Josef Václav Myslbek mezi přáteli občas nerad přiznával, že se „musí honit za kšefty“. Rodina se mu rozrůstala, finančně podporoval rodiče i zahálčivého bratra Františka, přitom hmotné starosti ležely výhradně na něm.

Myslbekovské manýry

Poté, co si několika úspěchy hned na počátku dráhy ověřil průraznost svého talentu, opřela se jeho výrazná ambicióznost nejen o nabyté sebevědomí, ale i o zvláštní soutěživou smělost – ta se v Myslbekově případě časem stala proslulou. Chtěl být uznán, oceněn. Aby si ve vzrůstající konkurenci vydobyl pozici a pokud možno i určité výhody, zacházel ve své dravé touze dostat se k zakázce až příliš daleko. K praktikám, jež leckdy překračovaly meze korektnosti. Neváhal slibovat nereálné termíny. V rozpočtových nabídkách směle uplatňoval taktiku dumpingových cen.

Rychle pochopil, že u velkých (čili i drahých) sochařských děl jde při rozhodování o realizaci vždy a na prvním místě o peníze – proto se nabízel levně. Nejdřív chtěl mít vrabce v hrsti, později se uvidí... Pak se ale dostavila fáze realizace, a uzavřené dohody přestávaly z jeho strany platit. Myslbek prostě neuměl být hotov včas a takřka nikdy nevyšel ani s penězi. Všude nasliboval, ale pak nedokázal plnit. Však z toho bývala sem tam veřejná ostuda. Slíbil mimo jiné pomník do Domažlic, vzal zálohu a pak ze sebe dělal „mrtvého brouka“.  

Jak rostla Myslbekova umělecká autorita – a ta od jeho Kristových let byla už zcela mimořádná – uplatňovala se čím dál víc i jeho ráznost. Takže nakonec si o sochařově obchodní zdatnosti i o „myslbekovských termínech“ štěbetali vrabci na střeše. Ale nebuďme jednostranní. Poloviční omluvou Mísovy praxe (Mísa nebo i Mýsa byla jeho celoživotní přezdívkou) bylo to, že se ke konečné podobě svých děl vskutku trýznivě propracovával. Byl rychlý a virtuózní v nalezení základní myšlenkové koncepce. Prvotní ideje se většinou zmocňoval zlehka, takřka v božské prozření. Ale následovala etapa boření a „shazování“ takřka hotových soch a jejich nového „nahazování“. Vše, co následovalo po prvním uchopení tématu, se proměňovalo v martýrium pro Myslbeka, pro jeho okolí a samozřejmě i pro zákazníka.

Martyrium s Národním divadlem

Lze považovat za poloviční zázrak, jestliže při tomto těžkopádném klopýtání k cíli dokázal vykonat tak omračující množství práce. Leckdy to byl vandr kocourkovský a někdy i neúspěšný. Tím narážíme na trable se sochou Jana Žižky v Táboře. Ale pořád tu byla onačejší nabídka než nepovedený táborský Žižka, nabídka Josefa Zítka na vyhotovení dvou soch, Dramatu a Opery, pro budovu Národního divadla. Myslbek ji přijal nadšeně a takřka bez rozmýšlení. Skici a modely vypracoval obratem. A v opojení nad tím úkolem zbrkle oznámil stavebnímu výboru svou cenu. Načež odjel na zkušenou do Německa, ke zmíněnému Hähnelovi, aby zpřesnil svoje poznatky o novorenesančním sochařství. Jenže po návratu mu začalo docházet, že rozsah i cenu dosud nevykonaných prací hluboce podcenil… 

A tak se sebezapřením sepsal uctivou supliku, v níž k původním 800 požádal o příplatek 420 zlatých na provedení soch. Dlouho marně čekal na odpověď, v pokladně totiž nebyly peníze. Nakonec mu na základě dodatečného znaleckého posudku zvýšili celkový honorář o 240 zlatých. Architekt Zítek jeho sochy přijal, ale dál jeho služeb už nevyužil. Možná mu vadily průtahy a finanční komplikace, snad se mu nelíbily příliš mánesovské, oblé a robustní tvary jeho sochařských alegorií, anebo že by mu byl Myslbek málo novorenesanční? Či málo přizpůsobivý? Příliš svéhlavý? Patrně svému o čtvrt století staršímu zadavateli nevyhovoval ze všech uvedených důvodů. 

