Obzvlášť na tmavé obloze je nepřehlédnutelná: vlasatice s jasnou hlavou a majestátním mlhavým ohonem, který se táhne přes čtvrtinu nebeské klenby. Doprovází jej slabší protáhlý iontový chvost mířící přesně od Slunce, jež se v tu chvíli schovává pod obzorem. Každý jasný večer – ať už ve svitu Měsíce, nebo uprostřed přezářených měst – zůstává patrná alespoň hlava komety. Fotografové se vzdávají spánku ve snaze nenechat si ujít jediný moment s ní, nadšenci na ni míří dalekohledy, ale postačí i pohled pouhýma očima.

Trvá to týdny, nanejvýš měsíce. Z jádra vlasatice se pod náporem slunečního větru denně drolí tuny ledoprachových částic do prostoru o rozměrech až milionů kilometrů a Slunce je ochotně nasvětluje. Kometa prolétne kolem Země a opět zamíří do vzdálených koutů naší soustavy. Následující desítky dní zvolna slábne, až úplně zmizí z dohledu kvůli rostoucí vzdálenosti a menší aktivitě na jejím povrchu. Po protáhlé dráze se možná někdy vrátí, ale zpravidla ne dřív než za tisíce let. Jiná výrazná kometární podívaná znovu nastane za 20–30 roků. Takové vlasatice se opravdu objevují jen párkrát za století.

Velké a odolné

Kdyby vám někdo řekl, že právě v tuto chvíli lze na obloze pozorovat asi čtyři desítky komet, nejspíš byste mu nevěřili. Ve skutečnosti tam jsou, jen příliš slabé, než aby je bylo možné spatřit třeba i komerčně dostupnými dalekohledy. Sluneční soustavou jich ročně prolétají desítky, ne-li stovky. Nicméně nevýhodná poloha dráhy, velikost či aktivita na povrchu jádra je činí velmi slabými. Aby tedy zazářily opravdu majestátně, musí jádro měřit alespoň pár kilometrů a dostatečně odolávat slunečnímu větru, který kometu jako špinavou sněhovou kouli doslova opéká. A je-li její trajektorie dobře situovaná vůči Zemi, můžeme doufat v nevšední představení.

TIP: Rekordní vlasatice: Ohon komety 153P/Ikeya-Zhang měřil více než miliardu kilometrů

Každopádně, ani opravdu jasná kometa ještě nezaručuje pěknou podívanou. Například v roce 2007 mimořádně zjasněla kometa 17P Holmes, díky překotnému uvolnění materiálu na povrchu. Při pohledu ze Země však vypadala spíš jako nafukující se bublina. Okouzlujících vlasatic je jako šafránu, ale statisticky se v životě nejméně jedné dočkáme. Mohla by se k nim ostatně zařadit i NEOWISE z loňského července, přestože by se v historii našly ještě památnější. A kdy přilétne nějaká další? Těžko říct: možná za dvacet let, třeba už za rok. Zajímavé komety se totiž mnohokrát podařilo objevit jen několik měsíců před začátkem hlavního dějství… 

Lidský druh je bohužel náchylný ke kornatění tepen, čili k ateroskleróze, kdy se do stěn cév ukládají tukové látky, jako je například cholesterol. Příčin je celá řada, od genetiky až po nezdravý životní styl. Cévy se postupně zužují a výsledkem může být celá řada nebezpečných onemocnění, jako je infarkt nebo mrtvice. Ateroskleróza a její důsledky představují jeden z nejvážnějších zdravotních problémů dnešní doby.

Mnoho výzkumných týmů po celém světě hledá nové léky a léčebné postupy, které by pomohly pacientům s těmito obtížemi. Molekulární bioložka Ariane Pessentheiner z rakouské Medizinische Universität Graz a její spolupracovníci při tomto hledání spoléhají na neobvyklý zdroj. Soustředili se na látky obsažené v mateřském mléce, konkrétně na oligosacharidy (HMO, podle anglického Human milk oligosaccharide), kterých lidské mateřské mléko obsahuje až 200. V kravském mléku jich je přitom méně než desetina.

Zázračné látky z mléka

Tyto cukry mají v těle celou řadu funkcí, které stále známe jen z malé části. Některé podporují imunitu, aniž by vyvolávaly mohutné imunitní reakce. Jiné nejsou po snězení strávené a zpracované ve střevech, ale pronikají přímo do krve. Pessentheinerová a její kolegové zjišťovali, zda by se oligosacharidy z lidského mléka daly použít v boji proti ateroskleróze.

TIP: Svědectví 500 let staré mumie: I přes zdravou stravu trpěli dávní Inuité aterosklerózou

První výsledky jsou velmi slibné. Když badatelé testovali cukry z lidského mléka v buněčné kultuře, podařilo se jim potvrdit, že velmi dobře působí proti klíčovému mechanismu aterosklerózy a zpomalují ho. Ateroskleróza je ve své podstatě určitý typ zánětu a výsledky výzkumu potvrzují, že cukry z lidského mléka mají protizánětlivé účinky. Teď bude nutné pečlivě ověřit, zda by taková léčba nemohla být mít škodlivé vedlejší účinky. Časem by se ale mohly objevit léky inspirované lidským mlékem.

Kategorii letálních chemických zbraní uzavírají všeobecně jedovaté látky. Účinkují takřka okamžitě (smrt nastává za 6 až 8 minut), přesto má jejich vojenské použití výrazné limity. Jednak se extrémně rychle vypařují, jednak pro smrtící efekt bývá zapotřebí vysoká koncentrace. A také proti nim existují účinné protilátky.

Voní po mandlích

K hlavním reprezentantům se řadí kyanovodík a jeho soli (kyanidy), stejně jako chlorkyan. Jedná se o vysoce těkavé kapaliny dobře rozpustné ve vodě i většině organických rozpouštědel. V detektivních románech se dočteme, že voní po hořkých mandlích – což je pravda, jenže téměř polovina lidské populace nedokáže z genetických důvodů tento typ pachu zaznamenat.

