V roce 1961 přišel v americkém Salt Lake City na svět chlapec s vrozeným poškozením mozku, kvůli němuž spolu takřka nekomunikovaly jeho pravá a levá hemisféra. Tehdy se lékaři domnívali, že dítě se nikdy nenaučí chodit ani mluvit a rodičům doporučili syna odložit do ústavu. Těžko říct, jak by se osud malého Kima Peeka vyvíjel, pokud by poslechli. Oni to ale neudělali a svým rozhodnutím patrně nevědomky přepsali historii. Již záhy vyšlo najevo, že díky zjevnému hendikepu chlapec disponuje doslova dokonalou pamětí.

Číst se naučil sám už v 16 měsících a později si údajně dokázal zapamatovat 98 % veškerého textu, který kdy přečetl. Louskal encyklopedie, telefonní seznamy i jízdní řády nebo televizní programy a postupně se zdokonalil natolik, že každým okem četl jednu stránku. Kapacita jeho paměti byla ohromující: Kromě psaného textu pojala i všechno, co kdy zaslechl, a byl schopen následně přesně reprodukovat veškeré melodie. Jako by to nestačilo, uměl bleskově vypočítat a přiřadit jakékoliv historické datum k příslušnému dni v týdnu.

Neuvěřitelné výkony v oblasti mentálních schopností však měly i svou stinnou stránku. Jako by Kimův mozek už nezvládl cokoliv dalšího, chlapec zároveň vykazoval velké rezervy v řadě jiných oblastí, zejména pokud jde o sociální kontakty a komunikaci s ostatními lidmi. Když absolvoval IQ testy, dosáhl velmi slabého výsledku 73 bodů (průměr se pohybuje okolo hodnoty 100). Celý život zůstal kvůli tomu odkázán na asistenci dalších osob.

Zrození legendy

V současnosti už by psychologové okamžitě poznali, že Kim trpí autismem. V době jeho dětství však tato diagnóza ještě nebyla ani zdaleka tak častá jako dnes a pro řadu odborníků šlo o zcela neznámý termín. Přesto to byl právě on, kdo tuto vývojovou dysfunkci paradoxně zpopularizoval. Stalo se to poté, co jej v roce 1984 náhodně potkal spisovatel a scenárista Barry Morrow. Životní příběh tehdy třiadvacetiletého mladíka jej natolik oslovil, že se rozhodl natočit na jeho motivy film. Ačkoliv bylo jasné, že osobnost Kima Peeka je zcela jedinečná, patrně ani on nemohl tušit, jaký úspěch jeho snímek nakonec bude mít.

Na plátnech kin se pod názvem Rain Man objevil v roce 1988, do dnešních dní utržil 355 milionů dolarů a získal mimo jiné čtyři Oscary. Zároveň se však postaral i o jeden nepříjemný vedlejší efekt: Jeho obrovská popularita u veřejnosti zapříčinila vznik mylné představy o tom, že všichni autisté jsou cosi jako excentričtí géniové. Pravda je taková, že naprostá většina autistů neprojevuje žádné mimořádné nadání a nevyznačují se ani dokonalou pamětí – reálný život s autismem obvykle vypadá jinak a ne právě vesele, zejména pro rodiče dotyčných dětí. 

Typický autista neexistuje

V populaci žije v průměru 1,5–2 % lidí s touto diagnózou, přičemž mužů bývá až čtyřikrát víc než žen. Číslo je však třeba brát s rezervou, a to vzhledem k velmi obtížné diagnostice. Zřejmě žádná jiná vývojová porucha nemá tak nespecifické projevy, neexistuje tedy „typický“ autista. Společnou mají v zásadě jedinou charakteristiku: Všichni se v různé míře chovají jinak než zbytek jejich vrstevníků. Nejčastěji mívají potíže s komunikací, lpí na určitých rituálech a v různých situacích reagují nestandardně.

I z toho důvodu psychologové raději než pojem autismus užívají výraz „autistické spektrum“, který lépe umožňuje obsáhnout všechny rozmanité podoby tohoto onemocnění. To se výrazně liší i v intenzitě svých projevů – zatímco někteří autisté nejsou schopni samostatného života a podobně jako Rain Man vyžadují neustálý dohled a asistenci někoho blízkého, celá řada jich naopak dokáže celkem bez potíží fungovat a docházet do zaměstnání. Pokud jde o zmíněnou genialitu, ta se podle dostupných údajů objevuje u pouhého procenta všech autistů.

Naopak až 40 % autistů vykazuje výrazně snížené intelektuální či kognitivní schopnosti. Co bývá také spíše typické, jsou potíže v mezilidské interakci: Většina autistů upřednostňuje samotu, je jim nepříjemný oční kontakt a již v dětství nesnášejí tělesné dotyky. Je to také jeden z modelových ukazatelů, se kterým odborníci pracují u dětí s podezřením na diagnózu autismu (viz Jak poznat autistické dítě?). Koneckonců samotné slovo autismus má kořeny v řeckém „autos“ s významem „sám“. Poprvé jej použil švýcarský psychiatr Paul Eugen Bleurer v roce 1911, tehdy však ve spojitosti se schizofreniky. Jako samostatnou poruchu vyčlenil autismus až jeho rakouský kolega Leo Kanner během druhé světové války, kdy popsal jedenáct dětí s autistickými projevy, které však zároveň neodpovídaly diagnóze schizofrenie. 

V zajetí stereotypu

Pro mnoho autistů je charakteristické opakování neustále stejných vzorců chování, což může více či méně komplikovat běžný život. Například ve spojitosti s jídlem se může stát, že dotyčný má přiřazené určité typy potravin ke konkrétnímu dni v týdnu. Dojde-li pak z nějakého důvodu k narušení takového stereotypu, autisté s vážnější formou mohou zareagovat velmi prudce, mnohdy i agresivně, neboť se s nečekanou změnou nedokážou vyrovnat. V dětství bývá poměrně běžné, že se malý autista věnuje třeba i několik hodin jedné opakující se činnosti, aniž by jej omrzela (stále dokola si například namotává provázek na prsty a opět jej sundává, přelévá vodu z jedné lahvičky do druhé a zpět a podobně).

Mnohdy bývají autisté fixováni na jeden konkrétní předmět a vyžadují, aby jej měli neustále u sebe; jakmile to není možné, nezřídka podlehnou nekontrolovatelnému záchvatu vzteku nebo se dostaví jiná dramatická reakce. Rodiče takových dětí se pak rychle naučí pečlivě hlídat, aby jejich potomek měl svého zvoleného „maskota“ neustále při sobě, aby se vyhnuli nepříjemným scénám na veřejnosti. Pro autisty ve starším věku jsou často typické také velmi specifické zájmy či koníčky, které se nezřídka stávají přímo posedlostí. Velice častým objektem jejich zájmu jsou jízdní řády či trasy hromadné dopravy, případně kalendáře nebo nejrůznější seznamy.

