Přestože aukce, která se uskuteční na počátku října, obsahuje velké množství zbraní samotného Al Caponeho i jeho syna Sonnyho, největším tahákem má být oblíbená gangsterova zbraň – pistole Colt .45. Její vyvolávací cena je 50 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba milion korun), očekává se ale, že výsledná cena bude výrazně vyšší. 

Další zajímavou položkou na aukčním seznamu je třístránkový dopis adresovaný synovi Sonnymu, který mu Al Capone poslal během svého nedobrovolného pobytu v Alcatrazu. V něm se jeden z nejznámějších šéfů organizovaného zločinu v USA, který se zřejmě spolupodílel na popravách a vraždách mnoha desítek lidí, ocitl za krácení daně. Od soudu v roce 1931 odešel s trestem 11 let vězení a pokutou ve výši 50 tisíc dolarů. V Alcatrazu strávil celkem pět let, než byl kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu předčasně propuštěn. V posledních letech svého života bojoval Al Capone s následky syfilidy, měl nenávratně poškozený mozek a dožíval v péči svých příbuzných. V lednu 1947 měl záchvat mrtvice, dostal těžký zápal plic a 25. ledna 1947 zemřel na zástavu srdce.

TIP: Skála plná zločinců: Komu se podařilo uniknout ze slavného Alcatrazu?

Poslední dny gangsterova života připomíná další položka aukčního seznamu – fotografie, pořízená pouhý měsíc před jeho smrtí. Fotografie zachycuje Al Caponeho s manželkou a třemi vnučkami na molu. Vyvolávací cenu fotografie stanovila aukční síň Witherell's na 1 250 dolarů. 

Al Caponeho memorabilie jsou mezi sběrateli velmi ceněné – poslední velká aukce z roku 2017 několikanásobně překonala vyvolávací i očekávané ceny. Jen hodinky značky Patek Philippe se v ní vydražily za více než 84 000 dolarů, což představovalo trojnásobek vyvolávací ceny.

Když v noci 14. dubna 1912 narazil zaoceánský parník RMS Titanic do ledovce, změnil se tím takřka celý svět. Kolize totiž způsobila nejhorší lodní neštěstí v dějinách mimo válečný konflikt a počet obětí přesáhl 1 500. Ačkoliv loď vezla dvacet záchranných člunů schopných pojmout až 1 178 lidí, během katastrofy se je nepodařilo zcela zaplnit nebo bezpečně spustit na vodu. Když tedy o pár hodin později na místo dorazila RMS Carpathia, vzala na palubu pouhých 710 přeživších z odhadovaných 2 224 pasažérů. Zbytek pohltilo moře, spolu s troskami luxusního parníku, jehož hodnota přepočtená na dnešní ceny dosahovala 4,1 miliardy korun. 

Poničené torzo kleslo do hloubky 3,8 km a dobová technologie jednoduše nestačila k tomu, aby se po něm mohlo začít aktivně pátrat. První pokusy o nalezení vraku pomocí sonarů navíc oddálila světová válka. Trosky lodi se tak podařilo objevit až víc než 70 let po neštěstí: 1. září 1985 na ně narazila expedice oceánografa a geologa Roberta Ballarda, čímž slavnému vraku vdechla druhý život.

Rozkrádání hrobu

Torzo parníku, které se rozlomilo na dva kusy, leží asi 600 km jihovýchodně od kanadského ostrova Newfoundland. A zatímco na relativně zachovalé přídi zůstala řada neporušených kajut, záď po krouživém klesání na dno skončila jako hromada pokroucených rezavých trosek. Podmořskou lokalitu tak poséval bezpočet mincí, luxusního porcelánu, lamp, kompasů, prstenů, manžetových knoflíků, broží, náhrdelníků… A místo dávného neštěstí se tím proměnilo v cíl nejen historiků, ale i lovců pokladů a senzacechtivých dobrodruhů.

Například organizace Ifremer neboli L’Institut Français de Recherche pour l’Exploitation de la Mer, za podpory mnoha amerických investorů, podnikla k vraku mezi červencem a zářím 1987 celkem 32 ponorů a vyzvedla přes 1 800 předmětů. Navzdory vyvolané kontroverzi se v roce 1993 ještě jednou vrátila a během 15denní expedice dostala nad hladinu dalších 800 objektů, mezi nimiž nechyběl ani dvoutunový motor, bezpečnostní člun nebo parní píšťala. 

