V roce 1951 Sověti úspěšně dokončili nový proudový motor VK-1F, který vykazoval sice stejný výkon jako jeho předchůdce, disponoval však komorou přídavného spalování, zvyšující po dobu tří minut výkon o plnou čtvrtinu. Po instalaci do draku sedmnáctky tak vznikla verze F, zavedená do sériové výroby roku 1953. Kromě zvětšení brzdicích štítů obdržela také modernější radionavigační aparaturu.

Image

Čtěte také

Nad pouští i džunglí: Sovětská stíhačka Mikojan–Gurevič MiG-17 (1)

Pro noční lovce

Pro lety v noci se ale nehodila, což se stalo důvodem vývoje speciální noční stíhací varianty P. Ta dostala do přídě radiolokátor RP-1 Izumrud. Jeho vyhledávací anténa dokázala cíl zachytit na vzdálenost až 12 km, zaměřovací anténa se pak automaticky zapojovala po přiblížení k cíli na dva kilometry. Umožňovala palbu bez vizuálního kontaktu, za lepší viditelnosti se dala vypnout a pilot pak vedl palbu pomocí klasického zaměřovače v čelním štítku kabiny. Hmotnost celého zařízení ale činila více než 200 kg, a proto stroj nesl místo třetího kanonu N-37D ráže 37 mm lehčí kanon NR-23, celkově pak tedy disponoval trojicí stejných zbraní ráže 23 mm.

Výkony letounu přesto o něco poklesly. Problém vyřešilo další provedení – MiG-17PF, které poháněl motor VK-1F s přídavným spalováním. Jeho výkony dosahovaly stejných hodnot jako u původní denní verze, následně se vyrábělo ve velkých sériích a exportovalo do mnoha zemí.

Koncem 50. let se v Sovětském svazu začaly vyrábět první řízené střely RS-2U (také pod názvem R-5MS nebo  K-5MS). Počítalo se s nimi pro ničení těžkých bombardérů na velké vzdálenosti a naváděly se komplikovaně paprskem radiolokátoru z paluby letounu. Do výzbroje je dostala verze MiG-17PFU, sloužila ale téměř výhradně u protivzdušné obrany SSSR a do bojových operací se tak nedostala.

Proti špionážním balonům

U čs. letectva se v roce 1955 nejdřív objevily dvě sedmnáctky, které nenesly palubní radar a měly sloužit jen k operacím ve dne za normálních povětrnostních podmínek a k přeškolení pilotů na nový typ. První z celkem 24 dodaných, radiolokátorem vybavených strojů MiG-17PF, dorazily do Československa v roce 1956, do výbavy je dostal 11. stíhací letecký pluk v Žatci a 1. v Českých Budějovicích. Působily jako přepadové a připsaly si řadu úspěšných zásahů.

Během 50. let se na naší obloze začaly objevovat ze Západu vypouštěné propagandistické, letákovými zásilkami naložené, ale též špionážní balony. Některé létaly ve výšce kolem 15 km a nesly fotografickou aparaturu mapující československé území. K jejich likvidaci vzlétali piloti sedmnáctek, které měly maximální dostup asi 16 600 m. Přepadové sedmnáctky sloužily hlavně k nočnímu stíhání a ostraze hranic za nepříznivých povětrnostních podmínek. Sériově se u nás ale nevyráběly a poslední dolétaly v roce 1968. Jejich licenční výroba ovšem běžela v Polsku a od roku 1956 i v Číně. Tam nesly označení Šen-jang J-5 a produkovaly se do roku 1969.

Nad Vietnamem

Sovětské i čínské MiG-17 se dostaly rovněž do výzbroje letectva severního Vietnamu, které začátkem února 1964 prohlásilo za bojeschopný 921. stíhací pluk. Bylo to právě v období, kdy se do konfliktu zapojilo americké letectvo. K prvnímu utkání s Američany došlo 3. dubna 1965. V dopoledních hodinách vzlétla čtyřčlenná formace sedmnáctek a utkala se se skupinou Vought F-8 Crusader. Pilot Pham Ngoc Lan jednu americkou stíhačku poškodil.

