Tesla Bot má podle představ Elona Muska měřit zhruba 173 cm a vážit 57 kg. Měl by zvládnout práce od připevňování šroubů u auta pomocí klíče po vyzvedávání nákupu v obchodech. Musk věří, že robot bude mít „zásadní přínos pro ekonomiku“, protože pomůže řešit nedostatek pracovních sil. Je ale důležité vyrobit stroj tak, aby nebyl „superdrahý“.

Robot, který má zatím kódové označení Optimus, je založený na stejných čipech a senzorech, které používají samořídící funkce vozů Tesla. Místo hlavy bude mít humanoidní robot obrazovku pro zobrazení užitečných informací, unést má až 20 kg a zvednout 65 kg. Měl by dokonce umět běhat rychlostí až osmi kilometrů za hodinu.

TIP: Robotický pes Spot se vydal do Černobylu: Mapoval zde míru radioaktivního zamoření

Vývoji humanoidního robota se již několik let intenzivně věnuje například Boston Dynamics – jejich Atlas dokáže tančit a poradí si i s parkurem. 

Špatný zrak byl v rodině Jana Lucemburského častým problémem. Janův otec, císař Jindřich VII. (vládl 1300–1313), i oba jeho strýcové Walram a Balduin Trevírský trpěli značnou krátkozrakostí. Přesto však žádný z nich trvale o zrak nepřišel. Jak se tomu stalo u českého krále?

Léčba rtutí

Legenda praví, že své pravé oko ztratil v turnaji, důsledkem zranění. Jan byl prvotřídní rytíř, hotov postavit se soupeři ať už ve skutečném boji, nebo v klání o čest a přízeň dam, takže tato možnost není tak zcela nepravděpodobná. Ohledání ostatků krále moderními metodami medicíny a archeologie ji však vyloučilo, stejně jako všelijaké záněty či nádory. Lucemburka tedy o zrak s největší pravděpodobností připravila oční vada. Někdo jí však musel pomoct.

Ke krátkozrakosti, která slavného rytíře trápila od mládí, se pravděpodobně v průběhu tažení proti pohanům v Litvě přidal i zelený zákal (glaukom). Dnešní lékaři proti němu znají řadu účinných metod léčby, ve 14. století však ani ta nejlepší péče dostupná králům nedokázala zvrátit postup choroby. Přesto Jan vyhledal vyhlášeného odborníka na oční choroby ve Vratislavi, který se snažil nemoc rozehnat všelijakými mastmi a tinkturami. Pravděpodobně do nich přidával i rtuť, která způsobila přesný opak – Lucemburk o zrak pravého oka přišel zcela.

V péči odborníků

Dnešního lékaře čeká po zpackané léčbě pravděpodobně soud. Středověká spravedlnost však byla rychlejší – když si Jan uvědomil, co se stalo, popadl jej vztek (u něj vcelku častý), mastičkáře nechal zašít do koženého pytle a vhodit do Odry. Zrak mu to však nevrátilo.

Pomoci mu nedokázal ani córdobský lékař Hadrat il Malim Mahkal, Arab povolaný ze Španělska, aby králi pomohl. Oproti svému předchůdci však Maur předvídal prchlivost panovníka, a dříve než započal s léčbou, si na něm vymínil glejt, umožňující mu opustit bezpečně zemi, ať už se léčba podaří, nebo ne.

Zázrak nedokázali ani slovutní lékaři z francouzského Montpellier, kam svého otce poslal budoucí císař Karel IV. Dva roky po ztrátě pravého oka oslepl král léta páně 1339 i na oko levé. Ve 43 letech se tak stal závislým na druhých, navzdory tomu, že byl na vrcholu sil. Pro mocného muže Evropy to znamenalo těžkou ránu, se kterou se jen těžko smiřoval. Přesto vládl ještě dalších sedm let, než rytířský král vyrazil do své poslední bitvy.

Rytířská smrt

U města Crécy v severní Francii stanul po boku výkvětu rytířstva Francie a dalších zemí proti anglickému králi Eduardovi III. (vládl 1337–1377). Navzdory početní převaze a srdnatosti rytířů toho dne připadl vavřín vítězů ostrovanům, a to především zásluhou střelců z dlouhých luků, kteří si na dosud zdánlivě neporazitelné těžké jízdě vybrali smrtící daň.

TIP: Jan Lucemburský: Bojovník do posledního dechu

I slepý byl Jan rozhodnut vyrazit do největší vřavy. Podle legendy nechal svého koně přivázat mezi dva své věrné rytíře a nechal se zavést mezi nepřátele. Smrtelná rána, jedna z mnoha, které dopadly na tělo českého krále, prošla levým okem a ukončila život rytíře, v jehož erbu stála slova „Ich dien“, tedy „Sloužím“.

