Píše se 20. listopad roku 1811. K malebnému jezeru Wannsee, které tehdy ještě namísto Berlína obklopují borovicové lesy, přijíždí podivná dvojice. Snad i racci náhle zneklidní a vzlétnou, když zaslechnou vzrušený lidský hlas.

Líbánky u jezera

Po břehu kráčí nenápadný muž menšího vzrůstu a spolu s ním půvabná, ale pobledle vyhlížející žena. Drží se za ruce, přesto nevypadají zcela důvěrně jako milenci. I náhodný pozorovatel by hned zbystřil. Obestírá je jakési tajemství. 

Než zaklepou na dveře hostince, rozhlédnou se. Nikde nikdo, jejich příjezd zůstal utajen. Na obou dosud mladistvých tvářích konečně prokmitne úsměv. Přesně takhle si to představovali. Podzimní slunce už ale slábne, a i když jezero vybízí k procházkám, člověk po chvíli prochladne. Žena tiše zakašle, její průvodce starostlivě otevře těžké dveře a oba zmizí v příjemně vytopeném lokále.

Hostinský se raději na nic neptá. Jistě to není první dvojice na záletech, která tu přespí. A host je host. Jakési nevyslovené podezření však zůstane viset ve vzduchu. Tyhle dva spojuje ještě cosi jiného než tajná láska... Snad z toho nevzejde skandál!

Dobrá rodina

Přenesme se však o pár let zpátky a dopřejme naší dvojici chvíli vytouženého soukromí. Muž, který právě zmizel za dveřmi svého pokoje, také na chvíli rád zapomene na složitý život plný zvratů a nezdarů. Ačkoli teprve nedávno dosáhl Kristových let, jeho eskapády by vydaly na několik lidských osudů. 

Heinrich von Kleist se narodil do pruské rodiny se slavnou generálskou tradicí. Předem narýsovaný život pokračovatele vojenského řemesla však jeho komplikovaná a neposedná povaha odmítla. Od té doby tápe a hledá pravý cíl. O co víc se pro něco nadchne, o to větší pád do propasti plné zklamání a depresí ho čeká.

Když se zapálí pro vědu, není to kvůli vidině akademické kariéry. Kleist chce rozumět světu a rozluštit jeho tajemství, poznat pravdu. V tu už ale současné myšlení nevěří. Že naše poznání bude vždy neúplné a částečné? Kleist nad knihami propadne apatii. Zdá se mu, že všechnu svou pílu a houževnatost utratil zbytečně. 

Léta studia kvůli vzdělání, které je pochybné? Mám se po nocích učit něčemu, co bude brzy vyvráceno a překonáno? S mravenčím údělem lidského rozumu se snílek Kleist nevyrovná a na univerzitní vzdělání rezignuje. 

Touží po něčem věčném a dokonalém, jinak pro něj život ztrácí cenu. Zachrání ho literatura. Odteď má novou životní metu. Stane se velkým spisovatelem – jako Shakespeare. Záhy pozná, že na uživení to není, ale příbuzní vždycky nějak pomůžou. Zvlášť když je Heinrich přesvědčivý a má veliké plány. Vojákem sice být nechce, ale touha dobýt si čest a slávu mu nechybí!

Změny směru

Kleistův život připomíná všechno možné, jenom ne přímou cestu. Nejde odněkud někam. Snad největší fantasta v dějinách literatury se po každé nové srážce s realitou obrátí na novou víru. Skoro jako kulečníková koule, která neustále mění směr.

Navštíví vysněnou Paříž, odjede však předčasně. Život ve velkoměstě v něm vyvolává pocity odlidštění, jaké spisovatelé a filozofové popíší až ve 20. století. Příliš křehká duše, nebo vizionářský génius?

Pod vlivem módního francouzského filozofa Rousseaua se nadchne pro ideál přirozeného života v souladu s přírodou. Zakoupí statek ve Švýcarsku s úmyslem věnovat se sedlačení. Svým ztřeštěným nápadem však nijak nedojme zoufalou snoubenku a následuje rozchod. Z farmaření stejně nic není. Kleist místo fyzické práce sedí a píše. Nevydařená hra ovšem skončí v ohni a Kleist v depresi. Jeho zhroucení se opakují a jejich příčina se neobjasní. Labilita? Tajená pohlavní choroba? Nebo jsou to jen scény věčně nedospělého děcka, které chce vzbudit lítost a přivolat příbuzné, jež mu pomůžou odrazit se znovu ode dna?

Zneuznaný

Za života se Kleist úspěchu prakticky nedočká. Hry mu z divadel buď vrátí zpátky, nebo se na repertoáru neudrží. Když už je někde hrají, Kleist většinou nemá příležitost představení navštívit. Žije s neustálým pocitem křivdy. Uráží se a posílá šéfům divadel dopisy plné jízlivosti a ostrých výpadů. Stává se stále podezíravějším. Nebo snad lze uvěřit tomu, že by Goethe ve svém výmarském divadle Kleistovu veselohru Rozbitý džbán schválně pokazil? Kdo byl Kleist, aby stál Goethovi za takovou intriku? Proč ničit někoho, kdo vůbec nic neznamená?

Ideály nakonec vezme čas a Kleist ve finanční nouzi popírá sám sebe. Kde zůstala předsevzetí, že nikdy nebude psát pro peníze? Místo toho založí v Berlíně deník, jaký bychom dnes bez váhání označili za prach­sprostý bulvár. Úplatky pro informátora z řad policie zajišťují Kleistovi neustálý přísun novinek o spáchaných zločinech. A noviny jdou na rozdíl od Kleistových uměleckých pokusů na dračku. Když zdroj vyschne, Kleistův podnik zkrachuje. Nakonec je na tom ztroskotaný literát tak špatně, že prosí o svolení vrátit se zpět do nenáviděné uniformy. Marně. Teď už nenajde pochopení ani u své rodiny. A přece se objeví někdo, v kom uštvaný a zneuznaný Kleist probudí opravdový cit a porozumění. Vdaná Henrieta Vogelová.

