Ačkoliv se o tom příliš nemluví, o zápis na seznam světového dědictví mohou památky, přírodní rezervace či historické části měst také přijít. V minulosti zmíněná nemilá událost postihla Labské údolí v Drážďanech a Útočiště přímorožce arabského v Ománu. K vyřazení obvykle dochází na základě rozhodnutí komise UNESCO a aktuálně zasáhlo také britský Liverpool.

TIP: Podaří se zachránit téměř nezničitelnou Irbílskou citadelu?

Přístavní město, které proslavili i legendární Beatles, zařadili komisaři na seznam ohrožených památek již v roce 2012 kvůli tamnímu revitalizačnímu plánu. Vedení metropole tak mělo dvě možnosti: Buď s renovací navzdory varováním pokračovat, čímž by v oblasti mimo jiné klesla nezaměstnanost, nebo si místo na výjimečné listině uchovat. Radnice zvolila první variantu, a rada tak Liverpool letos v červenci ze seznamu UNESCO vyškrtla. Starostka Joanne Andersonová následně prohlásila, že bude hledat cestu, jak se proti rozhodnutí odvolat…

Nejvyšší teplota v kosmu

Teplota je jedním z parametrů charakterizujících vesmír jako celek během jeho dosavadního vývoje od okamžiku zrodu (velký třesk) před 13,7 miliardy let. Kosmos byl v době vzniku nesmírně hustý a mimořádně horký. Jeho tehdejší teplota se odhaduje na 10³² stupňů (což je číslo obsahující 32 nul). Následně teplota vesmíru klesala.

V roce 1965 bylo objeveno tzv. reliktní (zbytkové) záření, které pochází z období na konci velkého třesku. Zhruba 379 tisíc let po vzniku vesmíru totiž došlo k oddělení záření od látky. V té době mělo toto záření teplotu asi 3 000 kelvinů. V důsledku rozpínání vesmíru klesla jeho teplota až na současných 2,726 kelvinů, tj. na −270,274 °C. O dosud nejpřesnější změření teploty reliktního záření se zasloužila družice WMAP.

Nejstudenější místo ve vesmíru

Hubbleův vesmírný dalekohled pozoroval mladou mlhovinu zvanou Bumerang, která se nachází ve vzdálenosti pět tisíc světelných let od Země. Na obloze se promítá do souhvězdí Kentaura. Uprostřed mlhoviny je neobvyklá hvězda vyvrhující do okolního prostoru obrovské množství plynu neuvěřitelně vysokou rychlostí 590 000 km/h. Materiál je vyvrhován v podobě dvou protisměrných výtrysků – každý má délku téměř jednoho světelného roku. Hvězda ztrácí každým rokem asi jednu tisícinu hmotnosti Slunce.

Jak se plyn od hvězdy vzdaluje a zvětšuje svůj objem, snižuje se extrémně jeho teplota na −272 °C, tedy pouze jeden stupeň nad absolutní nulou. Mlhovina Boomerang se tak stala nejchladnějším známým místem v celém vesmíru.

Nejchladnější hvězdy

Astronomům se podařilo objevit šest hnědých trpaslíků spektrální třídy Y. Objekty tohoto typu jsou nejchladnějšími příslušníky rodiny hnědých trpaslíků, o kterých se někdy hovoří jako o „nepodařených“ hvězdách. Mají malou hmotnost na to, aby se v jejich nitru zažehly termojaderné reakce, a tudíž nemohou spalovat vodík jako například naše Slunce.

Astronomická družice WISE odhalila existenci celkem sta nových, dosud neznámých hnědých trpaslíků, z nichž šest bylo klasifikováno jako nejstudenější typ Y. Jeden z těchto trpaslíků s názvem WISE 1828+2650 je považován za nejstudenějšího hnědého trpaslíka vůbec s odhadovanou teplotou nižší, než je pokojová teplota (tj. méně než 25 °C).

Nejteplejší hvězdy

Nejteplejší známou „normální“ hvězdou je HD 93129 A (v souhvězdí Lodní kýl). Její teplota byla odhadnuta na 45 tisíc kelvinů. Jedná se o nejsvítivější hvězdu v naší Galaxii. Avšak centrální hvězda v planetární mlhovině NGC 2440 (v souhvězdí Lodní záď) je vůbec nejteplejší hvězdou, jaká byla dosud pozorována.

Planetární mlhovina vznikne v případě, kdy Slunci podobná hvězda odvrhne vnější atmosféru a odhalí tak své hvězdné jádro. A právě toto „nahé“ jádro hvězdy HD 62166 ve zmíněné planetární mlhovině je nejteplejší známou hvězdou, jejíž povrchová teplota dosahuje 200 tisíc kelvinů. Podobnou teplotu má zřejmě i bílý trpaslík KPD 0005+5106. Nachází se v kulové hvězdokupě M 4, vzdálené od Země 7 200 světelných let.

Teplotní rekordy na Zemi

Za období, kdy se provádějí měření teplot na vybraných místech zemského povrchu, byla nejvyšší teplota +57,8 °C naměřena 13. září 1922 v oblasti libyjského města El Azizia a 11. srpna 1933 v San Luis Potosi v Mexiku. V důsledku zjištěných nesrovnalostí byl však tento rekord zpochybněn a za nejvyšší teplotu je nyní považováno měření z 10. července 1913, kdy bylo v kalifornském Údolí smrti naměřeno 56,7 °C. Naopak nejnižší teplota byla nepřekvapivě naměřena na Antarktidě. V roce 2016 tam satelit zaznamenal povrchovou teplotu 110,9 °C pod nulou. To je o víc než 20 °C silnější mráz, než byl naměřen ve vzduchu (−89,2 °C) rovněž na Antarktidě v roce 1983.

Podle satelitních měření je nejteplejším místem na Zemi poušť Lút na území východního Íránu, kde teplota vystupuje i přes 70 °C. Chybí zde však meteorologické stanice, které by údaje potvrdily.

V České republice se nejdéle měří teploty v pražském Klementinu, a to od roku 1775. Nový český teplotní rekord však byl naměřen 20. srpna 2012 v Dobřichovicích v okrese Praha-západ. Teplota se zde vyšplhala na hodnotu 40,4 °C, čímž byl o dvě desetiny stupně překonán rekord naměřený 27. 7. 1983 v Uhříněvsi u Prahy. Naopak nejnižší teplota byla zaznamenána 11. února 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic: −42,2 °C. Jedná se o teploty měřené ve stínu, ve výšce dva metry nad zemským povrchem.

Image

Čtěte také

Proč je vesmír tak chladný?

