Slavný renesanční učenec, astrolog, alchymista a okultista John Dee byl dvorním astronomem v Anglii. Později se stal dvorním alchymistou císaře Rudolfa II. a po upadnutí v nemilost tajně působil jako alchymista na dvoře Viléma z Rožmberka. Dee je mimo jiné známý používáním magických „kouřových“ zrcadel, s jejichž pomocí měl komunikovat se spirituálními bytostmi či anděly, jak je Dee nazýval. Jedno z těchto zrcadel měl Dee údajně darovat císaři Rudolfovi.

„Kouřová“ zrcadla jsou vyrobená z obsidiánu, černého sopečného skla, což značně přispívá k jejich „magickému“ vzezření. O těchto zrcadlech se celá staletí šušká, že je vyrobili Aztékové. Z jejich kultury známe podobné artefakty z obsidiánu. Málokdo tomu ale věřil a doposud neexistoval žádný důkaz, který by je spojoval s Aztéky.

Analýzy magických zrcadel

Mezinárodní tým odborníků, který vedl archeolog Stuart Campbell z britské University of Manchester, se rozhodl poodhalit tajemství původu obsidiánových zrcadel pomocí geochemických analýz. Campbell detailně analyzoval jedno ze zrcadel Johna Dee, další dvě podobná zrcadla, a také obsidiánovou desku, která se nachází v Britském muzeu v Londýně.

TIP: 2300 let starý džbán z athénské Agory ukrýval dávnou kletbu

Výsledky analýz přesvědčivě potvrdily, že všechny zkoumané artefakty jsou vyrobené z mexického obsidiánu, přesně takového, s nímž často pracovali Aztékové. Zkoumané „kouřové“ zrcadlo Johna Dee je se vší pravděpodobností vyrobeno z obsidiánu z oblasti Pachucy, metropole dnešního mexického státu Hidalgo. Podle Campbella byla tato zrcadla nejspíš uloupena španělskými conquistadory a dopravena do Evropy po roce 1521. Dee se narodil v roce 1527 a není proto nijak zvláštní, že se s těmito zrcadly setkal.

Podobně jako legendární Hanna Podolská i Arnoštka Roubíčková jezdila do Paříže. Ne však na módní přehlídky – ty si nemohla dovolit. Jen účast stála třicet tisíc korun a povinností účastníka bylo zakoupení alespoň jednoho přehlídkového modelu. A tak ve městě nad Seinou hledala Arnoštka inspiraci na bulvárech nebo chodila na dostihy, kde mohla pozorovat poslední výkřiky módy jen za symbolické vstupné. V Paříži dokázala také výhodně nakupovat zbytky látek za zlomek ceny a pak z nich šít hotové zázraky…

Tvrdé dětství

Arnoštka se narodila v Kralovicích do židovské rodiny venkovského obchodníka Marcuse Poppera v roce 1869. Rodina však nebyla vůbec bohatá. Uživit dvanáct hladových dětí nebylo snadné, a tak na nějaké vzdělání nebyly peníze. Arnoštka vychodila jen obecnou školu a podle dokumentů se učila švadlenou u Kristýny Wienerové v Praze. V roce 1895 se pak provdala za Julia Roubíčka, obchodníka s obilím a hlavního zástupce uherské firmy Brüder Glück z Gyula Fehérváru. V prvních čtyřech letech manželství přišly na svět tři krásné děti – v roce 1896 Helena, o dva roky později Josef, kterému říkali Roby. Nejmladší Adéla se narodila v roce 1899. 

