Lymská borelióza je nebezpečné bakteriální onemocnění vyvolané boreliemi, které přenášejí při sání krve klíšťata. V rané fázi je dobře léčitelná antibiotiky, ale při zanedbání či neúspěchu léčby může přejít do chronické formy, která může vážně zasáhnout klouby, srdce a centrální nervovou soustavu. Chronická borelióza představuje velkou zátěž jak pro samotné pacienty, tak i pro zdravotnictví. Také léčba antibiotiky není bez problémů, obvykle se používají velké dávky širokospektrálních antibiotik, které mají negativní vliv na střevní mikrobiom pacienta.

Týmu odborníků, který vedl Kim Lewis z amerického centra Antimicrobial Discovery Center na Northeastern University, se nedávno podařilo vystopovat látku, která zřejmě brání rozvoji chronických příznaků lymské boreliózy, a která cílí přímo na původce této choroby, aniž by vážněji postihovala mikrobiom pacienta.

Vědci pátrali po účinné látce, která by ničila borelie a přitom by dramatickým způsobem nepoškozovala užitečné bakterie v těle pacienta. Ukázalo se, že takovou látkou je hygromycin A (totomycin). Shodou okolností jde o starší, dnes již méně používané antibiotikum, které produkuje jako zbraň proti jiným mikrobům bakterie Streptomyces hygroscopicus.

TIP: Běžné klíště nestačí: Do Evropy přicházejí obrovská invazní klíšťata

Když Lewis s kolegy použili hygromycin A k léčbě pokusných myší s lymskou boreliózou, úspěšně potlačil infekci, zatímco mikrobiom myší po léčbě vypadal podstatně zdravěji, než po tradiční léčbě boreliózy antibiotiky. Rovněž se ukázalo, že při orálním podání funguje prakticky stejně dobře jako při použití injekcí. Badatelé jsou přesvědčeni, že nová léčba brání rozvoji chronické formy lymské boreliózy. Pokud se jejich postup potvrdí, mohlo by jít o kýžený zvrat v léčbě tohoto nepříjemného onemocnění.

Kokolitky (Coccolithophorida, Coccolithophyceae) jsou skupina jednobuněčných planktonických řas, která dokáže využívat fotosyntézu. Buňky mají kulovitý tvar a v průměru měří 5–100 mikrometrů. Produkují drobné vápnité destičky, jež jsou vyneseny na povrch organismu a vytvářejí kolem buňky obal o tloušťce 2–25 mikrometrů. Tento biomineralizační proces probíhá za přítomnosti světla a dosud není plně prozkoumán. Každá jednotlivá buňka je uzavřena ve vlastní schránce, jíž se říká kokosféra nebo exoskeleton. Některé druhy po dobu svého života vystačí s jedinou vrstvou, zatímco jiné vyrábějí další a další schránky, jež s růstem odhazují.

TIP: Úžasný svět pod mikroskopem: Věda je krásná

V oceánech žije obrovském množství kokolitek, které mají přes svou nepatrnost velký význam pro kontrolu skleníkového efektu. Při tvorbě schránek totiž z atmosféry odčerpávají velké množství oxidu uhličitého, jenž je do schránek uložen – podobně jako v těle rostlin. Vzhledem k tomu, že jsou tyto organismy velmi citlivé na změnu prostředí a zároveň jsou ve velkém množství dostupné ve fosilních záznamech, využívají se jako indikátor v paleoklimatologii – vědní disciplíně, která zkoumá kolísání klimatu Země během její geologické historie.

Ruku v ruce s hladem v letech první světové války přicházela do střední Evropy podvýživa a s ní spojené nemoci. Současní historici odhadují, že důsledky blokády nepřežilo jen na území Německa na 424 000 civilistů. Vše se ale obrátilo také proti dohodovým vojákům, kteří padli do zajetí, a pro něž jejich věznitelé neměli dostatek potravy.

Předchozí část: Totální válka: Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí

Místo steaku klobása

Odhaduje se, že v rakouském zajetí zemřelo na podvýživu až 100 000 italských zajatců. Strádání se nevyhnulo ani osmanskému impériu; jen hladomor v Libanonu v roce 1915 si vyžádal až čtvrt milionu civilních životů. Problém se zásobováním potravinami se ale nevyhnul ani druhé straně fronty, i když tam situace nebyla zdaleka tak dramatická. Francie i Británie také zavedly přídělový systém, přesto chybělo kde co.