Život s autismem navíc komplikuje fakt, že bývá často spojován i s jinými zdravotními potížemi. Až 40 % autistů bojuje zároveň s úzkostmi nebo depresemi, zhruba dvě třetiny dětí a mladistvých vykazují poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (známé pod zkratkou ADHD). Až třetina autistů trpí epilepsií, udává se rovněž nápadně zvýšený podíl schizofreniků. S autismem se ale mohou pojit i zdánlivě zcela nesouvisející potíže: Kromě poruch spánku jde například o trávicí potíže, vyskytující se až osminásobně častěji než u průměru populace.

Autistické geny

Jednou z dodnes ne zcela objasněných záhad autismu je to, jak vlastně vzniká. Teorií o jeho příčinách se v průběhu uplynulých desetiletí objevilo hned několik, přičemž řada z nich už je překonaná. Do 60. let minulého století se psychologové domnívali, že autismus je víceméně zapříčiněn nevhodnou výchovou, a vinu přikládali emocionálně chladným matkám, které svým potomkům údajně neposkytovaly dostatek lásky.

Zhruba před dvaceti lety pak způsobila hotový poprask dnes rovněž vyvrácená hypotéza o tom, že autismus vyvolává očkování proti spalničkám. Současní psychologové se přiklánějí k hypotéze, že jde o geneticky podmíněnou chorobu, kterou však zároveň ovlivňují i další faktory jako přítomnost různých potenciálně škodlivých látek v životním prostředí či průběh těhotenství a porodu.

V podezření se střídavě ocitaly různé chemikálie, preparáty proti nevolnosti či jiné medikamenty konzumované těhotnou ženou, zatím žádná ze souvisejících studií ale nic takového nepotvrdila. Co je naopak prokázáno, je to, že pravděpodobnost narození autistického dítěte výrazně roste s věkem matky. Dále platí, že mají-li rodiče již jedno autistické dítě, jejich další potomek má mnohem vyšší šanci na stejnou diagnózu, což by nahrávalo teorii o genetickém původu choroby. 

Naděje ve střevech

Velký průlom oznámil loni v lednu tým genetiků z newyorské univerzity: V doposud nejrozsáhlejší studii na toto téma se jim na vzorku 35 000 lidí (z nichž třetinu tvořili autisté) povedlo identifikovat celkem 102 genů ovlivňujících vznik poruch autistického spektra. U poloviny šlo o překvapení, neboť o jejich vztahu k autismu se dosud nevědělo. Pro vědce se nyní otvírá obrovský prostor pro potenciální metody léčby založené právě na nových poznatcích z oblasti genetické struktury. Jedna z možností spočívá v podávání doplňků stravy: Vychází z toho, že v mozku autistických pacientů chybí některé esenciální bílkoviny řídící správnou posloupnost příslušných genů.

Zcela jiný vědecký proud, který však sdílí čím dál více lékařů i dalších odborníků, se pokouší hledat příčinu nikoliv v mozku, ale ve střevech. V odborném časopise Cell nedávno vyšla studie o experimentu provedeném vědci z Kalifornského technologického institutu, kteří se pokusili ověřit teorii o tom, že autismus možná souvisí se střevní mikroflórou. V rámci pokusu transplantovali pokusným myším stolici dětí s autismem a následně sledovali, zda se u nich objeví nějaká změna v chování.

K jejich překvapení tyto myši zareagovaly méně společenskými projevy, stranily se ostatních zvířat a omezily komunikaci. Namísto toho se častěji věnovaly stereotypním pohybům, což jsou charakteristické příznaky přesně odpovídající projevům autismu u člověka. Vědci sice varují, že výsledky experimentu nelze automaticky vztahovat i na lidi, nicméně existuje opatrná naděje, že by tento princip mohl fungovat i opačným směrem – tedy utlumit příznaky autismu pomocí transplantace „zdravé“ střevní mikroflóry. Na další pokrok je však třeba si ještě počkat. Do té doby se psychologové ve svých ordinacích musejí smířit s tím, že rodičům nemohou sdělit právě příznivé zprávy. Autismus totiž ani s veškerými současných znalostmi nelze vyléčit, lze jej pouze zmírňovat.

Jak se léčí autisté 

Cílem terapie je omezit projevy problematického chování a umožnit autistovi se pokud možno začlenit do společnosti. Odborníci používají různé kognitivně-behaviorální metody, spočívající například v nácviku komunikace a vytváření nových vzorců chování, které nebudou způsobovat v životě autisty takové potíže. Jak již bylo uvedeno, mnoho z nich pak může při vhodně zvolené terapii vykonávat i zaměstnání.

TIP: Syndrom učence: Fascinující svět mezi genialitou a podivínstvím

Ba co víc, určité formy autismu mohou v určitých profesích představovat výhodu. Některé technologické firmy dokonce už autistické pracovníky cíleně přijímají na pozici programátorů, analytiků či softwarových vývojářů. A například izraelská armáda začala v roce 2008 do svých řad rekrutovat vojáky trpící vysoce funkčními poruchami autistického spektra, jejich výjimečné analytické myšlení se totiž ukázalo jako ideální při prohlížení satelitních snímků – dokážou si povšimnout i detailů, které běžnému člověku uniknou. 

Zaostalá divočina, kterou mohou běloši beztrestně drancovat? Černý kontinent však nebyl tak bezmocný. Na konci 18. a počátku 19. století, kdy Evropou a Amerikou světem otřásaly bouře revolucí a válek, pustilo se mocné západoafrické království Dahomé do řady diplomatických jednání. Tamní králové zvaní dadásové vyslali do Portugalska i jeho kolonií několik poselstev, vedených členy panovnické rodiny. Princové, kteří se vydali na tyto cesty, cestovali na náklady portugalské koruny. 

Princové v Lisabonu

Zřejmě nejlépe zdokumentovaná je mise z let 1795 až 1796 směřující do Evropy a Brazílie. V lisabonském archivu se dochovaly účty podrobně zachycující náklady dopravu, ubytování, jídlo a lístky do opery i na oblečení vyslanců (tedy šaty, čepice, klobouky, vesty, kabáty a boty). Dva dahomejští princové zahájili svou cestu v roce 1795 na lodi vezoucí otroky do brazilského Salvadoru. Účelem cesty bylo povzbuzení obchodu mezi oběma zeměmi a vyřešení obchodních sporů mezi Brazilci a Dahomejci. Ze Salvadoru pokračovali vyslanci do Lisabonu, kam přijeli později téhož roku. 