Zítek ho odepsal

Kvůli protahujícímu se zápasu o konečnou podobu Dramatu a Opery propásl Myslbek termín nedávno vypsané soutěže na hlavní sochařskou výzdobu Zlaté kapličky. Bez boje tak vyklidil pole konkurentovi, kterého si hlídal jako ohař: přijaty byly tenkrát Trigy a Múzy Bohuslava Schnircha. Myslbek musel svou neúčast vnímat jako zlomyslnost osudu. Vždyť do onoho prvního, málo vydařeného konkursu zasáhl kromě Schnircha už jenom drážďanský Flockemann. 

Když byla za čas ohlášena další soutěž, zaměřená na plastický dekor hlavního vstupu do divadla, obeslal ji svými sochami Záboje a Lumíra (což byly postavy vyskytující se v Rukopisech), a znovu i Dramatem a Operou. V konkurenci jedenácti anonymních modelů získaly nejvyšší ocenění návrhy pod heslem Saxa loquntur, což přeloženo z latiny znamená Kameny mluví. D

ruhou cenu obdržela obálka s kroužkem. Z onoho vítězného anonymu se vyklubal vídeňský Čech, zkušený už Antonín Wagner, a za kroužkem se skrýval Myslbek, který zase neuspěl. Nejvíc výtek v hodnotící komisi zaznělo prý z úst Josefa Zítka: Údajně by narušil čistotu jeho architektonického díla. Bylo to pro Myslbeka velké zklamání a jeho další spolupráce na venkovní plastické výzdobě stánku Thálie se už nekonala.

Skupina ohromných panáků

Naopak na začátku osmdesátých let 19. století Myslbek úspěšně pracoval na sochách pro vídeňský parlament a roku 1881 se pustil do úkolu, do něhož pak investoval víc než šestnáct let práce, totiž do monumentálního sousoší pro Palackého most v Praze. Ještě předtím si však dopřál kratičký, včetně cesty všehovšudy osmnáctidenní, přesto nejdůležitější výlet svého života – odjel do Paříže. Splnil se mu dávný sen. Navázal tam upřímné přátelství se dvěma krajany a vrstevníky, kteří do města nad Seinou odešli hledat umělecké štěstí, s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Jako hypnotizovaný chodil Myslbek celé dny po Louvru a ostatních stáncích umění. Vrátil se vskutku obohacen: natrvalo pro sebe objevil hodnoty moderního francouzského umění.

Součástí projektu Palackého mostu byly na všech čtyřech rozích mostu domky pro výběrčí mýta. Jakási moudrá magistrátní hlava přišla s nápadem, aby se tyto budky staly podstavci pro monumentální sochařskou výzdobu. Myslbek si o tom musel myslet svoje, nicméně uměleckou soutěž nemohl pominout. Potřeboval si doma udělat konečně jméno, když už neuspěl při výzdobě Národního divadla. Navíc byl jako obvykle švorc. Vždyť se hrálo hned o čtyři skupiny „velkých panáků“, jak říkával. Sešlo se sedm návrhů. V porotě neseděl sice žádný sochař, ale byl v ní vrstevník, malíř František Ženíšek, hlavně však sochařův přítel a obdivovatel, estetik Miroslav Tyrš.

Velikáni, kteří nežili

Do uzávěrky konkursu stihl Myslbek připravit pouze tři ze čtyř povinných skic a modelů, zjevně si však žádnou protekci zjednávat nepotřeboval, neboť jeho modely jednoznačně předčily ostatní, a to jak kompoziční a technickou zralostí, tak jednotící myšlenkou, upřenou k české mytologii, k bájným postavám z Rukopisů. Na pylony v Podskalí navrhl postavy Přemysla s Libuší a Lumíra s Písní, na smíchovský břeh Záboje se Slavojem, dodatečně pak Šárku se Ctiradem. Toto poslední sousoší bylo pak právem hodnoceno jako nejpůsobivější. Jestli byl soutěžní triumf nad soupeři Seidanem, Wagnerem a dalšími šťastně jednoznačný, ve všem, co následovalo, jako by se Myslbekovi lepila smůla na paty. S malichernou městskou radou se musel handrkovat o každý halíř, o smluvní podmínky, o technické zajištění realizace. Město nemínilo platit za dovoz kamene nebo hradit osazení soch na místo. 

