V trpasličí galaxii, vzdálené od nás zhruba 480 milionů světelných let, došlo k děsuplné kosmické události. Přízrak bývalé hvězdy, černá díra, nebo neutronová hvězda, rozežral jádro svého hvězdného partnera, který se pak ve smrtelných křečích odpálil jako neobvyklá supernova.

Astronom Dillon Dong z amerického Caltechu si všiml, že soustava radioteleskopů VLA (Very Large Array) v Novém Mexiku v roce 2017 detekovala velmi jasný záblesk v oblasti rádiových vln. Událost se stala počátkem napínavého pátrání, které astronomy nakonec přivedlo k výjimečné supernově.

Dramatický konec dvojhvězdy

Pozorování v oblasti viditelného světla na havajské Keckově observatoři odhalila, že v místě rádiového záblesku tryská do všech směrů hmota rychlostí okolo tří milionů kilometrů za hodinu. Vědci také zjistili, že ze stejné oblasti přilétl záblesk rentgenového záření, který detekoval přístroj na palubě Mezinárodní vesmírné stanice ISS.

Dillon Dong se svými kolegy nakonec poskládal obrázek toho, co se zřejmě stalo. Na počátku celého příběhu byla dvojvězda – větší z této dvojice po nějaké době spálila veškeré palivo a explodovala jako supernova. Zbyla po ní černá díra, nebo neutronová hvězda, která obíhala kolem osamocené hvězdy stále blíž a blíž.

TIP: Rentgenová observatoř zachytila výtrysk hmoty, pohybující se téměř rychlostí světla

Před zhruba 300 lety tento objekt pronikl do atmosféry hvězdy. Ta začala ztrácet hmotu a kolem obou objektů se vytvořilo mračno ve tvaru donutu. Když se černá díra dostala do nitra hvězdy, poškodila její „fúzní reaktor“. Hvězda se zhroutila a vzápětí také ona vybuchla jako supernova. Když poté materiál vyvržený supernovou narazil do „donutu“, vzniklo jasné rádiové záření, které pozorovala soustava VLA. Na první pohled mimořádně dramatický scénář je podle vědců v souladu s dřívějšími teoretickými modely. Jde ale o první takovou událost, kterou se jim podařilo zachytit.

Filmografie režiséra Martina Friče (1902–1968) je unikátní nejen co do množství snímků. Jen málokdo totiž dokázal lépe „ukočírovat” svérázné a osobité herce, ať už šlo o Oldřicha Nového, Huga Haase nebo Vlastu Buriana. Z těchto hvězd dokázal dostat vždy to nejlepší, ale současně je držet při zemi, a sice díky způsobu vedení i dramaturgii, která jejich kreativitě dávala opěrné body i hranice.

Předchozí část: Fascinováni stříbrným plátnem: Filmová tvorba V+W vyvolávala nadšení i kritiku (1)

Voskovec a Werich začali s Fričem spolupracovat už při psaní scénáře nového filmu, který dostal název Hej-rup! (1934). Přizvali též zkušeného scénáristu a režiséra Václava Wassermana (1898–1967), přičemž jejich uskupení Formen (dle anglického four men), jak si říkali, vtisklo snímku řád. Výsledek dokázal spojit angažovanost známou z Osvobozeného divadla s rozvernou lehkostí grotesek i dadaistických hříček. Uměl vzbudit celou škálu emocí, aniž by se rozpadal nebo působil příliš křečovitě.

Do Hej-rup! se sice z dnešního pohledu promítla až přílišná „plakátovost” zpracování tématu nezaměstnanosti, na poměry tehdejší kinematografie však šlo o počin smělý. Možná díky komediálnímu žánru, možná díky schopnostem V+W je film odvážný a burcující, přesto zároveň sociálně citlivý a lidský. Tentokrát má pevnou dramaturgii a kvalitu výstavby demonstruje už samotná expozice, představení obou hlavních postav a propojení jejich linií. Nadto snímek obsahuje tolik famózních scén (například z noclehárny nebo stříhání živého plotu), že se mu dají odpustit i ona ideologicky zabarvená zjednodušení, korunovaná zlotřilým podnikatelem Wurstem, spíše křečovitou karikaturou, nežli adekvátním antagonistou příběhu. 