Americká NASA věnovala výběru oficiálních hodinek pro své astronauty náležitou pozornost: Sestavila seznam požadavků a určila zvláštní komisi, která kandidáty podrobila důkladnému řízení. Nakonec zvítězila švýcarská značka Omega s modelem Speedmaster: Našli bychom ho proto na zápěstí všech astronautů programu Gemini, Apollo a Skylab, ale u mnohých pilotů je uvidíme i dnes. 

Naproti tomu v Sovětském svazu k oficiálnímu výběru jediných letových hodinek nikdy nedošlo. S trochou nadsázky můžeme říct, že pokud časomíra ukazovala správný čas po určitou dobu, byla kvalifikována pro let do kosmu. Sovětům a jejich vesmírnému programu bychom ovšem křivdili tvrzením, že jejich náramkové hodinky nebyly dostatečně kvalitní či neplnily přísné standardy. 

Ty první

To, co se podařilo dobře zmapovat u amerických astronautů programu Mercury – jako stopky Heuer na krku Johna Glenna, Breitling Navitimer Scotta Carpentera nebo Bulova Accutron Gordona Coopera – je u jejich sovětských kolegů pro soudobé historiky daleko obtížnější. Může za to mnohem přísnější režim, který vládl nejen v Kremlu, ale i ve Hvězdném Městečku. Zatímco americká veřejnost mohla podrobně sledovat, co se platí z jejích daní, sovětský občan byl většinou informován pouze o dalším úspěchu na poli dobývání kosmu. K prvním ruským letům do vesmíru tak máme jen velice málo obrazových materiálů. 

Dodnes tedy s jistotou nevíme, jaké hodinky si při své historické misi připnul na zápěstí Jurij Gagarin. Obecná shoda panuje o dvou modelech: Prvním je Rodina, v překladu z ruštiny „vlast“, druhý a pravděpodobnější se jmenuje Šturmanskie alias „navigátor“. Ačkoliv Rodina tahá v pomyslném klání za kratší konec a většina důkazů hovoří proti, nebránilo to neznámému sběrateli vydražit před lety zmíněný strojek v internetové aukční síni eBay za úctyhodných 28 tisíc dolarů.

Ve prospěch modelu Šturmanskie hovoří, že jej získávali absolventi prestižní letecké školy Orenburg, mezi něž Gagarin patřil. Šlo tedy zřejmě o jeho osobní hodinky, jež jako první obletěly Zemi. Technicky se strojek odvozoval od svého francouzského vzoru R26, který vyráběla manufaktura LIP. Strojky stejného producenta okopíroval v licenci i závod Chronotechna v Novém Městě nad Metují a začal je dodávat na trh pod názvem Spartak, později Prim. 

Sověti ovšem časomíru pouze nezkopírovali, ale technicky ji zdokonalili: Mimostřednou vteřinovou ručičku nahradili centrální a doplnili i hacking systém, který ji umožňuje povytažením korunky zastavit, a hodinky tak přesně seřídit. Právě přesnost spolu s dobrým kontrastem ručiček a ciferníku hrají pro piloty zcela zásadní roli. Nedlouho po Gagarinově historické misi se Šturmanskie přejmenovaly na Poljot neboli „let“ a pod uvedenou značkou se vyrábějí dodnes.

Stopky pro přežití

Rok 1965 přinesl v závodech o vesmírnou dominanci mezi Sovětským svazem a USA další mezník. Pro Sověty bylo otázkou prestiže znovu celému světu dokázat, že s přehledem vedou v nikým nevyhlášené válce, a v březnu poslali na oběžnou dráhu dvojici Pavel Beljajev a Alexej Leonov, s úkolem provést první výstup do volného kosmu. Do té doby si možná jejich kolegové z předchozích letů vystačili s běžnými třemi ručičkami svých vlastních hodinek. Tentokrát to však mělo být jiné: Přesné měření se mohlo stát otázkou života a smrti…

Američtí astronauti si nejvíc cenili funkce chronografu. Tato hodinářská „komplikace“ je ovšem velice náročná na výrobu nejen počtem součástek, ale především důrazem na jejich kvalitu a přesné obrábění. SSSR sice od 30. let ovládl produkci náramkových hodinek, ale k opravdu precizní výrobě kvalitních kalibrů zásadně přispěla až krádež strojů a know-how mistrů z německého Glashütte. Městečko se na jaře 1945 stalo cílem postupující Rudé armády, která plánovitě obsazovala lokality s pokročilým průmyslem. A maršál Stalin určil jemnou mechaniku jako jeden ze stěžejních oborů, jimž měl Svaz po válce vévodit.

