Nadoblačný blesk představuje rozsáhlý elektrický výboj, k němuž dochází nad mohutnými bouřkovými mraky. Někdy se stane, že se více bouří „propojí“ a vytvoří tzv. mezoškálový konvektivní systém. Pak vzniká celý bouřkový komplex, jednotlivé bouře se vzájemně podporují v růstu a objevuje se značné množství výbojů mezi oblaky. Uvedené samozřejmě nevylučuje výskyt blesků typu mrak–země. 

TIP: Za jakých podmínek vznikají světelné sloupy v atmosféře?

Nadoblačné blesky pak obvykle spouštějí „kladné“ blesky typu mrak–mrak. Na rozdíl od svých známějších bratříčků jsou blesky nadoblačné tvořeny chladným plazmatem, podobají se tak spíše výboji v zářivce. Objevují se ve výškách 50-80 km. 

Obvykle mají nadoblačné blesky červenou barvu a jsou jen obtížně spatřitelné, takže jejich seriózní výzkum umožnil teprve objev vysokorychlostní fotografie. Kvůli prchavosti si vysloužily přezdívku „skřítci“, i když záblesky mohou trvat až dvě sekundy. Podle tvarů rozlišujeme skřítky medúzovité a sloupcovité, další skupinu tvoří elfové či modré výtrysky. 

Ve druhé polovině 8. století vládl v Mercii, na území dnešní Anglie, anglosaský král Offa z Mercie. V tehdejší neklidné a násilné době se na jeho vládě podílela královna Cynethryth, která byla podle všeho mocná, vlivná a v mnoha ohledech výjimečná. Dokládá to například skutečnost, že některé mince z období Offovy vlády nezobrazují jen Offu, ale i Cynethryth.

Podle Gabora Thomase z britské University of Reading byla Cynethryth fascinující osobností. V té době bylo zcela výjimečné, že by žena dosáhla tak vysokého postavení a vlivu. Když například Karel Veliký psal dopis panovníkovi Mercie, adresoval jej Offovi i Cynethryth současně, což bylo zcela nevídané. Původ Cynethryth není úplně jasný, ale zřejmě pocházela ze širší mercijské královské rodiny. 

TIP: Nefalšovaná archeologická záhada: Kdo je pohřbený na Sutton Hoo?

Podle dochovaných historických záznamů král Offa zemřel v červenci 796. Královna Cynethryth poté složila řeholní slib a stala se představenou kláštera, který se ale vytratil z historie. Thomas a jeho tým věří, že klášter královny Cynethryth konečně našli – v Cookhamu, hrabství Berkshire, vedle soudobého kostela. Dávný klášter tvořilo několik dřevěných budov. Archeologové tam našli celou řadu artefaktů, včetně šperků a okenního skla. To podle badatelů ukazuje na to, že klášter vedl někdo vysoce postavený, zřejmě zmíněná královna Cynethryth.

Lišek u nás žije poměrně hodně, podle mysliveckých hlášení jde o 60–70 tisíc jedinců. Dnes už však jejich výskyt není vázán pouze na hluboké lesy, lesíky a meze. Stále častěji se usidlují v lánech obilí nebo kukuřičných polích a také v lidmi obydlených oblastech. Podle přírodopisných dokumentů žijí též v mnoha evropských velkoměstech a přiživují se na odpadcích. V mém okolí bývají v noci pozorovány v ulicích plzeňských sídlišť a každoročně dělají problémy i v plzeňské zoologické zahradě.

V roli filmových hvězd

S liškou jsem se poprvé setkala na hájovně u Václava Chaloupka. První, co jsem viděla, byla liška sedící na karoserii zaparkovaného auta. Od cizích lidí si udržovala určitý odstup, ale zcela plachá nebyla. Václav Chaloupka mi prozradil, že lišky mívá téměř každý rok. Obvykle pocházejí z mláďat vynorovaných myslivci a když mají vhodné vlastnosti, rád s nimi natáčí. 