Jakmile královští synové dorazili na místo, začali si užívat požitků, které kosmopolitní Lisabon v hojné míře nabízel. V lednu a začátkem února 1796 uskutečnili 24 návštěv v opeře na Rua dos Condes a devatenáctkrát zavítali do divadla São Carlos. Mezi účty zaslanými portugalské koruně se zachoval i jeden z restaurace vedené Isidrem Barreirem ve čtvrti Mouraria. Královská výprava si pochutnala na polévce, pečeném kuřeti, telecím mase, pudinku, třech lahvích portského a dalších třech lahvinkách stolního vína. Podobná hostina se uskutečnila hned následující večer.

Možná vás to překvapí, není to totiž příliš známé, ale v předkoloniální éře byli afričtí hodnostáři v Evropě vnímáni stejně jako diplomaté z jakékoliv monarchie starého kontinentu. Hostitelé jim platili veškeré výdaje a chovali se k urozeným návštěvníkům s náležitou úctou. Šlo přece o úspěch diplomatické mise, a ta mohla prospět jak Dahomé, tak Portugalsku.

Obchod s otroky

Toto poselstvo bylo ovšem jen jedním z mnoha. První vyslal dahomejský král do brazilského Salvadoru už v roce 1750, další následovaly na počátku 19. století – například v roce 1805, 1811 a 1818. Ve stejné době vypravil poselstvo i vládce sousedního království Allada, stejně jako jeho soused Onim, který vypravil tři poselstva před rokem 1823. 

Dahomé k těmto stále častějším diplomatickým aktivitám tlačily různé okolnosti. Tou nejvýznamnější bylo paradoxně vzestup hnutí za zrušení otroctví. Velká Británie zakázala obchod s otroky v roce 1807. O rok později začal platit zákaz dovozu otroků ve Spojených státech amerických. Počátek éry zakazování otroctví zvýšil vzájemnou konkurenci západoafrických vládců. Na obchodu s otroky totiž ekonomicky záviseli a odvozovali od něj svou moc. Poselstva sousedních (a konkurenčních) království usilovala o pozici v atlantickém obchodu právě v době, kdy se jejich hlavní zdroj příjmů začal hroutit.  

Holanďané a Kongo

Dahomé a jeho sousedé jen pokračovali v nastoleném kursu západoafrické diplomacie. Vycházeli z historických tradic: jedním z nejlepších příkladů zaniklého světa západoafrické diplomacie jsou vztahy království Kongo s nizozemskými kolonisty v Brazílii – 150 let před cestou dahomejských princů do brazilského Salvadoru a portugalského Lisabonu. 

Ačkoli Brazílii od počátku 16. století kolonizovali Portugalci, v letech 1630 až 1654 se část brazilských provincií nacházela pod nizozemskou okupací. Kongo patřilo ke spojencům Nizozemska – jeho vládci zvaní manikongové navázali kontakty v Amsterodamu už v roce 1609. Na počátku 20. let 17. století pozvali Holanďany, aby se zmocnili portugalské koloniální základny Luanda (nynější hlavní město Angoly). Tehdy to ještě nevyšlo, Nizozemci ovládli Luandu s podporou Konga až v roce 1641. Kongo také jako nejmocnější stát v oblasti udržovalo diplomatické vztahy s Olindou, jež byla hlavním městěm nizozemského panství v Brazílii. 

Afričané v Číně

Evropští historikové, kteří v 18. a 19. století sepisovali knihy o dějinách světa, v hodnocení zahraničních vztahů ranně novověkých afrických království absolutně selhali. Například německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel nazval ve svých Přednáškách o filozofii historie Afriku „nehistorickou částí světa“ kde není „žádný pohyb ani vývoj.“ A podobně většina učenců hluboko do 19. století zůstávala v zajetí podobných předsudků. Přitom Dahomé a Kongo nebyly zdaleka jedinými africkými královstvími, která se pustila do trvalých mezinárodních diplomatických iniciativ.  

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Již čínské prameny z doby kolem roku 150 př. n. l. naznačují příchod diplomatů z oblasti dnešní Etiopie. Což bylo něco, k čemu se rozhodně nechystali například Galové nebo Keltové v Evropě té doby. V 15. a 16. století žili v Portugalsku vyslanci království Jolof (přibližně západní část dnešního Senegalu) spolu s diplomaty z království Benin. V polovině 17. století vyslal král Allady své diplomaty do Španělska. Stát Borno (na severu dnešní Nigérie) zase udržoval pravidelné diplomatické vztahy s Osmanskou říší a z Timbuktu vyjížděly každoročně obchodní karavany do arabských zemí i výpravy muslimských poutníků do Mekky.

Brána do jiných dimenzí nebo snad portál do cizí galaxie? Podobně divoké teorie se objevovaly poté, co byly na internetu zveřejněny snímky a videa z události dnes nazývané „norská spirálová anomálie“. Ve skutečnosti jde o jeden z nejznámějších, ne-li vůbec nejznámější úkaz způsobený raketou, jaký se kdy podařilo pozorovat a zachytit.

K události došlo v roce 2009 nad Norskem a hlášení přicházela převážně z tamního severozápadu, ale dokonce i z některých oblastí Švédska. Nejprve se začalo z hor na severu země linout modré světlo, na nebi se postupně vytvořila ohromná bílá, jasně ohraničená spirála a pomalu rotovala. Záhadný světelný jev trval asi 10–12 minut, načež zmizel. Podobný úkaz skutečně není úplně běžný, a vcelku pochopitelně tak řadu lidí vystrašil. Hydrometeorologické ústavy čelily záplavě telefonátů, přičemž jedno bylo jisté: Nešlo o žádný tehdy známý astronomický fenomén – na to nebeská podívaná trvala až příliš dlouho. 

Nadšenci teorií o UFO okamžitě spekulovali, že by se mohlo jednat o důkaz mimozemské inteligence či otevření červí díry. Událost se dokonce spojovala s experimenty na Velkém hadronovém urychlovači LHC ve Švýcarsku. A ruku na srdce, koho by podobný jev na nebi přinejmenším nepřekvapil?

S výjimečnými rozměry

Vysvětlení nakonec znělo daleko jednodušeji: Rusko potvrdilo, že v Bílém moři neúspěšně testovalo mezikontinentální raketu Bulava vystřelenou z jaderné ponorky. Nutno dodat, že podobný, ovšem méně velkolepý výjev zažilo Norsko již dřív a obě pozorování souvisejí s nepodařenými zkouškami nosičů RSM-56 Bulava. Podle dostupných zdrojů selhal v posledním případě třetí stupeň, který měl s největší pravděpodobností na svědomí onu rotující spirálu. Plyny z rakety osvítily zespod paprsky Slunce za obzorem a výsledný efekt byl na světě.

