Čínská společnost CAS Space nedávno oznámila svůj záměr nabízet turistům suborbitální lety. Číňané to stihnout do roku 2024. Z dostupných informací je patrná inspirace americkou společností Blue Origin a jejich opětovně použitelnou suborbitální raketou New Sheppard, a také technologiemi SpaceX.

CAS Space vyvíjejí jednostupňovou opětovně použitelnou raketu, která by měla vozit až sedm pasažérů na desetiminutový výlet nad Kármánovu hranici, která ve výšce 100 kilometrů pomyslně odděluje zemskou atmosféru od kosmického prostoru. Zveřejněné obrázky (které ale byly záhy opět staženy), prozrazují využití řady nápadů amerických společností.

Nápady Blue Origin a SpaceX

Nejde jen o to, že čínská raketa nápadně připomíná raketu New Sheppard. Vrchní část rakety, tedy návratový modul, jako by z oka vypadla kosmické lodi Crew Dragon společnosti SpaceX. Od SpaceX Číňané rovněž převzali nápad se zachytáváním přistávajících raket ramenem startovací rampy, což Elon Musk plánuje pro přistávání raket Super Heavy i Starship.

TIP: Raketa New Shepard úspěšně vyletěla k hranici kosmického prostoru a bezpečně přistála

Čínskému projektu je zároveň nutné přiznat, že se jejich raketa v některých detailech liší. Například její pohon obstarává 5 motorů Süan-jüan (Xuanyuan) na kapalné palivo, které tvoří kerosin s kyslíkem, zatímco New Sheppard má jediný motor BE-3 na kapalný vodík s kyslíkem. Návratový modul by se měl vracet na Zemi zvlášť a přistávat s pomocí tří padáků. CAS Space plánují první zkušební let již v roce 2022.

Vědci z Research Center on Animal Cognition (CNRS) a University of Arizona uskutečnili 170 filmovaných pokusů, při nichž pozorovali mravenčí dělníky na cestách mezi hnízdem a zdrojem potravy. Vědci měli možnost filmovat a poté analyzovat různé množství putujících jedinců (od 400 po 25 600), kteří se potkávali na jedné „komunikaci“ a s překvapením zjistili, že s rostoucím množství mravenců se rychlost pohybu na mravenčí „dálnici“ zvyšovala, až se postupně ustálila na konstantním tempu.

Naproti tomu ve světě lidí se při překonání určité hustoty provozu pohyb (vozidel i chodců) stále zpomaluje, až se zastaví úplně. Mravenci stále víc „šlapali na plyn“ a když byla naplněna kapacita dané cesty, snažili se navíc předejít časově náročným kolizím s jinými jedinci. Výzkumníci navíc zjistili, že při dosažení mezní hranice se další mravenci do provozu nezapojovali a místo toho čekali, až největší nával opadne.

Mravencům nehody nevadí

Je ovšem potřeba zdůraznit, že provoz chodců nebo automobilů v porovnání s mravenčími dálnicemi vykazuje zásadní rozdíly. Exoskeletonem obrněným mravencům nevadí kolize, a tak si mohou dovolit dál zrychlovat. Lidé v podobné situaci prostě musí zpomalit.

TIP: Hmyz a vyšší matematika: Jak a podle čeho hledají zvířata správnou cestu?

Mravenci navíc mohou pružně přizpůsobovat svoje „dopravní pravidla“ s ohledem na hustotu provozu. Proud automobilů se naopak musí podřídit silničním pravidlům, jako je třeba zastavení na červenou nebo poskytnutí přednosti v jízdě jiným vozidlům, a to bez ohledu na hustotu provozu.

