Amatérští archeologové si připsali další významný úspěch. Jeden z nich, vysokoškolský student Lucas Schmid, nedávno ve Švýcarsku u vesnice Tiefencastel objevil zdobenou dýku, která před asi 2 tisíci let patřila římskému legionáři. Takové nálezy samy o sobě bývají velmi vzácné. V tomto případě ještě navíc objev dýky vedl k odkrytí stovek dalších cenných artefaktů.

(foto: Archeological Service Graubünden, CC0)

Archeologové zjistili, že nalezli místo dávné bitvy římského vojska s Réty. Drsní horalové Rétové byli v té době nejmocnějším kmenem v oblasti Alp. Pro nás jsou stále velmi záhadní. Není například jasné, zda byli spřízněni s Etrusky, kteří žili jižně od nich, anebo s Kelty, kteří rovněž žili v této oblasti. Obyvatelé budoucí provincie Raetie dlouho Římanům vzdorovali a udrželi si nezávislost až do doby, kdy do jejich země v roce 15 před naším letopočtem proniklo přes Brennerský průsmyk římské vojsko, vedené Augustovým nevlastním synem Drúzem. Rétové byli poraženi a jejich země se stala součástí římské říše. O těchto bojích ale doposud existovaly jen historické zprávy.

Obětovaná dýka

Archeologové se domnívají, že objevená dýka, která se nalézala asi 30 cm pod povrchem půdy, může být děkovnou obětinou, kterou po vítězství na místě bitvy pohřbili římští legionáři. Doposud byly nalezeny jen čtyři podobné dýky, na celém území bývalé římské říše. 

TIP: Římské mince nalezené u brodu nizozemské řeky Aa byly zřejmě obětinami za přechod řeky

Archeologové prozkoumali místo nálezu dýky. Na ploše přes 35 tisíc metrů čtverečních objevili spoustu větších i menších kusů výzbroje a výstroje římských legionářů, kusy mečů, štítů a kopí, které podle všeho patřily rétským bojovníkům. Podle nalezených římských mincí, z nichž nejmladší pocházejí z doby Augustovy vlády, z let 29 až 26 př. n. l., usuzují, že jde o místo jedné z bitev, možná místo rozhodující bitvy římské kampaně proti Rétům v roce 15 př. n. l.

Takzvané mankalové hry mají poměrně dlouhou historii, hrály se už ve starém Egyptě. Prastará hra se v některých zemích, například v Kyrgyzstánu, v Turecku nebo v Kazachstánu, předává z generace na generaci.

Hra pro úplně každého

Ve hře, jejíž provedení je různé, ale většinou vypadá jako soustava mističek a v nich umístěných hracích žetonů (kuliček), prý neexistují hranice ani limity. Podle hráčů potřebujete jen chuť hrát a rozvíjet své logické a matematické myšlení.

„Máme důkazy, že toguz korgool lidé hráli už před více než dvěma tisíci lety. Některé tabulky uchováváme i v historických muzeích,“ říká Kamčibek Kasymov, jenž je prezidentem kyrgyzské federace toguz korgool. „Naším úkolem je hru uchovat a dál šířit, protože je to také dobrý nástroj k posílení přátelství mezi národy. Pro mnohé jiné hry člověk potřebuje sílu nebo je třeba omezen věkem – pro naši hru je třeba jen touha hrát.“

Devět ovčích bobků

Toguz může hrát opravdu každý. Ve světě se každoročně pořádají nejrůznější mezinárodní turnaje, v rámci Kyrgyzstánu je oblíbený například tradiční ženský turnaj v hlavním městě Biškeku.

Název toguz korgool v překladu znamená „9 ovčích bobků“ (v Kazachstánu se hře říká toguz kumalak, tedy „devět oblázků“) a princip hry je podle hráčů velmi jednoduchý. Hraje se na desce, která má dvě řady po devíti důlcích a v každém z nich je na začátku právě devět kuliček. Ty pak hráči podle daných pravidel různě posouvají a sbírají a vítězí ten, který jako první získá 82 kuliček. Hra je pro dva hráče.

