Oblíbené klišé praví, že zatímco ženy něco vydrží, muže skolí i „rýmička“. Věčné dohady, které pohlaví má vyšší práh bolesti, rozsoudili vědci poměrně šalamounsky: Dámy sice bolest cítí častěji a víc ji prožívají, ale pokud jde o její subjektivní vnímání, jsou ve srovnání se silnějším pohlavím ve výhodě. Muži sice nepocítí bolest tak snadno, nicméně když už k tomu dojde, vnímají ji intenzivněji. Dokážou však vjem účinněji potlačit, zejména ve společnosti ostatních pánů. 

TIP: Dáma se superschopností: Díky vzácné mutaci necítí téměř žádnou bolest

Sílu pociťované bolesti každopádně ovlivňuje mnohem víc faktorů než jen pohlaví – především momentální nálada, emoční stav, případně působení léků či drog. Obecně pak platí, že pravidelná expozice bolesti její práh překvapivě nezvyšuje, nýbrž naopak. Nervová zakončení jsou totiž s každým podrážděním citlivější, takže reagují silněji a prudčeji i na menší podnět.

K Leningradu směřovaly podle plánu Barbarossa tankové svazky podporované pěchotou. Tyto jednotky byly vycvičeny k manévrovému boji, který je dovedl až deset kilometrů před město, kde se však fronta zastavila. V leningradské oblasti vznikla tímto rozhodnutím zvláštní taktická situace podobná sendviči.

Příprava na obléhání

Jednotky 18. armády sice držely asi dvacetikilometrový koridor končící na severu Ladožského jezera, toto území však neustále z východu i západu ohrožovaly sovětské útvary. V okolí Leningradu se drželo 30 sovětských divizí, které bránily přístupy k městu jak proti Němcům z jihu a východu, tak proti Finům ze severu. Když Hitler rozhodl o zastavení postupu na sídlo a jeho následném obléhání, byla to pro agresivní důstojníky štábů mobilních jednotek studená sprcha.

Nastal konec pohyblivých operací, tankové svazky se dočkaly odvelení na jiná bojiště a německá vojska začala budovat rozsáhlá obranná postavení. Na podzim 1941 obě strany konsolidovaly své síly. Krajina mezi Leningradem, Ladožským jezerem a Volchovem byla podmáčená a protkaná mnoha říčkami, kvůli čemu se pro rozsáhlejší operace tankových vojsk příliš nehodila. Tato omezení platila pro Němce i Sověty, takže obě strany začaly přecházet na budování obrany do doby, než budou samy připraveny k ofenzivě.

Doktrína elastické obrany

Během první válečné zimy nemohli Němci pomýšlet na útok, protože většina posil směřovala ke skupině armád Střed bojující před Moskvou. V zimě se zlepšila průchodnost terénu, protože říčky a bažiny zamrzly; toho se snažily využít sovětské jednotky, jejichž prvotním cílem se stalo prolomení německého koridoru u Ladožského jezera. Koridor byl natolik rozsáhlý, že se nedala zřídit souvislá obranná postavení, ale to kvůli špatně průchodnému terénu nevadilo.

Základní opěrné body v oblasti představovala zodolněná postavení obsazená nejméně praporem pěchoty, kterou podporovaly automatické zbraně a lehké polní a protitankové dělostřelectvo. Obranná linie byla členěna do hloubky, takže zničení jednoho opěrného bodu by nevedlo k rozsáhlému průlomu. Před první linií se nacházely vysunuté opevněné pozorovací body, jejichž posádka měla za úkol včas varovat obránce na hlavní čáře.

Málo tanků

Ti by se následně buď stáhli, nebo by vytrvali na pozicích až do odražení útoku. Včas varovaní muži na první linii pak počkali se střelbou až do doby, kdy se sovětští vojáci dostali k předem určeným orientačním bodům, na něž bylo již zaměřeno dělostřelectvo, pak zahájily palbu i pěchotní zbraně. Německá armáda měla u Leningradu k dispozici málo tanků, což však nevadilo tolik jako na jiných bojištích. Nasazení obrněné techniky v létě omezoval podmáčený terén a v zimě hluboký sníh.

TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Opěrné body pokrývaly těch několik málo zpevněných cest v oblasti, takže útok po cestách většími tankovými svazky se stejně nedal realizovat. Němečtí ženisté také neustále vylepšovali systém překážek a minových polí v předpolí obranných pozic. Protože neměli dostatek kvalitních protitankových překážek a ostnatého drátu, nahradili je improvizovaně záseky z klád a z dalších přírodních zdrojů. 