Neohrabaný, pomalý, ale velmi statečný velitel Boris Petrovič Šeremetěv plnil rozkazy Petra I. a nikoho nešetřil, například po okupaci severního Livonska hlásil: „Všemocný Bůh a Nejsvětější Bohorodička splnili tvé přání: vše jsme vyplenili a zpustošili, takže v této zemi již ke zničení nic nezůstalo.“ V roce 1703 byl na dobytém území založen Petrohrad a o rok později byla bez větších potíží dobyta Narva.

Petr I. věděl, že švédský král si nenechá ujít příležitost a vytáhne proti Rusku. Jenže Karel XII. udělal velkou chybu, když čekal až do léta 1707, aby se ze Slezska vydal s 44 000 muži na východ. Petr jeho počínání komentoval: „Můj oddaný přítel chce hrát úlohu Alexandra, ale ve mně Daria nenajde.“ Šlo o asociaci na Alexandra Velikého a jeho úspěšné obsazení perské říše. Karel XII. patří spolu s Napoleonem Bonapartem a Adolfem Hitlerem k dobyvatelům, které na širých ruských pláních opustilo válečné štěstí.   

Car byl na severské válečníky připraven, disponoval 80 000 disciplinovanými a vycvičenými vojáky, skvělým dělostřelectvem, silným jezdectvem a velkým počtem neregulérních jednotek. Naopak většina zasvěcených Evropanů neměla nejmenší pochybnosti, že „Moskovité“ budou poraženi. Pro švédský úspěch hovořilo dobře vycvičené a početné vojsko, vojevůdcovský talent sedmadvacetiletého krále, spojenectví s Polskem i zrada ukrajinského hejtmana Ivana Stepanovyče Mazepy. Carova sestra jeho rozhodnutí komentovala slovy: „Naši nejlepší přátelé nás nenávidí nejvíce, poněvadž trpí nejbolestněji našimi slabostmi a nejlépe znají nedostatky našich ctností.“

Ruské tažení

Švédský král musel nechat část svých jednotek v neklidném Polsku, aby měl krytá záda, a na ruské území vstoupil s 35 000 vojáky. Táhl sice na Moskvu, ale musel se potýkat se značnými zásobovacími obtížemi a epidemií úplavice, proti které pomáhali, jak se tehdy říkalo, jen tři doktoři: vodka, česnek a smrt.

Z Livonska král povolal šestnáctitisícový sbor generála Adama Ludwiga Lewenhaupta, aby posílil oslabenou hlavní armádu a přivezl potraviny, děla a munici. Místo aby mu král vyrazil vstříc ke Smolensku, obrátil se na jih a táhl na Ukrajinu. Toho využil Petr I. a 9. října (28. září) 1708 porazil Lewenhauptovu armádu u vesnice Lesné. Generál zachránil pouze polovinu svých mužů, které přivedl ke králi. Ze zásobovacích vozů mu nezbyl ani jeden.

Petrova armáda se rozmístila tak, aby bránila nepříteli táhnout na Moskvu a neustále doplňovala své stavy. Naopak Švédové již nemohli doufat v žádné posily a pro záporožské kozáky, kteří se k nim chtěli připojit, neměli zbraně. Ke všemu udeřila krutá zima, jakou nikdo už dlouho nepamatoval. Většina švédských koní zmrzla a ti, co přežili, utáhli jen čtyři děla.

Karel XII. chtěl Petrovi vnutit rozhodující bitvu, ale bez úspěchu. Na jaře tedy vytáhl k opevněnému ukrajinskému městečku Poltava, které se mu ovšem bez dělostřelectva nepodařilo dobýt. Car začal své jednotky k Poltavě stahovat také, povolal i Kalmyky a věrné kozáky, až měl šestinásobnou převahu. Respekt ze švédských bojovníků přesto stále působil, takže se Petr I. odhodlal ke generální bitvě až dva měsíce poté, co nechal důkladně opevnit i své polní tábory.

Triumf u Poltavy

Švédský král potřeboval dobýt Poltavu, aby mohl svést rozhodující bitvu, a získat tak pevnost, v níž by vyčkal na tureckou a polskou pomoc. V předvečer střetu car objel všechny pluky a pateticky je vyzval k boji za Rusko a jeho blaho. Bitva začala ráno 7. července (27. června) 1709, když Švédové zaútočili na opevnění a car posléze přikázal jízdě, aby udeřila podél opevnění. To však velitel jízdy odmítl splnit, jelikož se obával, aby nepřítel této akce nevyužil k vlastnímu jezdeckému útoku, a požádal o posily. Car mu ale pěchotu neposlal, naopak ho nahradil jiným velitelem, načež jízda splnila carův rozkaz.

Poté Petr I. nechal vyvést armádu z tábora a přešel od pasivní taktiky k ofenzivní. Během nového útoku ruské řady na levém křídle zakolísaly a car se osobně vrhl v čele druhého praporu Novgorodského pluku do víru boje. Jedna kulka mu prolétla kloboukem, ale car nebyl zraněn. Švédská pěchota na levém křídle nevydržela ruský nápor, její ústup odkryl švédský střed a nový ruský útok dokonal zkázu ve švédských řadách. Karel XII. pochopil, že bitvu prohrál, a opustil bojiště. Na švédské straně padlo 9 200  mužů, zatímco Rusové přišli o 1 340 vojáků.

Výsledek bitvy, kterou později opěvoval Alexandr Sergejevič Puškin, změnil mocenskou situaci v Evropě, jelikož se převaha ze severu kontinentu přesunula na Rusko. Švédové se z porážky již nevzpamatovali a v roce 1721 byli nuceni podepsat mír, kterým Rusku postoupili Livonsko, Estonsko, Ingrii, západní Karélii a ostrovy Dagö a Ösel v Rižském zálivu. Po téměř jednom století válek přišlo Švédsko o své velmocenské postavení a spolu s Dánskem a Polskem se definitivně přiřadilo k druhořadým mocnostem. Vyvrcholením ruských oslav uzavření míru bylo zasedání Senátu a Svatého synodu, na němž car získal titul „Otec vlasti, všeruský imperátor, Petr Veliký“.

Nepokoření Turci

Petr Veliký se sice radoval z triumfu u Poltavy, ale nesměl usnout na vavřínech. Karel XII. se totiž zachránil před ruskými jezdci, kteří se ho snažili zajmout, díky tomu, že uprchl na turecké území. Usadil se u sultánova dvora a vytrvale ho štval proti Rusům. Jako kapající voda nakonec vyhloubí kámen, tak i král dosáhl svého. V listopadu 1710 zatkli Turci ruského vyslance a vyhlásili carovi válku.