Jedna z anglických dělnic v muniční továrně v Leedsu později vzpomínala: „Nejhorší byl ten nedostatek jídla. Jela jsem ze směny a dozvěděla se, že v řeznictví mají kousek steaku. Hned jsem vysedla a chytla tramvaj do Burley Road k obchodu. Vystála jsem děsivou frontu, abych zjistila, že už mají jen půl libry klobásy. Tak jsme tehdy žily, z noční šichty hned do fronty na jídlo, do postele jsme se dostali v 11 a ve čtyři odpoledne už zase vstávaly do práce.“

Zkáza z nebes...

V místech, kde se pohybovala fronta, pochopitelně sužovaly civilní obyvatelstvo také přesuny vojenských formací a frontové dělostřelectvo. V bezpečí ale často nebyli ani lidé hluboko v zázemí. Již 6. srpna 1914 provedly německé vzducholodě nálet proti belgickému Lutychu, který si vyžádal devět mrtvých. Následovaly údery proti dalším cílům včetně Paříže, kde vzduchoplavci poškodili slavnou katedrálu Notre Dame. Ze strachu o bezpečí královské rodiny Němci zpočátku nebombardovali Londýn, to se však změnilo v lednu 1915, kdy došlo k prvnímu z mnoha náletů proti Británii.

Pumy poničily několik domů, usmrtily čtyři a zranily asi 20 lidí. Psychologický efekt však byl obrovský. Městem obcházel strach z útoku z nebe, šířily se nejrůznější poplašné zprávy včetně historek o německých agentech, kteří zepelíny navádějí ze země baterkami. Od roku 1917 pak město začaly terorizovat také první bombardéry. Ačkoliv prvoválečné nálety nešlo srovnat s nacistickým „blitzem“, přesto nakonec stály Spojené království asi 1 400 mrtvých a necelé 4 000 zraněných.

...smrt z moře

Kromě vzdušných náletů německé loďstvo ostřelovalo cíle na pobřeží, například během nájezdu na města Scarborough, Hartlepool a Whitby císařské křižníky beztrestně vypálily 1 150 dělostřeleckých granátů, poničily 300 domů, zabily několik desítek lidí a opět odpluly. Dohodové mocnosti nemínily zůstat nepříteli nic dlužny a od roku 1915 prováděly nálety proti některým německým městům poblíž hranic.

Pokračování: Totální válka (3): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí

Nejvíce však opět trpěli civilisté. Herbe Haase z Franfurtu později vzpomínala: „Oblečení jsme si museli nechávat na židlích, protože v případě náletu nebylo mnoho času na oblékání. Pak jsme utíkali do sklepa, kde se setkávali všichni obyvatelé domu. Nálety se konaly hlavně za bezmračných nocí a letadla jsme slyšeli už z dálky. Dobře si pamatuji, jak nálet způsobil jednu smrt. Na křižovatce několika ulic zasáhla jednoho muže bomba nebo střepina, nebo něco takového. Celé město o tom pak mluvilo.“

Polský historik Piotr Majewski o sudetoněmeckém předákovi napsal: „Henlein byl formován provinciálním světem německého městečka, v němž celý život žil, a provinciální intelektuální obzor i chování si udržel také po vstupu do velké politiky, proto současníkům připomínal spíše úředníčka nebo maloměstského učitele tělocviku než vůdce národa.“ Přesto se nakonec vůdcem „svého“ národa stal, neboť, jak se shodují mnozí historici, Henleinova „průměrnost“ a jeho nevýrazné a často zdrženlivé chování mu překvapivě pomáhalo vzbuzovat důvěru, kterou pak využíval nejen mezi československými představiteli, ale později také v zahraničí.         

Turneři a kamarádi

Za úspěchem Henleinovy kariéry stáli především kamarádi. A to doslova. O rok dříve, než se stal předákem turnerů, se v Československu zaregistroval takzvaný Kamarádský spolek (Kameradenschaftsbund), jehož členové byli názorově ovlivněni vídeňským ekonomem a sociologem Othmarem Spannem, hlásícím se k myšlence korporativního státu a vůdčích autoritářských elit. Záhy do tohoto spolku vstoupil také Henlein a společně s Waltrem Brandem a Heinzem Ruthou začali připravovat půdu pro založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty.

