Inženýři Severozápadní univerzity v Illinois vybavili elektronické čipy novou, a poměrně nečekanou schopností. Jejich nový mikročip, který je velký asi jako zrnko písku, může nyní létat. Jejich miniaturní letec není vybavený žádným motorem – k letu využívá vzduch a podobně jako třeba plody javoru pomalu plachtí směrem k zemi.

Tým, který vedl John A. Rogers, se inspiroval letem plodů javoru a dalších větrem rozšiřovaných rostlin a díky miliony let evoluce prověřeným designem mohli vyladit aerodynamické vlastnosti okřídleného mikročipu. Po vypuštění z větší výšky se jejich mikročip pomalu a kontrolovaně snáší k zemi.

Plachtící mikročip

Okřídlený mikročip představuje zatím nejmenší lidmi vyrobený objekt, který je schopný řízeného letu. Do budoucna může být vybaven ultraminiaturizovanými technologiemi, včetně zdroje energie, senzorů, antén pro bezdrátovou komunikaci a pamětí pro ukládání nasbíraných dat. 

TIP: DragonflEye: Hybridní vážkové drony na dálkové ovládání

Cílem výzkumu je vyvinout miniaturní létající elektronická zařízení, která by se mohla uplatnit v rozmanitých aplikacích. Roje okřídlených mikročipů mohou monitorovat parametry prostředí nebo jeho znečištění, sledovat populace různých organismů nebo třeba monitorovat alergeny či choroby, které se šíří vzduchem. Vyzvedávání maličkých mikročipů by mohlo být komplikované, jejich tvůrci proto sázejí na materiály, které se za nějaký čas v prostředí bezpečně rozloží.

První díla, která šířila negativní obraz královny Barbory Celjské, vznikla již za jejího života a k jeho dalšímu šíření pak docházelo i po její smrti. Díky tomu se stala nejen „německou Messalinou“ podle třetí manželky římského císaře Claudia, která proslula svou nemravností a nezřízeným sexuálním životem, ale i čarodějnicí věnující se okultním vědám, královnou lehkých žen či nevěřící heretičkou. Jaká ale byla Barbora Celjská ve skutečnosti?

Blízký přítel Zikmunda  

Kdy přesně se Barbora narodila, není známo, pravděpodobně to bylo někdy mezi lety 1390 až 1395. Pocházela z rodu celjských hrabat, která vlastnila rozsáhlé území mezi řekami Dráva a Sáva (dnešní Slovinsko), a měla úzké vazby s tehdejšími aristokratickými špičkami Evropy. 

Barbořin otec Hermann II. Celjský byl blízkým přítelem krále Zikmunda; bojoval s ním v bitvě u Nikopole (25. září 1396), kde mladému králi zachránil život. Zikmund si jeho služeb velice cenil a obdaroval Hermanna významnými lény. Když pak roku 1401 vypuklo v Uhrách povstání a Zikmund skončil v zajetí, byl to právě Hermann, kdo vyjednal jeho propuštění. Vděčný král se svému zachránci chtěl odměnit a nabídl mu, že si vezme za ženu jeho nejmladší cenu Barboru. Hermann váhal, ale panovník na své nabídce trval. Zásnuby ani ne patnáctileté Barbory a jejího o více jak dvacet let staršího chotě se konaly koncem roku 1405 a ke svatbě došlo počátkem roku 1408.

Manželská krize

Již roku 1409 Barbora porodila Zikmundovi první dítě, dceru Alžbětu. Tehdy ještě nikdo netušil, že manželství u jednoho dítěte zůstane. Mladá královna po většinu doby zůstávala na uherském dvoře, zatímco jejího manžela nutily politické události k častým cestám po střední Evropě. Není tedy divu, že mezi Barborou a Zikmundem došlo po čase k určitému odcizení. 

Roku 1419 utrpělo jejich manželství první vážnou krizi. Zikmund pozastavil Barboře její příjmy i věnné majetky a na několik let přestal úplně fungovat královnin dvůr. Opětovné držení dvora Zikmund manželce povolil až v roce 1423. Všeobecně se za příčinu považuje Barbořina nevěra, které se měla dopustit během manželovi nepřítomnosti. Celý příběh o ní je však postaven na velmi chatrných základech. 

Podle kronikáře Eberharda Windeckeho (1380–1441), který byl asi nejlépe informován o dění na královském dvoře, se královna stala obětí pomluv a intrik, jimž panovník uvěřil a svou choť už nechtěl ani vidět. Barbora musela opustit Budín a odejít na jih do Varadína, kde žila nebo spíše živořila půl roku. Spolu s dcerou a dvorními dámami tu prý čelila velké bídě a často se stávalo, že neměly ani co jíst a jejich šaty byly špinavé a potrhané.

Na základě této zmínky sepsal Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II., ve funkci 1458–1464) svoje pikantní historky o neukojitelné a nevěrné královně. Později k historkám přibyla ještě zpráva německého kronikáře Enocha Widmanna (1551–1617) a příběh o nevěře byl na světě.

