Pokud ve vesmíru existují pokročilé civilizace, měly by mít k dispozici technologie, s nimiž by mohly prozkoumávat celé galaxie. Jednou z možností jsou sebereplikující se sondy, známé jako von Neumannovy sondy. Takové stroje by vyráběly své další kopie z materiálů, které naleznou cestou vesmírem.

Zaza Osmanov z gruzínské Univerzity Tbilisi nedávno spočítal, že by takové sondy mohl docela dobře objevit nedávno zprovozněný masivní radioteleskop FAST, momentálně největší radioteleskop na světě. FAST by mohl detekovat hejna von Neumannových sond v poměrně značné vzdálenosti od Sluneční soustavy.

Detekce mimozemských sond

Osmanov tvrdí, že by hejna těchto sond měla být viditelná právě v té oblasti rádiového záření, ve které pozoruje vesmír radioteleskop FAST. Jako všechny stroje, měly by i tyto sondy vydávat nějaké elektromagnetické záření. Podle Osmanových odhadů by to měly být zmíněné rádiové vlny. 

TIP: Nový největší radioteleskop světa v Číně má za sebou první objevy

Vzhledem k citlivosti radioteleskopu FAST bychom měli být schopni detekovat hejna von Neumannových sond do vzdálenosti asi 16 tisíc světelných let, pokud půjde o technologii civilizace typu II Kardašovovy škály, tedy „hvězdné“ civilizace. To představuje asi 15 procent Mléčné dráhy. V případě sebereplikujících se sond civilizace typu III, čili „galaktických“, by FAST mohl být ještě úspěšnější - objevit by je mohl až do vzdálenosti 400 milionů světelných let, což zahrnuje i mnoho sousedních galaxií.

Spisovatel Jaromír Tomeček (1906–1997), který hluboce ovlivnil mou generaci svými lyrickými knihami o přírodě a jejích dětech, kdysi rozesílal péefky s něžným chmýřím. Když obdarovaný rozevřel obálku, jemné vlásky se rozechvěly již samotným dechem. „Je to chmýří z křídel andělů, kterým zimní severák pocuchal perutě,“ tvrdíval mi Jaromír se svým typickým, klukovsky zasněným úsměvem.

Mimořádně bujná liána

Plamének plotní (Clematis vitalba) je vytrvalá dřevitá liána, která se může pnout do výše šesti až dvanácti metrů, výjimečně prý až třiceti. Plamének, který patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), má mnoho lidových jmen: barvínek, rabuď, labuť atd.

Dřevnaté části rostliny mají šedohnědou borku, která se odlupuje v dlouhých pruzích. Listy s 3–6 cm dlouhým řapíkem jsou podlouhle vejčité (někdy srdčité), zašpičatělé a složené z 3–5 lístků. Řapík, vřeteno listu a stopky lístků mají schopnost otáčivého pohybu. Na podzim opadávají pouze lístky, zdřevnatělé úponky, které drží plamének na podkladu, po němž se pne, pochopitelně vytrvávají. Bujně rostoucí plamének plotní může zcela přerůst a pokrýt stromy a keře, po nichž se plazí.

Stříbřitý zimní lesk

Oboupohlavné květy plaménku jsou žlutavé (někdy bělavé až zelenavě bílé) a rostou v latách se čtyřmi květními lístky. Voní po mandlích a tento charakteristický pach přitahuje opylující včely a mouchy. V literatuře se uvádí, že rostlina kvete od června do září. V posledních teplých podzimech jsme však plamének plotní zastihli v květu ještě v říjnu a někdy dokonce počátkem listopadu.

Stříbřitě lesklé plody plaménku – nažky – mají dlouhý, chlupatý přívěšek, který slouží jako létající aparát. Jsou nahloučeny do bohatých souplodí a rostlina díky tomu „vypadá, jako by podruhé kvetla“. Plody vytrvávají přes zimu na rostlině a teprve na jaře je odnáší vítr.

Jedovatá náhražka čaje

Všechny druhy plaménků obsahují jedovatý glykosidický lakton ranunkulin, a proto jsou všechny části rostliny jedovaté. Rozdrcené listy způsobují při styku s pokožkou zrudnutí kůže, puchýře a často i obtížně léčitelné kožní záněty. Při požití má plamének projímavé a močopudné účinky. Závažnější otravy dosud nebyly zaznamenány, protože odvar má prý odpornou chuť. Usušením se ovšem jedovaté účinky plaménku zruší. V minulosti se sušené květy používaly v některých zemích jako náhražka čaje.

Botanická literatura laiky často varuje před záměnou plaménku plotního s plaménkem přímým (Clematis recta). Přesto, že se květy, listy a ochmýřené nažky obou plaménků poněkud podobají, nezdá se mi záměna příliš pravděpodobná, poněvadž plamének přímý je nepopínavý. Je to statná, vytrvalá (a jedovatá – jako všechny plaménky) bylina, která dorůstá výšky 125–150 cm s podzemním oddenkem. Plamének přímý je chráněn a my jej sledujeme napříklald na Pouzdřanské stepi.

