Ve třicátých letech 20. století zůstával ve Spojených státech stále nejvýznamnějším prostředkem masové komunikace a zábavy rozhlas. Stovky místních rozhlasových stanic nabízely téměř nepřetržitý proud hudby, lokálních zpráv a reklamy, jež tvořil trvalou zvukovou kulisu dne Američanů rozhlasového věku. Posluchači si však mohli naladit též vysílání společností s celonárodním dosahem. Jejich program obsahoval i přenosy ze sportovních podniků a koncertů, projevy politiků, diskuse a vzdělávací pořady nebo velmi oblíbené rozhlasové hry, mezi nimiž nechyběly dramatizace románů. Na jejich realizaci se podíleli známí herci, někteří se dokonce specializovali pouze na rozhlasovou tvorbu, dále režiséři a celé týmy techniků a odborníků na nejrůznější triky. 

Mystifikační veledílo

Nejlepší profesionálové pracovali pro jednu z předních amerických stanic CBS. Columbia Brodcasting System vznikla 18. září 1927 a záhy se stala symbolem rozhlasu ve Spojených státech. V této době ještě neměla pověst levicového sdělovacího prostředku jako později její televizní divize a poslouchaly ji po celé zemi miliony lidí všech politických orientací. Pracovat pro CBS, či vystupovat v nějakém jejím programu bylo snem každého hlasatele či autora a své dílo jí nabídl i mladý, tehdy třiadvacetiletý režisér Orson Welles.

Dramatizaci novely Herberta Georga Wellse Válka světů (1898) připravil scénárista Howard Koch a oba se tak podíleli na mystifikaci, která se stala ukázkou možností vlivu prostředků masové komunikace na myšlení a jednání veřejnosti. Welles se pak sice stal legendou toho nejlepšího v americkém filmu a jeho Občan Kane (1941) kultovním snímkem, Válka světů nicméně zůstala jeho zřejmě nejčastěji zmiňovaným výtvorem.

Útok z Marsu oznámil během vysílání 31. října 1938 rozhlasový reportér, v jehož roli vystoupil sám Welles. Uprostřed hudebního pořadu upozornil na záhadné záblesky na rudé planetě a následné přistání vesmírné lodi na Zemi. Vše bylo představeno s takovou mírou věrohodnosti, že iluzi propadly ne sice miliony, jak později tvrdili novináři, ale zcela jistě tisíce posluchačů. Panika je zachvátila i přesto, že na počátku pořadu a dvakrát v jeho průběhu zazněla jasně formulovaná informace, že se nejedná o přímou reportáž, ale pouze rozhlasovou dramatizaci.

Režisér na pranýři

Obyvatelé New Jersey, kam údajně mířil marťanský výsadek, tedy nepáchali sebevraždy skoky z oken a neumírali na infarkt, jak uváděl už následující den americký tisk, ale posílali rozhořčené dopisy Wellesovi i rozhlasové stanici. Psali o děsu, který je během vysílání zachvátil, a těžce jim vyčítali strach, jímž během poslechu trpěli. V novinách se objevily nemilosrdné kritiky počínání bezohledného režiséra, který měl podle autorů s reakcí posluchačů počítat.

Welles se omlouval a hájil na tiskové konferenci. Chtěl hrou vzbudit zdání reality, ale přitom se snažil posluchače ušetřit nejhoršího a ukázat, že o skutečnost nejde. Z dramatizace proto vyřadil některé zvlášť působivé pasáže, a naopak do hry inkorporoval chybné údaje svědčící o fiktivním charakteru pořadu. Kritiky a tím méně vyděšené posluchače svými argumenty sice nepřesvědčil, ale reálné zprávy konce podzimu a zimních měsíců let 1938 a 1939 o hrozících konfliktech v Evropě i Asii nakonec rozruch kolem rozhlasové Války světů přehlušily.

TIP: Netopýří lidé na Měsíci: Jeden z nejzábavnějších hoaxů vznikl v roce 1835

Na skandální dramatizaci ovšem nezapomněli odborníci na masové sdělovací prostředky a psychologové. Zůstala pro ně trvalým předmětem zájmu a ukázkou možností, jež rozhlas, tisk a potom i televize pro manipulaci posluchačem, čtenářem a divákem nabízejí.

Amazonský prales v Brazílii mezi srpnem 2020 a červencem letošního roku podle brazilského Národního ústavu pro výzkum vesmíru (INPE) přišel o 13 235 kilometrů čtverečních své rozlohy. Zjištění se opírá o satelitní data. 

