Rakousko-uherské moždíře ráže 305 mm, které pro císařskou armádu vyráběla plzeňská Škodovka, patřily ve své době k nejlepším zbraním své kategorie. Ve stejném kalibru produkovala své zbraně také italská zbrojovka Armstrong-Pozzuoli, která se však řadila spíše do třídy houfnic.

Z pobřeží na frontu

V letech 1914–1917 vzniklo 30–50 děl pod označením Obice da 305/17, jež měla původně zajišťovat pobřežní obranu, nakonec se však zapojila také do pozemních bojů na italsko-rakouské frontě. V průběhu války měli Italové k dispozici několik verzí, modello 15 byla původní pobřežní, která vyžadovala pevnou platformu umožňující odměr 360°.

Odlehčené varianty modello 1916 a 1917 se daly snadno rozebrat, přepravit na frontu, kde po smontování plnily roli obléhacích děl. Poslední typ D. S. (na snímku), kdy zkratka znamená De Stefano podle názvu podvozku, byla „mobilní“ a určená k tažení dělostřeleckým traktorem.

Kořist centrálních mocností

Před palbou však obsluha musela sejmout kola a zbytek konstrukce posadit na dřevěné ložiště s ocelovými kolejnicemi. To umožňovalo opět otáčení zbraně kolem své osy a vojáci současně nemuseli hloubit jámu pro zákluz hlavně při palbě vrchní skupinou úhlů. Tato konstrukce současně absorbovala velkou část zpětného rázu.

Původnímu záměru nasazení houfnice odpovídá také podivný podvozek, jejž konstruktéři ke zbrani museli vymyslet až dodatečně. Z toho důvodu také zbraň vzbudila zaslouženou pozornost mezi rakousko-uherskými a německými vojáky, když jim devět těchto kanonů padlo do rukou po bitvě u Caporetta na podzim roku 1917.

Kořist centrálních mocností

Zkušená obsluha dokázala vypálit každých 12 minut granát o hmotnosti až 450 kg, přičemž kadence se dala krátkodobě až zdvojnásobit. Smrtící projektily pak létaly až do maximální vzdálenosti 17,5 km. Po vypuknutí španělské občanské války (1936–1939) Itálie odeslala Frankovým nacionalistům pět houfnic, které však byly tou dobou už poměrně zastaralé.

TIP: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě 

I přesto našly využití i v dalším globálním konfliktu, kdy jich ve službě zůstávalo ještě 27. Italové je nasadili koncem jara 1940 proti Francii, poté však sloužily už jen pro obranu pobřeží Apeninského poloostrova a Sicílie. Zbylé kanony armáda definitivně vyřadila až roku 1959.

Úděl Doubravčiny mladší sestry Mlady byl od počátku do konce jasný. Narodila se nejspíše někdy mezi lety 930–935 jako nejmladší dítě Boleslava I. Podobně jako Doubravka získala vzdělání v klášteře benediktinek v Řezně a byla určena pro církevní kariéru.

Předchozí část: Doubravka a Mlada: Zbožné přemyslovské dcery bratrovraha (1)

Kronikářské zprávy o Mladě jsou sice poměrně hojné, ale dost stereotypní a kusé. Kosmas o ní napsal: „… Mlada, panna zaslíbená Bohu vzdělaná ve Svatém písmu, oddaná křesťanskému náboženství, nadaná pokorou, líbezná v hovoru, štědrá příznivkyně chudých a sirotků a ozdobená veškerou poctivostí mravů. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od apoštolského otce vlídně přijata. Pobyla tam nějaký čas a dobře se seznámila s mnišskými pravidly. Nakonec ji pan papež na radu svých kardinálů, a především proto, že chtěl přispět dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta i opatskou berlu.“ 

„Potom nová abatyše, když dosáhla propuštění a apoštolského požehnání, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, se i se svým přeradostným průvodem vydala zpět do drahé vlasti. Dojeli ke knížecímu hradu v Praze, kde kníže Boleslav dlouho očekávanou drahou sestru uctivě uvítal. I vezmou se za ruce a vkročí do knížecího příbytku, kde spolu usednou a dlouho vzájemně a mile rozmlouvají. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co hodné paměti a podivu v Římě viděla nebo slyšela. Mimoto mu odevzdala list, od apoštolského stolce pro něj určený. A hned, jak bylo nařízeno podle rozhodnutí knížete i abatyše, kostel svatého Víta jest určen pro budoucího biskupa a kostel svatého mučedníka Jiří ihned dán abatyši knížete, Marii“.

Tato zpráva se pak v různém znění objevuje i v dalších kronikářských záznamech. A všechny shodně přičítají Mladě dvojí úspěch nesmírného významu: dosáhla církevního osamostatnění Čech zřízením českého biskupství a stala se zakladatelkou prvního kláštera v Čechách.

Znamenitá diplomatka

Proč tak důležitou diplomatickou cestu do Říma svěřil český kníže právě Mladě? Cesta z Čech přes Alpy do Itálie byla tehdy značně obtížná a nebezpečná, natož pak pro mladou ženu. Mlada se do Říma vypravila zejména proto, že mohla lépe než kdokoliv jiný dosáhnout cíle, o který šlo jejímu otci, tedy církevního osamostatnění Čech zřízením pražského biskupství. Nesmíme zapomínat, že na Boleslavovi lpěla těžká vina bratrovraždy, která jej obzvláště v očích církve značně poskvrňovala. Jeho vlastní dcera, která zasvětila svůj život Bohu, aby tento těžký hřích odčinila, tak dala Římu nejspolehlivější záruku, že v Čechách vládne křesťanský duch.

Úspěch Mladiny cesty do Říma, v letech 965–967 nebo 974–976, ukazuje, že volba byla správná. Dcera knížete se osvědčila jako znamenitá diplomatka a z toho co víme, lze usuzovat, že měla také výborné vzdělání, neboť k jednání byla nutná dobré znalost latiny a výmluvnost. 

