Modelka se pomalu natáčí, popoběhne, zase se natáčí, rozhlíží se a pak najednou zmizí z hledáčku. Musím se rychle zorientovat a znovu ji najít. Pak ji šetrně odchytím na připravený list a můžeme pokračovat… Řeč je o jednom z exemplářů skákavek, jenž patří do čeledi skákavkovitých (Salticidae), kteří jsou společně se štíry, štírky, roztoči, sekáči a dalšími méně známými řády součástí třídy pavoukovců (Arachnida). Skákavky jsou miniaturní pavouci dorůstající velikosti zhruba od 2 do 18 mm (bez nohou).

Typický růst skokem

Skákavky jsou zástupci pavouků a mají znaky typické pro celou tuto skupinu. Zároveň se však v některých ohledech výrazně odlišují. Jako všichni pavouci mají tělo členěno na hlavohruď a zadeček, který je oddělen tenkou stopkou. Tou je zajištěno propojení obou částí těla a prochází tudy několik tělních soustav – trávicí trubice, nervy, svaly, cévy vedoucí haemolymfu (krvomízu), vzdušnice umožňující dýchání.

Celý povrch těla je, stejně jako u ostatních členovců, kryt nepropustnou kutikulou (vylučují ji buňky pokožky) tvořící tzv. vnější kostru, která na jednu stranu chrání tělo a jeho vnitřní struktury, ale na druhou stranu znemožňuje plynulý růst. Proto dochází k pravidelné výměně malé kostry za větší a to pomocí svlékání. Z toho důvodu pavouk roste „skokově“.

V bezpečí záchranné sítě

Z hlavohrudi skákavek vyrůstá šest párů končetin, jež jsou ale modifikovány a ne všechny slouží jako orgány pohybu. První pár původních končetin je přeměněn na chelicery (klepítka), kterými pavouci vstřikují do těla kořisti jed. Ten zároveň obsahuje trávicí enzymy pro mimotělní trávení, protože pavouci přijímají výhradně tekutou stravu živočišného původu. Druhý pár končetin se přeměnil v pedipalpy (makadla) opatřené množstvím hmatových chloupků. Slouží jako hmatové orgány a u samců plní speciální funkci pro přenos spermií při rozmnožování. A jako u všech zástupců pavoukovců, z hlavohrudi vyrůstají čtyři páry kráčivých končetin. Ty jsou u skákavek relativně krátké a silné. Slouží k zachycení kořisti při lovu pomocí dlouhého skoku. Skok potom zajišťují poslední dva páry skákavých končetin.

Jako u všech ostatních pavouků, najdeme i u skákavek na konci zadečku snovací bradavky. Všichni pavouci jsou schopni tkát pavučinu, ale pouze některé druhy z nich vytváří sítě, typické třeba pro křižáky. Speciální sítě pro lov kořisti si však zhotovují i některé tropické druhy skákavek a dokonce jeden náš druh rodu Pseudicius. Všechny samice si pomocí speciálních vláken vytvářejí kokon pro vajíčka a všichni samci si z vláken připravují zvláštní váček pro spermie. Pavučina je dále využívána při svlékání či vystýlání komůrek a úkrytů. U skákavek je také pavučinové vlákénko používáno jako záchranné lano, při pobíhání po vegetaci a samozřejmě při skákání.

Troufne si i na větší

Jako většina pavouků, i skákavky mají na hlavohrudi osm očí. Ty jsou uspořádány do třech řad. Čtyři největší (a asi nejkrásnější), tzv. hlavní oči, jsou umístěny na čelní straně hlavohrudi. Na bocích hlavohrudi najdeme další dvě oči, výrazně menší. Zbylý pár se nachází v zadní části hlavohrudi a skákavky jsou jimi schopny vnímat pouze pohyb.

Když zpozoruje kořist, potenciálního soka, partnera nebo predátora, snaží se skákavka celá otočit a využít své hlavní oči. Dvojice vnitřních předních očí je navíc teleskopická a umožňuje velice přesné zaměření a zaostření na vzdálenost několika centimetrů. Skákavka kořist zaregistruje ze vzdálenosti 20–25 centimetrů. Samozřejmě, že ne vždy je v lovu stoprocentní, ale její úspěšnost je velká. Kořistí jsou často i živočichové, kteří ji velikostí přesahují.

