Astronomové očekávají, že nedávno objevená kometa C/2021 A1 (Leonard) prolétne 18. prosince ve vzdálenosti 4,34 milionů kilometrů od Venuše. Za další dva dny Venuše projde prachovým ohonem komety. Qicheng Zhang z Caltechu a jeho tým zjišťovali, co se při tom bude dít.

Ohon komety

Z jejich pozorování vyplynulo, že prachový ohon komety Leonard tvoří převážně prach o velikosti 0,1 až 1 milimetru, který se uvolnil v předešlém roce. To, zda bude setkání Venuše s kometou doprovázeno atraktivními úkazy, jako je déšť velkého počtu meteoritů, který bychom mohli pozorovat i ze Země, záleží především na tom, zda a kdy se do ocasu komety uvolní větší kusy materiálu.

TIP: NASA detekovala rádiové signály z Venuše: Podobají se těm, které známe z Jupiteru

Podle Zhangova týmu je bohužel nepravděpodobné, že bychom se stali svědky velkolepé podívané. Naopak dobrou zprávou je, že tím pádem zřejmě nedojde k ohrožení japonské sondy Akatsuki, momentálně jediné, která je na orbitě Venuše. Na druhou stranu, komety bývají nevyzpytatelné. Právě Akatsuki by mohla pořídit pěkné snímky toho, jak bude setkání Venuše s kometou vypadat.

Originál Vavřincova Snáře se nedochoval. K dispozici máme jen dva rukopisy, shodou okolností uložené v Brně. Jeden pochází z doby kolem roku 1450, druhý z roku 1471. Oba vznikly až po literátově smrti. Ne vždy ale malý počet zachovaných exemplářů odráží oblibu díla. Jinak bychom sotva objasnili, proč po textu sáhl v polovině 16. století známý kronikář a pábitel Václav Hájek z Libočan, upravil ho a uveřejnil tiskem pod názvem Snář velmi pěkný.  

Překladatel „bestsellerů“ 

Vavřinec, narozený roku 1370 či 1371, měl v životě štěstí. Jeho otec Václav, nebohatý nižší šlechtic, se psal po statku Březová na okraji Královského hvozdu, nedaleko hradu Žebráku. Pro kariéru nadaného chlapce byl však důležitější strýc Jíra z Roztok, nejvyšší lovčí, podkomoří, přítel Václava IV. a také hofmistr královny Žofie. Co víc si Vavřinec mohl přát? Díky královnině přímluvě u papeže obdržel, ač postrádal kněžské svěcení i předepsaný věk, faru v Lounech. Příliš se o ni nestaral. Najal za sebe zástupce a sám si užíval důchod, který z fary plynul. Byla to sice praxe nemravná, leč běžná. Dobře situovaný mladý muž zatím studoval na pražském vysokém učení, kde v březnu 1394 dosáhl hodnost mistra svobodných umění. Poté se věnoval činnosti, která ho bavila nejvíce – psaní a překládání. Mohl si to dovolit. Přízeň lidí kolem krále mu postupně zajistila další prebendy.  

Pero měl obratné a pohotové. Často je dával do služeb panovnického dvora, k jehož členům po určitý čas náležel. Měl i šťastnou ruku a cit pro žánr. Překládal z latiny i němčiny, zpravidla „bestsellery“, určené především šlechtickému a měšťanskému publiku. K nejzdařilejším Vavřincovým překladům se řadí adaptace cestopisu Johna Mandevilla, z části zábavného průvodce po Blízkém východě a z druhé poloviny fikce, dnes bychom řekli fantasy, popisující Evropanům neznámé a nedostupné oblasti. Úspěch díla byl takový, že ještě roku 1510 vyšlo tiskem a v novočeské úpravě je jako knížku lidového čtení vydal na sklonku 18. století Matěj Václav Kramerius. 

Problémy se snáři

Zatímco o převod Světové kroniky velký zájem nebyl a Vavřinec práci asi ani nedokončil, velkou odezvu dosáhla jeho adaptace Snáře, pořízená podle latinského textu Lva Toskánského z druhé poloviny 12. století. Základ nicméně tvoří původně arabsky psané dílo Ahmeda ben Sirin. Pražský mistr důsledně upozorňuje, kdy se opírá o egyptské, perské a indické mudrce a kdy těží z křesťanských autorit. Nebyla to náhoda. Pohanští myslitelé budili kvůli odlišnému náboženství v tehdejší křesťanské společnosti podezření. 

