Někde znamenalo vysazení gambusie komáří (Gambusia affinis) úspěšný krok, ale často se ukázalo, že gambusie dokáže stejně dobře likvidovat komáry, jako populace původních sladkovodních ryb. Dnes je považována za jeden z nejagresivnějších invazivních druhů. Snahy omezit populace gambusií vedly k použití jedů a různých pastí, ale ukázaly se být buď neúčinné, nebo stejnou měrou jako gambusie poškozovaly i další organismy. 

Zcela nový přístup k redukci přemnožených rybek zvolil interdisciplinární (spojující vědce z více oborů) tým vedený profesorem Mauriziem Porfirim z newyorské NYU Tandon School of Engineering. Vědci vyvinuli robotickou rybu, která svou podobou i způsobem pohybu věrně napodobuje okounka pstruhového (Micropterus salmoides), jenž je hlavním predátorem gambusií. Po dobu šestí týdnů výzkumníci vypouštěli rybího robota do nádrže s gambusiemi. „Setkání“ trvala vždy 15 minut a opakovala se pouze jednou za týden.

TIP: Ryby pod napětím: Paúhoř elektrický dokáže vygenerovat až tisíc voltů

Vědci sledovali chování gambusií v přítomnosti domnělého predátora a zaznamenali zvýšené stresové reakce. Navíc zkoumané rybky každý týden vážili a měřili a zjistili u nich úbytek na váze. Zdá se být tedy prokazatelné, že robotický okounek vyvolal v gambusiích takový stres, jenž by mohl vést k jejich oslabení, potažmo větší zranitelnosti a tím pádem i redukci populací. Mohlo by jít o krok správným směrem, ale zatím není vůbec jasné, jak budou na robotickou rybu reagovat volně žijící gambusie a zda u nich dlouhodobě vyvolá stejnou reakci jako u rybek v experimentálním prostředí.

Pozoruhodná galaxie Centaurus A je jednou z nejbližších gigantických eliptických galaxií. Někdy se též označuje jako čočková galaxie. Díky své relativní blízkosti a velké jasnosti je jedním z nejlépe prozkoumaných objektů tohoto typu na jižní obloze. Od svého objevu v roce 1826 byla galaxie studována nejrůznějšími teleskopy a přístroji. Mimo jiné jsme zjistili, že její centrální supermasivní černá díra pohání velkolepý výtrysk hmoty, díky němuž je Centaurus A jedním z nejvýraznějších rádiových zdrojů na obloze.

Astronomové nedávno získali spektakulární portrét galaxie Centaurus A se zařízením Dark Energy Camera (DECam), které je nainstalované na teleskopu Víctor M. Blanco 4-meter Telescope chilské observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory. Monika Soraisam z americké University of Illinois, Urbana-Champaign, a její kolegové tento snímek pořídili jako součást dlouhodobého projektu, v němž pátrají po zajímavých objektech v galaxiích jižní oblohy.

Galaxie protkaná prachem

Na snímku galaxie, vzdálené od nás asi 12 milionů světelných let, je patrná záře jejích nesčetných hvězd, kterou protínají temná vlákna kosmického prachu a plynu. Ta jsou zodpovědná za výjimečné vzezření galaxie Centaurus A. Vznikla při dávné galaktické srážce s menší spirální galaxií a dnes se v nich rodí mnoho nových hvězd.

TIP: Umírající galaxie: NGC 1947 ze souhvězdí Mečouna přišla o většinu plynu a prachu

Dark Energy Camera je jednou z nejvýkonnějších širokoúhlých CCD kamer na světě. Vznikla pro účely projektu Dark Energy Survey, který zahrnoval rozmanitý pozorování objektů ve vzdáleném vesmíru v souvislosti s výzkumem temné energie. Tento projekt probíhal v letech 2013 až 2019. Od jeho ukončení se Dark Energy Camera uplatňuje v řadě dalších výzkumných projektů.

Kuchyňská sůl je látka, která na nás nastražila past. V kuchyni je velmi užitečná a používáme ji k přípravě mnoha pokrmů. Zároveň se ukázalo, že je pro nás ve větším množství nebezpečná, přesněji řečeno je pro nás nebezpečný sodík z kuchyňské soli, tedy alkalický kov, jehož zvýšené množství v potravě souvisí s větším rizikem kardiovaskulárních potíží.

Aby to nebylo moc jednoduché, odborníci zjistili, že další alkalický kov, draslík, je pro nás zdravotně naopak významný. Nedostatek draslíku v potravě vede k problémům s krevním tlakem. Naštěstí existuje elegantní řešení, které řeší oba dva zmíněné problémy, jak se sodíkem, tak i s draslíkem, najednou. Stačí nahradit kuchyňskou sůl při přípravě jídel některou z náhražek soli. Jde o minerály s podobnou chutí jako sůl, které ale neobsahují sodík nýbrž draslík. Příkladem může být karnalit, kainit nebo sylvín. Takové náhražky jsou jen o něco málo něco dražší než tradiční sůl.