Rozvod

Relativně klidné období v Arnoštčině životě náhle končí. Psal se rok 1909, když se manželé Roubíčkovi rozvedli. Důvod se nikde neuvádí, jisté však je, že se tím Arnoštka se svými dětmi dostala do nezáviděníhodné finanční situace, která vlastně nastartovala její kariéru podnikatelky. Ve stejném roce se totiž rozhodla, že založí krejčovskou živnost. Zajímavé je, že ačkoli se už před sňatkem vyučila švadlenou, podle nalezených dokumentů o výuční list požádala teprve současně se žádostí o zřízení živnosti na šití dámských šatů s adresou Praha II, Nekázanka 8. Už o rok později se ale o ní vědělo a byla uvedena v pražském adresáři!

Arnoštka začínala od píky. Zpočátku neměla nic než šikovné ruce, skvělé nápady, a především obchodního ducha. A dařilo se jí! Od začátku její firma prosperovala a brzy získala skvělé renomé. Za první světové války, kdy muži-majitelé krejčovských salonů, odjížděli na frontu, byla největší konkurencí Hanna Podolská. Arnoštka využila také situace, že zámožné zákaznice nemohly jezdit za módou do oblíbené Vídně či Paříže a hledaly možnosti v Praze. 

City stranou

V roce 1916 chytře přestěhovala salon, označovaný občas vznešeně francouzsky jako Maison Ernestine Roubicek, na prestižní adresu – na Václavské náměstí do moderního multifunkčního paláce Koruna. Salon se nacházel ve druhém patře a Arnoštka si brzy v paláci pronajala pro svou rodinu i byt. Krátce nato ale došlo v jedné z jejích krejčovských dílen k požáru. I přes rychlý zásah požárních jednotek napáchal oheň obrovskou škodu. Byly zničeny nejen stroje, ale i množství látek, které měly za války ohromnou cenu. Zároveň shořely i modely bohatých zákaznic, ušitých na blížící se velikonoční svátky. 

Arnoštka si nakonec se vším poradila. Jako podnikatelka se s ničím moc „nemazala“. Vysloveně za babku koupila podnik krejčího, který byl mobilizován do armády, a to včetně jeho obrovských zásob kvalitních dovozových látek. Naivní manželka neměla vůbec ponětí, jakou hodnotu živnost jejího manžela měla a Arnoštka nějaké morální ohledy moc neřešila. Brala to jako skvělou investici a byla na svůj krok patřičně hrdá.

Přizpůsobit se!

Tato velice kreativní dáma se nezaměřovala jen na pražské zákaznice, ale toužila se uplatnit i v cizině. Podle nalezených dokumentů se orientovala zejména na Francii. V roce 1917 pak v lázeňském domě Esplanade v Karlových Varech založila svou německou filiálku Ernestine Roubitschek, kde kromě zhotovování modelů nabízela i opravy a přešívání oděvů. To bylo při válečném nedostatku látek docela prozíravé, tuto filozofii ostatně uplatnila i v Praze. I tak ale docela riskovala. Za války do lázní příliš mnoho lidí nejezdilo a mnohé lázeňské domy sloužily jako lazarety. Nicméně karlovarská filiálka válku přečkala a fungovala až do roku 1925. 

Vše pro dcery

Arnoštčinou velkou výhodou bylo, že měla dvě šikovné dcery. Těm chtěla dopřát vzdělání, jakého se jí nedostalo. Starší Helena, která po matce zdědila i obchodního ducha, vystudovala v Praze německé gymnázium. Poté ji matka poslala na dva roky do prestižního penzionátu ve švýcarském Avenches. Samozřejmě, že se u matky vyučila i švadlenou a pracovala v salónu jako účetní a prodavačka, či spíše poradkyně v otázkách módy. 

Její mladší sestra Adéla, která ráda používala jméno Alice nebo se v obchodním světě představovala jako Ada, zase absolvovala prestižní pražské německé lyceum v Charvátově ulici. V roce 1919 měla také odjet do Švýcarska – do stejného penzionátu, kde předtím studovala její starší sestra. Z dochovaných dokumentů je ale patrné, že už k tomu nedošlo. 