Další z vietnamských účastníků boje později uvedl: „Američané si stále neuvědomují, že i my máme stíhačky, a nevěří, že by se k nim ve vzduchu někdo vůbec odvážil přiblížit. Samozřejmě toho náležitě využíváme.“ Nejnebezpečnějším soupeřem vzdušných sil komunistického Vietnamu se staly americké F-4 Phantom II. Měly skoro dvakrát vyšší rychlost než MiG-17 a na rozdíl od nich mohly na velkou vzdálenost odpalovat samonaváděcí protiletadlové řízené střely.

Pro život pozemského typu je nezbytná voda. Na povrchu Země je voda běžná a podle toho, co víme, byl alespoň z části vodou pokrytý i dávný Mars. Povrch dnešní rudé planety je ale očividně prakticky bez vody. Planetární vědci se už dlouho snaží přijít na to, proč Mars o svou povrchovou vodu přišel.

Možných vysvětlení se již objevila celá řada. Často se uvádí například zeslábnutí magnetického pole Marsu, které mělo vést ke zřídnutí atmosféry a s ním spojeným ztrátám vody. Kun Wang z Washingtonské univerzity v St. Louis a jeho spolupracovníci dospěli k závěru, že vysvětlení může být vlastně celkem jednoduché. Mars je podle nich příliš malý na to, aby si od svého vzniku do dneška udržel velké množství povrchové vody. Jinými slovy, rudá planeta byla odsouzena k vyschnutí od samotného počátku.

Čím větší kamenná planeta, tím více vody

Wangův tým k tomu dospěl díky výzkumu stabilních izotopů draslíku, s jejichž pomocí je možné odhadnout přítomnost a množství těkavých látek, včetně vody, na různých planetárních tělesech. Vzorky z Marsu ani dalších planetárních těles na Zemi nemáme k dispozici, ale vědci je nahradili příslušnými meteority. Ukázalo se, že existuje dobře podložený vztah mezi velikostí tělesa a obsahem izotopů draslíku, tedy i množstvím obsažených těkavých látek 

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Podle Wanga Mars ztratil více vody než Země, ale zároveň méně vody než Měsíc a planetka Vesta. To odpovídá i jejich velikostem. Pokud mají badatelé pravdu, zřejmě existuje poměrně úzce vymezená velikost planet, na nichž může být dost kapalné vody na to, aby tam probíhala desková tektonika, pro kterou je voda nezbytná, a případně mohl vzniknout život.

Podle „záhadologické“ literatury má spousta lidí nevysvětlitelné schopnosti, k nimž patří například telepatie (přenos myšlenek), telekineze (schopnost pohybovat objekty sílou vůle) či jasnovidectví. O vědecký výzkum uvedených jevů se snažil obor zvaný parapsychologie, jehož počátky lze vysledovat až do roku 1882. Tehdy vznikla v Londýně první parapsychologická společnost nazvaná Society for Psychical Research.

Ganzfeldovy experimenty

Ve 20. století se tématu začaly věnovat i další laboratoře, někdy dokonce na prestižních univerzitách. Čas od času se pak v médiích objevily senzační zvěsti, přesto údajné paranormální schopnosti nikdy neobstály při důsledném vědeckém zkoumání. O jejich využití se zajímaly rovněž světové armády a tajné služby, nicméně zmíněné programy vždy skončily neúspěchem.

Za nejlepší „vědecký důkaz“ mimosmyslového vnímání, který už desítky let vyvolává vášnivé diskuse, se považují tzv. Ganzfeldovy experimenty: Vybraný jedinec se soustředí na jeden ze čtyř obrázků a snaží se jej telepaticky poslat jiné osobě v druhé místnosti, která má následně uhodnout, o jaký obrázek se jednalo. Mezi lety 1974 a 1981 proběhlo několik desítek podobných pokusů a jejich celková úspěšnost dosáhla 38 %, přičemž pokud by domnělí jasnovidci hádali náhodně, měli by docílit pouhých 25 %.

Kritikové však podotýkali, že pokusné subjekty mohly slyšet, o čem se „vysílající“ osoba v druhé místnosti baví, a navíc byly v uvedených studiích odhaleny statistické chyby. Pokusy se proto mnohokrát opakovaly s vylepšenou metodikou, a v mnoha případech se telepati i nadále „trefovali“ nad rámec náhody, byť šlo jen o několik procent.