Spojení Henleinových turnerů, kteří se mohli opřít o početnou členskou základnu a pevnou organizaci, s elitářským Spolkem kamarádů, který zase dodal potřebnou ideologii, se stalo základem nového hnutí. A navíc mohli počítat i s další významnou posilou, kterou představovali funkcionáři, členové a přívrženci dvou německých negativistických stran, Německé nacionálně socialistické strany dělnické (DNSAP - Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei) a Německé nacionální strany (DNP - Deutsche Nationalpartei), které československé úřady za protistátní činnost v roce 1933 zakázaly. Zvláště hakenkreuzleři se však brzy dostali zpátky do velké politiky, skryti v řadách zdánlivě méně nebezpečných Henleinovců.

Pod národním praporem

Henleinem založená Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatfront) se oficiálně ohlásila 1. října 1933. Toto ambiciózní hnutí se chtělo stát skutečným reprezentantem všech sudetských Němců v českých zemích. Nepovažovalo se totiž za tradiční politickou stranu omezenou stavovskými nebo konfesními zájmy, ale za „všelidové fórum“ hájící nejširší vrstvy, slibující lidem práci a svému národnímu společenství zrovnoprávnění, a program byl okořeněn ideologií národně uvědomělého „sudetoněmectví“.

A Sudety na to slyšely. V parlamentních volbách v květnu 1935 získala tehdy již Sudetoněmecká strana (SdP), jak se před volbami toto hnutí z pragmatických důvodů přejmenovalo, asi 65 % německých hlasů a s 15,2 % hlasů na celostátní úrovni dokonce tyto volby vyhrála! Byl to šok jak pro aktivistické sudetoněmecké strany, tak pro české politiky. 

Ani drtivé vítězství SdP nepřimělo české politiky považovat Henleina za zvlášť nebezpečného protivníka – vždyť přes proklamovanou jednotu nebyla SdP příliš soudržná a uvnitř strany soupeřily dvě frakce. Zpočátku měla navrch garnitura z okruhu konzervativně fašizujícího Kameradchaftsbundu, proti nim stáli radikální nacionalisté a nacisté, kteří těžili z podpory třetí říše, a s každým úspěchem nacismu v hitlerovském Německu rostl jejich vliv i v sudetoněmeckém hnutí.

Berlín zasahuje

Vztah samotného Henleina k nacismu a třetí říši se vyvíjel. Na manifestaci v České Lípě 21. října 1934 ještě veřejně odmítl nacionální socialismus a ujišťoval o své loajalitě k republice. V pozdějších letech toto smířlivé vystoupení označil za taktický manévr, aby nedal úřadům záminku jeho hnutí zakázat. Stejně vysvětloval důvody, proč nacionální socialisté nebyli zprvu u Henleinovců tolik vidět – měli totiž tříletý zákaz politické činnosti. Když v roce 1936 zákaz vypršel, Henlein několik bývalých činitelů DNSAP začlenil do vedení strany, čímž se ovšem prohloubil rozkol mezi starými kamarády a nacistickou frakcí.

Do sporu o nadvládu v sudetoněmecké politice nakonec významně zasáhla bezpečnostní služba třetí říše. V květnu 1936 rozeslal šéf bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich zprávu, v níž označil teze Othmara Spanna za nepřátelské a všechny jeho podporovatele za nebezpečné elementy. Heydrich kritizoval přímo i Kamarádský spolek, napsal: „Převaha Kameradenschaftu v sudetoněmeckém táboře ohrožuje zahraničně politickou koncepci říše, protože jeho autonomistická orientace má za cíl pošvýcarštění Československa a odcizuje sudetské Němce nacistickému režimu.“

Obětoval kamarády

Henlein se musel rozhodnout. Staří spolubojovníci z Kamarádského spolku se mu stávali přítěží, stejně jako učení muže, který tento spolek před časem spojil. Dne 26. srpna 1936 napsal Henlein dopis do Vídně profesoru Spannovi: „Situace je dnes taková, že všechno, co souvisí s Vaším jménem a s Vaším učením, se setkává s ostrým odmítnutím. Z pozice své politické odpovědnosti jsem nucen se na Vás obrátit s naléhavou prosbou, abyste přerušil veškeré kontakty se sudetoněmeckým prostředím a zanechal působení na vývoj u nás.“

Nezůstalo jen u dopisů. Henlein své nejbližší spolupracovníky jednoduše obětoval. Walter Brand byl poslán na méně významné místo vyslance strany do Velké Británie a jeho post zaujal radikálnější a říši nakloněný Karl Hermann Frank. Ještě hůře dopadl Heinz Rutha. K jeho pádu dopomohly paradoxně československé úřady, které ho v říjnu 1937 zatkly a obvinily z homosexuality a zneužívání nezletilých. Rutha byl vyloučen ze strany a Henlein se od něj mohl distancovat.

