Pokud jde o lety na orbitu, v dnešní době se pozornost veřejnosti upírá i na sympatické startupy, které vyvíjejí menší nosné rakety pro levnější vynášení nákladu na oběžnou dráhu. Jedním z nich je americký startup Astra, založený v roce 2016, který usiluje získat podstatnou část trhu s vynášením malých satelitů. Velkou výhodou Astry je velká flexibilita jejich startovacího zařízení. Je možné ho celé přesouvat v pouhých několika standardních kontejnerech.

Startup spolupracuje s NASA a také se jim již podařilo sehnat několik zajímavých zákazníků. Je mezi nimi například americká společnost Planet, která momentálně provozuje největší flotilu satelitů pro pozorování Země. Další nezbytným krokem v plánech Astry byl úspěšný let na oběžnou dráhu. Ukázalo se ale, že to nebude tak snadné.

Tři neúspěchy za sebou

Poprvé se o to Astra pokusila v září 2020. Let rakety ale skončil brzy po startu, kvůli problémům s naváděcím systémem. O tři měsíce později se při druhém pokusu raketa sice dostala do vesmíru, ale došlo ji palivo, jen několik sekund před tím, než dosáhla potřebné orbitální rychlosti. Třetí pokus Astry letos v srpnu jim přinesl nechtěnou celosvětovou popularitu, když se nosná raketa nejprve vydala na cestu nikoliv vzhůru, ale vodorovným směrem, a let byl po pár minutách zrušen.

TIP: První orbitální test startupu Astra selhal během letu 1. stupně rakety

Napočtvrté se Astra konečně dočkala. Stejně jako v předchozích případech se 13metrová raketa, označená jako LV0007, vznesla z amerického kosmodromu Pacific Spaceport Complex na ostrově Kodiak na Aljašce. Šlo o testovací let pro účely americké armády, se simulovaným nákladem. Po 9 minutách letu se náklad mise úspěšně dostal na oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů. Pro Astru jde o velký úspěch, na který by rádi brzy navázali dalšími lety na orbitu.

John F. Kennedy patřil k americkým prezidentům, kteří významně ovlivnili budoucí tvář USA. Byl to mladý ambiciózní muž s irskými kořeny, veterán bitvy u Šalomounových ostrovů, držitel Pulitzerovy ceny a bývalý senátor za stát Massachusetts. Jako zástupce demokratické strany se stal druhým nejmladším americkým prezidentem – bylo mu 43 let – a současně první hlavou USA katolického vyznání.

Za jeho éry byla studená válka studenější než kdykoliv předtím i potom: Po neúspěšném pokusu o svržení režimu Fidela Castra na Kubě roku 1961 stál svět na pokraji atomového konfliktu. Z karibské krize způsobené rozmístěním raket středního doletu však naopak prezident vyvedl zemi vítězně. Tyto významné události ve spojení s Kennedyho kouzlem osobnosti udělaly z 35. prezidenta USA jednoho z nejpozoruhodnějších politiků vůbec. Legendou se však stal i kvůli předčasnému odchodu z tohoto světa, o nějž se „postaral“ atentátník (nebo atentátníci) 22. listopadu 1963 v Dallasu.

Zabil jsi mého prezidenta

Za hlavního podezřelého ve věci vraždy JFK je dodnes pokládán zaměstnanec Texaského knižního velkoskladu a sympatizant komunismu Lee Harvey Oswald, který měl na prezidenta střílet z nejvyššího, šestého poschodí skladu. Jenže nad jeho vinou se stále vznáší bezpočet otazníků. 

Případ vraždy se nikdy nedostal před soud, protože podezřelého Oswalda při převozu do okresní věznice zastřelil dvaapadesátiletý majitel nočního klubu Jacob Rubinstein, přezdívaný Ruby. K incidentu došlo v podzemních garážích: Útočník vyskočil z davu novinářů, vytáhl revolver, a než stiskl spoušť, vykřikl: „Zabil jsi mého prezidenta, ty kryso!“ Poté Oswaldovi prostřelil břicho a o necelou hodinu později zraněný zemřel. Ruby původně tvrdil, že chtěl paní Jacqueline ušetřit útrap, které by musela prožívat během soudních tahanic při pohledu na vraha svého muže. 

Jacob Rubinstein byl odsouzen k trestu smrti, ale odvolal se, načež odstartoval nový proces. Před jeho skončením však obviněný podlehl rakovině plic. Před smrtí ještě novinářům řekl, že také on sám byl pouhou obětí a že se svět nikdy nedozví o atentátu pravdu. Dnes se proto většina publicistů pátrajících po okolnostech dallaské vraždy domnívá, že měl Ruby za úkol odstranit Oswalda, aby pravda nikdy nevyšla najevo.

Kolikrát se střílelo?

Kromě oficiální verze o jednom atentátníkovi existuje i alternativní teorie, podle níž se na útoku podíleli tři střelci a dohromady padlo šest ran. K hlavním zastáncům této varianty patřil okresní státní tajemník z New Orleans Jim Garrison. Kromě Oswalda se měl jeden atentátník ukývat za dřevěným plotem na travnatém návrší na náměstí, zatímco další číhal v budově Dal-Texu vedle knižního skladu. Mnozí svědci cítili spálený střelný prach právě okolo návrší, někteří zpozorovali i dým. Prezidenta měly trefit tři projektily do krku, zad a hlavy a Connallyho navíc dvě střely do zad a stehna. Jedna kulka údajně zasáhla jen chodník.

Šestnáct let po spáchání atentátu došel zvláštní výbor Sněmovny reprezentantů k závěru, že z prostoru travnatého pahorku byl vystřelen ještě čtvrtý náboj. K uvedenému zjištění dospěli odborníci navzdory faktu, že čtvrtou kulku nikdo nikdy nenašel. Jako důkaz měly posloužit impulzy z jedné vysílačky umístěné na policejní motorce. Za oficiální výsledek vyšetřování však nejvyšší reprezentanti USA pokládají zjištění Warrenovy komise. 