Falešní kouzelníci

Dlouholeté badatelce v oblasti paranormálních jevů Susan Blackmoreové se ovšem podobné výsledky nepodařilo zopakovat, a proto navštívila specializovanou laboratoř v Cambridgi, která tehdy v Ganzfeldových experimentech vykazovala působivé výstupy.

„To, co jsem tam viděla, hluboce otřáslo mou důvěrou v celý obor a v publikovaná tvrzení o úspěšných pokusech,“ napsala tehdy. „Experimenty, které se na papíře jevily tak slibně, sklouzávaly ve skutečnosti k podvodům i chybám hned v několika rovinách, a já sama jsem odhalila několik pochybení a selhání v dodržování protokolu.“

Ostatně, nešlo o první případ: Během nechvalně proslulého projektu Alfa probíhajícího v letech 1979–1981 vodili odborný svět za nos dva kouzelníci, kteří předváděli laciné triky jako ohýbání lžiček. Počínali si však při tom nesmírně obratně, takže vědci skutečně uvěřili, že oba muži disponují paranormálními schopnostmi. Když pak „zázrační“ eskamotéři vystoupili na parapsychologické konferenci a otevřeně přiznali, že podvádějí, zůstal celý přednáškový sál s ústy dokořán.

Časté jsou také podvody ze strany samotných badatelů v oblasti paranormálních jevů, jak letos po více než čtyřiceti letech výzkumu uznal i parapsycholog James E. Kennedy: „V parapsychologii došlo k mnoha přečinům ze strany experimentátorů a jedná se o trvalou hrozbu. Po všech těch letech považuji závažné neodhalené podvody a manipulaci s analýzou v parapsychologickém výzkumu za stále pravděpodobnější. Absence účinných opatření přitom k podobnému chování přímo vybízí…“

„Křestní jméno nesmí nikoho urážet ani způsobovat ostudu svému nositeli nebo být z jakéhokoli důvodu považováno za nevhodné,“ uvedl švédský úřad Skatteverket. Úřad dodal, že není vhodné jako křestní jméno zvolit příjmení či přezdívku. Odmítl možnost, že by se slova „Vladimir“ a „Putin“ dala považovat za dvě samostatná křestní jména a vysvětlil, že je bylo nutné posoudit jako celek.

Matrika své rozhodnutí doručila na začátku září rodičům, kteří žijí v malém městečku Laholm na jihu Švédska. K zamítacímu dopisu přiložila novou žádost o jméno dítěte.

TIP: Indonéskému chlapci dali rodiče jméno Google. Má mu to usnadnit život

Není to zdaleka poprvé, kdy Skatteverket odmítl žádost rodičů o neobvyklé jméno pro dítě – v minulosti úřad zamítl například jména Ford, Allah, Pilzner nebo Q. Podle statistického úřadu žije ve Švédsku 1413 mužů se jménem Valdimir, nicméně jméno Putin statistika neuvádí. Buď nikdo s takovým jménem v zemi nežije, nebo jsou jeho nositelé méně než dva – v takovém případě je databáze kvůli ochraně osobních údajů nezobrazuje.

Pro vznik života ve vesmíru jsou nezbytné základní stavební kameny v podobě molekul organických látek. Z nich pak mohou vznikat složitější a složitější molekuly, které se postupně stanou součástí živých organismů. Nedávné analýzy záření z oblastí kolem mladých hvězd odhalily velké zásoby takových organických látek.

John Ilee z britské University of Leeds a jeho tým na základě svých výsledků tvrdí, že „polévka“ organických látek, která byla na počátku života na Zemi, by mohla být ve skutečnosti běžná na řadě míst v Mléčné dráze a nejspíš i v jiných galaxiích. Je to příznivá zpráva pro naše úsilí nalézt alespoň primitivní život na jiných planetách ve vesmíru.

Organické látky v discích mladých hvězd

Badatelé nalezli zmíněné organické molekuly v protoplanetárních discích mladých hvězd. Podobný disk přitom kdysi dávno obklopoval i mladé Slunce. Vznikaly v něm planety Sluneční soustavy, včetně Země. Přítomnost objevených organických molekul je podle odborníků významná, protože představují nezbytný krok ke vzniku života mezi jednoduchými molekulami anorganických látek a komplexními molekulami v živých organismech.

