Soud vyhlásil rozsudek 28. října 1914. Trojce mladých atentátníků Gavrilo Princip, Nedeljko Čabrinović a Trifko Grabež dostali maximální možný trest: dvacet let těžkého žaláře. Tím je nechvalně proslulá Malá pevnost Terezín.

Sám Princip prožíval roky svého věznění v cele číslo čtyřicet šest, která sestávala ze dvou malých místností bez oken. Dvakrát denně mohl jít na krátkou vycházku pod dohledem dozorců. Ani při ní mu však nesundávali těžké okovy. Trávil v nich dny i noci. Nohy z nich měl rozedřené do krve. To ho však netrápilo tolik jako nedostatek knih. On, který byl celý život zvyklý číst! A trápily jej také informace z venku. Zvlášť osud jeho milovaného Srbska, které bylo dočasně vymazáno z map.

Okovy a kostižer

Ulevit mu mohl až příkaz z Vídně. Podle něj už neměli vězni trávit veškerý čas v okovech. Když však měli odstranit řetězy i Principovi, velitel věznice mu nejdříve položí otázku: „Litujete svého činu?“ Gavrilo jen zavrtí hlavou a vrátí se v okovech zpět do cely. Křehký a slabý mladík, který nad to už léta trpí tuberkulózou, je na tom zdravotně čím dál tím hůř.

Dva roky po uvěznění devastuje jeho tělo silná tuberkulóza kostí. Je převezen do nemocnice, kde se podrobí několika operacím. Lékaři jej odmítnou operovat s okovy na nohou. Teprve tehdy si je nechá sundat. I když je pod neustálým bedlivým dohledem strážného, pokouší se o sebevraždu. Lékaři mu však jeho nezáviděníhodný život zachrání. Čeká ho tak postupné bolestivé umírání.

TIP: Odsouzení vrazi: Jaký byl osud méně slavných sarajevských atentátníků?

Na sklonku života je už částečně ochrnutý a kvůli postupující nemoci mu musí amputovat ruku. Smrt je tak pro něj vykoupením. Zemře 28. dubna 1918. Je mu dvacet čtyři let a váží pouhých čtyřicet kilogramů! Ani on, ani dva další uvěznění atentátníci, se tak konce války nedočkají.

Když bojový letoun dostane ve vzduchu zásah nebo dojde k poruše a hrozí, že se zřítí, nastávají pro pilota krušné chvíle. Potřebuje stroj co nejrychleji opustit, aniž by se přitom fatálně zranil. A to není právě jednoduchý úkol, zvlášť v časové tísni a malém kokpitu nezřídka stravovaném plameny. Takový scénář patřil k nočním můrám letců už v dobách druhé světové války, kdy museli manuálně odhodit překryt kabiny a navzdory náporu vzduchu se vysoukat ven. Ani poté však neměli vyhráno, neboť tělo mohlo narazit do ocasních ploch, což mívalo devastující účinky.

Pionýrské návrhy

Statistiky amerického letectva říkají, že v roce 1942 se při nouzovém opuštění stroje zranilo 45,5 % mužů a ve 12,5 % případů letec nepřežil. Není divu, že si inženýři začali lámat hlavy, jak tato čísla snížit. Mohli se přitom inspirovat průkopnickými pracemi starými pěknou řádku let. Kupříkladu už na podzim 1916 si britský vynálezce padáků Everard Calthrop nechal patentovat vystřelovací sedadlo využívající stlačený vzduch. Pokrokovější variantu představil rumunský inovátor Anastase Dragomir, jehož katapultovací „padáková buňka“ byla roku 1929 úspěšně otestována přímo ve vzduchu.

Druhováleční konstruktéři tyto nápady dále rozpracovali, přičemž nejlepších výsledků dosáhly firmy Heinkel a SAAB. Rané modely německých vystřelovacích sedadel využívaly ke katapultáži stlačený vzduch a historicky prvním člověkem, jenž novinku úspěšně použil k záchraně života, se v lednu 1942 stal Helmut Schenk. Testoval tehdy prototyp stíhačky He 280, který se kvůli námraze stal neovladatelným, a pilotovi nezbylo než se spolehnout na nový vynález. Švédští technici zase jako první usilovali o katapultáž poháněnou střelným prachem a v letech 1943–1944 takové sedadlo zkoušeli na letounu Saab 17.

Ve věku turbín

Do sériové výroby nicméně vystřelovací sedadla uvedli opět Němci, a to pro některé typy letounů z konce války. Šlo například o Dornier Do 335, u něhož křížové ocasní plochy a tlačná vrtule znemožňovaly standardní opuštění kokpitu. Dále Luftwaffe osadila novinkou noční stíhačky He 219 nebo proudové He 162. Podle dostupných informací zachránila katapultovací sedadla do konce války život asi šedesátce pilotů.

S příchodem proudové techniky se systém pro bezpečné opuštění kokpitu stal zcela nezbytným, protože vyšší rychlost i hodnoty přetížení už prostě nedovolovaly letci vyskočit. Do čela vývoje se postavilo americké vojenské letectvo, jehož technici experimentovali s různými nápady včetně katapultáže směrem dolů pomocí pružin. Nakonec se však prosadilo racionálnější řešení zpoza oceánu, konkrétně z dílny irského inženýra Jamese Martina. 

Nálož pod zadkem

Ten už v roce 1934 s testovacím pilotem Valentinem Bakerem založil společnost Martin-Baker vyvíjející bojové letouny. Baker sice roku 1942 zahynul při havárii prototypu stíhačky, ale Martin pokračoval v práci a o dva roky později ho londýnské ministerstvo letecké výroby oslovilo s osudovým zadáním: vyvinout systém umožňující záchranu pilota z extrémně rychlého stroje.