Co přesně bylo příčinou sporu, ale není jisté. Windeckeho kronika se o žádné nevěře nezmiňuje. Podle některých historiků mohla být příčinou Zikmundova hněvu neschopnost Barbory zastávat post regentky v době nepřítomnosti panovníka.   

Podnikavá žena

Krize ale netrvala dlouho a o Vánocích roku 1419 se oba manželé ve Skalici opět usmířili. Barbora prý vkleče žádala Zikmunda o odpuštění, ale ten byl neústupný. Teprve když za ním přišla jeho tehdy desetiletá dcera Alžběta, kterou Zikmund podle Windeckeho velmi miloval, vzal Barboru na milost. Roku 1421 pak Zikmund obnovil královně její příjmy a vrátil ji věnná města. 

Navrácení majetků dokázala Barbora skvěle využít. Byla velice podnikavá a brzy se jí podařilo získat pod svou kontrolu bohatá města a hrady v Horních Uhrách (dnešní Slovensko), kde se těžilo zlato, stříbro a měď. Byla dobrou hospodářkou, majetky jí přinášely vysoké příjmy, které investovala do získávání dalších panství. Díky svému bohatství, rozmnožovanému promyšlenou finanční politikou a výběrem schopných lidí, měla k dispozici peníze, které její manžel neustále potřeboval. Pro svoje vytížení v politice neměl čas věnovat se správě svých majetků. Výměnou za finanční podporu získávala Barbora od císaře stále další a další majetky. 

Když pak Zikmund roku 1430 odjel na jednání v říši, ustanovil Barboru regentkou království. Ta se tentokrát ukázala jako mimořádně schopná panovnice, když musela během panovníkovy nepřítomnosti odolávat nájezdům husitských vojsk. 

Českou královnou

V roce 1436 se Zikmundovi konečně podařilo ujmout se vlády v Čechách. Manželka ho doprovázela a během svého zhruba dvouletého pobytu v Čechách se sblížila nejen s katolíky, ale i s utrakvisty, především s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna. Blízký vztah měla také s Oldřichem z Rožmberka. 

Často se objevují tvrzení, že Barbora se v Praze stala šedou eminencí Zikmundovy české politiky a za jeho zády si připravovala půdu na odstavení Zikmundova zetě Albrechta II. Habsburského (vládl 1438–1439) z nástupnictví na českém trůně, či se dokonce plánovala stát sama regentkou Českého království. Důkazem její zákulisní politiky má být například korespondence s Oldřichem z Rožmberka. Podle historičky Daniely Dvořákové ale nic nenasvědčuje tomu, že by Barbora takové mocenské ambice měla. Na druhou stranu královna rozhodně nezůstávala mimo politické dění a na Zikmunda měla značný vliv.

Dne 11. února 1437 byla Barbora Celjská korunována v chrámu sv. Víta českou královnou a její hlavu tak ozdobila v pořadí třetí královská koruna, neboť již předtím byla korunována uherskou a německou královnou. Zároveň také obdržela věnné majetky českých královen.

Po popravě Jana Roháče z Dubé (9. září 1437) ale začala v Čechách opět vznikat ohniska odporu proti Zikmundovi a králův zdravotní stav se navíc prudce zhoršil. Zikmund se proto rozhodl opustit Prahu a odjet do Uher. Spolu s ním odešla také Barbora. 

Zajetí a exil

Zikmund ale do Uher nikdy nedojel a 9. prosince 1437 zemřel ve Znojmě. Avšak ještě předtím než vydechl naposled, byla královna a její dvorní dámy uvězněny (5. prosince 1437). Podle některých pramenů nechal královnu zajmout sám Zikmund, který odhalil její údajné „spiknutí“ a snahu stát se regentkou Českého království. 

Jako reálnější se ale jeví varianta, že Barboru nechal uvěznit její zeť Albrecht Habsburský. Rakouský vévoda a manžel Barbořiny dcery Alžběty, který se po smrti Zikmunda stal českým, uherským a římským králem, si moc dobře uvědomoval, že vláda s bohatou a mocnou tchyní za zády bude velmi problematická a potřeboval se jí zbavit. Jedinou cestou, jak zlikvidovat nepohodlnou královnu, bylo zbavit ji majetku, čímž by se stala bezprávnou osobou. Barbora tedy byla donucena vzdát se veškerého svého majetku v Uhrách a v obavě o svůj život raději uprchla do Polska.

Albrechtova vláda ale neměla dlouhého trvání, během výpravy proti Turkům onemocněl úplavicí, jíž 27. října 1439 nedaleko Komárna podlehl. Není divu, že se okamžitě objevily „zaručené zprávy“ o tom, že byl otráven, přičemž podezření padlo v první řadě právě na Barboru. Ta však rezignovala na navrácení svého majetku v Uhrách a odebrala se do Čech, kde měla stále svoji skupinku přívrženců, především Hynce Ptáčka z Pirkštejna, který po celou dobu bojoval za její práva.