TIP: Náhlý výtrysk mladé hvězdy odhalil množství organických látek

Organické látky byly v protoplanetárních discích objeveny díky pozorováním soustavy radioteleskopů ALMA v Chile. Badatelé se přitom zaměřili na tři organické molekuly – kyanoacetylen, acetonitril a cyklopropenyliden, po nichž pátrali v protoplanetárních discích pěti hvězdných systémů – IM Lup, GM Aur, AS 209, HD 163296 a MWC 480. Všechny tyto disky se nacházejí ve vzdálenosti 300 až 500 světelných let od nás a ve všech pozorujeme známky vzniku planet.

Řekli byste, že zubní kaz je lidskou „vymožeností“ a „trestem“ za naše nevhodné stravování? Omyl! Zuby se kazily už dávným savcům ve starších třetihorách. Zjistil to tým odborníků, které vedl Keegan Selig z kanadské University of Toronto, při zkoumání fosilií starých asi 54 milionů let.

Postiženým savcem byl archaický primát, či spíše blízký příbuzný nejstarších primátů, který nese jméno Microsyops latidens. Fosilií tohoto druhu bylo objeveno celkově jen velmi málo. Několik zubů těchto živočichů se ale podařilo objevit badatelům v pánvi Bighorn Basin na jihu státu Wyoming. Vědci zuby prostudovali pod mikroskopem a u 77 z nich objevili zubní kazy, které pak potvrdili pomocí snímků rentgenové mikrotomografie.

TIP: Vědci objevili patrně nejstarší známý nádor: Je starý okolo 240 milionů let

Podle badatelů byl microsyops vášnivým jedlíkem ovoce, což se u některých jedinců neblaze projevilo na jejich chrupu. Jak podotýká Keegan Selig, jezení ovoce bylo zásadní pro počátky evoluce primátů. Právě díky němu například máme barevné vidění. Zároveň se ale ukazuje, že přechod na stravu bohatou cukry nebyl pro naše pradávné předky úplně bezbolestný. A prokletí zubních kazů si tak ve své evoluční linii neseme dodnes.

Přírodní rezervace Sasan Gir se nachází ve státě Gudžarát a rozkládá se na území tří okrsků. Lvi indičtí (případně perští či asijští) (Panthera leo leo, dříve Panthera leo persica) se o park dělí s jednou z nejsilnějších populací indických levhartů v zemi a také s komunitou místních obyvatel, kteří si říkají „Maldhari“. Pro nynější počet cca 500 kusů lvů asijských je rezervace příliš malá, ale jednání o přesunu části zdravé populace do jiného indického parku stále zůstává na mrtvém bodě. 

Ztraceni mezi lidmi 

Gudžarát je domovem 60 milionů lidí a přes 24 milionů kusů chovného dobytka. Tyto počty je potřeba zdůraznit, protože obrovsky kontrastují s množstvím divoce žijících savců. Na jediného z nich totiž v průměru připadá asi 50 kusů dobytka nebo 120 lidí. Zvířata jako slon indický, gaur, gepard, divoký pes dhoul nebo tygr z tohoto koutu Indie již vymizela a asijští lvi neměli být výjimkou v nastoleném „trendu“. 

Příběh o záchraně těchto unikátních šelem zahrnuje obětavost i odhodlání na poli indické ochrany přírody a může být velkou inspirací pro další oblasti a druhy na pokraji vyhynutí. Politikaření bohužel ochráncům přírody podráží nohy a jejich dosavadní úspěšné činy je proto nutné brát jako skutečné vítězství vůle. Navíc před nimi stojí další velké výzvy. Pokud má Sasan Gir zůstat jediným místem, kde lvi (i když úspěšně) přežívají, jedná se o neúměrný a navíc zbytečný risk. 

Hranice značené nejen pachem

Asijští lvi se kromě genetické výbavy od svých afrických bratranců nijak výrazně neliší. Na pohled je odlišuje lalok volné kůže na břiše a chybějící břišní hříva. O praktickém významu hřívy na hlavách lvů v Asii i v Africe se mimochodem mezi zasvěcenými stále vedou diskuze. Jednou z možností je, že hříva svého nositele opticky zvětšuje, takže budí i větší respekt. Není ani vyloučeno, že funguje jako částečná ochrana při soubojích „tváří v tvář“ – drápy útočícího soka se po ní snadno smeknou. Ozdoba, kterou mají na hlavě lvi v Indii, je v porovnání se lvy v Africe o něco chudší, takže by si teoreticky měli ze soubojů častěji odnést nějaký ten šrám v obličeji. 

