Už dlouho víme, že někteří parazité dovedou manipulovat chování svých hostitelů. Extrémním příkladem jsou v tomto směru houby hmyzomorky ze skupiny zygomycet (spájivých hub). Hmyzomorka muší (Entomophthora muscae) například dokáže dokonale zneužít sexuální pud hostitelských much. Prokázal to tým, který vedl ekolog Andreas Naundrup z dánské Kodaňské univerzity. Vědci zjistili, že když je moucha nakažena touto houbou, parazit ji donutí vyletět na vysoko položené místo, tam ji nechá zemřít a vytvoří velice silné afrodiziakum, které přiláká zdravé sexuchtivé samce much.

Smrtící sexuální past

Muší samci jsou tímto „afrodiziakálním dryákem“ tak ovládnutí, že se chtějí pářit i s mrtvolami much. Muší mrtvoly jsou ale porostlé vražednou houbou a jakmile se muší samci přiblíží k objektu své touhy, jsou okamžitě obaleni infekčními sporami a šíří nákazu dál. Mrtvá moucha při takovém pokusu o nekrofilii někdy doslova exploduje a spory se rozletí do širokého okolí.

TIP: Parazitované včely vyhledávají květy s léčivým pylem a nektarem

Ukazuje se, že mnoho různých parazitů a patogenů v přírodě zneužívá sexuální pud. Očividně je to velmi účinné a hmyzomorky tuto strategii dotáhly téměř k dokonalosti.

Andreas Naundrup provedl řadu analýz a zjistil, že houba na muších mrtvolách vyrábí složitou směs neobvyklých těkavých látek, které dohromady vytvářejí návnadu a smrtící muší afrodiziakum v jednom. Některé látky působí na větší vzdálenost a patrně mouchám připomínají pach potravy. Když nalákaní samci much přiletí blíž, jejich mysl ovládne zničující sexuální apetit.

Jistěže ne, odpoví rychle poučený čtenář. Vždyť Komenský žil v letech 1592 až 1670 a svobodné zednářství se u nás objevilo až v roce 1741 s francouzskými důstojníky v rámci války o dědictví rakouské (1740–1748).

Příliš oddaný ctitel

Celý problém je však trochu složitější. Komenský byl mimořádný myslitel, kterého již v renesanci znala většina Evropy. Sám byl výrazně ovlivněn svými předchůdci a prostřednictvím rozsáhlého díla dokázal své myšlenky předat následovníkům. To dokládá například archivář Zemské banky a dekadentní básník Emanuel Lešetický z Lešehradu (1877 až 1955), který měl za to, že učitel národů byl coby člen jednoty bratrské ovlivněn hnutím stavitelů chrámů (původ zednářů totiž má být odvozen od cechu stavitelů, což naznačuje už jejich název).

Tím však přehled složitých vazeb nekončí. Následně pak prý charismatický intelektuál ovlivnil zednáře, a to prostřednictvím svého díla. Návaznost Lešetický našel dokonce v samotných Konstitucích svobodných zednářů. 

Za další důležitý důkaz pak považoval Komenského dílo Via lucis, ve kterém autor uvádí své plány na všenápravu lidstva. Mnohé naznačuje už rozsáhlý podtitul Cesta světla dosud vyhledaná a i nadále vyhledávaná, to jest promyšlené pátrání, jak v blížícím se soumraku světa úspěšně šířit světlo rozumu, moudrost, po všech myslích všech lidí a po všech národech.

S podobnými závěry souhlasí i komeniolog a svobodný zednář Rudolf Jordán Vonka, který však kouzlu velkého evropského myslitele podlehl až příliš: „Pracoval jsem v Komenském rád, představoval jsem si ovšem, že té práce k poznání vedoucí bude více. Když jsem objevil, že vycházíme z Komenského, někteří starší bratří se domnívali, že jde o mou manii (…).“

Jeden prsten vládne všem

Souhlasil však s Amosovým vlivem na zednářství i někdo jiný než jen několik konkrétních badatelů? Vždyť kolem celého bratrstva panují miliony dohadů, polopravd a mýtů, mezi kterými často těžko hledají pravdu i samotní zednáři. Za člena tak někdy bývá označován třeba Tomáš Garrigue Masaryk, který jím však nikdy nebyl.

Jisté konkrétní vazby však najít přece jen můžeme. Například klenotem řádu je zlatý prsten, na kterém stojí: „Nikdo z nás nežije sobě samému.“ To velmi souzní s Amosovým: „Člověk nerodí se sobě samému, ale i Bohu a bližnímu.“

Vrátíme-li se pak k dílu Via lucis, může nás zaujmout pasáž: „K dosažení stanovených cílů všeobecného ozáření (Panaugie) stanovíme nyní vhodné prostředky. Jsou celkem čtyři: universální knihy, universální školy, universální sbor učených mužů a universální jazyk. Všechno to je nové a musí to být novou péčí od základů vybudováno.“ Svobodné zednářství přitom klade hlavní důraz na onu svobodu sboru.