Čtyřicetitisícová ruská armáda, kterou vedl sám panovník, pronikla do Moldavska, kde ji však v červenci 1711 obklíčili Turci u řeky Prutu. Tehdy sebrala carova manželka Kateřina Alexejevna šperky a cennosti, které si vzala s sebou, obešla tábor, kde posbírala všechny peníze, skvosty i drahocennější nádobí, na něž majitelům vystavila stvrzenky se závazkem, že jim po návratu do Moskvy vše splatí. Když měla pohromadě značný poklad, odeslala jej po vicekancléři k velkovezíru Ali pašovi. Toho zlato a drahé kamení natolik oslnily, že s Rusy vyjednal mírovou smlouvu. Rusko se zavázalo vrátit Azov, zbořit několik pevností, stáhnout vojska z Polska a přestat se vměšovat do polských záležitostí. Car i se svou armádou se ocitli v bezpečí a stáhli se do vnitrozemí.

Armáda pohltila stát

Poslední tažení, kterého se Petr I. zúčastnil, byla válka s oslabenou Persií. Car nemínil dopustit, aby se území kolem Kaspického moře zmocnila Osmanská říše, proto je preventivně obsadil sám. Operace v roce 1723 řídil z Astrachaně. Po návratu do Petrohradu se cítil velmi unavený a krátce poté, 8. února (28. ledna) 1725, Petr Veliký zemřel na následky prochlazení po pádu do ledové vody při inspekci stavby Ladožského kanálu. Doplatil nejen na nepohodlí během vojenských tažení, ale i na svůj nevázaný život, kdy přepínal své síly, nešetřil se a neustále nezřízeně pil. Představa cara jako svalnatého bohatýra překypujícího energií a zdravím se zrodila až ve 20. století na základě historických filmů.

TIP: Dámská revoluce v Rusku aneb Jak se Kateřina stala Velikou

Zatímco Petrovi předchůdci vládli jako „zjevení Boží“, za jeho vlády jakoby Bůh sestoupil na zem, oblékl uniformu a stal se imperátorem. Později slavjanofilové prohlašovali, že „stará Rus byla chrámem, nové Rusko se změnilo v kasárna“. Petr I. byl prvním evropským panovníkem, který nosil pouze uniformu. Jeho nástupci v této tradici pokračovali, vyžívali se ve vojenských přehlídkách. Armáda a námořnictvo se staly nejprestižnějšími institucemi carského Ruska.

V centrálních Andách středního Peru se nad terasovitými políčky místních indiánů tyčí pohoří Cordillera Blanca („Bílé Kordillery“), jihoamerický ráj horolezců a milovníků vysokých hor. Jsme necelých 10 stupňů na jih od rovníku a díky nejvyšší hoře Huascarán (6 768 metrů) se nyní nacházíme v nejvyšším tropickém pohoří světa. 

Nepostradatelná voda z ledovců

Peruánské velehory zkrášluje celá řada ledovcových jezer. Jde o desítky vodních ploch a při pohledu na ně se člověku tají dech. Největším a možná i nejkrásněji situovaným z nich je Laguna Parón. Toto jezero leží ve výšce 4 200 metrů nad mořem a ze tří stran je lemováno dramaticky zaledněnými horami, včetně šestitisícovky Huandoy (6 395 metrů) nebo strmé špice Artesonraju (6 025 metrů). Jezero zahrazené ledovcovou morénou bočního ledovce masivu Huandoy měří na délku téměř čtyři kilometry. Jeho voda je mléčně kalná až tyrkysově modrá v závislosti na síle větru a úhlu slunečních paprsků. 

Barva hladiny kontrastuje s písčitými břehy jezera, které vznikly při umělém upuštění podzemním kanálem. Tehdy hladina klesla přibližně o 15 metrů. Proč k takovému opatření Peruánci přistoupili? Horské ledovce totiž tají, vody přibývá a hrozí naplnění jezer a protržení jejich hrází, což může způsobit ničivou povodeň v údolí. Prevencí před průvaly zdejších jezer je právě jejich upouštění nebo stavba betonových přepadů (jaké známe z našich přehrad či jezů).

Peruánské velehory jsou nenahraditelnou zásobárnou pitné vody, jak pro obyvatele přímo pod horami, tak i pro pobřežní pouštní regiony. Malé horské ledovce v tropech ale tají a zmenšují se. S úbytkem vody z ledovců by Peru mělo (nebo už má) zaděláno na značný problém. Jak bude v budoucnu zásobovat vodou vesnice a města včetně osmimiliónového hlavního města Lima, které je po egyptské Káhiře druhým největším městem nacházejícím se ve vyprahlé poušti? 

Přes sedla a kolem jezer

Hlavní horská sezóna připadá v Peru na jihoamerickou zimu, tedy naše léto (červen až září). Teploty v horách jsou i přesto v noci snesitelné, mrzne jen lehce pod nulou. Většina horských poutníků se v tuto dobu vydává na krátký populární trek Santa Cruz. My však balíme zásoby na týdenní přechod pohoří od západu k východu, který je znám pod názvem Alpamayo Base Camp Trek. Čeká nás pět horských sedel, jezera, ledovce, horské štíty. Trek navíc začíná i končí u horkých pramenů. Bílá zaledněná pyramida hory Alpamayo (5 947 metrů) je označována za „nejkrásnější horu světa“, ale nám během devítidenní túry nejvíc imponoval mohutný masiv Santa Cruz (6 250 metrů), posazený nad namodralým jezerem Yuraqcocha. 

Cestou zpět přes hory vyskakujeme z autobusu pod sedlem Llanganuco, přes které se divokými serpentinami kroutí silnice do výšky téměř 4 800 metrů. Naším cílem je jezero s „matematickým“ názvem 69. Leží sice ve výšce 4 600 metrů, ale je snadno dostupné, a proto se sem často vydávají výletníci z „turistické základny“ v městě Huaráz. Bez dobré aklimatizace si tady člověk ale i tak sáhne na dno a ani koka mu nepomůže. Čaj z lístků této tradiční indiánské byliny jinak velmi účinně pomáhá překonávat problémy spojené s vysokou nadmořskou výškou. Navíc odbourává i pocit únavy a hladu, což je do vysokých hor ideální kombinace. 

Rok osudové katastrofy

Při se sestupu od Laguny 69 máme před sebou jako na dlani severní stěnu Huascaránu. Právě tady došlo v květnu 1970 k velké československé tragédii. Skupina 14 horolezců si postavila základní tábor na břehu jezera Llanganuco. Došlo k silnému zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy stupnice, a proto se utrhla část severní stěny Huascaránu. Masa ledu a kamení dopadla jako kladivo přímo na tábor s československými horolezci z nichž bohužel nikdo nepřežil.