Vyjma jmenovaných rozdílů jsou ovšem indičtí lvi typickými zástupci svého druhu s charakteristickou stavbou těla. Jejich mohutné a svalnaté přední končetiny dokážou jediným úderem srazit kořist a zadní zase poskytují sílu odrazu nutnou pro stíhání kořisti na kratší vzdálenost. Ostré zahnuté drápy se postarají o finální fázi útoku. Oproti ostatním kočkovitým šelmám jsou lvi známí společenským chováním a životem ve smečkách, které průměrně čítají 10–15 členů. V Giru ovšem byla pozorována i smečka 28 lvů. Smečku většinou tvoří samice s mladými. Odrostlí samci se obvykle rychle osamostatní nebo jsou ze své rodné smečky vypuzeni zhruba ve věku tří let – bývají totiž poměrně agresivní a mohli by ublížit nastupující generaci, což samice pochopitelně nedopustí. Mezi vyhoštěnými lvy často zůstává velice silné bratrské pouto a taková zvířata spolu mohou vést společný nomádský způsob života i několik další let. Každá smečka má i vůdce – dominantního samce, jenž velice aktivně brání své teritorium, které rovněž pravidelně značí pomocí pachových značek, nebo drápáním do kůry stromů. Rituál značení teritoria většinou doprovází i působivým hlasovým projevem. 

Lvi mimo rezervaci

Koncem 19. století přežívala kvůli nekontrolovatelnému lovu už jen hrstka asijských lvů a zdálo se, že indický subkontinent se bude muset s těmito šelmami rozloučit. Naštěstí byl tehdy v Gudžarátu místodržícím Naváb z Džunágadhu – vášnivý lovec, který pochopil, že poměr sil mezi lvy a lidmi se zásadně změnil a musí se tedy změnit i přístup ze strany lidí. Vzal si proto za cíl nikoli lovit, ale zachránit tento živý symbol státu a díky jeho odkazu žijí lvi v Gudžarátu dodnes. 

Až do roku 2010 byla veškerá sčítání lvů zaměřena výhradně na Gir a jeho hraniční oblast. Kvůli nárůstu populace a nedostatku lovné zvěře se však lvi často vydávali za hranice parku a vzrůstala pravděpodobnost konfliktu mezi šelmami a lidmi. Mám ale dojem, že ve zvládání těchto situací se může zbytek Indie od velice tolerantních obyvatel Gudžarátu učit.

Budoucnost nezbytného „vývozu“

Samci jsou v roli vůdců smečky ke „svým“ samicím a mláďatům obvykle přátelští. Velké nebezpečí však hrozí zejména nedospělým mláďatům v případě, že se na scéně objeví jiný samec, který dřívějšího vůdce vyžene. V tom případě často dochází k tzv. „infanticidě“, kdy nový samec zabije potomky předchozího vůdce. Nejde o nějaké nastolení „hrůzovlády“, jak by si možná tento čin někdo mohl vykládat. Nový vůdce smečky si je dobře vědom toho, že taky on může o svou pozici dominantního vládce brzy přijít. Zabitím mláďat si proto zajišťuje, aby se lvice přestala starat o dosud nesamostatné potomky. Samice tak může rychleji zabřeznout a samec dostane rychleji příležitost zplodit potomstvo s vlastní generační stopou. Když pak bude mít štěstí a dost sil a uhájí vůdcovství dostatečně dlouho, jeho potomci se dožijí dospělosti. 

Velkou předností života ve smečce je společný lov, díky němuž se na jídelníčku lvů ocitá například jelen sambar, divoké prase, antilopa nilgau a v nemalé míře i hospodářský dobytek! V případě úspěšného lovu dospělý jedinec za týden spořádá 35–50 kilo masa. V poslední době se ovšem lvům v Indii lovných zvířat spíš nedostává. Girský les má i přes mimořádný ekosystém své limity a v dlouhodobém měřítku se zdá přesun vzácných šelem do jiné rezervace či národního parku nevyhnutelný. Nebude to ale jednoduché. Mimo jiné proto, že hrdý Gudžarát se své chlouby a pocitu výjimečnosti tak snadno nevzdá.