Další vazbu můžeme najít v jednom z vydání Komenského díla Pansophiae prodromus, v němž je zobrazena ženská postava, které u nohou leží například i úhloměr (úhelník) a kružítko (kružidlo), tedy známé zednářské symboly. Nic z toho však samozřejmě není žádný nevyvratitelný důkaz. 

Existuje však i přímá vazba, kterou vyjadřuje název zednářské lóže Jana Amose Komenského, která byla založena 12. května roku 1919. Inspirace v podobě názvu však není zdaleka vše, tato lóže se totiž programově hlásí k odkazu učitele národů, jeho myšlenkám a ideovému dědictví.

TIP: Kdo tahá za nitky světa? Opravdu nám vládnou svobodní zednáři?

České zednářství navíc vyzdvihuje odkaz národní minulosti a velkými inspiračními zdroji se tak stali Petr Chelčický, Jan Hus, Josef Dobrovský a v neposlední řadě samozřejmě i Jan Amos Komenský. Aby také ne, vždyť šlo o jednoho z nejoriginálnějších myslitelů, kterými se naše dějiny mohou pochlubit.   

V září 1941 vrcholil německý útok na Leningrad. Sovětským obráncům vydatně pomáhala početná děla Baltské flotily zakotvené ve válečném přístavu Kronštadt blízko severské metropole. Salvy palubních děl – zejména těch nejmocnějších ráže 305 mm – umístěných na dvou bitevních lodích, zasahovaly postavení německých jednotek na pevnině, vyřazovaly okolo stovky mužů denně a bránily přesunům vojsk.

Skrze protiletadlový deštník

Německá 2. eskadra střemhlavých bombardérů proto dostala rozkaz vyřadit svými nálety protivníkovo loďstvo z činnosti. Jedné ze skupin eskadry velel ostřílený pilot, kapitán Ernst-Siegfried Steen, veterán bojových akcí od začátku války. Teď však měl v sestavě mnoho nováčků a mezi nimi málo zkušeného, ale ambiciózního nadporučíka Hanse-Ulricha Rudela, který absolvoval své první střemhlavé útoky teprve v červnu 1941.

Hlavním cílem náletu z 22. září se staly bitevní lodě Marat a Okťabrskaja revolucija (Říjnová revoluce). S výtlakem 23 000 tun a mohutnou výzbrojí, zejména 12 děly ráže 305 mm, představovaly nejsilnější plavidla Baltské flotily. Příznivou zprávou pro útočníky bylo poškození lodi Marat při předchozím bombardování, kvůli kterému musela bitevní loď zakotvit v kronštadtských docích k opravě. Nalézt tak velký nehybný cíl nebylo složité. Problém ale představoval průlet velmi hustou protileteckou obranou, která sovětská válečná plavidla, a zejména Marat, těsně obklopovala. 

Létající dělostřelectvo

V té době představoval bombardér Junkers 87 (známý jako Stuka) hlavní bitevní letoun Luftwaffe. Útočil střemhlavým letem pod úhlem asi 75°, což umožňovalo zasahovat jednotlivé cíle s velkou přesností, nepředstavitelnou u horizontálních bombardérů. Letoun nesl bojovou nálož do celkové váhy jedné tuny. Většinou se kombinovaly bomby o hmotnosti 50–500 kg, mohl však nést jednu 1 000kg pumu. K lepšímu zaměření mohl pilot střemhlavý pád zpomalit vysunutím pohyblivých klapek – takzvaných brzd střemhlavého letu.

Junkers 87 a postup při bombardování (foto: Wikimedia Commons, Aleksej fon Grozni, CC0)

Tím ale prodlužoval čas strávený nad cílem a zvyšoval riziko zasažení protiletadlovou palbou. Na druhou stranu let bez použití brzd působil značné přetížení organismu, které špatně snášeli i vycvičení piloti. Zčásti to kompenzoval účinný systém zaměření.

Dvoučlennou osádku tvořil pilot, který v pravou chvíli uvolňoval bomby, a střelec z kulometu sedící k němu zády a chránící zadní polosféru. Velkou nevýhodou Ju 87 byla malá rychlost, kvůli které utrpěly ve druhé polovině války značné ztráty, a nahrazovaly je protorychlejší Focke-Wulfy. Až na nižší rychlost si štuky letci oblíbili pro jejich spolehlivost, dobrou ovladatelnost a odolnost při zásahu. 