Převážně liberečtí horolezci před odjezdem do Peru ještě projeli tehdy začínající závod Jizerská padesátka, která je dodnes připomínkou těch, kteří závod spoluzakládali. Na jejich počest se vlastně jezdí dodnes a nese přídomek Memoriál Expedice Peru 70. S výpravou tragicky odešel i světově uznávaný horský fotograf Vilém Heckel.

Na místě tragédie dnes stojí památník věnovaný českým lezcům. Absurdní na celém neštěstí je fakt, že skupina měla původně namířeno na Aljašku. Tam jim ale nakonec nebylo dovoleno odjet a osudové Peru si vybrali jako náhradní cíl.

Naši horolezci ovšem nebyli zdaleka jedinými oběťmi přírodní pohromy. Směs materiálu (v Peru se nazývá aluvión) nabírala na síle a obří proud suti pohřbil celé město Yungay ležící přímo pod masivem Huascaránu. Až 20 000 obětí je dodnes zasypáno několika metry sedimentů. Zemětřesení zničilo i velkou část měst Huaráz, které pak bylo na stejném místě vystavěno do dnešní podoby. Peruánské zemětřesení roku 1970 patřilo mezi největší novodobé světové přírodní katastrofy a způsobilo smrt celkem 70 000 lidí.

Mořské dno a horko v mrazu

„Cordillera Huayhuash je nejkrásnější pohoří na světě!“ líčí s nostalgií statný Argentinec, bývalý horský průvodce. Z dálky vypadá rozeklaný hřeben Huayhuash jako velká dřevorubecká pila a jeho strmé zaledněné štíty jsou ze všech stran lemovány ledovcovými jezery. Stoupáme, klesáme, funíme, odpočíváme. V následujících jedenácti dnech máme v plánu obejít celý Huayhuash dokola. Je to asi sto třicet kilometrů přes devět vysokohorských sedel s výškou mezi 4 600 až 5 000 metrů.

Na cestě nacházíme v tenké vrstvě černých vápenců plné hrsti amonitů a různých zkamenělin. Mocná síla geologických procesů vyzvedla zkameněliny z bývalého mořského dna více než pět tisíc metrů nad mořskou hladinu. I samotná hora Yerupajá, která je vysoká 6 617 metrů a nám se zrcadlí v jezeru Carhuacocha, je tvořena mořskými vápenci. Yerupajá je po Huascaránu druhou nejvyšší horou v Peru. Východní strana pohoří, kde se nyní nacházíme, je nejdivočejší a nejrozeklanější. Štíty s mohutnými ledovci jsou téměř na dosah, lidí zde žije pomálu. Málokdy klesneme pod 4 000 metrů, což je i pro pastevce hodně vysoko. 

Pátý den treku přicházíme k horkým pramenům. Vroucí bazén ve výšce 4 350 metrů působí jako halucinace. Vždyť v noci i nad ránem mrzne. Rychle shazujeme péřové bundy, kalhoty a hurá do vody! V kontrastu s okolním mrazem si připadáme jako v ráji. Balzám na unavená těla. Vychází slunce, kolem nás leží jinovatka a nám je horko. 

Místo Pádu do ticha

„Je mi 70 let a tady žiju celý život. Dneska už pršet nebude,“ říká usměvavý děda, který společně se štěkajícím psem hlídá asi stovku ovcí. Jeho předpověď se naplnila poněkud jinak, než možná i on sám věřil, protože do hodiny začíná sněžit. Stoupáme do sedla San Antonio a za ní výhled jako z letadla. Vidíme samé srdce velehor! Rozeklaný Huayhuash, tyrkysové jezero Juraucocha a popraskané ledovce. Cesta dolů je na hranici schůdnosti, v některých úsecích i za ní.

Přicházíme na místa, kde se odehrál další neuvěřitelný lidský příběh. Psal se rok 1985 a dva angličtí mladíci, Joe Simpson a Simon Yates právě vylezli mohutnou západní stěnu hory Siula Grande (6 344 metrů). Při sestupu za špatného počasí si Joe zlomil nohu. Jeho přítel jej velmi složitě dopravoval dolů, ale Joe mu za velmi dramatických okolností sjel do hluboké ledovcové trhliny. Po hodinách snažení a sám na pokraji vyčerpání jej měl Simon za mrtvého a vrátil se do základního tábora. Nicméně Joe byl stále naživu!

Touha po přežití hnala těžce zraněného horolezce, hladového, zmrzlého a totálně dehydrovaného, stále dopředu. Na pokraji smrti po třech dnech překonal zhruba osmikilometrovou vzdálenost a připlazil se zpět do základního tábora. Svého zdrceného přítele zastihl jen pár hodin před jeho plánovaným odchodem z tábora. Příběh je dnes znám také díky filmovému zpracování biografické knihy pod názvem Pád do ticha. 

Představujeme si drama, od nějž uběhlo už více než 35 let, a pozorujeme při tom mohutné kondory, kteří nám krouží nad hlavami. Ze svého ptačího nadhledu mají Cordilleru Huayhuash jako na dlani, vždyť je to pohoří opravdu malé rozlohou. Přitom ale jde o jedny z nejkrásnějších velehor světa, které společně s pohořím Cordillera Blanca tvořilo kulisy obrovských lidských dramat. Tato místa jsou velká nejen neskutečnou krásou, ale také bohatstvím příběhů z minulosti.

Tichý, nenápadný muž, tak popsali kolegové člověka, který nesmazatelně zasáhl do boje s tuberkulózou po celém světě – Čecha, který byl horkým kandidátem na udělení Nobelovy ceny, ale zemřel dřív, než ji mohl dostat. Letos uplyne 100 let od narození lékaře Karla Stýbla. Česká pošta tohoto vynikajícího vědce připomene speciální známkou. Shodou okolností je to i 100 let od prvního podání vakcíny proti tuberkulóze.

Český bojovník s tuberkulózou

„Karel Stýblo do léčby tuberkulózy zasáhl v celosvětovém měřítku. Od roku 1968 působil v Haagu a v 70. letech dokázal, že přímo kontrolovanou kombinovanou léčbou lze ovlivnit výskyt tuberkulózy a snižovat jej i ve velmi postižených zemích. Zavedl systém DOTS (directly observed treatment short course), který se celosvětové využívá v léčbě nemoci dodnes. O tomto muži, který se narodil v Čechách a naprosto zásadně ovlivnil boj proti tuberkulóze po celém světě se mluví málo a vydání známky k jeho výročí je o to významnější,“ říká předsedkyně České pneumologické a ftizeologické společnosti prof. MUDr. Martina Koziar Vašáková, Ph.D.

