Sluncem zalitá krajina rozpínající se na jihu Francie od Orange až po Nice učarovala nejednomu malířskému mistrovi. Provensálský venkov a příroda totiž nešetří barvami: Okouzlí vás fialové lány levandulí, zlatavá pole slunečnic, průzračná voda Azurového pobřeží, stezky mezi okrovými skálami fantastických tvarů či osvěžující zelená vegetace nejhlubšího kaňonu v Evropě. Malebný region se sice stal pro celý svět symbolem poetické letní romantiky, ale tamním obyvatelům nelze upřít ani horkokrevný jižanský temperament. Není tedy těžké pochopit, proč tam často hledali inspiraci Paul Cézanne, Vincent van Gogh i Pablo Picasso.

Název oblasti Provence, česky také Provensálsko, má kořeny v antice – první římská provincie za Alpami tehdy dostala jméno Provincia Romana. Z té doby se dochovalo množství památek: vítězný oblouk i římské divadlo v Orange, akvadukt Pont du Gard a také amfiteátry v Nîmes či Arles. Dřív sloužily coby dějiště gladiátorských klání, zatímco dnes se tam od Velikonoc do října konají tradiční býčí hry, tzv. camargský běh. 

Camargue představuje chráněné území okolo ústí řeky Rhôny do moře, je plné mokřadů i bažin a stalo se domovem polodivokých bílých koní či stád volně se pasoucích camargských býků. Inteligentní a prudké plemeno se chová převážně na maso a pouze zhruba každý desátý tur se projevuje natolik divoce, aby mohl sehrát roli v aréně.

Nejzuřivější sochy

Zatímco při klasické koridě se toreador snaží přežvýkavce usmrtit a stát se oslavovaným hrdinou, během camargského běhu se tucet mladých mužů v bílém pokouší býka připravit o barevné stužky a kroužky neboli kokardy připevněné na jeho rozích. A krev při tom téměř neteče. Odvážní mladíci, tzv. raseteurs, musejí spolupracovat: Někteří odvádějí pozornost zvířete halekáním a sprintem, jenž většinou končí akrobatickými skoky na vysokou ohradu kruhové arény. 

Přestože diváci mladým francouzským „toreadorům“ za obratné kousky nadšeně tleskají, hvězdná sláva čeká hlavně na býky. Místní je znají podle jmen, a nejzuřivějším čtyřnohým bojovníkům dokonce postavili sochy. O nejdivočejších býčích legendách se navíc vyprávějí příběhy ještě desetiletí po jejich smrti.

Voňavka pro pány 

Modrofialová tsunami zaplavuje provensálské louky každé léto od půlky června do poloviny srpna. Levanduli tam díky příhodným podnebným podmínkám pěstovali už staří Římané: Prospívá jí horko a dostatek slunečních paprsků. Voňavá léčivka má mnoho odrůd, ale za tu pravou se považuje levandule lékařská, jež roste v nadmořské výšce 600–1 600 metrů a vyniká jemnou vůní. Jenže přičichnout si k ní můžete už jen vzácně, neboť z horských luk postupně mizí. 

Provensálští farmáři se stále častěji zaměřují na méně náročné pěstování v nížinách, kde se daří odrůdě lavandin: Charakterizuje ji silnější, až štiplavé aroma, robustnější květ a především trojnásobně vyšší obsah esenciálních olejů. Proto hraje významnou roli při výrobě parfémů, kosmetiky i přípravků pro aromaterapii. Největší levandulový „boom“ zažily rodinné parfumerie v okolí města Grasse nedaleko Nice v 19. a počátkem 20. století. Tehdy totiž převládal názor, že v pánské voňavce se dá z květin tolerovat maximálně fialka či právě levandule.

Když obživne vápenec 

Slavný impresionista Paul Cézanne strávil v rodném Aix-en-Provence většinu života. S oblibou maloval různé motivy místní krajiny, ale od jedné dominanty jako by se nemohl odpoutat: Nad Aix se tyčí hora Montagne Sainte-Victoire, a malíř ji na svých plátnech z různých pohledů zvěčnil dokonce třicetkrát. O jeho posedlosti se můžete přesvědčit v ateliéru ve zmíněném městě, kde umělec pracoval několik let před svým skonem roku 1906. 

