Tělesa se otáčejí proto, že platí zákon zachování úhlového momentu. Většina vesmírných objektů vznikla gravitačním kolapsem nebo gravitačním nabalováním, které v idealizovaném případě probíhá radiálně – tedy ve směru ke gravitačnímu centru. Pokud se při tomto procesu vyskytly sebemenší nesymetrie, nutně vedly během kolapsu ke vzniku rotačního pohybu. A protože se úhlový moment zachovává, musí se s tím, jak se zmenšuje prostorový objem kolabujících těles, rychlost jejich rotace zvětšovat. V tom tedy tkví původ otáčení téměř všech vesmírných objektů od planet po galaxie. 

TIP: Jak rychle rotuje Slunce?

V případě malých těles, například planetek, se uplatňují i jevy spojené s nerovnoměrným ohřevem a tepelnou setrvačností povrchu, známé pod souhrnným názvem YORP efekt. A v neposlední řadě se na rotačním stavu často podepsaly také vzájemné srážky těles, jimiž vědci vysvětlují kupříkladu opačnou neboli retrográdní rotaci Venuše či Uranu.

Existují rovněž objekty, u nichž rotace nebyla změřena a ani se neočekává: patří k nim třeba rozlehlé mlhoviny v hydrostatické rovnováze – nekolabují, nerozpínají se, a nemají tedy důvod se roztáčet.

Mezi lety 1986 a 1994 se v Paříži odehrála série znásilnění a vražd, jejíž pachatel unikal spravedlnosti. Jednou z obětí byla i jedenáctiletá Cécile Bloch, kterou pachatel znásilnil, uškrtil a bodnul do hrudníku. Během vyšetřování několik svědků popsalo podezřelého muže ve věku 25 až 30 let, který se pohyboval před útokem na Blochovou v domě, kde bydlela. Podle popisu měl mít tvář poznamenanou akné nebo jizvami po neštovicích, což vedlo k přezdívce „Le Grêlé“, čili „Poďobanec“.

Pařížské zločiny zůstávaly dlouhá léta nevyřešené. Změnu přineslo až letošní září. Vyšetřovatelé se soustředili na jeden zajímavý poznatek – přeživší oběti udávaly, že se jim pachatel chlubil příslušností k policii. U několika napadení měl vystupovat jako policista a údajně měl používat i policejní průkaz. Kriminalisté proto obeslali 750 policistů, kteří v době zločinů sloužili v oblasti Paříže s výzvou, aby podstoupili test DNA.

Sebevražda kvůli testu DNA

24. září dostal jeden z těchto dopisů i 59letý policista François Verove. Vzorek své DNA ale neodevzdal a jeho manželka po třech dnech oznámila, že zmizel. Veroveho tělo bylo později nalezeno v pronajatém bytě poblíž Montpellieru. U těla byl objeven i dopis, ve kterém se Verove přiznal ke zločinům připisovaným „Poďobanému muži“.

TIP: DNA z ubrousku pomohla dopadnout brutálního vraha po 26 letech

Kriminalisté odebrali z Veroveho těla vzorek DNA a dokázali jej spojit se šesti znásilněními a čtyřmi vraždami. Skutečný počet obětí ale bude zřejmě vyšší. Vyšetřovatelé jsou přesvědčeni, že vrah zneužíval důvěru obětí k policistovi, a že při útocích využíval postupy, které se naučil během svého vojenského nebo policejního výcviku.

Za negativní vývoj podle badatelů mohou v první řadě vyšší teploty vod světových oceánů. Ve sledovaném období se plocha korálových útesů snížila o 11 700 kilometrů čtverečních, což je plocha, která odpovídá Praze a Středočeskému kraji.

„Korálové útesy jsou všude na světě pod neustálým tlakem kvůli oteplování, způsobenému změnami klimatu,“ uvedla GCRMN. Podle zástupců organizace korálové útesy trpí také celou řadou místních faktorů. Jedná se například o znečištění vody, příliš intenzivní rybolov či necitlivé stavební a další zásahy do pobřeží.

„Změny klimatu jsou největší hrozbou pro korálové útesy,“ uvedl ředitel australského výzkumného střediska moří (AIMS) Paul Hardisty. Podle GCRMN se ale ukazuje, že mnohé korálové útesy jsou schopny regenerace, pokud k tomu mají vhodné podmínky.