Náhražky soli pro zdraví

Bruce Neal z australského George Institute for Global Health a jeho spolupracovníci nedávno uveřejnili závěry první rozsáhlé klinické studie, která hodnotila vliv nahrazení kuchyňské soli její náhražkou na lidské zdraví. Výzkum zahrnoval přes 20 tisíc čínských vesničanů s průměrným věkem 65 let, které badatelé sledovali po několik let.

TIP: Přesolené Česko: Přílišné solení skutečně oslabuje imunitní systém

Výsledky výzkumu přesvědčivě potvrdily, že používání náhražky soli citelně snižuje riziko mrtvice, kardiovaskulárních problémů i úmrtí. Badatelé došli k závěru, že nahrazení kuchyňské soli jejími náhražkami s draslíkem by ročně na celé planetě zachránilo miliony lidských životů.

S nápadem destilovat vodku z jablek rostoucích v zapovězené oblasti Černobylu přišel britský vědec Jim Smith, který se katastrofou zabývá od roku 1990. Ukázalo se totiž, že se při výrobě alkoholu jakákoliv kontaminace neutralizuje a výsledný nápoj nemá – alespoň co se radioaktivity týče – jiné vlastnosti než běžná vodka.

Prvních 1 500 láhví značky Atomik však letos v březnu abavila hlavní ukrajinská civilní kontrarozvědka SBU a jako důvod uvedla, že mají špatné kolky. Smith nicméně obvinění vyvrací, s tím že zásilka mířila na britský trh a kolky byly v pořádku. Celý zátah je zkrátka pochybný a dal by se označit za šikanu. Zatímco tedy Smithova naděje na zajímavý byznys skončila již v zárodku, příslušníci SBU svou akci zřejmě dobře zapili.

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Na přípravě vodky Atomik se kromě Smitha spolupodíleli i další vědci, kteří pracují vně 4 000 kilometrů čtverečních velké uzavřené černobylské zóny. Jejich studie mají ukázat, zda by obilí a další potraviny pěstované v této zóně mohly být použity k výrobě produktů, které je bezpečné konzumovat a vrátit tak půdu kolem vyloučené zóny zpět k produktivnímu využití. To je v tuto chvíli nezákonné. 

Tři čtvrtiny zisku z prodeje vodky hodlá společnost Chernobyl Spirit Company věnovat  obyvatelům žijícím v postižené oblasti. „Nyní, 30 let po nehodě, je myslím nejdůležitější zaměřit se na ekonomický rozvoj oblasti. Ten je v tuto chvíli důležitější než radioaktivita,” uvádí Smith a dodává, že míra radiace se od roku 1986 stále snižuje, míra sociální a ekonomické zaostalosti této části země však nikoliv.

Africká ghetta a slumy neznamenají jen špínu, zlocin a mizérii, ale také celkem poklidný život Na vlastní kůži to zažil fotograf David Těšínský.

Co vás vedlo k tomu, odjet fotit do Ghany? 

Do Ghany jsem vyrazil, aniž bych vůbec věděl, co tam budu dělat. Dostal jsem kontakt na Josefa, Čecha, který žije v hlavním městě Akkra a nabídl mi, že u něj můžu tři týdny zůstat. Měl jsem tím pádem čas se jen tak rozhlížet po okolí a najít zajímavé příběhy. 

On je Josef hrozně zajímavá postava. Býval rasista a nácek – jak o sobě říká, „blb, co chodil mlátit cikány“. A ono mu pak přeskočilo, ale hrozně hezky: Úplně otočil, odjel bydlet do Afriky a místní prý naprosto miluje. A jestli by dneska někoho mlátil, tak rasisty. Nejlepší na tom je, že on si tu absurditu moc dobře uvědomuje a má z toho tak trochu legraci (směje se).

Pro focení jste si vybíral běžné části města, nebo spíš okrajové čtvrtě? 

Jde o výběr fotek z několika ghett. Narazíte na ně téměř v každém větším africkém městě, takže v daném ohledu to standard je. Ne každý z Akkry je samozřejmě zvyklý na život v ghettu, to by bylo zkreslení, ale já jsem takové kontakty vyhledával schválně, protože je zajímavé je dokumentovat. Navíc ghetto nemusí být nutně na okraji města. Zrovna v Akkře leží chudinské čtvrtě často na pobřeží a navazují na pláže, které by jinde patřily k nejluxusnějším oblastem. Prostě vůbec nejsou připravení na turismus a nějaké resorty tam fakt nenajdete. Seznámil jsem se hlavně s „ghetto omladinou“, tu mám na fotkách hodně. 

Podobných míst jste během svých cest viděl už spoustu. Dají se tyto části ghanské metropole srovnávat s jinými africkými ghetty? Je to horší, nebo vlastně „v pohodě“? 

