Astronomové v roce 2019 objevili kometu 2I/Borisov. Záhy se ukázalo, že ve skutečnosti jde o mezihvězdnou kometu, která Sluneční soustavou jen prolétá. V posledních letech to je druhý mezihvězdný návštěvník, s nímž jsme měli tu čest. Objev těchto těles vyvolal řadu otázek, včetně té, kolik mezihvězdných objektů ve Sluneční soustavě vlastně je.

Mezihvězdná tělesa Sluneční soustavy

Amir Siraj a Avi Loeb z astrofyzikálního ústavu v Bostonu (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics) jsou přesvědčeni, že takových objektů mezihvězdného původu u nás může být mnohem více. Z jejich nového výzkumu vyplynulo, že v Oortově oblaku, který zřejmě skrytě obklopuje Sluneční soustavu, počet objektů mezihvězdného původu možná dokonce převyšuje počet „domácích“ objektů.

Badatelé vyšli z parametrů komety Borisov. V jejich výpočtech je stále řada nejasností, které bude možné prověřit pozorováním pomocí technologií nové generace. Vědci předpokládají, že počty mezihvězdných objektů a objektů Sluneční soustavy jsou srovnatelné i v oblastech, které jsou blíž než oběžná dráha Saturnu.

TIP: Konec vesmírného návštěvníka? Mezihvězdná kometa Borisov se rozpadá

Pokud uvedená teze platí, proč jsme doposud neobjevili více objektů mezihvězdného původu? Výzkum těles, o nichž je řeč, není jednoduchý – některé z mezihvězdných planetek jsme již mohli detekovat, pak se ale ztratily z našeho zorného pole. U těchto objektů je to běžné. Budoucí detailní pozorování většího počtu těles na periferii Sluneční soustavy by mohla objasnit, jak to s mezihvězdnými objekty ve Sluneční soustavě vlastně je.

Zakladatel rodinné dynastie Mayer Amschel Bauer se narodil roku 1744 ve Frankfurtu nad Mohanem v rodině lichváře. Původně se měl stát rabínem, ale po smrti obou rodičů nastoupil do učení v bankovním domě rodiny Oppenheimerů v sousedním Hannoveru. Získal potřebné vědomosti a po návratu do rodného města si zde roku 1764 otevřel malý obchod a směnárnu, která se stala základem jeho budoucí kariéry finančníka. Příjmení si mezitím změnil na Rothschild podle červeného štítu (rotter schild), který měl ve znaku už otcův podnik.

Základ jeho majetku pocházel ze spolupráce s bohatým kurfiřtem Vilémem Hessenským, jehož finance spravoval. Další velké zisky přišly s napoleonskými válkami, kdy Rothschild své peníze rozmnožil mimo jiné tím, že obchodoval s oběma znepřátelenými stranami zároveň. Z malé směnárny tak brzy vyrostl velký bankovní dům s pobočkami ve čtyřech dalších zemích.

Život podle pravidel

Po Rothschildově smrti roku 1812 přešel majetek na jeho pět synů – Amschela, Salomona, Nathana, Karla a Jacoba neboli Jamese. Ve své poslední vůli přitom stanovil dvě podmínky: všechny klíčové pozice v rodinném obchodě musí zastávat výhradně členové rodiny a rodinný majetek má být zachován tím, že si bratranci budou brát za manželky sestřenice. Druhé pravidlo bylo naštěstí v dalších generacích považováno za méně důležité, takže docházelo i ke svatbám se členy jiných bohatých rodin. Jinak si však synové vzali otcova slova k srdci a o vedení firmy se spravedlivě podělili – řídili jednotlivé pobočky ve Frankfurtu, Vídni, Londýně, Neapoli a Paříži. 

Vídeňskou filiálku dostal na starost Salomon Mayer Rothschild, který se narodil 9. září 1774. Roku 1800 se oženil s Karolinou Sternovou, s níž měl později dvě děti, syna Anselma a dceru Betty. Rodina žila od roku 1816 trvale ve Vídni a už čtyři roky nato se Salomonovi povedl důležitý krok – stal se takzvaným faktorem císařské rodiny Habsburků. V praxi to znamenalo, že vlastně pomáhal financovat vládu císaře Františka I. i jeho kancléře Klemense Metternicha. Půjčky dosáhly v průběhu let částky 203 milionů zlatých, z čehož měl Rothschild pochopitelně značný zisk. 

