Sňatky mezi příbuznými jsou staré jako lidstvo samo. Ostatně již řecký bůh Zeus byl počat sourozenci – titánem Kronem a jeho manželkou a zároveň sestrou Rheiou. Známé jsou příbuzenské sňatky u egyptských faraonů nebo u šlechtických rodů. I dnes je po celém světě uzavíráno více než 10 % všech manželství mezi příbuznými – bratranci a sestřenicemi. Z pohledu českého práva jde o zcela legální akt, církevní právo naopak sňatky mezi bratranci a sestřenicemi (až na výjimky) zapovídá.

Evoluční antropologové z německého institutu Maxe Plancka zkoumali, jak časté byly sňatky mezi bratranci a sestřenicemi v minulosti. Analyzovali proto DNA lidí, kteří žili během posledních 45 tisíc let. Jejich výsledky jsou jednoznačné a poměrně překvapivé.

Překvapení v genomu

Vědci prozkoumali genom 1 785 dávných lidí. Z nich jen 54 jevilo známky toho, že rodiče dotyčného člověka byli bratranec a sestřenice. Těchto 54 lidí se navíc vyskytovalo roztroušeně v času a prostoru, takže je možné říct, že v minulosti bratranci se sestřenicemi uzavírali sňatky mnohem méně často, než je tomu dnes. Platí to rovněž pro tlupy lovců a sběračů, kteří žili před více než 10 tisíci let. I v jejich době byly svazky blízkých příbuzných velmi výjimečné.

TIP: Co prozradila DNA Vikingů? Nebyli všichni blonďatými válečníky

Badatelé použili pokročilé softwarové nástroje pro analýzu DNA, díky čemuž mohli zpracovat podstatně více genomů než v předchozích výzkumech. S těmito nástroji je rovněž možné určovat míru příbuznosti mezi lidmi ve zkoumaném etniku. V rámci výzkumu vyšlo najevo, že příbuznost mezi lidmi v etniku významně klesla s rozvojem zemědělství. To ukazuje na značný nárůst početnosti populací, k němuž došlo po přechodu na usedlý život a farmaření.

Přeprava jedné cihly na Mars může stát i přes milion liber (30 milionů Kč) - výstavba kolonie na rudé planetě by proto mohla přijít na astronomickou částku. Vědci z univerzity v Manchesteru ale přišli na způsob, jak vyrobit betonu podobný stavební materiál z látek dostupných na místě. Kombinuje kosmický prach s látkou obsaženou v krvi a dalšími tělními tekutinami. 

Prach z Marsu či Měsíce je podle výzkumníků možné smíchat s proteinem zvaným albumin, který se nachází v krevní plazmě. Vzniklý materiál nazvaný AstroCrete má podobnou pevnost v tlaku jako běžný beton. Smíšením prachu s močovinou, která se kromě moči nachází i v slzách či potu, může pevnost zvýšit až o 300 procent, uvádějí vědci. Koncept použití krve při výrobě stavebních materiálů není ničím novým – krev zvířat se už dříve používala jako pojivo do malty.

TIP: Budoucí lunární základny budou z regolitu, vody a moči astronautů

S použitím této technologie by skupina šesti astronautů mohla při dvouleté misi na Marsu vyrobit kolem 500 kilogramů speciálního betonu. Pokud by ho použili jako maltu pro pytle s pískem či cihly vyrobené čistě z marťanského prachu, každý astronaut pak dokáže vyrobit dostatek materiálu na rozšíření obydlí pro další osobu. S každou misí by se tak velikost marťanské kolonie zdvojnásobila. „Je úžasné, že taková zásadní výzva vesmírného věku může najít řešení na základě inspirace středověkými technologiemi,“ uvedl výzkumník Aled Roberts, který se na studii podílel.

Světový oceán pokrývá s rozlohou 361 milionů kilometrů čtverečních 71 % povrchu zeměkoule. Temné hlubiny nás ovšem zdaleka nepřitahují tolik jako vesmírné dálavy, a tak zatímco zkoumáme Měsíc či Mars, víc než 80 % podvodního světa si dál střeží svá tajemství. Části, které jsme již dokázali zmapovat, však intenzivně využíváme: Z mořského dna se těží ropa i zemní plyn a spočívají na něm optické kabely, díky nimž jednotlivé světadíly propojuje internet. 