Z kazachstánského kosmodromu Bajkonur odstartovala raketa Sojuz-2.1a s lodí Sojuz MS-19, jejíž posádku tvoří vedle profesionálního kosmonauta Antona Škaplerova ruský filmařský tým – herečka Julija Peresildová (hrála například ve filmu Bitva o Sevastopol z roku 2015) a režisér Klim Šipenko (Saljut-7 z roku 2017). Začala tak práce na vůbec prvním hraném filmu ve skutečném vesmíru. Natáčet se bude na Mezinárodní vesmírné stanici.

Peresildová a Šipenko letí na ISS, aby natočili vesmírné drama se zatím pracovním názvem Výzva. Půjde o příběh lékařky, která nemá vůbec nic společného s vesmírem, ale okolnosti ji přinutí letět na oběžnou dráhu, aby zachránila kosmonauta. Filmový štáb má natočit zhruba 35 až 40 minut promítacího času.

Natáčení se zúčastní i Škaplerov a ruští kosmonauti, kteří nyní na ISS pracují – Oleg Novickij a Pjotr Dubrov. „Budu hrát sám sebe – velitele lodi Antona, který dopravuje lékařku na stanici, aby tam provedla operaci a zachránila tak jiného kosmonauta,“ prozradil Škaplerov o své roli.

Podle Olega Kotova, bývalého kosmonauta a nyní zástupce ředitele Ústavu pro lékařské a biologické problémy Ruské akademie věd, provádět na ISS chirurgický zákrok ovšem ve skutečnosti možné není. „Nanejvýš lze zašít cévy nebo kůži. Na ISS je také k dispozici výbava pro resuscitaci.“ Složitější zákroky by podle něj musely počkat až na návrat na Zemi.

Nejdříve film, později věda

Pro ruskou vesmírnou agenturu Roskosmos má projekt natáčení filmu na ISS i jiný než jen umělecký rozměr. Jde o experiment s rychlou přípravou na let na oběžnou dráhu specialistů, kteří s vesmírným průmyslem nemají nic společného. Pokud bude úspěšný, umožní podle šéfa Roskosmosu Dmitrije Rogozina vysílání mladých vědců na ISS, aby zde mohli nezávisle provádět výzkum.

TIP: Skalpel prosím: Jak budou vypadat chirurgické zákroky ve vesmíru?

Komplexní příprava kosmonautů v Rusku trvá dva roky. Peresildová a Šipenko svou přípravu na let museli stihnout za podstatně kratší dobu, začali s ní letos v květnu. Herečka i režisér stráví na oběžné dráze dvanáct dní, z nichž deset má být pracovních. Na Zemi se dvojice vrátí 17. října v kosmické lodi Sojuz MS-18 společně s kosmonautem Novickým, který je na ISS od dubna. Škaplerov na vesmírné stanici zůstane.

Spalující sluneční paprsky, obloha bez mráčku – ideální chvíle na to zchladit tělo pár kopečky osvěžující zmrzliny. Pokud ovšem zapadnete do jedné nenápadné cukrárny v ulicích Hongkongu a objednáte si zmrzlinu nejnovější příchutě, vaše tělo nejspíš naopak zaplaví ještě větší horkost a tělo bude všemi póry protestovat proti takovému útoku. Tak nějak aspoň popisují okamžiky po pozření několika soust zmrzliny s příchutí pepřového spreje zákazníci, kteří našli odvahu ji vyzkoušet. 

Chuť na podporu protestů

Anita Wongová patřila k mnoha tisícům obyvatel Hongkongu, kteří při protivládních protestech na vlastní kůži pocítili, jak tělo reaguje na přímý zásah slzným plynem. Díky této zmrzlině se v duchu ocitla na barikádách znovu: „Opravdu to chutná jako slzný plyn. Máte pocit, že nemůžete dýchat – hodně vás to štípe a dráždí. Nutí vás to okamžitě se napít vody. Hned se mi vybavily nepříjemné vzpomínky. Připomíná mi to, jakou bolest jsem zažívala během protestů.“

Právě tvrdý postup policie proti hongkongským demonstrantům vnukl majiteli cukrárny myšlenku zařadit novou pekelnou příchuť do nabídky. Prodejem chce podpořit hongkongské protestní hnutí, které se kvůli epidemii koronaviru muselo na nějaký čas stáhnout do ústraní.

