Neutronové hvězdy jsou bez přehánění jedním z nejpodivnějších objektů, jaké můžeme ve vesmíru objevit. Vznikají z hvězd, které jsou o „trochu“ větší než naše Slunce (zhruba 7–20×). Jakmile takové hvězdě dojde palivo, které fúzní reakcí slučuje na stále těžší prvky, zhroutí se sama do sebe vlastní vahou. To vyvolá masivní explozi, která odvrhne vnější vrstvy materiálu a na nebi vzplane supernova. Na místě původní hvězdy zůstane jen ultrahustá koule o průměru zhruba 20 kilometrů, která ale ukrývá tolik namačkané hmoty, kolik bychom našli ve dvou Sluncích.

Průzkumník neutronových hvězd

V červnu 2017 přibyl do výbavy Mezinárodní vesmírné stanice přístroj, který by nám měl poodhalit tajemství těchto záhadných objektů. Toto zařízení, které vypadá spíše jako nějaká sofistikovaná vesmírná zbraň, se jmenuje NICER (Neutron star Interior Composition Explorer), tedy „průzkumník složení vnitřních vrstev neutronových hvězd“ a nachází se na vnějším plášti ISS.

Od svého uvedení do provozu si NICER připsal již nejeden zajímavý úlovek – v roce 2019 například detekoval extrémně intenzivní záblesk rentgenového záření z pulsaru SAX J1808.4-3658 (zkráceně J1808). Nejnovější počin NICERu je neméně zajímavý – na základě jeho snímkování dokázali vědci poprvé zmapovat povrch neutronové hvězdy. 

NICER se tentokrát zaměřil na neutronovou hvězdu J0030+0451 (J0030), vzdálenou 1 100 světelných let daleko v souhvězdí Ryb. Data, která přístroj zachytil, nezávisle zpracovaly hned dva vědecké týmy – jeden z univerzity v Amsterdamu a druhý z Marylandské univerzity. Závěry obou týmů jsou takřka totožné a dlužno dodat, že vědcům přidělaly vrásky na čele. Jejich zjištění totiž příliš neodpovídají našim představám o fungování neutronových hvězd.

Oba týmy se shodly na velikosti neutronové hvězdy J0030. Ta podle nich v průměru měří mezi 25 až 26 kilometry a kolem své osy se otočí 205× za sekundu. Její hmotnost vědci odhadují na 1,3 až 1,4násobek hmotnosti našeho Slunce. Tato zjištění vědce nepřekvapila a odpovídají dosavadním zjištěním a dřívějším modelům.

Nepravidelnost magnetického pole

Překvapení přinesl až model povrchu neutronové hvězdy, který vygeneroval superpočítač. Magnetické pole, které u většiny hvězd měříme v setinách Tesla, dosahuje u neutronových hvězd 10⁶ až 10⁹ Tesla. Až doposud ale vědci předpokládali, že magnetické pole neutronové hvězdy má tvar připomínající extrémně silný tyčový magnet. Díky tomu by měl celý povrch neutronové hvězdy slabě zářit v rentgenové oblasti a na „pólech“ vytvářet energetické „hotspoty“, vystřelující do vesmíru silné rentgenové záblesky. Modely ale ukazují něco jiného.

TIP: Jaké druhy pulzarů známe? Jaká je jejich podstata?

V obou modelech povrchu neutronové hvězdy jsou patrné „hotspoty“ jen na její jižní straně. Energetické „hotspoty“ se liší tvarem i velikostí, ani v nejmenším ale nepřipomínají pravidelnost tyčového magnetu. Jak se zdá, magnetické pole neutronových hvězd je mnohem složitější, než jsme si představovali a na nějakou pravidelnost si rozhodně nepotrpí.

V první polovině 19. století si Brno vysloužilo přízvisko rakouský, či středoevropský Manchester. Charakterizoval ho prudký vzestup textilní výroby, který byl v rámci rakouské monarchie ojedinělý a dal se skutečně srovnat s rozmachem města na britském pobřeží. 

Centrum průmyslu

Tureckou mešitu Sancaklar, která je označována za jednu z nejvýraznějších náboženských staveb moderní doby, byste našli v Istanbulu. Tato budova boří všechny představy o tom, jak by měla mešita vypadat. 

Navzdory tradičním představám

Typický minaret, z nějž muezzinové pětkrát denně svolávají muslimy k modlitbě, u mešity Sancaklar (čtěte sančaklar) nehledejte. Místo něj tu k nebi trčí hranatý kamenný monolit, na němž se skví kaligrafickým písmem vyvedený nápis Alláh. 