Jenže slaná voda naše technická zařízení extrémně ohrožuje a udržovat tisíce kilometrů potrubí vyžaduje drahé vybavení i dobře placené experty. Co by na souši zvládla skupina svářečů, musí na moři zajistit specializované plavidlo: V cílové oblasti spustí inženýři pod vodu robota ovládaného z paluby a teprve jeho prostřednictvím se může uskutečnit nezbytná oprava či vylepšení. Pokud se navíc ukáže, že stroj na určitou operaci nestačí, musí pod hladinu expert zvládající například podvodní svařování. Technologické společnosti proto hledají způsob, jak podmořskou údržbu zjednodušit i zlevnit. 

Had pro každou práci 

Řešením, které zmíněné požadavky splňuje a zároveň je ekologicky udržitelnější, by se mohl stát robotický „had“ společnosti Eelume: Na délku měří až šest metrů a setrvával by přímo na stanovišti pod hladinou. Jeho předpokládaná pracovní hloubka činí 500 metrů a současný prototyp vydrží ve vodní skrýši i šest měsíců. Na jedno nabití urazí pomocí speciálních motorů až 20 km, klíčovou výhodu však tvoří jeho univerzálnost. Díky modulárnímu designu lze totiž na oba konce připnout některé z široké sady nástrojů z podvodního zásobníku. Před každou akcí se tak had vybaví přesně podle očekávaných potřeb, načež dorazí na místo, provede údržbu a vrátí se do nabíjecí stanice. Jeho skladné tělo se navíc vejde i do stísněných prostor.

Zabudovanými kamerami dovede Eelume snímat okolí, což usnadňuje jeho dálkové ovládání. Údržbářské zásahy by se tak jeho pomocí daly provádět bez nutnosti vyslat podpůrnou loď, a to bezprostředně po zjištění problému. Poslední testy prototypu se zřejmě odehrají ještě letos a první plně operační hadi by se mohli o infrastrukturu na oceánském dně starat od příštího roku. Až 50 by jich přitom mělo brázdit moře do roku 2027.   

Učíme se z fotografií

Zatímco stroje Eelume ostré nasazení teprve čeká, bezpilotní Saildrone křižuje oceány již osm let. Větrem poháněné plavidlo, vybavené řadou měřicích technologií a počítači, napájejí solární panely. Už v prvním roce přitom stanovilo rekord, když vlastními silami a pouze za přispění větru dorazilo z Kalifornie až k Havaji: Cesta dlouhá téměř 4 000 km mu trvala 34 dnů. Od té doby se dron dál vyvíjí a vylepšení doznal nejen jeho pohon. 

Aby mohl stroj na širém oceánu fungovat zcela samostatně a bezpečně, musela vzniknout umělá inteligence, která by jej poháněla. Společnost proto svou třicetičlennou flotilu testovala přímo v akci a po dobu tří let ji nechala brázdit moře. Palubní kamery pořizovaly každých pět sekund snímek okolí a ukládaly jej do interní paměti. Plavidla tak shromáždila desítky milionů fotografií k vyhodnocení a programátoři na nich následně vyznačili vše důležité, od lodí přes ledovce až po živočichy. Z analýzy vzešlo obrovské množství informací pro umělou inteligenci, jež se nyní na jejich základě rozhoduje přímo během plavby – kamerami snímá okolí a v reálném čase koriguje případný kolizní kurz. 

Levně, rychle, šetrně

Jelikož Saildrone představuje plně samostatné a v mezích možností inteligentní plavidlo, patří momentálně mezi nejdůležitější zdroje výzkumných dat získávaných přímo na moři. Flotila přispívá například k oboru batymetrie, jež se zabývá měřením hloubky oceánů. Zatímco běžně je nutné vypravit loď s drahým vybavením a proškoleným týmem, Saildrone obstará potřebné měření sám. Funguje proto nepoměrně levněji a zároveň rychleji, neboť nevyžaduje doplňování paliva ani zásob pro posádku. 

TIP: Norská autonomní ponorka Harald bude mapovat výskyt planktonu

Svými patnácti senzory však zkoumá i změny oceánů v důsledku globálního oteplování. Sleduje například teplotní výměnu mezi hladinou a vzduchem či míru vstřebávání oxidu uhličitého. Měří vlny a dynamiku oceánských proudů, hlídá populace ryb i dalších živočichů, zaznamenává vzdušný tlak a vlhkost, sílu i směr proudění větru. Veškerá data přitom dodává v reálném čase, takže s nimi vědci mohou okamžitě pracovat. Rychlost, šetrnost i menší náklady z něj zkrátka dělají neocenitelného pomocníka při zkoumání mořských hlubin a dálav. I na základě jeho schopností se tak odhaduje, že do roku 2025 dosáhne hodnota trhu s oceánskou robotikou v přepočtu 151 miliard korun. 