Každá liška se prý projevuje úplně jinak, i když se k nim chová ke všem stejně. Záleží i na tom, jak staré lišče získá. Pokud je lišče ještě slepé nebo má modré oči a tmavou srst, snáze si zvykne. Liščata, která jsou už zrzavá a mají žlutozelené oči, jsou už příliš velká.

Chování všech liščat je v průběhu roku podobné. Ve věku kolem čtyř měsíců se po návratu z procházek již nechtějí nechávat zavřít a v pěti měsících zůstávají v lese, ráno a odpoledne si však stále přicházejí pro krmení a dá se s nimi natáčet a fotografovat. Zlom nastává v listopadu, obvykle v období prvního sněhu. V té době se liščata ztrácí a přestávají se vracet domů. Václav Chaloupka to vysvětluje tím, že se s nimi v této době ve volné přírodě jejich matka přestává stýkat a vyhání je ze svého teritoria. Václav Chaloupka se občas o mláďatech dozví od nějakého známého, který je pozoroval nebo mu odnesly slepice.

Tiché lesní inkognito

Díky panu Chaloupkovi jsem měla několikrát možnost fotografovat mladé lišče při procházkách do lesa, ale stále víc jsem si přála „ulovit“ i divokou lišku v přírodě. Čas od času jsem maximálně nějakou na zlomek vteřiny zahlédla, když v dálce přeskočila lesní cestu nebo se v noci ve světlech auta mihla na silnici. Určitou naději mi dala zpráva Václava Chaloupky, že našel v lese obsazenou liščí noru. V blízkosti si udělal jednoduchý úkryt, ale liščata ani nezahlédl. Připouštěl, že mláďata možná opouštějí noru jen v noci… Poprvé jsem v úkrytu zasedla ve čtyři hodiny odpoledne. Asi 40 metrů ode mě se nad mělkým údolíčkem vypínala skalka a všude kolem byly roztroušené zvětralé balvany. V okruhu asi desíti metrů mezi mnou a skalkou se nacházely čtyři vchody do podzemního doupěte, na něž však nebylo vidět. 

Přibližně po půl hodině čekání jsem mezi stromy zahlédla pohyb. Zdálo se mi, že pod větvemi proběhlo lišče a přibližně za další dvě minuty jsem ho zahlédla zcela zřetelně. Pak se objevilo na malém volném prostranství mezi stromy a za ním postupně vylézala další. Nevím, kolik jich bylo přesně, ale pohromadě byla k vidění vždy nejvýš tři. Chvíli si spolu hrála, pak na čas zmizela a po chvíli se někde znovu vynořila. Na cvakání závěrky fotoaparátu naštěstí nereagovala a moje inkognito zůstalo zachováno. Všude byl klid, jen v korunách stromů zpívali ptáci. 

Odhalena zkušeným okem

Po asi půl hodině idylických her mláďata najednou zpozorněla a zadívala se mým směrem. Přemýšlela jsem, čím jsem se prozradila, ale to se jen v trávě kousek ode mne pásl srnec. Liščatům nevěnoval žádnou pozornost a po chvíli odešel mezi smrčky. Podobná situace se opakovala, když se mezi mne a liščata přiloudalo několik daněl. Také ony jen poklidně spásaly trávu, zatímco je liščata bedlivě sledovala, neustále připravena zmizet. Když po určité době skvrnité stádečko odešlo, napětí se uvolnilo a já si pomyslela, že už ten den nic úžasnějšího neuvidím. 

Slunce se pomalu nořilo za koruny starých smrků a já uvažovala, jak dlouho mi ještě dovolí fotit. Liščata se stále střídavě ukazovala, hrála si, a co chvíli jakoby v úprku zase mizela za skalkou. Při jednom návratu „na scénu“ ale opět zůstala stát s pohledem upřeným jedním směrem. Na úpatí pahorku mezi stromy stála máma liška. Netuším, odkud přišla, poprvé jsem ji však zaregistrovala, když stála na mechem porostlém balvanu. Byla nehybná jako socha a dívala se směrem ke mně. Za okamžik seskočila a šla naproti svým mláďatům. Jejich vzájemné setkání netrvalo příliš dlouho, liščata svou matku přivítala a jedno jí očichalo čenich. Pak liška vyslala další pohled k mému úkrytu a odcházela. Ještě jednou vyskočila na stejný balvan a její upřený pohled znovu potvrdil, že o mně ví. Pak se otočila a zmizela mezi stromy.