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Z těžce probojovaného honoráře si musel tvůrce hradit prakticky veškeré náklady, včetně kameníků, kteří jeho návrhy měli převést do monumentality pomníků. Celkový honorář ve výši 24 000 zlatých mu úřední šíbři naporcovali na osminy a po ždibcích je blahosklonně poukazovali vždy až po realizaci dílčích prací. Myslbek se před hmotnou nouzí zachraňoval obvyklou taktikou – současnou prací na řadě jiných zakázek. Mimo jiné na karyatidách pro Českou spořitelnu, na Krucifixu, na votivní soše Schwarzenbergově. Pražská obec mu zadala výzdobu městského chudobince na Slupi. Začal posléze i s přípravnými studiemi na sochu svatého Václava… A tak poslední skupinu, Ctirada se Šárkou, dodělal teprve v roce 1897, přitom první sousoší, Lumíra s Písní, dokončili kameníci bratři Ducháčkové už v roce 1885. 

Avšak nejbolestnější zrada ho potkala uprostřed práce, když počínaje únorem 1886 začaly v novém vědeckém časopise Atheneum, redigovaném profesorem T. G. Masarykem, vycházet statě útočící na pravost básnických zpěvů v Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Mladí vědci celé dílo, jež se Myslbekovi stalo hlavní inspirací k sochám Palackého mostu, prohlásili za novodobé padělky.  

První lebka neandertálce, ještě před slavným objevem v německém Neanderthalu, byla nalezena na Gibraltaru v roce 1848. O zajímavé nálezy zde ale není nouze ani dnes. Archeologové zde nedávno odkryli doposud neznámé prostory v přímořské jeskyni Vanguard Cave. Vchod do těchto prostor byl zasypán pískem, po dobu nejméně 40 tisíc let.

První průzkum objevených prostor, jejichž délka je zhruba 13 metrů, odhalil pozůstatky rysa, hyen a supů bělohlavých. Rovněž zde vědci nalezli stopy drápů na stěně jeskyně, které tam zanechal neznámý dravec, a také velkou mořskou mušli. Tu tam podle všeho přinesli lidé, kteří tam v té době žili. Podle archeologů šlo pravděpodobně o neandertálce.

TIP: Neandertálec a moře: Naši nejbližší příbuzní rybařili a milovali mořské plody

Zatím není úplně zřejmá povaha nálezu. Jednou z možností je, že jde o hrobku nebo pohřebiště neandertálců. V okolních jeskyních se již dlouho nalézají nejrůznější stopy po jejich přítomnosti. Nově objevené prostory by podle vědců mohly být jedním z posledních útočišť neandertálců, než naši nejbližší příbuzní vymřeli.

Většina hvězd ve vesmíru není osamocená. Vyskytují se ve dvojhvězdných nebo i vícehvězdných systémech. Donedávna nebylo úplně zřejmé, zda se v takových systémech vůbec mohou vyskytovat planety. Ukázalo se ale, že mohou. Dokonce jsme objevili případy, kdy planeta obíhá dvě hvězdy zároveň. Zatím jsme ale nenarazili na soustavu, kde by planeta obíhala kolem tří hvězd současně. Tedy až doposud.

Záhada disku trojhvězdy GW Orionis

Tým astronomů, který vedl Jeremy Smallwood z Nevadské univerzity v Las Vegas, se zaměřil na protoplanetární disky v trojhvězdném systému GW Orionis. Jak vědci dobře vědí, právě v těchto discích obvykle vznikají planety. Badatelé si všimli, že v disku, který obepíná všechny tři hvězdy současně, je patrná nápadná mezera. Nejprve si mysleli, že jde o důsledek spletitého působení gravitačních sil tří hvězd. Když si ale vytvořili podrobný model soustavy GW Orionis, dospěli k mnohem zajímavějšímu vysvětlení.

TIP: Sedmnáctiletý stážista z NASA objevil novou planetu z Hvězdných válek

Pozorovanou mezeru v disku kolem trojhvězdy GW Orionis podle nich vytváří jeden nebo několik plynných obrů, tedy masivní planeta či planety, na orbitě kolem všech tří hvězd najednou. Pokud má Smallwood a jeho kolegové pravdu, podařil se jim skutečně úžasný jev, který si nepochybně zaslouží podrobný výzkum. Šlo by totiž o první planetu, která krouží kolem tří hvězd současně. V příštích měsících se na GW Orionis zaměří chilská soustava radioteleskopů ALMA.