TIP: Oceány se oteplují mnohem rychleji, než jsme předpokládali, varují vědci

Korálové útesy tvoří významný prvek oceánských ekosystémů. „Ačkoliv pokrývají jen jedno procento dna oceánů, žije v nich až čtvrtina druhů mořské flóry a fauny,“ dodávají zástupci organizace GCRMN. Z korálových útesů mají přínos i lidé, a to v podobě výdělků z cestovního ruchu či rybolovu nebo jako ochrana pobřeží před erozí a dalšími negativními vlivy.

Čím víc se přiblížíte k rovníku, tím více jedlíků hmyzu mezi lidmi objevíte – dnes na nejrůznějších zástupcích dvaatřiceti hmyzích řádů hodují dvě miliardy lidí. Je to však dílem i proto, že pro ně není jiný zdroj proteinů momentálně dostupný. Platí, že kulturní bariéra, která pojídání hmyzu formálně tabuizuje, se v zásadě přidržuje jen „vyspělé“ západní civilizace. Jinde se tolik nerozpakují.

Po světě bychom napočítali 3 900 nejrůznějších etnik (až 80 % lidské populace), kde si hmyz tu a tam rádi dopřejí. Musí tedy padnout mýtus, že „není normální pojídat hmyz“. Je to přesně naopak: Normální je totiž hmyz jíst. Ostatně organizace pro výživu a zemědělství (FAO) dnes vede v patrnosti 1 900 hmyzích druhů, které označuje jako jedlé.

Konzumovatelných druhů však existuje násobně více. Pochopitelně, že jejich výskyt není geograficky rovnoměrně distribuovaný, a tak si na hmyzu pochutnávají hlavně v subtropech. V žebříčku přepestré hmyzí gastronomie vedou Mexiko, Indie a Čína. Obecně se ale „s havětí“ často pracuje v celé jiho- a středoamerické kuchyni, v Africe, Asii i Austrálii. Ne každý hmyzí řád je však pro kuchyni stejně přínosný: Nejčastěji se připravují brouci (344 druhů), blanokřídlí – mravenci, vosy a včely (313 druhů), rovnokřídlí – kobylky (239 druhů) a motýli (235 druhů).

Efektivnější, rychlejší a bez konkurence

Výhody entomofágie (hmyzojedení) možná nejsou na první pohled zjevné. Při konvenčním hospodářském chovu zvířat se však neustále potýkáme s konkurencí zdrojů. Pastvina pro krávy  připravuje lidi o půdu, příhodnou pro rostlinnou výrobu. A produkty rostlinné výroby zase zkrmujeme krávám. Přes 40 % zemědělské produkce tedy využijeme jen jako krmivo, což je nehospodárné. Hmyz si jde při shánění potravy svou vlastní cestou a o zdroje se s lidmi většinou nepřetahuje. Neznečisťuje ovzduší, vodu ani půdu, nepřispívá ke globálnímu oteplování. Zajímavý je i údaj o konverzním poměru, tzn. kolik energie v potravě musí daný živočich přijmout, aby z ní vykouzlil a metabolismem vytvořil 1 g proteinů: u hmyzu je to 4 : 1, u krav 54 : 1. 

Když navíc hmyzu (například cvrčkům) přitopíte, rychlost a efektivita jejich metabolismu narůstá. Jiná hospodářská zvířata takto uspíšit nejde. A nezapomínejte na to, že hmyz, byť nepatrný ve své velikosti, můžete sklízet a jíst po miliardách kusů. Jedna samička cvrčka vyprodukuje 1 200 vajíček za 4 týdny. V produkci na porážkovou hmotnost masa je titěrný cvrček 20krát výnosnější než kráva. Podstatné je, že hmyz můžete chovat s násobně menšími nároky na prostor a výživu, a přitom se dobrat stejných kalorií jako u klasického masa.

Kalorická bomba zadarmo

Energetická hodnota 100 g živého zeleného australského stromového mravence Oecophylla smaragdina je 1 272 kcal. A podobné je to i s dalšími charakteristikami. Larvy potemníka moučného, oni nažloutlí červíci, trumfnou v obsahu esenciálních aminokyselin (přepočítáno na gram sušiny) to nejkvalitnější hovězí. Tlusté vypasené larvy afrického palmového nosatce Rhynchophorus ferrugineus s obsahem bílkovin 36 g na 100 g živé hmotnosti jsou vlastně asi tím nejvydatnějším zdrojem živočišných proteinů na planetě.