V bezpečí za stébly trávy

Na stejné místo jsem se vrátila i další den a hned jsem položila na liščí hřiště veverku, kterou srazilo auto. Za dvacet minut se liščata objevila. Veverka je sice zaujala, ale opatrnost jim velela, nic si s ní nezačínat. Přiskakovala k ní a zase se párkrát vzdálila, až se nakonec jedno osmělilo, chytilo veverku do zubů a odneslo ji. Na nějaký čas pak liščata zmizela.

Když se vrátila a začala si znovu hrát, rozhodla jsem se vyjít z úkrytu. Nechtěla jsem je plašit, pouze si vyzkoušet, zda by mě nechala udělat pár snímků z větší blízkosti. Mláďata se přede mnou snažila ukrývat a já vždy popošla o kousek blíž. Bylo legrační, jakým způsobem se přede mnou chtěla schovat. Krčila se za malou větvičkou nebo chomáčem trávy, ale nejspíš jim to dodávalo pocit většího bezpečí. Jejich strach byl ovšem viditelně smíšený s upřímnou zvědavostí. Už dřív jsem měla možnost fotografovat ochočené lišče, výraz divokých liščat byl ale trochu jiný, plný soustředění i pozornosti. Celkový dojem z nich se mým předchozím setkáním úplně vymykal. 

Po chvíli jsem se vrátila do úkrytu a dál pozorovala liščí mláďata, jak se znovu pustila do přerušených hrátek. Před západem slunce se opakovala situace z předešlého dne. Liščí máma přišla zkontrolovat své potomky. Stála na porostlém balvanu, dívala se na mě a po setkání se svými mláďaty odešla.

Rychlé rozloučení 

V následujících několika dnech jsem za liščaty nemohla přijet, a tak jsem při další návštěvě byla napnutá, zda je ještě uvidím. Zahlédla jsem ale pouze jedno. Je možné, že má dřívější přítomnost matku zneklidnila natolik, že část rodiny odvedla jinam. Další možností je, že liščata již dorostla do takové velikosti, kdy je matka nenechá pohromadě a ukryje je na různých místech svého revíru. 

Právě v té době mě jeden myslivec upozornil na místo, kde viděl hrající si liščata. Bylo to u starého vyvráceného pařezu na okraji paseky porostlé vysokou trávou a mladými smrčky. Doufala jsem, že při mně bude stát štěstí a dostavilo se, i když jen částečně. Při dvou návštěvách se mi podařilo pozorovat pouze jedno lišče. Jestli to však bylo některé z těch „mých“, nemám ponětí.

Ochočená a stále divoká

Každé setkání s liškou je zážitek, ale podle mého názoru je tento nádherný tvor nejkrásnější v zimě na čerstvé sněhové pokrývce, v chumelenici nebo v mrazivé záři lednového slunce. Měla jsem to štěstí, že i v takové situaci jsem jednu „kmotru“ mohla chvilku pozorovat.

Liška, kterou jsem sledovala, sice vyrostla v blízkosti člověka, ale byla již nezávislá a nedůvěřivá. Stále se vracela do míst, v nichž nacházela potravu od člověka, jenž ji vychoval, ale my za ní museli přijet na brdský hřeben, kde našla svůj nový domov.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška: Predátor, který je všude doma

Na nový sníh jsme čekali několik týdnů. Jako lákadlo pro lišku nám posloužilo tělo srny sražené autem a položené mezi houštinami. Liška se zjevovala mezi větvemi jako duch, náhle mizela a zase se vynořovala v nečekaných místech. Po nějakém čase si zvykla na moji přítomnost, ale do značné míry zůstávala nedůvěřivá. O tom, že pozná člověka, jímž byla vychována, nebylo pochyb; v okamžiku, kdy jsem se ji pokusila obejít, ale hbitě zmizela mezi zasněženými smrčky. Ještě jednou se pak ukázala asi 150 metrů od nás na cestě, po níž jsme odcházeli, a následně odběhla nadobro. V dalších dnech o její přítomnosti svědčily jen přes noc zmizelé kousky kuřat, která měla ráda, ale ona sama se nám už nikdy neukázala.