Nepříliš přesvědčivé důkazy tak daly vzniknout mnoha konspiračním teoriím, které přežívají dodnes. Podle tři roky starého průzkumu 61 % Američanů věří, že Oswald nemohl střílet sám a musel mít komplice. K podobnému číslu došel průzkum provedený krátce po vraždě, kdy bylo o existenci více střelců přesvědčeno 52 % dotázaných.

Americká administrativa postupem času zveřejnila množství dříve tajných dokumentů (zveřejněno bylo již 99 % záznamů), žádný z nich ale nepřináší důkaz, který by potvrzoval verzi dvou střelců. Poslední várka odtajněných dokumentů (v roce 2025) nicméně ukazuje, že se CIA o Oswalda důkladně zajímala dlouho před atentátem. 

Image

Čtěte také

Vražda prezidenta Kennedyho: Zabil ho vyšinutý střelec, CIA nebo mafie?

Mezi mučením a léčením byl často jen malý rozdíl, který se tu a tam mohl dokonce úplně setřít. Svérázné formy lékařských praktik neprovázely jen epidemie, ale také řadu běžných onemocnění. Během 14. století si lidé velmi oblíbili jakési domácí, česky psané lékařské příručky, které sestavil astronom, matematik, doktor a čtyřnásobný rektor Pražské univerzity Křišťan z Prachatic. O další stupeň výš pozvedl lékařskou vědu o dvě století později Ján Jessenius. Přesto však po dobu středověku a ještě několik století poté platilo pravidlo „málo léků, dlouhý věk“ aneb „vyhni se lékařské péči, kdo můžeš“.

Lékařské povolání nebylo právě záviděníhodným řemeslem. Nejen, že se medicus každý den dostával do blízkého kontaktu s nemocnými, z nichž mnozí byli stiženi velmi nakažlivými chorobami, ale nemalé nároky kladlo na osobu lékaře také vyšetřování pacientů. Ti nejlepší z nejlepších se nespoléhali pouze na svůj zrak, ale zapojovali do vyšetřování všechny smysly. Doktor musel nemocného shlédnout, prohmatat, ránu nebo postižení očichat, nezřídka také ochutnat. K tomu patřil rozbor moči, stolice a potu. Inu, středověk byl velmi „romantickou“ dobou.

Octem proti černé smrti

Metlou lidstva byl nejen po dobu středověku mor. Černá smrt dorazila ve 14. století na palubě obchodních lodí z Asie a na evropskou společnost se přenesla blechami žijícími v srsti nakažených krys. Velmi rychle se však nákaza začala šířit vzduchem, a jelikož původce moru, bakterie Yersinia pestis, nebyla známá, vázl i lékařský výzkum. Omezené vědomosti a medicínské prostředky spolu s absencí hygieny vykonaly své a moru ve druhé polovině 14. století padly za oběť milióny lidských životů. 

Protože lékaři nad pandemií bezradně lomili rukama, přijala společnost rychle za své řadu kolujících praktik a pověr. Mnohé z nich se zcela vymykaly racionálnímu uvažování. Základem prevence moru byl na krku zavěšený váček, který obsahoval řadu nezbytností. Kromě různých léčivých bylin měl být jeho součástí také pálený jelení roh nebo koláček uhnětený z arzeniku. Arzenik je ovšem velmi prudký jed. Středověká společnost si mor představovala jako pomalu se plížící mlhovinu, která vniká do těla všemi otvory, nejvíce ovšem ústy a nosem. Lidé si proto vyplachovali pusu octem a v octě máčenou houbu si kladli před obličej. Lékaři je také varovali, aby nechodili proti větru nalačno. 

Pokud preventivní procedury selhaly a jedinec se i přesto nakazil, přišla na řadu druhá, drastičtější fáze následné léčby. Nemocný měl na příklad popíjet vlastní moč a k boulím a typickým černým skvrnám bylo radno přikládat pijavice, které měly černou smrt odsát z těla ven. Ještě účinnější však bylo položit na postižená místa kohouta nebo plíce z domácích zvířat.

TIP: Nemoc šířená blechou: Morové epidemie způsobila tyčinková bakterie!

Existovaly však i mírnější léčebné postupy. Například osobní lékař Karla IV. mistr Havel doporučil českému králi především zdravou životosprávu. Ani jeho rady však nemohly před tváří černé smrti obstát a jevily se v důsledku stejně bezcenné, jako magické praktiky zmiňované výše. Mor, který po polovině 14. století a ještě několikrát v evropských dějinách zdecimoval starý kontinent, mezi zastánci nebo odpůrci lidového léčitelství nerozlišoval. Na druhou stranu se po jeho odeznění společnost výrazně ozdravila, potomci přeživších prý žili déle a těšili se lepšímu zdraví. 

O vších, breberkách a jiné havěti

Zatímco dnes považujeme vši za nemilého společníka dětských hlav, ve středověku mohly sloužit i jako léčebný nástroj. Například při zánětech močového měchýře nebo při zbytnění prostaty vkládal lékař veš do močové trubice, aby dráždila močový měchýř ke stahování. Neměl-li po ruce pěknou veš, mohl ji nahradit stínkou obecnou, totiž suchozemským korýšem dosahujícím velikosti přibližně jednoho centimetru, jehož milimetrová mláďátka krátce po vylíhnutí zalézají do všech otvorů a skulin v nejbližším okolí. 

Jestliže léčba selhala, musela se osoba vycévkovat, nejlépe trubičkou, která by nebyla příliš tvrdá. V případě močových kamenů se muselo přistoupit k operaci. Existoval však další, méně invazivní způsob. Do močové trubice se zavedla dutá hadička, do níž se foukalo a odsávalo, aby kamínek vyšel z vnitřku těla. 

Pouštění žilou

Univerzálním všelékem na každé onemocnění (a spolehlivým zabijákem již tak oslabeného těla) bylo pouštění žilou. Odebírání krve ve velkém bylo po dobu středověku prvním krokem při léčbě a během času se tato oblíbená a rozšířená metoda specifikovala. Každá nemoc měla určené místo, kde se mělo pustit žilou. Odebíráním krve nebyli pověřeni pouze lékaři. Vzhledem k jejich nízkému počtu na množství obyvatel se vyučení doktoři zaměřovali spíše na léčení závažnějších nemocí či úrazů a banální pouštění žilou přenechávali lazebníkům. Do určité doby se dal lazebnický stánek běžně rozeznat tak, že jeho majitel vystavil do okna misku s čerstvě odebranou krví.