Čas vzpomínek

Kouzelné chmýří plaménku plotního zvláště v zimních měsících ozvláštňuje posmutnělé opadalé dřeviny, zkrášluje ploty i holé koruny stromů spanilou ozdobou. Když si vánek plápolavě pohrává s něžným pápěřím, které statečně vzdoruje mrazu a slotě, s vděčností vzpomínám na zeleného Jaromíra (takto poeticky kdysi nazýval Jaromíra Tomečka básník Jan Skácel), který andělskou symboliku této liány hluboce obdivoval, a která jej pevně poutala k jeho milované jižní Moravě. Koneckonců ani geniálnímu básníkovi Janu Skácelovi nebyl obdivný pohled na plamének cizí. V jeho básni „Kam odcházejí maminky“ najdeme tyto verše:

„Jednoho dne musíme maminku jít hledat
do noční trávy. Ráno dojdeme
k zarostlé brance.
Orosené pne se
v plaménku plotním cizí dětství.“

Perchta, pozdější bílá paní, spatřila světlo světa v roce 1429, kdy v českých zemích ještě doznívaly husitské války. Její otec, přední český šlechtic Oldřich II. z Rožmberka byl katolík a v této víře vychoval také svých sedm dětí. Perchta měla tři bratry (Jindřicha, Jana a Jošta) a tři sestry (Anežku, Ludmilu a Kateřinu) a vyrostla s nimi na rodovém hradě v Českém Krumlově. Matka, Kateřina z Vartemberka záhy zemřela a snad právě to sourozence tolik semklo, neboť i v dospělosti mezi nimi panovaly vřelé vztahy.

Když bylo Perchtě 20 let, poklidné časy vzaly náhle za své. Tehdy se ji otec rozhodl provdat za mocného Jana z Lichtenštejna, jehož majetky se nacházely v oblasti Dolních Rakous a jižní Moravy, se sídly ve Valticích a Mikulově. Právě v Mikulově měla Perchta nedobrovolně strávit většinu svého dalšího života.

Nelehký úděl vdané ženy

Přestože sňatky z rozumu byly tehdy něčím zcela běžným, manželství Perchty a Jana se ukázalo jako mimořádně nešťastné i na někdejší poměry. Dílem za to mohla Janova drsná povaha, bez viny ovšem nebyl ani jeho tchán Oldřich, který se z důvodu vlastních finančních těžkostí příliš neměl k vyplácení věna, jež činilo tisíc kop grošů. To sice nebyla malá částka, ale na dceru jednoho z nejpřednějších členů šlechtické obce ani nijak impozantní. Svým způsobem není divu, že obstrukce s vydáním věna vedly Jana z Lichtenštejna k tomu, že se vůči choti od počátku zatvrdil. Peníze potřeboval jako sůl a vůbec se netajil tím, že právě kvůli nim si Perchtu vzal. Když mladá manželka v tomto ohledu „selhala“, stala se mu trnem v oku.

Další kámen úrazu představovalo Janovo ženské příbuzenstvo. Žil totiž ve společné domácnosti se svou matkou Hedvikou z Pottendorfu a dvěma sestrami, Alžbětou a Barborou. Stejně jako v dnešní době, ani tehdy taková konstelace nedělala dobrotu. Málokterá nevěsta snese, když jí tchyně dýchá na záda, a nejinak tomu bylo i tady. Perchta se od počátku měla vůči manželově matce na pozoru, protože ani ta vůči ní neprojevovala náklonnost. To pochopitelně ještě umocňovalo její pocity osamělosti a izolace. Situace byla pro ni o to tíživější, že jedna z jejích švagrových nebyla duševně zcela zdravá a stíhaly ji jakési záchvaty šílenství. Jistou oporu měla Perchta jen ve svých komorných, které s ní přišly z Krumlova a věrně s ní sdílely nelehký osud.

Vysvoboď mne!

Perchta svému manželovi přese všechno odcizení porodila dvě děti, dceru a syna. Aby jejích útrap nebylo dost, oba potomci zemřeli ještě v dětském věku. Jedinou útěchou se jí tak staly dopisy, které diktovala písaři (sama pravděpodobně psát neuměla), pravidelně je posílala své rodině do Čech a s netrpělivostí čekala odpovědi. Zoufalé prosby směrované k bratrovi: „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš mít zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil!“ hovoří dostatečně výmluvně...

Její příbuzní jí ovšem příliš pomoci nemohli, jejich možnosti byly omezené. Sňatkem se žena zcela vymaňovala z pout, která ji vázala k původní rodině, k poručníkovi, jímž byl otec nebo v případě jeho absence jiný blízký mužský příbuzný. Jejím novým pánem se svatbou stával manžel. To on spravoval její věno, s nímž žena za mužova života volně nakládat nesměla. Toto právo jí připadlo až po jeho smrti. Perchta tak byla i v hmotných záležitostech vydána na milost a nemilost svého chotě. Jediným vysvobozením z této situace by byla jeho smrt. V 15. století totiž nebylo myslitelné, aby žena, byť urozená, opustila právoplatného manžela, třebaže by to byl despota.