Lovec specialista

Drobné skákavky se živí menším hmyzem nebo jinými bezobratlými živočichy, včetně příslušníků vlastního rodu. Způsob lovu je velmi zajímavý a pro tuto skupinu typický. Když zpozoruje potenciální kořist, začne se pavouk pomalu a opatrně přibližovat na vzdálenost, kdy kořist dokonale zaostří hlavníma očima (asi 4 cm). Potom následuje rychlé zhodnocení situace, zda se jedná o vhodný cíl. Pokud ano, snaží se skákavka dostat ještě blíž na vzdálenost asi trojnásobku délky svého těla. Zbývající distanci (okolo 15 mm) pak překonává rychlým a velice přesným skokem. Opravdu jen málokdy se stane, že kořist mine.

Pavouk chytí úlovek předními končetinami a vstříkne do jeho těla jed pomocí svých chelicer. Jed kořist většinou okamžitě ochromí a po krátké době, kdy trávicí enzymy natráví vnitřní orgány, ji začne skákavka vysávat. Většinou se při tom uchýlí na klidné a kryté místo.

Komplikované zásnubní tance

Skákavky jsou výrazné poměrně dobře patrnou pohlavní dvojtvárností. Samečci jsou menší než samičky a často mají zvětšené chelicery – oproti tělu někdy až monstrózně. Také jejich makadla jsou často pestře zbarvena a výrazněji ochlupena. Všechny tyto části těla využívají při složitých zásnubních tancích, když před kopulací signalizují své úmysly samičce chelicerami a předními končetinami.

Komunikace je tedy především optická, ale také akustická, neboť samečci často „bubnují“ do podložky předním párem končetin a samičce tím hlásí, že se blíží. Zajišťují si tím, aby je jejich vyvolená nezaměnila za kořist, což se ale občas i tak stává. Většinou však po tancích dochází k předání spermatoforu a páření je tím u konce. Samička si pak zhotoví pavučinový kokon, kde se vajíčka vyvíjejí.

Běžné a přesto mimořádné

Na světě je známo kolem 5 000 druhů skákavek a v Česku jich žije něco málo přes 70. Naleznete je především na výslunných lokalitách s množstvím úkrytů. Často jde o různé zídky, skalky a skály s jižní expozicí. Některé druhy ale obývají i vlhká stanoviště v okolí vodních ploch či podmáčených luk a jiné druhy jsou vázány na povrch půdy.

Mezi běžné druhy je možné počítat například skákavku černou (Evarcha arcuata) či skákavku pruhovanou (Salticus scenicus). Skákavka rudopásá (Philaeus chrysops) patří mezi velké druhy skákavek s krásným červeno-černým zbarvením samečků a vyskytuje se v nejteplejších místech naší republiky. Další zvláštností našich skákavek je například skákavka mravenčí (Myrmarachne formicaria), která tvarem těla napodobuje mravence.

TIP: Pavoučci rodu Maratus: Nepatrní osminozí pávi

Díky své nepatrnosti jsou skákavky obvykle skryty běžnému pozorovateli; přitom jde o skutečné skvosty mezi pavouky. Pokud jim věnujete trochu času a budete mít i trochu štěstí, možná díky nim přestanete mít strach z ostatních pavouků, kteří jsou stejně jako skákavky nejen krásnou, ale také užitečnou součástí přírody.

Pokládáme dnes za zcela přirozené, že voda mrzne při 0 °C a vaří při 100 °C. Jak se přihodilo, že teplota mrznutí a varu vody má právě tyto hodnoty?

Rodina učenců

Anders Celsius se narodil 27. listopadu 1701 ve švédské Uppsale do rodiny, jež si velmi cenila vědy a vzdělání. Jeho otcem byl profesor astronomie na Uppsalské univerzitě Nils Celsius, dědečkem z otcovy strany astronom a matematik Magnus Celsius a dědečkem z matčiny strany jiný významný uppsalský matematik a astronom Anders Spole. K vědě tíhli i jiní členové rodiny Celsiů, kupříkladu Andersův strýc Olof, který se věnoval zejména botanice a byl učitelem zakladatele binomické nomenklatury Carla Linného, rovněž působícího na Uppsalské univerzitě. Takové prostředí bylo jistě stimulující, byť na mladého Anderse zároveň vyvíjelo nemalý tlak ohledně jeho budoucí kariéry. Vypořádal se s tím však znamenitě.

Již během studia na Uppsalské univerzitě projevoval značné matematické nadání a v duchu rodinné tradice se zabýval zejména astronomií a fyzikou. Po úspěšném dokončení studií nebylo pochyb, že i on svůj život zasvětí vědě. V roce 1728 začal jako suplující přednášející zaskakovat za profesora matematiky Samuela Klingenstierna. Zlom přišel o dva roky později, kdy Celsius dostal nabídku stát se profesorem astronomie na své alma mater, kteroužto pozici už dříve vykonávali jeho děd i otec a již bez váhání přijal.

