Supermanský plášť v nové sérii nazvané Superman: Son of Kal-El (Superman: Syn Kal-Ela) nosí Jonathan Kent, syn původního Supermana a jeho lásky Lois Laneové. Další, pátý díl komiksu vyjde v listopadu, a právě v něm půjde i o vzplanutí mladého Jonathana k obrýlenému reportérovi s růžovými vlasy Nakamurovi.

Nakladatelství se v nové sérii snaží přiblížit mladé generaci, a proto se v příbězích věnuje i mnoha aktuálním tématům. V komiksech se tak objevily například lesní požáry způsobené globálním oteplováním, případ střelby na střední škole anebo protesty proti deportacím migrantů.

Autorem nové série je Tom Taylor, který se podle svých slov snaží psát nového Supermana tak, aby působil současně. „Došlo mi, že by to byla promarněná příležitost, kdybychom Clarka Kenta nahradili dalším heterosexuálním bělošským zachráncem,“ řekl Taylor. Na nápad přidat do vyprávění jako motiv i Supermanovu bisexuální orientaci prý nakladatelství zvažovalo již delší dobu. „V posledních letech došlo v této oblasti ke skutečnému posunu. Před nějakým deseti lety by to bylo obtížnější, věci se ale posouvají vítaným směrem,“ okomentoval rozhodnutí nakladatelství Tom Taylor.

TIP: Bláznivý fanoušek Supermana si nechal změnit jméno podle svého hrdiny

Změna v komiksovém světě vzbudila na sociálních sítích i negativní ohlasy, podle autora je ale příznivých reakcí víc. „Máme odezvu od lidí, kteří říkají, že je ta novinka rozplakala, protože si nikdy v životě nemysleli, že by se mohli se Supermanem identifikovat,“ dodal Taylor. Část lidí zastává názor, že by se komiksových příbězích neměla objevovat politika a sociální témata. Obojí se tam ale podle Taylora v nějaké míře objevovalo vždy. Typickým příkladem je například X-Men, který již od prvopočátku bojoval proti společenským předsudkům nebo rasismu.

Odborníci již dlouhou dobu upozorňují, že fyzická aktivita souvisí s nižším rizikem vzniku nádorů. Pacienti s rakovinou, kteří pravidelně cvičí, mají obecně lepší vyhlídky. Odpověď na otázku, jak cvičení a fyzická námaha souvisí s rakovinou, hledal tým odborníků z univerzity Edith Cowanové v australském Perthu.

Vědci pro svůj výzkum oslovili 10 obézních pacientů s rakovinou prostaty. Kromě klasické léčby jim naordinovali i 12týdenní cvičební plán. Šlo o vyváženou směs aerobiku a posilování, kterou doplňoval speciální jídelníček, zaměřený na proteiny a kontrolu kalorií.

Cvičení a myokiny

Badatelé v průběhu experimentu sledovali u pacientů hladinu myokinů v krvi. Myokiny jsou proteiny, které vylučují buňky kosterních svalů jako součást reakce na cvičení. Tyto proteiny mají v těle řadu funkcí. Australský tým důmyslným způsobem potvrdil, že se podle všeho podílejí i na zpomalování růstu nádorů.

Ukázalo se, že pacienti mají po 12 týdnech cvičení v krvi mnohem více myokinů než na začátku experimentu. Vědci pacientům odebírali vzorky krve, které poté aplikovali na laboratorní kultury nádorových buněk. Krev pacientů po 12 týdnech cvičení, která obsahovala vyšší hladinu myokinů, mnohem více potlačovala růst nádorových buněk. Pokud jde o samotný mechanismus působení myokinů, podle badatelů myokiny neútočí přímo na nádorové buňky. Jejich role podle vědců spočívá v „signalizaci“ T-lymfocytům, aby vyrazily do útoku.

TIP: Cvičení má smysl: Doporučená tělesná aktivita snižuje riziko řady nádorů

Studie australských vědců se zaměřila na rakovinu prostaty, protože jde o nejběžnější rakovinu u mužů a má na svědomí i vysoký počet úmrtí. Podle profesora Newtona je ale možné, že jejich zjištění budou mít širší dopad. V dalších experimentech se vědci hodlají zaměřit na účinky delších cvičebních plánů – tentokrát šestiměsíčních. „Věřím, že tento mechanismus by mohl mít pozitivní vliv na všechny druhy rakoviny," okomentoval závěry vedoucí studie profesor Robert Newton.