Dva výstřely

Vraťme se k Wannsee. Úředník Vogel mezitím ve svém měšťanském bytě marně hledá manželku a matku svých dětí. Něco tušil už předtím. Henrie­tu bůh ví proč pobláznil ten fantazírující snílek. Citlivé nepraktické duše to k sobě okamžitě táhlo. S manželem si nešťastná paní Vogelová nikdy tak nepopovídala o literatuře, nikdy od svého chotě nedostala dopis plný takové vášně a oddanosti. Její srdce vzplálo tak, jak to dosud nepoznala. Dosáhla už třicítky a měla by být rozumná. To však právě nechtěla. Toužila alespoň chvíli doopravdy naplno žít. O tři roky starší básník, kterého sotva znala, ji přiměl k dobrodružství, které by se hodilo spíš pro náctileté děvče. Ale stalo se. 

Jak mohla utéct od rodiny? Nedbat na ostudu, kterou tím způsobí? Odjela s tím nevzrostlým blouznivcem s těkavýma nestálýma očima. Teď už to ví i její muž. Zuří a představuje si dvojici uprchlých spiklenců, jak kráčí ruku v ruce proti slunci… Mezitím na břehu jezera Wannsee třesknou dva výstřely. Prvním Kleist zasáhne Henrietino srdce, poté si vsune hlaveň pistole do úst. Racci se opět rozlétnou.

V hospodě vůbec nic nechápou. Podezření, které měli včera, bylo to tam. Oba hosté působili až nerozumně šťastně. Klid a povznesená nálada z nich doslova vyzařovaly. Dobře pojedli a povídali si. Psali dopisy, překypovali energií, jako by měli spoustu plánů a zařizování před sebou. Teprve teď to všem došlo – byly to dopisy na rozloučenou. Puntičkář Kleist nejen že neodešel beze slova, ale dbal na to, aby urovnal všechny své věci a závazky. Pojal vlastní smrt jako praktický úkon každodenního života. Jako běžnou formální agendu. A přece v tom muselo být něco romantického, výstřely přece onoho 21. listopadu padly dva.

Očima psychologa

Pokusme se sestavit alespoň náčrt psychologického portrétu obou mrtvých. Doposud zcela spořádaná měšťanská panička se rozhodla sdílet osud s mužem, kterého démoni provázeli celý život. Henrieta nebyla první, komu nabízel společnou sebevraždu. Tímto děsivým nápadem již poctil ty, které pokládal za své nejlepší přátele. Kleist, který nenašel skutečně blízkého člověka v životě, toužil dojít citového naplnění alespoň ve svém posledním okamžiku na zemi. Byla v tom ale také velká míra sobectví. Bál se udělat poslední krok sám a neváhal do propasti strhnout i ty, kteří mu měli být nejdražší.

Intelektuálové Kleistovy doby vyznávali často panteismus, to znamená, že představa Boha jim splývala s všeobjímající přírodou. Bůh byl ve všem, ve stromech, v trávě, ve vlnách jezera. Smrt neznamenala konec, život se pouze vlil do těch nekonečných vod, které představují koloběh přírody. Zemřít u jezera znamenalo stát se součástí něčeho nekonečného a krásného. Navíc ruku v ruce s nejbližším člověkem.

Tak nějak to museli vnímat, když si vyšli na podzimní procházku u jezera. Pro Henrietu to byla nejromantičtější smrt, jakou si mohla přát. Před časem totiž nedopatřením zaslechla lékaře, který rodině oznámil její nevyléčitelnou diagnózu. 

A přece se medicína v něčem mýlila – nejkrásnější chvíle na ni teprve čekaly. Dopisy, které po sobě ti dva zanechali, dodnes svědčí o upřímném a hlubokém vzplanutí, krátkém, ale vzájemně opětovaném štěstí. Díky Henrietě tak nakonec Kleistův neurovnaný život nevypráví příběh šílenství, ale dojemné lásky.

Do nemocnice v litevské Klajpedě dorazil muž, který si stěžoval na silnou bolest břicha. Rentgenové vyšetření následně ukázalo, že mužův žaludek je plný kovových předmětů všech tvarů a velikostí, včetně hřebíků, šroubů, matic a vrutů. Lékaři proto přistoupili k okamžité operaci, během které pacientovi vyjmuli ze žaludku více než kilogram kovových předmětů.

TIP: Žena spolykala 9 tisíc dolarů: Nechtěla se o ně dělit s partnerem

Cizí předměty v gastrointestinálním traktu nejsou pro chirurgy z Fakultní nemocnice v Klaipedě ničím neznámým. Množství vyjmutých předmětů ale tentokrát zaskočilo i ostřílené lékaře. „Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ okomentoval zákrok jeden z lékařů.

Podle lékařů je zhruba 80 % cizích předmětů vyloučeno z těla přirozeným způsobem, 10 až 20 % vyžaduje endoskopický a méně než 1 % chirurgický zákrok. Ačkoliv chirurgický zákrok samotný není příliš komplikovaný, při takovém množství jde o život ohrožující stav. Důvody, proč kovové předměty polykal, muž lékařům nesdělil.

Neziderskému jezeru se ne náhodou říká vídeňské moře. Díky obrovské vodní ploše tu vládne příjemná přímořská atmosféra a jezero je jako stvořené pro vodní sporty. I proto, že jeho průměrná hloubka je pouhý jeden metr.

Sporty a dlouhá sezóna

Jsou tu skvělé podmínky pro vodní sporty, jako je kitesurfing, windsurfing nebo standup paddling, ale malá hloubka hraje do karet i milovníkům zimních sportů. Díky tomu, že je jezero mělké, totiž v zimě často promrzá až úplně ke dnu a vzniká tak snad největší přírodní kluziště v Evropě.

