Odpoledne 1. března 1815 se excísař s několika věrnými a o něco víc než tisíci vojáky vylodil v zálivu Jouan dva kilometry od Antibes. Tady začala jeho neuvěřitelná epopej návratu na trůn, jíž se dostalo označení „let orla“ (Vol de l’Aigle). 

V císařových stopách

Orlem byl míněn Napoleon a celý příběh postačí připomenout titulky oficiálního vládního listu Moniteur Universel. Zpočátku se v něm psalo: „Korsický lidožrout se vylodil,“ nedlouho poté: „Nenáviděný tyran postupuje na Digne“. O něco později Moniteur hlásal: „Zdá se, že uzurpátor chce pochodovat na Paříž.“ Zpravodajství v následujících dnech pokračovalo: „Bonaparte je v Grenoblu“, „Napoleon Bonaparte dorazil do Tournonu“, „Napoleon přenocoval ve Fontainebleau“ a končilo vznešeně: „Jeho Veličenstvo císař dorazilo včera večer do Tuilerií.“ Vše trvalo do 20. března, tedy pouhých dvacet dní.

Památného 1. března 1815 večer byl Napoleon vynesen na zádech z brigy Inconstant, aby se neumáčel. Vyloďoval se téměř poslední, až po 1 100 vojácích, koních a spoustě věcí. Kapitán Lamouret už tou dobou dorazil s dvěma desítkami granátníků k nedaleké pevnostní baterii de la Gabelle. Tamní plukovník Cuneo d’Ornano pustil všechny dovnitř, vyslechl z kapitánových úst excísařovu proklamaci, načež dal příchozí odzbrojit a zatknout.

Vzhůru do oblak

Události neprobíhaly tak, jak Napoleon očekával. Došel sice k Antibes, nikdo jej ale nevítal, a když se dozvěděl o Lamouretově zatčení, poslal kapitána Casabiancu, aby žádal jeho propuštění, leč i ten padl do d’Ornanova zajetí. Císaři nezbylo než je tam nechat a pokračovat dál. Kolem půlnoci vytvořili vojáci kolonu, Napoleon vsedl na koně Taurida a všichni vyrazili v měsíčním svitu na Cannes, kam došli před pátou. V jedenáct dopoledne jim předal zdejší prefekt požadovaných 1 700 dávek chleba. Místo projevu nadšení pravil: „Začínali jsme být šťastní a klidní. Vy teď všechno rozházíte.“ Přes chladné přijetí tu Napoleona dnes připomíná deska na zdi kostela Nôtre Dame de Bon Voyage.

Bývalý císař zvažoval, kudy dál, a usoudil, že jít na Marseille není dobrý nápad. Bylo tam příliš mnoho královských jednotek a obyvatelé Provence navíc dali Napoleonovi najevo dost nepřátelství při jeho odjezdu na Elbu. Místo Marseille měl být proto cílem Grenoble, neboť i tudy vedla cesta na Paříž. Byl tedy zahájen pochod vzhůru do Alp na Grasse.

Pěšky do hor

V čele předvoje stanul generál Cambronn. Do Grasse, kolébky francouzského parfumérství, dorazil kolem šesté večer a jménem císaře Napoleona žádal o potraviny i další věci, ovšem starosta Lombard de Gourdon mu opáčil: „My máme svého krále a milujeme ho!“

Vzápětí čekala Cambronna, který vstoupí u Waterloo do legend, další zklamání. Dozvěděl se, že ve městě pobývá jeho dřívější velitel divize generál Gazan, když však u něj zabušil, sdělil mu kuchař, že pán odjel na venkov. „Merde!“ zaklel Cambronne slovem, které ho proslavilo, načež vztekle dodal: „Vyřiď mu, že je ulejvák!“ Pak město, součást podprefektury s 12 000 obyvateli, obsadil a Napoleonovi do Cannes vzkázal, že může přijet. Císař zatím narážel jen na lidi, jejichž reakce ho nepovzbudily, v Grasse ale konečně zaznělo první provolávání slávy.

Ve čtvrtek 3. března se pokračovalo přes bezvýznamné horské vsi dál na Digne, kde se silnice měnila v horskou stezku tak neschůdnou, že bylo třeba vzdát se všech čtyř děl. Jezdcům nezbylo než sesednout z koní a vzít sedla na záda. Císař pak pěšky kráčel vzhůru sněhem, a přestože se opíral o hůl, uklouzl a upadl. „A kruci, aby si nám malej kaprál něco neudělal,“ poznamenal jeden granátník a Napoleona to rozesmálo. Horší bylo, že uklouzla i mula s vojenskou pokladnou, z níž se vysypalo 200 000 livrů ve zlatě. Armádní pokladník Peyrousse dokázal posbírat většinu, nikoliv všechno. Dodnes se tu prý občas nějaký zlaťák najde... 

Kdo Napoleona zastaví?

Přes Malijai došli všichni v neděli pátého do Sisteronu, kde Napoleona přivítal starosta ozdobený šerpou s královskými liliemi, načež kolona pokračovala na Gap. K Sisteronu stoupaly téhož dne jednotky generála Miollise, aby let orla ukončily. Než dorazily, byl Napoleon pryč. Excísař měl štěstí, nicméně z šedesát kilometrů vzdáleného Grenoblu se jej chystal zastavit generál Marchand, voják, který velel brigádě u Slavkova a divizi od roku 1806.