Zapojením své armády do operace Barbarossa sledovali helsinští politici odlišné cíle než Hitler. Svůj podíl na invazi do Sovětského svazu v roce 1941 deklarovali jako sebeobranný, s tím, že chtějí získat zpět území uchvácená Moskvou v zimní válce (1939–1940). Po obsazení Karelské šíje a Ladožské Karélie pokračovaly finské oddíly s německými svazky jen k Lenigradu, kde se zastavily a zakopaly. Berlín se marně snažil vzpurného spojence přesvědčit k dalšímu válčení – Finové nechtěli mocného souseda dráždit.

Finsko na rozcestí

Když se štěstěna začala k Wehrmachtu obracet zády, finsko-německé vztahy ještě více ochladly. Snahy o vyvázání skandinávské země ze stále nevýhodnějšího spojenectví (i z válečného stavu se sílícím SSSR) se objevily po bitvě u Stalingradu. Premiér Edwin Linkomies sestavil v březnu 1943 novou vládu, jejíž prioritou se stal mír. V nutnosti ukázat Berlínu záda utvrdilo Finy úspěšné vylodění Spojenců na Sicílii i německá porážka u Kurska.

Přelomový okamžik nastal koncem ledna 1944, kdy rudoarmějci prolomili blokádu Leningradu. Zneklidnění Finové iniciovali několik jednání o separátním míru s Moskvou a západními Spojenci, avšak Stalin si kladl takové požadavky, že skončila nezdarem. Diktátor hodlal přimět Finy ke kapitulaci silou a sovětské letectvo zahájilo v únoru 1944 nálety na Helsinky. Protiletadlová obrana i klamná opatření nicméně udržely počet obětí na nízkých počtech.

Příprava na další válku

Finské snahy nezůstaly Berlínu utajeny, a tak se velitel německé 20. horské armády rozmístěné ve Finsku generál Eduard Dietl začal připravovat na eventualitu, že Helsinky přejdou do druhého tábora. Jeho plány počítaly se stažením na sever do Laponska, kde měl co nejdéle držet niklové doly u Petsama. Zároveň mu tato dislokace umožňovala rychlé stažení do Norska. S využitím práce zajatců opravil Wehrmacht tamní cesty, začal hromadit zásoby a přeskupil jednotky tak, aby nemohly být zaskočeny, obklíčeny a odzbrojeny.

Také vrchní finský velitel maršál Carl Mannerheim se uchýlil k řadě opatření a snažil se zamezit koncentraci německých vojsk jižně od řeky Oulujoki, která by znamenala riziko obsazení nejprůmyslovější části země. Helsinky posílily obranu západního i jižního pobřeží a reorganizovaly útvary v severním Finsku tak, aby je Dietl nemohl překvapit. Z oblastí držených Němci vláda – paradoxně s pomocí Wehrmachtu, coby důkaz ochoty nebojovat s dosavadním spojencem – evakuovala část civilistů. Z Laponska do Švédska a na jih Finska putovalo 168 000 žen, mužů a dětí.

Zanedbané přípravy

V téže době se Stalin rozhodl skoncovat s vojenskou přítomností Finska na východní frontě a Stavka naplánovala rozsáhlou ofenzivu. Měla zároveň sehrát úlohu diverze, jež odpoutá pozornost Berlína od důležitější operace Bagration. Na Karelské šíji spočívala hlavní tíha útoku na 21. a 23. armádě Leningradského frontu, v oblasti Maselskaja se k boji chystala 32. armáda a u řeky Svir 7. armáda. Celkem SSSR shromáždil 450 000 vojáků, 800 tanků, 2 000 letadel a 10 000 děl, které měla podporovat Baltská a Ladožská flotila.

Pokračování: Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu (2)

Tomuto parnímu válci mohlo na finské straně čelit 270 000 mužů, 110 (převážně lehkých) tanků, 248 letounů a 1 900 děl. K Mannerheimovým nevýhodám patřil nedostatek protitankových zbraní a jistá zkostnatělost frontových jednotek. Zatímco dva roky setrvávaly v zákopech, nyní je čekal vysoce mobilní boj. Helsinští generálové navíc zanedbali modernizaci i údržbu opevnění a s jeho obnovou začali teprve v březnu 1944. Dělníci a ženisté se měli soustředit na hlavní obrannou linii zvanou VT (Vammelsuu–Taipale), přesto ji do sovětského útoku nestihli dobudovat.