Blesk představuje silný elektrostatický výboj, vznikající v přírodě převážně během bouřek. Ačkoliv v průměru přetrvává jen desetiny sekundy, teplotou může i pětinásobně překonat povrch Slunce a napětím se blíží k miliardě voltů. Pokud tedy zasáhne člověka, dotyčný zřejmě utrpí řadu zdravotních následků, nebo dokonce zemře. 

Předpokládá se, že blesky každoročně ohrozí 240 tisíc lidí a zhruba 24 tisíc zásahů končí smrtí. Při průměrné délce života mezi 65 a 70 roky existuje pravděpodobnost až 1 : 80 000, že vás zabije blesk. Pro porovnání – Stephen Nelson z Tulane University vyčíslil riziko skonu pod koly automobilu na 1 : 90 a nebezpečí uhoření na 1 : 250. Žralok prý oproti tomu zabije jednoho člověka z osmi milionů a asteroid vás zasáhne s pravděpodobností 1 : 1 600 000.

Mrtví jen zdánlivě

Existuje řada způsobů, jak dokáže blesk člověka ohrozit. Do první kategorie patří přímé zásahy i případy, kdy blesk udeří do předmětu, kterého se nešťastník právě dotýká. Případně jej může odhodit tlaková vlna způsobená výbojem. 

Nepřímo je blesk schopen ohrozit okolí skrz vznikající elektromagnetickou vlnu, s níž si neporadí například srdeční defibrilátory. Jde však rovněž o situace, kdy blesk udeří do země a člověk utrpí zranění v důsledku vodivosti povrchu. 

TIP: Krajina věčné bouře: U jezera Maracaibo uhodí průměrně 28 blesků za minutu

Do zprostředkovaných rizik se pak řadí třeba exploze či požáry vyvolané výboji. Víme rovněž o úderech blesku do stromu, v němž se následně zahřála míza natolik, že kmen nevydržel vzniklý tlak a doslova vybuchl – načež lidi v blízkosti poranilo odletující dřevo. 

Z obecné, nespisovné češtiny známe spojení dávat bacha ve významu dávat pozor. Jinde než v uvedeném frazému přitom výraz „bach“ nenajdeme. Kde se tedy vzal a co přesně znamená?

TIP: Co jsou to pikle a proč se vlastně kují?

Lidová etymologie jej mylně spojuje se známými nositeli téhož jména. Můžeme tak narazit na hypotézu, že za uvedeným souslovím stojí rakouský ministr Alexander Bach, představitel nechvalně proslulého bachovského absolutismu. Etymologové však nabízejí prozaičtější výklad. Jak známo, čeština dlouhodobě setrvávala pod vlivem němčiny: Fráze dávat bacha tak vznikla po vzoru německého Obacht geben neboli dávat pozor. Z kořene Acht čili pozor pak vychází i příbuzné slovo bachař alias dozorce. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Němci ani Finové mezi sebou nechtěli bojovat. Velitelé proto vynaložili značné úsilí, aby dohodli rozumný harmonogram pokojného vyklizení Laponska za víceméně předstíraných bojů coby divadla pro moskevské diváky. V praxi ale takové řešení naráželo na rozdílné představy a vývoj ovlivnila i změna v německém velení. Eduard Dietl zahynul 23. června 1944 při letecké nehodě a jeho nástupcem se stal generálplukovník Lothar Rendulic – nekompromisní vykonavatel Hitlerových rozkazů.

Právě on se podílel na eskalaci konfliktu známého jako laponská válka. Rendulicova armáda sestávala ze dvou uskupení – generál Emil Vogel s XXXVI. sborem držel pozice u Sally, jižněji se nacházel XVIII. sbor generála Friedricha Hochbauma. Jeho divizní skupina Kräutler se 6. horskou divizí SS stála u Kiestinki, zatímco 7. horská divize o 100 km jižněji poblíž Uchty. Evakuace začala 3. září a Rendulic vycházel z předpokladu, že Rudá armáda bez ohledu na závazky vtrhne na finské území. Proto jednal tak, jako by už operoval na nepřátelské půdě. 