Událost se podle propočtů odehrála zřejmě už v kosmickém prostoru a výjimečná byla i svými rozměry: Spirála dosahovala průměru 150–200 km! K celkovému efektu, včetně modrého odstínu, nejspíš přispěly také vhodné meteorologické podmínky v oblasti. Výsledné záření ovšem některé obyvatele spíše šokovalo a vyvolalo obavy, zda podobné akce Ruska nenarušují bezpečnost.

Kvalit Messerschmittu Bf-109 si byli vědomi i činitelé v SSSR, protože sovětští letci se s prvními sériovými Bf 109 utkali už nad Španělskem. Tyto střety přitom nepřinesly zrovna povzbudivé výsledky, neboť se jasně ukázalo, že potenciál stíhacích jednoplošníků Polikarpov I-16 se dostal blízko svým limitům, o starších dvouplošnících I-15 nemluvě. Navíc sílil názor, že není daleko doba, kdy se německé a sovětské letouny střetnou nad Evropou znovu, takže Stalinovo letectvo požádalo konstruktéry o stroje nové generace.

Předchozí část: Krvavé nebe nad Stalinovou říší (1): Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Zareagoval mimo jiné Alexandr Jakovlev, který už navrhl rychlý průzkumný a bombardovací letoun BB-22 (později přeznačený na Jak-4). Ten zaujal také sovětského diktátora, který si proto osobně promluvil s Jakovlevem a pověřil jej vývojem nové stíhačky s řadovým motorem, která ponese kanonovou výzbroj.

Nová Jakovlevova stíhačka

Na základě rozhodnutí sovětské vlády začaly vznikat dvě verze tohoto letadla s odlišnými motory M-105 a M-106 a rovněž dvoumístný cvičný stroj, jenž měl pomoci pilotům při přechodu na novou konstrukci. Druhý ze zmíněných motorů se ale nedostal do sériové výroby, a proto byly do všech prototypů stíhačky nazvané I-26 montovány agregáty M-105P, v nichž se nacházel i 20mm kanon ŠVAK pálící dutou hřídelí vrtule. Počítalo se také se čtyřmi 7,62mm kulomety, ale potíže s montáží zásobníků donutily konstruktéry snížit počet na dva.

Letoun, který se poprvé vznesl 13. ledna 1940, měl smíšenou konstrukci, ve které se rozsáhle uplatňovalo i dřevo, překližka a plátno, takže například křídlo obsahovalo jen minimum kovu. Stíhačka byla poté přejmenována na Jak-1 a na podzim 1940 se rozběhla sériová výroba. K té se připojily i dodávky dvoumístných cvičných letounů, značených původně UTI-26 a následně Jak-7UTI. Jakovlevův tým ale přišel i s návrhem přestavět cvičný stroj zpátky na stíhačku, protože jeho pevnější konstrukce mohla pro bojový letoun představovat významnou výhodu.

Dvě evoluční řady letounů

Tento stíhací letoun obdržel označení Jak-7 a zachovával si linii trupu cvičné verze, takže se na první pohled jevil jako dvoumístný. Jeho pevnější konstrukce umožňovala i náročnější manévry ve vzduchu či operace z nekvalitních letišť. Pod křídlo se navíc daly zavěsit raketové střely RS-82. Výroba začala na podzim 1941 a následně se přešlo na dále vylepšenou variantu Jak-7A, u které se zvýšila ovladatelnost. Další velké změny přinesla varianta Jak-7B, jež byla dodávána od jara 1942 nejprve s motorem M-105PA a posléze M-105PF.

Především se mohla chlubit větší palebnou silou, neboť namísto 7,62mm kulometů ŠVAK přišly zbraně UBS ráže 12,7 mm. Vždy ale zůstal zachován kanon a také možnost nosit rakety, popřípadě i bomby. Od 22. výrobní série se změnil tvar trupu za kabinou, takže stroj přestal svým vzhledem odpovídat onomu počátečnímu „cvičnému“ vzezření. Nový kapkovitý překryt kabiny dramaticky zlepšil rozhled pilota a tyto série strojů Jak-7B tedy nakonec vypadaly téměř stejně jako Jak-1, ačkoli v konstrukcích zůstávaly značné rozdíly.

Proti tankům

„Jedničky“ se pokládaly za takzvané lehké jaky, kdežto „sedmičky“ obdržely přízvisko „těžké“. Zkušenosti ale přesvědčivě prokazovaly, že Jak-7 představuje lepší design, takže některá vylepšení ze „sedmiček“ (například kulomety UBS) se posléze objevily i u „jedniček“, jež dostaly označení Jak-1B. V rámci evoluce „sedmičky“ vznikla též malá série letadel Jak-7-37, která nesla 37mm kanon proti tankům, ale hlavní směr vývoje tvořil výškový stíhač Jak-7DI, který poprvé zasáhl do bojů nad Stalingradem, a to pod novým jménem Jak-9.

Projevily se i změny ve výcviku pilotů, jenž se odpoutával od chyb z předválečných časů, kdy se preferovala kvantita před kvalitou. Sovětští letci se totiž za války velice rychle učili, sbírali zkušenosti a osvojovali si nové taktické postupy. Počáteční přezíravost německých pilotů se tak sice pozvolna, ale nevyhnutelně měnila v respekt.

Měření sil

Vznik Messerschmittu Bf 109 i Jaku-1/7 spojoval důraz na rychlost a obratnost, ale jejich konstrukce se přesto lišily, protože Němci chtěli od počátku celokovový stroj, kdežto v SSSR se preferovalo levnější smíšené (tedy částečně dřevěné a plátěné) provedení. Sovětský svaz navíc oproti Německu disponoval motory o nižším výkonu, a proto parametry Jakovlevových stíhaček většinou za stroji Willyho Messerschmitta mírně zaostávaly. „Stodevítka“ byla obvykle rychlejší, nabízela větší stoupavost a lepší vertikální obratnost, avšak jaky si vedly o něco lépe při horizontálních manévrech a chovaly se stabilněji.

Jejich pilotáž byla celkově méně náročná než u německých strojů, což korelovalo s předválečnou koncepcí sovětského letectva. To sázelo na kvantitu, a tudíž upřednostňovalo laciná a jednoduše ovladatelná letadla, do kterých si mohli sednout i rychle vycvičení piloti. Právě dramatický rozdíl v úrovni výcviku představuje základní důvod oněch gigantických ztrát sovětského letectva v počáteční fázi bojů na východní frontě.