Abatyše kláštera sv. Jiří

Po návratu do Prahy se stala Mlada-Marie abatyší v klášteře sv. Jiří. O jejím působení ve funkci abatyše prvního ženského kláštera v Čechách ale nemáme žádné podrobnější zprávy. Nezbývá než se spokojit s tvrzením, že klášter založila, opatřila mu vše potřebné a řídila jej. Na svou dobu se jednalo o mimořádný kulturní a sociální čin. Kulturní proto, že kláštery v raném středověku byly centrem vzdělanosti a střediskem výtvarného, literárního i hudebního umění, a sociálním proto, že poskytovaly útočiště neprovdaným dívkám i ženám pronásledovaným osudem.

TIP: Raději řeholnicí, než císařovnou: Proč oblékla Anežka církevní roucho?

Ctihodná Marie-Mlada řídila klášter až do své smrti (994). Klášter pak plnil své poslání po celý středověk, přestál i husitské bouře a až roku 1782 se stal obětí josefínských reforem. Řádové sestry Mladu od počátku uctívaly jako světici a později byla prohlášena za blahoslavenou. Její ostatky jsou uloženy ve svatojiřském klášteře.

Vrcholy Pyrenejí snadno překonávají tříkilometrovou hranici a celé pohoří mezi Francií a Španělskem se táhne 430 km daleko. Najdete tady hluboké rokle, skalní chrámy a suťová pole i některé živočichy, kteří jinde už k vidění nejsou. Na území Pyrenejí se rozkládají tři národní parky a lze tam zastihnout ve zbytku Evropy velmi vzácné majestátní dravce. 

Jak se zbavit mršin

První lokalitou, kam na setkání s mrchožravými ptáky – hlavně supem bělohlavým (Gyps fulvus) – míříme, se nachází v Aragonii. Na pár dní zastavujeme na úpatí pohoří Sierra de Guarra, kde máme domluveno pozorování u novodobých „Muladeres“. Tento výraz označuje místa poblíž vesnic, kam farmáři od dávných dob sváželi uhynulá zvířata za účelem jejich likvidace mrchožrouty. O prastaré ekologii se nejspíš nedá mluvit, ale nebezpečí šíření nemocí si farmáři uvědomovali velmi dobře a supi byli na tomto způsobu získávání potravy do značné míry závislí. 

Během minulého století došlo ke změnám v hospodaření na horských lukách a k omezení pastevectví. Méně pastevců a tedy méně ovcí, koz a krav znamenalo rovněž menší množství uhynulých zvířat. Počty volně žijících supů, dravců závislých na existenci stádových zvířat, se tak výrazně ztenčily. V souvislosti s omezením nemoci šílených krav bylo navíc používání tohoto způsobu likvidace mršin v roce 2005 zakázáno. Chybějící potrava vedla k útokům hladových supů bělohlavých na ovčí stáda, probírání skládek a k dalšímu snížení jejich počtu. Dnes se opět blýská na lepší časy a opatrné přikrmování na obnovených Muladeres je po splnění přísných kritérií opět povolováno. 

Místo, kde prší supi

Na vytoužené divadlo čekáme namačkáni v malých dřevěných bednách. Nad nedalekou skalní stěnou krouží několik desítek supů bělohlavých, které k prostřené tabuli lákají dvě mršiny divokých prasat. Po osmi hodinách v jogínské poloze můžeme jen pokrčit rameny. Dnes nic.

Další den jsme pohodili do trávy několik mrtvých bílých králíků. Úhyny z místní obrovské králičí farmy jsou ptáci obvykle krmeni a na podobnou potravu jsou zvyklí. I tak jsme byli trochu skeptičtí, když se hejno supů začalo pozvolným kroužením pomalu přesouvat nad nás. Z malého krytu není dobrý výhled do všech směrů, ale stejně se zdálo, že někteří dravci začínají klesat k zemi. V hlavě mi znělo varování, abychom nefotili příliš brzy: „Musíte počkat, až budou supi zabráni do krmení.“ Doba mezi přistáním a okamžikem, kdy se vrhnou na kořist, je považována za kritickou a pokud jsou ptáci v tento okamžik vyrušeni, již ten den nepřiletí. 

Několik opatrných průzkumných náletů a pak již jen svištění letek a jeden sup za druhým se vrhají na předloženou potravu. Králičí maso si zjevně zamilovali. Ve vteřině přistávají jednotlivci, dvojice i skupiny po několika ptácích. Nakonec se nedaleko od nás pere o čerstvé maso zhruba 250 supů bělohlavých. Vřavu, skřeky a taky zápach během následující hodiny je těžké popsat. 

Důkladnost zdravotní policie

Poprvé můžeme na vlastní oči docenit výhodu, kterou pro supy znamená jejich holá hlava a krk. Supi začnou velká zvířata snadno porcovat skrz řitní otvor a během několika vteřin v jejich žaludcích zmizí oči mršin a další měkké snadno dostupné tkáně. Horda supů převálcovala všechnu kořist, bylo úplně jedno, jestli jde o ovci, prase nebo králíka. Supi dopadali doprostřed vřavy, zakopávali o sebe, skákali si po zádech, vzájemně se napadali, aby napadený i obránce byli vzápětí obráni dalšími aktéry žranice. 

Za hodinu bylo po divadle. Supi se rozbíhali a přetíženi masem těžkopádně odlétali. Jen několik posledních posedávalo kolem. Teprve teď jsme si začali pomalu uvědomovat, jak rychle dokáže tato přírodní zdravotní policie likvidovat uhynulá zvířata nebo zbytky po predátorech. Při prohlídce zbytků jsme zjistili, že všechny kůže velkých zvířat byly otočeny naruby a supi dokonale obrali tuk až na holou kůži.

Vyplašení pod Pico de Aneto

Úctyhodné panorama vrcholků včetně nejvyšší hory Pyrenejí, 3 404 metrů vysoké Pico de Aneto na severu Aragonie, rámuje další lokalitu, kde se pokusíme zachytit dravce v jiném prostředí. Počasí nám přeje, slunečno, větrno, výborná termika. Bohužel, až moc výborná. Supy jsme viděli kroužit nad námi, určitě museli být alespoň čtyři kilometry vysoko. Za celý dlouhý den se nám předvedlo jen pár krkavců. Nic. 