Postaru je to nejlepší

V minulosti se místo kuliček používaly vhodně tvarované a velké kameny a hra byla údajně oblíbená hlavně mezi dětmi. „V dobách, kdy neexistovaly žádné školy, se děti musely učit jinak – třeba právě s pomocí těchto deskových her. Rozvíjelo se hlavně logické a strategické myšlení a také paměť,“ tvrdí Kamčibek Kasymov.

Toguzu se také často přezdívá nomádská algebra, protože kromě strategického myšlení je třeba i mnoho matematických výpočtů. Nejen v Kyrgyzstánu se proto snaží deskovou hru propagovat na národní, ale i celosvětové úrovni.

Mladé se pak snaží nalákat třeba i na počítačové a mobilní verze. Podle milovníků toguzu se ale kontaktu s deskou, kuličkami a protivníkem z masa a kostí nic nevyrovná a hraní na prastarých vyřezávaných deskách je tím nejlepším zážitkem. 

Do operace Citadela zahájené 5. července vstoupilo 184 tanků PzKpfw V Panther a o jejich výkonech snad nejlépe vypovídá předběžná zpráva generálplukovníka Heinze Guderiana, který se již 10. července vypravil na inspekci přímo na bojiště. Situaci pluku von Lauchert po sedmi dnech bojů popsal „rychlý Heinz“ takto: „Vzhledem k nepřátelským akcím a technickým problémům se bojová síla během prvních dnů rychle propadla. K večeru 10. července se na frontové linii nacházelo pouze 10 bojeschopných pantherů. Dalších 25 muselo být odepsáno jako totální ztráta (23 vyřazeno nepřítelem, dva vyhořely při přesunu). Sto pantherů vyžadovalo opravu (56 poškozeno zásahy a minami, 44 poruchami).“

Předchozí část: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (1)

Guderian pokračoval: „Zhruba 60 % mechanických závad může být snadno opraveno. (…) Večer 11. července bylo 38 pantherů bojeschopných, 31 zcela odepsáno a 131 vyžadovalo zásah mechaniků. Lze sledovat pomalý nárůst bojové síly. Velký počet ztrát způsobených nepřítelem koresponduje s těžkými boji. (…) Celkově lze říci, že panthery se v bitvě úspěšně osvědčily. Vysoký počet mechanických závad se dal očekávat vzhledem k tomu, že zdlouhavé vojskové zkoušky ještě nebyly ukončeny. Křivka bojeschopných pantherů stoupá.“

Čelem k nepříteli

V podrobném hlášení Guderian dále mimo jiné napsal, že nepřátelská protitanková děla ráže 76,2 mm dokázala panthery vyřadit pouze palbou do jejich boků a k průrazu čelního pancéřování nikdy nedošlo. Proto měl být napříště kladen velký důraz na ochranu křídel útočících PzKpfw V a příslušné velení mělo za tím účelem nasadit všechny dostupné zbraně.

Zároveň Guderian považoval za nezbytné, aby panthery útočily ve zvlášť širokých formacích, což mělo omezit riziko obchvatného manévru nepřítele. Při palbě měly jednotlivé stroje zaujímat vůči protivníkovi vždy čelní postavení. Kromě toho měla být samozřejmostí spolupráce s ženisty při překonávání minových polí, bažin a řek tak, aby nedocházelo ke zbytečnému zdržení a ztrátám.

Řeč čísel

Další souhrnné hlášení z 12. července pak výše zmíněná čísla, která vycházela z prvotních odhadů, ještě poupravilo. K 10. červenci vyžadovalo opravu 131 vozidel, o dva dny později 116. Bez zajímavosti není ani souhrn o stavu obou praporů po jejich stažení z operace. K 20. červenci bylo z původních 200 pantherů 41 bojeschopných, 85 opravitelných u jednotky, 16 odeslaných do Německa k celkové opravě, 56 zničených během operace a dva před jejím zahájením.

