Mezi letadly a satelity na oběžných drahách je víceméně prázdný prostor, kde se doposud nepohybovaly stroje. Tento prostor v poslední době začínají zvolna zaplňovat takzvané pseudosatelity. Jde o autonomní drony, případně by to mohly v budoucnu být vzducholodě či balony, které operují po dlouhou dobu v atmosféře ve velkých výškách a mohou zastávat roli satelitů, i když technicky vzato nejsou v kosmickém prostoru.

Takovým pseudosatelitem je i dron Zephyr S společnosti Airbus. Letos v létě ho testovali na obloze nad Arizonou, kde létal celkem 36 dní. Zephyr S během těchto testů získal nový výškový rekord pro bezpilotní drony, když dosáhl výšky 23 915 metrů. Náplní testů přitom nebylo jen dosažení rekordní výšky, ale také lety s různým nákladem, přesné manévrování ve stratosféře a let nad vytyčeným bodem na zemském povrchu.

Ultralehký rekordman

Dron rovněž testoval speciální systém pro sledování povrchu Optical Advanced Earth Observation (OPAZ) a plnil požadavky americké Federální letecké správy FAA pro povolení letů v americkém vzdušném prostoru. Zephyr S je největším z dronů této řady. Při váze pouhých 75 kg má rozpětí křídel 28 metrů. Ve vzduchu se udrží až 26 dní, přičemž mu energii dodávají lithium-iontové baterie Amprius o celkové váze 24 kg. Za letu je dobíjejí vysoce efektivní solární články z galia a arsenu, umístěné na křídlech.

TIP: Britská armáda zakoupila drony Zephyr. Mohou brázdit oblohu celé měsíce

Zephyry se mohou uplatnit v celé řadě aplikací. Jeden Zephyr pokryje komunikaci jako 250 stanic sítě mobilních telefonů. Mohou hlídat hranice i monitorovat životní prostředí. Hlavním zákazníkem je britské ministerstvo obrany, které počítá se Zephyry jako se záložní sítí komunikací, kterou by bylo možné nasadit v případě ztráty satelitních komunikací.

Tělesa hlavního pásu se nenacházejí na libovolných oběžných dráhách. Existuje celá sada trajektorií, v nichž se z nějakých důvodů vyskytují ve výrazně menším množství. Dané oblasti se označují jako tzv. Kirkwoodovy mezery na počest svého objevitele Daniela Kirkwooda, který je popsal v roce 1874.

TIP: Které objekty hlavního pásu planetek jsou největší?

Jde o lokality, kde se objevují tzv. rezonance s Jupiterem – tedy o dráhy, jejichž odpovídající oběžné doby jsou k oběžné době plynného obra v poměru malých celých čísel. Tělesa se pak na nich chovají jako na houpačce: Jakmile se v daném bodě trajektorie sejdou s Jupiterem, gravitační působení planety obvykle mírně zvýší výstřednost jejich dráhy. Uvedené se po nějaké době opět ve stejném místě opakuje, v čemž spočívá zmíněná „rezonance“ – za N oběhů se těleso potká s Jupiterem po M obězích, kde N a M jsou malá celá čísla. „Kopání“ giganta tak vede k dlouhodobému nárůstu výstřednosti, planetka je ze své trajektorie postupně katapultována a v pásu vzniká mezera s nedostatkem objektů. 

Mluvící koš je součástí iniciativy místních obyvatel, kteří chtějí mít čistou čtvrť. Jeruzalém je spojován především s posvátnými místy židů, křesťanů a muslimů. Město s téměř milionem obyvatel má však i svou stinnou stránku: časté dopravní zácpy, výmoly a pohozené odpadky. 

Moderní odpadkové koše, které se objevily také v některých evropských městech, včetně Londýna či Berlína, jsou vybaveny solárními panely a senzory. Po vhození jakéhokoliv odpadku se z nich ozve chvála formou nahraného hlasu či různých zvuků.

TIP: Thajský národní park hodlá posílat odpadky turistům domů

„Naše čtvrť je špinavá a chceme s tím něco dělat,“ uvedla místní obyvatelka a umělkyně Talja Tomerová. „Chceme čisté ulice, které vypadají hezky a kterými je příjemné se procházet,“ dodala žena, která se věnuje pouličnímu umění.

Provoz mluvícího odpadkového koše v Jeruzalémě má ale i svá specifika. Každý pátek večer při setmění dobrovolník elektroniku v koši vypne, aby dostál požadavkům židovského svátku šabat, který je věnovaný odpočinku.