Poklidné dožití v Čechách

Zbytek svého života Barbora dožila v Mělníku, věnném městě českých královen. Piccolomini tvrdí, že se zde oddávala bouřlivému sexuálnímu životu a vydržovala si tu ohromný harém plný mladých milenců. Podobné zprávy ale můžeme zavrhnout jako pouhý výplod autorovy fantazie.

TIP: Ztracený císařský rod: Vymřeli Lucemburkové také po přeslici?

Za zmínku stojí snad jen to, že Barbora se zde věnovala alchymii a měla v této oblasti poměrně značné znalosti. Dokonce si zřídila alchymistickou laboratoř, kde dokázala vyrobit dokonalou napodobeninu zlata a stříbra a oklamala tak mnoho kupců.

Královna Barbora Celjská zemřela 11. července roku 1451 na jakousi morovou nákazu. Její ostatky byly pak uloženy v Martinické kapli v chrámu sv. Víta. Bohužel, její hrob se do dnešních dnů nedochoval.  

Tapíra indického (říká se mu též tapír čabrakový, Tapirus indicus) v Indii určitě neuvidíte a neměli byste jej tam možnost spatřit ani v dřívějších dobách. Jeho pojmenování, které se projevuje i v latinském názvu, totiž odkazuje na oblast takzvané Východní Indie, která zahrnuje region jihovýchodní a jižní Asie. Dnes tento druh žije už jen v jižním Vietnamu, jižní Kambodži a Myanmaru, v thajské provincii Tak, v Malajsii a na Sumatře. Jde o největší z pěti současných tapířích druhů a jediný, který žije v Asii. Tito býložraví lichokopytníci dorůstají délky 1,8 až 2,5 metru a hmotnosti mezi 250 a 540 kilogramy. 

TIP: Překvapivá setkání s tapírem: Náruživý plavec z Orinoka

Zatímco dospělí jedinci mají výrazné černo-bílé zbarvení, přičemž bílá barva vytváří dojem sedla nebo přehozené přikrývky (čabraky), malí tapíři připomínají selátka divokých prasat. Bílé pruhy a skvrny na hnědém až černém podkladě se ovšem kolem třetího měsíce věku začínají ztrácet a téměř úplně mizí zhruba v šestém měsíci. Do té doby ovšem slouží jako ideální kamufláž, která výborně imituje povrch země, na nějž škvírami mezi listovím skvrnitě pronikají sluneční paprsky. Nehybně ležící mládě by tak mělo uniknout pozornosti tigrů a levhartů, kteří jsou hlavními predátory tohoto druhu.

Na podzim roku 1921 se Karel I. i s manželkou Zitou vypravil inkognito do Maďarska. Desáté výročí svatby prožil císařský v kasárnách 48. pluku v Šoproni, která se 21. října 1921 stala centrem všeho dění. Tam Karel jmenoval prozatímní vládu a Osteburgovy jednotky se vší slávou přísahaly panovníkovi věrnost společně s posádkami Šoproně a Szombathely i se svým velitelem, dosud Horthymu věrným generálporučíkem Hegedüsem. Utajení celé akce vzalo definitivně za své.

Císařská jízda

Když druhý den Karel se Zitou a svým vojskem vyjeli připravenými vlaky, v Budapešti už o nich věděli. Bez ohledu na to Karel zcela podlehl pocitu triumfu, kterého se mu dostávalo během četných zastávek vlaků od jásajícího obyvatelstva, a deklaracemi věrnosti posádek v Györu (Ráb), Komárně, Tatě a Bicske. Během cesty se sloužily polní mše a zdálo se, že nic vítěznému příjezdu do Budapešti nebrání.

Horthyho diplomaté se mezitím snažili všechny přesvědčit o snaze Maďarska Karlovi se postavit, ale zbytečně. Státy Malé dohody se vyjádřily jasně – stávající situace byla dostatečným důvodem k vyhlášení války. Československo a Jihoslované mobilizovali, Rumunsko i neutrální Rakousko konaly vojenské přípravy. Neústupnost malodohodových států znervóznila dohodové mocnosti, které nechtěly riskovat další eskalaci problému.

Bitva u Budaörsi

Karlovo tažení za trůnem ale skončilo dříve, než stačilo vyvolat novou válku ve střední Evropě. Před Budapeští došlo k prvním potyčkám s Horthyho jednotkami, což Karel neočekával. Naopak jej informovali, že se posádka v metropoli přidá na jeho stranu. Lehár navíc složil velitelskou funkci, kterou převzal generálporučík Hegedüs. Ten se nabídl, že pojede do Budapešti a přesvědčí její posádku, aby se přidala k císařským silám.

Ve městě se však sešel s Horthym a po zjištění, jaká je skutečná mezinárodní situace, se rozhodl Habsburka definitivně opustit. Po návratu mu sdělil, že vojáci v hlavním městě jsou připraveni bojovat, a nabídl, že se pokusí vyjednat příměří. Jeho podmínky domluvil Hegedüs tak, že se Karlovy jednotky dostaly de facto do obklíčení. Horthyho jednotky klid zbraní nedodržely, přešly do útoku a císařovy věrné po krátkém boji u Budaörsi (23. října 1921) porazily. Karel se Zitou nalezli dočasný azyl u hraběte Ference Esterházyho v Tatě. Záhy však dorazily Horthyho jednotky a převezly císařský pár do kláštera Tihány u Balatonu.