I když se zrovna nepočítáte mezi fanoušky galerií, v Provensálsku narazíte na jednu opravdu netradiční obrazárnu, kterou by byla škoda minout: Představte si, že se octnete v magické jeskyni, kde se v přítmí rozezní hudba, bílé stěny se rozzáří barvami a každou chvíli před vámi vykouzlí jiný snový výjev. A přesně takový zážitek na vás čeká v bývalých vápencových lomech u vesnice Les Baux-de-Provence. 

Po ukončené těžbě pro nedaleký hrad a pevnost zůstal v hoře prázdný tunel a po čtyřiceti letech, v roce 1977, jej doslova rozsvítil nápad novináře Alberta Plécyho promítat na obří bílé kvádry slavné obrazy. Z novátorské myšlenky se nejdřív zrodil každoroční festival a později stálá světelná a zvuková show, řízená moderní technikou v jedinečném místě. Lomy světla – Carrières de Lumières – rozpohybují každý rok díla jiných umělců a letos lákají na tvorbu Cézanna i abstraktního ruského malíře Vasilije Kandinského.

Francouzský western 

Ačkoliv si většina lidí Provensálsko spojuje s procházkami v olivových hájích či mezi lány levandulí za cvrkotu cikád, pro objevování některých tamních krás se vyplatí nazout pohorky. Řeka Verdon vyhloubila mezi skálami jeden z nejhlubších kaňonů Evropy, 21 kilometrů dlouhou a až 700 metrů hlubokou soutěsku Gorges du Verdon. Její stěny se rozevírají i na šířku sta metrů, zatímco jinde se přibližují sotva na šestimetrový „skok“. 

Úchvatnou scenérii lze spatřit z několika vyhlídek podél silnice, praví dobrodruzi však raději vyrážejí na 14kilometrovou Martelovu stezku, jež se klikatí po dně kaňonu. Zblízka si tak užijí smaragdovou zeleň vegetace, pohledy z kolmých útesů i koupání v chladivém proudu pod skalisky. Túra nese jméno francouzského zakladatele moderní speleologie Édouarda-Alfreda Martela: Jeho expedice se v roce 1905 jako první vrhla do prozkoumání nebezpečné soutěsky, kde burácely peřeje divokého Verdonu.

TIP: Levandule: Voňavý zázrak z Provence

Na pohodlnější výletníky čekají v Provensálsku dvě vycházky krajinou jako z Divokého západu: Nedaleko obcí Rustrel a Roussillon totiž objeví okrové homole roztodivných tvarů a pestrobarevné kopečky v teplých odstínech. Tzv. provensálské Colorado a Okrovou stezku spoluutvářela eroze i lidská ruka – dřív se tam získával pískovec bohatý na rudo-oranžový a žlutý pigment pro výrobu barviva. Fasády ve zmíněných ohnivých tónech lze potom obdivovat právě v Roussillonu, kde materiál posloužil při stavbě domů. 

Například hvězda Achernar v souhvězdí Eridanu se otočí zhruba jednou za dva dny a v důsledku své rotace je viditelně zploštěná. Mezi rekordmany však patří degenerované zbytky po vývoji hmotných stálic: bílí trpaslíci či neutronové hvězdy. Zmíněné objekty prošly značnou redukcí velikosti, ale zachovala se u nich podstatná část úhlového momentu, takže musejí rotovat velmi rychle. 

TIP: Rekordní rotace v Galaxii: Masivní žhavá hvězda se točí rychlostí 540 km/s

Extrém představuje pulzar – neu­tronová hvězda se silným magnetickým polem, které tvoří zdroj rádiového záření – s označením PSR J1748-2446ad. Byl objeven v roce 2004, jeho odhadovaná hmotnost odpovídá dvojnásobku hmotnosti Slunce a to vše se těsná v kouli o poloměru asi 16 km. Objekt se nachází v hvězdokupě Terzan 5, zhruba 18 tisíc světelných let od Země. A kolem své osy rotuje s neuvěřitelnou periodou 716 otoček za sekundu.