Po prozkoumání různých možností se konstruktér rozhodl, že nejlepší metoda spočívá v katapultáži pilotního sedadla pomocí explozivní nálože. Po vystřelení mimo dosah letounu se pilot měl oddělit od sedačky a otevřít padák obvyklým způsobem.

Italský psycholog Giovanni Caputo z univerzity v Urbinu se touto otázkou začal zabývat již před jedenácti lety. V ojedinělém experimentu tehdy zavřel padesátku dobrovolníků do místnosti vybavené zrcadly a zadal jim zdánlivě jednoduchý úkol: po dobu deseti minut sledovat vlastní obraz. Zní to možná jako nudná ztráta času (a u leckoho nejspíš vyvolá pochybnosti, zda jsou zdroje na financování vědy vynaloženy správně), závěry italského výzkumníka však prokázaly, že i na první pohled zbytečný pokus může přinést nečekané výsledky. 

Vidět mrtvé předky

Stačilo jen několik desítek sekund a obličej v zrcadle se začal měnit. Jak zúčastnění později vypověděli v dotazníku, v jednu chvíli jejich tvář najednou nabývala neobvyklých rysů a její tvary a obrysy se natolik zkreslily, že spíše než lidskou připomínala zvířecí. Mnozí namísto vlastního obličeje spatřili tváře zemřelých předků, a nebylo výjimečné vidět dokonce různé nadpřirozené bytosti, případně monstra.

Už to samo o sobě psychology – a bezpochyby i samotné dobrovolníky – samozřejmě překvapilo. O dva roky později však šel Caputo ještě dál: Experiment zopakoval s tím rozdílem, že původní zrcadla nahradily oči jiného živého člověka. A jak se ukázalo, zúčastnění tentokrát zaznamenali ještě pozoruhodnější prožitky.

Caputo shromáždil čtyřicet dobrovolníků, jimž oznámil, že se budou účastnit jednoduché studie o meditaci. Následně je rozdělil do dvou skupin a každou z nich ještě do dvojic. Zatímco členové první skupiny dostali za úkol sedět zády k sobě a zírat do holé zdi, druhé požádal sednout si naproti sobě ve vzdálenosti jeden metr. Osvětlení v místnosti Caputo záměrně ztlumil do té míry, že bylo možné sice relativně dobře rozpoznat změny ve tvářích druhého, ale nestačilo to například k vnímání barev.

Mimo vlastní tělo

Co se stalo během následujících deseti minut, zřejmě nečekal nikdo. Dvojice hledící si navzájem upřeně do očí již za tak krátkou dobu zjistily, že se před jejich očima – a nejen tam – odehrávají nečekané scenerie. Stejně jako při výše popsaném pokusu s hleděním do zrcadla i nyní se tvář druhého člověka rychle zdeformovala (stalo se to u 90 % účastníků), u podobně vysokého podílu (75 %) se změnila v podivné bytosti a někteří rovněž spatřili dávno mrtvé příbuzné.

Ovšem oproti prvnímu případu tentokrát přibylo ještě něco: „obyčejné“ iluzorní představy vystřídaly prožitky připomínající dění ve snu. Pohled do očí druhého člověka vyvolal změněné vnímání barev, které se náhle jevily intenzivnější a jasnější než obvykle. Kromě toho bylo slyšet nepřirozeně hlasité zvuky, mnohým dokonce připadalo, jako by se ocitli mimo vlastní tělo, a zdálo se jim, že čas náhle běží pomaleji než obvykle. 

Co dokáže zírání do zdi

Všechno to jsou projevy tzv. disociace, tedy změněného stavu vědomí – ten lze přitom jinak navodit jen několika málo způsoby, a to pomocí halucinogenních látek, hypnózou nebo smyslovou deprivací. Caputova hypotéza předpokládá, že při jeho experimentu hrála roli poslední jmenovaná příčina: Účastníci se do transu dostali v důsledku nedostatečné stimulace mozku, již vyvolalo dlouhodobé strnulé zírání na jedno místo. Jak je ale možné, že u těch, kteří sledovali holou zeď (a nikoliv oko živého člověka), k ničemu takovému nedošlo?

Zde se dostáváme k jevu známému jako „Troxlerův efekt“. Tato optická iluze, kterou již v roce 1804 popsal švýcarský lékař Ignaz Troxler, popisuje důsledek dlouhého zírání na jediný nehybný bod (například tečku v bílém poli, nebo právě oční zornici): Pozorovatel začne rychle vnímat okolí tohoto bodu jako rozmazané a blednoucí, až nakonec vymizí úplně. Ostatně můžete si to snadno vyzkoušet sami na obrázku.

Když budete fixovat zrak přímo do středu tohoto obrázku, pastelové pozadí po několika sekundách „zmizí“. Tento klam je dnes známý jako Troxlerův efekt. (foto: Wikimedia Commons, Bautsch, CC0)

Vrátíme-li se ke Caputovým experimentům, pak lze vlastně podivné prožitky jeho účastníků vysvětlit docela prostě právě s pomocí Troxlerova jevu. Zatímco člověk upřeně hledí do očí naproti sedící osoby, veškeré vizuální podněty z jejího okolí se náhle rozmažou a vytratí. Mozek se následně uchýlí ke své přirozené schopnosti domýšlet si „prázdno“ něčím, co je mu důvěrně známé. Namísto původního obličeje tedy dosazuje jiné tváře a podobné tvary. Čím déle udržujeme oční kontakt, tím aktivnější jsou oblasti zodpovědné za představivost a fantazii, takže „halucinace“ jsou o to pestřejší a mnohdy i děsivé a nesmyslné. 