Ugur Tanyeli, který je odborníkem na historii architektury, stavbu představuje slovy: „Tato budova nás nutí, abychom přehodnotili naše představy o tom, jak má mešita vypadat. Tohle modlitební místo nemá exteriér, jde o masu zdiva z poloviny pohřbenou v zemi. Nemá ani minaret v tradičním slova smyslu. Je tu jen pravoúhlý hranol, který minaret symbolizuje. Mít tu minaret ostatně ani nebylo záměrem.“

Rovnost mužů a žen

Neméně futuristický je i interiér mešity. Vedle supermoderní, v bronzové barvě vyvedené umývárny, kde muslimové před vstupem do modlitební síně provádějí tradiční očistný rituál, jsou typickému orientálnímu stylu velmi vzdálené i prostory určené k modlitbě. Doslova revoluční je tu mihráb, tedy výklenek ve stěně mešity, jenž určuje směr modlitby. Ten je vybudován jako výzva k rovnosti mužů a žen.

„Muži a ženy tu jsou od mihrábu téměř stejně daleko. Jsou sice od sebe stále oddělení, ale stojí na stejné úrovni. Jde o jistý experiment směrem k rovnosti pohlaví, čehož jsem si zatím nikde jinde v islámském světě nevšiml,“ popisuje interiér Ugur Tanyeli.

Zaslíbení sakrálním stavbám

Mešitu Sancaklar navrhl architekt Emre Arolat a veřejnosti byla poprvé otevřena v lednu 2014. Jde o nejmodernější mešitu v Turecku a právě její jedinečnost je pro mnohé lákadlem. „Příchozí většinou reagují pozitivně, když vidí tuhle odlišnou architekturu. Když jsou uvnitř a modlí se, vzniká tu mezi nimi a bohem zvláštní duchovní pouto,“ je přesvědčen Ali Elmaci, zdejší imám.

TIP: Neobvyklé cesty do nebe: 7 nejpodivnějších moderních svatostánků

Istanbul se ale v rámci sakrální architektury může pochlubit řadou dalších superlativů. Stojí tu jedna z nejkrásnějších a nejslavnějších mešit světa – mešita sultána Ahmeda, známá díky modrému obložení stěn také jako „Modrá mešita“. Tahle architektonická kráska z počátku 17. století se šesti minarety stojí na břehu Bosporu hned vedle chrámu Boží moudrosti Hagia Sofia (který byl velmi kontroverzně opět ustaven mešitou) a je jednou z největších dominant Istanbulu. Není divu, že tenhle půvabný klenot, který díky své výzdobě představuje vrchol osmanské architektury, ročně za běžných okolností navštíví okolo pěti milionů turistů. 

Pokud se chystáte na návštěvu Šanghaje, mějte při procházkách městem oči na stopkách. Možná budete mít štěstí a narazíte a zlato. Místní umělec Jang Jie-sin zde minulý týden vyhodil na různých místech tisíc rýžových zrn vyrobených z 500 gramů ryzího zlata. Chtěl tímto neobvyklým způsobem upozornit na plýtvání jídlem. V odpadkových koších, v kanalizaci, v parcích nebo třeba v řece tak skončilo zlato v hodnotě 200 tisíc jüanů (v přepočtu zhruba 675 tisíc korun).

„Když vyhodím zlato, lidé se mohou zbláznit. Kdybych vyhodil misku jídla, téměř nikdo by se nad tím nepozastavil. Přitom jídlo je mnohem cennější než zlato,“ okomentoval svůj počin Jang Jie-sin.

Kritiky tím ale příliš nepřesvědčil. Část komentujících má za to, že peníze, které utratil za zlatá rýžová zrna, mohl využít lépe. Mohl je například věnovat lidem, kteří v důsledku záplav přišli o svou úrodu nebo dětem v chudých horských oblastech. Jeho gesto považují za „falešné umění“ a viní ho z „přílišné okázalosti“. 

Podle Jang Jie-sina ale jde o falešné dilema. „Pokud bych věnoval 200 tisíc jüanů charitě, pomohl bych jen charitě a několika málo lidem, mezi které by se peníze rozdělily. Pokud se ale z 200 tisíc jüanů stane veřejná akce, ovlivní to mnohem více lidí,“ věří performer.

Pro mnoho lidí ve Spojených státech, ale i v dalších koutech světa, je jízda na koni sportem ve volné přírodě i odpočinkem od každodenní rutiny. Jak ale ukazují údaje z národní databáze úrazů US National Trauma Data Bank, nejde o koníček bez rizika. 