Jakmile jed pronikne do organismu, kyanidový iont se bleskově naváže na železo obsažené v bílkovině cytochrom a3. Tato reakce zabrání přenosu kyslíku z krve do tkání, takže buňky musejí přejít na anaerobní metabolismus. Přitom vzniká velké množství kyseliny mléčné a dostaví se takzvaná metabolická acidóza (pokles koncentrace hydrogenuhličitanů), která zahubí buňky – a tím i člověka.

Rychlé příznaky otravy

Kyanidy se dostávají do těla přes oči, pokožku a sliznice dýchací i trávicí soustavy. Příznaky otravy se při vysoké koncentraci dostaví po pouhých 15 vteřinách. Nejprve jde o zrychlené a prohloubené dýchání, jež může vyvrcholit až zástavou dechu. Cévy se rozšíří a nastoupí arytmie následovaná selháním srdce. Po oněch několik minut, které otrávenému vojákovi zbývají, se dostavuje úzkost, rozrušení, pocity slabosti, křeče, závratě a poruchy vědomí.

Po evakuaci a dekontaminaci lékaři podávají látky podporující tvorbu krevního barviva methemoglobin, sloučeniny doplňující do organismu síru, soli kobaltu a vitamin B12. Zmírnit příznaky napomáhají dávky bikarbonátu sodného, léků proti křečím a kyslíkové inhalace.

Přes rychlý účinek činí zmíněné nevýhody z kyanidů a jejich derivátů málo efektivní bojový prostředek, který by v praxi způsobil jen nepatrné procento ztrát. U lehce a středně těžce zasažených vojáků by byla bojeschopnost obnovena už za několik hodin, u vyléčených těžce zasažených osob by se návrat k jednotce počítal na dny.

Průsvitná kůže, téměř bílé vlasy, řasy i ochlupení a někdy až rudě zářící oči. Jen málokterá skupina lidí si kvůli své odlišnosti vytrpěla tolik jako albíni. A zdaleka přitom nejde jen o dávnou minulost. Především v afrických zemích přetrvává řada nesmyslných mýtů, na něž mohou albíni doplatit i životem.  

Když chybí melanin 

Jedinec postižený albinismem trpí od narození nedostatkem enzymu tyrozinázy, který je nutný pro tvorbu hnědočerného pigmentu melaninu. Porucha propuká, pokud dítěti předají gen albinismu oba rodiče, a jen v Severní Americe a v Evropě postihuje přibližně jednoho z 20 tisíc lidí. V Africe se v některých zemích vyskytuje mnohem častěji, především kvůli dlouhodobým sňatkům mezi příbuznými.

Nutno dodat, že průsvitná světlá kůže není u albinismu podmínkou – například někteří afričtí albíni mohou mít vlasy oranžové či žluté a kůži pouze o několik tónů světlejší než ostatní. Každopádně, narodit se s touto poruchou do některé ze subsaharských zemí se často rovná vstupence do opravdového pekla. K rozšířeným pověrám tam totiž patří, že albíni představují „vtělené zlo“ a přinášejí zkázu do rodin i vesnic, že jsou méně inteligentní nebo že si takový jedinec odpykává v neobvyklém těle trest za hříchy z minulých životů. 

Na jedné straně představují albíni údajně zlé nesmrtelné duchy, na druhé straně však prý jejich těla vynikají léčivou mocí, a léčitelé je proto mohou využít při svých rituálech. Není výjimkou, že mnozí lidé s poruchou tvorby melaninu – často děti – končí s useknutou končetinou, případně za svou „nemoc“ zaplatí i životem.  

Bílí štvanci z Tanzanie 

Smutné prvenství ve statistikách zavražděných albínů drží Tanzanie, kde bylo od roku 2006 hlášeno přes sedm desítek takových případů – a to se jedná pouze o oficiální čísla. Právě ve zmíněné zemi se rodí možná až jeden albín na 1 400 lidí.

Mýtus o „magických“ schopnostech albínů v Tanzanii údajně zakořenil, když tamní rybáři začali vplétat jejich světlé vlasy do svých sítí, což jim přineslo lepší úlovek. Pověru pak podpořili i místní podnikatelé, jimž prý obřady s částmi bělostných těl zajistily úspěšný byznys. 

Dokonce ani po smrti přitom nemají světlí Tanzanci klid. Jejich hroby se stávají cílem zlodějů, kteří se snaží ukořistit cenný „léčebný“ artefakt. Svou roli samozřejmě hrají i peníze: Pokud někdo prodá tělo albína, přijde si v místních poměrech na nepředstavitelné peníze – celá „léčebná sada“ sestávající z vlasů, krve, uší, jazyka, genitálií a končetin se prodává až za 75 tisíc dolarů (asi 1,7 milionu korun). 

Od pověr ke znásilnění

Kolem roku 2007 začal hon na albíny v Tanzanii nabírat podoby organizovaného zločinu a do celé situace se musela vložit vláda, která „lovcům“ vyhlásila válku. Ochrana albínů ovšem i přes zásahy policie zůstává nadlidským úkolem a bude jím zřejmě až do doby, než se děsivé pověry podaří vymýtit. Není divu, že drtivá většina bílých Tanzanců prchá před pronásledováním a hrozící smrtí do metropole Dar es Salaam, jež jim ve srovnání s venkovem poskytuje bezpečnější útočiště a kde působí i organizace na jejich ochranu. 