Napoleon mezitím dorazil  ráno 6. března do Corps a pokračoval přes La Mure, kde končila horská stezka. Ve středu 7. března se již vezl kolem jezera Pierre-Châtel v kolesce, kterou Cambronne zrekvíroval i s pár koňmi pro polské švališéry kapitána Jerzmanowskiho. V té době prohlásil Ludvík XVIII. Napoleona za rebela a zrádce. Všichni vojenští velitelé dostali rozkaz jej napadnout, zajmout a bez soudu ihned popravit. Vypadalo to snadně, neboť k uprchlíkovi z Elby dosud přešla jen hrstka venkovanů či manufakturních dělníků, vesměs horalů třímajících hole, sekery a vlastní lovecké pušky.

Miniaturní armáda pokračovala planinou mezi horskými svahy k jezeru Laffrey, načež se Poláci z předvoje přihnali tryskem zpět s tím, že u vísky Laffrey, která už byla na dohled, stojí batalion 5. řadového pluku a je připraven k boji. Granátníci staré gardy nasadili bajonety a s namířenými puškami došli až k jednotce, jíž velel šéf batalionu Lessart. Napoleon skrze ně nečekaně prošel a náhle stál před svými bývalými vojáky, kteří teď měli na čákách bílé královské kokardy. Lessart nevěděl, co má dělat. Než se stihl rozhodnout k dalšímu kroku, dojel k němu Napoleonův generál Bertrand a mával bílým šátkem na znamení, že chce vyjednávat. Lessart neodmítl. V sázce nebylo nic menšího než osud Francie!

Ať žije císař!

Napětí kulminovalo, když k čelu batalionu dojel císařský pobočník, dělostřelecký kapitán Raoul, který vykřikl: „Císař půjde k vám. Jestli vystřelíte, budou první kulky pro něj. Budete se zodpovídat celé Francii!“ Lessart s jednotkou o něco ustoupil, pak ale zastavil a vojáci nastavili proti jezdcům bodáky. Granátníci udělali totéž, Napoleon je ovšem okřikl, vykročil kupředu a pravil: „Vojáci pátého, jsem váš císař. Poznáváte mě?“ Udělal ještě pár kroků a dodal: „Je-li mezi vámi voják, který chce zabít svého císaře, tady stojím!“

Devatenáctiletý kapitán Randon vykřikl: „Je tady! Pal!“ Nikdo neposlechl a po chvíli svrchovaného napětí se místo výstřelů nad hlavami batalionu nesl sílící pokřik: „Ať žije císař!“ Generál Cambronne do výbuchu nadšení prorocky prohodil: „Je hotovo. Do týdne jsme v Paříži!“ Místo u břehu jezera Laffrey, kde k události došlo, pak dostalo jméno Louka setkání (Prairie de la rencontre).  

Postupujícího uprchlíka z Elby měl dle rozkazu generála Marchanda zastavit 7. řadový pluk. Avšak ve chvíli, kdy plukovník La Bédoyère vyvedl regiment z bran Grenoblu, postavil jej do čtverhranu, šavlí prosekl blánu bubnu a vyňal z něj ukrytou orlici, symbol císařských jednotek. Vztyčil ji a 1 800 vojáků za ním vykročilo jako jeden muž, aby se k Napoleonovi přidali. Pak s excísařem došli ke Grenoblu zpět. Zatímco muži na hradbách odmítli střílet, doběhli k zavřené bráně Bonne místní dělníci, popadli trám jako beranidlo a veřeje vyrazili. Jedno křídlo uchopili, dovlekli je před Napoleona a řekli: „Místo klíčů od tvého dobrého města Grenoblu jsme ti přinesli celá vrata!“

Tady Napoleonova cesta končí, neboť Grenoble znamenal v letu orla zlom, který shrnuje v tomto městě pamětní deska s císařovými slovy: „Před Grenoblem jsem byl dobrodruh. V Grenoblu se ze mě stal vladař.“ Město, v němž slíbil liberální změny vlády, opustil 10. března směrem na Lyon, kde stála armáda maršála Macdonalda a králova bratra Karla z Artois. Ta se ale doslova rozpadla, když se vojáci rozběhli Napoleonovi vstříc. 

Věc Bourbonů je ztracena

Ludvík XVIII. vložil poslední naděje do maršála Neye. V muži, kterému se přezdívalo „nejstatečnější ze statečných“, však odhodlání uprchlíka z Elby zastavit sláblo. Michel Ney viděl nadšení z Napoleonova návratu, byl srdcem Francouz a děsil se představy, že rozpoutá občanskou válku. Nakonec v Lons-le-Saunier předstoupil 15. března před shromážděné jednotky s vlastní proklamací, která začínala větou: „Věc Bourbonů je navždy ztracena!“ Odpovědí mu byl příval nadšení. Za osm měsíců za to maršál (stejně jako plukovník La Bédoyère) zaplatil životem.

Po Neyově přechodu na Napoleonovu stranu už nedokázal vzestup orla nikdo zastavit. Když Ludvík XVIII. uprchl večer 19. března do belgického Gentu, ministr pošt Lavalette dojel k blížícímu se císaři, aby mu sdělil: „Pospěšte, Sire! Král odejel, Tuilerie jsou vaše!“ Před palác dorazil Napoleon následujícího dne v sedm večer v doprovodu několika jezdců. Lidé nejblíže u jeho kolesky jej doslova vytáhli ven, vzali na ramena a vynesli po schodišti vzhůru. Císař, který takový výbuch nadšení nečekal, několikrát opakoval: „To obyčejní lidé mě přivedli do Paříže, to všechno udělali podporučíci a vojáci, to lidu a armádě vděčím za vše.“ Měl pravdu, na trůn se vrátil hlavně dík těm prostým, kteří nikdy nezískali tituly, úřady či renty. Ti, od nichž mnohdy žádal jen krev, pot a slzy, mu dávali najevo až nepochopitelně velkou lásku.