Výklady snů, které měly člověku odhalit, co ho v budoucnu čeká, zaváněly pověrečností a příliš neladily s autoritativními křesťanskými texty. Vždyť prorok Mojžíš, poslušný Hospodinovy vůle, zakázal židovskému národu věštění ze snů a poslední biblická kniha, Zjevení svatého Jana, upírá hadačům i čarodějníkům vstup do nebeského království. Biblické příkazy se však daly obejít, protože Písmo svaté nehovoří ani v tomto případě jednoznačně. Zvláště na konci středověku, kdy se příslušníci společenské elity netajili zájmem o alchymii, astrologii, chiromantii (hádání z ruky) a další odvětví černé magie, tolik oblíbené v okruhu krále Václava IV., se snáře staly vyhledávanou příručkou i četbou. Lidé zkrátka snům věřili.   

Sny od Boha a od ďábla

Křesťanští zpracovatelé orientálních snářů sdíleli pochopení pro lidskou touhu poodkrýt roušku tajemství nad vlastním osudem. Výtky strážců křesťanské čistoty, označující sny za přeludy a víru v ně za pohanský nesmysl, však nebrali na lehkou váhu a museli se proti nim zaštítit. Vzoru svých předchůdců se přidržel rovněž mistr Vavřinec, který českou adaptaci snáře opatřil obsáhlou předmluvou. V jejím rámci vysvětlil nejen původ a užitečnost mnoha snů, nýbrž i množství příkladů, jen aby podpořil legitimitu „snového vykládanie“. Bylo to v souladu s dobovým přesvědčením, že každý jev pozemského světa, tedy i sen, má vyšší, symbolický smysl, který odkazuje k božímu záměru.  

V příčinách vzniku snů respektoval Vavřinec starší předlohy. Spojoval je především s psychickým i tělesným stavem konkrétního člověka a s jeho osobními vlastnostmi. Sny tak souvisejí se složením a množstvím stravy i s životním stylem, povahou a hodnotovým žebříčkem. Pobožný jednotlivec se ve snu často modlí, vilný muž se stýká s „frejířkami“ a vztekloun se hádá. Vedle běžných snů, podmíněných duševním a fyzickým rozpoložením, však existují i sny vyvolané božím zjevením či ďábelským mámením. Typicky křesťanský protiklad vrcholného dobra, vedoucího ke spáse, a zla, strhávajícího jedince do tenat pekelné říše, tu máme jako na dlani. Snům inspirovaným Duchem svatým a nejednou zprostředkovaným andělem jako božím poslem je křesťan povinen věřit. Směřují totiž „ku polepšení života lidského“. Zato ďáblovi, ať už na sebe ve snu bere podobu krásné a svůdné ženy či škaredé osoby, nesmí věřící nikdy podlehnout. Ďábel lže vždycky. I ve snu.

Proroctví, vidění a zjevení

Jednoznačně určit božský, či ďábelský původ snů nebylo ovšem v praxi možné, poněvadž se v nich dobro a zlo obvykle prolíná. Středověcí autoři proto vyzdvihovali sny, jejichž prostřednictvím Bůh oznamuje své záměry, tedy hlavně sny prorocké a věštecké. Nazývali je, na rozdíl od obyčejných snů, „vidění“ a „zjevení“. Ta ve spánku, především na pomezí bdění a snění, nenavštěvují každého, nýbrž především lidi Bohem vyvolené, nejčastěji světce a mimořádné osobnosti. 

Zásobnicí výjimečných snů byl hlavně Starý zákon, ve kterém jich napočítáme více než čtyřicet (například Jákobův sen o žebříku, Josefovy sny, sen Judy Makabejského), zatímco v Novém zákoně jen devět, vázaných převážně na Ježíšovo narození a působení apoštola Pavla. Stejné či podobné příklady, obohacené o epizody ze života svatých a významných historických postav, volil pro zdůvodnění názoru o prospěšnosti výkladu snů i Vavřinec z Březové. 