Druhý den se situace opakuje a počasí se začíná kazit, do hor přichází zima. Předpověď slibuje pokles teplot o více než 15 °C. To není dobré. Navíc začíná fučet a v malém stanu na svahu kopce (cca 1 600 metrů vysoko) mám co dělat, abych ho udržel na místě. Pozdě odpoledne, když už jsme téměř rezignovali, přilétá dvojice supů bělohlavých. Jeden z ptáků přistává u mršiny a velmi opatrně a neklidně se začíná krmit, druhý nervózně odlétá. Co jej vyplašilo?! Vzájemně se ujišťujeme, že jsme dobře maskovaní, nehýbeme se a nemůžeme být vidět. Druhý sup tu přitom nezůstal ani pět minut a krkavci neposeděli snad ani minutu. Začínáme balit, protože dnešek už nic neslibuje a světla ubývá. Naprosto nečekaně a tiše však k mršině dosedá pán zdejších hor – orel skalní (Aquila chrysaetos). 

Rázem je nám všem jasné, proč ostatní ptáci byli tak opatrní. Orel seděl celou dobu někde nad námi ve svahu a pozoroval, co se tu děje. Teprve když usoudil, že místo je klidné a bezpečné, přiletěl si urvat svůj díl. Čtvrt hodiny se krmil a zmizel. Jindy bychom byli za takovou návštěvu vděční, ale dnes nás jeho přítomnost trochu rozladila. 

Na soukromé hoře

Z Aragonie přejíždíme do Katalánska – velmi svérázného území s vlastním úředním jazykem, kde se lidé s ničím nemazlí. Neshodnu se s vedením národního parku? Klidně si založím svůj! Stačí svolat širokou rodinu, vysvětlit možná bláznivý nápad, posbírat prostředky a pak skoupit opuštěné pozemky na blízké hoře a to včetně kompletní středověké vesnice, kde by se mohl natáčet historický velkofilm. Tak nějak asi uvažoval náš hostitel, který zde vybudoval dům nezávislý na okolní civilizaci. Solární a fotovoltaické panely, důmyslná konstrukce, horská architektura. V dohledu ani památka po lidské přítomnosti, jen velehory v pozadí. Moc jsme nemluvili.

Třetí lokalita byla naší poslední šancí, jak spatřit vzácné druhy mrchožroutů. Krmení bylo připraveno na jižním svahu vysokého skalnatého kopce, necelých 20 kilometrů od horského státečku Andorra. Ráno nás čeká překvapení, předpověď počasí se vyplnila a do hor dorazila zima. Za ranního rozbřesku stoupáme prvním letošním sněhem ke krytům… 

Hnědí spolubojovníci a různobarevní „bradatci“

Majitel lokality se dokrmování supů a orlosupů věnuje již nějaký čas a zdejší populace si na pravidelný přísun potravy zvykla. Hukot džípu deroucího se do kopce bezpečně přilákal desítky supů bělohlavých do blízkosti krmeliště. Během krátké chvilky se celé hejno sneslo na zem a opět začalo ono žravé běsnění. 

Po půlhodině přilétli také supi hnědí (Aegypius monachus), kteří právě začínali s námluvami a někteří již předváděli zásnubní tance. Neváhali se vrhnout přímo do hejn supů bělohlavých a vybojovat si potravu. U hnědých supů bylo dobře patrné, jak se celým svahem pohybovali v párech. Pokoušeli se útočit na supy bělohlavé nebo jiné páry supů hnědých, ale mezi sebou o potravu nikdy nebojovali. 

Charakteristická silueta prozrazuje taky prvního orlosupa bradatého (Gypaetus barbatus). Přilétají po jednom a velmi dlouho krouží okolo. Teprve po důkladné obhlídce se snesou dolů, aby se nám postupně ukázali ve všech možných barvách opeření. Orlosup totiž během prvních šesti let prochází barevnou proměnou z ročních, téměř zcela hnědých ptáků, přes 2–3 roky staré jedince, jimž postupně přibývá bílého opeření na krku, břiše a hlavě. Až po dospělého orlosupa, jehož spodek těla je bílý, křídla zespod tmavá a svrchu ocelově šedá se světlejšími ostny per. Navíc tito opeřenci získávají při koupání a popelení různé odstíny béžové až oranžové barvy ze železité vody místních hor. 

Závěr šestidenního maratonu

Díky pozorovatelům s dalekohledy a pozdějšímu porovnání fotografií jsme později odhadli, že se toho dne sneslo na krmeliště více než 200 supů bělohlavých, 22–24 supů hnědých a 15–17 orlosupů. Zvláště u supů hnědých, kterých je v této oblasti evidováno jen 32, jsme měli opravdu štěstí. Zatímco supi se postarali o většinu masa a šlach, orlosupi uklidili i kosti. Pokud by zde zemřel člověk, za pár minut by z něj nezůstalo vůbec nic. Jak jsme později zjistili ze zpráv, i k takovému případu v minulosti došlo. 

TIP: Plachtící obr kondor andský: Vznešený pojídač zdechlin

Celkem více než 50 hodin během šesti dnů na třech lokalitách nakonec přineslo kýžený výsledek – pozorování a fotografie orlosupa bradatého z bezprostřední blízkosti, jeho životní projevy a zvyky. Dravci s téměř třímetrovým rozpětím nám z paměti určitě hned tak nevymizí – tím spíš, že se jednalo o jedny z posledních v Evropě volně žijících jedinců.

Když si naši předkové před 5 až 7 tisíci lety ochočili drůbež, byl to pro ně nepochybně velký krok vpřed. Ještě dlouho předtím ale lidé na Papui-Nové Guineji domestikovali kasuáry. Ukazují to archeologické nálezy vaječných skořápek kasuárů na lokalitách Yuku a Kiowa na novoguinejské Vysočině, staré okolo 18 tisíc let. Vyplývá z nich, že lidé z vajec vychovávali kuřata kasuárů. Některé skořápky také vykazují stopy po vaření.