Navzdory kritice

Společnost RMS Titanic Inc. později přidala víc než čtyři tisíce vylovených předmětů, a v roce 1996 se dokonce pokusila vyzvednout část vnějšího trupu o hmotnosti 20 tun a rozměrech 4,6 × 7,6 m. Zmíněný kus zvolila proto, že se během nárazu do ledovce či mořského dna od zbytku lodi sám oddělil. 

Z operace nebývalého měřítka udělala RMS Titanic Inc. okázalou podívanou: Svůj záměr nejprve prezentovala v médiích a poté najala dvě výletní lodě, které měly akci přihlížet přímo na místě: Jejich interiéry nabízely luxusní zařízení včetně kasin a dalších zábavních podniků, přičemž samotné zvedání ze dna mohli pasažéři sledovat také z pohodlí svých kajut na televizních obrazovkách. Lístek na plavbu stál v přepočtu 105 tisíc korun a událost propagovaly najaté celebrity jako Debbie Reynoldsová či Buzz Aldrin.

Při zvedání posloužily speciální nadnášecí balony a zpočátku se zdálo, že se vše vydaří. Situaci však zkomplikovalo počasí a pouhých 61 m pod hladinou se utrhla lana, jež část trupu poutala. Následoval pád zpět na dno. Pokus o vytažení se stal terčem ostré kritiky podmořských archeologů i historiků a řada publikací zmiňovala bezostyšné vykrádání hrobu kvůli zisku. Ani všeobecné pohoršení však v roce 1998 nezabránilo opakování akce, které již skončilo úspěchem. Tzv. velký kus je dnes k vidění v kasinu Luxor Las Vegas.

Mezinárodní nespolupráce

Zatímco společnost RMS Titanic Inc. se k vraku potápí s tím, že se snaží o zachování maxima artefaktů, v průběhu let se ke dnu vydala i řada soukromých osob či filmových štábů. Režisér James Cameron sestoupil k troskám před natáčením svého slavného celovečerního snímku Titanic hned dvanáctkrát. Záběry ze dna použil přímo ve filmu, jenž se objevil na plátnech v roce 1997 a zařadil se mezi nejziskovější v historii – vydělal v přepočtu 46,3 miliardy korun. 

Veleúspěšný počin vzbudil nebývalý zájem o vrak, což vedlo mimo jiné k rozšíření putovních výstav vyzvednutých artefaktů. Objevily se však i problémy. Trosky totiž leží v mezinárodních vodách, takže na jejich ochranu nedohlíží žádná konkrétní země. Zachování lokality by měla zajistit kooperace mnoha států, což situaci komplikuje logisticky i politicky. UNESCO navíc začalo nad historickými relikty lodi držet ochrannou ruku až v roce 2012, sto let po katastrofě. 

Kam zmizela vana?

Historikové tak například mohli jen přihlížet, když v roce 2001 přistála na přídi Titanicu ponorka a na její palubě se nechali oddat David Leibowitz s Kimberley Millerovou. Jedinečnou svatbu jim zařídila společnost Subsea Explorer. Nicméně co bylo pro novomanžele unikátním zážitkem, to zbytek světa odsoudil jako nehoráznost vzhledem k památce všech pasažérů, jejichž životy při potopení lodi vyhasly. Navíc každá taková návštěva, jež nějak naruší vzniklý ekosystém, urychluje rozklad a chátrání vraku.

TIP: Expedice k potopenému Titanicu odhaluje jeho žalostný stav

Ani po jeho zařazení na seznam UNESCO přitom nelze říct, že se mu vyhýbá lidská zvědavost či bezohlednost. Například v roce 2019 se během jednoho z výzkumných ponorů zjistilo, že z kapitánovy kajuty zmizela honosná vana, která odolávala podmořskému prostředí a patřila k „atrakcím“ potopeného plavidla. V létě téhož roku sestoupila k ostatkům ponorka EYOS Expeditions a předvedla, jak nebezpečné mohou být i profesionální, ryze vědecké podniky – do torza totiž narazila. Údajně k tomu došlo vinou silných, nevyzpytatelných proudů a podle záznamů nevznikla na vraku žádná škoda. Nicméně ponorka vyplula nad hladinu se stopami po rzi z lodi, takže oficiální prohlášení společnosti mnozí zpochybňují.