Středověk si každé onemocnění vysvětloval jako odplatu vyšších sil, trest nebo zlo, které do osoby vstoupilo, a jež je potřeba z těla vystrnadit. Postiženou krev kolující v žilách bylo proto potřeba nahradit novou a čistou krví. Při malém chirurgickém zákroku se tedy otevřela žíla a krev se nechala volně vytékat, dokud byla hustá a tmavá. Teprve tekla-li z ranky jasná červená a řídká krev, mohlo se krvácení zastavit. Zatímco u někoho trval zákrok několik minut, jiní čekali na změnu barvy a hutnosti krve podstatně déle. Následky takového léčení bývaly fatální. Možná, že krveprolití, které středověcí felčaři způsobili pouštěním žilou, nepostihlo společnost během všech válek po celý středověk.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Křišťan z Prachatic napsal ve svém dílku O pouštení krve toto: „Silně zelený stín pokud možno objevit v krvi, silně pak bolívá hruď i srdce nocí i dnem. Jestliže najednou krev má barvu činěné kůže, o mor v mezikoží tu zcela zřetelně běží. Krev krásně rumělkovou když kryje vrstvička séra, těší se bezpochyby ten člověk pevnému zdraví.“

Otcem kryptozoologie je francouzsko-belgický vědec, průzkumník a spisovatel Bernard Heuvelmans (1916–2001). Již roku 1948 publikoval jeho skotský kolega Ivan T. Sanderson (1911–1973) článek Mohli by tu být dinosauři, kde jako první přichází s vážně míněným tvrzením, že v odlehlých koutech planety mohou dosud přežívat dinosauři. Heuvelmans poté jeho myšlenky rozvedl a stal se prakticky zakladatelem nového odvětví biologie – kryptozoologie.

Jeho nejvlivnějším dílem byla kniha Na stopě neznámých zvířat, která vyšla ve francouzštině roku 1955. „Mořští hadi“, „ledoví muži“ a další kryptidi (dosud neodhalení tvorové) vděčí za svou popularitu právě Heuvelmansovi. Díky němu se kryptozoologie dostala do povědomí širší veřejnosti.

Heuvelmans požadoval, aby nový vědní obor pracoval přísně vědeckými metodami, na druhou stranu však zohledňoval i laická svědectví o existenci neznámých organismů. Právě závislost na nejistých svědectvích je důvodem, pro který je kryptozoologie u klasických přírodovědců v nemilosti. V současnosti je považována za pseudovědu, nebo dokonce karikaturu skutečné vědecké disciplíny.

I přes četné úspěchy v objevování nových živočišných druhů (například asijský kopytník saola v roce 1992) si tak kryptozoologie na svoji rehabilitaci bude muset ještě počkat. Zatím je alespoň fascinujícím doplňkem akceptovaných biologických oborů a zdrojem nikdy nevysychajícího úžasu nad tajemstvími přírody. Stojí za zmínku, že mezi českými autory se problematice kryptozoologie dlouhodobě věnuje například Jaroslav Mareš.

Dinosauři v 20. století

Mezi nejzajímavější příklady kryptidů patří nepochybně tvorové domněle reprezentující přežívající pravěká zvířata. Na prvním místě se samozřejmě jedná o dinosaury, kteří vyhynuli asi před 65,5 miliony let (s výjimkou ptáků). Již od 18. století přicházejí z tropických oblastí Afriky a Jižní Ameriky svědectví o podivných tvorech, podobných „předpotopním příšerám“.

Například mokele mbembe z rovníkové Afriky má být živočich podobný sauropodním dinosaurům – s malou hlavou na velmi dlouhém štíhlém krku. Většina zoologů je však přesvědčena, že svědci ve skutečnosti viděli slony, brodící se jezerem se zdviženým chobotem. Legendárního tvora mokele mbembe údajně několikrát spatřili účastníci průzkumných expedic, přesvědčivý důkaz o jeho existenci ale nepřinesli.

Za další možné dosud žijící dinosaury bývá označován jiný africký tvor zvaný emelantuka, fantasty přirovnávaný k přežívajícím rohatým dinosaurům (ceratopsidům), nebo jihoamerický netvor Stoa, kterého kryptozoologové považují za velkého dravého (teropodního) dinosaura. Očitá svědectví tyto tvory podobné plazům popisují jako velké a nesmírně silné. Pravděpodobnost přežití neptačích dinosaurů až do současnosti je ovšem mizivě malá a existence této skupiny domnělých kryptidů je tak velmi pochybná.

Létající monstra 

Také létající příbuzní dinosaurů – ptakoještěři – se údajně vznášejí nad planetou Zemí dodnes, ačkoli podle učebnic vyhynuli na konci druhohor již před desítkami milionů let. Lidé je prý pozorovali jak v odlehlých koutech Země (jako jsou pralesy rovníkové Afriky nebo planiny pouště Namib), tak v obydlených místech Spojených států amerických a Evropy. Kuriózní svědectví pochází z americké Alabamy, kde podnapilý řidič vysvětloval svoji dopravní nehodu šokem z pozorování ptakoještěra kroužícího nad jeho autem.

Celebritou mezi pterosauřími kryptidy je však africký postrach kongamato. Podle konžských domorodců jde o tvora s kožnatými, dvoumetrovými netopýřími křídly, který se nerozpakuje napadnout i člověka. Stejně jako v případě mokele mbembe však ani kongamato nebyl přes četná prohlášení o jeho pozorování nikdy kvalitně vyfotografován nebo nafilmován.

Mluvíme-li o údajně přežívajících pravěkých tvorech, musíme alespoň zmínit také domnělé mamuty na Sibiři, obří varany v Indonésii, šavlozubé tygry v Indii nebo třeba velké vačnatce diprotodonty v Austrálii.