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Orel přistál a neuvěřitelné bylo, že jeho let proběhl bez jediného výstřelu! Vídeňský kongres a protinapoleonská koalice se však s Napoleonovým návratem nesmířily, prohlásily jej za nepřítele lidstva a Francii čekala nová válka. Císař do ní vyrazil 15. června, už o tři dny později ale u Waterloo prohrál a 22. června, zhruba po stodenní vládě, podruhé abdikoval. Zatímco Napoleona čekal ostrov Svatá Helena, Francii návrat krále.

Dudek chocholatý (Upupa epops) je jediným žijícím zástupcem čeledi dudkovitých (Upupidae) a na naší planetě se vyskytuje v devíti poddruzích. Opeřenec velikosti známé hrdličky má široce zakulacená křídla, nápadnou vztyčitelnou chocholku a tenký, mírně dolů zahnutý zobák. Létá „motýlím stylem“ – vlnovitě a jakoby vratce. Je s podivem, že dudci přesto dokážou úspěšně zvládat nebezpečné nástrahy dalekého tahu.

Volání exotických „dudáků“

Dudci zimují jižně od Sahary, ale někteří i ve Středomoří. Roku 2008 se dudek stal národním ptákem Izraele. K nám přilétají nejčastěji v dubnu (ale třeba v roce 2011 jsem zastihl dudka na Stránské skále v Brně již počátkem března). Nápadní stěhovaví krasavci kdysi bývali v naší zemi docela běžní a v Abecedě Ferdy Mravence od Ondřeje Sekory se dokonce píše: „dudek dudal dům od domu“. V letech 1950–1960 však bohužel v Česku takřka vymizeli. Dnes hnízdí ojediněle a nepravidelně v nížinách a pahorkatinách zejména na jižní Moravě. Celková početnost dudčí populace u nás se odhaduje na 70–140 párů (evropská populace je odhadnuta na téměř 900 000 párů).

Dudci vyhledávají otevřenou krajinu s lesíky, remízky, vinohrady a starými sady, líbí se jim živé ploty a křoviny. Po příletu se vracejí na svá hnízdní teritoria. V té době se zejména samci ozývají charakteristickým „dudáním“ (tříslabičné „hupupup“), které má upozornit samice na jejich přítomnost. Při vyrušení vydávají drsné „cherrr“. Samečci se chovají teritoriálně. Jednou jsem v zanedbaném sadu přihlížel potyčce o území mezi dudkem a kosem černým, z níž vítězně vyšel urputnější kos. 

Chemická sebeobrana mláďat

Ke hnízdění vyhledávají dudci stromové dutiny. Hnízdo je někdy zcela holé, jindy na dně naleznete výstelku ze stébel trav a úlomků kůry. Já jsme dudčí hnízda nejčastěji objevil ve vykotlaných vrbách, ale ornitologové je kromě mnoha jiných doupných stromů našli také v hromadách kamení, v dutinách, ve starých stavbách nebo v zahradních domcích, v přístupných sklepích a dokonce v zemních norách. Dudci také mohou osídlit vhodné ptačí budky. V literatuře se uvádí, že dudci hnízdí v květnu, podle mých zkušeností k tomu však zpravidla dochází až v polovině června. 

Na vejcích sedí pouze samice, které samec horlivě přináší potravu. Mláďata krmí zpočátku pouze matka, po desátém dni pak oba rodiče. Pokud vyspělejší mláďata v hnízdní dutině něco ohrožuje, vystřikují směrem k otvoru svůj trus a navíc vylučují z kostrční žlázy silně páchnoucí sekret. Mladí dudci opouštějí hnízdo po šestadvaceti dnech a jsou rodiči dokrmováni ještě po nějaký čas mimo rodný „dům“. Pohlavně dospívají ve stáří jednoho roku. Česko dudci opouštějí většinou během srpna či v září a zcela ojediněle až v říjnu.

Pták, který nevyhledává výšky

V potravě dudků převažuje hmyz (zejména brouci), larvy, dvoukřídlí, blanokřídlí, krtonožky, stonožky, pavouci a žížaly. Nepohrdnou ani ještěrkou. Potravu hledají tito ptáci zejména na zemi, kterou „propíchávají“ svými šídlovitými zobáčky. Při sběru soust připomínají pohybem špačky. Dramatický úbytek dudků v naší krajině je připisován právě úbytku jejich přirozené potravy – velkého hmyzu, který se v minulosti vyskytoval na dnes osiřelých pastvinách. 

Podle záznamů hnízdil dudek chocholatý v 19. století v Česku na mnoha místech (i když nikdy hojně). Ve 20. století však jeho stavy dramaticky poklesly; do 50. let však byl stále vídán na jižní Moravě, v Polabí, na Benešovsku a na hrázích jihočeských rybníků. V následujících letech však vymizel téměř úplně a v současnosti hnízdí jen vzácně v teplejších nížinách a pahorkatinách zejména jižní Moravy. Vystupuje maximálně do výšky 700 m n. m. Výjimkou je Hrubý Jeseník, kde bylo zjištěno hnízdění ve výšce 826 m n. m.