Dokončení: Poklady Titanicu: Podaří se někdy zaoceánský parník vyzvednout? (vychází v pátek 3. září)

Na sklonku září se na chvíli vyrovná poměr sil světla a temnoty. Lze to však říct i méně vzletně – nastane podzimní rovnodennost. Co přesně se 22. září ve 21:21 středoevropského letního času (SELČ) bude dít, tuší každý, kdo dával ve škole pozor: Den i noc budou stejně dlouhé. Pravdou však zůstává, že k remíze nakonec nedojde a vítěz bude jen jeden. Jak je to možné? Odpověď dostaneme, zjistíme-li, co rovnodennost znamená s přihlédnutím k dění na nebi. A protože všechno těsně souvisí s délkou dne, bude nejlepší zaměřit se na Slunce.

Dvakrát za rok

Představte si, že byste během rovnodennosti lusknutím prstu ztlumili sluneční svit natolik, až by se na obloze objevily hvězdy. A s druhým lusknutím byste si zobrazili některé důležité souřadnice, jimiž astronomové hvězdné nebe opanovali (nebo se prostě mrkněte do přiložené obdélníkové mapy). Výjimečná poloha naší denní stálice by vás v tu chvíli doslova udeřila do očí: Slunce by se totiž nacházelo poblíž průsečíku ekliptiky s nebeským rovníkem.

Zatímco první zmíněná křivka představuje dráhu naší hvězdy po nebeské sféře během kalendářního roku, druhá odpovídá průmětu zemského rovníku na oblohu. Pro nás je podstatné, že se obě křivky na dvou místech protínají. Dvakrát do roka se tedy Slunce, sunoucí se po ekliptice přes tzv. zvířetníková souhvězdí, ocitne i na nebeském rovníku. Jinak řečeno, stane přímo nad rovníkem zemským. Děje se tak vždy na jaře a na podzim: V prvním případě leží průsečík ekliptiky s nebeským rovníkem v souhvězdí Ryb a označuje se jako jarní bod, ve druhém se nachází v Panně a jde o bod podzimní. 

Nerovná rovnodennost?

Teď ovšem to nejdůležitější: Během rovnodennosti, na rozdíl od zbytku roku, dopadají sluneční paprsky kolmo na zemskou rotační osu. Povrch planety je tudíž nasvětlen tak, že by měl být den stejně dlouhý jako noc. Ale kupodivu není… Kdybyste proměřili délku dne a noci během jarní či podzimní rovnodennosti, zjistili byste, že Slunce setrvalo nad obzorem zhruba 12 hodin a 10 minut, zatímco za něj se ukrylo pouze na 11 hodin a 50 minut. Můžeme tedy vůbec mluvit o rovnodennostech?

Můžeme! Háček tkví v tom, že přesné rovnodennosti bychom se dočkali, pouze kdyby bylo Slunce na obloze bodové, Země neměla atmosféru, nacházeli bychom se na úrovni moře a horizont by tvořila ideální rovina. Pak by opravdu platil poměr 12 hodin světla a 12 hodin tmy. Jenže sluneční kotouč je docela rozměrný, takže mu chvíli trvá, než se vyhoupne nad často velmi členitý obzor nebo se skryje za ním. Nadto se paprsky Slunce ve vzduchu ohýbají vlivem tzv. refrakce, díky čemuž můžeme naši stálici pozorovat, i když spočívá těsně pod horizontem. Vše dohromady pak přidá zmíněných 10 minut světla navíc, rovnodennosti navzdory.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Panny, 22. září ve 21:21 SELČ vstupuje Slunce do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost, začíná astronomický podzim.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Uran – viditelný po celou noc kromě večera
• Neptun –  viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v září 2021