Němci vítězí

Celkově se dá konstatovat, že Bf 109 E/F byl o něco lepší stroj než Jak-1/7, avšak nejednalo se o nějak dramatický rozdíl, který by kvalitní pilot v kokpitu sovětské stíhačky nedokázal vyrovnat. Problém ovšem spočíval v tom, že kvalitních pilotů se Stalinovu letectvu v roce 1941 zoufale nedostávalo a že i ona menšina schopných postrádala zkušenosti s novými konstrukcemi letadel.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

To všechno se tedy zákonitě projevovalo i v poměrech ztrát. Situace se začala pozvolna měnit až od poloviny roku 1942, kdy nastupovaly do výzbroje též nové varianty stíhaček Jak-7. Zlom představovala stalingradská bitva, kde poprvé bojovaly stroje Jak-9. Sovětská technika sice za tou německou pořád o něco zaostávala, zlepšovala se ale úroveň pilotů, kteří nad Volhou dokázali, že mohou být důstojnými protivníky i pro leckterá německá esa.

Oblast Fiordland se rozprostírá v jihozápadním cípu novozélandského Jižního ostrova. Hustě zalesněná krajina obklopená strmými skalními štíty skrývá čtrnáct fjordů a řadu údolí, přičemž některá z nich jsou dosud neprobádaná. V tamních vodách žijí lachtani, tučňáci, ale i delfíni. Koruny stromů pak obývá opravdový unikát: papoušek kea zastupující jediný druh horských papoušků na světě. 

Úchvatná země nikoho 

Hojně navštěvovaná oblast je velmi málo osídlená a lidé tam trvale nežili ani v minulosti: I domorodí Maorové podnikali do míst pouze krátké lovecké a rybářské výpravy. Dnes se v regionu nacházejí jen dvě nevelká sídla – Manapouri a Te Anau. V prvním žije asi 230 lidí, ve druhém zhruba 1 900, ale v letních měsících mohou obě místa nabídnout nocleh dalším čtyřem tisícovkám turistů. 

Většinu území pokrývá národní park Fiordland – s rozlohou 12 500 km² největší na Novém Zélandu. Coby součást rezervace Te Wahipounamu se přitom dostal i na seznam UNESCO. 

Vzhůru na Milford Sound!

Návštěvníky nejčastěji přitahuje fjord Milford Sound, ležící asi 120 km od městečka Te Anau: Jako k jedinému se k němu totiž dostanete po silnici. Klikatá Milfordova cesta, lemovaná magickou scenérií Jižních Alp, vodopádů, jezer i skalních vrcholů, se pyšní pověstí mototrasy s nejkrásnější vyhlídkou na světě. 

Opravdový zlatý hřeb vás ovšem čeká až na jejím konci – a nejde o nic menšího než o „osmý div světa“. Alespoň tak se o fjordu Milford Sound, z jehož vod vystupuje i masivní útes Mitre Peak, vyjádřil autor příběhu o Mauglím Rudyard Kipling.

Vodopády tečou i vzhůru

Přestože se davy turistů ženou hlavně na výletní lodě, hezké výhledy na fjord nabízí i krátká procházka podél jeho břehů. Během plavby můžete pozorovat příkré skalní štíty, které vystupují z temně modré vody jako drápy prehistorického ještěra po celé délce fjordu, čítající patnáct kilometrů. S trochou štěstí spatříte lachtany polehávající na balvanech, tučňáky ťapkající po kamenitém břehu i delfíny dovádějící ve vlnách. 

Na fjordu Milford Sound prší průměrně 252 dní v roce, takže se kromě dvou stálých vodopádů nejspíš ocitnete mezi stovkami či tisíci dalších vodních kaskád. Většina z nich se objevuje pouze na pár dní po dešti, načež zase mizí. Unikátní scenérie pak nabízí ještě jednu zajímavost: Menší vodopády totiž kupodivu někdy nesměřují dolů, ale protože je rozfoukává silný vítr, „tečou“ vzhůru.

Dílo maorského poloboha 

Pokud jde o vznik fjordu, podle vědeckého vysvětlení zaplavila kdysi mořská voda údolí vyhloubené ledovcem. Maorská legenda však líčí mnohem dramatičtější události: V dávných dobách chtěl polobůh Tuterakiwhanoa pomocí sekyry vytvořit dokonalou krajinu. Začal na jihu Fiordlandu a svou techniku dovedl k dokonalosti právě u posledního, nejsevernějšího fjordu. Když ovšem krásu Milfordu spatřila vládkyně podsvětí Hinenuitepo, rozlítila se, protože lidé omámení pohledem na tamní nádheru přestávali pracovat. Bohyně pak ve zlosti zamořila celé místo hejny muchniček.

Její hněv přitom zřejmě trvá, protože nepříjemný hmyz řádí v rajské přírodě dodnes: Štípe s ještě větším nasazením než komáři a jeho bodnutí nesnesitelně svědí. Muchničky sice útočí v blízkosti vod po celém Zélandu, ale právě v okolí Milford Sound se jich šikují doslova celé armády. Jediná rada kromě použití repelentu zní – snažte se být neustále v pohybu. 

Po stopách Homerova tunelu 

Milfordova cesta z Te Anau k Milford Sound protíná téměř nedotčenou přírodu Fiordlandu teprve od roku 1953. Tehdy dělníci dokončili 1,2 kilometru dlouhý Homerův tunel – nejvýš položený bod trasy. Už v roce 1935 ho začala budovat houževnatá pětice mužů pouze s krumpáči a trakaři. Žili přitom v nehostinných podmínkách jen ve stanech v horském průsmyku, kam polovinu roku stěží dopadaly sluneční paprsky. Skupina se sice později rozrostla asi na čtyřicet lidí, nejméně tři z nich však zavalila lavina. Stavbu nejdřív přerušila druhá světová válka a v roce 1945 další silná lavina. Dnes projede Homerovým tunelem půl milionu turistů ročně. 

Jednosměrný provoz řídí semafory, ale navzdory dvěma jízdním pruhům se tam dva autobusy vedle sebe nevejdou. Hlavní atrakci tunelu však nepředstavuje nejvýš nainstalovaná světelná signalizace na světě, ale papoušci kea (viz Zvídaví horští klauni). A až vás zájem opeřenců omrzí, můžete se vydat prozkoumat krátkou ledovou chodbu po levé straně tunelu. 

Krajina vlčích bobů

Milfordovu cestu lemuje několik kempů, kde můžete přespat ve vlastním stanu či v autě. V létě navíc poblíž většiny z nich rozkvétají pestré vlčí boby, jež září do daleka sytě fialovou nebo růžovou barvou. Největší taková „zahrada“ zkrášluje kemp Cascade Creek. 