Roveru Perseverance se nejspíš podařilo odebrat vzorky z povrchu Marsu. Hlavní inženýr projektu Adam Steltzner už na Twitteru vyjádřil své nadšení z úspěšného odběru. NASA je opatrnější a před oficiálním potvrzením úspěšného odběru chce nejprve na dalších fotografiích ověřit, zda je v kapsli dostatečné množství materiálu.

Perseverance nese ve svých útrobách celkem 43 zkumavek, přičemž plán NASA počítá s naplněním alespoň 35 z nich vzorky marsovské horniny. Ty mají být později dopravené na Zemi a podrobené analýze. S definitivním potvrzením úspěšného odběru NASA čeká až na ostřejší snímky, pořízené za lepších světelných podmínek.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Opatrnost NASA je namístě – první odběr na začátku srpna se totiž nezdařil. Zatímco samotný vrt proběhl zcela podle očekávání, data, která později dorazila k operátorům ukázala, že odběrová zkumavka byla prázdná. Nejpravděpodobnější příčinou selhání bylo podle odborníků z NASA nečekané složení odebíraného materiálu. Podle vědců byly shromážděné vzorky zřejmě příliš jemné na to, aby se udržely v mechanismu vrtáku a nepodařilo se je tak přenést do odběrové kapsle. První zveřejněné fotografie ale naznačují, že tentokrát by měl být rover Perseverance úspěšnější.

Snímek krátce po odebrání vzorků (vlevo) a po uložení vzorku do kapsle. (foto: NASA/JPL-Caltech/ASU/MSSS, CC0)

Čchiao-tchou (Qiaotou) v jižní Číně se dost možná stane poutním místem pivařů. Archeologové zde objevili dávné keramické nádoby, ve kterých nalezli stopy po raném pivu. Oblíbený nápoj se zde vařil z rýže před 9 tisíci lety. Jde o jeden z nejstarších nálezů, který dokládá konzumaci alkoholu. V tomto případě bylo pití piva zřejmě součástí pohřebních rituálů. Tyto rituály se podle odborníků zřejmě podílely na vývoji pokročilých společností pěstitelů rýže, které se objevily v Číně asi o 4 tisíce let později.

Nádoby byly objeveny v ploché, přibližně tři metry vysoké a 80 × 30 metrů velké mohyle. Ta byla navíc obehnána širokým příkopem a v okolí nebyly objeveny žádné obytné stavby. V mohyle byly uloženy dvě lidské kostry a větší počet různě velkých kusů keramiky, včetně kompletních nádob. Keramika je zdobená bílou barvou a abstraktními vzory, což z ní dělá jednu z nejstarších malbou zdobených keramik, jakou doposud známe.

TIP: Opít se! Ale čím? Poznejte 5+1 alkoholických nápojů dávné minulosti

Badatelé prozkoumali mikrobotanické, a také mikrobiální pozůstatky v nádobách. Z těchto nálezů vyplynulo, že nádoby z mohyly ve Čchiao-tchou obsahovaly pivo. Kromě rýže používali tehdejší lidé k jeho přípravě i slzovku obecnou – teplomilnou obilninu, které se přezdívá Jobovy slzy a blíže neurčené hlízy. Podle expertů se takové rané pivo podstatně lišilo od typických dnešních piv. Bylo jen lehce fermentované, sladké a pravděpodobně i zakalené.