Zrcadlové neurony

V průběhu experimentu si Caputo zaznamenal ještě jedno zajímavé zjištění: k asociativním prožitkům u dvojice pozorujících se osob docházelo zpravidla přesně ve stejnou dobu, jako by se jejich mozky dokázaly navzájem synchronizovat. Ačkoliv to zní velmi nepravděpodobně, neurologové nabízejí relativně snadno uchopitelnou teorii, proč tomu tak je: ke slovu zde přichází schopnost vcítění se do druhého na základě jeho výrazu.

Díky tzv. zrcadlovým neuronům lidský mozek disponuje schopností představit si pocity či prožitky druhého člověka, kdykoliv spatří mimiku v jeho tváři. Snadno tak nejen pochopí například to, že dotyčný cítí bolest, ale sám ji krátkodobě pocítí také. Děje se tak mnohdy nevědomky – na tomto principu funguje například nechvalně známá „nakažlivost“ zívání. Konkrétní výraz ale dokážeme napodobit i záměrně, čímž v sobě vyvoláme odpovídající emoce.

TIP: Experimenty s lidskou myslí: Co odhalily kontroverzní pokusy na lidech?

Mnozí vědci dokonce považují tuto schopnost za jeden z hlavních rysů, kterými se lišíme od zvířat – umožňuje nám totiž empatické uvažování. Právě zrcadlové neurony mohly sehrát klíčovou roli i v experimentu s halucinogenním pohledem z očí do očí. Jakmile totiž jeden z účastníků začal vykazovat stav disociace, v jeho tváři se promítl změněný výraz a druhý z dvojice jej podvědomě napodobil. Vzápětí se podobná reakce objevila i u něj a trans se tak dále prohloubil.

V jihoegyptském guvernorátu Asuán několik dní intenzivně pršelo a padaly kroupy. Nezvykle silné bouřky vyhnaly z děr a úkrytů místní obyvatele pustiny, mezi nimiž bylo opravdu velké množství štírů, zřejmě různých druhů. Vypuzení štíři hledali úkryt v lidských sídlech, kde se pochopitelně střetli s lidmi.

Výsledkem bylo více než 500 lidí se závažným bodnutím štírem, které si v řadě případů vyžádalo hospitalizaci. Tři z těchto lidí zemřeli. Úřady v guvernorátu Asuán rozeslaly přes tři tisíce dávek protijedu, místním nemocnicím a dalším zdravotnickým zařízením. Bodnutí štírem není nic příjemného, i když ho člověk přežije. Obvykle ho provází prudká bolest, pocení, zvracení, průjmy, horečky či svalové křeče.

V Egyptě žije asi 31 druhů štírů. Jsou mezi nimi i prudce jedovatí a nebezpeční štíři rodu Androctonus, a také obávaný štír s výmluvným jménem štír nejjedovatější (Leiurus quinquestriatus). Právě tito štíři by mohli být zodpovědní za přinejmenším část napadení v Asuánu.

TIP: Léčba štírem: Látka ze štířího jedu pomáhá léčit revmatickou artritidu

Na první pohled to vypadá, jako by Asuán zasáhla jedna z biblických ran. Jak ale uvedl Mahmoud Shaheen, ředitel egyptského meteorologického centra Center for Weather Analysis and Forecasts, vysvětlení zmíněné události je nejspíš velmi moderní. Na extrémním počasí v Asuánu se zkrátka podílely klimatické změny.

Stříbřitý úplněk září na nebi tak jasně, že by se při něm dalo číst. Náhle se však začne měsíční kotouč jevit z jednoho okraje tmavší, jako by ho někdo zašpinil sazemi. Po pár desítkách minut se zdá, že jinak dokonalou kruhovou lunu cosi neviditelného ukusuje. Když už je pryč víc než polovina, obloha povážlivě tmavne. Zmizelá část našeho souputníka však na nebi přece jen svítí, i když pouze velmi slabým načervenalým odstínem. 

Nakonec se úplněk celý ztratí v rudém hávu a z majestátní noční lucerny zbude nezvyklý nebeský pomeranč. Ve městech se vyjímá nad elegantně nasvícenými historickými památkami, daleko v přírodě jej záhy obklopí spousta hvězd, jež za běžného úplňku kompletně zaniknou v jeho záři. Dnes už víme, že jde o pouhou kosmickou stínohru, poněkud nepřesně nazývanou „úplné zatmění Měsíce“: Luna totiž z nebe zpravidla zcela nezmizí.

Ve stínu Země

Už ze základní školy víme, že za úplným zatměním Měsíce stojí pouhá optika. Přirozený satelit obíhá okolo Země a planeta vrhá do prostoru za sebou díky záři Slunce dlouhý kuželovitý stín, jímž náš průvodce občas projde. Aby nastalo zatmění, musejí se všechna tři tělesa dostat do jedné přímky. Ve skutečnosti je to však poněkud složitější…

Zemský stín je ve vzdálenosti Měsíce přibližně třikrát větší než průměr luny na obloze, který činí asi 0,5°. Měsíční dráha se ovšem sklání výrazně víc, přibližně o 5° od roviny ekliptiky – tudíž ne pokaždé, kdy se náš souputník v úplňku ocitne na opačné straně oblohy než Slunce, se může do zemského stínu „trefit“. Zhruba každého půl roku se k němu dostává dost blízko, ale statisticky skrz něj dokonale projde asi jednou za rok a půl. Jelikož ovšem působivý akt trvá až hodinu a tři čtvrtě (obvykle alespoň hodinu) a je pozorovatelný z celé noční zemské polokoule, spatří jej každý z nás i několikrát za život – aniž by musel cestovat.