TIP: Čistokrevné manželství: Jaký vliv měla Lina na kariéru Reinharda Heydricha?

To otevřelo dveře nacistům do vedení SdP a nejpozději na podzim 1937 se k nacismu otevřeně přihlásil také Henlein. Svůj příklon potvrdil 9. listopadu 1937 dopisem Hitlerovi. V této Zprávě pro Vůdce a říšského kancléře ujistil předseda SdP říšského kancléře o své loajalitě k Německu a vyjádřil přání, „aby se řešení otázky německé menšiny v ČSR ujala říše“.  Henleinova SdP se tak dala zcela k dispozici Adolfu Hitlerovi a jeho plánům na rozbití Československa.

Zátoka Ha Long se rozprostírá asi jen 160 kilometrů od metropole Hanoj, takže její návštěva neznamená problém ani pro ty nejlenošnější cestovatele. Ve skutečnosti přitom nejde o jedinou vodní plochu, nýbrž o ohromné území poseté 1 900 ostrovy porostlými tropickou vegetací. A pokud se mezi spletí často bezejmenných zelených skal prosmýknete dost daleko na jihovýchod, čekají vás dálavy Tonkinského zálivu, na jehož opačném konci leží čínská ostrovní provincie Chaj-nan. 

Protože se většina vápencových ostrovů zvedá přímo z moře do výše desítek, a někdy i stovek metrů, žijí dnes lidé asi jen na čtyřech desítkách z nich. Rybáři sice zátoku využívají po tisíce let, ale její okolí zůstává neporušené, a nabízí tak bezpečné útočiště ptákům i ostatním tvorům, především makakům a gibonům. U paty mnoha ostrovů se nacházejí krasové jeskyně coby úkryt netopýrů, a v některých místech se dokonce podzemí propojuje do zatopeného bludiště. 

Turismus roste

Lokalita patří k turisticky nejvyhledávanějším v celém Vietnamu, především v podzimních a zimních měsících. Tehdy ustávají výrazné srážky a bouřky, které provázejí léto, a polevuje dusivé spojení vysokých teplot a tropického vzduchu. Na druhou stranu se ceny hotelů obvykle zdvojnásobí, stejně jako davy. Zatímco v roce 2015 navštívilo oblast asi 7,7 milionu turistů, o tři roky později už se jednalo o 12,2 milionu, přičemž téměř polovina zájemců přijela ze zahraničí.

TIP: Vietnamský park Bach Ma: Přírodní bohatství Annamského pohoří

Ohromný potenciál si dobře uvědomují cestovní kanceláře, takže se kolem ostrovů můžete projet na vyhlídkových lodích, jež se často tváří jako „plachetnice“. Příliv návštěvníků rovněž skokově zlepšil životní úroveň několika stovek místních rybářů, obývajících roztroušené pontonové vesnice. Můžete tak přespat v autentických plovoucích domech a vyzkoušet si plavbu v malých loďkách. UNESCO nicméně upozorňuje, že pokud místní nedokážou příliv turistů lépe zvládat, mohlo by to pozici oblasti na seznamu v budoucnu ohrozit.

Hvězdy žijí miliardy roků, přesto občas můžeme být svědky jejich překotné proměny: Jedna z tisíců stálic na obloze prudce zvýší jasnost a na pár týdnů přezáří všechny ostatní. Vzácně zasvítí víc než Měsíc v úplňku a na denním nebi pak můžeme po několik týdnů pozorovat druhé slunce, výrazně slabší, ale nepřehlédnutelné…

Když se řekne supernova, lidé si obvykle představí dramatický skon hvězdy provázený masivním výbuchem. Do jisté míry tomu tak je, ale ne ve všech případech. Supernovy totiž vznikají různými procesy, přičemž nejčastěji se setkáváme s typem Ia či II.

Show na rozloučenou

V případě typu Ia jde o explozi v důsledku nestabilní interakce dvou nesourodých hvězdných souputníků – zpravidla malé, kompaktní, méně hmotné stálice, například bílého trpaslíka, a velkého rudého obra. Trpaslík ze svého protějšku nasává hmotu, ale sám ji nedokáže efektivně ukládat. Materiál se proto hromadí v jeho okolí a při překročení jisté meze se vznítí, což trpaslíka zničí a obra obvykle „jen“ odmrští. Právě ono vznícení pak pozorujeme jako supernovu. 