K vídeňskému moři se ovšem jezdí hlavně kvůli dvěma tisícům hodin slunečního svitu ročně. Díky mírnému klimatu tady sezóna startuje už v dubnu a sluneční paprsky vás tu příjemně zahřejí i v říjnu. Dalším velkým plusem je okolní krajina přívětivá k cyklistům – důkazem jsou půjčovny kol, které najdete v každé vesničce. 

Okruh i na dva dny

Burgenland, kde Neziderské jezero leží, je rájem pro cyklisty. Pyšní se stovkami kilometrů perfektně upravených cyklostezek a ta nejoblíbenější a nejslavnější vede právě kolem jezera. Trasa je příjemně rovinatá a vede vinohrady i kolem výběhu mazlivých a mlsných koz. Zkrátka – i když celou dobu jedete víceméně jen po rovině, rozhodně se nenudíte.

Zdatní jedinci zvládnou vídeňské moře objet za den. Kdo cestou neodolá krásám, kolem kterých projíždí, tomu to potrvá spíše dva dny. Cestu si ale můžete zkrátit lodí, i na to jsou Rakušané připraveni. Nejoblíbenější je přívoz mezi Mörbischem a Ilmitzem, který jezdí denně každou půlhodinu. Ušetříte tak asi 40 kilometrů a minete maďarskou část trasy. Jediné, čeho si při jízdě moc neužijete, je možnost osvěžit se na břehu jezera, protože cyklostezka kolem vody nevede a ani vést nemůže. O výhled na hladinu ale nepřijdete.

Tři stovky ptačích druhů

Podél cyklostezky jsou vyhlídkové plošiny a vystoupat těch pár schodů se opravdu vyplatí. Je odtud krásný výhled na příbřežní rákosový pás, který je domovem tisíců ptáků a díky němuž je Neziderské jezero tak výjimečné. 

Zdejší vodní plocha je velmi důležitá pro místní ekosystém, ale také z pohledu turistiky. Jezero a oblast kolem něj jsou pod ochranou fondu UNESCO. Každý rok sem přijíždějí tisíce lidí, které lákají vodní sporty, cyklotrasy a samozřejmě zdejší příroda. Jste tu přece v národním parku.

Mělké jezero je rájem pro vodní ptáky, jichž tu žije více než 300 druhů. Jejich domovem je převážně rákosový pás, jehož šířka místy dosahuje osmi metrů. Slouží nejen jako perfektní úkryt pro hnízdící ptáky, ale i jako přírodní plot mezi chatkami, které si Rakušané na jezeře postavili.

Ať vás vítr nepřekvapí

Jediné místo na jezeře, kde není rákosí, najdete ve městečku Podersdorf am See, které se pyšní pláží. Díky dvoukilometrovému úseku bez rákosového porostu je Podersdorf asi nejnavštěvovanějším místem na břehu jezera. Přímořskou idylu tady dokresluje molo i maják, který se stal romantickou ikonou města.

TIP: Dolní Rakousko: Tisíciletá krajina vína

Neziderské jezero je místem pro dokonalý odpočinek. Ale pozor – hodně tu fouká! Vždyť právě proto je jezero vyhlášenou destinací pro milovníky plachtění a dalších vodních sportů. Když se vítr utiší, můžete vyrazit na vyjížďku elektroloďkou anebo zkusit třeba populární paddleboard. 

Už jsme viděli celou řadu robotů rozmanitých tvarů a schopností. Stejně tak se objevilo mnoho různých dronů. LEONARDO (podle anglického LEgs ONboARD drOne) je ale jiný. Postavili ho inženýři z Caltechu a jde o prvního robota světa, který ke svým pohybům a k udržování rovnováhy využívá končetiny s větším počtem kloubů a zároveň rotory.

Jak to v podobných případech bývá, tvůrce inspirovala příroda. Vedoucí výzkumu Soon-Jo Chung a jeho kolegové přiznávají, že pozorovali hopsající ptáky. Jejich LEONARDO umí v podstatě totéž. Díky své konstrukci důmyslně propojuje doposud vzdálené světy dvounohých robotů a létajících dronů.

Hybridní dronobot

Dvounozí roboti obvykle zvládají reálný terén podobným způsobem jako lidé – umí skákat a běhat a zvládají i stoupání do schodů. V příliš komplikovaném terénu je ale jejich pohyb omezený. Létající roboti si zase hravě poradí se složitým terénem, potýkají se ale s jinými omezeními – především jde velkou spotřebu energie a omezenou nosnost. LEONARDO oba tyto světy spojuje – využívá hybridní pohyb, který kombinuje chůzi robotů a let dronů.

TIP: Různých dronů už tu bylo hodně. Teď se ale objevil dron s rukama

Tři čtvrtě metru vysoký LEONARDO má dvě nohy, každou se třemi klouby. Namísto rukou je vybaven celkem čtyřmi rotory. Zvládá skutečně nevšední výkony, jako je chůze na laně nebo slalom na skateboardu. Vývoj této technologie stále pokračuje a v budoucnu by se mohl dočkat zajímavých využití, včetně nasazení například v kosmickém programu.

Zatímco všeobecná kapitulace začala platit o půlnoci 8. května, německá skupina armád H operující v Nizozemsku se vzdala už 5. května. Během války vyzývali Spojenci prostřednictvím rádiového vysílání či letáků německé vojáky, aby se vzdali. Aby odešli od armády zrůdného nacistického režimu, přešli s rukama nad hlavou linie a nechali se zajmout. Slibovali jim, že s nimi bude slušně zacházeno dle všech platných mezinárodních ujednání o válečných zajatcích. 

Nepřítel Německa

Dne 5. září 1944 se k dezerci odhodlal mladý příslušník německého námořnictva Rainer Beck (1916–1945). Jeho otec patřil před převzetím moci nacisty k sociálním demokratům a do roku 1933 byl policejním náčelníkem v Gliwicích, matka byla Židovka. Rainer a jeho rodina (otec zemřel 1938) byli „přirozenými nepřáteli Německa“. Jakkoliv to může znít bizarně, našel mladý Rainer útočiště před rasovým pronásledováním v řadách Kriegsmarine. Sloužil původně na rybářské lodi, která byla v roce 1941 převzata do vojenské služby.