Nepostradatelná

I Adéla se u maminky vyučila, ale kromě toho absolvovala i kreslířskou školu. Když se starší Helena v roce 1923 provdala za lékaře Lea Mautnera a vedla jeho sanatorium u Vídně, Adéla se stala matčinou pravou rukou. Spolu často jezdily do Paříže, ale také na francouzskou Riviéru, do Berlína, Drážďan či Vídně.

Z Ady se stala nesmírně šikovná a zručná návrhářka, která po pouhém zhlédnutí uměla šaty nakreslit tak, že salón ušetřil za drahé kupování modelů či jejich dovoz. Současně působila i jako redaktorka módního měsíčníku Elegantní Praha, který vycházel také ve francouzské mutaci. Přispívala do něj i módními reportážemi z Paříže a od roku 1925 se stala dokonce členkou redakční rady.

Klientela na úrovni

Zákaznicemi Modelového domu Arnoštka Roubíčková, který byl na vrcholu ve dvacátých letech 20. století, kdy zaměstnával 120 vyučených krejčových, se staly i manželky diplomatů působících v Praze mezi dvěma světovými válkami. Výhodou salonu bylo, že se tu mluvilo plynně německy, anglicky i francouzsky. Podobně jako Hanna Podolská i Arnoštka Roubíčková chtěla svými modely proniknout do uměleckého světa. Uvádí se, že šaty z jejího salónu „účinkovaly“ v němé grotesce Únos bankéře Fuxe. A oblékla je i Heda Lamarr ve skandálním filmu Extase.

V roce 1932 koupila Arnoštka Roubíčková třetinu domu na rohu Jungmannovy a Palackého ulice a firmu tam přestěhovala. Adéla se provdala za chemika Artura Steinhauera, který založil v Modřanech továrnu Interpharma na výrobu léčiv. 

Smutné konce

Zatímco starší dcera Helena Mautnerová spolu s rodinou v únoru 1939 prozíravě emigrovala do Spojených států, kde žil již od roku 1923 její bratr, Steinhauerovi zaváhali. Podobně jako mnoho jiných židovských podnikatelů podcenili nebezpečí fašismu a potom už bylo pozdě. Celá rodina včetně dvou malých dětí zahynula někdy v roce 1941 v ghettu v Lodži, kam byli posláni jedním z prvních transportů. Také Arnoštku Roubíčkovou potkal smutný osud. Nacisté jí její původ i majetek spočítali - v roce 1942 byla nejdříve deportována do Terezína a odtud pak do vyhlazovacího tábora v Treblince, kde neznámo kdy umírá.

TIP: Pražská Coco Chanel: Kde šily největší prvorepublikové hvězdy?

A co se stalo se salonem? V roce 1939 se dostal na soupis židovských firem a jako takový získal v roce 1940 nuceného správce. Tím se stal bývalý zaměstnanec firmy Karl Kraus. Majetek salonu obratem rozkradl a mnoho ze zaměstnanců nechal totálně nasadit do továren. V roce 1943 byl Modelový dům Arnoštka Roubíčková definitivně vymazán z obchodního rejstříku…

Víceúrovňové společenství vzniká, když je základní společenská jednotka, jako pár, součástí skupiny, která má stálé složení. Tato skupina se pak opakovaně setkává s jinými obdobnými skupinami a zvířata si musí udržet přehled o jedincích, kteří patří do jejich skupiny i o těch, kteří jsou součástí jiných skupin. Schopnost vytvářet takovéto komplexní společenské struktury odhalili zoologové u perliček supích (Acryllium vulturinum). Pro vědce jde o překvapení, neboť perličky mají malý mozek i ve srovnání s jinými ptačími druhy.

TIP: Hloupé oběti autonehod: Větší mozek v provozu pomáhá

Biologové pozorovali více než 400 perliček na lokalitě v Keni a zjistili, že je tato populace složena z 18 jasně vymezených skupin, které měly 13 až 65 členů. Díky detailnímu sledování vybraných jedinců výzkumníci poznali, že složení skupin je zcela stabilní a navíc že jednotliví ptáci mají své oblíbence z jiných skupin, které opakovaně vyhledávají.