Na výjimečný osud kasuárů ukazují i další okolnosti. Když se dávní lidé dostali do blízkosti mohutných ptáků na ostrovech, jako byli například moa na Novém Zélandu nebo „sloní ptáci“ aepyornisové na Madagaskaru, v relativně krátké době došlo k vyhynutí ptáků. Kasuáři na Nové Guineji a v Austrálii ale dokázali přežít ve společnosti lidí desítky tisíc let. Podle Kristiny Douglass z americké Pensylvánské státní univerzity to bylo výsledkem snah místních lidí o domestikaci kasuárů. Jejich chov byl ve srovnání s lovem snadnější způsob, jak získat maso a vejce kasuárů.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Málokteří ptáci v sobě mají tolik z druhohorních dinosaurů, jako právě kasuáři. Jsou to sice býložravci se zálibou v ovoci, zároveň ale dovedou být velmi agresivní. Jak je u ptáků obvyklé, jejich nejnebezpečnější zbraní jsou nohy – naštvaný kasuár dokáže svým ostrým drápem roztrhnout člověka jedinou ranou. Jejich chov je nebezpečnou zálibou, která si, především zpočátku, nepochybně vyžádala řadu zranění a lidských životů. Na Nové Guineji je přesto chovají dodnes.

Na Zemi je díky satelitům a mnoha dalším zařízením sledování velkých bouří poměrně snadné. Na vzdáleném Jupiteru to tak jednoduché není. Naštěstí mají vědci k dispozici Hubbleův vesmírný teleskop, který „krále planet“ monitoruje již více než 10 let.

Čerstvá data Hubbleova teleskopu ukazují, že vichry v Jupiterově Velké rudé skvrně zrychlují. Nezrychlují ale všude stejně – průměrná rychlost větru se ve vnější části skvrny za poslední dekádu zvýšila o 8 % a přesahuje 400 mil za hodinu (přes 600 kilometrů v hodině). Rychlost větrů ve vnitřní části je oproti tomu výrazně nižší. Podle planetární vědkyně Dr. Amy Simonové jde o tak malou změnu, že bychom ji bez Hubbleova teleskopu nebyli schopni zaznamenat. Průměrný roční rozdíl v rychlosti větru podle ní činní pouhých 2,5 kilometru v hodině. 

TIP: Slovo do pranice: Je možné, že se Velká rudá skvrna nezmenšuje?

Snímkování Velké rudé skvrny také ukázalo, že přestože se skvrna zmenšuje, její aktuální průměr je zhruba 10 tisíc mil (16 tisíc kilometrů). Stále by se tak do ní vešla celá Země s průměrem 12 742 kilometry.

Vinná réva byla za účelem výroby lahodného moku pěstována v Malé Asii od 5. tisíciletí př. n. l., ale nálezy fosilií naznačují, že její planě rostoucí forma mohla být sbírána už v mladší době kamenné. Pěstování se postupně rozšířilo i do antického světa, kde hrálo víno důležitou úlohu. Vinařství se naplno rozvinulo v Řecku a Římané plodinu rozšířili také na území, které dobyli...

Víno měli v oblibě i Keltové, kteří ho v době své historické expanze (přelom 6. a 5. století př. n. l.) přinesli na naše území a zřejmě ho zde i pěstovali. Rovněž germánské kmeny, které osídlily Čechy po vytlačení Keltů před začátkem našeho letopočtu, víno znaly. Skutečný rozmach ale vinařství zažilo až v období Velkomoravské říše.

Patron vinařů

První vinice v Čechách byla založena za vlády knížete Bořivoje v 2. polovině 9. století. Za zakladatelku českého vinařství můžeme pokládat kněžnu Ludmilu, která si víno nesmírně oblíbila a zasadila se o vysazení vinohradu mezi obcemi Nedomice a Dřísy u Mělníka. K vinaření přivedla i svého vnuka Václava, který si podle legendy vinnou révu sám pěstoval, sklízel, šlapal a vyráběl z ní víno, a stal se tak, trochu neprávem, místo své babičky Ludmily, patronem vinařů. Další patroni vinařů jsou také svatý Bartoloměj a hlavně na Moravě známější svatý Urban.

Vinohrady se obvykle zakládaly na svazích, které nebyly vhodné pro pěstování jiných plodin. Jejich založení obvykle trvalo tři až čtyři roky a plodily přibližně 30 až 40 let. Ve 12. a 13. století se začaly rozšiřovat vinice při klášterech a na Moravě, v okolí Pálavy zažilo vinařství rozmach především vlivem Lichtenštejnů. Známým faktem je, že se díky Karlovi IV. ve 14. století dostaly do Čech sazenice vinné révy z Burgundska, Porýní a Rakouska. Víno pěstovali i bohatí měšťané a největšího rozmachu doznalo pěstování vinné révy v jagellonském období. V roce 1515 se například v Praze nacházelo na 700 ha vinic. Velkou pohromu ale znamenala třicetiletá válka, v jejímž průběhu na Moravě zanikla přibližně polovina vinic. Opětovný rozkvět potom následoval až na počátku 19. století.

Nápoj bohatých

V Čechách se vinná réva pěstovala především v oblasti Litoměřic, Mělníka, Roudnice, Žernosek, Lovosic, Prahy a Loun, ale také v okolí Mostu, Ústí nad Labem, Berouna a Libochovic. Na Moravě potom na Znojemsku a v okolí Brna. Víno se do Čech i dováželo. Z 15. století máme zprávy o tom, že se importovalo z Peloponésu, Rakouska, Itálie a Uher. Rakouské víno se v období husitských válek dokonce stalo cílem jedné spanilé jízdy. Husitům se při ní podařilo v Rakousku ukořistit několik vozů vína, ale vzápětí o ně byli zase připraveni.

Víno měli v oblibě zejména šlechtici, církevní hodnostáři a později i bohatí měšťané, kteří si jeho nákup mohli dovolit. Chudší lidé z finančních důvodů upřednostňovali spíš pivo. Víno ředěné vodou se stalo ve středověku pro majetné vrstvy každodenním nápojem, a dokonce ho pily i děti. Oblíbené bylo také víno svařené s kořením či bylinami, které se užívalo i k léčení nemocí. Jan Hus například zmiňuje, že se do vína přidávaly šalvěj, zázvor a rozmarýn.