U typu II už sledujeme zánik jediné, velmi hmotné hvězdy s železným jádrem, která kvůli chemické a energetické nestabilitě dosáhne bodu, kdy se začne hroutit do sebe. Vrstvy s lehčími prvky kolabují na ty vnitřní s těžšími prvky a vznikají překotné reakce, což postupně vede k celoplošným explozím a závěrečnému vznícení, jež vidíme jako supernovu. Jádro stálice se potom zhroutí do extrémně hustého objektu zvaného neutronová hvězda nebo do hvězdné černé díry. 

Supernovy patří ve vesmíru ke statisticky poměrně častým jevům, ovšem v naší Galaxii a navíc v nejbližším hvězdném okolí jsou již dost vzácné. Mezi žhavé kandidáty se v současnosti řadí rudý obr Betelgeuze v souhvězdí Oriona. Nikdo však nedokáže přesně říct, kdy se promění v kýžený „ohňostroj“ – může k tomu dojít v následujících stovkách milénií. Za posledních tisíc let lidé pozorovali blízkou supernovu jen pětkrát, naposledy před více než čtyřmi stoletími. Další by se tedy měla statisticky objevit každou chvíli…

Oxid titaničitý, tedy sloučenina kyslíku a titanu, má v dnešní době široké spektrum využití. Označuje se též jako titanová běloba a používá se jako pigment do nátěrových hmot, jako hydrofobní materiál na rozmanité povrchy, v kosmetice i při výrobě elektroniky. Doposud se také hojně využíval jako bílé barvivo při výrobě potravin. Jak se ale zdá, jeho kariéra v potravinářství se chýlí ke konci.

Členské státy Evropské unie v těchto dnech daly na doporučení panelu expertů a formálně zakázaly používat látku E171, což je kód označující právě zmíněný oxid titaničitý, ve všech potravinách, počínaje rokem 2022. Jde o očekávaný krok – již letos v květnu změnil Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) svůj postoj a už oxid titaničitý nepovažuje za bezpečnou přísadu do potravin.

Pryč s nanočásticemi

V poslední době vědecké týmy přehodnocují bezpečnost mnoha látek přidávaných do potravin, které byly donedávna považovány za bezpečné. Jde především o látky ve formě nanočástic, což se týká i oxidu titaničitého. Titanová běloba se masově vyrábí a používá v potravinářství již déle než století a například v USA se vyskytuje ve více než 11 tisících různých potravinách a nápojích.

TIP: Hodná a zlá éčka: Obejdeme se bez nich? A jak se v nich vyznat?

Oxid titaničitý je v evropském potravinářství na ústupu vlastně již několik let, například ve Francii bylo jeho používání v potravinách zakázano již v roce 2019. Nová regulace Evropské unie by teď měla odchod oxidu titaničitého z potravinářství podstatně urychlit. Podle kritiků těchto opatření jde o rozhodnutí na základě podezření a předběžné opatrnosti, než prokázaných škodlivých účinků, v každém případě konec používání oxidu titaničitého znamená také konec jedné éry.

„Tenhle zážitek je něco neuvěřitelného,“ prohlásil William Shatner poté, co jako druhý v pořadí vystoupil z modulu po přistání. „Nemůžu se z toho dostat, nechci ten pocit ztratit,“ řekl herec viditelně dojatý z letu.

Raketa s modulem opustila startovací rampu společnosti Blue Origin u města Van Horn na západě Texasu včera v 9:50 místního času (16:50 SELČ). Let trval něco málo přes deset minut a všechny jeho fáze proběhly podle plánu. Modul se tři minuty po startu oddělil od rakety a vystoupal do výšky 106 kilometrů. Mezitím New Shepard přistál kolmo na stanoveném místě a nedlouho poté se na zem asi tři kilometry od místa startu bezpečně vrátil i modul s lidmi.

Vypuštění bylo původně plánováno na úterý, ale kvůli počasí se odložilo na dnešek. I dnes se start několikrát posunul, důvody odkladu ale společnost neupřesnila.

Blue Origin podruhé

Jednalo se o druhou výpravu společnosti Blue Origin do kosmického prostoru s turisty. V posádce nebyl ani tentokrát žádný profesionální astronaut. Modul First Step je totiž zcela automatizovaný a pro let vzhůru, sestup ani přistání není na palubě potřeba žádný odborný personál.