Nálet začal

Po zjištění leteckého průzkumu, že poškozená bitevní loď Marat kotví v doku, proběhl další nálet hned druhý den, 23. září 1941. Bylo krásné počasí s modrou oblohou a dobrou viditelností. Pod každý ze tří desítek bombardérů Steenovy skupiny připevnili mechanici tisícikilogramovou bombu. Letouny se pak vznesly do obvyklé útočné výše (asi 3 000 m) a brzy se dostaly na dohled ke Kronštadtu.

TIP: Jakou taktiku uplatňovali před branami Leningradu vojáci Wehrmachtu?

Tam vlétly do velmi silné protiletecké palby, která útočící sestavu prakticky rozbila. Bombardéry začaly měnit směr i výšku v naději, že tak zmatou protiletadlové dělostřelce. Avšak Steen a po jeho boku letící nováček Rudel pochopili, že protivník spíš než o přesné míření usiluje o vytváření palebných clon a že manévrování nemá velký smysl. V té chvíli se jim zdálo lepší vsadit vše na rychlost útoku…

Dokončení: Zásah tunovou bombou: Potopení sovětské bitevní lodi Marat (2) (vychází v neděli 14. listopadu)

Analýza snímků evropského satelitu CryoSat ukázala, že extrémní případy tání ledu v Grónsku jsou za posledních 40 let stále častější a intenzivnější, zvyšují hladinu moří a zvyšuje se i riziko vzniku záplav po celém světě. Badatelé zjistili, že za uplynulých 40 let se zvýšilo množství vody, které roztává v Grónsku, přibližně o 21 procent. Tání grónského ledu se také stává méně předvídatelným.

Tající Grónsko

Jen za poslední desetiletí z Grónska odtálo do oceánu přibližně 3,5 bilionů tun vody. Takové množství by zaplavilo celou Velkou Británii do výšky asi 15 metrů. Hladinu světového oceánu takové množství vody zvedlo zhruba o jeden centimetr.

Podle vedoucího autora studie Dr. Thomase Slatera z Univerzity v Leedsu je alarmující zejména fakt, že třetina uvedeného množství pochází ze dvou horkých let 2012 a 2019. V těchto sezónách vedlo extrémně horké počasí k rekordnímu tání grónského ledu. Právě extrémní počasí, jako jsou vlny veder, jsou teď hlavní příčinou ubývání ledu v Grónsku.

Během poslední dekády dosahoval odtok z Grónska v průměru 357 miliard tun ročně a maxima dosáhl v roce 2012, kdy z oblasti odtálo 527 miliard tun ledu. To je více než dvojnásobek minimálního odtoku 247 miliard tun, ke kterému došlo v roce 2017. Podle spoluautorky studie Dr. Amber Leesonové navíc odhady modelů naznačují, že grónský ledový příkrov přispěje ke globálnímu vzestupu hladiny moří do roku 2100 o 3 až 23 cm.

TIP: Zběsilé tání: V Grónsku zmizely dvě miliardy tun ledu za jediný den

Zvýšená hladina moří způsobená táním ledu podle vědců nejen že zvyšuje riziko záplav pro pobřežní oblasti, vážným způsobem narušuje i mořské ekosystémy Severního ledového oceánu. Vyšší hladina oceánu může také změnit vzorce oceánské a atmosférické cirkulace, které ve svém důsledku ovlivňují povětrnostní podmínky na celé planetě.

„A obzvláště želeli král anglický a jeho syn smrti chrabrého krále českého a vychvalovali jej všem, co byli okolo,“ napsal kronikář Froissart, když vypočítával všechny urozené padlé v bitvě u Kresčaku...

Florentský kronikář Villani praví, že Edward III. nechal tělo Jana Lucemburského omýt a obléct, čemuž asistoval ve smutečním šatu. Pak je poslal „Němcům“, tedy Karlovi, po otcově smrti i králi českému. Podle Bernské kroniky dal vnitřnosti (neboť tělo muselo být zbaveno částí, jež nejrychleji podléhaly rozkladu) pochovat v opatství Bailleul-lès-Pernes, které leží téměř 50 km severovýchodně od bojiště.

V dobových písemnostech a kronikách nenalezneme doklad o tom, že by si syn Edwarda III. řečený Černý princ vzal z přilby krále Jana tři pera a přidal k nim jeho devizu „Ich dien“ či „Ich dene“ – „Sloužím“. Už historik Josef Šusta upozornil, že tato pera spíše souvisejí s instalací Edwarda jako prince z Walesu podle tamních rituálů.

Kde najít spočinutí?