Železo pro dráhu

Už roku 1822 byl bankéř povýšen do stavu rakouských svobodných pánů a zároveň získal právo kupovat pozemky, což bylo v té době Židům zakázáno. Této výhody okamžitě využil a brzy se z něj stal jeden z největších pozemkových vlastníků v Evropě.

Byl také průkopníkem železnice v rakouské monarchii. Roku 1829 se rozhodl naplnit vizi profesora vídeňské polytechniky Františka Xavera Riepela o výhodnosti vzájemného propojení průmyslových center se zemědělskými oblastmi. Založil proto sdružení, které získalo koncesi na výstavbu tratě nazvané Kaiser Ferdinands-Nordbahn čili Severní dráha císaře Ferdinanda. Měla spojovat Vídeň s Ostravskem, Krakovem a solnými doly v Bochni a Wieliczce. 

K budování a provozu železnice však bylo potřeba velké množství železa, oceli a uhlí. Rothschild chtěl proto získat Rudolfovu huť ve Vítkovicích, založenou roku 1828 arcibiskupem Rudolfem Janem Habsburským. Inicioval tedy vznik společnosti Vítkovické těžířstvo, prostřednictvím které si roku 1835 železárny pronajal. Pod Rothschildovým vlivem došlo ke značnému rozmachu podniku. Dostavěna byla mimo jiné vysoká pec, slavnostně zapálená roku 1836, která jako první v tehdejším habsburském mocnářství vyráběla železo pomocí koksu. Úroveň produkce se tak brzy vyrovnala nedalekým železárnám ve Frýdlantu nad Ostravicí.

Koleje i mosty

Nejvýznamnější zakázkou byla dodávka kolejnic pro stavbu Severní dráhy císaře Ferdinanda. První úsek z Vídně do Brna byl zprovozněn 7. července 1839. O dva roky později se trať prodloužila do Přerova a roku 1845 i do Prahy. Pro uspokojení čím dál větší poptávky po kolejnicích byla od roku 1847 zprovozněna také nová Anselmova huť. Významné byly i další dodávky pro železnici, například drobné kolejivo, výhybky, mosty či vagony. Kromě toho vyráběl podnik parní stroje, vybavení pro hutě, ocelové profily či nosníky. Rychlý nárůst výroby ovšem znamenal zvýšenou potřebu uhlí. V blízkosti podniku proto brzy vyrostly nové doly Karolina, Šalamoun či Hlubina.

Rothschild byl také monopolním producentem rtuti v Evropě a ovlivňoval systém pojišťovnictví v celé habsburské monarchii. Aby si získal přízeň veřejnosti, která nebyla Židům příliš nakloněna, založil nadaci, z níž byla udělována stipendia synům z vídeňských měšťanských rodin ke studiu na polytechnickém institutu. Za to byl roku 1842 jmenován čestným občanem Vídně.

TIP: Jak se žilo v Ostravě v 19. století? Lihový genius loci regionu razoviteho

Roku 1845 koupil od Huberta Stückera rytíře z Weyershofu slezské panství Hlučín a následujícího roku také panství Šilheřovice se zámkem. Vedle toho investoval do umělecké sbírky, z níž některá díla italské a francouzské renesance věnoval později do pařížského Louvru. Revoluce v roce 1848 ovšem znamenala pád Metternichova režimu a tím i Rothschildův ústup z výsluní. Baron se dokonce rozhodl pro odchod z Vídně. Zemřel 28. července 1855 v Paříži.

Americká řeka Colorado během pár posledního milionů let vytvarovala monumentální Grand Canyon, který se nachází v Arizoně. Odkryla tím dechberoucí pohled na geologické vrstvy, které zachycují velmi dávnou minulost naší planety. Tento geologický záznam je nesmírně cenný a přinesl mnoho zajímavých informací.

Přesto si americký geolog a důstojník John Wesley Powell v roce 1869 všiml, že ve vrstvách Grand Canyonu zeje ohromná mezera. Na horniny dávného prekambrického stáří najednou nasedají mnohem mladší kambrické horniny, tedy z počátku prvohor. Jevu se začalo říkat „Great Unconformity“. Na různých místech kaňonu je tato mezera různě rozsáhlá – v některých místech chybí více než miliarda let historie. Vědci si od té doby lámou hlavy, jak taková věc mohla vzniknout.