Čerstvá studie mapující poslední dekádu jasně ukazuje, že jízda na koni znamená častější poukaz do nemocnice než třeba lyžování. Jízda na koni je také rizikovější než americký fotbal, a dokonce i než jízda na motorce. K podobným výsledkům dospěla i dřívější studie z Velké Británie. Podle ní motocyklisté utrpí v průměru 0,14 zranění na každých 1000 hodin jízdy, zatímco u jezdců na koni je to průměrně 0,49 zranění na 1000 hodin jízdy.

TIP: Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

Záměrem autorů nového výzkumu přitom není jen varovat před rizikem jízdy na koni. Upozorňují především na fakt, že hlavně rekreační jezdci trestuhodně zanedbávají prevenci zranění a úmrtí. V letech 2006 až 2017 bylo v USA při jízdě na koni vážněji zraněno asi 25 tisíc lidí a 320 z nich na následky poranění bohužel zemřelo. Například při americkém fotbalu se zraní podstatně méně lidí, ale příslušné sportovní organizace přitom vedou intenzivní kampaně ve prospěch lepší ochrany hráčů. Jízda na koni bez ochranných přileb a vest možná někomu připadá romantická, ve skutečnosti jde ale o hazard se zdravím.

Velení císařského armádního letectva ještě dvě desetiletí po skončení Velké války v Evropě setrvávalo v představě, že stíhací letoun má být především obratný a stíhačky se budou nadále střetávat v manévrových soubojích kdo s koho. Obratnost byla v japonském letectvu ve 30. letech nejdůležitějším kritériem, kterému konstruktéři podřizovali téměř vše.

Místo dvou křídel jedno

Tomuto požadavku nejlépe vyhovovala koncepce dvouplošníku, teprve v roce 1935 velení vypsalo soutěž na nový stíhací jednoplošník. Tu nakonec vyhrál letoun Nakadžima Ki-27. Šlo o elegantně tvarovaný stroj s pevným, pečlivě kapotovaným podvozkem. Dosahoval maximální rychlosti 470 km/h a nesl výzbroj dvou kulometů ráže 7,7 mm. Neměl však samosvorné obaly nádrží ani žádné pancéřování. Sériová výroba se rozeběhla v prosinci roku 1937. Několik pilotů, veteránů z války v Číně, mohlo nové stroje vyzkoušet a nešetřili chválou a nadšením. Japonské armádní letectvo získalo skvělý stroj a mnozí piloti tvrdili, že prý dokáže vymanévrovat i dvouplošníky!

Velení japonského letectva se s koncepcí Ki-27 ztotožnilo a zadalo další pokračování. V prosinci 1937 obdržela správní rada továrny Nakadžima Hikoki K. K. objednávku na typ, který by v budoucnu předchozí konstrukci nahradil. Technická kancelář společnosti úkolem pověřila tým konstruktéra Hideo Itokawy. Zadání znělo na letoun dosahující rychlosti 500 km/h, doletu 800 km a vyzbrojený dvěma 7,7mm kulomety. Konstrukčnímu týmu trvala práce necelý rok, než se na vzletové dráze letiště Odžima objevil první prototyp Ki-43.

Lehký a rychlý

Zkoušky ale oproti očekávání dopadly katastrofálně, a dokonce se uvažovalo o zrušení celého projektu. Vedení společnosti si však prosadilo objednávku dalších deseti prototypů a na těch se podařilo postupně veškeré nedostatky odstranit. Dne 9. ledna 1941 došlo ke schválení sériové výroby, která se rozběhla v dubnu téhož roku. Z výrobních linek sjelo do února 1943 celkem 716 strojů verze Ki-43-I. Poháněl je motor Nakadžima Ha-25 o výkonu 699 kW s pevnou dvoulistou vrtulí ze dřeva.

Později ji nahradila účinnější stavitelná dvoupolohová kovová. Stroj nesl dva kulomety ráže 7,7 mm, prázdný vážil pouhých 1 580 kg a dosahoval rychlosti 496 km/h. Neměl však opět žádné pancéřování ani samosvorné obaly palivových nádrží. Oproti svému staršímu sourozenci už ale disponoval zatahovacím podvozkem. Letoun, vyznačující se doslova fantastickou obratností, dostal jméno Hajabusa – sokol stěhovavý. První stroje přišly k 59. a 64. sentai (pluku) a u těchto jednotek se již 8. prosince 1941 zapojily do bojů s Brity nad Malajskem. 