Beck byl spolu s celou posádkou odveden do námořnictva. V září 1944 sloužil jako člen ostrahy přístavu IJmuiden (Hafenschutzgruppe), když dostal rozkaz k návratu do Německa. Protože už delší dobu neměl žádné zprávy od matky, obával se, že skončila v koncentračním táboře a on se má stát další obětí holokaustu. Rozhodl se proto dezertovat a až do 8. května 1945 se s pomocí nizozemských odbojářů skrýval v Amsterdamu.

Na dosah života

Pátého května kapitulovaly německé síly v Nizozemsku a o dva dny později osvobodily holandské hlavní město kanadské jednotky. Téměř tři tisíce příslušníků Kriegsmarine byly zajaty a shromážděny ve dnech 11. a 12. května v táboře Hembrook nedaleko Amsterdamu v bývalé továrně firmy Ford. Kanaďané určili za velitele tábora bývalého německého velitele amsterdamského přístavu fregatního kapitána Alexandra Steina. Ten byl podřízen kanadskému majorovi Piercovi, jehož nadřízeným byl zase major Mace.

Kanaďané sice Němce odzbrojili, ale důstojníkům ponechali pistole, neboť z jejich pohledu nešlo o válečné zajatce, ale o „kapitulující jednotky“. Němečtí důstojníci také dostali plné velitelské a disciplinární pravomoci. Tahle skutečnost se ukázala být osudovou pro Rainera Becka, který se po německé kapitulaci přihlásil kanadským úřadům, a také pro svobodníka Bruna Dörfera, jenž se od své jednotky vzdálil v březnu 1945 a ukrýval se u své tety v Amsterdamu. Oba muži byli 12. května převezeni do Hembrooku a zde po zjištění jejich totožnosti zatčeni pro dezerci.

Soudní fraška

Téhož večera se velitel tábora Alexander Stein rozhodl spolu s námořními soudci Köhnem a Bechtelem postavit oba muže před válečný soud. Major Pierce a vyšší německá soudní instance o tom byli informováni a požádáni o souhlas. Ten obě strany bez prodlení udělily. Následujícího dne se tak pod dohledem Spojenců konala neuvěřitelná fraška s tragickým koncem. Pět dní po konci války soudili nacističtí oficíři dva nebohé zběhy, kterým dokonce přidělili obhájce, aby bylo všem právním náležitostem učiněno zadost.

Proces trval asi 15 minut, na závěr dostali obžalovaní možnost se vyjádřit, načež se soud odebral k pětiminutové poradě. Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. Rozkaz k popravě vydal velitel německých vojsk v Nizozemsku generál Blaskowitz, kterému Spojenci ponechali velení nad jeho armádou ještě několik týdnů po kapitulaci. Německé popravčí komando dostalo od Kanaďanů pušky i s municí a také nákladní automobil.

Nepochopitelná tragédie

Za doprovodu kanadského poručíka odjel popravčí oddíl s odsouzenými na střelnici v Amsterdamu-Schellingwoude, kde byli oba zastřeleni a pohřbeni. Jednalo se pravděpodobně o poslední vykonaný rozsudek smrti z 23 000, které vynesla nacistická vojenská justice. Na základě pochybného výkladu mezinárodního práva tak kanadské vojenské úřady povolily německému vojenskému soudnictví pokračovat ve vynášení a vykonávání rozsudků i po pádu třetí říše.

TIP: Krvavé Ardeny: Poslení německý pokus zvrátit vývoj války

Kanaďané to odůvodňovali snahou o zachování disciplíny mezi zajatci. Důstojníci, kteří tohle dopustili, nebyli nikdy pohnáni k odpovědnosti. Wilhelm Köhn, jenž předsedal onomu zvrácenému soudu, se po válce stal soudcem Vyššího krajského soudu v Kolíně nad Rýnem. Když ho po 21 letech konfrontovali novináři, prohlásil, že ničeho nelituje a vše proběhlo dle platného práva.

Život hvězdy představuje neustálý zápas gravitace, která stálici nutí smrštit se do co nejmenšího objemu, a tlakového gradientu, jenž ji naopak nafukuje. Poté, co hvězda spotřebuje své palivo, rovnováha mezi oběma silami skončí a nastává závěrečný souboj, v němž nakonec vždy zvítězí gravitace. Vlivem vlastní obrovské tíhy se stálice zhroutí do sebe a smrští se na setinu až stotisícinu původního poloměru. Výsledkem je bílý trpaslík, v případě velmi hmotných exemplářů pak dokonce neutronová hvězda nebo černá díra. A právě konec života hvězdných obrů, alespoň osmkrát hmotnějších než Slunce, provází sled událostí označovaný jako výbuch supernovy.

Kosmický ohňostroj

K fenomenálnímu završení existence ovšem vedou dvě cesty: Kromě již zmíněného zhroucení velmi hmotné hvězdy se takto může „odpálit“ i bílý trpaslík, tedy pozůstatek stálice podobné Slunci, který se nachází v těsné dvojhvězdě a krade hmotu svému společníkovi. Poté, co hmotnost trpaslíka překročí tzv. Chandrasekharovu mez, nastává nevyhnutelná exploze (viz Není jen jedna).

Bez ohledu na příčinu se však při výbuchu supernovy s trochou nadsázky otřese téměř celý vesmír: Exploze vytvoří rázovou vlnu, jež se šíří do dalekého okolí, a zároveň vznikne mimořádně jasná koule plazmatu. Svítivost objektu vzroste o více než čtyři řády, načež v průběhu týdnů či měsíců postupně klesá. Nejméně 10 % hmotnosti původní hvězdy se přemění na energii výbuchu, většina zbývající látky je rozmetána do okolí. 