Vlastně docela normál. Ale lidi jsou tam divočejší, mají velkou svobodu se vyjádřit. V Česku se na ulici prostě nenosí, že bychom na sebe neustále pořvávali, případně troubili z aut, zato v Akkře je to běžné. Ta svoboda je vidět už v řeči těla, v rozjívenosti. My Evropani jsme konzervativní vlastně už v pohybech. A když začnete fotit, tak se vás nikdo nepůjde hezky zeptat, co tam děláte, ale rovnou do vás párkrát strčí. Ale na to jsem zvyklý a moc se jim ani nedivím. Byl jsem jediný běloch široko daleko, a navíc jsem chodil do nejzastrčenějších míst, kde člověk obvykle nevěří vlastním očím.

Vím, že se v ghettech hulí docela dost, ale tam to byl extrém. Jednou jsem narazil na plácek, kde seděla asi stovka mladých kluků a všichni kouřili hašiš, jedno cigáro za druhým, už vlastně bez požitku. Alkohol se tam nepije vůbec, stojí stejně jako u nás a na místní je moc drahý. A tabák vlastně taky. Můžete si vybrat: Dáte si jedno pivko, nebo deset jointů? Takže když vidíte někoho s cigaretou, můžete si být jistý, že je v ní ubalený hašiš nebo tráva. 

Na jedné z fotek kluci zvedají nějakou dívku a vypadá to hodně uvolněně. Jak tam vlastně fungují vztahy? Jsou otevřené? 

Je typické, že lidi mají víc partnerů, všichni to vědí a nikdo to neřeší. Říkali mi: „Vy v Evropě jste zvyklí mít jednoho partnera a být mu věrní, ale tady je to jinak.“ Samozřejmě najdete monogamní lidi, každopádně s opakem nemá nikdo problém. Zajímavé ale je, že jistá separace mezi pohlavími existuje – žádnou holku nenajdete, jak posedává venku a kouří. To dělají jen kluci. 

Z čeho místní žijí? 

Živí se především obchodem, a kdybych to měl říct nahrubo, tak pořád něco šmelí. Není snad nikdo, kdo by aspoň občas něco někam nepřeprodal. Tedy nechci je nějak ponižovat, můžeme tomu říkat třeba podnikání. Najdete například části zaměřené na elektrotechniku, takže jsou na ulicích poházené procesory a bedny od počítačů. Jinde lidi opravují auta a motorky. Vlastně narazíte na všechny služby a nakoupíte nebo vyřídíte cokoliv, co potřebujete. Nestane se vám, že by se něco nedalo sehnat – teda pokud nejste jako já a nejíte v podstatě jen veganské věci jako tofu nebo sóju. To byl fakt problém, dokonce i ve slušném obchoďáku západního stylu v lepší části města. Život je tam nabitý a vidíte ho hodně zblízka: Sprchy jsou někdy přímo na ulici a místní si vystačí jen s nějakou malou plentou. 

Jak navazujete kontakt s lidmi, kteří se třeba nechtějí nechat fotit a jste pro ně podezřelý?

Vždycky se obracím na někoho místního, kdo mě dokáže do nějaké komunity dostat. Stojí za to si průvodce zaplatit, což vám ve finále dost ušetří. Jednou mi třeba lidi, které jsem chtěl fotit, řekli, že kdybych nepřišel s někým známým, rovnou by mě obrali. Pro průvodce nejde o snadno vydělané peníze, stráví se mnou spoustu času: Když chci s lidmi před focením navázat kontakt a získat jejich důvěru, musím s nimi pár hodin posedět, dát si pivo a párkrát si potáhnout z jointu. V přepočtu se vejdete třeba do stovky nebo dvou, což se zdá v pohodě, ale když za den obejdete víc skupinek, tak ty dvě „kila“ vyndáte pokaždé a focení se může docela prodražit. 

Bylo focení příjemné? Chtěli být lidé před objektivem? 

Jasně, jsou to strašní pozéři, chtějí dělat kouřové efekty a pak se na ty fotky dívat, jak dobře vypadají. 

Přijel jste do Ghany v době vrcholící epidemie covidu. Na snímcích jsem ale moc roušek neviděl. Nikdo to neřeší? 

Nikdo to moc neřešil v tom ghettu, ale lidi v Ghaně jako celek jo. Na rozdíl od nás se totiž dost bojí, protože nemají pojištění a zdravotnictví tam skoro nefunguje. Takže pokud covid chytí a situace se nějak zkomplikuje, tak umřou. A pokud už se do nemocnice dostanou, nejspíš umřou taky. To se tam obecně říká – do nemocnic se chodí umírat. Navíc se roušky zavedly povinně, takže bez ní riskujete pokutu. Bílých se místní bojí nejvíc, jsme pro ně přenašeči virů. Když jsem si na ulici sundal roušku, abych si zapálil, okamžitě mě požádali, ať si ji zase hezky nasadím. Říkali mi „corona-man“. 

Zavedla Ghana nějaký lockdown?