S trochou nadsázky tedy můžeme říct, že Afričané, kteří je jedí, se nekrmí tím nejhorším, ale naopak nejvydatnějším dostupným pokrmem, který je navíc v sezóně úplně zadarmo po desítkách tun – stačí jej jen sesbírat. Od Amazonie přes Afriku a tropy jihovýchodní Asie proto tvoří nejrůznější hmyzí zástupci 7–80 % konzumovaných živočišných bílkovin.

Vitamíny a minerály k zakousnutí

Potřebujete vydatný zdroj tuku a (ne)nasycených mastných kyselin? Zakousněte se do kobylek Ruspolia differens, přezdívaných nsene. S 67 % tuku, jež jsou obsaženy v sušině, nenajdete nic lepšího. Potřebujete sacharidy? Zkuste křupavé cikády, nesou jich v sobě 16 % hmotnosti. Mýtus o prvních „proto“komunitách, sběračích, kteří ještě nelovili velké obratlovce, díky poznání kalorické hodnoty hmyzu doznal notných trhlin. Naši prapředci totiž nebyli pokojní vegani, jak se někdy prezentuje, ale velmi výkonní sběrači hmyzu. Bez živočišných kalorií, byť v hemživé podobě larev, totiž evolučně dlouhodobě nepřežijete. Hmyzu nechybí vláknina, nenasycené tuky a také vitamíny A, B2, B12 a K.

Když potřebujete vitamín C, nemusíte hned mačkat citron. Můžete schroupnout něco z řádu Isoptera – spadají sem například všekazi a termiti. Opražení jsou lahodní. A k tomu se pak v dimenzi jedlého hmyzu nachází ještě spousta minerálů: Pokud sháníte hořčík, larvy nosorožíka Oryctes monoceros jej nabízejí v koncentraci 75 mg/g sušiny. Raději fosfor? Pak je tu včela medonosná s dávkou 125 mg/g sušiny. S nedostatkem železa musíte za kobylkami: 8 až 20 mg na každých 100 gramů živého kousku. Jinými slovy, jednou hrstí směsi sušených „hmyzáků“ pokryjete kompletně své doporučené denní dávky.

Neprobádané území

Představa, že se lidstvo začne v rámci udržitelnosti a soběstačnosti stravovat hmyzem, samozřejmě ne každému sedí. Zatím se však této vize nejspíš nemusíte bát – doposud je totiž jen nedostatečně prozkoumán efekt konzumace hmyzu na lidské zdraví. Proč? Světová věda se zatím dělá na západě, kde je hmyz víceméně tabu. Čistě teoreticky je hmyz ve své podstatě jen tak „čistý“ jako životní prostředí, v němž žije, a jako potrava, již konzumuje. Setrvalý volný sběr kobylek na louce za městem tedy není ideálním receptem pro přežití z důvodu možné kontaminace všelijakými zplodinami civilizace. Navíc by jim brzy hrozilo „přelovení“.

TIP: Laskominy s nožičkami: Stane se Česko hmyzí velmocí?

Také víme jen málo o riziku chronických otrav, spojených s dlouhodobou hmyzí stravou. Jen málo je známo o možných alergických reakcích, nežádoucích účincích či o trvanlivosti hmyzu na talíři. A nikdo se nezmiňuje, že by futuristické velkokapacitní hmyzí superfarmy, zásobující nás kaloriemi, byly pro životní prostředí lepší než konvenční velkochovy zemědělství. Úplně bychom ale tuto cestu zavrhovat neměli: Hmyz na talíři nabízí hodně, a žádá si za to jen málo. 

Plynný obr WASP-76b, který se svou hmotností blíží našemu Jupiteru, je skutečné inferno. Obíhá ve vázané rotaci horkou bílou hvězdu spektrální třídy F v souhvězdí Ryb, vzdálenou od nás asi 640 světelných let, a to ve velmi těsné blízkosti. Jeden oběh hvězdy zvládne za 1,8 dne. V důsledku toho je přivrácená strana planety rozpálená na extrémní teplotu.

Na základně dřívějších pozorování byla průměrná teplota WASP-76b odhadnuta na 1 920 °C až 2 400 °C. Panuje zde takové horko, že molekuly se rozpadají na atomy, a kovy, jako třeba železo, se odpařují do atmosféry. Podle výzkumu mezinárodního týmu astronomů, který vedli odborníci Cornellovy univerzity, se v atmosféře exoplanety WASP-76b vyskytuje ionizovaný vápník.