Pokračování: Leninovo město na dohled: Jakou taktiku uplatňovali před branami města vojáci Wehrmachtu? (2) (vychází v neděli 26. září)

Přirovnávání lidí ke zvířatům patří v jazyce mezi velmi časté jevy. Vzpomeňme si třeba na pořekadlo, že je někdo tvrdohlavý jako mezek. Zmíněné úsloví jistě nemusíme dál vysvětlovat. Co když však o někom řekneme, že je liška podšitá?

TIP: Kde se vzala klika a proč je smůla pech?

Nejspíš vás správně napadne, že se zrzavá šelma v lidové tradici spojuje s vychytralostí: Takže kdo je jako ona, bude mazaný. Jenže proč zrovna „liška podšitá“? Jde o odkaz na doby, kdy se z liščích kožešin dělaly kabáty. Kožešina se na nich obracela dovnitř, takže byl oděv doslova liškou podšitý. Naši předkové navíc věřili, že se vlastnosti zvířete přenesou s oděvem na jeho majitele. Proto dodnes prohnaného člověka nebo šibala označujeme jako lišku podšitou nebo také jen jako podšívku.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Roztomilé pestrobarevné žabky pralesničky (Dendrobates) ve skutečnosti náležejí k nejjedovatejším živočichům na světě. Jejich těla jsou plná toxinů a jed i z jediné pralesničky by dokázal usmrtit několik lidí. Jak je ale možné, že se pralesničky neotráví svým vlastním jedem? Celá záležitost je o to divnější, že se pralesničky obvykle nerodí jedovaté. Toxiny získávají až během života, od hmyzu a dalších členovců ve své potravě.

Fayal Abderemane-Ali z institutu Cardiovascular Research Institute na americké University of California San Francisco a jeho kolegové detailně prozkoumali zvláštní fenomén ochrany před autointoxikací, čili otravou sebou samotným, právě u pralesniček. Tyto žabky svůj prudký jed běžně konzumují při pojídání potravy, přesto si toho prakticky ani nevšimnou.

Jak se vyhnout autointoxikaci?

Podle Abderemane-Aliho používají jedovatá zvířata v zásadě tři různé způsoby, jak se vyhnout otravě vlastním jedem. První z nich je mutace, která mírně pozmění cíl působení jedu (cílem obvykle bývá nějaký protein v organismu živočicha). V takovém případě je jed pro daného jedince neškodný. Druhou možností je, že živočich pozřený jed z těla kompletně vyloučí. Tento trik často používají predátoři, kteří loví jedovatou kořist.

TIP: Krása pralesniček: Jedovatě pestré barvy nejdrobnějších obojživelníků

Výzkum Abderemane-Aliho týmu ukázal, že pralesničky zřejmě často využívají třetí možnost, která představuje ukládání jedu v těle takovým způsobem, že se stane neškodným. Pravděpodobně vytvářejí protein, který funguje jako houba a nasává do sebe jed. Ten pak nemá šanci dostat se ke zranitelným místům těla žáby a neotráví ji. Vědci po takových proteinech pátrají a podrobují je výzkumu, protože bychom je mohli využít například v čištění vod nebo v medicíně.

Každý z nás už nejspíš někdy viděl „padající hvězdu“. Asi netřeba vysvětlovat, že se nejedná o skutečnou stálici, nýbrž obvykle o meteoroidy různých velikostí či o pozůstatek z průletu některé komety. Někdy dokonce může jít o nejrůznější kosmické smetí, tedy produkt člověka – a to doslova, protože i výměšky vesmírných cestovatelů nakonec shoří v atmosféře. Zkrátka, rande pod hvězdnou oblohou zakončené otřepanou frází „padá hvězda, něco si přej“ už nemusí být tak romantické jako dřív.

Nevítaný host

Vraťme se však k raketám. O zajímavou nebeskou show se loni v březnu postaral Sojuz 2.1b, který vynášel várku komunikačních družic dnes již zkrachovalé společnosti OneWeb. Deset minut po startu vstoupil druhý stupeň do atmosféry severovýchodně od Sverdlovské oblasti a zachytily jej kamery: Video nejdřív ukazuje Sojuz 2.1b pokračující s nákladem na oběžnou dráhu a poté zmíněný „sešup“ jeho stupně. Něco podobného se přitom neodehrálo poprvé.