Proti všem

Než stihl Rendulic zajistit své pozice proti Sovětům i Finům, zaskočila jej 7. září u Korya ofenziva Rudé armády. Na německou morálku měly masy T-34 zdrcující dopad a XXXVI. sbor musel opustit linii, kterou držel už od roku 1941. Rudoarmějci ovládli silnici do Sally a Voglovi se jen se štěstím podařilo uniknout na západ. Poté mu Rendulic nařídil krýt ústup XVIII. sboru na sever, což generál splnil, a 24. září se stáhl směrem k laponské metropoli Rovaniemi.

U Sally sovětské pronásledování k německému překvapení ustalo a XVIII. sboru se s nízkými ztrátami podařilo dosáhnout předválečných finsko-sovětských hranic. V jižním Finsku byla evakuace završena 13. září, jenže pak slibnou situaci přerušily dvě německé chyby. Kriegsmarine zaminovala finské námořní trasy a Wehrmacht v noci na 15. září zahájil operaci Tanne Ost – pokus o obsazení ostrova Suursaari, který sloužil jako brána do Finského zálivu.

Finové přitvrzují

Výsadek 2 700 mužů skončil debaklem a absurdnost laponské války dokládá zásah sovětského letectva, jehož bombardéry se zapojily do obrany. Finové bitvou dokázali Stalinovi, že neváhají vůči Wehrmachtu použít sílu, avšak ponižující německá porážka zmrazila pokusy o spolupráci. Mannerheim pochopil, že při vytlačování bývalého spojence bude muset postupovat tvrději, a pověřil tímto úkolem svého nejschopnějšího velitele generálplukovníka Hjalmara Siilasvua (na snímku vpravo). Ten dostal obrněnou divizi, tři pěší divize i dvojici brigád a záhy přišel s odvážným plánem.

Výsadek poblíž švédských hranic a pozemní úder na Kemi by odřízly skupinu Kräutler a uzavřely Němcům hlavní cestu z Laponska. Příslušníci 11. pluku se začali vyloďovat 1. října nedaleko obce Tornio. Přes urputný německý odpor dobyli nádraží a zahájili postup na Kemi. Rendulic nemohl zasáhnout, protože v sektoru působily jen čtyři německé prapory. Pokusil se alespoň přisunout posily v podobě tankové roty a lyžařské kulometné brigády. Také Siilasvuo se rozhodl vyloděné útvary posílit a diverzní akce se proměnila na rozsáhlou operaci.

Tlak z obou stran

Ani jedna strana nehodlala prodat kůži lacino a 3. října se u Tornia střetly tři finské a tři německé bataliony. Ačkoliv se Wehrmacht těšil podpoře tanků, protivník nápor odrazil. Boj rozhodl až příjezd finské 11. divize, která obsadila Tornio a vyčistila okolní silnice. Poté Finové zahájili útoky na izolovaná uskupení nepřítele, jenže mnoha Rendulicovým vojákům se podařilo uprchnout. Porážka u Tornia ukázala Berlínu, že postupné stahování vystavuje Rendulicovy jednotky přílišnému nebezpečí, a Hitler nařídil evakuaci z Laponska urychlit.

V některých částech bojiště se Němcům dařilo lépe a 7. horská divize se bránila tak úspěšně, že umožnila XXXVI. sboru ústup z pozic u Sally. Laponská válka už probíhala jako skutečný konflikt znepřátelených stran a další olej do ohně přiléval Stalin, který 16. října vyzval Mannerheima k zintenzivnění postupu proti Němcům. Maršál znepokojený výhrůžkami rozkázal 3. divizi obsadit Muonio a 6. divizi poslal do Kemijärvi.

Konečně mír

Oddíly se měly pohybovat co nejrychleji, aby cílů dosáhly dříve než útvary Rudé armády čekající na příležitost. Finský postup už však nedosahoval očekávaného tempa a projevily se zásobovací potíže, únava, demoralizace i počínající demobilizace. Boje z většiny utichly začátkem listopadu, kdy se Wehrmachtu podařilo Finy opět zpomalit a přiblížit se k norským hranicím. V severovýchodním Laponsku Němci opustili Finsko 25. listopadu, k posledním střetům došlo 28. listopadu u Karesuando, načež Wehrmacht přerušil s nepřítelem kontakt a zakopal se u řeky Lätäseno. Zde 7. horská divize vydržela až do ledna 1945, kdy se stáhla od norsko-finské hranice. Poslední němečtí vojáci, kteří bránili norský Lyngen a jejichž pozice zasahovaly i do Finska, opustili zemi 25. dubna.