Na světovém poli lékaře Karla Stýbla experti docenili. Světová zdravotnická organizace jej navrhla na Nobelovu cenu, které se bohužel nedožil. Za svůj úspěšný boj proti tuberkulóze v nevyvinutých zemích ale získal prestižní cenu Roberta Kocha.

Vydání známky Českou poštou je pro pneumology důležité také v připomínce významu jejich oboru. „Tuberkulózu se nedaří a zřejmě i nikdy nepodaří vymýtit vzhledem k tomu, že je infikována asi čtvrtina světové populace, především v méně rozvinutých zemích, kde navíc narůstá odolnost proti antituberkulotikům. Reálně tak hrozí, že po světě budou kolovat kmeny, které jsou rezistentní na všechny dostupné léky,“ uvádí předseda České aliance proti chronickým respiračním onemocněním doc. MUDr. Milan Sova, Ph.D.

Spojení výročí dr. Stýbla s výročím BCG vakcíny na poštovní známce bylo dle plicních lékařů nasnadě. Vakcína měla podle docenta Sovy svůj největší význam především v minulosti, kdy pomohla snížit počet případů TBC především u závažných případů jako je například bacilární meningitida u dětí. „Její aktuální význam v rozvinutém světě je podstatně menší, proto se u nás už plošně neočkuje,“ doplňuje pneumolog.

Česká republika má díky pečlivosti plicních lékařů nízké počty nemocných – loni se dostala poprvé pod 400 případů za rok. Podle MUDr. Jiřího Wallenfelse, vedoucího Národní jednotky dohledu nad tuberkulózou FN Bulovka, loni klesl výskyt tuberkulózy celosvětově, vliv na to měla, jako u řady jiných respiračních infekčních nemocí, protiepidemická koronavirová opatření či omezení agenturních pracovníků, kteří přijíždějí do vyspělých zemí za prací. „Ti bývají kvůli nedostatečným zdravotním kontrolám při příjezdu do republiky relativně častým zdrojem nákazy. Loňská čísla do jisté míry mohla deformovat i zahlcenost hygien a lékařů, kteří případy tuberkulózy do registru hlásí. Nicméně poprvé klesl počet případů tuberkulózy na 100 000 obyvatel za rok pod čtyři,“ říká MUDr. Wallenfels.

Játra jsou metabolickou továrnou a čističkou lidského těla. Jejich onemocnění vždy vyžadují pozornost a časem se mohou vyvinout ve velmi závažné stavy. Jen ve Spojených státech trpí asi 80 milionů lidí nealkoholickým ztučněním jater, čili steatózou. Souvisí s obezitou a diabetem, přičemž se z ní časem může stát jaterní cirhóza nebo rakovina jater.

Doposud proběhlo několik pokusů o vývoj vhodného léku, prozatím ale byly neúspěšné. Steatóza jater je komplikovaný stav a vyvíjené léky se ukázaly jako málo účinné anebo naopak toxické. Sanda Win z americké University of Southern California a její kolegové přišli s novou experimentální léčbou, která se jeví velmi slibně.

Cíl: gen SAB

Jejich léčba cílí na gen SAB, jehož biologickou funkci objevili právě na University of Southern California, zhruba před 10 lety. Tento gen vyrábí protein pro vnější membránu mitochondrií, tedy organel, které mají v buňce na starost energii. Před časem vyšlo najevo, že aktivace tohoto genu a hladina příslušného proteinu prohlubují steatózu jater. Čím je SAB aktivnější, tím horší játra jsou.

TIP: Experimentální nanoléčba genetickým editorem CRISPR výrazně omezuje cholesterol

Vědce proto napadlo gen SAB tlumit. Dělají to důmyslným způsobem, pomocí takzvaných antisense (protisměrných) oligonukleotidů (ASO). Jde o krátké sekvence syntetické RNA, které představují zrcadlový obraz části sekvence mRNA tlumeného genu. Jejich podávání vede k dočasnému tlumení či vypínání aktivity tohoto genu. U myší to fungovalo skvěle a léčba zbavila jejich játra steatózy. Další výzkum bude nyní muset ověřit, zda bude zmíněný postup podobně úspěšný i u lidí.

Izrael je doslova zřídlem archeologických nálezů, které jsou historicky cenné a zároveň velmi zajímavé. Nejnovějším příkladem je zlatý prsten s polodrahokamem, který byl objeven ve městě Javne (Jabne), 25 kilometrů jižně od izraelské metropole Tel Avivu. Archeologové ho našli při vykopávkách dávného vinařství, které ve své době dominovalo zdejší krajině.

Prsten proti kocovině

Vinárna zde byla v provozu v časech Byzantské říše. Jak uvádí Izraelský památkový úřad (IAA), podle všeho šlo o největšího producenta vína široko daleko, který vyvážel kvalitní víno jak v rámci tehdejšího Izraele, tak i za jeho hranice. Prsten, který se ocitl v zemi v 7. století našeho letopočtu, zřejmě s touto živností souvisel. Měl svému nositeli zajistit ochranu před neblahými důsledky popíjení alkoholu, případně zařídit, aby jeho majitel mohl pít, aniž by se opil.

TIP: V Izraeli odkryli byzantský kostel zasvěcený neznámému mučedníkovi

Polodrahokam prstenu z Javne fialové barvy je nejspíš ametyst, tedy odrůda křemene. Ametyst je přitom odpradávna v různých kulturách používán jako talisman proti nepříjemným následkům pití. Takový prsten nejspíš nosila vysoce postavená osoba, přičemž mohlo jít o muže i ženu. 

Samotné jméno „ametyst“ pochází z řeckého výrazu „amethystos“, což znamená střízlivý. Dlouhou dobu byl ceněný podobně jako smaragdy nebo rubíny. V 19. století ale v Brazílii objevili velká ložiska tohoto minerálu, což podstatně snížilo jeho cenu.

Ve 13. století obdržel ostrůvek Mainau darem řád německých rytířů, který ve středověku patřil vedle templářského a maltézského řádu k nejbohatším a nejmocnějším. Poklidné rozjímání rytířů přerušila až třicetiletá válka, kdy na ostrov vtrhli švédští vojáci a nemilosrdně ho vydrancovali. Tehdy vznikla legenda o tak zvaném „švédském kříži“. Jedná se o velmi naturalistické, manýristické bronzové sousoší Ježíše se dvěma odsouzenci v životní velikosti. Údajně stálo u zámeckého kostela a Švédové ho díky zázraku nebyli schopni odvézt, proto ho raději hodili do jezera. Podle legendy sousoší vylovili pobožní sedláci a vztyčili je u vstupu na ostrov. Poté se stal významným poutním místem.

