Nizozemec Boyan Slat přišel v roce 2013 se smělým plánem sběru oceánského plastu. Jeho vize postupně prošla několika proměnami, nicméně princip je jednoduchý: Na oceán se vyveze speciální plovoucí konstrukce, z níž ční do hloubky tří metrů textilní lem. Vlny, proudy a vítr pak zařízení přirozenou cestou prohnou do písmene „U“, v němž se bude hromadit odpad. Nakonec loď sebraný plast odveze na pevninu k recyklaci. Cílem je do roku 2040 odstranit z oceánu 90 % plastů.

Počátky ambiciózního projektu provázely porodní problémy – část oceánského lapače se rozpadla po třech měsících provozu. Neuspěla ani novější verze představená v roce 2019. Ukázalo se totiž, že na splnění plánu by bylo zapotřebí stovek podobných lapačů. Loni proto Ocean Cleanup představil nový koncept obří plovoucí bariéry, který dostal jméno „Jenny“. Jde o kombinaci plovoucí bariéry a ponorné sítě vlečené dvojicí lodí.

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech 

Minulý týden proběhl zatím poslední test nového typu lapače. Jenny z oblasti přezdívané Velká tichomořská odpadková skvrna dokázala na pevninu dopravit 10 tun plastového odpadu, který následně zamířil k recyklaci. Podle Boyana Slata by k vyčištění tichomořské odpadkové skvrny, která podle odhadů čítá až 1,8 bilionu kusů platového odpadu, byla zapotřebí desítka podobných lapačů. V takovém případě by se podle něj dala zmíněná oblast vyčistit během pouhých pěti let.

Už jsme objevili tisíce exoplanet. Nově objevený plynný obr 2M0437b je ale přeci jen jiný – jde o velmi mladou planetu, nacházející se u čerstvě zrozené hvězdy, kterou jsme pozorovali přímo a nikoliv jen obvyklými nepřímými metodami. Takové objekty jsou velmi cenné pro naše pochopení vzniku a vývoje planet.

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Eric Gaidos z Havajské univerzity, to považuje šťastný a významný objev. Planeta 2M0437b, která je několikrát hmotnější než náš Jupiter, se přiřadí na seznam privilegovaných planet, které můžeme přímo pozorovat teleskopy. To přináší řadu zásadních výhod, včetně analýz složení takové planety. V budoucnu se na ni určitě zaměří Hubbleův vesmírný dalekohled a připravovaný vesmírný teleskop Jamese Webba.

Mladičký plynný obr

Badatelé odhadují, že tento plynný obr vznikl před pouhými několika miliony let, záhy po zformování jeho mateřské hvězdy. Planeta 2M0437b je tak mladá, že je stále ještě horká, díky energii, kterou dostala do vínku při svém vzniku. Gaidos s kolegy museli planetu pozorovat tři roky, aby potvrdili, že jde skutečně o oběžnici dané hvězdy a nikoliv nějaký vzdálenější objekt. 

TIP: Plynný obr v mladém planetárním systému je úplně jinde, než by měl být

Hvězda s planetou 2M0437b je součástí molekulárního mračna v souhvězdí Býka. Jde o nejbližší známou hvězdnou porodnici, kde se ve vzdálenosti asi 430 světelných let od Sluneční soustavy nacházejí stovky čerstvě narozených hvězd. Planetu 2M0437b můžeme pozorovat především proto, že je velká a zároveň se nachází velmi daleko od své mateřské hvězdy – zhruba stonásobně větší, než kolik činní vzdálenost od Země ke Slunce.

Archeologové si na vykopávkách odpracují mnoho pozoruhodných nálezů. Některé velké objevy se ale odehrávají v mnohem klidnějším prostředí muzeí, kde se shromažďují předměty z archeologických nalezišť. Nedávno se to povedlo v Britském muzeu, kde hlavní roli v objevu sehrál vedoucí kurátor sbírek středního Východu Irving Finkel. 

Filolog a asyriolog Dr. Finkel prováděl výzkum hliněných destiček s odkazy na duchy. Na jedné hliněné destičce z Babylonu, která je stará 3 500 let, objevil zajímavou kresbu a přeložil text, který ji doprovázel. Z kresby se vyklubalo nejstarší známé zobrazení ducha a text popisuje rituál vymítání takového ducha, když se ho někdo potřebuje zbavit.

Jak se zbavit otravného ducha v domácnosti?

Obrázek znázorňuje špatně naladěného ducha, vousatého muže, který je přivázaný na provaze, za který jej vede do podsvětí žena. Doprovodný text exorcistovi vysvětluje, že otravného mužského ducha je možné neutralizovat tím, že mu seženete ženu. Finkel se domnívá, že tento rituál byl použitelný, pokud se jednalo o úporného ducha v domácnosti.