Z doprovodných pozorování a analýz dokážou vědci odhadnout věk jednotlivých planet, který se v drtivé většině případů pojí s dobou zrození mateřské hvězdy. Velmi stará tělesa odborníci obecně nacházejí v okolí pulzarů, jež samy představují dávné zbytky vývoje hmotných stálic. Některé z nich se podařilo nalézt v kulových hvězdokupách, které pokládáme za nejstarší objekty v galaxiích. 

TIP: Který ze známých extrasolárních systémů hostí nejvíc planet?

V současnosti astronomové považují za nejstarší planetu PSR B1620-26 b, s odhadovaným věkem 13 miliard let. Krouží kolem pulzaru PSR B1620-26 a patří zřejmě mezi horké jupitery. Byla objevena už v roce 1987, přičemž jde o první známou cirkumbinární planetu – obíhá jak pulzar, tak bílého trpaslíka, který s ním tvoří pár. Navíc se jedná o první planetu nalezenou v kulové hvězdokupě.

Asi 11,2 miliardy let staré jsou pak oběžnice v systému Kepler-444: Pět planet zemského typu krouží kolem velmi věkovitého červeného trpaslíka. Pohybují se u něj však příliš blízko, než aby mohly hostit život.

Život v Anglii za vlády královny Viktorie, tedy od roku 1837 až do její smrti v roce 1901, nebyl zdaleka tak přísný a lidé tolik upjatí, jak se to může na první pohled zdát z černobílých portrétů kníratých mužů v klouboucích a rukavicích a dam oblečených v korzetech a dlouhých tmavých šatech. Za maskou spořádaného života se odehrávaly pořádně divoké věci. 

Vždyť veřejných domů bylo tehdy více než škol a odhaduje se, že nejstarší řemeslo vykonávalo jen v Londýně asi osmdesát tisíc žen! Gentlemani přece potřebují ukojit svoje sexuální potřeby a manželka se svou představou o monogamním štěstí a rodině jim nesmí bránit v rozletu. Ona sama takové možnosti sebevyjádření samozřejmě neměla, ženská sexualita jakoby neexistovala. 

Žena byla považována za nástroj ukojení sexuálních potřeb muže, proto byly prostitutky ve viktoriánské Anglii tak oblíbenými a vyhledávanými „dělnicemi“. Pro počestnou ženu byl však pád na společenské dno a perspektiva kariéry prostitutky ztělesněním nejhorší noční můry. Proč proto existovalo tolik prostitutek, když se tímto povoláním strašily už i malé holčičky? Odpověď je jednoduchá: peníze. „Padlé ženy“ si mnohdy vydělaly prodejem svého těla více, než by dostaly za šestnáctihodinové šichty v továrně. Často pro ně placený sex znamenal jediný možný způsob přivýdělku.

Ne všechny prostitutky si tuto dráhu zvolily dobrovolně. Některé byly zneužity svými rodiči a prodány do nevěstinců, jiné na ulici nabízeli jejich manželé. Mnohé z nich sáhly po prostituci kvůli otřesné sociální situaci tehdejší doby a systému, který byl nakloněn vykořisťování žen. 

Nejlépe placené

Ženy z vyšších společenských kruhů pracovat nemusely. Předpokládalo se, že porodí děti, budou pečovat o manžela a udržovat teplo rodinného krbu. Jiná kariéra než doživotní role manželky a matky pro ně běžně nepřicházela v úvahu, rozhodně se však nejednalo o fyzické strádání na pokraji života a smrti. Naopak chudší ženy stěží uživily rodinu, i když pracovaly mnoho hodin denně po sedm dní v týdnů. Pokud sehnaly zaměstnání, jednalo se o špatně placenou a často nebezpečnou práci v továrně. Ty šťastnější z nich působily jako pouliční prodavačky nebo pomocnice v domácnostech urozených rodin. 