Jan Lucemburský nebyl pochován v cisterciáckém klášteře Clairefontaine, jak si přál ve své závěti, ale pod mramorovým náhrobkem v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku. To ale bylo zničeno roku 1543 vojáky francouzského krále Františka I. za války proti císaři Karlu V. Janovy ostatky přenesli františkáni do města Lucemburk a roku 1616 jej benediktini uložili do nově vybudovaného kláštera Neumünster. Roku 1684 byly klášter i druhý mramorový náhrobek poničeny, když Lucemburk dobývala vojska Ludvíka XIV. O čtyři roky později dostaly ostatky třetí útočiště ve stejném klášteře, a to v podobě dřevěné repliky jeruzalémského Božího hrobu. 

V časech Francouzské revoluce hrozilo, že tělo vykopou vojáci či lůza a královy pozůstatky naházejí do hromadného hrobu, jako se to dělo na mnoha místech Francie. Možná na přímluvu mnichů je v podkroví svého domu v sárském Mettlachu ukryl výrobce fajánse Pierre-Joseph Boch. Ležely zde dlouho, až do roku 1833, kdy se Bochův syn setkal s princem Fridrichem Vilémem Pruským, správcem pruského Porýní.

Díky němu nalezl slepý král čtvrté útočiště, a sice v poutní kapli hradu Klause Kastel nad řekou Sárou a proti městu Klause Staad. Dne 25. srpna 1946 zde tělesnou schránu vyzvedli lucemburští vojáci a na dělové lafetě, vlečené za tankem, ji dopravili do Lucemburku. Celou přepravu střežily lucemburské obrněné transportéry a čtyři francouzské tanky.

Cesta do Prahy

„Návrat ostatků Jana Slepce představuje celonárodní událost prvořadého významu a den 25. srpna 1946 se navždy zapíše do historie našeho lidu,“ napsal Bulletin d’information státního ministerstva velkovévodství Lucemburk 31. srpna 1946. Šest set let po bitvě u Kresčaku spočinulo tělo českého krále a lucemburského vévody v kryptě v sousedství vévodské hrobky v lucemburské katedrále Nôtre-Dame. Za československou stranu se pietního aktu účastnil generál Vladimír Přikryl, později nespravedlivě degradovaný a vězněný komunistickým režimem. 

TIP: Království za oko: Jak přišel Jan Lucemburský o svůj zrak?

Jan Lucemburský byl po mnohém putování uložen pod barokním katafalkem a jen v roce 1980 byly jeho ostatky zapůjčeny do Prahy, kde je prozkoumal antropolog Emanuel Vlček. Konstatoval dvě smrtelná zranění: bodnou ránu v očnici levého oka způsobenou zbraní trojbokého průřezu a bodnou ránu v oblasti levé lopatky. Petr Klučina pak přesvědčivě z tvaru poranění dovodil, že se nemohlo jednat ani o kopí, ani o šíp, ale nejspíše o dýku. Těžko říct, která rána dopadla jako první, bod do oka však mohl být zasazen králi až poté, co byl sražen z koně. Z Prahy se pak ostatky vrátily na své místo do tumby se sousoším Kladení do hrobu z 18. století.

Pro mnohé je vrcholem pozorování africké fauny lev. Mě vždy udělá největší radost vystopování levharta a někoho nejvíc nadchne slon nebo žirafa. Málokdo si ale nechá ujít možnost pozorovat ve volné přírodě dokonalého lovce, rychlého běžce, plachého, ale za rodinu se bijícího psa hyenovitého (Lycaon pictus).

Sebevědomí afričtí lovci

Psi hyenovití, ještě před sto lety velmi rozšíření ve všech koutech černého kontinentu, jsou dnes na vymření. Odhaduje se, že na savanách pobíhá už jen sotva dva a půl tisíce těchto mírumilovných tvorů. Některé statistiky sice uvádí, že je stále naživu více než šest tisíc jedinců, ale polovina z tohoto počtu jsou štěňata. Je vlastně jedno, jestli je těchto mimořádných zvířat dva a půl či tři tisíce. Ač jsou děravými zákony chráněni, farmáři je stále systematicky vybíjejí a zbývá než doufat, že se lidé poučí třeba z žalostného osudu středoevropských vlků.

Smečka psů dokáže za noc či den běžně urazit padesát kilometrů a plot rezervace či parku pro ně není překážkou. Lehce jej podlezou, podhrabou se nebo jej přeskočí. Jakmile pak narazí na stádečko krav či ovcí, konflikt se zájmem člověka je tu. Historicky není znám případ, že by pes hyenovitý napadl člověka, ale na dobytku si žel občas smlsne.

Ačkoli jsou i po zkušenostech s rančery psi hyenovití (jimž by se mohlo podle anglického názvosloví říkat i psi divocí) velmi obezřetní, několikrát se mi podařilo přiblížit se k nim jen na pár kroků. Samozřejmě o mně věděli, ale dál si v klidu užívali stínu pod akácií, nebo v opačném případě prvních paprsků slunce po chladné noci. Mnohokrát jsem stál s džípem u celé smečky, jindy jsem došel pešky sotva na tři metry a okolo mě ležela skupina úspěšných lovců, která si hlídala skolenou kořist.