V roce 1987 se k Titanicu vydala francouzská výprava a vyzvedla z něj několik set předmětů, což se setkalo s hlubokým nesouhlasem zejména americké a britské veřejnosti, stále žijících účastníků katastrofy a příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů a byly vzneseny požadavky, aby se Titanicu dostalo oficiálního prohlášení za hrob a památník neštěstí. K tomu ale nedošlo, neboť leží v mezinárodních vodách a nemá majitele.

Předchozí část: Vykradené poklady Titanicu: Kam mizí vzácné předměty z potopené lodi?

Jediným oficiálním držitelem práv na vyzvedávání artefaktů z Titanicu je společnost RMS Titanic, Inc., jejíž pracovníci se k vraku potápějí a zkoumají, jak se vrak od předešlých let změnil. Kongres Spojených států amerických v roce 1987 schválil zákon, který zakazuje prodej a vystavování předmětů vyzvednutých z Titanicu na území USA.

Najdu ho a vyzvednu!

Nabízí se samozřejmě otázka, zda by nebylo lepší vrak ze dna vyzvednout a zakonzervovat ho v muzeu. Vedle přirozeného protiargumentu, že by se tím narušilo místo historické tragédie, je rovněž nutné zmínit, že by loď v současném stavu cestu k hladině jednoduše nevydržela. Slaná voda, bakterie a koroze způsobily, že jsou ostatky velmi křehké a pomalu se hroutí samy do sebe. Nejprve by se tudíž musely zpevnit, ovšem vzhledem k hloubce a náročnosti operace by se náklady vyšplhaly do astronomické výše.  

V minulosti však o návrhy na vyzvednutí vraku nebyla nouze. Například Douglas Woolley v polovině 60. let – tedy ještě před lokalizováním Titanicu – nabízel, že jej v batyskafu sám najde a dopraví k hladině pomocí nylonových balonů rozmístěných na trupu. K uskutečnění jeho plánu vznikla společnost Titanic Salvage Company, idea ovšem ztroskotala na otázce, jak balony v hloubce bezmála 4 km nafouknout. 

Mezi voskem a vazelínou

V průběhu 70. let přišla řada nadšenců s dalšími obskurními myšlenkami. Vrak by se prý dal vyzvednout tak, že by se do něj napumpovalo 180 000 tun roztaveného vosku nebo vazelíny. Objevil se dokonce návrh naplnit ho pingpongovými míčky, jenže autor si jaksi nespočítal, že by je tlak vody okamžitě rozdrtil. Křehké sportovní pomůcky proto nahradily skleněné koule, které by tlaku odolaly. Od nich se ovšem upustilo po vyčíslení výrobní ceny, jež se zastavila v přepočtu na pěti miliardách korun.

Brit Arthur Hickey se proslavil myšlenkou jednoduše plavidlo spolu s okolní vodou zmrazit, a tragikomicky z něj tak vytvořit „ledovec“. Jelikož má led nižší hustotu než voda, stoupl by vrak k hladině, kde by ho lodě zachytily a odtáhly k pevnině. Firma The BOC Group však spočítala, že by se do okolí trosek muselo napumpovat půl milionu tun tekutého dusíku, a Titanic tak zůstal na dně…

Každý den rozhoduje

Záchrana ztroskotané lodi z mořského dna obecně patří mezi nejnáročnější námořní operace. V okamžiku, kdy se plavidlo potopí, začíná hra o čas – vrak totiž nedokáže odolávat nástrahám hlubin a rychle chátrá. Jeho vytažení na hladinu navíc komplikuje řada faktorů jako síla proudů či počasí. Akce se zkrátka musí precizně naplánovat a každý promeškaný den, kdy k ní panovaly ideální podmínky, se na stavu trosek podepisuje. 

Titanic se dokonce nachází v natolik špatném stavu, že by možná bylo lepší zbylé artefakty z interiérů vylovit. Často se skloňuje hlavně rádio, jehož pomocí loď volala o pomoc. Okolo cenného předmětu se však strhla právní bitva, a o jeho osudu tak v současnosti není rozhodnuto.