Rozlámaný superkontinent

Studentka geologie Barra Peak z univerzity v coloradském Boulderu nyní přichází s tezí, že mezeru ve vrstvách Grand Canyonu a podobné mezery na dalších místech zhruba stejného stáří vytvořilo divoké lámání dávného superkontinentu Rodinia, který byl předchůdcem nejmladšího superkontinentu Pangea.

TIP: Geologové našli neznámý kus Grand Canyonu. Na druhé straně světa, v Tasmánii

Tento superkontinent vznikl asi před 1 300 milióny let a rozpadl se asi před 750 milióny let, tedy ještě před začátkem prvohor. S rozpadem Rodinie souvisela řada intenzivních geologických procesů, které se projevovaly do různé míry v různých částech dnešního Grand Canyonu. Výsledkem tak podle vědců je podivuhodná mezera ve vrstvách, kterou dnes pozorujeme.

Doslovný překlad afrikánského výrazu „biltong“ zní „něco jako hovězí jazyk“, ačkoliv k výrobě tradičního afrického sušeného masa slouží zcela jiné partie skotu: Vzniká z tzv. spodního šálu, přičemž nezáleží, zda se použije antilopí nebo zebří maso, česká zvěřina či zdánlivě obyčejné hovězí. Populární pochoutka prvních holandských osadníků jižní polokoule už totiž dávno nezraje pouze pod horkým sluncem černého kontinentu, ale třeba i v srdci Evropy. 

Národ masožravců

André van Staden se sice narodil v Kapském Městě, před pěti lety se však přestěhoval za přítelkyní do Prahy. „Češi jsou národ cestovatelů a v Jižní Africe si biltong zamilovali. Pak se vrátili domů a chtějí ho i tady,“ vysvětluje vystudovaný ekonom, proč u nás začal s výrobou exotické laskominy. I jemu chyběla chuť domova a měl štěstí, že se jeho novými sousedy stali příslušníci národa masožravců – každý Čech sní podle statistik přes 80 kilogramů masa ročně.

Hrstka snadno dostupných surovin dá vzniknout neobvyklé vůni, která však vůbec nepřekryje vlastní chuť masa. Ocet, pár kuliček koriandru, sůl, pepř – a je hotovo. Na den či dva se maso naloží, načež se nechá dva až deset dní viset v průvanu při nízkých teplotách a za uvedenou dobu ztratí přibližně 65 % své hmotnosti. Sušit jej můžete v troubě, sušičce, spíži, garáži, na balkoně i v obýváku na garnýži. Much či jiného hmyzu kladoucího vajíčka se nemusíte bát – odradí ho olej obsažený v koriandru, případně ocet. 

Africké děti prý místo rohlíků cumlají právě kousky biltongu zavěšené na provázku kolem krku. Z rychlé svačinky plné bílkovin se stal gurmánský zážitek, který dobývá i Česko: Místní strávníci novému trendu doslova propadli a nemohou si ho vynachválit. Namísto müsli tyčinek tak dnes na výletech vytahují z batohů sáčky s kousky křehkého hovězího. 

Pokusům zdar!

Svým lokálním „jerky“, jak zní jiný název čím dál oblíbenější pochutiny, proslulo i malé řeznictví v Českém Dubu. Eva a Marek Jiřičkovi začínali od píky, a než se jim podařilo dokonale vyvážit teplotu, čas či množství marinády, spálili a vyhodili desítky kilogramů surovin. Ale stálo to za to – jejich „prase na citronech“ se nakonec proměnilo v hit, a dokonce získalo titul Regionální potravina. 

Přesný recept si rodinná firma střeží jako oko v hlavě, několik tipů však Eva Jiřičková poskytnout může: „Odstraníme co nejvíc tuku a blan. Krůtí či kuřecí marinujeme maximálně den, jiné druhy i dva dny. Sušíme nejméně na 75 až 76 stupňů, což zaručí, že maso vydrží a zároveň se v něm nenamnoží nebezpečné mikroorganismy.“ Recepturu si však můžete upravit podle libosti, třeba na základě desítek návodů na internetu. Způsobů výroby biltongu totiž existuje bezpočet, a ti odvážnější tak mohou začít experimentovat s vlastními nápady.  