Raketové stupně většinou zanikají nad neobydlenými oblastmi a zbytky kosmické techniky pak nejčastěji bez povšimnutí končí ve vlnách oceánu. Jistou výjimku z pravidla představují čínské nosiče, jež po vyhoření nezřídka dopadají do obydlených částí asijské země (viz Velké čínské havárie). Rozhodně se přitom nejedná o triviální záležitost a lidová republika palčivý problém dlouhodobě řeší. 

Poslední cesta

Steve Cullen náhodou zastavil ve správný čas na správném místě a z vyhaslé sopky Mauna Kea na Havaji zachytil zánik horního stupně čínské rakety CZ-3B (Dlouhý pochod-3B). Zmíněný kus techniky strávil na oběžné dráze čtyři měsíce, než se dostal do bodu bez návratu a rozpadl se na kousky právě nad uvedenou havajskou oblastí. Excitace a ionizace molekul atmosféry při jeho průletu potom vyvolaly nebývalý světelný efekt.

Vzhledem k extrémně vysoké rychlosti objektu ve vstupním rozhraní je vzduch před ním stlačen a vytváří se vrstva rázové vlny, v níž se molekuly rozdělí na ionty a teploty stoupají k extrému. Přetížení může dosáhnout i 20 G, takže nastává strukturální poškození komponentů a následně se těleso rozpadá na několik částí. Teploty při návratu mohou roztavit většinu kovů používaných v kosmonautice, převážná část fragmentů vzniklých při vstupu do atmosféry se úplně spálí a zanechá v jejích horní vrstvách oblak prachu a ionizovaných kovů.

Obdobný úkaz zažila letos 22. května Austrálie, a to po startu Sojuzu 2.1b s armádní družicí Tundra z kosmodromu Pleseck. Překvapení obyvatelé Tasmánie sledovali zánik třetího stupně rakety, který měří 6,74 m na délku, 2,66 m v průměru, dosahuje suché hmotnosti 2 597 kg a využívá motor RD-0124. Právě ten za sebou zanechal po průchodu atmosférou výraznou stopu. Mnozí ji měli za meteorit, ale událost se poměrně snadno podařilo spojit se zmíněným startem, čemuž odpovídala i vypočítaná trajektorie. Podobných pozorování však známe celou řadu.

Vzácný předmět vlastní italský potápěč Roberto Mazzara, který ho objevil v roce 1994 při ponoru k vraku jiného plavidla poblíž Portugalska. Prodat se ho pokoušel už několikrát, naposledy v roce 2018, ale nebyl spokojen s cenou šest milionů dolarů (128 milionů korun), což byla nejvyšší nabídka v internetové aukci. Tentokrát má aukce na této ceně začít.

Zvon se bude prodávat na soukromé aukci v Miami, datum ale ještě nebylo stanoveno. „Pokud by to bylo 12. října, tak by to bylo skvělé,“ řekl Mazzara s odkazem na den, kdy se připomíná výročí Kolumbova objevu. Právě 12. října 1492 totiž námořníci z jeho lodi spatřili jeden z Bahamských ostrovů.

Odborníci cenu zvonu odhadují na 30 až 60 milionů dolarů (642 milionů až 1,3 miliardy korun). Silně poškozený artefakt je totiž jednou z mála dochovaných hmotných památek, která připomíná Kolumbovu první objevitelskou cestu, jež byla historickým milníkem. Mazzara ale doufá, že zvon v aukci získá veřejná instituce, aby předmět mohl být přístupný veřejnosti.

TIP: Mořeplavcův odkaz: Kryštof Kolumbus zanechal ve světě nesmazatelné stopy

Loď Santa Maria najela koncem roku 1492 na mělčinu u ostrova Hispaniola a do Španělska už se nevrátila. Zvon, který údajně patřil kartografovi Juanu de la Cosovi, se později dostal na palubu lodi San Salvador, která s nákladem zlata ztroskotala v roce 1555 u Portugalska. Někteří experti o původu zvonu pochybují, Mazzara má ale k dispozici posudky univerzity v Zaragoze, která předmět datovala do 15. století, a další listinné důkazy.