(foto: Flickr, Márcio Cabral de Moura, CC BY-NC-ND 2.0)

Mnoho majitelů

Během napoleonské éry připadly statky řádu německých rytířů nově založenému bádenskému velkovévodství. V roce 1827 byl ostrov prodán šarmantnímu, vzdělanému, leč neklidnému mecenáši umění, rakouskému maršálovi a uherskému magnátovi knížeti Miklósi II. Esterházymu. Ten začal s velkými náklady stavět na ostrůvku hráze, sázet cenné stromy i mnoho exotických rostlin. Nicméně si nedokázal ostrov dlouho udržet a v roce 1830 jej přenechal svému nemanželskému synovi. Ten ho brzy prodal milence bádenského velkovévody. Za této majitelky se ostrov kromě lávky poprvé spojil s pevninou kamennou hrází.

V roce 1853 koupil Mainau bádenský velkovévoda Fridrich I. jako letní sídlo. Bádenskému rodu zůstal ostrov i po zániku monarchie v roce 1918. O deset let později přešel do rukou princezny Viktorie Bádenské, provdané švédské královny. Zajímavé bylo, že Viktorii kolovalo v žilách více švédské královské krve než jejímu manželovi Gustavu V. z rodu Bernadotte. Tento rod totiž pocházel od francouzského maršála neurozeného původu, který dosedl na švédský trůn v turbulentní napoleonské éře.

Královna Viktorie jako hrdá Němka a vznešená dáma přesvědčená o tom, že je moc panovníkům dána od Boha, si u Švédů příliš sympatií nezískala. Přitom byla všestranně umělecky nadaná, malovala a na klavíru dokonce přehrávala bez not opery Richarda Wagnera. Své nové vlasti věnovala rozsáhlou sbírku egyptských památek, z nichž některé sama coby nadšená archeoložka vykopala.

Vzhledem k tomu, že Gustav V. byl homosexuál, nečekalo na Viktorii šťastné manželství. Útěchu ale nalezla v přátelství se švédským lékařem Axelem Munthem, s nímž trávila dlouhé měsíce v Itálii. Občas pobývala taktéž na Mainau, ale příliš se o něj nestarala. Zámek postupně zpustl, zahrady byly plné plevelu a parky se podobaly pralesu. Po Viktoriině smrti zdědil Mainau její mladší syn, švédský princ Vilém. 

V rukou princů

Vilém se stal námořním důstojníkem. Ve volném čase se věnoval fotografování, psaní básní, románů a povídek, podílel se na mnoha etnografických a archeologických expedicích, ze kterých pomáhal natáčet dokumentární filmy. Oženil se s ruskou velkokněžnou Marií Pavlovnou, vnučkou cara Alexandra II. Manželství sice začalo šťastně, nicméně Marii nevyhovovala přísná etiketa na stockholmském dvoře, manželovy dlouhé pobyty v zahraničí, ani švédské klima. V roce 1913 opustila muže i syna a vrátila se do Ruska. Až svá poslední léta prožila u syna na Mainau, kde byla i pohřbena.

Vilém měl s Marií pouze jedno dítě, prince Lennarta Bernadotteho, který se narodil ve švédské metropoli roku 1909. Rodiče se rozvedli, když mu bylo pět let, takže jeho výchovu převzala babička, švédská královna Viktorie. V roce 1932 předal princ Vilém správu Mainau třiadvacetiletému synovi. Týž rok se Lennart zřekl případného nástupnictví i všech práv, která měl jako princ královského rodu, aby se mohl oženit s neurozenou dcerou švédského továrníka, Karin Nissvandtovou.

Nyní již bývalý princ začal „nový život“. Sám napsal, že byl „sociálně dezorientován“ a hledal úkol, který by ho naplňoval. Již se nemohl věnovat reprezentaci královské rodiny a odebráním apanáže přišel o podstatný zdroj svých příjmů. Stáhl se na Mainau, učinil z něj svůj domov a vzhledem k nutnosti vydělávat přišel s ideou jeho turistického využití. Necelý rok po jeho přestěhování do Německa však převzali vládu nacisté. Lennart Bernadotte se jako švédský občan nijak politicky neangažoval, ale ve svých pamětech neskrýval počáteční obdiv k mnoha opatřením nacistické vlády. Konkrétně zmiňoval odstranění obrovské nezaměstnanosti a budování dálnic.

Cíl německých turistů

Hitler potřeboval loajální a spokojené dělníky, a proto přikázal instituci Kraft durch Freude (Radostí k síle): „Postarejte se mi o to, aby nervy pracujících mas zůstaly díky dovolené a zotavení silné a zdravé, abychom mohli realizovat silnou politiku!“ Jeho režim vybudoval systém masové turistiky, kromě běžných rekreačních destinací v horách nebo u moře se vybíraly turisticky neznámé oblasti, což mělo podpořit ekonomiku a vytvářet pracovní místa. Zájezdy nejčastěji směřovaly do středověkého městečka Rothenburg ob der Tauber, do pohoří Harc, do Mnichova a taktéž k Bodamskému jezeru do Kostnice a na Mainau.

Díky národnímu socialismu zažil ostrov Mainau obrovský turistický boom. Již v sezóně roku 1934 ho navštívili první němečtí turisté. Mainau vzkvétalo, po celém Německu bylo oblíbené jako „ostrov květin“ se středomořským nádechem. Počet návštěvníků se v letech 1932–1938 zvýšil z 50 000 na 275 000 osob.

Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, turistická idylka na ostrově Mainau skončila. Lennart Bernadotte se s ženou i dětmi odebral do své neutrální švédské vlasti. Do deníku si poznamenal: „Je to zcela strašlivé… Byl to velmi, velmi podivný pocit, opouštět tento překrásný ostrov.“

Ve Švédsku Lennart Bernadotte plnil úkoly poručíka švédské armády a vydělával si jako šéfredaktor fotografického časopisu a jako filmař, přičemž v pamětech neskrýval, že jeho „finanční poměry byly dost zoufalé“. 