Od středověkých dob vyjadřovala černá barva zbožnost, pokoru a strohost. Mniši a kněží skrze ni odkazovali na svou společenskou roli a na začátku novověku se stala úředním odstínem oděvu soudců, kteří tak manifestovali službu nestranné spravedlnosti. Ostatně, ve většině zemí jsou taláry černé dodnes. Barvu smutku za zemřelé oproti tomu představovala od středověku bílá. Ze stejného důvodu se i dnes pokládají na hrob bílé květiny a totéž pozadí mají zřejmě rodové pověsti, v nichž nešťastné události a skon zvěstuje „bílá paní“. Tímtéž spojením se ostatně označovaly francouzské královny-vdovy, neboť po smrti manžela odcházely do ústraní a bílou již nesundávaly na znamení věčného smutku. 

Soudkyně všech

Obrat v barevné symbolice přinesl červenec roku 1559, kdy na následky zranění z turnaje zemřel francouzský král Jindřich II. Jeho o dvacet let starší milenka Diana de Poitiers, do níž se zamiloval už coby šestnáctiletý mladík a po celý život jí zůstal věrný, tak měla projevit smutek. Jenže byla zároveň provdána za jiného muže, a formálně tudíž na smuteční barvu neměla nárok. Problém vyřešila šalamounsky: Oblékla šaty kombinující bílou i černou, a chodila tak až do své smrti o šest let později. 

Odění do bílé se naopak očekávalo od Jindřichovy ženy Kateřiny Medicejské, jenže královna-vdova tak odmítla učinit, zřejmě v reakci na nenáviděnou sokyni. Po zbývajících třicet let života, kdy většinou vládla za své tři syny, tedy nosila téměř výhradně černou: Manifestovala tím nejen zbožnost, jak se ostatně slušelo na papežovu neteř, ale rovněž zdůrazňovala svou proklamovanou roli usmiřovatelky katolíků s protestanty a hlavní soudkyně království. Přízvisko „černá královna“ přitom dokonale shrnovalo její intrikánskou a tvrdou vládu. 

Svatba v bílém

Jako třetí žena se o změnu trendu zasloužila skotská královna Marie Stuartovna. Roku 1558 Paříž oslavovala její svatbu s budoucím francouzským panovníkem Františkem II., synem Kateřiny Medicejské.

TIP: Svatební tradice: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

Nevěsta však doslova vyrazila přítomným dech, když v rozporu se zvyklostmi oblékla bílou, zřejmě aby zvýraznila svou snědou pleť. Spekulaci, že šlo o barvu smutku, musela následně sama vyvracet tvrzením, že volba podtrhovala její panenství. Na pomoc jí přispěchali i dvorní básníci, kteří skládali sonety o krásné nevěstě v bílém. Propaganda se ujala, řada šlechtičen posléze zvolila svatební šaty ve stejné barvě – a zvyk přetrval dodnes. 

Achondroplázie je charakterizována jako disproporcionální trpaslictví s krátkými končetinami. Lidé trpící tímto genetickým onemocněním dorůstají v dospělosti průměrně pouhých 125 cm. Toto onemocnění patří k nejčastějším kostním dysplaziím – objevuje se zhruba u 1,5 dítěte z 10 000 živě narozených.

Příčinou onemocnění jsou mutace v genu FGFR3, jehož produktem je protein, který se podílí na vývoji kostí. Zmutovaný gen vyrábí příliš mnoho proteinu, který pak „sabotuje“ především růst dlouhých kostí. To vede k abnormálně krátkým končetinám lidí s achondroplazií.

Léčba geneticky podmíněného trpaslictví

Americká společnost BioMarin Pharmaceutical již řadu let vyvíjí a testuje léčbu achondroplazie. Jejich úsilí nyní dosáhlo zásadního úspěchu, když americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) schválil používání této léčby pro děti starší pěti let.

Rozhodnutí FDA vychází z úspěšných klinických testů pozoruhodného léčiva, které nese označení Voxzogo (vosoritid). Nejde přitom o genovou léčbu, jak by bylo možné očekávat v případě mutace, ale spíše o léčbu biologickou, která využívá našich detailních znalostí o vývoji a růstu kostí.