Živit se filmem?

Hej-rup! zaznamenal velký úspěch a Voskovec s Werichem znovu zvažovali odchod z jeviště. Vrhli se do přípravy filmu z exotického prostředí, v němž měli vytvořit postavy Robinsona a Pátka, a také koprodukčního snímku Dobrý kumpán Golem, který by režíroval Julien Duvivier, jenž se později prosadil v Hollywoodu. Vysněné filmové projekty skutečně dvojici V+W vyvedly z divadla. A to doslova. V roce 1935 se vzdali prostor v paláci U Nováků, do nichž se nastěhoval Antonín Fencl s operetou, a Osvobozené divadlo, tak jako ho diváci znali, na čas zaniklo.

Fakt, že nešlo o rozumné rozhodnutí, si autorská dvojice uvědomila celkem záhy. Sliby filmových producentů totiž začaly rychle blednout, Duvivier sice film o Golemovi natočil, ale na Barrandově a obešel se při tom bez Voskovce a Wericha. Navíc ve společnosti podle vlivných umělců a intelektuálů Vladislava Vančury či Karla Čapka začal scházet kritický hlas a inteligentní ostrá satira Osvobozeného divadla.

V+W proto pomyslně zatáhli za brzdu, přehodnotili své záměry a k divadlu se vrátili. Našli si nové prostory v divadle Rokoko, které se nacházelo nedaleko paláce U Nováků, a pro sezonu 1935/36 přejmenovali soubor na Spoutané divadlo. Nový název reflektoval depresivní atmosféru velké hospodářské krize a vyhrocených konfliktů mezi pravicí a levicí a také horší technické i ekonomické zázemí mnohem menšího sálu v Rokoku.

Svět v krizi

Politika a významné úspěchy dalších her však V+W přivedly do světa kinematografie ještě jednou. Přípravy filmu Svět patří nám se sice museli obejít bez Wassermana, ale zbylé trio V+W+F doplnil inspicient Osvobozeného divadla Karel Steklý (1903–1987), který si zahrál inspicienta v Pudru a benzínu. Také tentokrát tvůrci vycházeli z divadelních představení, především ze hry Rub a líc, která v závěru roku 1936 spojila sociální otázku s politickým bojem. Konflikty mezi bídně ohodnocenými manuálně pracujícími a jejich zaměstnavateli v časech krize kapitalismu V+W doplnili o téma boje proti fašismu. Výsledek byl ještě angažovanější než v případě Hej-rup!. Filmaři se nebáli tnout do živého, aniž by se vzdali práce s „béčkovými” žánry a vpravdě absurdního humoru. Mac Frič navíc nechal snímat prostředí v duchu německého expresionismu a kameraman Otto Heller, který o rok později natočil i další protifašistický film, Haasovu Bílou nemoc, proto musel pracovat s ostrým svícením a vrhaným stínem. 

Na Svět patří nám se můžete dívat jako na další z děl V+W a upřímně se bavit třeba při scénce s ručními granáty, mylně pokládanými za konzervy s kroupami, když označení německého koncernu Krupp Essen hlavní protagonisté mylně přeloží jako „kroupy jísti“. Tyto a další eskapády odkazovaly na Chaplinovu Moderní dobu (1936) a dost možná ji v lecčems i překonávaly. Jde ale též o film, který si výrazovými prostředky a až troufalým smíšením humoru s bojem proti sociálním nerovnostem a nebezpečí nacismu nezadá s předními tituly tehdejší světové kinematografie. Frič držel režisérské otěže naprosto suverénně a V+W zase o stupínek výš posunuly hereckou polohu, která jim začala fungovat v Hej-rup!. 

TIP: Jiří Voskovec: komik s nelehkým osudem

Další film už spolu V+W nikdy nenatočili, avšak Jiří Voskovec během dlouhého života v emigraci ve Spojených státech i Jan Werich v komunistickém Československu stáli před kamerami ještě mnohokrát. Mohlo by se zdát, že čtyři filmy jsou málo na to, aby se v záplavě filmové produkce neztratily. Opak je pravdou. Přes všechny zmíněné omyly a nedotažené věci patří každý ze snímků nesmazatelně do historie české kinematografie. Tvůrčí duo V+W bylo rozpustilé, troufalé i kritické, a když své síly spojili s fenomenálním Martinem Fričem, dokázali s filmovým médiem pracovat takřka mistrovsky.