Osmdesát let pod vodou

Ne všechny lodě, které skončily na dně oceánu, potkal stejný osud jako Titanic. Výjimku představuje třeba plavidlo Maud, postavené pro druhou arktickou expedici Roalda Amundsena. Na rozdíl od dalších lodí dobrodruha pojmenovaných Gjøa a Fram neskončilo v muzeu, nýbrž ve vlastnictví společnosti Hudson’s Bay Company, která ho proměnila v zásobovací dopravní prostředek. Roku 1926 pak Maud během jedné ze svých cest zamrzla v kanadském zálivu Cambridge a o čtyři roky později se tam potopila. Na dně setrvávala až do roku 2016, kdy se po předešlém průzkumu usoudilo, že je i po více než 80 letech reálné ji vyzvednout. Následně se na torzo připevnilo 50 pytlů s plynem, každý o nosnosti 3,6 tuny, a s jejich pomocí vystoupal vrak na hladinu.

TIP: Největší mystérium v dějinách mořeplavby: Proč zmizela posádka lodi Mary Celeste?

Loď se záhy přesunula do Norska a dnes ji lze spatřit v tamním městě Vollen. Vznikala však tak, aby odolala i nejdrsnějším podmínkám v arktických vodách, a její výdrž pod hladinou tomu odpovídala. Titanic na druhou stranu utrpěl poškození před potopením i po klesnutí na dno a víc než sto let v mořské vodě na něm napáchalo škody, kvůli nimž se už zřejmě nikdy v celé kráse na vzduch nedostane. Nezbude nám tak než obdivovat jen artefakty vylovené z jeho útrob. 

Předchozí výzkumy poukázaly na různé adaptace, které těmto ptákům umožňují maximalizovat využití kyslíku ve velkých výškách (jako je například schopnost dopravit kyslík efektivně jednotlivým buňkám), ale nikdo dosud neměřil, jak přesně se chová jejich organismus při letu v prostředí s nízkými koncentracemi kyslíku. Tuto mezeru se rozhodl zacelit výzkumný tým pod vedením Jessicy Meirové z kanadské Univerzity Britské Kolumbie ve Vancouveru. 

Extrémní letci

Vědci podrobili zkouškám hejno hus indických (Anser indicus), které se narodily na úrovni mořské hladiny. Husy, které byly vychovány lidmi a považovaly je tudíž za své rodiče (této vazbě se říká imprinting) opakovaně létaly v aerodynamickém tunelu, kde byla pomocí regulace úrovně kyslíku simulována různá nadmořská výška. Díky tomu vědci zjistili, že šest ze sedmi zkoumaných ptáků dokáže bez problémů létat při hladinách kyslíku, které odpovídají nadmořské výšce 5 500 metrů – to je zároveň výška, ve které divoké husy indické obvykle migrují. Tři ptáci z hejna byli nadto schopni krátce létat i při extrémně nízkých hladinách kyslíku, jež přibližně odpovídaly nadmořské výšce 9 000 metrů.

Měření ukázala, že srdeční rytmus husích letců se při snížení úrovně kyslíku nijak nezvýšil. Teplota krve kolující v jejich žilách během simulovaných letů poklesla, což výrazně zvyšuje množství kyslíku, který mohou v krvi vázat. Díky přístrojům, které husy za letu nesly, tedy zoologové zjistili, že za extrémních podmínek dokážou ptáci uzpůsobit svůj metabolismus.

Evropané chtějí do vesmíru. Evropská kosmická agentura (ESA) před časem opět oslovila veřejnost a vyzvala zájemce, aby se ucházeli o práci astronauta. Naposledy to udělali v roce 2008, kdy se jim ozvalo 8 413 uchazečů. Letos byli podle všeho připraveni na podobné počty.

Situace se ale vyvinula úplně jinak. ESA byla doslova zaplavena žádostmi, kterých se nakonec sešlo přes 23 tisíc. Jak se zdá, stačí jedna pandemie, pár měsíců v lockdownech a z usedlých obyvatel Evropy se stanou dobrodruzi, kteří touží na palubách kosmických lodí dobývat vesmír.