V roce 1829 se do slovníku jazyků habsburské monarchie dostalo nové slovo: akcíz. Podle Josefa Jungmanna německy die Accise. Vytvořené bylo (možná přes francouzštinu) z latinského slovesa accidere – připadat, respektive odebrat od zboží. Ale pojmenování se neujalo ani v češtině, ani v němčině. Zůstalo výrazem obecným, ba dokonce v tom správném kontextu i pejorativním. Jak pravil Kapesní slovník novinářský, v němž se nacházejí zvláště slova z cizích jazykův z roku 1862, byl akcíz či též akcíza potravní daň. Úřední řeč používala termín potravní daň na čáře. 

Od kancléře Metternicha…

Nejvyšším výnosem císaře Františka I. z 25. května 1829 byla upravena a sjednocena potravní daň na území jeho říše, s výjimkou království Lombardsko-Benátského, království Dalmatského včetně ostrovů a zemí Koruny uherské. Došlo ke zrušení lokálních poplatků vztahující se k potravinám a nápojům a veškeré takto vybrané částky nadále patřily do státní kasy. Potravní daň se týkala všech míst, ale ne příliš pestré palety surovin či zboží. Zdaněny byly pouze pivo a víno (v té době považované za potraviny, nikoliv lihoviny), dále líh a všechny produkty vzniklé při jeho výrobě a následně z něj vyráběné, a konečně maso.  

Něco jiného byla daň na čáře, definovaná ve stejné normě. Neviditelnou čárou celní hranice byla obehnána v zákoně vyjmenovaná města, pro tyto účely nazvaná „uzavřená města“: hlavní město Vídeň, všechny metropole jednotlivých zemí monarchie a s přestávkami i Trident (Trento). Od roku 1854 mezi tuto společnost přibylo ještě významné posádkové město Krakov.

Všechna splňovala dobovou představu důležitého centra a zároveň finančně zajímavého odbytiště. Na rozdíl od vesnic i malých měst, která byla stále do jisté míry schopná samozásobitelství, bylo třeba tyto metropole zásobovat zvenčí neustále, pokud možno plynule a obrovským množstvím potravin, ale i některých dalších komodit pro život nezbytných (dřevo, seno, sláma, svíčky nebo později petrolej). 

…až k protektorátní vládě

Státem určená daň vybíraná v podstatě jako dovozní byla jednak vítanou injekcí pro neustále hladovou státní pokladnu, jednak umožňovala udělat si představu o skutečné spotřebě měst a strategických mezích jejich ohrožení. Tím, kdo daň na čáře vybíral, byl speciální státní úředník finanční správy, lidem obecně zvaný akcízák. Daň na čáře byla v českých zemích zavedena pro Prahu a Brno. 

Přes veškeré snahy o její zmírnění, či dokonce úplné zrušení přežila i první světovou válku a Československo na tuto součást finanční správy uplatnilo zákon č. 11/1918 Sb. Akcíz fungoval dál, přičemž se rozšířil i do Bratislavy. A tak mohl právnický časopis Všehrd z roku 1929 vzpomenout, že 25. května se potravní daň na čáře pro hlavní město Prahu dožila svého stoletého jubilea. Měla před sebou ještě čtrnáct let existence. V Praze i Brně byla daň na čáře zrušena s platností od 1. června 1942. Lidové noviny sice tehdy s potěšením konstatovaly, že tím „mizí kus téměř středověkého zařízení“, ale byla to velká žurnalistická nadsázka. Akcízu bylo vyměřeno pouhých 114 let existence. Už nikdy potom nebyl obnoven. 

Injekce pro státní pokladnu

Komodity podléhající dani na čáře byly taxativně vypočítány a jejich spektrum se v průběhu doby měnilo jen málo. Kromě již zmiňovaných piva, vína a masa v podobě živých zvířat porážených teprve na městských jatkách, ale třeba i všech ryb, sem patřily další základní potraviny. Danily se kupříkladu mouka všeho druhu, hotové pekařské i uzenářské výrobky, obilí i luštěniny, zelenina, ovoce čerstvé i sušené, máslo čerstvé, přepuštěné i solené, další tuky rostlinné i živočišné, včetně všech olejů. Dále sýry, mléko, vejce, lůj (ten byl i technickou surovinou), ale i vosk a všechny výrobky z něj, seno, sláma, dřevo a uhlí. Speciální tarif platil pro Vídeň. Byla v něm zohledněna jak poptávka jejích obyvatel po luxusních potravinách, tak komodity sloužící pro další budování a zkrášlování města.