I když tak německé velení v čele s Guderianem nepovažovalo první nasazení pantherů za fiasko a upozorňovalo na řadu pozitiv – například že kanon 7.5 cm KwK 42 L/70 dokáže vyřadit T-34 i na vzdálenost větší než 3 000 m – bylo zřejmé, že vržení PzKpfw V do bitvy bylo uspěchané a k dosažení stoprocentní bojové efektivity musely být doladěny nejen stroje, ale také výcvik osádek a taktika. To prokazuje i srovnání s výkony jiných jednotek nasazených u Kurska.

Seznámení se Spojenci

Že mají Němci novou zbraň, pochopitelně rudoarmějcům nemohlo uniknout. „Nepřítel nasadil nový tank. Tvarem se podobá ‚třicetčtyřce‘. Tank je tězce pancéřován, váha odhadována na 40–50 t. Vyzbrojen je pravděpodobně kanonem ráže 88 mm. Máme bojové ztráty na vzdálenosti přesahujícící 2 000 m...“ To je část rádiové zprávy z 8. července 1943, kdy ještě Sověti disponovali pouze kusými a nepřesnými informacemi. Jejich povědomí o pantheru se ale brzy zlepšilo a své poznatky předali i západním spojencům.

V americkém vojenském časopise Tactical and Technical Trends tak začátkem listopadu 1943 mohl vyjít podrobný článek, v němž již byly informace poměrně detailní a přesné. V závěrečném zhodnocení zpravodajci konstatovali, že i když má panther lehčí pancéřování a výzbroj než obávaný PzKpfw VI Tiger, disponuje stejným motorem, a tak je rychlejší a v terénu pohyblivější.

Pokračování: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (3)

Spoléhat se ale museli výhradně na zkušenosti Rudé armády: „Rusové tvrdí, že i když panther dokáže lépe manévrovat, lze jej oproti tigeru vyřadit mnohem jednodušeji. Palba ze všech typů pušek a kulometů proti průzorům a periskopu, základně věže a štítu kanonu tank oslepí nebo způsobí zaseknutí zmíněných částí. Tříštivotrhavé a průbojné granáty ráže 54 mm a vyšší jsou účinné proti věži na vzdálenost 800 m a nižší. (…) Zápalné průbojné granáty jsou zvláště účinné při zásazích benzinových nádrží a skladiště munice, které se nachází za pozicí řidiče.“

Přes svoji zajímavou stavební koncepci a slavné vlastníky se zámek Slavkov a jeho blízké okolí zapsaly do historie ponejvíce proslulou bitvou. V dějinách vojenství se o ní píše, že to byl čítankový příklad strategicky vyhrané srážky, která byla na počátku pro budoucího, v prostoru bojiště téměř uvězněného císaře takřka bezvýchodná. 

Na jedné straně stála jeho francouzská armáda, která čítala zhruba 75 tisíc vojáků, proti nim bojovala koalice rakouského císaře Františka I., který měl k dispozici sice jen cca 15 tisíc vojáků, ale jeho koaličním partnerem byl ruský car Alexandr I., jehož armádní sbor čítal kolem 75 tisíc mužů. Spojenci se mylně domnívali, že se Napoleon proti početní převaze nepostaví přímým útokem, navíc pak nešikovně vyklidili hlavní dominantu bojiště: Pracký kopec a Staré vinohrady. Ty by totiž při správně zvolené taktice byly pro Francouze nedobytné. Navíc byl začátek prosince, doba pro válčení ne zcela vhodná. Na vojáky doléhala zima, okolí Slavkova bylo doslova „vyžrané“, šířily se nemoci, rostla nespokojenost… 

Krvavá daň

Napoleon však měl přece jen lepší důstojníky a daleko výraznější kázeň v mužstvu. Mlha nad krajem, chybné rozkazy spojeneckých důstojníků a řada dalších „epizod“ nakonec obě spojené armády roztrhly a vyřadily elitu rakouské armády - kyrysnický pluk. Obě spojenecká vojska se dala na ústup. Muži padali po stovkách, po tisících se dostávali do zajetí, po desítkách tisíc prchali.