Mimo zmíněnou africkou zemi čelí albíni perzekuci i v celé řadě dalších států černého kontinentu, především v Zambii a Malawi. Úřad OSN pro lidská práva obdržel v letech 2000–2013 přes 200 zpráv o vraždách těchto jedinců a rituálním čtvrcení jejich ostatků, k nimž došlo v patnácti různých zemích Afriky. V mnoha oblastech se navíc ve stejné době roznesla pověra, podle níž dokáže tělo albína léčit nákazu virem HIV. Kvůli hromadnému znásilňování nakaženými se pak nemoc AIDS v albínské komunitě značně rozšířila. 

Zrození zlého albína 

Nutno dodat, že negativní vnímání albinismu se projevuje také v západní kultuře, i když ne tak okatě a brutálně. Organizace na podporu albínů si například stěžují, že se v řadě evropských i amerických populárních děl objevuje stereotyp „zlého albína“, vykresleného jako darebáka s nekalými úmysly. Negativního hrdinu s bílou pletí, platinovými vlasy a rudýma očima známe například z filmových trháků Šifra mistra Leonarda nebo Matrix Reloaded. 

Spojení průsvitné pokožky a světlé kštice se zlem ovšem historicky značně přesahuje éru Hollywoodu. Zmíněný stereotyp má podle řady historiků kořeny už v neolitické východní Evropě, kde některé kultury zobrazovaly smrt jako bledou ženu se světlými vlasy.  

Zlato v hlavě 

V Africe se ovšem kvůli děsivým pověrám nemusejí bát o život jen albíni. Například v mosambické oblasti Milange stačí, když vaši hlavu pokrývá pleš. Domorodci totiž věří, že mezi plešatostí a bohatstvím existuje rovnítko, a co hůř – že se v hlavách plešatých mužů zlato skutečně nachází. Vydolovat z lebky vzácný kov zvládne samozřejmě pouze znalý šaman, a když uvnitř žádné nenajde – nevadí. Části mozku lze využít pro rituální účely, které v budoucnu majetek určitě přinesou.

V posledních měsících lovci lysých lebek zřejmě přitvrdili: Jen v prvních dvou týdnech letošního června našla místní policie těla pěti holohlavých mužů. Podle vyšetřovatelů měly jejich hlavy a některé orgány putovat do rukou léčitelů v Tanzanii a Malawi. 

Spojenci Jidáše

Za pověrami o odlišném vzhledu samozřejmě nemusíme chodit jen do exotických zemí. Například rusovlasé jedince, kteří v současnosti tvoří necelá 2 % světové populace (tedy asi 140 milionů lidí), dlouho opřádala řada nesmyslných mýtů i v dnešních vyspělých evropských státech. A některé z nich v menší míře stále přežívají. 

Už staří Egypťané spojovali nositele rudé hřívy s bohem zla Sutechem, který byl zároveň pánem pouště, války, temnoty a chaosu. Věhlasný učenec Aristoteles zas tvrdil, že existuje přímá spojitost mezi rezavými vlasy a zlou povahou. Ostatně ve starověkém – a jinak pokrokovém – Řecku se zrodila i další pověra o rudé barvě vlasů: Jejich majitelé prý patří k savým upírům, což „dokládá“ jejich světlá pokožka. 

Ani v dobách křesťanství neměli zrzci na růžích ustláno. Rudá kštice, mateřská znaménka a pihy – to vše se považovalo za symbol ďábla a rezavé ženy bývaly pronásledovány jako čarodějnice. Koneckonců, podle spekulací některých „znalců“ Písma byl rezavý dokonce i Ježíšův vrah Jidáš. 

Předsudky stále živé 

Určité předsudky o zrzavých lidech přetrvaly dodnes – zrzavé ženy jsou prý vášnivější než blondýnky a brunetky, zatímco rezaví muži jsou pro opačné pohlaví méně atraktivní. Nic z toho samozřejmě nebylo vědecky prokázáno. 

O tom, že jsou pověry o rudé kštici v západní kultuře stále živé, svědčí i jedna soudní pře z roku 2001, při níž jistého zrzavého Ira obvinili z výtržnictví. Soudce pak podle svého „pevného přesvědčení“ v rozsudku uvedl, že jsou právě zrzavé vlasy jasným důkazem mužovy vznětlivosti a výbušnosti, a proto je vinen. Později své tvrzení odvolal s tím, že se nechal unést předsudky. 

TIP: Redhead Day: V nizozemské Bredě se konalo největší setkání zrzků a zrzek

Zbarvení vlasů má na svědomí recesivní gen MC1R, který ovlivňuje produkci červenohnědého pigmentu feomelaninu. Rusovlasost, odborně zvaná rutilismus, poskytuje svým nositelům kromě specifického vzhledu i jednu velkou výhodu – schopnost efektivněji zpracovávat vitamin D vyprodukovaný při kontaktu pokožky se sluncem. Proto mohli zrzaví lidé osídlovat severní a západní Evropu, kde nebylo slunečních paprsků nikdy nazbyt. Zrzavé vlasy se také často vyskytují u keltských a germánských národů. 

Na ďáblově straně 

S předsudky se odedávna potýkají i leváci, kterých se ostatně právě mezi zrzavými lidmi nachází vysoké procento. S dominantní levicí se přitom rodí přibližně každý desátý člověk. 

Po tisíce let se levorukost spojovala s ďáblem. Římané se například domnívali, že nás ďábel pozoruje přes levé rameno, a podíváme-li se přes něj naopak my sami, můžeme spatřit zlé duchy. Pokud se mladý Říman při výcviku do legií projevil jako levák, přivázali mu ruku k tělu, aby se naučil používat pravačku.  

Vnímání leváctví silně ovlivnila také Bible: Odborníci spočítali, že narážek na šťastnou pravou stranu se v ní objevuje asi sto, zatímco 25 zmínek poukazuje na neblahé události spojené s levicí. Později přibyla pověra, podle níž ďábel křtil své následovníky právě levou. Toutéž rukou se měly zdravit čarodějnice, a pokud se na levé části těla navíc našla mateřská znaménka či pihy, cesta na hranici byla téměř jistá. 