Výše akcízu zároveň napovídala, jak dostupná, respektive strategicky důležitá či ceněná byla ta která potravina. Jednotlivé položky daně na čáře se zdají být velmi drobné, někdy i v souvislosti s množstvím, za které byly placeny. Celkové sumy získané tímto způsobem ročně pro státní rozpočet se však v důsledku množství zboží procházejícího přes daňovou čáru pohybovaly v řádech milionů korun (rakouských i následně československých): v jubilejním roce 1929 to bylo například jenom v Praze 155 milionů korun.

Těžký život akcízáků

Služba výběrčích musela být poměrně strastiplným zaměstnáním. Lidé akcízáky rádi neměli a velmi často se snažili povinnost akcízu obejít nejrůznějším způsobem. Hlučné výměny názorů mezi veřejností a výběrčími, které mohly skončit až policejním zásahem a následně u soudu, popisovaly i nebulvární noviny a pro humoristické tiskoviny veškerého zaměření byl akcíz vděčným námětem dlouhodobě. Ovšem ani stát, v jehož službách úředníci pracovali, výběrčí daně na čáře žádným zvláštním způsobem nehýčkal.

Místem jejich práce mohla být třeba jediná místnost na nádraží opatřená „okýnkem“, u kterého veřejnost hlásila svůj náklad podléhající potravní dani. Kromě toho bylo třeba prohlížet vagony i vozy a dopravované zboží dokonce na jeho cestě městem i osobně doprovázet, bez ohledu na počasí. Právě tak bylo možné – a někdy i nutné – prohlížet zavazadla jednotlivých cestujících. Nové budovy speciálně určené pro akcízáky vznikaly většinou až v meziválečném Československu. 

V Praze byl akcíz od 1. ledna 1878 pronajat městu za pevný odvod do státní kasy, následně bylo dělení výnosu změněno tak, že kromě režijních nákladů měla Praha nárok na dalších 10 % z vybrané sumy daně na čáře a zbytek odváděla státu. Různý provozovatel ani odlišné způsoby dělby výnosu ovšem na praxi v terénu nic nezměnily. Jenom ti, kdo na čáře sloužili, přešli do služeb města.

S ohledem na neustálé rozšiřování Prahy o další sousedící obce, ze kterých vznikala nová předměstí, se vedly dlouhé diskuze o tom, kudy má nadále potravní čára procházet, aby se zamezilo obratnému využívání rozdílné situace v okrajových částech a vnitřním městě. Stejné problémy přinášelo rozšiřování tramvajové městské dopravy, jejíž linky mohly čáru potravní daně protínat i několikrát.  

Brzda volného obchodu

Od šedesátých let 19. století až do zrušení akcízu se prakticky nepřetržitě debatovalo – především na parlamentní půdě – o možnostech úpravy této daně, která sice nesla název potravní, ale zdaleka se netýkala jenom věcí určených ke konzumaci. Především na jiné komodity bylo v souvislosti s daní na čáře poukazováno: stavební rozvoj měst vázne v důsledku drahého stavebního materiálu zatíženého jenom pro tato vyjmenovaná města další daní, průmysl na jejich území se nerozvíjí v důsledku drahého paliva. 

TIP: Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně? 

Kdosi sice spočítal, že každý Vídeňan zaplatí ročně 16 zlatých akcízu do státní kasy, ale ani takové a podobné argumenty předkládané poslanci i novináři neuspěly, byť akcíz ve Vídni se reformy dočkal. Ne však ve smyslu zrušení. Další na řadě měla být reforma akcízu v Tridentu a pak teprve v ostatních uzavřených městech monarchie pomocí vlastního zákona. K tomu se však poslanci Rakousko-Uherska již nedostali. Jak již bylo uvedeno, Československo akcíz reformovalo, ale nezrušilo. Všechny důvody z roku 1829 byly akceptovatelné i o sto let později, protože hledání příjmů do státního rozpočtu si nemůže dovolit opomenout žádnou možnost.

Až naše Slunce za dlouhé miliardy let spálí své palivo, projde fází rudého obra a odhodí své vnější vrstvy v podobě planetární mlhoviny, zůstane z něj chladnoucí jádro z velmi husté hmoty – bílý trpaslík. Tento scénář je ve vesmíru nejspíš velmi běžný. Vědci již dlouho předpovídají, že přinejmenším část planetárního systému takové hvězdy může bouřlivé projevy jejího umírání přežít. Zatím jsme ale ještě takový systém nenašli.

