Londýnská umělkyně Venetia Berryová spočítala bavlněné tašky zdarma, které se jí nahromadily ve skříni. Bylo jich tam nejméně 25 – tašky od ekologické módní značky Reformation a z retro-obchodů, tašky ze Soho House, butikových venkovských hotelů a nezávislých uměleckých krámků. Dvě tašky byly z optiky Cubbits a jeden dokonce z česnekové farmy.

Bavlněné tašky se staly prostředkem, jak značky, obchodníci a supermarkety dávají najevo, že myslí na blaho naší planety – anebo si alespoň uvědomují, jak škodlivé je nadměrné používání plastů při balení. „V New Yorku je nyní trendy nosit bavlněné tašky z místních lahůdkářství, obchodů nebo oblíbených steakových restaurací,“ řekla designérka Rachel Comeyová.

Správný krok ekologickým směrem? Ne tak docela. Ukazuje se, že dobře myšlené přijetí bavlněných tašek ve skutečnosti vytvořilo nový problém. Bio-bavlněnou tašku by bylo potřeba použít 20 000krát, aby vynahradila celkový dopad na svou výrobu, zjistila v roce 2018 studie dánského ministerstva životního prostředí. To se rovná každodennímu používání jediné tašky po dobu 54 let. Pokud by všech 25 tašek Venetie Berryové bylo bio, pak by musela žít více než tisíc let, aby zhodnotila svůj nynější taškový arzenál.

Bavlněný problém

„Bavlna je nesmírně náročná na spotřebu vody,“ řekl Travis Wagner, profesor ekologie Univerzity v Maine. Je také spojená s nucenou prací vzhledem k odhalení toho, jak se zachází s ujgurskou menšinou v čínské oblasti Sin-ťiang, která produkuje 20 procent světové bavlny a dodává ji většině světových západních značek.

Navíc najít způsob, jak takovou tašku zlikvidovat s ekologicky nízkým dopadem, není ani zdaleka tak prosté, jak by si lidé mohli myslet. Nemůžete například dát bavlněnou tašku do kompostovací popelnice. A jen zhruba 15 procent ze 30 miliónů tun bavlny, která se každoročně vyrobí, najde cestu do textilního odpadu. I v případě, že taška skončí ve speciálním zařízení zpracovávajícím textilní odpad, ve většině případů je k natištění loga použitá látka, která není jednoduše recyklovatelná. „Je extrémně náročné tato loga chemicky rozpustit,“ řekl Christopher Stanev, spoluzakladatel firmy Evrnu v Seattlu, která se specializuje na recyklování textilu.

Dilema bavlněných nákupních tašek je opravdu dobrým příkladem toho, když se lidé snaží dělat pozitivní rozhodnutí a volby, aniž by chápali celkový obraz, řekla Laura Balmondová, projektová manažerka kampaně Nechte módu kolovat Nadace Ellen MacArthurové.

Já nejsem igelitka

Byla to zřejmě britská designérka Anya Hindmarchová, která se zasloužila o prosazení opakovaně použitelné bavlněné nákupky. Její taška „Já nejsem igelitka“ z roku 2007 vytvořená ve spolupráci s ekologickou agenturou Swift se prodávala v supermarketech za zhruba deset dolarů (asi 200 korun). Jejím cílem bylo povzbudit zákazníky, aby přestali kupovat igelitové tašky – a tato iniciativa se začala rychle šířit.

Je jen přirozené, že se z bavlněných tašek rychle staly reklamní nástroje. Slavná krémovo-černá taška listu New Yorker se stala symbolem postavení a týdeník jich od roku 2014 svým předplatitelům rozdal dva milióny. Řada firem a společností tyto tašky využívá nejen jako doklad společenské a ekologické udržitelnosti, ale také jako reklamu zdarma – a zákazníci, kteří jejich tašky nosí, jsou vlastně chodící billboardy.

(Ne)Udržitelná udržitelnost

Nikdo nechce tvrdit, že je bavlna horší než plasty, anebo že by tyto dva materiály byly vůbec srovnatelné. Zatímco při pěstování bavlny mohou být používány pesticidy (pokud nejde o bio-bavlnu) a kvůli spotřebě vody vysychají řeky, výroba lehkých igelitových tašek a sáčků spotřebovává fosilní paliva vylučující skleníkové plyny, tento materiál se nikdy biologicky nerozloží a zahlcuje oceány.

TIP: Boj proti plastovému odpadu: Coca-Cola testuje prototyp lahve z papíru

„Když budeme tyto dva materiály posuzovat jeden proti druhému, skončíme v ekologickém patu, kdy zákazníci nabudou dojmu, že žádné dobré řešení neexistuje,“ řekla Melanie Dupuisová, profesorka ekologie na Paceově univerzitě.

Některé značky už se uchylují k jiným textilním řešením. Britská designérka Ally Capellinová nedávno vyměnila bavlnu za konopí, zatímco Hindmarchová nedávno představila novou verzi své originální tašky, která je tentokrát vyrobená z recyklovaných lahví na vodu.

