Z nové zprávy americké společnosti Rhodium Group vyplývá, že v roce 2019 uvolnila lidová republika do ovzduší víc emisí než celá Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sestávající z 37 zemí.

TIP: Mrazivé odhady: V roce 2018 emise fosilních paliv zabily přes 8 milionů lidí

Analýza se zabývala klíčovými polutanty, jako jsou oxid uhličitý či dusný, metan a fluorid sírový. Ve zmíněném roce si přitom ČLR připsala 27 % globálních emisí, následována Spojenými státy s 11,4 % a Indií s 6,4 %. Obzvlášť alarmující bylo množství vypuštěného CO2, jež dosáhlo 14,093 miliardy tun. Navíc se předpokládá, že loni zmíněná statistika navzdory pandemii vzrostla.

Podle studie vypustila Čína do vzduchu více než 14 gigatun (jedna gigatuna je miliarda tun) ekvivalentu CO2. Ve srovnání s rokem 1990 je to trojnásobek, a za uplynulé desetiletí nárůst o 25 procent. (foto: Rhodium Group)

Pozornost u ksukolů ocasatých (Daubentonia madagascariensis) budí především prodloužené a mimořádně tenké prostředníčky, jimiž ksukolové v dutinách stromů pátrají po hmyzích larvách. Prostředníčky jim zároveň slouží jako „napichovátka“, kterými larvy vytahují ven. Prsty ksukolů se ovšem evolučně tak specializovaly, že se zároveň staly méně použitelnými pro běžný pohyb ve větvích stromů.

Studie Adama Hartstone-Rose a Edwina Dickinsona z americké North Carolina State University ukázala další kuriozitu v souvislosti s prsty ksukolů. Ukázalo se totiž, že madagaskarské poloopice jich nemají pět, ale vlastně šest. Dvojice zoologů studovala šlachy šesti ksukolů (samečků i samiček různého věku) vedoucí k jejich neobvyklým rukám a všimli si že jedna z nich nemíří k prstům, ale odbočuje k malému výrůstku na zápěstí.

Dále zjistili, že výčnělek je tvořen kostí a chrupavkou a je opatřen svalovinou, která umožňuje jeho pohyb ve třech různých směrech – velmi podobně, jako se může hýbat lidský palec. Jde o jakýsi pseudopalec, který dokáže vyvinout sílu odpovídající zhruba polovině hmotnosti ksukola. Při pohybu ve větvích je tedy velmi užitečný. Podle Hartstone-Rose a Dickinsona se pseudopalec u ksukolů vyvinul jako kompenzace příliš specializovaných prstů. 

TIP: Odrodilci z Afriky: Předci lemurů se na Madagaskar dostali před miliony let

„Také u jiných zvířecích druhů, například u pand, vznikl totožný pseudopalec, který jim dopomáhá k pevnějšímu úchopu,“ komentoval výsledky výzkumu Adam Hartstone-Rose. „Někteří primáti počet prstů zredukovali a pomohlo jim to k lepšímu pohybu. Ksukolové jsou první známí primáti, kteří si naopak jeden prst přidali.“

Na první pohled vypadá The World’s Hottest Shot celkem nevinně – pořídíte jej za 15 £ (440 Kč) v malé a neškodně vypadající 45ml lahvičce, kterou můžete jednoduše nalít do sklenice a usrkávat. Než to ale uděláte, měli byste vědět, že nejde o obyčejný drink. Nejen, že jde o extra silný 63% rum, jeho důležitou ingrediencí je i jedna z nejpálivějších chilli papriček na světě. 

TIP: Ochutnal satanskou vodku s pálivou chilli papričkou a skončil v bezvědomí

The World’s Hottest Shot pochází z jihozápadní Anglie, konkrétně z vyhlášené farmy Wiltshire Chilli. Ta je jedním z nejznámějších výrobců chilli omáček a dalšího pikantního příslušenství z chilli. K výrobě pálivého rumu je používána Carolina Reaper – jedna z nejpálivějších chilli papriček na světě, která se v destilátu louhuje nejméně tři měsíce.