Nad Malajskem a Barmou

Brzy se ukázalo, že nad hurricany RAF mají jasnou převahu. Pokud došlo na manévrový souboj, Ki-43 se dokázala dostat hurricanu za ocas po pár otáčkách. Trochu obtížnější bylo ale robustní letoun sestřelit pouhou dvojicí kulometů puškové ráže. Nádrže britských strojů totiž chránily samosvorné obaly zacelující se v případě průstřelu a kokpit zase pancíř. Naopak na lehce stavěnou a nepancéřovanou Ki-43 měla záplava střel z 12 kulometů hurricanu většinou ničivý účinek.

Pokračování: Stíhačka pro samuraje: Japonský letoun Nakadžima Ki-43 Hajabusa (2)

Britští stíhači v Barmě záhy zjistili, že se s Japonci nikdy nesmějí pouštět do boje v zatáčkách. Pokud se dokázali dostat nad Ki-43, zaútočili střemhlavým letem, vypálili a opět nabrali výšku. Když to situace umožňovala, útok zopakovali. V prvních měsících roku 1942 ale Japonci svým nepřátelům dokázali vnutit svůj styl boje a opanovali oblohu nad Barmou.

Vypadá jako Pac-Man, který si prokusuje cestu vesmírem. Ve skutečnosti jde o pozoruhodný objekt označovaný jako N 63A – relativně mladý pozůstatek supernovy, která divoce explodovala ve Velkém Magellanově mračnu.

Tato důvěrně známá trpasličí galaxie se nachází ve vzdálenosti 163 tisíc světelných let, takže na ni máme pěkný výhled. Velké Magellanovo mračno obsahuje několik aktivních hvězdných porodnic, kde se před našima očima rodí hvězdy. Některé z nich jsou velmi masivní a záhy explodují jako supernovy.

Pac-Man v Mraku Magellanově 

V jedné z těchto porodnic se před nějakou dobou zrodila i velká hvězda, jejíž exploze stvořila Pac-Mana. Pozůstatek supernovy bizarního tvaru je v těsné blízkosti obklopen mnoha dalšími hvězdami, což celou scénu ještě více připodobňuje legendární videohře. Galaktický Pac-Man zde nadšeně „požírá“ blyštící se hvězdy. 

TIP: Teleskop eROSITA vystopoval největší známý rentgenový pozůstatek supernovy

Výbuchy supernov obvykle svými rázovými vlnami v okolí spustí tvorbu nových hvězd a planetárních systémů. V případě Pac-Mana to ale naopak vypadá, že mocné rázové vlny vypudily okolní kosmický plyn a prach, takže v blízkosti žádné nové hvězdy momentálně nevznikají. Podle odborníků je to ale jen dočasné. V budoucnu se prý kolem Pac-Mana budou rodit nové hvězdy jako houby po dešti.

Často se ukázalo, že schopnosti eunuchů v mnohém překonávaly očekávání. Místo úředníčků a poskoků se z nich stali skuteční vládci v pozadí a zdatně směrovali chod celých království.

Domácí prevence

Termín eunuch znamená v řečtině „Strážce lože“. Historií mnohokrát ověřená praxe velí, že svou postel a věrnost manželky či ženy není dobré nechat strážit jiným mužem. A proto byli eunuši – správci harémů a speciální funcionáři vladařského dvora – preventivně vykastrovaní. Bylo to na první pohled logické: takový správce „dole bez“, zbavený možnosti produkovat vlastní potomstvo, se po zákroku stal důvěryhodným spolupracovníkem. 

Nemohl zneužít svého postavení pro zájmy vlastních potomků a pletichařit vám za zády. Ztráta vybavení prostě utlumila jeho individuální ambice. Nebo ne? Dějiny tuhle propagovanou teorii spolehlivě vyvrátily a hezká řádka eunuchů to dotáhla pořádně vysoko. I když na ně pořád máme tendenci pohlížet jako na poněkud méněcenné, mnozí dokázali zastínit i své pány. Kteří eunuši patřili mezi nejmocnější?

Historik staré Číny

Kdo je otcem čínské historiografie, prvním dějepiscem a kronikářem rodící se Říše středu? Přece S’-ma Čchien, narozený někdy kolem roku 140 př. n. l. K prvenství mu pravda trochu dopomohl jeho otec, který začal objemné dílo popisující legendární vznik Číny tvořit, ale již jej nestačil dokončit. Na smrtelné posteli požádal svého syna, aby jeho životní dílo dotáhl do konce. Čchien se svěřeného úkolu zhostil se ctí a vytvořil daleko rozsáhlejší opus, než by kdokoliv doufal. Při psaní se coby dvorský písař propracoval na pozici správce archivu, knihovny i kalendáře. Jenže pak udělal chybu.