A tak mezi Mikulovem a Krumlovem pravidelně putovaly dopisy plné nářků a stesku.  Nešťastná šlechtična dokonce nabyla podezření, že ji chce rodina jejího muže otrávit. Ať už to bylo podezření oprávněné, či se jednalo spíše o stihomam vyvolaný pocuchanými nervy těžce zkoušené ženy, stačil by zadělat na solidní skandál. Rožmberkové se proto snažili, aby zvěsti o Perchtině neštěstí nepronikly na veřejnost, což se ovšem příliš nedařilo. 

Život v bídě

Rodina Perchtu alespoň občas finančně podpořila, od manžela totiž navzdory sňatkovým úmluvám často nedostávala nic a byla tak odsouzena k bídnému živoření. Právě neutěšené majetkové poměry byly dalším, nad čím si v dopisech naříkala. V listu adresovaném bratru Jindřichovi z roku 1453 například napsala: „Milý bratře, ještě tebe prosím, rozpomeň se pro Boha nade mnou a pošli mi ty peníze, ať své dluhy spravím. Však víš, že jsem těch 30 kop grošů dlužna před svým šestinedělím a od té doby dobře druhých 30 kop, ježto to bohdá máš slyšeti, kam jsem co utratila. A od něho (Jana z Lichtenštejna) nikdež nic nemajíc, slíbil mi peníze dáti, ale nedal mi nic. A vím to, dá-li mi co, že mi jedině oči zaplíští, ježto já sobě tím nebudu moci nic zjednati. A daleko ho nesmím napomínati, aby se nerozhněval.“ 

V podobném duchu hovoří také list její komorné, která Jindřichovi z Rožmberka napsala: „(Paní Perchta) tak trpí mnoho divných příhod, ježto bych já se tomu, dokud sem živa, nikdy nenadála. I jiní říkají, že kdyby selku pojal, že by jím tolik netrpěla. A čím ona povolnější, tím jí i on i bába horší. A pravila mi, že chce Tvé Milosti prositi za peřinu a za duchnu. Milý pane, račiž jí dáti (...), neb jí bába jednoho pírka půjčiti nechce.“

Dochovaly se také některé odpovědi od otce a bratrů. V listě z roku 1450 Oldřich Perchtě ve snaze ji utěšit píše: „Protož, milá dcero, měj se dobře a odlož všeckny tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli.“ To se ovšem snáze řekne, nežli udělá. Perchta se snažila, jak jen mohla, Mikulov opouštět a navštěvovat svou jihočeskou rodinu. V dopisech se objevují zmínky o jejích pobytech v Krumlově a také ve Vídni, kde měli Lichtenštejnové i Rožmberkové četné vazby. 

Právě Vídeň se pro ni stala v jistém smyslu osudovou. Roku 1473 ji zastihla zpráva, pro ni nadmíru radostná – dozvěděla se, že její muž Jan z Lichtenštejna zde zemřel. Životní trápení jí tedy definitivně skončilo, konečně byla volná. Škoda, že se z této vytoužené svobody nemohla radovat déle. Zesnula totiž již tři roky po Janovi, 2. května 1476, ve věku 47 let. Její ostatky nespočinuly v milovaných jižních Čechách, jak by si bezpochyby přála, ale v rodinné hrobce Lichtenštejnů ve Vídni. 

Archeologové německé společnosti Novetus nedávno prováděli, v souvislosti s výstavbou nové železniční stanice, záchranné vykopávky v oblasti dolnorakouského města Ebreichsdorf. Jde o místo, kde se před třemi tisíci lety nacházelo osídlení doby bronzové, tehdy v těsné blízkosti bažiny. Archeologové zde objevili celou řadu artefaktů, včetně zlaté mísy, na jejíž spodní části je znázorněno slunce s jedenácti paprsky. Jak sdělil vedoucí vykopávek Michał Sip, mísa je vyrobená z plátu zlata a zřejmě měla kultovní funkci.

Odborníci znají asi 30 podobných mís pocházejících z různých lokalit v Evropě. Tato je první svého druhu, která byla objevena v Rakousku a teprve druhá, která pochází z oblasti východně od linie Alp. Obvykle se nacházejí v Německu a ve Skandinávii. Mísa je o něco větší než lidská ruka – má průměr téměř 20 centimetrů a je relativně mělká. Její výška činí jen 5 centimetrů.

Zlatá mísa a další objevy

Chemické analýzy prozradily, že materiál mísy tvoří z 90 procent zlato, zbylou část tvoří stříbro (5 %) a měď (5 %). Badatelé se nyní pokusí určit, odkud tento materiál pochází. Na stejném místě byly objeveny i další artefakty, včetně dvou náramků ze zlatých drátků. Kromě toho badatelé narazili i zbytky organické hmoty, jejíž totožnost by měly odhalit analýzy DNA.

TIP: Lovci pokladů ve Švýcarsku objevili kyborga doby bronzové

Zlatá mísa byla nalezena u zdi jednoho z dávných domů. Archeologové rovněž zjistili, že se nedaleko od těchto domů nacházela bažina, dnes již dávno vyschlá. V těchto místech vykopali téměř 500 bronzových předmětů, včetně, dýk, nožů a hřebů. Žádný z těchto předmětů nebyl poškozený, což napovídá, že nešlo o skládku. Je tak možné, že šlo o obětiště, kde byly bronzové předměty vhazovány do vody během rituálů.