Trhliny byly zjištěny na modulu Zarja, který je nejstarším modulem ISS. Spolu s modulem Zvezda tvoří klíčovou část ruského segmentu stanice. Na oběžnou dráhu vynesla tento modul ruská třístupňová nosná raketa Proton-K již v listopadu 1998. Generální konstruktér kosmické korporace RKK Eněrgija Vladimir Solovjov neupřesnil, kdy přesně kosmonauti praskliny objevili, agentura RIA Novosti ale připomněla, že další vysoký činitel RKK Eněrgija Jurij Gidzenko začátkem března informoval o trhlině v jiné části modulu Zvezda, kterou provizorně opravil kosmonaut Sergej Ryžikov.

Solovjov neřekl, zda v souvislosti s „novými“ trhlinami mohlo dojít k úniku vzduchu ze stanice. Podle všeho se tak ale nestalo – podle jeho vyjádření se jedná „jen o povrchové praskliny“. Připustil nicméně, že se na Zarje můžou rozšířit. Prvním přijatým opatřením má být měření průhybů skel. Okna, na kterých byly nalezené praskliny, je v případě potřeby možné uzavřít kryty.

Ruská vesmírná ruleta

Solovjov upoutal pozornost už loni, když na zasedání Rady pro vesmír Ruské akademie věd poukázal na to, že nejrůznější prvky stanice stárnou a vypovídají službu. Podle jeho názoru přitom mnohé z nich nelze nahradit. Vyjádřil také obavu, že po roce 2025 lze očekávat lavinové selhání mnoha prvků stanice. Šéf ruské vesmírné agentury Roskosmos Dmitrij Rogozin následně veřejnost uklidňoval a odmítl Solovjova slova jako předčasné úvahy o konci využívání Mezinárodní vesmírné stanice po roce 2025.

Solovjov je ale dál ostražitý. „Prostředky byly přidělené na zajištění provozu stanice do roku 2025, ale po roce 2025 nás čeká plno problémů. To se týká především těsnosti trupu a složitých výpočetních zařízení, která si už své odpracovala,“ řekl agentuře RIA Novosti. Podle Solovjova je prodlužování využívání ruského segmentu ISS „ruskou ruletou“ a je podle něj nutné přemýšlet o nové ruské stanici.

TIP: Šéf ruského Roskosmu komentuje úspěch SpaceX: Tohle je vaše válka, ne naše

S potížemi se ISS potýkala již v minulosti. Minulý měsíc Roscosmos informoval o poklesu tlaku vzduchu v servisním modulu Zvezda a potíže měl i nedávno připojený vědecký modul Nauka. V září 2019 zaznamenala posádka Expedice 63 pokles vnitřního tlaku a snažila se lokalizovat zdroj. Únik byl nakonec vysledován do meziprostoru ruského modulu Zvezda a oprava proběhla v březnu 2020. V roce 2018 došlo na palubě Mezinárodní vesmírné stanice k úniku atmosféry v omezeném rozsahu. Později vyšlo najevo, že k úniku došlo v plášti orbitálního modulu ruské lodi Sojuz, která v té době dokovala u ISS.

Ačkoliv autorství středověkých děl zůstávají stále mnohdy nejistá, neděje se tak v důsledku anonymity umělců v době, ve které žili a tvořili. Většina těchto děl v dnešní době není signována, což je ale jen důsledek toho, že se signatury nedochovaly. Nešlo pouze o běžné podpisy ale o celé informativní nebo oslavné texty, v nichž byli autoři jmenováni. Nalézaly se například na rámech obrazů, které byly později rozebrány a zničeny. U sochařských děl bývaly mimo jiné i na vnější polychromii, která byla v pozdějších letech přemalována.

Bezejmenní mistři

Jsou známa jména umělců, jsou známá i jednotlivá díla, ale často se stává, že tyto dva údaje nelze propojit, a to hlavně vlivem menší produkce písemných pramenů, tak typické pro české země. Z těchto důvodů vznikají různá pomocná jména pro autory „anonymních“ děl s determinujícím přívlastkem. Známe tak Mistra Vyšebrodského oltáře, Mistra Třeboňského oltáře či Mistra Litoměřického oltáře.

Ačkoliv je při tomto označení kladen velký důraz na osobu jednotlivce, nelze si pod ním představovat jednoho výkonného umělce a jednu autorskou osobnost. Díla totiž vznikala kolektivně v ateliéru či dílně. Činnost v ní byla vysoce specializovaná. Mistr se nejen podílel na samotné tvorbě a návrzích, ale plnil také úlohu manažerskou a logistickou. K ruce měl několik pomocníků, jejichž úloha rozhodně nebyla podřadná. V 15. století se dokonce tito pomocníci stávali samostatnými živnostníky, kteří pracovali pro několik různých dílen. Ty byly buď stálé, nebo vznikaly z aktuální potřeby na omezenou dobu za účelem vytvoření konkrétního díla, například stavby katedrály nebo výmalby klášterní kaple.