Ve sporu mezi generálem Li Lingem a císařem vyjádřil podporu vojevůdci a měl být za tuto drzost, on i jeho potomci, nemilosrdně ztrestán na hrdle. Radikální verdikt ale dokázal uhádat a změnit na kastraci, částečně díky tomu, že děti dosud neměl. Potrestány tak vlastně byly jeho budoucích, nikdy nezplozené generace. A Čchien získal čas k dokončení mimořádného díla Zápisky historika, které sahají až kamsi 2 600 let před náš letopočet. Kniha je dodnes jedním z nejcitovanějších zdrojů a oslavován je i S’-ma Čchien. Na pomstychtivého císaře Wu-tiho, který jej nechal vykastrovat, si nikdo ani nevzpomene.

Zakladatel dynastie

Někteří lidé to dotáhli opravdu daleko, byť od začátku hráli se špatně rozdanými kartami. Třeba jako Agá Muhammad Chán žijící v druhé polovině 18. století v Íránu. Jako šestiletý chlapec byl vykleštěn svými kadžárskými kmenovými spolu-bratřími, aby se nemohl účastnit soubojů o moc. A jako „nepoužitelný“ strávil následujících 16 let coby politické rukojmí v Teheránu. Překvapivě jej tyhle nepříjemné zkušenosti nepřipravily o mocenské ambice. 

Po smrti chána Nádira se oficiálně ujímá vedení. Jakto? Ze svého nuceného exilu totiž po léta nenápadně tahal za nitky a ovlivňoval klíčové hráče v regionu. Přátele měl i mezi nepřáteli. Jeho mocenská kariéra dostala bouřlivou akceleraci a krutost, s jakou vedl dobyvačná tažení, překvapila i otrlé bojovníky. Snad kvůli drsnému dětství neznal soucit a masakry poražených nepřátel si vyloženě užíval. Z poněkud nadbytečného a odstrkovaného eunucha se vypracoval na pozici prvního perského šáha a zakladatele nové dynastie. Nástupce sice nezplodil, ale dal vzniknout celé říši.

Objevitel a mořeplavec

Admirála Čeng Che můžeme obvinit z ledačehos, ale rozhodně nelze říct, že by mu „chyběly koule“. Naopak, podle buddhistické tradice (původně byl muslimem) mu přezdívali „Eunuch se třemi poklady“. Byť byl vykastrován, dokázal efektivně velet císařským vojskům a zahánět od hranic mongolské nájezdníky. Uznání se nedočkal, na dvoře Jung-leho, císaře říše Ming, totiž eunuchům moc nevěřili. Jako velmi (možná až příliš) schopného se jej tedy chtěli zbavit tím, že jej pošlou za daleký horizont. 

Byl pověřen objevnými námořními výpravami a procestoval ve své době známé i neznámé končiny. Vytvářel mapy i obsáhlé zápisky z cest, přivážel suvenýry – třeba žirafy. Mezi roky 1405 až 1433 vedl hned sedm velkých diplomatických výprav, které směřovaly k Indii, Arabskému poloostrovu i na východ Afriky. V podstatě otevřel čínský trh zbytku světa. Unikátní jsou jeho plavby k neznámým kulturám i proto, že byly v zásadě vždy mírové. Nechtěl dobývat nové kraje, ale obchodovat. Po celé Číně, ale také v Indonésii a Malajsii, je dodnes vzpomínán a k jeho poctě tu stojí pomníky. Je jich dohromady víc, než kolik mají všechny generace panovníků z dynastie Ming.

Úspěšný správce

Nebylo to ostatně poprvé, co v Persii eunuši měnili tok dějin. Ve 4. století př. n. l. tu vládne král Artaxerxes, v pořadí třetí tohoto jména. Rozhodně ale není tak politicky výrazný, jako jeho předkové. Výsledek? Bouře nevole v Persepolis, mocenské tahanice, povstání ve Foiníkii a ve městech Sidónu a Tennésu. A také zdlouhavá a ne zrovna úspěšná válka s neposlušným Egyptem. 

Jenže pak se do věci vložil Bagoas. Kdo že to? Ano, ten poněkud obtloustlý eunuch, který zatím vypomáhal u dvora s administrativou. Poněkud nečekaně mu bylo svěřeno velení nad vojskem a Peršané poprvé přesvědčivě nad Egyptem vyhráli. Faraon tehdy musel utéct až do Núbie. Bagoas pak zkrotil i neposlušné městské státy. A také reformoval systém vlády a výkonu práva. Potřebuje tedy vůbec někdo ještě neschopného Artaxerxa? Jenže tehdy se Bagoas evidentně přepočítal. Hostina s otrávenými nápoji sice vyústila ve skon neschopného vladaře, ale bohužel i jeho samého. Přitom nechybělo mnoho a mohl jej na trůnu nahradit.