Přítomnost ionizovaného vápníku ve spektru záření je velmi zajímavá a není úplně snadné ji vysvětlit. Podle vědců jsou ve hře v podstatě dva možné scénáře. Buď v horních vrstvách tohoto ultra horkého plynného obra vanou extrémně silné větry, anebo je jeho atmosféra ještě mnohem rozpálenější, než jsme si doposud mysleli.

TIP: Extrémy počasí: Na odvrácené straně horkých Jupiterů prší kamení

Objev vychází z prvních výsledků dlouhodobého projektu, vedeného astronomy Cornellovy univerzity, „Exoplanets with Gemini Spectroscopy survey“ neboli ExoGemS. Cílem projektu je výzkum diverzity atmosfér exoplanet. Badatelé v rámci projektu analyzují atmosféry různých exoplanet, které se liší hmotností i teplotou. Právě pekelný svět WASP-76b je jedním z extrémů, které tento projekt zahrnuje.

Vývoj letecké techniky od 50. let postupoval mimořádným tempem a nově zaváděné typy brzy dosáhly dvojnásobku rychlosti zvuku, zvyšovala se role elektroniky a samonaváděcích řízených střel odpalovaných na velké vzdálenosti. Sedmnáctka jako stíhačka tak rychle zastarávala. Ukázalo se však, že postačuje k bitevním útokům pumami, neřízenými raketami a kanony.

Na dva závěsy pod křídly šly zavěšovat pumy s různým účinkem o váze 50–250 kg. Ke ztečím proti plošným cílům se pak po užívaly raketnice UB-16 se 16 neřízenými střelami ráže 57 mm. Výroba sedmnáctek v Sovětském svazu sice skončila už roku 1958, starší stroje se však na bitevníky upravovaly dál, a to nejen v zemi svého vzniku. Největšího nasazení v této roli se dočkaly v arabsko-izraelských válkách. Na jaře roku 1967 disponovaly vzdušné síly Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Iráku přibližně 800 letouny, z čehož přibližně čtvrtinu tvořily MiG-17. Egypt velení nad nimi dokonce svěřil přímo pozemním armádám, nad nimiž měly operovat.

Masakr na zemi

Dne 5. června 1967 odstartovalo 186 izraelských stíhacích bombardérů a bitevníků s cílem udeřit na nepřátelská letiště. Podařilo se jim Egypťany dokonale zaskočit a na zemi shořely desítky jejich strojů. Kolem 9.00 zaútočila další vlna 164 letadel s Davidovou hvězdou na trupu znovu proti cílům v Egyptě. Kromě základen, atakovaných při první vlně náletů, napadly i vzdálenější Násirovy základny.

Od 13.00 útočila třetí vlna hlavně na egyptské radarové stanice a systémy protiletadlové ochrany, část těchto strojů původně určených na akce v Egyptě však velení poslalo na cíle v Sýrii a Jordánsku. Většina zdrojů se shoduje v tom, že se Izraelcům ten den podařilo zničit na 400 letadel Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku. Celkem tak údajně vyřadili z provozu až 80 % vzdušných sil uvedených států.

Bitevníky v akci

Arabští piloti MiGů-17 se ale rozhodně nevzdávali a pokoušeli se napadáním nepřátelských automobilních a obrněných formací ulehčit vlastním pozemním útvarům. Třetího dne války dva roje egyptských sedmnáctek útočily na izraelskou tankovou kolonu u letiště Bir Gifgafa, když je napadly Dassault Mystère IV.

Egypťané se přestali zajímat o cíle na zemi a v následném boji bez vlastních ztrát sestřelili jednoho vzdušného soupeře. Hůře už pro Násirovy piloty dopadl boj nedaleko Ismáílíje. Na sedmnáctky ostřelující nepřátelskou kolonu nalétly nadzvukové Mirage III a vzápětí šly k zemi tři MiG-17. Za pár dní válka skončila izraelským vítězstvím.

Nad Sinaj a Golany

Za několik let však šly sedmnáctky ve stejné oblasti hromadně do útoku znovu. Šestého října 1973 koalice Egypta, Sýrie a dalších arabských zemí zahájila během nejvýznamnějšího židovského svátku Jom kipur překvapivý útok na Izrael u Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Egyptská vojska překročila Suez a vstoupila na Sinajský poloostrov. Sedmnáctky atakovaly izraelské pozemní cíle a značně tak přispěly k počátečnímu arabskému postupu. Ukázaly se dokonce jako účinnější než sice rychlejší, ale rozměrné a neohrabané stíhací bombardéry Suchoj Su-7. Urputné boje trvaly do 24. října, Izrael ale i tentokrát zvítězil.