Vedle prostého původu a angažmá v občanské válce spojovala všechny úspěšné sovětské maršály ještě jedna věc – podařilo se jim přežít paranoidní běsnění nejvyššího velitele z konce 30. let. Žukovovi se to podařilo jen taktak, protože si hrubým chováním nadělal spoustu nepřátel, kteří se nyní chtěli mstít.

Předchozí část: Stalinovi korunní princové (1): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov

Skrze stalinské čistky

Svou pozici obhájil ze dvou důvodů. Jednak argumentoval tím, že náročnost vůči podřízeným vede k úspěchu, jednak dlel v inkriminované době mimo centrální Rusko. Sloužil totiž na Dálném východě coby velitel 1. sovětsko-mongolské armádní skupiny, která čelila tlaku japonské Kuantungské armády. Koněv stalinské čistky přežil díky stykům z minulosti – kromě Vorošilova se opíral o podporu ideologa Andreje Ždanova. Právě v této době se oba budoucí maršálové poprvé setkali, ovšem přátelství mezi nimi rozhodně nevzniklo.

Rostoucí napětí na sovětsko-japonské hranici v Mandžusku navíc dalo záhy vyniknout Žukovovým schopnostem. Když císařská vojska v létě 1939 zaútočila u řeky Chalchyn, nařídil dvěma tankovým brigádám udeřit do boků nepřítele. Obrněnce podporované pěchotou a motorizovanou artilerií obsadily nepřátelský týl, Japonci utrpěli drtivou porážku a na Žukovově hrudi se zaskvěla Zlatá hvězda hrdiny SSSR. Roku 1940 byl povýšen na generála a vítězství zapůsobilo na Stalina natolik, že jej napřesrok jmenoval náčelníkem generálního štábu i zástupcem lidového komisaře obrany.

Koněv se roku 1939 dočkal povýšení do hodnosti armádního velitele 2. stupně a zařadil se tak mezi patnáct nejvyšších pohlavárů Rudé armády. Doufal v další brzký postup, jenže Žukovovy úspěchy jej takříkajíc odstavily na druhou kolej a zklamaný Koněv se nezúčastnil invaze do Polska, okupace Pobaltí ani útoku na Finsko.

Německý útok

Přes prominentní postavení nezažíval ani Žukov šťastné období a potýkal se s nedostatkem prostředků i zkušených důstojníků. Neexistovala obranná doktrína a nikdo se nezabýval strategií protiútoku, protože všichni zastánci takových operací skončili na popravišti. Pouze Semjon Timošenko spolupracoval s Žukovem na plánu opatření pro případ německého útoku. Oba varovali Stalina před rizikem invaze – jenže diktátor odmítal jakékoliv kroky, které by mohly Hitlera přimět k vypovězení smlouvy o neútočení.

Když Wehrmacht 22. června 1941 zahájil operaci Barbarossa, odeslal Stalin Žukova k Jihozápadnímu frontu, kde generál zorganizoval první protiútok na skupinu armád Jih. Na krizovém zasedání nejvyššího velení 29. července 1941 navrhl stáhnout vojska z Kyjeva, což by umožnilo stabilizovat frontovou linii. Rozzuřený Stalin odmítl a okamžitě přijal Žukovovu rezignaci na funkci náčelníka generálního štábu. Obratem jej pak jmenoval velitelem Záložního frontu, se kterým Žukov v srpnu a září uskutečnil (za obrovských ztrát) další protiofenzivu, jež do sovětských rukou dočasně vrátila město Jelňa.

Diktátorův vztek

Koněv zastával v době německého vpádu funkci velitele záložní 19. armády. S tou v Bělorusku dosáhl jistých úspěchů, jež ho v září 1941 vynesly do čela Západního frontu. Hájil linii u Vjazmy, kterou však soustředěný tankový úder prolomil, a do zajetí padly statisíce rudoarmějců. Rozzuřený Stalin obvinil Koněva z „otevření fronty nepříteli“ a novým šéfem Západního frontu ustanovil Žukova, jemuž nařídil, aby svého předchůdce odeslal do Moskvy.