Experti jsou u vytržení nad novým detailním snímkem povrchu Měsíce, který pořídil radarový systém radioteleskopu Green Bank. Zprovoznit tuto technologii trvalo celé roky, výsledek ale stojí za to. Nejvýraznějším objektem na snímku je impaktní kráter Tycho na jižní části přivrácené strany Luny, jehož průměr je asi 85 kilometrů a hloubka 4,85 kilometrů.

Radioteleskop s radarem

Nový systém pracuje na proslulém americkém radioteleskopu Green Bank v Západní Virginii, největším radioteleskopu světa s plně nastavitelnou anténou. Letos byl tento radioteleskop vybaven nový rádiovým vysílačem od společnosti Raytheon Intelligence & Space, který vysílá do blízkého vesmíru rádiové pulzy.

TIP: Satelit Capella-2 pořizuje superostré radarové snímky zemského povrchu

Když se vysílané rádiové vlny odrazí od povrchu Luny, detekuje je soustava virtuálně propojených radioteleskopů Very Long Baseline Array, kterou tvoří 10 radioteleskopů na různých místech severní Ameriky, včetně radioteleskopu Green Bank. Zachycené rádiové pulzy jsou následně zpracovány a vytvoří výsledný radarový snímek.

Podle Galena Wattse z Green Banku by ještě před 10 lety trvalo zpracování takového množství radarových dat dlouhé měsíce. Astronomové doufají, že s touto technologií prozkoumají mnohá tajemství Sluneční soustavy, aniž by se museli vydat do vesmíru.

Hebké kočičí kožíšky přímo svádějí k mazlení, majitelé chlupáčů však moc dobře vědí, že ne každé zvíře si doteky lidské ruky užívá. Tzv. senzitivní období, během nějž si kočky vytvářejí návyk na blízký kontakt s člověkem, u nich trvá od druhého do sedmého týdne věku. Pokud v té době nepřijdou s lidmi do styku, pravděpodobně si už nikdy nezvyknou. 

Daň za krmení

Podle odborníků z veterinární univerzity v Ontariu ovlivňují chování koček při hlazení tři faktory: konkrétní místa na těle, dále pořadí, v jakém se jich člověk dotýká, a zda jde o známou osobu, nebo cizí. K „nejoblíbenějším“ bodům obecně patří hlava – ušní báze, oblast pod bradou a na lících. Naopak se po vás kočka velmi pravděpodobně ožene, pokud se ji pokusíte podrbat na břiše, na zádech či u kořene ocasu. 

TIP: Rozumí kočky lidské řeči? Ano, ale je jim to dokonale ukradené

Obecně pak platí, že většina z nich ve skutečnosti hlazení nevyžaduje. Majitele to nejspíš nepotěší, ale kočky obvykle mazlení pouze více či méně tolerují. A to z jediného důvodu: Moc dobře totiž vědí, že na oplátku dostanou krmení.

Čtěte kočičí signály

Přesto existují i chvíle, kdy kočka po lidském doteku zatouží. Podle zmíněného výzkumu trvá hlazení iniciované malou šelmou průměrně déle než v opačném případě. Vždy je navíc dobré si bedlivě všímat signálů jejího těla: Spokojenost značí vzpřímený ocas, předení či jemné šťouchání hlavou, když ji na chvíli hladit přestanete. Zbystřit byste ovšem měli, je-li zvíře buď pasivní, nebo naopak agresivní, pokud odvrací hlavu, má sklopené uši, ježí srst nebo rychle švihá ocasem. 

Poslední dobou se množí alarmující zprávy o stále častějším a závažnějším suchu. Nejnovější z nich je zpráva útvaru příhodně nazvaného „Drought Task Force“, který je součástí amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA). Podle této zprávy zažívá americký Jihozápad nejhorší sucha v historii měření, která se zde počítá od roku 1895.