Krvavá daň zaplacená na slavkovském bojišti byla strašná. Zahynulo zde přinejmenším patnácti tisíc mužů všech tří armád. Řada zraněných později zemřela na špatnou léčbu či spíše „neléčbu“ a na tyfovou epidemii, která krátce po bitvě postihla Brno a okolí. Po svém slavném vítězství Napoleon mezi 3. a 7. prosincem na zámku nocoval a zde zahájil také první mírová jednání.

Zakopaná válečná pokladna 

Právě v souvislosti s bitvou se traduje legenda o slavkovském pokladu, resp. o válečné pokladně, která je údajně zakopána někde na slavkovském bojišti. Zkazky o ukrytém bohatství se v okolí v různých modifikacích vyrojily téměř okamžitě po utichnutí válečných událostí. Jde pravděpodobně o mýtus, leč v tomto případě podepřený několika nepřímými důkazy. V archivech bylo nalezeno několik zápisů o událostech z roku 1829, kdy bylo po pokladu poprvé úředně pátráno. Stalo se tak na základě svědectví jistého Josefa Andrejovského, který byl údajně jako příslušník Preobraženského pluku přítomen vlastnímu zakopání pokladny. Úkol skrýt ji prý dostal poručík Udom s padesáti muži spolu s pokynem, aby až se situace uklidní, byla opět vykopána. 

Z úředních spisů lze soudit, že Andrejovský byl ruským zběhem a úřady na poklad upozornil s žádostí, aby směl nadále zůstat v Rakousku. On sám se již pokoušel poklad hledat a prý byl schopen určit místo jeho uložení. Podle jeho výpovědi se mělo jednat o hlavní carskou pokladnu, umístěnou ve dvanácti soudcích, těžkých 20 až 30 kg. Šest soudků mělo obsahovat zlato, dalších šest stříbro. 

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

Ovšem - vlastní Andrejovského výpověď se nedochovala, konec konců nebyl žádný elitní voják, ale jen obyčejný vozataj. Když na něj „uhodili“, začal všelijak mlžit. Uváděl, že tehdy nebyl úplně při smyslech. Zkrátka a dobře si celou věc nejspíš vymyslel. Někdy ve čtyřicátých letech 19. století byla zpráva o pokladu znovu přiživena, ale nová ruská komise opět odjela s nepořízenou. Poklad zřejmě zůstane už navždy kdesi v podzemí slavkovského bojiště a nepochybně i do budoucnosti nedá spát různým dobrodruhům a hledačům záhad…

Malý satelit LightSail 2 byl součástí nákladu, který v červnu 2019 vynesla do vesmíru velká nosná raketa Falcon Heavy společnosti SpaceX. Jde o misi, jejímž cílem bylo vyzkoušet, zda sluneční plachta umožní satelitu změnit oběžnou dráhu. To se opravdu podařilo. Měsíc po vypuštění cubesat LightSail 2 rozvinul svou ultratenkou 32 m² velkou plachtu vyrobenou z mylaru a dostal se na vyšší oběžnou dráhu. 

Bill Nye, šéf společnosti The Planetary Society, která vyslala LightSail 2 do vesmíru, už tehdy neskrýval nadšení: „Dostali jsme se na vyšší oběžnou dráhu bez raketového paliva, jen díky tlaku slunečního záření.“ Jde podle něj o udivující, ale přesto překvapivě funkční a do jisté míry i romantický typ pohonu – sonda LightSail 2 vlastně plachtí na slunečních paprscích.

Plavba dlouhá 30 měsíců

Nyní má šéf The Planetary Society další důvod ke spokojenosti – jejich LightSail 2 úspěšně surfuje na solárním větru už 30 měsíců, zatímco dole zuří pandemie. Technologie sluneční plachty prokazuje svou životaschopnost a zároveň neustále poskytuje cenná data, která pomohou při vývoji pokročilých slunečních plachetnic i při přípravě jejich misí.

TIP: Jak funguje solární plachetnice? Jde o efektivní způsob pohonu?

Mise LightSail 2 vyšla společnost na 7 milionů dolarů (asi 158 milionů Kč). O získaná data se dělí s NASA a podílejí se na přípravě tří budoucích misí slunečních plachetnic – NEA Scout, Solar Cruiser a ACS3. První z nich by přitom měla zamířit do prostoru v blízkosti Měsíce již v únoru 2022, kdy by se měla svézt s prvním zkušebním letem mise Artemis. Poté napne plachty a vyrazí od Měsíce navštívit planetku.