TIP: Záhada centimetrů: Proč jsou lidé generaci od generace stále vyšší?

Voxzogo je látka, která se váže na receptor pro jeden specifický peptid (natriuretický peptid typu B), který se nachází u buněk v kostní tkáni a chrupavce. Svým navázáním spustí Voxzogo signalizaci v dotyčných buňkách, která přehluší problematický vliv „přemnoženého“ proteinu FGFR3. Kostní tkáně a chrupavky se "zklidní" a rostou normálně. 

Výsledky klinických testů ukazují, že pokud děti s achondroplazií užívají tento lék, rostou podobně jako děti zdravé. Jde o nákladnou léčbu – léčebná procedura na jeden rok vychází na 320 tisíc dolarů (asi 7 milionů 300 tisíc Kč). Kritici léku také namítají, že řeší pouze tělesnou výšku a nikoliv další možné zdravotní následky mutací souvisejících s achondroplazií.

Pomyslným vrcholem Crowleyho okultistických rituálů se stalo vyvolávání démona Choronzona, údajného pána chaosu, roku 1909 v alžírské poušti. Ostatně černý kontinent zaujímal v jeho životě významnou pozici už dřív. V roce 1903 zamířil se svou první, a nikoliv poslední manželkou Rose Kellyovou na svatební cestu do Káhiry. Nevěsta měla pro jeho netradiční záliby pochopení, a dokonce mu prý pomáhala, když se pokoušel vyvolávat staroegyptská božstva. Kromě toho se tam novomanžel ponořil do studia islámského mysticismu a arabštiny. 

Úvodní část: Sex, drogy a magie: Kdo byl nejslavnější okultista Aleister Crowley

Vůbec největší zážitek si však odnesl, když k němu údajně promluvil jeho anděl strážný a posel boha Hora zvaný Aiwass. Ten mu měl nadiktovat Knihu zákona a Crowley ji během třídenního transu celou sepsal. Hlavní formule textu zněla: „Jediným zákonem ať je dělat si, co chceš.“ A zmíněným heslem se také Aleister později řídil, když na Sicílii zakládal vlastní náboženství.

Démon s kozlí hlavou

Ještě během líbánek přibyla do už tak dlouhého seznamu Crowleyho životních rolí další: Stal se otcem. Dcerku pojmenovali Nuit Ma Athanoor Hecate Sappho Jezebel Lilith, její život však vyhasl předčasně už ve dvou letech, když při rodinné cestě po Číně zemřela na tyfus. Tragédie se stala jedním z hřebíčků do rakve hroutícího se manželství, a zatímco Rose utápěla žal v alkoholu, Crowley hledal útěchu u milenek. Přesto se jim ještě v roce 1907 narodila druhá dcera, Lola Zaza, ale ani ona se nedožila dospělosti. Nepříliš šťastný svazek ukončil o dva roky později rozvod. 

Aleister zůstal sám a jeho finanční zdroje se povážlivě tenčily. Prodal tedy skotskou usedlost a začal dávat soukromé lekce okultismu. Magické rituály nyní provozoval za asistence svých obdivovatelů před publikem – provedl například sérii sedmi veřejných vyvolávání antických bohů. Setkal se však s rozporuplnou reakcí a novináři, kteří jeho aktivity okamžitě zaznamenali, jej nazývali satanistou a obviňovali ho z homosexuality. V britském deníku The Looking Glass se objevilo dokonce značně urážlivé označení „nejchladnokrevnější ničema a jeden z nejbezbožnějších lidí, kteří kdy žili“. 

Crowley se tím nicméně nenechal rozházet. Na osobní pozvání německého okultisty Theodora Reusse pak vstoupil do jím založeného řádu Ordo Templi Orientis a při iniciačním rituálu v Berlíně přijal jméno Bafomet, podle známého démona s kozlí hlavou.

Blázen, nebo špion?