Dudčí bytovky na vinici

V Červeném seznamu České republiky je dudek zařazen do kategorie EN – ohrožený druh. To znamená, že potřebuje pomoc nás lidí, kterou můžeme zajistit například vhodnými budkami. Rakouští ornitologové ve vinařské oblasti Wagram zjistili, že budky je vhodné umisťovat nikoliv na stromy, ale do speciálních kůlniček na vinohradnické nářadí! Rakušanům se podařilo nemožné – za pouhých pět let zvýšili počet hnízdících párů ze dvou na šedesát! Budky připevněné v kůlničkách obsazují dudci ochotněji než hnízdní možnosti nabízené přímo na vinicích. 

TIP: Odlety tažných ptáků – Koloběh ptačí migrace

Podle poznatků z Rakouska působí kůlničky na mikroklima v hnízdní budce a navíc vletový otvor umístěný nízko nad zemí je pro tyto ptáky velmi vhodný. V Česku byly takovéto luxusní dudčí „bytovky“ již s úspěchem umístěny ve vinařské lokalitě Šidleny v blízkosti PR Horky a v zámeckém parku Milotice, kde se nacházejí významné ptačí oblasti Bzenecká doubrava a Strážnické Pomoraví.

Vztah mezi hudbou a fungováním lidského mozku je předmětem zájmu již od dob Pythagorových. Nejčastěji bývá v této souvislosti zmiňován tzv. „Mozartův efekt“ – pojem, který vzbudil vlnu zájmu v devadesátých letech minulého století. Experiment vědců z univerzity ve Wisconsinu měl tehdy prokázat, že poslech Mozartovy hudby (krátkodobě) zlepšuje časově – prostorovou představivost. Studie Frances Rauscherové je dnes sice považována za neprůkaznou, výzkum v této oblasti ale pokračuje dodnes.

Předmětem zájmu vědců v roce 1993 byla Mozartova Sonáta pro 2 klavíry D-dur (KV 488), „Mozartův efekt“ je ale spojován i s dalšími skladbami slavného skladatele. Nedávno se na jednu z nich – Sonátu pro dvě piana D-dur (K. 448), zaměřili badatelé z prestižní soukromé univerzity Dartmouth College v New Hampshire.

Hudba v mozku epileptiků

Robert Quon se svými kolegy Mozartovu skladbu pouštěli 16 pacientům s těžkou formou epilepsie, kteří nereagovali na obvyklou léčbu. Pacientům přehrávali hudbu pomocí implantovaných senzorů a sledovali vliv „léčivé“ hudby na takzvané IED (Interictal epileptiform discharges), což je označení pro abnormální chování mozkových neuronů u těžkých epileptiků, v období mezi epileptickými záchvaty. Ukázalo se, že pouhých 30 sekund poslechu Mozartovy skladby IED výrazně tlumí. 

Podle vědců mají nejintenzivnější vliv na mozek epileptiků přechody mezi delšími pasážemi. Ty zřejmě vyvolávají pocit očekávání, po němž je posluchač Mozartem překvapen a vzniká silná pozitivní emoční reakce. Vliv emocí v mozku je stále do značné míry záhadou, v tomto případě má ale zřejmě blahodárný vliv na mozek epileptiků. 

TIP: Hudba léčí: Poslech klasické hudby může zdolat bolest či zánět

Badatelé zkoušeli svým dobrovolníkům pouštět i jiné skladby, včetně jiných děl Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Wagnera nebo hudby dle preferencí konkrétního pacienta. Na mozek epileptiků to ale nemělo sebemenší vliv, což podle amerických vědců ukazuje na význam Mozartovy Sonáty pro 2 klavíry.

Během nedávných vykopávek u křižáckého hradu Saint Louis v Sidonu, který se nachází na pobřeží Středozemního moře v Libanonu, byly objeveny dva masové hroby. Jsou v nich pohřbeni mladíci a muži evropského původu, často s brutálními válečnými zraněními. Podle všeho jde o křižáky, kteří zde padli v bitvě.

Většinu toho, co víme o křížových výpravách ve Svaté zemi, pochází z historických textů a vykopávek ve Svaté zemi a v Evropě. Podobné nálezy masových hrobů, které přímo souvisejí s konfliktem, jsou ale vzácné. Odborníci proto doufají, že se díky tomuto objevu dozvíme zase něco víc o tomto bouřlivém období historie.

Padlí křižáci

Archeologové britské Bournemouth University u zmíněného hradu odkryli pozůstatky přinejmenším 25 mužů ve věku odpovídajícím účasti v bitvě. Analýzy DNA a izotopů v jejich zubech, stejně jako nalezené artefakty, potvrdily, že jde o Evropany. Podle radiokarbonového datování zemřeli v průběhu 13. století. Odborníci se domnívají, že jde o padlé z bojů v roce 1253, kdy Sidon zničili islámští Mamlúci.

Mrtví v těchto masových hrobech nesou stopy po velkém počtu bojových zranění, která jsou často velmi rozsáhlá. Muselo k nim dojít během strašlivých řeží křižáků s útočícími Mamlúky. Na tělech je patrné, že mrtví často nejprve nějakou dobu leželi tam, kde padli, a až později byli pohřbeni do hromadného hrobu. Na některých kostech jsou také patrné stopy ohně, zřejmě po pokusu spálit mrtvé.