„Je to ostuda. Je to zločin,“ řekl Márcio Astrini, šéf sítě ekologických neziskových skupin Observatorio del Clima. „Vidíme ničení amazonského deštného pralesa vládou, která ničení životního prostředí učinila svou veřejnou politikou,“ dodal.

Drancování pralesa

Brazilský ministr životního prostředí Joaquim Leite poznamenal, že data představují „výzvu“. Úřady podle něj musí „proti těmto zločinům“ důrazněji postupovat. Zároveň ale doplnil, že „údaje zrovna neodrážejí situaci z posledních několika měsíců“.

Amazonie se rozkládá na území několika států, šedesát procent její rozlohy se nachází v Brazílii. Dokáže pohltit významné množství uhlíku, čímž přispívá ke zpomalení globálního oteplování. Je domovem zhruba tří milionů rostlinných a živočišných druhů, stejně jako milionu původních amerických obyvatel.

Ke zrychlenému tempu odlesňování dochází, přestože se prezident Bolsonaro nyní snaží ukázat, že jeho vláda to s ochranou amazonského pralesa myslí vážně. Na nedávné klimatické konferenci COP26 v Glasgow brazilská vláda oznámila závazek ukončit nelegální odlesňování do roku 2028, což by vyžadovalo výrazné meziroční poklesy v odlesňování. Bývalý armádní důstojník a nyní prezident Bolsonaro však stále volá po rozšíření těžby a komerčního zemědělství v chráněných částech pralesa.

TIP: Těžký úkol strážců Amazonie: Kdo ochrání bohatství amazonského pralesa?

Před začátkem Bolsonarova mandátu v lednu 2019 nezaznamenala brazilská Amazonie meziroční úbytek lesů přesahující 10 000 kilometrů čtverečních. V letech 2009 až 2018 bylo v průměru ročně vykáceno 6 500 kilometrů čtverečních pralesa. Od té doby ale roční průměr vyskočil na 11 405 kilometrů čtverečních.

Blikání hvězd na obzorem, tzv. scintilace, není projevem jejich vlastní proměnnosti. To si lze ostatně snadno ověřit, budeme-li sledovat blikající stálici (třeba Sirius z Velkého psa), jak stoupá nad horizont. Blikání se bude postupně vytrácet a vysoko na nebi zůstane hvězda svítit stálým světlem. 

TIP: Když nás šálí zrak: Kdy můžeme zahlédnout tzv. Brockenský přízrak?

Důvodem scintilace je průchod světla stálice zemskou atmosférou: Plynný obal naší planety působí na procházející paprsky jako soustava obřích čoček, jež se v čase mění s tím, jak přízemní vrstvou vzduchu protékají bubliny teplejšího vzduchu přehřáté na pozemních objektech. Obří proměnné čočky tedy míří každou chvíli do jiných směrů, a to ještě různě pro odlišné vlnové délky (neboť lom světla závisí na vlnové délce záření). V důsledku hvězda různě barevně bliká, a při pohledu dalekohledem navíc ve své pozici „poskakuje“. Výš nad obzorem procházejí stálice menší vrstvou přízemního vzduchu, a blikají tedy méně. Přízemní vrstva je obzvlášť neklidná v zimě v osídlených oblastech, kdy se ohřívá na vytápěných budovách. Proto si scintilace nejvíc všímáme právě v uvedeném období.

Planety na rozdíl od hvězd představují plošné objekty – například rozměr Venuše na nebi může dosáhnout až téměř jedné úhlové minuty – takže jejich disky scintilace tolik nepostihuje.

Kuching sice nepatří mezi nejznámější destinace Malajsie, o to příjemněji však dokáže překvapit. Hlavní město bohatého ropného státu Sarawak se rozkládá podél stejnojmenné řeky a dosud ho nezaplavili turisté. Pokud ho tedy zařadíte na svůj cestovatelský seznam, začněte s jeho poznáváním na nábřeží Kampung Boyan, kam se nejlépe dostanete lodí. Můžete krátce obdivovat několik dřevěných staveb, ale teplota i vlhkost vzduchu vám jasně napovědí, že bude lepší se přesunout do nedalekého parku, stíněného bezpočtem stromů. A z něj už zbývá jen pár kroků k jednomu ze symbolů města – pevnosti Margherita.  