DaVinci je šetrný a precizní jako žádný z jeho předchůdců, sám od sebe se ovšem nepohne ani o milimetr: Aby mohl pracovat, potřebuje vedení rukou zkušeného operatéra, a společně se pak dokážou vypořádat i s nejkomplikovanějšími úkoly. Nějakou dobu však trvalo, než si chirurgové na robotického kolegu zvykli. 

Rukama ve vzduchu

„Nejdřív to vypadalo jako sci-fi, protože rukama vlastně operujeme ve vzduchu, a přitom se totéž odehrává v pacientově těle,“ vzpomíná na rozpačité začátky Miloš Broďák, přednosta urologické kliniky fakultní nemocnice v Hradci. Nicméně dnes už nedá na robota na sále dopustit: „Nástroje použité při zákroku se pojí s robotickým systémem, který přesně kopíruje pohyby operatéra. Lékař sedí vedle a operuje, zatímco sleduje obraz s vysokým 3D rozlišením. Přístroj redukuje třes rukou, a navíc umožňuje přehled v částech těla, jež jsou za normálních okolností velmi špatně vidět.“ 

Jindy obtížným mikroskopickým zákrokům rovněž napomáhá, že robotické rameno kopíruje každý pohyb lékaře ve výrazně menším měřítku: Posune-li kupříkladu operatér rukou o deset centimetrů, v těle pacienta se nástroj přemístí jen o jeden.

Za dva dny domů

V hradecké nemocnici operují za asistence daVinciho od ledna 2016 a za tu dobu si již připsal několik tisíc zákroků: Nejčastěji pomáhá při operacích prostaty, ledvin či dělohy, ale troufá si rovněž na srdce. A v posledních měsících nabízel ještě jednu výhodu – na plný výkon pracoval i během pandemie, kdy se většina plánovaných úkonů rušila. 

Díky celkové šetrnosti stačí pacientům po robotické operaci daleko kratší rekonvalescence, a místo dvou týdnů tak v nemocnici zůstávají třeba jen dva dny. K největším daVinciho přednostem totiž patří přesnost: Dokáže tělesné tkáně preparovat doslova po milimetrech, čímž se snižují nejen krevní ztráty, ale i čas strávený na sále. 

TIP: Čínský automatický zubař poprvé voperoval implantát bez lidské asistence

Když se na počátku tisíciletí začínalo operovat pomocí robotů, ne každý lékař v tom spatřoval krok vpřed. DaVinci ovšem všechny přesvědčil, že budoucnost medicíny spočívá v technologiích. Důvodů, proč chirurgové po celé planetě sáhli po joysticku, existuje víc než dost. „V medicíně byla spousta technologií, které se neuplatnily. Všichni jsme však tušili, že robotická chirurgie mezi ně patřit nebude – ta naopak operování změní,“ uzavírá přednosta Broďák s úsměvem. 

Evropská příroda utichá, ale nikoliv tak, jak bychom si asi přáli. Podle nového výzkumu britských odborníků z Evropy mizejí ptáci, a to alarmujícím tempem. Nejvíce zasaženi podle vědců byli vrabci domácí, kterých ubylo asi 60 procent. Příčin je celá řada a u různých druhů ptáků se mohou lišit. Roli hraje ztráta vhodných stanovišť, masivní úbytek hmyzu, znečištění, a také šíření nemocí, například ve městech.

Fiona Burnsová z britské organizace Royal Society for the Protection of Birds (RSPB) a její spolupracovníci sledovali vývoj početnosti populací ptáků napříč Evropou, od počátku osmdesátých let. Zjistili, že zmizelo asi 620 milionů ptáků, což odpovídá zhruba jedné šestině ptačí populace.