Vyhlásili ho zrovna po prvním týdnu, co jsem tam byl, a nařídili zavření všech barů. V centru města, kam chodí lepší lidi, to skutečně udělali, ale malé lokální podniky zůstaly prostě otevřené – jen zhasly víc světel a ztlumily hudbu. Tohle zrovna docela procházelo. Ale risk je menší než u nás, většina barů se nachází venku a vlastně ani není důvod chodit dovnitř, kvůli horku je to mnohem příjemnější. Lidi navíc nesedí namačkaní na sebe. 

Věkový průměr lidí na fotkách může být odhadem okolo pětadvaceti let. Je Ghana zemí mladých? 

Jo, mladých je tam spousta. Hrozně podobné focení jsem dělal na Jamajce, kde vedou úplně stejný život. Kdybyste na chvíli zapomněl, kde jste, vůbec nepoznáte rozdíl. Poslouchají hudbu streamovanou z mobilu přes bluetooth do repráku, posedávají venku, hulí trávu a řeší, že nemají peníze. Naštěstí v Ghaně nejsou zbraně, protože je známá extrémně aktivní a funkční policií. Dalo by se říct, že jde skoro o policejní stát. Vedle v Nigérii mají zločinnost obrovskou a otázka zní, jestli bych si tam takové focení vůbec mohl dovolit – a pokud ano, jestli bych se taky vrátil. Ale v Ghaně lidi policii respektují a bojí se jí. Všichni mi říkali: „Chceš vidět zbraně? Jeď se mrknout do Nigérie.“

TIP: Neodvratný konec Amazonie: Původní reportáž Davida Těšínského

Co vás při vytváření ghanské série nejvíc zasáhlo? 

Fotil jsem taky těžce pracující děti. Samozřejmě mě tam místní neviděli rádi, nejdřív chtěli peníze, a když je nedostali, tak to chvilku vypadalo, že dostanu přes hubu. Ale to by se stalo každému bělochovi, který by se ochomýtal na podobném místě (směje se). V Agbogbloshie, jedné z částí Akkry, leží ohromné smetiště, a když se chcete dostat do jeho centra, jdete dvacet minut horami odpadu. Děti tam hledají poklady a sbírají kovy. Oficiálně se jedná o nejtoxičtější místo v celé Africe a ty děcka tam tráví půl dne. Když mají štěstí, vydělají si v přepočtu tak sto korun. Dožívají se běžně třeba třiceti let. Ale nemusí jít jen o ty nejchudší, kteří dělají špinavou práci. Je úplně normální, že šestiletý syn nebo dcera pomáhají otci v obchodě. Prostě jiný svět. 

Messerschmitt Bf 109 nepochybně náleží mezi nejznámější bojové letouny všech dob a zajisté si zaslouží i zařazení mezi nejpovedenější konstrukce. Svědčí o tom zejména skutečnost, že se zrodil podle požadavků ze začátku 30. let, prokázal ale pozoruhodný evoluční potenciál, díky němuž zůstal na bojišti až do samého konce války. Do značné míry se proto stal jakýmsi etalonem, s nímž se měřily stíhačky západních zemí i SSSR, jejichž konstruktéři se stále snažili překonávat další a další verze „stodevítky“. Stejný úkol musel splnit také Alexandr Jakovlev při práci pro letectvo Rudé armády.

Jak se vyvíjela „stodevítka“

Zrození letounu Bf 109 bylo popsána již mnohokrát, a tak se omezíme na stručné shrnutí, že Willy Messerschmitt přihlásil svůj stroj do soutěže na budoucí stíhací jednoplošník i navzdory svým minimálním zkušenostem s touto kategorií. Čelil tvrdé konkurenci, jenže své soupeře dokázal překonat díky skutečně inovativní koncepci nového letounu, která zaručovala mimořádnou rychlost a stoupavost.

Firma Daimler-Benz ale nestihla připravit slíbený motor, a tak musel prototyp „stodevítky“ 29. května 1935 odstartovat s britským agregátem značky Rolls-Royce. Sériová provedení Bf 109 A, B, C a D používala motory série Junkers Jumo 210, což představovalo sice opět náhradní, ovšem dočasně více než dobře vyhovující řešení, a tudíž si Messerschmittův stroj brzy vybojoval značný respekt.

Konečně vlastní motor

Procházel průběžným vývojem, také pokud šlo o výzbroj, protože na samém počátku nesl jen dva kulomety ráže 7,92 mm. Počet těchto zbraní se ale u dalších exemplářů zvýšil na čtyři a začalo se uvažovat také o montáži 20mm kanonu, což by ničivou sílu pozvedlo na zcela jinou úroveň. Kanony se ale reálně objevily až na několika exemplářích provedení Bf 109 C a ve vyšších počtech se s touto výzbrojí dodávaly teprve některé série letounů Bf 109 D. Stále se ovšem čekalo na onen definitivní motor značky Daimler-Benz, která jej dokončilav roce 1938, kdy se tudíž mohla začít vyrábět varianta Bf 109 E.