Zpoždění kvůli ohromnému zájmu

Zájemců je tolik, že se ESA musí omlouvat kvůli zdržení v hodnocení přihlášek. Jak se nechal slyšet Guillaume Weerts z vedení centra ESA European Astronaut Centre (EAC), každému zájemci se dostane plné pozornosti. Jen to bude trvat o hodně déle, než původně plánovali. Podle současných odhadů by to měli zvládnout nejdříve koncem listopadu.

TIP: Party na orbitě: Italský astronaut se stal prvním vesmírným dýdžejem

Z uvedených 23 tisíc zájemců ESA vybere 1 500 do druhé fáze výběru astronautů. Její součástí bude i celý den intenzivního testování v některém ze zařízení ESA. Úspěšní uchazeči musí zvládnout celem šest fází – po praktických testech přijdou na řadu i detailní pohovory s uchazeči. Noví astronauté by měli být vybráni zhruba v polovině roku 2022.

Zásadní přelom v životě rakousko-uherských vojáků představoval v létě 1915 přechod od pohyblivé války ke statické. Stálé pozice výrazně zvýšily komfort vojáků a umožnily vybudovat infrastrukturu pro lepší zásobování. Přestože se kuchyně nenacházely dále než 2–3 km za linií fronty, bylo zásobování v předních liniích nadále nejisté a mnohdy musela být strava přepravována pouze v noci, což kladlo na vojáky přepravující zásoby zvýšené nároky. Nejednou se stalo, že přešli až do nepřátelských pozic a padli do zajetí. Jindy byla problémem práce s vyděšenými zvířaty, která musela být občas vedena krkolomnými cestami a utrpěla při tom vysoké ztráty kvůli ostřelování.

Zelenina z fronty

Stinnou stránkou poziční války se stalo vyčerpání místních zdrojů. Ke zlepšení situace museli začít vojáci na frontě sami hospodařit. Doporučení pěstovat na erárním pozemku zeleninu pocházelo již z předválečné doby a v průběhu války našla tato rada nejširší uplatnění. Zdokumentována jsou i pole obdělávaná v těsné blízkosti frontové linie, na nichž byla práce možná pouze v noci, běžněji se však „zeleninové zahrady“ zakládaly asi 20–30 km od frontové linie.

Jejich obhospodařování představovalo příležitost opatřit mužstvu „domácí“ stravu, jak vzpomínal jeden z důstojníků: „Slovenské mužstvo pluku požadovalo především brambory, kterých docházelo nedostatečné množství. V zimě nebyly vůbec přisunovány. Proviantní důstojník najal proto na dvou místech asi 20 až 25 km daleko od fronty v etapě značné pozemky, které obdělal a osázel brambory a osil luštěninami. Pro každé z obou míst byl trvale určen oddíl o 20 až 30 mužích, vedených poddůstojníkem, který tam trvale dlel a byl ubytován v nejbližší obci.“

V týlu bojujících jednotek však nevznikala jen pole, ale i složitější zařízení, jako drůbežárny či mlékárny. Tyto aktivity musely být mnohdy kryty z neociálních zdrojů, a dokonce je zdokumentován případ, kdy si k jejich zřízení vzal proviantní důstojník pluku úvěr v bance.

Hlad v armádě

Od roku 1915 začala velikost přídělů postupně klesat, rychleji se tak stávalo u náhradních těles v zápolí, zatímco zásobování vojsk v poli se až do počátku roku 1917 drželo na přijatelné úrovni. Rozdíly dosáhly takové míry, že mnozí vojáci se v naději na vyšší příděly dobrovolně hlásili na frontu. Jiní se navzdory jazykové bariéře snažili dostat k uherským plukům, o kterých se tvrdilo, že jsou lépe zásobovány. Neklesala však pouze velikost přídělů, ale i jejich jakost.