Jediné funkční

Ovšem zpět k Voschodu 2. S blížícím se letem Alexeje Leonova bylo pracovníkům vesmírného programu stále jasnější, že bude kosmonaut pro náročný výstup mimo loď potřebovat stopky, jež mu odměří čas pobytu vně kabiny. Bez nich by se prostě neobešel. Letectvo naštěstí v roce 1959 vyvinulo chronograf Strela s kalibrem 3017, jehož vzorem se opět stal francouzský strojek, tentokrát Venus. Stejně jako Gagarinovy hodinky i tyto byly pouze chromované (po častém nošení se začnou „loupat“ a mosaz pod tenkou vrstvou chromu prosvítá). Model měl dva registry: Jeden dokázal při zapnutí stopek měřit čas až do 45 minut, na druhém běžela konstantní vteřinová ručička. Jelikož se počítalo s výstupem do volného kosmu v délce pouhých několika minut, předpokládalo se, že ukazatel s třičtvrtěhodinovým maximem postačí. 

Dokončení: Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru (2)

S jistou dávkou kritiky by se dalo říct, že jedinou technickou věc, která při výstupu Alexeje Leonova fungovala opravdu bez závad, představovaly právě hodinky. Skafandr se při návratu do kabiny nafoukl a stal se neohebným, tunel byl příliš úzký, poklop nešel dovřít. Heroický výkon právem vstoupil do dějin a malý dílek skládačky tvořily i sotva 37 mm široké hodinky na levém zápěstí. Nutno ovšem podotknout, že jim kosmonaut nezůstal věrný. Při společném letu Apollo–Sojuz jej americký kolega Tom Stafford obdaroval modelem Omega Flightmaster. Leonov si uvedenou značku velice oblíbil a do své smrti byl jejím ambasadorem.

Japonsko se skládá z 6 852 ostrovů a ostrůvků, i když určit přesné číslo je pochopitelně obtížné. Události posledních dnů tento počet ještě navýšily – jak tomu v podobných případech bývá, za nový ostrov je zodpovědná erupce podmořského vulkánu, konkrétně vulkánu Fukutoku-Okanoba.

Fukutoku-Okanoba je to poměrně aktivním vulkánem, který má na svém kontě jen během 20. století několik desítek erupcí, a také několik vytvořených ostrovů. Ten nejnovější o sobě dal vědět letos 13. srpna, kdy se z oceánu v oblasti asi 1 200 kilometrů jižně od Tokia vyvalila mračna páry a dýmu, která dosáhla do výšky přes 15 kilometrů. Když se po pár dnech dým poněkud rozptýlil, světu se ukázal nový ostrov.

Ostrov zrozený vulkánem

Jako první se s ostrovem setkala japonská pobřeží stráž. Zjistili, že nový ostrov má tvar širokého půlměsíce a průměr zhruba kilometr. Odborníci jsou ale přesvědčeni, že se ostrov ještě zvětší. Erupce totiž stále pokračuje, jak je patrné na neustále nových mračnech dýmu a sopečného popela.

TIP: Nově vzniklý ostrov v království Tonga se má i po 4 letech k světu

Budoucí osud sopečného ostrova je zatím ve hvězdách. Vulkán Fukutoku-Okanoba od roku 1900 vytvořil celkem tři ostrovy, v letech 1904, 1914 a 1986. Všechny ale poměrně rychle zmizely v mořských vlnách. Ten poslední za dva měsíce. Na druhou stranu, v okolí Japonska se občas objeví vulkanické ostrovy, které mají delší životnost. Podle vědců záleží hlavně na tom, zda bude ostrov tvořený jen popelem a kusy hornin nebo jestli pokračující erupce zaplaví ostrov větším množstvím lávy. Láva by měla utuhnout a poté může úspěšně bránit ostrov před rychlou erozí.

Jedním z klíčových ukazatelů, podle nichž lze hodnotit kvalitu života, je naděje na dožití. Rozvinutý systém veřejného zdravotnictví jde ruku v ruce s nadějí na dosažení vyššího věku, přičemž nejlépe si v tomto ohledu dlouhodobě vede Hongkong následovaný Japonskem. Tamní obyvatelé umírají průměrně v necelých 85 letech, žijí tedy o více než tři desítky let déle, než pokud by se narodili v africkém Svazijsku, Lesothu či Sieře Leone, kde lidé nedosáhnou ani padesátky.

V České republice je podle posledních dostupných údajů doba dožití 82,1 let u žen a 76,2 let u mužů. Statistiku je nicméně potřeba brát s rezervou, neboť zejména ve zmíněných subsaharských státech ji značně zkresluje vysoká novorozenecká úmrtnost.

Zatímco ve vyspělých evropských státech umírá sedm z 1 000 dětí do pěti let, v některých rozvojových oblastech je jich více než sto, tedy patnáctkrát tolik. Smutné prvenství drží v tomto ohledu Afghánistán se 108 zemřelými kojenci či předškoláky. V absolutních číslech každý rok zemřou přibližně čtyři miliony dětí ještě před 5. narozeninami; v meziročním srovnání lze přesto hovořit o zlepšujícím se trendu, neboť před 30 lety jich bylo dvakrát tolik.