TIP: Masakr u Akkonu: Proč nechal Richard Lví srdce pobít muslimské zajatce?

Z historických pramenů víme, že v té době působil v Sidonu francouzský král Ludvík IX. Francouzský, který se rád osobně podílel na pohřbívání mrtvých. Je tedy možné, že mohl být i u pohřbu padlých z objeveného masového hrobu.

Šestadvacetiletý August Landmesser odmítl zvednout pravačku v nacistickém pozdravu. Byl to vypjatý okamžik – závěrečný ceremoniál spuštění lodi Horst Wessel, na které Landmesser pracoval jako dělník. Slavnost zakončil proslovem Rudolf Hess, jenž stál po boku Adolfa Hitlera.

Landmesser vstoupil do NSDAP ve svých dvaadvaceti s vidinou, že si zvýší šance na dobré zaměstnání. O čtyři roky později byl ze strany vyloučen, protože se chtěl oženit s Židovkou Irmou Eckelovou. Kvůli norimberským zákonům se však nemohli stát manželi. V roce 1937 se August, těhotná Irma a jejich dvouletá dcera Ingrid pokusili uprchnout do Dánska, byli ale chyceni, obviněni z „hanobení rasy a krve“ a později i uvězněni. 

Zpráva z německých novin, 26. října 1938:

„Udělením trestu obviněnému Landmesserovi soud shledává, že pokud má být udržena čistota německé rasy, takové porušení rasových zákonů musí být přísně potrestáno.“

Irma poté ve vězení porodila jejich druhou dceru Irene a byla později zavražděna během holokaustu. August si odseděl tři roky a po propuštění se vrátil do civilního života. V roce 1944 byl povolán do trestné divize Wehrmachtu a po osmi měsících služby padl během bojů v Chorvatsku. Obě jejich dcery Ingrid a Irene se ocitly v sirotčinci a byly rozděleny. Ingrid byla později svěřena babičce z matčiny strany, Irene byla v roce 1941 svěřena do péče pěstounů. Po smrti babičky v roce 1953 byla předána do pěstounské péče i Ingrid.

Běh na 250 metrů

• Výhra: neznámá suma peněz

Že se lidé sázeli i v 18. století, asi nepřekvapí. Sázet se je jedna věc, ale umět sázky vyhrávat? To už chce trochu fištrónu. A ten rozhodně nechyběl obtloustlému řezníkovi z Brightonu, panu Bullockovi. Tento neustále zadýchaný a navýsost kulatý pán se nevsadil s nikým méně důležitým než s Davidem Barrym, šestým hrabětem z Barrymore. A čeho se sázka týkala? Závodu v běhu na 250 metrů.

Hrabě byl z hlediska fyzické kondice přesným opakem vykrmeného tlouštíka, a proto přistoupil i na dvě řezníkovy podmínky. První byla laskavá žádost o 35 metrů náskoku, na kterou vysportovaný šlechtic rád přistoupil. Druhou pak, že řezník vybere místo závodu. „Pročpak ne?“ těšil se z jisté výhry sebejistý hrabě. Jenže Bullock nebyl včerejší. Závod se proto odehrál v uličce Black Lion Lane, která nemá na šířku ani 70 centimetrů. I kdyby se hrabě snažil sebevíc, rozložitého řezníka s patřičným náskokem tu prostě předběhnout nemohl. Sázku prohrál a se ctí vyplatil slíbenou sumu.

Pěšky kolem světa

• Výhra: 21 000 liber

Poutí Philease Fogga se inspirovali i pánové John Pierpont Morgan a Hugh Cecil Lowther, pátý hrabě z Londsdale. Šlo o to, zda bude známý vtipálek Harry Bensley schopen obejít pěšky svět za jimi daných podmínek. A motivace? V banku se sešlo 21 000 liber, což byla v roce 1907 kulatá sumička. Dnes by to bylo lehce přes milion. Jenže gentlemanská sázka měla hned 15 velmi kuriózních podmínek. Jen pro představu: Bensley nesmí být po celou dobu své pouti nikým rozpoznán. I proto musí mít během cesty na hlavě rytířskou helmu se staženým hledím. K dispozici má jen jeden pár kalhot, jiné oblečení si vzít do zavazadla nesmí. Na cestu vyráží bez peněz a vydělávat si může jen prodejem pohlednic, na kterých je on sám. Prvních 169 britských měst musí projít ve stanoveném pořadí, a v každém musí získat autogram osoby významného postavení. Po celou dobu také musí tlačit dětský kočárek. A také se musí cestou oženit, aniž by si sundal masku. Náročné? 

Bensley dělá, co může, a šest a půl let cestuje v absolutním utajení. Obdrží více než 200 nabídek k sňatku. Dostane pokutu za nelicencovaný prodej pohlednic. Novináři pátrají po identitě kočárkového rytíře. Jenže pak v Evropě vypukne válka, a cestu jednoduše dokončit nemůže. Nevyhraje sice, ale pánové mu předají 4 000 liber za vzniklá příkoří.