K dalším přírodním krásám podél uvedené trasy patří hory, jež se zrcadlí na hladině Mirror Lakes, či skalní rokle formovaná zurčícím potokem Chas. Výlet na Key Summit pak nabízí úchvatnou vyhlídku na údolí z vrcholku porostlého alpskou vegetací, můžete se však vydat i na výšlap k jezeru Marian nebo na túru ke Gertrudině sedlu, skýtající neuvěřitelná panoramata. 

Pro milovníky treků 

Městečku Te Anau se přezdívá „Walking Capital of the World“ čili „světová metropole pěších turistů a trampů“. Právě odtud totiž můžete vyrazit na tři z devíti vyhlášených zélandských treků, tzv. Great Walks. Nejproslulejší z nich, Milford Track, je prý nejkrásnější túrou světa – což naneštěstí znamená, že pokud si v sezoně (od konce října do začátku května) nezarezervujete nocleh v chatách s půlročním předstihem, budete mít smůlu. Kempovat totiž na trase rozvržené do čtyř dnů nelze.

Mezi méně známé, ale přesto velmi zajímavé pochody patří Kepler Track a Routeburn Track. Také v tomto případě si přespání zarezervujte, stačí však jen několik dní předem. Pohorky přitom můžete směle nazout, i když vám na nocleh nezbývá čas – i při jednodenních výšlapech lze totiž spatřit to nejlepší. 

Za nádhernými panoramaty 

Na treku Routeburn vás čekají členité Routeburnské vodopády či Harrisovo jezero, ležící částečně v malebném údolí. Druhý konec trasy se nachází v místě zvaném The Divide na Milfordově cestě, nedaleko vrcholku Key Summit, s řadou neskutečných panoramatických výhledů na okolní pohoří. 

TIP: Novozélandský Napier: Město, kde se zastavil čas

Kepler Track začíná pouhé dva kilometry od centra Te Anau a krátkou variantu k Mount Luxmore lze podniknout během jediného slunečného dne. Nejzajímavější část vede po hřebenech hor, nabízí úžasné pohledy do krajiny – a ve vyšších polohách vám budou opět dělat společnost papoušci kea. 

Legendární lokalita Burgess Shale v Kanadských Skalistých horách Britské Kolumbie již přinesla celou řadu fantastických nálezů organismů starých okolo 500 milionů let. Zdejší naleziště bylo objevené před více než sto lety, v roce 1909. To ale neznamená, že by zdejší průzkum skončil a nálezy se vyčerpaly. Naopak.

Paleontologové zde nedávno objevili nefalšované monstrum, doposud neznámý druh primitivního členovce, který na první pohled zaujme svou velikostí. Stvoření, velké zhruba metr a půl, dostalo příznačné jméno Titanokorys gainesi. V dnešním světě to nezní až tak impozantně, ale pro představu, naprostá většina obyvatel mělkého kambrického moře, které zkamenělo v Burgess Shale, byla menší než kreditní karta.

TIP: 500 milionů let staré stvoření je nejstarším příbuzným pavouků a štírů

Jak uvádí paleontolog Jean-Bernard Caron z kanadského Royal Ontario Museum, titanokorys je jedním z největších tvorů, jaké jsme kdy objevili z období kambria. Náleží do skupiny radiodontů, jejímž nejslavnějším členem je ikonický anomalokaris. Řada těchto tvorů, včetně titanokoryse, měla nezvykle mohutnou hlavu. V porovnání s ní působí zbytek jejich těla dojmem přívěsku. Titanokarys podle všeho žil jako obávaný vrcholový predátor kambrického moře.

Pro metropoli slavného římského impéria se stala ohromným střediskem zábavy, poučení a kultury. Takže na co se v Koloseu připravit? Začneme třeba tím, že takhle nikdo té stavbě neříká. K poctě dynastie stavitele se o ní hovoří jako o Flaviánovském amfiteátru. Výstavbu zahájil roku 72 císař Vespasián a v jeho díle poté pokračoval Titus. Familiární název a pobídka k návštěvě této památky by v hovorové řeči ulice nejspíš zněl: „Jdeme do Flávia.“

Zábava zadarmo!

Amfiteátrů v okolí města bylo hned několik a pozornost si jistě zaslouží i „římské dostihy“ v Cirku Maximu. Pro Koloseum ale hovořil stálý program a sympatické vstupné – tedy vstup zadarmo. Celá stavba byla financována z kořisti získané během jeruzalémského tažení a darována „veškerému římském lidu“. Sami garanti pestrého programu získávali finance na provoz ze sekundárních zdrojů: pronájmu stánků s občerstvením a z podílů ze sázek. A také od sponzorů z řad aristokratů, kteří si takto kupovali přízeň lidu. I když se politika striktně držela od Kolosea stranou, vždy bylo hlasitě zmíněno, kdo z mocných na všeobecné rozptýlení přispěl. 

Divadlo i exotika

K tribunám se dalo dostat jedním ze 76 vstupů a dovnitř se procházelo uličkou koncesovaných prodejců pochoutek. Některé vypadaly víc než pochybně, a těžko uvěřit, že je tu prezentovali jako zámořské dobroty.

O programu hodně napovídal počet tísnících se diváků. V opravdovém extrému se tu sešlo přes 65 tisíc lidí a rozšířená kapacita hlediště prý obsáhla až 87 tisíc diváků. Natřískáno bylo ale už od „průměrných“ 50 tisíců – a tedy na gladiátorské zápasy. Samozřejmě, když se tu odehrávala munera, byl zájem slabší. Šlo totiž o divadelní kusy a vystoupení s často velmi pobožným charakterem. Obvykle na ně chodili jen ti, kteří se chtěli zavděčit sponzorům takových představení. Mravoučné kousky prostě nikdy davy nepřitahovaly. P

okud byly na programu venatia, tedy lovy divé zvěře, vypadalo to na větší zábavu. Tehdy Koloseum suplovalo dnešní přírodovědné dokumenty. Kde jinde mohli běžní Římané uvidět nejpodivnější tvory z celého známého světa: slony, pštrosy, žirafy a nosorožce?

Budeme se mačkat

Do Kolosea sice mohl každý a zadarmo, ale sednout si dle libosti už ne. Jednotlivé etáže a patra rozdělovaly společenské stavy. V přízemí – maenianum primum – seděla honorace, tedy senátoři. Nad nimi poposedávali euqites, tedy šlechtici vznešení původem a rodem. A teprve pak začínaly řady pro prosté plebejce. Když to zkrátíme: ženy z lidu, chudina, hrobníci a otroci, tedy postavy nehodné, seděly až úplně nahoře. O dvanáct až patnáct řad výše.