Zkušenost a studium

Školení umělců neprobíhalo teoretickou nebo akademickou formou. Výtvarné umění tehdy ještě patřilo do takzvaných mechanických umění a bylo tedy řazeno k řemeslnickým dovednostem. Malířství mělo trochu jiné postavení než architektura a sochařství, protože malíř si musel umět připravit a namíchat barvy, což nebylo nic jednoduchého. Byla k tomu potřeba jistá míra vzdělání vycházející ze starých receptářů a chemických a technických příruček. „Studia“ však i u tohoto oboru probíhala formou školení v samotné dílně některého staršího zavedeného a zkušeného mistra a spočívalo v jeho nápodobě a praktické výpomoci. Díky tomu lze i bez písemných pramenů s jistou mírou pravděpodobnosti určit místo školení jinak neznámých umělců.

Jedním z pozdně středověkých mistrů byl Mistr Litoměřického oltáře, jeden z nejlepších malířů jagellonské Prahy přelomu 15. a 16. století. Tvořil v období doznívající gotiky a nastupující zaalpské renesance. Dílo tohoto umělce a jeho dílny jsme ještě zdaleka uspokojivě nepoznali, přestože mezi jeho zákazníky patřila tehdejší nobilita. Je doloženo pouze nepřímými archivními doklady, které jsou doplněny četnými hypotézami. Pravděpodobně se vyučil v dílně Křivoklátského mistra. Nějakou dobu strávil v dolních Rakousích a po svém návratu do Čech vedl malířskou dílnu v Praze.

Oltář Nejsvětější Trojice od Mistra Litoměřického oltáře, datovaný do dvacátých let 16. století, s Madonou klasovou (klasy symbolizují Boží pole, které netřeba osévat) a sv. Barborou, Národní galerie v Praze. (foto: Wikimedia Commons, Národní galerie v Praze, CC0)

Jméno podle oltáře

Mistr Litoměřického oltáře je autorem několika významných a velice hodnotných dochovaných památek z prvního desetiletí 16. století. Jde především o rozsáhlý cyklus nástěnných maleb ve svatováclavské kapli pražské katedrály a o rozměrné deskové obrazy z mariánského a pašijového cyklu z rozebraného takzvaného Litoměřického oltáře. Druhé jmenované dílo jeho autorovi dalo i jeho moderní jméno. Dnes osm samostatných deskových obrazů tvořilo původně jeden celek, jehož existenci lze sledovat od roku 1633 v Litoměřicích, kdy byly darovány tamnímu kostelu Všech svatých.

Předpokládá se, že toto dílo, obecně datované do roku 1500, bylo původně určeno pro některý z pražských kostelů. Postavení tohoto umělce dokládají i další jeho díla jako je například triptych Strahovského kláštera, křídla z retáblu z kostela Panny Marie před Týnem, fragmenty oltáře s deskami o sv. Kateřině či portrét nejvyššího kancléře Albrechta z Kolovrat. Jde vůbec o první portrét svého druhu na našem území s důrazem na individualitu, výraz a charakterové vlastnosti.

Desková malba

Výše zmiňovaná díla jsou dnes známá jako samostatné obrazy. Obrazy dnešního typu, samostatně zavěšené, se objevují až od 15. století, kdy dochází k rozvoji portrétní malby. Samozřejmostí se však stávají až daleko později. Mimo jmenované portréty byly deskové malby výhradně součástí větších celků, takzvaných retáblů. Ty často bývaly později rozebrány a jejich dřevěná konstrukce byla zničena, čímž došlo ke ztrátě signatur malířských a sochařských děl, která jej tvořila. Desky, které byly malovány z obou stran, se nezřídka rozřezaly na dvě samostatné části.

Jednotlivé obrazy se malovaly na dřevěné desky složených z více prken. Druh použitého dřeva byl dán kulturně a geograficky. Ve střední Evropě se používaly především jehličnany, v Nizozemí a Pobaltí dubové dřevo, pro Itálii jsou zase typická prkna z topolů. Deska byla ještě před samotnou malbou upravena, potažena plátnem a podkladovou sádrovou či křídovou vrstvou. Na tu se poté provedla nejprve kresba štětcem, perem, černou, hnědou nebo červenou barvou, případně i inkoustem, a až poté se nanášely barevné vrstvy.

Tradiční obsah

Obsahem maleb, které byly součástí retáblů, byly především náměty ze života Krista, Panny Marie a světců, kteří působili jako přímluvci u Posledního soudu. Šlo o ustálené základní výjevy, které byly podány co možná nejsrozumitelněji. Míra srozumitelnosti závisela na publiku, které s nimi mělo přijít do styku. Důležitá byla souvislost obrazu s textem, případně živým kázáním. Zatímco dnes chápeme obraz spíše jako doprovodné médium, v převážně negramotné středověké společnosti tomu bylo jinak. Obraz v kostele představoval trvalou přítomnost slov kazatele, která byla umocněna jeho neustálým opakováním a vizuálním vjemem. 

Pro umělce nebylo jeho dílo určeno objednavatelem a dobovými požadavky pouze tematicky, ale i po formální stránce. Objednavatelé, ať už to byla církev nebo soukromá osoba, řešili, jak má dílo ve finální podobě vypadat, a to od stylových prostředků až po barevnou kompozici či užití pigmentů v jednotlivých barvách. Často byly ve smlouvách zmiňovány především pigmenty užívané pro modrou barvu, které byly velmi drahé. Ve smlouvě bylo stanoveno, zda užít levnější azurit, nebo ultramarín (lapis lazuli), který se dovážel z jediného naleziště v dnešním Afghánistánu a jehož cena se rovnala ceně zlata.