Mapa vlhkosti půdy v USA, březen 2021 (foto: NASA Earth Observatory, Lauren Dauphin, CC0)

Americké „pouštní“ státy Arizona, Kalifornie, Colorado, Nevada, Nové Mexiko a Utah za posledních 20 měsíců zažily historicky nejnižší celkové srážky a třetí nejvyšší průměrné denní teploty. Jak říká zmíněná zpráva, výsledkem těchto dvou rekordů je úporná, doposud nevídaná a nákladná krize. Ekonomické ztráty kvůli suchu, včetně škod při požárech, činí na Jihozápadě za rok 2020 11,4 až 23 miliard dolarů (asi 247 až téměř 500 miliard Kč).

TIP: Dlouhotrvající sucho v Kalifornii zabilo přes 100 milionů stromů

Jihozápad USA zřejmě přirozeně prochází cykly vysoušení a opětovného zavodňování. Momentálně tam probíhá období poklesu srážek. Lidskou činností vyvolávané oteplování ale dělá z období sucha hotovou katastrofu. Dochází ke zmenšování sněhové pokrývky v místních horách, a také se zvyšuje výpar vody z půdy, což vede k drastickému a dlouhodobému suchu. Podle předpovědí srážek bude současné sucho trvat minimálně do roku 2022. Může ale sužovat Jihozápad podstatně déle, pokud nezačne více pršet. Vliv globálního oteplování jen tak nezmizí.

V roce 1944 se Stalin rozhodl skoncovat s vojenskou přítomností Finska na východní frontě a naplánoval proto rozsáhlou ofenzivu. Celkem SSSR shromáždil 450 000 vojáků, 800 tanků, 2 000 letadel a 10 000 děl, které měla podporovat Baltská a Ladožská flotila. Tomuto válci mohlo na finské straně čelit 270 000 mužů, 110 (převážně lehkých) tanků, 248 letounů a 1 900 děl.

Předchozí část: Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu (1)

Aby finských problémů nebylo málo, sám Carl Gustaf Emil Mannerheim v kritickém období učinil dvě nešťastná rozhodnutí. Za prvé rozkázal většině jednotek setrvat v Karélii a držet její východní (ruskou) část coby trumf pro příští jednání s Moskvou. Tím však jádro finských vojsk zablokoval v nevýhodných pozicích. A za druhé maršál nevěřil, že Stalin útok na Finsko myslí vážně. Považoval sovětské řinčení zbraněmi jen za bluf – s cílem dostat Finy opět k jednacímu stolu a vnutit jim své podmínky. Pokud by rudoarmějci přece jen udeřili, Mannerheim předpokládal, že nejprve napadnou Karélii, a nikoliv samotnou šíji. Tyto omyly měly Helsinky přijít draho.

Příval ohně a oceli

Maršálovy představy se rozplynuly 9. června 1944, kdy Sověti zaútočili na IV. sbor generála Taavettiho Laatikainenho na Karelské šíji. Finské linie zasypal příval granátů z 5 500 děl, pumy ze stovek bombardérů a salvy z 800 raketometů Kaťuša. Ke slovu se dostali i dělostřelci z křižníků a obsluhy moždířů ráže 280 a 305 mm. Nazítří udeřil 30. gardový sbor na finskou 10. divizi u Valkeasaari a okamžitě prolomil její linie. Tváří v tvář tankům některé útvary uprchly bez boje, takže divize přišla o veškeré dělostřelectvo a jako organizovaný svazek přestala existovat.

Mannerheimovi nezbylo než nařídit ústup na linii VT a povolat z Karélie posily. Zároveň přesunul obrněnou divizi za pozice 11. divize, která držela širokou frontu pouhými devíti prapory. Rudá armáda se 13. června dovalila k linii VT a prorazila ji v prostoru Kuuterselkä, kde Finové úder neočekávali a obranu tak zajišťovala jediná rota. Příslušníci 21. armády odrazili pokusy finské kavalerie i tankistů o protiútok a od totálního obklíčení zachránila obránce jen sveřepá snaha nepřítele postupovat za každou cenu k Viipuri (dnešní ruský Vyborg).