Výrazně výkonnější agregát DB 601 si však vynutil i úpravu draku, protože vyžadoval větší chladič. Ten se z čela trupu přesunul do křídla, které proto konstruktéři museli zcela přepracovat. První série „Emilů“, jak se Bf 109 E často říkalo, měly opět jen čtyři kulomety ráže 7,92 mm, ale u dalších se palebná síla zvyšovala, takže standardem se staly dva kulomety a dva 20mm kanony. Některé subverze (značené písmenem B, například Bf 109 E-4/B) mohly nést i pumy, takže operovaly jako stíhací bombardéry.

Změny v sestavách zbraní

Další série vznikaly pro nasazení v Africe (označení Trop) či ve velkých výškách, kde se používaly pro průzkum nebo pro stíhání výškových strojů nepřítele. Proto disponovaly přetlakovými kabinami a zařízením GM-1 vstřikujícím oxid dusíku do motoru. Na základě praktických zkušeností z Francie se také zvýšila ochrana pilotního prostoru, jenž obdržel silnější skla a pancéřování. Již od roku 1939 se ale pracovalo na další výrazné úpravě „stodevítky“, což ostatně souviselo i s vývojem nového motoru DB 601N.

Willy Messerschmitt se rozhodl upravit aerodynamiku, takže letadlo získalo celkově hladší tvary, což se na první pohled projevilo především na krytu motoru. Další důležitou změnu představovaly zaoblené konce křídla či jiné tvary chladiče, což se spolu se silnějším motorem pozitivně projevilo ve výkonových parametrech. Úpravami prošly i ocasní plochy, jejichž pohyblivé části získaly vyšší efektivitu, takže sériová letadla Bf 109 F se mohla chlubit též lepší obratností.

Friedrich jde do akce

Masová produkce „Friedrichů“, jak se jim nejčastěji přezdívalo, se rozběhla v létě 1940 a na podzim mohly nové stroje zasáhnout do boje. Výzbroj se na počátku skládala ze dvou 7,92mm kulometů a jednoho 20mm kanonu, který střílel dutou hřídelí vrtule. U Bf 109 F-2 Luftwaffe použila místo kanonu MG FF jinou zbraň, a sice 15mm kulomet MG 151/15, který nabízel vyšší kadenci. Varianta Bf 109 F-4, jež se stala nejpočetnější podobou „Friedricha“, se pak vrátila ke kalibru 20 mm, a to v podobě nového kanonu MG 151/20.

Dokončení: Krvavé nebe nad Stalinovou říší (2): Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Podobně jako v případě „Emilů“ se do služby dostaly také stroje uzpůsobené pro úlohu stíhacích bombardérů, například Bf 109 F-4/B, ale hlavní poslání „stodevítek“ spočívalo ve vybojování vzdušné nadvlády. Tomu byla přizpůsobena též důkladná příprava pilotů Luftwaffe, kterou sice válka nutila redukovat výcvikové programy, ale i navzdory tomu měl průměrný německý pilot v roce 1942 za sebou podstatně více nalétaných hodin a náročnější trénink než většina jeho soupeřů.

Revmatoidní artritida je autoimunitní onemocnění, při němž imunitní systém útočí na vlastní tkáně v kloubech. Výsledkem jsou obtížně léčitelné záněty, které mohou poškodit chrupavku i kost a vyvolat dlouhodobé poškození zdraví. Jen v USA tato choroba ztrpčuje život asi 1,3 milionu lidí. K léčbě nejčastěji lékaři používají injekce nebo infuze protizánětlivých látek, které ale mohou mít závažné vedlejší účinky, obzvláště při dlouhodobém užívání ve velkých dávkách.

Problémem je, že účinné látky pro léčbu revmatoidní artritidy nezůstávají dostatečně dlouho v místě zánětu. Američtí odborníci z Washington University in St. Louis proto vymysleli implantáty s vylepšenými buňkami, které fungují jako detektory zánětu. Pomocí genetického editoru CRISPR/Cas9 změnili genom buněk chrupavky tak, že v přítomnosti zánětu uvolňují látku, která omezuje zánět v kloubu.

TIP: Léčba štírem: Látka ze štířího jedu pomáhá léčit revmatickou artritidu

Badatelé vytvořili malý implantát, který pak vložili pod kůži myší s uměle vyvolanou revmatoidní artritidou. Geneticky upravené buňky pak byly schopné zůstat v těle myši po dlouhou dobu funkční a produkovat protizánětlivou látku. Taková léčba by podstatně snížila vedlejší účinky dlouhodobě podávaných protizánětlivých léků. Od pokusů na myších ke komerčnímu léku čeká na vědce ještě velmi dlouhá cesta. Jde ale o slibný přístup, který by v budoucnosti mohl pomoci mnoha pacientům.

Vycházíme-li z toho, že jsou šachy staré přibližně 500 let, a z předpokladu, že se jejich hraní za celou dobu věnovalo přibližně 1 % světové populace, lze se dobrat k přibližným odhadům.