Stále méně ptáků

Většina těchto ptáků zmizela v zemědělské krajině a na loukách. Ptáci ale mizejí všude, i ve městech. Dříve běžní ptáci se stávají vzácnými a ze vzácných ptáků jsou rarity. Podle badatelů se ztráty týkají především běžných druhů ptáků, kterých zmizela přibližně čtvrtina jedinců. U vzácných druhů to jsou v průměru čtyři procenta. Zatím nehrozí masivní vymírání řady druhů současně, ale je to jen slabá útěcha.

TIP: Zlé vyhlídky: Během tohoto století možná vymře celá polovina dnes žijících druhů

Burnsová s kolegy využili bohaté databáze pozorovatelů ptáků, kteří mají tradici v řadě evropských zemí. Z databáze získali použitelné údaje o 378 druzích ptáků z celkového počtu 445 původních druhů ptáků Evropy. Jejich výzkum ale nepřinesl jen špatné zprávy. U řady druhů ptáků počty naopak rostou, často v důsledku vhodných zásahů ochrany přírody. Takovým druhem je například sokol stěhovavý.

Skonání tehdy již bývalého českého krále bylo očekávaným vyvrcholením Rudolfovy pozvolné agonie. Císařův psychický stav se již dlouhá léta zhoršoval. Kvůli němu se čím dál více stranil lidí, zatímco jeho tělo stále větší měrou ničily mnohé nemoci. Jako zcela neschopný vlády byl Rudolf o téměř rok dříve přinucen abdikovat ve prospěch bratra Matyáše. Mohl však dožít na Pražském hradě a po této stránce se tedy pro něj asi příliš nezměnilo.

Projevy rychle postupujících nemocí však zvěstovaly blížící se konec. V závěru roku 1611 již pro samé vředy na nohou císař nemohl téměř ani sedět, natož chodit, a po Novém roce se rychle připojily i další obtíže. Smrt v ranních hodinách 20. ledna 1612 byla pro panovníka jistě vysvobozením. 

Nechutné divadlo

Navzdory prvotním snahám komorníka se nepodařilo císařovu smrt příliš dlouho utajit, a tak bylo ještě odpoledne téhož dne přikročeno k pitvě a nabalzamování mrtvoly. Celá akce se změnila v nechutné divadlo, neboť se konala za účasti velkého množství diváků, z nichž někteří si na císařově mrtvole vybíjeli osobní averze.

Kupříkladu je zaznamenáno, že Václav Vchynský vzal císařovo srdce do ruky a stiskl je tak silně, „až krev z něho vypištěla“, a tím se pomstil za křivdy, kterých se prý císař dopustil na jeho rodině. Vévoda Jindřich Julius Brunšvický zase prohlašoval, že přítomní chirurgové si počínají jako amatéři, a žádal, aby ho k tomu pustili. (Zajímavé je, že lebka Rudolfa II. byla opravdu otevřena nadmíru neprofesionálně a hrubě, měl tedy vévoda pravdu?) 

Druhého dne byly vyjmuté vnitřnosti (mimo srdce a mozek) pohřbeny v kapli sv. Ostatků svatovítské katedrály. Dodnes tam lze spatřit v podlaze zasazený náhrobní kámen označující jejich pohřeb. Při výzkumu v roce 1974 však pod ním byly nalezeny již jen zbytky ztrouchnivělé vyplechované truhlice a z orgánů samotných snad jen sypká bělavá hmota.

Mezi 22. lednem a 6. únorem 1612 byly ostatky vystaveny v audienční síni, kam se zesnulému přišlo poklonit velké množství lidí. Situaci zachycuje vzácná dobová rytina. Těsně před zatlučením rakve dovolil císař Matyáš několika významným zahraničním hostům prohlédnout si Rudolfovo tělo. Mezi nimi byl i vyslanec Melchior Goldast z Haiminsfeldu, který vše, co viděl, detailně popsal ve svém deníku. Poté byla rakev dopravena do kostela Všech svatých.