Snění pána a kmána

České čtenáře pochopitelně zajímaly české sny. Proto jim spisovatel předkládal zjevení sv. Václava i proslulý, moderní hlubinnou psychologií snadno vysvětlitelný, italský sen prince Karla (budoucího císaře Karla IV.). V něm anděl varoval sedmnáctiletého Lucemburka před hříchem smilstva nanejvýš brutálním způsobem, utnutím pohlavního údu kralevicovu vzdálenému příbuznému. Následník trůnu drastický, leč ve svém účinku úlevný sen prohlásil za vidění, k němuž se opakovaně vracel.

TIP: Kronikáři Otce vlasti: Marignola zklamal, uspěl až Pulkava z Radenína

Po exkluzivních příkladech, vyplňujících značnou část předmluvy, se již Vavřinec v podstatě přidržoval latinské předlohy a v obsáhlých tematických oddílech, téměř encyklopedicky pokrývajících jevy pozemského světa a nebeské sféry (části lidského těla, stravování, ošacení, fauna, flóra, zeměpisné reálie, počasí, astronomické úkazy), podal významovou interpretaci jednotlivých snů. Snář tak slouží jako téměř nepřeberný zdroj příkladů dobra a zla i závazného chování. Čtenáři přitom neujde, jak často sny o zvířatech zobecňovaly charakteristiky obsažené v starověkých bajkách a středověkých bestiářích. Výklady také důsledně respektovaly stavovské členění společnosti. Královský sen míval jiný smysl, než stejný sen, který se zdál prostému člověku. 

Válka amerických kolonií za nezávislost skončila v roce 1783 svržením nadvlády Británie. Už o třicet let později ovšem propukl mezi oběma stranami nový konflikt, jenž měl definitivně rozhodnout, kdo se stane v Severní Americe hlavním hráčem. Na území dnešní Kanady se totiž stále rozkládaly velké britské kolonie, které hodlaly pod křídly evropské „matky“ setrvat. Boje v letech 1812–1815 však nepřinesly žádný výsledek a hranice se prakticky neposunuly. 

Britská generalita každopádně nechtěla nic ponechat náhodě a proti další válce se rozhodla pojistit. Mimořádně zranitelná provincie Horní Kanada na sever od jezera Ontario – na jehož jižních březích se rozkládaly Spojené státy – potřebovala rychlé spojení mezi námořní základnou Kingston právě u Ontaria a tehdejším největším městem Montreal, ležícím dál ve vnitrozemí. 

Coby nejvhodnější řešení navrhli inženýři rozšíření a úpravu koryta řeky Ottawa, kterou mělo spoutat několik desítek zdymadel. Výsledný kanál o délce 202 km propojil řadu přírodních vodstev, včetně řek Rideau či Cataraqui a jezer Dolního, Horního a Velkého Rideau. Teprve posledních 19 km se muselo vybudovat od základu. Konstrukci dostal na starosti podplukovník britského námořnictva John By a její zhmotnění svěřil do rukou tisíců irských i kanadsko-francouzských dělníků. 

V tichosti do důchodu

Stavba započala roku 1826 a navzdory rozsahu projektu probíhala překvapivě hladce. K nehodám docházelo jen velmi zřídka: Například v roce 1827 zahynulo při práci „pouhých“ sedm lidí. Mnohem víc životů dělníků však zmařily epidemie nemocí, obzvlášť malárie, kterou v oblasti přenášeli komáři. Přes veškeré komplikace se vodní trasu podařilo dokončit na jaře 1832 a první parník na ni vyplul pod vedením kapitána Roberta Drummonda, přičemž vezl také Johna Bye s rodinou. Navzdory úspěchu se však podplukovník do britské historie příliš slavně nezapsal: Finální náklady na kanál několikanásobně převýšily rozpočet, který byla britská koruna ochotna zaplatit. Bye tudíž povolali zpět do vlasti, načež v tichosti „odešel“ do důchodu.  

Nakonec se také ukázalo, že se britská kolonie připravovala na potenciální výpad Spojených států zbytečně – k dalšímu válčení již nedošlo. Nelze však tvrdit, že by od té doby ležel kanál ladem. Naopak sehrál zásadní roli v rozvoji infrastruktury a osidlování Kanady. Představoval totiž výhodnou spojnici klíčových míst, kterou mohly využívat i větší nákladní lodě. Záhy se tak proměnil ve vytíženou dopravní tepnu, po níž se mimo jiné plavilo stavební dřevo, kameny či obilí. Trasou přitom propluly stovky lodí ročně. 