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Pokud by každý z těchto potenciálních hráčů absolvoval jednu odlišnou partii denně po dobu 50 let, dohromady už by vzniklo na 10 miliard šachových soubojů. Každý pohyb po šachovnici umožňuje 38 dalších potenciálních tahů, tudíž během jediné partie zahrnující v průměru 40 tahů může teoreticky nastat 38⁸⁰ herních variant. Vezmeme-li v úvahu popsanou matematiku, mohou šachisté hypoteticky odehrát 10¹²⁶ průběhů. A něco takového zatím přes veškerou snahu zcela nepochybně nestihli.

Část veřejnosti přitom automaticky předpokládá, že za nezvyklými jevy na nebi stojí UFO, útok mimozemšťanů, či dokonce nová nebezpečná zbraň, která má za úkol zničit celé lidstvo. Jen málokdo si hned uvědomí, že onu povětšinou velice efektní podívanou dokáže způsobit raketa – a někteří takové vysvětlení ani nepřipouštějí. Realita totiž není tak vzrušující jako představa invaze mimozemské civilizace z „galaxie Gama“. 

Rakety SpaceX: Mlhovina Falcon

Náš první případ se odehrál poměrně nedávno, konkrétně před třemi roky: 8. října 2018 vzlétla z Vandenbergovy základny v USA raketa Falcon 9 soukromé firmy SpaceX s argentinskou družicí SAOCOM 1A, jež má za úkol průzkum Země – na palubě nese například radar se syntetickou aperturou (viz Vybavení argentinské družice SAOCOM 1A). Pro SpaceX šlo o zásadní start, protože se vůbec poprvé podařilo přistání prvního stupně na pevnině. Tehdy dosedl na plošinu LZ-4 v blízkosti rampy SLC-4E.

Falcon 9 zamířil vzhůru před východem Slunce, takže na kalifornské obloze vykouzlil velmi atraktivní podívanou. Jenže mnoho lidí také vyděsil a zavdal jim záminku ke spekulacím o mimozemských invazích i jiných teoriích. Na rampě ještě vládla tma, ale ve výšce, kam raketa stoupala, nasvítilo Slunce zpoza horizontu vypouštěné spaliny a plyny z manévrovacích trysek. O nebeské divadlo se postaral tzv. soumrakový jev, dnes však řada fotografů podobným úkazům přezdívá „mlhovina Falcon“ či „raketová mlhovina“ (Falcon Nebula, respektive Rocket Nebula).

Kromě startu také přistání

Nebylo to ovšem poprvé ani naposled, kdy nosiče SpaceX vytvořily podobnou show. Například 20. června 2019, během třetího startu nejsilnější rakety současnosti Falconu Heavy, došlo na další působivou symfonii světla, stínů a plynů na plátně tmavé floridské oblohy. Obzvlášť oddělení postranních bloků vyráželo dech. Povedené snímky pořídil především Erik Kuna, který po předešlých zkušenostech ze startů SpaceX zmíněný jev očekával a náležitě se na něj vybavil. Díky ultracitlivým senzorům ve svém fotoaparátu a speciálním čočkám sbírajícím světlo dokázal ohromující podívanou zachytit. Přístroj s teleobjektivem měl nastavený na vysoké ISO a nízkou světelnost i rychlost závěrky. Výsledkem se stal působivý snímek „mlhoviny Falcon“.

Podobné efekty pak na nebi vytvořil i Falcon 9 v rámci zásobovacích misí CRS-15, 17 či 20 k Mezinárodní vesmírné stanici. Vzhledem k velké popularitě startů SpaceX existuje fotografii i videí o něco víc než u jiných nosičů. Na působivosti vzletů raket Falcon se kromě toho podílejí vracející se první stupně: Zatímco ten druhý (v případě Falconu 9) pokračuje na oběžnou dráhu a zanechává za sebou rozšiřující se kouřovou stopu, centrální část (dva boční stupně u Falconu Heavy) se stabilizuje, obrací a provádí vstupní zážeh. Jelikož SpaceX dokáže něco podobného jako dosud jediná společnost, umějí podobné efekty vykouzlit pouze její nosiče.

Auroville a především ideály, na nichž stojí, označil William M. Sullivan ve své knize The Dawning of Auroville (Úsvit Auroville) jako „psychologickou revoluci“, kde se „socialismus potkává s anarchií“. Zmíněné označení však postrádá jeden podstatný prvek – město totiž mělo od počátku fungovat především jako duchovní středisko. A poselství, které má nést, hlásá zakládací listina zdobící hlavní svatostánek v centru: „Auroville nepatří nikomu. Náleží lidstvu jako celku. Pro život v Auroville musí být člověk ochoten stát se služebníkem božského vědomí. Auroville bude místem nekonečného vzdělání, neustálého pokroku a nikdy nekončícího mládí. Auroville chce být mostem mezi minulostí a budoucností. S využitím všech objevů zvenčí i zevnitř bude odvážně hledět do budoucnosti.“

Idea „univerzálního města“, v němž neexistuje jednotné náboženství, politika ani peníze a kde všichni žijí v míru, se zrodila již v 30. letech minulého století v hlavě Mirry Alfassy, které přezdívali „Matka“. Alfassa působila jako duchovní vůdkyně v jihoindickém Puduččéri a její následovníci věřili, že prošla transformací ve vyšší spirituální bytost. 