TIP: 2300 let starý džbán z athénské Agory ukrýval dávnou kletbu

Tabulka bohužel není kompletní. Ze zachovalé části vyplývá, že exorcista měl vyrobit figurky muže a ženy, s příslušnou výbavou. Tyto figurky měly být pohřbeny při východu Slunce, zatímco exorcista pronesl zaříkadlo, které začíná vzýváním slunečního boha Šamaše (též nazývaného Utu), jenž měl mimo jiné na starost přesun duchů do podsvětí. Zbytek zaříkadla chybí. Britské muzeum tuto destičku získalo s tisícovkami dalších podobných destiček v 19. století. Pocházejí z Babylonu v dnešním Iráku a otevírají nám okno do každodenního života ve starověkém Babylonu a širokém okolí.

Území Laponska se rozprostírá na severu Evropy a zahrnuje severní část Skandinávie a ruského poloostrova Kola. Jde o jednu z posledních evropských oblastí se skutečně divokou přírodou. Najdete tam zdánlivě nekonečné lesy tvořené převážně smrky a borovicemi, prudké řeky s mocně hučícími peřejemi sycenými vodou ze zasněžených hor i poklidně působící vesnice na břehu jezer vysoko v kopcích.

Západní část teritoria pokrývají převážně hory, z nichž je nejvyšší Kebnekaise (2 106 m n. m.) ležící ve Švédsku. Na severovýchodě se terén svažuje do nízké plošiny s mnoha močály a jezery. Zejména švédskou částí Laponska protékají mohutné řeky. Většina území leží za polárním kruhem a v zimě tam mohou teploty klesnout k −40 °C, zatímco v létě naopak šplhají až ke třicítce. 

V Laponsku lze mimo jiné zažít opravdový polární den i noc: První zmíněný jev nastává za polárním kruhem, když slunce nejméně po dobu 24 hodin nezapadne za obzor, tudíž nezavládne noc. Během polární noci naopak sluneční kotouč nad horizont vůbec nevystoupá. Obě období se přitom po půl roce pravidelně střídají. Nicméně čím víc na sever postupujete, tím jsou extrémy větší – například v oblasti Inari trvá polární den asi padesát dní, na Nordkappu téměř šedesát. V zimě se Laponsko stává také ideálním místem pro pozorování polárních září. 

Divocí a chudí

Švédské hory, norské fjordy a finská jezera tvořily po staletí kulisy života Sámů, původních obyvatel severní Skandinávie. Dnes už se starousedlíci hojně promísili s nově příchozími, které do míst v průběhu minulého století nalákala především těžba železné rudy a později také rozvíjející se turistický průmysl. Stopy původní sámské kultury však zůstávají patrné na každém kroku. Například kostel v Kiruně ve tvaru laponského stanu, přezdívaný též „chrám nomádů“, zvolili obyvatelé Švédska v anketě z roku 2001 za nejkrásnější stavbu své země. 

Sámové jsou jedinými a posledními evropskými kočovníky. Přestože celý svět zná jejich kraj jako Laponsko a jeho obyvatele jako Laponce, Sámové zmíněná označení nesnášejí, neboť pro ně mají hanlivý význam: Vycházejí totiž ze staré švédštiny a znamenají, že jsou tamní lidé špinaví a otrhaní. Výraz „Sámové“ však není o moc lepší – překládá se jako „lidé z močálů“. 

„Fenni [Sámové] se vyznačují divokostí vzbuzující podiv a odpornou chudobou; nemají zbraně, nemají koně, nemají pevný dům; k jídlu byliny, za oděv kůže, lůžko – holá zem. Jedinou jejich nadějí jsou šípy, k nimž z nedostatku železa přidělávají hroty z kostí. Lov živí stejně muže a ženy, neboť tyto stále lovce provázejí a žádají podíl na kořisti. Pro děti není žádného úkrytu před šelmami a deštěm než chatrčí ze spletených větví. Tam se vracejí muži, tam se zdržují starci…“ Těmito slovy líčil život Sámů římský dějepisec Publius Cornelius Tacitus ve svém díle Germania, jež dokončil roku 98. Tacitovo latinské pojmenování „Fenni“ se přitom v severním Norsku dodnes používá pro Sámy chovající soby.

Posvátné jezero duchů 

Ačkoliv původní sámská kultura pod vlivem moderní civilizace a turistického průmyslu mizí, v některých místech zůstává její odkaz stále živý. Například malá vesnička Inari (sámsky Anár) představuje hlavní sámskou komunitu v regionu a centrum původního řemesla. V obci, kde žije pouze 550 stálých obyvatel, lze koupit sámský ručně vyráběný textil, šperky, stříbro i výrobky ze dřeva. Inari je skvělou základnou pro výlety po severním Finsku, ale za podrobnější prohlídku stojí i samotná vesnice. Nachází se tam například muzeum Saamelaismuseo, nejbohatší svého druhu v celém Finsku: Výstavy přibližují kulturu Sámů, jejich tradice, životní styl i současný boj o přežití. 