Koridor i toaleta

Ke každé řadě tribuny pak vedly kryté uličky s příhodným názvem vomitoria. V případě nenadálé nehody, třeba požáru, totiž dokázaly „vyvrhnout“ veškeré divácké osazenstvo zpět na ulici a evakuovat celou budovu do pěti minut. Současně byly tyto důležité spojnice využívány jako toalety, když jste se nechtěli příliš vzdalovat od děje. 

Místa pro plebejce zrovna příjemné posezení nenabízela. Rozviklané dřevěné sedátko na kamenném podkladu o rozměrech 40x40 centimetrů nedávalo moc pohodlí a diváci byli namačkaní jeden na druhého. Koloseum fungovalo jako svého druhu korzo, kde se lidé chtěli před ostatními ukázat. Z vyšších tribun totiž z dění dole v aréně mnoho nepobrali. 

Hudba, nebo hluk?

Hluk okolních hovorů totiž překrýval vše ostatní. Horní patra možná ještě tak poznala hudební předehru vodních varhan, trumpet a rohů. Orientaci v průběhu dění ale pomáhalo hlavně hučení davu ve spodních patrech. Císař seděl v oddělené kóji, zahlédnout alespoň cíp jeho roucha nebylo nijak lehké.

TIP: Škola pro největší tvrďáky: Jak vypadal život v gladiátorském ludu?

Souboje favoritních zápasníků však většinou nedopadaly nějak nečekaně. Náklady na vycvičení profesionálního gladiátora až stonásobně přesahovaly zisk z vítězství, a tak se rivalové většinou snažili zranit, ale nezabít. Běžná návštěva Flaviánovského amfiteátru tedy většinou nebyla o mimořádné podívané, ale spíše o společenské reprezentaci…

Nedaleko věhlasného Velehradu v obci Modrá najdete unikátní expozici nazvanou Živá voda. Vybudovali ji zde v letech 2007–2013 v rámci Programu přeshraniční spolupráce Slovenské a České republiky „Společně bez hranic“. V atraktivní expozici se návštěvník seznámí s vodní faunou a flórou řeky Moravy i jejich potoků a tůní.

Nejen český unikát

V prostoru „akvária naruby“ najdete typické biotopy s charakteristickými rostlinami a dřevinami – například chřibské prameniště, moravský lužní les, ale i venkovskou bylinkovou zahrádku. Expozice je záměrně vybudována v místech, kde v minulosti bývaly mokřady a rybníky, a kde jsou dodnes prameny podzemní vody. Ostatně archeologické nálezy názorně dokládají tradici místního rybníkářství.

„Byl to především nápad starosty obce Modrá Miroslava Kovaříka, který před šesti lety toužil zpřístupnit sladkovodní svět lidem,“ vysvětluje vedoucí expozice Ing. Jiří Kroča. „Začali jsme přemýšlet a architekti podle našich záměrů kreslit. Inspiraci jsme hledali v zahraničí, ale bohužel jsme zjistili, že v Evropě existují výhradně mořské expozice s většími tunely, než jsme zamýšleli vybudovat u nás. Do sladokovodního prostředí se prozatím nikdo před námi, kromě simulace české řeky, která existuje v plzeňské zoo, nepustil. Můžeme s uspokojením prohlásit, že naše dílo je schopné vskutku exkluzívní reprezentace.“

O výjimečnosti Živé vody svědčí skutečnost, že v září 2015 získala absolutní vítězství v kategorii biodiverzita a ekologický projekt na evropském festivalu Floral Europe v Bristolu.

Výzva chladných zim

Podvodní tunel ve sladké vodě v přírodě je jedinečným experimentem v rámci celé Evropy. Je vybudován v hloubce tři a půl metru pod vodní hladinou rybníka, má délku osm metrů a na šířku měří dva metry. Na levé straně tunelu obdivují návštěvníci ryby chladných vod – horských potoků a bystřin (např. jelce, lipany, mníky, pstruhy, parmy či oukleje). Na pravé straně tunelu se objevují především velké ryby – štiky, candáti, sumci a největší rarity expozice – jeseteři ruští, malí a hvězdnatí a především největší sladkovodní ryby světa – vyzy velké. Tyto druhy jeseterů v minulosti migrovaly z Černého moře až do řeky Moravy. 

„Tunel realizovala anglická firma, které dal náš projekt pořádně zabrat,“ vzpomíná Jiří Kroča. „Klimatické podmínky střední Evropy a zimní mrazy byly pro realizaci tvrdým oříškem. Musela se řešit různá technická specifika. Naštěstí se vše, jak vidno, zvládlo.“

Návrat vodního obra

Největší atrakcí Živé vody jsou dvoumetrové vyzy velké (Huso huso), které patří do řádu jeseterů (Acipenseriformes). Tento impozantní živočich, který je všežravcem i dravcem, roste pomalu a dožívá se více než stovky let (nejstaršímu známému exempláři bylo 118 let). Dlouhověké vyzy mohou dosáhnout délky až osm a půl metru a hmotnosti tisíc kilogramů (nejtěžší ulovený jedinec vážil dokonce 1 571 kg)! Vyzy se lovily, a bohužel stále ještě někde loví, pro černý kaviár a pro kůži, která se používá v koželužnictví. 

„Tématicky je naše prostředí přirozeným společenstvem řeky Moravy, včetně historicky původních druhů,“ vysvětluje Jiří Kroča. „Dříve k nám totiž v rámci svých migrací vyjížděly do řek i vyzy. (Přítrž návštěv obrů učinily přehradní nádrže; pozn. aut.) Tak se tito obří jeseteři dostávali i do řeky Moravy a podle úředních záznamů se objevovali až ve vodách na území dnešní Kroměříže. Poslední kus byl historicky zaznamenán v roce 1916 u Lanžhota, kde uvízl v mlýnském náhoně. Jeho věrnou maketu najdete u nás; model respektuje skutečné parametry – vyza měřila přes 5 metrů a vážila 560 kilo.“

„S velkým zaujetím občas nasloucháme různým historkám návštěvníků. Například nás navštívila starší paní, která vzpomínala, že vlastně díky vyzám lidé přežívali poválečné období. V letech 1945–46 prý do jednoho brněnského řeznictví pravidelně dováželi asi čtyřmetrové jedince vyz. Řezník je na ledě a na slámě porcoval; maso prý bylo levné – asi na úrovni kravských vemen nebo filé. Dnes nám to zní jako science fiction.“

Kapři s krví Asiatů

Ojedinělým zážitkem pro nás bylo krmení ryb přímo z vrcholu tunelu, kdy k Jiřímu Kročovi připlouvala vodní monstra jako poslušní a něžní pejsci. „Ryby rostou po celý život. U kapra se délka dožití uvádí asi 18 let, ale jsou jedinci, kteří se v lidské péči mohou dožít 35–40 let. U našich kaprů má zřejmě rozhodující vliv, že v sobě nesou silný podíl krve původního kapra sazana,“ říká Jiří Kroča. Sazan je původní formou kapra obecného, která pochází ze střední Asie; dnes žije sazan jen vzácně ve veletocích východní Evropy – v Dunaji, Volze a Donu. Divoká říční forma se vyznačuje tím, že ryby jsou výrazně štíhlejší a rostou spíše do délky, aby odolávaly silnému říčnímu proudu.