• 1. září – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na ranní obloze
• 3. září – úzký měsíční srpek poblíž hvězdy Pollux z Blíženců na ranním nebi
• 9. a 10. září – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem (9. i 10. 9. cca 7°), níž nad obzorem viditelná také Spika z Panny 
• 11. září – planetka Pallas v opozici se Sluncem
• 12. září – setkání trpasličí planety Ceres a Aldebaranu z Býka na noční obloze (cca 0,9°)
• 12. září – Měsíc poblíž hvězdy Antares ze Štíra na podvečerním nebi nízko nad jihozápadem
• 14. září – Merkur v největší východní elongaci, zhruba 27° od Slunce
• 14. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 16. až 18. září – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera v první polovině noci; 16. 9. Měsíc cca 7° od Saturnu, 17. 9. vpůli cesty mezi Jupiterem a Saturnem, 18. 9. cca 7° od Jupitera
• 26. září – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze
• 30. září – měsíční srpek poblíž hvězdy Pollux z Blíženců na ranním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Vypráví se, že kdysi vstoupili čtyři židovští učenci do rajské zahrady, kam bývá přístup obyčejným smrtelníkům zakázán. První z nich poznal rajská tajemství a zemřel uprostřed nich. Druhý poznal rajská tajemství a zešílel. Třetí z učenců odpadl od víry svých otců, neboť mu chyběly síly, aby pochopil. Jen čtvrtý z mudrců, učený rabín Akiva prošel rajskou zahradou a nic se mu nestalo. Jen on se vrátil k lidem. 

Také o vysokém rabi Löwovi se říkalo, že prošel rajskou zahradou jako učený Akiba a vrátil se k lidem bohatší o poznaná tajemství. Proto mu v těžkých časech Židé důvěřovali jako svému zachránci: „Rebe, každou noc nám může někdo potají přinést do ghetta mrtvého člověka a obvinit nás z vraždy. Ještě stále se najde dost lidí, kteří věří pověstem, že potřebujeme ke svým obřadům křesťanskou krev.“ „Mám stejné starosti jako vy, ale nebojte se – slibuji vám brzy pomoc.“ 

Víc škody než užitku

Jak dobře víme z dějin, vylíčené nebezpečí Židům skutečně hrozilo a bylo příčinou mnoha pogromů. „Rabín se dlouho do noci modlil, aby ho ve spánku navštívil sen a ve snu dobrá rada. Sen k němu opravdu přišel. Zjevil se mu nápis: Vytvoř z hlíny golema, postavu podobnou člověku. Golem vám bude pomáhat proti nepřátelům.“  Rabín ho údajně stvořil z hlíny přinesené z Vltavy a samotné oživení provedl vložením pergamenového lístku do golemových úst. Na lístku bylo napsáno Boží jméno, jež se nesmí vyslovit: Šem. Takto stvořený služebník prý dokázal vykonávat různé mechanické práce, ale nedokázal nad přidělenými úkoly přemýšlet. Často tak napáchal víc škody než užitku.

Například rabínova žena ho poslala, aby nanosil vodu do kádě. Golem vzal vědra a nosil a nosil, až byla káď po okraj plná. Měl však rozkaz nosit vodu, a tak ve své práci pokračoval. Voda už tekla po zemi, vytékala na ulici, ale golema ani nenapadlo, že by mohl přestat. Lidi museli zaběhnout k rabínovi. Ten pochopil, co se stalo, zavolal na golema, že už to stačí, a ten poslušně odložil vědra. 

Jindy ho zase rabín poslal pro ryby. Protože v celé Praze nebyly k sehnání, dostal golem příkaz, aby je šel nalovit přímo do Vltavy. Když se dlouho nevracel, poslal rabi Löw sluhu, aby mu vyřídil, ať toho lovu už nechá a vrátí se domů třeba bez ryb. Golem, který měl skoro plný pytel ryb, když uslyšel vzkaz, že se má vrátit domů třeba bez ryb, všechny zase pustil do Vltavy. 

Znesvěcení šábesu

Löw měl ve zvyku dát každé odpoledne Golemovi jakýsi program, denní plán, protože když byl šábes, tak s ním mluvil jen v nejnaléhavějším případě. Podle pravidel mu rabi přikazoval, aby o šábesu nedělal nic jiného, než stál na stráži a dělal hlídače. Jednou mu ale zapomněl rabi Löw dát denní plán a Golem zůstal bez zaměstnání. Sotva se den naklonil a lidé se připravovali k přivítání šábesu, Golem jako pominutý vyběhl do Židovského města a chtěl všechno rozbořit. Nečinnost z něho udělala splašeného zuřivce. Nastala velká panika a lidé utíkali do Staronové synagogy, kde se rabi Löw modlil. 