Mezi lety 1732 a 1736 Celsius hodně cestoval a navštívil řadu evropských, zejména německých a italských měst, včetně jejich observatoří. Během těchto výprav se věnoval astronomickým pozorováním, zároveň však navazoval kontakty s mnoha předními astronomy. Rozhodující byla jeho návštěva Paříže koncem roku 1734, neboť hlavní město Francie představovalo jedno z astronomických center tehdejšího světa. 

Před Francouzskou akademií věd vystoupil s několika přednáškami a seznámil se s francouzským přírodovědcem Pierrem de Maupertuisem. Ten se zabýval otázkou tvaru zeměkoule a Akademie věd se zrovna chystala vypravit dvě expedice, jež měly na základě přeměřování poledníkových oblouků (vzdálenost mezi dvěma body ležícími na témže poledníku), jednou provždy rozřešit, jestli má Země zploštělý tvar, jak tvrdil právě Maupertuis, nebo naopak tvar protáhlý, což zastával například Jacques Cassini, syn slavného italsko-francouzského astronoma Giovanniho Cassiniho.

Expedice na rodnou hroudu

První expedice měla poledníky přeměřovat poblíž rovníku a vypravila se do jihoamerického Peru. Druhá, vedená Maupertuisem, byla naopak vyslána blíže k pólu, konkrétně na sever Švédska, a doslova se tak nabízelo, aby se k ní přidal i výtečný počtář, astronom a rodilý Švéd Celsius. K expedici se připojil v severofrancouzském Dunkerku v dubnu 1736 a v létě téhož roku se skupina badatelů vydala do města Tornio, které dnes leží na švédsko-finské hranici. Měření probíhala poblíž severojižně orientované řeky Torne a výzkumníci zde zůstali celý rok. Po návratu do Paříže v létě 1737 Maupertius přednesl akademii věd výsledky, k nimž expedice dospěla a které jednoznačně podporovaly myšlenku, že Země je na pólech zploštělá, což ostatně tvrdil už Isaac Newton. 

V literatuře se často objevuje otázka, jak významnou roli hrál Celsius nejen v expedici, ale vůbec v debatě o tvaru Země. Vzhledem k mnoha zkušenostem s různými astronomickými přístroji se na měřeních bezpochyby aktivně podílel, čemuž jednak nasvědčují i dochované dopisy účastníků výpravy, jednak skutečnost, že stejně jako oni získal Celsius za účast na expedici od francouzského krále roční rentu 1 000 franků. Celsius byl rovněž aktivní během následných mezinárodních debat o tvaru planety a vydal několik spisů, v nichž upozorňoval na důležitost určení skutečného tvaru Země a pečlivě vyvracel námitky proti výsledkům dosaženým severní expedicí. 

Účast na podniku měla pro jeho vědeckou činnost i hlubší význam, neboť mu krom řady důležitých kontaktů vynesla i mezinárodní reputaci, a v důsledku tak pozvedl i úroveň uppsalské astronomie. S přispěním francouzských kolegů dokonce začal shromažďovat různé astronomické přístroje s cílem zřídit ve svém rodném městě moderní observatoř. Tu dokončil v roce 1741 a mohl se začít plně věnovat svým vědeckým plánům, například zkoumání magnetického pole Země, pozorování komet či Jupiterových měsíců a řadě jiných astronomických otázek. Nepřízní osudu ovšem měla práce v nové observatoři jen krátkého trvání.

Měření teploty

Celsiovy vědecké zájmy se netýkaly pouze astronomie, což koneckonců dosvědčuje i fakt, že s tímto oborem si jej dnes spojí málokdo. Pro většinu z nás je Celsius především autorem nejrozšířenější teplotní stupnice. Ta se však nezrodila ve vzduchoprázdnu. První přístroje pro relativní měření teploty (takzvané termoskopy) fungující na bázi roztažitelnosti plynů či kapalin, nejčastěji alkoholu a později rtuti, se začaly objevovat již v 16. a 17. století, nicméně každý fungoval na odlišném principu a dosažené hodnoty nebylo možné nijak porovnávat. To se mělo změnit vytvořením pevně daných stupnic kalibrovaných podle jasně definovaných fixních bodů. Do této činnosti se závisle i nezávisle na sobě pustila celá řada badatelů, a tak v polovině 18. století existovalo kolem 30 teplotních stupnic. Většina z nich zanedlouho zanikla a zachovaly se jen Fahrenheitova, Réaumurova a Celsiova, jež později doplnila Kelvinova.