Richard Lví srdce (1157–1199)

Richard z rodu Plantagenetů byl k velkým činům přímo předurčen. Hodně ho ovlivnily trubadúrské zpěvy o rytířské cti a odvaze, takže když je vyhlášena třetí křížová výprava, moc neotálí. Nevadí mu ani, že jej čerstvě korunovali králem, netrápí jej, jak bude probíhat vláda v jeho Anglii. Svůj cíl vidí ve Svaté zemi a dost urputně se za ním hodlá ubírat. 

Vojáci, kterým se postaví do čela, jdou od vítězství k vítězství. Pod jeho vedením porazí i dosud neporaženého Saladina. Mimochodem, tihle dva vůdci, ač nepřátelé, k sobě chovali rytířskou úctu: když v bitvě u Jaffy pod Richardem zemřel kůň, Saladin mu pošle nového. Po pěti letech válečných dobrodružství zamíří Richard zpět do Evropy, ale klidu si neužije. Čekají ho další bitvy a války, a tak je jen otázkou času, než si krále, nepřáteli nazývaného ďáblem i strašlivým lvem, najde šipka z kuše.

Jan Lucemburský (1296–1346)

Nesmíme zapomenout ani na našeho Jana Lucemburského, i když – slovo náš není úplně na místě. Tenhle Král cizinec, jak se mu přezdívalo, totiž své mládí trávil tím, že s družinou obrážel jeden rytířský turnaj za druhým. A později zase kočoval po evropských monarchiích, aby upevnil své mocenské pozice. Na druhé straně, jeho účast u papežského dvora byla Čechům z dlouhodobého politického hlediska prospěšnější. Nepřekonatelně se ovšem do dějin zapsal svou poslední bitvou. Do nedobře se vyvíjející vřavy u Kresčaku, kde bojoval po boku francouzského krále, totiž Jan vjel v čele svých družiníků, ač byl sám tehdy prakticky slepý. Proč? Protože český král z boje neutíká…

Albert I. Belgický (1875–1934)

„Belgie je národ, nikoli silnice,“ řekl Albert I. Belgický. Těmito slovy zareagoval na porušení smlouvy o neutralitě, kterého se dopustilo Německé císařství. Chtěli zaútočit na Francii a vzít to zkratkou přes Belgii, ovšem Albert něco takového nechtěl dopustit. A tak vyrazil v čele svých vojáků. Belgie neměla velkou armádou, ale král účastnící se boje přímo na frontové linii dokázal zázraky. V roce 1914 uhájil Antverpy, později úspěšně směroval armádu do bitvy o Yser, na konci války dobyl svou zemi zpět. Není divu, že ho vítali jako národního hrdinu. Od středověku Evropa nepamatovala takového krále.

Zemětřesení rádi nemáme, protože nám rozhodně berou víc, než dávají. Být ve špatnou dobu na špatném místě znamená v lepším případě spasit jen holý život, ale jinak přijít o všechno a začínat znovu od začátku. Stavět na místě historicky proslulém svými ničivými otřesy nebo poblíž aktivních zlomů tektonických desek proto většinou považujeme za příznak nerozumu až šílenství. Ian Stewart, profesor geologických věd na Univerzitě v Plymouthu, přesto tvrdí, že civilizace starého Řecka nahlížela na zmíněná „horká místa“ dočista jiným způsobem.

„Z pozice své odbornosti si netroufnu zrovna tvrdit, že v místech patrných tektonických zlomů spatřovali staří Řekové místa projevu vůle bohů, ale dokládám, že výskyt mnoha chrámů, posvátných míst a důležitých měst nenáhodně koresponduje právě s místy výrazné tektonické aktivity,“ říká Stewart. Geologii se v oblasti Egejského moře věnuje posledních třicet let a za tuto dobu nasbíral dostatek materiálu pro tuto svou netradiční teorii.

„Zemětřesení, a v jejich důsledku utvořené praskliny, trhliny a sesuvy půdy od nepaměti formovaly celý egejský svět. A já byl léta fascinován, jakým způsobem tyto ničivé geologické události utvářely zdejší krajinu. Vždy mi ale přišlo zvláštní, jakou náhodou se místa poznamenaná zemětřesením nacházejí v těsné blízkosti tektonických zlomů. Po čase jsem dospěl k přesvědčení, že to náhoda není.“ Historikové dávají v jistém ohledu Stewartovi za pravdu: staří Řekové si skutečně cenili horkých vývěrů a sirných pramenů, které se na povrchu země otevřely po zemětřeseních. 