Hledání „tajné přísady“

„Naším cílem bylo vytvořit příchuť, která bude lidem připomínat, že by měli i nadále pokračovat v protestech, a podporovat jejich zapálení pro věc,“ vysvětluje majitel cukrárny svůj záměr. 

Zvolit ty správné ingredience, které by vám stejně jako slzný plyn vehnaly slzy do očí, ale zároveň na rozdíl od skutečného pepřového spreje neublížily, dalo majiteli obchůdku zabrat. Zpočátku zmrzlinář koketoval s přísadami jako wasabi a hořčice, nakonec se ale rozhodl vybrat obyčejný černý pepř, který v krku způsobuje podobné pálení jako slzný plyn.

Zmrzlina pro odvážné

Základem pro neobvyklou chuť jsou kuličky černého pepře, které cukrář nejprve opraží, poté rozdrtí a nakonec zapracuje do zmrzliny italského typu. Je skutečně dost pálivá. „To, o co nám jde nejvíc, je následný efekt, kdy máte pocit silného podráždění v krku. Je to, jako kdybyste vdechli slzný plyn,“ pochvaluje si výsledek majitel cukrárny.

Ochutnat byť jen soustečko téhle zmrzliny vyžaduje odvahu, ale zájem ze strany zákazníků je podle majitele obchodu poměrně velký. V dobrých dnech se jí prodá i okolo 30 kopečků denně.

Podivnostem se meze nekladou

Právě v asijských zemích se to originálními zmrzlinovými příchutěmi jen hemží. V Japonsku je například běžně k mání zmrzlina, jejíž hlavní složkou je hadí prášek, kaktus, koňské maso nebo žraločí ploutve. V Portoriku si zase někteří fajnšmekři oblíbili sardinkovou zmrzlinu s brandy. Pro šílené chutě ale nemusíme chodit až tak daleko. Třeba v Londýně si můžete pochutnat na zmrzlině Baby Gaga. Ta je vyrobená z mateřského mléka, které výrobcům darovaly kojící maminky.

TIP: Zmrzlina pro gurmány: Slaninová, cikádová nebo s příchutí humřích rolek

Pokud jste si ještě nenechali zajít chuť, neztratili kuráž a experimentování se nebráníte, už víte, kam za objevováním dosud nepoznaných chutí zmrzliny vyrazit. Kopeček ledové pochoutky s příchutí slzného plynu stojí v přepočtu necelých 120 korun. Jestli je na místě popřát dobrou chuť, to už posuďte sami. 

Evropsko-japonská sonda BepiColombo zaslala na Zemi své první fotografie planety Merkur, okolo které v pátek proletěla ve vzdálenosti méně než 200 kilometrů. Sonda míří na oběžnou dráhu Merkuru, na kterou vypustí dvě sondy, jednu od Evropské kosmické agentury (ESA) a druhou vyvinutou japonskou vesmírnou agenturou JAXA. Na oběžnou dráhu Merkuru má sonda BepiColombo dorazit v roce 2025.

Podle ESA je na fotografiích zachycena severní a část jižní polokoule nejmenší planety sluneční soustavy. Jsou na ní vidět pro Merkur charakteristické kulaté prohlubně včetně 166 kilometrů širokého Lermotovova kráteru. Jeden ze snímků zachytil kráter pojmenovaný po českém hudebním skladateli Bedřichu Smetanovi. Celkem ESA zveřejnila čtyři snímky, které byly pořízeny ze vzdálenosti 1 183 km, 1 410 km, 2 418 km a 2 687 km od povrchu Merkuru.