Ačkoliv se mnohé z podstaty supernov dosud nepodařilo detailně prozkoumat, s jistotou můžeme popsat přinejmenším deset pozoruhodných faktů, jež se jich týkají…

1. Nejstarší v psané historii

V roce 185 si čínští hvězdáři všimli na obloze nového, neobvykle jasného a velkého bodu. Zaznamenali, že objekt svítí jako hvězda, a přitom zůstává na jednom místě – nepohybuje se tedy jako kometa. Během následujících osmi měsíců jeho záře pomalu slábla, až nakonec zmizel z dohledu. Tehdejší astronomové mu přezdívali „hvězda návštěvník“.

O dva tisíce let později, v 60. letech minulého století, vědci pozoruhodného návštěvníka vystopovali. Dnes se jedná o pozůstatek supernovy, nacházející se ve vzdálenosti osmi tisíc světelných let. Nese označení SN 185 a jde o nejstarší supernovu, o níž máme spolehlivý doklad v historických pramenech.

2. Továrny na chemické prvky…

Když velká hvězda vyčerpá své palivo a odpálí se jako supernova, spustí se lavina jaderných reakcí, v nichž vznikají ohromná množství rozmanitých atomů. Jak supernovy spojené s gravitačním zhroucením stálic, tak supernovy bílých trpaslíků, kteří si nakradli příliš mnoho látky, jsou zodpovědné za výrobu chemických prvků až do atomové hmotnosti železa. A podle řady odborníků tvoří i klíčové producenty těžších prvků než železo. 

Při výbuchu se do okolí rozprsknou těžší chemické prvky, jež „upekla“ jaderná fúze v nitru stálice. Z materiálu bývalých supernov vznikají molekulární mračna, z nichž se po čase mohou zformovat nové hvězdy a planety. Všechny atomy těžší než vodík, helium a zčásti též lithium – od kyslíku, který dýcháme, a vápníku v našich kostech až po železo v krvi – pocházejí z výhně explozí zhroucených stálic, a v tomto smyslu jsme tedy doslova dětmi hvězd. 

3. … a také na neutrina

Explodující supernova navíc během asi desetisekundového intervalu vychrlí nepředstavitelný výtrysk více než 10⁵⁸ neutrin. Jde o velmi málo hmotné částice, jež snadno prolétají běžnou hmotou. Pokud by chtěl někdo mimo žár supernovy letící neutrino zastavit, musel by použít vrstvu olova zhruba o mocnosti jednoho světelného roku. Ovšem v okamžiku výbuchu je centrum supernovy natolik husté a extrémní, že z něj nejprve nemohou uniknout ani neutrina. Jakmile se jim to však povede, odnesou s sebou 99 % veškeré energie exploze.

Neutrina jsou jako duchové mezi částicemi: Téměř nereagují s okolím a nesmírně obtížně se detekují přístroji. Tyto elementární částice ze skupiny leptonů jsou však ohromně zajímavé a vědci se intenzivně snaží se o nich dozvědět víc. Monitorují proto oblohu a pátrají po erupcích neutrin pomocí systému včasného varování SNEWS neboli SuperNova Early Warning System. Jde o síť detektorů rozmístěných na různých místech planety, přičemž každý je naprogramovaný tak, aby po zaznamenání výtrysku neutrin odeslal zprávu centrálnímu počítači. Pokud výtrysk zachytí dva a více detektorů, systém okamžitě vzburcuje astronomy po celém světě, aby pátrali po nové supernově. Varování SNEWS však může po přihlášení dostávat každý, koho supernovy zajímají.

4. Výkonné urychlovače částic

Podobně jako jiné extrémní objekty či úkazy ve vesmíru představují supernovy úžasné přírodní laboratoře, kde můžeme pozorovat a vlastně i na dálku „testovat“ různé fyzikální jevy a mechanismy. Supernovy mimo jiné urychlují částice na energie nejméně tisíckrát vyšší, než jakých se daří dosahovat na nejvýkonnějším urychlovači planety LHC v evropské organizaci CERN.

Když exploze supernovy proniká kosmickým plynem, vzniká magnetizovaná oblast rázové vlny. Pokud se do ní dostane nějaká částice z okolí, „zachytí“ se na magnetickém poli a dojde k jejímu urychlení. Jakmile se opět uvolní, vyletí do vesmíru jako vysokoenergetická částice kosmického záření. Po velice dlouhé cestě může nakonec narazit do atomu zemské atmosféry a vyvolat spršku dalších částic, jež padají k povrchu planety. Zmíněné spršky lze detekovat, a dozvědět se tak něco o původních částicích kosmického záření, urychlených supernovami na dalekou pouť vesmírem.

5. Pece radioaktivních izotopů

V explozích supernov nevznikají jen běžné atomy chemických prvků a neutrina. V jaderných reakcích v srdci supernovy se rovněž „upečou“ radioaktivní izotopy. Některé z nich přitom vysílají záření, například gama, jež můžeme ze Země pozorovat.

Radioaktivita vytvořených radioizotopů tvoří vlastně součást celého mechanismu, díky němuž jsou supernovy tak nesmírně jasné. Na základě radioizotopů vylétajících do okolí exploze lze rovněž určit, zda někdy v minulosti vybuchla supernova v blízkosti Země. V takovém případě by totiž naši planetu zasáhl gigantický spad.

Vědci zmiňované izotopy hledali v různých geologických vrstvách – a uspěli. Již v roce 1998 odhalili na dně oceánů vrstvy, které obsahují spoustu radioaktivního izotopu železa-60. Z poločasu rozpadu, který v daném případě činí 2,6 milionu roků, a z jeho průběhu odvodili, že se objevené železo-60 dostalo na Zemi z blízké supernovy asi před 2,8 milionu let.