TIP: Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem

Za vytlačení někdejšího spojence zaplatilo Finsko obrovskou cenu. Polovina sobů – tak důležitých pro obživu laponského obyvatelstva – byla vybita a třetina budov v Laponsku lehla popelem. Ztráty vojáků odrážely specifické okolnosti konfliktu a nedosáhly enormní výše. Finové odepsali 770 padlých, 260 nezvěstných a 2 900 raněných, Rendulic pozbyl 1 200 mrtvých a 2 000 raněných.  

Astronom z amerického Caltechu Halton Arp v roce 1966 sestavil legendární katalog Atlas of Peculiar Galaxies. Zahrnuje celkem 338 galaxií či skupin galaxií, které se liší od klasických spirálních a eliptických galaxií. Jde o sbírku galaktických kuriozit, které zároveň bývají oblíbenými objekty pro pozorování.

Týká se to i Hubbleova vesmírného dalekohledu, který již pozoroval řadu objektů tohoto pozoruhodného katalogu. Nejnověji se Hubble věnoval dvojici splývajících galaxií NGC 5953 a NGC 5954, které jsou známé pod společným označením Arp 91. Jde o dvě spirální galaxie, které mají z našeho pohledu velmi odlišný tvar, protože je sledujeme pod různým úhlem.

Srážka spirálních galaxií

Obě galaxie pozorujeme v osudovém objetí, ve vzdálenosti asi 100 milionů světelných let od nás. Pro astronomy je Arp 91 obzvlášť pěkným příkladem srážky galaxií. Galaxie NGC 5953, kterou pozorujeme ve spodní části, svou gravitací natahuje jedno ze spirálních ramen galaxie NGC 5954. Podobné interakce jsou mezi galaxiemi běžné, přinejmenším v kosmickém měřítku.

TIP: Vesmírný Halloween: Hubbleův vesmírný dalekohled ulovil galaktický přízrak

Odborníci jsou přesvědčeni, že výsledkem takových srážek spirálních galaxií jsou velké eliptické galaxie. Zároveň je ale jasné, že tyto srážky probíhají nesmírně dlouho, obvykle stovky milionů let. Nikdo z nás to už nejspíš neuvidí, ale nemáme důvod si myslet, že to s dvojicí galaxií Arp 91 dopadne nějak jinak. Ve velice vzdálené budoucnosti se z nich zrodí nová eliptická galaxie.

Ikonický představitel megafauny, obří pozemní lenochod Mylodon darwinii, který žil na území dnešní Patagonie, vyhynul zhruba před 10 200 lety, shodou okolností po příchodu lidí. Pro odborníky vždy byl typickým býložravcem, sice velkým, ale jinak typickým ctitelem rostlinné stravy. Ostatně i dnešní lenochodi (a známe jich šest druhů) jsou vesměs vegetariáni. O predátorských schopnostech dávných lenochodů nic nenasvědčují ani nalezené kosterní pozůstatky.

Jak se ale ukazuje, vzhled kostry ještě nemusí nic znamenat. Badatelský tým, který vedla paleontoložka Julia Tejada z francouzské University of Montpellier, s překvapením zjistil, že se strava lenochodů Mylodon darwinii podstatně lišila od toho, čím se dnes živí jejich roztomile pomalí příbuzní.

Analýza chlupů

Vědci analyzovali chlupy ze dvou různých druhů fosilních pozemních lenochodů, pěti dnešních chudozubých savců (tedy lenochodů a jejich příbuzných) ze zoologických zahrad a osmi divoce žijících druhů všežravců. Zaměřili se přitom na izotopy dusíku obsažené v aminokyselinách, které vypovídají o typu stravy, jakou se daný tvor živí.