Nikdo jim neodolá

Asi nejvýraznější vlastností smečky divokých psů je soudržnost. Rok zpátky jsme na procházce s místním rančerem našli dva psy, přičemž jednomu z nich chyběla noha. Asi šlo o následek dřívějších půtek, nebo si svou daň vybralo oko pytláka. Mezi dvojicí, což mě tenkrát velmi překvapilo, leželo torzo velkého přímorožce (Oryx gazella), stále ještě s kusy zahnívajícího masa. Věděl jsem, že jsou psi velmi dobří lovci. Pro smečku asi není kořisti, kterou by nedokázala složit k zemi. Dokonce jsem viděl záběry, na nichž smečka doslova udolala, utrápila a pak roztrhala na kusy snad nejobávanějšího protivníka – levharta. Že by ale dva samotáři, z nichž jeden je chromý, sami skolili tak velké zvíře, jakým „oryx“ bezpochyby je?

„Přesně tak to ale je,“ odpověděl na mé dotazy rančer, sympaťák v šortkách, khaki košili a s klidným výrazem ve tváři. „Jsou to fascinující lovci. I ten beznohý při lovu vydatně pomáhá a sami dva opravdu nemají problém zabít i čtyři sta kilovou antilopu. A především – ten zdravý toho zraněného nikdy neopustí!“ Když viděl můj tázavý výraz, dodal: „Jsou strašně vázaní na rodinu. Přitom je úplně jedno, jestli je smečka plná štěňat a je jich dohromady třeba třicet, nebo zůstali jen sami dva. Starají se o své zraněné, nemohoucí, nemocné či staré s odevzdanou péčí a láskou.“

Rodina je zákon

„Ti nejsou jako lvi,“ šeptá dál rančer a spolu se mnou se pomalu přibližuje ke psům. „Ti se se svými raněnými nemazlí. Jsi nemohoucí a nelovíš? Tak nežer!“ vysvětluje mi krutá pravidla největších kočkovitých šelem Afriky. „Přitom je úplně jedno, že ke zranění třeba došlo při společném útoku na buvola. Psi jsou úplně jiní. Ti, co se neúčastní boje, jsou stále členy smečky a zdatnější příbuzní jim nosí potravu.“

Při jeho slovech si vybavuji jedno ráno, kdy jsem fotografoval velkou smečku psů, kteří využívali sílícího slunce ke hrátkám na asfaltové cestě. Kompozice divokých zvířat na asfaltu se mi příliš nezamlouvala, ale v případě těchto běžců savan si člověk nemůže vybírat. Smečka měla víc než deset štěňat ve věku maximálně půl roku. Dorostenci byli velmi živí, nevybíravým způsobem napadali jeden druhého nebo kousali do uší své tety.

Jedno ze štěňat se ovšem her účastnilo s mnohem menší vitalitou. Vláčelo za sebou zadní nohy, přičemž evidentně nešlo o důsledek zranění, ale o vrozenou vadu. Snad nějaká forma obrny či vrozená indispozice navždy poznamenala tento mladý život. V jiné zvířecí hierarchii by bylo zvíře nemilosrdně zapuzeno. Matka by jej opustila, v některých případech sama zardousila. U psů ale nebyla znát sebemenší neochota vzít postiženého sourozence do hry, či jej nějak odstrkovat, nebo mu dávat najevo, že rychlostí nestíhá zdravé jedince. Bratři a sestry na něj vždy počkali. A když se s námahou dobelhal k nim, svorně spolu ‚zaútočili‘ na úplně jiného člena smečky. Přestože nemělo žádné zásluhy ani perspektivu do budoucna, postižené štěně nebylo outsiderem, ale plnoprávným členem rodiny. A ta je u divokých psů nad každý zákon.

Když nastává žranice

Zatímco v rámci smečky jsou psi až neuvěřitelně tolerantní a mírní, při lovu se z nich stávají překvapivě tvrdí zabijáci. Antilopa, na kterou se psi zaměří, nemá proti početné smečce šanci. Ta ji doslova uštve a lehce skolí. Zvíře nemá ani sebemenší šanci naposledy v klidu vydechnout a už je doslova trháno na kusy. Antilopa či zebra někdy žije ještě víc než půl hodiny. Její kati se zatím prokousávají střevy oběti, hltají vnitřní orgány a přetahují se, kdo urve větší kus. Nebožák, který ovšem poměrně rychle upadá do šoku, pozoruje, jak jeho vlastní játra mizí v psích chřtánech. Strašná a krvavá podívaná, až se člověku chce odvrátit zrak.