Hlavně nemít levé ruce 

Podobně se k levé straně stavěl islám: Levorukost se v něm pojí se vším nečistým, což je dáno i historickým zvykem, kdy se levá ruka a voda používaly místo toaletního papíru. K neštěstí se levice váže také v řadě dalších kultur (viz Zlo přichází zleva). Inuité považují leváky za čaroděje, v Číně se leváctví ještě nedávno posuzovalo jako „zločin“, který se trestal, a pokud manžel v Japonsku zjistil, že je jeho žena levačka, mohl ji zapudit. Tradičně brutálně „léčili“ leváctví v Africe: Ruku mladého nešťastníka polili vařící vodou a ponořili do bahna, dokud nervy v končetině neodumřely. Dítě pak muselo začít používat pravici. 

I v češtině najdeme překvapivě mnoho odkazů na neblahý vliv levorukosti. Když někdo jedná špatně, označíme ho za „leváka“, je-li někdo nešikovný, „má obě ruce levé“. Pokud se nám nějaký den nedaří, říkáme, že jsme „vstali levou nohou“, a pro štěstí se naopak doporučuje „vykročit pravou“. 

Pravákem z donucení 

Právě pro hluboce zakořeněný odpor k leváctví se mnozí rodiče a učitelé především v asijských zemích stále snaží levoruké děti „přeučit“ na pravou ruku. Tím se ovšem narušuje přirozený vývoj nervové soustavy a může to vést k řadě zdravotních komplikací, včetně poruchy učení, dyslexie či koktání.

TIP: Mezi pravou a levou rukou: Jaká jsou rizika přeučování leváků?

Na otázku, jak leváctví vzniká, vědci dosud nenašli přesnou odpověď. Podařilo se sice již identifikovat dva geny (PCSK6 a LRRTM1), jejichž mutace možná za preferenci levé ruky odpovídá, ve hře však zůstává celá řada dalších faktorů: například předčasný porod nebo hladina testosteronu v matčině těle během těhotenství. Příčinu leváctví tak nadále halí tajemství, a jak již historie nesčetněkrát ukázala – co je tajemné, je zároveň podezřelé. Vzniká tak úrodná půda pro nesmyslné pověry a mýty, které vytrvale odolávají jakýmkoliv racionálním argumentům. 

Vombat obecný (Vombatus ursinus) je jedním z 320 druhů dodnes žijících vačnatců. Tedy savců z nadřádu Marsupialia, pro něž je typické, že jejich narozená mláďata jsou velmi malá a nedostatečně vyvinutá. Vývoj novorozenců totiž dále pokračuje v břišním vaku matky. Naprostá většina diverzity tohoto řádu je koncentrovaná na australském kontinentu a několik druhů žije také v Americe. Vombat obecný patří do čeledi vombatovitých (Vombatidae), která má v dnešní době již jen tři zástupce, z nichž je vombat obecný nejpočetnější.

Největší „norníci“ mezi savci

Vombat obecný patří mezi největší žijící vačnatce. Dosahuje hmotnosti až 38 kg a délky 115 cm a jeho zavalité tělo stojí na hodně krátkých a silných nohách. Nápadná je na něm jeho robustní, avšak neobvykle roztomilá hlava připomínající plyšovou hračku. Z mnoha pohledů téměř neviditelný je naopak velmi krátký ocas. Kdyby měl být tento tvor přirovnán k nějakému zvířeti z našich zeměpisných šířek, dalo by se říct, že vypadá jako zhruba dvěstěkrát zvětšený, dobře vykrmený křeček.

Vombati jsou samotáři, a když se vzájemně potkají (mimo dobu páření), prakticky o sebe nejeví zájem a zdálky se vyhnou. Jsou to největší savci, kteří si hloubí nory. Jejich chodby mohou být dlouhé až 20 metrů a vombati zde tráví spánkem celý den. Na pastvu vylézají až navečer. Podobně jako například sysli i vombati mohou v suchých letních měsících upadnout ve svých norách na nějakou dobu do letní hibernace (opak zimního spánku) a tím přečkat na potravu nepříznivé období roku.

Setkání bez ostychu

S vombatem jsme se poprvé setkali na studijní stáži v Tasmánii, kterou z velké části velkoryse financovala Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity. Když jsme se na Maria Islandu, což je maličký ostrov ležící poblíž východního pobřeží Tasmánie, s tímto roztomilým stvořením setkali poprvé, všimli jsme si hned klidu, který z něj vyzařuje. Zvíře jsme zahlédli za nečekaných okolností, když jsme se na otevřeném travnatém svahu pokoušeli fotografovat klokany obrovské (Marcopus giganteus). Dobře jsme si hlídali směr větru, aby nezanesl náš pach ke klokanům a my se k nim mohli dostat co nejblíž. Když jsme se přikradli dost blízko, usadili jsme se za kmenem mrtvého stromu a věnovali se focení. Prostoru, který byl od nás po větru, jsme nevěnovali žádnou pozornost.

Z Evropy jsme zvyklí, že jakmile zvířata ucítí pach člověka, zdaleka se místu vyhnou. Proto si možná dokážete představit naše překvapení, když jsem se po půl hodině fotografování náhodou otočil na stranu nasycenou naším pachem a všiml jsem si na zemi vombata. Byl od nás jen asi sedm metrů daleko a vzdálenost rychle zkracoval. Brzy se přiblížil na jediný metr a já musel rozčarovaně odložit fotoaparát s připevněným teleobjektivem, určeným pro záběry vzdálených klokanů. Zrcadlovku jsem prostě odložil a možná naivně nastavil vombatovi ruku. Nemotorný vačnatec došel až ke mně, ruku očichal, pak chvíli poklidně stál a nakonec se vydal na další část své pouti.