Konec všem nadějím

Hrozba války ze strany Malé dohody způsobila, že se Dohoda rozhodla jednat a 5. listopadu 1921 sdělila Maďarsku požadavek na sesazení Karla z trůnu a definitivní zbavení nároků Habsburků na maďarský trůn, s čímž nakonec Horthyho vláda souhlasila. Zbývalo vyřešit problém s nechtěným panovníkem. Karel se Zitou opustili klášter Tihány 31. října a o den později nastoupili na britský dělový člun na Dunaji. Z rumunského přístavu Sulina je poté křižník Royal Navy dopravil na portugalskou Madeiru, kde Karlova cesta zpět „ke hvězdám“ definitivně skončila.

TIP: Dáma v černém: Osudy ovdovělé císařovny Zity Bourbonsko-Parmské

Vyčerpaný císař zemřel v exilu na Madeiře o půl roku později (1. dubna 1922). Do smrti se svého nároku na maďarský a rakouský trůn nezřekl a viděl jako svou svatou povinnost o něj usilovat. Nástupnické státy Malé dohody ho vnímaly jako hrozbu vlastní existence a pro mocnosti Dohody zůstával ohrožením míru ve střední Evropě. Maďarsko nemohlo riskovat válečný konflikt, podrobilo se tlaku a bývalého císaře obětovalo. Království bez krále se nikdy nezbavilo pocitu viny, o čemž svědčí citace z Janova evangelia na průčelí kaple v místě přistání letadla u obce Cirák a zasvěcené dnes již blahoslavenému Karlovi.: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“

Molekulární mračna, nacházející se na hranicích souhvězdí Persea a Býka, zřejmě vznikla současně před miliony let díky explozi supernovy. Naznačují to nová pozorování vesmírné observatoře Gaia. Mohutná exploze podle vědců vytlačila plyn a dala tak vzniknout obří – 500 světelných let velké bublině. Na jejím okraji se z nakumulovaného plynu a prachu následně vytvořila velká molekulární mračna s intenzivní tvorbou hvězd.

Jiná perspektiva

Podle Shmuela Bialyho z Astrofyzikálního centra při Harvardově univerzitě jsou ve hře dva nejpravděpodobnější scénáře. Obří bublina mohla vzniknout explozí jedné mohutné supernovy, nebo jako důsledek několika explozí v průběhu milionů let.

Hvězdotvorné oblasti v souhvězdí Býka a Persea jsou vědcům známé již řadu let. Teprve nová pozorování observatoře Gaia ale odhalila jejich skutečný tvar. Ze snímků, které Gaia pořídila, vědci sestavili podrobnou 3D mapu oblasti. Ta odhalila 500 světelných let velkou dutinu, nacházející se mezi dvojicí hvězdných porodnic. „Naše pozorování ukazují, že i zánik hvězdy v podobě exploze supernovy může generovat řetězec událostí, které mohou nakonec vést ke zrodu nových hvězd,“ okomentoval nová zjištění vedoucí studie Shmuel Bialy.

Přestože evoluční teorie patří mezi ty nejúspěšnější a nejlépe prokázané, tzv. kreacionisté v ní spatřují hrozbu pro svůj náboženský pohled na svět, který vychází především z Bible. I mezi seriózními vědci se najde mnoho věřících, obvykle však své osobní přesvědčení nemíchají dohromady s odbornou prací. Evoluce a víra v Boha podle jejich názoru není nijak v rozporu.

Pro jistou skupinu odborníků – především v nábožensky silně orientovaných oblastech USA – je ovšem evoluce nepřijatelná. Jejich argumenty zní na první pohled přesvědčivě: Tak například protein hemoglobin, který přenáší kyslík v krvi, se skládá z 574 stavebních bloků zvaných aminokyseliny, jež musejí následovat v určitém pořadí. Kreacionisté přitom tvrdí, že pokud je byť jen nepatrně promícháte, protein nebude fungovat. Jaká je šance, že by takový řetězec vznikl náhodnou kombinací? Asi taková, jako kdyby se smetištěm přehnalo tornádo a vytvořilo funkční Boeing 747. V lidském těle se přitom nacházejí desítky tisíc druhů proteinů. Není to snad důkaz, že nás stvořila vyšší inteligence neboli Bůh?

Nepochopená biologie

Kreacionisté nenechávají na evoluční teorii nit suchou, jejich argumenty však většinou vycházejí z neznalosti a nepochopení zmíněné teorie i biologie obecně. Vraťme se k úvodnímu příkladu s hemoglobinem: Ve skutečnosti můžeme změnit většinu aminokyselin v daném proteinu, aniž bychom ohrozili jeho funkci. Důkazem je řada živočichů, kteří pozměněný hemoglobin efektivně využívají. Protein navíc nemusel vzniknout přímo v dnešní složité podobě, ale mohl se vyvinout postupnými krůčky z mnohem jednodušších forem.