Pozoroval jsem žranici a chvíli přemýšlel nad hierarchií drsného požírání. Ve lvím společenství, ač je ve většině případů úlovek skolen lvicemi, žere jako první pán smečky lev. U psů jsem přitom neviděl, že by měl nějaký rádoby alfa samec či samice přednost. Kdo mohl, žral a doslova hltal vše. Vnitřnosti, maso, chrupavky, kosti. Dokonce jsem viděl, jak jeden ze samců vytrhl z těla zvířete celý žaludek takovou silou, že mu doslova vyletěl až nad hlavu. Ve vteřině vyskočila snad desítka psů stejným směrem. Jejich tlamy se potkaly ještě ve vzduchu a dříve než těla v jedné další vteřině dopadla na zem, žaludek zmizel. Desítka čelistí jej roztrhala a v mžiku pozřela.

Je pravda, že někteří členové smečky stáli ve stejném okamžiku okolo a hlídali. Jindy, když antilopa ještě bojovala o svůj život a kopala kolem sebe, přidržovali ji opět někteří jedinci u země, zatímco jejich bratři a sestry se ládovali.

Logika bleskurychlé hostiny

Při hostině mají paradoxně přednost, ale to jen v případech, že má smečka při hodování čas a necítí se ohrožena, její nejslabší členové – štěňata. Když úlovek není ohrožen konkurenty, omladina si pochutná na nejlepších kouscích. Na tom je opět vidět ucelenost rodiny, v níž ‚staří‘ instinktivně vědí, že pro štěňata nemusí být žádné ‚příště‘. Když ale mladí dostanou větší šanci, dospějí a v budoucnu se postarají o své nemohoucí rodiče.

Zdánlivě nesmyslná krvavost a bezuzdnost psí hostiny má své pragmatické důvody. Ač jsou psi velmi zdatní lovci, v teritoriu přece jen nejsou nejsilnější. Vždy připravená smečka hyen je ráda připraví o kořist a lvi se na cizím úspěchu přiživí ještě raději. Psi vědí, že na konzumaci úlovku mají jen pár minut, možná půl hodiny. Poté se objeví nenasytná a odhodlaná konkurence. Psi musí vyklidit bojiště a odklušou do savany. Tam si lehnou do stínu a ti, kteří se nedostali k masu, začnou pokorně olizovat čumáky úspěšnějších lovců. Ti jim bez sebemenšího zdráhání vyvrhnou kusy nestrávené potravy. Jedno kolo psího boje o přežití je tím uzavřeno.

Příběh odvahy a šlechetnosti

Vím, že nebývá zvykem přisuzovat zvířatům takové vlastnosti jako je statečnost, hrdost nebo čest. Přitom bych ale mohl předložit množství situací, kdy se chování zdánlivě primitivních tvorů nedalo vysvětlil jinak než právě pomocí těchto pojmů. A zrovna psi by hráli důležitou roli v mnoha takových příkladech. Dokážou bojovat jako o život a za svou rodinu i padnou. Třeba při setkání s mnohem silnějšími lvy…

Rančer Andy, Zimbabwan, kterého znám již pár let, mi popsal fascinující příběh: „Smečka lvů vyrazila na lov a narazila na hrající si štěňata divokých psů. Není to pro ně běžná kořist a ve lvím jídelníčku jde spíš o delikatesu. Lvi se přibližovali a chystali se zaútočit, když vtom hlídkující dospělý pes zaregistroval pohyb v trávě, zalarmoval potomstvo, a to utíkalo pryč od hrozícího nebezpečí. Sám udělal něco nepochopitelného. Vyrazil naproti k útoku se chystajícím kočkám. Věděl, že sehraná a fungující smečka lvů by štěňata brzy dohnala a pozabíjela. Proto se vydal lvům napospas. Aby se obětoval a zdržel útočníky co nejdéle.“

„Stavěl se na zadní, aby ho lvi zřetelně viděli, vyl, kňučel a zoufale kvílel. Bylo vidět, že se strašně bojí přicházející smrti. Musel vědět, že lvi ho ve chvíli roztrhají. Ale pak se stalo něco nepochopitelného. Vůdce smečky, nejsilnější lev, k němu přišel až na dotek a dlouze se na něj díval. Pak se otočil a celá smečka na jeho pokyn odešla. Nechali psa být a on se mohl vrátit zpět za svými dětmi.“

TIP: Idyla krvelačných šelem: Zatracovaná hyena skvrnitá zblízka

Naslouchal jsem fascinujícímu příběhu plnému odvahy a šlechetnosti a čekal na závěrečné věty, které se Andy evidentně ještě chystal vyslovit: „Víš, ti lvi si cení jeho statečnosti,“ dodal. „Mohli ho lehce zabít, ale neudělali to. A právě proto je lev králem. Tím jediným a pravým králem … A psi hyenovití…, ti budou vždy spojení s neutuchajícím posláním, že za rodinu se vyplatí zemřít!“