Průvodce v barvách

Čím se tedy úplné zatmění Měsíce řadí mezi sedm astronomických perel? Jednoznačně barvami. Během úkazu se náš satelit sice zanoří do neprůhledného zemského stínu, ale atmosféra planety láme sluneční červánky a „posílá“ je k měsíčnímu povrchu. Během úkazu tak sledujeme pozvolné rozložení jejich odstínů, jak postupně obarvují lunární tvář. Vzácně lze na začátku i na konci jevu spatřit také tyrkysový lem, když atmosférický ozon pohltí dlouhovlnné záření slunečního světla. Vzduch tak funguje jako optický hranol, jenž na Měsíc během zatmění směruje některé barvy duhy.

TIP: Noc krvavého Měsíce: Nejlepší snímky zatmění Měsíce

Občas navíc úplné zatmění proběhne krátce po nějakém silném sopečném výbuchu. A vulkanický prach může zemskou atmosféru zakalit natolik, že se i zmíněný jev odehrává podle zcela odlišného scénáře: Oproti klasické cihlově rudé či oranžové barvě tak Měsíc třeba zhnědne, či dokonce zčerná jako uhel. Každé jeho úplné zatmění zkrátka stojí za pozornost!

Za dvěma korunovacemi nestála rozmařilost panovníka, jenž by toužil překonat ostatní a něco si dokazovat. Zikmunda k tomuto kroku dovedla nutnost, vyvolaná složitými poměry, v nichž se české království zmítalo minimálně od konce 14. století. Pomyslný olej do ohně pak přilila smrt Jana Husa v Kostnici, jež v Čechách rozpoutala opravdovou revoluci.

Nadějný dědic

Málokdo to měl s uchopením moci tak obtížné jako Zikmund. A to i přesto, že vzhledem k bezdětnosti svého staršího bratra Václava IV., o jehož neschopnosti zplodit potomka se všeobecně vědělo, byl od roku 1411 jediným dalším mužským Lucemburkem, a tedy jasným kandidátem na trůn. Na rozdíl od „neschopného a líného“ Václava ho navíc domácí stavovská obec zpočátku přijímala kladně. V protestním listu z roku 1415 proti Husovu upálení, k němuž připojily stovky českých a moravských předáků své pečeti, se o něm hovoří jako o „nejjasnějším panovníkovi a pánovi, panu Zikmundovi, římském a uherském králi, dědici a pánu našem milostivém, který, jak věříme a doufáme, jest nevinen“.

Přidat k titulům uherského (1387) a římského (1411) krále vládu v zemích Koruny české, stoleté mocenské základně lucemburského rodu, pro něj bylo věcí prvořadé důležitosti. Jenomže právě české země se od defenestrace novoměstských konšelů husitskými radikály roku 1419 nacházely ve stavu otevřeného boje. Zikmund měl také nevýhodu v tom, že zde 15 let nebyl, takže mu s tamními poměry chyběla přímá zkušenost. 

Nepřítel na Hradě

Poté, co Václav IV. v půlce srpna 1419 stižen mrtvicí zemřel, obrátily se na Zikmunda coby následníka trůnu české kališnické stavy a obratem mu zaslaly soubor podmínek pro přijetí za českého krále. Jedenapadesátiletý pragmatik a zkušený diplomat Zikmund nepochyboval, že se i s konfesně odlišnými Čechy nějak dohodne. Na konec roku 1419 svolal české i moravské zástupce, jak katolické, tak kališnické, do Brna, aby s nimi svůj nástup na trůn dojednal. Vše se zdálo být na dobré cestě. Jenomže proti byli radikální husité, především v Praze, ale i dalších českých městech jako Hradec Králové, Plzeň, Slaný či Louny, přičemž nesmíme zapomenout na rodící se husitskou obec v jihočeském Táboře. Ti všichni se vůči Zikmundovi ostře vymezili a za krále ho odmítali, dokud nepřistoupí na jejich věroučné požadavky.

Přestože prakticky uvažující Zikmund by sám jistě byl schopen nějaký modus vivendi s husity najít, nemohl tak učinit, aby se v očích katolického světa sám nepasoval na heretika. Proto mu nezbylo než jejich požadavky ignorovat a zmocnit se trůnu silou. S požehnáním papeže tak začal chystat křížovou výpravu. 

Pokud si myslel, že tím opozici zastraší, opak byl pravdou. Čeští husité v čele s Prahou se semkli a jejich přední představitelé, Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka zaslali Zikmundovi listy, v nichž ho nazvali „ukrutným nepřítelem království a národa českého“. Po úspěšném tažení východními Čechami dospěl Zikmund na počátku léta 1420 ku Praze. Navštívil klíčová místa jako Karlštejn, Zbraslav i Vyšehrad a nakonec, 30. června 1420 „po slavnostní mši byl sám s některými přednějšími od kněžstva s procesím, zvoněním na veliké zvony a chvalozpěvy a písněmi přijat na Pražský hrad“. Sídlo českých králů mu totiž vydal nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka, jenž se zalekl a přeběhl dočasně na jeho stranu.

Zrychlený obřad

Jenomže pražská města na opačném břehu Vltavy se za pomoci posil z dalších husitských center sveřepě bránila. Za těchto okolností se 14. července odehrála bitva na hoře Vítkov, v níž Zikmund utrpěl drtivou porážku. Nepomohla ani diplomatická vyjednávání, žádná ze stran nehodlala ustoupit. Kvůli patové situaci se Lucemburk rozhodl neotálet a za vydatné asistence ozbrojeného doprovodu se 28. července nechal na Pražském hradě spěšně korunovat českým králem.