Kolísavá populace asijských lvů

Lev indický byl kdysi rozšířen od tzv. Malé Asie a Arábie přes Persii až do Indie a konkrétně v Indii byla jeho populace přítomná prakticky po celém subkontinentu. Před koncem 19. století však byl (s výjimkou dnešního národního parku Gir) na většině území vyhuben. Vůbec poslední jedinec přežívající ve volné přírodě mimo Gudžarát byl zaznamenán roku 1884!

Na konci minulého století pak Naváb z Džunágadhu (Gudžarátský místodržící) se zděšením zjistil, že lvů asijských zbývá i zde pouhý tucet. Naváb z Džunágadhu umožnil přiměřenou ochranu těchto zvířat a nastartoval tak postupný nárůst populace. Ta celkem výrazně vzrostla již mezi roky 1904 až 1911. Po smrti Navába se ale vše vrátilo do starých kolejí (ročně bylo zastřeleno 12 až 13 lvů), od roku 1911 byla střelba kontrolována britskou správou a v průběhu roku 1913 nahlásil hlavní důstojník Džunágadhu, že v lesích Giru již nezbývá více než 20 lvů. 

Je potřeba dodat, že až do roku 1936 byla všechna tato čísla a udávaný stav populace pouze výsledkem odhadů založených na osobních znalostech. První organizované sčítání bylo provedeno v roce 1936, kdy Indové napočítali 287 lvů. 

TIP: Soužití afrických velikánů: Boj o africké království mezi slony a lvy

Silný nápor ze strany lidí pak vyústil ve smršťování lvího území až na úroveň dnešní rezervace Gir, která je posledním útočištěm a šancí pro tyto ohrožené savce. V roce 1965 zde byl zahájen program na zachování volně žijících živočichů na území o rozloze 1 265 km², později byla oblast ještě rozšířena na 1 412 km². S nárůstem populace lovné zvěře se postupně „uzdravoval“ i stav lvů, který dnes čítá (podle informací na stránkách parku Gir) 523 kusů včetně mláďat (stav v roce 2015).

Otom, že za druhé Peloponéské války (431 až 404 př. n. l.) není v Řecku a Malé Asii lepších vojáků než těch ze Sparty, nikdo moc nepochyboval. Jejich profesionální vojsko složené z mladíků trénovaných v zabíjení už od sedmi let věku, nenašlo v celém regionu konkurenci. Atény a jejich námořní spolek tak pod spartským tlakem padly dříve, než byste vykoktali de-mo-kra-cie.

Nebyl to pochopitelně jen tvrdý výcvik, který spartánsky vychovávanou válečnickou elitu zocelil. Byla to i polní kuchyně, která z vás s nadsázkou „smazala stopy lidství“. Černá polévka, dobromyslně přezdívaná Černá smrt, se skládala ze syrové krve – teplé a nepřevařené. V ní plavaly ovařené vepřové nožičky, sůl a ocet. Když podle legend tuto polévku jednou ochutnal cestovatel z římského Sybarisu, tedy jihoitalského města proslulého vynikající kuchyní, prohlásil: „Teď už vím, proč se Sparťané nebojí smrti.“

Kuchyně s lidským přístupem

Bezpochyby nejsilnější kartu, která přebije i ty nejhorší jídelní lístky, vynesli roku 881 v Číně. Tehdy svou příležitost vycítil jistý Huang Chao. Nepříliš úspěšný lovec a voják, o poznání úspěšnější zloděj a vynikající pašerák soli se rozhodl, že je vyvolen k vedení vzpoury proti prohnilé vládě dynastie Tchang a v čele rebelského vojska císařským vydatně zatápěl. Jenže po dobytí města Si-an dospěla situace do patu. Chao přišel o většinu armády během dobývání, a tak město nechtěl opustit. Uvnitř se ale nenacházely žádné zásoby. Okolí a vlastně celá provincie byla povstáním dočista zpustošená. Stejný problém pak měla vojska Tchang, která Si-an přes zimu oblehla. Čím se uživí dvě znepřátelené armády, každá o 150 tisících mužích?