Vedle Shatnera tvořili posádku modulu další tři lidé. Stejně jako Shatner v ní byla jako host viceprezidentka společnosti Blue Origin Audrey Powersová a dva platící zákazníci – pracovník francouzské softwarové společnosti Dassault Systemes Glen de Vries a bývalý inženýr americké vesmírné agentury NASA Australan Chris Boshuizen.

TIP: Americká FAA změnila pravidla pro udělování odznaku „Křídel komerčního astronauta“

Cenu letenky Blue Origin nezveřejnila, odborníci ale spekulují o částce mezi 200 a 300 tisíci dolary (4,2 až 6,3 milionu korun). Konkurenční Virgin Galactic, která chce komerční lety naplano rozjet v příštím roce, aktuálně nabízí rezervace letenek za tisíc dolarů. Finální cenu odborníci odhadují nejméně na 300 až 400 tisíc dolarů (6,3 až 8,5 milionu korun). 

Tato moudrá žena je opředená pověstmi a legendami. A přitom o ní doopravdy nevíme téměř nic! O jejím království na území dnešní Etiopie a Jemenu se zmiňuje Starý zákon, Nový zákon, korán i etiopské legendy. Právě ty tuto váženou panovnici , která žila v 10. století před Kristem, nazývají jménem Makeda. O její existenci nemáme žádné přímé důkazy a její život je zahalený tajemstvím. Křesťanský etiopský císařský rod však svůj původ odvozuje od císaře Menelika I., který byl synem právě Makedy a moudrého krále Šalomouna…

Jak k tomuto spojení došlo? Příběh královny ze Sáby a krále Šalomouna vysvětluje křesťanská mytologie jako metaforu. Královnina návštěva Jeruzaléma a její podlehnutí Šalomounově vůli jsou přirovnávány k symbolickému „manželství“ církve s Kristem. 

Slib věčného panenství

Tajemná Makeda je potomkem Židů, kteří neměli důvěru v Mojžíše, jehož dobrodružná výprava jim přišla příliš nebezpečná. Neodešli s ním proto přes Rudé moře a zůstali v Egyptě. Tam na ně však zaútočili pomstychtiví Egypťané a donutili je k útěku. Jediná volná cesta vedla na jih. Pronásledovaní Židé dorazili do Etiopie, kde se nacházela pohádkově krásná země. A právě tady založili svou novou říši.

Makeda je jediným dítětem zdejšího krále Angaba. Aby mohla převzít vládu, musí v sedmi letech přísahat, že navždy zůstane pannou. Proč? Kněží se bojí, že kdyby se jejich královna provdala, stal by se panovníkem cizí král, který by odvrhl jejich víru v Jahveho. Přitom právě Makedin otec Angabo tuto víru obnovil a upevnil. To se prostě nesmí stát!

Makeda se tedy po smrti svého otce stává královnou Simenu, říše, která sahá až k Rudému moři. Je jí právě osmnáct let. Získává honosný titul „Nejčistší perla, královna všech králů, lvice z kmene Juda, vyvolená Jahveho, z boží milosti panovnice nad dnem i nocí, vládkyně nad pohybem nebeských těles a dárkyně úrodné vody“. Makeda je vzdělaná dívka. Angebo ji nechal vychovat na dvoře egyptského faraona. Naučila se i věcem, které byly do té doby zasvěceny mužům – jezdí na koni, střílí z luku, řídí vůz… 

Na korunovační slavnosti přijedou knížata z celého širého okolí s úchvatnými dary. Nejzajímavější ze všech je asyrský princ Asádaron. Není divu, že se s Makedou do sebe zamilují! Bdělí kněží si však asyrskou nadvládu ani za mák nepřejí a proti milostnému vztahu okamžitě zasáhnou. Zlomená Makeda si uvědomí svou povinnost a sama prince požádá, aby ji miloval jen jako bratr sestru. Z této nešťastné lásky se ale už nikdy nevzpamatuje!

Marná touha po lásce

Začíná nenávidět své poslání, které jí brání v osobním štěstí! Touha po lásce se postupně přetavuje v nenávist k mužům, ve kterých spatřuje hlavní viníky svého smutného osudu. Sama sebe vidí jako patronku všech žen, které se chtějí osvobodit z područí mužů. S radikálními změnami začne rovnou ve své říši!  Změní zákony tak, aby dávaly přednostní práva právě ženám. Domácí práce se stávají povinností mužů, dědit naopak smějí pouze ženy. Dokonce zřídí vojsko amazonek.