Z New Jersey do New Yorku za 15 minut

• Výhra: 100 dolarů

Kouzlo hospodského štengrování se neomrzí. A dobírat si silně podnapilého Thomase Fitzpatricka evidentně také ne. Alespoň si to 30. září 1956 myslelo důvěřivé a stejně nestřízlivé osazenstvo newyorského baru, když ve tři hodiny odpoledne uzavřelo s „Fitzem“ sázku: „Dostat se z New Jersey do New Yorku pod patnáct minut.“ Opilci totiž netušili, že onen „Fitz“ je pilot. A až na sklony k alkoholismu zatraceně dobrý pilot. Proto neváhal ani chvilku.

Ukradl z hangáru aeronautické školy v Teterboro jednomotorové letadlo a bez radiového spojení nebo osvětlení celou akci hbitě realizoval. I přes nějaké to promile v krvi. Následně přistál uprostřed New Yorku na St. Nicholas Avenue, přímo před barem, kde sázku uzavřel. Z jednoho sta dolarů, které vyhrál, se dlouho neradoval. Přesně na tolik jej přišla pokuta za „rušení dopravního provozu“. Druhý den měl ale New York Times o čem psát. Mimochodem, na počest pilotního umu tohoto muže je pojmenován i míchaný drink „Late Night Flight“.

Když vyrážíme k řece Traun (česky Travna), kvůli dřívějším zkušenostem raději říkáme, že ji pojedeme „zkusit“. Je to náladová dáma a pod svou hladinu vás hned tak nepustí. Stav vzedmuté vody, kdy je rozhodně lépe zůstat na břehu, ale během jednoho dvou dní vystřídá klid. Travna se opět promění ve vlídnou a klidnou bytost, která nabízí příjemné svezení ve svých čistých vodách. 

Oslava světla

Nejlepší lokality na potápění nebo šnorchlování najdete v Travně 10 kilometrů od jezera Traunsee ve vesnici Viecht. Nad hrází malé vodní elektrárny Siebenbrunn (malé vodní dílo se třemi Kaplanovými turbínami bylo postaveno během let 1923–28) se nachází řada zarostlých ostrůvků a hloubka v řece zde dosahuje až 12 metrů. Pravý břeh pod příjezdovou silnicí je zcela nepřístupný. 

Přestože i ze břehu je na první pohled vidět, že je voda čistá, jsme po zanoření pod hladinu Travny příjemně zaskočeny sedmimetrovou dohledností. To jsme nečekaly. Řeka nás zmátla i jinak, protože její tmavé dno pohlcuje většinu světla a tak na první („suchý“) pohled vypadá docela obyčejně. Když se ale ponoříte pod hladinu, velmi rychle si všimnete neobyčejně výrazné hry světel. Plaveme kolem ostrůvků a atmosféra v řece se neustále mění. Překážky podél břehu cedí prameny světla jen do některých míst, jako by na ně byly namířeny jevištní reflektory. Zvláště pod stromy se vytváří efekt tzv. chrámového světla. 

Zážitek prvotního okouzlení

Nezapomínám se občas podívat i na hladinu, která líně veze podzimně zbarvené listy z okolních stromů. Členité dno a stěny ostrovů jsou místy porostlé smaragdově zelenou řasou. Bizarní skalní útvary, po tisíce let tvarované vodou ze solnohradska, obsadily tisíce drobných mlžů. 

Proplouváme kolem mohutných kmenů, zbytků cest a dokonce staveb, které stávaly na břehu řeky ještě v dobách, kdy její hladina nebyla zvýšena jezem elektrárny. V místech zúžení mezi podvodními ostrovy proud znatelně sílí. Představuji si, jak to tady musí vypadat v době jarního tání nebo po bouřce. Šedesát minut pod vodou se zdá být jen chvílí. To jsem zažívala v začátcích potápění, kdy vše bylo velmi nové a neotřelé. Po více než 800 ponorech to vnímám znovu právě v této magické řece. 

Zlatavá kráska a klidná trojice

Hned po zanoření potkáváme dvaceticentimetrové štíhle (štičího adolescenta) a o pár minut později máme tu čest vidět i jeho zvláštně vybarvenou štičí „maminku“. Ryby se umí dobře přizpůsobit barevné náladě okolí a téměř metrová zubatá kráska je toho jasným důkazem. Je zlatavá s temně hnědými maskovacími skvrnami, dalo by se říct, že má barvu řeky. Ve své blízkosti nás nechává hezkou chvíli a v jeden moment stojí čelem téměř na dotyk proti mé kolegyni. Bohužel jsem v tu chvíli příliš daleko na dobrý záběr. Pod vodou by to znamenalo být asi metr od nich, protože teleobjektivy tady nefungují.

Moji fotografickou vášeň nakonec ukonejší trojice velkých okounů. Hledají na dně potravu a já, „bublající obryně“, je vůbec nezajímám. Kamarádka se vznáší opodál a kroutí hlavou nad tím, jak blízko mě okouni pustí. 

Kamarádství s rakem

Posunky se domlouváme, že se zkusíme vydat kousek proti proudu, kde si v klidnějším místě všímám prvního raka signálního. Je to nepůvodní druh ze Severní Ameriky, ale i tak musíme uznat, že jde o impozantního živočicha. Dorůstá délky až 18 cm a z jeho masivních klepet rozhodně máme respekt. 

Dobře vím, že tihle velcí korýši bývají sebevědomí a nebojácní, a proto opatrně zjišťuji, zda by se nechtěl „kamarádit“. Nabízím mu ruku. Zdá se být naprosto neagresivní a klidný a já očima přemlouvám i svoji potápěčskou kolegyni, aby si raka pochovala. Po chvilce možnost procházky po jejích rukou přijímá i rak. Je to pro nás obě zajímavý zážitek a neubráníme se smíchu. Smát se pod vodou ale není jen tak, takže se nám dostává voda do masky a musíme ji „vylévat“, což je poměrně jednoduchý trik. 