Klíčovou otázkou bylo, jak teplotní stupnici standardizovat, aby byla opravdu všeobecně platná, tedy aby ji bylo možno číst bez ohledu na to, kde měření probíhá a kdo je provádí. Bylo potřeba najít nějaký definiční neboli fixní bod, který by byl neměnný a zároveň snadno dosažitelný.

Objevily se různé návrhy, jako třeba tělesná teplota zdravého člověka, teplota varu vody či teplota v hlubokých sklepích, například těch pod francouzskou observatoří, jež byla pozoruhodně stabilní (přibližně 12 °C). Obecně se potom nabízely dva přístupy, jak stupnici s využitím fixních bodů kalibrovat. Stupnice mohla mít buď jediný fixní bod, jak tomu bylo třeba v případě té Réaumurovy, nebo body dva, kterýžto postup zvolil Fahrenheit či právě Celsius. Druhý jmenovaný si za fixní body vybral teplotu tuhnutí (nebo též teplotu mrznutí/tání) vody a bod varu vody, a to patrně i pod vlivem francouzského astronoma Josepha-Nicolase de L’Isleho, jenž v té době sídlil v Petrohradu a s Celsiem otázky týkající se teplotní stupnice několikrát diskutoval.

Nová stupnice

Celsius, který pracoval se rtuťovým teploměrem, provedl celou řadu experimentů, aby zjistil, zda jsou zvolené body skutečně neměnné, což v té době rozhodně nebyla myšlenka zcela samozřejmá. V případě měření bodu tání teploměr ponořoval opakovaně do tajícího sněhu a zjistil, že dosažená hodnota je skutečně vždy stejná, a co bylo ještě důležitější, neměnila se ani za odlišných podmínek, například při vyšším tlaku vzduchu. Stejně tak, už během výše vylíčené expedice, určil, že bod tání zůstává stabilní i s měnící se zeměpisnou šířkou, což naznačovalo, že se skutečně jedná o univerzální fixní bod.

Poněkud složitější byla situace u bodu varu vody. I v tomto případě se Celsius pustil do neúnavného experimentování, přičemž ukázal, že v podstatě nezávisí na zdroji použité vody, nicméně podobně jako již dříve Fahrenheit dospěl k závěru, že na teplotu, kdy se voda začne vařit, má vliv atmosférický tlak a sérií pokusů se mu tento vliv podařilo až s pozoruhodnou přesností kvantifikovat. I teplotu varu vody tak nakonec pokládal za vhodný fixní bod, byť s podmínkou, že je nutno přesně stanovit výšku rtuťového sloupce, potažmo hodnotu atmosférického tlaku, za kterého měření probíhá, a vytvořil tedy tabulku uvádějící, jak tento vliv započítat. Podrobnou zprávu o svých měřeních Celsius zveřejnil ve spisu publikovaném v roce 1742.

V té době však Celsiova stupnice ještě nevypadala tak, jak ji známe dnes, jelikož její autor stanovil teplotu tání jako 100 ° a teplotu varu jako 0 °. Tím se chtěl vyhnout záporným hodnotám, což byl problém, jenž trápil i tvůrce jiných stupnic. Například Rømer a později i Fahrenheit proto své stupnice začínali od tehdy nejnižší uměle dosažitelné teploty, kterou poskytovala směs soli a ledu či sněhu (přibližně minus 18 °C). Otázkou, kolem které dodnes není zcela jasno, zůstává, jak se stalo, že se Celsiova stupnice převrátila do své současné podoby s bodem tuhnutí/tání vody na hodnotě 0 °C a bodem varu na 100 °C.

Za jednoho z autorů převrácené stupnice bývá považován švédský botanik Carl Linné, ale patrně mylně, byť na Uppsalské univerzitě v roce 1745 skutečně představil stupnici s počátkem (nulou stupňů) v bodu tuhnutí vody, jelikož mu taková stupnice přišla praktičtější než ta původní. Tuto myšlenku však zřejmě převzal od výrobce nástrojů Daniela Ekströma, leč za převrácením Celsiovy stupnice mohl stát i švédský astronom Mårten Strömer, který po Celsiovi převzal pozici profesora astronomie na Uppsalské univerzitě, popřípadě někdo zcela jiný. Jisté každopádně je, že už koncem čtyřicátých let 18. století se Celsiova stupnice běžně používala ve své nynější podobě.