Vlevo lávové pole Sihtu Planitia a 166 kilometrů velký kráter Lermontov na severní polokouli Merkuru. Vpravo část jižní polokoule Merkuru zachycuje největším (částečně zakrytý) kráter Haydn s průměrem 251 km.(foto: ESA/BepiColombo/MTM, CC BY-SA 3.0 IGO)

BepiColombo bude zkoumat řadu aspektů Merkuru, od jeho povrchu po jádro planety, které je podle vědců zřejmě tekuté, podobně jako má Země. Obě planety proto mají jako jediné ve sluneční soustavě magnetické pole. Odborníci by nicméně očekávali, že jádro Merkuru bude vzhledem k velikosti planety již vystydlé a ztvrdlé. Chtějí proto zjistit, jak je možné, že tomu tak není.

Vpravo východ slunce nad zlomem Astrolabe Rupes, zachycený ze vzdálenosti 1 183 km od povrchu planety, vlevo 342 kilometry velký kráter Raphael ze vzdálenosti 1 410 kilometrů. (foto: ESA/BepiColombo/MTM, CC BY-SA 3.0 IGO)

Cesta na oběžnou dráhu Merkuru je velice složitá kvůli obrovské gravitační síle blízkého Slunce. K nejmenší planetě sluneční soustavy proto dosud vyrazila jen hrstka sond, přičemž oběžné dráhy dosáhla pouze jedna, a to sonda MESSENGER, jež obíhala Merkur od roku 2011 do roku 2015.

BepiColombo obletí Merkur na své cestě ještě pětkrát, jednou již přitom sonda proletěla kolem Země a dvakrát kolem Venuše. Při každém přiblížení k planetě plavidlo ztratí část své rychlosti a upraví dráhu letu. Orbitu Merkuru má podle plánu dosáhnout v prosinci 2025, ze Země přitom odstartovala v roce 2018.

TIP: Merkur: Jaká tajemství nejmenší planety objevila sonda Messenger?

Název mise ESA a JAXA je odvozen od jména italského vědce Giuseppeho „Bepiho“ Colomba, který pomáhal s návrhem cesty k Merkuru s využitím gravitačního pole dalších planet. Pomocí této metody se pak k nejmenší planetě sluneční soustavy dostala v roce 1974 jako první sonda Mariner 10 americké agentury NASA. Ta okolo Merkuru třikrát proletěla a pořídila jeho první fotky ze vzdálenosti jen několika stovek kilometrů.

Malárie má stále chuť zabíjet. V roce 2019 se stala osudnou pro více než 400 tisíc lidí, většinou malých dětí a kojenců. V některých ohledech se situace zlepšuje, ale původce malárie, jako každý správný patogen, nás umí zaskočit. Nejvíce smrtící formu malárie má na svědomí zimnička tropická (Plasmodium falciparum), která, jak se ukazuje, intenzivně mutuje.

V Etiopii se objevila minimálně jedna mutace, která zimničce pomáhá vyhnout se detekci rychlým diagnostickým testem. Odborníci odhadují, že asi 10 procent případů malárie v této oblasti kvůli tomu zůstává mimo zorné pole zdravotníků. To je pro mutované zimničky velkou výhodou, která jim umožňuje se šířit.

Problém v Etiopii

Právě rychlé diagnostické testy malárie pomohly Etiopii, druhé nejlidnatější zemi Afriky, v uplynulém desetiletí významně zlepšit situaci s malárií. Ročně se tam prodá kolem 345 milionů těchto testů, detekujících antigeny v krvi pacienta. Teď mají v Etiopii vážný problém a zlepšení, bohužel, zatím není na obzoru. Alternativní testy mají totiž svá úskalí. 

TIP: Stateční dobrovolníci se kvůli výzkumu nechali nakazit malárií

Podle Jonathana Parra ze Severokarolínské univerzity se na mnoha místech objevují velké počty falešně negativních testů a někteří nemocní kvůli tomu umírají. Jde o vážný problém, který limituje naše snahy bojovat s touto vražednou chorobou. Zároveň jde o hlasité připomenutí evolučního potenciálu patogenů a jejich schopnosti velmi rychle se přizpůsobovat.