Opatrně s adrenalinem

Pod vodní elektrárnou Siebenbrunn leží další zajímavé místo řeky. Hluboké úzké tůně s vodopády a členitými ostrovy jezdí obdivovat nejen potápěči. Z dřevěného mostku mohou turisté sledovat milovníky adrenalinu, kteří v neoprénech skáčou z asi čtyřmetrové výšky do jedné z tůní. Vzhledem k malé šířce je místo velice citlivé na zvýšení průtoku vody. I potápěči se zde cítí lépe s lehčí výstrojí, bez potápěčského přístroje. Bez neoprénu to ale nejde. Teplota vody dosahuje v pozdním létě nejvýše 18 °C, po většinu roku bývá mnohem studenější. 

TIP: Neznámé vody Bulharska: Potápěčská svoboda Černého moře

V proudu Traunfallu můžete potkat ryby tekoucích pásem, vranky pstruhy, siveny a fousaté parmy. Jedná se o poněkud nebezpečnou zábavu, kterou je dobré podnikat pod taktovkou někoho zkušenějšího.

Brazilský amatérský astronom José Luis Pereira nedávno pozoroval Jupiter. V noci na pondělí 13. září se stal svědkem záblesku, který doprovázel zánik malého kosmického tělesa v atmosféře plynného obra.

Pereira nesledoval Jupiter náhodou. Stejně jako v mnoha dalších předešlých nocích pořizoval snímky a natáčel videosekvence plynného obra s využitím softwaru DeTeCt, který představuje užitečný nástroj pro detekci zásahů planet a podobných událostí. Navzdory problematickému počasí Pereira natočil celkem 25 videosekvencí Jupiteru.

Nejnovější záblesk na Jupiteru

Amatérský astronom tato videa ještě té noci nahrál do systému DeTeCt. Až v úterý ráno se dozvěděl, že hned na prvním videu zachytil nový zásah Jupiteru kosmickým tělesem. Podle prvních komentářů odborníků šlo v tomto případě o poměrně malý objekt, který se nedostal do hlubších vrstev atmosféry Jupiteru. Nezůstala po něm žádná viditelná stopa.

TIP: Původcem srpnového záblesku na Jupiteru byl kamenoželezný meteoroid

Jupiter obíhá kolem Slunce v blízkosti Hlavního pásu planetek, kde je spousta kosmického materiálu různé velikosti. Kvůli tomu, a také kvůli své mohutné gravitační přitažlivosti, je Jupiter bombardován kosmickým smetím pravidelně. Například v roce 1994 jsme byli svědky spektakulární nebeské show, kdy se s Jupiterem srazily zbytky komety Comet Shoemaker-Levy 9. V tomto případě šlo o mnohem větší tělesa, než v případě Pereirova pozorování, jejichž zásah po sobě zanechal „jizvy“, viditelné celé měsíce.

Od roku 1919 žil Karel I. Habsburský ve švýcarském exilu a odtud pokračoval v politických aktivitách. Opakovaně odmítl abdikaci a během roku 1920 navázal kontakt s uherským regentem Miklósem Horthym. Ten se stavěl, přes veškeré své projevy loajality, ke Karlově případnému převzetí moci v Uhrách rezervovaně. O rok později se v utajení vydal přes Francii a Rakousko do Maďarska, aby se s Hortym setkal.

Předchozí část: Ad astra: Karlovy pokusy o návrat na uherský trůn 1921 (1)

Cestou do Budapešti koncem března 1921 zůstával Karel Habsburský  přesvědčený, že jej Horthy očekává. Nebylo tomu tak a panovníkova představa, že mu regent předá moc, vzala během několikahodinového jednání za své. Horthy sice ujišťoval Habsburka o své loajalitě, ale zároveň se ho snažil přesvědčit, že pro předání moci ještě nenastala ta pravá chvíle. Když nepomohla ani zmínka o podpoře francouzského ministerského předsedy Aristide Brianda, dal rozladěný Karel regentovi lhůtu tří týdnů na předání moci a vrátil se do Szombathely. 

V nouzi se pozná charakter

Horthy následně rozkázal Antonu Lehárovi, armádnímu veliteli západního Maďarska, aby odvezl Karla ze země, což však důstojník odmítl, a tak jej regent odvolal a nahradil generálporučíkem Pálem Hegedüsem. Mezitím se informace o Habsburkově pokusu rozkřikly do světa – a to i přes snahu maďarské strany vše ututlat. Francouzský vysoký komisař v Budapešti popřel jakýkoli slib podpory ze strany Francie a tlak na Maďarsko, aby se Karla zbavilo, stále vzrůstal.

Ministr zahraničí Gustáv Gratz měl plné ruce práce, aby uklidnil dohodové mocnosti a zejména následnické státy, které vnímaly případnou restauraci monarchie jako počátek Karlových dalších nároků. Kromě vysvětlování, že Budapešť nemá s nastalou situací nic společného, vyjednal Gratz se Švýcarskem možnost návratu bývalého císaře. Na toho mezitím vzrůstal mezinárodní tlak a 2. dubna oznámil ministru Gratzovi svůj úmysl opustit zemi, což o tři dny později učinil. 