Vyvstává otázka, do jaké míry mohl umělec uplatnit svoji vlastní originalitu. Ta totiž jako měřítko kvality ve středověkém umění neexistovala. Daleko důležitější byl požadavek srozumitelnosti a pravdivost zobrazené skutečnosti, která získávala na legitimitě svým neustálým opakováním. Umělec byl tedy ve velké míře vázán přáním donátora, který dílo financoval a rozhodoval o námětu, technice provedení nebo jeho velikosti. Stanovil, které části obrazu provede samotný mistr a které jeho pomocníci. Samozřejmě že vzhledem k tomuto požadavku pak rostla i cena díla.

TIP: Renesanční všeuměl Leonardo da Vinci: Příběh muže, který předběhl svou dobu

Zadavatel určoval, do jaké míry bude námět konveční a nakolik se může umělec od konvence vzdálit a využít vlastní invence. Pokud objednavatel svým vzděláním nebyl k danému rozhodnutí dostatečně kompetentní, jmenoval třetí osobu. Vznikl tak velmi často trojúhelník propletených a dnes obtížně poznatelných vztahů mezi objednavatelem, konceptorem, umělcem a jeho dílnou, který určoval finální podobu díla.

Organokovová sloučenina tetraethylolovo se od dvacátých let 20. století přidávala do motorového benzínu jako levná antidetonační přísada, která zpomaluje hoření benzínu a tím zlepšuje výkon motoru. Záhy ale vyšlo najevo, že jde o extrémně nebezpečnou toxickou látku, která vyvolává jak akutní tak i chronické otravy, především pokud jde o nervovou soustavu.

Do sedmdesátých let bylo tetraethylolovo prakticky ve veškerém benzínu na světě. Na počátku 80. let ale začaly jednotlivé země světa používání olovnatého benzínu postupně zakazovat. Nejprve to byly rozvinuté ekonomiky a po nich následovaly další a další státy. Program OSN UNEP (UN Environment Program) v roce 2002 spustil kampaň, jejímž cílem bylo definitivně ukončit éru olovnatého benzínu. Zpočátku to bylo těžké, protože v té době olovnatý benzín stále ještě používalo přes 100 zemí z celého světa.

Poslední byl Alžír

Situace se ale postupně zlepšovala. Výrazný zvrat přišel v roce 2016, kdy olovnatý benzín přestala prodávat Severní Korea, Myanmar a Afghánistán. Poslední zemí světa, kde se legálně používal olovnatý benzín, bylo Alžírsko. Podle UNEP tam letos v červenci vyčerpali poslední zásoby benzínu s tetraethylolovem. Téměř po sto letech od prvních varování o nebezpečnosti olovnatého benzínu tím jeho toxická éra definitivně končí.

TIP: Šokující výzkum: Silnice možná znečišťují ovzduší více než auta

Rozhodně je co slavit. Podle UNEP ukončení využívání benzínu s tetraethylolovem pro pohon automobilů zabrání více než 1,2 milionu předčasných úmrtí ročně na srdeční choroby, mrtvice a rakovinu a v rámci globální ekonomiky ušetří 2,44 bilionu dolarů. Podle generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese bude mít konec používání olovnatého benzínu příznivý dopad i na zdraví a inteligenci dětí po celém světě, které díky tomu nebudou vystavené jeho toxickým účinkům. 

Olovnatý benzín ze světa ale nezmizel úplně. Zůstává jako jedno z paliv pro malé letouny s benzínovým motorem. Oproti provozu automobilů jde ale jen o téměř zanedbatelné množství.

Velký požár Londýna řádil v centru londýnské City od 2. do 5. září 1666. Šlo o jednu z největších katastrof v historii Londýna, během které shořelo přes 13 tisíc domů, téměř 100 chrámů a kaplí, 4 mosty, 3 městské brány a řada významných budov, včetně původní katedrály sv. Pavla. Hodnota zničeného majetku byla odhadnuta asi na 10 milionů liber. Zničeny byly nejen domy, ale i jejich vnitřní vybavení včetně uměleckých děl, obrazů a knih. Počet obětí není přesně známý. Tradičně se uvádí jen několik lidí, podle moderních odhadů ale mohly kvůli kouři zahynout až tisíce lidí.

Velký londýnský požár

Požár vznikl v ulici Pudding Lane, v domě Tomase Farrynora, pekaře krále Karla II., který pravděpodobně zapomněl uhasit oheň v peci. Archeologické nálezy v Pudding Lane dokládají, že teplota ohně dosáhla 1 250 °C už předtím, než se požár rozšířil do jiných ulic.

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

Odborníci se shodují, že Velký požár měl kupodivu i jeden velmi pozitivní efekt. Definitivně totiž zastavil Velký mor – nákazu, která zasáhla Londýn o rok dříve a usmrtila možná až 100 tisíc lidí. Požár totiž podle všeho zahubil krysy i blechy přenášející mor.