Když zmizel za prvními kameny, chvíli jsme přemýšleli, jestli se nám všechno jen nezdálo. Takové chování jsme dosud u žádného jiného savce nezažili. Toho dne jsme s blížícím se večerem potkali ještě několik vombatů a pořídili pár pěkných záběrů. Když jsme se k nim ale snažili nepozorovaně přiblížit, utekli. Zázračné první setkání se bohužel neopakovalo. Večer ve stanu jsme pak usínali celí nadšení a přemýšleli, jak neobvyklé přiblížení na dotek ruky zopakovat.

K lidem rovnou za nosem

V průběhu následujícího brzkého odpoledne jsme při procházení ostrova žádné vombaty nepotkali; první z nich se začali objevovat až kolem páté hodiny. Když jsme se k nim ovšem snažili nepozorovaně přiblížit, pokaždé se utíkali schovat do nory. Způsob, jak se ke zvířatům dostat na dotyk ruky a nevyplašit je, za nás vombati nakonec vyřešili sami. Po nějaké době, v okamžiku, kdy jsme začali na jejich nadhánění rezignovat, k nám totiž zase jeden pomalými kroky došel úplně sám. Opět se přišoural až k nám a nechal se bez vyrušení pohladit. Od tohoto okamžiku nám bylo jasné, že první blízké setkání nebyla náhoda. Nejlepší způsob, jak se k tomuto zvířeti dostat, spočívá v taktice, kdy jej s dostatečnou rezervou obejdete, v klidu se posadíte po větru a čekáte. Nezbývá než doufat, že vombat nezmění směr chůze. Pokud ne, přiloudá se prostě až k vám a nic ho nerozruší.

Za pár dní, které jsme věnovali pozorování a focení těchto tvorů, jsme si ověřili, že australští valící se plyšáci mají neuvěřitelně mizerné smysly. Se zrakem je na tom vombat tak špatně, že mu nevadí ani to, když jej večer fotografujete s bleskem na vzdálenost jednoho metru. Ani sluch zřejmě nemá nijak mimořádný, protože třeba zvuk chůze ho vůbec nerozruší. Jeho nejsilnějším smyslem je čich a když vombata svým lidským pachem náhle překvapíte, vyplašíte ho a on uteče. Zároveň ale vombati nevnímají člověka jako nebezpečného predátora. Pokud jim tedy dáte dostatek času na přivyknutí si nezvyklému pachu, klidně přijdou až k vám. Očichají si vás, chvíli budou jen tak nemotorně stát a nakonec vás minimálním obloukem obejdou, aby mohli pokračovat v cestě.

Spánek ve dvojitém brnění

Jak je možné, že jsou vombati takoví kliďasi? Příčinou je skutečnost, že v přírodě nemají mnoho přirozených nepřátel. V dřívějších dobách pro ně byl největší hrozbou dnes již s největší pravděpodobností vyhubený vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus). Ani ten však vombata většinou neohrozil, protože měl i přes svou velikost poměrně slabé čelisti. Společná evoluce obou druhů vybavila vombata jeden centimetr silnou kůží, na níž by si vakovlk doslova vylámal zuby. Kromě odolné kůže má vombat ještě silnou a hustou srst, která představuje dodatečnou ochrannou vrstvu. Právě kvůli tomuto dvojímu brnění je to takový malý roztomilý tlouštík. Jeho ochranné vrstvy, nikoliv tedy nadměrné množství tuku, mu dodávají nezaměnitelný vzhled.

V dnešních dobách dokáže vombata v přírodě pravděpodobně ulovit pouze pes dingo (Canis dingo), před nímž se ovšem vačnatec může ukrýt do nory. Na ostrově Tasmánie se však tento divoký pes nevyskytuje a nikdy nevyskytoval. Proto jsou zde vombati při svých procházkách úplně klidu.

Když jsme vombatům několikrát byli na dosah ruky, zažili jsme opravdu nezvyklou reakci na naše „reportérské dotírání“. Zřejmě jsme zvíře přestávali bavit a čekali bychom, že se v tom okamžiku prostě sebere a odkráčí nebo uteče do své nory. Tak, jak to dělá, když ho nečekaně překvapíte. Jenomže místo toho si vombat znuděný naším dotíráním prostě lehnul na břicho, zavřel oči a usnul. Spát vydržel až do okamžiku, kdy naopak focení přestalo bavit nás.

TIP: Obři s vakem: V Austrálii žili vačnatci dvakrát těžší než lední medvědi

Je dost možné, že tento opravdu originální způsob obrany používal v dřívějších dobách při setkáních s vakovlkem. Když na něj vakovlk se svými slabými čelistmi zaútočil, vombat si lehnul, dřímal a takto čekal, až vakovlka přestane marné dorážení bavit. Pokud setkání těchto dvou druhů opravdu dříve vypadalo takto, je to jako příběh z jiného světa. Ze světa, kde je vše obráceně. Prostě jako u protinožců...

V roce 1932 vytvořil Heinrich Himmler „badatelskou“ organizaci SS-Ahnenerbe a vyslal ji do světa pátrat po starogermánských poselstvích. Jednou z těchto cest byla i expedice do Tibetu na jaře 1938, kterou vedl zoolog Ernst Schäfer.

Předchozí část: Mystika třetí říše: Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“

Schäfer pocházel z bohaté rodiny z Kolína nad Rýnem, dostalo se mu prvo-třídního vzdělání doma i v USA. Už jako dvacetiletý student Akademie přírodních věd ve Filadelfii měl možnost zúčastnit se své první cesty do Číny, Tibetu a na Sibiř. Jako fenomenální střelec měl za úkol ulovit pandu velkou.

Obrněn obdivuhodnou trpělivostí se měsíce potloukal v lesích a čekal na vhodnou příležitost. Vzácného tvora pak skutečně zastřelil a vydobyl si v branži respekt. Zcela podlehl odlehlým koutům Asie a stejně tak se po návratu stal nadšeným nacionálním socialistou. Vstoupil do NSDAP i SS a budoval kariéru uznávaného dobrodruha a cestovatele, přesně podle svého velkého vzoru, švédské živoucí legendy Svena Hedina. Schäfer vydal několik knih a publikoval v časopisech.