V průběhu roku 1916 se do vojenského jídelníčku dostala řada náhražek. Skutečným symbolem se stala konzervovaná sušená zelenina, kterou mnozí vojáci odmítali navzdory hladu pozřít. Klesající jakost potravin se však projevila i u dalších vydávaných náležitostí. Například místo hovězího masa se stále častěji vydávaly nenáviděné sušené ryby a konina. Chlebová mouka zase kvůli podřadným přísadám neměla dostatek lepku, v důsledku čehož se chléb musel péct v dřevěných formách a po naskládání do transportních pytlů z něj zbyla jen drť, která se vojákům vydávala do nastavených čepic.

Do konce roku 1917 armáda spotřebovala veškeré zásoby a nadále žila „z ruky do úst“. Naděje nenaplnila ani kořist z Ukrajiny a Rumunska, přicházející od jara 1918. Situace se naopak nadále zhoršovala a armáda byla nucena začít snižovat stavy. Navzdory těmto opatřením kleslo množství vydávaných potravin asi na třetinu předválečné normy. Spolu s tím se snížila i průměrná váha rakousko-uherského vojáka, která činila v posledním válečném roce při průměrné výšce 165 cm asi 50 kg.

TIP: Pohyblivé obrázky ve válce: Jakou roli plnila polní kina za Rakouska-Uherska

Protože vydávané množství proviantu bylo ve většině případů nedostatečné, museli vojáci čelit nedostatku vlastní iniciativou. Při pobytu v zápolí si tak k hubeným porcím snažili přilepšit nákupem od civilistů, což však bylo z obavy o výživu domácího obyvatelstva často zakázané. V odlehlejších oblastech se objevovaly i případy krádeží, rabování a lovu domácích i divokých zvířat. Zapomenout nelze ani na balíčky s jídlem, přepravované polní poštou, od příbuzných na frontu, případně na konci války naopak od vojáků sloužících v etapě příbuzným do vyhladovělého zápolí.

Narodila se na Krymu v bohaté židovské rodině Leventonovů a dostala jméno Miriam. Doma ji však nedrželo nic – otec s oblibou tloukl svou manželku i děti, a Miriam tak často zůstávala u příbuzných. Vystudovala konzervatoř v Oděse a poté přesídlila do Moskvy, kde brala soukromé herecké lekce u věhlasného divadelního režiséra a teoretika Konstantina Stanislavského. Právě v jeho Moskevském uměleckém akademickém divadle (MCHAT) udělala bleskovou kariéru. Vdala se, rozvedla, odešla do souboru proslulého donchuána a krasavce Pavla Orleněva, který se samozřejmě stal i jejím milencem. 

Orleněvův soubor odjel roku 1905 na dlouhé turné do Ameriky a Alle zdejší triumf zachutnal. Nevrátila se do Ruska a místo toho zářila na Broadwayi. Ve filmu debutovala roku 1916 ve Válečných nevěstách a publikum tento protiválečný snímek přijalo s nadšením. Alla získala smlouvu se studiem Metro Pictures a dostala týdenní honorář 13 tisíc dolarů – vyšší, než americká superhvězda Mary Pickfordová!

Šest let bezkonkurenčně kralovala americkému filmu. Koupila si přepychovou vilu na Sunset Boulevardu – bazén nechala postavit ve tvaru Černého moře. Na večírky sem chodily hollywood­ské stars jako Rodolfo Valentino nebo Charlie Chaplin. Ve své vile pořádala uzavřené večírky pro gaye a lesby a sama prožila několik románků se ženami. Pro své lesbické či bisexuální herecké kolegyně vymyslela krycí název „šicí kroužek“. Homosexualita byla v té době v Americe souzena jako zločin.

TIP: Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks: Manželé, kteří vybudovali Hollywood

Roku 1923 ale přecenila síly. Snímek Salome režíroval jeden z jejích milenců a ona nejen napsala scénář, ale také film produkovala. Drahý špás u publika propadl a Alla navíc stárla. Rolí přicházelo stále méně, nakonec prodala i svou pověstnou vilu. Velký comeback na divadelní scény či na stříbrné plátno se jí už nikdy nepovedl...