Dvě miliardy obézních

Hlavní příčinou novorozenecké a dětské úmrtnosti je podvýživa – tedy něco, co ve střední Evropě v podstatě neznáme. Z globálního hlediska se však jedná o zásadní problém. Jak uvádí WHO, v roce 2018 žilo na světě (především v Africe) 205 milionů dětí mladších 5 let trpících důsledky hladu a strádání kvůli nedostatku základních živin. Problém se však samozřejmě týká i jejich rodičů a prarodičů – podvýživa ohrožuje necelou půl miliardu lidí, opět převážně na černém kontinentu. Opačným extrémem, ovšem rovněž způsobujícím nemalé zdravotní problémy, je obezita.

Nadbytečné kilogramy s sebou nosí 1,9 miliardy obyvatel planety, z toho 40 milionů dětí. Jejich počet se navíc na rozdíl od těch podvyživených nedaří snižovat – od roku 1975 se ztrojnásobil. Nejtlustší jsou obyvatelé blízkovýchodních států; například v Egyptě, Kuvajtu, Kataru či Spojených arabských emirátech se průměrné BMI pohybuje kolem hodnoty 29–30. Mimochodem, ani v Česku si s číslem 26,5 nestojíme právě nejlépe (optimální hodnota pro normální hmotnost by se měla vejít do rozmezí 18,5–25). 

Nová výzva: civilizační choroby

Obezita jakožto závažná civilizační choroba je pro Světovou zdravotnickou organizaci momentálně jednou z největších výzev. V současnosti už boj o lidské životy neprobíhá ani tolik na poli infekčních onemocnění, které se s většími či menšími úspěchy daří potlačovat (viz box Pryč s chorobami), ale mezi pacienty trpícími následky nezdravého životního stylu. Kupříkladu cukrovka v celosvětovém měřítku postihuje už více než 420 milionů lidí, což ji řadí na první příčky nejčastějších příčin úmrtí. U nás s touto diagnózou žije bezmála desetina obyvatel (850 000 lidí o ní ví, odhadem 200 000 dalších ji zatím neléčí).

Statistikám vévodí srdeční příhoda jako důsledek ischemické choroby srdeční, dalšího z typických „vedlejších účinků“ nadměrné záliby v nezdravém jídle. Pozornost se nicméně věnuje převážně rakovině, neboť nádorová onemocnění (nejčastěji plic) si po celém světě vyžádají téměř 10 milionů obětí ročně a jejich léčba spolkne v přepočtu 1,6 bilionu korun.

Vakcíny k nezaplacení

Uvedené zdravotní potíže mají pochopitelně výrazný vliv na kvalitu života. Spíše než naděje na dožití poskytuje lepší obrázek o celkové úrovni zdravotnictví jiný údaj, a sice naděje na dožití ve zdraví. Období, které strávíme v dobré kondici, bývá v průměru až o deset let kratší než věk dožití – jinými slovy, lidé dnes stráví celou dekádu života bojem s jednou či více chorobami, z nichž některé nakonec pravděpodobně podlehnou. Délka „zdravého“ života je paradoxně vyšší v chudších oblastech, důvod je ovšem logický – může za to nedostatek zdravotní péče, takže pacienti zde častěji umírají kvůli neduhům, s nimiž by si lékaři ve vyspělých oblastech snadno poradili.

Boj s mnohými chorobami nicméně v současnosti usnadňuje řada nástrojů, které ještě před světovými válkami nebyly ani zdaleka k dispozici v tak široké míře. Především jde o očkování, jež podle odhadů zachrání až 3 miliony životů za rok. Lékaři dnes mají k dispozici vakcíny proti více než dvaceti smrtelných nemocem, bohužel k nim stále nemají přístup všichni potřební. Jak uvádí Světová zdravotnická organizace, klíčová trojice vakcín proti tetanu, černému kašli a záškrtu se pravidelně dostane jen k 86 % dětí na světě, což znamená, že život zbývajících 20 milionů zůstává těmito chorobami ohrožen. Od roku 1977 WHO vydává seznam tzv. nezbytných léků, k nimž by měl mít kdekoliv na světě za dostupnou cenu přístup každý člověk. Současná jednadvacátá verze zahrnuje už 400 položek.

Když nestačí antibiotika 

Výrazné usnadnění lékařům přinášejí také antibiotika, jejichž spotřeba od počátku nového tisíciletí stoupla o alarmujících 65 %. V roce 2018 lidé po celém světě spolykali celkem 35 miliard dávek (například v Česku eviduje Státní zdravotní ústav 15 milionů prodaných balení), jak však lékaři a další odborníci stále častěji upozorňují, v mnoha případech to nebylo nezbytné. Lehkomyslným nadužíváním antibiotik vyvstává před globálním zdravotnictvím čím dál reálnější hrozba: rychle stoupající rezistence bakterií.