Během první světové války se Aleister uchýlil na druhou stranu Atlantiku, kde se poté odehrála jedna z nejkontroverznějších kapitol jeho života. Podle množství více či méně průkazných dokladů tam totiž působil jako dvojitý agent: Navenek vystupoval ve prospěch Německa, ale ve skutečnosti tajně donášel britské vládě. Historikové se dodnes neshodnou, zda se dané hypotézy zakládají na pravdě. Jisté však je, že ani během pětiletého pobytu v USA nepřestal Crowley zdokonalovat magické rituály. V hlavě se mu líhla myšlenka na založení nového náboženského směru a snil o vlastním opatství. 

Po válce proto koupil vilu v sicilském Cefalù a s okruhem svých příznivců tam rozvinul systém Thelema, založený na dřívějších spirituálních prožitcích při setkání s mytickým Aiwassem. Tehdy byl sice již silně závislý na heroinu, nicméně zavedl přísný režim pravidelných rituálů a sexuální magie. Výsledkem se stalo bezuzdné hýření v nehygienických podmínkách, což nakonec vyústilo přinejmenším v jedno úmrtí: Jistý návštěvník zemřel na jaterní infekci poté, co podle tvrzení své manželky musel vypít krev obětované kočky. Událost vyvolala pozdvižení, načež tehdejší italský vůdce Benito Mussolini nařídil sicilské opatství zavřít a Crowleyho vyhostit ze země. Tutéž nepříjemnost zažil Aleister ještě roku 1928 v Paříži, odkud ho deportovali pro jeho pověst a také z obavy, že jde o německého agenta.

Tuhý kořínek

Vzhledem k jeho životnímu stylu je s podivem, jakého věku se nechvalně proslulý mág dožil. Ačkoliv ho ve stáří sužovaly stále intenzivnější následky dlouholeté závislosti na nejrůznějších halucinogenech, k nimž se přidružilo ještě astma, nezabránilo mu to pokračovat ve všech více či méně kontroverzních aktivitách.

TIP: Invaze přízraků a duchů zemřelých: Kde se vzal fenomén spiritistických seancí

I na sklonku života byl pro mnohé ženy zjevně neodolatelný, takže v roce 1937 přišel na svět ještě jeho syn Randal. Crowley, tehdy již dvaašedesátiletý, mu ovšem říkal Aleister Atatürk. Nicméně chlapec si otce užil jen deset let, než opěvovaného i zatracovaného muže skolil zápal plic.

Hodnosti admirála představovaly v letech 1914–1918 nejvyšší kariérní metu ve všech námořnictvech – s výjimkou Ruska, které je zrušilo v revolučním roce 1917. Nicméně ani mužům, kteří veleli eskadrám a flotilám, se bojové ztráty nevyhnuly, i když k nim docházelo v neúměrně menší míře než u jejich kolegů z pozemních sil.

Není kde bojovat

Úmrtnost admirálů byla také nižší ve srovnání s válkami minulého století, a to hlavně kvůli nižšímu počtu námořních bitev. Úsilí obou stran o uchránění velkých bitevních lodí a křižníků vedlo k létům nečinnosti, což se projevilo zejména v případě centrálních mocností. Německo a Rakousko-Uhersko se o ně bály natolik, že do akce posílaly raději ponorky a malá hladinová plavidla.

Snad s výjimkou bitvy u Jutska (31. května–1. června 1916) nedošlo k velkým a rozhodujícím srážkám jako byla čtyřdenní střetnutí během druhé anglo-holandské války (1665–1667) či bitva u Trafalgaru (1805) – při každé z nich padlo pět námořních vojevůdců. Dokonce i obléhání Sevastopolu během krymské války (1853–1856) stálo životy 17 admirálů a generálů. 

Příliš studené kupé

Mezi námořními mocnostmi byly admirálské hodnosti nejčastěji rozděleny do tří tříd od nejnižšího kontradmirála přes viceadmirála až po vyšší hodnost admirála. V některých zemích existoval ještě jeden nejvyšší stupeň velkoadmirála, případně admirála flotily.

Hodnostně nejvyšším námořním velitelem, který nepřežil první světovou válku, se stal rakousko-uherský velkoadmirál Anton Haus (1851–1917). Ten nicméně nepadl na moři, ale zemřel na zápal plic v důsledku silného nachlazení, k němuž přišel v nevytopeném vlaku na cestě z Vídně do hlavní námořní základny monarchie v Pule.