Sedmnáctky se účastnily ještě mnoha menších lokálních konfliktů – v některých případech na obou stranách, jako v případě etiopsko-somálské války či dalších střetů v Africe. Nejdéle sloužily patrně v Pákistánu, kde jejich čínské verze létaly v období 1975–2012. Výsledky z tak různorodých bojišť dokazují, že i v případě MiG-17 se Sovětům podařilo vytvořit konstrukci spadající do kategorie techniky s ne tak náročnou obsluhou, se solidní životností v rozmanitých podmínkách a s širší paletou využití. 

Po dlouhých letech samoty zažil Pražský hrad znovu éru slávy. Český král Rudolf II. z rodu Habsburků jej během své dlouhé vlády (1576-1611) povýšil na hlavní rezidenci monarchie. Za jeho dob zažil všední okamžiky i dramatické chvilky. Stejnými slovy by bylo možné popsat panování Rudolfa II. Historie jej však zná především jako mecenáše alchymistů.

Zatímco Rudolfův dospělý život byl spojen především s českou metropolí, rané dětství strávil ve vzdáleném Španělsku. Přestože se na dvoře Filipa II. setkal s bigotním katolicismem, jeho zájem upoutala především věda. Jakkoliv byl výkon jeho úřadu provázen nutností vyřešit situaci v Uhrách, poradit si s náboženskou situací v českých zemích a urovnat znesvářené bratrské vztahy, jeho fascinace uměním a alchymií jej provázela téměř po celou dobu vlády.

TIP: Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

Do Prahy se sjížděli přední astronomové, na dvoře vznikaly nejcennější umělecké sbírky a Praha zažívala doslova kulturní „zlatý věk“. Avšak melancholie a deprese, které byly součástí Rudolfovy osobnosti, stále více zasahovaly do jeho vladařských povinností. Tato skutečnost přispěla ke konfliktu s bratrem Matyášem, který vyvrcholil roku 1611 Rudolfovou abdikací a Matyášovým zvolením českým králem. Přesto Rudolf Pražský hrad neopustil. V jeho komnatách strávil své poslední okamžiky a také zde roku 1612 zemřel.

Nikdy nebyl vedený k tomu, že usedne na trůn. Žil ve stínu bratra Eduarda a před sebou měl nudný život druhého a nezajímavějšího prince. Osud tomu však chtěl jinak. A tak se plachý koktavý Bertie stal králem, přesněji řečeno: lidem dodnes velmi uznávaným Jiřím VI. 

Neduživé princátko

Na svět přišel 14. prosince 1895 – v den výročí úmrtí svého pradědečka, manžela královny Viktorie. Proto po něm dostal i jedno ze svých křestních jmen – Albert. Doma se chlapci, druhorozenému synovi waleského prince Jiřího, říkalo Bertie. Prý byl tichý, plachý, náchylný k nemocem a ustrašený – stačilo málo, aby se rozbrečel. Nikoho to ale příliš netrápilo. Ani to, že měl chlapec problémy s mluvou. Zadrhával se a koktal, jen velmi těžko se vyjadřoval. Prý za to mohl jeho velmi přísný otec, který lpěl na disciplíně, a také profesionální vychovatelky a učitelé. Když totiž vyšlo najevo, že Bertie píše levou rukou, donutili ho být pravákem. Protože je to přece normální, ne? A tak se ke všem nejistotám a slabostem, kterými chlapec trpěl, přidala ještě jedna navíc...

Námořníkem ve válce 

Bertieho kariéra byla dopředu daná. Dva roky je kadetem námořnické školy a v pouhých devatenácti letech, s hodností poddůstojníka, rukuje. V té době je už jeho otec panovníkem Velké Británie. A tak když Albert odjíždí do války, mohlo by se zdát, že jde jen o populárním krok královské rodiny – aby se ukázala před veřejností v dobrém světle. Princ je ale vystavený nebezpečí jako každý jiný muž.