Vývoj hvězd tvoří samostatnou kapitolu astrofyziky, která zaměstnává generace odborníků. Stálice s hmotnostmi odpovídajícími Slunci končí svůj vývoj ve formě bílého trpaslíka: Jde o pozůstatek horkého stelárního jádra, jež gravitačně zkolabovalo do objektu sestávajícího z elektronově degenerovaného plynu. Bílí trpaslíci si uchovávají zhruba polovinu hmotnosti původní hvězdy, ale zaujímají objemy srovnatelné se Zemí. Tyto hvězdné pozůstatky jsou tedy velmi husté a nesmírně horké – přinejmenším zpočátku, kdy jejich povrchové teploty dosahují desítek tisíc stupňů. 

TIP: Jak dlouho může svítit bílý trpaslík? A jaká je jeho teplota?

Bílí trpaslíci zářením postupně chladnou, a to tím pomaleji, čím jsou chladnější. Teoreticky se jedná o pouhou otázku času, než se jejich povrchová teplota dostane do rovnováhy s teplotou vesmíru (tu může reprezentovat reliktní záření), načež dané objekty zmizí z dohledu pozorovatelů – a vzniknou černí trpaslíci. Chladnoucí posloupnost bílých trpaslíků je ovšem velmi dlouhá a víme prakticky jistě, že dnes ještě žádný černý trpaslík existovat nemůže, neboť na to je vesmír příliš mladý.

Pobořený plot, několik poškozených zaparkovaných automobilů a jeden chybějící náklaďák, takový pohled se naskytl příslušníkům provinční policie v kanadském Ontariu. Vedle materiální škody na parkovišti a vozidlech má celá událost i lehce pikantní nádech. Zmizelý náklaďák byl podle policie plný kondomů a dalších sexuálních pomůcek. Celkovou škodu zmizelého nákladu policisté odhadují na 90 tisíc kanadských dolarů – v přepočtu zhruba 1,5 milionu korun.

TIP: Velká kondomová loupež na Štědrý den skončila tragicky

Podle policejní důstojnice Patti Cote zatím není zřejmé, zda zloději uloupili náklaďák kvůli jeho obsahu, nebo zda jim šlo o vůz jako takový. Jasné není ani to, kolik lidí se na krádeži podílelo. Policie v tuto chvíli pátrá po nejméně dvojici mužů, připouští ale, že lupičů mohlo být i více.

Představte si, že si potřebujete něco přinést z koupelny, ale místo toho si tam vyčistíte zuby – protože právě to přece v dané místnosti obvykle děláte. Proč jste „uhnuli“ od svého záměru a vykonali něco jiného? Odpovědí je síla zvyku, nad nímž nemáte kontrolu. Psycholog William James v této souvislosti dokonce psal o „zamyšleném, duchem nepřítomném člověku, který se jde před obědem převléknout do své ložnice. Postupně odkládá jeden kousek oděvu za druhým a nakonec si vleze do postele“. Svléknutí prvního svršku totiž prý u dotyčného spustí obvyklý postup přípravy ke spánku.

Narušit zažitý stereotyp je obtížné: Chcete-li se cestou z práce stavit v obchodě pro náhradní žárovku, možná vám potrvá několik dní, než to zvládnete. Jakmile totiž za sebou zavřete dveře kanceláře, váš mozek se přepne na „autopilota“: Jednáte tudíž, jak jste zvyklí, a do obchodu po cestě domů nezajdete. 

Osvobozená mysl

Každý druhý autor svépomocných příruček, s nimiž se dnes doslova roztrhl pytel, doporučuje neustálou pozornost a život v přítomném okamžiku. Věda však v poslední době prokazuje, že žijeme přesně opačně: Základ našeho každodenního chování je bezmyšlenkovitý a tvoří jej zvyky, tedy jakési automatické programy osvojené mnohonásobným opakováním. Mozek je vykonává, aniž bychom se na ně museli soustředit. Jedná se o způsob, jak se vyhnout neustálému plánování a monitorování našich denních činností. 

Bez zvyků bychom byli ztraceni: Představte si, kolik úsilí by vyžadovalo každý den přemýšlet nad tím, jak si uvařit čaj nebo kudy se dostat do práce… Návyky nás od podobného „martyria“ osvobozují. Umožňují nám myslet na to, na co zrovna myslet chceme. 

Američtí psychologové Wendy Woodová a Jeffrey Quinn změřili, že 40–45 % lidských činností se opakuje na stejných místech a ve stejných situacích – jinými slovy jde o zvyky. Naše vědomí se jich účastní jen málo, nebo vůbec. Woodová navíc tvrdí, že se tyto návyky od zbytku našeho chování liší absencí cíle a často je vykonáváme, i když si neuvědomujeme proč. 