Toho už se však Celsius nedočkal, protože dne 25. dubna 1744 ve věku nedožitých třiačtyřiceti let zemřel na tuberkulózu, jež přerušila jeho slibně se rozvíjející vědeckou kariéru. Zajímavostí může být, že v jeho nekrologu vydaném Královskou švédskou akademií věd nebylo o teploměru ani zmínky, neboť se tehdy tato problematika pravděpodobně nepovažovala za nějak zvlášť důležitou.

Netradiční pomůcka vzešla z hlavy Paenga Min-wooka: Zařízení se připevňuje na čelo jako pomyslné třetí oko a jeho víčka se otevřou, jakmile zabudované gyroskopy rozeznají, že člověk sklonil hlavu k displeji telefonu a nedává pozor na cestu.

TIP: Jak se válčí se „smombies“: Vyhrazeným pruhem na chodníku, zámkem i pokutou

Pomocí ultrazvukového senzoru pak bulva hlídá předměty v okolí, a pokud se uživatel přiblíží k nějaké překážce na hranici metru či dvou, začne přístroj pípat. Původně chtěl Min-wook třetím okem satiricky podtrhnout naši závislost na chytré elektronice. Nicméně ti, kdo zařízení testovali, si jeho fungování upřímně pochvalují. 

Slovo „smombie“ je původně německý výraz, který připodobňuje pomalé chodce zahleděné do displeje k zombie neboli oživlé mrtvole. V angličtině se používá označení smartphone zombie, či phubbers.

Neutronové hvězdy jsou bez přehánění jedním z nejpodivnějších objektů, jaké můžeme ve vesmíru objevit. Vznikají z hvězd, které jsou o „trochu“ větší než naše Slunce (zhruba 7–20×). Jakmile takové hvězdě dojde palivo, které fúzní reakcí slučuje na stále těžší prvky, zhroutí se sama do sebe vlastní vahou. To vyvolá masivní explozi, která odvrhne vnější vrstvy materiálu a na nebi vzplane supernova. Na místě původní hvězdy zůstane jen ultrahustá koule o průměru zhruba 20 kilometrů, která ale ukrývá tolik namačkané hmoty, kolik bychom našli ve dvou Sluncích.

Průzkumník neutronových hvězd

V červnu 2017 přibyl do výbavy Mezinárodní vesmírné stanice přístroj, který by nám měl poodhalit tajemství těchto záhadných objektů. Toto zařízení, které vypadá spíše jako nějaká sofistikovaná vesmírná zbraň, se jmenuje NICER (Neutron star Interior Composition Explorer), tedy „průzkumník složení vnitřních vrstev neutronových hvězd“ a nachází se na vnějším plášti ISS.

Od svého uvedení do provozu si NICER připsal již nejeden zajímavý úlovek – v roce 2019 například detekoval extrémně intenzivní záblesk rentgenového záření z pulsaru SAX J1808.4-3658 (zkráceně J1808). Nejnovější počin NICERu je neméně zajímavý – na základě jeho snímkování dokázali vědci poprvé zmapovat povrch neutronové hvězdy. 

NICER se tentokrát zaměřil na neutronovou hvězdu J0030+0451 (J0030), vzdálenou 1 100 světelných let daleko v souhvězdí Ryb. Data, která přístroj zachytil, nezávisle zpracovaly hned dva vědecké týmy – jeden z univerzity v Amsterdamu a druhý z Marylandské univerzity. Závěry obou týmů jsou takřka totožné a dlužno dodat, že vědcům přidělaly vrásky na čele. Jejich zjištění totiž příliš neodpovídají našim představám o fungování neutronových hvězd.

Oba týmy se shodly na velikosti neutronové hvězdy J0030. Ta podle nich v průměru měří mezi 25 až 26 kilometry a kolem své osy se otočí 205× za sekundu. Její hmotnost vědci odhadují na 1,3 až 1,4násobek hmotnosti našeho Slunce. Tato zjištění vědce nepřekvapila a odpovídají dosavadním zjištěním a dřívějším modelům.

Nepravidelnost magnetického pole

Překvapení přinesl až model povrchu neutronové hvězdy, který vygeneroval superpočítač. Magnetické pole, které u většiny hvězd měříme v setinách Tesla, dosahuje u neutronových hvězd 10⁶ až 10⁹ Tesla. Až doposud ale vědci předpokládali, že magnetické pole neutronové hvězdy má tvar připomínající extrémně silný tyčový magnet. Díky tomu by měl celý povrch neutronové hvězdy slabě zářit v rentgenové oblasti a na „pólech“ vytvářet energetické „hotspoty“, vystřelující do vesmíru silné rentgenové záblesky. Modely ale ukazují něco jiného.

