pozoroval řadu objektů tohoto pozoruhodného katalogu. Nejnověji se Hubble věnoval dvojici splývajících galaxií NGC 5953 a NGC 5954, které jsou známé pod společným označením Arp 91. Jde o dvě spirální galaxie, které mají z našeho pohledu velmi odlišný tvar, protože je sledujeme pod různým úhlem.

Srážka spirálních galaxií

Obě galaxie pozorujeme v osudovém objetí, ve vzdálenosti asi 100 milionů světelných let od nás. Pro astronomy je Arp 91 obzvlášť pěkným příkladem srážky galaxií. Galaxie NGC 5953, kterou pozorujeme ve spodní části, svou gravitací natahuje jedno ze spirálních ramen galaxie NGC 5954. Podobné interakce jsou mezi galaxiemi běžné, přinejmenším v kosmickém měřítku.

TIP: Vesmírný Halloween: Hubbleův vesmírný dalekohled ulovil galaktický přízrak

Odborníci jsou přesvědčeni, že výsledkem takových srážek spirálních galaxií jsou velké eliptické galaxie. Zároveň je ale jasné, že tyto srážky probíhají nesmírně dlouho, obvykle stovky milionů let. Nikdo z nás to už nejspíš neuvidí, ale nemáme důvod si myslet, že to s dvojicí galaxií Arp 91 dopadne nějak jinak. Ve velice vzdálené budoucnosti se z nich zrodí nová eliptická galaxie.

Ikonický představitel megafauny, obří pozemní lenochod Mylodon darwinii, který žil na území dnešní Patagonie, vyhynul zhruba před 10 200 lety, shodou okolností po příchodu lidí. Pro odborníky vždy byl typickým býložravcem, sice velkým, ale jinak typickým ctitelem rostlinné stravy. Ostatně i dnešní lenochodi (a známe jich šest druhů) jsou vesměs vegetariáni. O predátorských schopnostech dávných lenochodů nic nenasvědčují ani nalezené kosterní pozůstatky.

Jak se ale ukazuje, vzhled kostry ještě nemusí nic znamenat. Badatelský tým, který vedla paleontoložka Julia Tejada z francouzské University of Montpellier, s překvapením zjistil, že se strava lenochodů Mylodon darwinii podstatně lišila od toho, čím se dnes živí jejich roztomile pomalí příbuzní.

Analýza chlupů

Vědci analyzovali chlupy ze dvou různých druhů fosilních pozemních lenochodů, pěti dnešních chudozubých savců (tedy lenochodů a jejich příbuzných) ze zoologických zahrad a osmi divoce žijících druhů všežravců. Zaměřili se přitom na izotopy dusíku obsažené v aminokyselinách, které vypovídají o typu stravy, jakou se daný tvor živí.

TIP: V Ekvádoru odkryli masový hrob obřích lenochodů z doby ledové

Z výsledků analýz vyšlo najevo, že lenochod Nothrotheriops shastensis, který byl o něco menší než Mylodon darwinii, žil na západě severní Ameriky a vyhynul zhruba ve stejnou dobu, byl zapřisáhlým býložravcem. Mylodon, který žil v chladnějším prostředí, si ale zřejmě přilepšoval na mršinách a když měl příležitost, nejspíš nepohrdl ani živou kořistí. Podle francouzských vědců tak nešlo o býložravce ale spíše o všežravce.