Skotsko v Malajsii

V jejích zdech přežívají legendy o koloniální dynastii, která se ujala vlády nad Sarawakem v roce 1841: Brit James Brooke tehdy obdržel od brunejského sultána Omara Alího Sajfuddína II. v okolí Kuchingu kus země. Krátce nato jej panovník nechal titulovat „rádža“, a britský dobrodruh se tak stal unikátním orientálním vladařem a zakladatelem dynastie, jež se poté na ostrově Borneo udržela u moci více než sto let. 

Pevnost je maličká a nebýt všeobjímajícího horka a vlhkosti, mohlo by se zdát, že stojí někde v srdci Skotské vysočiny. Okolí dřív porůstala bujná zeleň, postupně ji však vystřídala zástavba metropole s dominantními výškovými budovami. Dnes se uvnitř nachází muzeum věnované historii dynastie bílých rádžů. Samotný James Brooke přitom pevnost nikdy ani nespatřil, neboť vznikla až na popud jeho následovníka Charlese Brookea. 

Čelem vpřed!

Za další koloniální historií státu se můžete vypravit podél řeky Sarawak, kterou lemuje řada památek z éry zmíněné dynastie. Váš zrak však nakonec chtě nechtě přitáhne budova sarawackého parlamentu, jež do městského koloritu nezapadá ani vzdáleně: Je moderní, špičatá a připomíná cirkusové šapitó. Odráží se v ní touha Malajsijců po všem neotřelém, vize národa, který se odmítá zabývat minulostí a za každých okolností hledí vpřed.

O kousek dál spatříte palác Astana, v němž bydlel už Charles Brooke, zatímco dnes tam sídlí sarawacký guvernér Abdul Taib Mahmud. Přímo naproti, na opačném břehu, se pak na nevelkém náměstí tyčí nenápadná věž: V dobách bílých rádžů strážila okolí a sloužila i jako vězení, postupem času ji však téměř pohltila rozrůstající se zástavba.  

Ve stínu zákonů

Pokud je pevnost Margherita historicky nejvýznamnější památkou Kuchingu a palác Astana tou nejdůležitější, potom budova soudu bezpochyby představuje tamní nejkrásnější stavbu. Už zdálky zaujme čistými koloniálními rysy a ani při bližším pohledu o své kouzlo nepřichází. Jedná se přitom o rušnou instituci, kudy neustále proudí lidé – někteří míří za pracovními povinnostmi, zatímco jiní jednoduše hledají v masivních stěnách úkryt před tropickým sluncem. 

Mezi řekou a soudem narazíte také na památník Charlese Brooka, který shlíží na kolemjdoucí z kruhového portrétu. Monument přitom zdobí i reliéfy Dajáků, Kajanů, Malajců a Číňanů, tedy čtyř etnik tvořících obyvatelstvo Sarawaku. 

Město koček

Na březích řeky tedy najdete ikony města, zatímco kolorit, díky němuž si metropoli zamilujete, se skrývá v jejích rušných čtvrtích. Indická ulice je plná stánků a vůní: Objevíte tam obchody se suvenýry, bižuterií a oblečením i pouliční jídlo v podobě kari a palačinek. Na chvíli se tak neubráníte pocitu, že jste se skutečně ocitli v Indii. Už po pár metrech se ovšem kulisy změní na čínské – co se různorodosti týče, Malajsie zkrátka nemá konkurenci. 

Všudypřítomné hravé dekorace vám také napovědí, proč se Kuchingu přezdívá „město koček“. Zástavbu totiž zkrášluje nepřeberné množství maleb, jež vedle malých šelem znázorňují třeba bornejské ptáky či zapomenutá řemesla. Většinou jde o přírodní výjevy, krásně ilustrující vřelý vztah domácích k ostrovu Borneo (viz Třetí na světě). Kuching tak může směle konkurovat i George Townu na malajsijském ostrově Penang, kterému se říká „hlavní město streetartu“.

Co patří do laksy?

Zároveň vás však Kuching velmi rychle ujistí, že si zaslouží i další přezdívku, a sice „gastronomická mekka Bornea“. Od časného rána až do večera přitahují některé tamní ulice jako voňavé magnety lidi z celého okolí. Někde natrefíte na prodejce masových špízů satay v arašídové omáčce, jinde zas koupíte hrubé sladké palačinky apam balik. Srdce gurmánské tradice města ovšem tvoří polévka sarawak laksa, kterou každá rodina vaří podle vlastního receptu předávaného po generace. 