Vesnička leží na břehu třetího největšího finského jezera Inarijärvi, jež zformovaly kontinentální ledovce už před více než deseti tisíci let. Rezervoár měří na délku 80 km, zabírá plochu 1 300 km² a Sámové, kteří jsou tradičně velmi spjati s přírodou, považují jeho vody za posvátné. Zřejmě také proto sloužily tisíce tamních malých ostrovů už ve starověku jako pohřebiště i obětní místa, jak dokládají například nálezy z ostrůvku Ukko. 

Čtyřnohý symbol Laponska

Nedílnou součástí života původních obyvatel a zároveň symbolem Laponska se stali sobi. V celé zemi se dnes v podstatě setkáte už pouze s domestikovanými zvířaty; poslední divoké kusy přežívají na jihu Norska v oblasti náhorní plošiny Hardangervidda.

Sobi prý představují nejvíce stěhovavá stádní zvířata na světě – například na Sibiři urazí přes 30 km denně. V Laponsku sice tak dlouhé túry nepodnikají, přesto migrují podobně vytrvale. V zimě hledají lišejník, na jaře přecházejí do oblastí, kde se následně telí a kde tundra porůstá novou vegetací. V létě se zas denně stahují před hejny komárů a muchniček. Široká kopyta jim umožňují velice dobře plavat, ale především se prohrabávat hlubokým sněhem k lišejníku, který pro ně v zimě zůstává jediným zdrojem obživy. Spotřebují jej obrovské množství, a jelikož zmíněná rostlina regeneruje pomalu, vyžadují sobí populace přísnou „kontrolu“: V minulosti se o regulaci jejich stavů starali vlci, postupně ji převzali lidé.

TIP: Laponsko 1660: Přepravu obstarají sobi, zdraví pálenka

Život v Laponsku si vždy žádal neustálé přizpůsobování se prostředí. Tamní lidé svoji půdu nikdy nedrancovali, protože věděli, že by bylo čirým bláznovstvím využít omezené zdroje ve štědřejším období k okamžitému prospěchu. Přežít jim tak pomohla jen skutečná moudrost a sepětí s přírodou. 

Tato prorocká slova napsal Egon Schiele, umělec s českými kořeny, krátce před svou smrtí v dopise svému příteli, výtvarnému kritikovi Arthuru Roesslerovi. Ač pečlivě zabarikádován ve svém vídeňském ateliéru, posledního říjnového dne roku 1918 podlehl epidemii španělské chřipky, která kosila obyvatelstvo Evropy stejně nelítostně jako právě skončená válka. Následoval svou ženu Edith, která zemřela v šestém měsíci těhotenství přesně v den, kdy padla monarchie. Bylo mu pouhých 28 let, ale přesto dokázal během jednoho desetiletí vytvořit zralé dílo, jímž se zařadil mezi prvořadé světové umělce. A erotické kresby, za které ho krumlovští vyobcovali a neulengbachští uvěznili, do něj nedílně patří. 

V péči žen

Egon Schiele se narodil 12. června 1890 v Tullnu, malém městě nedaleko Vídně, do rodiny přednosty stanice. Babička z otcovy strany a její předkové ale pocházeli z Bechyně a umělcova matka, Marie Soukupová, byla z Českého Krumlova. Toto město svou zvláštní atmosférou Egonovi učarovalo zřejmě už během návštěv v dětství a v jeho díle později sehrálo úlohu jako žádné jiné. Egon měl tři sestry – Elvíru, Melanii a Gertrudu. Elvíra ale v deseti letech zemřela a v roce 1905 opustil svět také jeho otec, jenž trpěl duševní chorobou, související snad se syfilidou. Smrt Egon důvěrně znal a měla významnou roli i v jeho tvorbě.

Někteří kunsthistorici vznášejí otázku, zda v excentrickém a duchovně složitém Schielem nezanechala otcova nemoc genetickou stopu. Odpověď může být jen spekulativní. Schiele také vyfasoval nálepku psychopata, pedofila a bůh ví koho ještě. Ale například uměnímilovný průmyslník August Lederer, který Schieleho obdivoval, o něm prohlásil: „Za celý život jsem nepoznal nikoho normálnějšího.“

Pravda leží myslím někde tady: Egonovi bylo patnáct a obklopoval ho jen ženský svět se všemi jeho intimnostmi. Byl evidentně vnímavý a zvídavý. Sestry ho už od malička hýčkaly jako jediného chlapce a zvlášť Gerti, o tři roky mladší děvče s čertíky v očích, byla Egonovi velmi blízká. Gerti byla také jeho prvním modelem, a to i v aktech. Mladý muž zkrátka posedle maloval nahotu, která k jeho věku patří, která ale, připusťme, může na jeho kresbách někdy působit agresivně.

Věčné dítě

Egon od mala rád kreslil. Sedával prý v okně železničního domku a zaznamenával všechno, co viděl. Kreslení byl jediný školní předmět, který Schieleho bavil. A tak, zřejmě ne matce pro radost, ale nakonec s podporou poručníka, strýce Leopolda Czihaczeka, jenž byl vyšším úředníkem státních drah a holdoval kultuře, si mladík v roce 1906 prosadil studium na malířské akademii ve Vídni. Kdyby otec žil, sotva by se mu to povedlo.