Ve velké smyčce

Začátkem druhé poloviny 19. století však v oblasti vyrostla železnice Bytown and Prescott, vodní spojnici zastínila a postupně ji zbavila komerčního významu – doprava po kolejích byla levnější i rychlejší. Rideau Canal nicméně neupadl v zapomnění a proměnil se v rekreační trasu. Dnes tvoří se svými 202 km součást tzv. velké smyčky neboli Great Loop, jež sestává z 9 700 km přírodních i uměle zbudovaných vodních cest vedoucích skrz Kanadu a východ USA.

TIP: Město na vodě: Sen Petra Velikého na bažinách a kanálech

V průběhu 20. století se někdejší „ochránce Kanady“ zařadil mezi tamní národní historické památky a objevil se i na několika známkách. Roku 2007 jej pak UNESCO přidalo na seznam světového dědictví coby nejstarší a nejlépe zachovaný kanál v Severní Americe: Jako jediná stavba svého druhu z počátku 19. století dosud funguje a také většina jeho infrastruktury je původní. Téměř padesátka zdymadel se otevírá v polovině května a sezona se završuje v říjnu. Poté vodní cesta zamrzá a například úsek vedoucí skrz Ottawu se mění v největší kluziště světa: Bruslaři mohou využít část o délce 7,8 km, jejíž plocha odpovídá 90 hokejovým hřištím. 

Ohně první světové války učinily přítrž slibnému rozvoji pojišťovnictví nejen v českých zemích, ale vůbec v celé habsburské monarchii. Dokud se dým nad bojišti nerozptýlil, nevznikla v Čechách žádná nová pojišťovna. A třebaže ty stávající měly často plné ruce práce s pojištěním proti požáru, krádeži, vloupání či úrazu, válku přežily jen některé. Cena peněz se měnila ze dne na den, a kdo neměl svůj zisk uložen v nemovitém majetku, mohl se ráno probudit jako žebrák.

Automobilismus na vzestupu

Po dlouhých letech válečné nejistoty chtěli podnikatelé konečně usínat bez obav o zítřek, a proto velké množství mužů ovládajících kapitál pílilo po roce 1918 do pojišťoven, zpočátku především pro osobní pojištění pro případ úmrtí. Rozbořené mocnářství však postavilo před produkci mladé republiky další výzvy, především v nových celních bariérách mezi nástupnickými státy. Nabývající obchod se zahraničím, nutný pro hospodářský růst, vyžadoval pevné záruky a pojišťovny byly připraveny – nabízely svým klientům dopravní pojištění nejen nákladu, ale také dopravce či dopravního zprostředkovatele.

První republika byla známá také díky věhlasným značkám automobilů a zájem o řidičské průkazy byl takový, že v roce 1921 Svaz řidičů automobilů žádal o uzavření autoškol. Roku 1923 došlo v Praze k 1 229 autonehodám s 11 mrtvými. A tak pojišťovny reagovaly nabídkou havarijního pojištění zvaného Autokaska. Pojistník si mohl vybrat, zda chce svůj automobil pojistit proti požáru, rozbití či k odpovědnosti za škodu vůči třetím osobám. Trvalo to ale až do roku 1935, než zákonem o jízdě motorovými vozidly vláda rozhodla o povinnosti každého řidiče mít pojištění odpovědnosti.

Pojištění je věda

Přivést vědu do obchodu s pojištěním napadlo už v 17. století holandského státníka a vědce Johana de Witta, který využil zákon o velkých číslech Jacoba Bernoulliho k výpočtu pravděpodobnosti různých jevů. Tento trend se rozvinul v takzvanou pojistnou vědu, stavějící své závěry na matematických metodách. V Československu měla mezi pojišťovnami za první republiky velkou váhu, jak se jednotlivé ústavy snažily co nejlépe vybalancovat výsledný produkt.

Čím dál tím víc se opíraly nejen o vědu velkých čísel, ale také například o využití úmrtních tabulek předpovídajících délku života toho kterého člověka. Na rozdíl od pouťových cikánek však šlo o výzkumem podložená fakta, na která mohly pojišťovny vsadit své peníze. Do obchodu s pojištěním také stále více zasahovaly právo a stát, který v rámci posilování vlivu na ekonomiku v důsledku velké hospodářské krize přebíral dozor i nad pojišťovnictvím.