Ne všechny archeologické památky v Izraeli pocházejí ze starozákonních dob. Dokladem je i nedávno objevený velký kostel z období Byzance, který byl postaven asi před 1 500 lety. Podle dochovaných řeckých nápisů byl zasvěcen „slavnému mučedníkovi“. Jeho totožnost ale zůstává neznámá.

V době, kdy byl tento kostel postaven, se na území dnešního Izraele rozkládala Byzantská říše. Z nápisů v kostele vyplývá, že byl rozšířen za vlády císaře Tiberia II. Konstantinose, v letech 578 až 582. Byzanc o Izrael a okolní území přišla brzy poté, když je dobyl islámský Rášidský chalífát, mezi lety 634 a 638. Navzdory příchodu islámu ale kostel prosperoval a fungoval dál. Až do desátého století nebyl opuštěn.

"Slavný mučedník"

Kostel, kterému archeologové přezdívají „Kostel slavného mučedníka“, byl odkryt během vykopávek v roce 2017. Nalézá se asi 24 kilometrů jihovýchodně od Jeruzaléma, v Judských horách, které tvoří předěl mezi pobřežní nížinou Šefela a Judskou pouští. Nejprve to v průběhu pátého století byla podzemní kaple v jeskyni.

TIP: Co prozradil rozbor 1500 let starých odpadků ze starověké Byzance?

V šestém století nad jeskyní vyrostl kostel s mozaikami. Jeskyně byla přebudována na hrobku, kde byly zřejmě uloženy ostatky „slavného mučedníka“. Podle archeologů mohlo jít o Zachariáše, což je jméno několikrát zmiňované v Bibli, ale není jasné, který by to měl být, ani zda vůbec šlo o postavu z Bible. Vykopávky v místě kostela pokračují. Snad se časem dozvíme, kdo byl oním „slavným mučedníkem".

I přes veškeré problémy mohli být večer 18. srpna 1965 plukovníci Muir a Peatross poměrně spokojení. Roty K a L z 3. pluku USMC a roty E a G ze 4. pluku úspěšně dosáhly svých pozic a společně s rotou M utvořily napříč celou oblastí souvislou linii, která měla síly Vietkongu zatlačit k moři.

Američané se přeskupují

Rota H na druhou stranu nedokázala postoupit ze své přistávací zóny a utrpěla vážné ztráty. To samé platilo pro rotu I, která sice držela své pozice ve středu americké linie, po celodenním těžkém boji ale byly její síly značně rozptýlené. V amerických liniích tak vzniklo několik mezer, kterými začal Vietkong pod rouškou tmy své síly z oblasti evakuovat.

V noci se na pobřeží vylodil zbytek 3. praporu (7. pluk USMC) i se svým velitelem podplukovníkem Charlesem Bodleym. To Peatrossovi umožnilo dokončit plány na následující den. Všechny formace měly zahájit postup k pobřeží a tlačit nepřítele před sebou. Vyčerpané roty I a H pak měly nahradit čerstvé I a M ze stavu Bodleyho praporu. Rota M měla navíc za úkol nalézt konvoj Column 21 a poté pokračovat k vesnici An Thoi, kde se měla zakopat a zabránit Vietkongu ustoupit na jih. 

Stažení smyčky

Americké jednotky se daly do pohybu 19. srpna v 7.30. Podporovány intenzivní dělostřeleckou palbou z lodí i houfnic si prapory mariňáků klestily cestu náročným terénem. Cestou i nadále narážely na odpor, ve srovnání s předchozím dnem se ale počet nepřátel rapidně snížil. Samotný Van Tuong pak rota E ze 4. pluku obsadila prakticky bez boje.

Vietkong vesnici podle všeho opustil ve spěchu a Američané zde nalezli velké množství zbraní i dokumentů. Okolo 10.30 se pár set metrů od moře setkaly roty E a roty K a odřízly tak poloostrov Phuoc Thuan od zbytku pevniny. Rota E následně poloostrov pročesala, nalezla ale jen tři partyzány. Organizovaný odpor nepřítele v tu dobu prakticky ustal a pobřežní útesy se brzy zaplnily bojovníky Vietkongu, které americký postup zahnal do pasti. Někteří z nich se pokusili uniknout po moři na dřevěných sampanech, americké válečné lodě je ale během chvíle rozstřílely na kusy. Stejný osud čekal i partyzány na pobřeží, ze kterých zanedlouho zbyla jen hrstka přeživších.