Obři z hlubin

Dalšími známými kryptidy jsou mořští netvoři, mající obvykle podobu obřích hlavonožců (chobotnic a olihní), gigantických žraloků a mořských hadů. Do posledně jmenované skupiny patří velcí tvorové podlouhlého tvaru těla, jejichž pozorování se datuje již do starověku.

Kryptozoolog Bruce Champagne zaznamenal přes 1 200 svědectví těchto legendárních mořských příšer, většinou však šlo o špatně pochopené setkání s kytovci nebo zvláštními rybami hlístouny (čeleď Regalecidae), které mohou dosahovat délky až 17 metrů. Přesto se objevují názory, že ve skutečnosti by mořští hadi mohli být přežívající druhohorní plazi – ještěrovití mosasauři, delfínovití ryboještěři (ichtyosauři) nebo dlouhokrcí plesiosauři. Mezi posledně jmenované je často řazena také proslulá lochnesská příšera. I v tomto případě však opět platí dříve řečené – stejně jako dinosauři nemohli velcí druhohorní obyvatelé moří přežít nepozorovaně až do současnosti. K přežití by totiž potřebovali stálou, poměrně početnou populaci, která by modernímu výzkumu moří sotva zůstala utajena.

Také k vysvětlení pozorování obřího žraloka sahají kryptozoologové do pravěku – tentokrát je jejich favoritem obří příbuzný žraloka lidožravého Carcharodon megalodon. Tento třetihorní obr mohl dosahovat délky až 18 metrů a vážit přes 50 tun, jen jeho čelisti přitom měly rozpětí 1,8 metru! Nálezy obřích zubů tohoto žraloka, vypadajících jako poměrně mladé a ještě ne zcela zkamenělé (subfosilní), by však skutečně mohly nasvědčovat existenci těchto obřích paryb ještě po skončení poslední doby ledové.

Obří hlavonožci skutečně existují. Krakatice obrovská (Architeuthis dux) je jedním z největších bezobratlých živočichů: i s nataženými chapadly může měřit na délku přes 13 metrů. Ještě o metr delší je kalmar Hamiltonův (Mesonychoteuthis hamiltoni), který je s hmotností až 495 kg zřejmě největším známým měkkýšem. Kryptozoologové však uvádějí nesrovnatelně větší rozměry možných současných zástupců – průběžně se objevují zprávy o gigantických jedincích, dosahujících délky přes 20 metrů. 

Yetti a lekaví trpaslíci 

Pomineme-li zmíněnou skotskou lochnesku, patří titul nejpopulárnějších kryptidů velkým primátům, jako jsou himálajský yetti, severoamerický bigfoot (či seskveč) nebo indonéský orang pendek. Je téměř jisté, že pozorování těchto chlupatých, člověku podobných bytostí můžeme připsat na vrub jiným zvířatům nebo zrakovým klamům. Nechybí ovšem ani zajímavější vysvětlení, i když velmi nepravděpodobné: Yetti by mohl být přežívajícím potomkem největšího primáta v dějinách planety, obřího gigantopitéka (Gigantopithecus blacki).

Tento asi tři metry vysoký obr žil v období pleistocénu na území dnešní Číny, Indie a Vietnamu. Dosahoval hmotnosti přes půl tuny a obýval nejspíše bambusové porosty. Je však velmi nepravděpodobné, že by se mohl dožít současnosti, přinejmenším v dostatečně početné populaci.

TIP: Na stopě yettimu: Je sněžný muž výmysl, medvěd, nebo skutečně existuje?

Orang pendek je údajně malým, dvounohým primátem o výšce kolem 90 cm, vyskytujícím se v pralesích ostrova Sumatra. Již po staletí vyprávějí místní domorodci i nizozemští námořníci o těchto malých bytostech, velmi lekavých a stranících se lidí. V minulém desetiletí objevili britští vědci také domnělé stopy tohoto záhadného stvoření, které údajně nepatří žádnému dosud známému primátovi. Největším překvapením v příběhu o orang pendekovi byl však paleontologický objev zkamenělin trpasličího člověka druhu Homo floresiensis v roce 2003. Na ostrově Flores žil ještě v době asi před 13 tisíci lety a byl tak posledním zástupcem hominidů s výjimkou moderního člověka.

Je snad možné, že jeho stejně malí potomci přežili dodnes? I na tuto hádanku se snaží odpovědět kryptozoologie, opovrhovaná věda opředená lákavým tajemstvím. 

Jak jistě dobře vědí příznivci marvelovských filmů o superhrdinech, lusknutí prstů může být mimořádně mocné. Jistý Thanos zničil polovinu života ve vesmíru právě pouhým lusknutím prstů. Výzkumný tým technologického institutu v americké Georgii nicméně potvrdil, že lusknutí prsty je minimálně na možnosti lidského těla opravdu výjimečné.

Podle jejich detailních měření je lusknutí prsty pohybem s největším zrychlením, jehož je lidské tělo schopné. Maximální rotační zrychlení při lusknutí prsty, které se badatelům pomocí vysokorychlostních kamer a senzorů podařilo naměřit, bylo zhruba 1,6 milionu stupňů za sekundu na druhou. Maximální rotační rychlost lusknutí prstů odpovídá 7 800 stupňům za sekundu.

Rychlejší než baseball

Těžko představitelná hodnota je přibližně třikrát vyšší než rychlost, jakou jsou schopni vyvinout při hodu míčem profesionální hráči baseballu. Badatelé pozorovali, že typické lusknutí prsty trvá kolem sedmi milisekund. Je tím pádem více než 20krát rychlejší než průměrné mrknutí oka. To zabere více než 150 milisekund.

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Tým Georgijské techniky rovněž zaujal odborné stanovisko ke zmíněnému destruktivnímu lusknutí superpadoucha Thanose. Tato scéna badatele očividně fascinovala a vyprovokovala je experimentálnímu ověření. Vědci dospěli k jednoznačnému závěru, podle něhož Thanos ve skutečnosti nemohl lusknout prsty v kovové rukavici. Odporuje to totiž fyzikálním zákonitostem, především s ohledem na tření, které je k úspěšnému lusknutí třeba. 