Dokonce i vzdělané absolventky obchodních škol si vydělávaly jen asi 25 liber ročně. To nestačilo na to, aby žena uživila sama sebe, natož své děti bez pomoci manžela. Jediným zaměstnáním, kde žena mohla během kratší pracovní doby vydělat větší obnos peněz a dostat ho ihned a v hotovosti, byla prostituce. Pokud si viktoriánská kráska mezi ostatními prostitutkami vydobyla určité postavení a její klientela se skládala především z dlouhodobých zámožných zákazníků, mohla se stát zcela finančně nezávislou. Bylo veřejným tajemstvím, že pokud si žena z chudších vrstev mohla dovolit hezčí šaty nebo luxusnější vybavení domácnosti, pak si zcela jistě přivydělávala poskytováním sexuálních služeb.

Třikrát jinak

Ačkoliv práce, kterou „padlé ženy“ vykonávaly, se ve své podobě neměnila, v závislosti na vzdělání prostitutek a jejich prezentaci, místě výkonu záměstnání i typu mužů, kteří jim za poskytované služby platili, se prodejné ženy dále dělily do tří kategorií. 

Do první a nejnižší spadaly ženy pracující ve veřejných domech. Často šlo o velmi mladé dívky, které se náhle dostaly do zoufalé životní situa­ce a prostituce se zdála jako jediné možné východisko. 

Žily ve velmi ubohých podmínkách. Veřejné domy nebyly luxusní kluby ani hotely, ale špinavé baráky, kde musely dívky spát s každým, kdo jim byl přidělen. Prostitutky tady často umíraly na různé pohlavní nebo infekční choroby a stávaly se oběťmi násilných činů.

Prostitutky střední třídy byly relativně nezávislé ženy, které své povolání vykonávaly ve vlastních nebo pronajatých bytech. Také své klienty hledaly na ulici a poslední slovo měly ony samy. Pokud se jim nějaký muž nelíbil, odmítly ho. Neriskovaly přitom žádný postih, který by je čekal ve veřejných domech, kde panovala přísná hierarchie. Ačkoliv by se na první pohled zdálo, že být sama za sebe přináší svobodu, s nezávislostí se pojila i rizika. Bez bordelmamá a pasáka sice dívka vydělávala více peněz, ale hrozilo jí také potenciální nebezpečí ze strany nepředvídatelných klientů.

V nejvyšších sférách se pohybovaly krásné a vzdělané ženy, které svým klientům mohly nabídnout více než jen sex. Tyto prostitutky si své klienty pečlivě vybíraly. A měly z čeho. Setkávaly se s bohatými obchodníky, aristokraty i vlivnými politiky. Některé z nich se nechávaly vydržovat jen jedním mužem jako exkluzivní milenky. Část těchto luxusních prostitutek se svými klienty nakonec vstoupila do manželství.

Dětská prostituce

Věková hranice pro vyjádření souhlasu se sexem byla ve viktoriánské Anglii třináct let. Dětská práce se vyskytovala zcela běžně a mnoho chudých rodin na své děti pohlíželo optikou finančního zisku. Často i jedenáctileté děti tak vstupovaly do světa dospělých, z něhož nebylo k hračkám nebo vzdělání návratu.