Operace nekončí

Se setměním pak americké jednotky svůj postup zastavily. Ačkoliv měla operace Starlite skončit 20. srpna, generálmajor Walt ji považoval za natolik úspěšnou, že ji prodloužil ještě o čtyři dny. Část jednotek proto zůstala až do 24. srpna a v mezidobí prováděla intenzivní hlídkovou činnost. Oficiálně pak operace skončila o půlnoci 24. srpna, kdy se všechny zúčastněné americké jednotky vrátily zpět na své základny.

Sečteno a podtrženo, americké velení považovalo operaci za velký úspěch. Američané napočítali celkem 614 mrtvých bojovníků Vietkongu, skutečný počet ale mohl být ještě vyšší vzhledem ke zvyku Vietkongu ustupovat i se svými padlými. Kromě toho mariňáci zajali devět potvrzených příslušníků Vietkongu a dalších 42, kteří byli z členství v organizaci podezřelí. Americké ztráty činily 45 mrtvých a 203 raněných, naprostá většina z nich z roty H. O odvaze jejích příslušníků svědčí i počet vyznamenání – jen málokterá rota za celou historii USMC během jediné bitvy získala jak Medaili cti, tak i dva Námořní kříže, tři Stříbrné hvězdy a jednu Bronzovou hvězdu… 

Image

Čtěte také

Střípky z bojů nad Vietnamem: Kuriózní letecké operace (1)

Sherlock Holmes se usadil v Londýně již roku 1877. Tehdy bydlel v Montague St. u Britského muzea. Později se spolu s doktorem Watsonem přestěhoval na Baker Street 221B, kde žil až do ochodu na penzi.

Případ chybějícího 221B

Zmínek o zajímavých londýnských místech nalezneme řadu hned v úvodní holmesiádě Studie v šarlatové (1887), která se odehrává roku 1881. Její děj popisuje události následující po návratu doktora Watsona z Afghánistánu. Zpočátku bydlel v Londýně v hotelu na Strandu, jeho finanční stav se však horšil, a proto začal uvažovat o tom, že opustí hotel a najde si skromnější a lacinější bydlení. U barového pultu oblíbené restaurace Criterion na Piccadilly Circus potkal bývalého kolegu Stamforda. Ten ho po společném obědě v restauraci Holborn zavedl do chemické laboratoře Nemocnice svatého Bartoloměje, kde jej seznámil se Sherlockem Holmesem. Detektiv věděl o vhodném ubytování a právě hledal společníka na sdílení nájemného. Slovo dalo slovo a oba dva se druhý den vydali na Baker Street 221B, aby si byt prohlédli. Líbil se jim, a tak se do něj nastěhovali. Začalo tak jejich mnohaleté přátelství a „vznikla“ snad nejznámější adresa na světě.

Vznikla, protože ve skutečnosti neexistovala. Na chybějící číslo 221B upozornil například již Karel Čapek ve svých Anglických listech z roku 1924: „Ovšem, že jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se strašlivě zklamán. Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi; je to bezpříkladně počestná obchodní ulice (…).“

TIP: Zrození krále detektivů: Jak a kde vznikl legendární Sherlock Holmes?

V době Holmesova působení na uvedené adrese byla totiž Baker Street podstatně kratší, než je dnes. Začínala na náměstí Portman Square a končila na křižovatce s Crawford Street a Paddington Street. Dále na sever se ulice nazývala York Place a od Marylebone Road pak Upper Baker Street. Od roku 1921 byla York Place přičleněna k Baker Street, ale teprve od roku 1930 připojením Upper Baker Street má ulice dnešní podobu a vede od Portman Square až k Regent’s Parku. A tehdy poprvé se v ulici objevilo proslulé číslo 221!

Světová média informují o tom, že miliardáři a příznivci nových technologií Jeff Bezos a Yuri Milner investovali do biotechnologické společnosti Altos Lab, která se zabývá omlazováním na buněčné úrovni.