Ceremoniál nemohl proběhnout v ideální podobě, jak jej ve svém korunovačním řádu stanovil Karel IV. Z pochopitelných důvodů odpadla například slavnostní jízda městem na Pražský hrad. To nejdůležitější však Zikmund splnil: z Karlštejna si nechal dovézt korunovační klenoty zhotovené jeho otcem, korunovace proběhla náležitě v pražské katedrále a asistoval během ní pražský arcibiskup, Konrád z Vechty. Obřadu se zúčastnila část českých a moravských pánů, včetně několika knížat ze Slezska, Uher a říše. To pro platné převzetí trůnu z formálního hlediska stačilo. 

Jiný názor však měli čeští husité. Zikmundova urychlená korunovace rámovaná vojenskými porážkami se stala předmětem posměšných skladeb a pamfletů. Ty mimo jiné kritizovaly fakt, že po obřadu zabavil a nechal roztavit drahocennosti z pokladnic katedrály i svatojiřského kláštera (viz Malovaní rytíři). Lucemburk skutečně potřeboval zvýšené množství hotovosti na financování svých vojsk, a proto též hojně zastavoval královský i církevní majetek. To znamenalo, že se vzdával měst, hradů, lesů a dalších statků ve prospěch těch, kteří mu za ně jednorázově zaplatili a mohli výtěžků z nich užívat do doby, než by je král vykoupil zpět.

TIP: Evropa proti kacířům: Jaký byl postoj církve vůči husitům?

Množství zástav bylo ovšem tak velké, že Zikmund ztratil reálnou možnost je ještě někdy znovu získat. Zároveň ze země rozkázal odvézt korunní archiv a české i říšské korunovační klenoty. Na podzim 1420 se ještě jednou pokusil Prahu dobýt, dostalo se mu však další drtivé porážky u Vyšehradu… 

Dokončení: Proč se Zikmund dal uvést na český trůn dvakrát?

Víte, že se v češtině zdravíme tak, jak se v jiných jazycích zdraví námořníci? Řeč je o neformálním pozdravu „ahoj“. Zmíněné slovo se poprvé objevilo v angličtině v polovině 18. století: Nejdřív tamní „ahoy“ zaznívalo výhradně mezi námořníky, kteří tak na sebe volali z míjejících se lodí. Následně se ujalo coby pokřik vodáků a trampů v němčině, odkud ho převzala čeština a rozšířila jeho uplatnění na povšechný pozdrav.

TIP: Nazdar! Jazykovědma prozrazuje, kde se vzal oblíbený pozdrav

Proč u nás zapustilo kotvy zdravení po námořnicku, ačkoliv nejsme námořní velmoc, není zcela jasné. Snad tomu napomohl fakt, že citoslovce „ahoj“ znala čeština už dřív, ovšem používala jej pro usměrňování zapřaženého dobytka při práci na poli. Dnešní pozdravné „ahoj“ zní tedy stejně, ale z hlediska původu jde o jiné slovo.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Mohl z něj být úspěšný lékař, místo toho jej všichni znají kvůli jeho nešťastnému osudu. Janu Opletalovi, studentovi pražské lékařské fakulty, bylo čtyřiadvacet let. Stejně jako tisíce jiných chtěl i on při výročí vzniku Československa 28. října 1939 vyjádřit svůj nesouhlas s německou okupací. Nacisté ale proti demonstrantům tvrdě zakročili.

Při bojích byli vážně postřeleni dva lidé – pekařský pomocník Václav Sedláček a Jan Opletal. První zemřel již během převozu do nemocnice, druhý byl sice operován, ale 11. listopadu zranění rovněž podlehl.

V den pohřbu 15. listopadu 1939 se s Janem přišly rozloučit tisíce studentů. Setkání opět přerostlo v protinacistickou demonstraci. Hitler rozhodl rázně zakročit, 17. listopadu 1939 Němci uzavřeli české vysoké školy. Na dvanáct set studentů bylo odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět funkcionářů studentských organizací bylo popraveno. Každodenní život v Protektorátu získal nový smutný rozměr.

Rituál kambo proslul pod mnoha dalšími názvy: V Brazílii se mu nejčastěji říká „vacina-do-sapo“ nebo jednoduše „sapo“, což portugalsky znamená „ropucha“. Západní svět zavedl sousloví „kambo cleaning“ neboli „očista kambo“. V obou případech jde však o totéž – dobrovolník si nechá popálit pokožku a na rány se následně aplikuje stěr z kůže jihoamerických žab. Výsledkem je především prudká nevolnost, která přejde ve zvracení. Zájemce podstupuje nepříjemná muka proto, aby své tělo očistil od toxinů všeho druhu. Kambo totiž podle alternativních léčitelů funguje jako univerzální wellness procedura. Nicméně západní věda o jakýchkoliv jejích pozitivních účincích na zdraví zatím nenalezla důkazy…

Kambo tvoří běžnou součást tradiční medicíny původních amazonských kmenů. Podle některých etnografických studií pochází od lidu Noke Koi nebo také Noke Kuin, z oblasti dnešního brazilského státu Acre. Aktuálně však „očistu“ praktikují hlavně kmeny Matsés, Katukina, Kaxinawa, Yawanawa a Shawanawa. U nich každopádně oblíbenost kamba nekončí a osvojil si ho bezpočet dalších skupin i jednotlivců nejen v Brazílii, ale také v okolních zemích – v Peru, Bolívii, Kolumbii či Venezuele. Dle tradičního výkladu totiž vyhání z těla zlé duchy, pomáhá s potencí a mimo jiné přináší štěstí při lovu. 