Protože pohlavní choroby byly největším strašákem doby, mnoho mužů vyhledávalo pouze panny (foto: News Dog Media)

Viktoriánská doba vytvářela prostor pro zkoumání sexuality jedince, ale na druhou stranu umožňovala legálně se oddávat perverzím, které dnes považujeme za tabu. Oblíbené tak byly panenské prostitutky. Koupit si třináctiletou pannu byla jen otázka peněz. Stanovená cena pokryla nejen náklady na lékařskou prohlídku, aby si byl klient jistý tím, co kupuje, ale i odměnu pro dívku, přesněji její rodiče. Pohlavně přenosné choroby byly největším strašákem doby a tak mnoho zámožných mužů z obavy o své zdraví vyhledávalo pouze panny.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Investigativní novinář W. T. Stead, který se problematikou dětské prostituce dlouhodobě zabýval, popsal případ, kdy si měl on sám koupit nezletilou Lily. Po potvrzení jejího panenství mu doktor doporučil, aby dívku zdrogoval nebo omámil chloroformem. Znásilnění dětí v bezvědomí bylo běžnou praxí. Článek o těchto praktikách, který publikoval v časopise Pall Mall, Steada proslavil a nakonec vedl k tomu, že v roce 1885 byl minimální věk pro souhlas se sexem stanoven na šestnáct let. W. T. Stead se stal hrdinou v boji s dětskou prostitucí a obchodem s bílým masem. Za své zásluhy byl nominován i na Nobelovu cenu.

Toalety v dnešní době považujeme za zcela běžnou součást vybavení domácnosti, kterou si v západních zemích může dovolit prakticky každý. Ve starověku to ale bylo úplně jiné. Toalety, natož ty soukromé, byly vzácné a představovaly symbol bohatství, postavení a prestiže. 

Izraelští archeologové nedávno jednu takovou toaletu odkryli v Městě Davidově, nejstarší čtvrti Jeruzaléma. Toaleta byla používána v 7. století před naším letopočtem, tedy v biblické „době královské“. Jak říká vedoucí vykopávek Yaakov Billig z Izraelského památkového úřadu, vlastnictví soukromé toalety bylo podle dávných rabínů považováno za typické pro nejbohatší elitu.

Archeologie toalety

Toaleta byla nalezena v pozůstatcích koupelny, kde byla vytesána z vápence. Pod toaletou badatelé odkryli velký septik. Moderní septiky nepatří mezi populární objekty, ale v případě archeologických vykopávek je to přesně naopak. V tomto případě septik ukrýval řadu nálezů, které prozrazují zajímavé informace o životě tehdejší doby. 

TIP: Archeologové objevili 3200 let starou egyptskou pevnost z časů Samsona a Dalily

V dávné koupelně se rovněž podařilo nalézt zbytky velkého množství malých nádobek. Podle archeologů zřejmě obsahovaly aromatické oleje či kadidlo a fungovaly jako starověké osvěžovače vzduchu. Jak je vidět, i luxusní starověké toalety měly problémy s nelibým zápachem.

Zatímco standardně využívají obce vládní finanční podporu „za časů korony“ na boj s virem nebo na pomoc ohroženým skupinám, japonské pobřežní město Noto dalo za přidělené peníze postavit sochu olihně: Bezmála čtyři metry vysoká a 7,6 metru dlouhá skulptura vyšla v přepočtu na 4,8 milionu korun. Radní však svou na první pohled bizarní volbu obhajují vyhlídkami do budoucna: Noto totiž olihně proslavily, a až pandemie pomine, nový artefakt prý pomůže přilákat turisty a oživit místní ekonomiku.

Poválečná mírová konference v Paříži z let 1919–1920 přinesla namísto očekávané stability a bezpečí zdeptané Evropě pouze „příměří na dvacet let“. Když si politologové, historici, novináři i nejrůznější skupiny nadšenců kladli otázky proč, došli nezřídka k závěru, že Německo nahnala do náručí nacistického demagoga nedostatečná velkorysost vítězů. Ti, kteří pátrali dále, pak nalezli také některé příčiny tohoto nesmiřitelného postoje Dohody vůči poraženým. Šlo mimo jiné o rozjitřené veřejné mínění, které se dožadovalo co nejtvrdšího potrestání nepřítele.