Podruhé a naposledy

Navzdory nepříznivým okolnostem se Habsburk hodlal do Maďarska vrátit. Věděl, že s Horthym nemůže počítat a o svá práva se bude muset přihlásit důrazněji, v čemž ho utvrzovali i jeho příznivci v Uhrách. V této situaci již počítal s použitím vojenské síly k prosazení svých nároků, ale musel jednat rychle. Budapešť v té době vedla spor o území Burgenlandu s Rakouskem a držela na hranicích početné jednotky pod velením Karlova příznivce majora Gyuly Ostenburga-Moravka.

Po vyřešení problému měli být vojáci do konce října 1921 staženi, což by bývalému císaři znemožnilo využít tuto vojenskou sílu k tažení na Budapešť. Karel tentokrát zvolil pro cestu do Maďarska letadlo, přičemž jej doprovázela těhotná manželka Zita. Záminkou pro opuštění Švýcarska se stalo nadcházející desáté výročí jejich svatby 21. října 1921.

Plány se hroutí

Pronajatý stroj Junkers F13 švýcarské letecké společnosti Ad Astra měl císařský pár v tajnosti dostat během několika hodin na uherskou půdu. Na letišti v Dübendorfu poblíž Curychu nastoupili do letadla a po více než čtyřhodinovém letu překonali maďarskou hranici. Místo přistání ale nebylo označeno, protože zpráva o Karlově příletu nedorazila.

Dokončení: Ad astra: Karlovy pokusy o návrat na uherský trůn 1921 (3)

Letadlo dosedlo na náhodně vybraném poli a po zjištění, kde se nalézají, ještě jednou odstartovali a po několika kilometrech přistáli na pozemcích hraběte Józsefa Czirákyho mezi vesnicemi Cirák a Dénesfa. Karlův plán překvapivě a rychle táhnout na Budapešť se začal hroutit. Ukázalo se, že jednotky majora Ostenburga nedostaly k dispozici slíbené vlaky, a tak se je plukovník Anton Lehár, jako nově jmenovaný Karlův armádní velitel, snažil rychle sehnat.

Z hlediska spotřeby materiálu patří stavebnictví mezi nejnákladnější obory. Přírodní zdroje však nejsou nevyčerpatelné a v dohledné budoucnosti bude potřeba materiál pro stavby získávat jinak. Velký potenciál skýtá například suť ze zbouraných budov, donedávna ovšem nikdo netušil, jak ji využít. Nicméně nyní se dlouholetý rébus podařilo vyřešit autorům patentu, který šetří nejen náklady, ale i životní prostředí. Ze suti zbylé po demolici totiž vznikne nový beton. 

Budoucnost patří suti

„Po demolici objektu z něj získáme suť pro výrobu recyklovaného kameniva, jež poslouží jako základ nového betonu. Z něj se postaví další budovy. Až doslouží, zbourají se a opět postavíme nové. A takhle bude možné pokračovat téměř donekonečna,“ přibližuje vedoucí technolog Bohuslav Slánský z firmy ERC-Tech, která v Česku s výrobou tzv. rebetongu začala. 

Duchovním otcem myšlenky se stal František Polák. „Na stavbách vznikal odpad, který se musel odvážet, a navíc se za to platilo. Polák proto přemýšlel, zda by ho nešlo využít jinak,“ líčí zrod nápadu Pavel Gorecký, ředitel zmíněné společnosti. Materiál, jenž by skončil na skládce, lze díky českému patentu recyklovat až ze 100 %. Pomáhá při tom speciální nanočásticová přísada: Funguje jako pojivo, zlepšuje vlastnosti kameniva, ale především snižuje množství cementu přimíchávaného do stavební hmoty – takže klesá uhlíková stopa náročného procesu výroby přírodního cementu. 

Nový dům, nový život

První budovy vzniklé pomocí geniální české technologie už stojí, jako třeba kancelářský komplex v centru Olomouce. „Průmyslovou produkci jsme zahájili na podzim 2019. Šlo o prefabrikáty, z nichž se stavějí například dělicí a opěrné stěny,“ popisuje Slánský. 

Loni firma pokročila až k výstavbě bytových domů, například v pražské Libni. Pro bytový projekt Čertův vršek se využije přibližně 2 000 m³ rebetongu, čímž se ušetří na 3 500 tun přírodního kameniva a stejné množství díky tomu neskončí na skládce. K výrobě recyklovaného betonu se hodí nejrůznější druhy sutí – cihelné, betonové i směsné – přičemž poslední jmenovaná je dnes u nás nejhojnější.

Až dojde kámen

„V Česku v současnosti bojujeme s velkým nedostatkem stavebního kamene. Za posledních pětatřicet roků se neotevřel žádný kamenolom,“ upozorňuje Slánský. Do devíti let zbudou zásoby přibližně polovině z 221 domácích lomů a při aktuálním tempu spotřeby se úplné vyčerpání zdrojů očekává kolem roku 2062. S vymýšlením alternativ proto musíme začít už dnes.

TIP: Recyklace pro pokročilé: Bydleli byste v domě z odpadního kalu?

O revoluční technologii již projevily zájem státy celého světa, mimo jiné Libanon. Po nedávném fatálním výbuchu přístavního skladu v Bejrútu je totiž třetina tamních domů určena k demolici. „Chceme pomoct naším technologickým know-how, aby mohlo k obnově dojít co nejdřív,“ uzavírá ředitel Gorecký.