Od léta 1937 plánoval uskutečnit z prostředků Ahnenerbe velkou expedici do nejzapadlejší divočiny na náhorních rovinách severovýchodního Tibetu. Oficiálně kvůli výzkumu mrazuvzdorných obilnin z vysokohorských plání a kvůli nalezení odolného koňského plemene, nejvhodnějšího k dalšímu šlechtění pro válečné účely. Schäfer ale ve skutečnosti toužil detailně prozkoumat i náboženské, kulturní a dokonce i sexuální zvyklosti Tibeťanů. Neobyčejně se zajímal například o homosexuální praktiky mnichů v odlehlých klášterech. Himmlera zaujal příslibem, že v dosud málo probádaných průsmycích otevře hrobky, najde v nich artefakty z dob dávné árijské kultury a navíc z celého pátrání připraví dokumentární film. Šéf SS dokonce chtěl, aby Schäfer po Tibetu zamířil i do Mongolska, avšak takový výlet by byl už příliš nákladný. 

Na střeše světa

Vedoucí výpravy si dle svého vybral pět druhů. Entomologa, geofyzika, antropologa, geologa a jednoho pomocníka. Všichni to byli statní mladí muži „árijské krve“, kterým neměla činit potíže adaptace na náročné vysokohorské podmínky. Schäfer trávil čas pořizováním nejmodernějšího vybavení a zároveň sháněl povolení britských úřadů ke vstupu na indický subkontinent. V době vzrůstajícího napětí mezi ostrovním královstvím a nacistickým Německem to nebylo nic snadného. V listopadu 1937 Schäfer při lovu kachen nešťastnou náhodou postřelil svou manželku, která následkům zranění podlehla. Upadl do depresí a pomýšlel na sebevraždu, ale nakonec zvítězil jeho bojovný duch, ješitnost a touha po uznání. 

19. dubna 1938 výprava pod Schäferovým vedením vyrazila do italského Janova, kde se nalodila na parník směřující k Cejlonu. Následovala strastiplná cesta přes Kalkatu a Darjeeling na nepálských hranicích do Gántoku, odkud skupina vybavená nosiči, koňmi, mulami a vydatnými zásobami putovala do Tibetu. Špatné počasí, hmyz a pijavice provázely cestovatele na každém kroku, ale Schäferovi se dostalo zasloužené odměny. Tibetská rada ministrů, vznešený administrativní orgán, který obvykle zakazoval cizincům vstup, překvapivě pozvala německou expedici na čtrnáctidenní pobyt v tajemné Lhase. 

Jako téměř první Evropané tak Schäfer a jeho družina navštívili sídlo dalajlámy, druhé největší město Šigae, kde sídlí nejvýše postavení mniši včetně pančelámy, a rozlehlý klášter Taštimpsu. Ba co víc, výzkumníkům bylo umožněno studium stovky let starých tibetských knihoven a některé svazky mohli odvézt do Německa. Vedle cenných zoologických, geofyzikálních a botanických poznatků získala výprava bohaté etnologické sbírky a nezapomněla ani na sádrové odlitky hlav domorodců a všemožná rasová měření. Schäfer měl ohromné štěstí a mohl se vydat i do posvátného údolí Jarlung při úpatí hory Lhabab Ri, kde podle legend sídlila božská civilizace. Kromě rozpadlých strážních věží však nenašel pozůstatky žádných měst ani paláců.

Hlavní úkol, přinést Himmlerovi důkazy o árijských předcích německé rasy, tedy splněn nebyl. Výprava se nicméně 4. srpna 1939 vrátila za velké slávy do říše a Schäfer vystoupal mezi nejváženější badatele. Ahnenerbe si připsalo jeden z mála skutečných triumfů na poli vědy.

Doba her skončila

V létě 1942 Himmler podnítil v rámci Ahnenerbe vznik institutu „vojenské experimentální vědy“. Do jeho čela dosadil dr. Wolframa Sieverse, plukovníka SS, který svým přísným výrazem a hlubokýma očima připomínal ďábelského našeptávače Mefista. Sievers této pověsti brzy dostál. Ukázal totiž odvrácenou tvář Ahnenerbe spojenou s bestiálními zločiny. Institut prováděl pokusy na židovských vězních v koncentračních táborech Dachau a Natzweiler, zaměřené na odolnost organismu v extrémních podmínkách.

Probíhaly kvůli potřebě ochránit německé vojáky na východní frontě a letce, kteří se během vzdušných bitev nad Baltem a Severním mořem museli katapultovat. Nešťastníci trpěli při pokusech v mrazu, v kádích s ledovou vodou nebo ve speciální místnosti, kde byly simulovány podmínky nadmořské výšky mnoha kilometrů.

Jeden svědek po válce u Norimberského tribunálu vypověděl: „Lékaři vyvolali ve vakuové komoře dekompresi a pozorovali účinky na muže, uvězněného uvnitř. Do minuty šílel, trhal si vlasy z hlavy ve snaze uvolnit ten tlak. Rozdíral si nehty kůži na tváři, mlátil hlavou do stěny a vřeštěl bolestí.“

Jiní vězňové byli barbarským způsobem sterilizováni, nakaženi malárií, žloutenkou, tyfem nebo vystaveni následkům bojových plynů, včetně fosgenu a yperitu, noční můry všech vojáků v zákopech první světové války. Sieversovi lidé prováděli také antropologická měření typických znaků „podřadných“ ras, a proto zabíjeli vybrané židovské a ruské vězně, preparovali jejich kostry a lebky a jako exponáty je zasílali do muzeí. Za přímou vinu na smrti šestaosmdesáti lidí byl Sievers po válce souzen v Norimberku a v červenci 1948 byl popraven.