Americký plán operace Starlite počítal s kombinací obojživelného a vzdušného útoku. Zatímco vyloďovací fáze operace probíhala poměrně hladce, to samé se nedalo říct o vrtulníkových výsadcích. Zdaleka nejhorší situace vládla u roty H, která přistávala na zóně Modrá pár set metrů od vesnice Nam Yen. Aniž to Američané věděli, vesnice ležela na vnitřní straně obranného perimetru 60. praporu Vietkongu a kromě zákopů ji chránilo i silné polní opevnění.

Rota H v problémech

Helikoptéry tak začaly přistávat obráncům doslova na hlavě; prvních několik strojů dosedlo bez potíží, druhá a třetí vlna se ale ocitly v křížové palbě kulometů a pušek. Již vysazené vojáky pak palba přibila k zemi. Velitel roty nadporučík Homer Jenkins své síly rozdělil ve snaze obsadit silně opevněný Nam Yen a zároveň vyčistit kótu 43, která se nacházela v americkém týlu.

Oba tyto pokusy selhaly a kótu 43 se podařilo dobýt až po dlouhém boji a několika napalmových náletech námořních strojů, vítanou pomocí byly i tanky a vozidla Ontos, které mezitím dorazily z pláže. V 11.00 se pak rota H dala do pohybu, aby mohla krýt levé křídlo postupující roty I. V otevřeném prostoru u An Cuong se ale rota ocitla v těžké palbě z více směrů a tváří v tvář rostoucím ztrátám nakonec Jenkins nemohl jinak než zavelet k ústupu zpět na přistávací zónu Modrá. 

Zkáza konvoje 21

Problémy na sebe nenechaly čekat ani v jiných úsecích. Okolo poledne vyrazil k pozicím roty I zásobovací konvoj Column 21 složený z pěti pásových vyloďovacích vozidel LVTP-5 (přezdívaná Amtrac) a tří plamenometných tanků M67. Amtraky vezoucí vodu a munici ale zabloudily a mezi vesnicemi Nam Yen a An Cuong padly do léčky Vietkongu.

Všechny tanky brzy vyřadila palba z bezzákluzových kanonů a kulomety zabily či zranily 21 mužů z původních 30. Velitel kolony padl, velení se proto ujal štábní seržant Jack Marino a usazen za kulometem jednoho z vozidel prakticky sám odrážel nápor asi 150 nepřátel. Radista konvoje se mezitím snažil přivolat pomoc, ale byl tak rozrušený, že nedokázal uvést svou přesnou polohu.

Partyzánská válka

Na pomoc konvoji vyrazil odřad tvořený několika LVT a jedním tankem M48. Jeho velitel major Andrew Comer měl v úmyslu rychle projet skrze již vyčištěným An Cuong, partyzáni ale mezitím vesnici opět infiltrovali. Majorovy síly proto v An Cuong uvítala odhodlaná obrana. Bojovníci Vietkongu se nenechávali zatáhnout do přímého střetu a místo toho spoléhali na taktiku „zaútoč a zmiz“.

Comerův postup se jim podařilo zdržet několik hodin a stáhli se, až když k vesnici dorazila rota I. Ve stejnou dobu vyslal Peatross do boje svou rezervu v podobě roty L z 3. praporu 7. pluku USMC. Jejího velitele, kapitána Ronalda Clarka, pak pověřil úkolem podpořit Comerův konvoj a poté se připojit k hledání Column 21. Východně od An Cuong rota L čelila dalšímu palebnému přepadu, své pozice ale udržela až do setmění.

V té době se na poměrně malém území nacházely již dvě roty mariňáků, což donutilo Vietkong přerušit kontakt a stáhnout se. Američané díky tomu mohli vyslat patroly ve snaze konvoj Column 21 konečně nalézt. Pěší hlídky sice narazily na několik vyhořelých LVTa opuštěný tank M67, nenalezly ale žádná těla. Jelikož se poslední hrstka přeživších z konvoje ukrývala ve vozidlech, je možné, že si hlídek nevšimli či je neslyšeli.

Image

Čtěte také

Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965 (4)

Teprve teď nastalo to pravé šílenství! Miliony lidí odmítaly uvěřit šokující zprávě. Smutek a masová hysterie zavládly nejen v Londýně, kde byl Buckinghamský palác obsypán květinami a drobnými dárky. Média, která Dianu milovala, odvedla i po její smrti skvělou práci. Nejčastěji fotografovaná žena, jež dokázala zájem o svou osobu vědomě využívat nejen ve svůj prospěch, ale i pro dobro jiných, se rychle začala měnit v legendu, v „královnu lidských srdcí“.

Pod tlakem médií a nejspíš i zásluhou svých poradců nakonec královna Alžběta II. překonala sama sebe a vystoupila s krátkým projevem, v němž projevila smutek nad úmrtím někdejší snachy. A co víc! Souhlasila i s vypravením pohřbu, na nějž už rozvedená Diana nárok neměla. Vraťme se ale na začátek…

Nevěsty nejsou k mání

Najít Charlesovi vhodnou nevěstu vůbec nebylo jednoduché. I v tak liberální zemi, jakou je Anglie, panovala ještě v sedmdesátých letech 20. století přísná pravidla vytvořená parlamentem roku 1701. Ve srovnání s dneškem téměř pravěk.