Stejně lehce můžeme vyvrátit i většinu ostatních argumentů. Nejzarputilejší obhájci kreacionismu navíc sami vypouštějí z úst tvrzení, jež jsou v naprostém rozporu s vědeckými poznatky. Stáří Země podle nich činí jen šest tisíc let, přičemž naše planeta přestála globální potopu, přesně jak popisuje Bible. Přesto jde v USA o velice rozšířenou víru: podle výzkumů se 46 % Američanů ztotožňuje s tvrzením, že Bůh stvořil člověka v jeho současné podobě před méně než deseti tisíci lety.

Lišky mají pověst nezkrotných tvorů, a přestože se je lidé občas pokoušejí chovat jako domácí mazlíčky, k ochočení druhu nikdy nedošlo. Zmíněné šelmy totiž vykazují tvrdošíjnou divokost, kterou není možné vymýtit.

O jejich povaze by mohl vyprávět například biolog David Macdonald. Pozorování uvedených tvorů věnoval dlouhá léta a závěry svého výzkumu i zkušenosti se soužitím lišky a člověka, o něž se sám pokoušel, shrnul v knize Running with the Fox neboli „běhy s liškou“ z roku 1978. Macdonald líčí, že navzdory snaze a nejlepší vůli nebylo možné lišky odnaučit vrozené divokosti. Ty „jeho“ ničily věci okolo a působily chaos. 

Podobné zkušenosti s liščí povahou, včetně plachosti a neklidu, zmiňují také další experimentátoři, například fotograf Richard Bowler, který chová několik lišek ve venkovním výběhu. Ani jeho nejmladší samice Hetty, vyrůstající v zajetí a krmená ručně už od pouhého týdne věku, nejeví známky přítulnosti k člověku. 

Čas od času se sice objeví zpráva, že se v některé záchranné stanici starají o lišku, kterou lze považovat za ochočenou, jde však o velmi zavádějící tvrzení. Obvykle se totiž takový jedinec zotavuje z toxoplazmózy – parazitické nemoci, jež napadá mozek a zbavuje zvířata strachu z lidí. 

Kdo neuteče, vyhraje

Přes všechny neúspěchy při pokusech ochočit konkrétní jedince existuje jedna populace skutečně krotkých lišek – konkrétně jde o stříbrnou variantu lišky obecné. Na konci 50. let minulého století založil zoolog a genetik Dmitrij Beljajev v novosibirském Institutu cytologie a genetiky zcela unikátní skupinu zmíněných živočichů, jež měla projít domestikací podobně jako psi nebo kočky. Rozsáhlému projektu věnoval sovětský badatel posledních 26 let života. 

Beljajev volil z každého vrhu jen nejkrotší jedince. Sítem prošlo méně než deset procent zvířat. (foto: Science Photo Library)

Experiment začal pečlivým výběrem jedinců krotké povahy: Beljajev se svými spolupracovníky objížděl farmy od Sibiře přes Moskvu až po Estonsko a vybíral z chovů lišky podle jejich reakce při otevření kotce. Podle jeho kolegyně a pokračovatelky Ljudmily Trutové bylo v dané fázi hlavním úkolem vyřadit lišky s prvotní reakcí strachu. Devadesát procent zvířat uteklo do zadního rohu kotce a vydávalo agresivní zvuky. Zbylých deset procent ovšem reagovalo mírněji, přátelštěji a tolerovalo i fyzický kontakt. Celkem sto samic a třicet samců ze zmíněné desetiny se nakonec přesunulo do nového domova v Novosibirsku a založili novou populaci. 

Předběhly je kočky?

Již před spuštěním projektu došlo na jakýsi předstupeň či první krok k samotné domestikaci. Zvířata totiž nepocházela přímo z volné přírody, ale coby pokračující generace jedinců chovaných na farmách měla za sebou fázi odchytu, život v kotcích a izolaci od divoce žijících souputníků. To vše se zapsalo do jejich genů a umožnilo rychlejší rozjezd experimentu.

Pokus však musel probíhat v utajení. V Sovětském svazu tehdy platil zákaz genetického výzkumu: Stalin se snažil zdiskreditovat studium genetických principů Gregora Mendela a na poli vědy ještě doznívala móda antidarwinovské ideologie Trofima Lysenka. Experiment se proto maskoval jako snaha vyšlechtit šelmy na kvalitnější kožešinu. Skutečným cílem přitom bylo nechat zrychleně proběhnout celý proces domestikace lišek, které naši předci z nějakého důvodu neochočili. Tehdejší vědecká asistentka Anastasija Charlamovová vysvětlila: „Existují archeologické záznamy o dílčích pokusech, jež ovšem neuspěly. Důvod mohl spočívat v tom, že ve stejné době došlo k ochočení koček, které tak lišku jako potenciálního kandidáta domestikace vytlačily.“ 

Síto úzkého výběru

Vědcům v Institutu cytologie a genetiky se navzdory odporu státní ideologie dařilo v řízeném chovu pokračovat. Když se narodila mláďata, ručně je krmili a v určité fázi vývoje se jich snažili dotýkat. Zvířata, jež reagovala agresivně nebo se kontaktu vyhýbala, byla z populace vyřazena. Dál tak pokaždé prošlo méně než deset procent jedinců a mohli se stát rodiči následující generace. 