Šábes začínal, protože žalm a píseň ke dni sobotnímu už byly odzpívány. Rabín si představil, jaké následky by mohlo mít nechat nezkroceného golema pobíhat. Uklidnit ho by však znamenalo znesvětit šábes. Zde ale hrozilo nebezpečí lidským životům, proto porušil pravidla, vyšel ven, a aniž by Golema viděl, vykřikl do okolí: „Goleme, zůstaň stát!“ A tu lidé uviděli, jak golem na místě, kde se zrovna v tu chvíli nacházel, zůstal stát jako solný sloup; v ten okamžik všecku svou divokost překonal. Od toho pátku se už nestalo, aby rabín zapomněl dát Golemovi příkaz.

A jak měl golem skončit? Rabi Löw ho nařídil uklidit. Splnil svůj úkol a už ho nebylo zapotřebí. Kromě toho mohl být v nepovolaných rukou nebezpečný. Hliněnou sochu, jaká byla před oživením, prý přikryli starými modlitebními plášti a knihami na půdě Staronové synagogy. 

Pátrání po Golemovi

Tím ale příběh Golema zdaleka neskončil. Hliněného sluhu hledali po Löwově smrti několikrát. Úplně první byl v 18. století vrchní pražský rabín Landau. Nechal si přistavit žebřík, vylezl na půdu Staronové synagogy, chvilku se modlil, ale za pár minut byl zpátky. Když se vrátil, třásl se po celém těle. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl, jenom slavnostně prohlásil, ať se nikdo neopováží rušit klid Golemův a vydal přísný zákaz vstupu. 

Další průzkumník byl v roce 1920 „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch (na snímku) Jeho proslulá reportáž vyšla v Prager Tagblattu 12. září 1920: „Základna synagogy je tak hluboko pod úrovní ulice, že ani tady nahoře není člověk poměrně nijak vysoko. Kameny klenby tady nejsou omítnuty, ale drží pohromadě kostrbatě a hrubě; jako bys stál v hornaté krajině, před tebou a vedle tebe ploché vrchy a údolí. Leží tu zpráchnivělá kláda, zkoušíš nohou, je-li pevná, a konečně se odhodláš potácet se, přidržovat se trámů, přičemž si zašpiníš ruce a na obličej nachytáš plno pavučin. Přes celou šířku je železná podpěra; žebřík, upevněný železnou svorou, vede devět metrů do výše, na hřeben střechy; leží tu pohozená stará komínová roura a cihly; vedle mrtvý pták; mimo to valouny; na trámoví bují houby groteskních tvarů. Na jedné kládě visí netopýr hlavou dolů. Dosud jsem ještě nikdy neviděl viset netopýra. Mezi hlubokými vypouklými hřbety klenutí nad opěrnou zdí je staletý štěrk. Je-li tam pohřben hliněný výtvor velkého rabiho Löwa, je tu pohřben do soudného dne. Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží.“ 

TIP: Rabín a hliněný sluha: Opravdu stvořil rabi Jehuda Löw mýtického golema?

„Pohřebiště by bylo tedy voleno dobře. Věru prostor jako stvořený pro golemovo stvoření a pohřbení za měsíčního světla. Pravý prostor pro mystiky a alchymisty. Netopýr jako by se houpal. Říká se, když se netopýři probudí, zapletou se prý lidem do vlasů. Je tu nevolno. Ještě jeden pohled. Golema tu není...“  

A nebylo ho tu ani v březnu roku 1984, kdy se skupina pátračů pokusila místo jednak nafilmovat, jednak prozkoumat radarem. Výsledek: film se podařil. A průzkum: nic se nenašlo. 

Po angažmá u Leningradu měl Georgij Žukov podruhé zazářit přímo v metropoli. Tu hájil jednak jeho Západní front, jednak Koněvovy svazky. Vítěz od Chalchyn-golu si uvědomil, že na Sibiři zahálejí desítky divizí, které vyčkávají na případný japonský útok. Císařské ofenzivě však nic nenasvědčovalo – výprask z roku 1939 nepřítele zjevně odstrašil. Žukov tedy vsadil vše na jednu kartu a nařídil těmito vojáky posílit linie před metropolí. Sovětům hrála do karet i tuhá zima, která Wehrmacht zdržela, a Žukov získal čas na přípravu protiúderu. Chtěl nejprve shromáždit dostatek záloh, jenže Stalin trval na masivním frontálním útoku. 