Nová vodíková superjachta ZeRO dostala do vínku mimořádně efektivní tvar trupu. 96 metrů dlouhé plavidlo je tak podle jejího autora Sama Sorgiovanniho schopné kombinovat vysokorychlostní plavbu s dlouhým dojezdem běžnou cestovní rychlostí. O pohon se starají nejmodernější vodíkové nádrže, palivové články a elektrické motory spolu s bateriovým úložným systémem. 

TIP: Inspirována labutí: Italská superjachta Avanguardia za 11 miliard

Ekologické plavidlo je ale stále především hračkou pro movité klienty – superjachtě tak nechybí nejmodernější vybavení, bazén nebo třeba výsuvný heliport se skládací kvadrokoptérou.

V červnu 1944 Sověti zaútočili na IV. sbor generála Taavettiho Laatikainenho na Karelské šíji. Téměř bez boje padlo klíčové město Viipuri (dnešní ruský Vyborg). Neschopnost Mannerheimových divizí zadržet nepřítele šokovala finskou veřejnost a vyvolala obavy i v Německu. Když Helsinky v tíživé situaci požádaly Berlín o pomoc, Hitler raději zareagoval obratem a vyslal do Finska 122. divizi, polovinu brigády útočných děl a desítky střemhlavých bombardérů Ju 87 i stíhaček Fw 190. Finský prezident Risto Ryti věděl, že diktátor neposkytuje muže a techniku zadarmo.

Podpora Wehrmachtu přišla Finům velmi vhod, neboť 25. června sovětský 30. gardový sbor zaútočil na Tali držené 17. divizí. Ta ihned ustoupila a na poslední chvíli ji museli zastoupit tankisté, jimž se podařilo zabránit průlomu. Stavka zareagovala vržením Leningradského frontu do obkličovacího manévru, který zahrnoval i námořní výsadky a měl protivníka odříznout ve Viipurské zátoce.

Finové vyslali do boje odpočinutou a přezbrojenou 10. divizi i jezdeckou brigádu, ale především německou 122. divizi. Sovětská 59. armáda se proti nim nedokázala prosadit natolik, aby vytvořila předmostí, a pokus o obchvat zkrachoval. Stalina stále odhodlanější odpor zaskočil, avšak nehodlal v tlaku polevit. Během 9. července překročila 23. armáda řeku Vuoksu a začala na severním břehu budovat předmostí. Dosavadní postup ale rudoarmějce tak vysílil, že SSSR už za dva dny přece jen musel útok zastavit.

Včasné stažení

Na druhé frontě v Karélii měl sovětský generál Kirill Mereckov k dispozici dvě armády s 15 střeleckými divizemi, dělostřeleckým sborem a tankovou brigádou. Hýřil sebevědomím, neboť finská Karelská armáda byla oslabena o tři divize odeslané Mannerheimem na linii VKT. Finský vojevůdce však tentokrát velel svým silám uvážlivě a nechal je spořádaně stáhnout na linii východně od hranice z roku 1940.

Sovětská ofenziva v Karelsku začala 21. června a po dvou dnech se za nepřátelskými liniemi na břehu Ladožského jezera vylodila i námořní pěchota. Její předmostí mělo Finům zamezit v dalším ústupu na západ, jenže Mannerheimovy oddíly jej obešly. S nejmenším odporem se setkala 32. armáda u řeky Svir, kde pohled namasy obrněnců vyvolal mezi Finy paniku. Nakonec se velitelům podařilo obnovit disciplínu, takže obránci úspěšně dokončili stahování a začali se chystat na finální nepřátelský úder.