Společnost nevydala žádné prohlášení, ale je známo, že získali 270 milionů dolarů (téměř 5,8 miliardy Kč) a přitáhli talentované odborníky z celého světa, především díky značně velkorysým platům. Cílem společnosti Altos Lab je vyladit postupy pro přeprogramování buněk a uplatnit je při omlazování. Nezbývá než doufat, že se soukromá společnost podělí o své poznatky se světem.

TIP: Jsme na stopě elixíru mládí? Podle vědců je možné přetočit zpět biologické hodiny

Přeprogramování buněk momentálně představuje žhavé téma ve výzkumu a nabízí široké uplatnění. Pokud úspěšně ovládneme procesy, které probíhají v buňkách, mohli bychom tím vyřešit řadu závažných chorob, od Parkinsonovy nemoci až po amyotrofickou laterální sklerózu. Také se ukazuje, že léčba založená na přeprogramování buněk může přetočit zpět biologické hodiny buněk. Stále zbývá překonat řadu překážek, biologických i technických. Odměna v podobě omlazení buněk a tkání je každopádně lákavá.

Ples, který se konal 13. února 1903 v Zimním paláci v Petrohradě, měl oslavovat výročí 290 let vlády romanovské dynastie. Jedna z nejstarších evropských vládnoucích rodin tuto oslavu pojala jako velkolepou a blyštivou procházku svou vlastní historií. Pozváno bylo na tři sta devadesát hostí z široké carské rodiny, šlechtické smetánky tehdejšího Ruska i ciziny – včetně thajského prince. 

Opera a balet

První část oslav započala 11. února v galerii Ermitáž, kde hosté postupně předstupovali před carskou rodinu, aby jí obřadně vzdali úctu. Tento večer byl zasvěcen umění: zazněly scény z opery Boris Godunov od Musorgského v podání Fjodora Šaljapina, slavného operního pěvce, ale jinak člověka pro carské úřady poněkud problematického kvůli svému přátelství se socialistou a revolucionářem Maximem Gorkým.

Následovalo několik aktů z baletů Bajadéra a Labutí jezero. Tančila mimo jiné i slavná baletka Anna Pavlova. Slavnostní večeře musela být servírována hned v několika místnostech – tolik lidí by se do jednoho sálu ani nevešlo. I tuto noc se tančilo – například ruská varianta čtverylky. To hlavní ale mělo přijít teprve o dva dny později.

Poklady z historie

Už samotné přípravy měly dodat akci prestiž. Carská rodina sáhla do rodinné pokladnice a oblékla několik staletí staré šaty vyšívané zlatem a poseté drahokamy – téma totiž velelo pojednat celou událost v duchu 17. století, kdy se z vlivné bojarské rodiny Romanovců stala vládnoucí dynastie. Ostatní pozvaní si nechali ušít róby podle historických předloh – jejich návrhy měl na starosti ruský malíř a návrhář Sergej Solomko. Nechyběly kožešiny, archaicky vysoké čelenky dam zvané kokošníky, staré rodinné šperky i skvosty pořízené u oblíbeného klenotníka carské rodiny Carla Fabergého. Důstojníci byli zase oblečeni do uniforem různých pluků několika historických epoch.

Kostýmní ples se onoho 13. února vyvedl dokonale. Všichni, včetně orchestru a obsluhy, jako by vypadli ze stroje času. Úvodní vystoupení představilo tradiční ruské tance v podání dvaceti šlechtických párů a dvou sólových tanečnic – kněžny Alžběty Fjodorovny (sestry carevny Alix provdané za carova strýce) a princezny Zinaidy Jusupovové. Plesalo se až do jedné hodiny po půlnoci – ačkoli vládu na parketu pochopitelně převzal valčík, mazurka a čtverylka.

Na památku

Tak skvělá a propracovaná podívaná nemohla zůstat bez dokumentace. Více než desítka najatých fotografů po skončení plesu zachytila všechny účastníky v množství aranžovaných póz – jednotlivě i po skupinkách. Na společné fotografii všech hostů v čele s carem a carevnou je zaplněno celé jedno velké schodiště – bylo to snad úplně naposledy, co se celá rozvětvená rodiny Romanovců sešla v takovém počtu.