Hnědá a rudá totalita

Prakticky okamžitě od vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se musely z českého trhu stáhnout všechny pojišťovny údajných nepřátel třetí říše a jejich klienti přecházeli pod pojišťovny maďarské, slovenské či přímo německé. Rostoucí inflace paradoxně způsobila zájem o pojistné produkty, neboť se lidé pokoušeli zbavit hotových peněz, jejichž cena rapidně klesala. Vláda protektorátu vydala 9. dubna 1942 nařízení, podle kterého museli zemědělci povinně pojišťovat jateční skot, telata a vepře. Nešlo však o blahobyt obyvatel země, ale o zajištění dostatečných a hlavně plynulých dodávek masa německým vojákům na frontu. První poválečné měsíce pak přinesly dramatické změny ve všech oblastech hospodářství včetně pojišťovnictví – akciové banky a soukromé pojišťovny přešly v rámci znárodnění pod správu státu.

Po uchopení moci komunisty v únoru 1948 došlo k zavedení centrálně plánovaného hospodářství, které si vyžádalo celou řadu nových forem pojištění zajišťujících průmyslové giganty a kolektivní zemědělské organizace. Ze zákona byli u jednotné Československé státní pojišťovny pojištěni také všichni řidiči na rizika odpovědnosti z provozu motorových vozidel – a to bez uzavírání pojistné smlouvy. Poté, co v srpnu 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, zemí rajzovala motorová vozidla sovětské armády, a také ta čas od času havarovala či havárii způsobila. Z toho důvodu vzniklo pojištění pro tuto techniku kryjící odpovědnost za škody způsobené čs. občanům i organizacím.

TIP: Proti nemoci i ničivému požáru: Historie pojišťovnictví sahá až do časů Babylóňanů

Dva roky po pádu komunistické diktatury došlo roku 1991 k demonopolizaci pojišťovnictví. V Československu (od roku 1993 České republice) se opět vytvářela vrstva podnikatelů, která měla velký zájem nejen o pojištění svých podniků, ale také sebe a rodinných příslušníků.

Důkazem, že i v Rusku existoval zakázkový vývoj speciálně pro vesmírnou agenturu, se staly elektronické hodinky dodané závodem NII Časprom. Ten se zaměřoval na nejmodernější elektronické měřicí přístroje a koncem 60. let dodal 29 kusů do Hvězdného Městečka. Namísto klasického 12hodinového ciferníku se jejich okruží členilo na 24 dílků. Hodinová ručička tak disk obkroužila za 24 hodin, zatímco minutová se pohybovala stejně rychle jako u běžných hodinek. Výhoda spočívala v tom, že nositel v jakémkoliv prostředí poznal, jestli je právě den, či noc. 

Předchozí část: Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru (1)

Ještě zajímavější byl ovšem samotný strojek. Nedochovalo se mnoho zpráv, ale nepochybně se jednalo o jakousi verzi accutronu, který původně vyvinula společnost Bulova – tedy předchůdce quartz systému. Nabízel ve své době řádově vyšší přesnost chodu než jeho mechanická konkurence, a to odchylku pouhých několika sekund denně. Zmíněné hodinky si s sebou údajně vzal na misi Pavel Beljajev, kapitán Voschodu 2, a Jurij Arťuchin ze Sojuzu 13.

V pozdějších letech bylo možné na zápěstích kosmonautů spatřit celou plejádu hodinek, především sovětské provenience. Asi nejčastěji mířil do vesmíru chronograf Poljot, sestrojený původně pro ruské námořnictvo (viz Co měl na zápěstí Remek?). Jelikož ovšem ruští technici tolik nezasahovali do předmětů osobní potřeby posádek, vydávaly se od 70. let do kosmu i populární digitálky Elektronika, po nichž toužilo snad každé dítě v Československu.