Právě nedostatek peněz donutil Bernadotteho znovu využít ostrov Mainau jako turistický cíl. Německý ministr zbrojního průmyslu, architekt a Hitlerův důvěrník, Albert Speer totiž v roce 1943 konstatoval, že je „mimořádně nutné, aby se (…) zaměstnanci ministerstva mohli dostatečně rekreovat“ a svým nejbližším spolupracovníkům položil konkrétní otázku: „Nemohlo by být pro tyto účely vybráno Mainau?“ 

Sídlo nacistů a kolaborantů

Lennart Bernadotte a jeho správci se při provozování ostrova potýkali se značnými obtížemi. Uprostřed války měli nedostatek pracovních sil a návštěvnost se zcela propadla. Hrozilo, že se ostrov stane ztrátovým podnikem. Proto Bernadotte přistoupil na nabídku, aby za 5 000 říšských marek Mainau nacistům pronajal. Měsíční pronájem odpovídal přibližně 35 000 protektorátních korun. Český dělník si tou dobou při desetihodinové pracovní době vydělal týdně asi 600 až 700 korun.

V pamětech Lennarta Bernadotteho můžeme najít informaci, že nacisté hodlali po „konečném vítězství“ Německa ostrov znárodnit, aby ho mohli „darovat“ Albertu Speerovi. Jenže v žádných dokumentech se tento plán nepodařilo potvrdit a Speer, souzený po válce v norimberském procesu, to popřel. 

Proměnu ostrova v zotavovnu pro úředníky Němci nestihli uskutečnit. Na podzim 1944 byly budovy na ostrově přiděleny francouzským kolaborantům vedeným fašistou a bývalým ministrem vichystického režimu Jacquesem Doriotem. Do konce války organizovalo jeho dvě stě stoupenců jako exilová vláda z Mainau odpor proti „komunisticko-gaullistické“ nadvládě ve Francii. Formálně veleli všem francouzským jednotkám na německé půdě, měli k dispozici rozhlasový vysílač, vydávali vlastní časopis a snažili se organizovat sabotáže na území osvobozené Francie.

Začátkem roku 1945 se na Mainau prohlásili Francouzským osvobozeneckým výborem. Jejich činnost ovšem neměla valného ohlasu, a jakmile se k ostrovu přiblížily americké jednotky, Francouzi uprchli. Doriot zemřel na útěku a jeho přeživší spolupracovníci z Mainau byli zadrženi a souzeni.

Osvobození a poválečný turismus

V dubnu 1945 dorazily na ostrov jednotky svobodné Francie. Protože kvůli nebezpečí epidemie nesměly převážet tyfem a úplavicí těžce nemocné bývalé vězně z koncentračního tábora v Dachau do Francie, zřídily na Mainau sanatorium a karanténu. Ostrov vyklidily na počátku roku 1946, kdy Lennart Bernadotte opět převzal jeho správu. Francouzské okupační jednotky budovy údajně „vyrabovaly a zničily“.

Lennart sice již nebyl formálně princem, ale Mainau patřilo jeho otci, a to byl švédský princ, syn krále, bratranec norské královny a belgické královny, takže diplomatické intervence ve prospěch žádosti o odškodnění nakonec u pařížské vlády zabraly. V roce 1948 dostal švédský majitel ostrova 310 780 německých marek za škody, které způsobily francouzské jednotky a uživatelé Mainau v letech 1945–1946. Odškodnění odstartovalo poválečný rozvoj ostrova.

V padesátých letech 20. století zažívalo západní Německo nebývalý hospodářský rozkvět, který byl výsledkem poválečné obnovy, americké pomoci a tradiční píle i spořivosti obyvatelstva, které si pozvalo na těžkou práci statisíce gastarbeiterů. Ostrov Mainau se opět stal vyhledávaným cílem statisíců turistů a milovníků zahrad. To by však nebylo možné bez předchozího období, kdy nacisté zapojili Mainau do masivně podporovaného turistického ruchu, a bez francouzského odškodnění. Ostrov ale těžil i z „hospodářského zázraku“ a rozvoje soukromé automobilové dopravy. Pracovití Němci si užívali míru, obnovené prosperity a našetřených peněz.

TIP: Hitlerova cestovka: Kraft durch Freude byla nejoblíbenější nacistickou organizací

Nicméně hrabě Bernadotte prokázal mimořádné schopnosti tím, že osobně řídil obnovu ostrova, budování nového parku, zahrad a různých lákadel pro amatérské zahradníky i rodiny s dětmi. Vybudování Palmového skleníku, kde se vystavují tisíce druhů tropických rostlin, nebo zřízení Pavilonu motýlů, se ukázalo být trefou do černého. Obě budovy jsou stále vyhledávanou turistickou atrakcí. Například v devadesátých letech 20. století navštívily ostrov ročně dva miliony osob a také dnes představuje hlavní cíl turistů v oblasti u Bodamského jezera. 

Otom, že prostituce v 19. století v Praze jen kvetla, svědčí i rozmanitost a množství přezdívek nejstaršího ženského řemesla – prodávajícím se ženám se říkalo amazonka veselosti, cajdrnožka, sajtka, škeble, koštěkotka, nočňátko anebo třeba obchodnice s chlupatou kapustou. 

Pražské ulice přitom v polovině 19. století zaplnil sexuálním obchodem paradoxně právě zákon: Učinil totiž z prostitutek živnostnice a z provozování nevěstinců legální podnikání. V té době se navíc u ženicha předpokládala sexuální zkušenost, zatímco u nevěsty panenství, tudíž se s prostitutkami na ulici jednoduše počítalo. Jen v Praze jich kolem roku 1918 působilo přes dva tisíce (a to měla metropole před připojením okolních obcí pouhých 220 tisíc obyvatel). 

Kromě zákona o prostituci jako živnosti sehrály významnou roli i další faktory: „Druhá polovina 19. století byla epochou, kdy se sexualita zvolna osvobozovala. Nezapomínejme ani na to, že tehdy v Praze přibývalo studentů,“ popisuje historička Milena Lenderová. 

Burza prodejné lásky

Kolem pražské Prašné brány vedla před staletími důležitá obchodní cesta směrem na Kutnou Horu a právě tudy putovaly do města korunovační klenoty českých králů. Na stejném místě bylo také už od středověku možné najít společnici k příjemným chvilkám. Výjevy, jež tam pravděpodobně patřily na denní pořádek, připomíná i výzdoba zmíněné novogotické stavby: Jedna ze sošek například zachycuje muže, který se snaží dostat dívce pod sukni. 

Prostituce v lokalitě bujela i mnohem později: „V devatenáctém století bylo v okolí Prašné brány navečer tak živo, že někteří neváhali oblast označit za ‚burzu prodejné lásky‘,“ dodává Josef Schwarz, spoluautor knihy Nevěstince a nevěstky. 