Víno se také již od středověku využívalo při přípravě celé řady panských pokrmů. Vařila se z něj vinná kaše, polévka, vyráběl se z něj ale i ocet. Hojně se jím také při vaření podlévala zvěřina, ryby a ostatní masa. Víno bylo také předmětem mnoha podvodů. Šenkýři ho pro lepší zisk ředili buď vodou, nebo méně kvalitní vína různě ochucovali bylinami či doslazovali medem.

Výjimka pro těhotné 

Vinice se v období dozrávání plodů pečlivě střežily a ten, koho náhodou přistihli při trhání bobulí, byl velice přísně potrestán. Jediná výjimka platila pro těhotné ženy, které mohly podle přísných vinařských zákonů na vinice volně vstupovat a víno trhat. Vinice vyžadovala údržbu v podstatě od jara až do podzimu, kdy vinařský rok vyvrcholil sklizní úrody. Vinobraní se tak stalo sváteční událostí a bylo velice důležité, aby proběhlo ve správnou dobu. Po sklizni následoval zase kolotoč prací kolem výroby lahodného moku. 

TIP: Jak chutnal středověk? Po kaši, rybách i zvěřině

Od roku 1982, kdy se Stará Havana ocitla na seznamu chráněných památek UNESCO, zde probíhají rozsáhlé rekonstrukce prakticky nepřetržitě. Zlí jazykové však tvrdí, že celá tato snaha je tak trochu „naoko“. Místo nekonečného zvelebování několika málo výstavních budov by podle nich měly opravy směřovat spíše k zlepšování nízké kvality bydlení většiny obyvatel Staré Havany. 

Mizející poklady 

Zatímco několik stavitelských unikátů kubánské metropole se opět skví svojí dávnou slávou, většina domovů obyvatel Staré Havany se nachází ve stavu nejen tristním, ale i životu nebezpečném. Na vině chátrání původních historických budov je nejen jejich stáří, ale i tamní horké a vlhké klima. V kombinaci s naprostým nezájmem úřadů o jejich údržbu se jejich zdi sypou na prach. 

 „Budovy stojí pouze dílem štěstěny,“ prohlásil nedávno architekt Jose Antonio Choy, prezident kubánské neziskové organizace pro ochranu havanské moderní architektury. A jiný kubánský architekt, Orestes del Castilo, k tomu dodává: „Mnohé stavby budou zcela zničeny do deseti let.“ 

Mnohdy se přitom jedná o opravdové stavitelské unikáty – v Havaně najdeme nejen výstavní ukázky španělských barokních a neoklasicistních budov, ale i jedny z nejkrásnějších příkladů architektury 20. století, zahrnující např. paláce ve stylu art deco z třicátých let nebo modernistické budovy z let padesátých.

Alarmující čísla 

Za vše hovoří čísla ze dvou sousedních městských částí Staré a Centrální Havany – každý týden se zde částečně nebo úplně zhroutí jedna budova a obyvatelé nemají jinou možnost, než žít nadále v jejích ruinách. 

Podle oficiálních statistik sedm z deseti domů vyžaduje větší opravy. Mezi hlavní problémy, sužující místní obyvatele, patří například zastaralá elektroinstalace, pouze základní nebo úplně chybějící přísun vody, nestabilní podlahy, propadající se stropy a stěny. Podtrženo, sečteno – aby město umístilo potřebné obyvatele do vyhovujících podmínek, potřebovalo by dnes 300 000 dalších obytných prostor. A ty samozřejmě nemá. 

Úpadek „Paříže Karibiku“ 

Přitom pouhých šest desetiletí zpátky se ještě Havana nacházela na vrcholu své slávy a právem se pyšnila přízviskem „Paříž Karibiku“. Vyhlášené centrum zábavy  a nedalekých sluncem zalitých pláží tehdy proslulo i neobyčejnou architekturou – její velkolepé domy, kasina a kluby byly pro svou krásu známé po celém světě. S nástupem komunistického režimu Fidela Castra koncem padesátých let minulého století však město prakticky ze dne na den zšedlo a zpustlo. Kluby byly hromadně uzavřeny a veškerý život se vytratil i z přepychových vil dřívějších boháčů, které režim vyhnal do exilu.  Novou výstavbu obstaraly nevzhledné socialistické bloky, ne nepodobné těm ze zemí Sovětského svazu. 

Dřívější skvosty stavitelství začaly kvůli nedostatečné údržbě a neexistujícím vládním programům nezadržitelně chátrat. Za celkovým nezájmem státu můžeme podle názorů odborníků hledat především politickou motivaci – Castrovi prý zkrátka přepychové budovy až příliš připomínaly někdejší éru Kubánské republiky a bylo tedy na místě se jich zbavit. Místní chudé obyvatelstvo samozřejmě nedokáže ze svých mizivých příjmů obstarat ani základní opravy. 

Záchrana v poslední chvíli? 

Roku 1982 kulminovaly snahy o zachování zdejšího architektonického dědictví zápisem Staré Havany na seznam ohrožených památek UNESCO. Věci se daly do pohybu a podle oficiálních informací se již od té doby podařilo zrestaurovat celou jednu třetinu zmíněné oblasti. Jenže jaká je realita? 

Peníze do oprav Staré Havany očividně proudí, avšak pouze do určitých jejích částí. Nejlépe je na tom zřejmě historické centrum Havany – má totiž exkluzivní smlouvu se státem, která mu dovoluje využívat část výnosů z provozu hotelů, restaurací, obchodů a pronájmu tamních nemovitostí. Z celkového ročního zisku pohybujícího se kolem 60 milionů dolarů (1,2 miliardy Kč) si tak na rekonstrukci budov utrhne až polovinu. 