Astronom Joshua Blackman z australské University of Tasmania a jeho kolegové nedávno zaznamenali významný úspěch, když objevili planetární systém, v němž bílého trpaslíka o hmotnosti 53 procent Slunce, vzdáleného od nás asi 6 500 světelných let, obíhá plynný obr s hmotností odpovídající asi 1,4 Jupiteru. Planeta se přitom nachází ve vzdálenosti asi 420 milionů kilometrů od bílého trpaslíka, což by ve Sluneční soustavě odpovídalo zhruba oběžné dráze trpasličí planety Ceres v Hlavním pásu planetek.

Planeta v gravitační mikročočce

Za pozornost rozhodně stojí také metoda, díky níž byl tento planetární systém objeven. Šlo o událost s gravitační mikročočkou, která byla označena MOA-2010-BLG-477Lb. Gravitace planety je v tomto případě tak silná, že ohýbá záření bílého trpaslíka, jako kdyby procházelo nějakou čočkou. Analýzou záření je pak možné odhalit přítomnost takové planety i její základní parametry. 

TIP: Astronomové objevili další planetu podobnou Zemi: Je ale zmrzlá na kost

Podle Blackmana nám objev plynného obra v planetárním systému napovídá, že až naše Slunce vyhoří a skončí jako pohasínající bílý trpaslík, plynní obři Sluneční soustavy, počínaje Jupiterem by mohli jeho zánik přežít. Pokud v té době budou existovat ještě nějací obyvatelé Země nebo třeba Marsu, mohli by se přesunout k těmto plynným planetám, například na jejich měsíce. Tam by pak teoreticky mohla fungovat civilizace i po zániku Slunce jako klasické hvězdy. Záře bílého trpaslíka je ale jen omezená a navíc neustále slábne, takže by si taková civilizace musela hledat další zdroje energie.

Lymská borelióza je nebezpečné bakteriální onemocnění vyvolané boreliemi, které přenášejí při sání krve klíšťata. V rané fázi je dobře léčitelná antibiotiky, ale při zanedbání či neúspěchu léčby může přejít do chronické formy, která může vážně zasáhnout klouby, srdce a centrální nervovou soustavu. Chronická borelióza představuje velkou zátěž jak pro samotné pacienty, tak i pro zdravotnictví. Také léčba antibiotiky není bez problémů, obvykle se používají velké dávky širokospektrálních antibiotik, které mají negativní vliv na střevní mikrobiom pacienta.

Týmu odborníků, který vedl Kim Lewis z amerického centra Antimicrobial Discovery Center na Northeastern University, se nedávno podařilo vystopovat látku, která zřejmě brání rozvoji chronických příznaků lymské boreliózy, a která cílí přímo na původce této choroby, aniž by vážněji postihovala mikrobiom pacienta.

Vědci pátrali po účinné látce, která by ničila borelie a přitom by dramatickým způsobem nepoškozovala užitečné bakterie v těle pacienta. Ukázalo se, že takovou látkou je hygromycin A (totomycin). Shodou okolností jde o starší, dnes již méně používané antibiotikum, které produkuje jako zbraň proti jiným mikrobům bakterie Streptomyces hygroscopicus.

TIP: Běžné klíště nestačí: Do Evropy přicházejí obrovská invazní klíšťata

Když Lewis s kolegy použili hygromycin A k léčbě pokusných myší s lymskou boreliózou, úspěšně potlačil infekci, zatímco mikrobiom myší po léčbě vypadal podstatně zdravěji, než po tradiční léčbě boreliózy antibiotiky. Rovněž se ukázalo, že při orálním podání funguje prakticky stejně dobře jako při použití injekcí. Badatelé jsou přesvědčeni, že nová léčba brání rozvoji chronické formy lymské boreliózy. Pokud se jejich postup potvrdí, mohlo by jít o kýžený zvrat v léčbě tohoto nepříjemného onemocnění.

Kokolitky (Coccolithophorida, Coccolithophyceae) jsou skupina jednobuněčných planktonických řas, která dokáže využívat fotosyntézu. Buňky mají kulovitý tvar a v průměru měří 5–100 mikrometrů. Produkují drobné vápnité destičky, jež jsou vyneseny na povrch organismu a vytvářejí kolem buňky obal o tloušťce 2–25 mikrometrů. Tento biomineralizační proces probíhá za přítomnosti světla a dosud není plně prozkoumán. Každá jednotlivá buňka je uzavřena ve vlastní schránce, jíž se říká kokosféra nebo exoskeleton. Některé druhy po dobu svého života vystačí s jedinou vrstvou, zatímco jiné vyrábějí další a další schránky, jež s růstem odhazují.