Zánik společnosti

Ahnenerbe bylo po válce jako součást SS rozpuštěno a renomované vědecké kapacity se raději snažily na svoje angažmá v „dědictví předků“ zapomenout. Záhadné poslání organizace nicméně stále nechává prostor různým divokým teoriím. A tak se dodnes můžeme setkat se spekulacemi o tom, jak daleko byl Rahn s hledáním svatého grálu, jaká tajemství vyčetl Schäfer z tibetských svitků a zda Himmlerovi archeologové ve Skandinávii skutečně našli ostatky polobožských Germánů. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

S Velkým třeskem se zrodilo jen několik nejlehčích chemických prvků. Většina běžných prvků, které jsou lehčí než železo, vzniká v útrobách hvězd, jako „popel“ hvězdných fúzních reakcí. S nejtěžšími prvky je to komplikovanější. Víceméně víme, že se na jejich původu podílejí extrémní události ve vesmíru, detaily tohoto procesu jsou ale stále nejasné. 

Američtí odborníci Massachusettského technologického institutu (MIT) a University of New Hampshire zkoumali dva možné zdroje těžkých prvků ve vesmíru – srážky neutronových hvězd a srážky neutronové hvězdy s černou dírou. Oba tyto zdroje nepochybně produkují těžké prvky, otázkou ale je, který z nich je významnější…

Zlatý vesmírný důl

Astronomka a astrofyzička Hsin-Yu Chen z MIT zjistila, že přinejmenším během posledních 2,5 miliard let vzniklo ve vesmíru více těžkých prvků – například zlata nebo platiny, při srážkách dvojic neutronových hvězd. Srážky neutronové hvězdy s černou dírou, i když jsou nepochybně také velmi dramatické, vytvořily takových prvků výrazně méně.

TIP: Jak těžké mohou být neutronové hvězdy? Jako Himálaje v půllitru od piva

Badatelé vzali v úvahu hmotu dotyčných objektů, jejich rotaci a další parametry, včetně odhadu jejich četnosti v historii vesmíru, přičemž vycházeli z pozorování gravitačních i dalších observatoří. Z jejich modelů a výpočtů vyplynulo, že srážky neutronových hvězd „upečou“ v porovnání se srážkami neutronové hvězdy s černou dírou dvakrát až stokrát větší množství těžkých prvků. Srážky neutronových hvězd se tak jeví jako dokonalé „zlaté doly“.

Cena solární elektřiny poklesla od roku 2010 o úctyhodných 82 procent. Zdá se, že tedy bude možné vybudovat energetický systém s minimálními emisemi, který bude fakticky méně nákladný než současná energetika, založená na fosilních palivech. Nebude to ale jednoduché. Podle Mezinárodní agentury pro energii IEA se bude muset rozloha fotovoltaických zařízení do roku 2040 zvětšit zhruba desetinásobně. Tím by měla být zajištěna dvojí role solární energetiky – udržet globálního oteplení pod 2 °C a zásadně přispět k omezení globální chudoby.

 Se solární energetikou se zároveň pojí řada problémů. Intenzita slunečního svitu je během dne různá a mění se i v různých ročních obdobích. Získanou energii je také třeba skladovat pro časy, kdy slunce nesvítí. Další problém spočívá v tom, že solární farmy ubírají drahocenný prostor lidským sídlům, zemědělství, infrastruktuře a v neposlední řadě přírodnímu prostředí. To vše si žádá a zřejmě i bude žádat nevyhnutelné kompromisy. 

Mapa solárních farem 

Lucas Kruitwagen z Oxfordské univerzity a jeho spolupracovníci se rozhodli zjistit, kolik solárních farem vlastně na celém světě je. Nelehkým úkolem se rozhodli pověřit umělou inteligenci. Ta se musela prokousat velkým množstvím detailních satelitních snímků z let 2016 až 2018, čítajících přes 550 TB dat a vyhledat na nich všechny relevantní solární farmy.

TIP: Největší solární farmu světa v Číně tvoří 4 miliony solárních panelů

Výsledkem jejich výzkumu je první globální „inventura“ všech relevantních solárních farem a zařízení na Zemi, jejichž výkon při plném slunečním svitu dosahuje alespoň 10 kW. Mapa tak nezahrnuje například solární sestavy na střechách rodinných domů, jejichž obvyklý výkon se pohybuje okolo 5 kW.

Studie publikovaná v prestižním časopisu Nature ukázala, že ke konci roku 2018 bylo na celém světě instalováno přes 68 tisíc solárních farem o celkovém výkonu 423 GW, což zhruba odpovídá výkonu 195 Temelínů. Studie dále ukázala, že kapacita fotovoltaiky mezi lety 2016 až 2018 vzrostla o úctyhodných 81 %, přičemž největší přírůstky zaznamenala v tomto odvětví Indie (184 %), Turecko (143 %), Čína (120 %) a Japonsko (119 %).

Pokud se nezhroutí pozemské úsilí v dobývání vesmíru, během příštích desetiletí by měla vzniknout na rudé planetě lidská kolonie. Může mít rozmanité využití, od výzkumné stanice, přes těžařskou základnu až po nové sídlo, vzdálené od pozemských zmatků. Jak ale upozorňuje Mikhail Shubov z americké University of Massachusetts, taková kolonie může být cenná pro vznikající vesmírnou ekonomiku.

Podle Shubova by kolonie na Marsu mohla vyrábět vodík. Ten by mohl sloužit nejen jako raketové palivo, zároveň by mohl posloužit v řadě dalších využití. Vodík je sice nejjednodušší a nejběžnější prvek ve vesmíru, ve Sluneční soustavě ho ale není úplně jednoduché získat. Velké množství vodíku se například nachází na Jupiteru, kvůli drtivé gravitační přitažlivosti plynného obra je ale obtížně dostupný.