Trutová ve své studii z roku 2009 uvedla: „Výsledkem tak přísného výběru byla eliminace agresivního či bojácného potomstva během pouhých dvou nebo tří generací.“ Lišky na Beljajevově farmě se přitom ke krotkému chování nikdy necvičily – žily v kotcích a měly s člověkem minimální kontakt. Populace se formovala pouze na základě geneticky daných vlastností. 

Elita vrtící ocasem

Při chovu čtvrté generace nastaly dramatické změny. Některé lišky se začaly chovat jako psi: Vrtěly ocasem a nadšeně vyhledávaly kontakt s člověkem. Kňučely a olizovaly pečovatele podobně jako štěňata. Vědci tak během několika let dosáhli cíle, k němuž by člověk v přirozených podmínkách dospěl možná za tisíce let. Velmi krotkým šelmám se začalo říkat „elitní“ a v každém dalším vrhu jejich procento narůstalo. V roce 2006 už byly téměř všechny lišky hravé a přátelské. Rozuměly pokynům lidí a správně reagovaly na gesta či pohledy. Také zvuky, jež vydávaly, se zcela lišily od projevů jejich protějšků ve volné přírodě. 

Brian Hare, profesor evoluční antropologie z Dukovy univerzity a autor knihy The Genius of Dogs neboli „psí génius“, okomentoval po návštěvě institutu chování „elitních“ lišek následovně: „Fakt, že během padesáti generací vrtí ocasem a štěkají, je neuvěřitelný. Experiment představuje klíčový důkaz, že k domestikaci může za správných podmínek dojít relativně rychle a že pouhým zaměřením se na přátelskou povahu nastaly všechny ostatní změny, včetně zlepšení sociálních dovedností, a to zcela samovolně.“

S chováním se mění vzhled

Beljajev s Trutovou pozorovali u „svých“ zvířat nejen povahové, ale i tělesné změny, a sice překvapivě hned na počátku selekce. Lišky měly jiný tvar uší, podobně jako se uši ostatních domestikovaných tvorů liší od jejich divokých protějšků. U osmé až desáté generace badatelé zaznamenali změnu barvy srsti, konkrétně úbytek pigmentace na některých částech těla, a později také odlišnosti v tělesné stavbě – kratší nohy, ocas i čumák a širší lebku. Lišky vypadaly křehčeji, a vlastně roztomileji. 

TIP: Realita vlčí demokracie: Měli jsme místo psů raději domestikovat vlky?

Současně se změnilo jejich reprodukční chování. Ochočení jedinci dosahovali pohlavní dospělosti asi o měsíc dřív než ti volně žijící. Doba páření se prodloužila, potomstvo se mohlo rodit i mimo obvyklé období a vrh průměrně zahrnoval o mládě víc. Podle Beljajeva se během domestikace změnilo složení hormonů a neurotransmiterů v mozku: Lišky vykazovaly vyšší hladinu serotoninu, jenž podle vědců odpovídá mimo jiné za útlum agresivního chování. 

Policie v mexickém státě Quintana Roo nedávno řešila delikátní oznámení. Dvaačtyřicetiletá Yuvitza E. obvinila svou o 19 let mladší sousedku, že se pokouší svádět jejího muže. „Nestydatá“ sokyně prý záměrně pere a suší na zahradě své spodní prádlo v době, kdy je manžel doma.

Svého manžela Yuvitza opakovaně přistihla, jak civí na krajkové prádlo, sušící se na zahradě mladé sousedky. Protože se výtky směřované k chování samotné sousedky míjely účinkem, obrátila se Yuvitza na policii s tím, že se podle ní mladá žena dopouští „porušování dobrých mravů a slušného chování“.

TIP: Podle italského nejvyššího soudu není masturbace na veřejnosti trestným činem

Policie mladou ženu navštívila a doporučila jí, aby se vyvarovala zbytečných konfliktů se sousedy. Stěžovatelčino podání nicméně policisté odmítli, neboť prát prádlo a sušit ho na své zahradě není v Mexiku nezákonné. 

Kolem roku 539 našeho letopočtu se odehrála gigantická erupce vulkánu v místě dnešního kalderového jezera Ilopango v Salvadoru. Byla to nejmohutnější erupce sopky ve střední Americe za posledních 10 tisíc let. Událost známá jako Tierra Blanca Joven svou intenzitou několikrát překonala erupci Hory St. Helens z roku 1980 a na dlouhou dobu ochladila klima na celé planetě.