TIP: Úžasný svět pod mikroskopem: Věda je krásná

V oceánech žije obrovském množství kokolitek, které mají přes svou nepatrnost velký význam pro kontrolu skleníkového efektu. Při tvorbě schránek totiž z atmosféry odčerpávají velké množství oxidu uhličitého, jenž je do schránek uložen – podobně jako v těle rostlin. Vzhledem k tomu, že jsou tyto organismy velmi citlivé na změnu prostředí a zároveň jsou ve velkém množství dostupné ve fosilních záznamech, využívají se jako indikátor v paleoklimatologii – vědní disciplíně, která zkoumá kolísání klimatu Země během její geologické historie.

Ruku v ruce s hladem v letech první světové války přicházela do střední Evropy podvýživa a s ní spojené nemoci. Současní historici odhadují, že důsledky blokády nepřežilo jen na území Německa na 424 000 civilistů. Vše se ale obrátilo také proti dohodovým vojákům, kteří padli do zajetí, a pro něž jejich věznitelé neměli dostatek potravy.

Předchozí část: Totální válka: Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí

Místo steaku klobása

Odhaduje se, že v rakouském zajetí zemřelo na podvýživu až 100 000 italských zajatců. Strádání se nevyhnulo ani osmanskému impériu; jen hladomor v Libanonu v roce 1915 si vyžádal až čtvrt milionu civilních životů. Problém se zásobováním potravinami se ale nevyhnul ani druhé straně fronty, i když tam situace nebyla zdaleka tak dramatická. Francie i Británie také zavedly přídělový systém, přesto chybělo kde co.

Jedna z anglických dělnic v muniční továrně v Leedsu později vzpomínala: „Nejhorší byl ten nedostatek jídla. Jela jsem ze směny a dozvěděla se, že v řeznictví mají kousek steaku. Hned jsem vysedla a chytla tramvaj do Burley Road k obchodu. Vystála jsem děsivou frontu, abych zjistila, že už mají jen půl libry klobásy. Tak jsme tehdy žily, z noční šichty hned do fronty na jídlo, do postele jsme se dostali v 11 a ve čtyři odpoledne už zase vstávaly do práce.“

Zkáza z nebes...

V místech, kde se pohybovala fronta, pochopitelně sužovaly civilní obyvatelstvo také přesuny vojenských formací a frontové dělostřelectvo. V bezpečí ale často nebyli ani lidé hluboko v zázemí. Již 6. srpna 1914 provedly německé vzducholodě nálet proti belgickému Lutychu, který si vyžádal devět mrtvých. Následovaly údery proti dalším cílům včetně Paříže, kde vzduchoplavci poškodili slavnou katedrálu Notre Dame. Ze strachu o bezpečí královské rodiny Němci zpočátku nebombardovali Londýn, to se však změnilo v lednu 1915, kdy došlo k prvnímu z mnoha náletů proti Británii.

Pumy poničily několik domů, usmrtily čtyři a zranily asi 20 lidí. Psychologický efekt však byl obrovský. Městem obcházel strach z útoku z nebe, šířily se nejrůznější poplašné zprávy včetně historek o německých agentech, kteří zepelíny navádějí ze země baterkami. Od roku 1917 pak město začaly terorizovat také první bombardéry. Ačkoliv prvoválečné nálety nešlo srovnat s nacistickým „blitzem“, přesto nakonec stály Spojené království asi 1 400 mrtvých a necelé 4 000 zraněných.

...smrt z moře

Kromě vzdušných náletů německé loďstvo ostřelovalo cíle na pobřeží, například během nájezdu na města Scarborough, Hartlepool a Whitby císařské křižníky beztrestně vypálily 1 150 dělostřeleckých granátů, poničily 300 domů, zabily několik desítek lidí a opět odpluly. Dohodové mocnosti nemínily zůstat nepříteli nic dlužny a od roku 1915 prováděly nálety proti některým německým městům poblíž hranic.

Pokračování: Totální válka (3): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí

Nejvíce však opět trpěli civilisté. Herbe Haase z Franfurtu později vzpomínala: „Oblečení jsme si museli nechávat na židlích, protože v případě náletu nebylo mnoho času na oblékání. Pak jsme utíkali do sklepa, kde se setkávali všichni obyvatelé domu. Nálety se konaly hlavně za bezmračných nocí a letadla jsme slyšeli už z dálky. Dobře si pamatuji, jak nálet způsobil jednu smrt. Na křižovatce několika ulic zasáhla jednoho muže bomba nebo střepina, nebo něco takového. Celé město o tom pak mluvilo.“