Budoucí princezna z Walesu musela být panna, pocházet z vysoké šlechty a hlavně vyznávat protestantskou víru. Jenže panny byly v té době velkou vzácností nejen mezi prostým lidem, ale i ve vyšších vrstvách. Charles sice nepatřil zrovna mezi krasavce, ale jako vzdělaný muž, následník trůnu a navíc sportovec znamenal určitě atraktivní partii. Původně nesmělý hoch postupně získával jistotu ve vztazích se ženami. Osudovou láskou se mu stala o rok starší a zkušenější Camilla Shandonová, později provdaná Parker-Bowlesová. Ta bohužel nesplňovala všechny uvedené podmínky. A že by si ji Charles navzdory konvencím vzal a přišel o svůj nárok na trůn? Jako kdysi prastrýček Edward VIII. kvůli dvakrát rozvedené paní Simpsonové? Nejspíš se tou myšlenkou ani nezabýval, a pak se Camilla vdala… 

Mezitím všichni vyvíjeli na Charlese tlak, aby se poohlédl po vhodné nevěstě. Zvláště neklidná byla královna. Také tisk si dobíral následníka jako věčného starého mládence. Několik horkých adeptek se sice našlo, ale všechny vztahy zakrátko ztroskotaly. Charles se totiž příliš nenamáhal předstírat zájem, natož lásku!

Mohly za to babičky?

A přece se nevěsta nakonec našla – Lady Diana Spencerová. Mladá, krásná, nesmělá a nevinná…  Ideální! Diana působila jako „děvče z lidu“ a zpočátku mátla veřejnost tím, že si vydělávala jako chůva a učitelka v mateřské škole. Ale bylo to jen zdání! Přesně splňovala ony předepsané požadavky. Byla to panna z aristokratické protestantské rodiny se skvělým rodokmenem sahajícím až do 15. století. Navíc do Charlese zamilovaná! Malinkou skvrnku na jinak bezchybném původu znamenal rozchod a následný rozvod Dianiných rodičů.

Prastrýc lord Mountbatten, jehož Charles miloval víc než svého otce, mu dal dobrou radu: „Najdi si děvče, které k tobě bude vzhlížet.“ A přesně taková se jevila mladinká Diana. A kdo vlastně dohodil princi jeho nevěstu? Jisté je, že obě rodiny se velmi dobře znaly. Setkávaly se na venkovských dovolených. Malá Diana si jako dítě hrála s Charlesovými mladšími bratry Andrewem a Edwardem, věkově jí blízkými. Naopak Dianina starší sestra Sarah se zase přátelila s Charlesem. Velká role se připisuje i oběma babičkám. Ruth Fermoyová, Dianina babička, byla původně dvorní dámou královny-matky, babičky Charlese. Obě ženy se přátelily a jako časté téma spolu řešily budoucnost svých vnoučat. Původně uvažovaly o Sarah, ale tento vztah, nejspíš platonický, vyšuměl. 

A čím více staré dámy diskutovaly, tím více se nadchly plánem oženit Charlese s Dianou, z níž rostla atraktivní dívka. Nebylo to hned… Na oslavě Charlesových třicátin se mezi přáteli objevila Sarah, ale také její sestra Diana. Že by tam přeskočila jiskra? Možná! Tedy z Dianiny strany určitě. Konečně si mohla splnit svůj dětský sen, měla svého prince na dosah. Vztah se vyvíjel pomalu a tajně. To už Diana po nepříliš zdařilých studiích bydlela se svými kamarádkami v Londýně v bytě, který si pořídila z dědictví po prababičce, a chodila „do práce“.

K nejšťastnějším okamžikům Dianina života patřil 24. únor 1981, oficiální zásnubní den. Tehdy jí princ Charles navlékl drobnými diamanty posázený prsten s oválným safírem zasazeným do osmnáctikarátového bílého zlata. Přesně ten, co dostala i Kate Midleton od prince Williama o tři desetiletí později.

Prsten vznikl v nejstarší dodnes fungující šperkařské firmě světa – v britské společnosti Garrard, založené roku 1722. Ta se stala v polovině 19. století za královny Viktorie oficiálním klenotnictvím královské rodiny a tato tradice se udržuje dodnes.

Tvrdá příprava se vyplatila?

Dnem D se stal 29. červenec 1981. Diana se na něj začala připravovat hned po zásnubách. Velmi rychle zvládla etiketu dvora. Byla vskutku učenlivou žákyní. Dále si umínila, že do léta radikálně zhubne. Charles to tak asi nemyslel, ale údajně v žertu při zásnubách naznačil, že je baculatá. Diana trýznila své tělo do úplného vyčerpání ve fitku. Chodila do baletu, na step, držela tvrdé diety střídané s hladověním a následným přejídáním. Ze strachu z nadváhy pak zvracela. Začala propadat bulimii, která ji provázela v dalších letech a podepisovala se na jejím zdraví a zejména psychice. Kýžený výsledek se ale dostavil. Ve svatební den vypadala úchvatně, štíhlounká jak proutek.