Konec sovětského snažení

Stavka jej zahájila 10. července, jenže Mannerheim mezitím Karelskou armádu posílil a Sověti neprorazili. Na Mereckovovu hlavu pršela z Moskvy tvrdá kritika a přerušil ji až úspěch z 21. července, kdy rudoarmějci severně od Ilomantsi postoupili na zmíněnou předválečnou hranici. Neradovali se dlouho, neboť protiútok generála Erkkiho Raappany bleskově obklíčil dvě sovětské divize. Když se Rudá armáda začátkem srpna z kotle probila, zanechala na místě 3 000 mrtvých a stovku děl. Krvavé ztráty Stalina přesvědčily, že dobytí Finska nestojí za vynaložené úsilí, a 29. srpna všechny operace odvolal.

Patová situace umožnila Finsku dále rozvolňovat vztahy s Berlínem, aniž by padlo do Stalinových rukou jako snadná kořist. Ryti podal 4. srpna 1944 demisi a prezidentem se stal Mannerheim, jenž nebyl vázán předchůdcovým slibem. Helsinky zahájily s Moskvou jednání o separátním míru a 4. září se obě země dohodly na zastavení palby. Maršál se dočasně zbavil jednoho nebezpečí, nicméně věděl, že tento krok může vyvolat válku s třetí říší.

Změna ve velení

Německá 20. horská armáda se ocitla v těžké situaci, neboť po odchodu Mannerheimových jednotek by v její obraně vznikla trhlina. Jisti dalším vývojem si nemohli být ani Finové, kteří ve snaze o zachování nezávislosti lavírovali mezi nebezpečím z východu i západu. Moskva jejich vratkou pozici ostatně brzo potvrdila.

TIP: Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem

Smlouva o příměří z 19. září předpokládala, že finská armáda vytlačí německé síly z Laponska. Avšak Stalin vnutil Mannerheimovi nevýhodnou podmínku nařizující Finsku demobilizovat armádu na předválečný stav nejpozději měsíc po uzavření příměří. To znamenalo, že Finové buď v této lhůtě vyprovodí Wehrmacht ze svého území, nebo budou demobilizovat s Němci v zemi. A druhá možnost by dala Rudé armádě legitimní důvod část Finska obsadit.

Pokračování v úterý 12. října

Německé císařství během 19. století zaostalo v boji o zámořské kolonie. Většinu Afriky a Asie si tak rozdělily západoevropské mocnosti. Na černém kontinentu nakonec na Němce zbylo pouze několik dominií na území dnešní Tanzanie, Toga, Namibie a Kamerunu. V absolutní rozloze se nejednalo o malé regiony, s britským a francouzským koloniálním panstvím se však nedaly srovnávat. V průběhu první světové války pak Německo, stejně jako ostatní zapojené země, povolalo do zbraně také domorodé obyvatelstvo. Vzhledem k relativní nevýznamnosti zmíněných kolonií i námořní převaze Dohody ovšem africké jednotky do bojů na německé straně nezasáhly. 

Do povědomí společnosti se tak černí vojáci vryli pouze v souvislosti s nepřátelskou, zejména francouzskou armádou. Své vykonala také propaganda, líčící africké nepřátele jako necivilizované divochy, kteří rabují dobyté území, mučí zajatce a terorizují civilní obyvatelstvo. K rozšíření temného obrazu však přispěli také sami Francouzi, když se hrůzyplnými historkami o „černých ďáblech“ snažili vyvolat strach v táboře nepřátel, a svou roli sehrála rovněž obecně přiznávaná nižší morálka koloniálních jednotek.

Černochy nechceme

Jestliže se během Velké války netěšili afričtí vojáci v Německu valné pověsti, po skončení konfliktu se situace ještě zhoršila. Již na konci roku 1918 zahájila spojenecká vojska okupaci Porýní, jež měla západním velmocem pomoct kontrolovat německý průmysl a s ním i platby válečných reparací. V květnu 1919 přišly do oblasti první koloniální jednotky ze Senegalu a Madagaskaru. A s tím, jak okupačních sil přibývalo, se v Porýní objevili také vojáci z Alžírska, Maroka, Tuniska nebo Indočíny. 