Nejschopnější generál

V roce 2005 byl v populární anketě Největší Čech zvolen Karel IV. Ne, ten skutečně eunuchem nebyl, ale těžko si představit, kolik bodů by musel nasbírat nejznámější přemyslovský kastrát, Jaromír, aby se vůbec v hlasování dostal do první stovky. Ve Vietnamu je to jiné. Muž jménem Lý Thuong Kiet tu byl zvolen 14. nejvýznamnější postavou národních dějin. A i když se tahle země může pyšnit opravdu dlouhou válečnou historií, dodnes jej tu považují za druhého nejlepšího vojevůdce. 

Proč je to důležité? Protože Lý Thuong byl eunuch. Navzdory tomu přežil vládu tří různých králů, silou i diplomacií řešil domácí spory, stabilizoval a rozšířil hranice říše. Byl to geniální stratég, který dokázal s mnohem méně početnou armádou rozprášit Čínou dosazené vládce příhraničních provincií a vyprovodit je domů. Dá se říct, že ve Vietnamu 11. století nikdo neudělal pro nezávislost země víc práce, než on.

Vláda nemužných mužů

Všeho moc škodí, i přemíra eunuchů. Na čínském císařském dvoře si toho všimli pozdě. Tedy až v době, kdy byl výkonný aparát do značné míry paralyzovaný mocenskou klikou eunuchů. Jistě, byl tu třeba Cchaj Lun (1. století), kterému je v dobrém přičítána zásluha na vynalezení „průmyslové výroby“ papíru. Ale třeba Wang Čen (15. století) „zařídil“, aby císař, který se mu moc pletl do vlády, skončil v mongolském zajetí. 

TIP: Andělský hlas kastrátů: Nejslavnějším eunuchem v hudební historii byl božský Farinelli

A zapomenout bychom neměli ani na eunucha jménem Liou Ťin (přelom 16. a 17. století), který prakticky ovládl soudní dvůr a z moci své funkce rozhodoval o vině a trestu obviněných. Samozřejmě ve svůj prospěch. Proto se o dynastii Ming někdy hovoří jako o vládě eunuchů. Z pomocníků a úředníků se stali velmi nebezpeční pleticháři. Třeba takový Wej Čung-sien (17. století) se moc nerozpakoval: odstavil slabého císaře od moci a zavřel jej do paláce, kde mu ponechal jen dekorativní úlohu. Vládl pak jeho jménem.

Zánikem římské republiky a vznikem císařství, získali jeho vládci nesmírnou, přímo pohádkovou moc. Římskému císařství vládlo celkem 175 císařů, od Augusta (63 př. n. l. až 19 n. l.) po Konstantina XI. (1405 až 1453), který byl posledním byzantským císařem a posledním právoplatným římským císařem. Být císařem ale nebylo zrovna bezpečné povolání.

Vláda císařů bývala plná intrik a úkladů, které je často připravily o život. Od vzniku císařství do zániku Západořímské říše vládlo celkem 69 císařů. Z nich jen 24,8 procent zemřelo z přirozených příčin. Na zbytek čekala násilná smrt. Z celkového počtu římských a byzantských 175 císařů jich bylo okolo 30 procent zavražděno, spáchalo sebevraždu, nebo padlo v bitvě.

Brazilští matematici z University of São Paulo analyzovali statistické charakteristiky osudů římských císařů. Zjistili, že tyto charakteristiky mají povahu, která odpovídá takzvanému mocninnému zákonu. Ten se projevuje i v mnoha dalších fenoménech, které na první pohled vypadají náhodně. Může jít například o velikost kráterů na Měsíci, síly jednotlivých zemětřesení, výskyt slov v textech nebo třeba počet sledujících na sociálních médiích.

TIP: Římští císaři měli větší šanci zahynout násilnou smrtí než gladiátoři v aréně

Mocninný zákon se často projevuje jako takzvané Paretovo pravidlo, známé též jako pravidlo „80/20“. Běžná situace se vyskytuje v 80 procentech případů a vzácná situace ve 20 procentech případů. Lunárních kráterů je 80 procent relativně malých a 20 procent jsou velké krátery. Pokud jde o osud římských císařů do zániku Západořímské říše, tím vzácným jevem je přirozená smrt.