Dokončení: Královny vesmírných explozí: 10 zajímavých faktů o supernovách (2)

V hospodě Josefa Bergmanna v Dolních Boříkovicích na panství Králíky se večer 25. března 1846 strhla docela slušná mela. Na tom by nemuselo být nic divného, ale při téhle pranici byl útočníkem sám hospodský a napadenými jeho hosté. Jak se následně ukázalo, tak sice hosté ne úplně spolehlivě platící, ale v tom důvod k výprasku nespočíval. 

Bitka kvůli udavačství?

Truhlářský tovaryš Franz Rotter si v hospodě pochutnával na dvoukrejcarovém rohlíku s máslem a podle vlastního vyjádření do následně sepsaného úředního protokolu si nedal vůbec nic k pití. To mohlo být důležité v souvislosti s dalším děním, protože opilost mohla být jak polehčující, tak přitěžující okolností. Tovaryš se dostal do slovní potyčky s dalším hostem, jakýmsi Geisslerem, podle kterého neprávem nařkl jeho bratra z udavačství. Takové obvinění Rotter vehementně popřel, ale to už se do konfliktu zamíchal i hostinský Bergmann, protože domnělý denunciant byl jeho švagr. Na tovaryše Rottera rovnou zaútočil pěstmi. 

V tom okamžiku se do sporu na Rotterově straně zamíchal dohlížitel finanční stráže Wenzel Sedláček. Připomněl hospodskému, že je nezákonné, aby ve veřejném šenku tloukl hosta. To Bergmanna rozzuřilo ještě víc. Odsekl, že dohlížitel je špatný chlap stejně jako tovaryš a vrhl se za Rotterem, který se pokusil utéct. Pak ho několika pádnými ranami zahnal zpátky do lokálu.

Městský lékař z Králík MUDr. Franz Schramek následně popsal zranění Franze Rottera jako „zhmožděniny na vlasaté části hlavy, mnohočetné podlitiny v obličeji, včetně levého oka a početné krvavé rány v oblasti ramen, lopatek a levé ruky“. Zranění sice lehká, ale určitě způsobená sevřenou pěstí a krvavé rány vznikly patrně o zeď. K tomu bylo potřeba připočíst roztrženou vestu a košili a před tím kamsi do kouta letící čepici a strhnutý šátek z krku.

Zbitý státní úředník

Zatímco Geissler se ze sporu stáhl, hospodskému rvačka zachutnala a vrhl se na dohlížitele Sedláčka. Výsledkem byl monokl na Sedláčkově pravém oku, zprava poškozený nos, krvavá zranění na krku a pohmožděná pravá ruka. I v tomto případě doktor Schramek usoudil, že se zranění zhojí bez následků, ale že byla způsobena cíleně, sevřenou pěstí jako útok na druhou osobu.

V tomto okamžiku na scénu vstoupili další aktéři: vrchní dohlížitel finanční stráže Scherl v doprovodu dohlížitele Pollaka. Proč se v hospodě ocitli, vysvětlili následně každý jinak. Vrchní Scherl uvedl, že ho probudil klepáním na kasárenské okno místní vojenský vysloužilec Hattwich. Ten mu řekl, že u Bergmanna v hospodě se strhla krvavá bitka, do které je zapleten i dohlížitel Sedláček. Podle Pollaka byli na obchůzce a do hostince si zašli pro kuřivo.

Rozpor ve výpovědi obou úředních osob neměl vliv na následné vyšetřování incidentu. Z pohledu služebního to nakonec ani nemusel být rozpor, protože podřízený mohl považovat náhlý rozkaz nadřízeného k odchodu z kasáren za mimořádnou obchůzku, jejíž pravý účel nemusel znát.

Hospodský proti financům

V roce 1846 ještě v Čechách neexistovalo četnictvo, do jehož kompetence jen o čtyři roky později začaly patřit podobné výtržnosti. Příslušný k řešení takových problémů byl v podhorské vesnici vrchnostenský rychtář, pro kterého tehdy na králickém panství používali pojmenování Scholze (česky šulc nebo šultys, od latinského scultetus, čili představený či rychtář). Samozřejmě pokud se to dozvěděl. Vysloužilý voják, jehož obzor byl v tomto směru nepochybně širší než ostatních sousedů, si však uvědomil, že hospodský si praštil do uniformovaného úředníka státní správy a bylo by nejlépe, aby situaci vyřešila státní moc rovnou. Proto se obrátil nikoliv na rychtáře, ale na finanční stráž, byť to do její kompetence vlastně nepatřilo.

Oba muže v uniformě finanční stráže čekalo v boříkovickém šenku překvapení: jejich kolega sice nesl viditelné známky výprasku, ale o kolegiální zásah nestál. Dokonce ani v okamžiku, kdy si hospodský pranic nedělal z přítomnosti uniformovaných státních úředníků a napadl jej znovu. Vrchní dohlížitel Scherl zřejmě usoudil, že situace není natolik vážná, aby si dospělý chlap, člen finanční stráže, navíc s vojenskou minulostí v podobě odsloužených osmi lety u infanterie, neuměl poradit, a společně s podřízeným se vrátili do kasáren.

Zásah vrchnostenského rychtáře

Příchod financů na chvíli odpoutal pozornost od tovaryše Rottera, který toho využil k útěku z dosahu rozzuřeného hospodského. Protože byl v důsledku předchozí rvačky značně neupravený, zastavil se nejprve u známého, kde si vypůjčil kabát a čepici. Možná proto, že ve zdejších horách bylo na konci března přece jenom ještě chladno. Možná proto, že měl namířeno k rychtáři a nechtěl být nezdvořilý a způsobovat pochybnosti o vlastní osobě.