Na první pohled poněkud úsměvný výzkum může mít své velmi praktické využití. Podle badatelů najde uplatnění například při vývoji kvalitnějších protetických pomůcek.

V červnu 1985 se na palubě raketoplánu Discovery vydal v rámci mise STS-51-G do vesmíru první zástupce Arabů. Saúdský princ Sultán bin Salmán zastával funkci specialisty na užitečné zatížení, a jeho cesta do kabiny raketoplánu tak byla poměrně krátká. Do posádky ho jmenovali v březnu 1985, o měsíc později zahájil výcvik a už 17. června se vydal za brány atmosféry nejen coby první Arab, nýbrž také jako první příslušník královské rodiny.

V rámci letu se kromě vypuštění komunikačního satelitu Arabsat-B, mexické družice Morelos I a soukromého satelitu Telstar-3D odehrálo i několik desítek experimentů. Jeden z nich byl označen zkratkou LCO, jež skrývala nenápadný název Lunar Crescent Observation, tedy „pozorování Měsíce v první čtvrti“. LCO se vysvětloval jako „aktivita, během níž se Sultán bin Salmán pokusí prostým okem pozorovat z oken orbiteru Měsíc v první čtvrti bezprostředně po novoluní v okamžiku, kdy bude viditelný blízko západního horizontu po západu Slunce 17. nebo 18. června“.

Vůbec žádná věda

Skutečný cíl „experimentu“ ovšem neměl s vědou nic společného. V době pobytu raketoplánu na oběžné dráze se totiž odehrával muslimský svatý měsíc ramadán. A ten končí v okamžiku, kdy lze poprvé pozorovat srpek Měsíce poté, co prošel fází novoluní. Pod pláštíkem LCO měl tedy bin Salmán jednoduše provést náboženský úkon.

Zbytek posádky zprvu o skutečném pozadí akce nic netušil. Když velitel Daniel Brandenstein zjistil, která bije, začal mít obavy, že princ využije příležitost a bude z orbity pronášet náboženské výzvy souvěrcům – tedy že palubu Discovery promění v nejvýš položený minaret v historii. Proto se s bin Salmánem dohodl na přesném znění toho, co v daný okamžik pronese. Tím však záležitost neskončila.

V průběhu mise směrovalo tiskové oddělení NASA k letovému řediteli podivnou žádost – týkala se oblečení během konference z paluby raketoplánu. Posádka byla vyzvána, aby pro danou příležitost zvolila místo obvyklých šortek dlouhé kalhoty. Důvod byl nasnadě: Oddělení pro styk s veřejností děsila představa protestů arabského světa poté, co se bude princ vznášet v záběru vedle holých nohou astronautky Shannon Lucidové. Požadavek se naštěstí podařilo zahrát do autu, ovšem po ukončení mise přišla další potíž, týkající se opět jediné ženy v posádce STS-51-G.

Honorární muž

Celý tým astronautů měl odjet do Saúdské Arábie, kde by se mimo jiné uskutečnila audience u krále Fahda. Shannon Lucidové se však cesta nezamlouvala, tamní zacházení s ženami ji odpuzovalo. Navíc podle muslimských pravidel musel každou ženu doprovázet manžel či rodinný příslušník, ovšem její muž nemohl v danou dobu cestu podniknout. Muslimští klerikové našli řešení: Shannon může být jmenována honorární dcerou Dana Brandensteina či honorární sestrou dalšího člena posádky Johna Fabiana. Největší urážku ovšem pro feministku Lucidovou znamenala třetí možnost: Mohli by ji prohlásit za… honorárního muže!

Není divu, že astronautka definitivně odmítla. Když tedy do žhavé výhně letiště v Džiddě vystoupili z Boeingu 747 členové posádky STS-51-G, Shannon mezi nimi nebyla – což krále velmi zklamalo. Svou nevoli vzápětí vyjádřil po telefonu prezidentovi Ronaldu Reaganovi, který jej vyslechl, sám zvedl jiný telefon – a Lucidová přiletěla hned následující linkou. Částečně však dosáhla svého, protože se na rozdíl od ostatních zdržela pouze necelý den, aby potřásla Fahdovi rukou, a okamžitě se vrátila domů. Střet kosmonautiky a náboženství se prostě občas neobejde bez pocitů nepřátelství… 

Odpoledne 18. září 1944 přistála u Arnhemu druhá vlna parašutistů, ale na celkovém vývoji operace Market Garden už nic změnit nemohla. Britové nedokázali v prudkých bojích ovládnout město a muži pod vedením podplukovníka Johna Frosta zůstali u mostu osamoceni. Jejich počet neustále klesal a dopoledne 21. září Němci překonali poslední organizovaný odpor. Zbytek obránců včetně zraněného Frosta se vzdal, ale vojáci se rozhodně neměli za co stydět. Vždyť se jim tři dny a tři noci dařilo držet arnhemský most proti velké přesile. Po těžkých ztrátách se nakonec ostatní britské jednotky stáhly do obrany v perimetru u předměstí Oosterbeek, kde se jejich situace každým dnem zhoršovala.

Mezi vojáky se pohyboval korespondent BBC Stanley Maxted, který později na prožité události vzpomínal: „Nyní dělostřelecká a minometná palba neustávala ani ve dne, ani v noci. Uvnitř našeho obvodu bylo boží dopuštění, které se nebudu pokoušet popsat. Hodinu co hodinu jsme napjatě naslouchali, zda se neblíží 2. armáda, a netrpělivě čekali na nějaké zprávy o ní. Nepřicházely. Její tanky byly pořádně pohmožděny, když se snažily dostat dál po té jediné vyvýšené silnici, ale bylo to marné.“

Odpoledne 21. září ještě seskočilo v blízkosti Arnhemu přes tisíc mužů 1. polské samostatné parašutistické brigády, kteří už během přistávání utrpěli německou palbou značné ztráty. Jejich zbytky se potom přepravily na člunech přes Rýn do perimetru u Oosterbeeku.