V červnu roku 1916 se u Jutska na lodi jeho veličenstva Collingwood účastní největší námořní bitvy první světové války. Po jejím skončení je však jasné, že Bertieho zdravotní stav nezvládne takový nápor stresu a napětí. Mladý princ je proto v únoru 1918 jmenován důstojníkem u výcvikové jednotky námořního letectva. A po založení královského letectva je přeložen k jeho jednotkám. 

Zodpovědný syn 

Po válce odchází Bertie studovat na slavnou Trinity College v Cambridgi. Jeho oborem jsou dějiny, ekonomika a občanská nauka. Později mu udělí titul vévody z Yorku, který vedle poct znamená především společenské povinnosti – hodně povinností. Mladý muž často zastupuje svého otce. Podniká cesty po Velké Británii, otevírá doly i nové továrny, trpělivě reprezentuje královskou rodinu.

Někdy v té době potkává Albert mladou Alžbětu Bowes-Lyonovou. A i když se mu tato klidná a krásná žena velmi zamlouvá a zamiluje se do ní, jejich manželství se zdá být ze začátku problémem. Alžběta je sice potomkem skotského krále Roberta I. a Jindřicha VII., z hlediska práva ale nepochází z panovnického rodu, a proto není vhodnou manželkou pro prince, byť ne korunního. Jiřího žádost o ruku zodpovědná slečna odmítá, a to i když je jejich sňatku ochotný požehnat i sám král, kterého mladá dívka okouzlila. Alžběta řekne ne dokonce dvakrát. Bertie musí dva roky čekat, než svolí a navleče si zásnubní safírový prsten z welšského zlata.

Klidný život 

Ačkoliv mladí snoubenci očekávají, že lid bude s jejich svatbou nesouhlasit, opak se stává pravdou. Společnost bere nerovné spojení pozitivně. Považuje ho za jasný signál, že se stařičká monarchie mění v moderní královskou rodinu. Novomanželé se stěhují do jedné z nejrušnějších částí Londýna, na Piccadily. A i když žijí v samém centru metropole, vedou vlastně klidný, neokázalý život. Nevyvolávají skandály, plní své povinnosti a postupně na svět přivítají dvě dcery – Alžbětu a o čtyři roky později Margaret. 

V roce 1936 umírá Jiří V. a veškerá pozornost se upíná na Bertieho staršího bratra. Eduard se stává novým panovníkem země. Plánuje se oficiální korunovace, ale ještě než k ní dojde, ukáže se budoucí král opakovaně ve velmi špatném světle. Odmítá plnit povinnosti spjaté s úřadem. Nebaví ho každodenní papírování, nerad čte úřední listiny, stále je v pracovním skluzu. Co ale ještě více znepokojuje královský dvůr, je Eduardovo tíhnutí k totalitním režimům. Otevřeně sympatizuje s diktátory, jako je Mussolini nebo Adolf Hitler.

Rozvedená Američanka 

To vše by se snad ještě nějak dalo zaonačit, ale když Eduard VIII. oznámí premiérovi svou vůli oženit se s Wallis Simpsonovou, tradičně smýšlející monarchie je v šoku. Wallis je rozvedená Američanka, v té době podruhé vdaná. Ta přece nemůže být v žádném případě královnou země! Lid ji nepřijme! A pak – její děti nesmějí zdědit korunu! To by bylo nemravné! Eduard se snaží vyjednávat, ale marně. Je postavený před nelehké rozhodnutí – buď si vezme – podle vlastních slov „lásku svého života“, nebo může vládnout Velké Británii. A tak dochází k jednomu z největších skandálů v dějinách britské monarchie. Eduard 11. prosince 1936 abdikuje na trůn. Vzdává se svých královských povinností a výsad a z jeho mladšího druhorozeného bratra je nečekaně následník trůnu. 

Albert nemá na výběr. On ani jeho rodina není připravená na nelehkou roli, ale to nikoho nezajímá. Z klidného rodinného života vstupují přímo do středu veškerého zájmu. Aby Bertie veřejně vyjádřil kontinuitu s vládou svého otce, přijímá jméno Jiří VI. A ke slavnostní korunovaci přijíždí v kočáře 12. května 1937, tedy v termínu, kdy měl být původně korunován jeho starší bratr. Lidé moc nevědí, co si o nečekané situaci myslet. V čele země je princ, který ani neumí mluvit. Mnozí se baví tím, že na nového krále sázejí peníze. Ne však na jeho úspěchy, ale na to, jak rychle se pod tíhou majestátu zhroutí... 