Úspěch pod Moskvou

Začátkem prosince 1941 udeřila Rudá armáda silou 88 střeleckých a 15 jízdních divizí i 1 500 obrněnců. Navzdory počátečním úspěchům se postup záhy zpomalil a nakonec zastavil. Němcům se podařilo stabilizovat frontu na nové linii, k jejímuž prolomení neměl Žukov prostředky. Hlavní úkol přesto splnil – Moskva byla zachráněna. Zásluhy na ubránění metropole měl též Koněv, byť někteří historikové oba velitele za tyto boje kritizují. Většinou totiž jen pasivně přejímali rozkazy Stavky, aniž se snažili o jejich korekci, což vedlo ke zbytečným ztrátám.

Podobným omylům se Koněv s Žukovem nevyhnuli ani v roce 1942, kdy se Rudá armáda opakovaně pokoušela převzít iniciativu. Zejména Žukov v této fázi války projevil málo snah o manévrové operace a hnal vojáky do frontálních útoků za každou cenu. Nejvíce krvácely divize nasazené v letních měsících u Rževa a jeden ruský historik popsal Žukovovo počínání výmluvně: „Šlo mu jen o vítězství a neváhal obětovat obrovské počty mužů, aby jej dosáhl.“ 

U Stalinova města

Na podzim 1942 se schylovalo k bitvě, která měla znamenat přelom na východní frontě. Ke Stalingradu se blížila německá 6. armáda a „zachránce měst“ Žukov obdržel nový úkol. Západní front předal Koněvovi a pustil se do řízení defenzivy. Coby jediný náměstek vrchního velitele měl značné pravomoci, takže koordinoval šest armád čítajících milion mužů. Přesto zářijové pokusy o ohrožení levého křídla 6. armády selhaly.

Nakonec se Sovětům podařilo Stalingrad koncem listopadu obklíčit a dostat nepřítele do kleští. Žukov využil zálohy k utažení smyčky a začal shromažďovat další síly k hlavnímu úderu. Mezitím nechal své muže podnikat menší výpady proti stále unavenějšímu nepříteli. I kvůli neschopnosti Berlína zásobovat odříznuté svazky se polní maršál Friedrich Paulus 31. ledna 1943 vzdal. Rudá armáda dosáhla slavného vítězství, byť za cenu zhruba milionu mrtvých.

Krvavá cena

U Stalingradu Žukov zase jednou neváhal ukázat svou tvrdost – tisíce rudoarmějců skončily před popravčí četou za zbabělost a velitelé mnohdy vedli vojáky do útoku s tím, že v případě ústupu budou postříleni. Postupoval dle pokynu, aby Rudá armáda uhájila město nesoucí Stalinovo jméno za jakoukoliv cenu. Ta nakonec zaplacená se Moskvě jevila přijatelně a Stalingrad se stal Žukovovým největším úspěchem.

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942

Ani tentokrát však není jeho přínos tak jednoznačný, jak komunistická historiografie líčila. Ve skutečnosti tříštil pozornost mezi Stalingrad a přípravy operace Mars (druhá rževsko-syčevská ofenziva z konce roku 1942), do níž se zapojili také Koněvovi vojáci. Rudá armáda při ní dosáhla jen mizivých úspěchů a za cenu 70 000 padlých poutala německé svazky, které by jinak zamířily ke Stalingradu. 

Pokračování v úterý 7. září

Jihoamerické ropuchy obrovské (Rhinella marina) byly v roce 1935 dovezeny do Austrálie, aby tam bojovaly proti broukovi, který škodí na třtinových plantážích. Byla to ale osudová chyba. Ropuchy se o škůdce moc nezajímaly, ale záhy vyrazily na velmi devastující tažení australským kontinentem. Je to pro ně hračka, protože jsou jedovaté a v Austrálii nemají přirozené nepřátele, kteří by jim mohli podstatně uškodit.

Pro australskou přírodu jde o katastrofu, pro vědce je to ale příležitost sledovat, co se děje s invazním druhem, když se dostane do nového prostředí s příznivými podmínkami. Dřívější pozorování například ukázala, že australské ropuchy obrovské mají jako pulci častější sklony ke kanibalismu. Jayna DeVore z australské University of Sydney a její spolupracovníci uspořádali sérii experimentů, aby zjistili, co je na tom pravdy.

TIP: V Austrálii zřídili školu přežití pro ohrožené kunovce severní

V experimentech vyšlo najevo, že pulci australských ropuch obrovských mají několikanásobně větší sklony požírat čerstvě vylíhlé pulce vlastního druhu, než pulci z původních amerických populací.