Badatelé rovněž zjistili, že šance císařů římské říše na přirozenou smrt prudce klesají kolem 13. roku jejich vlády. Důvody nejsou úplně jasné. Jejich rivalové možná po uplynutí této doby ztrácejí naději na přirozený konec císaře nebo se třeba po této době objevují noví protivníci.

Mezi dárky k narozeninám našel profesor Timothy Koeth i hadrový pytlík na svačinu a v něm kouli zmuchlaných papírových utěrek. Z těch vypadla překvapivě těžká kovová kostka. Na připojeném lístku stálo: „Přivezeno z Německa. Z atomového reaktoru, který chtěl postavit Hitler. Dárek od Ninnigera.“ Koethovi bleskově došlo, že krychlička o hraně pěti centimetrů a s hmotností kolem dvou a půl kila sehrála významnou roli v historii druhé světové války a německého atomového výzkumu. Jak ale doputovala až k němu?

Závod o čas

Před druhou světovou válkou se fyzik Leo Szilard snažil, aby se světové špičky atomového výzkumu dohodly, že nikdo nesestrojí atomovou bombu. Marně. Ambice a silná ega převážily u některých vědců nad strachem ze zneužití síly jaderné reakce. Německo patřilo v té době na poli atomové fyziky k velmocem. Řada vynikajících vědců musela sice před nacistickým režimem prchnout, ale těch, kteří zůstali a hodlali Hitlerovi atomovou bombu vyrobit, bylo stále dost. Na obou stranách Atlantiku běžel výzkum štěpné jaderné reakce na plné obrátky. Amerika měla svůj Projekt Manhattan a nacistické Německo zase Uranprojekt známý také pod neoficiálním označením Uranverein. 

Tři týmy

Německý Uranverein postavil před fyziky pracující pro Hitlera tři na sebe navazující cíle. Nejdříve ze všeho potřebovali sehnat dostatek uranu a těžké vody. S nimi pak mohli přistoupit ke splnění druhého úkolu a spustit řízenou řetězovou reakci v atomovém reaktoru. To měl být odrazový můstek pro třetí a pro Němce rozhodující akt: pro výrobu atomové bomby nedozírné ničivé síly. Ta měla představovat trumf, který rozhodne celosvětový konflikt ve prospěch Třetí říše.

V Německu panovaly pro splnění těchto bodů lepší výchozí podmínky než v Americe. Uranverein odstartoval o dva roky dříve než americký Man­hattan. Přes emigraci špičkových vědců se nezdálo, že by realizace mohla váznout na nedostatku odborníků. Naopak. Němci se rozhodli postavit hned tři samostatné týmy. Pojmenovali je podle měst, kde probíhaly experimenty. Skupina B pracuje v Berlíně, skupina L v Lipsku a skupina G má za sídlo Gottow. 

Hitlerovi generálové mají jasno. Novou zbraň chtějí od fyziků nejpozději do roka. Takto jsou zvyklí dostávat nové tanky, letadla nebo ponorky. Ministerstvo zbrojařství a válečné výroby vedené Fritzem Todtem odmítá připustit, že atomová bomba je něco úplně jiného než kanony a granáty. Když se jejich představy neuskutečňují dost rychle, netají se armádní a politické špičky rozčarováním.

Německým fyzikům se ale nedaří izolovat uran 235. Ani výsledky prvních pokusů s atomovým reaktorem nevycházejí podle předpokladů. V roce 1941 dostává Uranverein další těžkou ránu. Němci na ruské frontě rychle postupují a Hitler propadá iluzi, že má konečné vítězství na dosah. K čemu by mu ještě byla atomová bomba? Proč by měl za její vývoj dál utrácet peníze?

Když Uranprojekt startoval, měli němečtí fyzici slíbeno „první poslední“. Teď se ocitají na vedlejší koleji. Jejich boj o přízeň vůdce a přísun peněz jen rozdmýchává už beztak silnou rivalitu mezi týmy. A právě to se ukáže jako rozhodující nejen pro osud německého atomového výzkumu, ale možná i pro výsledek celé války. Zatímco Amerika soustředí všechny prostředky a ty nejlepší mozky v jediném projektu, Němci si i v nejkrizovějších momentech drží tři autonomní týmy. Řevnivost, nedostatek prostředků a neefektivní řízení ale končí fiaskem. 

Experiment B-VIII

V zimě roku 1944 už operují spojenecká vojska na území Německa a všem týmům je jasné, že bombu, která by zvrátila výsledek války, vyrobit nestihnou. Snaží se neztratit tvář aspoň na vědeckém poli. Netuší, že uprchlý italský fyzik Enrico Fermi spustil v Chicagu atomový reaktor CP-1 už počátkem prosince 1942. Doufají, že si tento primát připíšou na své konto. 