Porada se šamanem

Před zahájením procedury je potřeba získat žabí sekret. Obojživelník ho údajně „poskytuje“ dobrovolně, ale v praxi tomu tak úplně není. Domorodci totiž odchyceného tvora přivážou ke kouskům dřeva, aby zůstal napnutý. Stresované zvíře pak vylučuje toxický sekret, který mu sběrači stírají z kůže. Tím naštěstí traumatizující zážitek pro žábu končí a následně je vypuštěna zpět do přírody. Pro stěr může posloužit několik druhů, ale nejčastěji jde o listovnici dvoubarvou. Sekret se smíchá se slinami či vodou, vytvoří se z něj malé kuličky a nechají se zaschnout.

V rámci klasického postupu předchází rituálu několik hodin až dní pomyslné předehry, kdy zájemce konzultuje svůj zdravotní stav s šamanem, užívá různé byliny a měl by také rozjímat o životě. Pár hodin před aplikací se pak musí zcela postit a vypít větší množství vody. Nakonec dostane kbelík na zvracení…

Výbušná očista

Nejprve se účastníkovi vypálí žhavým klacíkem do kůže několik bodů, obvykle na ruce či na noze. Jejich přesné umístění a počet závisí na uvážení toho, kdo kambo aplikuje, a odvíjí se od jeho zkušeností či příslušnosti – obvykle se jedná o 3–12 míst. Neexistuje však žádný jednotný postup, a to ani mezi šamany přímo v Brazílii. Do každé rány se pak vloží kulička sekretu a nechá se působit. Efekt se dostavuje za několik minut: Člověk začne být dýchavičný, zrudne a opuchne. Následně se mu udělá nevolno a postihne ho zvracení, případně i průjem, které se dají označit za explozivní. Zhruba po 10–20 minutách se sekret vyjme a dotyčný se poměrně rychle vrátí do normálního stavu. Podle některých výkladů se má procedura po pár hodinách opakovat, ale běžně jde o jednorázovou záležitost.

Dle domorodých léčitelů není kambo všespásné a slouží hlavně coby „povzbuzovač“ samoléčebných procesů těla. Silné zvracení, které představuje přirozenou reakci organismu na kúru, se považuje za žádoucí očistu od všeho špatného. Západní léčitelé však o kambu mluví jako o zázračném všeléku, jenž dokáže ulevit od čehokoliv – počínaje rakovinou až po AIDS. Údajně se osvědčuje i proti ekzémům, které mají jako zázrakem mizet již za několik dnů. Navzdory ne právě příjemné podstatě se rituál propaguje coby jistý druh wellness a detoxu, během nějž se tělo kompletně zbaví toxinů a člověk se fyzicky cítí mnohem lépe, má víc energie i silnější imunitu. Procedura prý také pomáhá od depresí, únavy, závislostí i bolesti.

Důkazy neexistují 

Současná lékařská a vědecká veřejnost zůstává ke kambu značně skeptická, neboť doba, kdy se intenzivní zvracení považovalo za legitimní léčebný proces, dávno minula. Dnes naopak víme, že veškeré detoxikační kúry znamenají pouhou past na peněženku: Očistu si naše tělo zajišťuje samo a navíc zcela zdarma prostřednictvím jater, ledvin i kůže. Zároveň je vědecky prokázáno, že zvracením či průjmy se rakoviny ani dalších zmíněných nemocí zbavit nelze. A co hůř – intenzivní detoxikační kúry mohou podlomit zdraví a v konečném důsledku ublížit. 

Na základě studií a praxe vnímá většina lékařských kapacit kambo jako potenciálně nebezpečnou praktiku, jejíž případné „zdravotní benefity“ spadají do kategorie placeba: Pacientovi se uleví jen proto, že věří v její blahodárný účinek, ačkoliv žádný neexistuje. Navíc se mu během rituálu udělá velmi špatně, ale poté přichází rychlá úleva, což vyvolává až euforický stav. Také zde se však jedná o sebeklam spojený s tím, že se tělo z prožitého utrpení překotně zotavuje. 

Kambo mimo zákon

Z vědeckého hlediska se ještě nepodařilo proces působení kamba na lidské tělo plně zmapovat. Nicméně sekret odebíraný z kůže stresované žáby obsahuje množství sloučenin, jež jsou toxické – obojživelník se jimi totiž brání před útočníky. Lze proto tvrdit, že otoky, zvracení a další příznaky tvoří přirozenou reakci na otravu. Abychom se tedy domněle cítili lépe, z vlastní vůle se otrávíme a prožijeme doprovodná muka. 

Zatímco u většiny lidí proběhne „očista“ bez trvalejších následků, byly zaznamenány i fatální případy: Pitevní zpráva neoznačila za hlavní příčinu úmrtí samotné toxiny – nicméně stav, který u pacienta vyvolaly, zhoršil jeho skryté či právě léčené problémy. Některým se stala osudnou srdeční arytmie, jiní podlehli otoku mozku. Naposledy vyvolala rozruch smrt 39leté Natashy Lechnerové z Austrálie, jíž se při kambu zastavilo srdce. Tragédie upozornila úřady, že s rituálem není všechno v pořádku, načež v australském státě Victoria skončil mimo zákon. 