Havárie tankeru v dubnu 2010 znamenala pro ekosystém Mexického zálivu zkázu. Ropa unikala z poškozené lodi dlouhých 87 dní a usmrtila desítky tisíc zvířat, zejména ryb a ptáků. Objevily se však i šťastné konce: Ochránci tehdy zvládli ze zasažené lokality přemístit například 582 pelikánů hnědých. Mezi zraněnými opeřenci odvezenými do záchranné stanice ve státě Georgia byl také samec s označením Red 33Z, kterého našli zcela vyčerpaného v polovině června zmíněného roku. V péči veterinářů se ovšem rychle zotavil a již prvního červencového dne mohl znovu zamířit na svobodu. 

Ptačí cestovatelé

Jedinou vzpomínkou na nepříjemný zážitek zůstal pro ptáka kroužek na pravé noze. Když tedy letos koncem dubna nečekaně přistál ve své původní louisianské domovině, dokázali jej místní ochránci identifikovat.

TIP: Vzdušní rekordmani: Kolik kilometrů dokážou stěhovaví ptáci uletět v kuse?

Svým výkonem tak vytrvalý tvor ornitologům opět potvrdil, co již předtím opakovaně zdokumentovali: Stejně jako další druhy mořských ptáků se pelikáni vyznačují mimořádnou schopností orientace na dlouhé vzdálenosti. Jejich hejna se totiž v chladnější části roku přesouvají do teplejších oblastí a na jaře se opět vracejí do hnízdišť vzdálených často i stovky kilometrů. Nicméně fakt, že zvíře našlo cestu zpět s tak velkým časovým odstupem, znamenal pro vědce novinku.

Život hvězdy představuje neustálý zápas gravitace, která stálici nutí smrštit se do co nejmenšího objemu, a tlakového gradientu, jenž ji naopak nafukuje. Poté, co hvězda spotřebuje své palivo, rovnováha mezi oběma silami skončí a nastává závěrečný souboj, v němž nakonec vždy zvítězí gravitace. Vlivem vlastní obrovské tíhy se stálice zhroutí do sebe a smrští se na setinu až stotisícinu původního poloměru. Výsledkem je bílý trpaslík, v případě velmi hmotných exemplářů pak dokonce neutronová hvězda nebo černá díra. A právě konec života hvězdných obrů, alespoň osmkrát hmotnějších než Slunce, provází sled událostí označovaný jako výbuch supernovy.

Předchozí část: Královny vesmírných explozí: 10 zajímavých faktů o supernovách (1)

6. Příčina masového vymírání?

Pokud by supernova vybuchla poblíž obydlené planety, nepochybně by to vyvolalo dramatické následky. Exploze by vyzářila spoustu vysokoenergetických fotonů, jako jsou rentgenové či gama-paprsky. Taková lavina by nejspíš spolehlivě zlikvidovala ozonovou vrstvu v atmosféře, a to na řadu měsíců. Povrch planety by pak opékalo nebezpečné ultrafialové záření místní hvězdy, v našem případě Slunce.

Otázkou zůstává, jak vážné škody by to na Zemi zanechalo. Například ani tvrdé UV záření nepronikne příliš hluboko do vody. Pohroma by tedy zřejmě závažně nepostihla mořské ekosystémy. Masová vymírání přitom známe především z oceánů, kdy z nich zmizely prakticky veškeré živé formy. Podle našich stávajících znalostí tak supernovy nesehrály v největších vymíráních na modré planetě zásadní roli.

Kromě toho jsou velmi vzácné: Podle vědeckých odhadů se v Galaxii odpálí v průměru jedna za 100–200 let, přičemž naposledy k tomu došlo dokonce před čtyřmi stoletími. Mléčná dráha je navíc rozlehlá a exploze tak blízké supernovy, že by alespoň nějak ovlivnila život na Zemi, se odehraje pouze naprosto výjimečně. Aktuálně představuje nejbližšího kandidáta hvězda IK Pegasi, vzdálená asi 150 světelných roků, jejíž výbuch se tak promění jen v krásnou nebeskou show, nic víc.

7. Záření z ozvěny

Ozvěnu mohou vytvářet nejen zvuky, ale i světlo. Echo vznikne, když se dostatečně intenzivní zvukové vlny odrazí od vhodného povrchu a vrátí se zpět. Podobně se světelné vlny záření supernovy odrážejí od mračen kosmického prachu a plynu a mění směr, přičemž mohou zamířit k Zemi. Díky tomu se pro nás „ozvěny“ záření supernov stávají pomyslným portálem do minulosti: Můžeme tak vystopovat ty, jež ve skutečnosti zhasly před stovkami let. 