Připravit silný vývar podbarvený kokosovým mlékem, krevetovou pastou, perfektním chilli a limetkou znamená úplnou alchymii. Šéfkuchaři na stáncích přitom předvádějí doslova divadlo: Každý jejich pohyb jako by odpovídal dobře zvládnuté choreografii, a postupně tak před vámi vznikne kulinářská dokonalost. Po lakse každopádně nezapomeňte ochutnat i lahodné buchtičky pau se sladkou či slanou nádivkou nebo tradiční kolo mee, tedy nudle s kousky masa. 

Za hranice města 

Chcete-li poznat další tvář Kuchingu, vraťte se k nábřeží a naskočte do některé z dřevěných loděk. Nabízí se samozřejmě také velká turistická plavba, ale právě malá bárka představuje ideální prostředek k výpravě za klidem a romantikou, jež navíc vyjde na pouhých pár desítek ringitů. Řeky kdysi tvořily hlavní dopravní tepny země a na severu Bornea dodnes hrají klíčovou roli pro obchod. Navíc se po nich dá přesouvat mnohem rychleji než po cestách probíjejících se skrz džungli.

TIP: Ostrov Borneo: Dřívější domov lovců lebek je dnes cestovatelským rájem

Z paluby se vám postupně naskytne pohled na hustě obydlené břehy, orientálně zdobenou mešitu, dřevěné domky rybářů i krásné kopce za městem, které učarovaly mnoha koloniálním umělcům. O něco dál spatříte obydlí na kůlech, jejichž majitelé si vybrali život v anonymitě a klidu. Zapadající slunce pak zalije panoráma Kuchingu teplými barvami a přiláká vás zpět do metropole, kde už se bude zvolna probouzet noční život. 

Zikmundovou zpupností pohněvaní čeští předáci bez jeho vůle a účasti svolali v červnu 1421 zemský sněm do Čáslavi. Zde se usnesli, že Lucemburka jako krále odmítají, a jeho korunovaci označili za neplatnou. Českou korunu namísto něho nabídli polsko-litevskému knížeti Zikmundu Korybutovi a prozatím vytvořili 20člennou zemskou stavovskou vládu. Naproti tomu moravští zástupci Lucemburka za krále přijali. Bylo mezi nimi mnohem více Němců, odpůrců kalicha, a Morava obecně nebyla reformací zdaleka tak nasáklá. Na katolické, tedy Zikmundově straně zůstaly též vedlejší země Koruny české – Slezsko a obě Lužice.

Zhrzený vladař se daný stav pokusil ještě zvrátit novou křížovou výpravou následujícího roku, ale byl u Německého Brodu znovu na hlavu poražen. Tehdy pochopil, že české vzbouřence vojensky nezničí, stáhl se a české země po dalších 14 let nenavštívil. Všechny zbývající křížové výpravy proti husitům se odehrávaly již bez jeho účasti. O to víc se ovšem snažil v rovině zákulisního jednání a diplomacie. Trpělivě navazoval kontakty s katolickou i umírněnou kališnickou stranou a vyčkával na svou chvíli. 

Návrat klenotů

Na konci dvacátých let 15. století se začalo hovořit o potřebě uspořádat nový církevní koncil. Zájem zúčastnit se projevili i husité, kteří tu hodlali katolické představitele přesvědčit o správnosti svých teologických výkladů. Zikmund zavětřil příležitost. Pokud se do věci vloží coby zprostředkovatel mezi oběma tábory, mohl by z toho pro sebe mnohé vyzískat. Proto se počínaje rokem 1429 s husitskou stranou opakovaně setkával při jednáních, jichž se často účastnili také zástupci koncilu, jenž byl svolán do Basileje. Také husitská strana již byla unavena nekonečnými boji a faktickým bezvládím, a přála si nalézt východisko. Proti zůstávali pouze kališničtí radikálové. Když však v roce 1434 utrpěli porážku u Lipan, dohodě s Lucemburkem již nestálo nic v cestě. 

Vše vyústilo v setkání zástupců koncilu, českých stavů obou konfesí a Zikmunda Lucemburského v létě 1436 v Jihlavě, kde dospěli k slavnému kompromisu v podobě takzvaných kompaktát. Ta husitům přiznávala právo na přijímání pod obojí způsobou a začlenila je do církve. Jednalo se o kompromis, který dosud neměl obdoby.

Nebývalé ústupky učinil také Zikmund, od roku 1433 římský císař. Vydal privilegium, v němž na úkor vlastní moci potvrdil českým stavům vše, co si během revoluce vydobyly, a slíbil navrácení korunovačních klenotů a zemských desek. Když několik dní nato tyto drahocennosti do Jihlavy opravdu doputovaly, nic už nebránilo tomu, aby zemští předáci oficiálně uznali Zikmunda českým králem. 