WHO ji zařadila na seznam 13 největších výzev, jimž bude třeba v následující dekádě čelit. Některé nemoci ovšem nevyřeší ani antibiotika. Například onemocněním AIDS, proti němuž dosud neznáme účinnou léčbu, v roce 2019 trpělo 38 milionů lidí – a to navzdory tomu, že za posledních dvacet let se díky mezinárodním strategiím povedlo snížit nárůst nových případů bezmála o 40 %.

Statisíce zbytečných potratů

Pohlavně přenosné choroby a sexuální zdraví obecně jsou další velkou kapitolou. WHO sleduje například statistiky týkající se světové spotřeby antikoncepce, která úzce souvisí s množstvím potratů. Zdaleka ne všechny ženy na světě mají přístup ke gynekologické péči a podle odhadů jich až 200 milionů, opět zejména v rozvojových zemích, nemá k dispozici moderní antikoncepční metody.

TIP: Čtvrtina obyvatel světa trpí nedostatkem pohybu: Kde žijí největší lenoši?

Na druhou stranu, díky antikoncepci se ročně podaří zabránit více než 300 milionům těhotenství. Ani zdaleka to však nestačí: Dalších 121 milionů jich totiž vznikne, přičemž dvě třetiny z nich skončí potratem. Statistiky uvádějí, že to představuje 40–50 milionů těchto zákroků ročně (tedy až 125 000 denně). Znepokojující je však především to, že bezmála polovina všech provedených interrupcí není bezpečná. 

Roku 1336 předal král Jan Lucemburský (vládl 1310–1346) Budyni do soukromých rukou. Zachtělo se mu totiž žebráckého zboží (tedy slavného hradu a jeho okolí), a tak za něj Budyni vyměnil. Hrad v náručí Ohře přešel na rod Zajíců z Házmburka a začaly se dít věci.

Suvenýr z cest

Nejen, že jej notně přebudovali – Jan Zajíc z Házmburka Budyni proměnil v pozdně gotický hrad s vodním příkopem, čímž zvýšil jeho obranyschopnost, zároveň na sever českých zemí přinesli mnohé divy a unikáty. Nejvíce v tom vynikal Jan IV. Zajíc z Házmburka (1486–1553), jenž proslul vzdělaností a dobrodružnou povahou. Krom češtiny ovládal i němčinu a latinu, rád četl a na Budyni zřídil knihovnu, která platila za jednu z největších v Čechách.

Když bylo Janu Zajícovi přes třicet, podnikl cestu až do daleké Palestiny a své zážitky shrnul v bohatě ilustrované knize. Protože však nejspíš tušil, že některé věci, jež zažil, byly příliš fantastické, než aby jim někdo bez důkazu uvěřil, přivezl si s sebou do Čech živého draka! Alespoň tak to muselo jeho poddaným připadat, když plaza vypustil do hradního příkopu. Bohužel se ukázalo, že mu budyňské podnebí nesvědčí, a proto za krátko uhynul.

Jan Zajíc se však odmítl se vzácným zvířetem jen tak rozloučit a nechal ho proto vycpat. Preparátor odvedl výtečnou práci a díky němu dnes můžeme konstatovat, že oním drakem nebyl nikdo jiný než skutečný nilský krokodýl. Ostatně je možné jej v budyňském muzeu obdivovat i dnes. Podle údajů, které muzeum uvádí, jde o nejstarší vycpaninu v Evropě.

Obléhání Turky

Dobrodružnou cestou však kousky Jana Zajíce zdaleka nekončily. Nejen, že na svém panství pořádal rytířské turnaje, roku 1552 se dokonce rozhodl uspořádat ukázku obléhání města Budyně Turky. Tím dnešní historické šermíře předběhl o čtyři století!

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

Celá taškařice však měla mít i výchovný rozměr, neboť chtěla obyvatele připravit na skutečné nebezpečí hrozícího tureckého vpádu (roku 1529 Turci poprvé oblehli Vídeň). Tuto myšlenku akce naplnila bez chyby, neboť řada obyvatel onoho prosincového dne skutečně uvěřila, že je město pod útokem.

Devítiměsíční těhotenství se zdá mnoha nastávajícím rodičům dlouhé, ovšem ve srovnání s jinými velkými savci jde pořád o relativně únosné číslo. Například sloni si musejí na narození potomka počkat bezmála dva roky, konkrétně 22 měsíců. Ovšem za rekordmana živočišné říše se v daném ohledu považuje žralok límcový (Chlamydoselachus anguineus).

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

Samice zmíněné hlubinné paryby, která se řadí mezi „živoucí fosilie“, zůstávají březí 42 měsíců neboli 3,5 roku. Zoologové to vysvětlují extrémně nízkými teplotami, jež panují v hlubinách – ty zpomalují metabolismus, a tudíž i vývoj rostoucího mláděte.