Nedávný příklad podobného výzkumu představuje SN 1572, tedy „Tychonova“ supernova z roku 1572. Tehdy zářila v souhvězdí Kasiopeji jasněji než Venuše, byla vidět i ve dne a plně pohasla až po dvou letech. V roce 2008 pak astronomové objevili záření, v němž rozeznali její „ozvěnu“. Bylo sice asi 20miliardkrát slabší oproti tomu, které pozoroval Tycho Brahe, přesto vědci dokázali analyzovat jeho spektrum a určit, že se opravdu jedná o záření supernovy typu Ia, což odpovídá Tychonově supernově.

8. Ukazatelé temné energie

Supernovy typu Ia jsou extrémní i mezi svými kolegyněmi, přinejmenším pokud jde o množství uvolněné energie. Zároveň se však, na rozdíl od jiných supernov, nacházejí ve veškerých typech galaxií, včetně eliptických. Také mají velmi podobné profily jasnosti a to vše je předurčuje, aby je astronomové využívali coby tzv. standardní svíčky. Stávají se tak prakticky jediným nástrojem, který nám umožňuje měřit velké vzdálenosti mezi hvězdnými ostrovy.

V roce 1998 použili vědci supernovy jako standardní svíčky ke studiu expanze vesmíru. Původně se domnívali, že se od dob Velkého třesku rozpíná stále pomaleji. Supernovy typu Ia jim však odhalily šokující pravdu: Rozpínání kosmu nezpomaluje, nýbrž naopak zrychluje. Badatele to nakonec přivedlo na myšlenku temné energie, dosud záhadného faktoru, jenž se projevuje právě zrychlováním vesmírné expanze. Ačkoliv ovšem od té doby uplynulo přes dvacet let, vysvětlení povahy temné energie, a tudíž ani příčin rozpínání kosmu jsme se nijak zvlášť nepřiblížili.

9. Deset za sekundu

I když se supernovy v Mléčné dráze vyskytují vzácně, ve vesmíru existuje tolik galaxií, že v něm hvězdy vybuchují prakticky neustále. Poté, co vědci vylepšili metody pozorování vzdáleného kosmu, počet objevených supernov vzrostl a v současnosti detekujeme přes tisíc explozí ročně. Přilétají k nám ovšem z různé dálky, a jsou tedy různě staré.

Když odborníci sestavili údaje o dosud známých supernovách a spojili je s odhady velikosti celého kosmu, dokázali vypočítat, jak často v něm asi stálice vybuchují. Dospěli k hodnotě přibližně deseti supernov za sekundu – jako by byl vesmír ohromnou mikrovlnkou, v níž si někdo připravuje popcorn.

10. Stále se zlepšujeme

Supernovy astronomové zaznamenali už před tisíci let, přesto o nich zatím zdaleka nevědí vše. Dovedou však rozlišit různé typy, včetně některých vyloženě exotických. Objevili i opravdu nesmírně intenzivní varianty, někdy označované jako hypernovy. Také se jim podařilo spojit supernovy s některými gama-záblesky, velice silnými výtrysky zmíněného záření ze vzdáleného vesmíru.

TIP: 7+1 perel astronomie: Kosmický ohňostroj supernov

Pozorování supernov se věnovala či věnuje řada astronomických projektů. V letech 2013–2019 patřil typ Ia mezi hlavní cíle průzkumu oblohy Dark Energy Survey, který probíhal na čtyřmetrovém Victor M. Blanco Telescope observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile. Supernovy má v popisu práce rovněž automatický průzkum All Sky Automated Survey for SuperNovae, jenž využívá 16 teleskopů v Chile, JAR a v Texasu. A chystá se na ně i budovaná Vera C. Rubin Observatory v Chile, dříve známá jako Large Synoptic Survey Telescope. V dohledné budoucnosti bychom měli pozorovat mnohem víc supernov než dnes, což nás posune zas o něco blíž k porozumění vesmíru.

Palba z pěchotních zbraní (spolu se správnou taktikou) zůstává při boji na krátkou vzdálenost základním faktorem pro získání vítězství. Odstřelovači dovedou zásadním způsobem ovlivnit taktickou situaci na bojišti v rozsahu od týmu po prapor a v některých případech mohou zasáhnout i nepřátelskou techniku. Ve vztahu k ohrožení byly vyvinuty různé druhy ochrany před snajpry, avšak jejich počáteční neviditelnost, jednorázovost a přesnost útoku představuje velký problém. Střelci napadají jak statické, tak pohyblivé cíle na zemi, ve vzduchu i na vodní hladině a často útočí s momentem překvapení a ze zálohy. Ochrana je ve většině případů přípravou či reakcí na předpokládanou akci odstřelovače, nebo její následek. Tuto problematiku obrany a ochrany před odstřelovači lze rozdělit na aktivní, pasivní a jejich kombinaci.

Neprůstřelná vesta a opatrnost

Problematiku pasivní ochrany před odstřelovači můžeme rozdělit na ochranu jednotlivce a skupinovou ochranu. U samostatného jedince se jedná především o jeho osobní balistickou ochranu, kterou obvykle tvoří přilba a neprůstřelná vesta. Vzhledem k výkonnosti odstřelovačských pušek a munice ráže do 8 mm je však jejich účinnost omezená a v případě stále oblíbenějších velkorážných/antimateriálových pušek ráže 12,7 mm bývají následky zásahu podstatně horší. Obecně i v případě, že nedojde k prostřelení vesty nebo přilby, dochází často u zasažených k šoku nebo i zranění od podlitin až po zlomení kostí a poškození vnitřních orgánů kinetickou energií dopadající střely. Voják je v takovém případě vyřazen z boje a další se o něj musí postarat. Nejhorší situace nastane, když střela prorazí přední plát vesty, projde tělem a odrazí se zpět od zadního plátu.