Sveřepá obrana

Paralelně s těmito boji udeřila 23. armáda na linii VT u Siiranmäki. Sověti očekávali slabý odpor, jenže narazili na 7. pluk čerstvě vybavený protitankovými zbraněmi Panzerfaust a Panzerschreck z Německa. Obránci se udrželi a 98. sbor připravili o 887 padlých, na celkový vývoj ale lokální úspěch neměl vliv a Finové se po těžkých ztrátách stáhli na druhou defenzivní linii VKT (Viipuri–Kuparsaari–Taipale). Klíčovým úkolem se stala obrana Viipuri, jehož posádku však tvořila jen 20. brigáda s minimem zkušeností a otřesenou morálkou. Záhy po příjezdu ruských tanků jí navíc došla munice a v panice město opustila.

Viipuri tak 20. června padlo téměř bez boje a Rudá armáda splnila svůj první cíl, avšak nepodařilo se jí obklíčit a zajmout žádné větší finské jednotky. Rychlost ofenzivy také začala působit logistické potíže 21. armádě, která od začátku operace urazila 120 km. 

Německá pomoc

Neschopnost Mannerheimových divizí zadržet nepřítele šokovala finskou veřejnost a vyvolala obavy i v Německu. Když Helsinky v tíživé situaci požádaly Berlín o pomoc, Hitler raději zareagoval obratem a vyslal do Finska 122. divizi, polovinu brigády útočných děl a desítky střemhlavých bombardérů Ju 87 i stíhaček Fw 190. Finský prezident Risto Ryti věděl, že diktátor neposkytuje muže a techniku zadarmo.

Pokračování: Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu (3)

A měl pravdu, neboť 22. června do Helsink přiletěl německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a sdělil tamním politikům jednoznačný požadavek: Finsko se musí zavázat, že bude bojovat až do konce a neuzavře se SSSR separátní mír. Mannerheim chytře přesvědčil Rytiho podepsat závazek ne ve formě oficiální dohody, ale osobního příslibu. Když von Ribbentrop opouštěl metropoli, netušil, že finští představitelé se necítí být podpisem vázáni.

Uměleckým dílem může být takřka cokoliv – od banánu přilepeného na zdi až po „neviditelnou sochu“. Dánský umělec Jens Haaning posunul hranice toho, co lze vnímat jako umění ještě dál – napálil galerii a svůj počin prohlásil za umělecké dílo.

Galerie moderního umění Kunsten v dánském Aalborgu se s Haaningem dohodla, že umělec nainstaluje ve výstavních prostorách jedno ze svých dřívějších děl – srovnání ročních příjmů Rakušanů a Dánů. Součástí prezentace mělo být i 328 000 dánských korun a 25 000 eur (celkem zhruba 1,8 milionu korun), které Haaningovi galerie zapůjčila. 

TIP: 5 nejbohatších umělců: Žebříčku boháčů vládne nedostižná žena

Namísto slibované umělecké instalace se ale galerie dočkala prázdného rámu s popisem „vezměte si peníze a zmizte“. Galerie po umělci žádá peníze zpět, ten ale zatím na její výzvy nereaguje. Ředitel galerie Lasse Andersson zvažuje, že Haaninga předá policii, pokud peníze nevrátí do skončení výstavy, které je naplánováno na 14. ledna. Umělec mezitím galerii vzkázal, že „skutečným uměním je fakt, že jsem vás připravil o peníze.“ Uměleckým dílem může být opravdu takřka cokoliv.

Boleslav I. zvaný Ukrutný (vládl 929/935–967/972) se do českých dějin zapsal především vraždou svého staršího bratra, knížete Václava. Na druhou stranu je ale nutno říci, že Boleslav byl v mnoha ohledech mnohem schopnějším panovníkem než jeho bratr. Svou rozsáhlou expanzí a vybudováním hradní soustavy de facto položil základy přemyslovského státu.

Šikovní potomci

Se svoji manželkou Biagotou zplodil Boleslav celkem čtyři děti: Doubravku, Boleslava II., Strachkvase a Mladu. Všichni se významným způsobem zapsali do dějin našeho národa. Boleslav II. se stal po smrti svého otce knížetem (vládl 967/972–999) a jak praví kronikář Kosmas, byl to „… muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků a Božích kostelů…“. 