Mimo peněžní toky 

Pro jiné městské čtvrti, jakými jsou Centrální Havana, Vedado nebo El Cerro, však podobně příznivá finanční schémata neexistují. Za nejzranitelnější v tomto směru odborníci označují právě Centrální Havanu. Ta totiž, s více než 160 000 lidmi žijícími na ploše jen asi 3,4 km² představuje vůbec nejhustěji obydlenou část Kuby. Předimenzované chlouby někdejšího stavitelství se tu však každým dnem mění v trosky. Podobná situace panuje i ve čtvrti Vedado. Jedna z obyvatelek místních rezidencí, Isabela Riveronová, našla dokument, podle něhož se řadí její dům z 19. století k národním památkám v nejvyšším stavu státní ochrany. V praxi to však podle ní nic neznamená – stát nepomůže ani s opravami, ani s finančním příspěvkem. 

Stará nová Havana 

Dnešní pohled na někdejší středisko Karibiku je tak poněkud dvojznačný. Na jednu stranu centrem pulsují všudypřítomné opravy (např. rozsáhlá rekonstrukce podzemního potrubí) a programy vlády i investorů se starají o zachování mizejících pokladů architektury. Na druhou stranu tu však nalezneme desítky tisíc obyvatel žijících v hroutících se stavbách, v horším případě v troskách svých někdejších domovů. 

Sovětské i čínské MiG-17 se dostaly rovněž do výzbroje letectva severního Vietnamu, které začátkem února 1964 prohlásilo za bojeschopný 921. stíhací pluk. Bylo to právě v období, kdy se do konfliktu zapojilo americké letectvo. K prvnímu utkání s Američany došlo 3. dubna 1965.

V dopoledních hodinách vzlétla čtyřčlenná formace sedmnáctek a utkala se se skupinou Vought F-8 Crusader. Pilot Pham Ngoc Lan jednu americkou stíhačku poškodil. Další z vietnamských účastníků boje později uvedl: „Američané si stále neuvědomují, že i my máme stíhačky, a nevěří, že by se k nim ve vzduchu někdo vůbec odvážil přiblížit. Samozřejmě toho náležitě využíváme.“

Nejnebezpečnějším soupeřem vzdušných sil komunistického Vietnamu se staly americké F-4 Phantom II. Měly skoro dvakrát vyšší rychlost než MiG-17 a na rozdíl od nich mohly na velkou vzdálenost odpalovat samonaváděcí protiletadlové řízené střely.

Vlaštovka v akci

Vietnamští piloti, kteří přicházeli k plukům pouze s malým množstvím nalétaných výcvikových hodin, oceňovali především jednoduché ovládání sedmnáctky a její výbornou obratnost. Pro svá šípová křídla si vysloužila přezdívku „chim nhàn“ – vlaštovka.

Boje se stále stupňovaly a 5. září 1966 pilot MiG-17 Nguyen Van Bay srazil z oblohy námořní F-8F. Šlo o jeho pátý úspěšný zásah, díky němuž se stal prvním stíhacím esem americko-vietnamské války. Později vzpomínal: ,,MiG-17 byl mnohem pomalejší než F-4. Jednou z možností, jak nad phantomem zvítězit, bylo zatáhnout ho do manévrového boje, kde příliš nemohl využít svou vyšší rychlost. Když jsme F-4 dostali do boje v zatáčkách, pilot MiGu-17 musel mířit do středu pomyslného kruhu a potom střílet skrz tento kruh. Pouze tímto způsobem jsme mohli dosáhnout sestřelu. Eventuálně mohl pilot MiG-17 přenést tento boj v zatáčkách do nižších výšek, kde byly vlastnosti MiGu-17 o něco lepší.“

Vietnamci se především museli vyhnout samonaváděcím řízeným střelám, které je mohly zasáhnout už na několik kilometrů, respektive se nedostat do pozice, aby je na ně phantomy zezadu nepozorovaně vypustily. Sami se pak museli přiblížit k americkým strojům nejméně na 300 metrů, tedy na hranici účinného dostřelu svých kanonů.

Proti phantomům manévrem

Konflikt se čím dál víc rozhoříval a od jara 1967 Američané zahájili nálety na letiště protivníka. Vietnamci ale dál vylepšovali svou taktiku: ,,Začali jsme útočit na F-4 čelně. Brzy jsme zjistili, že tím přinutíme americké stíhače přejít do zatáčky. Potom bylo mnohem jednodušší je z této situace donutit k manévrovému boji. Všechny boje MiGů-17 z toho vycházely a tradiční útok zezadu byl obecně opuštěn.“ Stále víc problémů ovšem zapříčiňovalo opotřebení, protože tropické podnebí se i přes robustnost a jednoduchost sedmnáctek na konstrukci stíhaček už značně podepsalo a mnoho jich ztrácelo letuschopnost.

V létě 1967 už tíhu většiny bojů přebíraly nadzvukové MiG-21. Přesto ale MiG-17 nešlo podceňovat. Jeden z veteránů druhé světové války a stíhací eso se 13 sestřely na kontě, Robin Olds jej zhodnotil následovně: ,,Oproti kancelářským teoretikům a jejich počítačovým rozborům vám říkám toto: MiG-17 je velmi, velmi nebezpečná malá šelma. Jeho manévrovací schopnosti jsou prostě fantastické.“ 

Když se v lednu 1972 nad severním Vietnamem po delší přestávce opět rozhořely vzdušné střety, mělo letectvo „rudých“ ve stavu asi 130 MiG-17. Žádných převratných úspěchů s nimi však už nedosáhlo. US Air Force přestávky v bojích využilo k důkladné analýze předchozích zkušeností a vypracovalo proti sedmnáctkám novou taktiku. Ta se projevila těžkými ztrátami a minimem vzdušných vítězství u vietnamských formací používajících uvedený typ.

Naposledy skóroval pilot MiG-17 osmého ledna 1973, kdy Nguyen Van Vuong poslal k zemi bezpilotní průzkumný prostředek Ryan Firebee. Naopak poslední sestřelený MiG-17 připadá na 12. ledna, kdy ho dostali američtí stíhači. Za nejúspěšnější stíhací eso operující na sedmnáctce lze považovat příslušníka 923. stíhacího pluku Van Baye. Nad přesným počtem jeho sestřelů ale visí řada otazníků. Některé prameny mu jich přisuzují 14, on sám ale tvrdil, že zničil sedm amerických letounů.