Byl přijat na rozdíl od jiného uchazeče – Adolfa Hitlera. Dalo se však čekat, že nezkrotnému duchu nebude konzervativní akademismus vyhovovat, a traduje se, že Schieleho profesor Christian Griepenkerl, ctící „poctivou“ malbu 19. století, na něj jednou zahřměl: „Schiele, sám ďábel mi vás sem přivedl.“ Nicméně tři roky úmorného kreslení, které na akademii strávil, byly velmi důležité. Mladý tvůrce získal jistotu kresby a v 19 letech uzrál – příštích deset let se jeho rukopis příliš nezmění. Měl skutečně výjimečný talent.

Rozruch v Krumlově

Schiele zpočátku tvořil pod vlivem secese a dekorativního stylu Gustava Klimta, s nímž se od roku 1907 přátelil. Ale v roce 1910 tvrdí: „Do března jsem prošel Klimtem. Dnes myslím, že jsem zcela jiný.“ A byl, protože tíhl k expresivní tvorbě, pro kterou – jak to bývá – kritika zpočátku neměla pochopení.

Tehdy také Schiele opustil Neukunstgruppe, Skupinu nového umění, kterou založil se spolužáky z Akademie, a vydal se cestou solitéra, na které už zůstal. Svému příteli, malíři Antonu Peschkovi, píše: „Chtěl bych pryč z Vídně […]. Jak je to tady ošklivé. Všichni jsou závistiví a pokrytečtí, bývalí kolegové mne sledují falešnými pohledy […]. Chci být sám. Chtěl bych na Šumavu […], chci vidět něco nového a chci to zkoumat, chci vychutnávat tmavou vodu, vidět praskající stromy v divokém větru, s úžasem si prohlížet ztrouchnivělé plody zahrad […]; pak vytvořím krásné barevné obrazy.“ 

V květnu 1910 dorazil Schiele do Českého Krumlova, aby tady začal nový umělecký život. Nebyl sám. Přijel s ním výstřední kamarád Erwin Dominik Osen, malíř divadelních dekorací, scénograf a virtuózní mim. A zakrátko se v bytě v Masné ulici 133 objevil i Peschka.

Tři umělci z velkoměsta budili svým nekonvenčním chováním v malém Krumlově rozruch. Schiele, přestože neměl často peníze ani na kreslící potřeby, vždy dbal na svůj módní vzhled a korzoval po ulicích v bílém obleku s buřinkou a vycházkovou holí, vedl provokativní řeči o šosácích a v Café Fink, jediné kavárně ve městě, si dával nohy na stůl. Tu a tam přesvědčil mladou dívku, aby mu seděla modelem. V Krumlově neprodal snad ani jednu kresbu, natož olej. Zakázky mu ve Vídni zprostředkovával umělecký kritik Roessler, jeho první životopisec, ale i sběratel Heinrich Benesch, který měl sám o Schieleho práce velký zájem. 

Skandál s aktem

Schiele se v Krumlově cítil dobře a rozhodl se zůstat natrvalo. V tom mu pomohl gymnazista Willy Lidl, který z místních studentů Egona nejvíce obdivoval. Zatímco byl malíř přes zimu ve Vídni, sehnal pro něj v Krumlově jednak byt pro návštěvy v ulici na Parkánu 111, ale hlavně domek se zahradou, aby mohl malovat i venku, a to zcela zdarma. Dům i pozemky vlastnil Max Tschunko, obchodník s textilním zbožím a majitel hostince, který měl nebývalé pochopení pro umělce, neboť sám ryl medaile a modeloval ze sádry. Přešťastný Schiele se sem nastěhoval v květnu 1911 s rusovlasou, zelenookou přítelkyní Wally Neuzilovou, někdejší modelkou Gustava Klimta. 

Idyla ale neměla dlouhé trvání. 6. srpna se Schiele musel vystěhovat. „Lidé nás prostě bojkotují, protože jsme rudí,“ to je vše, co o tom sám říká. Nemělo to však nic společného s politikou, ale se svobodomyslností. Vlna pohoršení nad Schieleho volným způsobem života a kresbami aktů mladých dívek byla stále mocnější a jednoho dne se převalila.

Ten den popisuje v knize Schiele a Krumlov Franz E. Wischin zhruba takto: Byl konec července a Schiele maloval v zahradě mladou dívku – nahou. Pohled na tuto scenerii se naskytl dceři majitelů poštovních koní, kteří měli od Tschunka pronajatou zahradu na terase nad domem. Co ji tak šokovalo, nebylo nahé tělo, ale zjištění, že ona dívka je sousedova dcera. Skandál byl na světě a okolí majitele dotlačilo k tomu, aby Schieleho vystěhoval. 