Strachkvas, známý též jako Kristián, se věnoval církevní dráze. Podle některých badatelů sepsal také takzvanou Kristiánovu legendu (známou i pod názvem Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho – latinsky Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius), ačkoliv řadu historiků ji naopak považuje za pozdější středověké falsum nebo její autorství přisuzují někomu jinému. Jejich sestra Doubravka se pak výraznou měrou zasadila o christianizaci Polska a pozadu nezůstala ani Mlada, zakladatelka a abatyše kláštera sv. Jiří.

Stará nevěsta

Doubravka byla pravděpodobně nejstarším dítětem Boleslava I. a Biagoty. Kdy přesně se narodila, není známo, údajně to bylo někdy mezi léty 925–936/940. Jisté vzdělání a křesťanskou výchovu získala u řádových sester v bavorském Řezně a snad tam měla původně zůstat jako jeptiška či matka představená. Její otec Boleslav I. o ní uvažoval také jako o abatyši ženského kláštera, který plánoval zřídit v Praze. Nakonec ale rozhodl jinak! 

V šedesátých letech uzavřel Boleslav I. spojenectví s polským knížetem Měškem I. (vládl cca 962–992) a spojeneckou smlouvu pro jistotu stvrdil sňatkem. Nějakou dobu prý váhal mezi Doubravkou a její mladší dcerou Mladou, která byla ve věku mnohem příznivějším pro uzavření manželství, nakonec však volba padla právě na Doubravku. Roku 965, někdy mezi třicátým až čtyřicátým rokem svého života, se tak Přemyslovna stala manželkou polského knížete a vypravila se do nové vlasti.  

Těžko říct, jakou roli hrál při výběru vlastní nevěsty polský kníže Měšek I. Historik Václav Novotný ve svém díle České dějiny tvrdí, že „… není třeba nevěřiti, že to bylo kouzlo mladé choti, které v něm, dotud pohanu, urychlilo rozhodnutí přijmout víru Kristovu…“.

To je ale v naprostém rozporu se zprávou Kosmovou: „Léta Páně 977 zemřela Doubravka, která byla nehodná, že provdávajíc se za knížete polského, závoj se svojí staré hlavy sňala a vstavila si místo něho dívčí vínek.“ 

Kosmova zpráva dosvědčuje dvě důležitá fakta: Kouzlo mladé choti tu působit nemohlo, neboť Doubravka už mladá nebyla a navíc nosila závoj, což znamená, že učinila slib panenství. Tato skutečnost svědčí o tom, že Měšek nehledal ženu-milostnici, ale spolupracovnici, která by mu pomohla v jeho záměru přivést Polsko ke křesťanské víře. 

Apoštolka Poláků

Do Polska se Doubravka nejspíše vydala po řece Odře, po níž připlula na Tumský ostrov ve Vratislavi, kde se setkala se svým nastávajícím. Podle legendy se tak stalo roku 965, tedy rok předtím, než se nechal Měšek pokřtít. Během zásnub měli družiníci polského knížete tlouct meči do štítů a lid prý vhazoval do vody sošky pohanských bohů a bůžků, aby kněžnu přesvědčil, že polský kníže i jeho lid se definitivně vzdali pohanství.

O tom, jak velký vliv měla Doubravka na svého muže, se dodnes vedou spory. Stejně jako v případě českého knížete Bořivoje, tak i v případě Měška stál za přijetím křesťanství chladný politický kalkul. Tím, že polský kníže přijal křest, se Polsko, tehdy ještě zem Polanů, stalo rovnoprávným partnerem jiných křesťanských států v Evropě a zároveň získalo jistou formu ochrany – žádný křesťanský panovník ho neměl napadnout.