Sen o ráji na zemi 

Trvalo ovšem víc než tři dekády, než „Matka“ v roce 1964 navrhla, aby se projekt uskutečnil. Nové experimentální město mělo podle ní přispět k „pokroku lidstva směrem k lepší budoucnosti tím, že spojí lidi dobré vůle a bude usilovat o lepší svět“. Zároveň se mělo stát místem uplatnění nejnovějších ekologických technologií a testovacím polem nových výukových metod či léčby na základě holistického přístupu. 

Nešlo v žádném případě o nějaký zastrčený projekt několika nadšenců. Své požehnání mu totiž dala také indická vláda, která nápad představila na konferenci UNESCO – a světová organizace obratem vyjádřila nadšení. Vznik města podpořila i pozdější předsedkyně vlády Indira Gándhíová. Na dvaceti čtverečních kilometrech pustiny v jihoindickém státě Tamilnádu se tak shromáždili dělníci, aby nové dokonalé sídlo vybudovali – vše na základě návrhu architekta Rogera Angera, který jej koncipoval celkem pro padesát tisíc obyvatel. Základním tvarem je kruh a při pohledu shora má město připomínat galaxii. 

Osmadvacátého února 1968 se na místě sešlo na pět tisíc lidí ze 124 států: S sebou si přinesli národní vlajky, trochu půdy z rodných zemí a především chuť naplňovat vzletné ideály. Každý z nich se osobně setkal s „Matkou“ a jakožto nově vysvěcený Aurovillan pak v rodícím se „univerzálním městě“ – jak jej zakladatelka nazývala – zasadil strom. 

Uplynulo téměř pět dekád a stromy se dnes tyčí do výšky mnoha metrů. Auroville coby „první a jediný mezinárodně uznávaný a stále probíhající experiment mapující možnosti lidského soužití“ dosud žije. Přesto se od dob jeho založení mnohé změnilo… 

Zlatá koule uprostřed spirály 

Očekávaný nápor nových obyvatel se nekonal: Dnes jich v Auroville trvale žije okolo 2 500, nepočítáme-li návštěvníky. Ze středu města spirálovitě vybíhají čtyři hlavní zóny: obytná, průmyslová, kulturní a mezinárodní. Podél okraje obce se pak táhne tzv. zelený pás, jenž zahrnuje farmy, lesní hospodářství, botanickou zahradu či banky semen, rostlin a bylin. Poskytuje obyvatelům přírodní zdroje, ale zároveň slouží jako výzkumné centrum a představuje i jakousi „zelenou hranici“. Z našeho pohledu je střed Auroville pravým opakem toho, na co jsme zvyklí – čím hlouběji do centra města jdete, tím je okolí opuštěnější. Obchody s potravinami, kávou i oblečením se nacházejí na okraji sídla, přímo v „zelené zóně“. 

Centrum plné jezírek a zahrad je vyhrazeno duchovnímu životu a zasvěceno tichu a klidu. Uprostřed stojí netradiční svatostánek v podobě obří zlaté koule zvaný Matrimandir. Slovy Matky zakladatelky jde o „symbol božské odpovědi na lidské usilování o dokonalost“. Uvnitř vede spirálovité schodiště vzhůru do klimatizované místnosti z leštěného bílého mramoru, jež pojme asi sto lidí – a právě tam má během nerušených meditací docházet ke kýženému „spojení s vědomím“. Nedaleko najdete také Urnu lidské jednoty obsahující půdu celkem ze 121 států a všech koutů Indie. 

Na čekací listině 

Stát se oficiálně Aurovillanem vyžaduje minimálně dvouletou přípravu, kdy zájemce zůstává zapsán na čekací listině a v rámci přijímacího procesu prokazuje svoji soběstačnost i oddanost myšlence města. Zároveň nesmí Auroville opustit a naopak tam musí pracovat bez nároku na finanční odměnu. Po dvou letech pak městská komise rozhodne, zda se z něj stane právoplatný občan. Ačkoliv se tedy oficiálně uvádí, že ve městě trvale žije asi 2 500 obyvatel, ve skutečnosti jde pravděpodobně až o deset tisíc lidí, což zahrnuje i čekatele a dočasné návštěvníky. 

Obyvatelé Auroville jsou všech věkových skupin (průměrný věk se pohybuje okolo 30 let), náležejí ke 59 národnostem a pocházejí z různých sociálních tříd a kultur. Zhruba třetinu z nich tvoří Indové. Mezi stálými občany města byste našli převážně umělce, dobrodruhy, ekofarmáře nebo prostě jedince unavené normálním světem. Život v Auroville plyne o poznání pomaleji než za „zeleným pásem“: Zhruba pět hodin denně musejí Aurovillané věnovat činnosti ve prospěch obce, jako je práce na farmách, v místních centrech či v turistických službách. Se zbytkem času mohou naložit po svém. Předpokládá se ovšem, že jej využijí k meditacím a jinému povznášení ducha nebo k nejrůznějším kulturním a vzdělávacím aktivitám. 