Svaté erotické umění

„Umělci budou žít navěky! – Také erotické umění má svou svatost…“ Takovými aforismy se Schiele vzpamatovával z aféry. Ale zatímco v Krumlově se věc obešla bez policejního zásahu, v Neulengbachu, dalším Schieleho působišti, už nikoli. V dubnu 1912 bylo při domovní prohlídce zabaveno 125 kreseb a Schiele skončil ve vězení. Původní obvinění z únosu a znásilnění nezletilé dívky soud v St. Pölten sice odvolal, ale obvinil mladého muže z „nemravnosti“, která spočívala v kresbě dívenky oblečené jen od pasu nahoru, jež mu visela na stěně. Šuškání ne zcela nevinných dětí, které k němu chodily, se doneslo až k uším rodičů, a ti zasáhli. Soudce kresbu demonstrativně spálil a odsoudil malíře ke třem dnům vězení, Schiele si jich odseděl i s vazbou 24 a byl zcela zdrcen. Proč společnost trestá to, co on pokládá za přirozené?

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Schiele byl ale tehdy už vyhledávaným a oceňovaným umělcem: vystavoval v Mnichově, Kolíně, těsně před válkou v Římě, Bruselu i v Paříži. Než v červnu 1915 v Praze narukoval, oženil se narychlo s Edith Harmsovou, jíž dal možná jako dívce z lepší rodiny přednost před Wally. Naštěstí nemusel být řadovým vojákem a získal místo ve vojenské administrativě ve Vídni, takže mohl ve volných chvílích pobývat i v ateliéru. O válce říkal: „Škoda každé hodiny, kterou trvá.“ Schieleho smrt v době, kdy byla střední Evropa vzhůru nohama, znamenala na dlouhá desetiletí zapomenutí. Až výstava ve Spojených státech za druhé světové války byla počátkem jeho cesty na vrchol.

Na některých psech je na první pohled vidět, že zloději se jich rozhodně bát nemusí. Jestliže i váš pes je spíš vítací než hlídací, můžete hlídání domu a jeho okolí svěřit moderní technice. Zkuste bzučícího strážce se čtyřmi vrtulemi, jemuž neunikne nic, co se kolem vašeho domu šustne. 

Slídí na povel

Chytrý dron nazvaný „včela“, jenž pochází z dílny švýcarských a amerických vývojářů, živě přenáší letecké snímky pozemku. Na rozdíl od kamer umístěných na zdech budovy může ale rychle prozkoumat každý kout. To, co vidí, může ve stejném okamžiku sledovat i jeho majitel na displeji tabletu nebo mobilu. 

Jeden z hlavních vývojářů a zároveň výkonný ředitel firmy Sunflower Labs, Alex Pachikov, popisuje výhody zařízení takto: „Když máte nemovitost, která není tvořena jen předzahrádkou a zahradou, a chcete vědět, co se na pozemku děje – třeba když uslyšíte uprostřed noci hluk – za normálních okolností budete zřejmě potřebovat spoustu kamer, někdy i desítky. To je nejen drahé, ale ty kamery rovněž neustále narušují vaše vlastní soukromí. Náš projekt je naproti tomu koncipován jako pozorovací systém na vyžádání. Dron vzletí, jen když to potřebujete. Pak se ale podívá úplně kamkoliv.“

Slunečnice hlídají vibrace

Majitel dronu ovšem nemusí být neustále ve střehu a poslouchat, jestli se náhodou něco neděje. To už by rovnou mohl v noci obcházet vlastní zahradu. Práci „nočního hlídače“ za něj odvedou další chytrá zařízení, která jsou součástí bezpečnostního systému. Na zahradu je potřeba umístit malé sloupky, kterým se (v logice pojmenování dronu) říká slunečnice a které vnímají okolní dění. 

„Slunečnice, tedy senzory, které rozmístíte na pozemku, zachycují a analyzují pohyb a vibrace. Nejsou v nich zabudovány kamery, ale pohyb a vibrace poskytují specifické spektrum informací, které systém dokáže vyhodnotit a poznat, že se na pozemek dostal člověk. Umíme totiž rozpoznat vibraci kroků člověka, obdobně poznáme pohyb zvířete, případně automobilu,“ popisuje Alex Pachikov.

Když slunečnice zachytí podezřelou aktivitu, dá vědět dronu, že přišel jeho čas. „Úl“ se otevře a z něj vyletí pozorný strážce, který dokáže rychle prozkoumat plochu o rozloze až 16 tisíc metrů čtverečních – tedy více než dvou fotbalových hřišť. Záběry vysílá dron svému „páníčkovi“, a ten, díky informacím, které už předem dostal od slunečnic, přesně ví, co má hledat. 

Cíleno na nadšence

Majitel zařízení tedy nedostane jen upozornění: Něco se děje u vás na zahradě! Systém mu zcela konkrétně ohlásí: Na příjezdové cestě zastavilo auto, nějaký člověk šel k vašemu vchodu. Máte tak přesný přehled o tom, co se v okolí domu děje a můžete podle toho reagovat. 