Mimo kontrolu

Pokud něco děláme pořád stejně, mozek se naučí příslušnou činnost vykonávat, aniž bychom na ni potřebovali myslet. Jakmile pak tzv. infralimbická kůra (viz Zvykový startér) naučený program spustí, další aktivita následuje bez vědomého řízení. Většinou je podobné jednání praktické, má však i své nevýhody – jen těžko se ovládá. Když se daná situace jednou objeví, spouští se zvykové sekvence samy od sebe. 

Vznik a zánik zvyků ovlivňují i další činitelé, a často přesně opačným směrem, než bychom si přáli. Tak například kouřit se spousta lidí naučí po několika málo cigaretách, přestat je však obtížné. Vyléčenému navíc mnohdy stačí jediná cigareta, a ke zlozvyku se vrátí. Naopak na pravidelné běhání si nejspíš budete zvykat velmi těžko, zatímco zanechat sportu je povážlivě snadné: Dvakrát či třikrát vynecháte, a už se musíte přemlouvat, jako byste neběhali nikdy.

Aplikace, které nefungují

Řada lidí si myslí, že existuje nějaká „finta“, jak si osvojit žádoucí zvyky a těch nepotřebných se zbavit. A ještě víc jich na uvedené myšlence vydělává – vedle autorů již zmíněných svépomocných příruček jde hlavně o tvůrce specializovaných aplikací pro chytrá zařízení. 

Nicméně představa, že k „převýchově“ stačí jednoduchý program v telefonu, působí mírně řečeno naivně. Skepsi podporuje mimo jiné výzkum tří badatelek z University College London, Katarzyny Stawarzové, Anny Coxové a Ann Blandfordové. Vědkyně se pokusily vytvořit u 133 dobrovolníků nový návyk: Účastníci experimentu si měli zvyknout posílat jim každý den SMS s informací o tom, co si dali k obědu. 

Dobrovolníci byli rozděleni do čtyř skupin: První měli za úkol zasílat každý den „obědovou SMS“, ale žádné další upřesňující instrukce nedostali. Druhým chodilo dopoledne připomenutí, že se mají po obědě ozvat. Třetí skupina připomínku nedostala, pokud však někdo z ní SMS odeslal, vědkyně mu odpověděly pochvalou. Poslední část instruovaly badatelky konkrétně, a sice že mají svou SMS poslat hned po obědě.

Škodí připomínání?

První skupina měla kontrolní funkci a napodobovala osvojování si nových zvyků bez jakéhokoliv řízení. Druhá a třetí simulovala fungování programů na učení zaměřených na rozvoj člověka: Právě ty totiž svým uživatelům připomínají, že nadešel čas udělat to, co se chtějí naučit. Poslední skupina s odesíláním zprávy hned po jídle byla nastavena podle poznatků současné psychologie, že k osvojení zvyku je potřeba vnější vodítko – a tito dobrovolníci si na posílání SMS skutečně zvykli nejlépe.

Proti těm, kteří dostávali upozornění či pochvalu, se učili pomaleji, zato efektivněji – vědkyně dokonce tvrdí, že připomínky naopak osvojování návyků zhoršují. Na základě získaných dat pak navrhly způsob, jak by měla účinná aplikace na tvorbu zvyků fungovat: Uživatelé by podle jejich názoru měli mít možnost si v ní nastavit spojení situace a návyku, který si chtějí osvojit – jako třeba „každé ráno po snídani vykoupu mravenečníka“. A program by se měl lidí ptát, zda k této posloupnosti činností došlo. 

Vzhled prodává

Pokud budou „umývači mravenečníka“ i nadále zapomínat, měla by jim aplikace nabídnout jiný kontext: Třeba se pokusit propojit koupání s každodenní kontrolou mailu. Účinný software by je měl upozornit stylem „až si dnes dočtete e-maily, vykoupejte svého mravenečníka“ a ideálně dřív, než v prohlížeči otevřou schránku. Připomínek by mělo časem ubývat, jinak totiž hrozí, že se na nich uživatel stane závislým. Dobrý program by ho měl vést ke spoléhání na vlastní mozek, nikoliv na elektroniku.

Stawarzová, Coxová a Blandfordová prozkoumaly 115 různých aplikací na tvorbu zvyků, jejich kritériím však vyhověly jen tři. Svůj výzkum sice vědkyně zveřejnily již v roce 2014, dnešní situace ovšem není o mnoho lepší. Autoři pomocníků na osvojování návyků se totiž soustředí spíš na pěkný vzhled, příjemné ovládání a líbivé grafy, zatímco účinnost zůstává na vedlejší koleji.