Pohádková svatba

Svatební obřad, trvající půl druhé hodiny, v katedrále sv. Pavla poctilo svou přítomností 21 panovníků a dalších 20 hlav států. Svatbu století pak sledovalo kromě 600 tisíc lidí v londýnských ulicích a na velkoplošných obrazovkách v Hyde Parku také dalších tři čtvrtě miliardy televizních diváků celého světa. Svatba navodila dokonalou iluzi dávno zašlých časů. Nevěsta byla skutečně krásná. A ženich vyšňořený ve slavnostní vojenské uniformě na ní mohl oči nechat. Všichni mu ji záviděli. Z obou sálalo štěstí, které jim všichni přáli. A Diana věřila, že pohádka bude pokračovat… 

Ještě líbánky na anglickém venkově a vlastní svatební cesta na královské jachtě po Středomoří probíhaly prý ve stylu sladkých románků, které Diana tak milovala. I když se objevily zvěsti, že už tam začaly problémy, které úzce souvisely se vztahem prince Charlese s Camillou Parker-Bowlesovou. Oba se ale zatím snažili…

Neměli si co říct

Brzy po návratu do šedivé anglické reality se to ale změnilo. Romanticky zamilovaná Diana toužila, aby s ní Charles i nadále trávil všechen svůj čas. A tvrdě to začala vyžadovat. To ale Charles neměl v plánu, do romantika měl daleko. Měl své přátele, své zájmy, ale také povinnosti. Najednou oba zjistili, že se vlastně neznají. Že mají rozdílné povahy i zájmy, že si nerozumí, že si vlastně nemají co říct. Před svatbou se prý setkali pouze třináctkrát.

Charles nevěřil svým uším, když ho Diana nechtěla doprovázet na venkovské sídlo Balmoral. Vždyť před svatbou se jí tam tak líbilo. Nebavily ji dlouhé procházky a večery u krbu. Charles rád navštěvoval muzea, koncerty klasické hudby, operní představení. Pro Dianu to byla nuda. Vrchol umění u ní představovala návštěva kina či tanec na diskotéce.

Ona chtěla žít, běhat po obchodech, utrácet, užívat si života. Ne sama, s Charlesem. Charles ale všechno, co s nákupy a konzumem souviselo, přímo nesnášel, zatímco ona byla ve svém živlu. Byla tak akční! I věkový rozdíl měl vliv na jejich neshody. Zatímco dvacetiletá Diana vypadala ještě mladší, Charles ve svých 32 letech působil usedle jako čtyřicetiletý. 

Novomanžel brzy zjistil, že Diana má mizerné znalosti a neoplývá vysokou inteligencí. Byla naštěstí mladá, a on doufal, že ji může změnit, že se mu přizpůsobí. I ona si malovala, jak se Charles z lásky k ní změní. Těžko se jim předstíralo štěstí, když mezi nimi scházelo to podstatné: komunikace a vzájemná tolerance!

Poprvé rodiči

Když Diana zjistila, že je těhotná, Charlese tím mírně zaskočila. Nemínil s dětmi spěchat. Brzy se situace uklidnila a narození syna Williama rodiče stmelilo. Charles byl hrdý otec a Diana skvělá matka. Zpočátku trávili hodně společného času. Charles dokonce spěchal domů, aby Dianě pomáhal, když měla poporodní deprese. Narození syna Harryho o dva roky později ale opět manžele rozdělilo. A definitivně! Diana dlouho dopředu věděla, že čeká chlapečka, ale Charlese na to nepřipravila. Nikdy mu pak nedokázala odpustit, jak netaktním způsobem dal najevo zklamání, že se mu nenarodila dcera. 

Od poloviny osmdesátých let se z jejich života zcela vytratila intimita. Šťastný nebyl ale ani jeden z nich. Charles obnovil styky s Camillou, ale rozvod neplánoval. Camilla pro něj totiž představovala chápající a reálně uvažující ženu, jíž se mohl se vším svěřit. Diana se cítila ponížená. Stále Charlese milovala, toužila po jeho lásce a chtěla ho zpět. Nejspíš by mu i odpustila. Zatím ale nediplomaticky vyvolávala hysterické a žárlivé scény, několikrát se pokusila o demonstrativní sebevraždu. A Charles? Hádky bytostně nesnášel, a tak z dusného prostředí unikal. Vše se dělo zatím za zavřenými dveřmi…

Brzy ale začaly neshody prosakovat na veřejnost. A když se k sobě manželé i při oficiálních akcích chovali lhostejně, s naprostým nezájmem, a raději se vyhýbali vzájemným pohledům, měli novináři o čem psát. Vysloužili si od nich dokonce přezdívku „bubáci“. 

Miláček médií

Zbavena „manželských povinností“ se začala Diana angažovat v charitativních institucích. Nemusela nic předstírat, od dětství ráda lidem naslouchala. To byla její parketa. Z nesmělé dívenky se měnila v empatickou, ale rozhodnou ženu. Všechny organizace, pro něž se angažovala či je zaštiťovala, nebývale profitovaly. Její jméno působilo jako magnet. Během manželství Diana zastávala 120 větších či menších funkcí!