TIP: Jaké druhy pulzarů známe? Jaká je jejich podstata?

V obou modelech povrchu neutronové hvězdy jsou patrné „hotspoty“ jen na její jižní straně. Energetické „hotspoty“ se liší tvarem i velikostí, ani v nejmenším ale nepřipomínají pravidelnost tyčového magnetu. Jak se zdá, magnetické pole neutronových hvězd je mnohem složitější, než jsme si představovali a na nějakou pravidelnost si rozhodně nepotrpí.

V první polovině 19. století si Brno vysloužilo přízvisko rakouský, či středoevropský Manchester. Charakterizoval ho prudký vzestup textilní výroby, který byl v rámci rakouské monarchie ojedinělý a dal se skutečně srovnat s rozmachem města na britském pobřeží. 

Centrum průmyslu

Tureckou mešitu Sancaklar, která je označována za jednu z nejvýraznějších náboženských staveb moderní doby, byste našli v Istanbulu. Tato budova boří všechny představy o tom, jak by měla mešita vypadat. 

Navzdory tradičním představám

Typický minaret, z nějž muezzinové pětkrát denně svolávají muslimy k modlitbě, u mešity Sancaklar (čtěte sančaklar) nehledejte. Místo něj tu k nebi trčí hranatý kamenný monolit, na němž se skví kaligrafickým písmem vyvedený nápis Alláh. 

Ugur Tanyeli, který je odborníkem na historii architektury, stavbu představuje slovy: „Tato budova nás nutí, abychom přehodnotili naše představy o tom, jak má mešita vypadat. Tohle modlitební místo nemá exteriér, jde o masu zdiva z poloviny pohřbenou v zemi. Nemá ani minaret v tradičním slova smyslu. Je tu jen pravoúhlý hranol, který minaret symbolizuje. Mít tu minaret ostatně ani nebylo záměrem.“

Rovnost mužů a žen

Neméně futuristický je i interiér mešity. Vedle supermoderní, v bronzové barvě vyvedené umývárny, kde muslimové před vstupem do modlitební síně provádějí tradiční očistný rituál, jsou typickému orientálnímu stylu velmi vzdálené i prostory určené k modlitbě. Doslova revoluční je tu mihráb, tedy výklenek ve stěně mešity, jenž určuje směr modlitby. Ten je vybudován jako výzva k rovnosti mužů a žen.

„Muži a ženy tu jsou od mihrábu téměř stejně daleko. Jsou sice od sebe stále oddělení, ale stojí na stejné úrovni. Jde o jistý experiment směrem k rovnosti pohlaví, čehož jsem si zatím nikde jinde v islámském světě nevšiml,“ popisuje interiér Ugur Tanyeli.

Zaslíbení sakrálním stavbám

Mešitu Sancaklar navrhl architekt Emre Arolat a veřejnosti byla poprvé otevřena v lednu 2014. Jde o nejmodernější mešitu v Turecku a právě její jedinečnost je pro mnohé lákadlem. „Příchozí většinou reagují pozitivně, když vidí tuhle odlišnou architekturu. Když jsou uvnitř a modlí se, vzniká tu mezi nimi a bohem zvláštní duchovní pouto,“ je přesvědčen Ali Elmaci, zdejší imám.

TIP: Neobvyklé cesty do nebe: 7 nejpodivnějších moderních svatostánků

Istanbul se ale v rámci sakrální architektury může pochlubit řadou dalších superlativů. Stojí tu jedna z nejkrásnějších a nejslavnějších mešit světa – mešita sultána Ahmeda, známá díky modrému obložení stěn také jako „Modrá mešita“. Tahle architektonická kráska z počátku 17. století se šesti minarety stojí na břehu Bosporu hned vedle chrámu Boží moudrosti Hagia Sofia (který byl velmi kontroverzně opět ustaven mešitou) a je jednou z největších dominant Istanbulu. Není divu, že tenhle půvabný klenot, který díky své výzdobě představuje vrchol osmanské architektury, ročně za běžných okolností navštíví okolo pěti milionů turistů. 