Aby nemusela myslet na svůj nešťastný osobní život, Makeda do úmoru pracuje a rozšiřuje svoji zemi. Její vláda je legendární, stejně jako nové město Sába, které založí na břehu Rudého moře v jižní Arábii. Investuje do něj opravdu hodně práce i prostředků. Neváhá ani nechat uměle navršit pahorek, na kterém vystaví svůj palác… Ten pak vypadá, jako by se vznášel v nebi. 

Přesto ani úspěšné kralování nedokáže Makedu odvést od touhy po lásce a milostném vztahu. Často tajně pláče… Týrá ji přísaha panenství, kterou před lety veřejně složila. Kněží jsou ale neoblomní. Prorokují zemi i národu katastrofu, pokud královnička slib daný bohu nedodrží. Makeda hledá jakoukoliv cestu z této zapeklité situace.

Nakonec ji kupodivu najde ve hvězdách. Dvorní astrolog jednoho dne panovnici oznámí, že tento palčivý problém jí pomůže vyřešit moudrý a mocný muž ze severu. Jedná se snad o krále Šalomouna z dalekého Jeruzaléma? 

Okouzlující královna, úchvatný král

Sláva tohoto vladaře se šíří i v takto vzdálených zemích. Sábští kupci přinášejí přes poušť zprávy o jeho moci a důvtipu. Královna se jejich slovům zdráhá uvěřit. Rozhodne se slavného Šalomouna sama vyzkoušet. Posílá mu cenné dary spolu s těžkou obrazovou hádankou. Co na to izraelský král? On sám o královně ze Sáby už slyšel mnohé, a proto je na tuto krásnou, bohatou a inteligentní ženu také zvědavý. Na její hlavolam tedy odpoví mistrovskou básní, která obsahuje i pozvání do Jeruzaléma. 

Osmnáct let po své korunovaci se Makeda, královna ze Sáby, vydává s početným doprovodem a velbloudy naloženými vzácnými dary na dlouhou cestu. Přes Rudé moře ji převáží nádherná loď, kterou sama panovnice navrhla. Podobá se pávu, zdobí ji ryzí zlato a pohání sto osmdesát veslařů. Z dnešního Eilatu pak vyráží dlouhá karavana. Makeda sedí na bílém slonovi, její sedadlo je vyrobeno ze zlata a stříbra a kryje je rudý hedvábný baldachýn. Obyvatelé Jeruzaléma jsou na návštěvníky z daleké ciziny zvyklí, příjezd královny ze Sáby však budí úžas. Doprovází ji řada muzikantů, kteří vyhrávají na bubny, loutny, flétny i trumpety. A ty dary! Berou dech i samotnému Šalomounovi. Zlato, sloní kly, drahokamy, perly, vzácné byliny, bujní koně, velbloudi a mezci… A k tomu na sto šedesát jehňat, která mají být obětována v chrámu. Ovšem i jeruzalémský královský palác se má čím pochlubit.

Makeda Šalomounovi položí všechny otázky, které mají prověřit jeho tradovanou moudrost. Jak tato zkouška dopadne? „Nevěřila jsem tomu, co mi o tobě vyprávěli,“ řekne Makeda králi, když zodpoví všechny její otázky. „Teď jsem to ale viděla na vlastní oči. Bůh dal svému lidu moudrého krále, protože bůh svůj lid miluje.“

Šalomoun má mnoho manželek. Jeho filozofií je, že je lépe se oženit než válčit. Vzal si proto řadu cizích princezen. Žádnou z nich ale skutečně nemiluje. Teď má pocit, že v Makedě mu bůh posílá ideální ženu… Je krásná, je bohatá, je chytrá, je mocná, a navíc vyznává Jahveho! 

Panenská přísaha? Protiví se bohu!

Nemůže uvěřit svému štěstí. Brzy královně ze Sáby skládá ty nejkrásnější milostné písně a vyznává jí lásku nejrůznějšími způsoby! Jak se dívá na panenskou přísahu? Od samého počátku je mu jasné, že není třeba se jí příliš trápit, vždyť se protiví bohu! Po poradě s kněžími vyhlásí, že láska je dar boží a ženy jsou z jeho vůle považovány za strážkyně domova. Lidstvo by čekala záhuba, kdyby tuto úlohu neplnily! Co na to Makeda? I tato mocná královna je zkrátka jen žena… A z lásky se nechá svůdným králem přesvědčit o jeho pravdě. Z Jeruzaléma posílá do své země depeši, která mění zákony. V pravý čas! Muži se už začínají proti těmto pro ně ponižujícím pravidlům bouřit.