Vynálezci létajícího hlídače považují bezpečnostní kamery a alarmy umístěné uvnitř budov za zastaralý způsob ochrany. Podle nich je důležité umět se připravit k akci ještě dřív, než se zloděj k domu vůbec přiblíží.

TIP: Generace k smrti vyděšených rodičů: Přichází doba čipovaných dětí?

Vývojáři na projektu pracují už téměř tři roky a v přepočtu je stál přes 130 milionů korun. První zákazníci si úl, včelu i slunečnice mohli pořídit už na přelomu minulého a tohoto roku. Za chytrou obranu svých domovů platí několik tisíc korun měsíčně, což není zrovna málo. Firma prý ale netouží prorazit do každé domácnosti. V první fázi cílí spíš na technologické nadšence, kteří promyšlený systém ocení. A zdá se, že nejde o nereálná očekávání – mají už prý tisíce zájemců. 

„Okolo poledne do nemocnice dovezli 72letého pacienta z Chocholowské doliny, pokousaného a podrápaného medvědem. Nejspíše – alespoň podle líčení pacienta – chtěl nebezpečné zvíře vyfotit,“ řekl polské televizi TVN 24 Jerzy Toczek z nemocnice v Zakopaném. Podle lékařů měl napadený muž velké štěstí, jeho zranění nejsou vážná a je v dobrém stavu. Pacientovi stačilo sešít ránu, načež opustil nemocnici. 

TIP: Dvanáctiletý chlapec předvedl přímo ukázkovou reakci při setkání s medvědem

Momentálně se medvědi intenzivně krmí, aby si nastřádali tukové zásoby před zimním spánkem. Mohou tak být obzvlášť nebezpeční. V případě nečekaného setkání je nejlepší vzdálit se opačným směrem, potichu a klidně, protože v případě útěku by medvěd mohl turistu pokládat za prchající kořist. Odborníci nedoporučují lézt na stromy, protože to umí medvědi mnohem lépe než lidé. Zvláště ostražitý by měl být člověk v případě, že narazí na medvídě, protože v okolí může být medvědice, která bývá při obraně mláďat agresivní. Odborníci rovněž varují před pokusy medvědy krmit, přibližovat se k nim nebo je fotit. Fotoblesk či světlo baterky je mohou snadno rozdráždit.

Až do roku 1992 představovalo nejvzdálenější pozorovaný objekt Sluneční soustavy Pluto, tehdy ještě coby planeta. Již o řadu let dřív se však astronomové, sledující četnost a parametry trajektorií komet, domnívali, že se někde v odlehlejších končinách našeho solárního systému musejí ukrývat zásobárny vlasatic. Názor, že se za dráhou Neptunu mohou vyskytovat komety a velké objekty, poprvé vyslovil astronom Kenneth Edgeworth v roce 1943. O sedm let později předpověděl existenci pásu ledových těles daleko za okrajem Sluneční soustavy jeho kolega Gerard Kuiper (viz Ti, kteří viděli dál). 

Nyní už víme, že na prostor vyplněný planetami skutečně navazuje tzv. Kuiperův nebo také Edgeworthův–Kuiperův pás a ještě dál od Slunce leží Oortův oblak. Navzdory ohromným rozměrům prvního zmíněného se však první tamní objekt podařilo nalézt až v roce 1992: Identifikovali jej astronomové Dave Jewitt a Jane Luuová, dostal označení 1992 QB1 a dnes ho známe jako 15760 Albion. 

V ledovém království

Kuiperův pás se rozprostírá od oběžné dráhy Neptunu, tj. asi 30 astronomických jednotek (AU) od Slunce, až do vzdálenosti přibližně 55 AU. V určitém směru tvoří obdobu hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, je však rozsáhlejší a zhruba 20–100krát hmotnější. A zatímco hlavní pás sestává převážně z kamenných a kovových těles, objekty Kuiperova pásu velmi často utvářejí zmrzlé těkavé látky jako voda, metan či amoniak.

Mezi jeho nejznámější představitele patří Pluto a Arrokoth, jež zblízka studovala sonda New Horizons. Vědci nicméně předpokládají, že se v dané části naší soustavy nacházejí stovky milionů ledových těles – souhrnně označovaných jako objekty Kuiperova pásu nebo transneptunická tělesa – včetně stovek tisíc těch, jejichž průměr přesahuje 100 km. K 5. červnu 2019 se podařilo katalogizovat 2 553 transneptunických objektů, jde však jen o nepatrnou část z celkového počtu. 

Souhrnnou hmotnost tamních těles odhadují odborníci na 10 % hmotnosti Země. Podle standardních modelů vývoje Sluneční soustavy původně Kuiperův pás naši planetu v daném ohledu 30krát převyšoval, dnes ovšem zůstává 99 % zmíněné hmoty „nezvěstných“. Dráhy místních objektů leží převážně poblíž roviny ekliptiky: Podobně jako hlavní pás, i ten Kuiperův tvaruje gravitace obřích planet. Za jeho vnějším okrajem pak pokračuje tzv. rozptýlený disk, sahající zhruba do vzdálenosti 1 000 AU.