Kronikáři Gal Anonymus a Dětmar z Meserburku naopak vyzdvihují roli kněžny Doubravky v novém prostředí. Doubravka prý odmítala s manželem sdílet lože, dokud nepřijme křesťanství a vynaložila značné úsilí na to, aby ho obrátila k pravé víře: „… tato Kristu věrná paní, když poznala, že manžel její je naplněn různými bludy pohanskými, stále přemítala, jak by ho sobě přidružila i ve víře, a namáhala se všemi prostředky a snažila se jemu zalíbiti, nikoliv pro mnohotvárné požitky tohoto světa, ale spíše pro budoucí odměnu, chvályhodný a všem věřící toužebný plod…“.

Jako křesťanka navíc přivedla Doubravka do Polska mnoho církevních vzdělanců své doby, mezi nimiž se nacházel i budoucí první polský biskup Jordan. Podle tradice se Doubravce připisuje také založení biskupství v Poznani a kostelů sv. Trojice a sv. Víta v Hnězdně.  

Spokojené manželství

Podle kronikářů bylo manželství Doubravky a Měška šťastné a vzešlo z něj několik dětí. Rok poté, co Měšek přijal křest, se narodil Doubravce syn Boleslav, pozdější polský král (vládl 992–1025), který se na krátko stal i českým knížetem (1003–1004), než byl z Čech vyhnán německým císařem Jindřichem II. Doubravka byla údajně také matkou Vladivoje, který se rovněž krátce mihl na českém trůně (1002–1003). Nadělal tu ale více škody než užitku a nakonec se upil k smrti. Je možné, že Doubravka měla s Měškem ještě více dětí, ale buď zemřely v dětském věku, nebo se o nich historie nezmiňuje.

Dokončení: Doubravka a Mlada: Zbožné přemyslovské dcery bratrovraha (2)

Každopádně dospělosti svých potomků se Doubravka už nedožila. Zemřela roku 977 a předpokládá se, že byla pochována v hnězdenské katedrále, přesné místo ale není známo. Její smrt znamenala konec dosud přátelských vztahů mezi Piastovci a Přemyslovci a nedlouho po jejím skonu vypukl mezi oběma zeměmi ozbrojený konflikt, který s přestávkami trval až do třicátých let 11. století.

„Utrpěl jsem největší ztrátu, která se může někdy nějakému knížeti a smrtelníkovi stát. Proto se také pokládám za nejnešťastnějšího a nejvíce politováníhodného člověka. Přestal jsem být otcem. To je víc, než mohu snést. Přes svou odevzdanost se nemohu zdržet toho, abych neříkal a nemyslel si: ‚Bože, vrať mi mou dceru, dej mi ji zpátky.‘ Slyším její hlas, vidím ji před sebou...“

Roku 1770 zemřela Josefovi II. na zápal plic osmiletá dcerka Marie Terezie. Příliš času však na oplakávání neměl. Hlásilo se jeho další dítě. Sice už žádné nečekal, ale ono už tu bylo a vyžadovalo veškerou jeho pozornost. Jmenovalo se hladovějící impérium...

Kruté rozmary počasí

Josef II., toho času spoluvládce stárnoucí císařovny Marie Terezie, byl nucen stále víc se zabývat hladem v některých zemích říše. Nejvíce strádaly Čechy a Slezsko, v menší míře Morava a Dolní Rakousy. Po neúrodách v letech 1769 a 1770 byla situace víc než dramatická. Jeden rok řádily silné deště, druhý rok pro změnu přišel v březnu sníh, napadlo ho přes půl metru a ležel na polích více než čtrnáct dní. Když roztál, dostavily se záplavy, které znemožňovaly setí. Se setbou se mohlo začít až po svatém Jiří.

Ještě by se bývalo všechno mohlo napravit, ale zase dorazil nevídaný rozmar počasí: mokro vystřídalo neobvyklé sucho, které trvalo od konce dubna až do 17. června. Na polích nezůstalo téměř nic. Ceny obilí rychle stoupaly. Brzy byly spotřebovány i zásoby určené na osivo. 

Proto úřady už na jaře roku 1770 zakázaly vývoz obilí z Čech, ale ani to příliš nepomohlo. Celé léto pak pršelo, takže všechno hnilo doslova před očima. Lidé začali umírat hlady. Jedlo se všechno – tráva, kořínky, slupky ze žaludů. Chleba se pekl z pilin a s kousky zelí. Bandy žebráků ohrožovaly pocestné. Hromadně hynul dobytek.