Pokračování: Stalinovi korunní princové (3): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov

Žukov věděl, že taková cesta by skončila před popravčí četou. Naštěstí se mu podařilo přesvědčit diktátora, aby „provinilce“ ponechal na štábu frontu. Zachránil mu tak život, nicméně o jeho schopnostech si nedělal iluze: „Vrchní velitel chtěl nechat Koněva předat soudu za porážku, kterou mu nepřítel způsobil. Pouze moje zprostředkování ho zachránilo. Je třeba říci, že až do bitvy u Kurska velel Koněv vojskům špatně a Státní výbor jej několikrát zbavil velení frontu.“ Krátce poté byl Koněv jmenován velitelem Kalininského frontu.

Vedle toho, že se sloni v tomto ostrovním státě používají na práci, vlastní je nemálo bohatých Šrílančanů, včetně mnichů, kteří tak deklarují svůj společenský status. Stížnosti na špatné zacházení s těmito zvířaty a na jejich týrání jsou časté.

Podle nových pravidel nebude možné k práci nasazovat slůňata a oddělovat je od matek. Mláďata se nesmějí používat ani při tradičních průvodech. Sloni se mohou napříště objevovat pouze ve filmech natáčených pro vládu a pod přísným veterinárním dohledem. Mezi nová opatření patří dále požadavek, aby se sloni mohli koupat alespoň dvě a půl hodiny denně a podstoupili dvakrát do roka zdravotní prohlídku. Mahutové, neboli strážci slonů, nově nemohou při práci se zvířaty pít alkohol ani brát drogy. V případě závažného porušení nových pravidel hrozí konfiskace zvířete a až tříletý trest odnětí svobody.

TIP: Úskalí sloního póla: Jde o sport, nebo obyčejné týrání zvířat?

Na Šrí Lance žije asi 200 domestikovaných slonů a 7 500 dalších ve volné přírodě. Odchyt volně žijících slonů je zakázán, ale stíhání za tento přečin je vzácné. Ochránci práv zvířat odhadují, že za posledních 15 let bylo z národních parků ukradeno za účelem domestikace více než 40 slůňat.

Letitý čtyřmetrový dalekohled Blanco, doplněný o 570megapixelový snímač The Dark Energy Survey (DES), který se nachází na chilské observatoři Cerro Tololo, si připsal zajímavý úlovek. Astronomové na jeho snímcích objevili přibližně kilometr velkou planetku 2021 PH₂₇. Následná pozorování pomocí dalších pozemních teleskopů ukázala, že jde o mimořádně zajímavý a nečekaně rychlý vesmírný objekt.

Planetka 2021 PH₂₇ absolvuje jeden oběh okolo Slunce za 113 pozemských dnů. To je nejkratší oběžná doba ze všech známých objektů Sluneční soustavy s výjimkou Merkuru (88 dnů). Trajektorie oběžné dráhy planetky 2021 PH₂₇ je ale proti Merkuru výrazně eliptická a na své pouti se tak dostává mnohem blíže naší mateřské hvězdě než Merkur – v nejbližším bodě dělí planetku 2021 PH₂₇ od Slunce jen 20 milionů kilometrů, tedy na méně než poloviční vzdálenost Merkuru a Slunce. Vědci odhadují, že během těsného průletu planetky okolo Slunce stoupá teplota na jejím povrchu k 500 °C, tedy k vyšší teplotě, než při které se taví olovo (327 °C) nebo například zinek (420 °C).

Podle objevitele planetky Scotta Shepparda je možné, že objekt 2021 PH₂₇ pochází z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem a na svou pouť byl vymrštěn gravitačním působením některé z velkých planet. Vyloučená ale podle Shepparda není ani možnost, že se jedná o kometu, která přiletěla z vnější části Sluneční soustavy a na svou dnešní dráhu byla přesměrována během průletu okolo Marsu, Země nebo jiné kamenné planety. Naznačoval by to sklon její oběžné dráhy, která je k rovině ekliptiky nakloněná o 32°. Ať už je povaha planetky 2021 PH₂₇ jakákoli, její oběžnou dráhu vědci považují za dlouhodobě nestabilní a předpovídají jí srážku se Sluncem, Merkurem nebo Venuší v horizontu několika milionů let. 

Italský mistr houslař Antonio Stradivari vyráběl na přelomu 17. a 18. století hudební nástroje, jejichž zvuk je dodnes nesmírně ceněný. Přesný postup jejich výroby, stejně jako detaily složení použitých materiálů, jsou stále zahalené tajemstvím. Takové záhady dráždí, takže není divu, že se je odborníci snaží rozluštit, s využitím síly soudobé vědy.