Novinku posledních let představují miniaturní osobní elektronické detektory střelby, které zjistí výstřel, a některé rovněž i směr, odkud vyšel, ale vzhledem k rychlosti letu střely a lidské schopnosti reakce obvykle nepřinesou preventivní efekt. Základním pravidlem ochrany jednotlivce tak zůstává dodržování kázně a pravidel pohybu na bojišti, a to především z hlediska maskování, krytí a pohybu mezi kryty. Důležitá je rovněž eliminace demaskujících faktorů typu zbytečné střelby a použití aktivních infrapřístrojů a laserových dálkoměrů, kouření, topení, hlasité verbální komunikace, používání mobilů se svítícími displeji především v noci atd.

Od maskovací sítě po zadýmování

Prostředky skupinové pasivní ochrany představují především úkryty různého charakteru. Jedná se o obrněná vozidla, stavby všeho druhu, ženijní opevnění a terénní vlny. Dále lze využít porost a neobrněnou techniku, různé bariéry, zástěny a maskovací sítě. Ty se sice dají prostřelit, ale snajpr skrze ně nevidí cíl, takže s velkou pravděpodobností nevystřelí. Účinný prostředek kamufláže představuje také zadýmování prostoru, k čemuž se používají většinou dýmovnice a zadýmovací zařízení specializovaných vozidel.

Rovněž čištěním prostoru kolem základny či jiného stanoviště na vzdálenost až dvou kilometrů se dá výrazně omezit možnost nepozorované činnosti odstřelovače. K vyprovokování odstřelovačů k palbě a k rozptýlení jejich pozornosti slouží figuríny postavené na hlídkových věžích a strážních stanovištích. Důležité jsou akustické i jiné senzorové systémy, jež umožňují detekovat výstřel i místo, odkud byl vypálen, a to se značnou přesností, jako například Pilar, Boomerang a další. Do budoucna nelze vyloučit existenci pasivní elektronické ochrany, jež bude vytvářet falešné obrazy v terénu.

Aktivní ochrana

Eliminace snajpra – buď před výstřelem nebo v reakci na jeho palbu – se dá považovat za aktivní ochranu/obranu. Prevence úderu střelce je velmi složitá. Její základ představuje efektivní průzkum terénu všemi prostředky a příprava na konkrétní bojovou činnost v něm, spjaté s vyhodnocením rizik, jež skýtá konkrétní prostor. Velkou roli hrají z tohoto hlediska i praktické zkušenosti a kvalitní výcvik vojáků všech stupňů, neméně důležitá je secvičenost a úroveň spolupráce v jednotce. Průzkum lze provádět nejen vlastními prostředky, ale rovněž ve spolupráci s vyššími stupni a letectvem. Získané informace mohou být dlouhodobějšího charakteru, ale zvláště neocenitelnými se stávají tehdy, jsou-li předávány okamžitě, což mimo jiné umožňuje srovnání s dřívějším stavem.

TIP: Od kuše po střílející roboty: Dlouhá historie snajperského řemesla

V praxi se jedná především o dvě základní možnosti – aktivní taktiku a využití palebné síly proti odstřelovačům – přičemž oba způsoby prevence útoků snajpra se mohou prolínat a doplňovat. Aktivní taktika se uplatňuje především při pohybu v terénu nebo na komunikaci a spočívá v užití sestavy vozidel a zapojení jejich palebných prostředků. Palebná síla by měla společně s průzkumem a systémovým využitím informací zajistit efektivní eliminaci činnosti střelců a případně je fyzicky zničit. Rovněž lze aktivně proti odstřelovačům použít letecké útoky pilotovanými i bezpilotními prostředky, dělostřelectvo, organickou výzbroj tanků a obrněné techniky, podpůrné zbraně a v neposledním případě vlastní odstřelovače. 

Za vlády Marie Terezie se stát pozvolna záměrně zmocňoval řady oblastí běžného života, o které se dřív vůbec nezajímal. Cílem byla důslednější kontrola nad obyvatelstvem, ovšem v mírnější formě než přímé represe, jež často vedly k sociálním bouřím. K šikovným nástrojům pro podmanění lidových vrstev patřily státní půjčky z let 1770–1771, které měly pomoct překonat náhlou neúrodu. Nešlo však o podporu motivovanou humanistickými idejemi, nýbrž o důmyslný finanční mechanismus, jenž uvrhl poddané vůči státu do dlouhodobé dluhové pasti. 

Dostanete polovinu

Panovnice se rozhodla uvolnit na pomoc obyvatelstvu milion zlatých a koncem roku se částka navýšila o další milion. Poddaní z ní měli získat dvě třetiny, zbytek se vyplatil jejich vrchnosti. Lidem přitom zůstala povinnost splácet celkovou částku, včetně třetiny, z níž neviděli doslova ani zlámanou grešli. Část půjčky navíc stát rovnou odstavil jako poplatek za obilí z kontribučních sýpek, takže poddaný obdržel zhruba polovinu.