Rychtářovi řekl, že se bojí o život. Ten se zprvu ohradil, že není doktor a neví, jak jsou zranění vážná, ale pak se přece jenom vydal do šenku, aby se osobně pokusil konflikt urovnat. Jenže narazil na neústupného hostinského, který přistoupil pouze na to, že jak Rotter, tak Sedláček mohou odejít z lokálu, byť ani jeden z nich u něj nemá srovnaný dluh. Podle protokolů se zdá, že v tu chvíli už do úsvitu druhého dne mnoho nescházelo. Když se rozednilo docela, došli oba napadení do Králík, aby se nechali prohlédnout od doktora a vystavit si úřední potvrzení o svých zraněních. 

Společná žaloba

Následně totiž podali podle § 242–246 trestního zákoníku z roku 1805, II. díl, za dvojité těžké ublížení na zdraví na hostinského Bergmanna žalobu u králického vrchnostenského soudního úřadu. K tomu přidali výčet hmotných ztrát. Truhlářský Rotter měl potrhanou vestu, košili a náprsenku a škoda činila 1 zlatý 5 krejcarů, kromě toho nemohl tři dny pracovat, což znamenalo ztrátu dalších 3 zlatých a 12 krejcarů. Jeho čepice a šátek se našly v šenku nepoškozené a majitel trval na jejich vrácení: nebyla to pro něj evidentně bezvýznamná ztráta. 

Dohlížitel Sedláček byl při vyčíslení utrpěné škody odvážnější: potrhaný kabát 1 zlatý, potrhaná vesta 1 zlatý, zničená náprsenka 1 zlatý, bolestné 10 zlatých. Vzhledem k tomu, že hospodskému dlužil 6 zlatých a 35 krejcarů, byl by jeho dluh přiznáním takového odškodného úplně vymazán.

Justiciár Pleskot

Žalobu dostal na stůl Franz X. Pleskot, vrchní a justiciár králického panství v jedné osobě. S podobnými problémy měl bohaté zkušenosti. Justiciárem byl rovných dvacet let, z toho jedenáct let jako soudce vrchnostenského justičního úřadu v Králíkách. Pak byl zaměstnavatelem hrabětem Althannem přeložen na jeho dolnorakouská panství Murstetten a Zwentendorf, kde kromě soudního byl i vrchním správcem panství – tedy povýšil. 

Do Králík se jako vrchní a zároveň justiciár vrátil až na podzim 1845. V tu dobu už měl nejenom odpovídající státní zkoušky pro soudní praxi, včetně možnosti rozhodovat o těžkých policejních přestupcích, ale také příslušné státní zkoušky pro výkon delegované státní správy. Byl tedy z pohledu zaměstnavatele oceňovanou a dobře placenou úřednickou silou. Ve vrchnostenském soudním úřadě však řešil především civilní kauzy, nejčastěji pozůstalostní řízení, koupě a prodeje nemovitostí a nezanedbatelnou sirotčí agendu. Dlužníci už se mohli ocitnout mezi trestními věcmi, kterých bylo podstatně méně, než těch civilních.

Výslechy na úřadě

Hospodské rvačky až k vrchnostenskému soudu většinou vůbec nedoputovaly. Část z nich prostě ustala a soupeři se buďto rozešli, nebo si společně dali další pivo či kořalku. Jiné vyřešil přivolaný místní rychtář. Jenže dohlížitel finanční stráže Sedláček byl sice původně jenom tkadlec a neměl žádné další vzdělání, ale služba v armádě a možná i pár měsíců u finanční stráže mu dodali nejenom sebevědomí, ale i potřebné vědomosti. Truhlářský tovaryš Rotter tak sebevědomý zřejmě nebyl, ale ke společné žalobě se přidal rád. 

Justiciár Pleskot už 1. dubna 1846 na vrchnostenském úřadě vyslechl všechny aktéry včetně svědků. Popis událostí nabýval s každou další výpovědí na plasticitě, jenom k původní příčině se nikdo nevrátil. Ani Pleskot netoužil objasnit, zda osočený muž skutečně je či není udavačem. Sepsáním úředních protokolů byly ztišeny největší emoce a získán čas pro následné zúřadování celého případu. S tím už Pleskot tak nepospíchal, protože měl dlouhou řadu jiných povinností. 

Kauza uzavřena

V tomto případě se navíc oddalování konečného rozhodnutí vyplatilo: na konci května téhož roku se Wenzel Sedláček, teď už bývalý dohlížitel finanční stráže, přihlásil sám s tím, že by rád záležitost s Bergmannem ukončil, protože odchází ze zdejšího kraje. Oba se dostavili znovu na kancelář k vrchnímu Pleskotovi. Bergmann sice dál považoval Sedláčka za rušitele pokoje a neurvalého hosta, který se proti němu spolčuje, ale jestliže stáhne žalobu na něj, je ochoten odpustit čtyři zlaté dluhu, které dosud nesplatil. K požadované náhradě škody, o kterou bylo původně žalováno, se nikdo nevrátil. 

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

Sedláček svůj souhlas s takovou dohodou stvrdil podpisem, hospodský udělal těžkou rukou tři neumělé křížky. Franz Pleskot, který se v téhle době někdy podepisoval jako Xaverius, vše stvrdil právnickou formulkou Coramme (v mé přítomnosti). Truhlářský tovaryš tak zůstal se svou žalobou sám. Jeho nároky na odškodnění byly podstatně menší než Sedláčkovy a také se patrně neuměl v úředním prostředí pohybovat s takovou jistotou jako on. Až v prosinci 1849, těsně před tím, než ukončil činnost svého úřadu, poznamenal Franz Pleskot na obal spisu, že nároky tovaryše Rottera byly uspokojeny a kauzu i spis je tak možno považovat za uzavřené.

Japonsko je známé stylizovanými kavárnami – můžete zde posedět v kočičí kavárně, soví, králičí, v kavárně zasvěcené veverkám, tučňákům, hadům nebo třeba airsoftu. Nově si na své přijdou i milovníci ženských stehen.