Americký biochemik Joseph Nagyvary z Texas A&M University nedávno s týmem kolegů potvrdil svou dlouholetou hypotézu, podle níž Stradivari a další houslaři používali jisté chemikálie, kterými chránili dřevo nástrojů před škodlivými živočichy a houbami. Právě tyto poměrně agresivní chemikálie podle Nagyvaryho zároveň podstatně přispěly k vytvoření skvostného zvuku stradivárek a dalších nástrojů. 

TIP: V údolí zpívajících stromů: Jak se rodí slavné stradivárky

Badatelé použili ke studiu materiálu stradivárek různé spektroskopické, mikroskopické a chemické metody. Zjistili, že dávní výrobci nástrojů skutečně použili chemikálie a to nejen na povrch nástrojů, ale promořili s ním celé čerstvé smrkové dřevo, z něhož byly stradivárky vyráběny. Dokázali identifikovat i některé složky těchto chemikálií – včetně boraxu, zinku, mědi, kamence a vápenné vody. Jde o významný pokrok, kompletní návod na výrobu stradivárek ale i tak zůstává záhadou.

Mimořádně pevná víra a pořádná dávka sebevědomí zřejmě nechyběla dvaadvacetiletému pastorovi Jamesi Sakarovi ze zambijského městečka Chidiza. Podařilo se mu přesvědčit část věřících, že stejně jako Ježíš Kristus dokáže po třech dnech vstát z hrobu. Aby své tvrzení dokázal, nechal se svázaný zaživa pohřbít.

Zklamaní věřící ale po otevření hrobu nalezli jen jeho bezvládné tělo. Svého pastora se poté neúspěšně pokusili oživit sérií duchovních cvičení a modliteb. Jeden z pomocníků, který se na experimentu podílel, již skončil v rukou policie, po dvou dalších zambijská policie dosud pátrá.

TIP: Sociální experiment: Dá se žít podle doslovného výkladu Bible?

Africký kontinent je domovem mnoha nekonvenčních náboženství a podivínských věrozvěstů, kde o podobné kousky není nouze. Populární zimbabwský pastor Talent například tvrdí, že má přímou telefonní linku na samotného Boha, jihoafrický biskup Tsietsi Makiti zase při svých obřadech vzývá whisky a další alkoholické nápoje. Svérázný keňský právník Dola Indidis pro změnu zažaloval Izrael u Mezinárodního soudního dvoru v nizozemském Haagu za vraždu Ježíše Krista.

Po stopách dávného nebo i nedávného marťanského života obvykle pátráme na povrchu rudé planety. Pracují tam naše robotické rovery, snímkují ho orbitery a na Zemi zkoumáme meteority, které k nám přiletěly z Marsu. Jsou ale i jiná místa, kde můžeme hledat. Japonská kosmická agentuta JAXA sází na malé měsíce Marsu, Phobos a Deimos.

Experti JAXA věří, že právě tam je nejlepší šance najít stopy organismů z Marsu. Phobos a Deimos jsou velmi malé měsíce, mnohonásobně menší než náš Měsíc. To znamená, že není tak náročné je celé prozkoumat. Rovněž jsou mnohem blíž Marsu než Měsíc Zemi. Japonští vědci předpokládají, že se na povrch těchto měsíců se slušnou pravděpodobností mohl dostat materiál z Marsu, vyvržený do vesmíru bezpočtem dopadů kosmických těles, případně vulkanickou činností.

Co najdeme na měsících Marsu?

Na měsících rudé planety by tím pádem mohl být materiál z různých míst, který reprezentuje povrch celého Marsu. Zároveň si můžeme být jistí, že jak Phobos, tak i Deimos mají příznivé sterilní prostředí, bez místních rušivých vlivů, kde by se případné stopy marťanského života mohly uchovat po dlouhou dobu.

TIP: Phobos a Deimos jsou možná pozůstatky zmizelého měsíce Marsu

JAXA intenzivně připravuje projekt Martian Moons eXploration (MMX), který je zaměřený právě na průzkum měsíců rudé planety. Hodlají vyslat robotickou sondu, která by měla jako první odebrat vzorky z měsíce Phobos a dopravit je zpátky na Zemi. Sonda by měla odstartovat v roce 2024 a návratový modul se vzorky by měl přiletět zpět na Zemi v roce 2029.