Po čtyřech letech válečného strádání a urputné propagandistické masáže nemínili především obyvatelé Francie a Itálie dovolit svým politickým zástupcům, aby hledali smírná řešení. Světový konflikt se totiž neodehrával pouze na frontách, ale vážně zasáhl do životů všech lidí napříč Evropou.

Mobilizace nejen vojenská

Vypuknutí války vyvolalo ve většině zemí vlnu vlasteneckého nadšení a v Londýně, Berlíně i Petrohradě se konaly pouliční oslavy. Již záhy si však konflikt vyžádal svou lidskou daň. Ta se netýkala pouze mladých mužů nadšeně pochodujících do války, co bude trvat maximálně „do švestek“. Ekonomické a zásobovací potřeby vedly záhy ke vzniku takzvané domácí fronty, která měla zásobovat bojiště nezbytným materiálem. Ve většině zemí se velké části pracujících vrstev neváhaly vzdát v minulosti těžce získaných výdobytků a nechat se zapřáhnout do válečné káry.

Tak například britské odbory souhlasily s přestavbou hospodářství podle potřeb státu a také s takzvaným ředěním – část dělníků musela odejít na frontu a jejich místo zaujali špatně mrzáci, ženy či nekvalifikovaní pracovníci. Odboráři také souhlasili s prakticky nepřerušovaným provozem továren a sníženými bezpečnostními normami, což vedlo ke stovkám úmrtí a zranění. Například 19. ledna 1917 zabil výbuch v továrně v londýnském East Endu 69 dělníků a dalších 400 zranil.

Engels by zaplakal

Také v Německu místní socialisté rychle zapomněli na antimilitarismus i třídní boj a podpořili válečné úsilí. Tuto skutečnost později tvrdě kritizoval český sociální demokrat František Modráček: „Kdyby vstali z hrobu oba velicí duchovní vůdci německé sociální demokracie Bebel a Engels, spatřili by zcela jiný proletariát, nežli si jej malovali ve své ohnivé fantazii, proletariát, jenž nebourá společnost kapitalistickou, nýbrž společně s kapitalistickými třídami a císařem vede krvavou válku s celým světem, sociální demokraty, s vlasteneckým zpěvem na rtech, ozbrojené puškami, bojující proti sociálním demokratům francouzským a anglickým, a to pro zcela jiné ideje nežli proletářské a socialistické.“

Zvláště tvrdě dolehla mobilizace zázemí na Francouze. V zemi růst populace již několik generací stagnoval, válečné úsilí potřebovalo každého bojeschopného muže. Fungování zemědělství tak téměř výhradně zajišťovali starci, ženy a děti. Již záhy však stouply také požadavky výroby a příslušnice něžného pohlaví nastoupily i do těžkého průmyslu. Zvláště těžký úděl čekal obyvatelstvo na obsazených územích. Válčící strany potřebovaly každou ruku a nucené práce se staly běžnou součástí života za okupace. Desetitisíce Belgičanů i Francouzů musely nedobrovolně pomáhat německému válečnému úsilí prací v továrnách či na polích.

Život na příděl

Mimo masivní pracovní mobilizaci dohnala civilisty v zázemí brzy také bída. Okamžitě po vyhlášení války vyhlásila Británie Severní moře za válečnou zónu a varovala před dovozem materiálu a potravin do Německa. Francouzi pak zahájili blokádu Středozemního moře, čímž připravili o importní možnosti Rakousko-Uhersko a Turecko. Němci v reakci na to vyhlásili ponorkovou válku, za jejíž pomoci chtěli pro změnu vyhladovět obyvatele britských ostrovů. Především v táboře centrálních mocností záhy zavládl hlad.