Rána do zad

Většina ztrát mezi admirály v letech 1914– 1918 nepochází jen z námořního boje, ale na svědomí je měla i takzvaná únorová revoluce v Rusku (březen 1917). Vzápětí po svržení cara se vzbouřili námořníci v Kronštadtu a ubodali velitele základny admirála Roberta Virena (1857–1917), jeho náčelníka štábu kontradmirála Alexandra Butakova a 74 dalších důstojníků Baltské flotily.

Pokračování: Admirálové padlí za 1. světové války (2): Leberecht Maass a Christopher Cradock

Poté byl během nepokojů na bitevní lodi Andrej Pervozvannyj zastřelen velitel 2. brigády bitevních lodí kontradmirál Arkadij Něbolsin a nakonec přišel pod bajonety vzbouřenců samotný velitel flotily viceadmirál Adrian Nepenin spolu s 38 dalšími důstojníky.

Ve vesmíru kolem sebe pozorujeme velké množství spirálních galaxií. Mají společný základní tvar, v řadě detailů se ale liší. Astronomové si pro ně vymysleli svéráznou „taxonomii“, která tyto struktury popisuje. Zahrnuje i struktury, které „vyčnívají“ ze spirálních ramen. Podle tvaru a úhlu, pod kterým takové struktury vystupují, rozlišují například větve (branches), třísky (splinters) nebo pírka (feathers).

Cizí galaxie pozorujeme relativně snadno. S Mléčnou dráhou je to ale úplně jiné – je to naše domovská galaxie, takže se na ni díváme zevnitř. Proto je velmi obtížné zkoumat strukturu Mléčné dráhy. Mezinárodní tým astronomů nedávno dosáhl významného úspěchu a zřejmě vystopoval první „pírko“ Mléčné dráhy. Jde o strukturu tvořenou chladným plynem, převážně vodíkem a heliem, jejíž tvar vlastně ani moc nepřipomíná pírko, ale spíše sinusoidní vlnu.

Vlna Gangotri

Astronomové strukturu pojmenovali Gangotri Wave, tedy Vlna Gangotri, podle ledovce, který napájí řeku Gangu. Vlna Gangotri (na diagramu zeleně) měří cca 6 až 13 tisíc světelných let a nalézá se ve vzdálenosti asi 17 tisíc světelných let od centra Galaxie. Její celková hmotnost je minimálně 9 milionů Sluncí.

TIP: Svižní superobři: Spirální supergalaxie rotují extrémní rychlostí

Vlnu Gangotri vědci vystopovali díky pečlivé analýze rozložení oxidu uhelnatého, který byl pozorován v rámci několik projektů průzkumu oblohy. Jak je v těchto případech obvyklé, oxid uhelnatý představuje jen malé procento plynu v takové struktuře, na rozdíl od jiných plynů se ale mnohem lépe sleduje našimi teleskopy.

Zatímco některé druhy rostlin jsou velice málo variabilní a jedinci z celého areálu výskytu jsou morfologicky shodní, u pivoněk je situace jiná. Pivoňky totiž mají velká a těžká semena, která se jen obtížně šíří na větší vzdálenosti. Jejich jednotlivé populace jsou od sebe izolovány a procházejí samostatným vývojem, a proto není divu, že se vzájemně odlišují. A to i v rámci jednoho druhu.

Kavkazské otazníky

Pro botaniky je pak obtížné rozhodnout, které odchylky jsou podstatné a případně jak je klasifikovat. Jedná se o variety, poddruhy či dokonce samostatné druhy? Je velký rozdíl zkoumat rostliny v terénu, kde máte možnost posoudit barvu a strukturu listů i celkový habitus rostliny, nebo popisovat exempláře v herbářích, kde se taxonomové u pivoněk zaměřují na přítomnost chlupů jak na listech tak květních orgánech. 

Snad nejvíce se rozdílný přístup projevil právě u kavkazských pivoněk. Názory na klasifikaci se výrazně liší u západních, ruských, gruzínských i čínských botaniků. A rozdílný náhled mají také zahradníci, kteří rostliny znají z kultury, mohou je porovnat vedle sebe a mají možnost posoudit znaky, které v terénu nevidíme nebo nemůžeme posoudit. 