K-k-k-králem

Ačkoliv má Bertie skvělé rodinné zázemí, z nové funkce skutečně na zhroucení je. Mimo jiné i proto, že jej děsí vystupování na veřejnosti. Je nejen trémista, ke všemu stále zadrhává a koktá. A být králem, který nemluví ke svému lidu? To jednoduše nelze! V tento moment pomáhá svému choti ze svízelné situace jeho žena Alžběta. Musí přece existovat cesta, jak se s řečovými vadami vypořádat!

Ke králi je pozván pan Lionel Logue, expert na mluvené slovo a jazykový projev. Pro svého svěřence vymýšlí unikátní soubor dechových cvičení. A králi nezbývá, než chodit po komnatách, dýchat a opakovat si na první i druhý poslech absurdní slovní spojení. Jenže jakkoliv to vypadá šíleně, výsledek se přece jen dostavuje! Během zahájení jednání australského parlamentu vystupuje nový král s proslovem – a najednou mluví! Nekoktá ani nezadrhává. Od té doby je Jiří VI. schopný dostát svým řečnickým povinnostem. Nervozity se sice nikdy zcela nezbaví, ale alespoň je mu pořádně rozumět.

Ve válečném stavu 

Ještě před rokem 1939 se Británie přikláněla k názoru, že je potřeba udělat vše pro to, aby nedošlo k válečnému konfliktu. I proto premiér Neville Chamberlain podepisuje mnichovskou dohodu. Jenže pak napadne Hitler Polsko a bez ohledu na jakákoliv ustanovení propuká druhá světová válka. Británie se ocitá v krizi a nejen Londýn se stává pravidelným cílem bombardování. Na krále a jeho rodinu tlačí, aby odcestovali do bezpečí, ideálně do Kanady. Tehdy ale manželka Jiřího VI. pronáší svou památnou větu: „Mé dcery beze mě Londýn neopustí. Já neopustím manžela. A můj manžel neopustí svou zem.“

A tím to haslo. Nikdo nikam do bezpečí neletěl, nebyl důvod. Lid svého krále a jeho rodinu nejen za toto gesto miloval. Jiří a Alžběta oficiálně pobývali v Buckinghamském paláci, i když na noc z bezpečnostních důvodů odjížděli na Windsorský hrad. Jen těsně unikli smrti, když na dvoře paláce vybuchly dvě německé bomby! Během válečných let pak manželé pravidelně morálně podporovali svůj lid. Nejen při návštěvách vybombardovaných míst nebo muničních továren – aby bylo zcela jasné, že král je ve válce se všemi občany země,  jeho rodina podléhala přídělovému systému stejně jako každý jiný. Jídla je málo pro všechny! Mimochodem – Hitler označil Jiřího manželku Alžbětu Bowes-Lyonovou za „nejnebezpečnější ženu Evropy“.

Sjednotil zemi

Po válce je Jiřího zdravotní stav velmi špatný. I tak se ale s rodinou vydává na cestu po jižní Africe. A následně se zapojuje do organizování svatby princezny Alžběty s Philipem Mountbattenem. Tento sňatek má být symbolem znovu silné a svobodné Británie, stejně jako předtím olympiáda.

TIP: Nesmrtelní monarchové: Alžběta II. je nejdéle vládnoucí panovnicí v britských dějinách

V roce 1951 je králi, mimochodem velmi silnému kuřákovi, diagnostikovaná rakovina. V domácím prostředí podstupuje operaci, při níž je mu odstraněna levá polovina plic. Čím dál tím víc státnických povinností přebírá jeho dcera, korunní princezna Alžběta. A právě tu jde, i přes důrazná varování lékařů, poslední lednový den roku 1952 vyprovodit na cestu do Austrálie a Keni, aby pak 6. ledna 1952 zemřel ve spánku na infarkt – v pouhých padesáti šesti letech. 

Pochovali jej v kapli svatého Jiří na Windsorském hradě, jeho odkaz ale žije dál. Ostatně – u jeho smrtelného lože stál i syn Alžběty II., čtyřletý princ Charles. A právě ten se nedávno nechal slyšet, že pokud by usedl na britský trůn, pak z respektu před svým dědečkem jedině pod jménem Jiří VII. 

Bertie a Alžběta

Svatba prince Bertieho s Alžbětou Bowes-Lyonovou měla být živě přenášena rozhlasem. To však církevní hodnostáři odmítli jako dehonestující. Nevěsta po obřadu položila svou kytici na hrob neznámého vojína v londýnském Westminsterském opatství, čímž založila tradici, která se dodržuje dodnes.