TIP: V Ekvádoru odkryli masový hrob obřích lenochodů z doby ledové

Z výsledků analýz vyšlo najevo, že lenochod Nothrotheriops shastensis, který byl o něco menší než Mylodon darwinii, žil na západě severní Ameriky a vyhynul zhruba ve stejnou dobu, byl zapřisáhlým býložravcem. Mylodon, který žil v chladnějším prostředí, si ale zřejmě přilepšoval na mršinách a když měl příležitost, nejspíš nepohrdl ani živou kořistí. Podle francouzských vědců tak nešlo o býložravce ale spíše o všežravce.

Václav Mrázek se narodil v roce 1925 v početné rodině mezi jedenáct sourozenců. Vychodil pouze pět tříd základní školy a odmalička ho vychovávali starší bratři podle zásady „kdo chce jíst, musí krást“. Před soudem tak poprvé stanul už ve svých šestnácti letech a vyslechl si podmínku za krádež. O deset let později se z člověka, kterého lidé z okolí popisovali spíše jako slušného a pracovitého podivína, stane vraždící monstrum s pozoruhodným výčtem psychických odchylek. Znalci ho označili za sadistu se sklonem k nekrofilii, pedofilii, zoofilii a fetišismu.

Přestože Mrázkova družka Augusta Kargerová tvrdila, že žije s impotentem a soulož si musí alespoň jednou za měsíc vynutit, první obětí byla teprve patnáctiletá pasačka krav Hana Chloubová. Mrázek na ni narazí 22. srpna 1951 při vyjížďce na kole u obce Drahonice na Lounsku. Zatímco si dívka čte knihu, vrah se k ní plíží lesíkem, kde cestou vezme do ruky mohutný klacek. Poté jí třemi údery prorazí lebku, strhne z ní šaty a znásilní ji. Ještě předtím jí zakryje hlavu kusem látky. Nesnáší totiž pohled na krev. Jakmile dosáhne orgasmu, bez výčitek svědomí odtáhne tělo do blízkého křoví a zkrvavený vražedný nástroj hodí do řeky Ohře. 

Kolotoč se rozjíždí 

Zatímco u první vraždy jednal Mrázek pudově, na druhou už se připravil. V kapse ho hřeje pistole Walter ráže 7,65 milimetrů. Je neděle 16. září 1951 a Mrázek jede opět na projížďku z chomutovského bytu do okolí. Cestou potkává mnoho mladých žen, ale všechny mají vedle sebe doprovod. „Při pohledu na ně jsem počal pociťovat silné pohlavní vzrušení, které se projevovalo i návaly krve do hlavy a později bolestmi hlavy,“ popsal Mrázek po čase u soudu.

Mezi obcemi Jirkov a Kyjice náhle spatří osamělou ženu. Jde přímo proti němu. Jmenuje se Bronislava Pajůrková a je jí třicet dva. „Začala mě silně bolet hlava, nervy mi pracovaly, a v tom jsem musel vystřelit,“ uvedl po letech do protokolu.

Rána z revolveru se nese večerem tak silně, že se jí Mrázek poleká. Ale jen na chvíli. Vzrušení je silnější. Mrtvolu odtáhne ze silnice k řece Bílině, automaticky z ní stahuje šperky, rve z těla šaty, hází je do vody a za pár minut je uspokojen. Pak popadne tělo oběti a hodí je do řeky. Sedá na kolo a mizí ve tmě.

Druhá vražda je podobná.

Je 1. června 1952 a v hospodě v Hořenci u Chomutova právě končí zábava. Domů míří také šestnáctiletá Marie Dvořáková. Po silnici se trousí zamilované dvojice, které se tu a tam vytrácejí do křoví. Najednou je Dvořáková na cestě sama. Přímo proti ní jede Mrázek. Zamíří a střelí ji chladnokrevně přímo do hlavy. Vrah sesedá z kola a táhne nehybné tělo do pole. Nožem rozřízne oběti šaty a do kůže přitom vyřeže kříž. Po nálezu těla začíná Chomutovskem obcházet strach. Ženy se bojí chodit samy z odpolední směny, musí je doprovázet muži. A Mrázek si dává na dva roky s vražděním pokoj.