Taxonomické určení je přitom velice důležité v ochraně – mimo jiné při tvorbě seznamů ohrožených druhů. Je rozdíl, zda všechny žlutě a růžově kvetoucí pivoňky s širokými listy považujeme za jeden druh rozšířený v celém regionu, či za několik druhů vyskytujících se v relativně malých areálech.

Pivoňka mlokosevičova (Paeonia mlokosewitschii)

V botanických zahradách byla popsána celá řada rostlin a to nejenom v odborných článcích a publikacích, ale také v Indexech Seminum, tedy seznamech semen nabízených k výměně mezi jednotlivými zahradami. Pivoňka Mlokosevičova byla popsána v botanické zahradě v Tbilisi, kde vyrostla ze semen zaslaných Ludvigem Mlokosevičem. Tento polský šlechtic trávil vyhnanství v údolí Lagodechi, kde se věnoval především lesnictví. Usiloval o vyhlášení chráněných přírodních území na Velkém Kavkaze, vytvoření rezervace v údolí Lagodechi navrhoval již v roce 1898.

• Výška: 70 cm
• Barva květu: žlutá 
• Rozšíření: Vysoký Kavkaz, Gruzie (Lagodechi), Arménie, Ázerbájdžán. Podobné rostliny rostou i v Íránu. 
• Ekologie: křovinaté horské svahy, ve světlinách listnatých lesů

Pivoňka kavkazská (Paeonia caucasica)

Pivoňka kavkazská má okrouhlé lístky, řepovité kořeny a většinou růžové květy. Jedná se o snadno poznatelný druh, což ví skoro každý český skalničkář. Byla k nám totiž často dovážena jak z Turecka tak z Kavkazu a patří u nás k nejčastěji pěstovaným pivoňkám. Někteří autoři tento druh neuznávají a spojují ho s pivoňkou dahurskou. Ta má ale sivé listy, které jsou na okrajích zvlněné. Pivoňka dahurská v rozporu se svým jménem roste také na Kavkaze, na Krymu a na Balkáně. Své jméno získala omylem, záměnou slov taurica (rostoucí na Krymu) za daurica (rostoucí v Zabajkalí).

• Výška: 1 metr
• Barva květu: růžová
• Rozšíření: Kavkaz, JZ Asie, Turecko
• Ekologie: okraje lesů, křoviny
• Status: červený seznam Ruské federace

Je snadnější napsat, čím muž narozený v říjnu 1875 jako Edward Alexandr Crowley nebyl, než naopak. Jen Wikipedie uvádí pod jeho heslem dvaadvacet položek, od mága a okultisty přes spisovatele, básníka, malíře, špiona, šachistu či astrologa až po horolezce. Čas a prostředky na to měl dostatečné: Díky dědictví po otci si nemusel dělat starosti s živobytím, a veškerým svým zájmům se tak mohl věnovat naplno. 

Rebel proti morálce

Pro změnu jména se rozhodl ve dvaceti letech, během studií na univerzitě v Cambridgi. A jistě nešlo o náhodnou volbu – jako „Alastor“, s významem „ochránce člověka“, se ve starořečtině označoval Zeus. Mladíkův příklon k antické mytologii byl rovněž příznačný: Výchova v přísně puritánské rodině mu nevyhovovala, a jen co dorostl do puberty, začal se proti vštěpované křesťanské morálce ostře vymezovat. 

Hodiny náboženství ve škole nesnášel, o panictví prý přišel ještě před patnáctými narozeninami a experimentoval s návykovými látkami všeho druhu. Matka, která na jeho výchovu zůstala po smrti manžela sama, syna nezvládala. A tak se jí nakonec možná i ulevilo, když se rozhodl studovat na Cambridgi. Zřejmě se uklidňovala tím, že mu nové obzory získané na věhlasné škole otevřou oči a domů se vrátí jako jiný člověk. 