Konali obdobnou okupační službu jako jejich kolegové z Evropy, ale část Němců vnímala jejich přítomnost jako další z řady ponížení. Muže z dominií považovali za podřadné vojenské síly, které Francouzi poslali do Porýní mimo jiné proto, aby se jich sami zbavili. Šeptanda a některé německé nacionalistické plátky pak Afričanům často neprávem připisovaly masové znásilňování porýnských žen, loupeže a podobné delikty. V roce 1920 podal dokonce německý ministr zahraničí svému francouzskému protějšku oficiální stížnost na přítomnost černochů v zemi. 

Tisíce příchozích

Jak ovšem dokazují dochované zprávy, mnoho místních obyvatel vycházelo s africkými vojáky celkem bezproblémově. Většina je dokonce s odstupem hodnotila jako výrazně milejší a vstřícnější než rodilé Francouze. Jsou doloženy stovky případů, kdy si koloniální vojáci našli mezi německými ženami partnerky, či dokonce manželky. A právě z těchto svazků se měli narodit tzv. porýnští bastardi. 

Dodnes se nepodařilo přesně určit, o kolik dětí šlo, ale odhady většinou hovoří o čtyřech až osmi stovkách. Po konci války se také do Německa vrátily tisíce lidí z bývalých císařských kolonií a řada z nich si přivedla i domorodé manželky a potomstvo. Podle historiků se mohlo jednat o 20–25 tisíc černochů a míšenců. Navzdory tomu si německá společnost jedince tmavé pleti dál spojovala především s nenáviděnými okupanty a „rýnský bastard“ se stal symbolem pošpinění domácí krve.

Shnilé plody

Po nástupu nacistů k moci se téma ještě vyhrotilo. Adolf Hitler „odhalil“ v celé záležitosti židovské spiknutí: V knize Mein Kampf vysvětlil, že právě Židé měli hlavní podíl na příchodu afrických jednotek do Porýní. Zkřížení černochů s tamním obyvatelstvem mělo totiž oslabit a degradovat bílou rasu v Německu, aby ji židovští páni mohli lépe ovládat. V projevu z roku 1928 potom Hitler hovořil o „odněmečtění, negrifikaci a judaizaci“ starého kontinentu. 

Přední nacistický ideolog Alfred Rosenberg zas připsal podobnou roli ve spiknutí samotné Francii, jež podle něj již nebyla evropskou zemí, ale spíš „předmostím Afriky, ovládaným Židy“. V popsaném duchu se nesly i další nacistické myšlenky, které se o dětech vzešlých ze styků černých vojáků s Němkami zmiňovaly jako o „shnilých bastardských plodech“, slabých a podřadných. Horší ovšem bylo, že podle nacistů představovali tito míšenci neustálou hrozbu pro údajnou čistotu německé krve. Když se tedy nacisté chopili moci, okamžitě vůči nim přijali tvrdá opatření.

Ve spárech nacistů

Již v roce 1933 vznikla Zvláštní komise č. 3 složená z úředníků a lékařů, kteří měli zastavit další „negrifikaci“ v Německu. Zmínění „odborníci“ několik let diskutovali o možném postupu: Už od roku 1933 platil v Říši zákon o sterilizaci psychicky nemocných či postižených jedinců, jenž měl zamezit rozšiřování vadných genů. Nakonec padlo rozhodnutí zahrnout „bastardy“ právě do uvedené kategorie, aby se zabránilo „šíření dalšího utrpení“. 