Bez ohledu na to, jak málo o obrovi ležícím u vsi Cerne Abbas víme, jedno je jisté: Bez nadsázky jde o největšího muže britské historie. S výškou téměř 50 metrů patří k nejrozměrnějším a ze stejného důvodu i nejznámějším skulpturám nejen v Anglii, nýbrž v celé Evropě. K jeho popularitě nicméně značně přispěla pikantní situace, v níž jej neznámý autor zachytil: Jako by chtěl své již tak monumentální dílo ještě ozvláštnit, zobrazil nahého muže s výraznou erekcí. V pravé ruce pak dotyčný třímá mohutný kyj, jenž sám o sobě měří 36 metrů, a vítězoslavně jím mává nad hlavou. 

Keltové či Římané…

V plné kráse výtvor vynikne z ptačí perspektivy, případně při pohledu z protějšího kopce, kdy se ukáže kontrast zelené vegetace a bílé křídy tvořící podklad. Obraz kdosi zhotovil tak, že pečlivě vyryl přibližně 30 cm hluboké rýhy. Jak dlouho již olbřímí postava hledí na své obdivovatele, nikdo přesně neví. V okolí se kdysi tradovalo, že jde o portrét skutečného obra, jenž sužoval kraj, než ho vesničané konečně zabili. 

Většina místních se však přiklání k názoru, že dílo pochází již z pravěku či nejpozději ze starověku. Mohlo by například upomínat na keltské kmeny, které takto vzývaly pohanská božstva. Další možnost zní, že se obr zrodil v dobách starověkého Říma, a dokonce se pro něj nabízí konkrétní vzor: Bájný antický hrdina a polobůh Herkules byl totiž obvykle zobrazován nahý a s kyjem, zpravidla navíc třímající kořist. Nedávné archeologické průzkumy pod levou paží muže skutečně odhalily původně bílou, dnes již zarostlou linii, možná symbolicky znázorňující visící lví kůži. 

… nebo novověká karikatura?

Historikové jsou nicméně jiného názoru: Zaráží je totiž, že o tak nápadném krajinném prvku chybí v místních kronikách po celá staletí jakákoliv zmínka. Teprve roku 1694 zaplatil podle záznamů vikář z farnosti v Cerne Abbas tři šilinky za očištění a zvýraznění bílých obrysů. Mezi odborníky proto donedávna panovala shoda, že geoglyf vznikl až v oné době. 

Ostatně, napovídala by tomu i tehdejší politická situace v Anglii: Zemí zmítala občanská válka a u moci se ocitl vojevůdce Oliver Cromwell, který si navíc údajně nechal říkat Herkules. Není vyloučeno, že se v Dorsetu objevila jeho posměšná podobizna coby dílo tudorovských vtipálků. Danou možnost dokonce přímo zmiňuje místní duchovní a významný historik John Hutchins: Roku 1774 napsal, že obrys nechal vytvořit majitel zmíněné půdy baron Denzil Holles, a to v letech 1642–1666.  

Ve hře po celou dobu pochopitelně zůstávala i varianta, že jsou veškeré spekulace zbytečné – protože se ve skutečnosti jedná o moderní podvrh, jehož autoři se svezli na vlně popularity prokazatelně prastarých britských geoglyfů. Loni se proto archeologové rozhodli pomocí odběru vzorků přímo z terénu jednou provždy zodpovědět alespoň část z mnoha otázek, jež muže s kyjem obklopují. 

Všechno je jinak

První náznak, že původní předpoklady zřejmě vezmou za své, poskytly analýzy skořápek měkkýšů nalezených v půdě. Obsahovala totiž druhy plžů a mlžů, kteří se na území Británie vyskytovali někdy v průběhu 13. a 14. století – zřejmě tam nedobrovolně doputovali se slámou a senem používanými při přepravě zboží z kontinentu. Počátkem letošního května pak badatelé publikovali závěry dalšího, důkladnějšího průzkumu, který přinesl ještě pozoruhodnější výsledky. 

Tým z britského institutu National Trust, jenž zodpovídá za ochranu historického dědictví, ve spolupráci s nezávislými archeology využil relativně novou metodu: Materiál odebraný přibližně z metrové hloubky podrobili tzv. opticky stimulované bioluminiscenci. Její pomocí se měří energie, kterou odrazí vzorek ozářený infračerveným světlem, načež lze stanovit, kdy se naposledy ocitl na přímém slunečním svitu. 