Gangy z džungle 

Na otázku, proč v posledních několika letech došlo v Auroville k nárůstu kriminality, neexistuje jednoznačná odpověď. Faktem zůstává, že se dnes návštěvníkům ani místním nedoporučuje vycházet večer ven bez doprovodu. V minulosti se totiž objevilo několik případů přepadení a zejména znásilnění. Problém představují i nejasné hranice města, které má 32 vstupů a prakticky žádné oplocení. Na jeho území se tak lze dostat téměř bez povšimnutí. 

K jednomu z nejbrutálnějších zločinů došlo v Auroville v roce 2010, kdy místního občana zavraždili příslušníci gangu ze sousedního Kuilapalayamu, a to kvůli nedořešenému sporu. Vesničané mu usekli hlavu a zanechali ji na tamní radnici. Podobně brutálně přišel o život i další Aurovillan, který měl ve městě na starosti zvýšení bezpečnostních standardů. Poté co se podařilo členy gangu dopadnout, masakry sice ustaly, ulicemi Auroville se však šíří nejistota – přestože po setmění začala na některých místech fungovat noční ostraha. 

Peníze ve společnosti bez peněz 

Poněkud nedořešenou kapitolou Auroville zůstávají peníze. Navzdory původní vizi i faktu, že město oficiálně nemá samostatnou ekonomiku, tam totiž klasické peníze – vedle směnného obchodu – běžně fungují. Koneckonců, chcete-li v Auroville žít, musíte si v místě nejprve pořídit vlastní bydlení, respektive se stát „správcem“ některého z domků. V praxi to znamená, že obci výměnou za dům, jejž budete obývat, věnujete finanční dar – a ten šplhá až k padesáti tisícům dolarů, tedy asi 1,2 milionu korun. Anebo si domek na své náklady postavíte, pak ovšem musíte akceptovat, že se stává majetkem města a vy máte pouze přednostní právo jej užívat. 

Ačkoliv Auroville klasickou soběstačnou ekonomiku nemá, většina obyvatel tam přichází s úsporami nebo se na několik měsíců vrací vydělávat do svých rodných zemí. Také krátkodobí návštěvníci platí za ubytování a v restauracích či kavárnách hotovostí. Další peníze plynou od soukromých dárců a rovněž od indické vlády, která městu poskytuje v přepočtu 4,2 milionu korun ročně. 

Majitel neznámý 

Vše nasvědčuje, že je Auroville ve skutečnosti bohatou obcí, kterou však kvůli podpoře zvenčí rozhodně nelze považovat za soběstačnou. Kam zmíněné zdroje mizí, když ve městě neexistuje jednotná správa a jeho řízení se tříští do spontánně vytvořených výborů, zůstává zahaleno tajemstvím. Podle názorů některých nejmenovaných občanů se zdá, že Auroville funguje jako dobře prosperující podnik s neznámým majitelem.

Navzdory všem pochybnostem je myšlenka na vytvoření bezpeněžního sídla do určité míry stále živá. Peníze totiž Aurovillané údajně používají pouze pro styk se „starým světem“ – jídlo, oblečení a služby by měli mít zdarma. Například středisko Pour Tous Distribution Centre („distribuční centrum pro všechny“) funguje ve městě jako bezplatná výdejna řady potravin, hotových jídel a dalšího zboží. Pro potřebné suroviny si přitom mohou přijít jak místní, tak návštěvníci či dobrovolníci. Na oplátku lidé do centra přinášejí domácí suroviny či přebytky ze svých zahrad a farem. Členství je ovšem opět podmíněno pravidelným měsíčním poplatkem a míra konzumace se navíc monitoruje, takže k čistě bezpeněžní směně je i v tomto případě stále ještě daleko. 

Nejasné vyhlídky 

Auroville se dnes potýká s řadou dalších problémů, například s omezeným zásobováním vodou nebo s častými výpadky energií. Na druhou stranu celá polovina obce využívá energii ze solárních panelů, funguje tam výhradně ekologické zemědělství, nabízí se bezplatné vzdělávání či kulturní a sportovní akce pro všechny a především prostor věnovat se svému duchovnímu růstu.

TIP: V okovech tradice a víry: Život v komunitě ultrakonzervativních Amišů

Ani jinak izolovaná komunita není zcela imunní vůči problémům způsobených koronavirem SARS-CoV-2 a pro návštěvníky tak v současné době platí podobná pravidla, jaká známe i z jiných částí světa – povinnost nošení roušek, používání dezinfekce a dodržování sociálního odstupu.

„Univerzální“ a – coby sociologický experiment – zcela unikátní město funguje již 53 let. Nezbývá než počkat, jak se myšlenka soužití v míru a při zachování trvale udržitelného rozvoje bude vyvíjet dál.