Na míšence se také vztahovaly norimberské zákony z roku 1935 – nesměli vstupovat do manželství s árijci ani s nimi mít intimní styk. Afričanka těhotná s Němcem měla být přinucena k potratu. V nařízení z uvedeného roku stálo: „Německá krev není ohrožena jen německo-židovskými míšenci. Míchání naší krve s cizí má negativní vliv na vývoj našeho národa. Také negerští bastardi z Porýní a cikáni musejí být považováni za nositele cizí krve.“ Franz Messfeller, autor těchto vět i řady dalších textů o rasové čistotě, přitom pracoval na německém ministerstvu spravedlnosti až do roku 1964. 

Násilná sterilizace

Na začátku roku 1937 oslovila Zvláštní komise č. 3 úřady v Porýní s požadavkem na nahlášení počtů „bastardů“ v oblasti. Jelikož nebylo možné prokázat psychické nebo fyzické onemocnění dětí či dospívajících, docházelo ke sterilizacím tajně. Rodiče většinou pod nátlakem úřadů souhlasili. U mnoha dětí se zákrok dokonce odehrál bez jejich vědomí, například pod záminkou jiného lékařského úkonu. V letech 1937–1938 se nacistům podařilo sterilizovat na 400 „porýnských bastardů“.

Další osudy míšenců z Porýní se velmi různí, většina zůstává neznámá. Někteří prošli koncentračními tábory, jiné nacisté zneužili k pokusům. Víme i o případech dětí, jež prostě beze stopy zmizely. Historička Tina Camptová zaznamenala téměř neuvěřitelný příběh míšence, který i po sterilizaci dál podporoval režim a bojoval v uniformě wehrmachtu. 

Tíživé dědictví

Osudy „porýnských bastardů“ patřily dlouhá léta mezi téměř zapomenuté kauzy nacistického režimu. Zatímco západoevropští historici věnovali pozornost především hrůzám židovského holokaustu, pro jejich německé kolegy nepředstavovaly osudy míšenců atraktivní téma. Navíc nepanoval zájem přidávat k tíživému dědictví nacismu další závaží. 

První systematickou knihu na téma sterilizace „porýnských bastardů“ vydal teprve v roce 1979 kolínský historik Reiner Pommerin a okamžitě se dostal pod palbu některých kolegů. Prý celou věc příliš nafukoval a zaznívaly také argumenty, že ke sterilizacím částí populace docházelo i v jiných zemích. Po Pommerinovi následovaly další práce, jež se osudy míšenců zabývaly podrobněji. Zanedbání výzkumu však zapříčinilo vznik mezer v historickém poznání, které se nejspíš už nikdy nepodaří zacelit – i proto, že většina pamětníků již nežije. 

Image

Čtěte také

Ukradené dětství: Neúspěšný dánský sociální experiment s dětmi Inuitů

Společnost pro rozvoj oblasti Rudého moře (RSDC) představila ve spolupráci s mezinárodní architektonickou skupinou Oppenheim Architecture plány nového luxusního střediska, které má vzniknout v Saúdské Arábii. První fáze výstavby již odstartovala a nový komplex by měl první hosty přivítat na konci příštího roku.

V horách poblíž Rudého moře má v první fázi vyrůst 48 apartmánů a 12 hotelových pokojů. Veškerá výstavba má přitom maximálně splynout s okolím – stavby budou zasazené přímo do skalních masivů. Architekti si od projektu slibují, že přiláká zájemce, kteří si chtějí užít nerušeného klidu, pohodlí a vyhlídky na pouštní krajinu u pobřeží Rudého moře. Jednotlivé stavby mají splňovat nejpřísnější certifikaci ekologického stavitelství Leadership in Energy and Environmental Design.

TIP: Saúdové chtějí postavit 170 kilometrů dlouhé město, které se obejde zcela bez aut

Součástí velkorysého komplexu Desert Rock má být v roce 2030 50 samostatných resortů s 8 tisíci hotelovými lůžky a tisícovkou soukromých apartmánů. Plány počítají i s výstavbou přístavů, golfových hřišť, restaurací a volnočasových zařízení nebo zbrusu nového mezinárodního letiště.