Pokud se chystáte na návštěvu Šanghaje, mějte při procházkách městem oči na stopkách. Možná budete mít štěstí a narazíte a zlato. Místní umělec Jang Jie-sin zde minulý týden vyhodil na různých místech tisíc rýžových zrn vyrobených z 500 gramů ryzího zlata. Chtěl tímto neobvyklým způsobem upozornit na plýtvání jídlem. V odpadkových koších, v kanalizaci, v parcích nebo třeba v řece tak skončilo zlato v hodnotě 200 tisíc jüanů (v přepočtu zhruba 675 tisíc korun).

„Když vyhodím zlato, lidé se mohou zbláznit. Kdybych vyhodil misku jídla, téměř nikdo by se nad tím nepozastavil. Přitom jídlo je mnohem cennější než zlato,“ okomentoval svůj počin Jang Jie-sin.

Kritiky tím ale příliš nepřesvědčil. Část komentujících má za to, že peníze, které utratil za zlatá rýžová zrna, mohl využít lépe. Mohl je například věnovat lidem, kteří v důsledku záplav přišli o svou úrodu nebo dětem v chudých horských oblastech. Jeho gesto považují za „falešné umění“ a viní ho z „přílišné okázalosti“. 

Podle Jang Jie-sina ale jde o falešné dilema. „Pokud bych věnoval 200 tisíc jüanů charitě, pomohl bych jen charitě a několika málo lidem, mezi které by se peníze rozdělily. Pokud se ale z 200 tisíc jüanů stane veřejná akce, ovlivní to mnohem více lidí,“ věří performer.

Pro mnoho lidí ve Spojených státech, ale i v dalších koutech světa, je jízda na koni sportem ve volné přírodě i odpočinkem od každodenní rutiny. Jak ale ukazují údaje z národní databáze úrazů US National Trauma Data Bank, nejde o koníček bez rizika. 

Čerstvá studie mapující poslední dekádu jasně ukazuje, že jízda na koni znamená častější poukaz do nemocnice než třeba lyžování. Jízda na koni je také rizikovější než americký fotbal, a dokonce i než jízda na motorce. K podobným výsledkům dospěla i dřívější studie z Velké Británie. Podle ní motocyklisté utrpí v průměru 0,14 zranění na každých 1000 hodin jízdy, zatímco u jezdců na koni je to průměrně 0,49 zranění na 1000 hodin jízdy.

TIP: Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

Záměrem autorů nového výzkumu přitom není jen varovat před rizikem jízdy na koni. Upozorňují především na fakt, že hlavně rekreační jezdci trestuhodně zanedbávají prevenci zranění a úmrtí. V letech 2006 až 2017 bylo v USA při jízdě na koni vážněji zraněno asi 25 tisíc lidí a 320 z nich na následky poranění bohužel zemřelo. Například při americkém fotbalu se zraní podstatně méně lidí, ale příslušné sportovní organizace přitom vedou intenzivní kampaně ve prospěch lepší ochrany hráčů. Jízda na koni bez ochranných přileb a vest možná někomu připadá romantická, ve skutečnosti jde ale o hazard se zdravím.

Velení císařského armádního letectva ještě dvě desetiletí po skončení Velké války v Evropě setrvávalo v představě, že stíhací letoun má být především obratný a stíhačky se budou nadále střetávat v manévrových soubojích kdo s koho. Obratnost byla v japonském letectvu ve 30. letech nejdůležitějším kritériem, kterému konstruktéři podřizovali téměř vše.

Místo dvou křídel jedno

Tomuto požadavku nejlépe vyhovovala koncepce dvouplošníku, teprve v roce 1935 velení vypsalo soutěž na nový stíhací jednoplošník. Tu nakonec vyhrál letoun Nakadžima Ki-27. Šlo o elegantně tvarovaný stroj s pevným, pečlivě kapotovaným podvozkem. Dosahoval maximální rychlosti 470 km/h a nesl výzbroj dvou kulometů ráže 7,7 mm. Neměl však samosvorné obaly nádrží ani žádné pancéřování. Sériová výroba se rozeběhla v prosinci roku 1937. Několik pilotů, veteránů z války v Číně, mohlo nové stroje vyzkoušet a nešetřili chválou a nadšením. Japonské armádní letectvo získalo skvělý stroj a mnozí piloti tvrdili, že prý dokáže vymanévrovat i dvouplošníky!