Příliš jasná vizitka

Za svým chlapcem spěchá 14. července 1954 sedmnáctiletá dívka. Snaží se jít rychle a vyhýbat se blátu, které je všude kolem. Najednou spatří muže v kabátě. Za pár vteřin leží zastřelená v bahně. Mrázek znovu útočí a opět souloží s mrtvým tělem. Smrt Jiřiny Helmichové však tentokrát pomůže kriminalistům. V blátě nalézají stopy vrahových bot. A nejen to. Zvrácený vrah nechal na místě i otisk nohou. Antropolog změří vzdálenost od chodidla ke kolenům a pomocí tabulek zjišťuje, jak by měl vrah vypadat. Je to střízlík, má 165 centimetrů a vážit by měl kolem pětašedesáti kilogramů.

Letní srpnový večer roku 1955 si procházku po Chomutově užívá mladý milenecký pár. V tu chvíli se po opuštěném městě prochází i Mrázek pohrávající si v kapse s revolverem. Vycítí šanci a tělem mu projede mrazivé vzrušení. Nejprve zamíří na Trlifaje, kterého napotřetí skolí k zemi. Dufková se snaží utéct, ale boty na vysokých podpatcích se zapichují do blátivé cesty. Mrázkovi stačí jeden výstřel. Než dívku zneužije, sebere oběma obětem cennosti. Z kapes mladíka dokonce vyloví drobné, které si pečlivě nasype do své peněženky.  

Mrázek potřebuje další peníze, proto se 9. listopadu 1955 vydává do Svinařova u Kladna. Ví, že v domě jeho nadřízeného mohou být tisíce. Ještě než vejde v noci do domu, vezme sekeru zaseknutou do špalku. Při prohledávání stavení ho vyruší Alžběta Beranová. Mrázek útočí sekerou přímo na hlavu. Beranová ale není mrtvá a vyráží do ložnice varovat vnučku, holčičku Jarmilu. Když ji probudí, Mrázek Beranovou udeří podruhé. Zatímco žena chroptí na posteli, vytáhne z postele dívku a chce, aby mu řekla, kde jsou peníze. Jarmila však o úsporách nemá zdání. Pláče, naříká a prosí. To Mrázka vzruší a dívku znásilní. 

K dopadení pomohla náhoda

Policisté vyslechli na pětadvacet tisíc svědků, ale stále neměli chomutovského fantoma za mřížemi. Psal se březen 1957 a Mrázek se živil jako lázeňský pracovník na dole Nejedlý 1. Mimo jiné tam uklízel v šatnách, kde rovněž kradl. Tam ho také jeden z horníků přistihl. Pozdější domovní prohlídka Mrázkova bytu odhalila revolver Walter a následná balistická expertiza potvrdila, že se jedná o vražednou zbraň.

TIP: Sériový vrah Ed Gein: Kdo byl skutečný Buffalo Bill z Mlčení jehňátek?

Mrázek se pod tíhou důkazů před vyšetřovateli rozplakal a ke všem činům se přiznal. Soud mu následně prokázal sedm vražd, šestnáct případů pohlavního zneužití a znásilnění. Kromě toho byl souzen za 33 krádeží vloupáním, 12 krádeží spodního prádla, 16 krádeží domácích zvířat, 6 krádeží bicyklů. Rozsudek ho pak vinil celkem ze 127 trestných činů. Za ty nejtěžší dostal výjimečný trest. 30. prosince 1957 ho v pankrácké věznici kat oběsil. 

Podle archeologických nálezů kostí a lebek žili mufloni v prehistorické době na celé evropské pevnině. Po době ledové však jejich populace zůstala již pouze na ostrovech Sardinie a Korsika.

Domestikovaní, nebo zdivočelí?

Mufloni (Ovis musimon) jsou jedinými volně žijícími zástupci rodu ovce (Ovis) v evropské a české přírodě. Muflon i jeho nejbližší příbuzná – ovce kruhorohá (Ovis orientalis) – byli v pravěku domestikováni a stali se předky domácích ovcí. Novější teorie, podpořené moderními výzkumy, tvrdí, že muflon je potomkem domestikované neolitické ovce a na Korsiku a Sardinii byl v 8.–6. tisíciletí př. n. l. dovezen lidmi. Zde pak zpětně zdivočel.

Určit přesný původ muflona je ovšem více než problematické. Podle tvaru rohů je totiž prakticky nemožné odlišit divoké ovce od zvířat v raném stádiu domestikace.