Triumf v metropoli

Z Jihlavy tak římský císař nastoupil vítěznou cestu do Prahy, tentokrát za zcela jiné atmosféry než před 16 lety. Tehdy jako nepřítel a uzurpátor, nyní coby očekávaný král. V úterý 23. srpna 1436 po druhé odpolední po boku své manželky Barbory Celjské triumfálně vstoupil do pražských bran za doprovodu téměř čtyřtisícové družiny. Jeho první zastávkou byl symbolicky chrám Matky Boží před Týnem, jenž se stal během revoluce hlavní husitskou svatyní. Zde vyslechl uvítací řeč pražského utrakvistického arcibiskupa Jana Rokycany.

Vrchol slavnosti pak nadešel 26. srpna, kdy Zikmund na Staroměstském náměstí usedl na vyvýšené pódium se svatováclavskou korunou na hlavě. Přední čeští šlechtici vedle něj třímali další odznaky jeho královské moci: žezlo, jablko a meč. Na výzvu arcibiskupa přítomný lid zvedl dva prsty pravé ruky a volal: „Ať žije Zikmund, náš český král!“ 

TIP: Liška pod znamením kříže: První vladařské měsíce Zikmunda Lucemburského

Do císařových rukou byly symbolicky odevzdány klíče od královských hradů. Poté Zikmund pronesl slavnostní řeč, v níž zdůraznil, že do Čech přijel v míru bez použití síly. Shromážděné vyzval, aby se vyslovili, zda ho jako krále přijímají, protože bez jejich vůle se vlády zmocnit nehodlá. Odpovědí mu bylo jednohlasné a nadšené „Ano!“. Na závěr zaznělo slavnostní Te Deum, čímž skončil velkolepý obřad, jejž veřejnost vnímala jako skutečnou korunovaci. Tu pak ještě zpečetilo korunování Barbory Celjské ve svatovítské katedrále v únoru následujícího roku. 

Tak Zikmund završil své vladařské dílo, jímž nezůstal nic dlužen památce svého slavného otce. Zemřel v prosinci následujícího roku 1437 jako jediný, dvojnásob korunovaný český král.

Vyklízení mrazáku v centru pro výzkum vakcín v Pensylvánii přineslo nepříjemné překvapení. Laboratorní pracovník, který měl vyklízení na starosti, zde objevil několik lahviček, označených jako „Smallpox“, což znamená, že by měly obsahovat vzorky pravých neštovic. Nález vzbudil velký poprask. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a úřady již tuto záležitost vyšetřují. Podle prvních zpráv jsou tyto lahvičky uzavřené a neporušené. Zaměstnanec, který je nalezl, měl rukavice a roušku a podle všeho nedošlo ke kontaktu s obsahem lahviček.

Světová zdravotnická organizace WHO v roce 1980 prohlásila pravé neštovice za oficiálně vymýcené. Byl to ohromující úspěch očkování. Neštovice měly na svědomí mnoho milionů mrtvých, a ještě více znetvořených jizvami. Před očkováním se každým rokem touto strašlivou chorobou nakazilo asi 15 milionů lidí, z nichž asi třetina zemřela.

Vzorky, které neměly existovat

Od té doby by měly být veškeré světové kultury živého viru neštovic umístěné ve dvou laboratořích s nejvyšším stupněm zabezpečení. Jednu z nich provozuje v USA Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, druhou výzkumné centrum Vektor v bývalém Sovětském svazu. Nikde jinde by žádné vzorky pravých neštovic být neměly. 

TIP: Doktor Edward Jenner: Otec očkování, který dokázal porazit smrt

Jak je ale vidět, občas se nějaké najdou. V USA to ostatně nebylo poprvé. V roce 2014 zaměstnanci agentury National Institutes of Health objevili ve starém skladu výzkumného centra v Bethesdě v Marylandu šest lahviček, rovněž označených jako neštovice. Dvě z nich obsahovaly životaschopný virus. Ani tehdy se nikdo nenakazil. Kolem uchovávání posledních vzorků neštovic probíhá vášnivá debata. Příznivci jejich zachování argumentují výzkumem, vývojem vakcín, a tím, že se neštovice či podobný virus mohou objevit zcela nečekaně, jak ukazuje i nový případ z Pensylvánie.