V osamělém obýváku

„S kambem se pojí řada nebezpečí. Toxiny mohou ztížit dýchání, vyvolat záchvat i silné křeče,“ tvrdí Ian Musgrave z University of Adelaide. „Toxiny se jim neříká náhodou. Nepříjemné vedlejší efekty vyvolávají proto, abychom se jim vyhýbali.“ Obecně lze samozřejmě tvrdit, že s ohledem na počet Jihoameričanů, kteří kambo podstupují, tvoří mrtví jen pomyslnou kapku v moři. Na druhou stranu nikdo nedokáže zaručit, že zrovna vy nebudete mít smůlu. 

Ačkoliv o přínosech rituálu neexistují vědecké důkazy, na internetu naleznete spoustu „zaručených“ svědectví o jeho zázračných účincích, či dokonce záznamy průběhu očisty. V podání moderních léčitelů ovšem kambo nezřídka přichází o klasické pojetí. Z deštného pralesa se přesunulo do obývacích pokojů a změnilo se ve sterilní „wellness sešlost“, mnohdy pouze jeden na jednoho. Netřeba dodávat, že domorodí léčitelé nejsou z importu tradice na Západ a z její proměny v zážitkovou terapii nadšeni. 

Nástupce ayahuascy?

Další negativum zvýšené popularity kamba spočívá v dopadu na populace žab, jejichž odchytem si začali přivydělávat pytláci. Brazílie proto již v roce 2004 obchod s malými obojživelníky zakázala. Chilská vláda zas v reakci na několik úmrtí přisuzovaných rituálu postavila mimo zákon dovoz žabích produktů. Ani přísná nařízení však nakonec nedokázala kúru ukrýt před světem a v roce 2010 vypukl její západní boom: Podstupovali ji hlavně alternativně zaměření jedinci, aby si zajistili duševní očistu. Chladnými ovšem nenechala ani vážně či fatálně nemocné, které neuspokojovala konvenční medicína. Dnes se o kambu mluví jako o nástupci halucinogenního rostlinného nápoje ayahuasca, jehož pití za účelem očisty se proměnilo v celosvětový trend. 

TIP: Trip na „liáně mrtvých“ z peruánské Amazonie vyvolává lucidní snění

Každopádně rituál ani v nejmenším nevyvolává závislost – na to jde o příliš nepříjemný zážitek. A navzdory hrstce nesporně odstrašujících případů se jedná o relativně bezpečnou záležitost. Hlavní riziko kamba tudíž spočívá v tom, že jím někteří vážně nemocní nahrazují běžnou léčbu. Když pak přijdou k lékaři s tím, že se jejich stav nelepší, nemusí už jim být pomoci.  

Po úplném prozkoumání hrobu a vyzvednutí všech ostatků byly nalezené kostry převezeny na ústav soudního lékařství v Jekatěrinburgu. Přítomný antropolog složil jednotlivé kosti tak, jak k sobě náležely, a provedl také jejich očíslování. S identifikací ostatků přijeli pomoci také mikrobiolog Vladislav Plaskov a expert na antropologii Sergej Abramov, neboť jekatěrinburské úřady odmítly ostatky předat k dalšímu zkoumání do Moskvy.

Mnoho lovců – zajícova smrt

V létě roku 1992 zavítal na návštěvu do města tehdejší americký ministr zahraničí James Baker. Jeho původním cílem sice byla prohlídka jaderného komplexu v Čeljabinsku, během večeře s místním gubernátorem se ale dověděl o nálezu možných pozůstatků carské rodiny a o problémech s jejich identifikací. Obratem slíbil pomoc a dle jeho pokynů byl v USA sestaven tým armádních znalců a vyšetřovatelů FBI. Dva dny před plánovaným odletem však ruské úřady své pozvání stáhly. Důvodem se ukázal být typicky ruský informační šum, v němž se informace o pomoci z USA nedonesla k duchovnímu otci celé akce Alexandru Avdoninovi, který mezitím vyjednal spolupráci s týmem expertů na DNA z Floridy. Do již tak prekérní situace navíc moskevské úřady oznámily, že zkoumáním kosterních pozůstatků pověřily výzkumné středisko z Velké Británie.

Aby do té doby nepřehledná síť vyšetřovacích procesů a vazeb získala pevný řád a strukturu, byla roku 1993 v Moskvě zřízena komise, která měla na celou záležitost dohlížet a řídit její další směřování. Do jejího čela byl dosazen Vladimír Solovjov, jeden z nejuznávanějších ruských kriminologů, který byl navíc podrobně obeznámen se všemi vyšetřovacími spisy případu i se samotnou jeho historií.

Záludné komplikace

Po předběžném prozkoumání zkompletovaných kosterních pozůstatků nastal roku 1993 čas na identifikaci ostatků dle DNA. Díky britskému princi Filipovi, který ochotně poskytl svůj vzorek ke srovnávací analýze, se brzy podařilo prokázat přítomnost kostry carevny Alexandry a následně také příbuznost těchto ostatků s kostrami tří dcer. Problém nastal se vzorkem otce, v jehož mitochondriální DNA, která byla k testování použita, se našla anomálie. Odhalená mutace nebyla v obecném měřítku neznámá a v linii po matce byla její dědičnost zaznamenána i v jiných zkoumaných případech. Bylo tedy nutné provést kontrolní srovnání s jiným vzorkem DNA stejné osoby nebo některého příbuzného z matčiny strany.

Řešení se zdálo být nasnadě, neboť v petrohradské romanovské hrobce se mezi dalšími pohřbenými členy rodu nacházely i ostatky Mikulášova mladšího bratra Georgije, který zemřel roku 1899. Proti se ale postavil tehdejší starosta Petrohradu Anatolij Sobčak, který se obával rizika poškození mohutného mramorového náhrobku a možných vysokých nákladů na opravu.