Velké stěhování

Ledová tělesa Kuiperova pásu považují astronomové za pozůstatky z dob formování Sluneční soustavy. Dnešní materiál v daném regionu přitom může reprezentovat jen zlomek dřívějšího množství. Podle současných teorií se dráhy čtyř obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – v minulosti posouvaly. A v důsledku toho se mohla většina původní látky, odpovídající pravděpodobně 7–10 hmotnostem Země, ztratit.

V rané etapě vývoje našeho systému byly planety Uran a Neptun přinuceny obíhat po vzdálenějších dráhách v důsledku posunu trajektorií Jupitera a Saturnu. Jak se první uvedený pár vzdaloval od Slunce, procházel skrz hustý oblak malých ledových těles zbylých po vzniku obřích planet. Gravitace Neptunu pak odklonila bezpočet z nich do centra směrem k dalším gigantickým oběžnicím. Jupiter nakonec většinu těchto objektů vymrštil buď na extrémně vzdálené dráhy, kde vytvořily Oortův oblak, nebo zcela mimo planetární soustavu. Gravitační vliv Neptunu nasměroval zbývající ledová tělesa do oblasti, kterou dnes nazýváme Kuiperův pás. 

Modely vývoje objektů naší soustavy nejlépe odpovídají skutečnosti za předpokladu, že dřív kolem Slunce kroužila ještě jedna obří planeta a vzájemným gravitačním působením byla vymrštěna zcela mimo systém.

Na různých adresách

Jednotlivá tělesa Kuiperova pásu se navzájem poměrně odlišují velikostí, tvarem i barvou. Navíc nejsou rovnoměrně rozložená v prostoru: S objevem prvních z nich na počátku 90. let minulého století se překvapivě ukázalo, že nejrůznějších tvarů a rozměrů nabývají také jejich dráhy. Samostatnou skupinu tvoří objekty na trajektoriích, které je nikdy nepřivádějí blíž než 40 AU ke Slunci. Mohly se tam dostat vlivem gravitace dosud neobjevené vzdálené planety či procházející hvězdy nebo v důsledku gravitačních poruch z dob formování Kuiperova pásu. 

Do zmíněné skupiny se řadí i planetka Sedna, s katalogovým číslem 90 377, jež má zřejmě původ ve vnitřním Oortově oblaku. K centrální hvězdě se přibližuje maximálně na 76 AU, zatímco nejdál se dostává až na 1 200 AU. Na rekordních 2 100 AU se pak od Slunce vzdaluje planetka 541132 Leleākūhonua, takže jej oběhne za dlouhých 35 800 let. Značné množství těles Kuiperova pásu představují dvojplanetky či planetky, kolem nichž krouží menší objekty jako jejich satelity.

Když planety hrají košíkovou

Vedle množství planetek a drobných těles obsahuje Kuiperův pás coby dobře zásobené skladiště i spoustu krátkoperiodických komet, jež naši hvězdu oběhnou za méně než 200 let. Gravitace Neptunu vyšle jejich ledová jádra směrem ke Slunci. Poté je může Jupiter usměrnit na dráhy s dobou oběhu kratší než dvacet let, přičemž nejčastěji se vyskytují periody kolem 6–7 roků. 

Zmíněná tělesa označujeme jako komety Jupiterovy rodiny a patří mezi ně většina krátkoperiodických komet – z celkového počtu známých vlasatic tvoří asi 17 %. Ostatní plynní obři patrně vlastní kometární rodinu nemají: Vzhledem k jednoznačně největší hmotnosti Jupitera je vcelku pochopitelné, že představuje nejvýznamnějšího „rušiče“ drah. Krátkoperiodické vlasatice označované jako komety typu Halley, jež vlivu krále planet unikly, mají oběžnou dobu 20–200 let a reprezentují asi jen 2 % známých vlasatic.

TIP: Velký úlovek: Astronomové objevili 461 nových objektů ve Sluneční soustavě

Astronomové Kuiperův pás dlouho považovali za hlavní zásobárnu krátko­perio­dických komet. Studie z poloviny 90. let však ukázaly, že jde o poměrně stabilní region a vlasatice nejspíš přicházejí ze vzdálenějšího rozptýleného disku: Zmíněná velmi dynamická lokalita se utvořila v počátcích existence naší soustavy, během stěhování Neptunu z bližších částí systému na jeho současnou dráhu.

Britský Sbor královských ženistů (Corps of Royal Engineers) má mnohasetletou tradici, kterou datuje až do dob slavného Viléma Dobyvatele. Teprve se zrodem pravidelné armády v 15. století ale vznikla i jednotka ženijního charakteru a až o několik století později mluví dobové záznamy o ženistech jako sboru.