Žádané otřesy

Stewart ale soudí, že budování chrámů a měst poblíž zlomů mělo mnohem systematičtější charakter. Území dnešního Turecka, Řecka až po okraj Balkánu je totiž lemováno zaniklými a znovu obnovovanými sídly starých Řeků, která stála na tektonicky živých místech. Tedy na takových, kde by vám dnes pojišťovna škodu kvůli častým otřesům rozhodně nekryla. 

Velmi názorným příkladem jsou mykénské Delfy, které prosluly svou věštírnou vystavěnou přímo nad puklinou v zemi. Bohaté město v roce 373 př. n. l. smetlo zemětřesení, ale Apollónův chrám byl záhy, přímo na původním místě, postaven znovu. „Nejde ale jen o velké a slavné chrámy a věštírny,“ říká Stewart. „Řada starořeckých měst měla do tkaniva svých ulic a náměstí vepsánu historii předchozích zlomů a otřesů, byla stavěna přímo na místech, která dříve deformovala zemětřesení,“ říká Stewart. 

TIP: Konec impéria: Zemětřesení ukončilo zlatý věk portugalského království

Mykény, Efesos, Knidos nebo Hierapolis vyrostly přímo na tektonických zlomech. Zůstává otázkou, proč tomu tak bylo. Není sice pravděpodobné, že by blesk udeřil dvakrát do stejného místa, ale v případě zemětřesení to rozhodně neplatí. „Staří Řekové byli nesmírně inteligentní lidé a já věřím, že rozpoznali důležitost a potenciál takových míst, a chtěli, aby občané těžili z přínosů tektonicky poznamenaných míst,“ uzavírá Stewart. Město vybudované na tektonickém zlomu se totiž mohlo snadno díky svým dispozicím stát ekonomicky výnosnou věštírnou nebo proslaveným chrámem.

Fenci (Vulpes zerda) jsou velmi společenští. Žijí až v desetičlenných skupinách, které jsou tvořeny dospělým párem a jeho mláďaty. Někdy s rodiči zůstávají i potomci z loňského vrhu. Jde o nesmírně komunikativní tvorovy, kteří se domlouvají máváním oháňky, výrazy ve tváři i pestrou škálou

zvuků. Varují se štěkavým voláním a spokojenost dávají najevo svou verzí předení. V ohrožení ňafají a navzájem se zdraví pištěním. Pokud jsou od sebe samice a samec násilně odloučeni, protestují nářkem. O samotě trpí fenci stresem. Samičky chované po spáření v izolaci jsou vystresované natolik, že většinou nezabřeznou. 

Šetření vodou a spižírny

Po většinu roku se fenek musí obejít bez vody, protože na Sahaře spadne jen pár milimetrů srážek. Jeho organismus ale dokáže získávat tekutiny z pozřených těl plazů, červů a hmyzu. Moč fenků je maximálně koncentrovaná a ani v jejich trusu byste příliš vody neobjevili. Zatímco u většiny zvířat jsou tři čtvrtiny trusu tvořeny vodou, u fenků jde o pouhou šestinu.

Na lovecké výpravy se každý jedinec vydává sám a v noci. Po kořisti pátrá zejména sluchem a čichem a živočicha ukrytého v písku dokáže vyhrabat ze značné hloubky. Troufá si i na větší tvory, které zabíjí kousnutím do krku. Zbytky z větších úlovků si schovává do vyhrabané díry v zemi, na niž čenichem nahrne písek. Stojí za zmínku, že „spižírny“ si vytvářejí spíše samice. Bezstarostnější samci klidně nechají nesnědený zbytek úlovku pohozený na zemi.

Vedro a investice do mladých

Fenek si vyhrabává hluboké nory, z nichž vylézá až večer. Některé měří na délku až deset metrů a sahají metr pod zem. Příbytek v písku si šelma hloupí lopatkovitými tlapkami, s jejichž pomocí vykope za noc až pět metrů chodeb. Tato zvířata navíc čelí vedru tak, že přes den dokážou snížit tělesnou teplotu a tepovou frekvenci a ušetří tak spoustu energie.