Rychlost prvních obrněnců, které poprvé vyjely do akce koncem léta 1916, zřídkakdy překračovala 10 km/h a v terénu ještě klesala. Vzhledem k jejich úkolu to však nebylo na závadu, protože pěšáci ověšení zbraněmi a výstrojí se stejně nemohli krajinou posetou krátery pohybovat kdovíjak svižně. Navíc museli s tanky udržet krok – jen tak mohli bezprostředně navázat na jejich průlomy, zabezpečit je a prohloubit.

Premiéra na Sommě

Úvodní britské pokusy o tankové údery (k prvnímu došlo 15. září 1916 mezi obcemi Flers a Courcelette) ukázaly nevyzrálost nové zbraně. Neohrabaným monstrům selhávaly motory i převodovky, stroje vázly v kráterech a mnoho z nich ztrácelo kontakt s doprovodnou pěchotou. Další potíž spočívala v malém počtu dostupných exemplářů – při zářijové ofenzivě jich královská vojska měla méně než 50.

Přesto kolosy prokázaly svůj potenciál a recept na účinnější podporu infanterie byl poměrně jednoduchý: zvýšit mechanickou spolehlivost a rozjet produkci na plné obrátky. Otec britských tankových vojsk plukovník John Fuller trpělivě čekal, až mu továrny a výcvikové tábory dodají dostatek techniky i osádek, a v létě 1917 z nich ustavil Tankový sbor. Tato síla měla být v listopadu 1917 nasazena u Cambrai, přičemž Fuller hodlal využít koncentrované síly tanků a vrhnout je na Němce ve velkém počtu na jediném úseku fronty.

Symbióza v poli

Takový přístup předznamenal taktiku druhoválečné Panzerwaffe, kdy němečtí generálové nechávali ocelové klíny prorazit frontu v pečlivě vybraném bodě zvaném Schwerpunkt. V roce 1917 ale velení britské armády vidělo věc jinak a rozdělilo tanky rovnoměrně k divizím. Udělalo podobnou chybu jako francouzští vojevůdci o dvě dekády později – rozdrobilo obrněnce tak, že jich nikde nebyl dostatek.

Tankový sbor zahájil 20. listopadu útok, při němž osádky podporovaly infanterii novou taktikou. Obrněnce postupovaly v trojicích, a zatímco první stroj napadal Němce v zákopech, zbývající kryly vlastní pěšáky. Jeden ze tří tanků měl na trupu připevněné hatě, které dovezl až k zákopu a svrhl je do něj. Vytvořil tím můstek, po němž obrněnce i vojáci příkop překonali a mohli postupovat do hloubky obrany.

Tudy vede cesta

Stovky tanků u Cambrai Němce překvapily, donutily je ustoupit, nebo je postřílely. Do večera Britové postoupili o 9 km, za což zaplatili 49 tanky a 4 000 muži, zatímco vilémovské oddíly vykazovaly dvojnásobné ztráty. Úspěch masového nasazení obrněnců znamenal přelom v myšlení britské generality a přes všechny dětské nemoci si spolupráci s tankovou zbraní oblíbila i samotná pěchota.

Vojáci si uvědomovali, že pancíř zachytává kulky a šrapnely místo nich. A nezapomínali ani na psychologický efekt, jak potvrzuje deníkový zápis britského vojína z října 1918: „Skutečně děsivý pohled. Silnice vedla v polovině svahu. Tanky se jednoduše vyškrábaly kolmo na svah, se zvednutým předkem přejely přes silnici a opět prakticky kolmo šplhaly dál, jako by je nic nemohlo zastavit.“

TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?

Když Velká válka o měsíc později skončila, byly položeny základní stavební kameny taktických postupů kombinujících silné stránky jednotlivých druhů zbraní. Ačkoliv od té doby uplynulo sto let, mnohé výdobytky tehdejších teoretiků a vojevůdců se používají i na současných „digitálních“ bojištích. 

Je po dešti a v mokrém listoví sedí malý ptáček. Z načepýřeného okrově hnědého peří se na mě dívá velkým černým okem, upřeně sleduje každý můj pohyb. Mladá červenka své úhledné rodiče moc nepřipomíná, snad jen právě tím velkým, jako studna hlubokým okem. Přes evidentní nedůvěru mi dovoluje udělat alespoň jednu fotografii, ale pak nemotorně přelétá do houští. Tito drobní ptáčci žijí poměrně skrytým životem. Vyfotografovat nedávno vyvedené mládě proto stojí opravdu hodně námahy.