Luxusní salony i „pajzly“ 

V Platnéřské ulici, v místě, kde se dnes vyjímá honosná secesní budova pražského magistrátu, stával podnik zvaný Batalion. V roce 1893 ho policie uzavřela, protože se tam stahovaly podvratné živly a nejnižší spodina. Naproti se tyčil jeden z nejluxusnějších podniků v Praze – salon Emanuela Kauckého. „Kaucký jako bývalý detektiv a státní konfident dostal místo v podstatě za zásluhy. Není bez zajímavosti, že ve zmíněném podniku začínala i známá vražedkyně Tonka Šibenice, tedy Antonie Havlová,“ vysvětluje Radim Kopáč, spoluautor knihy Nevěstince a nevěstky. Dům, kde Tonka okouzlovala své zákazníky, si však dnes již neprohlédnete – vzal totiž za své při pozdější asanaci. 

Kabelka a houpavá chůze 

Ačkoliv pověst pražských honosných nevěstinců přesáhla hranice českých zemí, většina sexuálních obchodů se odehrávala na ulici či po hospodách. Dům, v němž sídlila Stará krčma, stojí dodnes. Policisté jej tehdy vedli jako známou adresu. „Například v Národních listech z roku 1929 se píše o dvou umorousaných dívkách, údajných číšnicích, které tam jistého typografa připravily o dvacet tisíc korun, což byla tehdy obrovská částka,“ popisuje Schwarz.

TIP: Příliš drahá rozkoš: Nejslavnější kurtizány starověkého Řecka 

Na prostituci se dávaly hlavně dělnice a služky. Prodejné ženy se na rozdíl od těch poctivých líčily, a pokud na to měly, nosily výrazné oblečení. „Charakteristické pro ně bylo, že točily kabelkou a snažily se komunikovat s potenciálními zákazníky. Měly prý i specifický typ chůze – houpaly se v bocích a vrtěly pozadím,“ dodává Lenderová. 

A na jaké sumy si lehké děvy přišly? Zatímco pouliční holka stála kolem roku 1900 jednu korunu, dívka z luxusního salonu si mohla ročně vydělat víc než univerzitní profesor. Zlatá éra českých nevěstinců pak definitivně skončila v roce 1922, kdy byly podniky provozující erotické služby oficiálně zrušeny.

„Všichni víme, že existuje chemický prvek fluor, protože každý den používáme zubní pastu, která ho obsahuje v podobě sloučenin – fluoridů,“ říká vedoucí studie Maximilien Franco z britské University of Hertfordshire. Jako většina prvků kolem nás i fluor původně vznikl uvnitř hvězd. „Až dosud jsme však přesně nevěděli, jakým způsobem k tomu dochází, ani jaký typ hvězd většinu fluoru ve vesmíru produkuje!“ 

Fluor z časů počátku vesmíru

Maximilien Franco a jeho spolupracovníci zaznamenali fluor (v podobě sloučeniny fluorovodík, fluoran, HF) v rozsáhlých oblacích plynu ve vzdálené galaxii NGP–190387, kterou pozorujeme tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír pouze 1,4 miliardy let starý (což je asi desetina jeho současného věku). Jelikož hvězdy v závěrečných stadiích vývoje vyvrhují do svého okolí chemické prvky vytvořené ve svém nitru, je zřejmé, že ty, které ve sledované mladé galaxii vyrobily fluor, musely prožít svůj životní cyklus a zaniknout velmi rychle.         

Členové týmu se domnívají, že nejpravděpodobnějšími producenty fluoru jsou Wolf-Rayetovy hvězdy – velmi hmotné stálice, které žijí pouze několik milionů let, což je jen ‚okamžik‘ ve srovnání s historií vesmíru. S jejich pomocí je možné vysvětlit pozorované množství fluorovodíku, které astronomové zaznamenali. Wolf-Rayetovy hvězdy byly jako možný zdroj fluoru navrženy již v minulosti, ale vědci až dosud nevěděli, jak významné tyto objekty byly při jeho produkci v raných fázích vývoje vesmíru.     

„Ukázali jsme, že Wolf-Rayetovy hvězdy, které patří k nejhmotnějším stálicím ve vesmíru a mohou v závěrečné fázi vývoje prudce explodovat, nám svým způsobem pomáhají udržovat zdravé zuby,“ vtipkoval Maximilien Franco.   

Kromě stěžejní úlohy těchto hvězd byly v minulosti navrženy také další scénáře, jak by ve vesmíru mohlo docházet ke vzniku a šíření fluoru. Jedním z příkladů jsou pulsace obřích vyvinutých stálic s hmotností až několikrát převyšující Slunce, které jsou označovány jako hvězdy asymptotické větve obrů. Členové týmu si však myslí, že tyto alternativní scénáře, u nichž je v některých případech potřeba až miliard let vývoje, nemohou plně vysvětlit množství fluoru pozorované v galaxii NGP–190387.  

„V případě této galaxie trvalo pouze desítky, maximálně stovky milionů let než dosáhla obsahu fluoru, který je srovnatelný s hvězdami v Mléčné dráze staré 13,5 miliardy let. Je to zcela nečekaný výsledek,“ říká spoluautor studie profesor Chiaki Kobayashi. „Naše měření přináší zcela nový pohled na původ fluoru, který vědci zkoumají po dvě desetiletí.“ 

Vesmírná zubní pasta

Objev v galaxii NGP–190387 představuje jedno z mála pozorování fluoru mimo Mléčnou dráhu a její nejbližší galaktické okolí. Astronomové sice již v minulosti detekovali přítomnost tohoto prvku ve vzdálených kvasarech – hyperaktivních jádrech mladých galaxií, kterým energii dodávají superhmotné černé díry, ale dosud se jim nepodařilo zaznamenat ho v galaxii s probíhající tvorbou hvězd v takto rané fázi vývoje vesmíru.

TIP: Za zdravé zuby možná vděčíme dávno mrtvým hvězdám

Detekce fluoru byla v tomto případě náhodným objevem, který se podařil díky využití kosmických a pozemních observatoří. Galaxie NGP–190387 původně objevená Herschelovým kosmickým dalekohledem a následně pozorovaná pomocí radioteleskopu ALMA, je na svou vzdálenost mimořádně jasná. Data získaná pomocí ALMA potvrdila, že výjimečná zářivost NGP–190387 byla částečně způsobena jinou hmotnou galaxií, která se nachází velmi blízko spojnice mezi námi a NGP–190387. Hmotná galaxie zesílila signál, který pozorovali Franco a jeho tým, což jim umožnilo zaznamenat slabé záření emitované fluorem v NGP–190387 před miliardami let.