V českých oborách

Další vývoj mufloní populace je už jasnější. Z Korsiky a Sardinie se muflon v historickém období šířil Středomořím. Znali jej již staří Řekové a chovali jej Římané, kteří jeho maso připravovali při hostinách. Rovněž ho používali při hrách v cirku a rohaté válečníky prý dokonce „nasazovali“ v duelech proti lvům.

Pokud jde o výskyt v našich končinách, s jistotou víme, že na konci 17. století byli mufloni chováni v císařských oborách u Vídně. Známý byl rovněž chov ve Staré oboře u Hluboké nad Vltavou, odkud se tito důstojní kopytnatci šířili do dalších oblastí českých a moravských zemí.

Až sedmdesát procent potravy muflonů tvoří trávy, které dokážou díky rozeklanému hornímu pysku spásat těsně u země. Dalších 15 % jejich jídelníčku představuje listí stromů a keřů, 10 % listí polokeřů. Rádi též okusují jehličnaté větvičky a pupeny stromů. Pokud nedosáhnou na zamýšlené výhonky, často se při okusování větví stavějí na zadní nohy. V nouzi ale ohryzávají i kořenové systémy a kmeny a pokud se přemnoží, působí značné škody na lesním porostu a přízemní vegetaci.

V současnosti u nás žije asi 35,8 % světové mufloní populace a jsme tedy jakousi „mufloní velmocí“. Proto je v Česku také možné muflony střílet, a to mezi 1. srpnem a 31. prosincem. V průměru je každý rok odstřeleno asi 7 500 jedinců a mufloní zvěřina je považována za výtečnou pochoutku. Zvěřina z beranů ulovených v době říje však velmi silně páchne.

Válečnické turnaje

Zatímco na mufloním steaku má příležitost si pochutnat asi málokdo, podzimní les nabízí úplně každému možnost vidět fascinují podívanou mufloních turnajů. Soupeřící samci od sebe poodejdou asi na dvacet kroků, skloní hlavy, vyřítí se proti sobě a s výskokem na zadní si uštědří úder čely. Hlasitý třesk je daleko slyšitelný a velké procento bojovníků si z takového klání odnáší otřes mozku. A to i přesto, že lebeční oblast v okolí rohů je zesílená, což samce částečně chrání před zraněním.

TIP: Století kamzíků v Jeseníkách: Dva světy kamzíka horského

Mufloní zvěř se za dlouhodobé období oborního chovu ostrůvkovitě rozšířila takřka po celém území České republiky. Nejpočetněji se vyskytuje v severozápadních, západních a místy i v jižních Čechách. Muflony najdeme v Orlických horách, v Hrubém Jeseníku, na Českomoravské vrchovině, na severní Moravě i ve Slezsku, stejně jako na jižní Moravě a v Moravském krasu.

V prosinci 2020 přivezl návratový modul mise Čchang-e 5 z Měsíce 1 731 gramů lunárních hornin. Jde o první vzorek z Měsíce po 44 letech a experti se nemohou dočkat, co všechno zajímavého z nich zjistíme. Již první výsledky analýz přitom ukazují, že se máme na co těšit.

Vzorky z Oceánu bouří

Podle analýz jsou odebrané vzorky staré asi 1,96 miliard let (+/- 50 milionů let). To potvrzuje odhady stáří Oceánu bouří, kde sonda Čchang-e 5 přistála a odebrala vzorky, založené na pozorováních z oběžné dráhy.

Jak uvádí Brad Jolliff z americké Washington University v St. Luis, všechny vulkanické horniny, které dovezli na Zemi astronauté programu Apollo, jsou starší než 3 miliardy let. A všechny mladé lunární impaktní krátery, u nichž známe stáří, jsou mladší než miliardu let. Čínské vzorky tak pozoruhodným způsobem vyplňují pomyslnou mezeru ve stáří vzorků z Měsíce.

TIP: Čína zkoumá vzorky z Měsíce kvůli využití ve fúzní energetice

Pro vědce jsou údaje o vzorcích čínské mise nesmírně cenné. Díky nim opět o něco lépe porozumíme povrchu Měsíce. Dalším důvodem je, že planetární vědci používají povrch Měsíce při odhadech stáří mnoha dalších těles Sluneční soustavy, ať už planet, měsíců či planetek. Když budeme lépe znát stáří struktur na povrchu Měsíce, budeme i lépe odhadovat stáří jinde ve Sluneční soustavě.