Ostrov Mayotte, který se nachází mezi Madagaskarem a Afrikou, je jedním z hlavních ostrovů Komorského souostroví a zámořským departamentem Francie v Indickém oceánu. V květnu 2018 se u východního břehu Mayotte odehrála rozsáhlá podmořská erupce, doprovázená zemětřesením.

Geofyzička Nathalie Feuillet z francouzské Université de Paris a její spolupracovníci zjistili, že šlo o největší známou aktivní podmořskou erupci, se kterou jsme se doposud setkali. Při průzkumu na místě vyšlo najevo, že zde vyrostl zbrusu nový podmořský vulkán, který se tyčí do výšky 820 metrů nad mořské dno. Před zmíněnou erupcí tam nic takového nebylo.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

Detailní seismický průzkum této oblasti přivedl vědce k závěru, že šlo o skutečně masivní podmořskou erupci. Množství vylité lávy odpovídá erupcím v nejaktivnějších vulkanických oblastech souše. Intenzivní vulkanická aktivita u ostrova Mayotte bude velmi pravděpodobně pokračovat i do budoucna. Podle Feuilletové jsou ve hře scénáře, podle kterých by mohlo dojít ke zřícení nového vulkánu, dalším podmořským erupcím nebo i erupcím na pobřeží ostrova Mayotte. Tuto možnost naznačují i mohutné proudy dávno vylité lávy, které se nacházejí jak na pobřeží ostrova, tak i v okolním oceánu.

Osmnáctého ledna 2018 vzlétl z kosmodromu Kagošima malý nosič Epsilon 3 s družicí ASNARO 2, což je japonské zařízení vybavené radarem se syntetickou aperturou pro sledování Země. Pro raketu šlo teprve o třetí start, ačkoliv premiéru si odbyla už o pět let dřív, a náklad o hmotnosti 570 kg pro ni znamenal rekord.

Nosiče Epsilon umožňují ekonomickou dopravu s relativně nízkou cenou za kilogram. Vycházejí z raket M-V a H-II, jejich cena se pohybuje okolo 39 milionů dolarů a nabízejí tří- nebo čtyřstupňovou konfiguraci. Poslední jmenovaná posloužila i zmíněného 18. ledna 2018, kdy vynesla družici na plánovanou oběžnou dráhu ve výšce 504 km. Pozorovatelům však připravila nečekanou podívanou. 

Svítící oblaka spalin 

V Japonsku bylo v době startu šest hodin ráno, ještě tedy nevyšlo Slunce. Epsilon má vysoký poměr tahu vůči hmotnosti, proto v počáteční fázi stoupá opravdu rychle. Nosič doslova rozsvítil oblohu nad kosmodromem, každou sekundu spaloval 600 kg pohonných látek a směřoval k jihovýchodu. V čase T + 2 minuty a 41 sekund se oddělil první stupeň, , k zážehu toho posledního, tedy čtvrtého, došlo v T + 10 minut.

Díky příznivé době startu a dobrému počasí mohli lidé z částí Japonska pozorovat světelný jev, jejž za sebou raketa zanechala: Připomínal noční svítící oblaka, úkaz vznikající v horních vrstvách ovzduší, nejlépe viditelný za úsvitu či soumraku. Vyvolává ho nejvýše se vyskytující mrak v atmosféře, ozářený za vhodných podmínek slunečními paprsky zpoza horizontu. V daném případě jej nahradil oblak spalin z rakety, nicméně výsledný efekt byl velmi podobný. Navíc se spaliny mnohdy rozplývají jen pozvolna, takže celé nebeské představení přetrvalo téměř do úplného východu Slunce.

Událost se masově šířila po sociálních sítích, zejména v ostrovní zemi. Mnozí jev považovali za polární záři, podle jiných šlo o UFO. Situace se však rychle vysvětlila: Bylo totiž zcela evidentní, že barevnou podívanou vytvořila 26 metrů vysoká raketa Epsilon.

Jedním z rozhodujících faktorů, jenž měl vést ke zlomení odporu obránců města, se mělo stát postupné rozložení morálky neustálým ostřelováním vybraných cílů těžkým dělostřelectvem. Primární cíle měly představovat zbrojní továrny (především Kirovský tankový závod, jehož produkce posilovala obránce Leningradského frontu), ale také sklady potravin a kulturní památky.