Nápad v nouzi

Zajímavou vsuvku do našeho příběhu vnáší veterán vesmírných letů Vladimir Džanibekov. Jen máloco se vyrovná riskantní misi k nefunkční stanici Saljut 7, kterou roku 1985 podnikl s Viktorem Savinychem. Sám si během letu poznamenal do deníku myšlenku, jež o mnoho let později vedla ke vzniku vskutku unikátní časomíry. Zatímco se ukládal ke spánku v promrzlém modulu, uvažoval při pohledu z okna, nad kterou částí Země se právě nacházejí. V důsledku silné oblačnosti na to bez kontroly přístrojů nebylo možné přijít a vylézat z vyhřátého spacího pytle se mu nechtělo. Hlavou mu tak problesklo, jak užitečné by byly pro kosmonauty hodinky, jež by kromě času ukazovaly i přesnou polohu. 

Až o celých 18 let později se Džanibekovův sen přetavil ve skutečnost, když ve spolupráci s firmou jeho známého vznikla limitovaná edice 350 kusů hodinek Cosmonavigator. Použitý kalibr nepatří mezi skvosty vysoké hodinařiny. Je však důmyslně upraven tak, aby zobrazoval čas ve 24hodinovém spektru, a navíc okruží při správném nastavení majiteli řekne, nad kterým zemským kvadrantem se právě nachází. Poprvé se tyto hodinky dostaly do vesmíru na zápěstí Gennadije Padalky při 9. stálé misi na ISS. Přestože měly sloužit aktivním kosmonautům, některé se rychle prodaly a dnes patří mezi vyhledávané sběratelské kousky.

Rekordmanky na ruce

V roce 1994 vyhlásila nově ustavená agentura Roskosmos švýcarskou značku Fortis oficiálním dodavatelem hodinek pro ruské kosmonauty. Časomíra se – podobně jako o několik dekád dřív Speedmastery od Omegy v USA – testovala v nejrůznějších fyzikálních prostředích, zahrnujících tlak, teplotu, přetížení, chvění či voděodolnost. A obstála na výbornou. 

Výběr hodinek od firmy Fortis znamenal mírné překvapení, mimo jiné proto, že jsou tzv. automatické. Natahují se tedy pohybem ruky, čímž se spustí rotor a ten pak pomocí dalšího soukolí natáhne hodinové pero. Systém je sice obecně náchylnější k poruše než manuální strojek, ale umožňoval funkcionality, jež se ve vesmíru – a především ve volném prostoru – velice hodí. Kromě jiného měl totiž na hlavním ciferníku i minutový sčítač. Místo obvyklých tří hlavních ruček tak hodinky dostaly do vínku ještě jednu, která se posouvala skokově vždy po minutě. Totéž samozřejmě umějí i další modely, ale jen málokterý zobrazuje odměřený čas od 0 do 60 minut na hlavním ciferníku, a nikoliv v malém okruží, jež bývá ve zhoršených podmínkách špatně čitelné. 

TIP: Nepostradatelná výbava: Jaké hodinky používali astronauté při cestách do vesmíru?

Hodinky Fortis prožily křest ohněm během mise Sojuz TM-19. Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev je tehdy měli vně stanice Mir na zápěstí víc než 11 hodin. Staly se tak prvními automatickými chronografy ve volném prostoru. Německý kolega ruské dvojice potom oficiálně potvrdil, že pracovaly velice přesně a jejich automatický nátah fungoval i v beztíži. Hodinky tudíž dodnes tvoří součást oficiální výbavy ruských kosmonautů, kteří je získávají po dokončení výcviku, a díky tomu drží Fortis rekord v souhrnném čase stráveném v otevřeném vesmíru. 

V polovině roku 1942 sice německá armáda již neměla pověst neporazitelné síly, která rozdrtí každého protivníka, kdykoliv si zamane, přesto ale leccos nasvědčovalo tomu, že vítězství nad Sovětským svazem může být velmi blízko. Wehrmacht se zdánlivě dokázal vzpamatovat ze zimní porážky u Moskvy a zastavil následný nápor Rudé armády, přičemž jí způsobil těžké ztráty. Adolf Hitler pak hodlal mohutnou letní ofenzivou ovládnout sovětská ropná pole za Kavkazem, což by pro válečné úsilí Stalinovy říše znamenalo těžký, možná i fatální úder.