Pokrok v poznání lidského genomu umožňuje dělat dříve nevídané věci. Můžeme například do určité míry rekonstruovat vzhled a základní rysy člověka na základě jeho DNA. Pokud k tomu máme k dispozici nějaké kosti, tím lépe. Tímto způsobem forenzní umělci americké společnosti Parabon NanoLabs z Virginie oživili tváře tří mumií.

Co lze vyčíst z DNA?

Jde o mumie z Abúsíru, asi 20 kilometrů jihozápadně od Káhiry, kde se například nachází rozsáhlá nekropole egyptských panovníků 5. dynastie. Dotyčné mumie pocházejí z širokého časového období, zhruba od roku 1380 před naším letopočtem, do roku 425 našeho letopočtu. Jejich DNA přečetli v roce 2017 němečtí odborníci institutu pro výzkum lidské historie Max-Planck-Institut für Menschheitsgeschichte. Šlo o první úspěšně přečtení genomu mumií.

Experti společnosti Parabon NanoLabs použili přečtené genomy a s jejich pomocí procesem takzvaného forenzního DNA fenotypingu vytvořili digitální modely obličeje mumií – tří mužů, které rekonstruovali ve věku 25 let. Podle Paragonu je to poprvé, kdy byl takový postup v plné šíři použit u tak starých lidských ostatků.

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Forenzní DNA fenotyping umožňuje ze sekvence DNA určit původ dotyčného člověka, barvu pokožky, a také základní rysy obličeje. U všech tří studovaných mumií šlo o muže se světle hnědou pokožkou, tmavýma očima a tmavými vlasy. Pozoruhodné bylo, že podle DNA byli tito lidé mnohem příbuznější dnešním obyvatelům Středomoří a blízkého Východu než moderním Egypťanům.

Mlýn vystavěl Jiří Komenda a dlouho nesl jeho jméno. Ještě na začátku 20. století jej v mapách můžeme nalézt pod označením Komendův mlýn (Komenda Mühle). Ale již v roce 1774 Komendovský mlýn zakoupil mlynář Kašpar Flosman, který se sem přestěhoval i s rodinou. Potomci Kašpara Flosmana pak drží struhadelský mlýn dodnes.

Konec starých časů

Posledním mlynářem, který zde hospodařil, byl František Flosman. Narodil se 18. prosince 1898 a v roce 1928 převzal mlýn od svého otce. Oženil se s Marií Ševčíkovou z Myslíva. Její starší bratr Josef se v meziválečném období výrazně angažoval v agrární straně. Byl velmi aktivní v zemědělském družstevnictví a v místní i okresní samosprávě. Za německé okupace spolupracoval s domácím odbojem a podporoval rodiny uvězněných a popravených odbojářů.

Z manželství Františka a Marie Flosmanových se narodili tři synové. Rodinou idylu narušily události druhé světové války. S postupujícími válečnými měsíci byl všeho stále větší nedostatek. Lidé žijící na vesnici si pro svoji potřebu směli ponechat pouze takzvané samozásobitelské dávky, které v jejich případě nahrazovaly přídělové lístky na základní potraviny, a vše ostatní museli povinně odevzdat. Je jasné, že když vám za domem roste obilí, nebudete čekat, až co vám úředník odsype. Zrní schováte, ale kdo vám ho potom semele?

Mlelo se načerno

Mlynář Flosman, vyhlášený svou dobrotou, odvážně pomáhal sousedům a riskoval život svůj i své rodiny. Před mlýnem čekaly dlouhé fronty lidí, kteří si po nocích přicházeli semlít načerno. To bylo velmi nebezpečné a mohli být zatčeni pro narušování válečného hospodářství. V případě vyzrazení jim hrozil koncentrační tábor. Mnoho lidí čekalo také u sousedních mlýnů, ale u Flosmana jich stávalo nejvíce. Jeho švagr Josef Ševčík dokázal za války šikovně zajistit obilí, ze kterého pak mohl tajně semlít mouku pro lidi z okolí jeho mlýna. Lidé si však nejezdili mlít plné pytle, ale třeba jen 3 kg v pytlíku.

Díky tomu se stal Flosmanův mlýn předmětem zájmu klatovského gestapa. Nacistická tajná policie tušila, že se zde něco nekalého děje, a taky věděla, že se vždy najde dost ochotných udavačů, kteří ze zloby, závisti, hlouposti nebo strachu rádi nahlásí i vlastní sousedy. Gestapáci několikrát Flosmana vyslýchali na četnické stanici v Němčicích. Nikdy se však nepodařilo chytit ho přímo při činu, a tak byl vždy propuštěn. Ovšem s blížícím se koncem války se potravinové příděly stále zmenšovaly a lidé měli opravdu hlad. Flosman noc co noc riskoval, když lidem mlel mouku, a i ty tři kila stály lidem za to, aby do mlýna v noci vážili cestu.

Ve spárech gestapa

Jednou ho však odvezli místo do Němčic přímo do Klatov. Mlynář zažíval nejtěžší okamžiky svého života. Gestapo ho vyslýchalo celé hodiny. Němci vsadili všechno na jednu kartu. Tvářili se, že mají přesné informace o tom, co se u Flosmanů dělo, a chtěli po něm, aby se jenom doznal. Čekali, že se nechá zlomit. Při výslechu ho nutili k přiznání, že u něj v noci stálo ve frontě na mouku sto lidí. On zapíral a velmi důvěryhodně prohlašoval, že sto lidí se do mlýna nemohlo vejít. 

Gestapo patrně příliš nevěřilo svému udavačskému zdroji a po několika hodinách ho propustili. Z výslechu odvážel Flosmana domů protektorátní četník. Byl to jeho spolužák, se kterým si důvěřovali, a tak se ho na rovinu zeptal: „Franto, jak jsi to dokázal, že jsi byl tak věrohodnej, a lhal jsi tak dobře, že tě pustili?“ Mlynář mu odpověděl: „Já nelhal. Nebylo jich sto. Bylo jich sto sedmdesát.“

Útočiště prominentního exulanta

Hned po skončení války uspořádali místní občané manifestační průvod s hudbou a nazdobenými povozy do mlýna Flosmanových jako poděkování mlynáři a jeho rodině za to, že po celou válku zásobovali občany moukou a zemědělcům umožňovali mlít i bez německého povolení. Oslavné básně, které při této příležitosti zazněly, stejně jako mlynářova dobrota však byly po třech letech zapomenuty a členové rodiny se znovu museli strachovat o život. 