Z celé sumy měli obyvatelé každoročně odvádět 6 % po dobu nejméně 28 let: Úrok činil 4 % a 2 % připadala na umořování dluhu. Cílem popsaného rozvržení bylo zajistit státní příjem na desítky let. Na roudnickém panství Lobkoviců poskytl stát 9 330 zlatých, z nichž 7 170 obdrželi poddaní v hotovosti. V rakovnické části panství si vzaly půjčku tři čtvrtiny lidí, v litoměřické části tři pětiny. Ve většině vsí vznikl obyvatelům dluh ve výši 40–50 zlatých, ale na ruku jich dostali zhruba 20–30.

Bez razítka nenakoupíš

Peníze se nemohly využít libovolně a úředníci jejich uplatnění kontrolovali pod hrozbou pokuty. Poddaní si navíc museli nechat veškeré platby schválit. V Lahovicích padla půjčka na nákup hovězího dobytka coby náhrady za uhynulé kusy, v Šepetelích se místní složili na pořízení dvou tažných volů a krávy. V Hnojnicích dokonce úředníci dovolili z půjčených peněz opravit obytné a hospodářské budovy, zatímco v Lužicích a Měrunicích finance posloužily na vyplacení zastavených polí a opravy stájí i stodol. Také se očekávalo, že si lidé za poskytnuté zdroje koupí obilí z erárních sýpek, kam se musel odvádět podíl z každé úrody – za půjčené peníze si tak kupovali zpět vlastní sklizeň. 

TIP: Řešení finanční krize za vlády Habsburků: Papírové peníze s proměnlivou hodnotou

Poplatky z půjček zvýšily odvody do státní kasy o celou pětinu. Poddaní se tak kromě závislosti na vrchnosti ocitli v dluhové pasti vůči státu, který si zajistil dlouhodobé zhodnocení svých financí. A spokojena byla i vrchnost – bez práce totiž dostala dotaci, na niž se zpětně složili poddaní. 

V červenci 1998 navštívila policejní stanici v anglickém Hyde právnička Angela Woodruffová, jejíž nedávno zesnulá matka Kathleen Grundyová se na poslední chvíli rozhodla změnit závěť a veškerý svůj nemalý majetek (v přepočtu 22,5 milionu korun) namísto dceři odkázala praktickému lékaři Haroldu Shipmanovi. Ačkoliv se mezi svými pacienty těšil vysoké oblibě a byl proslulý tím, že k nim v případě potřeby ochotně dojížděl i domů, Woodruffová měla hned několik důvodů ke znepokojení. Nešlo jen o nezanedbatelnou hodnotu dědictví, ale především o to, že jednaosmdesátiletá žena zemřela zcela náhle a navzdory vysokému věku netrpěla žádnými zdravotními potížemi, naopak se aktivně účastnila společenského života.

Lékař v poutech

Policie vzala celou záležitost vážně – možná i proto, že se na ni s podobnou žádostí již před několika měsíci obrátila místní zaměstnankyně pohřebního ústavu Deborah Masseyová. Tvrdila, že se jí nezdá vysoký počet kremačních protokolů pocházejících z ordinace MUDr. Shipmana; policisté ale tehdy nebyli schopni její podezření jakkoliv prokázat – a případ odložili. Teď se rozhodli záležitost ještě jednou prověřit a rovnou nechali exhumovat ostatky zesnulé Grundyové.

Ke všeobecnému překvapení prokázala pitva v jejím těle stopy diamorfinu, podávaného k utišení bolesti pacientům v terminálním stadiu rakoviny. Vzhledem k tomu, že nebyl žádný důvod pacientce tuto látku předepisovat, zaměřili detektivové pozornost na Shipmana. Ten byl posledním člověkem, který ženu prokazatelně spatřil živou, a rovněž podepisoval její úmrtní list.

V jeho ordinaci vyšetřovatelé nalezli psací stroj stejného typu, na jakém byla vyhotovena závěť. Fráze v dokumentu navíc podle Angely Woodruffové jednoznačně neodpovídaly stylu vyjadřování, jaký její údajně puntičkářská matka používala. Nejvíce ji zarazila žádost o kremaci – přitom zesnulá dříve uvedla, že by byla ráda, aby její tělo zůstalo po smrti na pohřbu vystaveno. Když pak policisté na závěti nalezli Shipmanovy otisky prstů, zatímco ty od Kathleen Grundyové chyběly, bylo definitivně jasné, že za smrtí ženy rozhodně nestojí vysoký věk, jak lékař tvrdil.

Prohlídka jeho bytu vzápětí odhalila ampulky s opiáty a odcizené šperky patřící Grundyové. Záznamy o pacientech, skladované v garáži u jeho domu, kromě toho obsahovaly podezřelé poznámky o úmrtí. Harold Shipman byl 7. září 1998 zatčen a obviněn z vraždy. To, co postupně vyšlo najevo, však překonalo i ty nejděsivější odhady.