TIP: Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

„Velkolepé!“ nadšeně se rozplývali účastníci. Nic nezáleželo na tom, že na východě impéria se stahují mračna a válka s Japonskem je na spadnutí. Nikdo z plesajících si nedělal velkou hlavu s nespokojenými bouřícími se dělníky. Carský režim se udržel u moci ještě více než desetiletí. Romanovci oslavili čtyřsté výročí a potom je roku 1917 smetly dějiny… 

Obležení Leningradu bylo pro obránce i útočníky téměř nekonečné. Mezi 8. zářím 1941 a 27. lednem 1944 se zde střetlo se sovětskými obránci města, ať již vojenskými či civilními, na 700 000 německých vojáků. Za 871 dnů blokády ztratili Sověti téměř tři a půl milionů mužů, přičemž smrtící byl nejen vojenský nepřítel, ale i krutá ruská zima a neúprosná sovětská NKVD.

Vyhladovět a srovnat se zemí

Hitlerovy plány týkající se Leningradu, někdejšího hlavního města carského Ruska, přesahovaly Stalinovy nejčernější obavy. Leningrad leží u Baltského moře, je odtud blíž do finských Helsinek i do estonského Tallinnu než do Moskvy. Za Velkého teroru (1937 až 1938) se Stalin postaral, aby se cílem jedné z nejdrastičtějších operací vedených proti národnostním menšinám stali Finové, jelikož byl přesvědčen o tom, že Finsko jednou vznese na toto město nárok.

V listopadu 1939 si Stalin navíc Finy znepřátelil, když napadl jejich zemi, která se podle paktu Molotov-Ribbentrop nacházela v jeho sféře vlivu. V této „zimní válce“ způsobili Finové Rudé armádě značné ztráty a poškodili její pověst. Nakonec se však museli v březnu 1940 zříct desetiny svého území, což Stalinovi poskytlo nárazníkovou zónu kolem Leningradu. Hitler měl tedy v červnu 1941 jistého spojence, neboť Finové přirozeně toužili dobýt toto území zpět a pomstít se Sovětům ve válce, kterou označovali za „pokračovací“. Jenže Hitler neměl v úmyslu dobytý Leningrad předat do jejich správy. Chtěl ho vymazat z povrchu zemského. Obyvatele Leningradu zamýšlel zlikvidovat, město srovnat se zemí a teprve pak oblast předat Finům.

Leningradská blokáda

V září 1941 odřízli Finové Leningrad ze severu a armádní skupina Sever začala město obléhat a ostřelovat od jihu. Ačkoli němečtí velitelé neznali úplný rozsah Hitlerových záměrů s dobytými sovětskými městy, shodovali se v názoru, že Leningrad je třeba vyhladovět.

Proviantní generál wehrmachtu Eduard Wagner líčil v dopise své ženě, že obyvatelé tohoto velkoměsta, celkem 3,5 milionu lidí, musejí být ponecháni svému osudu. Bylo jich prostě příliš mnoho na armádní „příděly“ a „sentimentalita by nebyla namístě“.

Okolí obleženého města bylo zaminováno, aby se zabránilo útěkům. Leningrad nemínil kapitulovat, ale kdyby to byl přece jen učinil, nebyla by jeho kapitulace přijata. Německým cílem bylo vyhladovět zdejší obyvatelstvo k smrti.

Hlad i neúprosná NKVD

Hned na počátku blokády, 8. září 1941, zničily německé granáty městská skladiště potravin a zásobníky nafty. V říjnu 1941 zemřelo následkem vyhladovění či na nemoci s ním spojené asi 2 500 osob. V listopadu tento počet stoupl na 5 500, v prosinci na 50 000 a do závěru blokády v roce 1944 přišlo o život následkem vyhladovění kolem milionu lidí.

Během blokády ale nezahálela ani sovětská moc. Příslušníci NKVD zde dál zatýkali, vyšetřovali a věznili. Přes Ladožské jezero byli tedy tou dobou přepravováni také vězni a mezi dvěma a půl miliony osob, které NKVD za války deportoval do gulagu, se vyskytovali rovněž obyvatelé Leningradu.

Image

Čtěte také

Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu (1)