TIP: Námořní blokáda: Porušování mezinárodního práva za Velké války

Rakouská vláda reagovala přídělovým systémem a později také zavedením takzvaných bezmasých dní, během nichž zákon zapovídal prodej či konzumaci masných výrobků. Masitý oběd v pondělí, středu nebo pátek mohl rakouského občana stát až 5 000 korun či půlroční vězení. Nařízení se skutečně dodržovalo a jsou známy i případy, kdy četnictvo provádělo „šťáry“ v soukromých domech a bytech a kontrolovalo, co je na talíři. Například jistého libeňského továrníka Ludvíka Jelínka stála dvě husí stehýnka k pondělnímu obědu draho – zaplatil pokutu 500 korun a četníci pokrm zabavili.

Pokračování: Totální válka (2): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí (vychází v pátek 15. října)

Tělesa se otáčejí proto, že platí zákon zachování úhlového momentu. Většina vesmírných objektů vznikla gravitačním kolapsem nebo gravitačním nabalováním, které v idealizovaném případě probíhá radiálně – tedy ve směru ke gravitačnímu centru. Pokud se při tomto procesu vyskytly sebemenší nesymetrie, nutně vedly během kolapsu ke vzniku rotačního pohybu. A protože se úhlový moment zachovává, musí se s tím, jak se zmenšuje prostorový objem kolabujících těles, rychlost jejich rotace zvětšovat. V tom tedy tkví původ otáčení téměř všech vesmírných objektů od planet po galaxie. 

TIP: Jak rychle rotuje Slunce?

V případě malých těles, například planetek, se uplatňují i jevy spojené s nerovnoměrným ohřevem a tepelnou setrvačností povrchu, známé pod souhrnným názvem YORP efekt. A v neposlední řadě se na rotačním stavu často podepsaly také vzájemné srážky těles, jimiž vědci vysvětlují kupříkladu opačnou neboli retrográdní rotaci Venuše či Uranu.

Existují rovněž objekty, u nichž rotace nebyla změřena a ani se neočekává: patří k nim třeba rozlehlé mlhoviny v hydrostatické rovnováze – nekolabují, nerozpínají se, a nemají tedy důvod se roztáčet.

Mezi lety 1986 a 1994 se v Paříži odehrála série znásilnění a vražd, jejíž pachatel unikal spravedlnosti. Jednou z obětí byla i jedenáctiletá Cécile Bloch, kterou pachatel znásilnil, uškrtil a bodnul do hrudníku. Během vyšetřování několik svědků popsalo podezřelého muže ve věku 25 až 30 let, který se pohyboval před útokem na Blochovou v domě, kde bydlela. Podle popisu měl mít tvář poznamenanou akné nebo jizvami po neštovicích, což vedlo k přezdívce „Le Grêlé“, čili „Poďobanec“.

Pařížské zločiny zůstávaly dlouhá léta nevyřešené. Změnu přineslo až letošní září. Vyšetřovatelé se soustředili na jeden zajímavý poznatek – přeživší oběti udávaly, že se jim pachatel chlubil příslušností k policii. U několika napadení měl vystupovat jako policista a údajně měl používat i policejní průkaz. Kriminalisté proto obeslali 750 policistů, kteří v době zločinů sloužili v oblasti Paříže s výzvou, aby podstoupili test DNA.

Sebevražda kvůli testu DNA

24. září dostal jeden z těchto dopisů i 59letý policista François Verove. Vzorek své DNA ale neodevzdal a jeho manželka po třech dnech oznámila, že zmizel. Veroveho tělo bylo později nalezeno v pronajatém bytě poblíž Montpellieru. U těla byl objeven i dopis, ve kterém se Verove přiznal ke zločinům připisovaným „Poďobanému muži“.

TIP: DNA z ubrousku pomohla dopadnout brutálního vraha po 26 letech

Kriminalisté odebrali z Veroveho těla vzorek DNA a dokázali jej spojit se šesti znásilněními a čtyřmi vraždami. Skutečný počet obětí ale bude zřejmě vyšší. Vyšetřovatelé jsou přesvědčeni, že vrah zneužíval důvěru obětí k policistovi, a že při útocích využíval postupy, které se naučil během svého vojenského nebo policejního výcviku.