V Austrálii v současné době žije obrovské množství těchto ropuch a jejich populace zhruba desetinásobně převyšuje populaci v Americe. Právě s tím zřejmě souvisejí větší sklony ke kanibalismu u australských ropuch. U ropuch obrovských v Austrálii se projevuje i řada dalších evolučních změn chování, jako je například značné zrychlení migrace. Dochází k nim rychle, přímo před našima očima.

„Nebylo naším cílem objevit nový ostrov,“ řekl polárník Morten Rasch, který na arktické stanici v Grónsku řídí vědecké pracoviště. Badatelé si nejprve mysleli, že dorazili na Oodaaq, což je ostrov, který v roce 1978 objevili dánští polárníci. Teprve později, když zkontrolovali svou polohu, zjistili, že jsou od něj o 780 metrů na severozápad.

„Všichni měli radost, že jsme našli to, co jsme mysleli, že je Oodaaq,“ řekla švýcarská podnikatelka Christiane Leisterová, jejíž nadace expedici financovala. „Je to trochu jako objevitelé v minulosti, kteří si mysleli, že přistáli na určitém místě, ale ve skutečnosti našli místo úplně jiné.“

Nejsevernější ostrov

Ostrůvek měří v průměru zhruba 30 metrů a jeho vrchol vyčnívá tři metry nad hladinu. Skládá se z bahna mořského dna a morény – půdy a kamení zanechaného po pohybujících se ledovcích. Tým uvedl, že doporučí, aby se ostrov jmenoval Qeqertaq Avannarleq, což v grónštině znamená „nejsevernější ostrov“.

Ačkoli ostrov „vzniknul“ díky posunu ledových ker, vědci uvedli, že nejde o přímý důsledek globálního oteplování, které ztenčuje grónský ledový příkrov. Profesor v Dánském národním vesmírném institutu René Forsberg nicméně připustil, že ledová vrstva v oblasti severně od Grónska se od roku 1978, kdy byl objeven Oodaaq, ztenčila ze čtyř na dva až tři metry.

TIP: Vědci objevili pod ledem Grónska dávné jezero velké jako jižní Morava

Naděje na rozšíření územních nároků v Arktidě po nedávném objevu nyní záleží na tom, zda je Qeqertaq Avannarleq skutečně ostrovem, nebo pouze vyvýšeninou na mělčině, kterou časem odnese moře. Aby byl uznán za ostrov, musí zůstat nad hladinou moře i při vysokém přílivu. „Splňuje kritéria ostrova,“ řekl Forsberg, který je současně poradcem dánské vlády. „Je to momentálně nejsevernější kus země na světě,“ dodal s tím, že Dánsko si na něj nejspíše teritoriální nárok činit nebude, neboť takto malý ostrov může brzy zase zmizet pod ledovým příkrovem.

Artušův kámen je záhadami obestřený dolmen, tedy pozůstatek neolitické pohřební komory, který se nachází v hrabství Herefordshire, poblíž hranice Anglie s Walesem. Archeologové během nových vykopávek potvrdili, že Artušův kámen vznikl před téměř šesti tisíci lety. Tím pádem je starší než legendární monument Stonehenge, jehož nejstarší kameny byly zřejmě vztyčeny zhruba před 5 500 lety.

Zmíněné vykopávky byly zahájeny letos a probíhají v blízkosti Artušova kamene. Z dosavadních nálezů vyplývá, že Artušův kámen byl součástí uspořádané „ceremoniální krajiny“, podobně jako Stonehenge nebo další slavný kamenný monument v Avebury, v hrabství Wiltshire. Vše ale nasvědčuje tomu, že Artušův kámen je starší než Stonehenge i Avebury.

TIP: Pradávné stěhování? Část kamenů Stonehenge zřejmě pochází z Walesu

Archeologové jsou přesvědčeni, že oblast Artušova kamene byla pro lidi z období počátku neolitu velmi významná a to po celá staletí. Jak jeho název napovídá, Artušův kámen bývá spojován hned s několika legendami o králi Artušovi. Jejich děj se ale odehrává v době po pádu římské a říše a je samozřejmě mnohem mladší než Artušův kámen. Podle jedněch pověstí se Artuš na tomto místě modlil, podle jiných Artušův kámen označuje místo Artušova pohřbu.