TIP: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Už si přestala dělat iluze o obnově vztahu s Charlesem. Manželství spělo do záhuby. Zatímco Charles zůstával věrný Camille, Diana prožila krátkodobé vztahy s několika muži. Její aférky se pomalu dostávaly na veřejnost. Dokonce o nich sama hovořila. Hledala lásku, o niž ji, jak se domnívala, Camilla připravila.

Média sympatizovala vždy s Dianou. Veškerou vinu novináři svalovali na Charlese a Dianu líčili jako oběť. Na počátku devadesátých let už byl jejich vztah neudržitelný a královna se nechala slyšet, že bude souhlasit s rozvodem. V roce 1992 jej manželé konečně ohlásili. Rozvodové jednání bylo uzavřeno o čtyři roky později.

Japonský startup Astroscale se chce připojit k boji s orbitálním odpadem. Letos 22. března poslali na oběžnou dráhu systém ELSA-d (End-of-Life Services by Astroscale demonstration). Tvoří ho dva satelity – Servicer o hmotnosti 184 kg, což je prototyp lovce odpadu a pak 17kilogramový cubesat Client, který představuje simulovaný orbitální odpad.

Ve středu 25. srpna systém ELSA-d prošel první fází orbitálních experimentů. Pozemní kontrola nejprve uvolnila mechanismus, který zajišťoval připojení cubesatu Client. Cubesat se uvolnil a mírně se vzdálil od satelitu Servicer. Poté byl Client opět „uloven“ satelitem Servicer, pomocí magnetické technologie.

Testy na orbitě 

Uvedený manévr se několikrát zopakoval. Experti Astroscale v této fázi testů prověřili a kalibrovali příslušné senzory, jejichž úkolem je zajišťovat bezpečné přiblížení k objektům na oběžné dráze a jejich zachycení. Astroscale se díky tomuto úspěchu stali první komerční společností, která uskutečnila experiment s polapením objektu na oběžné dráze.

TIP: Evropský satelit ClearSpace-1 odklidí orbitální odpad při sebevražedné misi

Zakladatel a šéf Astroscale Nobu Okada si pochvaluje, že šlo o „fantastický první krok v ověření klíčových technologií“, které jsou nutné pro úspěšné odklízení orbitálního odpadu. Test byl řízen z pozemního kontrolní střediska Astroscale, které se nachází v Harwellu ve Velké Británii. Operátoři ale využili služeb celkem 16 pozemních stanic ve 12 zemích světa, díky čemuž mohli být v nepřetržitém kontaktu s ELSA-d po dobu 30 minut. Obvykle je to přitom ve srovnatelných situacích možné jen cca 5 až 15 minut. V následujících měsících čekají Astroscale další, náročnější testy. 

Když v těle roste nádor, stává se, že ho krevní cévy nestíhají zásobovat dostatečným množstvím okysličené krve. V důsledku toho vznikají v nádoru místa s nedostatkem kyslíku a zároveň v nich vzrůstá kyselost prostředí. Buňky nádoru na to reagují a vylučují enzymy, které neutralizují příliš kyselé prostředí.

Jedním z těchto enzymů je karbonická anhydráza IX (CAIX). Pro nádory je často velmi důležitá. S její pomocí nádory nejen v těle přežívají, ale také se agresivně šíří do okolních tkání. To ale zároveň z enzymu CAIX dělá zranitelné místo nádorů. Jak zjistil Shoukat Dedhar se svými spolupracovníky, omezení aktivity tohoto enzymu může zarazit růst buněk nádoru.

TIP: Sůl nad zlato: Nanočástice soli jsou schopné likvidovat buňky nádorů

Badatelé identifikovali sloučeninu označenou jako SLC-0111, která je účinným inhibitorem enzymu CAIX. V této chvíli probíhá první fáze klinických testů, které ověřují možnosti této sloučeniny v léčbě pacientů s nádory.

Enzym CAIX také chrání buňky nádoru před takzvanou ferroptózou, což je typ programované buněčné smrti, která zahrnuje volné ionty železa v buňce a tvorbu reaktivních kyslíkových radikálů. Použití sloučeniny SLC-0111 k zablokování enzymu CAIX společně s látkami vyvolávajícími ferroptózu by mohlo vést k zániku nádorových buněk a destrukci celého nádoru.

Že je vybuchující sopka hrozivá, by vám mohl potvrdit asi každý, kdo měl její erupci možnost pozorovat. Zároveň by vám ale skoro určitě řekl, že vulkanická činnost má svou nezpochybnitelnou krásu. Platí to i o bolivijském geotermálním poli Sol de Mañana.

Sol de Mañana znamená ve španělštině „Ranní slunce“. Toto jméno patří geotermálnímu poli na jihozápadě Bolívie. Oblast se rozkládá na ploše 10 km², v nadmořské výšce od 4 800 po 5 000 metrů. Intenzivní vulkanická činnost je patrná v jezírkách bublajícího bahna a všudypřítomného sirného pachu. Nenajdete zde gejzíry, ale na některých místech je především v ranních hodinách vidět proudy horké páry, které stoupají až do výšky kolem 50 metrů.