Vodík rudé planety

Určité množství vodíku lze nalézt i na planetkách, jeho množství by ale nejspíš nestačilo na zásobování budoucích uvažovaných aktivit ve Sluneční soustavě. Přijatelným kompromisem mezi Jupiterem a planetkami by mohl být Mars. Na rudé planetě jsou nějaké zásoby vodíku a její přitažlivost je podstatně menší než pozemská.

TIP: Krev, pot a slzy se mohou stát důležitým stavebním materiálem na Marsu

Vodík se na Marsu vyskytuje především v molekulách vody. Je možné ho relativně snadno získat prostřednictvím elektrolýzy, tedy jednoduché reakce, která v podstatě vyžaduje jen dostatek energie. Vedlejším produktem by přitom byl kyslík, který by rovněž nalezl využití. Ačkoliv to na první pohled nevypadá, podle satelitních měření je na povrchu Marsu či blízko pod povrchem asi 5 milionů kilometrů krychlových ledu. Budoucí kolonisté tak budou mít zřejmě spoustu práce.

V únoru 1943 do bojových operací v Pacifiku vstoupila první peruť americké námořní pěchoty vyzbrojená moderními F4U Corsair. Maximální rychlost tohoto typu činila 660 km/h, nesl výzbroj šesti velkorážních kulometů a oproti hajabuse snesl velké poškození. Japonským stíhačům začínaly těžké časy. V létě v oblasti Šalamounových ostrovů začalo japonské armádní letectvo pomalu přezbrojovat na nové a výkonnější Ki-61, které zde hajabusy postupně vytlačovaly. V Barmě ale Ki-43 létaly dál. 

Proti warhawkům a hurricanům

V létě 1942 letecké boje v Barmě ukončil nástup období monzunů. Když na konci roku propukly nanovo, všechny stíhací útvary japonského armádního letectva v oblasti létaly s Ki-43. Proti nim stáli Britové s hurricany a jednotky amerického armádního letectva. Páteř jejich výzbroje tou dobou tvořil Curtiss P-40 E Warhawk. Jednalo se o velmi robustně stavěný letoun se silnou výzbrojí, který se s Ki-43 nemohl měřit v obratnosti.

Zkušení japonští stíhači ze začátku dokázali americkým pilotům vnutit svůj způsob boje. Vtahovali je do manévrových soubojů v zatáčkách a na krátkou vzdálenost je sestřelovali. Jako nebezpečný soupeř se ale projevily dvoumotorové P-38 Lightning a hlavně změna americké taktiky.

Zima 1942–1943 probíhala ve znamení intenzivních bojů a mnoho Japonců zde získalo vavříny vítězství. Největším stíhacím esem na Ki-43 se stal příslušník 50. sentai Satoši Anabuki, který většinu války strávil právě v Barmě a získal zde přes 40 sestřelů.

Na jaře 1943 boje opět přerušil monzun a znovu propukly až na podzim. Všechny japonské stíhací jednotky už tou dobou měly výkonnější Ki-43-II. Ve své vítězné šňůře pokračoval i Anabuki, který se nakonec stal největším esem tohoto bojiště.

Poslední vylepšení

Na konci roku Britové v oblasti nasadili první jednotky vyzbrojené Spitfiry Mk.V a na jaře 1944 i ještě výkonnější Mk.VIII. Hajabusa na ně už rozhodně nestačila a navíc noví, rychle vycvičení, piloti už také nedokázali plně využít její vynikající obratnost tak jako jejich předchůdci na začátku války. Ztráty Japonců stále rostly a Spojenci nad Barmou postupně ovládli oblohu.

Během posledního roku války na tomto bojišti hajabusy operovaly také jako stíhací bombardéry, k čemuž dostaly pod křídla dva závěsníky na bomby o celkové váze až 500 kg. Jako smrtelně nebezpečné se pro nedostatečně pancéřované letouny ukázala palba ze země a letouny se v této roli příliš neosvědčily.

Výroba hajabusy přes její zastarávání stále běžela na plné obrátky. Na jaře 1944 výroba přešla na variantu Ki-43-IIIa s motorem Ha-115-II o výkonu 904 kW. Maximální rychlost stoupla na 576 km/h a dolet zvýšila možnost instalace dvou přídavných nádrží pod křídla. Americké a britské stíhačky ale tou dobou létaly i o sto kilometrů rychleji, měly silnější výzbroj a hlavně kvalitní pancéřování kokpitu a samosvorné obaly nádrží. 

Ve službách nepřítele

To se plně projevilo při bojích o Filipíny, které propukly na podzim 1944. Japonské armádní letectvo tady utržilo drtivou porážku a hajabusy se zde staly doslova štvanou zvěří. Většina útvarů se proto urychleně přezbrojovala na Ki-61 a zbrusu nové Ki-84. Některé hajabusy pak posloužily i při sebevražedných útocích na americké lodě. Na barmské frontě sloužily ale až do samého konce bojů v létě 1945. Po japonské kapitulaci se zbylé stroje dostaly do výzbroje Indonésie, Číny, Thajska a Francie. Země galského kohouta je dokonce i bojově nasadila, a to v počátcích konfliktu v Indočíně.

TIP: Micubiši A6M2: Japonský drak, jenž děsil Američany

Nakadžima Ki-43 patřila mezi nejrozporuplnější stíhačky druhé světové války. Pokud ji pilotoval zkušený a dobře vycvičený stíhač, který dokázal nepříteli vnutit boj v zatáčkách, neměla konkurenci. Spojenci to ale brzy zjistili a přešli na taktiku „udeř a uteč“, proti které lehké a křehké Ki-43 nedokázaly najít adekvátní obranu. Vývoj letectví šel jiným směrem a budoucnost jasně patřila robustněji stavěným letounům.