Ukázalo se, že zrnka křemene odebraná z dorsetského obra byla dennímu světlu prokazatelně vystavena zhruba před tisíci lety, tedy o několik století dřív, než naznačily skořápky měkkýšů. „Něco takového jsme vůbec nečekali. Většina archeologů se domnívala, že je obr buď pravěký, nebo naopak vznikl až v novověku. O středověku nikdo z nás neuvažoval. Všichni se pletli, včetně mě,“ okomentoval nová zjištění vedoucí výzkumu geoarcheolog Michael Allen. 

Provokace svérázných pohanů

Přibližné datum vzniku díla orámovali vědci letopočty 700–1100, za nejpravděpodobnější však považují konec 10. století. Tehdy Anglie spočívala v rukou posledních pohanských saských kmenů, které však pomalu ustupovaly stále dominantnějšímu křesťanství. V roce 987 vzniklo v Cerne Abbas první místní opatství, což může podle historiků s geoglyfem vzrušeného obra kupodivu souviset. Nelze vyloučit, že se mniši z nového kláštera snažili dosud vesměs pohanské obyvatele přesvědčit, aby upustili od uctívání boha Heila, kterého měl gigant s kyjem znázorňovat.

Podle archeoložky Alison Sheridanové však možná naopak odbojní Sasové vytvořili na vznik kláštera svéráznou odpověď. „Skoro to vypadá jako akt vzpoury ze strany místních – neuvěřitelně sprostá postava pohana coby vztyčený prostředníček, který ukázali opatovi,“ spekuluje badatelka.

Proč by však historické záznamy o existenci výtvoru tak dlouho mlčely? I zde už mají archeologové vysvětlení: Zkoumání uzavřeli s tím, že mniši nechali figuru záměrně zarůst trávou poté, co křesťanství přece jen převládlo. Na dlouhá staletí se na ni pak zapomnělo, přestože nikdy nezmizela tak dokonale, aby se její stopy nedaly při dobrém světle zahlédnout. Rozhodnutí postavu obnovit pak mohlo padnout právě za tudorovské Anglie, jak naznačuje zmíněný kronikářský záznam. 

Obří symbol plodnosti

Přesto dorsetský obr zatím nevydal veškerá svá tajemství. Dokud historikové spolehlivě neobjasní třeba motivy pradávného autora, bude giganta patrně dál halit aura tajemna, jež k němu láká zástupy turistů. Z velké části jde o bezdětné páry doufající, že po návštěvě siluety s tak dominantním znázorněním mužského přirození konečně počnou – a některé ženy prý na falickém symbolu rovnou přespí. 

TIP: Pravěké tetování Země: Kdo vytvořil obří svastiku v Kazachstánu?

Svou důvěru v dorsetského obra mimochodem vložila i Virginia Penelope, žena šestého markýze z Bathu. Počátkem roku 1957 s manželem místo navštívili a o deset měsíců později se jim narodila dcera… Pokřtili ji Silvy Cerne Thynne a obřího muže z Cerne Abbas určili jejím kmotrem. 

Kolem Merkuru a Venuše jako jediných planet Sluneční soustavy neobíhají žádné měsíce. Jedná se o jistý paradox vzhledem k faktu, že vlastní průvodce mají i některé asteroidy. Velikost dotyčných dvou planet – zejména Venuše, jež se fyzickými parametry podobá Zemi – by tedy měla postačovat, aby si přirozené satelity udržely. 

Jenže hmotnost netvoří jediný parametr, který o přítomnosti měsíce rozhoduje. Důležitou roli hrají také efekty ostatních objektů, jež mohou působit natolik rušivě, že se přirozené družice u mateřského tělesa neuchovají. Jde jistě o případ Merkuru, který krouží příliš blízko Slunce. Ohromné gravitační rušení hvězdy nedovolilo, aby se kolem první planety souputník zformoval. Stejně tak je vyloučeno, aby se u Merkuru nějaký měsíc zachytil. 

TIP: Phobos a Deimos jsou zřejmě pozůstatky zmizelého měsíce Marsu

V případě Venuše gravitační poměry udržení průvodce nebrání, a vědci tak pracují se dvěma hypotézami, proč „sestra Země“ přirozenou družici nemá: Buď o ni přišla dlouhodobým působením Slunce, nebo se na její ztrátě podílela významná srážka. Ani jeden z předpokladů však bohužel nelze potvrdit, či naopak vyvrátit.