Teprve 1. října 1612 došlo k přenesení ostatků do katedrály sv. Víta a jejich uložení do skvostného cínového sarkofágu v nové královské hrobce, jejíž podzemní komoru dal Rudolf zbudovat na počátku své vlády. Důvodem tak pozdního termínu pohřbu byla zřejmě především nevraživost Matyáše ke svému bratrovi, pro kterého příprava Rudolfova pohřbu nebyla prioritou a ani se jej nakonec nezúčastnil. Matyáš se také obával, že by se honosný pohřeb mohl stát demonstrací Rudolfových příznivců, a proto byly veškeré pohřební ceremonie neobvykle skromné a nápadně nenápadné. 

V centru zájmu

Na rozdíl od ostatních dřevěných a ztrouchnivělých rakví nebylo cínový sarkofág třeba měnit, ani nešel snadno otevřít, a proto císařův klid zůstal nenarušen až do velké přestavby hrobky započaté roku 1928. Tehdy byl předimenzovaný sarkofág, kvůli němuž muselo být v roce 1612 několik starších pohřbů sesypáno do jedné rakve, aby se uvolnilo místo, poprvé vynesen a otevřen. Rudolfův pohřeb vzbudil jinak neobvyklou pozornost a díky tomu máme k dispozici i podrobnou zprávu a fotodokumentaci. 

Ze sarkofágu byla vyjmuta rozpadlá dřevěná, červeným sametem vyložená rakev s proskleným okénkem ve víku. V ní se nacházela císařova mumie, spočívající na dvou polštářcích a velké podlouhlé podušce. Oděna byla do luxusního hedvábného šatu. U boku a hlavy císaře stály dvě stříbrné nádoby obsahující jeho srdce a mozek. Císařovy ostatky v následujících letech prozkoumal antropolog Jindřich Matiegka, načež byly roku 1935 uloženy do nové bronzové rakve, která se vložila do původního cínového sarkofágu. Takto byl Rudolf v opravené hrobce znovu pohřben. Ostatky byly vráceny zpět včetně veškeré výbavy, pouze císařův klobouk se z přesně neznámých pohnutek do rakve nevrátil a stal se součástí hradních sbírek. Rudolfova rakev se nově nacházela uprostřed zadní stěny za sarkofágem Karla IV., který zabral jeho původní místo. 

K opětovnému otevření rakve došlo v červenci 1975 v zájmu nového antropologického průzkumu pod vedením Emanuela Vlčka. Tehdy byly z rakve vyjmuty veškeré části pohřební výbavy. Dnes se tedy v sarkofágu nacházejí pouze císařovy holé kosti, navíc nakonzervované a zbavené mumifikovaných zbytků měkkých tkání a ochlupení.

Šaty podle módy

Jak vypadala Rudolfova pohřební výbava? Při prvním pohledu na císařův oděv je zjevné, že renesance opustila středověkou tradici pohřbívání krále v ceremoniálním korunovačním rouchu. Rudolf byl, stejně jako jeho otec Maxmilián II. a děd Ferdinand I., pohřben v civilních šatech. Zejména pohřební oděv Maxmiliána II. se tomu Rudolfovu velmi podobal. 

Nohy halily krátké, po kolena sahající kalhoty s výrazným poklopcem (takzvané krytí), ušité z hedvábného sametu zdobeného drobným motivem větviček s kvítky. Pod kalhotami byly natažené dva páry hedvábných punčoch, jedny šité, druhé pletené. Na nohou měl císař nazuté bačkory z hedvábného sametu s korkovou podrážkou a koženou výstelkou. Ačkoli je známo, že před smrtí musel Rudolf pro samé vředy na nohách chodit v pantoflích, v tomto případě se jedná spíše o pokračování renesanční pohřební tradice, neboť v podobných papučích byli ve svatovítské katedrále pohřbeni i Ferdinand I., Anna Jagellonská a Maxmilián II. 

Dále měl císař hedvábný kabátec střižený do tvaru takzvaného husího břicha a zdobený řadami drobných dírek. Zadní díl byl rozstřižený a do průstřihu bylo všito sedm párů mašlí. Tento detail, zhotovený kvůli snadnějšímu oblékání mrtvoly, dokládá, že kabátec vznikl speciálně pro potřeby pohřbu. Přes to všechno měl císař oblečený dlouhý a těžký plášť ze stejné látky jako kalhoty, zapínaný na třicet sedm drobných knoflíčků s poutky. Plášť vychází ze soudobé uherské módy, která sama napodobuje osmanské kaftany.