U německé 18. armády působilo vyšší velitelství artilerie (H.ArKo) 303, jež podle původních plánů nepočítalo s obklíčením, a proto mu nebylo svěřeno téměř žádné těžké dělostřelectvo. Ze začátku byl k dispozici (kromě těžkých dělostřeleckých oddílů divizí podřízených 18. armádě) pouze oddíl těžkých 240mm děl a 210mm minometů. Dostřel polních kanonů však dokázal pokrýt palbou většinu rozlohy města, o čemž se jeho obyvatelé brzy přesvědčili. Každodenní ostřelování začalo ihned po dokončení obklíčení, Leningraďané si však rychle zvykli; i přes obrovské materiální ztráty to jejich morálku nezlomilo.

Vymazat město z mapy

Když ve svém komuniké z 22. září 1941 Hitler deklaroval své rozhodnutí vymazat město z mapy, aniž by došlo k jeho obsazení, bylo na léta dopředu rozhodnuto o povaze bojových operací v leningradské oblasti. Vrchní velitelství armády (OKH) se rozhodlo začít posilovat dalekonosné dělostřelectvo, spadající pod H.ArKo 303, a z celé Evropy se začaly do této oblasti přesunovat jedny z nejtěžších tehdy existujících kanonů.

Z okupované Francie dorazila ukořistěná železniční děla ráže 280, 370 a 400 mm a z bývalého Československa 305mm moždíře. Kromě toho z Německa přibyl na sever 420mm minomet Gamma a dva železniční kanony ráže 240 mm. Tato obrovská ničivá síla, shromážděná v roce 1942 před městem, neměla dostatek munice na srovnání celého sídla se zemí, ale měla být nasazena k podpoře případného německého útoku.

Dora na scéně

Z Říše dorazilo v srpnu téhož roku i největší německé dělo Dora o ráži 800 mm, jež se ale do bojů nakonec nezapojilo – stejně jako 600mm moždíře Karl, které byly po pár měsících odeslány na jiná bojiště. Nasazení supertěžkých kanonů vyznívalo spíše rozpačitým dojmem, protože nebyla jasně stanovená taktika jejich nasazení.

Pro ničení domovních bloků a továren bylo málo munice, proto měla tato děla sloužit hlavně k likvidaci bunkrů a zodolněných dělostřeleckých postavení na osách německého útoku, k němuž však nedošlo. Ostřelování města zesílilo v roce 1943, kdy bylo jasné, že koordinovaný útok na město už není v německých silách. Předsunutí dělostřelečtí pozorovatelé se snažili likvidovat hlavně vojenské cíle, jako protiletadlové baterie a bunkry s těžkými kanony ostřelujícími německé pozice a klíčové průmyslové objekty.

Přetnout Cestu života

I přes shromáždění železničních a supertěžkých děl dopadaly na město většinou střely z polních děl a kanonů do ráže 155 mm, jež se zacilovaly v souladu s mapami vytvořenými z leteckých snímků a následnými opravami podle předsunutých pozorovatelů. Dělostřelectvo se také snažilo narušit v zimě Cestu života vedoucí po Ladožském jezeře.

TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Podle leteckých snímků nebylo těžké zaměřit těžká děla do míst, kudy projížděly konvoje, a několika salvami rozbít led na vyčištěné cestě. Zasáhnout projíždějící automobily bylo pouze věcí náhody, protože Němci neměli v oblasti dostatečně předsunuté pozorovatelny ani zpravodajské informace o jejich pohybu. Prolomený led na cestě představoval jen malou komplikaci; ledovou silnici stále kontrolovaly hlídky, nehledě na to, že po několika dnech díry opět zamrzly. 

Ťuknete-li do skleničky, vydává zvuk o rezonanční frekvenci, při níž sklo vibruje nejefektivněji. Pokud se vám hlasem podaří zmíněný zvuk napodobit, můžete sklenici skutečně i rozbít: výška vydávaného tónu přitom závisí především na tvaru a velikosti nádoby. Trik ovšem spočívá v tom, že musíte zpívat dostatečně hlasitě a zvučně. Lze jistě použít i reproduktory, těžší je to však bez nich.

TIP: Jaký nejhlasitější zvuk se kdy podařilo na Zemi zaznamenat?

Televizní ukázku rozbití skleničky bez jakýchkoliv pomůcek poskytl kanál Discovery Channel, a to v rámci pořadu Bořiči mýtů. Rockový zpěvák Jaime Vendera tehdy svým mocným vokálem pár kusů skla skutečně znehodnotil…