Rváči pod rouškou vegetace 

Červenka obecná (Erithacus rubecula) původně obývala lesy s bujným podrostem. Dnes ji můžeme potkat i v zarostlejších parcích a v přírodě blízkých zahradách, v nichž se může podle potřeby skrýt. Lidí se podle literatury moc nebojí, ačkoliv já osobně mám spíše opačné zkušenosti. V každém případě se uchyluje do spleti bylin, kde hledá potravu a ve skrytu při zemi si v těchto místech také staví hnízdo. K životu na zastíněných lokalitách má uzpůsobené oči, které jsou na první pohled nápadně velké. Díky tomu pojmou více světla a tím července ve stinném prostředí usnadňují orientaci. 

Přes „skrytý“ život červenky pozoroval drobného ptáčka s červenou náprsenkou čas od času asi každý, kdo se nepohybuje výhradně v centrech velkoměst. Z prostého pozorování se však o životu červenky mnoho nedozvíme, a tak pro většinu lidí zůstává i nadále běžným, ale svým způsobem tajemným ptákem. Tito něžně vyhlížející ptáčci jsou totiž ve skutečnosti nemilosrdní rváči. Jejich boje o teritorium bývají tvrdé a nelítostné; ornitologové odhadují, že každá desátá červenka, která se dožila prvního hnízdění, zahyne při obraně teritoria. 

Vytrvalí pěvci rán i nocí

Zpěv červenek patří mezi nejbohatší hlasové projevy ptačí říše. Je složený z tlumeného úvodu s poměrně ostrými tóny a pokračuje velice zvučnou trylkovou melodií, kterou zakončují flétnově znějící hvizdy. Pro bohatost přednesu se na Slovensku července říká „slávik červienka“. Přitom ale její zpěv zná velmi málo lidí. Červenky totiž nezpívají příliš nahlas a v denním ruchu (zvláště pak ve městech) jejich zpěv zaniká. Vysoká hladina hluku, kterou lidská společnost denně produkuje, vadí koneckonců i samotným červenkám. Proto na lokalitách zamořených hlukem (např. ve velkoměstech) zpívají pravidelně v noci, až když se v okolí rozhostí klid. V přírodě ale červenky zaslechnete již časně zrána a rovněž patří mezi naposledy umlkající ptačí zpěváky. 

Třebaže s největší intenzitou zpívají červenky jako všichni ostatní středoevropští ptáci na jaře, jejich zpěv můžete zaslechnout už v lednu. Zajímavá je také skutečnost, že na konci hnízdní sezóny, kdy se rodičovský pár rozpadne, začnou zpívat i samice. Svým zpěvem totiž musí obhájit životní prostor, který po odloučení samečka ztratil „mužského ochránce“. 

Rodinný život červenek

U červenek tráví každý jedinec zimu „na vlastní pěst“. Většina středoevropských jedinců odlétá zimovat na jihozápad a na jejich místa přilétají červenky ze severu. Na jihu Evropy, kde je výrazně tepleji, jsou populace těchto pěvců stálé. 

Na jaře samička zpravidla spojí teritorium s územím svého souseda, protože raději zůstává na území, které dobře zná. Svou připravenost k páření oznamuje zvláštním hlasem. Je to období, kdy si ji partner musí před dalšími potenciálními nápadníky hlídat a v tu dobu ji také intenzivně krmí. Někdy se samice navzdory své konzervativnosti vydá i „na neznámou půdu“ a sama se přestěhuje do teritoria některého ze svých sousedů. Výjimečně jednoduše vyčkává, až se k ní sameček připojí.

Samička staví hnízdo z přírodních materiálů (kořínky, chlupy atd.), přičemž využívá nejrůznějších přirozených dutin a prohlubní nízko nad zemí. V době stavby či snášení vajíček je samice nejcitlivější na vyrušení a někdy může hnízdo i snůšku nadobro opustit. Hnízdění probíhá rychle a po dvou týdnech sezení na vajíčkách jsou mláďata dalších čtrnáct dní krmena oběma rodiči. Po vyvedení se o ně často stará jen samec, zatímco samička hned zakládá další snůšku. Téměř všechny české červenky zvládnou za sezónu dvě hnízdění, polovina tři a celá pětina hnízdí dokonce pětkrát. Průměrná délka života vyvedených červenek je však jen něco málo přes jeden rok. 