Svatba je slavná a krásná. Neradují se z ní ale všichni v Jeruzalémě. Jedna z Šalomounových manželek se dokonce dvakrát pokusí Makedu zavraždit. Má být popravena, ale Makeda jí velkomyslně udělí milost. Moc dobře ví, jak bolí zoufalá touha po lásce.

Aby unikli žárlivým členkám králova harému, odjíždějí novomanželé do Makediny oázy Tadmor ležící východně od Damašku. Tady spolu žijí v láskyplném svazku půl roku. Jakou proměnou za tu dobu Makeda prochází! Pod vlivem Šalomounových milostných písní se z ní stává milující a zamilovaná žena. Její nenávist k mužskému pokolení je zapomenuta! Navíc brzy zjišťuje, že čeká dítě. Šalomoun i jeho paní se radují, že se narodí syn, který spojí obě země v jedinou obrovskou židovskou říši. 

Láska jako věčný symbol

Syn Menelik se narodí v Sábě, kde s matkou vyrůstá prvních sedm let svého života. Poté odcestuje do Jeruzaléma k otci, kterému se velmi podobá… Spojí následník obě země, jak o tom sní jeho rodiče? Bohužel se mu to nepodaří. Stane se králem matčina Simenu a Sáby, Šalomounova říše se však ihned po jeho smrti kvůli vnitřním sporům rozpadne na dvě části. Dobudou ji nejprve Egypťané, pak Asyřané a Babyloňané. Ti v roce 587 před Kristem zničí i Šalomounův chrám…

TIP: Průvodce biblickými místy: Tam, kde se psaly dějiny víry

Makeda a Šalomoun se po svém krátkém šťastném období v Tadmoru už nikdy nepotkají, i když po tom velmi touží… Oba jsou příliš zaměstnáni vládnutím ve svých zemích. Jejich láska však zůstává věčným symbolem. Královnu ze Sáby a její moudrost obdivoval i Ježíš Kristus…  

Bratři Colin a Sean Welchovi se věnují „archeologii konfliktů“. Sami si říkají „Crater Locators“ a jejich specialitou jsou krátery vzniklé během 2. světové války. Nedávno zahájili vykopávky poblíž vesnice Platt, v hrabství Kent na jihovýchodě Anglie. Kolem půlnoci 14. února 1945 tam dopadla jedna z německých raket V2. 

Raketa měla mířit na Londýn, svůj cíl ale naštěstí minula. „Zbraň odplaty“, jak ji označoval nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels, tehdy naštěstí zničila jen sad a jedna stará paní si později stěžovala, že jí exploze rakety poškodila sluch. Podobný scénář ostatně nebyl úplně výjimečný. Nasazení raket V2 bylo víceméně vojenským fiaskem. Podle dostupných údajů zahynulo více lidí při výrobě těchto raket než při jejich operačním nasazení. Odhaduje se, že V2 usmrtily od 7. září 1944 přibližně devět tisíc Londýňanů, přičemž při jejich výrobě zahynulo zhruba 30 tisíc nuceně nasazených lidských otroků. Účinný byl snad jen jejich psychologický efekt. Létaly nadzvukovou rychlostí až 5 600 kilometrů za hodinu, přilétaly bez varování a nebylo proti nim obrany.

Stopy vedou do Československa 

V místě kráteru bratři Welchovi objevili přes 800 kilogramů kovových úlomků rakety, včetně velkých kusů spalovací komory raketového motoru. Teď je čeká mravenčí práce s konzervováním objevených částí. Pro jejich tým jde o v pořadí již šesté vykopávky místa dopadu rakety V2. Kromě toho již studovali desítky míst dopadů střel V1.

TIP: Technologie zrozené z války: Hitlerova tajná zbraň otevřela dveře do vesmíru

Výzkum bratrů Welchových přinesl kromě historických artefaktů i cenné poznatky. Ukázalo se, že rakety V2 ze závěrečného období války nebyly všechny vyrobeny v podzemních tunelech u Nordhausenu v pohoří Harz, jak si historici mysleli. Kódy na nalezených štítcích naznačují, že v Nordhausenu se rakety V2 zřejmě jen kompletovaly a jejich komponenty se vyráběly jinde – včetně tehdejšího okupovaného Československa.