Dne 13. srpna 1942 poslal Josif Stalin svým protějškům Winstonu Churchillovi a Franklinu Rooseveltovi memorandum, v němž opět požadoval otevření druhé fronty. Churchill mu vzápětí odpověděl, že: „Útok šesti nebo osmi angloamerických divizí proti poloostrovu Cotentin a Normanským ostrovům by byl riskantní a zbytečnou operací. (…) Podle názorů britského velení námořních, pozemních i leteckých sil by taková operace mohla skončit jedině katastrofou.“

Rozhodnutí v Teheránu

Úvahy jednotlivých spojenců o tom, kdy by měla invaze do západní Evropy proběhnout, se lišily a termíny byly vzhledem k jiným operacím postupně posouvány. Teprve na konferenci v Teheránu na konci roku 1943 padlo konečné rozhodnutí, podle nějž mělo k otevření druhé fronty dojít v květnu 1944 – Roosevelt se Stalinem přitom přehlasovali Winstona Churchilla.

I když by se mohlo zdát, že právě Britové se snažili den D co nejvíce oddálit, ve skutečnosti na plánech invaze dlouhodobě pracovali. Na druhé straně už samotná hrozba invaze vyvolávala u Hitlera značné obavy, což vedlo k pokynu vybudovat megalomanský Atlantický val.

Papírová obrana?

Snaha o opevnění pásma dlouhého více než 6 000 km připravila třetí říši o obrovské finanční, materiální i lidské prostředky, výsledek byl přitom značně diskutabilní a většina úseků valu disponovala fortifikacemi spíše symbolickými. Podobně na tom byla obrana, i pokud šlo o nasazené divize – částečně se totiž jednalo o druhosledové formace (včetně takzvaných východních legií) nebo útvary, které se zotavovaly z nasazení na východě.

Samotný den D nastal 6. června 1944 a šlo o největší obojživelnou operaci v dějinách lidstva. Předcházely jí vzdušné výsadky, které měly ochromit obranné uzly Wehrmachtu a tím pěchotě pomoci otevřít cestu z pláží. Především ale způsobily zmatky v německém velení, které svými pomalými reakcemi prováhalo počáteční šanci na smetení invaze zpět do moře.

TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?

K prvnímu nasazení tankových záloh se Němci odhodlali až ve chvíli, kdy již Spojenci drželi pláže relativně bezpečně v rukou a pomalu postupovali do vnitrozemí. Díky neustálým zmatkům, prodlevám a nejasným kompetencím ve velení obránců se tak angloamerickým vojskům podařilo otevřít západní frontu, jejíž zničení bylo pro Němce hodinu od hodiny těžší a těžší, až se záhy stalo zcela nemožným. Wehrmacht musel nově bojovat na východě, západě i jihu a Rudé armádě tento fakt výrazně usnadnil práci.

Příběhu dodnes chybí jasné vysvětlení a k dispozici jsou jen různě uvěřitelné teorie. Devátá legie patřila v římské armádě k těm s nejdelší vojenskou historií. Velmi pravděpodobně se účastnila už bellum sociale, tedy občanské války v roce 90 př. n. l. Tento bratrovražedný konflikt málem pohřbil celý Řím a muži z Deváté tehdy zabránili hrozící zkáze a zvrátili výsledek bojů. 

V roce 65 př. n. l. už je tato jednotka opentlená slávou i proslulostí a pod velením Julia Caesara zajišťuje rozmach impéria. Jen o sedm let později s ní (a třemi dalšími) podniká Caesar úspěšné tažení do zaalpské Galie. V roce 49 př. n. l. nastoupila devátá legie ke „strážní službě“ na Pyrenejském poloostrově. Právě tady si vydobyla přízvisko Hispana, podle získané hispánské provincie.

Náš je svět!

O vysoké mobilitě římských legií hodně napoví další cesty Deváté. Z dnešního Španělska cestovali legionáři na území Albánie, kde „zatočili se zrádnými ilyrskými kmeny a pomahači nepřátel“ v bitvě u Dyrrhachia. O 500 kilometrů dál pod Caesarovým velením srovnali účty s jeho protivníkem Pompeiem v bitvě u Farsálu. Rok na to už byla legie na africkém tažení, odtud pak zamířila potlačit povstání na Sicílii. A pak znovu do Hispánie, kde se účastnila Kantábrijských válek. 

Nasazena byla v Makedonii i v okolí Rýna na obranu před Germány. Zastrašuje svou přítomností Helvety, bojovala proti „vnitřnímu nepříteli“ Marku Antoniovi, pobyla i v Panonii. Její vojáci se prostě nezastavili a kladná reputace ji všude předcházela. Byla to jednotka, které by chtěl velet každý vojevůdce. 