Nárazy do neviditelných zdí

V porovnání s některými jinými druhy ptáků je u nás červenka obecná zatím hojná. Přesto ji Česká společnost ornitologická zvolila ptákem roku 2016. Důvodem tohoto výběru byla snaha upozornit na skutečnost, že i široce rozšířené druhy čelí různým nástrahám ze strany člověka. Jedná se především o riziko nárazů do skleněných ploch (např. skleněné zastávky, protihlukové stěny, prosklené zdi – zvláště pak rohové apod.), které jsou bez patřičného označení pro všechny ptáky, nejen červenku, neviditelné. Podle statistik zahyne v Evropě po nárazu do skel až 100 milionů ptáků ročně! Přitom lze těmto kolizím účinně předcházet nebo riziko alespoň snížit.

Na rozdíl od lidí mají ptáci oči umístěné po stranách hlavy, a proto nejostřeji vidí do stran. Nejvíce pozornosti za letu věnují tedy prostoru kolem sebe a pod sebou – ne tolik místům, která jsou před nimi (výjimkou jsou sovy, ty se však také velmi zřídka stávají obětí prosklených ploch). Skleněné stěny často věrně odráží své okolí a ptáci si jich vůbec nevšimnou. Vidí v nich zeleň, oblohu a třeba i strom, ke kterému zamíří jako ke svému cíli. Náraz do plochy pak většinou nepřežijí.

Boj proti skleněným zdem

Pokud jde odrazy ve skleněných plochách, hraje u červenek významnou roli i jejich přirozená agresivita: v případě, že uvidí ve skle svůj odraz, mohou na něj zaútočit. Sameček červenky se v takovém případě načepýří, vystaví na odiv svoji červenou náprsenku, ale protivník ve skle udělá totéž. Pak už zbývá jen přímý útok, ale nad tvrdým sklem zvítězit nejde. Jsou zdokumentovány i případy, kdy se sameček při útocích na domnělého nepřítele doslova umlátil.

Červenky patří mezi patnáct ptačích druhů, u nichž jsou nárazy do skel reportovány nejčastěji. Jen si nesmíme myslet, že stačí jedna nalepená černá silueta.

TIP: Svazky nezaměstnaných opeřenců: Ptačí rodičovství a homosexualita

Pokud ve svém okolí naleznete nezabezpečenou prosklenou plochu (např. zastávku MHD v blízkosti zeleně, protihlukovou stěnu na mostku nad vodotečí atd.) či mrtvolku ptáka u prosklené plochy, upozorněte majitele a vyberte způsob, jak plochu zabezpečit, aby se předešlo dalším podobným případům. Ornitologické výzkumy v mnoha zemích dokazují, že při správném postupu mohou být nárazy ptáků do skel silně redukovány a v některých případech úplně eliminovány. Další informace najdete na: www.ochranaptaku.cz

O exoplanetách obvykle víme, jak jsou velké nebo hmotné, v jaké vzdálenosti obíhají hvězdu beno jak jsou zhruba staré. S informacemi o jejich chemickém složení je to už horší, především u kamenných planet. Za normálních okolností nevidíme, jak vypadají uvnitř.

Existuje ale jedna pozoruhodná metoda, která nám umožňuje do jisté zkoumat vnitřní části terestrických planet, přesněji řečeno bývalých planet. Jde o takzvanou nekroplanetologii – studium zničených planet, obvykle v soustavách bílých trpaslíků. Když umírá hvězda podobná Slunci, prochází fází červeného obra, kdy se mnohonásobně zvětší, z části rozplyne a nakonec z ní zůstane bílý trpaslík. Během toho může dojít zničení alespoň části planet. Kusy zničených planet padají na bílého trpaslíka a astronomové mohou v jeho záři detekovat chemické prvky, které tyto planety obsahovaly.

Nekroplanetologie s bílými trpaslíky

Keith Putirka z americké California State University a Siyi Xu z observatoře Gemini na Havajských ostrovech analyzovali záření 23 bílých trpaslíků, vzdálených maximálně 650 světelných let a zjišťovali, jaké je složení hmoty z rozbitých planet, která jejich záření ovlivňuje. 

TIP: Astronomové vystopovali bílého trpaslíka s přeživším plynným obrem

Jak se dalo předpokládat, kamenné exoplanety se skládají z podobných prvků, jako planety Sluneční soustavy. Badatelé zjistili stopy vápníku, křemíku, hořčíku a železa. Když ale rekonstruovali minerální složení těchto planet, čekalo je překvapení. V některých případech měly exoplanety podobné minerály, jako ve Sluneční soustavě, ale většinu tvořily exotické minerály, s nimiž se u „našich“ planet nesetkáváme, například ze skupiny pyroxenitů a periklasů. Pro vědce to jsou velmi cenné údaje, které nám mohou objasnit strukturu zmíněných exoplanet a jejich vývoj.