Skupina B v čele s laureátem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem prchá před postupujícími spojenci z Berlína na jihovýchod Německa do městečka Haigerloch se vším, co mají ke stavbě atomového reaktoru ještě k dispozici. V jeskyních pod haigerlochským hradem uloží i 664 kostek z přírodního uranu. Obsahují tak málo radioaktivního izotopu 235, že se s nimi dá pracovat bez vážnějších zdravotních rizik. S nimi rozjíždí Heisenberg svůj poslední experiment. Nese označení B-VIII a slavný fyzik ho podrobněji popíše v roce 1953 v knize Jaderná fyzika. 

B-VIII byl to nejlepší, na co se Němci za celou válku zmohli. Ani při něm se však řetězová reakce nerozhořela. Pozdější analýzy a modely prokázaly, že Heisenberg neměl šanci na úspěch. Jeho reaktor by potřeboval dvojnásobné množství. K dispozici přitom bylo! Se čtyřmi stovkami kostek uranu se snažila o spuštění řetězové reakce skupina G pod vedením Kurta Diebnera. Jenže Diebner byl ten poslední, který by Heisenbergovi potřebný uran poskytl. Sice byl považován za nejméně schopného, ale zároveň měl největší ambice i ego. Kdyby se Heisenberg a Diebner domluvili a dali své zásoby uranu dohromady, měli šanci na úspěch. Jenže Heisenberg Diebnerem okázale pohrdal a závistivý Diebner ho za to z duše nenáviděl. 

S uranem v batohu

Po neúspěšném experimentu nařídí Heisenberg reaktor rozebrat, kostky uranu zakopat a těžkou vodu ukrýt v neoznačených sudech. Sám sedne na bicykl a s šesti kostkami uranu v batohu prchá před postupujícími spojenci na východ. Stihne ujet dřív, než jeskynní laboratoře obsadí speciální americký tým Alsos. Jeho členy jsou vedle vojáků i vědci. Oficiálně pátrá Alsos po všech nacistických vojenských výzkumných projektech – od optiky po letectví. Neoficiálně však nejvíce slídí po tom, co zbylo z vývoje atomové bomby. 

Jméno Alsos pochází z řečtiny, kde znamená „háje“ – vlevo vedoucí týmu, nizozemský fyzik Samuel Goudsmit – rodiče zahynuli v koncentračním táboře. (foto: Wikimedia Commons, US Army, CC0)

Na konci dubna 1945 vstupují příslušníci skupiny Alsos do Haigerlochu a narazí tu na zbytky reaktoru. Zajmou vědce, kteří nestihli z jeskynních laboratoří uprchnout, a podrobí je výslechům. Ukáže se, že část dokumentace je nenávratně ztracena. Heisenberg ji stačil spálit. Zbytek však Němci v chvatu naházeli do latríny. Pochybná čest zachránit tyto složky připadne veliteli Goudsmitovi. Kostky uranu najdou lidé z Alsosu pohřbené na poli za městečkem. Pozdější analýzy kovu z kostek potvrdí, že Němci řetězovou reakci nikdy nespustili. Dokazovala to absence izotopu cezia, který by v reaktoru rozpadem uranu nutně vznikal. 

Hon na uran

Kostky uranu putují z Haigerlochu nejprve do Paříže, ale tam dlouho nezůstanou. Američané je rychle odvezou do Spojených států. Nejsou to zdaleka jediné uranové kostky, které Němci pro Uranpojekt vyrobili. A právě na tento „zatoulaný“ uran uspořádají vítězné mocnosti rozsáhlý hon. Američané mají enormní zájem, aby uran neskončil v rukou Rusů, kteří usilovně pracují na své vlastní atomové bombě. Německé obyvatelstvo má zakázáno vlastnit jakékoli množství uranu. Jediná kostka mohla ilegálního vlastníka poslat na doživotí za mříže. Přesto se objevuje uran na černém trhu. Americké úřady v Německu jsou zahrnuty nabídkami od nejrůznějších překupníků, spekulantů i podvodníků. Není divu. Jedna kostka má na černém trhu cenu až milionu dolarů. A to je ve válkou zbídačené zemi astronomická suma. 

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Někteří překupníci se tváří jako vlastenci a požadují tučné sumy za to, že „strategická surovina neskončí v rukou mocností nepřátelských ke Spojeným státům“. Jiní se netají tím, že je pro ně uran předmětem ryze obchodní transakce. Američané shánějí, konfiskují i platí. I tak skončí značné množství německého uranu v Rusku.