Chao rozuměl soli a lovu, a tak si poradil: nařídil zpracovat raněné a padlé a vytvořit z nich nasolené masité konzervy. Zřídil k tomu i speciální „řeznickou“ jednotku. Jak se ukázalo, méně sofistikovaně, ale naprosto stejně si počínali i vojáci Tchang. Tzv. yanshi, vysušené lidské maso, se stalo běžnou součástí vojenských přídělů.

Ohřívání zdržuje

Mýtus o mongolských nájezdnících, kteří se osvěžovali za jízdy tím, že koni nařízli krční tepnu a vydatně si lokli, teď necháme být. Přece jen, je to záležitost 13. století a cestovatel Marco Polo získal tuto informaci jen zprostředkovaně. Sám tvrdil jen to, že mongolští jezdci jsou schopni urazit deset dní bez zastávky, aniž by někde rozdělali oheň. To by se jim ale s koňmi, kterým by průběžně pouštěli žilou, nejspíš nepovedlo.

Pravda je, že neměli se syrovým masem žádné problémy, a k tomu, aby se zakousli do sviště, králíka nebo toulavého psa, nepotřebovali vatru a rožně. Už tehdy se ale ukázalo, že každá neporazitelná armáda může být snadno zdecimována jen tím, že dojde ke ztenčení přísunu zásob. Zajištění pravidelné výživy vojska se tak stalo prvořadým úkolem a žádné další tažení se už neobešlo bez zásobovacích jednotek, které nakupovaly nebo rekvírovaly potraviny.

Než řeknete popel…

Revoluční boj si žádá oběti, a pokud je ve hře nezávislost, musí jít pokročilá gastronomie stranou. Pro George Washingtona často nepředstavovaly problém manévry červenokabátníků, jako spíš vlastní nedostatečné zásobování. Jeho 10 tisíc mužů často postrádalo základní vybavení, zbraně, střelný prach, ale také deky a jídlo.

První měsíce konfliktu tak prakticky všichni „vzbouřenci“ přežívali jen na obyčejných plackách. Recept? Trocha mouky, trocha vody. Uválené těsto se opeče na kameni u ohniště. Výhoda? Nemá to žádnou chuť. Nevýhoda? Opravdu to nemá žádnou chuť. Vojáci si proto své výtvory sypali popelem, aby jim dodali alespoň trochu slaný nádech. Paradoxně to přineslo úspěch, protože tahle uhlím a popelem obohacená strava bránila epidemiím střevních chorob. Těmi zase často trpěli Britové, jejichž zásobování mělo výrazně lepší úroveň.

Přídělové konzervy

Britové si mohou přičíst k dobru snahu o potírání obchodu s otroky, a možná proto se v Evropě nikdy moc nahlas nemluvilo o tom, jak probíhaly třebas takové búrské války na jihu Afriky v roce 1899. Vojáci britského impéria tehdy totiž spáchali snad každý myslitelný válečný zločin a mimo jiné „vynalezli“ i koncentrační tábory. Kromě motivovaných partyzánů z řad místního, dosud ještě nevybitého obyvatelstva představovalo jejich největší problém nulové zásobování. Problému se kreativně chopili skotští bratři Maconochiovi, jejichž továrna ve Fraseburghu začala vojákům dodávat ve velkém první přídělové konzervy. Na co se mohli strávníci v uniformách těšit?

Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej. V praxi měla tahle potravní dávka podobu našedlé mastné pasty a k jídlu moc nebyla ani po ohřátí. Vojáci se konzumace zdráhali, navíc v jihoafrických vedrech se tahle pochoutka rychle kazila a spolehlivě tak z boje vyřadila víc mužů, než kolik jich pobili Búrové.

Kuchařka plná fantazie

Do první světové války nešli Američané zrovna dobře připravení a jejich neochota nechat si poradit od válčících Evropanů je zbytečně stála mnoho životů. Na realitu zákopového bojiště se totiž nedal aplikovat ani upravený Manuál polní kuchyně, poněkud zlověstná brožurka z roku 1910. Zdálo se, že ji sepsal někdo, kdo nikdy nevařil a na starém kontinentě ani nebyl. Zapékaný hrnec s holoubaty, hovězí mozeček nebo pomalu dušená nutrie se šalvějí? Všechny tyhle věci prý měly být v Evropě naprosto běžně k dostání!