Horké přivítání

Nepřekvapí, že se s ní tedy počítalo i pro velkou invazi do Británie, naplánovanou na rok 43 našeho letopočtu. V tom ohledu se ale Římané trochu přepočítali. Ostrovní země byla nehostinná a plná nepřátel, Keltové se nehodlali s porobením smířit. 

Devátá pod vedením Caesia Nasiky bojovala u Caratucus a Caradocu, kde za cenu velkých ztrát zvítězila. Víme také, že stavěla opevněné ležení v Lindum Colonia, tedy u dnešního Lincolnu. A pět dalších let potlačovala povstání náčelníka Venutia. Odpočinek nepřišel, protože po něm povstala Boudicca, manželka icenského krále Prasutaga. Vykácení posvátného dubového háje, povraždění druidů a znásilnění svých dcer vrátila Římanům i s úroky: na 80 tisíc jich zaplatilo životem. Takhle si kolonizaci jistě nepředstavovali.

To bylo v roce 61 a o strastech zažívaných legionáři z Deváté měl císař Nero jen velmi nejasné představy. Do Říma například dorazila až se značným zpožděním zpráva, že při pokusu osvobodit Camulodunum „hrdinně padli všichni opěšalí“. Proč? Protože z řeže rozpoutané Iceny a Trenovanty vedenými Boudiccou se zachránili jen ti, kteří dokázali zbaběle ujet na koních.

Po doplnění se Devátá znovu zapojí do boje. V roce 71 válčí s odbojnými Briganty ze severu a pomáhá se stavbou ležení Eboracum na území dnešního Yorku. Úplnému zničení Devátá unikne jen o vlásek v roce 82, když je jejich noční tábor přepaden skotskými kmeny. Přežili, ale mnoho už jim nescházelo. A v roce 108 pak zcestovalí legionáři pomáhají se stavbou hradeb u Yorku.

Poslední stopa

Víme to, protože nám tu zanechali stopu – fragment kamenné desky, objevený v roce 1864. Jenže co potom? Rokem 108 proud dostupných informací znenadání končí. Což pochopitelně vyvolává otázky a dává prostor spekulacím. Devátá legie podle všeho zanikla, nebo byla rozprášena. Ale proč o tom neexistuje jediný záznam? Síla 5 400 legionářů, doplněných o osm kohort „batávských“ jezdců a zhruba 2 až 3 tisíce příslušníků auxilia čili pomocných jednotek přece nemůže jen tak zmizet ze světa. Nebo může?

Zkáza?

Od roku 108 se o Deváté nikdo nezmiňuje a není přítomna ani ve výčtu legií vyhotoveném v roce 165. To je sedmapadesát let, pořádná porce nejistoty. Jisté indicie se ale nabízejí. V roce 117 totiž Římané podle všeho zahájili další velkolepé tažení na sever, směrem do skotské Vysočiny. Cílem měly být nejspíš neporobené kmeny divokých Piktů. A evidentně to nedopadlo podle plánu. Jak to víme? První z odpovědí má podobu několika náhrobních kamenů římských vojáků z ostatních v Anglii sloužících legií, nalezených v Aquilei. A druhá? Fakt, že v roce 122 dorazil do opevněného města Eboracum sám císař Hadrián, „aby napravil nedozírné škody“. Jaké? O tom už historie taktně mlčí. 

Zdá se ovšem logické, že pokud by byla v této pevnosti stále přítomna IX. legie, císař by sem se svou VI. legií nezamířil. Hadrian tu také vydal pokyn ke stavbě velkého valu, kterým by oddělil divoké barbary od britské kolonie. „Protože Britoni nejsou k ovládnutí.“ Zároveň zmrazil snahy o další dobývání severu. 

Další nepřímou indicií pro nás může být záznam historika Cornelia Fronta, který zaznamenal pozdější povzdech císaře Marka Aurelia: „Kolik dobrých vojáků bylo za císaře Hadriana pobito Židy a kolik nám jich pobili Britové…“ Zdá se tedy, že přímá účast císaře na území Velké Británie byla podmíněna nějakou velkou prohrou. Prohrou natolik zásadní, že se o ní ve slušné společnosti vyplatilo mlčet. Smysl by to dávalo.

Další otazníky

Proti této teorii hovoří třeba to, že fascinující vítězství a rozprášení celé IX. legie by si „barbaři“ určitě nenechali pro sebe. O svých předchozích úspěších totiž obsáhle referovali. Devátá, pravda, nemusela být nutně rozdrcena v jedné rozhodující bitvě, ale její síla mohla být postupně rozmělněna v desítkách provinčních bitek. Klima Británie bylo skutečně vražedné. 

Až do roku 1990 se všichni odborníci víceméně shodovali na tom, že slavná historie legie končí jejím nasazením v Anglii. To vše změnil při vykopávkách nález kovového plíšku – phalera. I když tato vojenská medaile vážila jen pár gramů, s příběhem IX. legie mohutně zatřásla. 