Srdce a mozek

V rakvi se dále nacházely i již zmíněné viscerální nádoby obsahující císařovo srdce (stejně jako v případě Ferdinanda I. a Maxmiliána II.) a nově i mozek. Stejně jako u Ferdinanda bylo srdce pohřbeno ve stříbrné pozlacené nádobě (původně zřejmě lékárenské dóze). U horního i dolního okraje běží nápis, který vysvětluje obsah nádoby, na dně je vyrytý vavřínový věnec se stříbrnickými puncy.

TIP: Rudolfova štola: Císařovo dílo, které dodnes bere dech

Pod rytinou je patrná rytina starší. Lze v ní rozeznat pozůstatky erbu s polovinou skákajícího lva v klenotu a letopočet 1577 (1597?). Rudolfův mozek byl uložen ve stříbrném džbánku s pokličkou a ouškem. Na výduti je rytina císařského orla, stejná je i na víčku, a pod ní je nápis HIERIN LIGT IHR MAYTT. GEHIRN. („V tomto leží mozek Jeho Milosti“). 

Orgány uvnitř nádob byly obalené rašelinou. Srdce se téměř zcela rozložilo, jen pod mikroskopem bylo možné pozorovat zbytky tkáně. Rudolfův mozek je seschlý do tmavých šupin. Obsah nádob se po průzkumu nevrátil do hrobu a je uložený v depozitáři. Má tvrdou, drobivou konzistenci a pronikavě zapáchá. Doufejme, že se v budoucnu podaří zajistit jeho důstojné a pietní uložení.

Česko bývá označováno za jednu z nejateističtějších zemí na světě. Podle nejrůznějších průzkumů a statistik se za ateisty považuje okolo 75 % Čechů. Ještě lépe, či chcete-li hůře, je na tom s ateismem Japonsko, kde víru v Boha a bohy odmítá až 87 % obyvatel, a právě země vycházejícího slunce je domovem náboženského směru MtoP.

MtoP je zkratkou „Motohiro to People“ odkazující na zakladatele tohoto náboženského hnutí Motohiro Hisana – mladého Japonce, který zároveň vystupuje jako předák a duchovní hnutí. Členem hnutí se může stát kdokoli – jedinou podmínkou pro vstup je sledování příspěvků MtoP na Twitteru. Od členů nejsou vyžadovány žádné rituály, a přestože má hnutí vlastní „písmo svaté“, své ovečky nesvazuje žádnými rigidními pravidly. Většina nařízení od svých členů očekává, že budou dělat jen to, co oni sami dělat chtějí a budou si žít svůj život po svém.

Řekni šéfům „Ne!"

Na první pohled parodické či satirické náboženské hnutí, připomínající například pastafariány velebící „Létající špagetové monstrum“, má ale i svůj ryze praktický význam. Členství v hnutí totiž podle Motohiro Hisana umožňuje Japoncům odmítnout práci přes čas nebo odmítnout nevyžádané pozvání na firemní večírek. Japonské zákony umožňují odmítnout práci přes čas z náboženských důvodů, což je v zemi, kde je práce přes čas považována za slušnost a standardní příspěvek firemní kultuře, bezesporu praktické.

TIP: Přepracovaní Jihokorejci volí vězeňskou celu před stresem moderního světa

Přestože je označení Japonska jako země workoholiků nejspíš nespravedlivé a týká se jen některých oblastí a jen části firem, problémy v této oblasti v zemi nepochybně existují. Dokládá to ostatně i skutečnost, že japonština má speciální výraz „karóši“, volně přeložitelný jako „smrt z přepracování“. Typicky jde o smrt způsobenou infarktem či mozkovou mrtvicí kvůli nadměrnému stresu. Příliš dlouhá pracovní doba, které se mnoho Japonců podrobuje dobrovolně, nezřídka vede také k depresím, úzkosti i sebevraždám. Možnost odmítnutí práce přes čas z náboženských důvodů tak patrně ocení nejeden na smrt vyčerpaný zaměstnanec.