TIP: Fosa, predátor z Madagaskaru: Tajemný postrach lemurů 

Samice dokáže odchovat za rok jen jeden vrh mláďat, který v průměru čítá tři potomky. Samička je březí zhruba 50 dní a mláďata se u ní vyživují mlékem do věku jednoho měsíce. Už třítýdenní fenci jsou ovšem přikrmováni masitou potravou. V noře se o mladé stará jen matka, ale otec první měsíc hlídá noru. Je známé, že fenci jsou při obraně mláďat velmi agresivní a toto společné úsilí o ochranu potomků pravděpodobně přispívá k zachování společenské struktury celé smečky. Teprve ve věku šesti měsíců jsou mláďata samostatná, ale není zřídkavé, že se u svých rodičů zdržují i poté a často pomáhají i s odchovem mláďat z dalšího vrhu.

Pacienti se selháním ledvin jsou v mnoha případech odkázáni na pravidelnou dialýzu. Zachraňuje jim život, ale zároveň jde o náročnou, invazní a dost riskantní léčbu, která může přinést závažné komplikace. Odborníci americké University of California San Francisco (UCSF) v rámci projektu Kidney Project pracují na takzvané biohybridní ledvině, kterou je možné implantovat do těla pacienta.

Ledviny mají v těle řadu významných funkcí. Nejznámější je jejich schopnost filtrovat z krve toxiny a odpadní látky. Kromě toho ale také regulují krevní tlak a hlídají koncentraci elektrolytů a dalších tělních tekutin. Když ledviny selžou, je nutné jejich funkce nahradit. Pacienti využívají dialýzu, případně mohou podstoupit transplantaci ledvin, kterou ovšem doprovází řada úskalí, počínaje dostupností vhodného orgánu nebo jeho selháním.

Alternativa k dialýze i transplantaci 

Biohybridní ledvina představuje pozoruhodnou alternativu k dialýze i transplantaci ledvin. Dokáže nahradit hlavní funkce ledvin a přitom není nutné současně užívat léky potlačující imunitu nebo léky proti srážení krve, což je jinak v podobných případech běžné. Zařízení se připojuje ke dvěma cévám, a také k močovému měchýři.

TIP: Moč předčasných dětí má schopnost spravovat poškozené ledviny

Biohybridní ledvina má dvě hlavní komponenty. Hemifiltr tvoří křemíkové polovodičové membrány, které odstraňují z krve odpadní látky. Bioreaktor obsahuje upravené buňky ledvin a jeho úkolem je regulovat vlastnosti krve a vykonávat další metabolické funkce. V preklinických testech si zatím biohybridní ledvina vede skvěle a v dohledné době by mělo dojít na klinické testy s lidskými pacienty.

Návratový modul čínské lunární mise Čchang-e 5 přistál v prosinci 2020 ve Vnitřním Mongolsku. Přivezl s sebou 1,73 kilogramu měsíčního materiálu, který pochází z Oceánu bouří, z místa přistání mise, poblíž rozsáhlého komplexu vyhaslých vulkánů Mons Rümker. Tento materiál je pro vědce velice cenný, protože je na lunární horniny velmi mladý. Vznikl před méně než dvěma miliardami let. 

Letos v červenci dostalo 13 čínských institucí první várku 31 dílčích vzorků rozmanitého charakteru o celkové hmotnosti 17,48 gramů, aby je důkladně prostudovaly. Jednou z těchto institucí je i Beijing Research Institute of Uranium Geology (BRIUG) v Pekingu, který momentálně zkoumá lunární vzorek o hmotnosti 50 miligramů.

Helium pro fúzní reaktory

Čínští vědci tomto vzorku hledají izotop helia-3. Není to pochopitelně jen tak náhodou. Helium-3 je považováno za slibné palivo pro fúzní reaktory blízké budoucnosti. Na Zemi je tento izotop extrémně vzácný. Experti se domnívají, že na Měsíci by měl být běžnější, protože ho tam zřejmě neustále přináší sluneční vítr. 

TIP: Dvojitý úspěch: Vzorky z Měsíce i z planetky Ryugu dorazily na Zemi

V institutu BRIUG k tomuto účelu využívají speciální vybavení a postupy. Součástí analýz je postupné zahřívání vzorku až na 1 000 °C. Cílem jejich výzkumu je zjistit, zda se v měsíčních vzorcích helium-3 vůbec vyskytuje a případně v jakém množství. Další otázkou je, jak ho z lunárního materiálu nejlépe získat. Kromě toho rovněž pátrají po uranu. Otázkou samozřejmě je, nakolik by se vyplatilo vozit palivo do pozemských reaktorů z Měsíce.