Jiří VI. se ještě jako mladý muž snažil o překonávání bariér mezi společenskými vrstvami. Tradičně rozdělenou společnost se snažil sjednotit založením tábora v New Romney. Tam zval chlapce z prestižních soukromých škol i učně z továren a trval na tom, že i když má každý z nich jiný život, měli by se navzájem poznat a respektovat.

Země není hvězda a nemá ve svém nitru gigantický termojaderný reaktor jako například Slunce. Přesto ale „září“ do okolního vesmíru, protože díky své odrazivosti (albedu), odráží asi 30 procent dopadajícího slunečního záření. Jak ukázaly překvapivé výsledky nedávných analýz, odrazivost Země za posledních 20 let, a zejména v posledních letech, poklesla asi o 0,5 procenta.

Změřit odrazivost Země není úplně jednoduché. Jednou z možností je měřit ozáření Měsíce odraženým zářením Země, což mohou udělat i pozemské observatoře. Další možností je měřit přímo záření odražené od Země pomocí satelitů, jakým je například americký satelit Clouds and the Earth’s Radiant Energy System (CERES).

Pokles odrazivosti Země

Philip Goode z amerického institutu New Jersey Institute of Technology a jeho kolegové zjistili, že především během posledních tří let došlo k poklesu odrazivosti naší planety. V předcházejících letech se přitom odrazivost Země prakticky neměnila. Pro vědce jde o nepříjemné překvapení. Čím méně záření se totiž odrazí od Země, tím více sluneční energie naše planeta pohltí.

TIP: Dárek od globálního oteplování? Noční oblaka budou více zářit

Podle badatelů je pravděpodobnou příčinou tohoto jevu zejména snížení množství jasných a vysoce odrazivých mraků nad východním Pacifikem. Odborníci si přitom dříve mysleli, že globální oteplování povede spíše k větší oblačnosti, která by tím pádem mohla odrazivost Země zvyšovat a působit jako brzda oteplování.

Trpaslíkům se vždy připisovaly tak trochu nadpřirozené schopnosti, ostatně ne náhodou se objevují v tolika pohádkách či legendách. Už méně se ovšem ví, že nejproslulejší zahradní trpaslíci pocházejí z Ústí nad Labem. A těm prvním tam kolem roku 1873 vdechl duši jistý Ferdinand Mareš.

Desítky tisíc eur

Malí mužíčci opouštějící jeho keramickou továrnu tvořili už ve své době luxusní zboží a dnes jsou rozeseti po celém světě. Sběratelé je považují za „rolls-royce mezi trpaslíky“, ale v Muzeu města Ústí nad Labem se jich dochovalo jen pár. „Hodnota těch nejmenších se na sběratelských burzách pohybuje kolem tisíců korun. U středních verzí se dostáváme k desetitisícům, no a u největších, metrových figur jde sice také o desetitisíce, ovšem eur,“ popisuje ředitel ústeckého muzea Václav Houfek. 

Z dochovaných výrobních katalogů na nás dnes vykukují klasičtí zahradní trpaslíci s hráběmi i mužíčci lelkující v trávě s neodmyslitelnou dýmkou. Ústečtí „rodáci“ se navíc objevují na nečekaných místech. „Několik Marešových trpaslíků najdeme třeba na přebalu první sólové desky George Harrisona z Beatles, který se nechal vyobrazit v jejich společnosti,“ připomíná Houfek.

Trpasličí ráj

Vizuální umělec Ondřej Brody s oblibou boří hranice a provokuje. Když tedy vyrazil do ulic německého lázeňského městečka Bad Ems po boku skutečného, živého „trpaslíka“, chtěl tak mimo jiné poukázat na nezdravé maloměšťáctví. „Lidé se na něj po očku dívali, ale dělali, že ho nediví. A pak se o tom bavili, často i dost nevhodným způsobem,“ popsal tehdy Brody. 

TIP: Boty na celý život: Jak vzniká obutí na míru? A proč se šijí vždy rovnou dva páry?

Každopádně co se týče sériové výroby, bývalo Ústecko svého času doslova „globální velmocí“. O prvenství ho připravila až konkurence levné pracovní síly z Polska. Ani tamní trpaslíci by však nemohli vzniknout bez pryskyřice a barev, jež dodnes pocházejí převážně právě z českého Ústí.