Poté, co se komunisté v únoru 1948 chopili v Československu moci, mlynář Flosman na jaře 1948 po několik dní ukrýval bývalého ministra zahraničního obchodu za národní socialisty a jednoho z iniciátorů únorové demise nekomunistických ministrů Huberta Ripku (1895–1956). Tím mu pomohl mu na cestě do exilu.

Zátah Státní bezpečnosti

Ripka ve svých pamětech poměrně podrobně popisuje svůj první nezdařený pokus o útěk, kdy měl společně s bývalými ministry za lidovou stranu, Janem Šrámkem a Františkem Hálou, 20. března 1948 odletět francouzským letadlem z rakovnického letiště. Pro špatné povětrnostní podmínky se tak nestalo, proto v improvizovaném přístřešku z větví museli čekat další den a noc. Ráno 21. března proběhl v okolí zátah, při kterém byli Šrámek s Hálou zadrženi, ale Ripkovi se podařilo proklouznout: „Vyšel jsem pomalu z přístřešku, klidně jsem si zapálil cigaretu a jistým krokem jsem se vydal přes pole k nejbližší silnici. Velmi důstojně jsem přešel na dvacet metrů od policistů a nedovážil jsem se ani ohlédnout. Jakmile jsem se znovu dostal do lesa, kde jsem jim zmizel z očí, vzal jsem nohy na ramena. Policisté mě nepochybně považovali za jednoho ze svých, za vysokého úředníka ministerstva vnitra, na jehož příchod čekali.“ O svém druhém, již úspěšném úniku za hranice se logicky nerozepsal, aby nekompromitoval dosud žijící osoby. 

Dnes víme, že Ripka z obklíčení u Rakovníka doběhl až na železniční stanici do Petrovic. Aby zmátl bezpečnost, zakoupil jízdenku do Prahy, ale jel do Plzně, kde vyhledal svého přítele Vlastimila Bártu. V následujících dnech se skrýval v bytě rodiny Jindrovy. Odtud se Bártovým prostřednictvím spojil s Josefem Ševčíkem.

Poslední ministrův úkryt

Ševčík se po válce nemohl vrátit do zakázané agrární strany, proto vstoupil k národním socialistům. V květnu 1946 se v parlamentních volbách stal poslancem Ústavodárného národního shromáždění. A právě on počátkem dubna 1948 přestěhoval Ripku z Plzně do mlýna svého švagra Františka Flosmana v Mlýnském Struhadle – posledního Ripkova úkrytu ve vlasti. Pak Bárta a Ševčík spolu s Miladou Horákovou obnovili spojení s Francouzi přerušené po rakovnické anabázi a naplánovali nový Ripkův útěk. Po delších přípravách přistálo 26. dubna 1948 na poli u Flosmanova mlýna malé sportovní letadlo a v 5 hodin 17 minut opustil Hubert Ripka navždy československé území.

Útěk Huberta Ripky do zahraničí, ovšem ve značně překroucené verzi, se stal v roce 1975 námětem jednoho z dílů propagandistického seriálu Třicet případů Majora Zemana. Oproti skutečnosti však v epizodě nazvané Hon na lišku (1975) odletí z pohraničního letiště malým letadlem pouze příslušník SNB, všichni ostatní zůstanou na letišti a jsou zatčeni.

Pomoc od SNB

Jakmile Ripka odletěl, přišlo na Františka Flosmana udání. V době, kdy vzlétalo z jeho pole francouzské letadlo, jel okolo autobus. Jeden z cestujících ohlásil neobvyklou situaci na plánickém úřadě. Pro mlynáře si záhy přijeli. Odvezli ho do nedalekého městečka Plánice, kde už byl dopředu připraven soudní rozsudek. Ten ale těsně před příjezdem Flosmana „zmizel“. 

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let fungovala totiž v jihozápadních Čechách ilegální skupina skládající se vesměs z protikomunisticky naladěných příslušníků SNB, utvořená kolem tehdejšího velitele SNB v Klatovech Františka Havlíčka. Ta udržovala spojení s americkou zpravodajskou službou, které předávala zprávy bezpečnostního charakteru a organizovala přechody hranic do Bavorska. Havlíček byl s dalšími příslušníky SNB v roce 1951 zatčen, odsouzen za vlastizradu a popraven.

Smutek za mořem

Zdržovat vyšetřování tak nebyl problém a než došlo k novému projednání, byl už mlynář Flosman s manželkou a třemi syny za hranicemi. K útěku využili toho, že již dříve zakoupili dům přímo na hranicích určený k rozebrání na stavební materiál. Na jejich cestě za svobodou jim pomáhali i někteří příslušníci SNB, kteří emigrovali spolu s nimi. Kromě pěti členů rodiny Flosmanových přeběhlo totiž hranice i dalších 16 lidí, kteří s nimi jeli „rozebírat dům“. Ve skupině emigrantů byla i Ševčíkova manželka, syn a dcera.

Rodnou zem opustili 9. května 1949. V Německu se dostali do utečeneckého lágru, kde požádali o možnost odejít do Kanady. Mlynář Flosman za oceánem pracoval jako zedník a manželka se třemi syny pracovala na farmě, kterou v Ontariu zakoupili. Jejich život v emigraci nebyl nijak jednoduchý. Ve vlasti požívali úcty a vážnosti, jednalo se o starobylý rod předávající si mlynářské řemeslo po generace – a mlynář, to byl někdo. Navíc vždy aktivně pracovali ve spolcích i v komunální politice. Za mořem, bez znalosti jazyka, musela rodina vykonávat práci, ke které neměli vztah. Celý život toužili po svém domově pod Plánickým hřebenem v meandrech Úslavy. Nedočkali se. František Flosman zemřel v roce 1966.