Velení japonského letectva se s koncepcí Ki-27 ztotožnilo a zadalo další pokračování. V prosinci 1937 obdržela správní rada továrny Nakadžima Hikoki K. K. objednávku na typ, který by v budoucnu předchozí konstrukci nahradil. Technická kancelář společnosti úkolem pověřila tým konstruktéra Hideo Itokawy. Zadání znělo na letoun dosahující rychlosti 500 km/h, doletu 800 km a vyzbrojený dvěma 7,7mm kulomety. Konstrukčnímu týmu trvala práce necelý rok, než se na vzletové dráze letiště Odžima objevil první prototyp Ki-43.

Lehký a rychlý

Zkoušky ale oproti očekávání dopadly katastrofálně, a dokonce se uvažovalo o zrušení celého projektu. Vedení společnosti si však prosadilo objednávku dalších deseti prototypů a na těch se podařilo postupně veškeré nedostatky odstranit. Dne 9. ledna 1941 došlo ke schválení sériové výroby, která se rozběhla v dubnu téhož roku. Z výrobních linek sjelo do února 1943 celkem 716 strojů verze Ki-43-I. Poháněl je motor Nakadžima Ha-25 o výkonu 699 kW s pevnou dvoulistou vrtulí ze dřeva.

Později ji nahradila účinnější stavitelná dvoupolohová kovová. Stroj nesl dva kulomety ráže 7,7 mm, prázdný vážil pouhých 1 580 kg a dosahoval rychlosti 496 km/h. Neměl však opět žádné pancéřování ani samosvorné obaly palivových nádrží. Oproti svému staršímu sourozenci už ale disponoval zatahovacím podvozkem. Letoun, vyznačující se doslova fantastickou obratností, dostal jméno Hajabusa – sokol stěhovavý. První stroje přišly k 59. a 64. sentai (pluku) a u těchto jednotek se již 8. prosince 1941 zapojily do bojů s Brity nad Malajskem. 

Nad Malajskem a Barmou

Brzy se ukázalo, že nad hurricany RAF mají jasnou převahu. Pokud došlo na manévrový souboj, Ki-43 se dokázala dostat hurricanu za ocas po pár otáčkách. Trochu obtížnější bylo ale robustní letoun sestřelit pouhou dvojicí kulometů puškové ráže. Nádrže britských strojů totiž chránily samosvorné obaly zacelující se v případě průstřelu a kokpit zase pancíř. Naopak na lehce stavěnou a nepancéřovanou Ki-43 měla záplava střel z 12 kulometů hurricanu většinou ničivý účinek.

Pokračování: Stíhačka pro samuraje: Japonský letoun Nakadžima Ki-43 Hajabusa (2)

Britští stíhači v Barmě záhy zjistili, že se s Japonci nikdy nesmějí pouštět do boje v zatáčkách. Pokud se dokázali dostat nad Ki-43, zaútočili střemhlavým letem, vypálili a opět nabrali výšku. Když to situace umožňovala, útok zopakovali. V prvních měsících roku 1942 ale Japonci svým nepřátelům dokázali vnutit svůj styl boje a opanovali oblohu nad Barmou.

Vypadá jako Pac-Man, který si prokusuje cestu vesmírem. Ve skutečnosti jde o pozoruhodný objekt označovaný jako N 63A – relativně mladý pozůstatek supernovy, která divoce explodovala ve Velkém Magellanově mračnu.

Tato důvěrně známá trpasličí galaxie se nachází ve vzdálenosti 163 tisíc světelných let, takže na ni máme pěkný výhled. Velké Magellanovo mračno obsahuje několik aktivních hvězdných porodnic, kde se před našima očima rodí hvězdy. Některé z nich jsou velmi masivní a záhy explodují jako supernovy.

Pac-Man v Mraku Magellanově 

V jedné z těchto porodnic se před nějakou dobou zrodila i velká hvězda, jejíž exploze stvořila Pac-Mana. Pozůstatek supernovy bizarního tvaru je v těsné blízkosti obklopen mnoha dalšími hvězdami, což celou scénu ještě více připodobňuje legendární videohře. Galaktický Pac-Man zde nadšeně „požírá“ blyštící se hvězdy. 

TIP: Teleskop eROSITA vystopoval největší známý rentgenový pozůstatek supernovy

Výbuchy supernov obvykle svými rázovými vlnami v okolí spustí tvorbu nových hvězd a planetárních systémů. V případě Pac-Mana to ale naopak vypadá, že mocné rázové vlny vypudily okolní kosmický plyn a prach, takže v blízkosti žádné nové hvězdy momentálně nevznikají. Podle odborníků je to ale jen dočasné. V budoucnu se prý kolem Pac-Mana budou rodit nové hvězdy jako houby po dešti.