Hledání vhodné DNA

Možnost jednoduššího a levnějšího řešení překvapivě nabídlo japonské město Otsu. Místní muzeum totiž ve svých sbírkách uchovávalo kapesník, jímž si carevič Nikolaj zastavoval krev z rány, kterou mu během oficiální návštěvy Japonska roku 1891 zasadil při pokusu o vraždu jeden ze členů jeho policejní ochranky. Po prozkoumání vzorku se ale bohužel ukázalo, že získaná DNA je až příliš kontaminována stopami od dalších osob, které se kapesníku později dotýkaly, a tudíž ke srovnání nepoužitelná.

Slibnější, ale časově a technicky náročnější se ukázala být metoda získání vzorku DNA od některého z dosud žijících Mikulášových příbuzných. Pomocí pečlivého genealogického výzkumu byl jako nejvhodnější kandidát vybrán Tichon Kulikovskij, syn carovy sestry Olgy. Ten celý výzkum pokládal za podvod a odmítl se jej zúčastnit, ovšem poté, co roku 1993 zemřel, kontaktovala vyšetřovatele jeho dcera s nabídkou vzorku DNA, který si její otec nechal odebrat, když krátce před smrtí změnil na výzkum carských ostatků názor.

Souběžně s touto linií výzkumu se roku 1994 podařilo pokročit také v linii zkoumání DNA Mikulášových sourozenců. Po získání povolení byl otevřen hrob carova bratra Georgije, jehož vzorek DNA vykázal anomálii zcela totožnou s tou, kterou obsahoval vzorek, odebraný z ostatků domnělého cara. Tento výsledek je dodnes považován za možná vůbec nejpádnější důkaz o pravosti nálezu.

Slavnostní pohřeb a církevní pochyby

Výzkum nalezených ostatků probíhal až do roku 1997, k žádným zásadním badatelským průlomům však již nedošlo. Pokud pomineme pochybnosti, vyjadřované některými ruskými emigranty, žijícími v USA, o pravosti celého výzkumu, ustálila se celá zapojená vědecká obec postupně v názoru, že zkoumané ostatky opravdu patřily caru Mikuláši II., carevně Alexandře, dvěma z jejich dcer a členům služebnictva doktoru Botkinovi, osobnímu strážci a komorníku Truppovi, kuchaři Charitonovi a komorné Děmidovové.

Sedmnáctého července roku 1998 pak byly u příležitosti osmdesátého výročí smrti v petrohradské katedrále svatých Petra a Pavla tyto ostatky pohřbeny do rodinné hrobky, když je den předtím po slavnostním ceremoniálu letecký speciál přepravil z Jekatěrinburgu. Bohoslužbu celebrovali prostí kněží a celý akt se odehrál bez jakékoli účasti nejvyšších církevních představitelů. Ti se totiž stále zdráhali uznat ostatky za pravé a k přehodnocení názoru je nepřiměl ani dopis, v němž vrchní vyšetřovatel Solovjov již v lednu roku 1998 objasnil patriarchovi Alexijovi II. všechny okolnosti, jež provázely vyšetřování, a ve kterém se také pokusil vyvrátit námitky, které předkládali skeptikové a názoroví odpůrci.

Chybějící ostatky pod drobnohledem

Další kolo vědeckých výzkumů a pochybností veřejnosti odstartoval nález z července roku 2007. Poblíž hlavního hrobu byl Leonidem Vochmjakovem objeven druhý, menší hrob, který obsahoval dvě částečně spálené kostry – jednu dívčí, jednu chlapeckou. Státní zástupce Solovjov tak musel znovu otevřít již jednou uzavřený případ a opět se začít podrobně zabývat výsledky měření, analýz a expertiz.

Od ukončení předchozího pátrání bylo objeveno několik dalších artefaktů, které mohly napomoci k jednoznačné identifikaci jak nově nalezených, tak již v té době téměř deset let pohřbených ostatků. V depozitáři petrohradského muzea byla mimo jiné nalezena košile, kterou měl car Mikuláš na sobě při japonském pokusu o atentát. Díky dosavadním vědeckým pokrokům se následně z košile podařilo získat nekontaminované vzorky Mikulášovy krve.

Od září roku 2007 také probíhala komplexní analýza nalezených koster a zubů. Podle jejích závěrů patřily nalezené ostatky dívce ve věku mezi sedmnácti a devatenácti a chlapci ve věku mezi dvanácti a patnácti lety. Na kostech obou těl byly zjištěny stopy po poranění střelnou zbraní a v korunkách stoliček byly nalezeny plomby z vysoce kvalitního stříbrného amalgámu – tedy ze stejného materiálu, z jakého byly vyrobeny plomby zbývajících tří Mikulášových dcer Olgy, Taťány a Anastázie.

Pokusy o genetickou analýzu se zpočátku potýkaly s obtížemi, neboť z ohněm a kyselinou sírovou značně poškozených koster nebylo snadné získat neporušený materiál ke zkoumání. Přesto však nakonec DNA získaná z těchto vzorků při srovnání s DNA extrahovanou z košile cara jasně ukázala na rodovou příbuznost.

TIP: Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

V červenci roku 2008 byly uzavřeny i poslední analýzy, probíhající v laboratořích v Rusku i v USA. Hodnocení odborníků v podobě rozsáhlých zpráv se postupně sbíhala ke státnímu zástupci Solovjovovi, který na jejich základě mohl s konečnou platností potvrdit, že ostatky nalezené v letech 1991 a 2007 opravdu patří členům carské rodiny a jejich služebnictva. Jekatěrinburský masakr tak byl konečně v celém svém průběhu objasněn.