Traumatizující minulost

Čtyřiapadesátiletý Shipman byl 31. ledna 2000 odsouzen za patnáctinásobnou vraždu k doživotnímu vězení. Soud doporučil, aby se nikdy nedostal ven na podmínečné propuštění. K tomu skutečně nedošlo – a to z toho důvodu, že pachatel se o čtyři roky později ve své cele sám oběsil. Později se řada odborníků i laiků pokoušela odhalit, jaké motivy mohly stát za tak děsivou odvrácenou stránkou zdánlivě neposkvrněné kariéry britského lékaře.

Harold Frederick Shipman, mezi přáteli důvěrně známý jako Fred, přišel na svět roku 1946 v anglickém Nottinghamu. V sedmnácti letech zažil traumatickou událost, která nepochybně ovlivnila jeho pozdější činy: jeho matka, s níž jej údajně pojil velmi blízký vztah, zemřela na rakovinu plic. Mladý Fred musel dennodenně přihlížet tomu, jak jí v terminálním stadiu choroby dokáže od bolesti ulevit pouze morfium podávané lékařem, a tento zážitek jej údajně přivedl k myšlence vystudovat medicínu; zároveň zde lze jasně vysledovat souvislost s pozdějším modem operandi, neboť své oběti připravoval o život zcela stejným způsobem.

Závislý lékař

Kromě toho si patrně již v té době vytvořil neobvykle blízký vztah k návykovým látkám a později, již jako lékař, byl několikrát obviněn ze zneužívání léčebných přípravků s jejich obsahem. V roce 1975 dokonce kvůli tomu dostal výpověď a musel z nařízení soudu absolvovat protidrogovou léčbu na klinice v Leedsu. Tou dobou zrovna nastoupil na své první místo a zároveň byl již devět let ženatý – svatbu s manželkou Primrose museli ještě na studiích tak trochu uspěchat, neboť sedmnáctiletá dívka nečekaně otěhotněla. Harold se však ke zjevné komplikaci postavil čelem a nakonec spolu měli ještě tři další děti.

Jenže láska k drogám harmonický vztah poněkud narušila – pozastavila totiž slibně rozjetou kariéru a trvalo dlouho, než se Shipman dokázal opět dostat na výsluní. V roce 1993 však přece jen dosáhl pomyslného vrcholu, když si založil soukromou praxi v městečku Hyde a Primrose zaměstnal na pozici recepční. Dařilo se jim – pacientská databáze záhy čítala 3 000 jmen. Nikdo, dokonce ani sama Primrose, netušil, že úspěšný a všemi oblíbený praktik má za sebou černou minulost. Že Harold Shipman v ordinaci nebo přímo u sebe doma čas od času zavraždí pacienta, vyšlo najevo teprve díky podezřele amatérské chybě, které se dopustil v případě závěti Kathleen Grundyové o pět let později. 

Hrůzná statistika

Svou první vraždu spáchal ve skutečnosti už o třiadvacet let dříve, v roce 1975. Tehdy mu bylo devětadvacet a právě prožíval patrně nejvážnější epizodu své drogové závislosti. Šlo jen o náhodu? O tom policie silně pochybovala. Prvotní vyšetřování zahájené v červenci 1998 odhalilo nejprve patnáct případů podání smrtelné dávky diamorfinu. Teprve poté, co byl pachatel již více než rok ve vězení, se rozeběhlo další přezkoumání. Šlo o důkladnou operaci: Jak v rozhovoru pro BBC později popisoval detektiv superintendant Bernard Postles, který ji vedl, trvala 18 měsíců a zapojilo se do ní 70 lidí.

Tentokrát detektivové napočítali dohromady 215 případů, v nichž hrály roli nesprávně podané dávky utišujících prostředků. Jen během svého prvního angažmá v yorkshirské nemocnici, kam zamířil ihned po dokončení studií, Shipman usmrtil přinejmenším 23 lidí. O deset let později jich měl na svědomí padesát. Když pak rozjel vlastní praxi, stejný počet „stihl“ za necelé dva roky a jeho sebevědomí nebezpečně stoupalo. Zvláštní je, že zvráceného lékaře podivně přitahovaly ženy, především ty starší – tvořily 80 % veškerých jeho obětí. Dost možná, že v nich viděl paralelu své umírající matky.

TIP: Po vychladlých stopách: Jak dopadnout vraha i po 50 či 100 letech?

Nejmladší obětí však byl shodou okolností muž; bylo mu 41 let. Podle Shipmanových záznamů během jeho bezmála třicetileté lékařské praxe zemřelo celkem 459 pacientů, ovšem nelze již zpětně zjistit, kolik z nich zavraždil. Oficiálně jich má na svědomí 215, podle neoficiálních údajů však zcela zbytečně smrtící injekcí připravil o život více než 250 lidí. Harold „Fred“ Shipman je dodnes jediným příslušníkem této profese, kterého britské soudy poslaly za mříže kvůli vraždě svých pacientů; zároveň se zapsal do statistik jako sériový vrah s jedním z nejvyšších počtů obětí na světě.