Boj o koridor

Zatímco výsadkáři vedli u Arnhemu svůj zoufalý boj, probíjeli se tankisté XXX. sboru pomalu kupředu. V průběhu 18. září se spojili s americkými parašutisty 101. divize u Eindhovenu, ale Němci zničili mosty přes Vilemínin kanál u vesnic Son a Best severně od města. Britští ženisté most u Sonu horečně opravovali, přesto jej však první obrněnce mohly překročit až nad ránem 19. září. Do Arnhemu přitom zbývalo ještě 80 km, ale postup se nyní zrychlil, takže tankistům se podařilo zdolat 50 km za pouhé dvě hodiny.

Po cestě je vítali jásající Holanďané, nadšení z toho, že se po víc jak čtyřech letech konečně zbavili nenáviděné německé okupace. Ještě v průběhu dopoledne pronikli Britové až k předměstí Nijmegenu, ale tamější dálniční i železniční most stále drželi Němci. Překotný postup XXX. sboru měl navíc svou stinnou stránku, protože vytvořený koridor byl příliš úzký a po jeho obou stranách zůstávaly silné německé jednotky, které nyní začaly prudce útočit.

Cesta smrti

Není divu, že hlavní silnice, po níž britské tanky postupovaly, si vysloužila přezdívku „pekelná dálnice“. Na různých úsecích hořela spojenecká vozidla a buldozery se je snažily odtlačit do příkopů, aby komunikace zůstala průjezdná. Pokusy Britů a amerických parašutistů o dobytí obou mostů u Nijmegenu 19. září ztroskotaly a te prve následujícího dne odpoledne překonali výsadkáři na člunech řeku Waal a v prudkých bojích své cíle obsadili.

Němci se sice pokusili vyhodit dálniční most do vzduchu, ale připravené nálože selhaly (pravděpodobně proto, že jeden nizozemský odbojář k nim přestříhal dráty) a Spojenci jej tak získali neporušený. Do Arnhemu už zbývalo jen 17 km, avšak britské tankové kolony se na noc zastavily. Američtí důstojníci zuřili a obviňovali své spojence, že nedokázali využít příležitosti. Velitel 504. výsadkového pluku plukovník Reuben Henry Tucker se na adresu Britů lapidárně vyjádřil: „Vedli válku podle příručky. Utábořili se na noc a jako obvykle se zastavili na čaj.“

Operace je v troskách 

Situace v britském perimetru u Arnhemu se mezitím stále zhoršovala. Obklíčené parašutisty neustále zasypávala palbou německá děla, minomety i raketomety a zůstávalo otázkou, jak dlouho to ještě vydrží. Korespondent Maxted o tom napsal: „Neděle a pondělí byly jako hrůzný přízrak. Náš obvod se teď zmenšil na obdélník asi 1 750 yardů (1 600 m – pozn. red.) dlouhý a 900 yardů (820 m – pozn. red.) široký, a muži stále dravě a odhodlaně bojovali, většinou bez potravy a bez vody – popravdě neměli nic než divokou odvahu. Vypadali jako armáda šílených kominíků.“

Britští tankisté mezitím dopoledne 21. září provedli první pokus o průlom z nijmegenského předmostí k Arnhemu, avšak marně. Nepřítel je nyní měl jako na dlani, protože obrněnce musely jet po rovné silnici se strmými náspy a příkopy po obou stranách. V ose postupu u vesnice Elst zahájila palbu německá protitanková děla a brzy stály všechny čtyři stroje čelní čety v plamenech. Bez podpory dělostřelectva a pěchoty se tak postup beznadějně zadrhnul pouhých deset kilometrů od cíle.

Následujícího dne selhal i útok 43. pěší divize směrem k dolnímu Rýnu. Vojáci této formace se moc nepředvedli, protože ve vesnici Oosterhout jim trvalo osm hodin, než zdolali obranu tvořenou jedinou německou rotou. Každá hodina zdržení přitom byla v dané situaci kritická. Němci navíc neustále útočili na spojenecký koridor a v prostoru Udenu jej dokonce na čas přeťali, takže britská Gardová obrněná a 43. divize byly odříznuty společně s americkou 82. výsadkovou. Horrocks tak musel postup k Arnhemu zastavit a poslat část svých sil do ohroženého úseku. Teď už bylo jasné, že operace Market Garden selhala.

Krvavý účet

U Arnhemu v té době Němci pod Harzerovým velením metodicky ostřelovali britský perimetr a ničili jeden po druhém domy, ve kterých měli výsadkáři svá postavení. Situaci obránců ještě komplikoval déšť, který znemožňoval spojeneckým letounům efektivně podpořit pozemní jednotky. Také pokusy o zásobování obležených u Oosterbeeku ze vzduchu končily většinou neúspěšně, protože perimetr byl příliš malý a kontejnery se zásobami dopadaly mimo něj. Bylo jasné, že obránci se už dlouho neudrží a další prodlužování beznadějného boje v tomto prostoru by přineslo jen zbytečné ztráty. Velitel 2. britské armády Dempsey proto rozhodl zbývající výsadkáře po šesti dnech bojů v perimetru evakuovat.

TIP: Souboj elitních výsadkářů: Krvavá bitva o Carentan v roce 1944

Během noci z 25. na 26. září bylo na jižní břeh Rýna staženo na člunech celkem 2 398 přeživších. Ztráty britské 1. výsadkové divize tak od 17. září přesáhly tři čtvrtiny početního stavu, když ztratila 1 200 mrtvých a 6 642 nezvěstných, zraněných nebo zajatých. Operace Market Garden skončila jasným spojeneckým neúspěchem zapříčiněným přeceněním vlastních sil a podceněním nepřítele. Most u Arnhemu zůstal v německých rukou a vytvořený stokilometrový koridor byl bez něj k ničemu. Tím padly naděje na rychlé překročení Rýna a ukončení války v roce 1944. Spojenci naopak ještě museli čelit nečekané německé ofenzívě v Ardenách ve druhé polovině prosince, která je stála desítky tisíc mužů.