Císař se o tom hodlal přesvědčit osobně, ale závěr léta roku 1770 byl už dříve vyhrazen zahraniční politice, konkrétně jednáním s pruským králem Fridrichem II. Velikým. Poté si chtěl udělat obrázek, jak v českých zemích vypadá zásobování potravinami. Marii Terezii poslal v polovině září z Prahy bochník chleba coby doklad nedostatku obilí a drahoty. A tak, zatímco do té doby byl zakázán vývoz obilí pouze z Čech, bylo toto opatření rozšířeno na celou říši.  

Čechy na kolenou

Hlad, mor, zimnice a horká nemoc si v řadách českého obyvatelstva krutě zařádily. Ztráty se počítaly na půl milionu lidí. Podle novodobých propočtů trvalo patnáct let, než počet obyvatelstva dosáhl stavu před rokem 1771 a na konci 18. století žilo v českých zemích přibližně 4,9 milionu obyvatel. Šlechtu bída a utrpení obyvatelstva vesměs nijak nedojala. Zato Josef II. s tím chtěl něco dělat, ale musel se nejdřív domluvit s maminkou – císařovnou.

„Důsledky války a hladomoru dolehly na všechny vrstvy českého obyvatelstva. I pražští fabrikanti, vyrábějící hedvábí, jsou ožebračeni,“ napsal s politováním. „Mají půjčky, které nejsou schopni zaplatit; vůbec neprodávají a krachují.“ V hlášení své matce musel konstatovat: „Čechy se málem položily. Hlad ničí zemi, a bude tuto zemi ničit ještě více, protože nikdo neví, co podniknout.“ Takové osobní zážitky nemohly toho reformně naladěného panovníka potěšit. On sám dával přednost dobře fungujícímu a zákony dodržujícímu úřednickému aparátu před šlechtickou správou.

Josef II. se chtěl vydat do českých zemí už dřív, aby byl osobně při překonávání důsledků sedmileté války, ale starostlivá Marie Terezie mu to zakázala. „Musím se ohnout a tento zákaz přidat ke statisícům dalších nepříjemností, k nimž mě mimořádně nepříznivý osud odsoudil,“ stěžoval si bratrovi Leopoldovi do Florencie. Své matce pak psal: „Záležitosti si stojí ve všech ohledech špatně. Jsme ve špatné jak zahraniční, tak vnitřní hospodářské a správní situaci.“

Hlad se šířil dál a dál, a i když Josef II. uvolnil na jaře roku 1771 dvakrát 20 000 zlatých, aby byly zajištěny pracovní příležitosti pro chudé, nedokázal tím zabránit emigraci hladovějících z Čech do Uher a Dolního Rakouska. 

Zdražení potravin

Pouhou kapkou na rozžhavenou plotnu bylo následné otevření vojenských skladů s obilím. V klatovské kronice rodiny Šebestových se o té době píše: „Roku 1769 tak hrozné deště byly, že jich od čtyř set let nebylo, a protože cokoliv zaseto, to do jara vyhynulo, takže do žní ani semena na polích nevostaly. Pšenice stála dvanáct zlatých, ječmen vosum zlatých, hrách se prodával za šestnáct zlatých, voves za čtyři zlatý. Však přece toho všeho nedostatek byl, tři žejdlíky bílý mouky za jedenáct krejcarů, prostřední ječná mouka za sedum krejcarů tři žejdlíky, hrachu žejdlík za pět krejcarů.“ 