V té době žili v oblasti kolem vulkánu Mayové, devastující erupce je ale přiměla opustit řadu sídel. Archeologové si dlouho mysleli, že návrat Mayů na místa dotčená erupcí trval celá desetiletí. Akira Ichikawa z Coloradské univerzity v Boulderu ale během svého archeologického výzkumu zjistil, že se Mayové podle všeho vrátili do San Andrés (dříve označované Campana) mnohem dřív, sotva pár desetiletí a možná jen pár let po ultimátní erupci.

Vulkanická pyramida

Po svém návratu Mayové vybudovali velkou pyramidu, přičemž k její stavbě používali i vyvřelou horninu. Jde o první známý případ, kdy Mayové na stavbu pyramid využili horninu tohoto typu, podle Ichikawy nejspíše z náboženských důvodů. Pyramida stojí na šest metrů vysoké a 80 × 55 metrů velké plošině. Samotná pyramida se tyčí do výšky 13 metrů.

TIP: Mayská civilizace významně měnila prostředí a klima již před tisíci lety

Ichikawa odebral vzorky na různých místech pyramidy a podrobil je radiokarbonovému datování. Podle jeho výsledků byla tato pyramida postavena mezi lety 545 a 570 našeho letopočtu. Navrátilci ji vybudovali jako první novou veřejnou budovu v oblasti po zmíněné sopečné erupci. Velké sopečné erupce a podobné přírodní katastrofy si většinou spojujeme se zánikem civilizací. Pyramida v San Andrés ale ukazuje jiný příběh, kdy lidé odolali síle přírody a rychle se pustili do obnovy civilizace.

Díky nálezům drahých kovů v Brazílii zažilo portugalské království v první polovině 18. století období mimořádné prosperity, jež proslulo jako portugalský zlatý věk. Svého postavení však nedokázalo využít k zajištění trvalé prosperity a půlstoletí nebývalého rozkvětu uzavřela zničující přírodní katastrofa v roce 1755. Ministr Sebastião José de Carvalho, hrabě de Oeiras, se hrozící úpadek své země rozhodl odvrátit sérií reforem, jež měly Portugalsku zajistit ekonomickou soběstačnost a posílení obchodní moci. Stůj co stůj. 

Vzestup ambiciózního muže

Sebastião se narodil 13. května 1699 v Lisabonu jako syn bezvýznamného venkovského šlechtice, který vlastnil majetek v okolí města Leiria. Studoval na univerzitě v Coimbře a poté krátce sloužil v armádě. Oženil se s Teresou de Mendonça e Almada (1689–1737), neteří vévody z Arcos, která si jej však vzala přes ostrý nesouhlas své rodiny. Pro ni byl Sebastião mužem bez minulosti a život mladému páru v Lisabonu tak znepříjemnila, že se novomanželé raději usadili nedaleko města Pombal.  

V roce 1738 se Carvalho zvaný Pombal stal portugalským velvyslancem ve Spojeném království, od roku 1745 zastával tuto funkci v Rakousku. Protože jeho žena byla v té době již po smrti, pojal za manželku Marii Leonoru Daunovou, dceru rakouského generála Leopolda Dauna. Pobyty v zahraničí zařadily Pombala do okruhu portugalských učenců, diplomatů a politiků, kteří se v cizině seznámili s evropským osvícenstvím a po návratu domů vstoupili do řad služebné šlechty. Ta byla považována za odcizenou elitu v tradičně orientované společnosti a netěšila se popularitě. Neměli ji rádi ani angličtí obchodníci v Lisabonu a v Portu, neboť usilovala o vznik domácí buržoazie schopné kontrolovat obchod ve vlastní zemi.

Během zlaté éry Portugalska byl vliv této vrstvy omezený, když ale v létě roku 1750 zemřel král Jan V., situace se změnila a konkrétně Carvalho dostal šanci k vzestupu. Příbuzenství s rakouskou nobilitou jej přivedlo do okruhu ovdovělé královny Marie Anny Habsburské. A právě ona prosadila, aby se stal ministrem zahraničí.

Nový portugalský král Josef I. ho jmenoval v srpnu 1750. Král si jej oblíbil a obratné zvládnutí situace po zemětřesení mu přineslo jeho důvěru. V srpnu 1756 se Pombal zmocnil křesla státního sekretáře – premiéra. 

Proti šlechtě

Za svého pobytu v Londýně se Carvalho seznámil s mnoha díly soudobých ekonomů. Rozuměl proto mimo jiné přednostem a záporům portugalských vztahů s Británií, která využila spánku Portugalců na vavřínech a v tamním obchodě si na počátku 18. století zajistila dominanci. Věděl, že největším nepřítelem jeho reforem bude tradiční šlechta. Ta byla ochotna tolerovat enklávy anglických heretiků v Lisabonu a Portu, protože se mnohem více obávala vzniku domácí obchodní buržoazie. Ministr, který se naopak snažil vytvořit prostor pro její vzestup, musel proto omezit její moc. Podle hesla „rozděl a panuj“ část nobility získala podporu a privilegia, což z vyvolených učinilo loajální podporovatele krále a jeho vlády, zatímco ostatní byli vystaveni perzekuci a do té doby nevídanému útlaku.