Když se 16. června 1940 stal francouzským premiérem hrdina Velké války Philippe Pétain, v rozhlasovém projevu k národu uvedl, že hodlá začít vyjednávat o míru. Adolf Hitler zvolil jako místo této historické události les u pikardského města Compiègne, asi 60 km severně od Paříže. Výběr lokality byl velmi symbolický. Na stejném místě došlo v listopadu 1918 k podpisu příměří, které ukončilo světový konflikt a posléze přineslo versailleský mírový systém. Ten odsuzoval Německo coby hlavního viníka války a měl za cíl jej co nejvíce oslabit.

Znovu na místě činu

Zatímco v roce 1918 šlo o prázdný prostor, kam dohodové mocnosti pouze umístily vagon, v němž probíhala jednání, o dvě dekády později tam stál památník, jehož hlavní motiv představovala mečem probodnutá německá orlice.

Dne 20. června 1940 k ní dojela německá delegace pod vedením Adolfa Hitlera. Zástupci Říše si prohlédli památníky i okolí a diktátor přitom dával velmi jasně najevo své pohoršení, protože z jeho pohledu nešlo o památník francouzského vítězství, nýbrž německé porážky. Většinu symbolů nařídil diktátor převézt do Německa, ale všemu vévodící sochu vrchního velitele dohodových sil maršála Foche nechal na místě shlížet na holou planinu, která měla připomínat prázdný francouzský triumf.

Hitler odchází

Samotná jednání probíhala podobně jako před lety, jen role se otočily. Hitler si na tom dal záležet a stejně jako maršál Ferdinand Foch v roce 1918 odešel krátce po zahájení jednání 21. června. Za třetí říši u jednacího stolu zůstali pouze „vojenští úředníci“ vedení náčelníkem Vrchního velitelství Wehrmachtu generálplukovníkem Wilhelmem Keitelem, kterého v jednu chvíli vystřídal náčelník jeho operačního oddělení generálmajor Alfred Jodl. Ti měli za cíl najít hranici toho, co je francouzská delegace vedená armádním generálem Charlesem Huntzigerem ochotná přijmout. 

Němci velmi nelibě nesli Huntzigerovu potřebu opakovaně se radit s vládou. Navíc na závěr odmítal dokumenty podepsat a trval na tom, že je musí nejdříve prezentovat Pétainovi a zbytku kabinetu. Rozčílený a netrpělivý Keitel dokonce Francouzům 22. června pohrozil, že pokud nedosáhnou během jedné hodiny dohody, tak ukončí vyjednávání a pošle delegaci zpátky. K podpisu příměří došlo ještě 22. června v 18.36. Vzhledem k nutnosti dojednat podobné podmínky i s Itálií pak vstoupilo v platnost až o půlnoci na 25. června.

Území a vojáci

Podmínky příměří tvořilo 24 článků. Poražení museli předat značnou část území zahrnujícího i Paříž přímo Němcům. Šlo o severní Francii a dále o pás podél atlantského pobřeží až po hranici se Španělskem, přičemž se skutečně počítalo s tím, že Francie okupovaná území získá zpátky, až bude britské impérium sraženo na kolena. O řízení těchto oblastí se teoreticky dělily domácí úřady a okupační vojenská správa, de facto však o všem rozhodovala Říše.

TIP: Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo (1)

Ve Vichy sídlící vláda „svobodné zóny“ navíc měla hradit náklady spojené s pobytem německých vojáků a zajistit návrat všech uprchlíků do jejich domovů. Francouzi měli zakázáno z okupované části odvézt cokoliv cenného či vojensky využitelného; sklady materiálu, továrny, technika, pevnosti ani další objekty nesměly být zničeny, ale předány do rukou vítězů; stejná opatření se vztahovala i na ceniny nebo umělecká díla. Poražení museli také poskytnout říšským orgánům informace o přesném umístění všech námořních min.

Dokončení v neděli 28. listopadu

Když nedávno kanadský herec Elliot Page veřejně oznámil, že je mužem, vyvolalo to nemalé pozdvižení, jelikož ho dosud všichni znali jako herečku Ellen Pageovou. Elliot přitom není zdaleka jediný, kdo v posledních letech přiznal, že pociťuje rozpor mezi biologickým pohlavím, s nímž se narodil, a tzv. genderovou identitou – tedy tím, s jakým pohlavím se identifikuje. O zmíněných jedincích mluvíme jako o transgenderových osobách či transgenderech. Pokud člověk přijde na svět jako žena, ale identifkuje se coby muž, označujeme ho za transmuže. Narodí-li se naopak jako muž a cítí se být ženou, hovoříme o transženě. Navíc se někdy lidé odmítají škatulkovat na dva póly a pokládají se za kombinaci obou pohlaví neboli za osoby „nebinární“. 

Stovky až tisíce 

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se problematika transgenderu začala řešit až v posledních letech, nejde o nijak nový fenomén. Řecká mytologie zná příběh bohů Herma a Afrodity, kteří zplodili syna Hermafrodita vykazujícího znaky obou pohlaví. Také indický bůh Šiva a bohyně Párvatí tvoří ve védách dokonalou oboupohlavní bytost, podobně jako Višnu a Lakšmí. Zmíněný jev stál nicméně v pozadí coby trpěná nutnost, stejně jako homosexualita. Teprve nyní ho umíme jasně pojmenovat a přinejmenším ve vyspělých zemích se translidé nemusejí bát pronásledování či ostrakizace – přestože stále potřebují odvahu snášet opovržlivé pohledy konzervativnější části společnosti. 

Nesoulad mezi fyzickým tělem a vlastními pocity však stále víc lidí řeší otevřeně. Přiznat pravdu sobě i okolí je totiž důležité pro duševní zdraví translidí – řada z nich trpí tzv. genderovou dysforií, která může vyústit v závažné psychické problémy, úzkosti, deprese či sebevražedné sklony. K řešení někdy stačí konzultace s odborníky a veřejné oznámení pohlavní identity. Jindy je nutné přistoupit k hlubším zásahům, jako jsou hormonální terapie či chirurgické zákroky.

Větší tolerance společnosti vedla k postupnému růstu poměrného zastoupení translidí, a to především mezi mladšími ročníky. Odhady jejich počtu v populaci se výrazně liší: Z analýzy starších studií provedených mezi roky 1968 a 2014 vzešla velmi konzervativní hodnota 4,6 jedince na 100 tisíc obyvatel. Šetření provedené v roce 2016 mezi středoškolskými studenty v Minnesotě na druhou stranu uvádí 2 700 translidí na stotisícový vzorek. V běžné populaci se pak bude hodnota zřejmě pohybovat kolem 500–600. 