Při bližším pohledu je ale zřejmé, že ani jedna z totalitních mocností nebyla v době zahájení německé operace Blau v ideální formě – sportovní hantýrkou šlo o dva boxery těžké váhy, kteří již za sebou měli několik kol v ringu, oba již inkasovali pár tvrdých háků a jediný dobře mířený úder mohl pro každého z nich znamenat počítání nebo i konec zápasu. Na začátku německé ofenzivy to vypadalo, že oním počítaným boxerem bude Sovětský svaz. Obrněné kolony Wehrmachtu pronikaly rychle vpřed a jedním z útočných směrů byl i ten stalingradský, přičemž hlavní tíha bojů o toto město postupně zůstala na bedrech 6. armády generála tankových vojsk Friedricha Pauluse.

Dál ani krok

Dne 23. srpna se německé panzery objevily na předměstí Stalingradu a v následujících týdnech se rozhořely těžké, dosud nevídané pouliční boje. Do poloviny listopadu sice Němci s těžkými ztrátami dosáhli břehů Volhy a rozdělili 62. armádu generálporučíka Vasilije Čujkova na několik částí, sami ale měli velké potíže se zásobováním a vzápětí se dostali do smrtelného sevření, když Rudá armáda po čtyřech dnech od zahájení operace Uran dokončila 23. listopadu obkličovací manévr založený na úderu proti relativně slabým rumunským silám.

Následná likvidace Paulusovy 6. armády se stala pomyslným umíráčkem celé německé branné moci. Porážka ve Stalingradě představovala pro Němce obrovský šok, z nějž se morálně již nikdy zcela nevzpamatovali, a celý svět mohl začít věřit v obrat ve válce a v konečný zánik třetí říše. Po bitvě, která tak měla nejen faktický, ale i značný symbolický a propagandistický význam, už Němci nedokázali postoupit hlouběji na sovětské území a naopak se po většinu dalších bojů na východní frontě nacházeli v defenzivě nebo na ústupu.

Otěže pomyslného boxerského zápasu převzala Rudá armáda a Wehrmacht musel být počítán. I když se ještě dokázal postavit na nohy a snažil se znovu bojovat, otřes, který utrpěl po „stalingradském direktu na bradu“, byl příliš těžký.

Nejen lékaři, ale také veterináři musejí při transfuzích pamatovat na rozdílné krevní skupiny svých pacientů. Zatímco u člověka rozlišujeme čtyři typy, například u psů jich existuje rovnou třináct, u koní dosud biologové zjistili osm skupin a kočky mají tři.

TIP: Ani bílá ani černá: Historie boje za jednobarevnou krev

Ne všechny se ovšem vyskytují se stejnou frekvencí: Důvod tkví v tom, že se během evoluce nevyvinuly v tutéž dobu. V případě člověka se typy A a B objevily teprve zhruba před 20 tisíci lety, proto patří globálně – s regionálními výjimkami – mezi méně časté než nejrozšířenější 0.

Archeologové z místní univerzity na indonéském ostrově Sulawesi v roce 2015 objevili v jedné jeskyni na jihu ostrova hrob s kostrou mladé ženy, která zemřela v 17 nebo 18 letech, před zhruba 7 200 lety. Objevitelé ji pokřtili Bessé', což v místním jazyce znamená „princezna“. Šlo o významný objev, neboť šlo o jedinou známou kostru kultury Toaleanů.

Toaleané jsou záhadní a dávno zmizelí lovci-sběrači, kteří žili na Sulawesi předtím, než tam dorazili neolitičtí zemědělci z asijské pevniny, asi před 3 500 lety. Doposud jsme toho o nich mnoho nevěděli. Z mála, co jejich životě víme je zřejmé, že lovili divoká prasata a sbírali mlže. Adam Brumm z australské Griffith University a jeho kolegové zaznamenali významný úspěch, když se jim podařilo získat DNA z kosterních pozůstatků Bessé'. Izolovali ji z kosti ve vnitřním uchu.

TIP: Co prozradila DNA Vikingů? Nebyli všichni blonďatými válečníky

Získání DNA z fosilních pozůstatků v tropických oblastech bývá nesmírně obtížné. Když se to ale povede, obvykle to stojí za to. Platí to i v případě princezny Bessé'. Její DNA prozrazuje, že Toaleané byli příbuzní původním obyvatelům Austrálie, Papuáncům a lidem ze západního Pacifiku.

Kromě toho měli Toaleané ve svém genomu namíchanou i DNA vymřelých Denisovanů, jak je v této části světa obvyklé. Dokonce to vypadá, že se lidé našeho druhu křížili s Denisovany přímo na Sulawesi nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Historie Toaleanů je teď o něco jasnější, ale výzkum této velmi zajímavé kultury i nadále pokračuje. 