Záchranné programy a další plány

V Živé vodě se věnují i rozličným záchranným programům. „Mnohé druhy ryb, a nejen ryb, i zdárně množíme a věnujeme se taky kriticky ohroženým druhům,“ upřesňuje význam unikátního zařízení Jiří Kroča. 

Jedinečná expozice v Modré se ovšem neomezuje „jen“ na expoziční jezero, které je hluboké 6,5 metru a má objem 850 m³. Ve svém areálu skrývá i slunnou stráň imitující rostlinným pokryvem Pálavu, stráně Bílých Karpat, ještěrčí zídku, která je vhodným útočištěm pro ještěrky a užovky, tůň s vodopádem, mokřady a lužní les, mokřadní tůňku se vzácnou hořavkou duhovou, s raky a želvami bahenními, chřibské prameniště a mnoho dalšího. „Samozřejmě, že v nás dozrávají ještě další sny a plány,“ prozrazuje Jiří Kroča. „Chtěli bychom především rozšířit naučnou mokřadní část.“

Otevřeno po celý rok

Pracovníky Živé vody může těšit pozornost a přízeň zvídavých návštěvníků. Živá voda je bezbariérová a pro obě patra je možno použít výtah. Mezi vzácnými hosty zde přivítali například věhlasného francouzského oceánografa Jean-Michela Cousteaua nebo cestovatele, dobrodruha a filmaře Steva Lichtaga Lovečka. 

V létě se mohou turisté osvěžit v přírodním koupališti s brouzdalištěm, které je napájené podzemním pramenem. Vodní rostliny, které jsou zde vysazené, fungují jako kořenová čistička. V přízemí hlavní budovy je instalována dotyková expozice vybraných druhů ryb, aby i nevidomí získali o podvodním světě co nejlepší představu. 

TIP: Dotek sametového hřbetu: Impozantní sumec velký

„Pro veřejnost máme otevřeno celoročně,“ informuje Jiří Kroča, „protože sladkovodní prostředí je typické změnami ročních období. Zatímco pro jaro a léto je charakteristický rozvoj biomasy, zima je pro ryby obdobím půstu a potravního nedostatku. Veškerý zákal však v zimě odumírá a klesá ke dnu, takže viditelnost je skvělá, byť scéna působí dojmem, že divák pozoruje zpomalený film.“

Vše nasvědčuje tomu, že žijeme ve zlatém věku vakcín. A dává to smysl. Náš imunitní systém je docela schopný a poradí si s rozmanitými hrozbami. Stačí ho jen trochu popostrčit. Vakcíny nám dokonce mohou pomoci i s problémy, které nesouvisejí s infekcemi. To je i případ vakcíny, kterou právě testuje tým americké Columbia University v New Yorku.

Nově vyvíjená vakcína má sloužit proti závislosti na opiátech. Podle vedoucí výzkumu, neurobioložky Sandry Comerové, sice dnes máme léčiva a léčebné postupy, které je možné použít při závislosti na opiátech, zhruba polovina závislých, kteří takovou léčbu podstoupí, se ale k užívání opiátů po čase vrací. I to je jednou z příčin opiátové pohromy, která devastuje Spojené státy. Řešením by mohla být právě vakcína.

Očkování proti závislosti

Novinka funguje jako jiné vakcíny. Stimuluje imunitní systém, aby vytvořil protilátky. Jen to nejsou protilátky cílící na části viru či bakterie, ale proti oxykodonu, což je opiát proti bolesti, na němž je závislých asi 13 milionů Američanů. Protilátky se naváží na molekuly oxykodonu, čímž jim znemožní dostat se do mozku. Žádný oxykodon v mozku znamená žádný účinek a tím pádem žádná závislost.

TIP: Řešení opiátové krize: Vědci jsou na stopě nové generace léků proti bolesti

Vakcína týmu Comerové je teď ve fázi I. klinických testů. To znamená, že ji badatelé podali malé skupině dobrovolníků, aby ověřili její bezpečnost a základní parametry. Vakcína již úspěšně prošla preklinickými testy na pokusných zvířatech. V nich se ukázalo, že vakcína opravdu zásadně omezuje účinnost oxykodonu a zároveň není nebezpečná. Pokud se vývoj vakcíny povede dotáhnout do konce, byl by to významný pokrok v zatím nepříliš úspěšném boji se závislostí na opiátech.

Objevy cizích oběžnic se množí jako houby po dešti. Hlavní zásluhu na tom nese družice Kepler, která jich nalezla již tisíce. A samozřejmě se mezi nimi podařilo detekovat i celé planetární systémy. 

Kdo by však čekal, že astronomové vědí o hvězdách obklopených desítkami exoplanet, ten by se mýlil. Stálici s největším počtem známých oběžnic představuje aktuálně Kepler-90. Jde o hvězdu spektrálního typu G, nachází se v souhvězdí Draka asi 2 840 světelných let od Země a je o něco větší i teplejší než Slunce. Podle současných údajů se zdá, že kolem ní krouží osm planet, tedy shodou okolností stejný počet jako v naší soustavě. 

Šestice z nich prošla potvrzovacími testy, zbývající dvě se považují za „velmi pravděpodobné“. Šest vnitřních objektů tvoří zřejmě kamenné planety typu superzemě, zatímco vnější pár se nejspíš podobá plynným obrům. U sedmé oběžnice analýzy naznačují nezvykle nízkou hustotu. Na základě výpočtů se vědci domnívají, že by se tělesa mohla nacházet na dlouhodobě stabilních dráhách.

TIP: Obyvatelnost cizích planet: Nadějné světy, které mohou hostit mimozemský život

Sluneční soustavu i planetární systém Kepler-90 by z pomyslného trůnu mohl sesadit planetární systém z jižního souhvězdí Malého vodního hada. Kolem hvězdy HD 10180 zde totiž dost možná krouží hned devítka planet – jen sedm z nich se ale doposud podařilo potvrdit. Mezi mimořádně početné systémy dále patří také TRAPPIST-1 (7 planet), Kepler-11 (6 planet) a systém dvojhvězdy ze souhvězdí Raka 55 Cancri s pěti planetami.