TIP: Oběd v rouše Adamově: Londýnská „nahá restaurace“ čelí ohromujícímu zájmu

Nová kavárna World of Thighs Photography Cafe se nachází přímo uprostřed vyhlášené tokijské čtvrti Ebisu, známé svou vysokou koncentrací barů a kaváren, kterou lze přirovnat například k ostravské Stodolní. O výzdobu kavárny se postaral v Japonsku velmi populární fotograf Yuya Sugiyama, který si říká Yuria. Projekt prozatím počítá s dvouměsíčním zkušebním provozem (do 6. prosince) a očekává se, že zájem návštěvníků bude skutečně velký. Nedávné tokijské výstavy tohoto fotografa navštívily tisíce návštěvníků. Všechny se přitom nesly právě v duchu tematiky ženských stehen.

Lidstvo je zase o krůček blíž k revoluci v dopravě. Důležitý milník má za sebou totiž takzvaný hyperloop, který by se dal popsat jako „jízda potrubím“ v několikamístné kapsli, v níž se už projeli první lidé. Dopravní prostředek budoucnosti by měl pasažéry přepravovat až rychlostí zvuku pomocí takzvané magnetické levitace.

Rychlost téměř nadzvuková 

Velké nadšení i viditelná nervozita panují při první zkušební jízdě s lidskou posádkou. Důležitý milník se blíží, hyperloopem se v nevadské poušti právě chystají projet první lidé. Jde o zástupce společnosti Virgin Hyperloop, kteří se na cestu vydají dvoumístným modelem kapsle, u čehož je sleduje celý tým. Kabina má obrovské zrychlení a na pět set metrů dlouhé dráze dosáhne rychlosti 172 kilometrů v hodině. Celou vzdálenost přitom urazí za 15 vteřin.

Pro celou společnost je to obrovský úspěch a očekává se, že hyperloop jednou bude běžným dopravním prostředkem, který bude lidi vozit rychlostí až 1 200 kilometrů v hodině, což je těsně pod hranicí rychlosti zvuku. Do jedné kapsle by se přitom mělo vejít dvacet pět až třicet lidí. 

Tunely „létajících“ kapslí

Josh Giegel, jeden ze spoluzakladatelů Virgin Hyperloop, líčí dopravní budoucnost s hyperloopem velmi lákavě: „Budete moci jet přímo do své destinace a nebudete muset nikde zastavovat. Nebudete muset čekat na velké množství lidí. Vyrazíte, kdy budete chtít, vrátíte se, kdy budete chtít.“

Systém je založený na pohybu přetlakových kapslí v podtlakových tunelech. Kabina je v tunelu nadnášena nad povrchem kolejnic podobně jako u japonských rychlovlaků. Nevyužívá se tedy kol, čímž se minimalizuje tření. V potrubí nebude téměř žádný vzduch, nebo dokonce úplné vakuum, a tím zmizí i problém s aerodynamickým odporem. Samotné tratě by měly vést v několika metrech nad zemí, případně i pod ní. Díky vysoké rychlosti by měl hyperloop dokázat přepravit desetitisíce lidí za hodinu.

Jako letadlo bez turbulencí

První komerční dráha by měla spojit Dubaj a Abú Dhabí. Hyperloop by ale v budoucnu mohl dopravovat lidi i náklad také mezi evropskými městy. Například cesta z Prahy do Brna by touto moderní dopravou teoreticky mohla trvat pouhých 14 minut. 

„Cestování hyperloopem bude velmi plynulé a příjemné. Start budou pasažéři vnímat trochu jako vzlétnutí v letadle, ale jakmile naberete rychlost, nebudou žádné turbulence. Budete si moci užít kávu nebo martini beze strachu, že se vám rozlije,“ plasticky popisuje budoucnost Josh Giegel.

Bližší, než bychom čekali?

Doprava patří mezi výrazné zdroje emisí, a je tedy jednou z příčin současné klimatické krize. Budoucnost fandí ekologicky šetrným způsobům přepravy a mezi ně by měl patřit i hyperloop, který je z velké části energeticky soběstačný.

Jay Walder, který je ředitelem společnosti Virgin Hyperloop, tvrdí, že hyperloop bude „tou vůbec nejudržitelnější formou hromadné dopravy kdekoliv na světě“. Z hlediska potřebné energie by měl být dvakrát úspornější než rychlovlaky a dokonce desetkrát ekologičtější než letecká doprava. Dvě třetiny potřebné energie by měly vyrábět solární panely a provoz tohoto dopravního prostředku nebude vytvářet žádné přímé emise.

TIP: Čína představila prototyp nového super vlaku: Jezdit má rychlostí 620 km/h

Hyperloop je stále poměrně mladý koncept, který představil Elon Musk, miliardář a majitel společností SpaceX a Tesla. A i když se může zdát, že vznášející se kapsle, která se pohybuje rychlostí zvuku, je vizí velmi vzdálené budoucnosti, podle vývojářů by mohly první linky fungovat už za pět až deset let. 

Výzkumníci v houbách nasbíraných zejména na jihu Německa zjistili zvýšenou koncentraci radioaktivního cesia-137, které se do životního prostředí dostalo v důsledku černobylské katastrofy. Nicméně ani jeden ze 74 zkoumaných vzorků nepřekročil limitní hodnotu radiace 600 becquerelů na kilogram. Informoval německý Spolkový úřad pro ochranu spotřebitelů a bezpečnost potravin (BVL).

BVL uvedl, že radioaktivní látky se v přírodě udržely kvůli trvalé recyklaci radioaktivního cesia v lesních ekosystémech. Dá se očekávat, že podobné to bude i v dalších desetiletích.

TIP: Dědictví Černobylu: Havárie, která jednou provždy změnila svět

Černobylská havárie z roku 1986 byla dosud nejzávažnější jadernou katastrofou. Uvolněný radioaktivní mrak postupoval východní Evropou a Skandinávií. Radioaktivita kontaminovala rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Široké okolí elektrárny včetně blízkého města Pripjať bylo evakuováno a změnilo se v uzavřenou zónu.