Chřestýši bezesporu patří k vývojově nejdokonalejším hadům, mimo jiné proto, že se jim vyvinul velmi účinný nástroj, který eliminuje střet s nepřítelem. Je jím chřestidlo, podle nějž mají i své jméno. Chřestění velkých jedinců je v otevřené krajině slyšitelné dále než na 100 metrů a od případného útoku odradí především predátory.

„Vystřelovací“ jedové zuby

Chřestidlo je tvořené z volně spojených rohovitých článků. Při každém svlékání jeden přibývá, ale zároveň se články často ulamují. Mladí hadi se svlékají každé dva měsíce, dospělí dvakrát ročně. Některé druhy mají dlouhá chřestidla a vydrží s nimi kmitat i hodiny, u jiných jde pouze o několik článků.

Velké jedové zuby mají chřestýši umístěny v přední části horní čelisti. Jsou duté a připomínají injekční stříkačku. V klidu jsou sklopeny a uloženy v tkáňových závěsech, v okamžiku útoku a otevření tlamy se vztyčí. Při zaseknutí do tkáně se vytváří podtlak, přitom je jed co nejúčinněji a beze ztrát vytlačen zvláštními svaly do těla oběti. Po útoku se chřestýš zpravidla stáhne, někdy útok opakuje. Velké druhy obvykle zůstávají do menší kořisti zakousnuty a konec se dostavuje velmi rychle. Chřestýši tak odpadá pátrání po oběti, která může po uštknutí urazit dost velkou vzdálenost. Toxin má ještě další funkci – napomáhá trávení.

Jed pro vyvolené

Hadi musí jedem šetřit, potřebují jej totiž především k ulovení kořisti. Při obraně tedy může dojít pouze k výstražnému „uhození“ hlavou, aniž by had použil zuby. Ani když ke vztyčení zubů dojde, nemusí had vstříknout jed do tkáně, případně je schopen aplikovat pouze malé množství toxinu. Angličané tomu říkají „dry bite“, kousnutí na sucho.

Při manipulaci s jedovatými hady je samozřejmě třeba náležité opatrnosti. Spoléhat na to, že právě na vás budou jedem šetřit, rozhodně nedoporučuji. I když dnes již hady pouze fotografuji, stejně je musím nejprve chytit, a tak je to vždy aranžovaná fotka. Když chci aby byla dokonalá, tak hada posadím do ateliéru. Chřestýši se fotografují snad nejlépe ze všech hadů, ale občas nemají pro moji práci pochopení. Zatím jsem ale byl vždy rychlejší, uštknutí je luxus, který si nemůžu dovolit. I když i mistr tesař se utne – jednou v životě jsem dry bite zažil na vlastní kůži. Za „gentlemanské chování“ děkuji velmi nebezpečné zmiji řetízkové, která tenkrát byla rychlejší.

Nadpřirozené hadí smysly

Chřestýši vynikají ještě další schopností. Pod nosními otvory mají jamky, ve kterých jsou umístěny velmi citlivé termoreceptory. Uvádí se, že jejich citlivost je v desetinách stupně celsia. Had tak bezpečně zjistí, zda je například nora obydlená a podle tepelné stopy může sledovat kořist.

Dalším pozoruhodným smyslem, který mají všichni hadi, je Jacobsonův orgán. Had nabírá rozeklaným jazykem vzorky a zatažením jazyka je přenese na horní patro do oblasti zakončení nervů, které je velice citlivé na chemické látky přenášené vzduchem. Špičky jazyka s pachovými částečkami zapadají do dvojice jamek Jacobsonova orgánu. Z těchto jamek vystlaných citlivými receptory se vyhodnocené informace bleskově přenášejí do mozku, který okamžitě určí další postup.

TIP: Lovecké taktiky zmije útočné: Lákadlo kmitajícího jazyka

Čich má pro hady patrně největší význam ze všech smyslů. Díky specifickým chemickým látkám rozezná had čichem kořist, nepřítele, ale i sexuálního partnera. Spojení termoreceptorů s Jacobsonovým orgánem dává chřestýšům unikátní schopnosti. Také díky tomuto zařízení jsou hadi velice úspěšnou skupinou, která dokázala přežít miliony let.