Pohled do historie

V roce 1717 se sbor ženistů skládal především z důstojníků – inženýrů, projektantů, mostařů, cestářů, hornických střelmistrů a podobně, přičemž těžkou manuální práci vykonávaly jim přidělené řemeslné roty, většinou tvořené civilisty. V roce 1782 byla rota vojenských řemeslníků přeložena na Gibraltar a za stavbu dělostřelecké baterie na slavné skále byl sbor o pět let později uznán královským (Sbor královských vojenských řemeslníků). Později se název změnil na Sbor královských sapérů a minérů.

Roku 1856 se sapéři a minéři sjednotili pod Sbor královských ženistů, který funguje dodnes. Není jistě bez zajímavosti, že v roce 1911 vznikl v rámci sboru také první letecký prapor a první létající jednotka britských ozbrojených sil, která se stala přímým předchůdcem Royal Flying Corps. Byli to právě královští ženisté, kteří zodpovídali za první lidskou osádku v pozorovacích balonech a letadlech, stejně jako o jejich opravy i údržbu. Ženijní sbor byl vždy úzce propojen s dělostřelci, a proto obě složky užívají stejná hesla.

Ženisté královští

První, starší motto, zní „ubique“ (tedy „všude“ či „kdekoliv“). Lze ho spatřit na uniformě každého příslušníka královských ženistů i královského dělostřelectva, a sice v podobě odznaku s motivem vbuchujícího granátu doplněného tímto mottem. Nosí se na klopách služebních sak a ve větším provedení i na polní čepici. Pro častou záměnu a také rivalitu mezi příslušníky dělostřelectva a ženijního sboru nicméně padlo roku 1922 rozhodnutí, podle nějž granát s devíti plameny patří ženistům, ten se sedmi dělostřelcům.

Druhým mottem je „Quo Fas et Gloria Ducunt“ („Kam vede právo a sláva“). Ženisté sami s pýchou tvrdí, že jsou ženisté královští, a nikoli královští ženisté; jedná se o jazykovou hříčku, neboť druhé zmíněné slovní spojení by mohlo ženisty „házet do jednoho pytle“ s ostatními armádními sbory. V rámci sboru se také neužívá hodnost vojín, nýbrž „sapper“, obdobně jako u královského dělostřelectva je místo vojína „gunner“. I z toho je patrné, jak k sobě mají tyto dvě složky britské armády po staletí velmi blízko.

Za Velké války

Během první světové války nasadil sbor rotu vlastních „tunelářů“. Za tím účelem byli v roce 1915 vybráni ženisté, kteří před vypuknutím konfliktu pracovali jako horníci v civilním sektoru. Ti pak podkopávali linie protivníka a do vytvořených kapes (kufrů) umisťovali výbušniny. Jejich zřejmě nejslavnějším kouskem se stalo zničení celé linie poblíž Zillebeke na kótě 60 během druhé bitvy o Ypry.

Dokončení: Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (2)

Z původních 25 000 mužů v roce 1914 vzrostl počet příslušníků sboru k roku 1918 na 315 000 osob (bez královských ženistů z britských dominií). Na základě zkušeností z první světové války si sbor v meziválečném období kladl požadavky na výšku rekrutů 5 stop a 4 palce (zhruba 160 cm). Branci nastupovali do armády na šest let, aby následně stejně dlouhou dobu zůstávali v aktivní rezervě. Alternativu představovala čtyřletá služba a osmiletá příslušnost k záloze. Pokud u ostatních pluků britské armády činila horní věková hranice pro rekruta 25 let, pak u královských ženistů byla o 10 let vyšší.

V posledních letech stále narůstá problém s rezistentními infekcemi. Odborníci usilovně hledají nová řešení, mnohdy na neobvyklých místech. Richard Gallo z Kalifornské univerzity v San Diegu a jeho spolupracovníci nalezli spojence v boji proti rezistentním bakteriím v tělech koček.

Hodné kočičí bakterie

Badatelé prosazují přístup, jemuž se říká bakterioterapie. Objevuje se stále častěji a připisuje si na své konto úspěchy. Je založený na použití „hodných“ bakterií, proti těm „zlým“. Bakterie mají k dispozici celou řadu nástrojů proti svým konkurentům a bakterioterapie toho úspěšně využívá.

V tomto případě Galllův tým nasadil bakterie získané z koček proti rezistentním stafylokokům Staphylococcus pseudintermedius, čili MRSP. Tyto stafylokoky se běžně vyskytují u domácích zvířat, ale šíří se mezi druhy a mohou vyvolat infekce i u lidí. Infekce rezistentními kmeny pochopitelně představuje vážný problém.

TIP: Zabijáci včel přelstili bakterie. Jejich antibiotika fungují miliony let

Výsledky experimentů ukázaly, že „hodné“ bakterie z koček velmi zdatně bojují proti rezistentním stafylokokům MRSP. Vědci to testovali u laboratorních myší a jsou přesvědčeni, že u lidí to bude podobné. Je to vlastně zajímavý argument ve prospěch domácích mazlíčků. Jak se zdá, prospívají nejen dušenímu, ale i fyzickému zdraví.