Proto šly první sbory na frontové linie vybaveny prakticky jen kořením k dochucení zmíněných exotických pokrmů. A ještě rády pak vzaly za vděk tím, čím se už pár let živilo 2,3 milionu britských vojáků: nezničitelnými, ale také nepoživatelnými suchary, které bylo nutno před konzumací nejprve na několik hodin namočit do vody. Teprve pak se daly rozmělnit pomocí kamene nebo pažby do sice nechutné, ale aspoň poživatelné podoby. Ne nadarmo se těmhle sucharům přezdívalo Červí zámky.

Záhadný pokrm s tradicí

Některé věci se prostě nemění. Třeba univerzální recepty a univerzální chutě v armádě. Na pochoutce, které říkají CFSOT či sif-sot, si američtí námořníci s nepatrnou proměnou receptury pochutnávají už od roku 1914. Hrubá textura tuhé flákoty, kombinace slané chuti doplněné podezřele sladkou krémovou omáčkou ze sušeného mléka… to vše vyvolává otázky, na které možná nechcete znát odpovědi. Oficiálně by se mělo jednat o hovězí maso, ale jen málokdo tomu věří.

TIP: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě

Pokud jde o kvality pokrmu, vypovídá o něm nejlépe jeho neoficiální titul: předkožky na toustu. Nikdo ale neříkal, že si v armádě pochutnáte. Podobnou historickou klasikou je pak „čokoláda pro výsadkáře“, která má s oblíbenou cukrovinkou jen pramálo společného. Aby dlouho vydržela, neroztekla se a vojáci ji nesnědli příliš brzy, je tvrdá jako kámen. Přezdívalo se jí Hitlerova tajná zbraň, protože poslala na marodku víc vojáků než nacistická artilerie. 

Je lidstvo pouhým produktem vědeckých pokusů mimozemských civilizací? Došlo ve starověku k jaderným válkám? Navštěvovali Zemi v minulosti obyvatelé jiných vesmírných světů? V archeoastronautické literatuře najdeme řadu podobných senzačních tvrzení, přičemž vše odstartoval švýcarský spisovatel Erich von Däniken, na jehož popularitě se následně přiživila řada dalších autorů. Tvrdil mimo jiné, že mnohé starověké stavby jsou technicky příliš dokonalé, než aby je postavili lidé. Všichni zmínění tvůrci pak většinou ignorují práci seriózních archeologů a historiků a čerpají spíš jeden od druhého.

Alternativní archeologie

Při bližším zkoumání se ovšem většina fantastických tvrzení o mimozemšťanech rozplyne jako pára nad hrncem. Kupříkladu ve starověkém městě Palenque na území dnešního Mexika se v jedné z pyramid nachází pohřební památník mayského panovníka Pacala. Na víku sarkofágu lze spatřit záhadný reliéf, který podle Dänikena představuje jasný důkaz někdejší přítomnosti mimozemských civilizací. Údajně zachycuje astronauta sedícího uvnitř rakety, s rukama na jakési přístrojové desce a s nohama na pedálu. Ze stroje prý navíc šlehají plameny. 

Podle odborníků však celý výjev zachycuje cestu mayského vládce do podsvětí: domnělé části rakety a oheň jsou ve skutečnosti symbolem tzv. stromu světa, přičemž plameny odpovídají jeho kořenům.

Podobně jednoduše můžeme vysvětlit i většinu ostatních maleb a nálezů, jež někteří považují za důkazy návštěv z kosmu. Často dochází také k mylné interpretaci dávných textů. Jistí ufologové například tvrdí, že se staré indické prameny zmiňují o mimozemských lodích a používají pro ně výraz „vimana“. Stroje prý disponovaly tryskovými motory a děsily divokou zvěř. Zmíněné slovo ve skutečnosti označovalo spíš palác, přičemž své paláce měli i bohové na nebesích, a mohli s nimi tedy létat. Mnohdy se však tyto levitující domy popisují jako skutečné budovy, se zahradami, terasami a zlatými schodišti. Starší texty pak hovoří o vimanech tažených koňmi, což kosmická plavidla nijak zvlášť nepřipomíná. Uvedená fakta ovšem zřejmě neměla kazit dobrou „historku“.