Nejzhovadilejší muž planety

Aleister si na studiích obzory skutečně rozšířil, ovšem nikoliv směrem, v jaký jeho matka doufala. Zmíněné sexuální zkušenosti znamenaly ve skutečnosti jen první krok ke zhýralství, které po zbytek života dál umocňoval. Nedělal rozdíly mezi ženami a muži a nezbrzdil jej ani fakt, že homosexualita tehdy stála v Británii mimo zákon. Tělesná rozkoš se proměnila v Crowleyho vášeň a přivedla ho k závěru, že morálka a systém pravidel nastavený ve společnosti brání lidem ve štěstí. 

„Dokud budou sexuální vztahy komplikovat náboženské, společenské a finanční ohledy, nepřestanou způsobovat všechny druhy zbabělého, nečestného a nechutného chování,“ tvrdil. Sám se pak uvedenými slovy stoprocentně řídil a novináři jej později titulovali jako „nejzhovadilejšího muže planety“.

Básně plné erotiky

Ke cti mu naopak slouží, že neméně intenzivně rozvíjel i další zájmy, jejichž spektrum obsáhlo značně odlišné oblasti. Jako by se snažil poznat hranice možného a zkoušel, kam až může člověk dosáhnout. Při pobytu v Cambridgi – odkud nakonec po třech letech předčasně odešel bez titulu – v sobě objevil šachistu a začal se věnovat také poezii. Obojí mu vydrželo po celý život, navzdory faktu, že na poli veršů právě nevynikal. 

Kritiky zjevně pohoršovalo, že jsou Crowleyho básně mnohdy plné erotiky, ba dokonce pornografie. Jednu z prvních sbírek proto raději vydal v Nizozemsku, jelikož redaktoři v puritánské Británii by jí patrně nikdy nedovolili spatřit světlo světa. S přibývajícími léty se navíc nijak nekrotil, ba naopak. Když v sedmačtyřiceti vydal autobiografický Deník drogového zloducha, muselo být dílo staženo z prodeje. Mimochodem, drogy pozvedl na piedestal skrz literaturu už v roce 1909: Tehdy vyšla jeho Psychologie hašiše, v níž zmíněnou návykovou látku prosazoval coby cestu k mysticismu. 

Vyloučen z řádu

A právě zájem o okultismus a magii nakonec sehrál v Crowleyho pozoruhodném příběhu hlavní roli. Svou první mystickou zkušenost si údajně připsal už coby jednadvacetiletý na prázdninách ve Stockholmu. Jeden z jeho životopisců tvrdil, že tehdy poprvé navázal Aleister i homosexuální vztah. Oba prožitky pro něj byly natolik intenzivní, že je později s oblibou propojoval.

Ve švýcarském Zermattu jej tou dobou nadchly myšlenky ezoterického řádu zlatého úsvitu a nechal se zasvětit pod jménem Perdurabo neboli „vytrvám“. Jeho „magickým“ učitelem se stal jistý Alan Bennet a ve společném bytě rituálně užívali drogy. Řídili se při tom například středověkou knihou Lemegeton, s dochovanými popisy čarodějnických praktik. Crowleyho působení v řádu však netrvalo dlouho. Sám sice projevoval nadšení a toužil v hierarchii stoupat výš, ostatním bylo ovšem trnem v oku jeho až příliš odvázané chování a bisexualita. 

TIP: Invaze přízraků a duchů zemřelých: Kde se vzal fenomén spiritistických seancí

Rozkol vyvrcholil, když Aleister se svou milenkou vykradl londýnský trezor řádu, obdržel soudní zákaz styku s jeho členy a musel nedobrovolně vystoupit. Obrátil proto pozornost jinam: Nějakou dobu koketoval s buddhismem a při pobytu v Indii jej pro změnu zaujal hinduismus. Oba směry však nakonec opustil a dal přednost západnímu okultismu, který jej pak nepřestal lákat po zbytek života. V roce 1899 koupil vyhořelé skotské panství Boleskine a proměnil ho ve svatyni, kde vykonával rituály podle středověké knihy mága Abramelina. 

Dokončení: Sex, drogy a magie: Kdo byl nejslavnější okultista Aleister Crowley (2) (vychází v pátek 26. listopadu)