Rozdíly existují

Získané údaje naznačují, že počet jedinců pociťujících nesoulad mezi genderovou identitou a biologickým pohlavím výrazně převyšuje dřívější předpoklady. Translidé se proto stále častěji stávají subjekty vědeckých studií: K nejzajímavějším patří nepochybně výzkumy neurovědné, jež se snaží odhalit, zda mozek transgenderových osob odpovídá spíš jejich biologickému pohlaví, nebo tomu, s nímž se identifikují – popřípadě jestli se v měřených ohledech nachází někde uprostřed. 

Jedna z prvních prací na dané téma pochází z roku 1991 a zaměřila se na anatomické rozdíly v kalózním tělese, což je struktura spojující mozkové hemisféry. Ačkoliv tehdy studie nenašla významný rozdíl mezi transgenderovými osobami a kontrolními skupinami mužů či žen, o čtrnáct let později panovala jiná situace. Výzkum provedený v roce 2005 na základě podoby kalózního tělesa dokázal téměř se 75% pravděpodobností odlišit obě pohlaví a ukázal, že u transgenderových osob se daná mozková struktura podobá spíš pohlaví, s nímž se identifikují. 

Jste tím, kým se cítíte být?

Díky rozvoji neurozobrazovacích metod dokážeme v současnosti kromě porovnávání struktury mozku studovat i rozdíly v jeho funkcích či propojenosti. Například studie z roku 2012 odhalila, že u transžen je mozková kůra v průměru silnější než u cismužů – předponou „cis“ se označují lidé, jejichž genderová identita odpovídá biologickému pohlaví. Obecně se zdá, že z hlediska objemu šedé hmoty koresponduje mozek transgenderů spíš s jejich biologickým pohlavím; a naopak v případě mikrostruktury bílé hmoty se odchyluje k pohlaví, s nímž se identifikují.

Pozoruhodné výsledky přinesly práce zaměřené na pohlavně charakteristické rozdíly ve fungování klíčového orgánu. Kupříkladu studie z roku 2008 zkoumající, jak mozek zpracovává některé čichové podněty, odhalila, že hypotalamus transžen reaguje na setkání s mužskými feromony podobně jako hypotalamus cisžen. Zajímavé je, že daný výsledek nastane až po nástupu puberty – u dětí odpovídá reakce jejich biologickému pohlaví. Jiný příklad odlišného mezipohlavního fungování mozku reprezentuje prostorová představivost, v níž jsou muži průměrně o něco lepší než ženy. Studie z roku 2010 ukázala, že aktivita temenního laloku, o který se zmíněná dovednost opírá, se u transžen i cisžen podobá.

Na dlouhé cestě 

Popsané výzkumy naznačují, že zatím nelze najít konkrétní vlastnost, oblast či strukturu mozku, jež by přímo souvisela se vznikem nesouladu mezi biologickým a vnímaným pohlavím. Existuje však řada charakteristik, v nichž se řídící orgán translidí podobá spíš mozku pohlaví, s nímž se identifikují. Slovy biologa Roberta Sapolského: „Není to tak, že by si transgenderové osoby myslely, že mají jiný gender než v reálu. Skutečnost je spíš taková, že uvízly v těle odlišného pohlaví.“ 

TIP: Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

Hledání odpovědí na otázky ohledně translidí se nachází teprve v plenkách, neboť dosud proběhlo velmi málo studií. Řada z nich navíc trpí nedostatky, jako jsou nízké počty účastníků, nebo neberou v potaz, zda již zkoumané osoby podstoupily hormonální terapii. Další problém spočívá v nevhodném výběru kontrolních skupin, s následkem v podobě míchání heterosexuálních a homosexuálních subjektů. Není proto jasné, zda výsledky bádání souvisejí spíš s pohlavní identifikací, nebo se sexuální orientací – což jsou dvě rozdílné věci. Každopádně můžeme očekávat, že po vyřešení počátečních obtíží přinese výzkum další zajímavé poznatky. 

Lidé se dnes dožívají úctyhodného věku. Má to ale svá úskalí. Ve stáří číhají zdravotní problémy, mezi jinými i demence. Velkou většinu demencí má na svědomí nechvalně proslulá Alzheimerova choroba. Jde přitom o nemoc, kterou je obtížné zachytit v počáteční fázi a zároveň na ni stále neexistuje uspokojivá léčba.

Pravidla hry by výhledově mohla změnit účinná vakcína, která by bránila rozvoji choroby. První, byť zatím nesmělé pokusy se již naštěstí objevují. Pokud uspějí v klinických testech, mohly by fungovat jako netoxická léčba a zároveň jako účinná prevence.

Dvakrát do nosu

V americké univerzitní nemocnici Brigham and Women’s Hospital v Massachusetts aktuálně startuje klinický test nové vakcíny proti Alzheimerově chorobě, která má formu nosního spreje. Jde o první kolo klinických testů, které má ověřit především bezpečnost vakcíny. Testu se účastní 16 pacientů s Alzheimerem v rané fázi. Všichni dobrovolníci jsou ve věku 60 až 85 let a v celkově dobré kondici. Připravené jsou pro ně dvě dávky vakcíny s odstupem jednoho týdne.

TIP: Nanotechnologie vs Alzheimer: Nanopasti vychytávají nebezpečné peptidy

Na první pohled je zvláštní, že dokážeme vyvíjet vakcíny proti onemocnění, kterému doposud plně nerozumíme a ani vlastně do detailu nevíme, jak přesně vzniká. Vděčíme za to „náhodným“ objevům. V tomto případě je vakcína založena na látce zvané Protollin, která se jinak už dlouho používá jako podpůrná látka pro jiné vakcíny. Vědci si všimli, že tato látka stimuluje imunitu do té míry, že bílé krvinky „uklízejí“ v mozku takzvané amyloidní plaky, které představují jeden z hlavních projevů nemoci.