Nalezena totiž byla jen kousek od Rýna, v bývalé římské provincii Novio­magus Batavorum, tedy v dnešním Holandsku. Medaile měla na svém rubu vyražen nápis LEG HISP IX, což vcelku přesvědčivě vypovídalo o přítomnosti legionáře z Deváté. Navíc uprostřed archeology probíraného ležení stál chrám zasvěcený Apollonovi, jenž byl vztyčen na popud jakéhosi Lucia Latinia Macera, který se sám tituloval hlavním centurionem a třetím mužem ve velení IX. legie Hispana. Toto ležení přitom bylo obýváno mezi lety 104 až 120. 

Že by tedy Devátá byla přesunuta z nepokojné Anglie sem? Škody, které připlul do Británie napravovat císař Hadrian, tak mohly vzniknout třeba zrovna oslabením poté, co byla Devátá stažena do Evropy.

Rozbitá, nebo rozdělená?

Nelze ale s jistotou tvrdit, že se v Holandsku nenacházela třeba jen část IX. legie. Mohlo jít například o její pomocné sbory, které na vojenských stavbách pracovaly. A mohlo to být zrovna naopak, protože ještě v roce 108 byla přece minimálně část „ztracené“ legie přítomna v kamenné pevnosti Eboracum. Přesun ozbrojených legionářů k Rýnu se ale jeví pravděpodobný, byť k tomu máme jen velmi nepřímý důkaz. Ležení v Noviomagus Batavorum totiž po dlouhou dobu držela legie Desátá, která byla v roce 104 převelena k Vídni. A není úplně jasné, kdo ji na jejím původním stanovišti nahradil. A pokud Devátá nezanikla v Británii a skutečně se vyskytla za Rýnem? Kudy vedly dál kroky okovaných sandálů jejích legionářů? 

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?

To bychom museli spekulovat ještě více, zdrojů informací se nedostává. Víme například o jednom z velitelů, senátorovi jménem Lucius Aemilius Karus. Ten se v roce 142 stal guvernérem provincie Arabia. Netušíme ovšem, jestli na východ putoval se svými druhy ve zbrani, anebo sem byl jmenován do funkce až po svém propuštění z armády. Navíc poměrně nezvykle sloužil jak v IX., tak i X. a XXX. legii. Jestli tu skončila Devátá spolu s ním? Mohla být rozprášena při nekonečných bojích s Parthskou říší, nebo při povstáních v Judeji. I tady mohlo dojít k vojenské katastrofě, která měla být raději zapomenuta… 

Nejistota ale přetrvává. Někde mezi skotskou Vysočinou a arabskými pouštěmi možná na své odhalení čeká masový hrob, pozůstatek poslední bitvy slavné Legio nona Hispana…

Glioblastomy jsou relativně časté a velmi zhoubné nádory mozku. Rychle a agresivně rostou, jejich léčba je svízelná a vyhlídky pacientů velmi špatné. Komplikovaný je i výzkum glioblastomů, který by mohl tuto nepříznivou situaci zlepšit. Vědci a lékaři odebírají vzorky nádorů a nechávají je růst v laboratoři, kde je pak studují. Tento přístup je užitečný, má ale svá omezení. Živé tkáně se na Petriho misce chovají jinak, než ve 3D prostředí lidského těla.

Ronit Satchi-Fainaro z izraelské Tel Aviv University a její tým nedávno jako první použili 3D biotiskárnu k vytvoření umělého glioblastomu v prostředí, které je podobné mozku. Jejich 3D glioblastom je zatím nejvíce kompletní a věrný laboratorní model tohoto zákeřného nádoru. Zahrnuje i okolní tkáň a cévy, které jej zásobují krví.

Jak vytisknout nádor mozku? 

Badatelé si vyrobili speciální „glioblastomový“ bioinkoust, který obsahoval buňky glioblastomu, získané od pacienta, společně s nervovými buňkami astrocyty a mikrogliemi, a také buňkami, z nichž vznikají krevní cévy. Tímto bioinkoustem vytiskli 3D glioblastomy v bioreaktoru, který obsahoval hydrogel, rovněž vytvořený z tkání pacienta.

TIP: V Izraeli vyrobili první 3D tištěné srdce na světě: Vzniklo z buněk pacienta

Experimenty potvrdily, že chování buněk nádorů i jejich růst odpovídá situaci u pacientů lépe, než v případě 2D vzorků odebraných klasickým způsobem od pacienta. 3D tištěné nádory jsou velmi slibné pro výzkum glioblastomů i pro přípravu léčby na míru jednotlivým pacientům. Na 3D biotiskárně je možné pohotově vytisknout větší množství nádorů, s nimiž pak lze dále pracovat.