V roce 1758 bylo ohlášeno, že král je indisponován a královna převzala regentství. V následujících měsících vládní mašinerie prezentovala panovníkovu indispozici jako důsledek spiknutí, které zorganizovali nespokojení aristokrati s úmyslem krále zabít. Ti se měli pokusit i o sesazení prvního ministra. Hrabě zaměřil svou pomstu nejprve na vévodu z Aveira z nejvyšší šlechty. Jeho palác dal pobořit a zahradu posypat solí, symbolem neplodnosti.

Poté se obrátil proti rodině Tavora, jejíž nenávist vůči králi pramenila nikoli z politických důvodů, ale z raněné cti způsobené královou milostnou indiskrecí (byl údajně raněn, když se vracel z návštěvy své metresy, markýzy Terezy de Tavora). Po krátkém procesu nechal Carvalho markýze z Tavory lámat v kole. Manželka musela velkolepému představení přihlížet a poté sledovat popravu vlastních dětí. Erb Tavorů byl zrušen a zničen na všech budovách. Teror postupně zasahoval stále více takzvaných nepřátel krále. Řada ministrů skončila ve vězení, a ti kteří přežili, tam zůstali 20 let. Méně významní oponenti byli pro výstrahu posláni do kolonií. 

Proti jezuitům

Druhý útok Carvalha směřoval proti církvi, konzervativní opoře tradiční společnosti, disponující faktickým ideologickým monopolem a mimořádným vlivem ve státě. Začal vyhnáním jezuitů z pozice zpovědníků královské rodiny. Když protestoval papežský nuncius, Pombal neváhal pohrozit přerušením styků s kurií a vytvořením autonomní národní církve na protestantském základě. Perzekuce jezuitů zintenzivnila v roce 1759 uzavřením jejich škol a klášterů a konfiskací majetku. Nakonec byli vyhnáni z Portugalska. Pombalův postup se stal vzorem pro obdobné kroky ve Španělsku a Francii a v konečném důsledku vedl ke zrušení jezuitského řádu papežem v roce 1773. 

Příčinou Carvalhova konfliktu s jezuity byla mimo jiné snaha zintenzivnit exploataci Brazílie. Jezuité tam měli majetky od Amazonie po Rio de la Plata a mohli se pyšnit skvělým hospodářstvím. Pro zálesáky, kteří od 17. století využívali brazilské vnitrozemí, kde objevili zlato, představovali misionáři velkou konkurenci. Domorodým indiánům, které pokřtili, budovali na ochranu opevněné osady, takzvané redukce, protože se obávali jejich zotročení a vyhubení. Velké bohatství jezuitů vyvolávalo závist zbytku společnosti, včetně sekulárního kléru. Carvalhův útok na jezuity proto nebyl vnímán jako útok proti církvi jako celku a podíleli se na něm mnozí zneuznaní kněží. 

V roce 1750 jezuité vystoupili proti přesunu uruguayských misií ze španělských do portugalských rukou a ozbrojili své chráněnce k obraně. Carvalho je obvinil ze spiknutí. Po vítězství vládních sil v takzvané guaránské válce byl jejich majetek zkonfiskován a prodán novým vlastníkům. 

Státní inkvizice

Carvalho nahradil jezuitské školství, včetně univerzity v Évoře, státním vzdělávacím systémem. Vznikla síť škol, které vychovávaly úředníky respektující nový pořádek. Odpor církve v univerzitním městě Coimbra vedl k uvěznění biskupa a k reformě vyššího školství na bázi francouzské filozofie. Do vzdělání byly zavedeny přírodní vědy a matematika. Systém však nebyl dotažen do konce. Koncepce založená na představě příchodu zahraničních odborníků do portugalských škol selhala.

První ministr rovněž pochopil, že jednou z velkých chyb bylo vyhnání portugalských židů v roce 1497. Zrušil proto náboženskou diskriminaci a nařídil, aby noví křesťané (pokřtění židé) měli nadále stejná práva jako staří křesťané. Tento krok jej postavil do opozice proti inkvizici. Církevní instituci proto Pombal odebral její náboženskou funkci a změnil ji ve státem řízený tribunál. Jeho vedením pověřil svého bratra Paula Antónia de Carvalho e Mendonça. Metody inkvizice se nezměnily, ale byly postaveny do služeb státu. Obětmi vyšetřování se nově stali nepřátelé reforem obviňovaní ze zrady. 

TIP: Konec impéria: Zemětřesení ukončilo zlatý věk portugalského království

Další krok působí velmi osvícensky – Carvalho zbavil černochy usazené v Portugalsku otroctví. Neučinil tak ale kvůli ideálům, nýbrž aby zastavil dovoz otroků z kolonií do Portugalska. Cílem bylo udržet je na plantážích v Brazílii. Brazilské hospodářství hrálo i nadále klíčovou úlohu v portugalské ekonomice a bez otrocké práce se neobešlo.