„V předešlým roce ačkoliv drobet pšenice bylo, všecko se do Bavor vyvezlo, neb v Bavořích a říši předtím ještě mnohem větší škody byly než v Čechách. Z toho takový hlad roku 1770 nastal, že mnozí skoro celý rok žádného chleba nejedli, a kdyby zemských jablek do Velikonoc nezůstalo, s kterýma se před hladem na ten čas hájili, byli by museli pomřít. Milost císařská si stanovila taxu na čtyři zlaté pod hrdelním trestem, avšak boháči, a ti, kteří obilí ještě měli, je skovali a zkazit nechali, než aby na taxu byli pauzírovali. A přišel rok 1771, ve žních nepřestali lidi hladem umírat neb se žita zase ztratila, strych za sedum zlatých byl, ječmen za pět zlatých, pšenice za šest zlatých, hrách dokonce vůbec žádný nebyl a proto za vosum zlatých po žních strych byl. Z tý neúrody hrozný strach pošel všemožných lidem neb neměli tu zimu čím zasít. Císař všemožně prostředky dělal s dovážením obilí z Uher do Čech, však tu drahotu zamezit nemohl.“  

Vzpoury proti robotě

Na šestnácti panstvích vypukly vzpoury proti robotě, nejprve v jižních a západních Čechách. Na Bezdružicku povstali sedláci na jaře roku 1771 a setrvávali v odporu až do podzimu. V srpnu bylo povoláno na panství vojsko, ale jeho přítomnost sedláky ještě víc rozjitřila. V některých obcích odmítali obyvatelé vůbec chodit na robotu, pokud vojáci nebudou odvoláni. Zlomily je tělesné tresty a vězení, jenže v tu chvíli už docházel k dalším nepokojům na Kouřimsku. 

Nevolnické vzpoury propukly i v roce 1772 a následujícím. Bylo to povstání vesnické chudiny na panství Rosice na Chrudimsku a povstání na těch panstvích, kde nároky vrchnosti byly neúnosné, například na panství Bezděkov na Plzeňsku, na panství Letohrad ve východních Čechách, v Nahém Újezdci na Tachovsku, na Rakovnicku, v Těrešově a Manětíně na Plzeňsku a jinde. K velkým protestním akcím proti peněžním dávkám došlo v západních Čechách na panství Dvory na Tachovsku, které patřilo hraběti Františku Antonínu Kolovratovi. Zvyšoval peněžní dávky, a to vyvolávalo už v šedesátých letech 18. století silné protesty robotníků.   

Jako sedláci u Chlumce

Stát si rostoucí nespokojenost venkovského obyvatelstva uvědomoval a na začátku roku 1775 byla zřízena komise k úpravě robotních povinností, které sedláky neúměrně zatěžovaly – například povinný odběr vrchnostenského zboží a všestranná vázanost k vrchnosti a půdě. Všechno vyvrcholilo v roce 1775 do té doby největším selským povstáním a čeština díky tomu získala notoricky známé přirovnání dopadnout jak sedláci u Chlumce.

Mohutná rebelie se rozhořela ve východních Čechách a hlavním podnětem jí byly nepřiměřené naděje poddaných. V březnu táhli v mohutných proudech ku Praze s cílem vynutit si radikální reformu u úřadů. Během tažení došlo na četných místech k plenění vrchnostenských kanceláří i far a povstalce nakonec potlačilo vojsko.

U samotného Chlumce nad Cidlinou srážky trvaly tři dny. V pátek 24. března se k zámku Karlova Koruna, patřícímu rodu Kinských, dostavil houf rebelantů a během konfliktů mezi zámkem a městem byl zajat obědovický rychtář Matěj Chára a dalších 74 rebelů; dva byli zabiti a dva se utopili. Druhý den zástup asi 1 200 povstalců přišel před Chlumec a poslal za vojenským velitelem delegaci, zda mohou vypálit zámek, což bylo pochopitelně odmítnuto. V neděli 26. března se odehrál hlavní střet, při němž poddaní zaútočili na zámek. Ztráty u vojska činily dva padlé, u vzbouřenců pět zabitých a tři utonulé, zajato bylo 211 poddaných.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Nepokoje byly dobře organizovány a měly dohru koncem jara a počátkem léta v robotních stávkách na mnoha panstvích, a tak Marie Terezie vydala patent upravující robotní povinnosti. Stanovil povinnosti podle berního ocenění rolníků a vedl k jejich zmírnění, ale na venkově vyvolal spíše zklamání.